Rut6 A tak se v našem postupném čtení knihy Rút dostáváme do závěrečné kapitoly. Přistupujeme tak k napínavému příběhu, kdy Bóaz je pro svou poctivost ochoten jít spravedlivou cestou i za cenu rizika, že se Rút možná jeho ženou nestane... Je tedy ráno, možná pár desítek minut nebo pár hodin po té, co Rút Bóazovi velmi zvláštně a současně velmi zřetelně vyjádřila svou touhu, aby se jí podle Božího zákona v Izraeli zastal, aby nad ní rozvinul plášť své péče a ochrany jakožto její manžel, který se jí ujme v jejím vdovství... Bóaz vystoupil k bráně a posadil se tam. Tu šel kolem zastánce, o němž Bóaz mluvil. Vybídl ho: "Člověče, pojď sem a posaď se tu." A on se zastavil a posadil se. Rt4,1 Bóaz pak vybral deset mužů z městských starších a požádal je: "Zasedněte zde." A oni zasedli. Rt4,2 Asi je všeobecně známo, že brána města v té době představovala něco velmi významného z hlediska správy, dnes bychom možná řekli z hlediska regionální politiky. Jednak jsme si to před časem citovali přímo z Mojžíšova zákona a jednak jsme myšlenku o důležitost brány zachytili i v samotném tom nočním rozhovoru mezi Rút a Bóazem. Bóaz tam Rút řekl: Všechen můj lid v bráně ví, že jsi žena znamenitá. Rt3,11 Nyní tedy dochází k oficiálnímu setkání těch, kdo jsou do této více méně právní záležitosti zapojeni. Jako hlavní aktér je tu Bóaz, pak ten druhý zastánce, jehož jméno nám zde není uvedeno a potom deset oficiálních svědků, nebo dokonce soudců, prostě deset významných mužů města. Protože setkání vyvolal Bóaz, tak také Bóaz má úvodní řeč, v níž vysvětluje, proč to shromáždění svolal: Zastánci pak řekl: "Noemi, která se vrátila z Moábských poli, chce prodat díl pole, který patřil našemu bratru Elímelekovi. Rt4,3 Řekl jsem si, že ti to dám na vědomí a vybídnu tě, abys jej koupil v přítomnosti těch, kteří tu zasedají, před staršími mého lidu. Chceš-li použít svého práva k vykoupení, tedy jej vykup, nechceš-li, oznam mi to. Vím, že kromě tebe není bližšího zastánce. Já jsem po tobě." On odpověděl: "Vykoupím jej." Rt4,4 Ach, přátelé, to vypadá špatně. Tento zastánce, který má podle zákona větší práva než Bóaz má zájem svého práva využít... McGee nás upozorňuje na zvláštní postup, který Bóaz v tomto jednání zvolil. Začíná své vyjednávání od majetku, přestože nám je dávno známo, že jeho nejpřednější zájem se týká Rút... Když Elimelech a Noemi před lety odcházeli z Betléma do moábské země, prodali svá pole, k nimž měli dědičná práva. Ovšem když se Noemi vrátila sama a vrátila se vlastně jako velmi chudá vdova, prakticky bez ničeho, neměla šanci koupit svá pole zpátky. Zákon by jí to umožňoval, mohla by se sama vykoupit, ale ona neměla za co. Jediná možnost, která jí podle Mojžíšovského zákona zbývala, bylo čekání na tzv milostivé léto, nebo rok milosti. A z kontextu našeho příběhu můžeme očekávat, že tento zvláštní Bohem daný rok nebyl právě příliš blízko. Takže vlastně žádná šance pro
Noemi samotnou! Jiná možnost je tedy zastánce nebo snad výstižněji vykupitel, čili blízký příbuzný, který by tento dávný rodový majetek vykoupil z cizího držení (a spolu s tím aby se také postaral o vdovu po zemřelém...). Jako potenciální zastánci jsou tu ovšem dva mužové a jeden z nich má přednost. Žel, Bóaz to není. Když vidíme, že jde o majetek, tento příbuzensky bližší zastánce reaguje kladně. "Vykoupím jej" (tedy ten díl pole). Náš učitel Dr.McGee předpokládá, že tady hrálo roli trochu taky veřejné mínění. Patrně to byl také zámožný muž a kdyby nechtěl vykoupit majetek kdysi prodaný Elimelechem a dát jej zpátky Noemi (nebo ji alespoň vyplatit) byl by kritizován, že nehledí na rodové jmění, k němuž Izraelci, zejména v oblasti vlastnictví půdy, měli velký vztah. Nevím, jak bylo v tuto chvíli Bóazovi, kdysž z úst bližšího zastánce slyší slova: "Vykoupím jej". Ale když Bóaz se vydal touto férovou cestou, že podle zákona dá přednost tomu, kdo tu přednost má, nemůže už couvnout. Pouze tedy své zjevně promyšlené jednání rozvíjí dále: Bóaz řekl: "V den, kdy koupíš od Noemi pole, kupuješ je i od moábské Rút, ženy po zemřelém, se závazkem zachovat jméno zemřelého v jeho dědictví." Rt4,5 Pokud ten bližší zastánce tohle předtím nevěděl, musel být patrně velmi překvapen. Byl-li zámožný, pak získání dalšího dílu pole nedaleko Betléma mohlo být pro něj docela zajímavé, ale kdyby se kvůli dílu pole měl oženit s nějakou moabitkou?! Zdá se že o Rút toho moc nevěděl a tak není pochyb, že představa manželství (dokonce jaksi ze zákona povinného manželství) s cizinkou pro něho byla na první pohled něčím nepřijatelným nebo snad doknonce odpudivým... Mimochodem Hospodinův zákon daný skrze Mojžíše se konkrétně pokud jde o Moabity nebo Moábce, vyjadřuje zcela zřetelně, podle našeho pocitu možná až příliš nekompromisně: Do Hospodinova shromáždění nikdy nevstuopí Amónec nebo Moábec; ani jejich desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění, °5M23,3 (následující text v té 5M23 pak podává vysvětlení, nebo zdůvodnění tohoto příkrého slova...). Pro tohoto bližšího zastánce je tedy Rút zcela nepřijatlená. Naopak Bóaz, který toho o milé Rút ví trochu víc, je ochoten pro ni přinést jakoukoli oběť. Bóaz ví o Rút víc než jen to, že pochází z rodu Moábců... Takže jaká je reakce toho nejmenovaného bližšího zastánce, který by na Rút a také na majetek po jejím tchánovi Elimelechovi měl největší právo? Tu řekl zastánce: "Nemohu je vykoupit pro sebe, aniž bych zničil vlastní dědictví. Použij pro sebe mého výkupního práva; já vykoupit nemohu." Rt4,6 To vyjádření nám může připadat příliš silné, McGee z něho vcelku přímočaře a logicky soudí, že tento zastánce byl patrně už ženat. A rád by pochopitelně, aby jeho majetek zdědily jeho vlastní děti... Prostě tento sňatek s Moabitkou byl pro něho a pro jeho rodinnou situaci nepřijatelný. A právě v tomto okamžiku zase náš vykladač vystupuje ze samotného příběhu a aplikuje jej na situaci lidí z pohanů, čili z nežidovských národů, kteří neměli právo stát se účastníky Boží
milosti, kteří neměli žádná Boží zaslíbení. Každý z nás jsme byli mimo nárok na vstup do Boží přítomnosti pro svůj osobní hřích, pro svůj stav před Bohem... Prostě byli jsme pro Boha podle zákona nepřijatelní. Ale Pán Ježíš přišel jako náš Zastánce či výstižněji jako náš Vykupitel a naplno se vložil do naší věci. Pán Ježíš přišel na tento svět a vykoupil nás z naší beznadějné zaprodanosti, z níž jsme se nemohli vykoupit sami... Ba co dím, Pán Ježíš se ujal nejen naší pozice, našeho majetku, ale ujal se také nás samotných... A Písmo nám neskrývá ten nádherný záměr, který Pán Ježíš má a to je že On jako ženich si nás jako svou vykoupenou církev chce vzít za manželku... Bez ohledu na to z jakých národů pocházíme, bez ohledu na to, z jakých podmínek, bez ohledu na naši minulost... Ta naše minulost je totiž jedinečně a s konečnou platností vyřešena právě tím jeho vykoupením! On dal za nás cenu nepředstavitelné výše. Vždyť dal za nás sám sebe...! A tak, pokud jsme se Pánu Ježíši oddali, pokud jsme mu tu svoji minulost, svoje hříchy a vůbec to, čím jsme, vyznali, tak už nepatříme ani sami sobě, ani nikomu jiném. Ale pouze a jedině jemu, Pánu Ježiši Kristu... Hm, jenom nevím, jestli podle toho vždycky vypadá náš život... Právní jednání mezi Bóazem a druhým blíže nejmenovaným příbuzným - zastáncem, či vykupitelem z Elimelechova rodu, tedy ještě chvíli pokračuje: V Izraeli tomu bylo odedávna při vykupování nebo při výměnném obchodu takto: Každé jednání se stvrzovalo tím, že si jeden vyzul střevíc a dal jej druhému. To byl v Izraeli způsob stvrzování. Rt4,7 Něco o střevíci jsme si četli už 5M25, pokud si vzpomínáte na jeden z předchozích pořadů ke knize Rút. Podle toho slova měla ta vdova, které se odmítl zastat přijít a vyzout mu střevíc. A taky mu mohla či měla plivnout do tváře za to, že se jí nezastal... Bóz v tuto chvíli už jedná ve jménu Rút... Inu a je od něho hezké, že tomuto muži neplivl do tváře... Vždyť byl sám bezpochyby rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo... Nicméně obyčej s tím střevícem byl součástí smlouvy v těchto otázkách a tak to tedy proběhlo i s těmito náležitostmi... Zastánce tedy řekl Bóazovi: "Kup si to sám." A zul si střevíc. Rt4,8 Bóaz pak řekl starším a všemu lidu: "Dnes jste svědky, že jsem koupil od Noemi všechno, co patřilo Elímelekovi, i vše, co patřilo Kiljónovi a Machlónovi. Rt4,9 Koupí jsem získal za manželku i moábskou Rút, ženu Machlónovu, abych zachoval jméno zemřelého v jeho dědictví. Tak nebude vyhlazeno jméno zemřelého z kruhu jeho bratří ani z brány jeho rodiště. Jste toho dnes svědky." Rt4,10 Bóaz tedy nejprve vykupuje rodový majetek, který kdysi patřil Elímelekovi. Ale vzhledem k tomu, že by za normálních okolností měla svůj podíl na dědictví i Rút, dá se říci, že Bóaz vlastně kupuje i moábskou Rút. Snad přijatelněji řečeno, Bóaz se stává jejím zastáncem po smrti jejího manžela a bere si ji za manželku, aby se o ni postaral se vším všudy... Všechen lid, který byl v bráně, i starší odpověděli: "Jsme
svědky. Kéž dá Hospodin, aby žena, která přichází do tvého domu, byla jako Ráchel a Lea, které obě zbudovaly dům izraelský. Počínej si zdatně v Efratě a zachovej jméno v Betlémě. Rt4,11 Nechť je tvůj dům skrze potomstvo, které ti dá Hospodin z této dívky, jako dům Peresa, jehož Támar porodila Judovi." Rt4,12 Jak vidno, přední mužové města přejí Bóazovi a také Rút mnoho štěstí. Přestože je to původem Moabitka, získala si v Betlémě mimořádně dobré jméno mimo jiné tím, jak se zachovala ke své tchýni Noemi a také tím, jak upřímně a rozhodně se celým svým srdcem i celým životem přimkla k Hospodinu, živému Bohu Izraele! I vzal si Bóaz Rút a stala se jeho ženou. Vešel k ní a Hospodin jí dopřál, že otěhotněla a porodila syna. Rt4,13 Tu řekly ženy Noemi: "Požehnán buď Hospodin, který tě odedneška nenechává bez zastánce, jehož jméno se bude ozývat v Izraeli. Rt4,14 On ti vrátí smysl života, bude o tebe ve stáří pečovat. Vždyť jej porodila tvá snacha, která tě tolik miluje. Ta je pro tebe lepší než sedm synů." Rt4,15 Takže tady máme vlastně jakýsi "happy end", jak se říká, tedy šťastný konec našeho napínavého a zajímavého biblického příběhu. Moábská Rút se právoplatně stává manželkou Bóaza. A jak to bylo v Izraeli velmi žádoucí (bylo to velkým přáním každé ženy), také se jí vbrzku dostává toho, že má syna. Ta, která v Izraeli vlastně neměla žádná práva, se pro rozhodnutí svého zastánce - vykupitele, stává přímou součástí Božího lidu. Nějak podobně to bylo i s námi, kdo jsme Pánu Ježiši Kristu otevřeli své nitro, svůj život. Pro jeho zásluhy, pro jeho obětovat se jsme získali práva Božích synů. Obávám se, že to je něco, čemu dost těžko rozumíme, a co si dost málo uvědomujeme. Kdybychom o tom více přemýšleli, možná by to trochu změnilo naše smýšlení i naše jednání... Mnohdy by to mohlo změnit všelijaké naše komplexy méněcennosti nebo naopak naši pýchu, když se sami na sebe díváme příliš polidsku. Být právoplatným Božím dítětem, to není jen tak, to není žádná maličkost! Je to veliká věc, která nás bude doprovázet až do věčnosti! I v případě naší milé Rút vidíme, že vykoupení, kterého se jí dostalo, mělo dalekosáhlé důsledky nejen pro její vlastní život, pro její zaopatření a pohodlí, ale mělo pro ni tehdy patrně dost těžko představitelné důsledky až do věčnosti! V jakém smyslu? Inu v tom, že právě tahle moábská Rút se stala matkou jednoho z přímých předků Spasitele světa, Pána Ježíše Krista! Jsem přesvědčen, že Rút o takových věcech moc nepřemýšlela... Ani my si patrně nedokážeme dost barvitě, dost konkrétně, dost úplně představit, budoucnost v osobní přítomnosti Pána Ježíše Krista, která je před námi... Závěr našeho příběhu vyznívá velmi prostince, řekl bych...: Noemi vzala dítě, položila si je na klín a stala se mu chůvou. Rt4,16 Sousedky mu daly jméno. Řekly: "Noemi se narodil syn", a pojmenovaly jej Obéd (to je Ctitel [Hospodinův]). To je otec Jišaje, otce Davidova. Rt4,17 A pak už následuje jen zcela konkrétní rodokmen od Peresa až po krále Davida. Syn Bóaza a Rút, jménem Obéd, se tedy za několik
desetiletí stal dědečkem krále Davida! Milí přátelé, tento sice rozsahem kračičký, přece však obsahem úžasný příběh právě končí... Otázka pro nás může znít, co si z něho odnášíme!? Největší přání mám spolu s naším hlavním průvodcem v těchto pořadech, aby každý, kdo nás právě poslouchá, nebo ještě raději každý kdo prostě žije na tomto světě, pochopil, že zastáncem hříšníků před spravedlivým Božím soudem je Pán Ježíš Kristus! Kdo k němu přijde, kdo mu vyzná svou hříšnost, a kdo mu svěří celý svůj život, ten pak může poznat bezpečí vykoupení a krásu čistého osobního obecenství se živým Bohem... A pro nás, kdo už v tomto stavu před Bohem z jeho milosti žijeme, může být tenhle příběh povzbuzením v plné oddanosti a věrnosti tomu, který si nás zamiloval... On v nás začal dobré dílo a on je také dovede až do konce... Od nás se očekává jen oddaná věrnost spojená s touhou líbit se mu a žít pro něho. Mnozí mohou spolu s Rút vyznat, že spolehnout se na Hospodina, se opravdu vyplatí...
