Desátky, Nový zákon a křesťanská církev Angel Manuel Rodríguez Biblický výzkumný institut Silver Spring, MD Překlad Mgr. Jan Bezděkovský
I. Úvod Naše předchozí studie věnovaná problematice dávání desátků ukázala, že praxe i teologie spojená s tímto modelem má své kořeny ve Starém zákoně. Vyvstává proto několik otázek ohledně významu tohoto ustanovení pro křesťanskou církev. Do jaké míry je desátkový model přenositelný do prostředí křesťanské církve a nakolik je pro křesťany přijatelný? A pokud tento model přijatelný je, která s ním spojená ustanovení má církev převzít a na základě čeho se tak má stát.? Existují nějaké důkazy pro to, že křesťané podporovali hlásání evangelia svými desátky? Pokud chceme biblicky zdůvodnit fungování desátkového modelu v křesťanské církvi, musíme se těmito otázkami zabývat. V této souvislosti by se měl přitom každý, kdo se snaží tomuto závažnému tématu porozumět, velice vážně zabývat otázkou, v čem jsou si přístupy Starého a Nového zákona k této problematice podobné a v čem se naopak liší. II. Opodstatnění pro existenci desátkového modelu v křesťanské církvi Křesťané jsou obyčejně vyzýváni, aby svými desátky podporovali hlásání evangelia, pomocí argumentů, které vycházejí jak ze Starého tak i z Nového zákona. A. Původ v před-izraelitské době Jak jsme již mohli vidět, starozákonní model dávání desátků nebyl pouze požadavkem ceremoniálního zákona, který by Bůh v důsledků vzájemně uzavřené Smlouvy uložil výlučně Izraelcům. Ačkoliv původ této praxe není historikům, kteří se zabývají dějinami náboženství, znám, nalézáme o něm ve Starém zákoně určité zmínky ještě z doby před příchodem Izraelitů. V tehdejší době bylo dávání desátků mezi Božím lidem něčím zcela běžným, o čemž svědčí příklad Abraháma a Jákoba. (viz 1. Mojž 14 a 28). Je zajímavé, že Abram dal svůj desátek králi a knězi, který žil v kananejském městě, ale který sloužil Bohu Nejvyššímu. Desátek tehdy obdržel člověk, s kterým nebyl patriarcha v žádném příbuzenském vztahu, což svědčí o tom, že tato praxe s desátky nebyla omezena pouze na jednu určitou etnickou skupinu. B.Podpora ze strany Ježíše
Ježíšova slova zaznamenaná v Mt 23,23 respektive v Lk 11,42 vyjadřují jeho jasný souhlas s desátkovým modelem. 1) Ježíš tu odsuzuje farizeje za to, že jsou neobyčejně důslední, pokud jde o dávání desátků, zatímco nedbají na „spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh.“(Lk 11,42) nebo jak uvádí Matouš „nedbají na to, co je v zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost“. (Mt 23,23) Ježíš tu opakuje poselství proroka Amose: náboženská horlivost a věrnost spravedlnosti, milosrdenství a lásce musí jít ruku v ruce. (srovnej s Lk 18,12). A poté dodává: „Toto je třeba činit a to ostatní (dávání desátků) neopomíjet.“ Někdo by mohl namítnout, že tu Ježíš hovoří jako Žid a že tato jeho slova nemají pro křesťany žádnou hodnotu, protože po Kristově smrti na kříži tento židovský zákon přestal platit.
2)
Této argumentaci však schází seriozní základ.
3)
Daný text vyjadřuje Ježíšův postoj
k otázce dávání desátků naprosto jasně 4) a nikde jinde v Novém zákoně nenajdeme zmínku o tom, že by se jeho stanovisko v této věci změnilo. Neměli bychom zapomínat na to, že Matoušovo evangelium bylo napsáno dlouhou dobu po Ježíšově vzkříšení a nanebevstoupení a že bylo určeno pro křesťany židovského původu. 1
1)
Leiland Wilson, “The Old Testament and Tithe,” Baker’s Dictionary of Practical Theology (Grand Rapids, MI: Baker, 1967), str. 357. 2) Tento argument používá např. Norval Geldenhuys, Commentary on the Gospel of Luke (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1951), str. 342 a Craig L. Blomberg, Neither Poverty Nor Riches: Biblical Theology of Material Possessions (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1999), str. 136. Pro tvrzení, že Ježíš chtěl svými slovy ve skutečnosti říct, že „pokud chcete tak dodržujte svá úzkostlivá nařízení, ale nezanedbávejte věci, na kterých opravdu záleží,“ neexistuje žádný exegetický důkaz.. (R.T.France, Matthew [Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1985], str. 328). Přijatelnější výklady nabízí Barclay M. Newman a Philip C. Stine, a to sice: „nesmíš zapomínat na to činit rovněž ostatní věci,“ „to však neznamená, že se nemáš řídit předpisy, které jsou méně důležité.“ (A Translator’s Handbook on the Gospel of Matthew [New York Bible Societies, 1988], str. 738). 3) Existují nejméně dvě další příhody z doby Ježíšova působení na zemi, které mohou pro někoho svědčit o tom, že zatímco v době své služby Ježíš židovský zákon naplňoval, změna nastala po jeho ukřižování. Např. v Mt 5,23-24 Ježíš povzbuzuje lidi k tomu, aby přinášeli svůj dar na oltář, i když víme, že Nový zákon považuje obětní systém za skončený Kristovou obětní smrtí . Sám Ježíš si byl ovšem této skutečnosti vědom, když řekl, že přichází doba, kdy již lidé nebudou uctívat Boha v Jeruzalému (Jan 4,21-24) a tak naznačil, že se blíží konec obětního systému. Jiný příklad se vztahuje k příběhu o uzdravení malomocného.. (Mt 4,21-24/ Mk 1,40-44). Ježíš tehdy uzdravenému řekl, aby zašel do chrámu za knězem, čímž dal najevo, že ustanovení ohledně malomocenství a role kněze v této věci jsou stále platná. Nicméně důvod, proč Ježíš tohoto muže poslal za knězem nebyl v tom, aby naplnil kultický zákon, ale spíše v tom, že chtěl této události využít k tomu, aby ostatní lidé mohli vidět, že jej Ježíš opravdu uzdravil. Kromě toho fakt, že se Ježíš malomocného dotkl, ukazuje, že sám považoval tento kultický zákon pro křesťanskou církev za irelevantní. To co se v těchto dvou případech jeví jako zachovávání kultické praxe, ve skutečnosti Ježíš svým jednáním odmítá. O případů spojeném s dávání desátků však toto s vážností říci nelze. 4) U Matouše „není ustanovení ohledně dávání desátků kvůli věcem, které mají v Zákoně větší váhu zrušeno, jen je vedle nich méně důležité. “ (W.D:Davies and Dále C. Allinson, Jr., The Gospel according to Matthew, svazek č. 3 [Edimburgh: T&T Clark, 1997], str. 295). Donald A. Hagner soudí, že „Ježíš přikázání, které nařizuje dávat desátek, schvaluje, přesto že jej farizeové rozšířili o dávání desátku ze zahradních rostlin.“(Matthew 1428 [Dallas, XT: Word, 1995], str. 670). Je zřejmé, že jednání farizeů bylo nad rámec požadavků Zákona. Podle Ježíše však „na tom nebylo nic špatného a Ježíš tu neříká, že by to co dělají, dělat neměli.“ (Leon Morris, Luke: An Introduction and Commentary [Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1974], str. 223). Daniel J. Harrington poznamenává, že Ježíš v Matoušovi „radí, abychom se desátkovému modelu podřídili.“ (The Gospel of Matthew [Collegeville, Mn: Liturgical Press, 1991], str. 326).
Oni Ježíšova slova nemohli chápat jako zavrhnutí desátkového modelu, ale naopak jeho opětovné potvrzení. 5) Na druhou stranu Lukášovo evangelium bylo psáno pro nežidovské posluchače a užití těchto Ježíšových slov mělo zdá se za cíl povzbudit tyto křesťany k dávání desátků. 6)Ježíšova slova, určená původně jemu nepřátelsky nakloněným židovským vůdcům, používají nyní bibličtí pisatelé k tomu, aby jimi instruovali křesťanskou církev. Při naslouchání a čtení Matoušova a Lukášova evangelia jsou křesťané vybízeni, aby jednali přesně tak, jak si to přál Ježíš, když hovořil ke svým původním posluchačům. Kristus tak mezi svými následovníky starozákonní princip dávání desátků stvrzuje. 7) C. Pavlovy závěry Jak důležité je, postarat se o živobytí těch, kdo zvěstují evangelium, se snaží věřícím vysvětlit apoštol Pavel. V 1 Kor 9,13 se v první řadě odvolává na model, jakým bylo ve Starém zákoně postaráno o živobytí lidí sloužících v chrámu. To se dělo především prostřednictvím desátků a v omezené míře pak skrze vybrané dary. (srovnej s Nu 18,8-24) Pavel poté pokračuje tím, že nastiňuje určitou paralelu mezi postavením kněží a levitů a postavením těch, kdo zvěstují evangelium. Zdá se, že se tu zasazuje o to, aby o ty, kdo jsou zapojeni do služby evangelia, bylo postaráno minimálně stejným způsobem, jakým bylo postaráno o kněží ve Starém zákoně. Jinými slovy, Pavel používá starozákonního ustanovení ohledně dávání desátků jako modelu, kterým se mají křesťané řídit při odevzdávání darů. Apoštol církvi sděluje, že, pokud jde o podporu zvěstování evangelia, „nesmíme dávat méně, než kolik vyžaduje židovský zákon“. 8) Z toho vyplývá, že pro Pavla nepředstavuje dávání desátků něco, co se neslučuje s křesťanským životním stylem, ale naopak v něm vidí užitečnou a nezbytnou cestu, jak naplnit poslání církve vůči okolnímu světu. Všimněme si toho,
5)
D.A. Carson „Matthew“, in Expositor’s Bible Commentary, svazek 8, editor Frank E. Gaebein (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1984) str. 481, zastává názor, že se zde Ježíš nevyjadřuje k tomu, jaký by měl být postoj křesťanské církve k otázce dávání desátků, ale že tu pouze říká farizeům, co by oni sami měli dělat. Autor dává přednost tomu, abychom si nevšímali skutečnosti, že Matoušovo evangelium bylo psáno pro křesťany, kteří berou s vážností Ježíšovo „chápání ohledně desátkového zákona, a kteří chtějí svůj život utvářet podle jeho učení.“ Stejnou chybu dělá i Stuart Murray, Beyond Tithing (Waynesboro, GA: Paternoster, 2000) str. 44-47. Pro oba autory jsou Ježíšova slova pouze historickou epizodou v jeho životě, která pro křesťanskou církev, jíž byla určena, nemají žádnou vypovídají hodnotu. 6) I. Howard Marshall, The Gospel of Luke: a Commentary on the Greek Text (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1978), str. 498¨poznamenává, že Lukáš “vyzdvihuje desátkový zákon a očekává, že židovští křesťané budou pokračovat v jeho zachovávání.“ Autor omezuje platnost desátkového zákona na židovské křesťany, v Lukášově evangeliu však pro toto tvrzení nenacházíme žádnou oporu. 7) Srovnej s Marshall, Luke, str. 498. Ulrich Luz se ve své studii ohledně financování církve v Novém zákonu nezabývá výkladem Mt 23,23 a Lk 11,42. Podle něj bylo finanční zajištění církve závislé pouze na dobrovolných darech, které dávali věřící na chudé a na zajištění potřeb misionářů. viz jeho článek, „Die Kirche und ihr Geld im Neuen Testament,“ in Die Finanzer der Kirche: Studien zu Struktur, Geschichte und Legitimation kirchlicher Ökonnomie, editor Wolfgang Lieneman (München:Kaiser Verlag, 1989), str. 525-554. 8) Wilson, „Tithe,“ str. 357. Více o 1 Kor 9,13 v kapitole zaměřené na vybírání peněz v Novém zákoně.
že myšlenka podporování šíření evangelia těmi, kdo v něj věří, není Pavlovou myšlenkou, ale myšlenkou Pána. Sám Ježíš to nařídil. Sloveso překládané jako „ustanovit“ (diatassoú) označuje, že se tu jedná o oficiální a autoritativní charakter sdělení, které v tomto konkrétním případě vyslovuje Ježíš a které má být určeno církvi. D. Pozitivní pohled v listu Židům Nejobšírněji se tématu desátků v Novém zákoně věnuje autor listu Židům v oddíle Žd,7,110 a jeho přístup k této problematice je jednoznačně pozitivní. Pisatel zde rozebírá setkání, ke kterému došlo mezi Abrahamem a Melchisedechem a ve své argumentaci vyjadřuje jistá zásadní teologická tvrzení. Fakt, že Abrahám dal svůj desátek Melchisedekovi, je zde použit jako jasný důkaz nadřazenosti kněžské služby Melchisedeka nad kněžskou službou levitů. Oddíl vychází z předpokladu, že dávání desátků je Bohem ustanovenou praxí. Dávání desátků zde není v žádném případě zavrhnuto, spíše se tu nepřímo uznává jeho význam a důležitost. 9) Je zajímavé všimnout si, že pokud lze Melchisedeka považovat za archetyp Ježíše Krista, pak, byť jen v symbolickém smyslu slova, dával Abrahám desátek vlastně „Ježíši“. E. Závěr Můžeme usuzovat, že desátkový model není vůbec v rozporu s křesťanskou zvěstí a že jeho působnost není a neměla by být omezena pouze na starozákonní dobu ceremoniálního zákona. V této souvislosti samotný Starý zákon poukazuje na skutečnost, že desátkový model, jako projev náboženského přesvědčení, zde existoval již v období před příchodem Izraelitů. Pro křesťany není dávání desátků pouze praxí starozákonní, která nemá pro dnešní věřící žádnou váhu, ale představuje součást toho, jak chápou otázku věrného správcovství. Někdo by mohl ve skutečnosti dokonce podotknout, že „křesťanská praxe spojená s dáváním desátků jde nad rámec původní židovské tradice, a že zde existuje, protože jsme objevili její bohatý význam.“10)
2
Z toho mála, co se o dávání desátků v Novém zákoně píše, lze usuzovat, že starozákonní pravidlo, které nám velí, abychom desetinu svého výdělku vraceli zpět Bohu, je nadále platné. Nový zákon nám též připomíná, jaký má dávání desátků účel a jaký je jeho význam. Od-
9)
Slova apoštola Pavla v Žd 7,12, kde hovoří o změně kněžství a zákona, vyvolávají dojem, že zákon upravující dávání desátků již nadále neplatí. Toto chápání daného textu však přehlíží skutečnost, že to, o čem tu Pavel hovoří, je zákon týkající rodokmenu kněží. Jeho argumentem je, že pokud je tu nový kněz řádu Melchisedechova, pak již zákon, který vyžaduje, aby všichni kněží byli potomky Árona, nadále neplatí. Tento zákon byl změněn a nemůže se vztahovat na Ježíše, který nebyl Aronovým potomkem. Stejný zákon též vyžadoval, aby ti z pokolení Levi, kteří se stanou kněžími, zodpovídali za vybírání desátků. (7,5). Pavel však naznačuje, že vzhledem k změně zákona, již není nutné, aby křesťany dávali své desátky levitům. Všimněte si, že Pavel neříká, že model dávání desátků již neplatí, ale spíše dává najevo, že systém, který ohledně vybíráni desátků fungoval u Židů, není pro církev použitelný, protože v ní není místo pro levity. 10) Wilson, „Tithe,“ str. 357.
suzuje dávání desátků jako projev farizejství a vyzývá věřící, aby konali též spravedlnost a milosrdenství a projevovali druhým lásku. (Lk 18,12, Mt 23,23) Hlavní účel dávání desátků přitom zůstává stejný: Bůh je poskytuje těm, kteří své životy zasvětili ve prospěch hlásaní evangelia. Důvod proč dává křesťan desátky tak vychází z teologického významu dávání desátků ve Starém zákoně. III Odlišnosti mezi Starým a Novým zákonem S vědomím toho, co již bylo řečeno, je nutné dříve, než dojdeme ke konečnému závěru, přiznat, že v otázce dávání desátků, existují mezi Starým a Novým zákonem významné odlišnosti, které je třeba brát v potaz. Tyto odlišnosti jsou sice významné, ale jak si budeme moci všimnout, neukazují na zásadní změnu systému nebo na jeho zásadní odlišnost. A. Podobnost se svatyní/chrámem Dávání desátků bylo ve Starém zákoně spojeno se svatyní/chrámem, který byl chápán jako Boží příbytek uprostřed jeho lidu. Pro křesťany je dnes izraelský chrám něčím, co vůbec nepotřebují, protože mají přístup do nebeské svatyně, ve které se za ně u svého Otce přimlouvá Ježíš Kristus. Modlitebna, jako místo, kde se křesťané schází, neodpovídá tomu, čím byl židovský chrám. V Novém zákoně se sice hovoří o duchovním chrámu, jeho podstata a funkce je však jiná, než jakou měl židovský chrám. Historickým předchůdcem křesťanských modliteben je spíše židovská synagoga, která byla místem uctívání Boha a místem pro studium Písma. Křesťanství nemá žádné centrální místo k uctívání Boha, s kterým by šlo systém dávání desátků spojit. B. Podobnost s levity a kněžími Na náboženský kult Starého zákona dohlíželi kněží a byli to levité a kněží, kterým Bůh vybrané desátky věnoval. V Novém zákoně tomu tak není. Ježíšovou smrtí, jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením kněžský systém zanikl, přičemž našim jediným knězem v církvi je dnes právě Ježíš Kristus. Církev nemá ani žádné levity. Na služebníky evangelia nelze nahlížet, jako by to byli kněží. Vzorem pro jejich službu není starozákonní model kněží, ale pozemská Ježíšova služba. Křesťanská církev nemá kněze a levity, kteří by od lidu dostávali prostředky vybrané z desátků. C. Levité dávali vybrané desátky kněžím V modelu, který panoval u Židů, to byli levité, kdo desátky přijímali a kdo je poté dávali kněžím. Protože v křesťanské církvi kněží nejsou, je zkrátka nemožné se touto praxí řídit. Je zřejmé, že ve Starém zákoně bylo dávání desátků přímo spojeno se spravováním desátků levity, což brání tomu, aby mohl být tento starozákonní systém převeden do prostředí Nového zákona.
IV. Hledání principů Vzhledem k tom, že jsme v oblasti dávání desátků objevili mezi Starým a Novým zákonem jak určité prvky kontinuity tak i diskontinuity, můžeme z toho usuzovat, že pokud chceme praxi s dáváním desátků přenést do prostředí křesťanské církve, musíme se podívat, na jakých principech byl tento model postaven. Tím chceme říct, že zatímco některé vnější znaky tohoto modelu se mohou od dnešního pojetí lišit, přeci jen je třeba si přiznat, že existují některé základní principy, které lze použít i pro odlišný model nebo které je možné do něj začlenit. Starý zákon totiž obsahuje některé neměnné principy, které lze do křesťanské teologie a praxe snadno zakomponovat. A. Rozdílný postup ve Starém zákoně Samotný Starý zákon naznačuje, že se způsob, jakým se desátky vybírají a jak se vydávají, může lišit. Je zřejmé, že přítomnost levitů není pro model dávání desátků nezbytná neboť se jím řídili i Abrahám a Jákob. To nám bezodkladně umožňuje zavést tuto praxi i do křesťanské církve a to i přes absenci levitského modelu. B. Důležitost teologie dávání desátků Za druhé platí, že teologie spojená s dáváním desátků není limitována určitým kulturním prostředím a nevztahuje se pouze na určité údobí historie. V každé době byl Bůh uznáván jako Stvořitel nebes i země a je proto legitimním Držitelem celého Vesmíru. Desátkový model je konkrétním vyjádřením toho, že tuto skutečnost uznáváme a že jí akceptujeme. Svými desátky křesťané dávají najevo, že všechno patří Bohu a to nejen skrze stvoření ale též skrze vykoupení. Skutečnost, že jsou desátky něčím svatým, něčím co patří nikoliv nám ale Bohu, je něco co přesahuje levitský systém a co lze začlenit do křesťanské věrouky.Těžko by někdo našel v Bibli důkaz toho, že Ježíš svátost desátků zrušil. C. Ty, kdo dostávají desátky, ustanovuje Bůh Přestože je pravdou, že nejsilnějším prvkem diskontinuity je absence levitského modelu v křesťanské církvi, je zřejmé, že základní princip desátkového modelu přenositelný je. Desátky nepatří levitům ale Bohu. Bůh si levity vybral, aby mu každodenně sloužili a rozhodl se použít desátků k tomu, aby zajistil jejich potřeby. Jsou zde dva základní principy. Za prvé je to Bůh, který vybral ty, jimž náleží desátky jako zdroj jejich obživy. Příjemcem desátků se nemůže stát někdo, kdo se jím sám ustanoví. Za druhé platí, že ti které Bůh takto vybral, jsou zároveň ti, které Bůh ustanovil, aby svůj život výlučně věnovali službě Jeho lidu. Nový zákon
o těchto lidech hovoří jako o služebnících evangelia, které k tomu Bůh povolal a které církev přijímá jako jedinečný nástroj v rukou Pána k hlásání evangelia. D Duchovní a desátky V křesťanské církvi se neuznávají rozdíly v postavení jednotlivých členů pokud jde o zastávání určitého úřadu. Duchovní je laik, který vykonává pro Boha a církev určitou konkrétní službu. To co se požaduje po běžných členech církve, se vyžaduje rovněž po kazatelích, obě tyto skupiny přinášejí Bohu své desátky. Starozákonní rozličnost mezi postavením kněží, levitů a židovského lidu, Nový zákon nezná. Vzhledem k této odlišnosti je nejen možné, ale i nezbytné, aby Bohu své desátky odváděli i kazatelé. Velmi pozorně je třeba se podívat na problematiku výběru a spravování desátků a napojení těchto záležitostí na židovskou svatyni, abychom zjistili, jaké zásady se s touto praxí pojí. Právě na to se nyní zaměříme. V. Sklad pro vybrané desátky: Principy Otázka, kterou bychom se měli nyní zabývat, se týká způsobu spravování desátků a jejich rozdělování poté, co je lidé odvedli Bohu. Jak byly vybírány, skladovány a jak probíhalo jejich vydávání mezi levity a kněží? Odpověď na tuto otázku nám pomůže při formulování principu, který by bylo možné použít v křesťanské církvi. A. Místo k uskladnění vybraných desátků ve Starém zákoně Desátky se zřejmě vybíraly na určitém konkrétním místě a zde se poté skladovaly. Určení tohoto místa není příliš složitou záležitostí, neboť v Mal 3,10 se otevřeně říká: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, ….“ Podstatné jméno „sklad“ je překladem hebrejského termínu „bayith“, který znamená mj. „dům, chrám, palác“. Stejné slovo se používá i v následující větě, kde se překládá jako „v mém domě.“ Termínu „bayith“ Starý zákon často užívá k označení chrámu ve smyslu „domu/paláce“ Hospodina. Sklad byl umístěn v prostorách chrámového komplexu a sestával se z místností určených výlučně k uskladnění desátků a jiných darů. To by mohlo svědčit o tom, že se centrálně provádělo rovněž vydávání desátků. Existuje řada dalších biblických oddílu, kde je desátek přímo nebo nepřímo spojen se svatyní/chrámem. Podle Nu 18,21 se desátky levitům dávali za jejich práci ve „stanu setkávání“ tj. ve svatostánku. Bližší souvislost mezi svatyní a desátkem lze najít v Nu 18,24. Židé svůj desátek oddělovali doma, přinášeli ho Bohu a předkládali mu jej jako oběť. Předkládání desátku jako oběti přitom muselo probíhat ve svatostánku.
Podle Dt 12,5.6 museli Židé své dobrovolné dary a desátky přinášet na jedno určené místo, vymezené jako místo, „které si vyvolí Hospodin, váš Bůh, ze všech vašich kmenů, aby tam spočinulo jeho jméno.“ Židé tak museli činit od okamžiku, když vstoupili do zaslíbené země. Hospodin po nich chtěl, aby měli jedno místo, kde jej budou uctívat a toto místo se mělo stát jeho svatyní. Bylo to místo, o němž se předpokládalo, že se stane místem, kam bude lid své desátky nosit. Zřejmým důsledkem toho byla existence centrálního skladu desátků. V severním izraelském království fungovala dvě střediska uctívání Hospodina a lid své desátky pravděpodobně přinášeli na obě tato místa. (Amos 4,4) B. Vybírání a vydávání desátků ve Starém zákoně Více informací ohledně vybírání desátků a jejich spravování nám přináší 2. Paralipomenon, pokud jde o dobu předexilovou a kniha Nehemjáš, pokud jde o dobu poexilovou. Nad oběma oddíly je třeba se zamyslet. 1. Systém desátků podle 2Pa 31,5-12 Během náboženské reformy krále Chizkijáše byl v Judsku ustaven takový systém vybírání a rozdělování desátků, který odrážel nejen způsob, jakým tento systém fungoval za vlády tohoto krále , ale i jak fungoval v období judských králů. Mezi nejvýznamnějšími rysy tohoto systému můžeme nalézt toto: a) Centralizace výběru a vydávání desátků a dobrovolných darů: Kvůli odpadnutí krále Achaze a judského lidu, byl chrám uzavřen a lidé přestali do chrámu přinášet dobrovolné dary a desátky. V průběhu reformy nařídil král Chizkijáš lidu, aby přinesli do chrámu své dary a desátky. Odezva na tuto výzvu byla nesmírně pozitivní a na podporu levitů a kněží se shromáždilo velké množství zboží. (2Pa 31,4-8). V chrámu byly postaveny nové skladovací komory, aby pojmuly vše, co sem lidé přinesou (verš 11). b) Levité byli ustanoveni jako ti, kdo desátky a dobrovolné dary přijímali: Na skladování desátků a dobrovolných darů v chrámu dohlíželi dva levité Kónanjaš a Šimej. V tomto jejich úkolu jim pomáhalo dalších deset levitů. Tuto odpovědnost jim uložil král spolu s představeným domu Božího Azarjašem. c) Vydávání desátků a dobrovolných darů probíhalo na jednom konkrétním místě: Nad vydáváním desátků a dobrovolných darů dohlížel jeden levita a šest dalších jedinců. Tito muži jezdili do kněžských měst, „aby svědomitě z toho vydávali svým bratřím podle tříd, jak velkému tak malému.“ (verš 15) Desátky pak vydávali též „mužskému pohlaví od tříletých výše, kteří byli v seznamech“. (verš 16)
Povinností těchto mužů bylo rovněž, aby na základě seznamu přidělovali část z desátků levitům, kterým bylo víc než 20 let, jejich ženám a dětem. (verše 17-18) Část desátků měli dát též Áronovým následovníkům, „žijícím z polí a pastvin svých měst“. Jde tu o jinou skupinu kněží, než kterou zmiňuje verš 15. Tito kněží žili mimo města na polích a pastvinách a ani oni nebyli při vydávání desátků opomenuti. 11) To, s čím se zde setkáváme, je centralizovaný systém vybírání a vydávání desátků, nad nímž dohlíží jedinci, které k plnění těchto povinností ustanovila úřední moc. Následující schéma ukazuje jak systém výběru a vydávání desátků fungoval. Výběr desátků Židé přinášejí desátky do chrámu Levité desátky vybírají Chrám: sklad desátků Vydávání desátků Chrám:sklad desátků Levité desátky vydávají Levitům
Kněžím
2. Systém desátků podle Nehemjáše Tento systém se podobá tomu, který v Jeruzalémě zavedl Nehemjáš. (Neh 10,38.39; 12,44; 13,5.12) Ti, kteří se vrátili z exilu, obnovili svoji smlouvu s Hospodinem a vyjádřili svoji ochotu podřídit se nařízením jeho smlouvy včetně těch, která upravovala otázku dobrovolných darů a desátků. (Neh 10,37) Postup v této věci byl jednoduchý. 3
a) V Jeruzalémě přinášel lid své desátky a dobrovolné dary do komor v Božím domě, v chrámu. Prvotinu veškeré úrody dostávali přímo kněží, neboť jim podle zákona náležela. (Neh 10,38)
11)
Viz H.G. Williamson, 1 and 2 Chronicles (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1982), str. 377
b) Desátky dostávali jako Boží služebníci levité. c) Mimo Jeruzalém nepřinášel lid své desátky do chrámu, ale vybírali je ve městech sami levité. (Neh 10,38b) Měli bychom si připomenout, že levité žili mezi Izraelity a nevlastnili přitom dědičně žádnou půdu. Pro lid bylo jednodušší dávat své desátky levitům v místě, kde sami žili, než aby s nimi museli cestovat do Jeruzaléma. To svědčí o existenci několika místních středisek po celé zemi, kde se desátky vybíraly a uskladňovali. d) Levity měl však při vybírání desátků od lidí z měst doprovázet též kněz z rodu Aronova. (Neh 10,39), což představovalo ochranu před možným zneužitím tohoto systému. e) Levité přinášeli desátý díl z desátků do „do domu našeho Boha, do komor ve skladišti.“ (verš 39 b)- I když se o tom text nezmiňuje, tento desátek se pravděpodobně rozděloval mezi kněží. (srovnej s Neh 13,5) f) Byli ustanoveni správci komor „pro obětní dávky, prvotiny a desátky.“ (Neh 12,44). „Uskladňovali částky z městských polností určené Zákonem kněžím a levitům.“ (verš 44b). Tyto částky dostávali levité žijící v Jeruzalémě, o čemž svědčí verš 47, kde se píše, že lid „odděloval dávky pro další levity“, (srovnej s Neh 13,5) Krátce poté, co Nehemjáš opustil Jeruzalém, aby se odebral k babylonskému králi Artaxerxovi, začali být kněží úplatní a lid přestal své desátky a dobrovolné dary odevzdávat. Když se Nehemjáš vrátil, celý systém zreformoval a lid znovu začal do chrámu své desátky znovu přinášet. Nehemjáš určil za správce skladu jednoho kněze, jednoho znalce zákona a jednoho levitu a jim pak dal dva pomocníky zodpovědné za vydávání přídělů svým bratřím. (Neh 13,12-13) Systém se určitým způsobem decentralizoval, když bylo místním střediskům po celé zemi povoleno vybírat desátky a vydávat je levitům. Do chrámu se kněžím odváděl desátý díl z desátku. Určitý díl z desátků dostávali též levité žijící v Jeruzalémě. Tento systém ilustruje následující schéma: Výběr desátkům v Jeruzalémě Židé přinášejí desátky do chrámu Levité desátky vybírají Chrám: Komora
Výběr desátkům mimo Jeruzalém Židé oddělují desátky Levité a kněží desátky vybírají Lévijská střediska: Komory Vydávání desátků Lévijská střediska Levité posílají Desátky
Desátý díl z desátků
Levité
Kněží
Chrám v Jeruzalémě C. Principy přenositelné do prostředí církve Starý zákon nepřináší detailní popis toho, jak probíhal výběr a vydávání desátků. Z toho, co jsme zde objevili, nám však přesto vyplývá několik základních principů, které lze pro realizaci desátkového modelu v křesťanské církvi použít. Za prvé platí, že výběr a vydávání desátků byl centralizován.- existoval zde sklad. Židé věděli, že existuje určité konkrétní místo, kam se očekává, že budou své desátky posílat. Za druhé, k výběru a vydávání desátků byli vybráni konkrétní jedinci. Nikdo si nemohl tuto velkou odpovědnost osobovat. Za třetí, desátky byly vydávány jedincům, které za příjemce ustanovil Bůh. Nikdo nemohl za příjemce desátků vybraných mezi Židy určit sebe sama. V křesťanské církvi se těmito lidmi myslí pracovníci, kteří šíří evangelium. A konečně, centralizovaný systém umožňoval existenci místních středisek pro výběr a vydávání desátků. To se dělo pod kontrolou a dohledem jedinců, kteří byli k plnění těchto úkolů řádně jmenováni. Tato biblická zpráva sloužila naší církvi jako vodítko k vytvoření desátkového modelu a k vymezení a označení míst, kde se mají desátky v církvi shromažďovat. Ve skutečnosti je tento model velmi podobný tomu, který jsme nalezli v Izraeli v době Nehemjáše. Za místo, kde se mají desátky shromaždovat, jsou považovány místní sdružení. „Uznává se, že úroveň místního sdružení představuje v rámci církevní organizace „sklad“, do kterého mají všichni posílat své desátky a z kterého se mají podporovat služebníci evangelia. Aby to bylo pro čle-
ny církve pohodlné, odvádí své desátky tomu sdružení, ke kterému sbor, jehož jsou členy, patří. “ 12) Adventisté měli tu přednost, že v jejich řadách působil duch prorocký, skrze jehož spisy získala církev od Boha pokyny týkající se výběru, používání a rozdělování desátků. 13) „Přišel čas, kdy se mají desátky a dobrovolné dary patřící Bohu použít k opravdu zásadnímu účelu. Jsou odváděny do pokladnic, aby se jich systematicky použilo k podpoře služebníků evangelia v jejich práci, “ napsala Whiteová.14) K této věci dochází skrze organizační strukturu církve. Organizaci považovala Whiteová pro církev za nevyhnutelnou.
15)
„Pokladnicí“ míní cír-
kevní pokladnici.16) Protože byl výběr a rozdělování desátků veden centrálně, mohla napsat toto: „Ať si nikdo nemysli, že si může peníze z desátků ponechat a použít je podle svého uvážení. Tyto finanční prostředky tu nejsou proto, aby je někteří použili v době vlastní nouze, nebo aby je použili tam, kde oni myslí, že je jich zapotřebí, dokonce i kdyby měli dojem, že se jedná o Boží dílo.“17) Ve svém přístupu k otázce desátků se Ellen G.Whiteová držela biblických zásad a aplikovala je na život církve a jejich členů. To co Bůh zjevil skrze Písmo, ona ve své prorocké službě potvrdila. VI. Problematika desátků v rané církvi Viděli jsme, že Nový zákon zaujímá k problematice desátků pozitivní postoj. Neexistuje žádný důkaz toho, že by apoštolé dávání desátků odmítali nebo že by se proti němu stavěli a považovali jej za něco, co není pro věřící důležité. Nyní se chceme zabývat otázkou, jaká byla v této věci křesťanská praxe. Je v Novém zákoně nebo v rané církvi nějaký důkaz toho, že by 4
křesťané praktikovali model dávání desátků? A. Mlčení v Novém zákoně Pokud jde o Nový zákon, není složité na tuto otázku odpovědět: Nemáme žádný přímý
důkaz pro to, že by v apoštolské církvi praxe s dáváním desátků fungovala. Je třeba, abychom byli opatrní v tom, jak budeme tuto skutečnost interpretovat. Měli bychom mít na vědomí, že jakýkoliv závěr, ke kterému dospějeme, bude založen nikoliv na určitých historických nebo
12)
Working policy, Section T, 05 20. Více o problematice pokladnice ve spisech E.G.Whiteové, viz G.Edward Reid, In Search of the Storehouse (Burleson, TX: Southwestorn Union, 1998). Více o problematice dávání desátků ve spisech E.G.Whiteové, viz moje studie „Tithing in the Writings of Ellen G. White,“ GC Stewardship Department 2001. 14) Manuscript Release, svazek 19, str. 376. 15) Testimonies to Ministers, str. 26. 16) Roger W. Coon, Tithe: Ellen G. White’s Counsel and Practice (Hagerstown, MD: Review, 1991) st.3 17) Testimonies to Church, svazek 19, str. 247. 13)
textových důkazech, ale na mlčení Nového zákona a že tedy v důsledku toho bude mít tento závěr pouze omezenou hodnotu. Nový zákon říká jasně, že se sbory starali o živobytí apoštolů a těch, kdo pracovali na šíření evangelia. Je však též zřejmé, že křesťané k podpoře církevních programů často používali jiné zdroje než desátky (Sk 2,34.35.44). Změny ve financování církve byly zavedeny v době, kdy potřeby církve začaly růst (Sk 6,1-6). To, že Nový Zákon o desátcích mlčí, bývá vykládáno tak, že věřící tuto praxi odmítli. Spojíme-li si však toto mlčení s postojem Ježíše a s Pavlovými úvahami, mohli bychom jej interpretovat spíše jako argument na podporu této praxi než jako důkaz jejího odmítnutí. Nebo je možné, že tato praxe byla pro věřící natolik přirozená, že nebylo nutné, aby se jí apoštolé ve svých dopisech zabývali. Nicméně jedna věc je zřejmá. Ježíš praxi spojenou s dáváním desátků nezavrhnul, ale naopak ji podporoval. Proto mohlo být dávání desátků pro křesťany něčím zcela přirozeným. 5
B. Dávání desátků v době církevních otců V dílech církevních otců žijících v prvních třech stoletích křesťanské éry příliš zmínek
ohledně dávání desátků nenacházíme. 18) Byla zde tendence věřit, že Ježíš svým učením tento model zrušil. 19) Někteří argumentovali tím, že pro křesťany představuje desátek příliš malou sumu než aby ji odevzdali Bohu. Irenaeus (175-195) napsal: „Židé věnovali Hospodinu desátek ze svého příjmu, ti však, kdo získali svobodu, jsou ochotni dát s radostí a dobrovolně na Boží účely veškerý svůj majetek.“20) Tímto ideálem se však tehdejší lidé příliš důsledně neřídili. Tak např. kartáginský biskup Cyprián (210-258), si stěžuje, že zatímco „dříve lidé prodávali svoje domy a majetky, a ukládajíc si tak svůj poklad v nebi, nabízeli peníze z prodeje apoštolům na potřeby chudých, dnes nedávají ani desátek ze svého dědictví. A tak místo toho abychom, jak nám Pán velí, prodávali, raději kupujeme a svůj majetek ještě rozšiřujeme.“21) Cyprián konstatuje, že praxe, kdy levité dostávali od lidu desátý díl ze své úrody, „má být zachována i v dnešní době a to ve prospěch duchovních, aby ti, kdo mají v Pánově církvi kněžské svěcení, nebyli odváděni od řízení Božích záležitostí a nesvazovali je světské starosti.“ 22)
18)
Nejnovější prací v angličtině zaměřenou na problematiku dávání desátků představuje Stuart Murray, Beyond Tithing (Waynesboro, GA: Paternoster Press, 2000) str.93-132. Autor se tu snaží ukázat, že dávání desátků nebylo poapoštolské době významným fenoménem. 19) J.Christian Wilson, “Tithe,” Anchor Bible Dictionary, svazek 6, editor David Noel Freedman (New York: Doubleday, 1992), str. 580. Epifanius, biskup ze Salami (315-403) podává zprávu o tom, že po křesťanech nevyžaduje dávání desátků ani obřízka. 20) Against Heresies IV, XVII (ANF I:848-49). 21) Cyprian, On the Unity of the Church, in The Fathers of the Church, ed. Ludwig Schopp (New York, NY:Cima, 1947), svazek 36 str. 120. 22) Cyprian. Epistle LXV.1, (ANF, svazek 5 str. 367).
Zdá se, že tu Cyprián naznačuje, že by se levitský systém měl stát pro křesťany vzorem toho, jak mají sami k dávání přistupovat. Mnohem více než v rané době církevních otců se dávání desátků začalo propagovat v průběhu čtvrtého století. Dobrým příkladem toho je sbírka církevních ustanovení pocházející z druhé poloviny čtvrtého století nazývaná Apoštolská nařízení. 23) Ve prospěch dávání desátků se tu argumentuje tím, že duchovenský stav v církvi odpovídá postavení Levitů, že biskupové jsou v postavení kněží a kostel představuje svatyni. Závěr z toho je takový, že „oběti a desátky patří Kristu, našemu nejvyššímu knězi a těm, kteří mu slouží.“ 24) I když církev dávání desátků možná nevyžadovala, víme, že někteří oddaní a zbožní křesťané své desátky církvi odváděli. Známkou toho může být výrok Jana Zlatoústého, biskupa v Antiochii (asi 344-407), v kterém konstatuje: „Židé pomáhali vdovám, sirotkům a cizincům. Někteří mi s velkým údivem vyprávěli o tom, že dali tolik a tolik jako desátek. Je ostudné, že to co je běžně mezi Židy, se mezi křesťany považuje za něco výjimečného. A pokud člověk neplacením desátku ohrožuje svůj vztah k Bohu, pak uvažme, kolik lidí je dnes v nebezpečí.“25) Z jeho spisů tak vyplývá, že „ti, kteří nedávají desátek, jsou horší než Židé.“26). Mnich John Cassian (360-425) se zmiňuje o členu církve, který „nikdy nespotřeboval svoji sklizeň, bez toho, aby dal nejprve Bohu prvotinu své úrody a desátek.“ 27) Na jiném místě píše o mladém zbožném muži, který „spolu s dalšími vlastníky, kteří dychtivě dávali své desátky a prvotinu ze své úrody, přinášel zbožné dary.“ 28) 6
Koncem čtvrtého století se zdá být dávání desátků běžnou praxí ve východní církvi.
Z desátků se přitom podporovali kněží a chudí. 29) Křesťanskou tradici, která dávání desátků uznává jako minimální normu pro dávání, představuje Augustin (354-430).30) Roku 585 po Kristu bylo odvádění desátku prohlášeno na maconském synodu za oficiální požadavek círk22)
Cyprian. Epistle LXV.1, (ANF, svazek 5 str. 367). F.L. Cross, ed., The Oxford Dictionary of the Christian Church (New York: Oxford University Press, 1958), str. 73. 24) Apostolic Constitution, II.4.25 (ANF, svazek 7, str. 409). Zde nacházíme následující příkaz: “ Stejné nařízení dávám ohledně prvotiny z úrody a desátků. Ať jsou veškeré prvotiny z úrody dávány na podporu biskupa, a presbyterů a diákonů, Z veškerých desátků ať jsou podporováni ostatní duchovní, dále pak lidé svobodní, vdovy a vdovci a též ti, kteří trpí chudobou.Neboť prvotina z úrody patří kněžím a těm diákonům, kteří jim slouží.“ (VII.4.30 [tamtéž, str. 494]. 25) Citováno in Lukas Vischer, Tithing in the Early Church (Philadelphia, PA: Fortress, 1966), str. 16. 26) Wilson, „Tithe,“ str. 580. 27) Cassians, Conference Nesteros I.7 (NPNF, svazek 11, str. 437). 28) Cassian, Conference Nesteros I.1 (NPNF, svazek 11, str. 503). 29) Vischer, Tithe, str. 12. 30) viz tamtéž str. 17-20. 23)
ve. Těm, kdo jej odmítali platit, přitom hrozila exkomunikace z církve. 31) Za vlády Karla Velikého, středověkého římského císaře, bylo placení desátků uzákoněno. Desátky se pak odváděli církvi a duchovenstvu. Ve skutečnosti vlastně zákon stanovil, že se vybrané desátky mají rozdělit „na tři části –jedna část pro biskupa a duchovenstvo, druhá pro chudé a třetí na podporu církevních institucí. Jakmile bylo placení desátku uzákoněno, byli ti, kdo odmítali tento desátek platit, exkomunikováni z církve a byli za svůj postoj postaveni před světský soud.“ 32) Tento stručný nástin toho, jak se v průběhu historie rané křesťanské církve vyvíjel její postoj k problematice dávání desátků naznačuje, že ačkoliv se odvádění desátků v době církevních otců zřejmě nevyžadovalo, přesto jej někteří věřící praktikovali, aniž by je od toho někdo odrazoval. Tak jak se církev vyvíjela a rostla, její finanční potřeby vzrostly a proto začala desátkový model silně prosazovat a uplatňovat. Je zřejmé, že se dávání desátků z křesťanské církve nikdy nevytratilo. VII Závěr Svědectví Bible nám ukazuje, že praxe spojená s dáváním desátků nebyla nikdy omezená pouze na určité údobí dějin nebo na určitou specifickou etnickou skupinu. Tato praxe je postavena na teologii, jejíž dopad na život věřících a na jejich vztah a závislost na Boha, přesahuje určitou dobu a kulturu. Nový zákon dávání desátků neodmítá, a co je ještě důležitější, sám Ježíš tuto praxi posvětil. Systém, jakým se ve Starém zákoně desátky vybírali a vydávali nebyl vždy stejný, přesto však existují některé základní principy, které jsou pro vždy platné a které lze ze židovského systému přenést do prostředí křesťanské církve. Samotný Starý zákon nám ukazuje, že přítomnost levitů není nezbytnou podmínkou pro to, aby byl biblický model dávání desátků funkční. To nám dává možnost jej přenést i do prostředí křesťanské církve, v níž se levité nevyskytují. Nutnou podmínkou k tomu, aby byl systém dávání desátků funkční, není ani jeho centralizace, protože vybrané desátky patří Bohu. To on určil, kde se mají desátky uchovávat a komu se mají vydávat. 7
Je pravdou, že v průběhu raného období církevních otců, zde byla vůči dávání desátků
jistá nechuť a dokonce i snaha některých církevních otců tuto praxi odmítnout, našli jsme však důkazy svědčící o tom, že mnozí křesťané nepřestali nikdy tento model praktikovat.
31)
E. Sehling, „Tithes II. Ecclesiatical,“ in New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, svazek 11, ed. S.M. Jackson (Grand Rapids, MI: Reprint Baker, 1977). str. 454.viz též J.A. MacCulloch, „Tithes,“ Encyclopedia of Religion and Ethics, svazek 12, ed. James Hasting (Edinburgh: T&T Clark, n.d.), str. 349). Louis J. Swift napsal, „Ačkoliv se zdá, že ve věci závazku platit desátky, panovala v rané křesťanské éře shoda, první jednotné stanovisko k této problematice se objevilo až na maconském synodu v roce 585…, který uložil všem občanům platit desátky určené na podporu církve.“ („Tithing,“ in Encyclopedia of Early Christianity, svazek 2, editor Everett Ferguson [New York: Garland, 1998], str. 1134). 32) J.A. MacCulloch, „Tithes,“ str. 349
Nikdy nebylo dávání desátků pokládáno za něco, co by bylo v rozporu s křesťanskou vírou a životním stylem a z křesťanské církev tato praxe nikdy úplně nevymizela. Je možné, že návrat k modelu vybírání desátků, ke kterému v křesťanské církvi došlo ve čtvrtém století brzy po konverzi císaře Konstantina ke křesťanství, byl výhradně veden finančními starostmi a potřebami. Pro nás však tkví podstata toho přikázání v naučení, které může obohatit jak duchovní tak i duševní život věřícího. Březen 2001
