Deník Franz Kratschmera
Byl slunný den a bylo mi pøíjemnì. Pode mnou se vinul tok Vltavy a jáí si vychutnával skvosty okolní pøírody. Dušièkka byla opojena výhledem v dál, jenž Povltaví skýtalo. Tak jsem byl zahledìn do dáli, opøen o okraj balonového koše. Poryv vìtru mne ale vrátil zpìt z mých snù. Do oèí mi vlétl prach a ztratil jsem rovnováhu i mapu. Sice jsem v koši zùstal, ale mapa byla v nenávratnu.Mou poslední spásou byl dalekohled. Spoléhal jsem na jeho èoèky a vyhlížel pøíhodné místo pro pøistání. Sužovala mne zima a hlad, když v tom se mi v hledáèku objevilo mìsto. Zahájil jsem tedy pøistávací manévry, až jsem dosedl i s balonem na matièku zemi š•astnì a bez úhony pøímo pøed rozestavìný objekt. Lidé pøekvapenì hledìli na mne a já si prohlížel je.
Bylo mi øeèeno, že se zde staví nový rathaus. Mìsto, v nìmž jsem se nacházel neslo jméno Sedlèany. Rozhodl jsem se tuto zajímavou lokalitu prozkoumat. Ubytoval jsem se v hostinci u Èeského lva, balón uložil na dvoøe a pøemýšlel,co zítøek pøinese.
Druhý den jsem navštívil starou budovu rathausu, ale nikde nebyla ani noha, tudíž jsem spìchal hledat jiné pozoruhodné místo. Pár chvil bezcílného potulování se po Sedlèanech mne zavedlo na eisenbahn, jenž vypadal velmi novì. Tvoøily se zde zástupy lidí, zpíval jakýsi sbor Sukùv sokolský pochod Slyš polnice, hasièi dìlali štafáž - urèitì se tu dìje nìco zajímavého. Vykroèil jsem smìrem k davu a oslovil jednoho muže, který pùsobil mile. Sdìlil mi, že se zde sokolové pøipravují na jeden z každoroèních sletù. Vyjádøil jsem údiv nad tím, jak si mùže nìkdo dobrovolnì tìlo týrat, ale byl jsem pouèen, že Sokol slouží ku rozkvìtu nejen tìla, ale i ducha a k slávì vlasti. No, dobrá, ale proè je kolem toho tolik slávy? Prý proto, že loni a letos mìli sokolové špatnou sezonu a uvažovalo se o rozpuštìní jednoty. Nikdo nedoufal, že se secvièí na slet. Ale stalo se, a tak jim lidé takto pøišli podìkovat.
Vlak se rozjel, sokolové mávali a lidé mávali jim. Mával jsem také. Mávám, couvám smìrem k východu tak, že jsem vyrazil jednomu zpìvákovi noty z ruky. Noty se rozlétly, zpìvák nadával…Jak to ti Sedlèaòané dìlají, že je jich vždy na jednom místì tolik? Radìji jsem šel zpátky do Lva.
Ráno pøi oblékání jsem se podivil: z kapsy mi èouhal notový part, patrnì jsem si ho tam omylem strèil, když jsem pomáhal zpìvákovi sbírat rozházené noty. Co teï? Nebudou tenorovi noty chybìt? Hoteliér mi poradil, že zpìváci se rádi scházejí v hospodì U Rùže. Po obìdì jsem tam zašel a opravdu, už z dálky byl slyšet zpìv. Vešel jsem do sálu a zaposlouchal se a zaèal si s nimi prozpìvovat. Ale ne dlouho: „ To je on!“ zaøval jeden tenor, „ten mi urèitì vèera na nádraží sebral noty!“ Zamával jsem partem, on mi ho vytrhl z ruky a tváøil se tak, že jsem se vùbec nedivil, proè si sbor zvolil za svùj název jméno bojovníka Záboje. Ti byli schopni bojovat nejen zpìvem, ale i tìlem. Rozhodl jsem se, že si je poslechnu z lokálu. Dal jsem si pivo, slaneèka a poslouchal. Zpívali krásnì, ale zítra radìji lokál zmìním. Co kdyby se jim zase rozlétaly noty?
Když jsem odpoledne pøemýšlel, kam zajdu na pivo, vìdìl jsem, že k Rùži to nebude. Vydal jsem se tedy nahoru po námìstí, kde jsem uvidìl restauraci a vinárnu U Kostrounù – zahrádka, kuželky, studené pivo. Proè ne? V restauraci byla prázdný pouze jeden stolek. Mám štìstí! Tak jsem se posadil. Ale vzápìtí ke mnì pøišel èlovìk, kterého jako bych už nìkde vidìl. Divil se, co tam dìlám, že to je místo jeho a jeho pøítele Mrskoše. Omluvil jsem se, vysvìtlil situaci a pak jsme se pøedstavili. Mé pøekvapení, že jsem hovoøil se skladatelem Josefem Sukem, si asi nedovedete pøedstavit. Pøítel Mrskoš nepøicházel, tak jsme se se Sukem dali do øeèi. Vyprávìl mi, co právì komponuje a pozval mne na procházku cestou, kterou rád chodívá do rodných Køeèovic. Zahráli jsme si kuželky, dali si víno….Do hotelu jsem dorazil nad ránem…
Jeden den na kulturu nestaèil, jelikož pan Suk je velmi hovorný muž. Šli jsme spolu na smluvenou procházku údolím Mastníka, a když jsme se vraceli, bum! Spadla na mì hruška. Sice nezralá, ale protože já hrušky tuze rád, vylezl jsem na strom. Ale noha mi sklouzla a já spadl a uhodil se do hlavy. Když mì Mistr Suk vzkøísil, vidìl jsem kromì nìho i vodníka. To je z té rány, pomyslel jsem si, ale vodník promluvil! Šmankote, já se lekl! Ale oba mi zaèali vysvìtlovat, že je to pan Hartig, èlen sedlèanských ochotníkù a právì jde ze zkoušky na Lucernu.
Pozval nás domù, do nedalekého Amschelbergu (Kosovy Hory), kde mne jeho žena kapku poopravila odìv a pozvali mne i Mistra na pøedstavení, které se má konat pøíští nedìli. Nu, uvidíme. Pan Suk pùjde urèitì, protože jako èestný èlen ochotníkù má zdarma vstupné!
Vèerejší procházka s panem Sukem mne dost unavila, proto jsem si øekl, že si dám dnes pohov a budu koukat z okna svého pokoje, které vede pøímo na námìstí. Však je také na co se dívat – stavba radnice je v plném proudu. Dìlníci pracovali, jen což, ale byl mezi nimi chlapík, který se jim tam jen motal, zjevnì kibicoval a pletl se, kam nemìl. A oni si to nechali líbit! Protože vím, že je potøeba se dìlného lidu nìkdy zastat, vyšel jsem z hotelu a honem k nìmu, abych mu vysvìtlil, že pracujícím se do práce nešprechtí. Ale považte, on to byl jejich stavbyvedoucí, pan Poustka! Nejdøíve mi poradil, abych se staral o své, ale když jsem pogratuloval k píli a šikovnosti jeho zedníkù, usmál se a øekl, že zedníci musí pracovat peèlivì a rychle, protože za pùl roku musí být hotovo!
Nu, a když už jsem byl na námìstí, které dìlalo èest svému názvu –Velké, zjistil jsem, kolik je jen zde míst, kde se scházejí místní, aby spoleènì, ve volném èase vytváøeli dílo pro potìšení nebo pouèení všech ostatních: u Lva, kde jsem bydlel se hrála obèas divadelní pøedstavení, vedle U Rùže se zpívalo, kousek dál severním smìrem se v Mìš•anské besedì konala spoleèenská setkání zpìvákù a ochotníkù a pomyslný kruh uzavírají Koustrounovi, kde se tanèilo, cvièilo a rozprávìlo s panem Sukem. A to nemluvím o Karlu IV. Nahoøe za kostelem, kde mìli zázemí sokolové a ochotníci, o Boháèovì restauraci, která byla divadlu též naklonìna.
