Dávnou vodní cestou za tajemstvím zlaté kačice

Otomar Dvořák foto Marie Holečková

Vážení, na základě telefonické dohody Vám zasílám ukázku z připravované knihy, která vyjde 10. června. pokud budete mít zájem o další informace, sdělte prosím svoje požadavky na tel.: 603 830 296, 311 611 393 nebo e-mail: [email protected]. Kniha bude stát předběžně 199 Kč (možnost množstevní slevy až na 150 Kč), bude mít 160 str. s bohatou barevnou fotografickou přílohou a mapami. Nabízíme rovněž možnost besed s autory ve vámi navrženém termínu. Děkujeme předem za Vaše připomínky a návrhy. S pozdravem Marie Holečková nakladatelství MH Beroun

Text © Otomar Dvořák Foto © Marie Holečková

Dávnou vodní cestou za tajemstvím zlaté kačice

ISBN 978-80-86720-45-6

Vážení, na základě telefonické dohody Vám zasílám ukázku z připravované knihy, která vyjde 10. června. pokud budete mít zájem o další informace, sdělte prosím svoje požadavky na tel.: 603 830 296, 311 611 393 nebo e-mail: [email protected]. Kniha bude stát předběžně 199 Kč (možnost množstevní slevy až na 150 Kč), bude mít 160 str. s bohatou barevnou fotografickou přílohou a mapami. Nabízíme rovněž možnost besed s autory ve vámi navrženém termínu. Děkujeme předem za Vaše připomínky a návrhy. S pozdravem Marie Holečková nakladatelství MH Beroun

Text © Otomar Dvořák Foto © Marie Holečková

ISBN 978-80-86720-45-6

Na úpatí pohoří Džbánu, nedaleko Mutějovic, leží od pradávna Čertův kámen, nenápadná svatyně „zaklínačů vody“ – vpravo u obce Kačice nalezený pozlacený gombík z 9. století s motivem „kačice“.

Otomar Dvořák foto Marie Holečková

Dávnou vodní cestou za tajemstvím zlaté kačice

Putování po Rakovnicku, Kladensku a Berounsku od pramene k ústí potoka Loděnice (Kačáku)

Nakladatelství MH

Obsah Unhošť – křižovatka cest ... 6 Tajná stezka z hlubin věků ... 8 Voda ze Džbánu ... 10 Kroučová – ve znamení chrta ... 14 Louštín – zářící kámen ... 18 Krušovické tvrze ... 20 V říši rusalek u Buckého rybníka ... 22 Třtice – záhadný kámen sv. Mikuláše ... 26 Pole vyhaslých hvězd ve Mšeci ... 28 Tajemství Kornhausu ... 32 Žehrovičtí siláci ... 36 Tvář keltského hrdiny ... 38 V posvátném háji „Na Libáni“ ... 42 Nástrahy mlynářské cesty ... 44 Koněspřežkou z Čelechovic do Kačice ... 48 Radegastova kachna a poklady Kačáku ... 50 Mýtus Stochovského dubu ... 54 Mečový kámen v tuchlovických bažinách ... 58 Turyně – zaplavená země ... 62 Za kameníky do Kamenných Žehrovic ... 64 Údolím lásky k zamordované děvečce v Doksech ... 68

Chatová oblast pod Markovým mlýnem

Jedna z dávných cest po levém břehu potoka Loděnice pod obcí Hostim.

Hora, která není horou ... 72 Zázračná Panna a Zkamenělec v Družci ... 75 Železný klíč Křivoklátska ... 80 Žlábek – pramen pronásledovaných ... 84 Kouř nad Vysokým vrchem ... 86 Mlýny v Poteplí ... 88 Dědkův mlýn ... 92 Vzácné kvítky u posledního mlynáře ... 97 Svárov – hledání boha Svaroga ... 98 Křišťálová kouzla v Nenačovicích ... 102 Chrustenický kříž ... 104 Stáj podzemních koní ... 106 Bitva u osudného brodu v Loděnici ... 109 Studánka věrných milenců U tří habrů ... 112 Říše zkamenělců v Barrandových jamách ... 114 Vodní křižovatka na dně svatojánského kaňonu ... 118 Poustevníkův souboj s ďábly ... 122 Zaklínači a běsi ... 128 Svatyně ptáků na Skále ... 132 Stezkou sv. Ludmily k Hostimi ... 139 Kozlí pevnost nad soutokem Kačáku s Berounkou ... 143 Poslední zastavení ... 146 Mapy – Použitá literatura ... 149

Pivovarský rybník na Černém potoce, který je jedním z největších přítoků Kačáku pod Unhoští. Jen o několik desítek metrů severně stával tzv. Čertův mlýn.

6

Unhošť – křižovatka cest

Unhošť – křižovatka cest

K

dyž jsme se s autorem Otomarem Dvořákem rozhodli putovat kolem malých řek a potoků středních Čech, měli jsme za sebou už zkušenost, že velké toky jsou na rozdíl od životodárných, čistých a energií nabitých říček tak trochu jako žíly v lidském těle – jejich vody již jen odplavují škodliviny. Přesvědčili jsme se o tom u svěžích a málo známých přítoků Mže – Berounky jako je Litavka, Střela či Mžička. Proto další volba padla na potok Loděnici (Kačák), který nás opravdu překvapil množstvím pozoruhodných a tajemných míst i událostí. Najdeme zde zázračné madony, slavné poutní kostely, hradiště Keltů i Slovanů, poklady z doby bronzové, záhadné nápisy z dávných dob, léčivé prameny, první technické památky jako byla koněspřežka ale i loděnickou obdobu turínského plátna, tajemné kameny i jejich řady, jeden z nejslavnějších nálezů keltského umění, svatého poustevníka Ivana, skalní chrámy, nově objevené jeskynní labyrinty Českého krasu i unikátní důlní skanzen… A všemi těmi pozoruhodnými místy se vine tu mírný tu zase prudký potok zvaný Kačák, se svými zlatými kachničkami, které nechyběly v žádné zátočině či rybníku. Jeho břehy vyznačují i směr nejstarší stezky regiony dnešního Rakovnicka, Kladenska a Berounska. Kde ale hledat osu, kolem které se život Kačáku odvíjel a dodnes odvíjí? Historické odkazy nás vedou jednoznačně k nenápadnému městečku Unhošť, které ač stojí poněkud stranou hluboce zaříznutého koryta Unhošť – křižovatka cest

Kačáku, bylo od nejstarších dob vždy významným centrem obchodu a rozvíjejícího se osidlování celé oblasti. Bylo považováno za „bránu Křivoklátska“, neboť tzv. erfurtská cesta od Prahy do Řevničova a dále přes Krušné hory byla v době středověku velmi frekventovaná – a poslední zastávkou před průchodem hlubokými hvozdy byla právě Unhošť. Cesty jakoby daly vzniknout její slávě a významu, který vrcholil v 19. století. Cesty jí ale později toto postavení vzaly – hlavní tahy dnes vedou ke Kladnu… Přesto Unhošť situovaná v jakémsi souběhu čtyřmezí novodobých okresů – rakovnického, kladenského, berounského a Prahy – západ, je nadále křižovatkou výchozích turistických cest a naučných stezek na středním Kačáku, který byl vyhlášen Chráněnou oblastí. Pojďme se tedy jimi vydat – začněme od pramene – možná i vás přilákají k procházkám nebo delšímu pobytu na jeho březích… Marie Holečková

Nově upravené centrum městečka Unhošť.

7

Tajná stezka z hlubin věků

T

entokrát vás nezveme na putování kolem majestátně plynoucích řek, jako byla Berounka nebo Ohře. Spolu s fotografkou Marií Holečkovou jsme se vydali na dobrodružnou výpravu podél jednoho nenápadného, poklidně tekoucího a v suchých obdobích velmi mělkého potoka. Takových potoků jsou v Čechách stovky. Co na něm může být tak vzrušujícího? Nenechme se zmýlit nenápadným vzhledem! Potok, podél kterého se chystáme vydat, je velice zvláštní. Možná už tím, že má dva názvy; lidově se mu říká Kačák a oficiálně Loděnice, podle městečka Loděnice na Berounsku. Obce s tímto názvem najdeme na Kačáku hned dvě, ta rakovnická je chudší o háček nad „e“. Vždycky mě udivovalo, když jsem v městečku Loděnici spatřil obecní znak se symbolem loďky. Tradovaná místní pověst, tvrdící, že tu jeden z prvních českých knížat usadil řemeslníky, aby vyráběli čluny pro přívozy na Berounce, mi připadá vzhledem ke značné vzdálenosti osady od řeky dost nelogická. A přesto má tenhle název s plavbou něco společného. Podle historiků byl právě zdejší potok používán k „lodění“, což byl způsob snadné dopravy dřeva. Pokácené kmeny se shromáždily v kanálu pod vodní nádrží. Pak se zvedlo stavidlo a vzedmutá vodní vlna je unášela až k následující nádrži, kde docházelo k další kumulaci energie a poté opět k vypuštění do další etapy. Koryto muselo být samozřejmě patřičně upraveno a břehy zpevněny kůly a proutím, 8

zejména v zátočinách na nárazové straně. Tímto způsobem se dřevo mohlo dopravovat na značné vzdálenosti. Z té dávné „loděné cesty“ už mnoho nezbylo, snad kromě soustavy rybníků, které vypadají jako náhrdelník z korálků, hustě navlečených na horním toku potoka. Při putování podél nich jsem však myslel i na loďku symbolickou, ztotožňovanou se stříbrným srpkem měsíce, na němž prý dávné mateřské bohyně pluly nočním nebem… A vzpomněl jsem i na zlaté kachny, které prý střeží poklady na dně hlubokých tůní. Samozřejmě, že druhé jméno Loděnického potoka, téměř vesnicky a selsky znějící Kačák, je novější. Začalo se šířit teprve někdy před sto lety, a to hlavně zásluhou trampů. Přesto je mi záhadou, jak vzniklo. Nepochybná je pouze jeho vazba na prastarou osadu Kačici. A právě tam jsme objevili skutečně překvapivý a zatím nikde nezveřejněný důkaz o praslovanských kachních rituálech! Ano, Kačice, Kačák či Loděnice je potok, který jako by přitékal z hlubin věků, z mlhavých vzpomínek na dávná keltská a slovanská obětiště. Zarůstající valy hradišť, zapomenuté hroby, staleté stromy, posvátné kameny, prameny a vztyčené kříže na osamělých útesech jsou orientačními body, vyznačujícími tuto tajnou vodní stezku. Povede nás zvláštní krajinou, kde téměř jihočeská atmosféra rybničnatých blat postupně přechází do lesnatých strží křivoklátské pahorkatiny, aby posléze vrcholila divokými skalními kaňony Českého krasu. A přitom jste stále téměř na dosah hlavního města Prahy! Vydejme se tedy společně od pramene Kačáku až k jeho ústí a nechme se inspirovat zdejším „géniem loci“, oním kouzelným „duchem místa“. Tajná stezka z hlubin věků

Lodenický rybník na Rakovnicku, jeden z největších v okolí Mšece, v době „rybářských žní“.

Tajná stezka z hlubin věků

9

Voda ze Džbánu

L

oděnický potok (čili Kačák) vytéká ze „džbánu“. Když jsme se blížili k jeho prameni, bezděky se mi vybavil symbol z velké arkány tarotu, zvaný Hvězda. Je na něm zobrazena panna, vylévající do jezera vodu ze dvou džbánů. Nad ní září osmicípá hvězda, symbol znovuzrození, obnovy a posvátného křtu. Během dalšího putování jsem pochopil, že to není náhodné podobenství, neboť jeho četné a překvapivé varianty jsme objevovali podél celé vodní trasy Kačáku.

Kounovské kamenné řady.

10

Džbán je název zvláštního pohoří, tvořícího výrazný předěl mezi Rakovnickem a Lounskem. Táhne se od východu k západu, od Kladna až k Žatci. Jeho geologickým podkladem je směs jemnozrnných pískovců, jílovců a slínovců, která se v průběhu druhohor usazovala na dně křídového moře a časem dosáhla mocnosti 30 až 60 metrů. Tenhle měkký, tvárný a poměrně lehký kámen s nádherně sametově šedobílou až nazlátlou barvou, nazývaný opuka (odborně spongilit), byl kdysi velmi oblíbený ve stavebnictví. Aby vynikla barevná krása a pravidelnost pečlivě otesaných kvádříků, nechávaly se budovy zvenčí bez omítky. Opuka byla klasickým stavebním materiálem románských kostelů, klášterů a paláců (od její barvy byl odvozen i název „Zlatá Praha“), ovšem v kraji pod Džbánem tvoří dodnes opukové domy, stodoly, chlévy a sušárny typickou složku lidové architektury, tak svérázné, že nemá v celých Čechách obdoby. Na tyto krásné stavby jsem si vzpomněl, když jsem v Bretani uviděl kamenné rybářské vesničky, schoulené na útesech nad mořem. Že by společné keltské dědictví? Zdejší mohutná vrstva mořských usazenin byla v třetihorách rozlámána tektonickými pohyby, spjatými se vznikem krušnohorského zlomu, a poté šikmo vyzdvižena. Od severu stoupá jen pozvolna a nenápadně, zato k jihu spadá značně příkrými srázy. Příčná údolí, vzniklá vodní erozí, rozdělila původně jednotnou tabuli na řadu úzkých hřbetů a plošin, připomínajících stolové hory. A právě na nich už od pravěku vznikala opevněná sídla, mocná hradiště, střežící důležité přechody z povodí řeky Berounky do povodí Ohře. Mohli bychom Voda ze Džbánu

Džbánská tabule, rozlámaná do podoby stolových hor, střeží rozvodí mezi Berounkou a Ohří. Na některých z vrcholových plošin se zachovaly záhadné kamenné řady.

Voda ze Džbánu

11

Voda z obrova Džbánu. Základy bývalé věže na hradě Džbán v současnosti jímají dešťovou vodu, vpravo – studánka s výbornou vodou na severním úpatí Džbánu u obce Třeboc – směřuje už k Ohři.

12

Voda ze Džbánu

připustit, že se na vrcholových planinách Džbánu konávaly i četné ohňové a vodní rituály; dodnes tu jako zapomenuté svědectví nacházíme zvláštní křemencové balvany, výrazně se odlišující svojí tmavou barvou od okolní bělavé opuky a často zvrásněné podivnými rýhami a miskami, které tvoří obrazce podobající se souhvězdím. Značnou proslulost získaly zejména záhadné kamenné řady na vrchu Rovina nad Kounovem. Podrobněji jsme se jim věnovali v knize Strážci hor a pramenů. Zajímavé jsou i vzpomínky místních pamětníků na kamenné kruhy, likvidované při zakládání nových chmelnic; neméně překvapivý byl nález velkého množství koňských lebek u vsi Hředle. Džbán je podivné pohoří, jakoby obetkané zvláštní melancholií dávných mýtů. Mnohé z nich se tady dodnes vypráví; například o obrovi, který si nabíral vodu z jezera, ale když poprvé zaslechl hlas zvonů, odhodil gigantický džbán na zem a dal se na útěk. Rozlámaný džbán leží v krajině dodnes; vytékají z něj zbytky vody, a když dobře hledáte, najdete v něm i zkamenělé mušle a ulity, které v obrově nádobě uvízly, když nabíral pěkně ode dna. V kraji se připomínají i jarní pohanské rituály, kdy ženy stavěly na zápraží džbány s vodou, aby se v nich po ránu „vykoupalo“ vstávající velikonoční slunce. Tato voda pak byla používána jako „svěcená“, tedy léčivá a zahánějící zlé duchy. Zvláštní název pohoří byl však nejspíše odvozen od zdejších typických pramenišť, uzavřených mokřinatých údolí s plochým dnem, která jsou sevřena mezi strmé stráně a otvírají se jediným, hrdlovitě se zužujícím výstupem vodního toku. Podle tradice i pověstí vedla po vrcholech Džbánu obranná hranice mezi zneVoda ze Džbánu

přátelenými dávnými kmeny Čechů a Lučanů. Když se dívám, jak před námi nad poli a chmelnicemi vystupuje nevysoká, ale srázná linie onoho zvláštního geologického zlomu, vzpomínám na prastaré legendy o strašlivém džbánském drakovi, jenž útočil na vesnice v podhůří a byl pohromou kurníků. Velmi bizarně působí verze pověsti, která vypráví, že nebezpečnou obludu skolil posvěcenou stříbrnou kulí lesník z Kroučové. Počíhal si na ni ve věži kostela v nedalekých Hředlích. Preparovaná dračí hlava, zavěšená na stěně mezi srnčími trofejemi, prý ještě desítky let poté zdobila kroučovskou hájovnu. Co to mohlo být za tvora? Podle mého mínění nejspíš nějaký velký dravý pták. Ale kdo ví?

13

Kroučová – ve znamení chrta

P

rávě vesnice Kroučová je místem, kde chceme začít naše putování. Její název, psaný ve starých kronikách jako Cruczova, má patrně stejný původ jako nedaleké Krušovice. Domnívám se, že je odvozen od staročeského výrazu „krušit“ čili rozbíjet kameny. Malebná vesnice leží na východním úbočí nejvyššího bodu džbánského hřebene, jenž tady dosahuje nadmořské výšky 535,5 m. Nenápadný plochý vrchol je symbolem celého pohoří a nese proto stejné jméno – Džbán. Střechy domků se vynořují ze zahrad na bocích i dně „džbánovitého“ údolí, jímž stoupá jedna z cest, překonávající sedlem celý hřeben a směřující dál, na severní stranu kopců, až k tajemnému slovanskému hradišti Dřevíči, které kronikář Kosmas nazývá „přepevným hradem“ a Hájek se zmiňuje, že ho ohnivým dechem spálil drak. V dominantní poloze nad rybníčkem se v Kroučové tyčí věž kostela sv. Markéty, vládkyně žnoucího srpu, která, což mě ihned zaujalo, stojí jednou nohou na těle pokořeného draka. Zdi kostela svítí zdejší bílou opukou, ale jde o stavbu novogotickou z roku 1905, která nahradila prastarý, mnohokrát zničený kostel (písemně poprvé připomínaný od r. 1352). Ze záhadných důvodů umístil stavitel oltář na západní straně. To je neobvyklé; skoro mi připadá, jako by měly být mše a modlitby nasměrovány k vrcholu Džbánu a k prameni Kačáku… Při přestavbě kostela došlo také k jednomu zajímavému objevu. Kopáči odkryli dvě šachty plné lidských kostí. Šlo

14

o pozůstatky padlých z poslední husitské bitvy na našem území, k níž došlo ještě skoro měsíc po osudné bitvě u Lipan, až 9. června roku 1434. Svedli ji na táhlém hřebeni Džbánu u vsi Řevničova, v lese zvaném Leneška severočeští husité pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Proti nim stály oddíly plzeňského kraje, posílené posádkou z hradu Karlštejna. A husité i tady „museli vyklidit pole“. V líté řeži jich prý padlo asi 150 a ti byli hromadně pohřbeni u kroučovského kostela. Nyní jsou jejich pozůstatky přemístěny pod velký kříž. Jako by mementem národní tragédie měla být i zdejší mohutná lípa, jejíž koruna tajemně šumí před svatyní již přes čtyři století. Říká se jí Fejfarova, na památku rejtarského setníka Fejfara, zdejšího rodáka, jenž prý sem dorazil zraněný a vyčerpaný přímo z nešťastné bitvy na Bílé Hoře, a před kostelem, z něhož právě po mši vycházeli lidé, vykřikl své varování a zhroutil se mrtev do matčiny náruče. Tedy jakási naše obdoba maratónského běžce, ovšem na rozdíl od toho řeckého zvěstuje neblahou zprávu. Podle jiné verze běžel Fejfar jako posel do Kounova, k tamnímu pánu Adamovi, aby ho požádal o vyslání ozbrojené posily, ale nedoběhl a v Kroučové před kostelem padl vyčerpáním. Ať už to bylo jakkoliv, na místě, kde statečný setník vydechl naposledy, byla údajně zasazena lípa, která tu roste dodnes. Za symbol rychlého běhu lze považovat i bílého chrta, jehož obraz můžeme spatřit v obecním znaku. A není tam náhodně! V 16. století zněly okolní stráně často štěkotem obrovské chrtí smečky, tehdy velmi módního plemene, které ve zdejším dvoře hrabě Žďárský, velký milovník loveckých štvanic, choval ve velkém. A všichni Kroučová – ve znamení chrta

Z nepatrného potůčku se stal první velký rybník pod Kroučovou.

Kroučová – ve znamení chrta

15

Památná Fejfarova lípa před kostelem v Kroučové hostí divoké včely, jejichž plástve jsou zřetelné zcela vpravo od hlavního rozvětvení.

16

Kroučová – ve znamení chrta

obyvatelé vsi se museli na výživě chrtů podílet, ať už přímým ošetřováním nebo odevzdáváním povinných dávek. Zajímavě ovšem s touto tradicí chovu psů souvisí pověst, zapsaná kronikářem V. Typoltem, která se váže i k sousednímu Řevničovu: „Vypravuje se, že žatečtí Lučané založili hrad Chejnov mezi vrchy Loustínem a Džbánem. Za jejich bojovného knížete Vlastislava pustošili kraje Pražanů. Když i Stochov asi r. 870 rozbořili, vytrhl proti nim Neklan, kníže Čechů. Jeho vojsku velel Čestmír. Cestou od Prahy schytal lid všecky psy, a když došlo v Podedžbánském údolí k bitvě, vrhla se ta smečka na Lučany s velikým štěkotem, až se řev ozvěnou rozléhal od okolních vrchů, a obec, po bitvě na levém břehu potoku Kačáku vítěznými Čechy založená, od toho ničivého psího řevu Řevničov nazvána.“ Naše věrná průvodkyně fenka Terinka dychtivě větří, jako by tušila, že přichází do míst, která mají psa ve znaku. Nás ovšem vábí něco docela jiného – hledáme

pramen! A není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Turistická mapa sice tvrdí, že kolébkou potoka Loděnice je rybníček pod kostelem v Kroučové. Do této pětihranné nádržky se stahuje několik pramenů ze studní, ale v suchém létě z ní skoro nic neodtéká. Místní starousedlíci nás poučí, že skutečný pramen Kačáku musíme hledat jihozápadně od obce, ve svazích Džbánu. Polní cesta nás vede stoupajícím údolíčkem mezi Džbánem a nižším návrším Králkou do nitra rozsáhlých chmelnic. A tady, v nadmořské výšce 478 m, obklopeno vyrovnanými řadami sloupů chmelnice, se skrývá mokřinaté prameniště. Jsme na místě, odkud započíná Kačák svoji 61,1 km dlouhou pouť. Až ke svému ústí do Berounky, které je v nadmořské výšce 271 m, sbírá přítoky z povodí o ploše 271,1 km 2 . Nenápadný potok – ale tkví v něm skrytá síla vody, vytékající z kamenného džbánu mýtického obra!

Právě tady, v zarostlé mokřině uprostřed chmelnic, na svazích pohoří Džbánu pod obcí Kroučovou pramení potok Loděnice (Kačák).

Kroučová – ve znamení chrta

17

Louštín – zářící kámen

Č

erstvě zrozený Kačák klesá spolu se silnicí k Řevničovu; za zády jsme ponechali plošinu Džbánu, okousanou na čele od četných lomů, a před námi se vpravo tyčí další strážce údolí, mohutný lesnatý hřbet Louštín. Nemůžeme odolat, abychom na chvíli neopustili dosud skromný Kačák, připomínající spíše odvodňovací stružku mezi poli a chmelnicemi, a nenavštívili „mocného vládce kraje“. Vrcholový, protáhle zploštělý hřbet tohoto „svědeckého“ křídového útesu, zdvíhající se do výše 536,7 m.n.m., je dalším mohutným zbytkem erozí rozrušené džbánské plošiny. Ale počítá se už ke křivoklátským

Valy na vrcholu Louštína.

18

Památný dub u louštínské hájovny.

lesům. Býval kdysi nejsevernějším výběžkem valdštejnské obory, rozdělená později křivoklátskými pány Fürstenberky na Lánskou a Řevničovskou. V Řevničovské (Maxově) se chovala černá zvěř. Dnes se divocí vepři volně potulují krajinou a z rozpadlé ohrady (což bývala jedna z nejdelších staveb v kraji, taková malá „čínská zeď“) zůstal jen výrazný kamenný val, vinoucí se lesem na západních svazích Louštína. Jako by se chtěl připodobnit k mnohem dávnějším valům, jejichž zbytky nalezneme nahoře na vrcholové plošině. K ní přicházíme hřebenovou cestou, která je lemována ocelovou šedí mohutných buků, zatínají spáry kořenů do odlámaných opukových srázů. Čas od času se otvírají nádherné výhledy, zejména k jihu, na táhlé vlnění lesů, až do míst, kde se skrývají močály kolem pramenů Klíčavy a kde prýští krvavě rudý železitý pramen Louštín – zářící kámen

Merklovka, u něhož kdysi bývaly lázně. Poblíž se tam vine i násep železniční trati se zastávkou Řevničov, ztracenou doslova v lese, asi 5 km od obce, ke které patří. Na protáhlém plochém vrcholu Louštína rozeznáváme typické prohlubně někdejších příkopů a náspů. Jsou to stopy opevnění halštatského hradiště z doby kolem roku 500 př. n. l., které bylo využíváno i v pozdější době laténské. Val byl zpevněn kamennou obezdívkou a opatřen dřevěnou palisádou. Soudí se, že hradiště nemohlo být trvale osídleno, neboť v blízkosti není vodní pramen. Tenhle problém se objevuje na mnoha podobných pravěkých lokalitách. Možná, že zásobování vodou řešili osadníci nějakou cisternou, do níž zachycovali dešťové srážky. Je však nepochybné, že hlavní jádro osídlení se drželo dna Řevničovské kotliny, kde podél Kačáku a prastaré dálkové obchodní

cesty vznikla celá síť keltských řemeslnických osad. Hradiště na Louštíně pro ně mohlo sloužit jako strážní bod a útočiště v případě ohrožení. Možná bylo též jedním z kultovních míst. Do červena vypálená opuka, nalézaná při vykopávkách uvnitř valů, svědčí o tom, že dřevěné části opevnění shořely při mohutném požáru, patrně poté, co hradiště podlehlo náporu nepřátel. V 1. polovině 13. století vznikl v prostoru zaniklého pravěkého opevnění hrad, nazvaný patrně podle tehdejší módy německy Leuchstein (Zářivý kámen), což by bylo logické, neboť jeho hradby a věže do daleka zářily bělavou barvou opukových kvádrů. Upozorňuji, že tohle je moje soukromá hypotéza, ale připadá mi logičtější, než úvahy, odvozující jeho název od německého slova „lauern“ (číhat). Navíc pro ni svědčí i původní starší podoba názvu – Louštýn.

Vyhlídka směrem ke Krušným horám na obzoru.

Louštín – zářící kámen

19

Krušovické tvrze

H

rad „Louštýn“ zřejmě patřil k soustavě ochranných stanovišť erfurtské obchodní cesty, směřující z Prahy do Saska, a sloužil též jako jedno z loveckých útočišť krále Václava I. Definitivně byl opuštěn na začátku 16. století a nezbylo z něj téměř nic, jen stopy obranných příkopů a hromady suti. Pouze odborník dokáže odlišit, co je tady pravěký a co středověký pozůstatek. Zbytky hradiště i hradu se totiž staly vítaným zdrojem kamení pro stavbu již zmiňované ohradní zdi kolem Maxovy obory. Hora Louštín skrývá i další tajemství, svědčící o jejím mimořádném významu. Na nižším výběžku hory, klesajícím k severozápadu, lze po důkladném

Krušovická vodní tvrz na Krušovickém potoce, přestavěná později na zámeček.

20

pátrání objevit v lesním porostu nezřetelné kamenné základy záhadné stavby, zvané Kozí hrádek. Kdo na ní sídlil? Historické záznamy o tom mlčí. Snad šlo o nějakou předsunutou obrannou baštu středověkého hradu „Louštýna“. Ještě dál, za svažující se roklí se zvedá jazykovitý výběžek Chýnov. Vzpomínáte? Právě o něm se zmiňovala pověst, tvrdící, že se na něm opevnili Lučané a vyprovokovali tak odvetnou trestnou výpravu Čechů. Kolik je na tomto tvrzení pravdy? Nevíme. Nelze ani dokázat, jestli skutečně už před tisíci lety byla na úpatí hory v močálovitém prameništi Červeného potoka (který jako zrádce prchá na opačnou stranu, pryč od Kačáku!) založena vodní tvrz Krušejovice, přestavěná v 18. století na barokní zámeček, jenž je dnes součástí proslulého krušovického pivovaru. Mlhavý podzimní večer halí vlnění kopců do snového oparu. Chvátáme kolem zářících oken pivovarské hospody, odkud zní veselý hlahol německých turistů, holdujících tu dobrému „císařskému moku“ – a najednou jako bychom ve stínu lip před zámkem zahlédli siluetu osamělého muže v renesančním plášti a klobouku. Snad sám císař Rudolf II. Habsburský? Hledá duch hloubavého panovníka lék na svou osamělost v této nostalgické krajině, posvěcené dávnou keltskou magií? Myslí na tajemství kamene mudrců, které mu odmítl prozradit alchymista Kelley, vězněný ve věži Huderce na hradě Křivoklátě? Nebo také cítí onu mocnou sílu „zářícího mořského kamene“ a „vody spěchající z kamenného džbánu“, kterou do svých pláten vtělil i krušovický rodák, malíř Václav Rabas? Něco jako by tkvělo ve vzduchu, otázka, na niž marně čekáme odpověď. Snad ji najdeme na další cestě… Krušovické tvrze

Proslulý pivovar, jenž kdysi zásoboval pivem pražský dvůr císaře Rudolfa II.

Krušovické tvrze

21

V říši rusalek u Buckého rybníka

P

otok Kačák už na nás nedočkavě čeká; jeho vody se zastavily v soustavě rybníků pod Řevničovem. Je jich osm v jedné řadě! První je rybník Třtický (Nový, či Malý Bucek), následuje veliký Bucký, pak Malá Punčocha, Velká Punčocha, Mlýnský, Pilský, Červený a nakonec velmi rozsáhlý Lodenický. Nad pravými břehy nádrží se zdvíhají lesnaté hřebeny vrchů, navazujících na masiv Louštína, zejména tajemný Žalý, jehož jméno upomíná na starověké pohřebiště s dosud neprozkoumanými mohylami. A na úpatí

Strážci Lodenického rybníka na Rakovnicku.

22

těch kopců vidíme četné remízky a rákosiny, mezi nimiž se blýskají vodní zrcadla nastavená modři nebe. Vzrostlé aleje se rozbíhají podél cest přes mírné vlnění pahorků a do daleka svítí krví zrajících jeřabin, nechybí tu typická barokní cibulka na věži kostelíka sv. Mikuláše ve Třticích („třtina“ je staročeský výraz pro „rákos“), letící volavky ani volání kachen – to vše v nás vyvolává pocit, že jsme se na kouzelném koberci přenesli někam do srdce jižních Čech. Ostatně ještě v devatenáctém století byl „řevničovský a mšecký kapr“ stejným pojmem jako „kapr třeboňský“ – a pražské rybí trhy byly zásobovány především odtud. Také se většina zdejších výlovů vyvážela do Saska. Sdělujeme si své dojmy ve stínu prastarých, zadumaných dubů, které svými kořeny zpevňují dlouhou hráz Buckého rybníka. Dva z nich jsou skuteční patriarchové s obvodem kmene kolem pěti metrů, v jejichž rozpukané kůře dosud tkví vzpomínky na dobu před čtyřmi staletími, kdy byl tento rybník zakládán. Ze třetího „veterána“ už zbyl jenom mohutný, vykotlaný pařez. Je až s podivem, jak rozsáhlou plochu (kolem 25 ha) dokáže zaplnit vodou nenápadný Kačák; nutno ovšem přiznat, že Bucký rybník má kromě něj ještě jeden přítok v podobě krátkého potůčku, pramenícího přímo pod Louštínem. Ani živý rekreační ruch (první stanové a chatové tábory kladenských tělocvičných jednot vznikaly na březích Buckého rybníka už ve třicátých letech minulého století) nedokázal narušit zdejší podmanivé přírodní kouzlo. Přitom jde o cílevědomě přetvořenou kulturní krajinu, o důmyslnou ekologickou stavbu, zahájenou již ve středověku a dokončenou někdy v 16. století, V říši rusalek u Buckého rybníka

mechu. Vypadá to jako zvláštní louka, téměř parkového charakteru jako stvořená pro rusalky a mámivá světýlka bludiček. Neboť ta krása je zrádná; kdesi vpředu, kam nedohlédneme, se Kačák rozlévá do několika ramen a tůní, k nimž lze proniknout pouze tehdy, když půda ztuhne mrazem nebo vyschne za letních veder. Slatina přechází v rašeliniště; vrstva odumřelého mechu rašeliníku na některých místech přesahuje hloubku tří metrů! Kdysi se dokonce uvažovalo, že se zdejší rašelina bude těžit pro léčebné účely v lázních Mšené, ale naštěstí zvítězil rozum a nakonec byla celá oblast o rozloze přes 7 hektarů, která nese příznačný název V Bahnách, vyhlášena přírodní rezervací. Vždyť jde o jedinečný unikát – o poslední rozsáhlé rašeliniště ve středních Čechách! která rozsáhlé a zemědělsky nevyužitelné močály přeměnila na výnosné chovné rybníky. Tyto nádrže se současně staly akumulátorem energie pro pohon četných vodních mlýnů, pil a hamrů. Jak vypadala zdejší kotlina předtím, než ji člověk proměnil k obrazu svému? Dovedeme si to představit? Ale jistě! Můžeme vás pozvat na výlet proti proudu času. Stačí jen odbočit na konci hráze Buckého rybníka na lesní cestu, která se proplete chatovou osadou a pokračuje k východu, po okraji lesa mezi vrchem Žalým a pravým břehem Kačáku. Asi po půl kilometru spatříte vlevo od cesty značku přírodní rezervace a informační tabuli. Za rozpadajícím se dřevěným plotem začíná kus fascinující divočiny. Mohutné, solitérní borovice jsou volně roztroušeny v prosychající nízké rákosině, jejíž podklad tvoří polštáře kyprého V říši rusalek u Buckého rybníka

23

Pod Buckým rybníkem se nad pravým břehem Kačáku otvírá kus fascinující „pravěké krajiny“. Je to přírodní rezervace V Bahnách, unikátní pozůstatek dávných močálů.

24

V říši rusalek u Buckého rybníka

Za podobným zážitkem se jinak musíte vydat až na Šumavu nebo do Jeseníků; ovšem vzhledem k malé nadmořské výšce se toto „nížinné rašeliniště“ svým charakterem výrazně liší od oněch vysokohorských. V průběhu roku na něm rozkvétá spousta vzácných a jinde nevídaných rostlin, například prstnatec májový, upolín vyvýšený či kruštík bahenní. S nataženými chlupatými chapadly tady číhá na hmyz dravec rostlinného světa, masožravá rosnatka okrouhlolistá. Stačí ujít jen pár kroků od cesty – a ovane vás dech dávných věků. V duchu vidím karavanu mezků, kráčející po úzké, hatěmi zpevněné stezce mezi neschůdnými močály. A náhle jako by závan větru ke mně odkudsi donesl lkavý tón keltské píšťaly…

Největší středočeské rašeliniště.

Bahnem nás přivítal i vypuštěný rybník Punčocha u chatové osady poblíž obce Třtice.

V říši rusalek u Buckého rybníka

25

Třtice – záhadný kámen sv. Mikuláše

M

álokdo již dnes ví, že ve středověku býval svatý biskup Mikuláš především ochráncem plavců, rybářů a převozníků, že jeho socha střežila brody a mosty. Teprve v baroku ho ve funkci vodního světce nahradil sv. Jan Nepomucký. Patrně tady sehrála svoji roli podobnost Mikulášova jména s Nickem, Mukem či Mokošem, což bývali vodní bohové baltských a slovanských národů. Staří Čechové vhazovali do hlubokých tůní oběti pro vodníka Muka, který se prý často proháněl po vlhkých lukách kolem vody v podobě nezkroceného hřebce. A proč to vyprávím? Připadá mi zajímavé, že právě v obci Třtice (Rákosiny), ležící nad močálovitou nivou Kačáku a nad zmiňovanou rybniční soustavou, vyrostl na pahorku mezi dvěma „nebeskými“ (tedy převážně dešťovou vodou napájenými) rybníčky gotický kostel sv. Mikuláše. V 18. století už byl velmi zchátralý, a tak ho podle návrhu architekta Fr. I. Prée radikálně barokně přestavěli. A právě tehdy byl do východní stěny za kněžištěm umístěn zvenčí kámen se záhadným nápisem. Nezdá se mi, že by dělníci při rekonstrukci svatyně jenom náhodně použili nějaký náhrobek z původního hřbitova. Už samo čestné umístění tomu odporuje. Pětice znaků, sestavená do 52 cm dlouhého a 9 cm vysokého řádku, připomíná zjednodušené, hranatě zalomené (snad 26

kvůli snazšímu kamenickému vysekávání?) gotické písmo. Ale přesto ho žádný znalec dosud nedokázal přečíst! Všichni se shodují pouze na tom, že znak uprostřed by mohl být „W“. Tohle „W“ jsem už někde viděl… No ovšem, na Křivoklátě, kde se na balustrádě druhého nádvoří také nachází řada podivných erbů! Jde o kryptogram z doby Wladislava Jagellonského. Jeho oblíbenou iniciálu „W“ vplétali architekti pozdní gotiky do klenebních svorníků, do ornamentálních arabesek na stěnách i na podstavce sloupů Božích muk. A je přece známo, že manové, sídlící na bývalé třtické tvrzi, byli povinni službami k hradu Křivoklátu! Souvislost nepochybně zajímavá. V obci ovšem existuje mnohem mystičtejší legenda. Podle ní kníže Schwarzenberk cestoval kdysi po Svaté zemi a uviděl tam posvátný kámen, který ho fascinoval natolik, že po návratu domů nechal vytesat jeho repliku. Kameníci ovšem neznali hebrejské písmo a tak vytvořili jen jakousi přibližnou napodobeninu. Existuje ještě jedna hypotéza, tvrdící, že jde vskutku o raně gotické písmo, o zkratku, znamenající toto: D = Deo; I = Inssu; W = Wenceslai; další v řadě je neznámý obrazný symbol, snad rákos, třtina = Trztlincenses; S = Struxerumt. V překladu: „Bohu Rozkazem Václava Třtičtí Postavili.“ Mohlo by tedy jít o základní kámen původního gotického kostela? Kus bělavé opuky, střep z obrova džbánu, magickými symboly označený kámen nás překvapil hned na samém počátku cesty – a to jsme ještě netušili, že nás bude provázet v mnoha podivuhodných proměnách až téměř k jejímu konci. Třtice – záhadný kámen sv. Mikuláše

Kostel sv. Mikuláše v obci Třtice se shlíží v zrcadle „nebeského rybníčku“ – vlevo záhadný nápis na kostele.

Třtice – záhadný kámen sv. Mikuláše

27