Deník studenta na Student Practice 2008 JINR Dubna – Rusko Jiří Slabý 2008
Úvod aneb jak jsem se k tomu dostal Ahoj! Jsem jedním ze studentů, kterým se naskytla příležitost dostat se na určitě zajímavou akci. Letím do Ruska společně s dalšími dvaceti lidmi, kteří se zajímají především o fyziku, matematiku či příbuzné obory. Sto třicet kilometrů severně od Moskvy leží město Dubna, které má hluboko přes sto tisíc obyvatel. Ale ještě před šedesáti lety byste tam našli malou osadu. Jenže pak sovětský soudruh potřeboval vybudovat velký vědecký ústav, a tak vzal mapu a zabodl náhodně prst právě do tohoto místa na řece Volze. Od té doby za padesát let vybudovali velkou vědeckou instituci – Joint Institute for Nuclear Research. A tam směřuje naše počínání. Předpokládáme, že si v rámci jejich dvacetidenní studentské akce Summer Student Practice osaháme lecjakou zajímavou techniku. Nemůžu opomenout hlavní jméno organizátora z české strany Ivana Štekla. Já jsem se jako středoškolský student k tomu dostal přes projekt CZELTA, kde měříme kosmické záření v kooperaci s Ústavem technické a experimentální fyziky ČVUT v Praze, kde Ivan Štekl pracuje. Ostatní jsou tu vysokoškoláci převážně z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT a Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT. Vybral jsem si projekt na detekci kosmického záření a doufám, že to obohatí moje dosavadní znalosti a zkušenosti. Navíc projekt CZELTA v budoucnu bude získávat část detekční techniky právě z Dubny.
1
Úvodní dny 28. 6. 2008 Vstáváme téměř ještě v noci, abychom se dostali brzo na letiště v Ruzyni. Těsně před domluvenou sedmou jsme na Terminálu 1. Nechal jsem si zabalit kufr do igelitové folie a našel Ivana Štekla, který měl můj pas s ruskými vízy. Bez nich by byla cesta zapovězena. Po odbavení se loučím s moji Zuzi, s bráchou Jendou a jeho slečnou Terkou, které tímto děkuji za nocleh, jinak bych to snad ani ráno z Pardubic do Prahy nestihl. Následuje kontrola pasů a cesta k bráně B3, kterou máme napsanou na palubních lístcích. Nakonec musíme až k bráně B8, protože ČSA mezitím nástupní místo změnily. Let proběhl v pohodě, postrašilo nás sice jméno kapitána Hrůzy, ale vzhledem k tomu, že pro mě obávané jídlo od ČSA bylo na letecké poměry dobré a přistání proběhlo hladce, ani jsem neměl strach. Na letiště v Moskvě pro nás přijel autobus. Po dlouhé cestě do Dubny, kterou jsem se snažil prospat, jsme uviděli náš dvacetidenní domov. Z venku nic moc, ale když jsme se dostali dovnitř do pokojů, nebylo to tak hrozné. Budovu postavili v roce 1973 Maďaři a od té doby na ní asi nikdo moc nešáhl a čeká se, až doslouží úplně. To je pro tuto oblast Ruska charakteristické. Všude se staví, všude něco chátrá. Po návštěvě hotelové recepce jsme ještě dostali kapesné, inu něco musíme jíst a pít a o víkendu mít obědy v ústavu nebudeme. Ubytovali jsme se a šli jsme na procházku kolem Volhy s cílem najít největší sochu Lenina na světě. Ozkoušeli jsme i jaká je voda, ale na koupání to úplně nebylo. S obchody to tu v Dubně není moc dobré. Je tu pár malých sámošek. Je tu jedna nonstop otevřená, v niž jsme nakupovali. A pak kluci velmi improvizovaným způsobem vařili – místo hrnce konvice, místo chňapek závěsy. . .
2
29. 6. 2008 Dnešní ještě volný den pro mě byl celkem nezajímavý, protože jsem zaspal a nestihl dohodnutý sraz na plánovaný výlet. Takže jsem se pokoukal chvilku po Dubně, našel jednu budovu JINRu a dostal chuť na meruňky. Ačkoliv paní za pokladnou anglicky neuměla ani slovo, češtině docela porozuměla, a tak jsem si pošmákl. Pak jsem se ještě hodinku a půl venku proběhl. Den jsem v podstatě zakončil shlédnutím první série seriálu Partička IT. Takže zasloužená denní regenerace po náročném týdnu na Sázavě a letu do Ruska zakončena a zítra už to všechno vypukne naostro. Jen jsem prý přišel o super výlet do nějaké vesničky. . . Nevadí, je třeba i odpočívat.
3
Poprvé do práce 30. 6. 2008 Je pondělí – první pracovní den. Ráno vstáváme a jdeme do ústavu tedy do JINR Dubna, nejdříve ovšem musíme vystát dlouhou frontu na vpuštění dovnitř. Samotný areál je veliký a na některé strany má až kilometry a jezdí tu vevnitř malý autobus. V jeho uličkách tak není jednoduché se orientovat. Dalším problémem je, že všechno tu vypadá stejně. Ukázal bych vám fotku, ale nemáme možnost donést si dovnitř přes kontrolu fotoaparát. Platí tu přísné bezpečnostní podmínky, např. nemůžeme mít batohy na záda. Nevím, kdo takovou pitomost vymyslel. Takže žádné fotky zevnitř nebudou. V JINR jsme začali úvodními velmi nezáživnými přednáškami obecně o JINRu a jednotlivých laboratořích. Raději bych hned k projektu. Ale dalo se to přetrpět. Pak následoval oběd. Cesta z Univerzitního centra JINR do „menzyÿ je téměř nezapamatovatelná, takže doufám, že to zítra najdeme. Samotné jídlo je dobré, ale je toho velmi málo. Hlavní jídlo obstaral vlastně malý talířek s kaší a já měl k tomu nějaké filé. Ale to už jsme byli nažhavení na kosmické záření. Po počátečních problémech s najitím místa srazu jsme opět velmi složitou cestou (škoda že nemůžu vyfotit interiéry a chodby tady v laboratořích, to byste se zasmáli. . .) doputovali do laboratoře jaderných problémů, pod kterým je náš projekt veden. Naším supervisorem je Georgy Alexandrovich Shelkov a jak se zdá, je to docela prima chlapík. Za hodinku a půl povyprávěl něco málo, co bychom měli dělat. Snad se podíváme na střechy, kde tu mají sedm ale pouze dvouscintilátorových stanic 1 . Nejvíc se asi těším na způsoby analýzy dat a také jejich zpracování ROOTem. Po úvodním kurzu následovala Get-Together Party, takže jsme si dali trošku do nosu. Spíš jsme ale udělali české kolečko, než že bychom se dávali dohromady s jinými národnostmi. Také jsme se dostali poprvé k internetu. HURÁ! Někdy v šest hodin jsme vypadli z ústavu a utíkali se zeptat na 1
Poznámka pro fyziky
4
nádraží na vlak na pátek do Sankt Peterburgu. Tam nám toho ovšem moc příznivého neřekli, tak uvidíme, jak to zítra dopadne, jdeme tam znovu. Když jsem ovšem přišel na recepci, zjistil jsem, že na ni nejsou klíče od mého pokoje. Prý tam někdo je. Moc jsem to nepochopil a utíkal nahoru, kde jsem objevil nového spolubydlícího. Jmenuje se Nikolaj a je z Ukrajiny. Je to kyjevský teoretický fyzik. Trošku jsem si ho proklepl, abych věděl, že někdy nezmizí s mým počítačem za hranicemi. Po malém nákupu 2 jsem byl na hodinku a půl výběhu. Určitě vás taky nepotěší, když máte před očima po přiběhnutí před hotel obrovskou kaluž krve. . . Jinak se to tu ale opravdu zdá jako velmi příjemné město3 . Po obvyklé večerní poradě (chvilku jsme i hráli aktivitní pantomimu) na pokoji 921 jsem asi deset minut před jednou ranní zalehl. Mimochodem, tady je sluneční světlo tak v šest hodin ráno jako u nás v poledne a to samé večer, takže v 23:30 nepoznáte, že se už blíží půlnoc.
1. 7. 2008 Dnes nás čekají jako obvykle dopolední přednášky a po obědě teprve práce na našem projektu. Doufáme, že se dneska poprvé podíváme na místní detektory. Po vzbuzení a malé snídani — jogurt -– jsem zjistil, že Kolja někam odešel z pokoje a vzhledem k tomu, že máme jenom jedny klíče, snažil jsem se na recepci vysvětlit, aby mu je dali. Večer jsem zjistil, že Koljovi říkali že mám nějaký problém s toaletním papírem. Inu, úroveň angličtiny místních recepčních není zrovna vysoká. Ale zpátky k ránu, odešli jsme do ústavu, u vrátnice byla velká fronta, a tak jsme na přednášku dorazili o tři minuty později. O kávové pauze jsme to pak drobně schytali od Ivana Štekla, u kterého si prý stěžovali nějací Rusové. Dopolední přednášky byly očistcem, ale vzhledem k tomu, že jsem měl s sebou počítač a wifi internet fungoval, vůbec mi to nevadilo. Dopolední kávová pauza je vždy hřebem dopoledního programu. Dobrá instantní kávička, výborný Yellow Label Lipton čaj (je to zvláštní, ale i po třetím zalití v šálku byla cítit jeho výborná chuť, tady Rusové zabodovali :)) a k tomu výborné sladké tyčinky. Oběd byl standartně dobrý4 . Pak jsme měli čas na malou procházku po ústavu. Prostě pohodička, škoda, že nemůžu ten prales s železem vyfotit. I když, možná to zkusím alespoň počítačovou webkamerou. Trošku jsme se ztratili, ale nakonec jsme doputovali zdárně až do kanceláře G. A. Shelkova. 2 3 4
Rusové asi nevedou bazalku! Tedy v měřítkách Ruska Ale malý
5
Následovaly přednášky od jeho spolupracovníka Igora o elementárních částicích a interakcí, takže už konečně alespoň trochu chápu, co jsou ty slabé a silné interakce zač, co si mám představit pod Feynmanovými diagramy, co je v nich většinou jenom imaginární apod. Chvilku sice trvalo, než se rozmluvil, ale pak už celkem v pohodě vykládal. Zato Shelkov mluvil dost mimo hlavní proud našeho projektu, ale část o detektorech byla také zajímavá. Přednášky jsme ukončili pár minut po půl šesté. Vydali jsme se na nádraží pro jízdenky na vlak do Petrohradu. Bylo to hrozné. Půlhodinu jsme tam jen stáli, a pak další vysvětlovali jediné pokladní, co chceme, za námi byla obrovská fronta a navíc ti, co jeli expresem ještě týž večer, mohli předbíhat. Byla to hrozná mela. Když jsme se tedy dostali k okénku, pomáhal nám nakonec jeden neznámý Rus, který prý občas učí v JINRu. I tak tisíckrát měnili cenu jízdenek i čas a nakonec nás to stálo strašně peněz. . . Prostě zase rozčarování z ruského způsobu. Navíc při kupování jízdenky potřebujete pas a paní pokladní všech devět opisovala asi tisíckrát. Když jsme si po koupení jízdenek dali zmrzlinu, udělali jsme společné krásné hlasité UFFFFF. . . Zvítezili jsme alespoň na chvilku nad byrokracií. Nákup a obvyklá čajová porada v pokoji 921 nemohla ani tento den chybět. . .
2. 7. 2008 Den ve znamení více či méně dobrých přednášek. Z ranního bloku můžeme vypíchnout přednášku o biologických účincích záření. Byla to první rozumná dopolední přednáška, protože všechny předchozí byly zaměřeny na představení nějaké laboratoře, ale tahle byla opravdu vztažená k zajímavému tématu. Těšili jsme se na odpolední session s tím, že by Georgij Shelkov mohl pomalu začít s naším projektem a ne stále mluvit o něčem obecném. Nebudu vás napínat. Nedočkali jsme se. I když zase až tak špatné to nebylo. Nejdříve nám jeho kolega popsal, jak se vytváří komplexní detektor, abychom odlišili jednotlivé typy částic. Pak přišel Shelkov a jako obvykle začal mluvit o ATLASu 5 . Na Georgijově povídání je zajímavé to, jak vždy k tématu přistupuje. Občas zavře oči a zamyslí se, co chce říci, takže to někdy působí až poněkud filosoficky. Také jeho angličtina je typicky ruská. Kromě ostrých písmenek sem tam přihodí nějaké ruské slovo mezi angličtinu. Ale mohli jsme dopadnout i hůře. Někteří supervisoři miniprojektů prý používají pouze infinitivy, snad se snaží používat metodu futuristů – osvobozená slova, ale někteří se 5
„Detektorÿ na urychlovači LHC v CERNu v Ženevě
6
jen zamyslí na pět minut, a pak z nich vypadne slovo technického rázu, které je internacionální a snad o něm nelze ani přemýšlet. Zvláště starší Rusové samozřejmě nejsou v angličtině vzdělaní, ale např. u pokladny na nádraží to je poněkud zvláštní. Výjimku tvoří pracovníci tady v JINRu. Když do nás Georgij hučel už třetí hodinu a vždy se na něco zeptal, bylo strašně těžké se probudit a něco mu na to říct, o odpověď se nikdo nepokoušel. Pak ho napadlo, že nám ukáže techniku. Těšil jsem se na scintilátory, ale spletl jsem se. Byla to technika mionové komory pro ATLAS. K našemu tématu kosmického záření to sice nemělo skoro žádný vztah, avšak před sebou jsme měli nejdůležitější část celého ATLASu, detektor, který potvrdí nebo vyvrátí existenci Higgsova bozonu. Existence se potvrdí právě přes miony, na které by se měl „Higgsÿ přetransformovat. Takže jsme byli nadšení, že už nemusíme sedět na sedačce v kanceláři, ale můžeme se podívat na nějaký kus hliníku. Georgij nám o tom řekl spoustu zajímavostí. Hlavně se jednalo o přesnost. Ukázal nám žulovou desku, na které detektory montují. Je velká asi 3 na 3 metry a prý je tak rovná, že největší výchylka ve vodorovnosti by neměla být větší než 60 mikronů. Ve tři čtrtě na šest nás propustil. Rychle na hotel, potom jsem šel běhat s Helenkou a Ondrou a při cestě zpět jsme se stavili za ostatními se vykoupat ve studené Volze. Narazili jsme na partu opilých Rusů. Ohřál jsem si párky k večeři (salámy a uzeniny jsou tu poměrně drahé), chvilku jsem opravoval naši SOČ práci v projektu CZELTA, která se musí připravit do konečného tisku. Večer proběhla oslava Ondrových narozenin. Kde jinde, než na pokoji 921. Ještě si neodpustím jednu poznámku. Jedná se o myšlenku, která sice nebyla vyslovena mnou, ale myslím, že se s ni jde snadno ztotožnit. Pokud někdo z nás měl před příjezdem sem na radar v Česku neutrální názor, tak tady vidíme, v jak krásné a poměrné harmonické zemi jsme se narodili, a pokud by měl radar pomoci nás ochránit od některých šíleností, nesvobod a úrovně života tady v Rusku (vyjmeme-li z tohoto proudu Moskvu), je to dobrá myšlenka. (Tím nechci zastínit, že existuje spousta dalších problémů tohoto radaru, které musí být vyřešeny prioritně.)
3. 7. 2008 Na dnešní den jsem se těšil, protože jsme měli jednak mít s Dymou 6 výuku programu ROOT a také jsme měli naplánován cirkus. Ráno jsem skoro zaspal, vstal jsem v 8:55 a sraz máme obvykle v devět. Pěkná honička, ale dalo se to zvládnout. Rychle do ústavu, jako vždy notebook rychle do zásuvky a 6
spolupracovník Georgije
7
na internet. Dopolední coffee break jsem odbyl jednou kávou a běžel jsem vyzkoušet Skype. V moderním světě se naší společnosti říká globální vesnice a tohle je zdárný důkaz. Můžete vidět a slyšet na vzdálenost několika tisíc kilometrů koho chcete. Po obědě jsme se sešli v počítačové učebně. Dyma nám začal v angličtině vysvětlovat ROOT, který byl vyvinut v CERNu a používá jazyk C++, který samozřejmě neumím ani trochu :). Ale vidět, jak se nám grafy tvoří pod rukama. . . No krása. . . Chtěl jsem si ho nainstalovat na svůj počítač, ale Visty nejdříve ROOT odmítaly, tak jsem zkusil jinou verzi, a pak už naštěstí fungoval. Poprvé jsme také skončili před pátou hodinou. Od šesti byl cirkus, tak jsme utíkali rychle na hotel. Sešli jsme se v 17:20 a museli jsme přejít půl města k velkému nádraží, kde mělo stát cirkusové šapitó. Přišli jsme tam krátce před šestou hodinou. Lístek do poslední řady stál 200 rublů (130 Kč) a z šapitó se ozývala hudba, která si nezadala s melodiemi Dády Patrasové. Půlku naší skupiny, včetně mě, to odradilo. Druhá půlka se odhodlala a určitě byla nejstaršími návštěvníky. Naše čtyřčlenná skupinka se vydala nejdříve na nádraží, kde jsme se snažil zjistit, do kolika hodin je otevřená kasa, ale z důvodu nepochopení to skoro vypadalo jako když se snažíme zjistit, kdy má paní pokladní „padlaÿ 7 . Pak jsme šli hledat nejbližší restauraci, Tavernu, kde už jsme jednou byli, ale zrovínka měli zavřeno kvůli soukromé oslavě. Restaurací, kde vaří, je v Dubně poskrovnu. Vlastně asi víme jen o dvou. Když jsme vešli dovnitř, trochu nás zaskočila místní velmi noblesní atmosféra. Někdo prohodil, že si přinejhorším jen dáme pivo. Servírka nám donesla dva lístky, jeden v ruštině s cenami, jeden bez nich v angličtině. Ona sama snad neuměla ani slovo. Už jsme také přišli na to, že než se snažit o angličtinu, je někdy lepší to zkusit natvrdo česky. Horko těžko jsme si objednali pivo, a pak přišlo na řadu vybírání jídla. Když už přišla servírka potřetí a my jsme znovu pouze vybírali a snažili se ji odehnat, pozvala si další servírku, a tak jsme se nakonec nějak shodli. Za chvíli mně přinesli jídlo, no jídlo. Byla to taková polévka, ve které byly masové koule obalené v těstíčku. Nic extra, další si objednali masový plátek ve vajíčku s hranolkami. Hranolek bylo všehovšudy osm, maso prý bylo dobré. Celková útrata naší čtyřčlenné skupiny byla téměř 1100 rublů (cca 700 Kč). Potom jsme se vrátili zpět k cirkusu, kde jsme se všichni zase sešli. Dva kluci chtěli vyzkoušet místní pověstné taxíky, takže si vzali taxi a jeli na hotel. Cena asi 70 rublů (50 Kč). My jsme pokračovali nejdříve do obchodu, a pak také na hotel. Koupil jsem si paštiku a arabský chleba — budou se hodit na cestu do Petrohradu. V hotelu jsme se převlékli do plavek a hurá do Volhy na koupání. Musím poznamenat, že bylo asi půl desáté večer a přesto 7
Otázka zněla asi takto: „Kdy vy končite tady?ÿ
8
bylo světlo jak za dne. Plavání ve Volze za západu Slunce (než jsme došli na pláž, už bylo Slunce pár stupňů nad obzorem), když okolo třeba jezdí obrovské lodě, no krása. . . Po příchodu na hotel jsem šel téměř okamžitě spát. Zítra jedeme do Moskvy, a pak do Petrohradu, bude to náročné a zase se ozvu asi až v úterý.
9
Petrohradské dobývání 4. 7. 2008 Páteční dopoledne se jako obvykle přebylo internetem, v pozadí se odehrávaly přednášky. Několik útržků bylo zajímavých, avšak i tak dosti podrobných na moje znalosti a mimo můj zájem. Odpolední procvičování a drobná zkouška analýzy dat programem ROOT nás všechny nadchla, a tak jsme neradi museli končit. Blížila se totiž hodina H – odjezd do Moskvy a poté do Petrohradu. Zabalili jsme si všechno potřebné, nechyběla nervózní chvilka před odjezdem — naše „kapitánkaÿ Helenka nevěděla, zda si vzala pas. Musím dodat, že nevím, co bychom si tady na našich ruských výpravách bez Helenky počali. Jako jediná umí alespoň trošku rusky a ráda vše ochotně zařídí. Nakonec jsme dorazili s předstihem na nástupiště. Při vstupu do vlaku nás překvapila „vlakuškaÿ, která odtrhla lístek a zopakovala číslo místa. Ve vlaku nás překvapil místní komfort. Je pravda, že v Rusku mají vlaky velmi rozdílnou kvalitu. Jsou tu „plackartyÿ, které jsou na tom bídně, osobním vlakům se říká „elektryčkaÿ a pak expresy, které jsou na tom o mnoho lépe. Ale i typ nemusí znamenat jistou kvalitu. My jsme jeli expresem, tudíž jsme se měli dost dobře. Sice nám nejdříve seděla nějaká paní na místě, ale to se pak vysvětlilo. Přečetla si špatně svoji jízdenku. Mířili jsme tedy do Moskvy, kam jsme včas a přesně (něco, co je u Českých drah nemyslitelné) přijeli. Metrem jsme kus přejeli a šli se podívat na Rudé náměstí, zvenku jsme si prohlídli Leninovo mauzoleum a známý zmrzlinový chrám Vasila Blaženého. Čas utíkal kvapně pryč, a tak jsme spěchali na jiné moskevské nádraží, odkud nám jel vlak do Petrohradu. Na nádraží jsem si koupil výborný kebab za 65 rublů (45 Kč). Když jsme v klidu čekali před nádražím (měli jsme asi hodinku do odjezdu), přišel kluk a povídá česky, kde prý je metro. Dali jsme se s ním do řeči a on prý, že už dva a půl roku nebyl doma a že jede z Nového Zélandu a dalších různých míst a zítra prý jede do Petrohradu, a pak do Talinu, protože mu končí ruská víza a musí ze země pryč. Řekl (asi jen ze srandy), že se stejně zítra potkáme v Petrohradu, že to je malé město. Pak už jsme se vydali najít vlak. Uviděli 10
jsme nádheru. Tři sedačky v řadě na celou šířku vlaku. Všechno krásné, nové. Prostě paráda, asi spíš pro byznysmeny než pro partu mladých lidí. Uvítala nás i svačinka od drah – salám, jogurt, máslo, sýr, sušenky. Prostě komfort, který podle některých, kteří mají možnost srovnání, není možný ani v nejlepších vlacích ČD, tzn. ani v Pendolinu. Spánek nás tedy čekal v sedátkách. Vedle mě seděl spolucestující, který usnul s plechovkou piva v ruce. Ani nevím, jak to s ní dopadlo, jestli se polil nebo ne, ale když jsem se pak ráno vzbudil, už ji v ruce neměl.
5. 7. 2008 Takže jsme se probudili do nového dne, stovky kilometrů jinde, než jsme usnuli. Na nádraží v Petrohradu funguje zajímavý systém nabízení dočasné střechy nad hlavou. Místní „babuškyÿ zde s klíčem v ruce nabízejí komnaty na spaní už na nástupišti. I přes to, že už jsme měli ubytování zařízené v hostelu, chvilku jsme smlouvali 8 . Prošli jsme částí Petrohradu, zjistili, že je docela zima — fouká vítr – shlédli odkaz Potěmkinových vesnic – Rusové když něco opravují, obalí budovu papírovým nákresem budoucího vzhledu objektu. Občas se to zdá až moc srandovní. Za plachtou nestojí vlastně vůbec žádný objekt. Přesně jako v Potěmkinových dobách. Narazili jsme i na čistě buržoazní McDonald’s. Vůbec je strašně srandovní, jak Rusové používají fonetickou transkripci z latinky do azbuky. Někdy se jim to moc nedaří. Různé názvy jako třeba Raiffeisen apod. Dopoledne jsme tedy strávili procházením po Petrohradu, hlavně kolem různých kanálů, kostelů, po parcích, ale vrcholem měla být Ermitáž -– obrazárna umístěná v Zimním paláci, který je architektonickým skvostem, hlavně z hlediska interiérů. Obranářskými skvosty jsou tu Madona s dítětem 9 od Leonarda da Vinci a Gauginova Tahiťanka. Než jsme se k nim však dostali, museli jsme vystát dlouhou frontu. Paradoxem bylo, že vstupné jsme měli jakožto studenti zadarmo. Po dlouhé návštěvě Ermitáže jsme se vydali k parku, kde jsme viděli hned několik svateb Rusů, kteří byli snad mladší než já, a pak ke kostelu Sv. Nikolase, kde jsme – věřte nebo ne – potkali Čecha, kterého jsme viděli v Moskvě. „Kostelÿ mi strašně připomínal pařížský Panteon. Mohutné sloupoví a kupole na vrchu. Koupili jsme si lístky, vylezli nahoru a rozhlédli se po Petrohradu. Fotografie jsme sice neměli zaplaceny, ale nikdo to nekontroloval. Když jsme 8 9
Pro ilustraci fungování naší skupiny — věta znamená: Helenka smlouvala Vysouš však stále říkal, že chce vidět Madonu s prckem.
11
sešli dolů, překvapilo nás obrovské dlouhé černé auto (nebo autobus?) s nápisem Mega Party Bus. Nemohli jsme se s tímto svatebním skvostem nevyfotit. Svatba bez takového auta jako by v Rusku snad ani nebyla. Procházkou k Senému náměstí jsme se zase dostali k McDonaldu, jenž nám nabídnul vhodnou alternativu večerního jídla. Pak už jsme vlezli do metra. Místo jízdenek si zde koupíte mince, které potom házíte do turniketu a ono vás to pustí dolů. Časově je tudíž tato „ jízdenkaÿ neomezená avšak nesmíte vylézt ven z metra. Na internetu jsme si zarezervovali hostel a doufali, že ho najdeme. Zapsali jsme si ale špatnou adresu, a tak jsme měli štěstí, že nám poradili správnou a nakonec jsme do onoho hostelu dorazili. Jaké však bylo překvapení, když jsme zjistili, že ne všichni máme s sebou imigrační kartu, kterou oni k ubytování potřebují. Po desítkách minut jsme to nakonec uhádali a mohli tak zůstat a jít spát. Za 15 euro bylo lůžko celkem fajn. . .
6. 7. 2008 Brzké vstávání kvůli plánované cestě lodí do Petrodvorce však krásný spánek ukončilo. Shledali jsme se u recepce, odevzdali jsme všechno povlečení a už jsme petrohradským vlahým ránem spěchali na metro. Když jsme doputovali až před Ermitáž, kde je molo pro rychlolodě do Petrodvorce, srovnali jsme si dvojí ceny a vybrali loď o 50 rublů levnější. I přes to stála nemalých 550 rublů (cca 400 Kč). Jakmile jsme nastoupili do houpající se lodi, začalo pršet. Chvíli nebylo přes okna v kajutě vůbec nic vidět, ale nakonec bylo docela hezky. Loď se rozjela a díky své konstrukci jsme vlastně ani nepoznali, že na lodi jsme. Dokonce jsme i předjížděli auta, která jela po pobřežní ulici. Byl to tedy pěkný kvapík a za půl hodiny jsme byli tam. Hned v přístavu se ukázal ruský cit pro získávání peněz z turistů. Na malém molu se tísnily dvě kasy a obrovská řada čekajících lidí, protože do samotného Petrodvorce je potřeba mít další zvláštní vstupenku. Takže jsme chtě-nechtě vyplázli dalších 150 rublů.Jinak bychom mohli jen nasednout na příští zpáteční loď a celá plavba by byla téměř zbytečná. Vstoupili jsme tedy do ráje Petra Velikého. Obrovský palác s mohutnou, pozlacenými sochami vytvořenou fontánou na nás dýchnul svojí vznešeností. Jen si představit, jaké zde musely být hostiny, jaký božský klid v nádherných zahradách by byl bez turistů jednadvacátého století. Vyfotit fontánu bez obrovské masy lidí a jen s námi bylo nemožné. Po menší procházce parky jsme se usadili na lavičky, abychom snědli, co nám ještě zbylo. Naházeli jsme ptáčkům drobky, a pak se k nám nachomýtl havran 12
zajímavého držení těla a zvláštního vzhledu. Okamžitě se mu začalo říkat Winston, protože opravdu Winstona Churchilla připomínal. Chtěli jsme se ještě podívat na nějakou katedrálu, která byla kousek od naší lavičky, ale když jsme k ní došli, zjistili jsme, že brána je zavřená. Byl u ní jen malý domeček pro hlídajícího strážného, něco jako můžete vidět na Pražském hradě, tedy až na to, že byl prázdný. Vybídlo nás to k laškování. Jeden z naší skupiny se proměnil v nelítostného pohraničního policistu a další v zastrašeného českého turistu. Výsledek je na nějaké fotografii. Z Petrodvorce jsme se zase lodí vrátili zpět, tentokrát jsme skoro všichni únavou v lodi usnuli. Navíc jsme měli nejlepší místa vpředu, což pobouřilo asi 7-letou holčičku, která chtěla být také vepředu. Když jsme vystupovali z lodi, všimli jsme si, že nad dvířkami do naší kajuty visel nápis „VIP salonÿ. Další zastávkou bylo Muzeum politických dějin Ruska. Nejvíce asi zaujal místní stánek se suvenýry, různé repliky starých plakátů, obrázků na sirkách či pohledech. Chování personálu nás však trochu zaskočilo, neboť paní pokladní se chovala dosti divně. I přes to, že měla drobné bankovky, nechtěla zaplatit sto rublové vstupné tisícovkou. Také nás stále popoháněli, že už se bude zavírat. Některé místnosti, třeba taková obrovská hala věnovaná částečně Leninovi, v nás probouzeli opravdu zvláštní pocity. Nejvíce mě asi zaujala paradoxně fotokopie originálu ústavy Spojených států amerických. Naše pozornost po východu z muzea zabrala loď Aurora, která svým signálem z děla zahájila revoluci a dodnes tu kotví jakožto pomník. Do křižníku se však vejít nedalo a pokračovali jsme si tedy prohlédnout Petropavlovskou pevnost, jež je vlastně takovým otcem Petrohradu, stála tu prapůvodně sama, až poté kolem vyrostlo město. Na náměstí z kostela břinkala zvonkohra a poslouchali ji desítky turistů. Jen nás tak napadlo, že by nebyl celkem problém vyrobit stroj, který by hrál za mistra zvoníka nebo mistryni zvonici. Ta by jen štrykovala a na panelu by zmáčknula např. Mozart a z vrchu kostela by se hrnuly krásné tóny zvonů. Vedle pevnosti je krásná písečná pláž, a tak jsme nelenili a ošplouchli si nožičky. Při té příležitosti byla k vidění rekonstrukce počátku revoluce. Z písku byla zhotovena Aurora i Zimní palác, který posléze podlehl destrukci našich nohou a kamení. V Petrohradě jsou některé stanice metra nádherné. Říkám to i přes to, že jsou v 99 % vymozaikovány Leninem a dělnickými motivy. Poslední na naší zastávce v Petrohradě jsme (snad náhodou) narazili o půl dvanácté večer na hřbitov, kde jsou pochováni velikáni ruského uměleckého života. Jaké překvapení, když po nás hlídač chtěl v tuto dobu 50 rublů za vstup. To nám přišlo hodně, a tak jsme se pomalu ubírali k vlaku. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Vlak, který byl ještě o stovku dražší, než ten kterým jsme přijeli, byl pochmurné kvality, z peřin a všeho se prášilo, snad 13
jen to, že tu byly lehátka, mohlo pomoci k dobrému spánku. Myslím, že všichni jsme brzce usnuli, protože petrohradská návštěva stála hodně sil.
7. 7. 2008 Ráno budíček ve vlaku ve čtvrt na dvanáct, tak tak si dojdu na záchod a za mnou vlakuška zamyká dveře. Čtyřicet minut od moskevského nádraží začíná sanitární zóna, což znamená – žádný záchod. Uff. Ostatní to ale většinou nestihli. Půldenní návštěva Moskvy zahrnuje nejprve Ostankino. Vysokou televizní věž, která bývala kdysi největší na světě (dnes je tuším druhá). Když vylezeme z metra, Helenka spatří staršího pána, který nám ochotně radí kudy tam. Mezi řečí ještě prohodí, že kdysi byl asi metr od živého Stalina. Věž se po pár stovečkách metrů zjevuje. Celou ji obcházíme, až teprve narážíme na jakýsi vchod. Je však opatřen nápisem „Žádné prohlídkyÿ. Helenka se ptá hlídače. Zasměje se. Na Ostankino se po požáru v roce 2000 (při němž mimochodem zemřeli tři lidé) nevyjíždí. Smůla. Putujeme k Lomonosově univerzitě. Zde studovala jedna z jaderňáckých ikon – pan docent Ivan Štoll. Budova univerzity je obrovská, nesrovnatelná s žádnou českou univerzitní budovou, dovnitř nás však hlídači nevpustí. Od univerzity kráčíme asi 5 km kamsi na metro. V lese ještě narážíme na vojenské muzeum v přírodě. Svačinka a pár fotek, ale musíme už utíkat nebo nestihneme vlak do Dubny. Pocházíme kolem Muzea Velké vlastenecké války ve tvaru oblouku, před ním ční 150 metrový špičatý obelisk. V průvodci čteme, že 10 cm za každý den války. Proti nám se rozprostírá obrovské prostranství na jehož konci je vítězný oblouk. Taková zmenšenina a „spatlaninaÿ Napoleonova pařížského oblouku. Všechno je tady prostě bolšoj, veliké, mohutné. Na nádraží se dostáváme extrémně přeplněným metrem. Před eskalátory se tvoří desítky metrů dlouhé nacpané fronty. Na nádraží tak tak stihneme ještě dřívější vlak než ten, kterým jsme chtěli původně. Je však extrémně nacpaný, a tak sedíme i na zemi. Někteří z nás naváží zajímavé kontakty, jako např. Ondra, který si část cesty povídal s pravoslavným knězem, který mohl vážit tak asi 150 kilogramů a sdělovali si svoje názory na Rusko. Musím říct, že prý je tu obyčejný kultivovaný středoevropan např. civilizované za odhazování lahví do koše a nevyhozením skla do trávy či z okna jedoucího vlaku středem pozornosti. V Dubně jsme byli v deset večer. Vybral jsem si peníze z bankomatu, který naštěstí po chvíli přemlouvání mluvil anglicky a vypravil se na nákup. Pak jsem se teprve vrátil na hotel. Vyzvedl jsem si klíče od pokoje, notebook od kamarádů (nechtěl jsem ho přes víkend nechat s Ukrajincem), odemkl 14
dveře do pokoje. . .a nic. . . Nic tam nebylo. Můj kufr, jeho kufr, on, jakékoliv věci. Prostě naprosto vybílený pokoj. I lednička zela prázdnotou. Rychle jsem doběhl pro rusky hovořící Helenku a šupaj na recepci. Tam seděla překvapená recepční. Nechápala. Ukrajinec, kterého jsem pořádně neznal a zahlédl ho v pátek při přestupu v Moskvě, nebyl na pokoji a nebyly tam ani moje věci. V tu chvíli se přiřítila hlavní recepční. Ve chvíli, kdy mě tam uviděla, okamžitě křikla na druhou recepční, že mi dala špatné klíče a že došlo ke změnám. Napůl rusky a anglicky vysvětlila situaci, byl prý nějaký problém s vodou a sprchou, o patro níž si stěžovali na prosakující vodu. Rychle jsem vyhledal nový pokoj, vzal za kliku. . .a bylo zamčeno. . . „Tak co teď. . .ÿ Naštěstí v tu chvíli se na chodbě objevil rozesmátý Kolja, vysvětlil celou situaci, otevřel dveře a já uviděl moje věci. . . Uff . . . Spadl mi obrovský kámen ze srdce. To by nebyla akce bez pořádného šoku pro mě. Konečně sprcha a čisté věci. Na pokoj 921 tentokrát nevyrážím. Do půl druhé píšu část deníku, pak usínám. . . Musím spát. . .
15
Dubenské hraní 8. 7. 2008 Včerejší (nebo dnešní?) pozdní zalehnutí jsem odnesl zaspáním. Vzbudil jsem se v 9:08 a utíkal, avšak nedostihl jsem nikoho. Jenom pana Štekla už v ústavu. Pobaveně už věděl od ostatních, co se mi včera přihodilo. Do místnosti jsem dorazil včas, ještě před půl desátou. První přednášku nešel internet a přednášející si vynucoval svou pozornost. Na první pohled pro mě zajímavé téma Organických scintilátorů 10 tak rozbředl do nezajímavosti, že se to snad nedá ani popsat. Druhý přednášející po kofí brejku už byl lepší, jeho téma však bylo úzce specializované na částicovou fyziku a také začal fungovat internet. Oběd pro mě byl zadostiučiněním. Konečně zase teplé jídlo. I když zase bramborová kaše. Po obědě jsme chtěli v knihovně koupit pohledy, šířila se fáma, že je tam mají. Neměli. Odpolední sezení trvalo dvě hodinky, viděli jsme místní stanici na měření kosmického záření, mají tu trošku jiný systém než my v Česku. Uvidíme, jak to půjde. Na zítra už máme fakt slíbeno, že si s ni budeme hrát. Dnes nám jen vysvětlil strukturu dat a to velmi nezajímavě. Navečer jsme si šli jako obvykle zaplavat do Volhy. Je to krása, uvolnit takhle tělo. . .
9. 7. 2008 Ranní blok přednášek nás nemile překvapil tím, že po celou dobu (kromě přestávky) byl vypnutý wifi internet, asi se na nás spiknuli, abychom dávali pozor. První přednáška byla druhá část o scintilátorech. Tam mě potěšilo, že právě v tomhle úseku ústavu vyrábějí scintilační desky pro detektory k nám do Česka na náš projekt CZELTA. Bohužel se ale opět ukázala povaha 10 Plastové desky, které používáme třeba my v Pardubicích k detekci spršek kosmického záření
16
přednášejícího. Jen Ondra položil hlavu na lavici, aby si trochu odpočinul při tak brzkém ránu, už ho pan pedagog chtěl vyhodit. Ondra se nedal a v místnosti zůstal, ale stálo to silné přesvědčování. Já jsem si po přednášce zašel za tím přednášejícím, jestli by mi nemohl dát obrázky, co měl v prezentaci a jsou na nich čistě scintilační desky pro CZELTu, ještě neobalené izolací. Chvilku něco povídal a vyústilo to v pozvání na pondělí. Nejdřív jsem myslel, že ho s díky odmítnu, ale když hned v zápětí potkal Ivana Štekla a řekl mu, že se jdu v pondělí podívat na výrobu scintilátorů, nemohl jsem už vůbec couvnout. Coffee breaky jsou super právě kvůli vysoké koncentraci jídla, kávy a čaje v jednotkovém objemu místnosti. A zrovínka dneska byly strašně dobré takové úly obalené v oříšcích a naplněné něčím jako je nudlová čokoláda. . . Mňaminky. . . To Rusko není zase tak špatné – inu láska prochází žaludkem. Přeskočíme-li druhou přednášku, která mi přišla jako jedna z nejnudnějších, oběd a nakoupení pohledů s Dubnou v antikvariátu v Laboratoři teoretické fyziky, dostaneme se až k laboratoři, kde se nachází detektory na měření KZ. Tam jsme se sešli a po chvíli konečně začali experimentovat. Teda spíše v uvozovkách, protože jsme vlastně jen přenastavovali elektroniku a její polohu. Také jsme došli strašně daleko pro další dva detektory. Byli jsme pro ně v typicky vědecké laboratoři11 . Tyto dva pojmy jsou často nerozlišitelné. Poté, co jsme odházeli strašnou spoustu krámu, co ležela na detektorech, zjistili jsme, že jsou neuvěřitelně těžké. Po ujití několika stovek metrů s těžkým nákladem jsme ještě vystoupali po úzkých schodech do pátého patra a konečně je položili na zem. Zapojili jsme je. A začali postupně měnit různé parametry. Já jsem průběžně v chvilkách zkoušel v ROOTu vytvořit strukturu na data z CZELTY, umět je načíst z textového souboru, a pak je taky zobrazit. . . Po mnoha neúspěšných krocích jsem to konečně zvládl a byl to strašně krásný takový „stvořitelskýÿ pocit. Měření závislosti vzdálenosti detektorů na počet detekovaných koincidencí 12 narušilo, že jsme asi moc napnuli kabely mezi detektory a vysoké napětí začalo nahlas okolo jedné spojovací krabičky prskat. Byl jsem u toho nejblíže a docela mě to vylekalo. Odpojili jsme elektroniku, rozšroubovali, zahrkali a zašroubovali, u toho jsme povyprávěli Mishkovi o tom, jak se v Česku používá izolací páska, alobal, či rozbrušovačka, a pak už to začalo zase fungovat a měření pokračovalo, sice jsme to nestihli, ale nevadí, zítra budeme pokračovat. Večerní Volha, nákup, spánek. . . 11 12
Čti: skladě Toť pro fyziky, ostatní ať se spokojí s prvním slovem „Měřeníÿ
17
10. 7. 2008 Ranní vstávání, máme být v ústavu až v 10:30 v univerzitním centru, původně sice chceme jít ještě pro známky na pohledy, ale to se v zápětí rozplyne, protože stále čekáme asi na imaginárního studenta, protože Helenka prý vzkazovala, že nejde. Známky tedy nestíháme, do JINRu přicházíme tak tak. Jdeme na exkurzi do laboratoře obsluhující neutronový reaktor. V současné době je odstaven a prochází modernizací, prohlédneme si tak jednu halu s barevnými betonovými bloky jako stíněním proti záření a pár fotografií na stěnách. Toť vše, kdyby jen nebylo toho postávání. V Dubně se udělalo docela teplo, a tak to všechno stojí strašně moc sil. Utíkáme na internet, pak na oběd a zase měřit. Pokračujeme v řadě dalších měření – pro čtenáře od řemesla jsme měnili napětí na fotonásobičích a pozorovali, jak se změní počet detekovaných koincidencí. Podívali jsme se signály jdoucí z detektorů přes osciloskop. Zbývá nám ještě doměřit toky spršek při velké vzdálenosti, na to bude ale čas až v pondělí a beze mne. Budu s chemiky koukat na scintiláky. Večer je pařba u Rumunů, ale tam mě nikdo nedostane. Podle svědků je tam spousta kouře v pokoji. . . A hraju si s ROOTem. A bolí mě paty. Ostříhal jsem puchýře, které mám z petrohradského cupitání a je to strašné. Dobrou noc deníčku, zítra máme piknik. . . Další tři dny budou bez spojení se světem.
11. 7. 2008 Na pátek jsou naplánovány velké akce. První z nich je místo ranního sezení v univerzitním centru. Jedná se o exkurzi ze všech asi nejvýznamnější, svým způsobem asi královskou. Jedeme totiž od hotelu autobusem do druhé části institutu, kde se nachází laboratoř vysokých energií. Především to znamená, že uvidíme urychlovač, což je poměrně raritní událost. Není to sice obrovské LHC, ale zase takový drobeček to taky není. Nejdříve ale musíme přetrpět přednášku o laboratoři v místním konferenčním sále. Sedačky mají jako někde v kině, ale já jsem měl co dělat, abych neusnul. Pak jsme si šli prohlédnout halu, kde se provádějí s urychlenými ionty experimenty. Typicky vědecký nepořádek, spousta nepotřebného železa v obrovské hale. Pak už nás to přestalo bavit, Rumuni si vůbec nedělali starosti s nefocení v areálu a blýskali jednu fotku za druhou. Nejvíce nás ale zajímal samotný urychlovač, kam jsme se posléze dostali. Obrovská kruhová budova, v ní obrovský starý magnetický kolos, na který jsme po schůdkách vylezli. Efektní, ale z dnešního hlediska trochu zbytečné, urychlovače se dnes staví na daleko jiných fíglech. Jsou malé, kompaktnější. 18
Když jsme sestoupili do tunelu pod starý nepoužívaný urychlovač, mohli jsme porovnat, jak supravodivé materiály a vyspělá technika dokáže předehnat těžkou hmotu. Samotný urychlovač má v průměru asi půl metru, v trubkách je kromě prostoru pro urychlování – vakuové komory také systém magnetického pole a chlazení. Tady bych chtěl zdůraznit, že příprava vakua a „zmrazeníÿ na teplotu 4,2 kelvina, které je pro vytvoření magnetického pole nezbytné, trvá čtyři dny, až pak lze urychlovač používat. Po skončení exkurze byl naplánován piknik. Jak jde o jídlo, Rumuni byli vpředu. Šašliků 13 ale bylo dost, člověk se až přejedl. Po odpočinku v trávě, která tedy u mě tradičně vyvolala alergickou reakci, jsme odjeli zpět k hotelu. Došel jsem na nákup, podíval se na film a tradičně skončil na pokoji 921, jelikož se konala oslava Vysoušových jednadvacátých narozenin.
12. 7. 2008 V dnešním programu byl jediný bod: celodenní výlet do městečka Kaljazin se Sergejem 14 . Ráno jsme nejdříve jeli naprosto přecpaným autobusem. Tady to v autobusech chodí trošku jinak než v Čechách. Nastoupíte do autobusu, pak k vám přijde průvodčí a vy ji zaplatíte hotově jízdné a dostanete jenom takovou rádoby jízdenku. Po půlhodinové cestě autobusem jsme pokračovali další hodinu vlakem. Zajímavé je, že za zhruba hodinovou, asi 60 km dlouhou cestu, jsme zaplatili jen 40 rublů. Vlak byl také poměrně nacpaný, ale všichni jsme si sedli. V městečku, které má asi 15 tisíc obyvatel, jsme se opět podívali, jak drsně žijí obyčejní Rusové. Turistickou atrakcí, pokud to tak lze říci, je kostelní věž, která ční nad hladinou místní vybudované nádrže pro elektrárnu, která před lety zaplavila část města. Půlka naší desetičlenné výpravy se vydala motorovým člunem (200 rublů za osobu) až k věži. Po obhlídce okolí, několika zastávkách na jídlo už byl zase čas odjet. Nejdříve jsme se vrátili vlakem zpět do Saviolova, abychom si tam vzali „taxálÿ (autobusy už nejezdí) a dojeli až do Dubny před hotel. Cesta byla drsná, mimo město jsme měli průměrnou rychlost přes 100 km/h, v některých chvílích jsme si to svištěli asi sto čtyřicítkou. Kromě slalomu mezi dírami v asfaltu taxikář občas přehlídl retardér, který je tady poměrně velký a barevně neodlišený od vozovky, což v šedesátikilometrové rychlosti udělá poměrně solidní zvukové a skákací efekty. Večer jsme už jen došli na pravidelné koupáni do Volhy při západu sluníčka. To mi bude v Čechách chybět. 13 14
špízů pracovník univerzitního centra, který se tu o nás stará a všechno zařizuje
19
13. 7. 2008 Odpočinkový den, strašné vedro. Ráno brzké vstávání a odjezd do městečka Sergey Posad, kde je velký klášterní komplex. Strašná nuda, velké vedro, alergie. . . Hodinu a půl jsme se trmáceli autobusem, abychom pak tiše stáli vedle pravoslavných věřících a cítili se trapně, protože jsme do toho prostředí vůbec nepatřili. Zpátky zase hodinu a půl. Příjezd na pokoj, hurá do Volhy, dneska to je opravdu osvěžení. Potom návrat na pokoj, z tepla mi není moc dobře, a tak raději koukám na Futuramu a poté opravuji naši CZELTA práci, která pomalu zamíří do konečného tisku. Dubnou se přežene obrovská bouřka, až jsem se bál, aby třeba nevypadly okna. Dneska jdu brzo spát, protože mě opravdu bolí hlavička. Zítra snad bude lepší den.
20
Týden vyvrcholení 14. 7. 2008 Začíná poslední týden tady v Dubně. Ranní přednášku vede Ivan Štekl. Pojednává obecně historii fyziky, o současných atraktivních oblastech pro výzkum a o tom, co se dělá v ÚTEF. Jedna z těch lepších přednášek, všichni jsme ji poslouchali, ač internet běžel. Po coffee breaku už následovala obvykle špatná nezáživná přednáška o GRID počítačových sítích. Přednášející na snímcích jen uváděl různé zkratky, které mi nic neříkali. Prostě hrůza. Navíc vše rozváděl a četl, a tak jsem vůbec nestíhal exkurzi na výrobu scintilátorů, kterou jsem měl dohodnutou společně s chemiky. Sraz jsme měli o půl jedné na obědě. Když mě ve tři čtvrtě došla s přednášejícím trpělivost, doběhl jsem úplně zpocený v 12:50 před jídelnu, čekající chemiky jsem uchlácholil, že jsem za pět minut najeden. Kdo by tušil, že opravdu v 12:55 budu zpět před jídelnou. Polívku jsem sice nesnědl, ale kompot, brambory s koprem a karboš jo. Chemici byli šťastni, že nepřijdou pozdě. Budova je hned vedle jídelny. Vešli jsme, typická chemická vůně nás hned zasáhla. Po chvilce jsme narazili na toho nepříjemného přednášejícího, který nás ale pozval. První místnost zahrnovala přípravu čistého styrenu. Téměř jednoduše to zahřejí a nechají zkondenzovat. V další místnosti to promíchají s přísadami a nalejí tuto hmotu do hliníkové nádoby, kde ji nechají týden při složitém teplotním programu v lázni polymerovat. Pak už se to jen vyndá, hliník se rozřeže a scintilační hmota jde na zpracování – nařezání, vyleštění a otestování světelných parametrů. Prostě krása. Za patnáct minut hotovo. Vyšli jsme z laborky a tam jsme narazili na Ivana Štekla, který nás pozval na kávu. Tak jsme prošli půlku ústavu až do jednoho z nejkrásnějších míst tady. Vypadá velice „západněÿ. Skleněný balkón s výhledem přímo do zelených stromů. Po kafíčku jsem zase utíkal na projekt, dneska nastavíme aparaturu na celodenní měření. Kromě Mishky přišel i Georgij, takže se zase dlouhosáhle ptal na nějaké nesmysly. S touhle partou Rusů je komunikace vždy na dlouho a na houby. Stanici jsme připravili, GPS anténa snesla vylepšení izolepící 21
páskou. Dál jsem v přestávkách pokračoval v práci na CZELTĚ, snažím se naše data vecpat do ROOTu. A už mi to docela jde. Ve sledu následoval úprk na internet, pak do hotelu, do Volhy na plavání a večer jsme se sešli, abychom začali vytvářet naší prezentaci. Ze zkušeností vím, že nejlepší je, když ji tvoří jen jeden člověk. My jsme čtyři. Jen si představte, jak jsme se hádali o písmu přes pět minut! A jak to dopadlo? Zůstalo tam to původní. Vytvořili jsme nějaké grafy a v jednu jsme to zapíchli s tím, že zítra musíme pokročit.
15. 7. 2008 Úterní ráno začalo asi nejlepší exkurzí, co jsme tu měli. Navštívili jsme místní experimentální pracoviště hadronové terapie. Mají tu urychlovač protonů na energii asi 660 MeV, které zeslabí na 350 MeV, a potom rozvádí asi na šest svazků, tedy do šesti pracovišť. Hadronová terapie je používána pro ozařování nádorů uvnitř těla. Obvykle se používá hlavně gama ozařování, ale tam dochází k velkému ozáření kůže a povrchových vrstev, než dojde záření k nádoru. Protony mají tu výhodu, že energii začnou podstatně ztrácet až uvnitř těla, a tak lze se správným nastavením co nejefektivněji ozařovat. Viděli jsme jak urychlovač, tak ozařovací pracoviště. Všechno působilo velmi strašidelně, koukali na nás divně plastové masky, které fixují hlavu a jsou vždy vyrobeny na míru. Přímo na nás dýchala atmosféra, když už s poslední nadějí přijde pacient, kterému chemoterapie nepomohla a hledá další východisko. Viděli jsme nějaké snímky, asi z tomografie, kde byl hrůzný nádor snad přes půl hlavy. . . Léčba je prý zadarmo. Prostě experiment. Vrátili jsme se na druhou přednášku, která byla o nějakém zobrazování pomocí neutronů. Přednášející jako obvykle vychrlil spoustu hrůzných pojmů a vzorců. Odpoledne jsme vyrazili pro data a dohodnout se, co budeme mít v prezentaci. Po příchodu ke stanici jsme zjistili, že jedna ze dvou neměří a bylo vymalováno. Nějaká data však uložena byla. Misha se pokusil vysvětlovat, jak data přepočítat co normálních jednotek, protože pro změnu zase byla v jiném formátu. Postupně jsme odpadli. Poslouchal už jenom David, na kterého zbyl černý Petr. My ostatní jsme se nudili. Ve čtyři jsme to zapíchli. Teda ne tak docela. Zeptal jsem se na nějaké fotky, Misha nejdříve, že je uděláme zítra. Pak se rozhodl, že raději dnes a přešli jsme půl ústavu pro foťák. Tam proběhl za neuvěřitelně dlouhých 15 minut tři místnosti vedle sebe, zjistil, že mu Georgyj žádný nenechal, sešli jsme o patro níže, jestli tam Georgyj nezůstal. Nezůstal. Misha řekl, že je tedy uděláme zítra. Klidně jsem mu připomněl, že jsme si u detektorů nechali věci. Chvilku přemýšlel, a pak z něj vypadlo, že nemá klíče. Tak pro ně odběhl. Když už jsme čekali pět 22
minut, vyrazili jsme se za ním, jestli na nás třeba nezapomněl. Uviděli jsme ho, jak táhne další elektroniku ke stanici. Pomohli jsme mu, přešli zase půlku ústavu, vzali jsme si věci a raděj těsně před tři čtvrtě na pět odešli. Ta ruská neefektivnost. . . O Volze snad nemusím psát, jsme tam namočeni každý den. Večer jsem doběhl na nákup a v deset jsme začali pracovat zase na prezentaci. Opět se to neobešlo bez hádání. Po půlnoci jsme to s nevalným postupem ukončili.
16. 7. 2008 Dnešek začal příjemnou přednáškou na téma Moderní kosmologie, druhá na téma, které se dotýkalo mionů, už byla horší. Odpoledne jsme měli celkem volné, jenom jsme chvilku pracovali na prezentaci, a potom chvíli seděli na internetu. Ústav jsem opustil v pět s tím, že v šest je sraz, jdeme totiž za kultůrou. Teda kultura – těšíme se na nahou Angelinu Jolie a také na to, jak bude řídit žigulík, to je ve zkratce to podstatné co potřebujete vědět, když se chystáte na film Wanted. My samozřejmě s napětím očekáváme, zda v této posloupnosti akčních scén, budeme potřebovat luštit ruský dabing, či zda si s porozuměním poradíme. Ještě před tím jsme absolvovali jízdu do kina autobusem. Toto kino je na druhém břehu Volhy, takže jsme se docela projeli. Stálo nás to 17 rublíků (12 korunek). Po poradě s osazenstvem autobusu a paní průvodčí (té se platí jízdné) jsme vystoupili na správné zastávce a dokonce i nalezli kino. Koupili jsme si lístky za 120 rublejí (80 korunek) a ještě zasedli do místní velmi buržoazní kavárny. Někteří si dali pivo, já jsem se však odhodlal do koktejlu. Měl tak tajemné jméno, že si ho ani nepamatuji. Byl ale skvělý. Hustý, banánový, se šlehačkou a posypaný strouhanou čokoládou, dvě růžová brčka nemohla chybět. Prostě až na nutnost vypít jej za 3 minuty, to bylo krásně užitých 100 rublů (sedm pětek českých). Dál už jsme pospíchali do sálu, ještě se někteří vrátili pro popcorn a zasedli jsme v místnosti o velikosti většího obýváku, který měl ale poměrně hezké a pohodlné sedačky. Míst prý je asi 70. Film byl super. Detaily jsme si dovysvětlili až po skončení, ale jinak celkem šlo domyslet jednotlivé zápletky v průběhu. K filmu bych jen poznamenal, že nahou Angelinu opravdu uvidíte, žigulík i s půvabnou řidičkou předhání české Pendolino, v kterém visí na zdi náš současný prezident Václav Klaus. Rusové v kinosále asi nepochopili, proč se smějeme při těchto záběrech natočených v Česku, ale to vůbec nevadí. Z kina jsme se vydali zpět do hotelu. Mezizastávkou na několik hodin byla kavárna Nostalgie. Oni tomu říkají trošku honosně kavárna, ale je to 23
normální hospoda ve stanu. Dal jsem si čaj a zapečené brambory se sýrem a majonézou. Až na mini porci to bylo chuťově super, no co byste chtěli za 60 rublů. Bohužel se rozpršelo, ale hospodský nám zavolal taxi a nakonec i jednoho z nás odvezl, protože nemohl pro naši početnou skupinu sehnat 3 taxíky. Tato asi pětikilometrová štreka stála 100 rublů za taxík, což odpovídá 25 rublům jízdného pro jednoho. Paráda. Řidič byl sice občas překvapen, když vyjížděl od hospody protisměrem a proti němu se objevil druhý taxík a další podobné příhody, ale nakonec jsme tuto jízdu standardní taxikářskou Ladou přežili. Prostě tak akorát jít spát. . . V noci odjíždí Kolja zpět do Ukrajiny, takže odzítřka mám zase pokoj pro sebe. . .
17. 7. 2008 Pro mne odpočinkový den. Ráno nás čekala poslední přednáška. Byla zaměřená výstavbu srážeče iontů tady v Dubně. Po coffee breaku už jsme měli volno. Detailně jsme jen pošuchrali prezentaci a vydali se za Georgyjem, abychom mu ji ukázali. S napětím jsem čekal, jak to dopadne. Nejdříve nás vůbec nechtěl přijmout, ať přijdeme až odpoledne. Řekli jsme, že by se nám hodilo, kdyby si našel teď pouhých pět minut, které na prezentování stačí. Souhlasil, a tak jsme rychle doběhli do kanceláře, kde jsme mu v rychlosti pustili naši prezentaci. Asi se mu docela líbila, inu, vůbec není špatná a do 7 minut moc údajů nenacpete. Byli jsme spokojení, že jsme i v klidu stihli oběd. Po chvilce na internetu, jsme vyrazili do hotelu. Dneska má být piknik. Natáhl jsem se na postel. Na sraz ve tři jsem nepřišel, vzbudil jsem se o půl čtvrté. Prý špatné počasí, další sraz o půl páté. Spustil jsem instalaci Service Packu Windows Vista a u této krásné ukolébavky (běhající proužek) jsem usnul. Vzbudil jsem se a opět jsem při příchodu na místo srazu dostal informaci o dalším odložení. Nevadí. . . Nakonec se piknik nekonal, jen jsem si došel na nákup a díval se na film. Zítra je poslední den, alespoň co se týče naší účasti v ústavu.
18. 7. 2008 Poslední den v ústavu. Dnes je na programu prezentace našich projektů. Na řadu jdeme jako třetí. Původní záměr nahrát na webovou kameru naši prezentaci předváděnou Davidem se rozplyne, když se nahrávání snad poprvé za celou dobu používání kousne. . . To byla prostě schválnost. Samotná prezentace je docela dobrá. I další mají prezentace na velmi vysoké úrovni. Objevilo 24
se snad jen pár výjimek, kdy prezentace i prezentování bylo příšerné. Na závěr dostáváme certifikáty o účasti. Odpoledne můžeme věnovat odpočinku. Do čtyř hodin sedíme u internetu, a pak se nadobro loučíme s branou ústavu. Odcházíme do hotelu a vymýšlíme program. Běhání. Už deset dní jsem kvůli puchýřům nemohl běhat a dnes jsem se nakonec vydal na 40 minutový výběh zakončený koupáním ve Volze. Nutno poznamenat, že dnes jsem Helence s Ondrou a Vaškem opravdu stačit nemohl. Večer se scházíme a nakonec se jdeme po pár doušcích vermutu a piva podívat na ruskou diskotéku. Na diskotéce jsem nebyl asi tak pět let. Byla to docela zábava. Teď už musím jít spát, dneska nás za pět hodin čeká vstávání na cestu do Moskvy. Iljiči, těš se!
25
Moskevská návštěva 19. 7. 2008 Brzo vstávám, jako budík mám zapnuté rádio. V šest totiž začíná vysílání jediné stanice, co je tu na rádiu s jedním knoflíkem – hlasitostí. Začíná typicky – ruskou hymnou. Zvláštní to probuzení. Ještě horší ovšem je, že prší. Beru si tak dlouhé kalhoty, jestli bude slibovaných 30 stupňů, na které to teď opravdu nevypadá, tak se asi uškvařím. Ale na druhou stranu nebudu mít problém se vstupy do některých pamětihodností, u kterých píší v průvodci, že vás tam v kraťasech nepustí. Dole u recepce čekáme na Helenku, která se opozdila. Část naší skupiny rychle nastoupila do taxíku a nechali se odvézt až k nádraží. My ostatní jsme si brázdili cestu deštěm. Tady v Dubně je při dešti problém s odtokem. Běžné je, že i na viditelně nové silnici může stát dvacet centimetrů vody, protože odtok prostě není vyřešen. A to samé je s chodníky. Takže hned ránko máme mokro v botách. Na nádraží už stojí náš vlak, jedeme expresem, takže to bude paráda. Je pošmourno vybízející k spánku a sedadlo je poměrně příjemné. Probuzení v Moskvě asi o půl desáté. Máme asi dvacetiminutovou sekeru, co se týče našeho plánu. Od deseti se pouští k Leninovi 15 , a tak těžko říci, jak velká tam už bude fronta a jestli se k němu vůbec dostaneme. Metrem se dostáváme až kousek k Rudému náměstí. Zjišťujeme, že vchod není až tak docela z Rudého náměstí, ale z jedné postranní uličky. Dobíháme na konec fronty. Řada čekajících na nabalzamovaného Lenina končí symbolicky u buržo McDonaldu. Fronta se začne hýbat. Jen nás trochu znervózňuje, že v průvodci píší, že se tam nesmí s batohy,. Po hodince čekání se dostáváme až na dohled k rámům detekujícím kov. Kousek od nich je úschovna, tak tam rychle dáváme batohy, což stojí asi 40 až 60 rublů. Projdeme rámy a už jsme kousíček od mauzolea. Pozvolným krokem se snažíme uklidnit naše chichotání. U Lenina je to zakázané. Vcházíme do temných zdí. Všude stráže. Konečně jsme v místnosti jeho posledního odpočinku. Je v skleněné rakvi, oblečen v saku s modrou 15
A zadarmo!
26
kravatou. Vypadá strašně malý a jednu ruku, myslím že pravou, má zaťatou. Celý průchod trvá do pěti minut. Pak už nás stráž popohání ven. Kdo ví, jak dlouho tu ještě tenhle pán vydrží. Některé jazyky tvrdí, že dokud tu bude stát mauzoleum a za ním busty např. Stalina, tak se tu v Rusku nic nezmění. Myslím, že se s tím dá docela dobře souhlasit. Další na programu je Kreml. Utíkáme vstříc pokladnám, protože je potřeba koupit lístky do klenotnice, tedy jestli ještě budou. Těsně před námi si je někdo kupuje, tak snad ještě jsou. Avšak paní u pokladny odmítavě zavrtí, že už ne. Tak nic, jdeme jen na prohlídku Kremlu (70 rublů) a jeho kostelíků. Po dvou třech kostelech už nás to docela nudí, projdeme se okolo, vidíme známý prasklý zvon Car a dělo Car. Nezbytnou návštěvou v Moskvě je zmrzlinový chrám Vasila Blaženého. Lístky pro studenty za 50 rublíků a už jsme uvnitř. Chrám je vevnitř vymalovaný stejně zvláštně, jako vypadá zvenku. Různé barevné křivky a ornamenty, úzké chodbičky. Krása. Na schodech si dáváme oraz. Pokračujeme procházkou po nábřeží řeky Moskvy, a pak už jdeme na metro. Ještě před ním si ale kupujeme jídlo. Asi by nás nikdo nepochválil, když už si v třicetistupňovém vedru v Moskvě dáváme toust naplněný majonézovým salátem. Salmonelo žij! Metrem jedeme asi tři čtvrtě hodiny k přístavu, odkud vyrážejí lodě např. do Petrohradu a prý také některé jezdí přes Dubnu. Ve stánku se suvenýry se daly koupit různá trička, ale některými z nás chtěné námořnické modrobílopruhované tu měli strašně drahé. Otáčíme se zpět k metru a jedeme na jedno zvláštní místečko. Je to kostel zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO. Vycházíme z metra, všude okolo se válejí plechovky od čokoládového Nescafé. Je tu nějaká akce. Přicházím k slečně, která je rozdává, jednu mi podává a musím uznat, že je to dobrota. U dalšího rozdávajícího si vezmu ještě jedno. Opravdu lahoda, která mě probouzí ze spánku v metru. Všude je strašně lidí, až nám to přijde neuvěřitelné. Přicházíme do parku, kde je onen kostel. Koná se tu hudební festival. No snad se tam dostaneme. Naštěstí je podium a placený prostor až poměrně daleko. Potkáváme tu nějaké Češky, ze srandy upozorňujeme na to, že chvíli nemůžeme sprostě nadávat. Docházíme až k sněhobílému kostelu vypadajícímu tak trochu jako tužka. Pohled kazí panelákové pozadí. Procházíme se a vidíme nové Rusy, jak si to uhánění na motorových lodích po řece. Občas se divím, že při těch blbostech, co vyvádějí, tu loď nepřeklopí. Jdeme se ještě podívat na vršek, je odtamtud výhled na podium. Zaposloucháme se a chvilku posedíme. Vlastně docela dlouhou chvilku. Kromě drobné přestávky na šašlik tu vydržíme až do půl desáté, kdy koncert končí. Nakonec pojedeme i posledním vlakem, elektryčkou o půl dvanácté. Při cestě 27
na metro se snažíme předběhnout asi milion Rusů. Na nádraží se dostáváme asi kolem půl jedenácté, dost času na lahodný kebab (70 rublů), dost času na dva lahodné kebaby (140 rublů), dost času na koupení lístků na električku (168 rublů). Za pět půl dvanáct teprve přistaví vlak, tak se tam rychle nasoukáme, abychom si v klidu sedli a jedeme domů. Ve vlaku se snažím usnout, ale moc to nejde. V Dubně jsme těsně před druhou. Na hotel se dostáváme ve čtvrt na tři. Následuje studená sprcha (teplá voda tu není už týden – něco tu opravují) a konečně spánek. Dobrou noc, dneska vstávám tak ve dvanáct, dřív mě z postele nikdo nedostane.
20. 7. 2008 Vstávám dle nočních požadavků: o půl jedné odpoledne. Posledních 24 hodin v hotelu. Podstatné za tento den je, že kopírujeme fotky. Také začínáme balit, jdeme naposledy na koupání do Volhy, utrácíme poslední rublíky a večer se scházíme na 921, abychom oslavili, jaké to bylo. Vypalování DVD s fotkami trvá až do čtyřech do rána.
21. 7. 2008 Budík na půl desátou, dobalím a připravuji se k odjezdu. Těsně před dvanáctou beru kufry a sjíždím k recepci, odevzdávám klíče a nastupuji do miniautobusu, starého asi milion let. Do některých stoupání jedeme opravdu krokem a máme starost, abychom vůbec dorazili. Navíc v půlce cesty začíná divně chrčet zespodu supervozu. Řidič zastavuje, bere si rukavice, chvíli něco kutí, a pak za nezměněného stavu zvukového doprovodu pokračujeme. Ještě nesmím opomenout, že některé žaludky nevydržely náročný noční program, a tak byla nutná i taková pauza. Na letišti proběhly standardní procedury odbavení a kolem půl páté místního času jsme už seděli v poslední odbavovací hale. Deset minut před pátou už jsme seděli v letadle. Tak a je konec našeho ruského pobytu. Letadlo do Prahy se rozjíždí. . .
28
Závěrečné slovo půlrok poté Rád jsem sepsal svoje zážitky. I kdyby to nikdo nečetl, já si rád zavzpomínám sám. . .
29
