Desatero KatecheticKá příručka 2013

Desatero

Katechetická příručka 2013

2

Úvodní slovo

3

Jak s přípravkou pracovat

6

Preambule Tomáš Trusina

16

První přikázání Matěj Opočenský

27

Druhé přikázání Elen Plzáková

37

Třetí přikázání Lenka Ridzoňová

47

Čtvrté přikázání Marta Sedláčková

57

Páté přikázání kolektiv autorů

69

Šesté přikázání Markéta Slámová

81

Sedmé přikázání Anna Lavická

91

Osmé přikázání Martin Fér

99

Deváté příkázání Alena a Jan Tkadlečkovi

108

Desáté přikázání Drahomíra Dušková Havlíčková

Úvodní slovo V letošním ročníku nedělní školy vám nabídneme tři cykly výkladů: Desatero, Modlitbu Páně a Apoštolské vyznání víry. Jednotlivé úlohy budou doprovázet vybrané biblické příběhy a další aktivity, které Vám umožní téma rozpracovat pro různé věkové kategorie i pro děti různé úrovně vhledu do biblických látek a témat víry. Navazujeme tu volně na někdejší výklady z let 1988–89 (pro nižší stupeň s poznámkami pro vyšší stupeň) a částečně na řady Proroci dě‑ tem (1999–2001) a Dokud se zpívá (2008–2009). Strukturu jednotlivých příprav jsme se pokusili dále katecheticky i pedagogicky propracovat a dát jí přitom méně odbornickou podobu. V ideálním případě může letošní cyklus završit „dějepravný seriál“ Pozvání na cestu s příběhy ze Starého (2009–2011) a Nového zákona (2011–2013). Plnohodnotně ho však užijete i pro děti nově přicházející do nedělní školy.

(Desatero) V tomto dílu najdete výklady Desatera (Ex 20, Dt 5). Vykládáme ho jako „deset slov na cestu vysvobození“, jako slova pro víru, která se předávají ve společenství víry. Rozumíme jim jako ukazatelům z příběhu vysvobození. I pro slova Desatera platí ono „Až se tě tvůj syn zeptá, odpovíš: Byli jsme otroky v Egyptě a Hospodin nás vysvobodil.“ (srvn. Ex 12,26; Dt 6,20) Souvislost s vybranými biblickými příběhy chce rozeznít u každého z „deseti slov“ jeho „odkud a kam“: nejen od čeho osvobozuje, před čím chrání, ale také jaký rozměr vztahu k Bohu a člověku otevírá. Těžiště výkladu a práce s dětmi spočívá v katechezi. Nepřipravovali jsme výklad především teologický ani předlohu pro vyučování (náboženské) etiky. Od každodennosti naší víry, jejích otázek, výzev a rozhodování samozřejmě nechceme děti oddělovat. Chceme se k ní dostat jako ti, kdo společně čerpají z darů Boží záchrany, věrnosti a oslovování. Přejeme Vám, abyste s dětmi mohli objevit to, co jsme během přípravy objevovali my sami. Za katechetickou skupinu Tomáš Trusina 2

Jak s přípravkou pracovat Přípravka má oproti předchozím letům trochu jinou strukturu. Pevně doufáme, že se Vám s ní bude pracovat dobře. Berte, prosím, přípravku jako pestrou paletu barev – možností, se kterou budete malovat jedinečný obraz. Takový, který bude vyhovovat Vaší osobnosti, dětem Vám svěřeným i situaci, ve které se společně nacházíte. Téma – vystihuje v několika jednoduchých větách, o co v lekci jde. Je tu především pro učitele, aby hned na začátku získal vhled do tématu. Naznačuje, kterým směrem se bude ubírat výklad. Cíle – formulují, kam chceme děti během lekce dovést, co jim chceme ukázat, co mají pochopit, co chceme společně prožít. Jsou formulovány podle věkových kategorií – pro každou kategorii může být cíl jiný, nebo trochu jinak zaměřený. Formulace cíle může a má být také pomůckou při hodnocení lekce – podařilo se mi cíle zvolenými prostředky dosáhnout? Následuje oddíl nazvaný pro učitele. Tento oddíl je určen především pro vzdělání samotného učitele, pro rozšíření jeho vědomostí, upozornění na častá úskalí a podobně. Neděste se proto témat, která ve vlastní práci s dětmi nepoužijete, která jsme však pokládali za důležitá k výkladu připojit. Výklad se dělí na poznámky k samotnému přikázání a ke katechetickému/ zvěstnému příběhu. Z nich by mělo být také zřetelné, v jaké jsou souvislosti. Úskalí by měla upozornit na body, které jsou problematické – ať jde o výkladové možnosti, problémová pochopení nebo ztvárnění, atd. Oddíl pro učitele uzavírají odkazy – zde najdete často webové adresy, odkazy na knihy nebo články, starší přípravky, pracovní listy, atd, kde je možno najít doplňující nebo variantní materiál ke zpracování příběhu či přikázání. Oddíl nazvaný pro děti v přísném smyslu pro děti není – je to metodika, jak se získanými informacemi pracovat ve skupině dětí. Rozhodli jsme se v každé lekci mít tři způsoby práce – a tyto tři způsoby budou zaměřeny každý primárně na jednu věkovou kategorii. Pro předškolní – aktivita s rozhovorem. Pracuje většinou pouze s přikázáním, bez doprovodného příběhu. Soustředí děti kolem nějaké akce, předmětu, situace, z toho pomocí rozhovoru dochází k cíli. Kvůli věku často vybírá z přikázání jen jeden motiv. Pro první stupeň – vyprávění zvěstného příběhu. Klasická součást nedělní školy. Snažili jsme se, aby vyprávění mělo motivaci, případně aktualizace. Délka vyprávění je spíš kratší tak, aby se dalo případně bez úprav přečíst.

3

Pro druhý stupeň – aktivní práce (s textem). Pro starší děti navrhujeme způsoby práce, které zapojí více jejich samostatné uvažování. Pracuje se s textem nebo tématem. Jde nám o to, aby děti nebyly jen pasivními příjemci, ale mohly samy objevovat, přemýšlet a tvořit. Jak s těmito návrhy pracovat – to je na Vás. Navržené možnosti neznamenají, že by se například předškolákům nebo nejstarším nemohl vyprávět příběh. Ale aby byla příručka pokud možno přehledná, spojili jsme s věkovými kategoriemi určitý druh práce. Tak např. ten, komu bude vyhovovat vést rozhovor (což umí líp než vyprávět, nebo má před sebou děti, které příběh znají), inspiruje se u nejmladších a upraví si otázky pro starší děti. Nebo se podívá, co nabízí práce pro nejstarší a bude kombinovat. Doporučujeme v takovém případě si formulovat svůj vlastní cíl (napsat si jej), vytvořit si body, podle kterých budete postupovat, atd. Pokud máte smíšenou skupinu, lze pro starší děti z navrženého materiálu ve variantě č.3 vytvořit pracovní list, který mohou zpracovávat částečně samostatně (či ve skupině bez učitele). Oddíl pro děti uzavírá přesah – zřejmě nejpestřejší a nejrozdílnější odstavec v jednotlivých lekcích. Najdete zde vějíř možností – od her a činností, které se jinam nevešly, přes otázky k rozhovoru, po shrnutí tématu a jeho aplikaci, dotažení do všedního života dětí atd. Třetí velký oddíl se jmenuje liturgie. Obsahuje návrhy písní, krátkou formulovanou modlitbu a rituál. K tomu, aby se děti cítily v nedělce „jako doma“, bezpečně a přijaté, přispívá opakující se řád a určitý rituál. Důležité je také, aby děti v místnosti, kde se scházejí, měly něco, co je jejich, co ukazuje, že se s nimi ve sboru počítá. Pro letošek navrhujeme pro každou část (desatero – otčenáš – krédo) velký plakát, co také ukáže ostatním členům sboru, co děti probírají. Pomůže to také vnímat návaznost probíraných lekcí. Ve většině sborů se na práci s dětmi podílí více lidí, proto je dobré, aby se učitelé před začátkem roku shodli na tom, jak bude nedělka strukturovaná. Některé části by se měly opakovat v každé hodině, měly by být stejné. Opakující se způsob zahájení nebo zakončení, modlitba, píseň, společné dotváření plakátu, společná recitace „hesla“ nebo společné učení probíraného desatera/otčenáše/kréda – to vše pomáhá dětem se cítit dobře – vědí, co se bude dít, počítají s tím, těší se na to. Patří to ke společenství nedělní školy. Konkrétní provedení bude věcí každého sboru, každé skupiny učitelů. Navrhujeme pro společnou recitaci v úvodní části lekce při probírání desatera jeho zjednodušený úvod (preambuli) „Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví.“ Varianta dialogická: část dětí nebo učitel říká první část, druhá

4

část dětí odpovídá částí druhou. Případně doplňujeme právě probíraným přikázáním „…a proto: Nebudeš mít jiné bohy.“ Formulaci můžete zvolit přesnou (biblickou citaci) nebo upravenou. Část Desatero neobsahuje „zlaté texty“ či „zorné verše“, které by se děti učily nazpaměť, předpokládáme, že se budou učit samotný text desatera.

Jak si vyrobit plakát k Desateru: Při první hodině s dětmi můžeme vyrobit velký plakát, na který budeme postupně zapisovat (nalepovat) znění jednotlivých přikázání Desatera. Obraz vystihuje, že Desatero je dáno společenství Božího lidu. Ruce jsme zvolili také proto, že jejich deset prstů nenásilně připomíná desítku Božích směrovek. Budeme potřebovat: velký balicí papír, barevné nebo obyčejné papíry formátu A4, nůžky, lepidlo, pastelky, případně také nálepky, třpytky, zdobící lepidla atd; připínáčky na připevnění plakátu na stěnu a kladivo, nebo lepicí pásku či lepící hmotu na plakáty. Jak postupovat: Dětem rozdáme papíry (barevné nebo bílé vel. A4), poprosíme je, aby si na ně obkreslily obě své ruce (pomůžeme jim), pak na ruce napíší své jméno (např. na jednu jméno, na druhou příjmení), mohou si je rozmanitě ozdobit – pastelkami, barvami, barevným papírem, malé děti rády nalepují samolepky (třeba zlaté hvězdičky), atd. Vystřižené ruce nalepíme na velký balicí papír do kruhu tak, aby veprostřed zůstalo místo – do něj nakreslíme dvě desky Desatera (obrys, případně čísla 1-10). Každou další lekci na papír napíšeme znění přikázání (příp. nalepíme vytištěné). Pokud některé dítě se ke skupině připojí později, dohlédneme, aby si také vyrobilo svoje „ruce“ na plakát. Učitelé by se měli také připojit. Můžeme při rodinné neděli vyzvat celý sbor, aby se připojil apod. Varianty: —— Ruce na papír obtiskneme pomocí „prstových“ barev. Je třeba mít dostatek papírových ručníků, lavor na umytí rukou atd. Jméno můžeme napsat vedle obtisku. —— Kromě textu můžeme k přikázáním přiřazovat i symboly, jednoduché obrázky, apod. – zvláště tehdy, kdy máme v nedělce předškoláky. —— Po dokončení oddílu Desatero se s plakátem vyfoťte a fotografii pošlete na oddělení výchovy – vychova@e‑cirkev.cz. Budeme rádi svědky Vašeho společného díla.

5

1 Preambule. Tvůj Bůh je Hospodin, který tě vysvobodil. 1. září 2013

Téma —— Hospodina poznáváme jako Boha, který dává vyjít z otroctví a sevření nelidskostí. Proto jeho slova bereme vážně.

Cíl(e) —— Dítě si uvědomí: Hospodin je Bůh, kterému záleží na nás, jeho lidu. —— Děti uslyší: Hospodin vysvobozuje, i když tomu my sami nevěříme. —— Děti se přesvědčí: Je dobře patřit do společenství, které bere vážně jeho příběhy a jeho sliby.

6

PREAMBULE

Pro učitele Biblický text: Ex 20,1–2 + Ex 13,17–14,31; 15,1–2.11; 19,1–6

Poznámky k textu K přikázání A vyhlásil Bůh všechna slova tato, řkouce: „Já – Hospodin – Bůh tvůj – který jsem ti dal vyjít ze země Sevření – z domu otroků.“ —— Úvodní věta – dává „Deseti slovům“ jasný kontext, a tím vymezuje jejich východisko, adresáty a zacílení. —— Vyhlášení Deseti slov – úvodní věta zní slavnostně, jako když se vyhlašuje nová ústava a pod. Odráží, že Izrael je lidem smlouvy a takto se mu svou věrností zavázal Hospodin, když ho vysvobodil z otroctví. Tato jedinečná událost se stane trvalým východiskem i horizontem společného příběhu Boha a jeho lidu. —— Kontext – těžko Deseti slovům porozumět jinak než v souvislosti příběhu o vyvedení/vysvobození z Egypta. To je ústřední událost spásy. Promítá se především do Tóry (Genesis představuje „předehru“ Vyjití jako příběh Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova; Exodus – Numeri čin vysvobození a příběh Cesty; v Deuteronomiu Mojžíš rekapituluje „Pamatuj na cestu, až budeš v Zemi zaslíbené). Ale zrovna tak se událost Vyjití promítá do Proroků a Spisů – zásadní odkazy najdeme v příbězích soudců (např. Gedeon) a králů (1 Sa 8), u velkých i malých proroků (např. Iz, Oz). V Žalmech představuje oslava „vysvoboditelských skutků“ základní důvod, proč volat „Haleluja“. —— Já – Hospodin – Bůh tvůj – který jsem ti dal vyjít. Hospodin se dává poznat (zjevuje se) jakožto Bůh tvůj – který vyvedl. Patří nejprve k Izraeli, který si vyvedením stvořil jako „svůj lid“. Nejprve je Bohem vyvedení a vyvedených. Chceme‑li poznat, s kým máme tu čest, když posloucháme Deset slov (a když je v bibli řeč o „Bohu“), začněme právě odtud – od příběhu vyvedení a příběhů vyvedených. —— Vyvedení ze země Sevření – z domu otroků. Egypt (hebr. Micrajim) znamená v řeči bible „Sevření“. S tím souzní otroctví. Egypt není pro biblického vypravěče vyspělá civilizace, ale společnost, říše (tj. „dům“), kde se nedá žít. Místo, kde vládne nelidskost. Protikladem je zaslíbená země jako země „dobrá“ (podle Hospodinových měřítek) a „pro7

PREAMBULE

storná“. Svoboda tu znamená dostatek životního prostoru pro celek vysvobozeného Hospodinova lidu a pro završení příběhu („Hospodinova projektu“) vyvedení svého lidu. Sem, tímto směrem míří jednotlivá slova z Deseti slov. —— Tato slova – v textu nikde není pojem „přikázání“ (hebr. micva), ale jde o Boží „slova“, vyhlášení, deklaraci. Následující slova také nejsou až na výjimku v rozkazovacím způsobu, ale v budoucím čase. Dal jsem ti vyjít – a tudy povede tvoje cesta dál. K příběhu —— Jako katechetický příběh volíme ten, kde je vyvedení „vidět“ a lze ho prožít z lidské perspektivy. Těžiště vybraných textů je Ex 14 – přechod Rudého moře. Izrael se ocitá polapen v sevření mezi mořem a faraonovým vojskem. —— Otevřeně líčí bezvýchodnost „sevření pouští“ (14,3), lidskou neschopnost věřit Hospodinu jako vysvoboditeli (14,10–12), moc a sebejistotu Egypta zosobněnou faraonskou eskadrou smrti (14,5–7) i Hospodinovu solidaritu a angažovanost na straně lapeného lidu. —— Situace vyvolává zásadní pochybnost o Hospodinu a jeho schopnosti dotáhnout do konce čin vysvobození. Izrael nejenže své záchraně „nepomáhá“, ale nemá ani víru, že by to Hospodin zvládl. Copak jsme neměli pravdu, když jsme ti v Egyptě říkali, ať toho necháš! (14,12) – tak zní jejich „krédo“. —— Hospodin opakovaně vyhlašuje, že on sám na sebe bere plnou zodpovědnost za čin vysvobození. Vede do zaslíbené země „cestou úzkou“ (13,17–18). Blízkost jeho svaté „moci předivné“ odděluje a chrání jinak bezbranné společenství (13,20–21; 14,19–20). Nejenže s definitivní platností zlikviduje smrtící a zotročující moc faraonova „domu“, ale přímo se na něm „oslaví“ (vv. 4.17n). Toto bude čin, kvůli němuž ho jeho lid vezme vážně. Takto prokazuje, že právě a jedině on je „tvůj Bůh“. —— Aspekty vysvobození – směr cesty určuje Hospodinovo slovo (13,18; 14,15). Vybavil Mojžíše holí – „klestičkou“, která klestí cestu ke svobodě (v. 16). Rozděluje vody moře, které se rozestoupilo jak rozetnutá obluda (v. 16). Jeho vítr, „duch nad vodami“ jim od východu (směrem od zaslíbené země) jde naproti a v moři u všepohlcující „Obří tlamy“ (Fiarot) tvoří „prostor“ pro další cestu. —— Ne náhodou se v textu ozývají motivy z Geneze (duch nad vodami; rozdělení vod moře). Když Hospodin vyvedl svůj lid, dal se poznat jako ten, který tvoří nové tam, kde nebylo co čekat (srvn Iz 43,16–21). Takto 8

PREAMBULE

stvořil svobodu i víru svého lidu. Bůh, který vyvedl, je i tím pravým Stvořitelem, resp. uprostřed stvoření smíš očekávat jeho vyvedení. —— Na druhém břehu se z lidu nevíry stává „lid víry“. (Ex 14,30–31) Díky porážce „faraonovy eskadry smrti“ a dokonanému činu vysvobození vzali doopravdy vážně Hospodina a slova jeho služebníka Mojžíše. —— Píseň Mojžíšova (Ex 15) – jejím těžištěm je krédo z v. 11: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine?“, jinými slovy, kdo jiný prokázal takový čin jako vysvobození otroků z moci Egypta? Tato jedinečnost (spíše než jedinost) spjatá s konkrétností činu vysvobození se ozývá v úvodu Deseti slov. —— Smlouva na Sinaji (Ex 19,4–6) se výslovně zakládá na vysvobození z Egypta a na tom, že Izrael byl němým svědkem tohoto vysvoboditelského činu. Smlouva stvrzuje, že šlo o zakládající čin spásy s trvale závaznými důsledky pro Hospodina (tj. „tvého Boha“) i jeho zvláštní, oddělený lid. Odtud se může přejít k „deseti slovům“. V čem je přikázání osvobodivé? —— Deset slov pro nás může být vysvobozením, když víme, že k nám v nich mluví ten, kterému na nás záleží a otevírá nám cestu záchrany. —— Úvodní věta (preambule) představuje „předznamenání“ všech jednotlivých přikázání. Kdo ji chce přeskočit, mine se i se smyslem a zacílením jednotlivých přikázání. —— Když poznáváme Hospodina jako vysvoboditele, můžeme i přikázání přijímat jako pozvání, výzvu a dar. Jako slova, která nasměrovávají ke skutečně lidskému životu. K odpovědnému užívání darované svobody.

Úskalí —— Biblické vyprávění vyvedení nepočítá s nezaujatým pozorovatelem, který z pohodlného odstupu sleduje, jak zápas o vysvobození probíhá a dopadne, popř. komentuje, co podle „našeho správného náboženství“ měl udělat Pán Bůh jinak. Je „vyprávěním víry a pro víru“, v němž Hospodin zjevuje, kým je a kým je pro svůj lid. Křesťanským čtenářům se ovšem často stává, že se od konkrétnosti tohoto příběhu a „přízemnosti“ této perspektivy odstřihnou a začnou tuto zvěst hodnotit zvenčí, či svrchu (jakoby z pozice „všemohoucího“). Přestávají pak rozumět nejen Tóře a prorokům (tj. bibli Ježíše a apoštolů), ale i svému Novému zákonu. 9

PREAMBULE

—— Přechod moře nevysvětlujte dětem jako ozvěnu nějakého přírodního děje. Je to událost, v jejímž středu stojí tajemství nikým nečekaného Hospodinova činu. V tom je podobná vzkříšení Ježíše. —— Oddíl, jemuž se tradičně říká „desatero přikázání“, je v samotném Písmu označen „slova Hospodinova“. Deset slov se přitom neobjevuje v příběhu Písma poprvé. Desetkrát řekl Bůh „a stalo se“ v hymnu o stvoření (Gn 1). Deset slov „proti Egyptu“ zaznělo, než farao propustil lid (Ex 7–12). Deseti slovy otevírá Hospodin cestu dál tam, kde předtím nebyla vidět. —— Deset slov je předně určeno pro Izrael jako lid smlouvy. Nejsou míněna jako univerzální pravidla. Přijmout jako závazná a smysluplná je může ten, kdo ví, že souvisejí s příběhem o cestě z otroctví ke svobodě. Není to kontrolní test mravnosti společnosti ani bič na druhé, zvl. „nevěřící“. Na přesvědčivosti v tomto světě jim dodá, když je přesvědčivě žije lid Boží.

Odkazy Další důležité souvislosti najdete v knížce Karel A. Deurloo, Exodus a exil, kap. …který tě vyvedl ze země egyptské, str. 15nn (Eman, Benešov 2007).

10

PREAMBULE

Pro děti Pro předškolní – aktivita s rozhovorem Záchrana ze sevření Nachystejte kruh z židlí. Děti chodí uprostřed a zpívají: Kudy kam a kudy dál? / Nestarej se, Pána chval / Vzpomeň jen, že cestou oheň plál. Po každé sloce se ubere jedna židle a kruh je čím dál těsnější. Můžeme se dětí ptát, co takhle svírá – strach, samota, nepřátelství, nemoc (ale taky závist atd.). Ale my se nemusíme bát, můžem si znovu zazpívat. Až se nedá pohnout, přijde někdo další z druhé strany, povalí 2–3 židle a my odcházíme a zazpíváme celou 1. sloku „Oheň plál“. Potom můžete vyprávět příběh pro první stupeň a užít body 1, 3, 4, 5, 6 (1. půle). Nebo využijte Tinie de Vries Tím vše začíná str. 63, Vyvedení z Egypta.

Pro první stupeň – Vyprávění (s motivací) —— Odkud se dovídáme, jak správně počítat? Jak správně jezdit po silnici, jak přežít v divočině, jak správně psát… (doplníte podle vlastního uvážení) —— Můžeme se dozvědět někde spolehlivě, jak správně věřit Pánu Bohu? Nebo je to jedno – a každý si může vybrat, co se mu líbí? (nechte odpovídat, mož‑ ná se rozvine debata) —— Nakonec můžete říci, že pro nás, co se tady scházíme, je důležité slyšet „správ‑ né vyprávění“. A pro Boží lid i pro Ježíše a apoštoly to byl odjakživa příběh o tom, že „náš Bůh“ je ten, který nás vyvedl z otroctví. Jak se Hospodin stal Bohem, který vysvobodil 1. V sevření mezi mořem a faraonem Boží lid – Izraelci stojí na břehu moře. Tátové a mámy se rozhlížejí zmateně kolem. Kudy teď dál? Před nimi se od nevidím do nevidím rozprostírá moře. Vlny se pyšně zvedají, jako by říkaly – tudy cesta nevede! A když se obrátí dozadu, odkud přišli, vidí zvířený písek. A za ním faraóna, který je pronásleduje. Nepřemožitelná egyptská jízda! Tak takhle si tu cestu do zaslíbené země nepředstavovali! Předevčírem vyšli z té egyptské otročiny. Zdálo se, že končí vyčerpávající dři11

PREAMBULE

na, ponižování a vraždění. A teď! Nevědí, kudy dál, žádná cesta se před nimi neotevírá. Svírá je strach. Před nimi rozvírá svou tlamu moře. A až je dožene faraónovo vojsko, bude s nimi amen. Bože, kde jsme se to ocitli? Jakou šanci máme? 2. Smutné vyznání Izraelců Naštvaná, zoufalá slova znějí od Rudého moře. Slova nevíry, že Hospodin je schopen doopravdy je vysvobodit z Egypta. Jestli faraonovo sevření na chvíli povolilo, teď je zmáčkne docela a nikdo to nepřežije! Na vůdce Mojžíše se snesly výčitky a nadávky: Tys měl ten bláznivý nápad odejít z Egypta! Tys toho nasliboval! Že jsme ti uvěřili! Raději dál otročit v Egyptě než tohle. Tam jsme aspoň nemuseli mít strach o holý život. I když mu lidi kolem nadávali a vyčítali, Mojžíš věřil, že Hospodin je neopustil. Určitě slyší zoufalství a nářek včerejších otroků. Nepropadejte strachu a nevzdávejte se naděje, povzbuzoval lid. Nikdo mu ale nerozuměl. Vždyť před nimi je moře a za nimi egyptské vojsko. Z tohodle sevření není šance uniknout. Před nimi není žádná cesta, kudy z toho ven. 3. Hospodin ukazuje kudy kam a kudy dál „Teď ale není čas naříkat, strachovat se,“ promluvil Hospodin k Mojžíšovi. Já sám vám teď otevřu cestu na svobodu. A žádný farao vás už nebude ohrožovat. „Zvedněte se a pojďte,“ pobídl Mojžíš lid. A vzal do ruky hůl a vztáhl ji nad mořem. Tu se odnaproti – z druhého břehu – zvedl silný vítr. Voda, která jim bránila v cestě a naháněla obrovský strach, se najednou rozpůlila (jako kdyby ji někdo rozsekl napůl). A oni najednou uviděli před sebou cestu. Tam, kde si ji nedokázali představit ani náhodou. Už nemusejí stát bezmocně na břehu. Najednou bylo jasné, kudy kam a kudy dál. Rychle sbalili všechny stany i stáda a po krátké chvíli bylo jejich místo prázdné. 4. Vláda otroctví končí Farao byl vzteky bez sebe, když zjistil, že mu Izraelci pláchli. On je tady pánem – a právě teď to dokáže! Žádné vysvobození se konat nebude. Nařídil hned všem vozům, ať Izraelce pronásledují. Vojáci hnali slepě své vozy za prchajícími lidmi. Ale na neozbrojené Izraelce nemohli. Svatý oheň Boží ochrany plál ve tmě mezi Božím lidem a pronásledovateli. Jejich síla a zbraně jim najednou nebyly nic platné. 12

PREAMBULE

A pak se stalo něco nečekaného. Hospodinova svatost ty protřelé egyptské zabijáky vyvedla z míry. Děsem se jim rozklepala kolena i kola válečných vozů. Chtěli obrátit a utéct. Ale silný vítr se náhle utišil a moře se na Hospodinův povel vrátilo zpět. A to byl konec faraónova vojska. 5. Chvíle ticha a nadechnutí Za svítání se Izraelci shromáždili na druhém břehu. Nikdo nechyběl. Nemohli uvěřit vlastním očím. Neporazitelná moc a síla faraonova vojska byla v okamžiku zničena a oni už se nemusejí ničeho bát. Jsou zachráněni. Ještě včera večer pochybovali o Hospodinu a vyčítali Mojžíšovi. Ještě včera vypadalo všechno jinak, beznadějně. A dnes ráno? Mezi Izraelci zavládlo ticho. 6. Nově stvořený lid Po chvíli si začali mezi sebou šeptat, ukazovat a ohlížet se, jestli to i okolostojící viděli. Poté si hlasitě začali vyprávět, užasle jeden druhému líčili, co viděli, a jejich tváře se začaly radostně usmívat. Hospodin je doopravdy vyvedl z říše faraonova otroctví! Radost z Boží záchrany byla čím dál větší. Někteří začali tleskat, jiní začali tančit. Chopili se nástrojů, které měli po ruce, a začali k tomu hrát. To byl začátek radostné písně. Písně víry, která se té noci narodila: I když se zdál farao neporazitelný, Hospodin toho pyšného otrokáře srazil do moře. I když se jim zdálo, že zahynou – ukázal a otevřel jim Hospodin cestu dál. Kdo jiný by dokázal tuhle záchranu, než on? 7. Já Hospodin jsem tě vysvobodil Padesát dní poté se utábořili pod horou Sínaj. Tady to začalo, když Hospodin zavolal Mojžíše. Ohlásil, že ztrápený a zotročený lid vyvede z Egypta, z faraonova domu otroctví. Slíbil, že bude s nimi. A byl s nimi, proboural cestu z faraonova domu otroctví a vyvedl je odtud – i když tomu nevěřili. Teď už je jasné, že Hospodin je Bůh, který jediný dokáže vysvobodit. Dát naději. Splnit slovo. A Mojžíš je shromáždil: Hospodin, Bůh, který vysvobodil, splnil slovo a posílá nám teď svých deset slov. Abychom věděli, kudy dál do zaslíbené země. Jak mu zůstat věrní. Těch slov se budeme držet. Na cestě podle těch slov přestaneme být otroky a staneme se jeho lidem. Zřítelnicí jeho oka. Společenstvím, na které si budou ostatní ukazovat – koukejte, jak svobodný a lidský život umožňuje Hospodin těm, které vysvobodil. 13

PREAMBULE

Pro druhý stupeň – Akce‑aktivity (motivace) K čemu byste přirovnali poselství Zákona Hospodinova? – Je jako: —— stanice s občerstvením —— rákoska na neposedné děti —— písnička na cestu —— klec pro nezkrotné… Nechejte každého účastníka skupiny, ať si vybere. Potom se ptejte: Proč jsme vybrali svou variantu? Jaké zkušenosti, představy, důvody nás k ní ve‑ dou? (Hodí se pro děti, které už o daru Zákona vědí. Rozhovor usnadníte, když úvodní škálu napíšete na papír a rozdáte. Účastníci rozhovoru si mohou u své varianty poznamenat, proč ano, u jiných, proč ne.)

14

PREAMBULE

Liturgie Rituál Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví.

Vstup Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. On rozdělil Rákosové moře ve dví a převedl Izraele jeho středem; jeho milosrdenství je věčné. Amen. (Ž 136)

Písně Evangelický zpěvník: 136 – Vzdejte Pánu slávu, čest Evangelický zpěvník (dodatek): 667 – Vítězi k poctě zpívejte, 611 – Není lepší na tom světě Svítá: 135 – K svobodě je dlouhé putování (Posila na cestu), 234 – Oheň plál (1. sloka)

Modlitba Bože náš, děkujeme ti za to, že jsi nenechal Izraelce v sevření faraónova vojska a velkého moře. Děkujeme ti, že jsi tehdy ukázal, jaký jsi Bůh. I my ti takhle můžeme věřit – a sledovat, kudy nás vedou tvá slova a zaslíbení. Věříme, že ani nás neopustíš, protože tobě na nás záleží. Amen. nebo Přímluvy – Přijď Království tvé (Sv 280) Na dně mých sil / jak pravá záštita / Přijď Království tvé Vytvořit víru / povzbudit srdce / a zahnat strach / Přijď Království tvé Když budem sami / tváří v tvář přesile / otevřít cestu / Přijď Království tvé Mezi nemocné / mezi osamělé / tam, kde se válčí / Přijď Království tvé Navrátit pokoj / obnovit přátelství / dát sílu krokům / Přijď Království tvé Jak závan Ducha / jak krásný příběh / jak silná píseň / Přijď Království tvé Vidět tvou blízkost / nalézat odvahu / obživit naději / Přijď Království tvé

15

2 První přikázání. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 8. září 2013

Téma —— Hospodin je ten Bůh, který vyvádí svůj lid z otroctví, tím je jedinečný mezi všemi bohy. Cesta vysvobození začíná nejprve tím, že se obnovuje jedinečný vztah k tomuto Vysvoboditeli.

Cíl(e) —— Dítě si uvědomí: Boží jedinečnost spočívá v tom, že mu záleží na naší svobodě a lidskosti našeho života. Naopak jsou věci (bohové), které zotročují: nahánějí strach, nutí dělat, co znelidšťuje. Z jejich otroctví Hospodin vysvobozuje. —— Děti uslyší: Hospodin nabízí svému lidu možnost vrátit se k němu, i když jsme se mu ztratili a začali poslouchat jiné bohy. Můžu se spolehnout, že v tom je věrný. —— Děti se přesvědčí: I my můžeme věřit v tohoto jedinečného Boha. Stojí za to odvážně se za ním vydat a odbourat cizí bohy.

16

PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Ex 20,3 + Sd 6,7–10; 25–32

Poznámky k textu K přikázání První přikázání nebo také první slovo v překladu: Český ekumenický překlad: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Bible kralická: Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Podle J. Hellera: Nebude tobě bůh jiný proti tváři mé. Doslovný překlad: Nestanou se ti bohové jiní před (vedle, nad, okolo, mimo, proti) tváří mou. —— Desatero neboli deset slov nebo také deset kroků ke svobodnému životu s jedinečným Bohem. Chápejme také Desatero jako smlouvu, viz minulá úloha. Smlouvu, kterou uzavírají dvě strany Bůh a jeho lid. Toto je první článek smlouvy. —— Vztah k předcházející preambuli – Toto přikázání – první slovo některé tradice přiřazují ještě k preambuli. Takto toto slovo chápe tradice pravoslavná a reformovaná. Pro tradice luterskou a katolickou se stává prvním slovem: preambule plus výzvy „nebudeš mít jiného boha“ a „nezobrazíš si Boha“ a „nebudeš se klanět“ (verše Ex 20,2–6). Pro tradici židovskou je prvním slovem jen preambule. Až druhým se stává „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ ještě společně s nezobrazováním Boha (Ex 20,3–6). 1 Tento náš výklad Desatera osciluje mezi křesťanskými tradicemi. —— Jeden Bůh nebo více bohů? První slovo vede k poznání, že jen jeden Bůh vyvádí svůj lid z otroctví do svobodného života. Je to Bůh s velkým B, Hospodin. První slovo vede ke vztahu (k úctě) k Bohu, který se má stát člověku jedinečným. Vše ostatní před tváří tohoto Boha bledne. Nejde tedy o monoteismus (je jen jeden bůh), který se později v tradici víry vyvinul. To je vidět i v příběhu soudce Gedeona, který po setkání s Božím prorokem vymýtí kult Baale, bohů Emorejců, kteří zde byli 1

prudký, Martin: Dekalog, Studium a texty, str. 7

17


odpradávna uctíváni. Na místo těchto bohů zbuduje oltář Bohu Izraele a obětuje na něm. Ve scéně pálí dříví z háje (ašery), kterou před tím pokácel. Příběhu jde v prvé řadě o to udělat v životě vlastního společenství prostor pro takového jedinečného Boha. —— „Nebudeš mít“: sloveso „mít“, nebo „být“? V originále je sloveso být – stávat se. Připomíná se zde jméno Hospodinovo – Jsem, který jsem. Jsem, který budu. Budu takový, jaký jsem. Jsem ten působivě přítomný. (Ex 3,14) České překlady tohoto slova nabízejí sloveso mít, které asociuje vlastnění. Nejde ale o to mít – vlastnit, ale v prvé řadě jde o čin – stát se. Hospodin se má stát pro člověka Bohem. Ostatně mít nějakého boha je představa iluzorní, nakonec se většinou ukáže, že ten, kdo vlastní, je spíše onen zbudovaný bůh. Hospodin je jiný: stává se. Ukazuje se, že cesta víry je proces, v němž vždy znovu zjišťujeme, kdo nebo co se nám stalo bohem – a že stojí za to, aby se nám Bohem stal Vysvoboditel z otroctví. —— „Mimo mne“ – dosl. „před tváří mou“. Tato typická hebrejská formulace chce říct, že jsme zváni před tvář Boží – a nemáme mezi sebe a Hospodina nikoho a nic dalšího klást. Je to prostor, který je poskytnut pro blízký vztah. Oboustranně důvěrný. —— Hospodin dává na vybranou: Člověče, vyber si. Bohem (bohy) se ti může stát cokoliv i to hmatatelné a viditelné (tak jako například kůl a háj – Ašera, které poseká Gedeon), nebo nehmatatelné, jako jsou strachy, moc, sláva, různé ideologie (pravé i levé) a koneckonců i touha po penězích, majetku atd. V této „směrovce ke svobodě“ („ve slově“) Bůh vybízí k rozhodnutí. Já Hospodin, který jsem tě vyvedl z Egyp‑ ta = Já Hospodin, který jsem k tobě poslal Ježíše z Nazareta, Krista (Mesiáše). Já ti touto cestou nabízím svobodu. Může tomu někdo konkurovat? (Tak trochu zde zaznívá ono Já, jsem Bůh žárlivě milující.) Tenhle výběr ti poznamená celý život. Je na tobě, kým se díky této víře staneš a ke komu se budeš hlásit. Tohle je ona smlouva znějící z Desatera a z prvního přikázání. Přesně tenhle motiv se rozezvučí i v příběhu Gedeona a lidu úpějícího pod nájezdy Midjánců. Katechetický (zvěstný) příběh —— „Řekl jsem vám: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů Emo‑ rejců, v jejichž zemi sídlíte“. Kritiku knihy Sd chápeme v souvislosti s perspektivou Joz (24, 15nn): Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž 18


zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. Jako Boží lid na své cestě nesloužíme bohům té země, kam přijdeme (nepřizpůsobujeme se místním veličinám a jejich mravům) – ale držíme víru a cestu Hospodina – Boha cesty z otroctví – Boha vysvobození – jemuž jsme se zavázali smlouvou. Vlastně jde o důraz důležitější pro společenství diasporní, resp. „na cestě“ než pro společenství „jednou provždy usazené“. Anebo – při pohledu nazpět „kající vyznání“ (zavázali jsme se a závazek porušili) – při pohledu dopředu – „závazek k jedinečnosti společenství v diaspoře“. —— Bát se/ctít – problém není v božstvech, ale v těch, kdo na ně dají/poslouchají je/respektují jejich moc a vliv etc… Dokud v sobě máme respekt k normalizaci, vládne nám Husák… —— Motivy exodu v příběhu: díky Midjáncům přestala být zaslíbená země dobrou a prostornou a stala se místem „sevření“; posel připomíná Hospodina jako toho, který vyvedl z otroctví, Gedeon slyší zaslíbení pro Mojžíše „já budu s tebou“ a podobně jako on se zdráhá přijmout vůdcovství. —— Prorok a lid v nouzi: Přichází prorok (~ kazatel). Říká něco nového, co by nevěděli? Ne, nemusí. Připomíná jen Boží skutky – vysvobození, připomíná Boží smlouvu. Připomíná, co Hospodin již jednou vykonal. Zlomil jsem faraonův Egypt, proč bych nezlomil i Midjánce. Vzkazuje, že svůj lid neopustil, ani když mu byl nevěrný. On smlouvu nezrušil. Neodpověděl stejně na jejich nevěrnost. Hospodin naopak smlouvu obnovuje – ukazuje, co udělali špatně – ukazuje, že se mají ke komu vrátit. Vrátí se? Vyslechnou tuhle dobrou zprávu a zachovají se podle toho? —— Gedeon: Hospodin si vybírá jednoho konkrétního člověka, Gedeona – Gedeon znamená „Bourač – Bořič“, dalo by se taky říct, že si z něj Hospodin dělá svého „Borce“ (bourače pohanství a vazby na něj). Tenhle Gedeon ale není zas až takový „hrdina“. Rozhodně se jako Borec nechová od začátku. I dál v příběhu se několikrát ujišťuje, jestli tohle je fakt vůle Boží. Přesto ale jedná a Hospodin je s ním. —— Oběť: Gedeon má zrestaurovat oltář Hospodina a vykonat na něm oběť. Má na oltáři obětovat volka svého otce. To není jen tak, vždyť na začátku příběhu se praví, že Izraelci toho už moc neměli. Ti dva volové byli opravdová cennost. Z tolika masa by mohli jíst Izraelci minimálně týdny a poměrně dost lidí. Navíc ani nebyli jeho. Otec byl pán domu a vše mu podléhalo. Sáhnout na takhle cenný majetek svého otce, to chtělo kuráž a velkou víru, že to má cenu. Z příběhu je také jasné, že Gedeon jde proti víře svých blízkých. Oni si sice ještě pamatují Hospodina, 19


ale obětují raději pro jistotu ještě navíc bohům Emorejců. Snaží si to zajistit na všech frontách. Porušují tím i další „slovo“ Desatera: „Nezobrazíš“. Je zde vidět souvislost prvního a druhého „slova“ Desatera.

Úskalí —— Přikázání v pohledu mezináboženského dialogu: Měli bychom se ve výkladu tohoto přikázání vyvarovat laciné kritiky jiných náboženství. Měli bychom ukázat dětem, že respektujeme jiná – nekřesťanská – náboženství. Měli bychom jim ale předat, že k nám se dostala zvěst Ježíše Krista, a že tuhle zvěst bereme vážně – a tato nás osvobozuje. Posouzení, které je nejlepší, necháváme na Bohu. Jeden z rysů křesťanské svobody je například tolerance k jinak vyznávajícím lidem. My sami však za svého jedinečného Boha považujeme Boha Izraele, jak nám ho představuje Ježíš Kristus. Za jiného bychom ho nevyměnili. —— Gedeonovo zničení cizího kultu: Dnes se objevují námitky, že příběhy jako Gedeon (nebo Eliáš na Karmeli 1K 18) vedou k náboženské netoleranci. Gedeon ovšem ruší působení cizích bohů uvnitř vlastního lidu. Pro Gedeona a jeho lid přestávají platit. Titul „Baal“ (pán, „boss“) navíc znamená nekritickou úctu k lokální autoritě. Příběh tedy vyjadřuje, že lokální božstva (strachy, mamon, ideologie, „kmotři“, zažité hodnoty…) jsou ve srovnání s Hospodinem bohové zotročující a znelidšťující a nemusejí nad námi mít žádnou moc. Závěrečná výpověď Gedeonova otce: „Je‑li Baal bohem, ať si sám vede svůj spor, jemu přece rozbořil oltář.“ (Sd 6, 31) je vlastně vyznáním víry: Už nevěřím, že se musíme Baala bát. —— Může také padnout otázka: Posílá Bůh za námi své proroky i dnes? Na tuto otázku odpovídá příběh svou skladbou: na začátku Gedeonovi připadá Hospodin – vysvoboditel z Egypta jako „odeznělá“ a nepřítomná autorita, posléze se mu však vydá do služby. Stejný proces tváří v tvář příběhu můžeme prodělat i my. Proto např. společně nasloucháme těmto příběhům při bohoslužbách a v NŠ.

20


Pro děti Pro předškolní – rozhovor Povídejte si s dětmi o tom, koho bezvýhradně poslouchají, z čeho mají strach, koho nebo co by poslechli, i když jim poroučí hloupost (dát facku kamarádo‑ vi, posmívat se, sebrat lízátko, nejít do nedělky atd…). Můžete témata ilu‑ strovat pomocí připravených obrázků, nalepených na polystyrénových kost‑ kách apod. Děti nechte vybírat z nabídky a postupně s nimi stavějte „mod‑ lu“. Potom si můžete o jednotlivých tématech povídat: čím obšťastňují, proč z nich jde strach? Čím „zotročují“? Může se něco z toho rovnat Pánu Bohu? Posloucháme to stejně nebo víc rádi? Znamená to pro nás hodně? Nakonec můžete zpívat písničku a po poslední sloce „modlu“ zbourat. 1. Tvá svoboda, tvá svoboda, tvá svoboda nade mnou! Než abych byl otrokem, chci být pohřben v hrobě svém. Půjdu k Pánu, kde budu svoboden. 2. Tvoje věrnost, tvoje věrnost, tvoje věrnost nade mnou! I když jsem byl maličkej, přišel ke mně Bůh a řek’: „Vysvobodíš od nepřátel lid.“ 3. Tvoje slovo, tvoje slovo, tvoje slovo nade mnou! Ke svobodě cesta je, modla nám ji blokuje. Dals’ mi sílu zbourat tenhle krám.

Pro první stupeň – vyprávění (s motivací) Motivace: Naposledy jsme si vyprávěli o tom, jak Izraelce Hospodin zachránil z Egypta. Co myslíte, drželi se Hospodina i potom, co se dostali do země, kterou jim Hospodin slíbil? Už je to dávno, co byli Izraelci vysvobozeni z egyptského otroctví. Na cestě za svoji svobodou dostali několik slov, aby si svojí svobodu udrželi i v nové zemi, kterou jim Hospodin chtěl dát. Už spoustu let 21


v téhle nové zemi žijí, ale na ta slova zapomněli. Začalo se jim zdát, že Hospodin je Bůh slabý a hledali bohy jiné. A tak si vzali bohy, které uctívaly národy té země, kam přišli. U každého na zahrádce stál nějaký posvátný kůl nebo oltář. Hned bylo jasné, tady uctívají Baala a Hospodinu moc nevěří. S cizími bohy k nim přišli i jejich majitelé a tihle majitelé si začali říkat: „Izraelci začali uctívat naše bohy, tak to nám je naši bohové vydali.“ A tak začali Izraelci poslouchat a sloužit těmhle novým pánům. Ztratili svobodu v zemi zaslíbené. Na tohle přišli i Midjánci. Byli to nájezdníci a lupiči. Když se v zaslíbené zemi urodilo na poli, přiřítili se znenadání na velbloudech, všechno pobrali a zas odjeli. Izraelci z nich měli strach a jen se před nimi schovávali. Tolik se jich báli. Nejdříve hledali pomoc u bohů svých pánů. Ale nic. Pak se ale rozpomněli na Hospodina, a zkusili k němu volat, ale stejně moc nevěřili, že by to bylo něco platné. Povolání Gedeona Když jednou přišla doba sklizně, mladý Izraelec Gedeon ve strachu rychle sklízel úrodu. Midjánci totiž v tu dobu přijížděli a brali všechno, co viděli. Gedeon byl asi v půli práce, když se před ním objevila nějaká postava. Vypadala jako cizinec. Gedeon se pěkně vylekal. Řekl si totiž: Midjánci se už ani neobtěžují přijet a posílají jen výběrčího. Za rohem asi budou další. To je konec. Strach mu nedovolil vidět v tomhle příchozím nějakou dobrou zprávu. Cizinec Gedeonovi řekl: „Hospodin s tebou.“ Gedeon se vyděsil ještě víc. Tohle je nějaká provokace? Kdyby byl Hospodin se mnou, tak nemusím mít strach. To by bylo hej, tak jak se to píše v těch starých knihách. To by nás Izraelce Hospodin zachránil a všechny Midjánce by vyhnal. Gedeon si ale vůbec neuvědomil, že on i se svou rodinou Hospodina opustil. Vždyť mají za svým domem Baalův oltář a posvátný kůl, u kterého se k tomuhle bohu modlí. Hospodinův prorok ale mluví dál: „Gedeone, Gedeone, co se to píše v té staré knize, kterou máte doma?“ Gedeon se zastyděl, už ji dlouho neotevřel. A tenhle člověk pokračoval: Posílá mě Hospodin a vyřizuje tobě a tvému lidu, že na vás nezapomněl. Jsem jeho prorok a vyřizuji Boží vzkaz: Já jsem vás vyvedl z Egypta, a vysvobodil jsem vás z rukou všech, kteří vás zotročovali. Já jsem vám dal tuto zemi. Já jsem Hospodin Bůh váš, neuctívejte bohy národů, kteří tu bydleli před vámi. Ale neposlech‑ li jste hlasu mého.“ Gedeon posmutněl ještě víc. Tak a je zle. Hospodin nám ještě k tomu začne nadávat a ještě nám přitíží. 22


Úkol pro Gedeona Tohle ale prorok Gedeonovi říct nepřišel. Přišel, protože měl pro něj důležitý úkol. „Hospodin vám chce jako vašim otcům pomoct. Vysvobodí vás od trápení s těmi midjánskými lupiči. Ale nejdřív je potřeba vás osvobodit od služby cizím bohům. Musíš začít u sebe. Víš, jak máte za domem tu sochu Baala, no jak se k ní chodí modlit celá vaše rodina a s ní celá vesnice. Tak tu musíš, Gedeone, odstranit. Obnovíš na tom místě oltář Hospodinu a obětuješ mu na něm. Vezmeš si od svého otce toho statného mladého býčka a obětuješ ho Hospodinu. Všichni tak uvidí, kdo je váš Bůh.“ Gedeon jen špitne. „Já? Vždyť mě za to můžou pěkně zmlátit. To je nespravedlivý. Já nejsem žádný hrdina.“ „Neboj, Hospodin bude s tebou!“ řekl mu ten prorok. Gedeon nakonec poslechl. Sebral všechnu svoji odvahu a šel. Pro jistotu se rozhodl, že to udělá v noci a vezme si na to dalších deset chlapů. Udělali všechno tak, jak to chtěl ten prorok. Posekali posvátný sloup, zbořili Baalův oltář, obnovili oltář Hospodinův. A na něm obětovali býčka – kterého si Gedeonův tatínek schovával jako oběť pro Baale! Reakce sousedů Když ráno lidé vstali, hned si toho všimli: „Někdo zbořil Baalův oltář a spálil jeho pomník! To je ostuda! To se musí potrestat!“ A tak začali hledat a pátrat – obecní rada se o to hned začala starat. Viníka dlouho nehledala. Gedeon jim asi přišel od pohledu podezřelý. Uhodili na jeho otce. Chtěli po něm, aby nechal Gedeona potrestat – popravit nebo aspoň zavřít. A víte proč? Oni tím modlářstvím, tou nevěrou už byli tak zhlouplí a vyděšení, že měli strach: „Baal nás potrestá! Proto musíme Gedeona honem popravit, abychom si Baale usmířili a aby se na nás nezlobil.“ Představte si to, je jim jedno, co jejich nevěře a modlářství říká Pán Bůh. Ale mají hrozný strach z Baale. Tak to končí, když někdo vymění víru za pověru a nevěru. Musí se pořád bát. Kdežto víra, ta od strachu osvobozuje. Reakce otce Gedeon se už nebojí: přemohl svůj strach a poslechl Pána Boha – zbořil pohanský oltář. Ale teď je důležité – co asi udělá jeho tatínek? Vždyť to udělal také kvůli němu. Aby i on přestal uctívat a poslouchat pohanského Baale. A zase začal věřit Pánu Bohu. Co teď udělá? Gedeon to vykonal na Boží příkaz, také aby se jeho rodina vrátila k Hospodinu, aby se také přestala bát. Jim patřil ten Baalův oltář. Vydá Gedeona představeným obce? Otec však prohlásil: „Jestli je 23


Baal opravdovým Bohem, však on si viníka najde a potrestá sám!“ Co myslíte, našel si Baal viníka? Ne! A v tomto případě to znamená: není to žádný Bůh – jen neživá modla, které ti Izraelci otročili. Stavěli mu sochy, pálili oběti, uctívali – a přitom to byl jen kus dřeva a kamene – žádné božstvo. A Gedeon to pomohl pochopit svému tatínkovi. A jak je vidět, i tatínek se skutečně začal měnit. Opět začal věřit jen Hospodinu – a našel i odvahu zastat se Gedeona proti rozvášněnému davu. Od té doby se Gedeon už nebál. Věděl, že Hospodin je Bůh opravdový, který drží slovo a dává vysvobození. Nakonec Midjánce vyhnal ze zaslíbené země a svůj lid osvobodil, protože Hospodin splnil, co řekl Gedeonovi skrze proroka: „byl s ním a s jeho lidem“. Ale to vysvobození začalo už té noci, kdy odstranil cizího boha ze své rodiny.

Akce–aktivity (motivace) Vymyslet s dětmi, co všechno se nám dnes může stát bohem. Můžou to být pověry (pátek třináctého, černá kočka, horoskopy…)? Může se stát bohem touha po moci, slávě, penězích? Nebo dokonce nějaký člověk? Znáte někoho z historie, kdo se chtěl stát pro ostatní bohem (Farao, Hitler, Stalin…)? Pomáhá nám víra v Hospodina proti tomu, abychom nepropadli pověrám nebo někomu na něco nenaletěli? Případně napsat tahle témata na papírky ještě s dalšími a nechat dětem, aby je roztřídili na to, co osvobozuje a co zotročuje.

Pro druhý stupeň – rozhovor 1. Přečtěte si první přikázání. 2. Veďte rozhovor o tom, čemu všemu dáváme v životě prostor (rodina, počítačové hry, sport, vydělávání peněz, auta, mobily, výkony ve sportu, ve škole…)? Kolik času čemu věnujeme? Můžete si připravit pracovní list s otázkami: —— Co to vše dělá s našimi vztahy k druhým? —— Co vede ke smíření, co naopak k hádkám? —— Co vede k přátelství, co naopak k pohrdání? —— Co vede k pomoci druhým, co k sobectví? —— Co vzbuzuje úzkost, co dává pokoj? —— Co bere čas, který chybí na jiné důležité věci? 24


3. Zařaďte příběh o Gedeonovi (buď převyprávět, nebo přečíst společně z bible a nezbytné vysvětlete) 4. Pokračujte v rozhovoru: —— Věnujeme nějaký čas Bohu? Jaké místo v našem životě zaujímá? —— Co udělalo poslovo poselství s Gedeonem? —— Co udělal Gedeonův čin s jeho otcem? —— Co byste teď na svém seznamu (viz bod 2) škrtli jako falešného, zotročujícího boha?

Přesah —— Kdo chce, abychom ho jen poslouchali a nepochybovali? —— Chce Bůh, abychom o své víře přemýšleli? Znamená pochybnost, že sloužíme jinému bohu? Odsoudil Hospodinův posel Gedeonovy pochybnosti? —— Co patří ke svobodě? Bezpečí, spravedlnost, dostatek, štěstí… A také odpovědnost tomu, kdo tu svobodu dal – Pánu Bohu. —— Uctívají dnes lidé modly? Jaké? Jak se to projevuje? Jak jen ty modly zbourat? —— Z čeho máte největší strach? Svazuje vás? Pomáhá vám od strachu víra v Hospodina?

25


Liturgie Rituál Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví. Všichni společně můžeme na závěr zakřičet: Už se nemusíme bát tem‑ ných sil, osudu a pověr. Držíme se Boha a jsme svobodní.

Vstup Ž 19, 8 –9: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.

Písně Evangelický zpěvník (dodatek): 601 – Kdo chce k Bohu přijíti; 604 – Buď sláva Bohu; 627 – Má duše Boha velebí; 632 – Neskládejte v mocných naději Svítá: 23 – Bůh je záštita má; 39 – Dál přece nejdete sami; 125 – Jen ty Pane můj; 135 – Posila na cestu; 288 – Svobodná zem; 344 – Tvá svoboda; 375 – Volný jsem; 379 – Vstaň a pojď; 401 – Zůstaň s námi

Modlitba Pane Bože, děkujeme ti, že nás vždy znovu vysvobozuješ ze strachu a nevěry k důvěře a poslušnosti. Prosíme, uč nás – děti i dospělé – statečnosti ve víře. Dávej nám sílu bořit zlé, špatné věci – a stavět nové – správné – a tvoje. Amen.

26

3 Druhé přikázání. Nebudeš se klanět modlám. 15. září 2013

Téma —— Jedině Bůh je hoden naší nejvyšší úcty. Nic a nikdo jiný.

Cíle —— Předškolní děti: podtrhnout Boží lásku k člověku a lidskou odpověď na ni. (Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh … milující …prokazuji milosrden‑ ství tisícům pokolení …) —— Mladší školní: Vysvětlit, co je modla, a spolu s příběhem ukázat nepřijatelnost toho, aby se člověk ponižoval uctíváním model a aby se pokoušel manipulovat Bohem. (Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ni‑ čemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.) —— Starší školní: v rozhovoru přiblížit, jak vypadají současné modly, jak jsme tímto modlářstvím všichni ohroženi a projít přikázání tak, aby bylo dětem co nejvíc pochopitelné. (celé přikázání)

27

DRUHÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Ex 20,4 + Da 3

Poznámky k textu K přikázání: —— Osvobozuje od snahy zbožštit své výtvory a přikládat svým cílům, snahám a úmyslům božskou autoritu. Nejde o zákaz výtvarného umění, ale o zákaz zbožšťování našich výtvorů. —— Osvobozuje i od nejrůznějších náboženských snah, ke kterým má člověk přirozeně sklon; J. Kalvin: „Lidská mysl je továrna na Bohy.“ Bůh je nezávislý na lidských představách, Boha nelze definovat, je větší než možnosti našeho vyjádření. —— Vyjádření „žárlivě milující“ umožňuje najít srozumitelné paralely v láskyplných vztazích mezi lidmi. K příběhu: —— výška sochy 30 m, šířka 3m —— Příběh je vložen do doby babylónského zajetí, tedy 6.století př.Kr. Kniha Daniel vznikla ve 2.století př.Kr. a je pravděpodobné, že reflektuje také situaci ve své době, tj. už při vzniku byl text zároveň „kázáním“, povzbuzením pro současníky.

Úskalí —— Nesklouznout k líčení pomsty Boží po několik pokolení, přikázání má povzbudivější dosah, než se z českého překladu může zdát, význam číslovek třetí a čtvrté je nejistý, ale tisíce (množné číslo) jsou jasné. Přikázání zřetelně podtrhuje nesmírnost Božího milosrdenství. —— Nepokoušet se vysvětlit zázrak záchrany z pece. Biblický autor uvádí, že Hospodin je vysvobodil, to je i pro nás zásadní. Pokud starší děti na to narazí v rozhovoru, vysvětlete obraznost příběhu (již v době svého vzniku měl tu funkci, viz výše) a pomocí citace Iz 43,2 mluvte o tom, co může být pro člověka jako ohnivá pec a jak ho Bůh může zachránit. 28


—— Je třeba mít na vědomí, že téma je dvojité – 1. Zákaz jakékoliv manipulace s Bohem; 2. Zákaz spoléhání na jiné bohy. Dětem to netřeba zdůrazňovat, vyplyne to z vyprávění. V psaném textu je to odlišeno velikostí prvního písmene ve slově Bůh, resp. bůh.

Odkazy Biblické: Ex 18,2-4; Ex 32; Iz 43,2; Mt 6,2;4 1K 8,5-6; Jk 4,5; Sk 5,9 Jiné: —— zpracování příběhu Da 3 na webu katecheze http://goo.gl/ViIUqT —— převyprávění, obrázek, vymalovánka http://goo.gl/qqZXA9 —— vymalovánky http://goo.gl/ZcPjV5, http://goo.gl/xV4yVV —— obrázky http://goo.gl/pSgd2V —— bludiště http://goo.gl/abqqy7 —— powerpointové prezentace v AJ (možno využít jako sled obrázků k vy‑ právění ) http://goo.gl/7LVmcZ —— Učíme se spolu – Biblická jednota 1996, ročník 4, sešit 3, str.25-28, zpracování Da3 s vymalovánkami a dalšími činnostmi —— Cesta Božího lidu SZ, Praha 1991, str. 282-286, zpracování Da 3 —— Dokud se zpívá, Kalich 2008, díl 1, úloha č.4, zpracování Da 3 —— Biblické domalovánky, ČBS, Praha 2008, str.80, Da 3 pro malé děti

29


Pro děti Předškoláci Úvodní rozhovor s tématem „Za co jsme Bohu vděčni a co se mu povedlo“. —— Možno použít fotografie krajin, měst, zvířat, (nejlépe velké z kalendářů) – jít co nejvíc do detailu, aby si děti všímaly drobností, barev, tvarů a zdůrazňovat zdánlivě obyčejné věci, aby si uvědomily, co je krásné a bez čeho by nebylo na světě tak hezky. Dál se rozhlédnout kolem a uvědomit si, co už ten den prožily – co je pro ně krásné a důležité doma a ve sboru. Opět důraz na detaily. —— Rozhovor směřovat k lidem, kteří je obklopují (rodina, učitelé, kamarádi, sbor, sousedi, lékař) s tím, co pro děti tito lidé dělají a znamenají a že jsou těmi, koho jim Bůh posílá. Otázky: Toto všechno jsme dostali od Pána Boha. Když něco dostaneme, třeba dárek, co je nejlepší udělat? (Poděkovat) Stejně děkujeme Bohu. A to všechno, svět, který nám Bůh dal, je dobrý a krásný. Co se stane, když my něco uděláme dobře a krásně? (Někdo nás pochválí.) Stejně chválíme my Pána Boha. Písnička: O tom, jak je dobře pána Boha chválit a děkovat mu, je písnička. Jsou tam ale jiná slova, zpívá se tam, že Pána Boha ctíme, vzýváme a velebíme. Asi nevíte, co to znamená, ale je to podobné jako když ho chválíme a děkujeme mu. Písnička zpívá o tom, že to je na světě to nejlepší, co můžeme dělat. Protože to nejlepší a nejdůležitější, co máme, máme od Pána Boha. Kdo jiný by nám dal rodiče a všechny lidi, které máme rádi, nebo tento krásný svět? Právě proto, že nikdo jiný nám to dát nemůže, chválíme Pána Boha nejvíc. Asi nás má rád, když nám tohle všechno dal. Třeba můžeme pochválit maminku a poděkovat jí za velmi dobrou snídani a při tom můžeme pochválit a poděkovat Pánu Bohu za to, že máme takovou šikovnou maminku. „Není lepší na tom světě“ (D 610, BTS 8) Stačí první sloka, pokud jsou děti schopné, mohou zpívat i dál, slova je třeba vysvětlit. 30


—— Návrh další činnosti: nakreslit sebe, rodinu, kamarády, vystřihnout a nalepit do obrázku pěkné krajiny: „Sem pojedeme na výlet. Krásně tu zemi Pán Bůh udělal“. Nakreslit, jak chválím/e Boha (např. všichni v kostele zpívají), za co já nejvíc chválím Boha. Pomůcky: velké obrázky z kalendářů, papíry, fixy, pastelky, lepidlo, nůžky

Pro první stupeň Rozhovor Druhé přikázání mluví o tom, že si člověk, který věří v Hospodina, nedělá modly. Modla ve starozákonní době vypadala jako socha. —— Z čeho se dělá socha? (odpověď předpokládá různé materiály) Každá socha ale není modla, modle se člověk klaní a slouží jí (té soše), protože si myslí, že to je bůh. —— Není to nesmysl? Přece to lidé dělali. Vypadalo to tak, že padali před sochou na zem a dělali pro ni všelijaké oslavy, dokonce se o ni starali skoro jako o miminko, dávali jí jídlo (které nesnědla), myli ji (a té soše to bylo fuk, jestli je špinavá nebo ne). —— To je taky dost velký nesmysl, nemyslíte? Však izraelští proroci ve Starém zákoně si z toho dělali legraci, protože to je trochu hloupé. Ještě hloupější ale je to, proč to ti lidé všechno dělali. Nechtěli totiž sloužit bohu, ale chtěli, aby bůh sloužil jim. Mysleli si, že když všechno správně udělají pro tu sochu, bude pak bůh něco dělat pro ně. Vlastně tak chtěli donutit toho boha, aby pro ně udělal to, co chtěli. —— Když si připomenete našeho Pána Boha, jaký je, nemyslíte, že tohle je ten úplně největší nesmysl? Jak asi by někdo mohl donutit Pána Boha, aby pro něj něco udělal? Tím, že si udělá jeho sochu a přinese jí svačinu? Nebo tím, že se bude chovat vzorně, si vyslouží přízeň Pána Boha? On vůbec nechce, abychom ho k něčemu nutili. Proto nám dal přikázání – nebudete si dělat modly. Je to podobné, jako když potřebujete, aby vám kamarád půjčil pastelku – vždycky je lepší říct: „prosím, mohl bys,“ a ne: „musíš mi půjčit pastelku, protože včera jsem ti půjčil gumu.“ 31


—— Jak to uděláme, aby se Bůh dověděl, že bychom od něj něco potřebovali? Jako v případě s pastelkou a kamarádem – řekneme to Bohu prosbou, modlitbou a rozhodně, stejně jako u kamaráda, necháme na Něm, jestli to udělá. Vyprávění – biblický příběh o modle To bylo v zemi babylonské, kam Izraelce dal odvézt král Nebúkadnesar. Měl velikou říši. Vznikla tak, že Nebúkadnesar zničil a obsadil mnoho jiných království, i to izraelské. Izraelce přestěhoval do Babylóna, protože si myslel, že bude snadnější je ovládnout. Král měl jednou divný sen. Podle toho snu pochopil, že jeho veliká říše nebude navěky, ale že přijde čas, kdy i ona bude zničena. To se mu moc nelíbilo, a tak si myslel, že by bylo potřeba něco proti tomu udělat. Teď přijde na řadu modla. Nechal udělat sochu, aby se jí všichni klaněli, a asi si myslel, že když bude dost velká a klanět se budou opravdu všichni, tak to pomůže. Bohové, ve které věřil, zařídí, aby jeho říše vydržela. Ta socha byla velká jako devítipatrový dům a celá ze zlata. Určitě je lepší zlato než dřevo, myslel si asi král, to vydrží déle a bohové tak uvidí, že si jich považuju. Socha byla náramná. Teď ještě poslat hlasatele, aby sezvali lidi ke klanění a vymyslet znělku, podle které všichni poznají, že nastal čas klanění. Jo, a ještě kdyby náhodou někdo měl něco proti, tak nachystat ohnivou pec, aby ho tam hodili. To je jim taky potřeba říct všem předem, když budou mít strach, budou se líp klanět. Bohové uvidí, jak to král všechno pěkně zařídil, a zařídí pro něj taky to, co potřebuje on. Klanět se měli všichni, také Izraelci, kteří tam museli bydlet. A tady král narazil. Nepomohla ani pec. Neměli strach. Tři mladí mužové, Šadrak, Méšak a Abed-nego, se prostě soše neklaněli. Přece nebudou klekat před kusem zlata pokaždé, když začnou vřeštět nějaké babylonské trubky a kytary. Věděli, že ta socha žádný bůh není, a věděli, že by tak urazili Hospodina a ještě by se cítili jako hlupáci. Četli o tom mnohokrát v Písmu a také to zažili, že jejich Bůh je milosrdný a mocný, že je má rád a myslí na ně. Takového Boha nechtěli nikdy ponížit tím, že by se šli poklonit nějaké modle. Ale taky věděli, že za to hrozí smrt. Ale věřili, že je Bůh z té pece vysvobodí, když bude chtít. Byli stateční? Možná se báli. Myslím, že ano. Ale neřekli si – pro pár poklonění se nic nestane, vždyť to nic není, je lepší zůstat naživu. Ani si nemysleli, že je Bůh musí určitě vysvobodit. Prostě mu věřili, prosili ho o sílu a klanět se nešli. 32


Král se to dověděl a rozzuřil se do ruda. Byl rozpálený jako ta pec. Ještě víc a taky nechal tu pec rozpálit ještě víc. Rozkázal svázat a spálit tam ty tři Izraelce, a to hned. Ta pec byla tak žhavá, že žárem umřeli dokonce i vojáci, kteří museli rozkaz provést. Král a jeho dvořané to sledovali. Najednou král vyskočil. Copak tam nehodili tři lidi? Jakto, že tam vidí čtyři? V té peci se procházeli čtyři lidé, byli rozvázaní, chodili si po rozpálené peci jakoby nic a snad spolu mluví nebo co. Král nemohl věřit svým očím. Sám zavolal na Šadraka, Méšaka a Abed-nega, aby vyšli z pece ven. Oni vyšli, komise je prozkoumala a neměli ani připálené vlasy. Nestalo se jim vůbec nic. Král se velmi divil a řekl, že Bůh Hospodin je opravdu mocný. Ale že by v něj uvěřil, to zas ne, dál sloužil svým divným vymyšleným bohům a jejich sochám. Aspoň ale nařídil, že ty tři mladé muže mají nechat všichni na pokoji, aby věřili svému Bohu. A ti tři mládenci? Co by, chválili Pána Boha dál. Návrh další činnosti: —— možno totéž jako u předškolních dětí —— použít jakýkoli pracovní list z navržených materiálů

Pro druhý stupeň Zásadní jsou otázky, poznámky mezi nimi berte jako navržené formulace, důležité je, aby porozumění bylo dosaženo ve vzájemném hovoru. —— Co je modla? Něco, co má člověk místo Boha. Na co spoléhá, o čem soudí, že mu přinese štěstí, radost, pro co by byl schopen udělat skoro všechno. Co obdivuje. Co uctívá. K čemu upíná svou naději. Na co „zavěsil svůj život“. Boha potřebuje každý člověk, stejně tak, jako dýchá, potřebuje někoho ctít. Potíž je v tom, že lidé dost často mají právě modlu místo Boha. —— Jak vypadají nejčastější modly dnes? Doporučuji zadat si do vyhledávače Google slovo „Modla“. Výsledek je inspirativní. Toto je pár příkladů: sportovci, herci, zpěváci, dovolená u moře, mobilní telefon, léky a jiné drogy, nízké ceny, peníze a majetek, národ, Facebook. Co děti řeknou, zapisujte na velký papír. Nakonec ho mohou vyzdobit kresbami model, vznikne jakýsi „varovný plakát“. 33


—— Jak modla funguje? Modla je zpodobení boha nebo je to věc či osoba, která je za boha považovaná a zdánlivě je určena k tomu, aby jí člověk sloužil. On to také dělá, jenomže hlavní smysl této lidské činnosti je ten, aby bůh vyhověl potřebám člověka. Normální úplatek. Nebo obchod - něco ty mně, něco já tobě. Dokonce i vydírání by to mohlo být. Nejvíce se hodí slovo manipulace. A právě tohle – manipulaci – Bůh Hospodin nesnáší. Představte si následující situaci: člověk A má rád člověka B (může jít o vztah mezi dětmi a rodiči, přáteli, kamarády, partnery…) a člověk A je schopen udělat pro člověka B cokoli, co je v jeho silách, prostě proto, že ho má rád. Přesto člověk B s člověkem A manipuluje, tlačí ho k nějakému svému záměru, často úskočně. Jaká bude reakce člověka A, až to odhalí? Stejně je to ve vztahu Boha k nám a jisté je, že On to odhalí hned. Přečíst přikázání. 2. přikázání nám dodává lidské důstojnosti. Neklaníme se před něčím tak směšným jako jsou modly. Jedině Bůh zasluhuje naši poklonu, naši nejvyšší úctu. Ale také zajišťuje důstojnost i těm, kdo jsou slavní, stát se modlou totiž je také hrozná tíha (i když si to mnoho z těch, kdo si přejí být slavní, neuvědomují). Představte si nějakého známého sportovce či herce. Jeden o něm řekne – Je výborný/á v tom, co dělá. Druhý řekne – Je to můj idol. Jaký je v tom rozdíl? Jak se to projevuje v chování těch dvou? 2. přikázání zakazuje brát důstojnost Bohu. Nepřipouští vůbec, abychom svatého Boha, který nás miluje, ponižovali tím, že budeme spoléhat na lidi, na věci, jako by oni mohli naplnit a zachránit náš život. Nejde o to, že nesmíme sledovat sport či filmy, zajímat se o lidi, kteří se tím zabývají, poslouchat muziku, dívat se na Facebook apod. Jde o to, aby se to nestalo „smyslem našeho života“, jeho jedinou náplní, naším jediným zájmem a posedlostí, abychom nebyli jako svázaní, nestali se otroky modly (viz větu z úvodního rituálu). Proto v přikázání čteme, že je Bůh žárlivý. Nepomysleli jste si, jak k tomu přijdou ti z třetího a čtvrtého pokolení, když Bůh stíhá za to, co provedli jejich předkové? Tohle je hlavně upozornění – není jedno, co děláš, činy mají následky. Někdy následky sahají tak daleko, že to ani neodhadneš. Někdy dokonce až na ty, kdo se ještě nenarodili. (Možnost rozhovoru nad tím, co může ovlivnit další generace – ekolo‑ gická témata atp.) 34


Co je ovšem hlavní, je ten nepoměr. Všimli jste si toho? Stíhá vinu, ano, ale je milosrdný nad tisíci. Ty tisíce jsou v množném čísle. Jeho milosrdenství je mnohem větší než jeho přísnost. Biblický příběh o modlářství (jeden z mnoha) Da 3 —— Znáte podobné situace z naší historie, kdy neklanět se státní modle bylo nebezpečné? —— Kdo byl ten čtvrtý v peci? (úvahová otázka, není na ni ověřená přesná odpověď)

Přesah Ještě jeden dodatek k modlám: Televize je můj pastýř, u ní mi nic nechybí. Dopřává mi válet se na měkkém kanapi a popíjet sladké nápoje. Odvádí mě od knih, učení, Bible a všech ostatních nudných povinností. Nepotřebuji ani duši, ani rozum, žiju te‑ levizí. Vede mě po cestách sexu a násilí pro sponzorovo jméno. I když na mě padnou stíny odpovědnosti a pocitu zmarněného času, nebudu se toho bát, protože se mnou jsi ty, TV. Připravuješ mi reklamu pro moje požitkářství. Poléváš mi sem tam hlavu humanismem, pošlu dárcovskou sms a moje sebespokojenost přetéká. Ano, lenost a hloupost mě budou provázet všemi dny mého žití. Před televizi se budu vracet do nejdelších časů.1 —— Poznáváte, na základě jakého biblického textu je vytvořena tato parodie? (Žalm 23) —— Zkuste si vyrobit podobný text pro závislost na počítači. —— Zkuste podle Žalmu 23 vytvořit text formulovaný pozitivně podle vás, přeformulujte, co je pro vás „travnatá niva“, „klidné místo“ apod.

1

(překlad, upraveno)

35


Liturgie Rituál Společná recitace: Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví.

Písně Svítá: 37 – Čest dej, 266 – Daniel; 328 – Babylón, 341 – Tři mládenci; 344 – Tvá svoboda Evangelický zpěvník (dodatek): 607 – Bůh je náš Pán a Král Buď tobě sláva: 3 – Pane, dnešek je den chvály; 7 – Tebe, Bože, chválíme; 45 – Pánu dík vzdávejte

Modlitba Pane Bože, děkujeme ti za přikázání, poznali jsme, že je velmi dobré. Děkujeme za všechny statečné lidi, kteří nám ukazují, co je důležité a co stojí opravdu za to. Prosíme, nedopusť a pomoz nám, abychom od tebe neutíkali k modlám. Nechceme vypadat hloupě ani ti nechceme působit trápení. A proto tě chválíme ze všech sil. Amen.

36

4 Třetí přikázání. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. 22. září 2013

Téma —— Známe Boží jméno, je cenné a mocné. Dejme mu prostor, nechme mu svobodu. Slovo (Boží i lidské) je mocné, není to „jen slovo“, pára nad hrncem.

Cíle —— Děti si uvědomí, že jako křesťané jsou nositeli jména Kristova. —— Jako nositel toho jména mám co nabídnout. —— S křesťanstvím, s vírou souvisí zájem o lidi kolem, o jejich bolest a nemoc. Petr a Jan nepřešli postiženého bez povšimnutí, ale vyslovili kvůli němu jméno, které jim bylo nejdražší, jméno Ježíše Krista. Ve jménu Kristově uzdravili člověka. —— Boží jméno je mocné.

37

TŘETÍ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Exodus 20,7 + Sk 3,1-16

Poznámky k textu K přikázání —— Kralicky: Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo. —— ČEP: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. —— Doslovný překlad přikázání: Neneseš jméno Hospodin je Bůh tvůj nadarmo, protože Hospodin neočistí toho, kdo nese jméno jeho nadarmo. —— to jméno je vlastně celá věta: Hospodin je tvůj Bůh. Patřím (k) Bohu. —— České slovo Hospodin je výrazem pro tetragram (jhvh); překládá se: —— Jsem, který jsem —— Jsem, který budu. —— Budu takový, jaký jsem. —— Jsem ten působivě přítomný. —— Židé Boží jméno vůbec nevyslovují, místo toho říkají Adonaj (Pán) nebo ha šem (to Jméno); v češtině se obvykle používá výraz Hospodin. —— Člověk je Božím jménem poznamenán (křesťan je křtem poznamenán jménem Kristovým). —— Kdy lidé dostávají Desatero: na poušti, poté co Hospodin Izraelce vysvobodil z Egypta, ze sevření, změnil jejich život. Oni na sobě (s sebou) nesou jméno tohoto vysvobozujícího Boha. —— Co to znamená „nést nadarmo“ (tak je to v přikázání doslova)? Nadarmo, tj. prázdně, neužitečně, k ničemu. —— Nebo jinak: je to k něčemu, že patříš Bohu? Že jsi křesťan? Je to vidět na tom, jak žiješ, co děláš? Necháváš v sobě to jméno, které neseš, působit? —— Modlíš se? Tj. obracíš se k dárci – původci jména? Obracíš se k Bohu kvůli druhým lidem? —— Važme si toho, že Boží jméno známe, že známe jméno Ježíše Krista. —— Na začátku bohoslužeb většinou zazní tzv. trojiční formule: scházíme se „ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého“ – k tomuto Bohu patříme, proto zde jsme. —— Jméno je jako oblak, který naplňuje místo, kde se shromažďujeme. 38


—— Taky bychom se neměli za Boží jméno schovávat, např. tvrzeními: Bůh chce, abys mi dal bonbón. Bůh chce, aby sis mě vzala za ženu. Bůh tě nemá rád. —— Neměli bychom volat Boha zbytečně a hlavně bezmyšlenkovitě, nemáme používat Boží jméno jako vycpávku (zvolání „panebože“ apod.). A vůbec je třeba mluvit smysluplně, vážit slova (nejen, když mluvíme o Bohu). K příběhu —— Petr a Jan jsou učedníci Ježíše. —— Je to doba krátce po letnicích, ještě se nerozdělili křesťané a židé, společně se scházejí v chrámu. —— Petr neuzdravuje (nepozvedá na nohy) chromého sám svou silou, ale jménem Božím, jménem Ježíše Krista Nazaretského. Takovou moc a sílu má to jméno. (tohle si uvědomit, když chceme jen tak zvolat „panebože“) —— „Krásná“ brána odděluje jednotlivá chrámová nádvoří – můžeme dětem ukázat, jak chrám vypadal, např. v knize Lidé Bible. —— Pro chrám platí jasná pravidla, do mužské části kromě žen a dětí nemohou ani postižení (tento muž může nejdále k bráně – uzdravení mu umožní i plnou účast na bohoslužbách).

Úskalí Přikázání: —— Zaměření se jen na zbytečná slova „panebože!“ —— Proč je ke třetímu přikázání vybrán právě tento příběh? Vycházíme z pozitivní formulace přikázání: brát vážně Boží jméno, je mocné. Příběhu: —— Pozor, abychom se nezaměřili jen na zázrak. Pozor na tenkou hranici mezi modlitbou a čarováním. —— Pán Bůh má člověka rád, i když je nemocný nebo postižený; ne všichni se uzdraví.

39


Odkazy Biblické: —— Iz 35 (naděje mesiášského času – kulhavý poskočí jako jelen…) —— Nu 22-24 (Bileám a Balák) – kdo disponuje požehnáním —— Lv 24,10-15 – tresty za rouhání —— Mt 5,33-37 – o přísaze —— Mt 6-7 – o modlitbě, o vyslyšení proseb Jiné: —— zpracování příběhu Sk 3 na webu katecheze

http://goo.gl/sLzpE2

—— zpracování Ex 20,1–11 na webu katecheze http://goo.gl/7VeUBF —— pracovní listy (uzdravení chromého) na webu katecheze http://goo.gl/JGEZUH, http://goo.gl/DTTvhB —— kniha Lidé Bible – obrázek chrámu —— diakonie (aj. organizace) – péče o postižené —— pro starší děti: Dvakrát měř, jednou věř. (Pracovní listy pro konfirmandy – D. Balcar, P. Gallus, Zd. Šorm. L. Férová)

40


Pro děti předškolní děti Když říkám něčí jméno, tak toho člověka volám. Boha mohu volat v modlitbě. Každý řekne své jméno, jak vám říkají doma? Máte nějakou přezdívku nebo jiný tvar jména (Honzík, Verunka)? Hra Děti „spí“ – mají zavřené oči, hlavu položenou na stole, příp. leží na zemi. Učitel postupně jedno dítě po druhém šeptem zavolá jménem, „probudí je“. Každý slyší jen na své jméno. Rozhovor —— Poznali jste, kdy zrovna vy máte zvednout hlavu? Jak? Slyšeli jste vaše jméno. —— Kdy jindy napjatě čekáte, že zavolají právě vás?(dárky pod stromečkem, starší děti ve škole, na řadu u lékaře…) —— Co děláte, když potřebujete pomoci – třeba od maminky, tatínka? Zavoláte je. —— Někdy je potřeba volat opraváře, sanitku, hasiče, policii… Proč? Zažili jste to někdy? —— Můžeme volat Pána Boha? Jak? V modlitbě. —— Modlíte se někdy doma? Před jídlem, před spaním… —— Jak vypadá modlitba v kostele? —— Co je na začátku modlitby – oslovení – říkáme, koho voláme. —— Jaká to bývají oslovení? Když chodíme do kostela a byli jsme pokřtění, máme ještě jedno jméno – „křesťan“ je od jména Kristus. Jsme označeni jeho jménem – jako máme své příjmení po rodičích, pozná se tak, že jsme rodina, tak máme jméno podle toho, že patříme ke Kristu, k Pánu Ježíši. A jako můžeme rodiče volat o pomoc, můžeme volat o pomoc Pána Boha.

41


mladší školní děti Motivační rozhovor —— Můžete jít, kam chcete? Nebo vám někde řeknou: sem nesmíš… jsi ještě malá. Seš divná. —— Je kolem vás (ve škole…) někdo postižený? Co nemůže? Jak se mu dá pomoci? —— Víte, co to je ochrnutí? Zkusíme, jaké to je, když člověk nemůže chodit – nebo jen ztěžka (svázat nohy…). Zkusíme jedno dítě přenášet – ve dvojici. Na konci můžeme hrát fotbal vsedě se svázanýma nohama apod.

Vyprávění Měli radost u Kleofášů. Konečně se jim taky narodilo miminko. Jonáš. Krásný chlapeček, když mu bylo pár týdnů, smál se na každého, kdo se nad něj naklonil. Mával ručkama jako na pozdrav. Zabalený v zavinovačce. Až trochu později se jeho mamince něco nezdálo. Nožičkama moc nekope. A neleze po podlaze jako děti sousedů. Pan doktor ví, co mu je. Nohy jsou nemocné, zkusíme ho léčit. Ale nepomohlo to. Jonáše vozili ve vozíku, doma nosili v náručí. Děti z okolí ho měly rády, chodily za ním, hrály společně hry. Jonášovi rodiče chodívali do chrámu. Někdy ho brali s sebou. Ale vždycky musel zůstat s maminkou a jinými ženami a děvčaty, tatínek mohl s ostatními muži a chlapci jít do dalšího nádvoří chrámu, to bylo pro muže. Tam ale mohli jen zdraví lidé. Jonášovi to bylo líto, moc to nechápal a nikdo mu to nevysvětlil. Jonáš vyrostl, jeho přátelé z okolí už se starali o své rodiny, manželky, děti. O Jonáše se starali rodiče. Dokud byli naživu. Pak zůstal sám. Občas dostal nějaké jídlo od sousedů, ale moc toho nebylo. I jeho přátelé chodívali do chrámu. Přišli za Jonášem, že by ho vzali s sebou. Pojď (promiň, tak to přece nemůžeme říkat, když nechodíš…) Jonáši, vezmeme tě s sebou. Do chrámu se lidé chodí modlit, děkovat Bohu, dávat oběti a dary, a většinou myslí i na různé žebráky. Je to 42


přece příkaz od Hospodina dbát na chudé a nemocné. Můžeš sedět u brány, něco ti dají. A tak se z Jonáše stal žebrák. Seděl u brány, které se říkalo Krásná, a prosil lidi, aby mu něco dali. Vyžít se z těch peněz docela dalo. Občas si s někým i popovídal. Někdy přicházela do chrámu i taková větší skupina lidí shromážděná kolem nějakého učitele. Moc na ně nebylo vidět, sedící Jonáš nepřehlédl přes hlavy lidí. Vyptával se, kdo to je. Prý nějaký Ježíš. Občas i někoho uzdraví. Ale jak se k němu dostat, když je člověk chromý a jeho hlas v mumraji chrámového nádvoří není slyšet dál než na pár stop… A tak se s Ježíšem nepotkal. A ten dav kolem Ježíše už tam v jednu dobu přestal chodit. Prý Ježíše ukřižovali. Tak to byla asi marná naděje… přemýšlel nad tím smutně Jonáš a snažil se na to zapomenout. Dál ho přátelé přinášeli na třetí hodinu odpoledne do brány a večer domů. Dál natahoval ruku, prosil o almužnu, se sklopenýma očima děkoval… A těšil se – na co? Že zase večer bude doma a ne tady všem na očích, že mu přátelé za jeho peníze koupí něco k jídlu a on si to v samotě sní… S mnoha lidmi, kteří přicházeli do chrámu, už se Jonáš znal. Na některé ani nevolal, protože věděl, že ti mu nic nedají. Někteří naopak přišli sami, přinesli peníze, nějaké oblečení nebo něco k jídlu, řekli mu, co nového ve městě. Pak se rozloučili: šalom… Spánembohem… Znal i ty okolní žebráky. Jednou přicházeli dva muži, které Jonáš ještě neviděl. Nebo se plete? Zahlédl je někdy? Měl pocit, jestli je neviděl tenkrát v tom davu kolem toho Ježíše. Zkusil je taky oslovit. Natáhl k nim ruku. Prosím… Ti dva se zastavili – aspoň to, pomyslel si Jonáš, vypadá to nadějně. Tak jestlipak mi něco dají… Jonáš si odvykl dívat lidem do očí. Mají je tak nahoře a někdy je v těch očích tolik pohrdání. Zvykl si hledět do země a jen natahovat ruku. Asi i těm lidem to bylo příjemnější. Tihle dva muži mu ale řekli, aby se na ně podíval. Nejistě zvedal hlavu. A jeden z těch mužů promluvil „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Jonáš zmateně ucítil, že jeho nohy opravdu mají sílu ho unést, chytl se podané ruky a vstal. S údivem hleděl na ty dva muže. Poprvé v životě stál tváří v tvář člověku. Na vlastních nohou. Ti muži vypadali tak obyčejně… Díval se jim do očí. Řekli, že jdou do chrámu. Chválit Pána Boha. Boha, který je otcem toho Ježíše, který ho uzdravil. Ne, to jsme opravdu nebyli my, kdo tvoje nohy zpevnil. Jonáš 43


se podíval na své zdravé nohy a došlo mu, že i on může jít do chrámu. Tekly mu slzy štěstí, děkoval těm dvěma, kdyby měl silnější hlas, volal by na celý chrám, že se stal zázrak… Petr a Jan – ti dva muži – sami chvíli nemohli uvěřit, že se to stalo… Radovali se s Jonášem, společně šli do chrámu, všude se rozléhalo radostné volání, smích, lidé začínali zpívat… Co to bylo, co toho člověka uzdravilo? Vzpomenete si, jak to Petr řekl? „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Jak to myslel? Neuzdravuje ho on sám, není to on, kdo dělá zázrak, ale věří, že to může udělat Pán Bůh. Ježíš Kristus, kterého s Janem dobře znali a chodili s ním, taky tak pomáhal lidem. Oni v něj věří, patří k němu, a tak ho volají. Vlastně se modlí. Pane Ježíši, Ty ho uzdrav. Třetí přikázání, o kterém je tento příběh, znamená: volejte Pána Boha, on vás slyší, on vám pomůže. Oslovujte ho jeho jménem. Když neseme něčí jméno, znamená to: patříme k sobě, můžeme se na sebe spolehnout, můžeme očekávat pomoc, nemáme dělat ostudu tomu, ke komu patříme.

starší děti Náměty k rozhovoru: vybrat si některé z témat, příp. napsat jednotlivá témata na papírky, ty rozmístit do rohů místnosti. Děti budou chodit od jednoho ke druhému, zapíší si odpovědi, resp. asociace, pak budeme hledat, jak to spolu souvisí. —— Rozhovor o jménech – co znamenají naše jména, máme své jméno rádi? jak mi říkají (přezdívky…)? —— Co vás napadne, když se řekne „chromý“ —— Jak říkáme Pánu Bohu? oslovujeme ho někdy? —— Když jméno Boha říkáme, myslíme tím opravdu jeho – nebo nic? —— Co znamená slovo „křesťan“? Přečteme text. Po přečtení textu: —— Když jsme mluvili o chromosti, napadlo vás taky, jak je takový člověk vyřazen? —— Máte sami nějakou zkušenost „vyřazenosti“? 44


—— Je ve vašem okolí (ve škole…) někdo vyřazený? Dalo by se mu nějak pomoci? —— Mluvil v příběhu někdo s Bohem? —— Najděte v Bibli 3. přikázání (Ex 20,7), přečtěte ho; souvisí nějak s příběhem? K rozhovoru můžeme použít také materiály Diakonie, Charity apod. (po‑ moc postiženým).

Přesah Aktivity a hry: Nějaká hra se jmény – uvědomíme si jméno, jeho význam, s tím souvisí možnost použití i zneužití (zbytečné volání něčího jména, zbytečné volání hasičů nebo záchranky). —— vymýšlet co nejvíce jmen od daného písmene (obdoba Země město) —— hádání, koho mám na mysli, ale neřeknu jeho jméno (klást otázky, co by ten člověk byl, kdyby byl nábytek, zvíře…) —— mít „v dlaních“ své jméno, s někým si ho vyměnit, pak zase to získané jméno vyměnit dál… třeba 5x, zjistit, kolik jmen se ztratilo, kolik je dvakrát, případně zkomolených —— učit se pozdravit, podat si ruku, podívat se do očí, oslovit se jménem nebo se představit (podle toho, jestli se známe) – Petr a Jan se u chromého člověk zastavili, mluvili s ním —— hra na „chromé“, pohybovat se bez pomoci nohou, něco dělat jen jednou rukou —— máme‑li k dispozici berle nebo invalidní vozík, učit se s nimi zacházet —— mluvit o tom, jak nabídnout pomoc (slepému…) —— zkusit si, jaké to je dívat se na lidi zdola (jako žebrák na zemi, jako člověk, který se nepostaví na nohy)

45



Písně Haleluja Amen: 134 – Za ty, kdo hladem trpí a bídou; 153 – Muž u dveří chrámových Svítá: 359 – V království Božím místa dost

Modlitba Pane Bože, můžeme tě oslovovat jménem, volat, děkovat, prosit. Ty jsi Bůh, který nás slyší. Děkujeme, že k tobě patříme. A prosíme za lidi nemocné a chromé, na těle i na duši. Uzdravuj je. Amen.

46

5 Čtvrté přikázání. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. 29. září 2013

Téma —— Den odpočinku je vzácný Boží dar. Smíme ho naplnit odpočinkem, chválou Boha i péčí o bližní.

Cíle —— Dítě prožije: Bůh nám dal sváteční den. V něm odpočíváme, oslavujeme Boha a radujeme se s přáteli. —— Dítě uslyší: Ježíš připomíná, že sváteční den je dar a ne břemeno. Ježíši záleží na každém jednotlivém člověku víc, než na čemkoliv jiném. —— Dítě pracuje s textem a hledá odpověď na otázku: Jak si Ježíš představoval ideální dodržování svátečního dne a jak se lišilo od dodržování soboty farizeů? A jak vypadá můj sváteční den?

47

ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Ex 20, 8–11 + Mt 11,28 – 12,14

Poznámky k textu K přikázání: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. —— Den odpočinku – šabat (od toho sobota) – je den, kdy člověk má privilegium odpočívat. Na rozdíl od jiných národů to nebyl pro Izraelce nešťastný den, kdy radši na práci nesahat, sobota je Boží dar, dar péče a milosrdenství. Je to den, kdy je třeba přestat (to je původní význam slova šabat) spoléhat na svou práci, ale plně se spolehnout na Boha. Pamatovat na ten den znamená aktivně ho prožívat, naplňovat, nikoliv si pouze vzpomenout. Svatý den – to znamená, že je to den jiný, závažný, s Bohem související, pro Boha oddělený. —— Z toho vyplývá, že den odpočinku není den lenošení, ale jeho náplň se bude týkat jak odpočinku od všední práce, tak soustředění na Boha a jeho činy (k čemuž odkazuje zdůvodnění přikázání), tak sou‑ citu s bližními – protože i jich se týká tento Boží dar (k čemuž odkazuje výčet v přikázání). —— Přikázání pokračuje výčtem těch, kterých se týká – a je to celá domácnost, včetně otroků a dobytka. Dar odpočinku je skutečně pro všechny. Tak je ve dni odpočinku od začátku zakódováno milosrdenství, ohled na druhé. (Tedy nikoliv „já si odpočinu a vy na mě pracujte“, ale „Boží odpočinek je pro všechny“ – z toho vycházejí různé církevní akce, které (např. v Německu) usilují o omezení či zrušení nedělní pracovní doby např. v supermarketech a jiných zbytných provozech.) —— Toto přikázání má dvě různá znění. Ex 20,11 odůvodňuje odpočinek Božím odpočinutím při stvoření světa – den odpočinutí je završením stvoření. Dt 5,15 připomíná vyvedení z Egypta. Motiv, který zdůvodnění spojuje: Bůh člověka povolává do vztahu, do společenství se sebou. (Podrobnější úvahy nad rozdíly a spojitostmi zdůvodnění přikázání viz. Lochman, Desatero.)

48


K příběhu: —— Problémem tohoto přikázání se stává posun od daru k břemenu. To zřetelně vyplývá z konfliktu, který měl Ježíš s farizei. To, co mělo člověka osvobozovat, to ho zotročilo. Rozsáhlé seznamy toho, co není možno dělat, nepřinášely radost, ale strach, co člověk zase porušil, případně kádrování těch druhých. Ježíš zve k sobě všechny, kdo vnímají svůj život jako břemeno – ne však k tomu, aby je „nechal lenošit“, ale aby jim ukázal, které jho (ve smyslu závazku) má smysl. Aby jim dal pravé odpočinutí. —— Ježíš se chová v obou příbězích jako autorita, jako naprosto svobodný člověk. Hierarchii hodnot nestaví na základě příkazu, ale na zá‑ kladě milosrdenství. V prvním případě, kdy porušují sobotu učedníci, dává farizeům dva příklady z Písma, v nichž dochází nějakým způsobem k porušení příkazů, avšak není to špatně, ti lidé nejsou vinni. Jedno přikázání se podrobuje jinému. Farizeové obě místa nevykládali tak svobodně jako Ježíš, který za hlavní Boží přikázání, kterému se vše podrobuje, považuje milosrdenství. —— Výroky, že „zde je víc než chrám“ a „Syn člověka je pánem nad sobotou“ můžeme vnímat dvěma doplňujícími se způsoby: a. Ježíš mluví o sobě a své autoritě, kterou odvozuje z poslání od Boha. Smí tedy změnit příkaz o dni odpočinku. b. Ježíš mluví prostě o člověku, o osvobozeném člověku, který smí v lásce a milosrdenství (!) porušit příkaz. Jiní evangelisté to formulují tak, že sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (např. Mk 2,27). —— Když pak dochází ke konfliktu v synagoze, je to od farizeů cílený útok („chtěli ho totiž obžalovat“), chtějí Ježíše vyprovokovat. Podle farizeů bylo uzdravení člověka v sobotu možné v situaci, kdy šlo o život, odkladné stavy počkaly. —— Situace s ovcí byla v systému dovolených a zakázaných prací rozpracována – záleželo na okolnostech, zda je možno vytáhnout zvíře v sobotu. Některá společenství pokládala vytažení za nemyslitelné v jakémkoliv případě. Ježíš naopak záchranu ovce pokládá za samozřejmost; (protože musel narážet na situaci, kterou jeho posluchači znali nebo zakusili, ve vyprávění jsem to formulovala tak, že Ježíš je v této situaci viděl). —— Ježíš člověka s ochrnutou rukou uzdravuje, přesto že to není na „volání rychlé záchranky“. Člověk a jeho dobro je pro Ježíše nadřazen Zákonu – je to hlavní smysl Zákona. Milosrdenství je postaveno nad so‑ 49


botu jako něco, co svěcení soboty určuje. Ježíšův postoj neznamená zahození všeho, ale nový pohled, kterým se na věc díváme. Hodil by se tu Augustinův provokativně-zavazující výrok: Miluj – a dělej, co chceš!

Úskalí: —— Sobota vs. neděle – slovo „šabat“ je především přerušení práce, teprve druhotně název dne v týdnu. Proto pro křesťana může být „přerušením“ i neděle, kdy zároveň slaví Kristovo vzkříšení (symbolika stvoření i vyvedení se vzkříšením souvisí). Historicky jsou známa křesť. společenství, která slavila den odpočinku v sobotu a den vzkříšení v neděli. V práci s dětmi se snažím hodně používat sousloví „den odpočinku“ nebo „sváteční den“, u předškolních neproblematicky spojuji s nedělí, u nejstarších pracuji se sobotou i nedělí. —— Problém může nastat v opačném extrému pojímání svátečního dne, který je dnešní době bližší – lidé neodpočívají a neslaví vůbec. Nejsou tedy zotročeni pravidly, ale zároveň sváteční den ani nemají. Práce s dětmi je proto směřována tak, aby bylo jasné, že sváteční den je jiný, vládne v něm jiná atmosféra než během všedních dní.

Odkazy —— J.M. Lochman, Desatero – Směrovky ke svobodě, Kalich, str. 52 nn. —— Dvakrát měř, jednou věř – pracovní listy pro konfirmandy —— Internet – wikipedie – hesla „šabat“, „39 zakázaných prací“ http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/judaismus/_zprava/370057

50


Pro děti – metodika aktivita s rozhovorem (předškoláci) Práci s předškoláky začneme dnes fyzicky náročnou hrou nebo cvičením, na kterých si ukážeme, že dělat věci bez přestávky a odpočinku je složité, ne-li nemožné. Boží sváteční den má ale svou náplň, kterou jsme zestručnili na tři body – 1) odpočinek, 2) oslava Boha, 3) společenství, ohled na druhého. Tyto tři části svátečního dne vyložíme pomocí symbolických předmětů. S dětmi si můžeme nakonec povídat o tom, co dělají ve sváteční (nedělní) den ony. S dětmi budeme dělat dřepy (kdo dokáže nejdéle dělat dřepy?) nebo jim vysvětlíme a zahrajeme si fotbal s pingpongovým míčkem (děti sedí u stolu, foukají do míčku bez pomoci rukou tak, aby jim nespadl na zem – normálně se hraje na dvě družstva na každé straně stolu, v tomto případě jde spíš o to, aby se ukázalo, že nelze foukat dlouho bez odpočinku), nebo nějakou jinou fyzicky náročnou činnost. Sledujte známky únavy, ještě trochu děti povzbuďte, aby ještě pokračovaly přes únavu a pak hru ukončete (můžete udělat krátký odpočinek, vydýchat se, sednout si na zem, židle, položit hlavu na stůl, lehnout si na koberec atd, aby se děti uklidnily). Dalo by se dřepovat (foukat) bez přestání? Bez odpočinku? Co by se stalo, kdybychom nepřestali? Potřebujeme odpočinek, nemůžeme pracovat, sportovat ani hrát si bez odpočinku. Bůh na to myslel už na začátku, tenkrát, když stvořil svět, a pro‑ to nám dal jeden zvláštní den. Zvláštní, výjimečný Boží den, den odpočinku. Jeden den v týdnu nám Bůh dal, abychom přestali s tím, co děláme oby‑ čejně a z čeho jsme unavení. Odpočiň si, říká nám, je svátek. Ale to nemá‑ me teda dělat vůbec nic? Před děti dejte symboly náplně svátečního dne (odpočinku, oslavy, společenství) – např. malý polštářek, zpěvník a jídlo (snadno dělitelné – jde především o dělení, společenství, nikoliv o konzum). Jako symbol společenství, ohledu na druhé, je třeba možné dát i společenskou hru (pokud možno takovou, kde děti musí spolupracovat, ne soutěžit) nebo cokoliv, co vyjadřuje ochotu s druhými být, dělit se s nimi, sdílet se s nimi. Nechte děti popsat, co vidí, dbejte na to, aby na věci napřed nesahaly, jen se dívaly. 51


Co to tady máme? Co se s tím dá dělat, k čemu to slouží? Nechte zaznít všechny varianty, i bláznivé. (Varianta – starší by to mohly pantomimicky předvést, beze slov.) Shrneme a uspořádáme nápady např. takto (bereme symboly do ruky, můžeme nechat kolovat mezi dětmi): —— Polštář je tu proto, aby nám řekl – odpočiň si, je důležité nabrat sílu, zdřímnout si. Odpočinek je dar od Pána Boha. —— Zpěvník je tu proto, aby nám řekl – zpívej a raduj se, oslavuj Boha. Ra‑ dost a oslava, to je dar od Pána Boha. —— Jídlo (sušenky) je tu proto, aby nám řeklo – oslavuj s kamarády a přáte‑ li a rozděl se s nimi. Přátelé, společenství – to je dar od Pána Boha. Když se dělíme o jídlo, hračky, když na sebe máme čas, je nám spolu dobře. Můžeme pokračovat tak, že všechny tři části svátečního dne vyzkoušíme – zazpíváme oslavnou píseň, rozdělíme si jídlo (zahrajeme si hru), a pak si odpočineme, zkusíme si třeba na polštář postupně všichni lehnout, pokud je velký, tak najednou. Se staršími dětmi můžeme zkoušet přiřadit to, co děláme v neděli, k jednotlivým symbolům: Jak prožíváte neděli, co děláte v neděli? Jdeme do kostela. Co je to – oslava, odpočinek nebo společenství s druhými lidmi? Jedeme na výlet, jdeme na návštěvu, koukáme na filmy, pomáháme mamince s vařením oběda… atd. Pro povídání o naší neděli použijeme pracovní list; můžeme dát jako domácí úkol, aby si s rodiči o tom povídali, společně kreslili, psali. Přinést domácí úkol příští neděli lze zadat předškolákům (berou to vážně), ale nedá se počítat s tím, že ho nazpět přinesou všichni. Pomůcky: pingpongový míček, polštářek, zpěvník, sušenky nebo hra. Rozmnožený pracovní list. Pracovní list pro předškoláky a mladší školní: Pod nadpis „Co děláme v neděli“ kružítkem nebo podle hrnečku nakreslíme na papír 6-7 kruhů, políček, které spojíme jako korálky nebo to bude trochu připomínat cestičku v Člověče, nezlob se. Můžeme k tomu přimalovat symbo‑ ly denních dob – vycházející slunce, slunce na obloze, zapadající, měsíc, atd. Děti dokreslují do políček, co v neděli dělají, povídají si o tom. Nebo můžete varianty nakreslit sami, dětem nechat vybrat,(vystříhat), nalepit. (Společné jídlo, kostel, zpívání, hry s kamarády, výlet do přírody, rodina dohromady…) 52


Pro první stupeň – vyprávění Jako motivaci pro vyprávění si přineste zavázanou krabici, zabalenou jako dárek, ve které bude něco hodně těžkého (třeba několik velkých Biblí, zpěvní‑ ky, případně přidejte nějakou sladkost nebo ovoce). Co to je? Dárek? Ano, je to dárek. Dostali jste někdy dárek? A měli jste z něho radost? Toto je dost těžký dárek – teď si představte, že si ho ponesete domů (vyberte z dětí někoho, kdo bydlí nejdál jako příklad nebo nechte dětem balík potěžkat), nepojedete autem, potáhnete ho pěšky… Co se stane? Po nějaké době vás už budou bolet ruce. Radost bude ta tam. Musíte ho donést domů, abyste ho rozbalili – ale z dárku se stalo břemeno. Víte, co je to břemeno? Břemeno je těžký náklad. Někdy se může stát, že se z něčeho dobrého, z dárku, stane břemeno, náklad, který je k neunesení a už nepřináší radost. Jeden takový skvělý dárek dostali lidé od Boha už kdysi dávno – je to Boží přikázání, které zní: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den Božího odpočinutí. V tom dni nebudeš dělat žádnou práci ty ani nikdo ve tvém domě. Je to báječný dar, protože odpočinek potřebujeme všichni. Dospělí, děti a dokonce zvířata, která pro tebe pracují. Bůh nám říká: Každý potřebuje oddychnout, tak si odpočiň a vůbec se neboj, protože i když nebudeš pracovat, tak já se o tebe ten den postarám – jako když jsem stvořil svět, jako když jsem tě zachránil z otroctví. Věř mi. Jenže z dárku se postupem času stalo břemeno. Lidé se začali bát, že Boha naštvou a urazí, když nebudou opravdu odpočívat. Aby se nebáli, napsali si dlouhý seznam a v něm bylo, co se v den odpočinku nesmí dělat. Třeba sklízet obilí. Nebo chodit na dlouhé vzdálenosti nebo nosit věci. Byl to dobrý úmysl – lidé budou opravdu odpočívat. Jenže se pak stalo, že lidé začali myslet víc na to, co nemají dělat, a skoro zapomněli, že den odpočinku je tu proto, aby odpočívali a radovali se z toho, že Bůh stvořil svět a že je zachránil z otroctví v Egyptě. Nenápadně udělali nové otroctví z daru odpočinku. Ježíš a jeho učedníci šli jednou v sobotu obilím. Učedníci měli hlad, tak si utrhli pár klásků a zrníčka křoupali. Uviděli je zbožní muži, kteří znali ten seznam zakázaných věcí nazpaměť, a řekli: „Ježíši, tvoji učedníci sklízejí obilí – sice jen pár klásků, ale neodpočívají podle Božího zákona!“ Ježíš jim na to odpověděl: „Nedělejte z daru břemeno. Bůh vám dává odpočinek, osvobodil vás od toho, abyste se museli přehnaně starat. 53


Nechce, aby to bylo samé „nesmíš! to nedělej!“ To by bylo nové otroctví. Dívejte se na lidi okolo sebe s láskou a pochopením, mějte s nimi soucit – moji učedníci měli velký hlad.“ Zbožné lidi to naštvalo. Jak to, že Ježíš chce měnit zavedená pravidla? Rozhodli se, že ho vyzkouší ještě jednou. V sobotu, když přišel do synagogy, ukázali mu člověka, který měl ochrnutou ruku, se kterou nemohl hýbat. „Tak co, Ježíši, smí se v sobotu uzdravovat?“ Sami si mysleli, že pokud by byl ten člověk v ohrožení života, tak by to šlo, ale nehybná ruka, to klidně počká den i déle. Není třeba uzdravovat zrovna v sobotu. Ježíš jim na to řekl: „Tuhle jsem některé z vás viděl, jak vytahujete v sobotu z jámy ovci. Ta jáma byla docela suchá a ovce by to asi do druhého vydržela. Ale myslím si, že když má někdo jen jednu nebo dvě ovečky, je pro něj ovce příliš cenná, aby ji nechal den v jámě. Co kdyby ji potrhal nějaký vlk. Víte, řekl bych, že člověk je ještě cennější než ovce. Myslím, že by to tady Tobijáš určitě s rukou vydržel do zítřka, ale pro mě je příliš cenný na to, abych ho nechal čekat ještě den! Tobijáši, zvedni tu ruku!“ A ten člověk s ochrnutou rukou, co jsme ho pojmenovali Tobijáš, ruku zvedl a byla stejně pohyblivá a zdravá jako ta druhá. Ježíš se na všechny okolo podíval a ještě řekl: „V sobotu je dovoleno dělat dobré věci. Prostě by se mělo myslet na druhé ještě víc, než kdy jindy. Je dobře, když odpočíváte opravdu důkladně, ale nezapomeňte – Bůh je dobrý, stvořil vás a osvobodil vás z otroctví. Tak buďte taky dobří k druhým.“ (Rozbalte dárek – ze zpěvníků zazpívejte, z Bible přečtěte chvalozpěv, sladkosti a ovoce si rozdejte, nechte kolovat – děti mohou jeden druhému nabízet, atd.)

Pro druhý stupeň – aktivní práce —— Brainstorming (každý řekne, na co si vzpomene, co ho napadne): Co víte o židovské sobotě? Jak vypadá, jak se slaví? Zapisujte nápady na papír. —— Pokud víte, že vaše skupina je spíše neznalá, najděte si hesla ve slovnících, na internetové wikipedii (můžete vybrat krátkou část z hesla „šabat“ nebo „39 zakázaných prací“), zajímavý článek např. zde: http:// www.rozhlas.cz/nabozenstvi/judaismus/_zprava/370057 – a dejte je v heslovité podobě dětem k dispozici na papírech, aby si mohly udělat představu. 54


—— Pak rozdejte na papírech části vykládaného textu – Mt 12, 1-3a (po On jim však řekl:) a Mt 12, 9 – 11a (až po On jim řekl:) – můžete vybrat jen jednu, spíše uzdravení v sobotu. Na volné místo děti dopisují, co se domnívají, že Ježíš farizeům odpověděl. Společně odpovědi přečtěte, srovnejte je s tím, co se píše v Bibli. Můžete k tomu použít barevné tužky, abyste znázornili, co odpovídá biblické zprávě a co se liší. —— Proč Ježíš s farizeji nesouhlasil? Chtěl zrušit slavení soboty? Co je důležitější než dodržování všech příkazů o sobotě? Hledejte společně v textu (milosrdenství, činit dobře). Můžete ještě rozhovor rozšířit otázkou: Jak si Ježíš asi představoval ideální dodržování svá‑ tečního dne? —— Co dělám ve svátek (v neděli)? Můžete si vyrobit vlastní pracovní list – nakreslete si každý kruh (symbolizuje sváteční den), do něj různě velké výseče kruhu podle toho, kolik času trávíte tou kterou činností, kterou v neděli (ve svátek) děláte. Co se do slavení neděle hodí, co méně, co mi tam chybí a být by tam mělo a proč? Nechte děti o tom rozhodnout samotné, nemoralizujte, můžete však chtít zdůvodnění. Pomůcky: papír/flipchart, tužky, fixy

55


Liturgie Rituál K recitaci „Hospodin je náš Bůh…“ můžete dnes připojit Mt 11, 28 Pojďte ke mně všichni…“

Písně Haleluja Amen: 11 – Vše dobré, co máme; 131 /EZ 161 – Tebe, Bože, chválíme; 132 – Oslavujem tvou dobrotu; 135 /S 364 – Nové přikázání; 143/EZ442 – Pane, dnešek je den chvály Svítá: 248 – Pane, slyš náš hlas

Modlitba Bože, děkujeme ti za všechny tvé dary a dárky. Dneska obzvlášť za den odpočinku. Prosíme, ať ho nepromarníme hloupými věcmi. Dej, ať žijeme druhým lidem ku prospěchu a tobě ke chvále. Amen.

56

6 Páté přikázání. Cti své rodiče. 6. říjen 2013

Téma —— Važ si rodičů, cti je a nezlehčuj. Hospodin ti ukazuje, co dobrého ti předávají. Sám na to navazuj a neztratíš se v životě.

Cíl(e) —— Dítě si uvědomí: Mám rodiče a přátele, kteří mě mají rádi. Mám je rád, chci se jich držet. Děkuji za ně Pánu Bohu. —— Děti uslyší: Je dobré sdílet, čemu rodiče věří, oč jim v životě jde. —— Děti se přesvědčí: U rodičů je na co navázat. Na rodičích je také něco dobrého.

57

PÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Ex 20, 12 + Gn 26,1-2-; 12-25; 32-33

Poznámky k textu K přikázání —— Cti – je jediný imperativ v přikázáních. Ctít – v bibli znamená nezlehčo‑ vat, vážit si. Nejde o nekritické uctívání. Ctít rodiče znamená ponechat jim váhu, brát je vážně, nepodceňovat. Taková úcta není samozřejmá,automaticky daná ani vrozená. —— I příkazem „cti“ je osloven nejprve Boží lid jako celek. Počítá se tedy nejprve s kolektivním dědictvím a výhledem (vyvedl jsem tě z otroctví na cestu do zaslíbené země, proto „cti, Izraeli,“ výhled daný otcům), z něhož pak čerpají jednotlivci. Přikázání je pro dospělého, pro zralého vyznavače (není myšleno jako bič na děti), pro toho, kdo si ujasnil i svůj vztah k Hospodinu. —— Otec a matka – rodiče jsou předmětem úcty zejména jako ti, kdo další generaci předávají zaslíbení, daná otcům, a směr cesty víry. —— Země, kterou ti dává Hospodin – tj. zaslíbená. Je dobrá, prostorná, svobodná, bezpečná, je místem pokoje a spravedlnosti, zároveň je to cíl putování vysvobozeného, spaseného lidu víry (Ex 3,8). —— Co je země zaslíbená pro křesťany, dnes? Místo, kde se Boží zaslíbení potkává uprostřed života na zemi s naší odpovědí. Tady prožíváme, že Boží sliby nejsou chyby ani neuskutečnitelné sny. Prostor svobody, nových možností, pokoje, spravedlnosti a bezpečí vzniká tam, kde se přiblížilo Božího království – a lidé to vzali vážně. —— Dlouho živ – jde o budoucnost Božího lidu v zaslíbené zemi. Tato budoucnost se otevírá, když se následující pokolení drží směru, o který zápasili otcové. V pátém přikázání jde o rozpoznání, že Boží činy a sliby mají budoucnost – a naše budoucnost spočívá v tom, když se tohoto směru, této cesty budeme držet.

58


K příběhu —— Roli otce příběh upřesňuje ve v. 5: Abraham s důvěrou a odvahou uposlechl Hospodinovo pozvání k cestě do zaslíbené země (srvn Gn 12,1nn) a celý život zápasil o to, aby držel směr této Boží cesty. Hleděl si přikázání a nařízení, tedy směrovek, která cestu tohoto zaslíbení vytyčovaly. Když se Hospodin zjevuje Izákovi, potvrzuje – to je na Abrahamovi „úcty‑hodné“ z mého pohledu. —— Návaznost příběhu otce a syna je zdůrazněna opakováním a rozvíjením příznačných praoteckých znaků: Abrahamova i Izákova existence je nezajištěná, jsou hosté (i jméno Gerar znamená „Pobývání“, „Hostování“), ještě nejsou u cíle, nemají kde natrvalo složit hlavu. Opakuje se hlad (srvn Gn 12,10nn). Izák přebírá péči o vodní cisterny, které zřídili služebníci jeho otce. Vykopává to, co nepřející sousedé zasypali. Obnovuje tradici žití v zaslíbené zemi. „Prokopává se“ k hodnotám, které zanechal otec, a navazuje na ně (dává jména – v. 18). —— Jak se Izák zorientuje v konfliktu o studny? – Jako ten, který sdílí víru ve smysluplnost hospodinovského „projektu zaslíbená země“. Má proti sobě Pelištejce („Válcovače zaslíbené země“) a je dost mocný, aby si životní zdroje – vodu – obhájil vlastními silami (srvn v. 13-14). Nicméně se rozhoduje a jedná jako ten, který jde v otcových stopách, a tak pochopil, oč jde v zaslíbené zemi: Ne násilím hájit a prosazovat vlastní zájem a životní prostor, ale vytrvale a s nadějí hledat pokojné řešení, přestože se ovoce tohoto úsilí nedostaví hned. Proto obnovuje staré studny a hledá nové – a třetí studni dává vyznavačské jméno „Rechobot“ – teď se ukázalo, že v zaslíbené zemi je dost životního prostoru pro všechny. —— Tehdy se mu ukázal Hospodin jako „Bůh jeho otce“, a stvrdil mu, že jde cestou, která má budoucnost. A jeho přístup vposledu přesvědčí i dosavadní protivníky – přijdou za ním uzavřít smlouvu – respektují ho jako dárce požehnaného způsobu života (26-31). —— Závěrečný nález čerstvé pramenité vody (v. 32-33) stvrzuje – když syn Izák zápasil o věrnost odkazu otce, našel nejen prostor, ale i „vodu živou“ – jako pozdrav ze zaslíbené budoucnosti. V čem je přikázání osvobodivé? —— Respekt k hodnotám, o které zápasili rodiče, není břemenem. Přikázání staví vztah rodiče – děti do perspektivy Hospodinova povolání a zaslíbení. 59


—— Otevírá oči pro to, oč rodiče zápasili a nač je potřeba navázat, i když nám to rodiče nepředali. Tradice není v pohledu přikázání samopohyb, ale úkol pro další pokolení najít si samostatně cestu k nosným hodnotám rodičů – vykopat je z jejich zasutosti, hájit je. —— Přikázání pomáhá uvědomit si, že rodiče nejsou bezchybní, a přesto je ctím. Nejde o slepou, nekritickou poslušnost rodičovských autorit. Ctít neznamená přebírat jejich selhání a předsudky (Izák v době hladu neutekl do Egypta). —— Také není vždy lehké „unést“ své rodiče, přesto to má zaslíbení. Rabíni učí „Nemusíš jezdit do Izraele, můžeš si udělat zaslíbenou zemi doma, když budeš ctít otce a matku.“ Lidé, kteří mají komplikovaný vztah s rodi‑ či, (z nějakého důvodu se o ně nezajímají, nectí je) – pak nejsou schopni žít svobodně. Nevyřešený vztah se jim pořád vrací, zasahuje ostatní vztahy. Pokud však dáme na přikázání, zaslíbení „abys byl dlouho živ“ nám říká, že náš život bude mít smysl. Ctít rodiče – to člověk nedělá přirozeně. Jak praví židovská tradice, je to nejtěžší přikázání. Ale má budoucnost. —— Přikázání umožňuje vážit si těch, kdo pečují o své rodiče ve stáří.

Úskalí —— V poměrech zemědělské společnosti, kde se děti učí životním dovednostem od rodičů, bylo toto přikázání samosebou srozumitelné a přijatelné. Dnes díky rychlému postupu technických vymožeností tato samozřejmost zmizela. Děti mají spíš zkušenost, čemu všemu staří lidé nerozumí. Chápeme‑li přikázání v perspektivě „cesty z otroctví do zaslíbené země“, může vyniknout, že přikázání nepočítá s automatickou přijatelností. Umožňuje sdělit dětem: Rodič není „blbeček“, když něčemu nerozumí.“ —— Zkuste si formulovat, jak znějí jiná zdůvodnění, proč má člověk ctít své rodiče, a uvědomte si, jaký to nese s sebou problém. (Např. Postarám se o ně, protože se o mě dobře starali – to nemůže říci každý.) —— Ctít rodiče neznamená ždímat z dětí pozitivní emoce – děti přijímáme i s tím, že jsou na své rodiče naštvaní, něco jim na nich vadí. Můžeme jim sdělovat své přesvědčení, že rodiče mají sice své chyby, a přesto je máme ctít. Pro děti to znamená také rozlišovat, co je na rodičích hodno následování (sami se ale příkrých soudů zdržme!) 60


—— V dnešní době je poměrně běžná rodina neúplná. V hovoru s dětmi pečlivě naslouchejme, přijímejme děti i s jejich vztekem, smutkem nebo starostmi či idealizací nepřítomného rodiče. —— Někdy se může také stát, že se některý z rodičů chová patologicky (násilí, alkoholismus). Patologické jednání smíme/máme odsoudit, pokud ho děti zmíní, pozor však na paušální odsuzování osoby rodiče. Členové sboru se mohou/mají stát přijímajícími osobami, které dětem nabízejí bezpečné místo. —— Je možné, že se během vyučování dovíme něco o rodinách svěřených dětí, o vztazích dětí k rodičům. Je vůči dětem naší povinností udržet v tajnosti to, co nám bylo sděleno a nikde to nezveřejňovat (pokud to samozřejmě není oznamovací povinnost při podezření na trestný čin). —— Nejmladším dětem nezpochybňujte jejich rodiče a jejich lásku (i kdybyste měli své pochybnosti), přikázání neproblematizujte (chyby rodičů atp.).

Odkazy —— Pro střední a starší školní věk můžete využít Pozvání na cestu SZ I, Spory o studně http://katecheze.evangnet.cz/katecheticke‑pripravy/spory‑o‑studne —— Se staršími dětmi můžete přečíst z knížky Sv. Karáska „Boží trouba“ příběh ze školy, vztahující se k 5. přikázání. —— Inspirace: Pohádka Miloše Macourka o holčičce, která vygumovala maminku. —— Obrázek – maminka s dítětem – ve zpěvníku BTS str. 64.

61


Pro děti Rozhovor pro předškolní S nejmladšími dětmi si budeme vyprávět o přikázání „Cti otce svého i matku svou“ bez použití katechetického příběhu tak, abychom probrali jejich zkušenosti, pomohli jim uvědomit si a vyslovit, jak se mají s rodiči rády, čeho si na rodičích váží (v čem je vlastně ctí) a nakonec za rodiče společně poděkovali. Opět budete samozřejmě muset improvizovat, nabízíme vám otázky (a možné dětské odpovědi) tak, abyste se mohli na rozhovor připravit. Zkuste si také na otázky odpovědět pro sebe sami. Podle zkušenosti s dětmi, které máte před sebou, některé otázky klidně vynechejte, jestli máte pocit, že na ně děti nedokážou odpovědět. Pokud máte před sebou velmi malé děti kolem tří let, zestručněte práci na body – máme rodiče, máme se s nimi rádi, děkujeme za ně Pánu Bohu. Dnes si budeme vyprávět o dalším Božím přikázání, a to se týká naší rodiny. —— Kdo patří do rodiny? (Maminka, tatínek, sourozenci.) Kdo ještě? (Babička, dědeček, bratranci, atd.) Ještě někdo? (Děti mohou zmínit třeba i domácí zvíře, to jim nevymlouvejte, pokud to dítě tak vnímá, je to v pořádku.) Členy rodiny můžete např. schematicky kreslit na papír nebo použijete figury z flanelografu, postavičky z lega, loutky, dřevěné figurky atd. —— Patří do rodiny ještě někdo, třeba kmotři? Kdo jsou to kmotři, víte, kdo je váš křestní kmotr? Patří do rodiny i přátelé, kamará‑ di? Proč patří do rodiny? (Při přípravě jsme si uvědomili, že ne každé dítě má ideální nebo úplnou rodinu, proto jsme chtěli rozšířit pozornost i na další „členy rodiny“, na pozitivní osoby v okolí dítěte, ve sboru. Uvědomili jsme si, že sbor může také poskytovat dětem rodinnou atmosféru a podporu. Pokud o takových problémech dětí ve vaší nedělce víte, veďte takto děti k tomu, aby si uvědomily, kdo je jejich podpora, „rodičovská figura“, kdo je má rád.) Tolik lidí, kteří nás mají rádi! 62


—— A jak vlastně poznáme, že nás mají rodiče rádi? (Pokud by se odpovědi směřovaly jen k tomu, co všechno rodiče dovolí nebo dají, pak je můžete korigovat otázkou např: Když vám rodiče něco zakážou (nedají, co chcete) – mají vás rádi, nebo ne? Proč?) A co vy, jak vy dáte na‑ jevo rodičům, že je máte rádi? —— Vyměnili byste svoje rodiče? (Otázka může být vhodná třeba i tam, kde se ukáže, že děti mají s rodiči nějaké konflikty např. ohledně pravidel apod, aby si děti uvědomily, jak ten spor je/není závažný.) —— V čem byste se chtěli rodičům podobat? V čem byste chtěli být jako táta nebo máma? (Jde o to, aby si děti uvědomily, v čem na rodiče navazují, co od rodičů pozitivního přebírají. Pokud vás nějaká odpověď zaskočí, zkuste se nejprve zeptat „A proč?“ a dejte dítěti možnost, aby svoji odpověď rozvinulo, někdy na první poslech myšlenkový pochod dítěte nepochopíme, přijde nám divný, ale dítě to má promyšlené. Odpovědi neopravujte; pokud máte pocit, že si z vás dítě střílí, stačí se zeptat „Opravdu?“ a dále to nerozmazávat.) Podělte se s dětmi o to, v čem se chcete podobat svým rodičům vy. —— Už vás někdy napadlo poděkovat za rodiče Pánu Bohu? Za co bys‑ te chtěli poděkovat? Zakončete společnou modlitbou – pokud jsou děti zvyklé se modlit samy, mohou poděkovat za to, čeho si na rodičích váží, případně formulujte to, co děti řekly. Proste také za děti bez rodičů. A za všechny rodiče, aby měli své děti opravdu rádi. Pomůcky: figurky nebo papír a fix, pastelky a pracovní listy pro děti Dětem rozdejte pracovní list, aby do něj nakreslily svou rodinu. Návrh pracovního listu pro předškoláky k „Cti otce i matku“: velké srdce (tlustá lin‑ ka), do kterého se vejde obrázek rodiny, nad srdcem/kolem srdce bude nápis Milý Bože, děkuji ti za rodiče! (tiskací, snadno čitelné písmo).

63


Vyprávění (s motivací) —— Co umějí vaši rodiče? Co na nich obdivujete? —— Umějí udělat, vymyslet, vyprávět něco, co někdo jiný neumí? —— Povídají si o tom s vámi? —— Myslíte, že je to důležité i pro vás? (Izákův táta Abraham uměl kopat studny…)

Pro mladší Když byl Izák malý kluk, koukal, jak táta Abraham kope studny. – Proč to děláš, tati? – Aby naše ovečky a velbloudi měli kde pít. Bez vody se nikdo naživu neudrží. Byla to velká práce – najít místo, kde se při dešti udělá velká louže. Potom vykopat díru, kam voda nateče, vyzdít kameny a uzavřít poklopem. Tak zůstane dlouho po dešti voda studená a čerstvá. – Ale táto, napadlo jednou Izáka, tyhle pastviny přece nejsou naše. Až sbalíme stany a půjdem pást jinam, co bude se studnou? Proč si nekoupíš zahradu jako soused Abímelek, a neuděláš studnu na ní? To by bylo jistější. – Milý Izáku, zastavil se Abraham, moc rád si s tebou o těch studnách povídám. Víš, já věřím Pánu Bohu. A ten mi slíbil, že právě tahle země je dobrá pro nás, pro naše děti a pro naše ovečky a velbloudy. Tady je máme pást. Nejde kolem ní postavit plot. Není naše jako sousedovic zahrada. Ale pro mne je důležité, že nám ji Pán Bůh slíbil. Je to země od něj slíbená – a to mi stačí. Pak uběhla léta. Izák už nebyl malý kluk. Vyrostl. Táta Abraham umřel a Izák sám chodil po té zaslíbené zemi. Hledal pastvu ovečkám. A měl jich čím dál víc. A taky měl stráže, které je hlídaly. Byl mocný, bohatý… Jednou přišel na místo, kde kdysi táta Abraham kopal studny – a studny byly zasypané. Odkud budou ovečky pít? – To udělali Pelištejci, pane, že prý tu nemáme co dělat, povídá nejsilnější strážný. – Máme jít a dát jim výprask, ať si pamatujou, že naše studny mají nechat na pokoji? Izákovi se to nejdřív líbilo. Takhle by to určitě udělal i soused Abímelek. Ale pak si vzpomněl, co říkal táta Abraham. 64


– Tahle země je slíbená od Pána Boha. A náš Bůh nechce, abychom se o ni prali, nebo si ji brali násilím. – Ne, ne. Byla to dřina pro tátu, a já tu dřinu zvládnu taky, řekl Izák. S pomocníky vyházeli hlínu ven, studnu vyčistili a opravili. Jenže Pelištejci přišli a začli se hádat: – Ta voda je jen pro naše ovce! Nejsilnější strážný už si leštil meč: – Máme jít a dát jim výprask, ať nechají naši vodu na pokoji? – Ne ne, povídá Izák. To by se tátovi Abrahamovi nelíbilo. Půjdem o kus dál, za kopec, však tam máme studnu taky. A zas s pomocníky vyházeli hlínu ven, studnu vyčistili a opravili. Jenže jen co se v ní objevila voda, zas přišli Pelištejci a začli se hádat: – Ta voda je taky naše! – Tak půjdem ještě o kus dál, povídá Izák. Táta věřil, že je tu místa dost pro všechny. A já tomu věřím taky. Nejsilnější strážný si klepal na čelo, proč už se do Pelištejců dávno nepustili, ale tak, aby to Izák neviděl. A Izák je vedl dál. – Tady budem kopat, povídá. Vykopali studnu – a objevili pramen. Byla to krásná voda. A Izák se zaradoval: – Dáme té studni jméno „Místa dost“. Protože Pán Bůh slíbil, že tady v té zemi bude místa dost pro každého, a nemusíme se tu hádat. Pojďte všichni ochutnat, jaká je to dobrá voda! Pro lidi i pro ovečky! A když postavili stany a napojili žíznivé ovečky, děkoval Pánu Bohu: – Děkuju za dar téhle země. Děkuju za vodu a místo k dobrému životu! A děkuju ti za tátu Abrahama, který mi to všechno ukázal.

Akce–aktivity (motivace) Řekněte dětem, ať si donesou fotky rodičů, prarodičů, lidí, kteří jsou pro ně důležití. Nejprve mluvte o tom, čeho si na nich děti cení, váží, a také čím je štvou, co se jim nelíbí… (Když budete mít jako katecheti své fotky a zapo‑ jíte se do hovoru, bude astmosféra spontánnější!) Dále můžete nad fotografiemi hovořit o „předávání a navazování“ a popř. si je třídit podle okruhů: —— Kdo předává lásku? —— Kdo předává znalosti? 65


—— Kdo předává víru? —— Kdo předává zručnost, fortel, nápady? —— Kdo předává naději? Varianta: Motivační otázka: Chtěli po vás rodiče něco, co vám přišlo těžké nebo se vám do toho nechtělo, přišlo vám to nesmyslné nebo zbytečné? Měli jste udělat něco, co bylo nepříjemné? (Nechte děti sdělit své zkušenosti, dejte jim prostor. Dejte slovo každé‑ mu, kdo bude chtít.) Můžete shrnout dětské zkušenosti, nebo doplnit např. takto: To se stává, rodiče třeba chtějí, abyste domů přišli přesně v šest, ale vám se ještě chce jezdit na kole. Nebo vám říkají: uč se na tu písemku z matematiky! Už jsi cvičila na piano? Nebo ještě závažnější věci – musíš se jít omluvit bratrovi, když sis vypůjčil jeho míč bez dovolení. – To jsou věci, do kterých se vám nechce. Musíte překonat nějaké překážky, třeba svou nechuť. Vynaložit úsilí. Když vám to rodiče říkají, vidí v tom smysl – mají za to, že je dobré vynaložit nějaké úsilí, abychom něco získali, abychom byli odměněni. Práce přímo s textem: Přečteme si text z Bible o Izákovi, který kopal studny. Abychom příběh pochopili, máme pro vás několik otázek – zkuste na ně odpovědět s pomocí textu nejprve sami nebo se poraďte s kamarády nebo vám pomůže učitel. (Dětem rozdejte papíry s textem, případně pracovní list.) —— Co je to Egypt – co vám to připomíná za biblický příběh? Proč tam Izák nemá chodit, ani když je hlad? —— Na jakých místech Izák kope studny? Proč asi? —— Proč nejde jinam? —— Jaká je jeho odměna? Odpovědi dětí můžete komentovat a případně je dalšími otázkami navádět na správnou odpověď, můžete jim i poradit např. „hledejte ve verši…“, atd. Odpovědi můžete zopakovat a shrnout (doplnit) třeba takto: 66


Izák nemá chodit do Egypta – tam je sice vody dost, studny kopat není třeba, úroda je zajištěná, ale není to zaslíbená země. Je to místo, kde cizince zotročí a Bohu se tam sloužit nedá. Už Izákovu otci Abrahamovi zaslíbil Bůh místo, kde budou mít domov a budou svobodní. Proto nechce Izák odejít, to se naučil od svého otce, v tom ho následuje. I ty studny kope tam, kde je už Abraham jednou vykopal. Ví, že tam bude voda. A hlavně ví, že tu zemi mu Bůh slíbil. To bude místo, kde bude on i jeho děti žít. Našel smysl, proč neutíkat někam, kde to bude lehké a bez práce. Izák po svém otci opakoval i chyby, ale když neopustil zaslíbenou zemi, následoval ho a ctil ho v tom nejlepším, co mu Abraham předal. Osobní reflexe: Na začátku jsme přemýšleli o tom, že nám některé rady rodičů připadají těžké nebo nesmyslné. Dokážeme domyslet, jaké jejich rady mají smysl? A jaký nám přinášejí užitek? (Pokud na začátku děti navrhovaly nějaké těžké rady nebo situace, zkuste společně najít v nich smysl, důvod, proč je rodiče o něco prosí, k něčemu je vedou, atd.) Pokud jste měli málo „materiálu“, můžete použít následující tabulku na doplnění. Těžký úkol

Co získáš, když se překonáš a úkol nebo prosbu splníš? Proč to má smysl, proč je to dobré?

Omluvím se sourozenci za věc vypůjčenou bez dovolení. Přijdu v hodinu, na kterou jsme se s rodiči domluvili. Jako „starší a rozumnější“ ustoupím mladším dětem. Nelžu, ale budu mluvit pravdu, i když to není pro mě výhodné (např. jsem způsobil nějakou škodu, rozbil něco, atd.) Věnuju čas učení před písemkou. Cvičím hru na hudební nástroj. Musím vstávat každou neděli děsně brzo do kostela.

67


Přesah Otázky k rozhovoru: —— Zeptejte se rodičů, co důležitého jim předali jejich rodiče, popř. co museli objevit, „vykopat“ sami dodatečně —— Víte, že velikonoční pesachová slavnost Hod beránka začíná otázkou dítěte, které se otce ptá „Proč jsme se tu sešli?“ —— Myslí rodiče na vaši budoucnost? Kdy o tom s vámi mluví? Je to otrava nebo zábavné? Myslíte, že svůj názor změníte? —— Kdy říkáte „to nemá cenu“? (nedaří se domácí úloha, nedaří se slepit model, nebaví vás chodit do nedělky, nedaří se našetřit na vysněnou hračku) Jak to vidí rodiče? Myslíte, že svůj názor změníte? Podnět: Zkuste dát mamince dárek v den svých vlastních narozenin – jako poděkování za to, že vám dala život.

Liturgie Písně Buď tobě sláva: 19 – Vše dobré, co máme Evangelický zpěvník: 540 – Prosím tebe, Bože můj; 541 – Jak dobré je žít, Pane, z tvého slova Svítá: 144 – Kdekdo to zná; 151 – Všichni otcové a mámy (také na CD Tomáše Najbrta Kdekdo čeká na zázraky)

Modlitba Bože, děkuju ti za rodiče. Za to, že mi dali život, že tu jsem. Děkuju ti, že o mě pečují. Dej mi trpělivost, abych je měl rád a ctil je vždycky, i když mě někdy štvou a někdy jim taky nerozumím. Prosím tě, dej, abychom si navzájem odpouštěli, když si ublížíme. Prosím tě za děti, které vlastní rodiče nepoznaly. Najdi pro ně lásku u adoptivních rodičů a pěstounů. Amen.

68

7 Šesté přikázání. Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh […] a proto: Nezabiješ. 13. říjen 2013

Téma —— Každý život je Boží dar, je křehký a cenný. Život druhému nemáme brát. Život druhého máme chránit (miluj svého bližního jako sám sebe).

Cíle —— Děti objevují hodnotu života jako Božího daru (příběhem, písničkou, hrou). —— Příběh pomůže dětem objasnit, že zachovat život druhého znamená nenechat nad sebou zvítězit pocit silnějšího (vítězství, úspěchu). Zachovat život druhého znamená např. nezotročovat. —— Děti se zamyslí nad cenou lidského života a objeví souvislost šestého přikázání se situacemi, které znají ze života.

69

ŠESTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Exodus 20,13 + 2 Pa 28,1-15

Poznámky k textu K přikázání —— Hebrejské tircách znamená spíše vraždit než zabíjet. V přikázání jde především o vraždu, která začíná úmyslem. „Nezabiješ“ bychom tedy měli číst jako „Nebudeš vraždit“. Hebrejský tvar tircách vyjadřuje přítomnost i budoucnost, lze v něm slyšet náznak či příznak zaslíbení (naděje): Bůh ti poskytne sílu, abys nebyl puzen vraždit. —— Když rozdělíme desatero na dvě desky, odpovídá šesté přikázání prvnímu (nebudeš mít jiného Boha mimo mne). Když tedy někdo zbaví svého bližního života, chová se jako by byl bůh. Osobuje si právo, které nemá. Šesté přikázání zahrnuje jakékoliv ohrožení života druhého člověka jako zásah do pravomoci Hospodina, který život dává. —— Ježíš tento význam prohlubuje a radikalizuje v kázání na hoře (Mt 5,22 a 44). —— Martin Luther píše, že šesté přikázání nezakazuje pouze vraždu, ale také příčiny, z nichž může zabití vzejít: „jestliže necháš nahého odejít a mohl bys jej obléci, pak jsi jej nechal zmrznout; jestliže uvidíš někoho trpět hladem a nenakrmíš jej, pak ho necháváš umřít hladem… Neboť jsi mu odepřel lásku a oloupil jsi ho o dobrodiní, jímž by zůstal naživu“. —— V tomto smyslu i J. M. Lochman: Pod šesté přikázání spadá nejen hřích opovážlivosti (vztažení ruky na druhého), ale také náš hřích lenosti a nedbalosti, neúčast na bídě blízkých i vzdálených bližních. Týká se nejen ‚abnormálního’ dne, ale postihuje i ‚normální’ den lidského soužití. I při tomto přikázání musíme mít na zřeteli kontext desatera – mnohohlasé dějiny vysvobození Božího lidu. —— Jednoznačnost šestého přikázání není tak samozřejmá, jak se jeví. Existují mezní situace, o nichž se stále znovu diskutuje: sebevražda, přerušení těhotenství, euthanasie, válka… —— Každá propagace a obdiv k násilí jsou stejně nebezpečné, jako kdybychom se násilí přímo účastnili.

70


K příběhu —— Král Achaz (Jahve uchvátil): judský král, který podporoval modloslužbu a obětoval svého syna na oltáři Molocha (2 Kr 16.3-4). Jeho modlářství vyvolalo Boží hněv a trest. Achaz byl v Jeruzalémě obležen Aramejci a Izraelci. Za jeho vládnutí vystoupil také prorok Izajáš, který ho ujišťoval, že budou-li Judejci stálí ve víře, nedojde k válečnému tažení Aramejců a Izraelců (Iz 7.1-9). —— Pekach: táhl s Izraelci ze severu (Rezin táhl proti Jeruzalému z východu), povraždil mnoho mužů. Izraelci zajali dvě stě tisíc žen, synů a dcer a uloupili obrovskou kořist. Achaz, který zavolal na pomoc asyrského krále, donutil sice Pekacha (i Rezina) k ústupu, Pekach ale s sebou vlekl množství judských zajatců. —— Odéd: prorok působící v Samaří. Jeden z mála proroků, kteří zůstali za časů Pekachových věrni Hospodinu. Když se setkal s Pekachovým vojskem, které přivádělo judské zajatce, vyzval jménem Božím vůdce vojska, aby zajatce poslal zpátky. Upomíná vojáky, že vraždili zběsile a chtějí ujařmit Judejce, a proto proti nim Hospodin vzplane hněvem. —— Azarjáš, Berekjáš, Jichizkijáš a Amasa: efrajimští předáci (podle jmen „duchovně“ orientovaní = ti, kteří zůstali Hospodinu věrní) —— Motivací, proč se o zajatce postarat a propustit je, byla bázeň před Hospodinem. Pro kronikáře bylo důležité vylíčit vzácnou lidskost Odéda a jeho druhů, která vyrůstá z respektu před Bohem a projevuje se pak odmítnutím ničení lidského života (přímého vraždění) i jeho kvality (otroctví). —— Samaří: hlavní město izraelských králů (viz mapa rozděleného království) —— Jericho: město u hranic judského království (viz mapa rozděleného království) —— Pod povrchem je také dlouhodobý „bratrovražedný“ boj izraelského a judského království, ten však nemusíte vůbec tématizovat.

71


Úskalí —— Přikázání: Má za cíl chránit život druhého, nejenom neusmrtit. Často mu bývá rozuměno právě jako negativní lidské aktivitě (nevztáhneš ruku), stejně zabíjet ale můžeme tím, že jsme lhostejní (že ruku nepodáme – necháme žít nebo umřít v nedůstojných podmínkách). —— Příběhu: Příběh vypovídá především o tom, jak naplnit přikázání nezabiješ v pozitivním smyslu – jak chránit život, jak si nepřivlastnit právo nad druhým rozhodovat. —— Zabití ve válce je samo o sobě sporné. V tomto příběhu se vraždění Pekachovy armády na základě slov Odéda a efraimských mužů ukazuje jako cesta hříchu a provinění (2 Pa 28,10.13).

Odkazy Biblické: Gn 4, 9-10; Gn 9,5; Př 25,21; Mt 5,21-22; Ř 13,8-10, 1 J 4,20-21 Jiné: —— zpracování příběhu Ř 7-8 na webu katecheze

http://goo.gl/FG6FDR

—— pro starší školní věk: Dvakrát měř a jednou věř, kap. 23 —— mapa např. v: Tim Dowley: Školní biblický atlas

72


Pro děti Předškolní děti Vyberte z variant Vyprávějte dětem krátký příběh Mrtvý, nebo živý? z knihy B. Ferrera Příběhy pro potěchu duše. V příběhu se objevují dvě základní témata: křehkost živo‑ ta (nejen lidského) a náš vliv na život druhého. Byl teplý letní den, když se před slavným vědcem objevil jeho vnouček. Ruce měl schované za zády a skrýval v nich ptáčka, kterého chytil v zahradě ve velké ptačí kleci. Z očí chlapce vyzařovala zlomyslná dychtivost, když se dědečka ptal: „Je kanárek, kterého držím v rukou, mrtvý nebo živý?“ „Mrtvý,“ odpověděl moudře dědeček. Chlapec rozevřel dlaně a se smíchem pustil ptáčka, který okamžitě uletěl. „Zmýlil ses,“ posmíval se kluk. Kdyby byl dědeček řekl živý, chlapec by sevřel ruku a ptáčka by udusil. Dědeček se podíval na svého vnuka a dodal: „Jak vidíš, odpověď byla ve tvých rukou!“ —— Ptejte se: Jak bylo tomu ptáčkovi? Proč ho chtěl ten chlapeček zabít? Proč si lidé ubližují? —— Co to znamená mít něco/někoho v hrsti? (můžete s dětmi vyzkoušet na panáčkovi/panence, co všechno s ní/m můžete provádět – chovat se k nim ošklivě i pěkně). O druhé můžeme pečovat, nebo jim ubližovat. Proč se máme o druhé zajímat? Proč jim nemáme škodit? —— Můžete také mluvit o miminkách nebo mladších sourozencích (tam je vidět, jak je lidský život křehký), jak o ně rodiče a starší sourozenci pečují. Zabít znamená i nestarat se… —— Bůh řekl nezabiješ. To neznamená jenom, že nemáme usmrcovat, ale že máme život chránit. —— K dokreslení můžete také použít obrázek zvířete ve volné přírodě a v zajetí. Je jejich život stejný? Čím se liší? —— Zazpívejte si písničku Kdo stvořil …? Pokud neznáte melodii, můžete si ji vymyslet. Cílem písničky je, aby si děti uvědomily, že každý život je Boží dar. I když nám nejsou všechna zvířata, rostliny a lidé příjemní. 73


Text: Kdo stvořil skákající klokany, skákající klokany, skákající klokany / Kdo stvořil skákající klokany? Náš Otec Bůh! Zazpívejte jen první sloku a pak nechte děti, aby samy vymýšlely, jak charakterizují zvíře nebo člověka. Je zajímavé, že u téhle písničky jsou oblíbené „negativní rysy“ – žahající kopřivy, štípající komáry, rozzuřené býky, obrovské pavouky, rozmazlené holky, navztekané kluky, kárající rodiče. Připojte ty krásné - vlnící se moře, blikající hvězdy…atd. Odtud můžete navázat rozhovor o nesamozřejmosti a jedinečnosti života. Písničku můžete také ztvárnit pohybem. Hra Vyberte mezi dětmi dobrovolníka a připoutejte ho k židli. Dětem řekněte, že je to člověk, kterého domorodci chtějí zabít. Cílem je, aby ho osvobodily. Vy, jako domorodec-hlídač máte zavřené oči a občas se probudíte a obejdete zajatce. Pokud uvidíte, že se někdo pokouší spoutaného zachránit, musí z kola ven. Pravidla se dají všelijak domyslet – ten člověk je taky nemocný (děti ho musí společně odnést do nemocnice), má žízeň a hlad (mají ho napojit a nakrmit), je mu zima (musí ho obléct). Hra má pomoci k přemýšlení nad tím, jak vynalézavě zachraňovat, pomáhat a chránit život druhého. Vede k uvědomění, že člověk, který chrání život, podstupuje riziko. A je to zkouška týmové práce v kolektivu nejmenších (okolo 4 roku věku jsou už děti velmi vynalézavé).

mladší školní věk převyprávění příběhu s postavičkami, flanelografem nebo pohybem —— Předem si připravte postavy: Achaz, Izajáš, Pekach (izraelský král) a jeho vojáci, Rezin (aramejský král) a jeho vojsko, Odéd, čtyři mužové efrajimští, zajatci —— Další: královský palác, válečná kořist, povozy, oslové —— Na začátku můžete pro přehlednost jednotlivé postavy představit (hlavně krále a proroky). Pro větší přehlednost se také můžete podívat do mapy (na judské a izraelské království i města v nich) nebo ji přibližně nakreslit na tabuli či flipchart. —— Variantou je, že dítěti přidělíte jméno postavy. Pokaždé, když jeho jméno zazní, musí se postavit (lehnou si na zem.) a setrvat v té pozici, dokud ve vyprávění nezazní jméno někoho jiného. 74


Motivace: —— Znáte pohádku o Sněhurce? Proč královský lovčí Sněhurku v lese nezabil, když ho zlá macecha poslala, aby to udělal? —— Viděli jste někdy, jak skupina lidí ubližuje jednomu člověku? Slyšeli jste o šikaně nebo ji zažili ve škole? Jak vám přitom bylo? Zastali byste se toho, kdo je bitý? A proč byste to udělali? (Event. zastali byste se vašeho kamaráda? Zastali byste se i toho, s kým nekamarádíte?) – ten dnešní příběh nám ukáže, že Bůh chce, abychom chránili život a co vlastně také může znamenat přikázání nezabiješ… —— Slyšeli jste o někom, kdo se postavil proti zabíjení? (my si dnes povíme o proroku Odédovi) Král Achaz a prorok Izajáš Král Achaz se na trůn v Judsku dostal docela mladý. A nebyl to dobrý král. Na rozdíl od svého otce, krále Jótama zapomínal na Hospodina. Dal zhotovit sochy cizího boha Baala a dokonce mu obětoval svého syna. Když kraloval nějaký čas, doneslo se mu, že se chystá tažení dvou sousedních králů. Ti se proti němu a celé jeho zemi spojili. Tu vystoupil prorok Izajáš a judskému králi připomínal, že má zůstat věrný Hospodinu, Bohu jeho otců a praotců. Řekl mu jednu důležitou věc: když budeš stálý ve víře ty i tvůj lid, Hospodin nedopustí, aby nad tebou sousední králové ve válce vyhráli. Král Achaz si ale dál dělal, co chtěl a na Hospodina nemyslel. Spojenci útočí Mezitím se už šikovala vojska izraelského krále Pekacha a aramejského krále Rezina. Udělali si z Achaza společného nepřítele a dohodli se, že Rezin a jeho vojáci přepadnou judskou říši od východu, Pekach a jeho vojáci ze severu. Jak se dohodli, tak učinili. Povraždili velké množství lidí – hlavně mužů, kteří se jim v bitvě postavili. A když vnikli do královského paláce, zavraždili také králova syna a představeného domu. Jak táhli judskou zemí zajali mnoho žen a jejich dětí, a uloupili tam obrovskou kořist. Jejich válečné tažení bylo u konce a oni se spokojeně vraceli, každý z králů do svého královského města. Na scénu vstupuje prorok Odéd Izraelský král Pekach se spolu s vojáky, se všemi zajatými Judejci i s vozy plnými kořisti vracel jako vítěz do města Samaří. Ale ještě než prošli městskou branou, šel jim naproti muž, prorok Odéd. Promluvil k celému oddílu vojáků: Hospodin vám sice vydal tyto Judejce do rukou. Bylo 75


to proto, že Judejci neposlouchali Boha, opustili ho a pošilhávali po jiných bůžcích. Ale vy jste vraždili tak zběsile, že to volá do nebes. A teď jste si ještě usmysleli, že si z Judejců uděláte své otroky. Co znamená: Nezabiješ Přemýšlejte, pokračoval prorok Odéd, neproviňujete se tím právě vy sami vůči Hospodinu? Poslechněte mě: propusťte všechny ty, které jste zajali. Vždyť Hospodin proti vám plane hněvem, stejně jako planul proti Achazovi. Prorok Odéd byl statečný, že vystoupil. Riskoval svůj život, protože král Pekach ho mohl zabít, stejně jako to udělal v boji s Judejci. Ale někdy stačí „pouhé“ slovo. Někdy pomůže „jen“ vystoupit na ochranu slabšího. A prorok Odéd nemohl jinak, protože znal Hospodinův zákon a Hospodinu důvěřoval víc než lidem. A k Odédovi se pak připojili i další čtyři mužové, kteří říkali: Nepřivádějte sem ty zajatce! Vždyť už takhle jsme se proti Bohu provinili a plane proti nám Boží hněv. Taky oni věděli, že život je dar. A že život v otroctví není opravdový život. Vždyť proto Bůh Izrael z Egypta kdysi vyvedl. Prorocké slovo se naplňuje A vojáci začali přemýšlet. To se ví, chvíli jim to trvalo. Mohli dostat z válečné kořisti něco pro sebe, velitelé si mohli přivést domů sluhy…Nebylo pro ně jednoduché odolat pokušení přivlastnit si něčí život. Ale ti vojáci znali taky příběh o vyvedení z Egypta a věděli o desateru. Nezabiješ! To, že žijeme, není naše zásluha. Bůh nám život dal. A dal ho i druhým lidem a my nemáme právo dělat z nikoho otroky. Nemáme právo něčí život mařit. Odéd má pravdu. Vojáci se nakonec zajatců i lupu vzdali. A ti čtyři mužové pak zajatcům pomohli, protože věděli, že kdyby je takhle zesláblé propustili, daleko by nedošli. Ujali se jich (jako milosrdný Samařan toho zbitého; jako milosrdný Otec svého mladšího syna, který se vrátil z cest). Nejdřív ze získané kořisti oblékli všechny, kteří byli nazí. Těm, kteří byli bosí, dali obuv. Pak jim dali najíst a napít. Ošetřili jejich rány. A všechny, kdo byli moc unavení nebo nemocní a sami by nedošli k hranicím jejich říše, dopravili na oslech do Jericha, odkud už to měli „domů“ blízko.

76


Otázky k příběhu: —— Která z postav ve vyprávění vám je blízká a čím? —— Podívejte se do mapy, kde leží Jeruzalém, Samaří a Jericho a odkud Rezin s Pekachem přišli (kam pak Judejce odvedli) nebo si mapu zkuste nakreslit. —— Komu Bůh v příběhu stranil – vítězům nebo poraženým? —— Slyšeli jste přísloví „žít a nechat žít“? Znamená to, že si druhého nemám všímat a on si nemá všímat mě? Stačí to?

Rozhovor se staršími dětmi Vyberte z variant. Lze je kombinovat. První tři na sebe navazují (asociaceutřídění-konkretizace) —— Na začátku dětem řekněte nebo napište: Lidské tělo se podle biologů skládá z: vody 65%, bílkovin 15%, tuku 12%, uhlohydrátů (cukry a škroby) 4,5% a minerálů 3, 5%. Je to všechno o lidském životě? (Další možností je, že napíšete jen jednotlivé údaje a pak se dětí ptáte, čehože údaje to jsou, co popisují?) —— Pak se ptejte: Co je to život? Jakou cenu má pro tebe tvůj život? Dovedeš to říct? Je tvůj život cennější než život druhého (nemocného, postiženého, starého)? Je důležité, jak život prožijeme? —— Připravte pro děti lístečky nebo napište na flipchart a ptejte se jich, co souzní s přikázáním nezabiješ a co jde proti němu: potřeba za každou cenu zvítězit; odvaha postavit se silnějšímu; každý život je dar; touha se pomstít; respekt k Bohu a jeho slovu; dosáhnout úspěchu jakoukoliv cestou; mít druhého rád jako sám sebe; vztek, kterým se nechám ovládnout; modlitba za nepřátele; přijímat vždycky stanovisko většiny; přenechat pomstu Bohu; závislost na drogách; zájem o druhé; povyšování se nad ostatní; posměch a ponižování druhých —— Uveďte dětem konkrétní situace, kdy se potkají s násilím nebo mají zachránit život. Co by v daném případě udělali? a. b. c. d.

kdyby byli účastníky autonehody a viděli by řidiče zaklíněného v autě? kdyby se před nimi objevila skupinka skinů, kteří tlučou romského chlapce? kdyby potkali zmláceného bezdomovce? kdyby věděli, že jejich spolužák je šikanován?

77


e. kdyby viděli, že jejich spolužák nabízí kamarádovi drogy? f. kdyby věděli, že jejich známou táta bije? g. kdyby viděli člověka, který týrá psa?

—— Bavte se nad obrázky z demonstrace neonacistů nebo obětí věznění, koncentračních táborů… —— Proč to ti lidé dělají? Co člověka vede k tomu, že ublíží? (touha po pomstě, která vyplývá z pocitu křivdy; pocit převahy, že „jsem nad druhým pánem“; pocit, že já jsem normální, zatímco druhý je mimo. Bible to vidí tak, že silnější je ten, kdo se nenechá opanovat touhou po pomstě, pocitem převahy, názorem většiny…) —— slyšeli jste někdy o lynčování? O mučení lidí? Děje se to ještě dneska? —— víte, jaký slogan má na autech policie (pomáhat a chránit)? Stačí policie na to, aby udržela dobré vztahy mezi lidmi? —— Můžete zařadit práci s biblickým textem: vytisknout ho a rozdat dětem, které budou hledat verše, které mluví proti přikázání ‚nezabiješ’ a v jeho prospěch. Tady se otevřou mezní situace (obětování synů, povraždění ve válce, zajetí), o kterých můžete dál diskutovat. Zabíjet můžeme, aniž bychom vztáhli ruku: pohledem; slovy; v srdci; tím, že někoho předem odsoudíme… Pokud se na to cítíte, můžete s dětmi otevřít také téma pacifismu. Kdo jsou to pacifisté? Můžete uvést příklady, kdy nenásilná odpověď na agresivní akci pomohla situaci uklidnit. A kdy naopak to, že se člověk vůči násilí nevymezil a slabšího nechránil, vedlo k rozpoutání většího násilí…

Aktivity a hry (napříč věkem) —— Na základě převyprávěného příběhu vytvořte s dětmi koláž obrazu nebo si zahrajte živý obraz na téma: Prorok Odéd a čtyři efrajimští mužové jdou vstříc vojsku krále Pekacha, které vede zajatce a veze válečnou kořist. Tip: prorok Odéd může v ruce držet desatero, král Pekach má korunu, vojáci zbraně, zajatci svázané ruce. —— Kimovka: dejte na stůl předměty nebo obrázky předmětů, které slouží k záchraně života nebo k jeho ukončení: např: hasicí přístroj, sekera, pistole, mobilní telefon, obvazy a obinadla, dezinfekce, lano, nůž… nebo mezi ně zamíchejte i ty, které s tím nesouvisí. Všechny věci budou zpočátku přikryté. Pak plachtu odkryjte a nechte děti, aby se na předměty minutu (nebo ev. déle) dívaly. Pak předměty zase přikryjte. 78


—— Var. 1: děti mají vyjmenovat (v ideálním případě napsat) co nejvíc předmětů, které viděly. Nejvyšší počet správně vyjmenovaných předmětů vyhrává. —— Var. 2: mluvte s dětmi o tom, co jste viděli – co z toho lze použít k záchraně života; co k usmrcení. —— Var. 3: děti mohou taky vymýšlet, jak by se daly použít předměty, které na první pohled ani s jednou skupinou věcí nesouvisí. Za nejoriginálnější řešení každého předmětu dostanou bod… —— Var. 4: podobně můžete hrát i hru: co chybí? Děti si prohlédnou předměty nebo obrázky a snaží si je zapamatovat. Pak je posíláte za dveře a jeden předmět (nebo jeho obrázek) vždycky uberete. Dítě má hádat, který to byl. Hra (která s tématem souvisí velmi volně;-) na mrkacího vraha: děti sedí kolem stolu. Jedno označíte jako vraha (ostatní to nevědí), jedno jako detektiva. Je ticho. Vrah jasným mrknutím na svého spoluhráče ho zabíjí. Zabitý pak položí hlavu na desku stolu, aby bylo jasné, že je mrtvý. Detektiv se snaží vypátrat, kdo je vrah. Kdokoliv ze spoluhráčů, který má podezření na to, kdo je vrah, může zvolat podezření. Detektiv se buď na podezření vyptá, nebo ne. Podle počtu dětí má detektiv možnost hádat jednou, dvakrát nebo třikrát, kdo je vrah. Když neuhodne a vraha neodhalí, hra končí nešťastně – vrah běhá na svobodě. Pokud uhodne vraha, hra končí šťastně. Složitější a časově o dost náročnější obdobou hry je hra Městečko Palermo (čili mafiáni). Přesná pravidla najdete na: http://www.hranostaj.cz/hra288.

Vyústění/přesah Přikázání „Nezabiješ“ znamená, že nikdo nemá právo vztáhnout ruku na život druhého. Darovaný život máme chránit před násilím (krutostí, nenávistí, pohrdáním, ponižováním, předsudky, otroctvím všeho druhu…) a zajímat se o něj (nebýt nezúčastněným pozorovatelem, brzdit zlo v zárodku, vstupovat do příběhu druhých).

79



Písně Svítá: 17 – Bojujte dál; 135 – Posila na cestu; 273 – Přemýšlej, děkuj a služ; 323 – Šest věcí; 306 – Někdo hodil kámen; 364 – Nové přikázání Buď tobě sláva: 16 – Vše, co má dýchání; 17 – Ambrožova ranní píseň; 32 – Pane Bože, prosíme Tě; 38 – Mír na zemi daruj nám; 43 – Odpusť; 54 – Jonáš

Modlitba Pane Bože, stát se druhému bližním je těžké. Někdy ublížíme – ze vzteku, protože chceme ukázat svou převahu, protože se chceme mstít a pak nám je to líto. Odpusť nám to. Prosíme tě, uč nás život druhého chránit a dej nám sílu zastat se těch, kdo trpí násilím. Amen.

80

8 Sedmé přikázání. Nezcizoložíš. 20. říjen 2013

Téma —— Je dobré a potřebné pečovat o nejužší vztah, o vztah manželský; kde dva k sobě patří, není místo pro třetího. Když se vztahy pokazí, má mít šanci odpuštění.

Cíle —— Děti si uvědomí: Je dobré a důležité, že maminka a tatínek patří k sobě. —— Souvislost příběhu s přikázáním jim pomůže ujasnit, že ke vztahu s druhými lidmi patří odpovědnost a věrnost. —— Nahlédnou, že jsou v životě situace, kdy se dostaneme do konfliktu s přikázáním (Desaterem) a že Ježíšův přístup ukazuje cestu, jak zauzlované rozvázat, přeťaté spojit, rozbité (ne slepit) zhojit (neodsouzením, odpuštěním).

81

SEDMÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Exodus 20,14 + J 8,1-11

Poznámky k textu K přikázání: —— Janův příběh o ženě cizoložné nedává odpověď na to, proč je v Zákoně (v Desateru) napsáno „Nezcizoložíš“. Na to dávají odpověď druhá a třetí kapitola Genesis: Nejprve příběh o tom, jak Bůh stvořil ženu – z mužova žebra. Není třeba přepočítávat ta mužská žebra a ani si nemusíme myslet, že se tu projevil starověký názor na ženu, jako muži poddanou bytost. Důležité je, co krásného se tím říká: že muž a žena jsou (před Bohem) jedno tělo. Jsou tak dobře stvořeni, že mají k sobě patřit. Ale hned o kousek dál stojí příběh s hadem, ten vypráví o tom, jak ztratili ráj. Projevilo se to tak, že shazovali vinu jeden na druhého. Nebyli už jedno tělo, každý hájil jen to své. Měli být spolu jedno tělo, odpovědní za sebe navzájem. Nestyděli se před sebou navzájem (Gn 2,25), tzn. neměli k sobě nedůvěru, byli k sobě otevření, nepotřebovali před sebou nic skrývat. Tak to mělo být. To byl ráj. Ale ráj ztratili. Nebyli už jedno tělo. Každý byl pak sám svůj. Svalovali vinu jeden na druhého. Pak taky ubližovali jeden druhému… —— Proto to pak muselo být napsáno v Desateru: „Nezcizoložíš“. – Aby bylo každému jasné, že není sám svůj, že ti druzí nejsou „něco“, co si můžu vzít, a pak, když už to nepotřebuji, zase zahodit. Že člověk je za druhé odpovědný a že to není břemeno, když muž a žena jsou před Bohem jedno tělo. —— Přikázání „Nezcizoložíš“ je podobně jako „Nezabiješ“ a „Nepokradeš“ vlastně zákazem. – Zákaz, to je hráz před propastí a hráze před propastí je vždycky zapotřebí. Sedmé přikázání není zákazem sexu, protože ten je nástrojem života a prostředkem k tomu, aby si muž a žena ve svém jedinečném a nejdůležitějším vztahu – v manželství – mohli prokazovat svou lásku jen spolu tak, jak s nikým jiným. Na ochranu tohoto jedinečného vztahu bylo řečeno Boží přikázání: „Nezcizoložíš“. (Všimněte si, že za „zákazovými“ přikázáními nestojí vykřičník, ale tečka. Neznamená to tedy: „Nesmíš“, nýbrž „Nepotřebuješ.“ Jsi od toho svobodný. Nezotročuje tě to.) —— Pozitivní formulace přikázání by mohla znít: „Věrnost a zodpovědnost činí naše vztahy krásnými a pevnými.“ 82


K příběhu: —— Janův příběh (v souvislosti s podobenstvím) ukazuje cestu, jak je možné jít dál, i když se život zadrhne a zauzluje zradou toho nejbližšího člověka, nevěrou, cizoložstvím. —— Tenhle příběh vrhá nové světlo i na naše životní průšvihy. Když se nám stalo anebo třeba ještě stane, že člověk v životě něco zásadně pokazí, máme naději, že to nemusí znamenat konec. Pro Ježíše, pro jeho pohled na nás, kdy ví o naší vině, ale neodstříhává nás od záchranného lana Božího milosrdenství. Svým osvobozujícím slovem dává novou možnost života: „Jdi a už nehřeš.“ —— „V Mojžíšově zákoně, na který se odvolávají před Ježíšem rozhořčení farizeové, stojí výslovně psáno, že by tam teď měl být přítomen i inkriminovaný muž. Na situaci, při které došlo k odsouzení, nám pomohou vrhnout světlo následující texty: Lv 20,10: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice“; Dt 22,22: „Když bude přistižen muž, že ležel s vdanou ženou, oba zemřou: muž, který ležel se ženou i ta žena. Tak odstraníš zlo z Izraele.“ Není jasné, jakým způsobem se má rozsudek smrti vykonat, i když v Dt 22,20nn a 22,23nn se obdobná situace řeší ukamenováním. Zákoníci přivádějí ženu před Ježíše, předkládají mu celou záležitost a zmiňují trest – ukamenování. Je ale Ježíš soudce? Nesoudili oni sami a nevynesli rozsudek již dávno před ním? – Vypravěč upřesňuje, že jim nejde o Ježíšův rozsudek, ale o to, aby Ježíše otestovali a veřejně přivedli do úzkých.“ (Evert Jonker: Aby se Slovo dostalo ke slovu) —— Hřích znamená křivdit sobě, jinému, Bohu. Podle talmudu, židovského výkladu k Bibli, ke Starému zákonu, je jeden z nejtěžších hříchů nutit k přečinu druhé, způsobit, že se druhý zle rozhodne nebo něco zlého vykoná. Důležité ovšem také je, že původní význam slova „hřích“ je „minout se cílem“. Ztratit ve svém způsobu života cíl určený Bohem (být tady k obrazu Božímu, tvořit, to, co je dobré, co slouží životu). – Ježíš ukazuje, pomáhá najít cestu Bohem chtěnou, zamýšlenou, správný směr (tora). Pro mnohé je to pohoršující, ale je to tak: Ježíš je přítelem hříšníků (sr Jan 3,17; 12,46).

83


Úskalí Přikázání: —— V přikázání „Nezcizoložíš“ nejde jen o jednoslovný zákaz. Přikázání nesou v sobě vždycky víc – to, nač jsme zapomněli, to v čem je smysl života. Proti jednoslovnému zákazu by nebylo těžké se vymluvit. Přečtěte si v této souvislosti Mt 5/27-30. To je hrozně přísné: sekat ruce, loupat oči! Ježíš to myslel velice vážně. Proč? Co je tak hrozného na cizoložství? Co se jím kazí? Co je na tom tak zlého, když na to nikdo nepřijde? Když je přitom lidem dobře? Proč se nechat spoutávat nějakým omezením? Řada lidí cizoložství nevnímá jako něco špatného, jako třeba zabití nebo krádež. A přitom je tohle přikázání v jedné řadě s 6. a 8. přikázáním. Není to jen nějaký starý přežitý zvyk a názor, „něco, co už se nenosí“, tohle „necizoložit“. – Pokud to takhle vidíme, zapomněli jsme na to důležité. Ježíš vážně připomíná, k čemu byl člověk stvořen, k čemu je tady. Příběhu: —— To, jak Ježíš jednal s tou ženou, není laciné, populistické gesto dobráka, který rozdává odpuštění plnými hrstmi. Ježíš neříká: „Nic se nestalo. Jdi domů a dělej, jakoby nic…“ Ví, že cizoložství je životní průšvih, že to není jen sexuální chyba, že je to porušení důležitého životního vztahu s člověkem i Bohem. Říká: „Jdi a už nehřeš!“ A přesto se ta žena tady setkává s osvobozující Ježíšovou mocí. Celým tím příběhem protéká proces osvobození, nastartovaný Ježíšovým jednáním. Osvobození pro zákoníky i farizeje, pro tu ženu i pro nás, posluchače tohoto příběhu. Je pro nás ujištěním, že ani těžké provinění nemusí zabít náš vztah k druhému člověku a ani k Bohu, že nemusíme zůstat odstřihnuti, odříznuti, vyvrženi. Ta žena nemá „zabitou budoucnost“ – díky Ježíšovi a jeho osvobodivému slovu. Ale důležité je, vedle toho Ježíšova „Ani já tě neodsuzuji“, také to „Jdi a už nehřeš!“ Ježíš vyzývá k životní změně a svým jednáním i svým slovem tuto změnu umožňuje, otevírá nový prostor tam, kde to bylo zasekané…

84


Odkazy Biblické: —— Gn 2/18-24 (příběh ilustruje výlučný vztah mezi jedním mužem a jed‑ nou ženou jako Bohem chtěný a dobrý) —— Mt 5/27-30 (Ježíš bere záležitost cizoložství jako vážnou věc, vážné porušení výlučného vztahu mezi mužem a ženou, přesto platí i jeho: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“) —— Píseň písní/4.-5. kapitola (erotika a sexualita jsou dobrá Boží obdarování, kterých ovšem máme s radostí a něhou užívat, ale ne zneužívat) —— 1 Kor 13/4-8 (naše láska má oporu v Boží lásce, která taková je (trpělivá, nejednající nečestně, nepočítající křivdy, mající naději…) Jiné: —— A. Saint–Exupery: Malý Princ (ukázka s. 78.-80) —— Dvakrát měř, jednou řež; katechetická příručka pro náctileté; 24 kapitola, týkající se 7. přikázání (D. Balcar, P. Gallus)

85


Pro děti Vyprávění Pro předškolní děti: Pomůcka: keramický hrníček s podšálkem Mám tu hrníček s podšálkem. Líbí se vám? – Sluší jim to spolu, že? Jeden druhého dobře doplňují, byly pro sebe hrnčířem nebo paní keramičkou stvořeni. Někdy se ale stane, že hrneček praskne nebo se podšálek rozbije, tak to je pak škoda, je z toho smutek a i bolest, když se o ty střepy říznete… S muži a ženami je to podobně, byli pro sebe Pánem Bohem stvořeni. Aby k sobě pasovali. Když si řeknou „ano“ a stanou se z nich manželé, patří k sobě jako ten hrníček s podšálkem a je to hezké a dobré. Někdy se ale také stane, že v manželství něco praskne nebo se rozbije a je z toho škoda a smutek a bolest… Proto máme v Bibli takové zvláštní slovo „Nezcizoložíš.“, které nám říká: buďte opatrní na to, jak se k sobě chováte. Když muž a žena, maminka a tatínek patří k sobě, je to pěkné jako křehká a vzácná nádoba. A tu je potřeba chránit a opatrovat. Pánu Bohu se líbí, když maminka a tatínek mají ze sebe navzájem radost. A když se mezi nimi něco trochu zašmodrchá, že si umí odpustit. Akce (aktivita) Pomůcky: papíry, tužky, pastelky, dostatek mazacích gum Požádejte děti, aby malovaly (načmáraly) obyčejnou tužkou na papír propletené čáry (něco jako zašmodrchané klubíčko nití). Můžete jim k tomu říct, že mezi lidmi v rodině se to někdy také tak zašmodrchá, zpřehází a poplete, ale že existuje něco, čím se i zašmodrchané, popletené dá napravit. Říkáme tomu odpuštění. Jako když to vymažete, abyste mohli začít znovu, lépe. A aby „zakusily“, že to není bez námahy, řekněte jim, aby ty popletené a zašmodrchané čáry zkusily vygumovat. Když se jim to podaří (možná jim s tím budete muset trochu pomoct, aby papír moc nepokrčily nebo nepotrhaly), můžou na to místo namalovat barevný obrázek (srdíčko, sluníčko, smajlíka, sebe, nebo někoho koho mají rádi (většinou to asi budou rodiče, ale třeba i kamarád nebo babička…) Nedoporučuji malovat křídou na tabuli a pak to houbou smazat, takhle jednoduše odpuštění „nefunguje“, je s tím spojeno úsilí. 86


Pro školní děti: Krásně bylo v Jeruzalémě, ve velikém městě s chrámem, se spoustou ulic, uliček, zahrad a tržišť. Mladá žena Priska chodila na tržiště ráda. Nakupovala tu čerstvou zeleninu a vonící ovoce. Nejraději se zastavovala u krámku, kde urostlý, pohledný, tmavooký muž prodával datle a fíky. Vždy se na ni hezky usmál a nabídl jí k ochutnání, aby si mohla dobře vybrat. Časem vlastně chodila na trh hlavně kvůli datlím a fíkům… Táhlo ji to k tomu muži. Priska byla vdaná paní a v duchu porovnávala hezkého prodavače se svým manželem: tenhle je mladší, štíhlejší, příjemnější, s jiskrným pohledem… Jednoho dne si spolu smluvili tajnou schůzku v kamenném domku v jedné z těch zapadlých uliček. Priska byla věřící žena, znala Desatero přikázání, věděla, že je napsáno „Nezcizoložíš“, věděla, že sahá na „zakázané ovoce“, ale opět si to v duchu omlouvala: „Vždyť to bude jen jednou, nikdo se to nedoví, manžel nic nepozná, doma se k němu budu chovat mile…“ Slova jako „zrada“ a „nevěra“, které se jí občas draly do hlavy, zaháněla myšlenkou, jak je to příjemné, být o samotě s tím mužem, který nebyl její muž. Tajné schůzky s prodavačem datlí a fíků se staly pravidelnými. Toho slunného rána spěchala Priska, zahalená do šátku, křivolakými uličkami do kamenného domku k milostnému setkání. Nevšimla si, že ji zpovzdálí sleduje několik mužů. Rychle vklouzla do domu a za chvíli už byla v náruči muže, co nebyl její muž. V tom se rozlétly dveře a dovnitř vtrhla skupina rozzlobených mužů, křičeli na ni, že je cizoložnice a přestupnice Božích přikázání, vrhli se na ni a vlekli ji ven. Ani si v tom nastalém zmatku nevšimla, kam zmizel ten okouzlující muž, co nebyl jejím mužem. Asi vzal nohy na ramena a utekl oknem… Ti rozhněvaní muži ji táhli uličkami města, přes tržiště až do chrámu. Ano, z chrámu je znala, zahlédla je tam několikrát, bývali tam pravidelně, byli velmi zbožní, dbali na Mojžíšův zákon. Na chrámovém nádvoří bylo v tu chvíli hodně lidí, právě tam vyučoval Mojžíšovu zákonu rabi z Nazareta, jménem Ježíš. V tom se ozvou nějaké výkřiky, v davu to zašumí a lidé se rozestupují před skupinou rozzlobených mužů, vlekoucích sebou nějakou ženu, plačící, rozcuchanou, málo oblečenou… Postrčí ji přímo před Ježíše: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V Zákoně nám přikázal Mojžíš takové kamenovat. - Co na to říkáš ty?“ Ježíš mlčí. Ví, že jim nejde o jeho rozsudek ani o tu ženu; oni sami už ji odsoudili a vynesli rozsudek… Jde jim o to, aby Ježíše otestovali 87


a veřejně přivedli do úzkých. Ježíš, jako by je neslyšel, se mlčky sklání k zemi a cosi píše prstem do prachu země… Bylo mu trapné podívat se na tu obviněnou ženu? Nebo mu bylo trapně za ty, kteří ji přivedli? „Tak co tomu říkáš?“, naléhají na něj oni. Nikdo se nedozví, co tam Ježíš psal, možná tím dával najevo, jak zbytečná to je otázka. Když však na něj nepřestávají naléhat, zvedne se a řekne: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklání a prstem něco píše po zemi. Vypadá to, že se rozhodl pro ukamenování… V zákoně Mojžíšově, totiž stálo, že musí jako první hodit kamenem svědkové, ti kdo viděli provinění na vlastní oči. Tak Ježíš říká: kdo vás se nikdy neminul s dobrým rozhodnutím, kdo z vás se nikdy nerozhodl pro zlé místo dobrého, ten ať zahájí kamenování. V kolem stojícím zástupu se rozhostilo hluboké ticho. Nejprve se zahanbeně vytráceli ti muži, kteří Prisku před Ježíše přivlekli a po nich se i ostatní lidé začali mlčky rozcházet. Když po čase Ježíš opět zvedá hlavu od země, vidí, že tam ta žena stojí sama. Zvedl se a jakoby s údivem se jí zeptal: „Kde jsou? Nikdo tě neodsoudil?“ - „Nikdo, Pane.“ odpověděla Priska tiše, s úctou v hlase. Možná by teď mohla odejít, ale ona tam pokorně stojí a čeká, zda jí na to Ježíš něco poví. A Ježíš? - Ježíš neříká: „Všechno je v pořádku. Jdi domů a dělej, jako by nic…“ Ví, že není v pořádku to, co udělala, že porušila v životě něco velmi důležitého: důvěru blízkého člověka, s kterým je zavázaná smlouvou (manželství je smlouva věrnosti) a taky důvěru Boha, k jehož lidu patří (Desatero je smlouva věrnosti). Proto jí řekl: „Jdi a už nehřeš!“ Ale ještě předtím pronesl důležitá slova: „Ani já tě neodsuzuji.“- Ježíš ví, že odpuštěním a návratem k dobrému Božímu řádu se mění život i svět. Tak běž, Prisko, tou správnou cestou, tora (Desatero) je dobrým ukazatelem, drž se ho. Pak nebudeš bloudit a budeš mít radost ze života. Akce (aktivity) pro školní děti: Pomůcky: provázky či klubíčka, případně lano Přineste si několik klubíček vlny nebo provázků nebo lano a vytvořte na nich (nebo nechte vytvořit děti) různé propleteniny, uzlíky a uzly. Pak děti požádejte, aby se pokusily, to co je zauzlováno, opět rozuzlovat, rozplést. Poraďte dětem, ať zkusí uvázat co nejpevnější uzel; nebo mohou udělat napřed nějaký přehledný uzel ze dvou provazů (to je manželství, svázání dvou lidí smlouvou), pak provázky všelijak zašmodrchat, a potom je postupně rozvazovat tak, aby se neporušil ten původní uzel… 88


Komentář: když se mezi lidmi (se 7. přikázáním máme na mysli především manžele, rodiče) něco zauzluje, zasekne, nebo dokonce přetrhne, neznamená to, že takový vztah máme hned zahodit. Je možné jej zkusit napravit odpuštěním. Ale chce to čas a trpělivost a ochotu něco pro to udělat. To mohou „zakusit“ právě při rozplétání a rozmotávání uzlíků. Pokud se při tom provázek roztrhne, mohou jej navázáním spojit (je tam malý uzlík, ale drží to!) Rozhovor (spíš se staršími) dětmi inspirovaný Janovým příběhem či připojenými myšlenkami: 1. Co nás sráží k zemi? (lež, pomluva, zlé slovo, vlastní či cizí zrada, faleš, podraz, závist…) 2. Co nás pozvedá? (přátelství, podaná ruka, láska, soucit, ohleduplnost, solidarita, dobré slovo, úsměv… 3. Přečtěte si celý příběh Jan 8,1-11 a povídejte si, co /kdo/ sráželo a pozvedalo ženu (sráželi ji zákoníci, ale i její hřích, pozvedal ji Ježíšův pohled a přístup: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.) 4. Přečtěte si uvedené citáty a navrhněte dětem, aby si každý vybral ten, který se mu líbí nejvíc a zdůvodnil proč… —— Jsi odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svou růži. Malý Princ str. 78.-80

(Zodpovědnost, která k lásce neodejmutelně patří, činí ten vztah tak závažným, vždyť se to také říká, když spolu kluk a holka vytrvale chodí, že mají „vážnou známost“.) —— Kdybys měl pít ze sklenice, která je po celém okraji ulepená od cizích úst od toho, jak z ní pili jiní, bylo by ti to nepříjemné. Sám buď též čistou sklenicí. Manželství s jeho tělesnou láskou je studánkou jenom pro dva. farář Jan Nohavica, naposledy v Olomouci

—— Bůh nás stvořil tak, že teprve ve dvou jsme plně lidmi. Tam, kde jsou dva svo‑ ji, nemá se už nikdo třetí co ochomýtat. Petr Sláma, učitel ETF UK pro Bratra Kálefa

—— Kdo zůstává věrný svému partnerovi, vytváří bezpečný domov sobě i svým dětem. farář Jiří Gruber: Pojď a přesvědč se

89


Liturgie Rituál Společná recitace: Hospodin je náš Bůh, on nás vyvedl z otroctví.

Písně Svítá: 276 – Před tvou Tváří Pane; 79 – Hříchy Buď tobě sláva: 38 – Mír na zemi daruj nám Evangelický zpěvník (dodatek): 698 – Dva lidé stojí před tebou

Modlitba Milý Bože, děkujeme, že sedmé přikázání je nám tvou pomocí pro život v dobrých, čistých vztazích s druhými lidmi, s těmi nejbližšími. Děkujeme, že nemusíme zůstávat sami pro sebe, že jsme stvořeni pro sebe navzájem. Děkujeme, že jsme tu pro lásku věrnou a vytrvalou, jak ji můžeme na Ježíši poznávat. Děkujeme, že se nás osobně týká. Amen.

90

9 Osmé přikázání. Nebudeš Krást. 27. říjen 2013

Téma —— Svobodný je ten, kdo druhým dává, ne ten kdo druhým bere. Bůh chrání člověka před tím, aby z něj druzí udělali otroka. Ke svobodě patří i možnost mít majetek a nebát se, že mě o něj někdo připraví. Štědrost. Zájem o druhého.

Cíle —— Děti si uvědomí, že lepší a radostnější je dávat, než brát. —— Děti uslyší o ukradeném Josefovi, kterému nebyli jeho bližní „ukradení“. —— Děti si uvědomí, že k víře patří i to, jak nakládáme s majetkem. Dostali jsme od Hospodina prostředky k životu, nemáme o ně druhé připravovat, ale nakládat s nimi tak, aby nikdo neměl nouzi. Aby byly pro druhé požehnáním.

91

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Ex 20,15, Gn 37,12-28; 40,14-15; 41,1-57 (zvl. 53-57)

Poznámky k textu K přikázání: —— Přikázání se ve svém původním významu zaměřovalo na krádež člověka. Chránilo člena izraelského společenství před tím, aby byl prodán do otroctví. Překvapivě je krádež člověka i dnes velmi aktuální, ať už považujeme za takovou krádež únos, prodej do otroctví, nebo nucenou práci, obchod s lidmi – zkrátka situace, kdy je člověk ze zištných důvodů připraven o svobodu a stává se jen prodejnou věcí, „výrobním prostředkem“ nebo je jakýmkoli způsobem zneužit pro podporu mých záměrů. —— Přikázání bylo však vykládáno především ve vztahu k majetku. I ten patří do sféry zájmu božích přikázání (a v desateru dvakrát – i v desátém přikázání.) Není jedno, jak nakládáme s hmotnými věcmi, s majetkem, penězi. Ke svobodě patří i osvobození od touhy všechno za každou cenu mít. Pozitivním vyjádřením přikázání je štědrost, přejnost a solidarita. V širší rovině může být přikázání odrazovým můstkem k rozhovoru o řadě společenských témat – chudoba a bohatství, dětská práce, fair trade. K příběhu: —— Jako komentář k přikázání jsme vybrali příběh o Josefovi, který byl prodán do otroctví. Přesto právě tam tomuto „ukradenému“ nejsou ostatní „ukradení“ a je pro ně požehnáním. —— Gn 37 – Příběh o Josefovi se rozehrává ve chvíli, kdy z bratrů začne promlouvat do té doby tajená závist, zloba a neporozumění pro snění jejich nedospělého bratra. Kořen „krádeže“ je „odbratrštění“ druhého. Není to „náš bratr“, ale „mistr snů“ – a tak bez skrupulí sáhnout na to, co je jeho, co k němu patří, co vymezuje jeho jedinečnost: role (milovaný syn), šaty (princátko), svoboda. —— Gn 40 – „Byl jsem ukraden z hebrejské země!“ – Josef je objektem krádeže – křivdy, nespravedlnosti – jak bude sám reagovat? Bude se mstít, rezignuje, zahořkne? „S Josefem však byl Hospodin“ – slyšeli jsme právě ve chvíli, kdy začínal Josefův sešup do bezedných a nelidských 92

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

hlubin egyptských. Hospodin byl s ním, a proto hebrejský ukradený Josef kolem sebe šířil požehnání. Nejen u Potífara, dokonce i v tom egyptském kriminále. Jedná jako mesiášská postava. Nehrabe pro sebe, ani pro své oprávněné zadostiučinění, ale je tu pro druhé. Příběh v souvislosti s přikázáním ukazuje, že nejde jen o to, že nesmím krást, ale jako vysvobozený otrok jsem pozván objevit mesiášský (zachraňující) rozměr svobody – nejen nekrást – ale být pro druhé požehnáním – což je účel, k němuž je Izrael vysvobozen.

Úskalí Přikázání: —— Oblast, na kterou se vztahuje přikázání, je velmi široká (počínaje stahováním filmů na černo konče otrockou prací dětí i dospělých). Neměl by se za ní ztratit pozitivní důraz na osvobození. (Jsem svobodný a tak nemusím druhé obírat a zneužívat; Bůh přeje lidem svobodu, aby nemuseli druhým otročit, aby na tom nebyli tak, že musí krást). Příběhu: —— Souvislost příběhu s přikázáním nemusí být zcela zřejmá. Má‑li se příběh vyprávět jako komentář k přikázání, je potřeba soustředit se na vybrané motivy (krádež člověka; co k ní vedlo; jaké to mohlo mít důsledky a jaké mělo).

Odkazy Biblické: —— Iz 61,1-2 a paralela v Lk 4,18 (Mesiášské zaslíbení osvobození zajatců a radostné zvěsti chudým – Ježíš jím zahajuje své působení); —— J 8 (žena cizoložnice – zneužitá jako „doličný předmět“ v rámci farizejského sporu) Jiné: —— zpracování příběhu o Josefovi na webu katecheze, pracovních listy

http://goo.gl/7YTThk, http://goo.gl/GEuvpS, http://goo.gl/6PU95c

—— příručka pro konfirmaci Dvakrát měř, jednou věř – 8. přikázání

93

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro děti předškolní děti Máte něco, na čem vám hodně záleží? Hračku. Zvířátko. Maminku. Tatínka… Chtěl vám někdo sebrat tu hračku (zvířátko, atd. reagujte podle dětí)? Proč? Je zlý… Chtěli jste vy někomu něco sebrat? Proč? Líbila se mi. Když/Kdyby vám někdo… sebral, jaké (by) to bylo? Byla bych smutná. Naštvala bych se. Zbila bych ho… Brát něco druhým není dobré. Jestlipak víte, jak se cítí člověk, kterému někdo něco (hračku apod.) sebral? Ano, jsou pak smutní (naštvaní, rozčilení…) jako my. Co je lepší než brát… Lepší je dávat. Jak můžeme někomu druhému udělat radost? Jak můžeme napravit, když jsme někomu druhému něco vzali? Dali jste někomu něco? Jaké to bylo? Měl radost, vy jste měli radost. Pán Bůh nám dal spoustu věcí (…) Má radost, když máme radost. Pojďte si zahrát „na dávání“ – namalujte obrázek a někomu ho dejte. Var. Půjčte si z kostela/modlitebny košík na sbírku: Co to je… Dávají se tam peníze, nebo se z toho košíku berou… Použijte plakát post‑ ní sbírky Diakonie nebo sbírky Člověka v tísni (sbírky fungují podobně), kte‑ rý můžeme popsat např. takto: Někdy vybíráme peníze proto, abychom pomohli lidem, kteří nic nemají. Tahle paní je nemocná a nemá manžela. Má hlad. Její děti nemohou chodit do školy, někdy musely žebrat o jídlo nebo i něco ukrást. To je zlé – něco ukrást, ale také nemít jídlo, to je moc zlé. Pomůžeme jí, dáme jí peníze, aby si mohla koupit kozy. Teď prodává mléko, má peníze a může živit své děti. Až budou mít její kozy kůzlátka, dá jedno někomu, kdo také potřebuje pomoc. I ten, kdo má málo, může pomoci druhému. Každý, kdo druhého podaruje, může mít také radost.

94

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

mladší školní děti Motivační rozhovor: Dnes budeme mluvit o přikázání Nepokradeš! – Co se dá všechno ukrást… Už vám někdo něco ukradl? Jaké to je? Naštve to, smutek… mám chuť sebrat někomu něco jiného. Jaké to bude, když seberu někomu něco jiného? Naštve se, smutek… sebere někomu něco jiného. To nemá cenu. Z toho je pak začarovaný kruh pomsty. Dá se ukrást člověk? (Jasně – únos, piráti, otroci.) Jaké to je? Strašné. Ukradenému nejsou druzí ukradení. Znáte příběh o Josefovi? To byl ten, co ho bráchové prodali do Egypta. Proč? Byli na něj naštvaní. Zdálo se jim, že se vytahuje. Taky to vypadalo, že ho mají rodiče radši. Josef byl nejmladší a jediný syn milované Jákobovy manželky Ráchel. Jeho otec Jákob se o něj staral – i strachoval. Jednou mu dal k narozeninám pestrý plášť. Takový nenosil každý. Ostatním bratřím ho nedal. Trochu to Josefovi záviděli. Josef míval sny a v těch snech viděl, jak se mu jeho rodina klaní. Možná to nemusel všem vyprávět, i když se jednou ukáže, že to byl pravdivý sen. Byli za to na něj naštvaní. Jednou bratři pásli stáda a tatínek Jákob poslal Josefa, aby se na ně podíval. Viděli ho už zdálky a říkali si: á, náš mazánek Josef jde na kontrolu, bude na nás zase donášet. Nějak to v nich vypěnilo a řekli si: pojďte, zabijeme ho! Když přišel, vrhli se na něj, strhli z něj ten krásný pestrobarevný šat a hodili ho do jámy na vodu. Chystali se ho zabít, pak ale jeden z nich uviděl karavanu a řekl: když ho prodáme do otroctví, zbavíme se ho a ještě z toho něco budeme mít! Tak ho prodali. Karavanáři ho svázali a odvlekli pryč, do Egypta. Tatínkovi Jákobovi bratří domů přinesli jen roztrhaný a zakrvácený Josefův plášť. Asi ho sežrala nějaká zvěř, říkali. Jákobovi Josef moc chyběl. Být otrokem je zlé. Musíš dělat, co ti přikážou a nic z toho nemáš. Na nic nemáš právo. Nemáš moc naději, že bys na tom mohl být lépe. Věděli bratři, jak Josefovi bude? Josef si ale nezoufal. Věděl, že Hospodin je s ním i v Egyptě. Tuhle jistotu mu nikdo ukradnout nemůže. A tak, i když byl otrok, nebyl za95

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

trpklý a nestal se z něj zamračený morous. Naopak, snažil se dělat i tu svoji otrockou práci pořádně. Tak, aby to bylo k užitku těm, pro koho musel pracovat. Nejdřív byl u nějakého Potífara – a ten si brzy všiml, že to, co dělá ten otrok kdesi z ciziny, že je dobré. A tak z něj časem udělal vrchního otroka ve svém domě. Jenže pak se to zase s Josefem zvrtlo. Potífarova manželka Josefa nepravdivě obvinila, že jí chtěl ublížit a Potífar nechal Josefa zavřít do vězení. Člověk by si myslel, že nemůže být hůř, než být otrokem. Ale může – být otrokem ve vězení. Jenže ani tam Josef nezatrpknul a dokonce i tam se snažil pomáhat ostatním. Jako by na tom sám nebyl dost špatně! Když bylo někomu zle, tak se ho snažil potěšit. Svoji práci dělal jako vždycky pořádně. A zase si toho všiml velitel vězení a z Josefa udělal vrchního vězně! Nakonec se stalo něco nečekaného – sám nejvyšší vládce Egypta – farao – byl v úzkých a potřeboval pomoc, radu. Jeden z jeho služebníků byl kdysi vězněn spolu s Josefem a ten mu pomohl, když si nevěděl rady. A tak si na něj (teprve) teď vzpomněl: Třeba by Josef mohl pomoc i faraonovi! A tak Josefa přivedli před faraona. A Josef poradil. V Egyptě měla být sedm let moc dobrá úroda na polích a pak sedm let moc velká neúroda. Co s tím? Sedm let si užívat a na těch dalších sedm let radši nemyslet? Ne. Josef poradil – sedm let můžete ukládat do sýpek – a pak sedm let žít z nastřádaných zásob. Faraónovi se ta rada líbila – a z Josefa udělal svého zástupce. Z toho největšího dna až na vrchol! Josef už není otrokem – ale vlastně i teď dělá to, co dělal vždycky: stará se. Je jedno jestli se stará o Potífarovu domácnost nebo o své spoluvězně. Teď se pro změnu stará o celý Egypt. Až uplyne sedm bohatých let, přijde sedm let chudých. Z celého Egypta budou chodit za Josefem, aby jim prodal něco z našetřené úrody, jinak umřou hlady. A on jim prodá. Zachrání je, i když jsou to vlastně cizinci a vůbec by se o ně nemusel starat. On se stará. Je věrný Hospodinu, který nechce, aby se lidé kradli a prodávali, ale aby se starali. Jeden o druhého. Kdykoli a kdekoli. Nakonec za Josefem přijdou prosit o jídlo i jeho bratři. Nepoznají ho, vždyť už to je let, co ho prodali! A on se jim nejdřív nedá poznat. Chce je vyzkoušet, jestli se změnili. Jestli by pořád byli schopni svého bratra prodat do otroctví. Nastrojí jim zkoušku a chce si nechat v Egyptě jako vězně svého bratra Benjamína. Jenže oni se změnili. Nechtějí Benjamina nechat v Egyptě, raději se nabízejí sami místo něj. Josef poznává, že se změnili a dá se jim poznat. Chvíli se bratři bojí, že se jim Josef pomstí. Ale to Josef nechce, vždyť to nakonec dobře dopadlo. 96

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

Bylo to k dobrému nejen pro Egypt, ale i pro jeho rodinu. I když to začalo hloupě, Bůh to nakonec dovedl k dobrému konci.

starší děti (na základě konfirmační příručky) Rozhovor: Co všechno je krádež? Jízda na černo, neplacení daní, stahování filmů, kopírování CD, když něco opíšu, když nevrátím nalezenou peněženku? Kdo nebo co se krádeží poškozuje? Nebude ukradené někomu chybět? K jakým důsledkům to může vést? Co všechno může člověka vést k tomu, že něco ukradne? Víte, že přikázání „nepokradeš“ se původně týkalo asi především krádeže člověka? Jak se dá ukrást člověk? Ukrást se dá člověk, když jej využiju ke svým vlastním cílům… Napadají vás příběhy z bible, které by se mohly týkat přikázání „nepokradeš“? (Nábotova vinice, David a Batšeba – tam je to vždycky nějak zamíchané i s překročením dalších přikázání – jak si tím člověk komplikuje život víc a víc… Okradení jako zneužití člověka pro své účely – Ježíš a žena hříšnice – byla jim ukradená, jen ji využili pro svůj spor a klidně by ji ukamenovali). Známý příběh o Josefovi – jak ho prodali do otroctví… připomenete někdo, jak to bylo? (příp. převyprávět v hlavních bodech). Kde všude v tom příběhu Josefovi něco vezmou, ukradnou? Je tu vlastně jedna z nejbrutálnějších podob krádeže člověka – prodej do otroctví (a není to něco, co by se dnes nedělo). Jak z Josefa svlečou ten pestrobarevný plášť a prodají ho – to je jakoby z něj strhli veškerou důstojnost, jakoby ho zbavili jeho hodnoty – a taky s ním jednají jako s věcí, věc se dá přece prodat. Josef je jim ukradený… Jenže ten příběh je krásný v tom, že ukazuje i protipól toho, co dělají Josefovi bratři. To, co dělá ten ukradený Josef v Egyptě – že jemu není „ukradené“, jak se mají druzí lidé kolem něj. Poctivě dělá svou práci (a když by si mohl přivlastnit – ukrást – Potífarku, tak to odmítne). Je nablízku těm, kdo potřebují pomoc, povzbudit (ve vězení pekař a číšník, ostatní vězni). A nakonec – jako vyvrcholení těch malých krůčků pomoci, laskavosti, poctivosti – je díky Josefovi zachráněn Egypt 97

OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ

a okolní země před hladomorem. Ukradený Josef neokrádá, ale obohacuje. Druzí mu nejsou ukradení. Josef to vnímá jako Boží vedení. V souvislosti s Josefovým příběhem se mluví o „požehnání“. Boží lid má být požehnáním – tady je vidět, co konkrétně to znamená. Vyústění: Jak byste vyjádřili přikázání nepokradeš pozitivně? Namalujte obraz, který by vyjádřil přikázání nepokradeš. Řekněte (napište, pět) důvodů, jak přikázání vede ke svobodě.


Písně Svítá:213 – Není lepší na tom světě; 148 – Kdo na kolenou klečí; 344 – Tvá svoboda Haleluja Amen: 52 – Josefova píseň lásky

Modlitba Pane, děkujeme ti za všechno, co máme. A že toho máme většinou dost. Děkujeme, že nemusíme druhým brát. Nauč nás spíš rozdávat. Aby na tom byli všichni dobře. Prosíme za všechny okradené, za ty, kterým ukradli nějakou věc, nebo někoho, nebo i je samotné. Prosíme buď jim nablízku, aby měli sílu to zvládnout. Třeba jako Josef. Amen.

98

10 Deváté příkázání. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. 3. listopad 2013

Téma —— Nemáme právo prosazovat se jednoduše proto, že jsme silnější, starší nebo mocnější než někdo jiný. Těžce ublížit můžeme i slovem. Zacházejme se svými slovy odpovědně.

Cíle —— Drama příběhu dětem pomůže pochopit nebezpečí lži. —— Vlastním hodnocením postav příběhu děti srovnávají váhu slov a činů. —— Děti objeví souvislosti 9. přikázání s tématy: pravda a lež, pomluva, síla slov.

99

DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Exodus 20,16 + 1Kr 21,1-29

Poznámky k textu K přikázání: —— Prvotní záměr přikázání se soustředí na svědeckou výpověď před soudem – jde tedy o závažnou situaci, kdy slova (svědectví) rozhodují o vině či nevině, životě či smrti. Lhát o někom u soudu znamená lhát o něm veřejně a to znamená mnohonásobně. —— Svědek hrál (a stále hraje) v soudním procesu významnou roli. Dt 17,6 nebo Nu 35,30 připomíná nezbytnost nejméně dvou svědků pro vynesení rozsudku – jako ochranu před křivdou. —— Pravdu a lež nelze snadno a jednoznačně definovat. Vždy souvisí s tím, co je v pozadí: zda úmysl ublížit nebo snaha pomoci nebo lhostejnost. Otázka „co je pravdivé“ souzní s otázkou „co je dobré“. Jsou i mezní případy, kdy lhát je dobré (Ex 1,13nn). Vodítkem pro nás může být termín „křivé“ svědectví: Pokřivuji svými slovy nebo narovnávám? —— V rozšířeném smyslu je přikázání obecnou směrnicí pro jakékoli svědectví o bližním na veřejnosti i v soukromí. Jde tu o pravdivost ve vztahu k druhému člověku. Náš život je denně ovlivňován soudem druhých a my sami svými soudy ovlivňujeme zase jejich životy. Jednou vyřčená slova začnou žít svým vlastním životem a těžko je lze vzít zpátky – typickým negativním příkladem je pomluva. —— Pozitivní formulace přikázání by mohla znít: „Zacházej se svými slovy odpovědně.“ K příběhu: —— Nábot a jeho vinice: vinice je dědictví po otcích, kteří ji dostali v době Jozuově jako díl zaslíbené země (viz Joz 14–17, srv. též Ž 16,6). Toto dědictví je viditelným svědectvím o podílu na zemi Bohem darované. Nábot tedy nejedná jako tvrdohlavý sedlák, který se odmítá vzdát kousku meze, ale jako ten, kdo si Božích darů a zaslíbení cení nad královské nabídky i totalitní hrozby.

100


—— Půst byl vyhlašován v době nouze, před významnými událostmi a když bylo potřeba očistit lid od provinění. Jezábel zneužívá řádů Božího lidu – jsou jí dobré jen k tomu, aby prosadila osobní prospěch krále. —— Falešní svědkové – ukazuje se, že i ochranného opatření (alespoň dva svědové) může být zneužito. Proces s Nábotem nápadně připomíná proces Ježíšův. —— Prorokovo kázání zazní ve chvíli, kdy se celá záležitost zdála být uzavřena. Prorok označuje viníka – krále Achaba. V jeho jménu (v. 8) byl zinscenován proces s Nábotem, on je tedy vrahem. Prorok na rozdíl od jizreelských městských radních nemlčí, ale krále kritizuje. —— Bůh nezasahuje uprostřed děje – Bible netvrdí, že se vše děje za Božího řízení, pod Božím patronátem. Člověk má svobodu a prostor pro realizaci svých rozhodnutí – a také za ně nese odpovědnost. Prorocké slovo staví ovšem i krále pod autoritu Božího soudu, odkrývá zhoubnou povahu jejich rozhodnutí, motivace i důsledky jejich jednání. —— Achabova kající reakce dosvědčuje, že prorocké slovo soudu není před člověka postaveno jako nezvratitelný osud, ale zní jako varovaná a kritická výzva.

Úskalí Přikázání: —— Často užívané zjednodušené znění přikázání na zapamatovatelné „Nebudeš lhát“ ztrácí svůj původní důraz na situaci bližního. V přikázání nejde především o naši pravdomluvnost, ale o ochranu těch kolem nás. Znění „proti svému bližnímu“ nás nutí uvažovat, co znamená říkat pravdu, že mlčet někdy znamená lhát atd. Příběhu: —— Slovo o zlu ve v. 21 neznamená, že Hospodin je odpovědný za jakékoli zlo. Biblický svědek se však odvažuje vidět konec Achabova rodu a Jezábel jako naplnění Božího soudu. Král, který chtěl svou moc i osud Izraele zajistit modlářstvím, svévolí a bezprávím, nemá budoucnost.

Odkazy Biblické: Ef 4,25 Jk 3,5 Lk 23,1-2.13nn Př 31,8-9 Jiné: O.A.Funda: Podle bible nejmenším, film Matylda podle knihy R. Dahla, film Muž, který mluví pravdu 101


Pro děti Vyprávění příběhu s rekvizitami Na stůl si připravte rekvizity: dvě královské koruny (Achab a Jezábel), slamák (Nábot), dvě čepice (křiví svědkové), černý klobouk (Elijáš). Mluvíte‑li o postavě, vezměte do ruky příslušnou rekvizitu, mluvíte‑li přímou řečí postavy, nasaďte si rekvizitu na hlavu. 1. Já chci (spor mezi Achabem a Nábotem) Král Achab se měl jako král. Měl všechno, nač pomyslel: bydlel v nádherném paláci s velkou zahradou, jedl vybraná jídla, měl spoustu služebníků, a když se mu něčeho zachtělo, tak si to koupil – peněz měl plnou pokladnu. Hned u královské zahrady obdělával svůj kousek půdy Nábot. Jeho rodina tady měla už odedávna vinici. Nábot se o ni pečlivě staral, a tak mohl pravidelně sklízet sladké hrozny a dělat z nich výborné víno. Jednou takhle Nábot okopává vinnou révu na své vinici, slunce praží už od rána a z Nábota se pot jen leje, však půda je tu samý kámen. Ale jemu ta dřina nevadí, má svoji vinici rád a při práci vzpomíná, že ten kousek země dostala jejich rodina už tehdy, když sem Bůh všechny přivedl. A přitom vzpomínání Nábot zapomíná i na své mozoly, co má na rukou. A tu za ním přijde sám král Achab: A: „Poslyš, Nábote, jak víš, postavil jsem si tu v Jizreelu palác, abych se taky dostal z města na čerstvý vzduch. A tvoje vinice je hned u mého paláce. Chtěl bych tu mít záhony na zeleninu – česnek, cibulka, ředkvičky, bylinky… je to zdravé, je to dobré, člověk si to sám vypěstuje a má z toho takový dobrý pocit… přenech mi tuhle svou vinici. Já ti za ni dobře zaplatím.“ N: „Nezlob se, králi, ale tohle je naše vinice, pracoval na ní už můj pradědeček, pak dědeček a tatínek a já ji mám moc rád. Já ti ji prodat nemůžu.“ 102


A: „Nebuď bláhový, Nábote. Zaplatím ti na ruku a v čistém stříbře. Anebo jestli chceš, dám ti za tu vinici jinou, větší a úrodnější. Přece musíš uznat, že tohle místo není pro vinici nic moc, třeba támhle v tom svahu naproti bys měl mnohem větší výnosy.“ N: „Když to by už nebyla ta naše vinice. I když jsou jistě vinice větší a úrodnější, tuhle vinici naší rodině kdysi svěřil Bůh. Proto je mi tak drahá. Žádná jiná vinice mi ji nenahradí, já ti ji neprodám.“ 2. Začni se chovat jako král (Achab doma s Jezábel) Achab takové jednání nečekal. Byl zvyklý, že když něco chtěl, tak to dostal. Dobře věděl, že půda zděděná po předcích se neprodává a že není správné chtít po Nábotovi tu vinici. Ale myslel si, že když je král, tak mu musí všichni vyhovět. Však ho to teď pěkně užírá, je podrážděný z toho, jak s ním Nábot jednal. Nic ho nebaví, nic nejí, s nikým nemluví, chodí po paláci a kope do nábytku, pak si lehne, ale nemůže ani spát, jen se převaluje a pořád musí myslet na Nábota. Všimla si toho královna, Achabova žena. Jmenovala se Jezábel a byla to moc zlá královna. Všichni se jí báli a raději se jí vyhýbali. J: „Co je ti Achabe, že jsi tak rozmrzelý, ani nic nejíš, jen se mračíš a brbláš…není s tebou žádná řeč. Co se děje?“ A: „Ale s Nábotem jsem mluvil, nechce mi prodat tu svou vinici, co má hned u našeho domu. Nabízel jsem peníze, nabízel jsem mu lepší vinici, ale on jak tvrdohlavý mezek: Neprodám.“ J: „Hm, a to jsi král? Když se trápíš nějakým Nábotem? Teď právě musíš ukázat, kdo je tady pánem! Vstaň, najez se a přestaň se trápit. Zařídím to sama, ta vinice bude tvoje.“ 3. Je s tebou konec! (Jezábel křivě obviní Nábota) Achab královnu poslechl a Jezábel začala přemýšlet. Sebrat Nábotovi vinici jen tak, to nešlo – to by Nábot všem řekl, že mu ji ukradli. Lepší bude šikovně se Nábota zbavit a pak si tu vinici vzít. Jezábel to vymyslela takhle: našla dva muže, kteří byli ochotní lhát. Nařídila jim, co mají o Nábotovi říkat. Pak už jen čekala. A plán se jí podařil. Zanedlouho stál chudák Nábot před soudem, ačkoliv nic zlého neudělal. S1: „Vážený soude, na vlastní uši jsem slyšel, jak se Nábot posmíval našemu králi. Říkal o něm, že je to osel, že neumí vládnout a místo kralování by měl pást kozy.“ S2: „A já, vážený soude, jsem slyšel ještě něco horšího. Nábot tvrdil, že ten náš Bůh je stejně k ničemu, když nechává krále Achaba na trůnu, a že je lepší na takového Boha vůbec nevěřit.“ 103


To bylo těžké obvinění. I soudcové věděli, že Nábot určitě nic takového neříkal, ale i oni se báli královny. A tak vynesli ten nejpřísnější rozsudek. Nábot musí zemřít. Odvedli ho za město a tam ho ukamenovali. Za svoji vinici, která mu byla tak drahá, zaplatil vlastní krví. 4. Bůh viděl a nezapomene (Achab a Elijáš) Když se král Achab dozvěděl, že Nábot už nežije, šel hned na jeho vinici, aby si ji přidal ke své zahradě. Myslel si, že na Nábota se brzo zapomene a nikdo se už nedoví, jak to všechno bylo. Jenže žádná lež a křivda se neutají. Možná před lidmi, ale ne před Bohem. A tak už v té vinici na Achaba čekal prorok se vzkazem od Boha. E: „Toto ti vzkazuje Bůh, Achabe: Zavraždil jsi, a teď zabíráš. Dopouštíš se toho, co je zlé v Hospodinových očích. A to zlé se teď obrátí proti tobě a proti Jezábel.“ Král a královna byli později za svůj hrozný čin velmi přísně potrestáni. Ale co Nábot? Jak k tomu přijde? Lži a pomluvy ho nakonec připravily nejen o vinici, ale i o život. Je smutné, že stateční a nevinní často prohrají s těmi zbabělými a zákeřnými. Ale u Boha lidé jako Nábot neprohrají. Bůh na ně nezapomene a zůstanou u něj navždycky. Další možné pokračování: —— Rozhovor nad rekvizitami: Které postavy lhaly a co tím způsobily? Kdo mlu‑ vil pravdu? —— Brát rekvizity do ruky nebo si ji dát na hlavu a říct něco o ní. —— Vyrobit si z papíru pásek na ruku jako připomínku s vhodným nápisem (např. „Říkám pravdu?“) Pomůcky: rekvizity Diskusní hra na základě příběhu 1. Přečtěte dětem příběh Nábotova vinice a předem je upozorněte, aby si při poslouchání všímaly, jak jednají jednotlivé postavy. 2. Dejte každému lístek se jmény postav a požádejte, aby v prvním sloupci tabulky oznámkoval jednání postav stupnicí 1-5. Jednička znamená, že postava jednala podle jeho mínění nejlépe, pětka označuje nejhorší jednání. Pozor, je třeba využít celou stupnici! 3. Každý zveřejní své hodnocení a krátce je zdůvodní. 4. Na základě argumentů a vzájemného přesvědčování se pokuste dohodnout na společném hodnocení celé skupiny a zapište je do druhého sloupce. 104


5. Změnilo se po rozhovoru jejich původní hodnocení? Vidí postavy jinak než na začátku? 6. Na závěr je možné znovu přečíst příběh, který nyní děti mohou slyšet „nově“. Já

Skupina

Achab Elijáš Jezábel Křiví svědci Nábot

Podněty pro diskuzi v bodě 4: —— Achab: Byl odpovědný za vraždu, i když si ji neobjednal… / Nakonec činil pokání… —— Elijáš: Přišel příliš pozdě, mohl zasáhnout už během procesu… / Nebál se všechno odkrýt… —— Jezábel: Zneužila moc, právo i Boha… / Podpořila královu autoritu a silnou vládu… —— Křiví svědci: Lhali s vědomím, že někoho poškodí… / Vykonávali pouze rozkaz svých nadřízených… —— Nábot: Byl zbytečně tvrdohlavý, příliš lpěl na své půdě… / Vzepřel se svévolnému králi, udržel si své (Boží) hodnoty… Pomůcky: Bible, lístky s tabulkou, tužky Rozhovor s dětmi inspirovaný myšlenkami či příběhem: Níže uvedené citáty a příběh vám mohou posloužit jako inspirace pro rozhovor, rozhodně se ale nesnažte použít všechno. —— Trestem lháře je to, že mu lidé nevěří, i když mluví pravdu. (Talmud) —— Pravdivost znamená průhlednost. Jakou potíž máme s lidmi, kteří jsou ne‑ průhlední a nasazují si masky, takže nevíme, na čem u nich jsme! Nejhorší jsou masky přátelskosti, které chtějí člověka oklamat a zakrýt skutečný ob‑ ličej. (H.G.Pöhlmann) 105


—— Pravdivost neznamená, že vše, co je, bude odkryto. Bůh sám udělal člověku šaty. (D.Bonhoeffer) —— Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otco‑ vé k falešným prorokům. (Ježíš) —— Dělám z pravdy modlu, pokud se nenaučím dvě věci: říkat pravdu v lásce, ale také pravdu z lásky zamlčet. (M.Stern) —— A protož věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj prav‑ du, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hří‑ cha, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné. (M.J.Hus) Tři síta Ke slavnému filosofovi Sokratovi jednou přiběhl celý rozčilený jeden člověk: „Poslyš, Sokrate, musím ti říct něco důležitého: Tvůj přítel…“ „Moment, počkej chvilku,“ přerušil ho mudrc. „Už jsi to, co mi chceš říct, nechal přesít přes tři síta?“ „Jaká tři síta?“ ptal se udiveně ten člověk. „Tak dobře poslouchej! Je třeba se podívat, jestli to, co mi chceš říct, projde třemi síty. První je síto pravdy. Jsi přesvědčen, že vše, co mi chceš říct, je pravdivé?“ „To ne, jen jsem to slyšel od jiných.“ „Hm, a nechal jsi to tedy přesít alespoň přes druhé síto, síto dobroty? Je to, co mi chceš říct, i když to možná není úplně pravdivé, alespoň dobré?“ Člověk se začervenal studem a odpověděl: „Musím se přiznat, že ne. Spíše naopak…“ „Pak,“ přerušil ho mudrc, „je třeba použít ještě třetí síto. Ptal ses, jestli je to nezbytné, abys mi tohle o mém příteli řekl?“ „Nezbytné? – Vlastně není vůbec nezbytné…“ „Vidíš,“ pousmál se mudrc, „jestli to, co mi chceš říct, není ani pravdivé ani dobré ani nezbytné, pak si to raději nech pro sebe.“

106


Liturgie Písně Svítá: 123 – Jen mluvte každý pravdu; 323 – Šest věcí; 297 – Balada velkopáteční; 233 – Odpusť; 79 – Hříchy tvý; 138 – Každej sedmej den (Pomlouvají mé jméno) Haleluja Amen: 32 – Mír na zemi; 46 – Když Jan pro pravdu; 58 – Všichni k zemi se sklání; 133 – Všichni, kdo skládají

Modlitba Pane Bože, někdy nás bolí, co o nás druzí říkají, a někdy úplně stejně ubližujeme i my jim. Odpusť nám. A prosíme tě o statečnost, abychom se nebáli postavit proti lži a říct pravdu. Amen.

107

11 Desáté přikázání. Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu. 10. listopad 2013

Téma —— Bůh nám dává mnoho dobrých darů. Buďme vděční za to, co máme, umíme, jsme. Nemusíme se s druhými srovnávat a závidět jim, můžeme jim to přát.

Cíle —— Dítě prožije: není potřeba druhému závidět, dostal/a jsem krásný dárek. Pán Bůh mě má rád. —— Dítě uslyší: David je obviněn z toho, že pohrdl tím, co dostal od Hospodina a vzal si sám, co patřilo (k) někomu jinému. Nespokojenost s tím, co jsme od Boha dostali, může vést k závisti a nakonec i k touze vzít druhému, z čeho má radost. —— Dítě pracuje s přikázáním a biblickými texty, snaží se přijít na to, jak závist vzniká, jaké má důsledky, co je lékem proti závisti a dychtění po tom, co patří druhému.

108

DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Pro učitele Biblický text: Exodus 20,17 + 2 Sam 11 (částečně 12)

Poznámky k textu K přikázání: Já, Hospodin jsem tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl ze země otroků /a dávám ti požehnanou zemi/; proto nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližní‑ mu… Kdybys to udělal, upadl bys zase do onoho otroctví, z něhož jsem tě vysvobodil. —— Katolická a luterská tradice 10. přikázání rozděluje na dvě přikázá‑ ní (9. přikázání zní: nebudeš dychtit po domu svého bližního; 10. přikázání zní: nebudeš dychtit po ženě atd.) —— Poslední přikázání je svým způsobem „shrnující“, není pouhým opakováním předchozích přikázání „nezcizoložíš“ a „nepokradeš“, je prohloubením, protože toto přikázání, na rozdíl od ostatních čtyř na druhé desce, směřuje do nitra člověka, míří k srdci, postihuje lidské myš‑ lení (Izraelec myslí srdcem, srdce je střediskem osobního jednání a rozhodování člověka. Úmysly, vedoucí k činům, vznikají vždycky v srdci). —— Hebrejský výraz „chámad“ znamená dychtit, toužit. Podle J.M.Lochmanna neznamená jenom „toužit“ jako hnutí vůle, nýbrž zahrnuje počíná‑ ní, které vede k přivlastnění toho, po čem člověk touží. Starý zákon používá slovo „chámad“ i pro touhu člověka po Bohu. —— Porušení tohoto přikázání vede k nesvobodě, otroctví, závisti, srovnávání se s druhými, nepřejícnosti, sebezničení, zničení toho druhého, jeho štěstí a radosti. Kořenem je neláska – nepřeji tomu druhému, svoje zájmy stavím nad jeho, není mi partnerem, bližním, ale protivníkem a konkurentem. —— Je zajímavé, že v pokušení jsou právě bohatí a mocní, tedy ti, kteří „toho nemají zapotřebí“. Luther: Toto poslední přikázání proto není pro zlé darebáky ze světa, ale právě pro ty nejzbožnější, kteří chtějí být chvále‑ ni a pokládáni za poctivé a upřímné, kteří se proti předchozím přikázáním nijak neprovinili. —— Ježíš mluví o tom, že z lidského nitra, ze srdce člověka vycházejí zlé myš‑ lenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bez‑ uzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. (Mk 7,21-23) 109


—— Závist je jedna z možných reakcí na poznání, že druhý člověk má víc, umí víc, je v něčem lepší, úspěšnější než my, jazykově má svůj původ ve slově vidět, závist vede k destrukci druhého nebo k sebedestrukci (v češtině je krásný výraz „puknout závistí“), závist nám bere energii, nemůžeme se vyvíjet a posunout dál. —— Bližní – hebrejský výraz re’a = druhý člověk, soused; opakuje se v tomto přikázání třikrát, žádostivost, dychtivost, závist míří proti zájmům bližního. —— Pozitivní formulace přikázání by mohla znít: „Buď spokojený s tím, co jsi od Pána Boha dostal a přej ostatním, co dostali oni.“ Nebo také Davidova prosba v Žalmu 51 „Stvoř mi, Bože, čisté srdce“ (abych nezáviděl a nedychtil po tom, co patří druhým) nebo také „Miluj bliž‑ ního svého jako sebe samého.“ K příběhu: —— David (hebr. milovaný) – pasáček ovcí, hráč na strunné nástroje, bojovník, milovník, král, nakonec i intrikán, který jde za svou touhou přes dvě mrtvoly (Uriáš a narozené dítě). David je výjimečný v tom, že díky proroku Nátanovi nahlédne svůj hrozný čin a činí pokání. —— Bat‑šeba (hebr. Dcera přísahy) – manželka Uriáše Chetejského, otěhotní s králem Davidem, toto dítě zemře, nakonec se stává jednou z žen krále Davida, stala se matkou čtyř synů: Šalomouna, Sammua, Sobaba a Nátana. —— Urijáš Chetejský (hebr. Hospodin je světlo) – byl jeden z Davidových třiceti sedmi důstojníků (2S 23,39), v Bibli je označován za Chetejce, tedy původního obyvatele Jeruzaléma, který se připojil k izraelskému lidu. Dvakrát se odmítl setkat během bojů Hospodinových se svou manželkou, i když ho k tomu vybízel sám král David, a tak ukázal svojí věrnost Zákonu (Dt 20,7). —— Nátan (herb. On – Bůh – dal) – prorok, nastavuje Davidovi zrcadlo, oznamuje mu Boží soud. —— Davidovo selhání: vše začíná žádostivostí (porušení 10. přikázání), pokračuje cizoložstvím (porušení 7. přikázání) a končí úkladným a promyšleným zabitím (porušení 6. přikázání). Tento příběh je názor‑ ným příkladem toho, že porušení 10. přikázání je bránou k poru‑ šení dalších přikázání!

110


Úskalí Přikázání: —— Manželka, otroci, dobytek – to je tehdejší typické vlastnictví Izraelce. Dnes tomu je jinak, ale to neznamená, že se nás toto přikázání netýká, jen si tam musíme dosadit to, co je dnes naším typickým vlastnictvím. „Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu, např. dům, bohatství, mobil, auto. Toto přikázání můžeme rozšířit i na schopnosti, možnosti, podmínky k životu, ale také např. přírodní bohatství, které je určeno až pro další generace. —— Žena v dnešní době v naší zemi není považována za majetek muže (i když v některých zemích tomu tak stále je). Můžeme dětem říci, že žena nepatří muži, ale patří k muži, muž a žena patří k sobě. To přikázání platí i naopak „nebudeš dychtit po muži své kamarádky, své bližní, který patří k někomu jinému.“ —— Dychtit nerovná se sexuálně toužit, nejedná se jen o sexuální dychtivost či žádostivost. —— Stále mějme na paměti a zdůrazňujme, že toto přikázání rozhodně není namířeno proti všem hnutím, touhám, vášním, chtěním. Starý zákon a bible vůbec nám vypráví mnoho příběhů o lidech se silnými vášněmi, dokonce i náš Hospodin je „žárlivě milující“. Přikázání varuje před sobeckým dychtěním, které se neohlíží napravo nalevo, nevidí svého bližního. Není špatné po něčem toužit a snažit se to poctivě dosáhnout; špatné je, když o to chceme připravit někoho druhého, když chceme druhému vzít, z čeho má radost. Když mu chci přebrat ženu, kamarády, pozici v práci, nápady, majetek atd. Příběhu: —— David a Bat‑šeba přestoupili pravidla daná k životu a stálo to život dva úplně nevinné lidi. David to celé začal a Bat‑šeba proti tomu vůbec nic neudělala. Příběh ty dva neomlouvá, ani nevysvětluje, že to vlastně mysleli nějak jinak. Nesnažme se Davida nebo Bat‑šebu nějak vylepšit, přikrášlit nebo za ně mluvit a omlouvat je. Je to příběh o špatném rozhodnutí a o jeho důsledcích.

111


Odkazy Biblické: Mt6,19-21, Mk7,21-23, Lk15,11-32, Ř13,8-10, 1Kor 6,9-10, Ga5,19-21, 1Tes 5,18. Jiné: —— J. M. Lochman: Desatero – Směrovky ke svobodě —— Radomír Janczy: Desatero trochu jinak —— Pro starší děti: příručka pro konfirmandy Dvakrát měř, jednou věř – 10. přikázání —— http://goo.gl/ELpq59, http://goo.gl/e51l1X, http://goo.gl/W0av5J

Pro děti zážitková hra a rozhovor o tom, co jsme dostali Připravte si několik stejných korálků, které by mohly vypadat např. jako perla, nebo si připravte bonbóny. Zabalte pro každé dítě jeden korálek nebo bonbón do různých papírů – některé zabalte do krásného zdobeného papíru, jiné do jednobarevného papíru, jiné pouze do novin nebo do nějakého zmačkaného nebo špinavého papíru. Dejte dárečky do klobouku nebo jiné nádoby. Zeptejte se dětí, zda chtějí dostat dárek. Potom ať si každé dítě jeden dáreček vytáhne. Sledujte jejich reakce, některé dítě možná bude smutné, že má ošklivý dárek, vidí, že ostatní mají hezčí obaly a štve ho to, jiné se bude radovat nebo vytahovat. Dobrá chvíle pro začátek rozhovoru: Jste rádi, že jste dostali dárek? Chtěli jste dostat ten dárek? A proč jsi teď nespokojený? Co se ti nelíbí? Máš ošklivý obal? Někdo má hezčí? Chtěl bys ho taky? Jsi smutný? Žárlíš? Závi‑ díš? Štve tě to? Co bys teď nejraději udělal? Proč to neuděláš? Možná kdy‑ bys neviděl, co dostali ostatní, ani by tě nenapadlo, že ten tvůj dárek je ošk‑ livý… Ty jsi šťastná, že jsi dostala takový krásný dárek? Myslíš, že je uvnitř hezčí dárek, než mají ostatní? Můžete dětem navrhnout, aby si dárky vyměnily, pokud chtějí. Potom ať své dárky rozbalí. Všichni mají stejný dárek. Opět sledujte reakce dětí a můžete se jich zase ptát: Báli jste se, že ten druhý dostane něco lepšího? Jste rádi, 112


že máte všichni stejný dárek? Je důležitý ten obal, jak byl ten dárek zabale‑ ný? Nebo jste už na to zapomněli? Teď vidíte, že bylo vlastně úplně zbyteč‑ né závidět druhým… Pak můžete vše shrnout: Všichni jsme dostali od Pána Boha dárek, ale každý ho má trochu jinak zabalený. Každý jsme jiný, umíme jiné věci, máme jiné rodiče, jinak vypadáme, máme jiné domy a pokojíčky a hračky. Ale každý z nás něco dostal a je to jenom pro nás. Pán Bůh chce, abychom o tom věděli a radovali se z toho a nekoukali se pořád, co mají ti druzí. To nám totiž úplně zkazí náladu a budeme na to neustále myslet, že si ani nevšimneme, jaký dárek jsme dostali – vzpomeňte si, jak to bylo, když jsem vám rozdal/a dárky, dívali jste se, co dostali ostatní a najednou jste přestali mít radost z toho, co máte vy. Právě proto, že jsme toho od Pána Boha hodně dostali, nemusíme druhým závidět ani chtít to, co mají naši kamarádi. Máme jim to přát a radovat se, že každý něco dostal. Na závěr poproste děti, ať namalují, co všechno mají, umí, mohou dělat, co je obklopuje, z čeho mají radost, za co jsou Pánu Bohu vděční, za co děkují (mají rodiče, sourozence, prarodiče, kamarády, zvířátko; umí hrát na flétnu, běhat, tancovat, zpívat; bydlí v hezkém domě, mají hezký pokojíček, hračky; jezdí na dovolenou, na chatu; jsou zdraví, žijí v zemi, kde je mír atd.) Můžete to na závěr shrnout do děkovné modlitby. Můžete se také s dětmi ještě bavit o tom, jak poznají, že něco/někdo patří (k) někomu jinému: —— Podle čeho vlastně poznáte, že něco patří druhému např. ve školce (má tam svou značku, nosí to na sobě, hraje si s tím, má to podepsané). —— Podle čeho poznáte, že nějaké zvíře někomu patří např. pes nebo kočka (má známku, jméno) —— Podle čeho poznáte, že nějaká žena, muž k někomu patří? (nosí snubní prstýnek, stejné příjmení) —— Co myslíte, že nám pomáhá, abychom druhým nezáviděli, nechtěli za každou cenu to, co mají ostatní? (vděčnost a radost z toho, co mám; láska, víra.) Můžeme připomenout známou písničku z filmové pohádky Nesmrtelná teta: „Tam kde láska vládne, závist je ztracená“.

113


Lze také vyprávět ve zkratce jako příklad závidění a touhy Davidův příběh: Král David dostal od Pána Boha mnoho darů (ženy, majetek, vládu, děti atd.), ale on tím pohrdl, nevážil si toho a vzal si to, co mu nepatřilo, začal totiž dychtit (toužit, chtít) po krásné ženě vojáka Uriáše. Chtěl ji mít pro sebe a Uriáše kvůli tomu poslal do veliké bitvy, takže tam umřel. Pán Bůh se na Davida moc zlobil, potrestal ho a David toho moc litoval. Nakonec mu Pán Bůh dal novou šanci a byl zase s ním. Nebo se můžete dětí zeptat, zda znají nějakou pohádku, kde někdo někomu závidí, např. Sněhurka a sedm trpaslíků, Popelka aj. Na závěr si společně zazpívejte píseň „Čeho třeba Bůh nám dá, chléb i srdce radostná.“

vyprávění příběhu Dnes nás čeká poslední přikázání: „Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu“. Stalo se vám to někdy, že jste po něčem nebo po ně‑ kom dychtili, hodně silně toužili? A stalo se vám taky někdy, že jste hrozně moc chtěli něco, co patřilo někomu jinému? Prorok Nátan nám dnes bude vyprávět příběh o Davidovi a o jeho touze, dychtění. (Nasaďte si na ruku bílou ponožku, která bude představovat proroka Ná‑ tana nebo použijte nějakou postavičku, symbol.) Jsem prorok Nátan, následovník proroka Samuele. Mou hlavní starostí je, aby byla dodržována všechna Boží přikázání. A teď mám strach, veliký strach. Až totiž král David zjistí, co všechno o něm vím, budu ve velkém nebezpečí. Už je to tak, už není pochyb: náš oblíbený král David je vrah a cizoložník. Důkazy jsou nezvratné. Co mám jen dělat? Všechno vám budu vyprávět: Král David byl na vrcholu – původním povoláním pastýř, zabil malým kamínkem velkého pelištejského obra Goliáše, můj předchůdce prorok Samuel ho pomazal za krále, měl všeho dostatek a doposud ve všem spoléhal na Pána Boha. Nevím, co se s ním stalo. Ale jeho počínání se v posledních dnech podobá chůzi ze schodů. (Můžete postavit schody z kostek, vzít si např. po‑ stavičku z lega a názorně ukazovat Davidův sestup dolů, daleko od Boha). Celé se to odehrálo na přelomu roku. David poslal svou armádu, všechny muže do války a sám zůstal v Jeruzalémě. Už to je dost divné – 114


král nechá své muže bojovat a sám si sedí doma, vlastně prochází se po střeše. krok dolů

A v tom ji uviděl. Byla krásná. Líbila se mu. Hrozně moc ji chtěl, toužil po ní. Jenže ta žena patřila k jinému muži. To ovšem Davida neodradilo a toužil po ní dál a možná ještě víc. krok dolů

Dokonce si dal zjistit, kdo je ta žena. A byla to Bat‑šeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Urijáše, jeho věrného služebníka, který zrovna bojoval za Davida, za Izrael, za Bat‑šebu s nepřáteli na východě. krok dolů

David pak pro Bat‑šebu nechal poslat posly. Bat‑šeba se vydala na cestu z domu, ve kterém bydlela se svým mužem Uriášem. A v tu chvíli si už král David určitě musel uvědomovat, že se nechová podle Božích přikázání. Jenže ona je tak krásná, tak moc by ji chtěl, pro sebe, dnes v noci. Co se mu asi honilo hlavou? Jak se asi snažil omluvit si, co se mu už vymklo z rukou, čemu dal průchod, co včas nezastavil? „Jsem král, tak snad nemusím dodržovat všechno úplně doslova a do písmene. Až do teď jsem Bohu věrně sloužil – zabil jsem obra, sjednotil jsem říši, nezabil jsem Saula, i když mi usiloval o život. Jsem David, Hospodinův vyvolený a pomazaný král. Za normálních okolností věrný, spolehlivý a čestný. Užiju si příjemnou noc s Bat‑šebou a pak ji zase pošlu domů. Nikdo se o tom nedozví. Pro jednou se přece nic nestane.“ krok dolů

A stalo se… Bat‑šeba posílá králi Davidovi dopis. Stručný, velmi stručný: „Jsem těhotná.“ A kdo je otcem je jasné. Uriáš je ve válce. V Davidově válce. Otcem dítěte je David. Ale rozhodně to není hrdý otec. Udělá to nejhorší, co může: snaží se vše zamaskovat. Stále si myslí, že se nikdo nic nedoví. Ještě nelituje toho, co udělal. Ale jde přes mrtvoly dál. krok dolů

David chce zůstat na vrcholu, i když už tam dávno není. (Ukažte dě‑ tem, kam až se na schodech dostal). Chce být oblíbeným králem. Chce se vyhnout ponížení a skandálu. A už dokonce vymyslel, jak to udělat. David je opravdu mazaný a tolik tolik touží po Bat‑šebě. Povolal Uri115


áše z války domů. „Bojoval jsi statečně, milý Uriáši,“ řekl král. Pak na něho šibalsky mrknul: „Běž teď domů a zůstaň u své ženy. Určitě si to zasloužíš.“ Ale Uriáš domů nešel. Byl sice přistěhovalec, ale dodržoval Hospodinův zákon mnohem poctivěji než král a věděl, že bojovník se během válečného tažení nesmí ničím rozptylovat, ani svou manželkou. Přenocoval s ostatními královskými služebníky venku před palácem. krok dolů

Král David se to dozvěděl a znovu si ho zavolal. „Myslel jsem to vážně, máš za sebou dlouhou a náročnou cestu. Musíš být unavený. Běž domů a zůstaň nějaký čas se svou ženou!“ přemlouval ho král David. „To přece nemůžu. Vždyť můj velitel Joáb a všichni moji spolubojovníci spí venku na poli. A já bych měl jít do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou?“ Uriáš vlastně přesně popsal, co David provedl – všichni Davidovi služebníci jsou ve válce, spí na poli, bojují za něho a on je doma, jí a pije a navíc spí s cizí ženou! krok dolů

David se ale nevzdával a zkusil to ještě jednou. Vyzval Uriáše, aby zůstal v Jeruzalémě ještě několik dní. Zval ho k sobě do paláce k jídlu, lichotil mu a opíjel ho. Uriáš se večer vždy sotva vypotácel z paláce, ale domů nikdy nešel. Znal pravidlo, znal Boží příkaz, a přesto zkrátka nejede vlak. Byl věrný voják, věrný služebník, to si ani ve snu David nedokázal představit. Pochopil, že s Uriášem a jeho věrností nehne ani lží, ani lstí, ani přemlouváním a naváděním, a tak se rozhodl pro krok nejhorší, pro vraždu. několik kroků dolů

David měl vše chladnokrevně naplánováno. Po samotném Uriášovi poslal dopis veliteli Joabovi. „Předej mu ho osobně,“ přikázal David. Teď už se přesvědčil o Uriášově věrnosti a byl si jistý, že dopis číst nebude. V tom dopise král David rozhodl o Uriášově životě. Přikazuje věrnému generálovi Joábovi, aby postavil věrného a nic netušícího Uriáše do první linie a uprostřed bitvy, aby ho všichni opustili. Uriáš padl. A Davidovi to bylo oznámeno. Ulevilo se mu. Zůstane na vrcholu. Navíc bude mít i krásnou Bat ‑šebu. Když se Bat‑šeba dozvěděla o smrti svého muže, rozplakala se. Jakmile smutek pominul, David pro ni znovu poslal, přijal ji do svého domu 116


a konečně se stala jeho ženou. Porodila mu syna. Bylo po všem. Skončeno a uzavřeno. David dosáhl toho, po čem toužil, sice přes mrtvolu, ale má, co chtěl a nikdo neví, jak toho vlastně dosáhl. David mohl být šťastný. Ale nebyl. V očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal. David sešel ze schodů dolů a ocitl se na dně, daleko od Pána Boha. A tam jsem ho potkal. A budu mu zvěstovat, co praví Hospodin: „Davide, já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je zlé v jeho očích?“ Tolik příběh. David může mít a má tolik žen, ale zahlédne ještě jednu – Bat‑šebu. A nechá kvůli tomu zabít jejího manžela Uriáše. Podobně jako jiný král, král Achab. Má spoustu vinic, ale zahlédne tu Nábotovu, touží po ní, nemůže spát a nakonec zabije Nábota. Podobně Napoleon. Chtěl celou Evropu, a kvůli tomu zemřelo statisíce lidí. Hitler chtěl celý svět. A kvůli tomu zemřely milióny. Co mají ti všichni společného? Jednak mají krev na rukou, a také mají věčnou nespokojenost nebo spíše neuspokojenost. Chtějí víc, než mohou mít. V podstatě chtějí všechno. Co jim na oči přijde, co je napadne. Nechtějí přijmout omezení. Nezastaví se ani před svobodou druhého. To je nekonečná žádostivost. Chtěl bych, chtěla bych ještě tohle… Hrozně bych to chtěl, chtěla. Ne proto, že mám málo, ale proto, že nemám nikdy dost. A proti tomu se staví desáté přikázání: Nebudeš dychtit po tom, co patří tvému bližnímu. Aktivní práce na základě biblického příběhu: psaní trestního spisu a diskuze —— Přečtěte dětem příběh Davidova selhání (2S 11 a 12,1-18a) a předem je upozorněte, že budou mít za úkol sepsat trestní spis případu David a Bat‑šeba. —— Můžete si vytvořit jednoduchý pracovní list – např. „Trestní spis případu David a Bat‑šeba – přísně tajné“. —— Děti si samostatně nebo ve skupinách pracovní list vyplní, mohou mít k dispozici bibli. —— Potom si společně čtěte, k čemu děti došly a můžete o tom diskutovat. —— Na závěr (jako příklad doporučení v trestním spisu) přečtěte dva biblické texty z Nového zákona Ř 13,10 Láska neudělá bližnímu nic zlého a 1Tes 5,18 Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností 117


děkujte a prosbu z Davidova žalmu 51 Stvoř mi, Bože, čisté srdce a ukázat jim, co může být lékem proti závisti. Návrh pracovního listu: TRESTNÍ SPIS PŘÍPADU DAVID + BAT ‑ŠEBA – PŘÍSNÉ TAJNÉ! Osoby: Motivy: Čin: Pozadí: Poškození: Provinění: Porušení přikázání číslo… Sbírky zákona… Rozsudek: Trest: Doporučení: Poznámka: Pokud to nezazní, zdůrazněte, že hlavní vina, z které se pak rodí další provinění, je – David si neváží Hospodinových darů. Bylo mu málo, co mu Bůh dal, chtěl víc. Aktivní práce na základě znění 10. přikázání: téma závist Návrh pracovního listu: —— Poslední 10. přikázání zní: Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Ne‑ budeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. —— Zkus toto přikázání napsat svými slovy, dnešním jazykem. —— Co znamená dychtit? —— Co je závist? Co je protikladem závisti? —— Co všechno lze závidět? Po čem lze dychtit? —— Odkud se v lidech závist bere? Proč závidíme? —— Co se může ze závisti „narodit“? K čemu závist může vést? Co s lidmi dělá? —— Co je lékem proti závisti? —— Napiš si seznam pěti věcí, které bys v životě rád/a dokázal/a. Přemýšlej chvíli o tom, co uděláš, abys jich dosáhl/a? Co jsi ochoten/ochotna podstoupit? 118


—— Je dobře, že lidé mají přání a touhy? Může se to také v něčem pokazit? —— Znáš nějaké biblické příběhy nebo pohádky, které vypráví o závisti a ukazují, k čemu závist může člověka dovést? —— Myslíš, že 10. přikázání můžeme vnímat jako vyvrcholení celého Desatera, nebo jen opakuje některá předchozí přikázání? Co přináší nového? Navržené otázky v pracovním listu můžete použít pro společný rozhovor: Nejprve si každý sám nebo ve skupinách vypracují vlastní znění 10. přikázání, sdílí své nápady. Potom brainstorming na téma dychtění a závist, zapisovat na flipchart nebo velký papír. Následuje burza nápadů: co všechno lze závidět, kde se závist bere a k čemu může vést. A nakonec ať děti zkusí přemýšlet o tom, co je lékem proti závisti, případně jim můžete nabídnout dva biblické texty z Nového zákona Ř 13,10 Lás‑ ka neudělá bližnímu nic zlého a 1Tes 5,18 Stále se radujte, v modlitbách ne‑ ustávejte, za všech okolností děkujte a prosbu z Davidova žalmu 51 Stvoř mi, Bože, čisté srdce, v nich mohou najít inspiraci. Je dobré mluvit také o pozitivních touhách a přáních, děti si mohou napsat seznam pěti věcí, které by v životě rádi dokázaly, potom si ve skupině všechny navzájem prohlédnou a pohovoří o nich. Veďme je k rozhovoru o tom, co učiní, aby toho dosáhly, co jsou ochotné podstoupit. Je fajn, že lidé mají taková přání a může se to také v něčem pokazit? Na závěr je možné mluvit o různých biblických příbězích, případně ve zkratce shrnout příběh o Davidovi a Bat‑šebě. Inspirace pro společný rozhovor nebo pro následnou práci s pracovním listem: —— Dychtit – velmi intenzivně toužit. Je dobré, když máme pro co žít, když po něčem toužíme, o něco nám jde, problém vzniká, až když ono dychtění začne mířit proti bližnímu. Pak se objevuje závist, sobeckost, sobecká touha, chtivost, nenasytnost, žárlivost – to všechno člověka ovládá a vede k činům, kterými si kazíme život a ztrácíme přátele. —— Závist – sžíravé srovnávání s druhými, závidět komu co x toužit po něčem, závist plodí destrukci, ničí, zatímco touha rozvíjí, vede k aktivitě aj. Protikladem – přejícnost, obdiv aj. —— Co všechno lze závidět – majetek, životní styl, misijní úspěch, vzhled, podmínky k životu, zázemí, rodinu, schopnosti, možnosti aj. —— Odkud se závist bere – vnitřní nespokojenost, nevyrovnanost, nedostatek lásky, nevděčnost, zaměřenost na druhé a zároveň sobeckost aj. 119


—— Lékem proti závisti – láska, vděčnost, spokojenost, prosba o čisté srdce, viz Ř 13,10 „Láska neudělá bližnímu nic zlého“ a 1Tes 5,18 „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte“ a Davidův žalm 51 „Stvoř mi, Bože, čisté srdce“. —— Biblické příběhy – Adam a Eva (dychtili po stromu, který patřil Hospodinu), Kain a Ábel (Kain záviděl Ábelovi, že jeho oběť Hospodin přijal), Josef a jeho bratři (bratři záviděli Josefovi jeho barevnou suknici a otcovu lásku), Nábotova vinice (Achab dychtil po Nábotově vinici), Marnotratný syn (starší bratr záviděl mladšímu, že mu otec vystrojil hostinu) a další. —— 10. přikázání je shrnující, je vyvrcholením celého Desatera. „Nezabiješ, nezcizoložíš, nezabiješ“ nás chrání před zlými činy. „Nepromluvíš křivého svědectví“ nás chrání před zlými slovy a „Nebudeš dychtit“ nás chrání před kořenem toho všeho, a sice před zvrácenými touhami lidského srdce. Inspirace z výtvarného umění závist (lat. invidia) patří mezi malířské oblíbence. Bývá zobrazována jako hubená ženská postava s bledou křivou tváří a s černými zuby, často i s netopýřími křídly a drápy. Z úst jí vytéká jed nebo vylézá had, který náleží, podobně jako měšec, mezi její atributy. Jindy ji můžeme vidět jako Medúzu s hady místo vlasů, nebo jako postavu držící v rukou vlastní srdce či vnitřnosti (obojí ohlodává). Někdy vypadá jako stará šereda doprovázená vzteklým psem, která se odvrací od dvojice milenců.

Zakončení cyklu Desatero Jelikož dnes končíme cyklus Desatero, můžeme si společně s dětmi projít všechna přikázání, případně s nimi mluvit o tom, která přikázání si dobře pamatují, jsou pro ně důležitá atd. nebo si můžeme připravit nějakou závěrečnou hru. Např. —— Hra zaměřená na znalosti – např. vyrobit si deset kartiček, na každé je číslo a znění přikázání, potom dalších deset kartiček, na kterých je nějaké základní téma z jednotlivých přikázání, např. k přikázání nezabiješ – téma vražda, války atd. —— Hra zaměřená na zážitek – zkusit si zahrát nějakou karetní nebo jinou hru úplně bez pravidel, každý si hraje, jak chce, až zavládne chaos. Vyústění: Pravidla nám dávají směr. Dodržovat pravidla znamená mít svobodu. 120



Písně Svítá: 323 – Šest věcí; 233 – Odpusť; 79 – Hříchy tvý; 216 – Nevím, Pane, co Ti dát; 327 – De profundis; 412 – Čeho třeba Bůh nám dá Haleluja Amen: 4 – Krásná je modrá obloha; 10 – Díky; 11 – Vše dobré, co máme; 13 – Není lepší

Modlitba Pane Bože, děkujeme ti, že nás máš rád a dáváš nám mnoho dobrého. Dej ať vidíme a pochopíme, že máme k životu dost, a proto nemusíme podvádět, závidět, pomlouvat, krást, dychtit. Dej, ať se odvážíme k tobě volat, když nám něco bude chybět. Spolu s Davidem voláme: Stvoř nám, Bože, čisté srdce. Amen.

121

Desatero - katechetická příručka Pomůcka pro učitele Nedělní školy a náboženství Vydává poradní odbor pro práci s dětmi při synodní radě Českobratrské církve evangelické Grafická úprava Filip Halama

Desatero KatecheticKá příručka 2013

Recommend Documents