DESATERO III Kázaní D. Kučery 18.10. Neneseš jméno Hospodina, Boha tvého, nadarmo, Ex 20, 7. Doslova: „Neneseš (nevynášíš, nezvedáš) jméno Hospodina, Boha tvého, nadarmo., Protože neočistí (nenechá bez trestu) Hospodin toho, kdo nese (zvedá, vynáší) jeho jméno k marnosti. . Tradiční výklad, ve kterém jsme byli asi všichni vychování a vyučení, vychází předně z překladu: „Nevezmeš jméno Hospodina nadarmo..“ nebo „Nezneužiješ…“ Výklady vychází z pojetí Desatera jako zákona, který nám určuje, co máme dělat a také co dělat nemáme. Výsledkem je poslušnost či neposlušnost, odměna či trest. Lidský postoj je v tomto pohledu chápán jako záslužný. Zákonické pojetí Desatera vychází z přesvědčení, že jeho text nám přikazuje, co bychom měli, a zakazuje, co bychom neměli, co smíme, co nesmíme, co je povoleno a co je obecně zakázáno. Překlad a výklad vedl k představě, že bychom neměli vyslovovat termín Bůh, Hospodin, Ježíš atd. nadarmo, do prázdna. Naopak nezneužívat Boží jméno vlastně znamená brát Boží jméno formálně vážně. Prakticky jsme chápali jeho dodržování tak, že když někdo řekl např. v emoční situaci „Ježíši“, nebo „Ježíš Mariá“, „Pane Bože“, německy „Herr Gott“… To pro nás znamenalo přestupování třetího přikázání. Na první pohled se zdá výklad eticky správný. Je určitě lepší používat označení Boha v seriózním kontextu, než ho zneužívat nebo používat ledabyle. Jenže biblicky (teologicky) je možné kázat pouze to, co odpovídá biblickému textu a rámci Desatera. Text jsme si upřesnili na začátku a co se týká rámce Desatera, ten není ve formě zákona, ale smlouvy. A ve smlouvě nejsou žádné příkazy ani zákazy – zde není použit imperativ, ale smluvní postoje. Spojení Desatera se zákonem vzniká přirozeně moralistické prostředí – jakýsi systém, kodex chování, který při do dodržování slibuje spásu. Problémem je přitom primární lidská náboženská aktivitu za účelem ovlivnění Boha. Proto celé naše pojetí Desatera jako zákona vyžaduje přehodnocení směrem k hebrejskému smyslu Desatera. (Odkazuji zde např. na české práce Prof. Jana Hellera (Studie a Texty Kom. ev. bohoslovecké fakulty č. 7 a ThDr. Jiřího Beneše v knize Desítka, vydal Návrat 2008 – či osobní studium…). V porozumění Desatera se ptáme, KDO zde mluví, KOHO oslovuje a JAK? „A mluvil Bůh všechna tato slova: Já jsem Hospodin Bůh Tvůj, já jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví.“ Předpokladem Desatera je, že nejprve se projevil sám Bůh tím, že se zjevil a promluvil. Nezačal rozkazovat nebo něco zakazovat, ale promlouvat slova. To znamená, že začátek kapitoly nás utvrzuje v tom, že Bůh chce, abychom ho nejprve poznali, slyšeli, naslouchali mu, našli s ním vztah a rozuměli mu, znali svůj motiv, a v tom vztahu zůstali i v praktickém životě. Důvod je ten, abychom zůstali vůbec naživu. Toto kázat, tímto žít není marné. Desatero začíná sebezjevením Boha, že JE, jaký je, a že je pro nás. Předpokladem je Boží iniciativa a aktivita projevená ve vysvobození Izraele z Egypta. Je to obrovské svědectví o tom, co ON dělá pro nás (ne co my děláme pro něj). Naše konání je důsledkem Božího jednání. Místo zákona se na Desatero hodí označení smlouvy, která nese starou známou strukturu: 1. Kdo ji uzavírá (Bůh), představení Boha, 2. Co pro nás již vykonal 3. Co to znamená pro nás.
Sledujme tuto strukturu v Desateru: 1. JÁ jsem Hospodin Tvým Bohem, 2. který tě stále znovu vysvobozuje z bezvýchodné situace (podobné té v Egyptě) 3. Tím pro tebe není jiný Bůh = vysvobození od pohanských představ o jiných bozích, normách, systémech, strukturách, autoritách , které by si činily nárok na úctu určenou pouze Bohu. Nečiníš si žádnou zpodobeninu – materiální, ani myšlenkovou představu o Bohu +Neneseš nadarmo jeho jméno. . Co se týká nesení jeho jména – Izrael nesl Boží jméno ve svém názvu. Jako církev neseme Boží jméno už svou existencí. Stejně tak vlastně jako lidé – Boží stvoření k Božímu obrazu. Ale buď toto povolání zrazujeme zlovolně, anebo ho opouštíme s pochybností, zda to má ještě nějaký význam a smysl. Není to nadarmo – nosit, vyznávat ještě dnes Boží jméno ? Na tuto lidskou pochybnost i selhání Desatero jasně připomíná Boží stranu smlouvy: Není! Desatero jako smlouva mezi Bohem a jeho lidem je konstatováním toho, co Bůh pro Izraelce znamená, co platí vždy a všude, čemu lze věřit a co prožívat. Pro každého je objektivně Hospodin jeho Bohem. Boží smlouva platí pro každého, ale těží z ní pouze ten, kdo prožil Boží vysvobozující zázrak. Platí zvlášť pro toho, kdo se nechá vysvobozovat pro svobodu s Bohem. Ten věří svému Hospodinu, svou víru vyznává, stává se svědkem o jeho vysvoboditelském činu a nese jeho jméno zcela vědomě. Desatero vyznává, že Bůh JEST a JAKÝ je a že Bůh stále průběžně zaručuje mou existenci i smysl mého vyznání Hospodina. Není to zbytečné a marné! Jsme těmi, kteří věří, že to stojí za to? Tímto postupem docházíme k milému překvapení, že místo příkazu nám text připadá spíše jako zaslíbení: „Neneseš jméno Hospodina svého Boha nadarmo…“ Nedávný průzkum novin Gazeta Wyborcza v Polsku reagoval na velký nedostatek kněží. Proč je jich nedostatek? Lidé už nevěří? Nepotřebují Boha, církev? (MFDnes 10.9.) Průzkum představil hodnotovou škálu od 1-10 s otázkou, co je pro lidi nejdůležitější. Dotázání volili rodinu, partnera, přátelství, jídlo, zdraví, vzhled, peníze, kariéru –až na 9. místě Boha a nakonec domácí zvířata! Co průzkum vše prokázal??? Ztrátu důvěry v Boha? - možná také v církevní instituce a její představení evangelia? (Průzkumy jsou velmi zajímavé a, nutné – ač je někteří nemáme rádi, protože zavazují a vedou k zodpovědnosti…) Jiný průzkum v časopise SPIEGEL prokázal, že ani Němci nemají důvěru v tradiční instituce: nevěří příliš vládě 4%, (někteří nevěří vůbec ničemu 40%, nevěří příliš partajím ani církvím 8%, trochu odborům 13%, více Amnesty Interational 25% a Greenpeace 48%. (více ženy než muži atd) Průzkumy svědčí o ztrátě důvěry a víry obecně. Naproti tomu zní náš text, že nést Boží jméno není marné! Desatero potvrzuje, o čem věřící nemusí pochybovat, protože Boží jméno je zaručeno a nikdo ho nenese k marnosti. Nést Boží jméno znamená sledovat jeho charakter…a ten je krytý! Člověk to však nemusí činit svou silou, přesvědčovat se o něčem, k čemu nás snad někdo vede. Význam Božího jména je již zajištěn někým jiným než člověkem – Bohem samotným. A o to jde. Desatero začíná tím, co dělá pro nás Bůh – dává svému jménu hodnotu a vážnost tím, že JE a jaký je. Proto má naše zmínka a svědectví o Bohu – spolehnutí se na Boha smysl a hodnotu. Je to dáno tím Bohem, ne způsobem našich formulací. Desatero nelze odpracovat a tak si zajistit věčnost. Lze jen přijmout Boží velikost (anebo Boha odmítnout a začít dělat velmi
zbytečnou a předem neúspěšnou práci.) Z Boží smlouvy a její platnosti se však nelze vykroutit. Přijímáme to, co už je vykonáno Bohem, co stejně žádný z nás nemůže ani nijak doplnit. CO ZNAMENÁ?„Neneseš (nevynášíš, nezvedáš) jméno Hospodina, Boha tvého, nadarmo.., 1. Je to prohlášení o náboženské svobodě pro člověka, který poznal Hospodina a ví, že jeho jméno má význam. Poznali jsme ho? 2. Že když Boha zmíním, není to marné – naše svědectví o Bohu má smysl. Věříme v to? 3. Když ho ponesu životem víry, jako živý svědek víry v jeho jméno a jeho slovo - má to hluboký smysl a hodnotu na věky! Učíme to? Nepotřebujeme snad slyšet potvrzení Desatera, že stojí za to nést Boží jméno? JE nutno hledat nově Pravdu,, nespokojit se s náhražkami, zapotit se ve výkladu Písma, nenechat se ukolébat v diskuzích o tom, co si myslí většina, ale svědčit o Božím slově i proti většině, kdy se nám zdá, že to u nás ani nemá cenu…To vše stojí zato, protože to souvisí s nesením jeho jména. Anebo s pohazováním jeho jména k marnosti. To ovšem nakonec nezůstane bez trestu. V takovém případě se připomíná druhý význam Božího soudu. Jestliže jedni jsou ospravedlněni, druzí jsou odsouzeni. Čím bych se naopak stal nesvobodný? 4. Kdybych chtěl, myslel, že musím vyrábět slova o Bohu, - místo nést již zjevené. 5. Kdybych byl nucen učit a byl učen nábožensky pracovat s Božím jménem, zmiňovat ho nějak – tak, abych si zasloužil místní obdiv nějakých osob či dokonce obdiv Boha, abych mohl být jeho synem či dcerou díky svým projevům. 6. Kdybych musel vymýšlet systémy, metody a konstrukce, jak Boží jméno zhodnocovat, jak si ho naklonit a zajištovat si tím odpuštění, věčnost, požehnání pro sebe, svou práci, rodinu, sbor..- protože bych plnil Boží „zákon“ Text dává zcela jiné východisko. Už nyní každý kdo nese Boží jméno, není to marné. A) Není potřeba nazývat Bohem něco, co Bůh či božské není. To je zbytečné = nadarmo. To dělat nemusíme, i když nás k tomu tu a tam někdo může navádět. B) Nepřenášíme (nemusíme) vynášet Boží jméno na marnou věc a doufat bláhově, že tím tu materiální věc, program, nápad… nějak posvětíme. C) Nepřenášíme ani Boží autoritu (nemusíme přenášet) na lidský marný systém, organizaci, zvyky a lidské tradice - třeba vztahovat Božího slova na něco, co si toto označení vůbec nezaslouží. Proč? Protože BUH už JE jaký JE a zjevil se tím, že vysvobodil nás svou cestou v JKristu. Boží cestu spasení nelze nahradit ničím lidským. Proto nesu jméno Hospodina svého Boha ve víře v jeho Slovo. To je smysluplné. To platí zcela objektivně před Bohem. (nejde o to, co si myslím já či nějaká skupina. Stačí jen se nechat vyvést z otroctví sebesoustředění do Boží přítomnosti tím, že Bohu uvěříme. Smysl nést Boží jméno je založeno na tom, že já nejsem Bůh. Běžně nesu lidský hřích, ale díky jeho milosti a ve víře v Boží povolání mohu nést na sobě jeho příslib. Ani si na Boha nemohu hrát – jen mohu ve svém životě nést jeho jméno. Není potřeba se stavět na místo Boha, je to stejně zbytečné… Nejlépe ho mohl představit pouze Kristus, který jako jediný pravdivě a skutečně nesl a nese jméno Hospodina našeho Boha na svém těle. My už jen neseme jeho odkaz (protože naše tělo není totožné s Kristovým.) Co to znamená – klamná věc? Myslím, že nejvíce se přikázání vztahuje na náboženské (dnes křesťanské) počínání, které s Božím jménem operuje, a proto jen ono nejvíce může Božímu jménu přinést ostudu. Jedinci
či organizace, i kdyby se tak tvářili, stojí zde pod velkým dohledem kvality! Sám antikrist je vlastně deformací křestanství, které se tváří jako Kristovo dílo, snaží se mluvit o Kristu, ale v podstatě mu odporuje. Boží jméno je tak přeneseno na klamnou věc! Je to podfuk. V náboženském zanícení ovšem rafinovaný podfuk – maskovaný (sladkými řečmi, zpěvy a nepravdivým svědectvím, od kterého bychom nic marného nečekali, a proto opouštíme svou bdělost). Klam je, když něco pozemského přenášíme na Boží jméno. Je podvod, pro věčnost marný, k ničemu – jen k marnosti. Věta 3. bodu Desatera oslovuje konkrétní skupinu lidí – ty, co s Bohem prožili svou životní zkušenost. Jsou to ti, co už věří, důvěřují mu, protože je vyvedl z otroctví. V tomto smyslu neoslovuje kohokoliv ! Br. a sestry: To je poselství Desatera! Pokud skutečně neseme Boží jméno, vězme, že to není marné! Potřebujeme to slyšet, protože jsme přirozeně velmi unaveni – ze života, z práce. Pochybujeme často o smyslu života, jsme nejisti o své víře v Krista o významu Bible, stvoření atd. atd. Bojíme se posměchu ateistů, interních posměvačů, že jsem příliš věřící... Stydíme se před relativisty kdečeho. Trpíme svými náboženskými a církevními nezdary a komplexy, Jsme příliš zaměstnání svými frustracemi a pocity. Schází nám očekávané zkušeností a zázraky. Chtěli bychom rychleji ze země do nebe, Nejsme připraveni stále bojovat o živobytí a hledat odpovědi na nové a nové duchovní otázky. Ocitáme se také ve zmatku při hledání zaručených odpovědí. Nejsme si jisti, zda jdeme dobrým směrem. Ztrácíme svou identitu uvnitř pluralitního křesťanství, ztrácíme páteř uvnitř samotné CASD! Třetí věta Desatera říká, že život a zápas o víru zjevenou v Hospodinu a Mesiáši, má smysl a hodnotu. Narodili jsme se před Bohem – z Boha. Jste stvořeni k Božímu obrazu. Jsme povoláni nést Boží jméno, které na nás vložil svým výkupným činem. Bylo na nás vloženo jeho jméno: Hospodin je náš Bůh – není to kdekdo, pro koho třeba pracujete, obětujete se – a pak nic. Není to život a úsilí, oběti, které končí ve zmaru a jsou velkým nesmyslem, bez významu, zbytečné. V Bohu však naše životy nejsou ztracené. Pokud neseme svým životem na sobě Boží jméno, sledujme si to, kontrolujme Písmem. Jsme vlastně osvobozeni od zneužití naší důvěry, že jsme na něco vyhodili peníze a ani nevíme, zda někomu prospěly k poznání Boha, anebo sloužili jen ke spotřebě. V opačném případě tuto jistotu samozřejmě mít nemůžeme, protože to zaslíbení se vztahuje jen za nesení jeho jména – ne za ledacos náboženského či jiného. Jen o Kristu je napsáno: FIl 2, 9-10 : „Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklánělo každé koleno.“ Sk 4,12 „V nikom jiném není spásy, není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jimž bychom mohli být spaseni.“ Sk 10,43 „Pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ V Bibli se často používá termín „nést, nosit“, ale spojení „nést jméno“ je velmi vzácné! Základní význam = „vzývat jméno“. Děláme to, protože k tomu máme důvod! V době vzniku Desatera se mohlo jednat o reakci na magické kulty, které se snažili zpřítomnit cizí božstva (Ž 16,4) přivoláváním jeho jména, což je však marné... „Jméno“ je ve Starém zákoně obsahem podstaty, či charakteristiky osoby. V náboženském smyslu je jakoby bytost ve jménu tajemně přítomna a vzýváním jména (modlitbou) je přivolávána. A její moc se dá využít (upřímným uctíváním) i zneužít (křivou přísahou).
Vzpomínáte na tajemný „šém“, který oživil goléma rabi Löw?. Jméno má i v tomto příběhu moc (šém = jméno). Záleželo na tom, kdo šém vloží do čela goléma. Ten ho pak mohl ovládat… V biblickém svědectví je význam Božího jména kryt skutečnou existenci Boha Stvořitele a je potvrzeno v JKristu. Ten jeho jméno zvelebil a propůjčil nám. V Novém zákoně jde dále o jméno „Otce“, „Pána“. Později v církvi se používá pojem křesťan (původně „kristovec“) . V češtině odvozujeme od slova křest, který má svou hodnotu, protože jsme pokřtěni ve jméno Krista. Jsme jeho synové, dcery, a tím i jeho dědicové (Ap. Pavel). Naše vyznání ve křtu nás vtahuje do jména Kristova. Jsme pokřtěni v jeho smrt a vzkříšení (ne v naše aktivity)! Prakticky je tento bod Desatera předně zaslíbením pro ty, kteří vzývají Hospodina svého Boha. To není marné! Tím jsme ujištěni o smysluplnosti každé upřímné modlitby víry a bohoslužby. Vzhledem ke gramatické formulaci textu nelze z něj vyvozovat ani příkaz ani zákaz používat „Boží jméno“. Nelze přikazovat bohoslužbu ani modlitby (to dělá pouze šelma odhalena v Janově proroctví). Boží Desatero je povzbudivé a osvobozující sdělení pro toho, koho Bůh vysvobodil z pohanské sevřenosti, křečovitosti a dal mu ujištění o smyslu a významu jeho víry v Hospodina. Být dnes křesťanem znamená odvolávat se na Krista a hlásit se k němu, vyznávat jej – i proti většině a pocitům a dojmům. Z textu vyplývá, že to má smysl zde a až na věčnost. Nestačí však říkat jen „Pane a Pane“ (nést hlásky). Očekává se, že Kristův vyznavač bude také následovat vůli Otce, že ponese Boží jméno v životě. A naopak: Zneužívání Božího jména není beztrestné, není bez důsledku. Kdo zneužívá Boží jméno totiž bere druhému podstatu naděje - Boha. A to je trestné - podléhá Božímu soudu! Nemůže zůstat bez trestu ten, kdo ničí lidskou základní naději a bere mu možnost záchrany v Kristu. Bůh nepřehlíží toho, kdo zatarasí lidem cestu k Bohu svým nezodpovědným počínáním s Božím jménem a dělá mu mezi lidmi špatné jméno. Přikázání potvrzuje platnost hodnotového systému a platnost rozdílu mezi dobrem a zlem, Bohem a satanem. To poslední varování je tedy pro pohany, ale také samozřejmě pro falešné křesťany. Naopak je to povzbuzení pro křesťany věrné, že nesení Božího jména ve víře a pravdě má význam. Bůh má své jméno pojištěné! -----Uzavíráme první tří přikázání: = Víme, kdo je náš Bůh, že ho nemusíme vyrábět a že neneseme jeho jméno k marnosti. První tři body představují absolutní osvobození Bohem pro Boha od falešných idolů a molochů. Jestliže je Bůh naším Otcem, jsme Božími dětmi, jestliže Kristus je v nás, je naším životem, původem, současností i budoucností- za to můžeme být pouze vděční: a za to vše jméno Hospodinovo chválit a nést po celý svůj život. Ámen.
