David Šenk SMRTELNÍ BOHOVÉ

David Šenk SMRTELNÍ BOHOVÉ

David Šenk SMRTELNÍ BOHOVÉ

Copyright © David Šenk, 2012 (2011) Cover and layout © Václav Šlajch & Lukáš Tuma, 2012 (2011) Published by Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2012 ISBN (e-pub) 978-80-7425-835-0 ISBN (mobi) 978-80-7425-836-7

Krajní prostředky O malorin jsem se začal zajímat náhodou. O jeho existenci jsem samozřejmě věděl, vždyť šlo o jeden z nejzvláštnějších fenoménů naší doby, ale nikdy jsem mu nevěnoval pozornost. Přátelé mě označovali za konzervativního suchara, já přikyvoval a prohlašoval, že už jsem závislý na příliš velkém množství drog, abych se ještě dobrovolně poddával dalším. Pololetní přestávka mě tenkrát zaskočila ve špatném stavu. Maderlen onemocněla nějakou infekční chorobou trávicího ústrojí a já v našem domě osaměl. Trávil jsem proto většinu času na fakultě a snažil se dokončit projekty, na které během výuky nezbýval čas. Kolegové a známí na prázdniny hromadně opustili město, a tak pro mě práce byla tou nejschůdnější cestou, jak se vyhnout depresím, které na člověka večer v prázdném domě dopadají. Z potřeby lidského kontaktu jsem tak svolil k návštěvě zábavního podniku, do kterého mě pozval jeden bývalý žák, kterého jsem náhodou potkal, když jsem se pozdě v noci vracel ze školy domů. „Profesore!“ zavolal a já ucítil z jeho hlasu opravdovou radost z toho, že mě vidí, která byla posléze vystřídána zdviženým obočím inkvizitora. „Nevypadáte moc dobře,“ řekl opatrně. Ten den jsem se neoholil a ani můj oblek nebyl zrovna v perfektním stavu. „Stále tak přímočarý, Stentone?“ usmál jsem se a vzpomněl na naše nesčetné konfrontace u tabule. Vydali jsme se spolu směrem ke stanici expresní dráhy; já mu pověděl o své ženě, on mně o problémech, s kterými se potýkal v práci. Našel dobré místo ve výzkumném oddělení jednoho průmyslového gigantu. Intenzivně se věnovali problematice algebry oktanionů, která – jakožto základ nových procesorů – mohla v budoucnu znamenat revoluci v informačních technologiích. „Profesore,“ řekl Stenton, když už jsme stáli pod stanicí nadzemky v družném hovoru dobrých dvacet minut, „znám kousek odtud jeden dobrý podnik. Jestli nemáte nic jiného v plánu, mohli bychom tam zajít...“ Nechal větu viset ve vzduchu a já přikývl. Prodrali jsme se hloučkem mladíků u dveří, objednali si na baru a usadili se v kóji co možná nejdále od parketu, na kterém se v dusavém rytmu svíjela masa těl. Vrátili jsme se k oktanionům. Šlo o matematický model osmirozměrných čísel, který – podle Stentona a ostatních v jeho oddělení – šlo snadno použít k popisu reálného vesmíru, který prý také disponoval nejméně osmi dimenzemi. Zaujalo mě to. S teoretickými základy tohoto odvětví matematiky jsem samozřejmě byl obeznámen, ale vazby na fyziku mi byly neznámé a Stenton je bohužel nedokázal uspokojivě vysvětlit. Možná v tom ale sehrálo důležitou roli množství kabrňáků, jejichž konzumací jsme náš rozhovor hojně přerušovali. „Profesore,“ mrknul na mě spiklenecky Stenton, když v našem rozhovoru asi po dvou hodinách nastala delší pauza, „Vyzkoušel jste už někdy malorinový sen?“ Zakroutil jsem hlavou. „Myslím, že dnes tento nedostatek můžeme z vašeho života odstranit.“ „Proč?“ mávnul jsem rukou. „Jde o skvělou příležitost se odreagovat a prožít dokonalou katarzi. Pročistí vám to mysl a uvědomíte si pak věci, které před vámi zůstávaly dlouho skryty.“ „Nevšiml jsem si, že by to na ně mělo takový vliv,“ řekl jsem a kývl hlavou směrem k mladíkům, kteří právě opouštěli chodbu vedoucí k lázním. Zběsile gestikulovali a jejich hlasy doléhaly přes clonu divoké hudby až k nám.

Pokrčil rameny. „Žádná droga vám nedá víc, než ve vás již je. Z omezeného hlupáka se nestane génius, ale člověk s otevřenou myslí může dojít k nečekaným zjištěním...“ „Já vím,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Pokud chcete hovořit o umělcích, kteří pod vlivem drog malují, píší či tančí, nevidím důvod, proč s vámi nesouhlasit...“ „O to nejde,“ řekl důrazně. „Malorin je jiný než ostatní halucinogeny. Víte přeci, co všichni po jeho užití zažívají.“ Nebyl jsem si jist, co to o naší civilizaci vypovídá. Jak mohla být ta droga tak populární, když téměř všichni, kteří malorin vyzkoušeli, zažili jen odpornou noční můru, proměnili se v masové vrahy či jejich oběti. Lidé rozsekaní palbou z kulometů, vynalézavé mučení ve výslechových celách… to byl malorin. Chtěl jsem něco takového vyzkoušet? „Pojďte,“ řekl Stenton a nekompromisně mě uchopil za loket. „Uvidíte.“ Nebránil jsem se. Opustili jsme box a odešli do lázní. Společně jsme se osprchovali a vstoupili do ohromného bazénu, který byl plný nejrůznějších zákoutí pro jednotlivce i početné skupiny. U baru jsme koupili malorin a usadili se v malém jezírku nedaleko centrální fontány. Prohlížel jsem si tváře těch, kteří svoji dávku již požili. Zdálo se, že spí, jen jejich hrudníky létaly zběsile nahoru a dolů, tváře zdobily výrazy radosti i smutku. Stenton mě poplácal po rameni, uvelebil se v teplé vodě a polkl svoji kapsli. Zavřel jsem oči a udělal to samé. Byla mi zima. Prsty na nohou chránily před špinavým sněhem odrbané kožené boty, uniforma byla na mnoha místech potrhaná a proti ostrému větru neposkytovala dostatečnou ochranu. Uslyšel jsem cizí hlasy, rozhlédl se a uviděl vedle sebe v zákopu několik desítek vyděšených tváří. Kdosi zařval rozkaz a my se vyhrnuli ze zákopu. Podíval jsem se na ruce, které svíraly chladnou zbraň. Projela mnou zvláštní vlna vzrušení; když jsem uviděl muže v tmavě zelené uniformě, který se pokusil skrýt za vrakem poničeného vozu, pozvedl jsem zbraň a nasázel mu do zad snad tucet ran. Vykřikl a padl k zemi, škubaje všemi končetinami. Doběhl jsem ho, nohou ho otočil, abych mu viděl do kulaté tváře a ještě několikrát vystřelil. *** Nepamatoval jsem si, jak jsem se toho večera dostal domů. Stentona jsem o několik dní později zahlédl v nadzemce, ale otočil jsem se, aby si mě nevšiml. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Snad jsem se zalekl pocitů, které ve mně malorinový sen zanechal. Chtěl jsem se cítit jako nečisté zvíře, ale z mého podvědomí vyvěral úzký pramínek pocitu hrdinství, který mohutněl a nabýval na síle. Odráželo se to i v mých náladách, které jakoby kopírovaly sinusoidu. Rostla ve mně zvědavost, a tak – jakmile skončily pololetní prázdniny – jsem zašel na katedru psychologie za jedním přítelem. „Malorin?“ řekl a zakabonil se. „Nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak vlastně funguje, existuje jen spousta teorií. Já osobně se domnívám, že jde o uvolnění archetypálních zvířecích instinktů, které jsou uložené hluboko v našem podvědomí.“ Odešel jsem do knihovny a nechal si připravit informace o malorinu; včetně desítek svědectví o zážitcích pod jeho vlivem. Zprvu se mi zdálo, že můj přítel má dozajista pravdu, že jde o projev jakéhosi rudimentálního instinktu. O ztělesnění strachu o vlastní život, strachu ze všeho cizího, který sídlil kdesi na dně našich

duší a pod vlivem drogy vystupoval na povrch. Pak jsem si ale všiml něčeho znepokojivého. To, že byl sen vždy v zásadě stejný byla jedna věc – droga ve všech uživatelích cíleně působila na konkrétní mozková centra. Jak ale vysvětlit shodné detaily? Vždyť i já viděl na uniformách bojujících stejné znaky jako ostatní! Ponořil jsem se do studia materiálů tak hluboko, že jsem začal zanedbávat návštěvy Maderlen v nemocnici. Bylo to ode mě sobecké, a tak jsem na pár dní vysadil a věnoval jí několik hodin denně. Seděl jsem pak za skleněnou přepážkou a naslouchal jí. Moje mysl při tom ale těkavě bloudila a Maderlen musela zopakovat otázku někdy snad i třikrát, než jsem odpověděl. „Nad čím přemýšlíš?“ Cuknul jsem sebou. „Malorin,“ řekl jsem po chvilce. „Jaké to je?“ zeptala se a zvedla se na lokty, aby mi lépe viděla do tváře. Usmál jsem se – znala mě jako své boty. „Je to...,“ hledal jsem slova. S nikým jsem o svém zážitku ještě nehovořil. Zadíval jsem se na ni. Připomínala nějaké křehké pohádkové stvoření. Zakletou princeznu ve skleněném zámku. „Je to děsivé,“ vysoukal jsem ze sebe. „Nemohl jsem to ovlivnit. Tryskala ze mě nenávist a vlastníma rukama jsem zavraždil jednoho člověka.“ „Proto to mají všichni rádi,“ řekla a opět se položila. „Nemusejí už hrát ty pitomé hry a číst hloupé knihy, mohou to prožít na vlastní kůži.“ Snad, chtělo se mi říct, ale jen jsem přikývl. Odešel jsem a možná se ani nerozloučil. *** Zvědavost od závislosti odděluje druhá dávka. Vyhledal jsem onen podnik, kam mě zavedl Stenton, našel si v lázních zastrčený kout a to napětí, které jsem v posledních dnech tak palčivě cítil, ze mě spadlo těsně před tím, než jsem kapsli spolknul. Můj druhý malorinový sen se od toho se Stentonem o mnoho nelišil. Snad jen zima byla větší. Pak výstřely a vlna brutální agrese. Tentokrát jsme bojovali ve městě. Vběhl jsem do jedné budovy a zahlédl nepřítele. Zamířil jsem, ale zbraň se mi zasekla a voják se na mě vrhl a podrazil mi nohy. Upadl jsem bolestivě na bok a jen tak tak stačil uhnout před kopnutím do obličeje. Na druhou ránu jsem už ale byl připravený, podařilo se mi jeho nohu zachytit, zakroutil jsem s ní a prudce trhnul. Váleli jsme se po zemi, střepy z rozstřílených oken se mi zabodávaly do zad. Snažil jsem se svého protivníka zardousit. Uvolnil jsem všechny zábrany a ucítil v sobě novou sílu. Po chvíli ochabl a já ho ze sebe svalil. Zalila mě vlna uspokojení – a když účinek drogy pominul, ležel jsem ještě několik minut na místě, hlavu v pohodlné opěrce, tělo nadnášené teplou vodou a vychutnával si ten absolutní, ničím nerušený klid. *** Zavolal jsem Stentonovi a domluvil si s ním schůzku. „Provedli jsme s kolegy na katedře psychologie takový malý pokus,“ řekl jsem a ukázal mu obrázky, které nám namalovali dobrovolníci poté, co se vrátili ze snu. Chvíli si je prohlížel a nevěřícně kroutil hlavou.

„To je fantastické,“ zvolal po chvíli. Poklepal vzrušeně na několik obrázků charismatického muže. „Také jsem viděl jeho obraz v jednom ze snů. Jak je to možné?“ „Někteří se to snaží vysvětlit masovou hysterií,“ řekl jsem pesimisticky. „Ta podobnost v jednotlivostech je však zarážející. Jako kdyby se všichni pod vlivem drogy přenášeli na jedno jediné místo, které zachvátila válka.“ „Pravděpodobně je to zapříčiněno globalizací. Všichni jsme vystaveni stejným podnětům a naše podvědomí na ně reaguje stejným způsobem.“ Zamyslel jsem se nad tím. „Nedává to smysl. Braní drog je ve své podstatě záležitost individuální.“ „Co když byly původně všechny zážitky opravdu mnohem různorodější, ale později se pod vlivem jakéhosi mýtu spojily do komplexního celku?“ Mlčel jsem. Stenton vzhlédl a zkoumavě si mě prohlížel. „Co si myslíte vy, profesore?“ zeptal se. „Vzpomínáte na naši poslední rozpravu? Říkal jste, že náš vesmír má osm dimenzí, ale my jsme svými smysly schopni vnímat jen tři, snad čtyři. Co když to není pravda? Co když malorin aktivuje v našich mozcích nějaký skrytý smysl a otvírá dveře do nějakého dalšího rozměru?“ Stenton se opřel lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Sklopil pohled ke kresbě, mračil se a soustředěně si ji prohlížel. *** Maderlen přivezli z nemocnice. Byla pobledlá, slabá a čekala ji dlouhá rekonvalescence. Pověděl jsem jí o svém podezření. Pověděl jsem jí, že se domnívám, že malorin nezprostředkovává sny, ale tíživou realitu, přenesenou k nám přes propasti času či prostoru. „Chci to také zkusit,“ řekla. „Ty?“ nechápal jsem. „Malorin není pro ženy.“ „Proč? Ženy jsou přeci mnohem citlivější!“ „No právě,“ přikývl jsem. „Malorinový sen má dvě základní varianty. V jedné jsi ten, kdo zabíjí a trestá, v druhé zabíjený či potrestaný. Zdá se, že většina žen zažívá tu druhou variantu a malorin víckrát než jednou nezkusí.“ Měl jsem se zmínit o incidentu, kterého jsem byl nedávno svědkem při jedné návštěvě lázní? Těsně poté, co můj sen skončil, se nedaleko mě ve vodě vzepjala ženská postava a zběsile kolem sebe mlátila pěstmi. Svaly v obličeji měla napnuté a oči jí žhnuly. Šílenství, napadlo mě tenkrát. Jaké to bylo, zažít vlastní smrt? Žena zranila několik návštěvníků a bylo třeba přivolat ochranku, která ji odtáhla do šatny. Vzpírala se v jejich svalnatém obětí a zdálo se, že se jim každou chvilku vytrhne. Rozhodl jsem se o tom pomlčet. Maderlen se chabě usmála. „Přesto bych to také ráda zkusila,“ trvala na svém. Odešel jsem do pracovny a prohrabal se stohem papírů, až jsem našel statistiku, podle které bylo ženských legálních uživatelů malorinu jen pět procent. Mlčky mi ji podala zpět a mně nezbývalo, než zavolat do nemocnice a zeptat se, zda je bezpečné, aby Maderlen ve svém stavu požila malorin. Doktor se na mě podíval jako na blázna, ale řekl, že by to na její stav nemělo mít vliv a přerušil spojení. Odešel jsem do lékárny sehnat dávku. Když jsem se vrátil, Maderlen spala. Měla propadlé tváře, mírně nažloutlou pokožku, ale pokud jsem mohl soudit, vypadala o něco lépe, než když jsem ji vídal v nemocnici. Odešel jsem se umýt, opatrně si pak lehl vedle ní a také usnul. Druhý den jsem si v práci uvědomil, že si nemohu vzpomenout, kam jsem kapsli dal. Položil jsem ji

na noční stolek, přemítal jsem a spěchal po práci přímo domů. Bylo známo jen několik případů, kdy došlo po užití malorinu k fyzickým komplikacím, především epileptickým záchvatům. Přesto – Maderlen měla oslabený organismus! Našel jsem ji v kuchyni, zabalenou do deky, v rukách kouřící šálek. „Byla jsem v nějaké budově plné zubožených tvorů. Leželi na postelích, váleli se na chodbách, chyběly jim končetiny. Jejich tváře... Byly znetvořené, plné šrámů a popálenin. Upírali na mě slepé pohledy a někteří ke mně natahovali ruce a prosili o pomoc,“ řekla Maderlen a podívala se mi do očí. „Pak jsem šla po ulici toho cizího města,“ pokračovala potichu, „když tu začaly výt sirény. Snažila jsem se najít kryt, byla jsem zmatená a vystrašená. Nějaká stará žena se mi pokusila ukázat cestu, ale pak se na obloze objevily letouny s podivně zkroucenými kříži na křídlech. Ozval se zvláštní pisklavý tón, pak následoval výbuch a mě zasypaly trosky zničeného domu.“ *** Několik dní poté mi zavolal Stenton. „Profesore,“ řekl vzrušeným hlasem. „Zmínil jsem se o vaší teorii a vedení mi přislíbilo uvolnit značnou finanční částku k utvoření speciálního výzkumného týmu. Pokud chcete, podám formální žádost a můžete se k nám připojit.“ Nadšeně jsem souhlasil. Můj zájem o malorin zastiňoval vše, čím jsem se v poslední době zabýval. Ve škole mi vyšli – i když poněkud neochotně – vstříc a já začal dojíždět do ohromného komplexu Atemoru v průmyslové zóně na kraji města. Má práce se mi stala drogou. Doslova. Šéfem projektu byl Wirmon Hold, energický muž ve středních letech. Já sám se stal členem komise složené mimo jiné z odborníků na mozkovou chemii, neurobiologii a experimentální fyziku. Pokud byla má teorie správná a malorin naše vědomí přenášel do myslí skutečných tvorů, bylo třeba pochopit způsob, jakým se to dělo, a případně drogu obměnit tak, aby byl kontakt plnohodnotnější, ne omezený na primitivní agresi či strach. Souběžně s tím probíhalo nespočetné množství experimentů. Dobrovolníci zažívali malorinové sny a poskytovali nám podrobné informace. Odkrýval se nám svět plný utrpení a my nevěděli, zda jsme snad původci toho neštěstí. Jak by konflikt probíhal bez nás? Tisíců mužů a žen, kteří pod vlivem drogy dávaly každý den průchod všemu zlému, co se v nich ukrývalo? *** Uběhlo několik měsíců tvrdé práce, plné zklamání i nadějí. Má závislost na malorinu byla den ode dne silnější, utrácel jsem za něj čím dál tím víc. Několikrát jsem Maderlen lhal, že jsem zůstal v práci přes noc, i když jsem ji prožil v lázních. Jednoho dne, když jsem domů přišel pozdě v noci, jsem dům našel prázdný. Pomyslel jsem si, že se snad Maderlen zdržela u známých, ale pak jsem v ložnici na posteli našel krátkou zprávu. „Rozhodni se, co je pro tebe důležitější,“ psalo se v ní. Popadl mě vztek. Vyběhl jsem z domu a namířil si to k Maderleniným rodičům, kde, jak jsem se domníval, ji najdu. „Co tu hledáš?“ zeptala se mě její matka u dveří a já ji hrubě odstrčil. Maderlen seděla na pohovce a smutně si mě prohlížela. Přistoupil jsem k ní a prudce ji postavil na nohy. „Co to má znamenat,“ vyjel jsem na ni.

Mlčela. Zatřásl jsem s ní a svoji otázku několikrát zopakoval. Když neodpověděla, udeřil jsem ji do tváře a strčil do prsou. Schoulila se na pohovce do klubíčka a začala plakat. Vystřelil jsem z domu a několik hodin bloudil městem, neschopen se soustředit. Lomcovala mnou prudká zlost a útěchu jsem našel až v lázních. *** Maderlen se domů nevrátila. Poslal jsem jí omluvný dopis a snažil se svoji závislost držet na uzdě. Nemůžu však říci, že mi chyběla. Byl jsem snad až fanaticky ponořený do své práce a ve chvilkách volna řídil moje myšlenkové pochody malorin. Jednoho dne vtrhl do mé kanceláře vzrušený Stenton. „Je to tady, profesore!“ Stenton přímo zářil nadšením a odtáhl mě do fyzikálního pavilonu. Uprostřed obrovské haly stála koule o průměru několika metrů, obklopená podpůrným lešením. Na „rovníku“ byl v plášti otvor a do něj právě zajíždělo lehátko s postavou pod vlivem malorinu. „Před půl hodinou se jim to podařilo, teď se to snaží zopakovat!“ řekl Stenton. Koule byla naplněná nějakým vzácným plynem, její vnitřní plášť pokrývaly statisíce citlivých fotodetektorů, reagujících i na ten nejtitěrnější záblesk světla. Byl to důmyslný detektor částic, které měly – alespoň hypoteticky – malorinový kontakt zprostředkovávat. Malorin aktivoval v mozku receptory citlivé na tyto exotické částice. Chvíli po nás přišel i Hold a společně jsme se postavili nedaleko kontrolního stanoviště a se zatajeným dechem sledovali obrazovky počítačů. Celá operace trvala jen několik minut a nestalo se během ní nic dramatičtějšího, než že se na několika monitorech rozsvítila červená světla. Hold pak svolal zástupce všech oddělení do velkého přednáškového sálu a oznámil jim experimentální potvrzení existence částice m. Jako Maderlen, napadlo mě. „Nyní je téměř jisté,“ řekl Hold, „že jsme celé ty roky používání malorinu byli ve spojení s nějakou cizí civilizací.“ Sálem se rozlehl potlesk. Oči všech přítomných svítily, navzájem jsme se plácali po zádech a gratulovali si. Mohlo existovat něco víc vzrušujícího? *** Pustili jsme se do analýzy dat. Představa, že někde ve vesmíru jsou inteligentní bytosti, jejichž životy můžeme prostřednictvím malorinu prožívat, nás všechny vzrušovala a motivovala. Řešení osmirozměrných rovnic bylo však velice obtížné a někdy se zdálo, že na to náš matematický aparát nestačí. Uběhl měsíc, pak další a další a my se topili v záplavě rozvětvených vlnových funkcí. Mezitím se začaly objevovat případy zhroucení uživatelů malorinu, pak několikrát došlo k těžkému ublížení na zdraví a k několika vraždám. Vždy šlo o jedince, kteří malorin užívali již několik let. Začalo ve mně klíčit podezření, že tak jako každý proces na světě se i malorinový kontakt snažil dosáhnout rovnováhy – vždyť zatím byl pouze jednosměrný. Začínaly se cizí mysli dostávat v zájmu symetrie do našich? Potkal jsem na chodbě Holda a zmínil jsem se o tom. V poslední době vypadal zdrceně a jeho energie byla ta tam. Vyslechl mě, ale zdálo se mi, že mě nevnímá. Zeptal jsem se ho, zda je vše v pořádku.

„Můj syn,“ řekl, „byl zatčen poté, co v lázních po malorinovém snu utopil jednoho ze svých přátel.“ Po práci jsme se Stentonem Holda odtáhli do jedné hospody poblíž areálu Atemoru a důkladně se opili. Hold plakal, Stenton něco blábolil a já po dlouhé době myslel na Maderlen. *** Situace se dále vyhrocovala a vedení Atemoru přizvalo do našeho týmu zástupce vlády. Během půl roku, kdy se případy agrese objevovaly stále častěji, vláda používání malorinu postavila mimo zákon. Veřejnost byla zmatená, šlo o zásah do občanských svobod, který v historii neměl obdoby. Já jsem si na černém trhu nakoupil zásobu kapslí, ale poté, co jsem se z jednoho snu probral a zdemoloval zařízení v téměř celém domě, jsem je spláchl do záchodu. Kradl jsem pak malorin v Atemoru a k mým ostatním úzkostem se přidal i strach z odhalení. Trpěl jsem stihomamem, zdálo se mi, že mě sledují a zapisují si každý můj čin. V prázdném domě jsem slyšel cizí hlasy, prudce otevíral dveře do vedlejších místností ve zběsilé honbě za špicly, kteří nikdy neexistovali. Ve světlejších chvilkách se mi stýskalo po Maderlen, cítil jsem se osamocený a ztracený, a tak jsem se rozhodl se svojí závislostí skoncovat. Zavolal jsem do práce a vzal si týdenní volno. Zamkl jsem se v domě, četl si, luštil hlavolamy a jedl, když se dostavily abstinenční příznaky. Pálily mě dlaně, v ústech mi vysychalo. Zrak se mi mlžil a tu a tam se mi zdálo, že vidím muže v temných uniformách, jak mašírují po zničených bulvárech měst. Viděl jsem vybombardovaná sídliště, posetá změtí suti a potrhaných těl. Vypaloval jsem hnízda posledního odporu. Koncem týdne jsem jen těžko rozpoznával hranice snu a reality. V jednom okamžiku jsem znavený stál na prahu jídelny, v druhém se tísnil na korbě otevřeného vozu, který nás odvážel za město, kde nepřítel napadl naši předsunutou hlídku. Vydali jsme se po stopě, která nás zavedla do rokle, na jejímž dně tekla tmavá řeka. Čekali tu na nás. Většinou muži v potrhaných civilních šatech. Přikrčil jsem se v hustém podrostu a kryl se před palbou. Dostali jsme rozkaz vpadnout nepříteli do týla, a tak jsme se pomalu plazili po studené mokré zemi. Cítil jsem pach hub a zetlelého listí. Začalo mi zvonit v uších. Granát, napadlo mě. Zmateně jsem se rozhlédl, ale v tom jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil jsem se, ale ne dost rychle. Muž mi zabodl nůž do prsou. „Ty prase,“ řekl a zmizel. Zíral jsem na zvětšující se rudou skvrnu. Kdosi se mnou zatřásl. Otevřel jsem oči. Skláněla se nade mnou rozmazaná postava. Chytil jsem nepřítele pod krkem. „Vzpamatujte se, profesore!“ uslyšel jsem známý hlas. „Já...,“ hlesl jsem a poznal Stentona. Klečel vedle mě na zemi, pokryté zbytky jídla, střepy a zvratky. Kousek za ním stála Maderlen. *** Když jsem se po týdnu neobjevil v práci, Stenton zavolal Maderlen a přemluvil ji, aby s ním zašla do našeho domu. Musel jsem v jejích očích klesnout hodně hluboko, když mě tam viděla roztaženého na zemi s pěnou u úst. Zapřísahal jsem se a ujišťoval, že se vše změní a ona stále jen mlčela. Trvalo týden, než přijala moje pozvání k cestě na venkov. Strávili jsme několik dní na farmě jednoho přítele a unikli tak dusivé atmosféře, která pomalu ale

jistě zachvacovala město. Maderlen mi nic nevyčítala, byla chladná a rezervovaná; já o své závislosti nehovořil a doufal, že se vše časem spraví. Maderlen se pak vrátila ke svým rodičům, ale tu a tam jsme se vídali. A pak jednoho dne počítače vyplivly parciální řešení několika rovnic a my se přiblížili cíli. Po pár dnech skládání konečného obrazu jsme mohli ukázat na malé, nenápadné žluté slunce, které od nás bylo vzdálené snad dvě stě světelných let. Přemluvil jsem Maderlen ke schůzce, večer ji odvezl za město a tu nepatrnou tečku na obloze ukázal. Někde okolo ní obíhala planeta tak podobná té naší, plná tvorů, kteří se navzájem vraždili, zavírali do lágrů a v poslední době přenášeli své šílenství i na nás. „Musíme ten kontakt nějak přerušit,“ řekl jsem. „Ta válka musí někdy skončit,“ namítla Maderlen, „a pak se snad budeme moci s nimi spojit a...“ „Možná skončí u nich,“ řekl jsem, „ale pokud to spojení přetrvá, pak vypukne válka tady. U nás.“ *** Začaly se organizovat protesty za opětovnou legalizaci malorinu. Centrum našeho města se po jedné takové demonstraci proměnilo ve scenérii jako vytrženou z malorinového snu. Stěny budov byly ožehnuté podomácku vyrobenými zápalnými bombami, dlažební kostky posloužily k rozbíjení hlav a oken. Nelegální prodej malorinu rostl, stejně tak jako počet výtržností, násilných přepadení a krádeží. Mě napadla jednou k večeru skupinka mladíků přímo před naším domem. Bránil jsem se, před očima mi probleskávaly scény z mých snů, ale neměl jsem proti nim šanci. Roztrhali mi plášť, sebrali peníze a na oplátku přidali pár kopanců do břicha. Tak takhle se cítí většina žen v malorinových snech, napadlo mě, když jsem se sbíral z chodníku na nohy. Dobelhal jsem se k bytu Maderleniných rodičů. „Co se ti stalo?“ vykřikla Maderlen, když mě uviděla. Unaveně jsem se posadil a zhluboka dýchal. „Už to snad brzy skončí,“ řekl jsem. „Co tím máš na mysli?“ „Podařilo se nám přesně určit, kde se nachází časoprostorový uzel, který malorinové spojení našich světů umožňuje,“ řekl jsem. „Fyzici už přišli i s návrhem, jak ho zničit.“ Vše jsem jí detailně popsal. Mimozemšťané na vývoji atomové bomby pracovali již delší dobu. Stačilo je už jen postrčit a přimět, aby ji svrhli na to správné místo. *** Těch několik posledních měsíců jsem v Atemoru strávil pod vlivem beta-malorinu, speciálního koktejlu, který umožňoval hluboký kontakt, a spolu s ostatními našeptával mimozemským vojákům, vědcům a politikům. Připadal jsem si jako onen duch z té staré známé básně: „A zjevil se mu zvláštní stín a v polospánku nabádal ho k činu, který byl odporný a hrůzný, leč kdo nesl na tom vinu?“ Ostatní se museli cítit podobně – ploužili se po chodbách, mluvili šeptem, na poradách se nervózně vrtěli a uhýbali pohledem. V den Úderu jsem přišel do práce o hodinu pozdě. Stenton si mě podezřívavě prohlížel.

„Někdo vyhodil do vzduchu soupravu nadzemky na jednom přestupním uzlu,“ řekl jsem mu. Vydali jsme se společně na ošetřovnu. Lehli jsme si do připravených lehátek, sestřička nás napojila na přístroje a vpíchla beta-malorin. Patřili jsme se Stentonem ke kontrolní skupině. Zavřel jsem oči a snažil se soustředit. Kontakt přišel během několika vteřin. Byl jsem volný, nespoutaný... bůh. Mohl jsem se probírat myšlenkami těch cizích tvorů, mohl jsem přeskakovat z jednoho do druhého. Vtělil jsem se do malé ženy se šikmýma očima, když tu se mnou kdosi zacloumal. „Profesore!“ otevřel jsem oči. Sestra ze mě strhávala elektrody a Stenton mi podával oblečení. „Co se děje?“ nechápal jsem a snažil se zorientovat. Všiml jsem si dvou příslušníků ochranky u dveří. „Tuto část budovy musíme vyklidit,“ řekl jeden z nich. „Proč?“ nechápal jsem. „Těsně po vašem příjezdu se před branami komplexu začal formovat dav demonstrantů. Domnívají se, že malorin byl zakázán kvůli experimentům, které zde probíhají,“ řekl muž a natočil ke mně obrazovku kontrolního pultu. Po nádvoří komplexu se valila vlna lidí. U brány ležela nehybná těla mužů z ostrahy. „Něco se muselo dostat ven,“ řekl jsem Stentonovi, když jsme se přemisťovali po proskleném můstku do západního křídla. „Nebo někdo něco zaslechl, řekl to během demonstrace a zbytek si dav domyslel,“ přikývl Stenton. Možná již malorinový kontakt dosáhl rovnováhy a nyní k nám proudily syrové negativní emoce z té cizí planety... Dolehla k nám střelba. Ochranka se zastavila, kdosi jim vysílačkou udílel nové rozkazy. Řekli nám, že vládní posily jsou již na cestě, ať pokračujeme do pavilonu C a rozběhli se chodbou pryč. V pavilonu C byla exekuční skupina, dohlížející nad průběhem Úderu. Všichni jsme se po sobě podívali. Jak dlouho mohla nepočetná ochranka čelit davu? Potřebovali každou pomocnou ruku; útočníci se k exekuční skupině za žádných okolností nesměli dostat! Vše muselo proběhnou podle plánu, vždyť na tom závisel osud naší civilizace. Kdosi strhnul evakuační plánek ze stěny a rozdělili jsem si posty. Se Stentonem jsme dostali přidělené schodiště vedoucí na střechu budovy, kam se demonstranti pomocí servisních můstků a požárních schodišť mohli dostat. Schoval jsem se do přístěnku v posledním patře vedle zablokovaných výtahů a čekal s požární sekyrou v ruce. Stenton se krčil v podobném koutku na druhé straně, v ruce odjištěný hasicí přístroj. Hlavou se mi honily zvláštní myšlenky, snad jsem byl stále pod vlivem drogy. Tu a tam jsem uslyšel výstřel či výkřik. Také se mi zdálo, že jsem zvenčí zaslechl skandování. Něco o zvůli vlády a malorinu. Po chvíli jsem si všiml telefonu na protější stěně. Maderlen, napadlo mě. Spěšně jsem vytočil její číslo a netrpělivě klepal prsty do kovového krytu přístroje. Stenton na mě zasyčel, ale ignoroval jsem ho. „Ano?“ objevila se nakonec na malém displeji. „Poslouchej mě pozorně,“ řekl jsem rychle. „Pokud vše dobře dopadne, ta válka na onom cizím světě dnes skončí a malorin přestane fungovat.“ „Co se děje?“ zeptala se a ukázala na sekyru, kterou jsem křečovitě svíral na hrudi. „Na Atemor zaútočil dav rozhořčených feťáků,“ řekl jsem. „Nevím, jak to všechno dopadne, ale chtěl jsem ti říct, že lituji toho, co se s námi stalo. Byl bych rád, kdybych měl příležitost to napravit.“ Chtěl jsem jí toho říct mnohem víc. Chtěl jsem jí říct o své závislosti všechno, jak začala, jak jsem ji podváděl a lhal. O svých snech a pocitech, pro které jsem byl ochotný hodit vše za hlavu. Ale uslyšel jsem na schodišti hluk, a tak jsem se na ni usmál, přiložil si prst k ústům a odběhl se opět schovat do

svého úkrytu. Jistě, ta válka skončí, říkal jsem si v duchu. Za cenu padesáti tisíc obětí. Jakou záruku jsme ale měli, že šílenství, které zaplavilo náš svět, odezní, že se vše vrátí do starých kolejí? Žádnou. K Úderu mohlo dojít každou chvílí. Nikdo na tom nedokázal nic změnit. Popřál jsem těm cizím tvorům na jejich osamocené cestě vesmírem mnoho štěstí a zamával směrem ke kameře telefonu. Stenton vyskočil z úkrytu, z hasícího přístroje prskal bílý sníh a moje sekera... našla cíl. *** Svržení druhé bomby na Nagasaki bylo naplánováno dopředu, ale nikdo až do dnešních dnů nedokázal vysvětlit proč vlastně byla svržena. Bylo to proto, že obsahovala plutonium a ne uran, jako ta svržená na Hirošimu? Byli mrtví a ozáření v Nagasaki oběťmi vědeckého experimentu? Stručná historie druhé světové války Kapitola X: Krajní prostředky

Pozítří: Středoevropský ráj I. Příležitost pro mladé a cílevědomé Marie se snaží soustředit. Cox ji zasypává informacemi, mluví rychle, šermuje rukama a v očích mu hrají plamínky. Jeho samplovací frekvence je, jak se zdá, nejméně dvakrát vyšší než u obyčejných smrtelníků. Je sebevědomý a plný energie, má dlouhé ruce a nohy a na hlavě ježka. Dlouhý černý kabát za ním vlaje ve větru jako pirátská vlajka, na nose má kromě pih ty samé Ray Bany, které Marie viděla minulý týden na Jonathanu Dicksonovi na obálce Popscopu. Cox je odborník na vylepování plakátů. Před rokem ho poslali do Prahy z centrály Unimaxu v Londýně, aby školil nové posily. Dokázal by plakát nalepit snad i na čelo policisty, který se schovává v pasáži před studeným podzimním větrem. Přijíždí tramvaj. Cox se o ni ledabyle opře, zatváří se, jako by ho tlačil kámen v botě a už nastupuje s Marií v závěsu. „Nejdůležitější je bejt nenápadnej,“ usměje se Cox a rozepne si rolák. Tramvaj je přeplněná, zadýchaná, okénka se mlží. Kluk za Coxovými zády maluje na sklo srdce a mává na černovlásku stojící na zastávce. Vystoupí v Jindřišské, Cox vylepuje další tři plakáty. Marie mlčí, má pocit, že se pro práci nehodí. Tramvaj odjíždí ze zastávky a nalevo od dveří už je znát malá skvrna rostoucí reklamy. Ta se najednou rozprskne jako vesmír několik pikosekund po velkém třesku a než souprava zmizí Marii z očí, září reklama na tramvaji v celé své kráse a přitahuje pohledy Pražanů. „Plakáty rozkládá UV záření,“ pokračuje ve výkladu Cox. „Rezistence se dá nastavit od několika hodin až na tři měsíce, podle toho, jak dlouho má kampaň trvat...“ „Mám hlad,“ řekne impulzivně Marie a rozhlíží se. Její oči najdou stánek s párky v rohlíku, ale Cox je neoblomný. „Ještě ti ukážu flusačku,“ zavrtí hlavou a táhne Marii za ruku na náměstí Republiky. Z náprsní kapsy vytáhne asi patnácticentimetrovou kovovou trubičku s plastovým náustkem a stylem profesionálního záškodníka vylepí do oken kanceláří v prvním patře ČNB reklamu na operační systém Villa, oplatky Ritz a švýcarské hodinky Cortez. Marie nasucho polkne. „Try it,“ říká Cox. „Skus si to,“ a podává flusačku Marii. Ta se nadechne a umístí jednu reklamu, omylem, Coxovi na nos a druhou na holuba v nedaleké louži. Cox s bohorovným klidem vytáhne z kapsy malou UV lampu a jedním tahem flíček z nosu odstraní. Opeřence si nevšímá. Marie se cítí pod psa. Má chuť vzít nohy na ramena, ale nechce propásnout šanci. Pokud bude mít dobré výsledky, povýší ji do oddělení plánování nebo designu. Možná ji pošlou do Londýna na stáž a pak se stane trenérem jako Cox. Další reklamu rozrušením spolkne. „To je OK,“ říká Cox, „není to toxic.“ Další dvě hodiny jsou pro Marii utrpením. Kručí jí v břiše, před očima má mžitky. Snaží se držet krok s Coxem, jehož energetické zásoby jsou zřejmě nevyčerpatelné. Kriticky si ho prohlíží a nechápe, odkud se jeho vitalita bere. Díky své výšce působí až vychrtlým dojmem.

Vystupují právě z autobusu někde na Smíchově, když si Cox sundá brýle, podívá se na hodinky, přikývne a usměje se. „To by pro dnešek stačilo,“ řekne, ale Marie ho neposlouchá. Aniž by se rozhlédla, přechází ulici a míří k malému bistru, odkud se line neodolatelná vůně připáleného oleje. Cox chvíli nehnutě stojí na zastávce a sleduje, jak Marie kličkuje mezi vozy. Mezi deseti kandidáty na pozici territory executive, kteří mu prošli rukama, je první, komu se podařilo ho překvapit. Když Cox vstupuje do podniku, Marie již sedí v koutě na vysoké židli s umakartovým opěradlem a cpe se žemlí se smaženým sýrem. Cox si přisedne a složí si ruce na prsa. Marii teče kečup po bradě a Cox se přistihuje, že napjatě sleduje jeho trajektorii. Když už se chystá ukápnout na svetr, vztáhne Cox ruku a ukazováčkem Marii bradu otře. Marie vzhlédne a usměje se. „Ty si nic nedáš?“ zeptá se. „Mám dva lístky na dnešek do Rock Café na Dicksona,“ řekne Cox. „Nepůjdeš se mnou?“ Dávají si sraz na Národní třídě v půl osmé večer. Cox se vrací do centrály Unimaxu na Václavském náměstí a v marketingu si vyzvedává dva volňásky na koncert. V McDonaldu ve Vodičkově pak vypije dva litry coly a spořádá Sněžku hranolků s tatarkou. II. Rock’n‘roll Marie je sirotek. Do svých osmnácti let žije v dětském domově v České Skalici. Jakmile dosahuje plnoletosti, přihlašuje se do agentury Alfax a odjíždí pracovat do USA jako au-pair. Zprvu považuje svůj nový život u rodiny Malletových v Bostonu za bezchybný. Stará se o jejich dvě malé děti – Franka a Charlieho. O víkendech podnikají v jejich velkém Chevroletu výlety do okolí, do Newportu, Plymouthu, na Mys Tresky. Na podzim jezdí do Vermontu, v zimě lyžovat do Colorada. Jenže pak to začne mezi Emily a Dannym skřípat, atmosféra houstne a Marie se často stává obětí jejich návalů vzteku a agrese. Neví přesně, jestli je důvodem to, že Danny pracuje hodně přes čas a málo se věnuje dětem, nebo něco jiného. Malletovi ji peskují kvůli prkotinám, dávají jí protichůdné příkazy a jednou ji Emily dokonce uhodí, když nechá Franka chvilku o samotě v obývacím pokoji. Začne se jí stýskat po těch několika přátelích v Čechách. Vzpomíná na společné jízdy vlakem, na pláže kolem Rozkoše a oschlé chlebíčky v kantýně. Vrací se tedy do Čech, ale všichni, které znala, se rozutekli. Ve Skalici pro ni není práce. Má naštěstí trochu našetřeno, a tak odjíždí hledat štěstí do Prahy. „Jak to šlo?“ zeptá se jí Alena, její spolubydlící, když se vrátí domů. „Myslím,“ usměje se Marie a hodí kabát na věšák, „že to bude dobrý.“ Zmizí na záchodě, ale Alena ji nepřestává zasypávat otázkami. „Jmenuje se John Cox,“ říká Marie, když stojí před zrcadlem v koupelně a hledá lak na nehty. „Ty máš ale štěstí,“ vrčí Alena. „Mě Kája na koncert vzal naposled loni v létě. A to jenom proto, že vstupný bylo dobrovolný.“ Marie si přetáhne tričko přes hlavu a sundá si podprsenku. V bytě je chladno, Alena se také teprve před chvilkou vrátila z práce, a tak ji zazebou bradavky. Jednou rukou si je zahřívá, druhou šátrá ve svém šuplíku pod umyvadlem a snaží se lokalizovat černé prádlo. „Jak vůbec vypadá?“ vyzvídá dál Alena. „Ale,“ řekne naoko ledabyle Marie, „je to takovej hubenej čahoun.“ „Angláni většinou nejsou moc hezký,“ řekne Alena. „To neni pravda,“ brání Coxe Marie.

„Jo, vsadim se, že má hlavu jako kůň, je bílej jako stěna a koktá.“ Marie se zasměje a snaží se vybavit si Coxovu postavu. Je určitě nejmíň o hlavu větší než já, pomyslí si. Když se budeme chtít líbat, bude se muset hrbit. Na Národní třídu dorazí s mírným zpožděním. Cox ji bez okolků chytí za ruku a táhne ke vchodu do klubu. Když si v šatně odloží kabáty, může si ho Marie konečně pořádně prohlédnout. Má široká ramena a krásný zadek. Marie je toho názoru, že pěkní kluci se poznají právě podle správných proporcí těchto dvou tělesných partií. Sál je nacpaný k prasknutí. Předskokani zasypávají obecenstvo jednou rychlou vypalovačkou za druhou, vzduch se tetelí, těla do sebe naráží v klopotném rytmu. Marie se opírá o stěnu, v ruce drží kelímek s džusem a vodkou, pohupuje se ze strany na stranu a po očku sleduje Coxe tančícího v kotli pod pódiem. Pot z něho stříká jako z fontány, skáče snad dva metry vysoko a v záblescích stroboskopu připomíná robota Emila. Marie přemýšlí, jaké by to s ním asi bylo v posteli. Dokázal by ji pomalu vzrušovat, hladit a laskat až by to nemohla snést a dovolila mu do sebe vniknout? Pravděpodobně ne, říká si. Dopije, zahodí kelímek a vklíní se do davu. Když na pódium přichází Jonathan Dickson se svojí kapelou, nezbývá Marii již moc sil. Je okopaná, zdá se jí, že má polámaná žebra, ale cítí se výborně. Krev jí šumí v uších, Cox se na ni zářivě usmívá, přitáhne si ji k sobě a zhluboka se nadechne. Marie ucítí nepatrný závan vůně vody po holení, Coxovo rašící strniště ji škrábe na tváři. Cítí jeho pevné tělo, po zádech jí přejde mráz. Možná by to nedokázal dělat pomalu, přemýšlí, ale zato celou noc. Dickson se dostává ke svému poslednímu hitu, jehož refrén, volně přeložený do češtiny, zní takto: Chci tě držet v náruči milovat se s tebou na stole nebude to bolet víc než jako obvykle. III. Ukaž, co umíš Marie vystupuje v Jiráskově čtvrti, v ruce žmoulá mapku, kterou ji vybavili ráno v centrále Unimaxu. Jako bažant dostala přidělené jedno z nejhorších teritorií v Praze, aby ukázala, co umí. Všude kolem stojí jen samé rodinné domky, na které je podle kodexu společnosti reklamu vylepovat neetické. Courá se ulicí a znuděně nalepí pár kousků na dopravní značky, i když jí Cox vysvětloval, že z toho nic nekouká. „Hele,“ říkal, „provizi dostaneš, když někdo nahlásí, že jsme mu polepili majetek. Myslíš si, že silničáři najímaj lidi, který obcházej Prahu a sledujou, jestli jim někdo nepřilepil plakát na zákaz stání? Nejsme v Anglii. Drž se tramvají, metra a taxíků, jinak ztrácíš čas.“ Marie se rozhlíží a hledá nějaký vhodný objekt. Na školení, které předcházelo praktické zkoušce, se Marie dozvěděla, že v Anglii kvetoucí reklama pomalu vytěsňuje tradiční formy propagace a majitelé billboardů nechávají své plochy záměrně prázdné, že vznikají nahlašovací agentury, které za úplatu sledují přidělené teritorium a na kvetoucí reklamy upozorňují. V ostatních státech Evropské unie a v USA prý není ovzduší tak příznivé, ale v Asii jde o hit číslo jedna a v japonském Tokiu se na konci listopadu koná mezinárodní reklamní festival Koukoku Warudokappu a očekává se, že kvetoucí reklamy z dílny Unimaxu obdrží prestižní ocenění zlatého Orsona hned v několika hlavních kategoriích...

Marie se pokouší vybavit si další Coxovy rady a lituje, že si nedělala poznámky. Je unavená, chce se jí spát – domů se z koncertu dostala těsně před půlnocí a nebýt Aleny, ráno by se nepřinutila vstát. Povídali si s Coxem před domem snad hodinu. V posteli si pak Marie lehla na záda, dala si peřinu mezi nohy a představovala si, jak se jí Cox dotýká. Pálilo ji v krku a točila se jí trochu hlava. Při orgasmu jí uniklo několik stenů, mokrá peřina ji pak celou noc studila na zádech. Marie zahne za roh a svitne jí naděje. Na konci bloku parkuje před malou vilkou světle modrá dodávka. Určitě patří nějakému řemeslníkovi, pomyslí si a přidá do kroku. Za chvíli stojí opřená o vůz a předstírá, po Coxově vzoru, že si z boty vyklepává kamínek. Od domku se ozve nějaký hluk a Marie vidí dva muže, táhnoucí nějaké podlouhlé břemeno zabalené do prostěradla. V tom okamžiku z dodávky kdosi vyskočí a než se Marie zmůže byť na překvapený výkřik, leží uvnitř na zádech a hledí do tmavých očí muže, který jí tiskne ruku na ústa. Cosi ji štípne do krku a svět se zatočí jako řetízkový kolotoč. IV. Unimax Cox sedí s nohama na stole v zasedací místnosti, hledí ven směrem k Muzeu a čeká. Na pravé područce vyklepává osminky, pohvizduje si Bůh ochraňuj Královnu a tu a tam se podívá na hodinky. Marie má už skoro hodinu zpoždění. Vyplácala jistě celou baterii reklam a na schůzku se vykašlala. Spousta mlaďochů vyměkne, pomyslí si Cox, roztrhá dohodu o pracovní činnosti a v Unimaxu je už nikdy neuvidí... Jenže Marie taková není. Cox věří v její skrytý potenciál a doufá, že ji včera alespoň trochu zaujal. Když zavře oči, vidí její rozzářenou tvář, v dlaních cítí její boky. Chtěl by hladit její kůži, zanořit nos do jejích vlasů a vdechovat její vůni, tu zvláštní kombinaci citrónů a skořice. Cítí, jak se mu po těle rozlévá teplo. Spustí nohy na zem, energicky se zvedá a odchází do monitorovacího oddělení o patro níž. Rolety jsou stažené, vzduch by se dal krájet. Coxovi se zdá, že se tu již pár let nevětralo. Unimax samozřejmě práci vylepovačů sleduje a vyhodnocuje. Každá rozkvetlá reklama uvolňuje do okolí látku, jejíž unikátní spektrální čáry detekují analytické stanice, které v Čechách pokrývají již dobrých osmdesát procent území a dokáží lokalizovat reklamy s přesností na desítky metrů. „Boys,“ řekne Cox, „proklepněte mi Marii Fuksovou.“ Jeden z techniků se úkolu ihned ujme. Cox ho zvědavě pozoruje. Přes to, že v Čechách strávil již relativně dlouhou dobu, nepřestává ho fascinovat nadšení a pracovní nasazení místních obyvatel. Za pár šupů jsou tihle lidé ochotni dělat cokoli. A když jim k platu přidáte permanentku do bowling centra, dělají to lépe než Indové či Ukrajinci – o Turcích nemluvě. „Vylepila deset kousků,“ ukazuje po chvilce technik analýzu na monitoru. Vedle malé ikony s Mariiným identifikačním číslem svítí veliká červená nula. „Ani jeden není hlášený,“ řekne technik a významně poklepe na indikátor okousanou propiskou. „Ten poslední je asi na nějakém autě.“ Deset kousků, pomyslí si Cox. Jsou tři odpoledne a s prací začala kolem desáté. První den v terénu se jí zrovna moc nevydařil. Cox poděkuje a odchází na personální oddělení. V. Kde je Marie? Než se dal na marketing, působil Cox v kapele The Swarm, která dosáhla jistého věhlasu v Birminghamu a okolí. Jejich píseň Když hoří slumy se dokonce dostala na druhou příčku nezávislé hitparády na www.alternativecharts.com. Při vylepování plakátů na jednu akci ho však zatkla policie.

Byl obviněn z poškozování soukromého majetku, sprosté mluvy a odporu při zatýkání. Tento incident a opětovné vítězství konzervativců ve volbách ho utvrdily v přesvědčení, že budoucnost Anglie je zpečetěná a že on již pro její záchranu vykonal vše, co bylo v jeho silách. V listu The Guardian našel inzerát společnosti Unimax, která hledala mladé perspektivní lidi, ochotné tvrdě na sobě pracovat a učit se novým věcem. Na personálním oddělení si ho – poté co jim zazpíval svéráznou verzi Žluté ponorky – ihned oblíbili. Protože měl s vylepováním plakátů – byť papírových – mnoho zkušeností, brzy se stal školitelem a trenérem. Koženou bundu vyměnil za oblek a hard disk firemního laptopu zamořil britpopem, kterým si mezi přednáškami vymýval mozek tak dlouho, až se mu ty lahodné melodie začaly opravdu hnusit. Ve žlutý ponorce všichni teď žijem žereme, sereme, po chlastu blijem. Dnes ho nacházíme v jeho apartmá ve Vodičkově ulici. Vaří si kávu a snídá míchaná vajíčka a tvrdý chléb. Nemá dobrou náladu, strávil noc převalováním se na posteli, zásobovaný nočními můrami, mozek přetížený myšlenkami na Marii. Ve spánku mu také bránila tvrdá erekce. Odchází do koupelny, sundává si pyžamo, když mu pípne telefon. „Neíš, kde je Mrie?“ svítí na něj z displeje zpráva očividně napsaná narychlo před odchodem do práce. „Ozvi se! Alena.“ Cox si matně vybavuje, že Alena je spolubydlící Marie. Cox ze zkušenosti ví, že spolubydlící jsou vaši strážní andělé a vždy mají na paměti vaše blaho, protože nechtějí přijít o spoluúčast na nájmu. Alena asi v Mariiných věcech našla jeho vizitku. Cox si čistí zuby, ale nemůže se myšlenek na Marii zbavit. Včera se jí marně snažil dovolat, a tak ji odepsal. Možná předčasně... Nepřišla včera snad proto, že se jí něco stalo? Obléká se a běží do kanceláře. Nejdříve změní tréninkový harmonogram, pošle ho sekretářce a za chvilku stepuje v monitoringu a čeká, až mu technici vytisknou mapku s polohou Mariiných reklam. „Jedna byla umístěná na automobilu,“ vzpomene si technik a neuvěřitelně rychle přeskakuje mezi aplikacemi. Cox se omluví a jde si do skladu pro čmuchací soupravu. Když se vrátí, hrubá analýza pohybu onoho vozu je připravená. Cox vyráží do terénu s úmyslem jít v Mariiných šlépějích. Zastavuje u hřbitova a lípne na dlouhou šedivou zeď několik reklam, aby nevyšel ze cviku. Shodou okolností je jedna na oblíbenou katolickou politickou stranu (blíží se volby), druhá na cestovní kancelář Afrikana: „Pojeďte s námi do ráje!“ Jde po ulici a všímá si blednoucích reklam na dopravních značkách. Okem profesionála hodnotí způsob a přesnost umístění. Stopa končí na křižovatce. Cox se rozhlíží a kleje – neví kudy dál. Po chvilce si všímá, že u plotu leží nějaký předmět. Sebere ho ze země a zkoumavě si ho prohlíží. Je to bota. Mohla by být Marie? Cox si tím není jistý, nepatří k lidem, kteří věnují obuvi mnoho pozornosti. Vyfotí ji a pošle Aleně. Posune si na nose brýle, mhouří oči. Telefon mu pípne v ruce, Alena potvrzuje jeho domněnku ohledně vlastníka boty. Cox se zamračí a podrbe na zarostlé tváři. Napadá ho tisíc nepříjemností, které mohly Marii při vylepování plakátů potkat. Sám musel v začátcích čelit výhružkám a fyzickým útokům ze strany psů i lidí, především důchodců. Majitel vozu si pravděpodobně všiml, že mu Marie něco přilepila na kastli a popadl ho amok. Cox si prohlíží malou vilku za plotem a snaží se odhadnout, v jakém voze její obyvatelé jezdí

a v jakém rozsahu se tedy mohou pohybovat Mariina zranění. Základem je dvojpodlažní domek z třicátých let minulého století, na jedné straně znásilněný moderní přístavbou ze skla a chromu. Předražené sportovní vozy italské provenience s klidem vyloučí. Cox odhaduje vlastníka na fajnšmekra, vyjíždějícího pouze za vlídného počasí. Zazvoní u vrátek. Monika Katzová, čte na zvonku a jeho obavy částečně mizí – ženy většinou nemají se svým automobilem tak intimní vztah. Cox natahuje krk a stoupá si na špičky. „Asi si vyrazila na chatu,“ informuje ho chraplavý hlas. Cox sebou leknutím škubne, otočí se a křivě se usměje na babku vyloženou v okně v přízemí protějšího domu. „Neviděla jste tady včera kolem poledního jednu slečnu?“ zeptá se Cox, přistupuje k ní a snaží se v telefonu najít Mariinu fotku, kterou mu poslali z personálního. Babka registruje jeho zvláštní přízvuk a bere mu telefon z ruky. Bez brýlí toho na blízko moc nevidí, ale cítí, že je to jen laciný typ Nokie, a tak ztrácí zájem a jen neurčitě potřese hlavou. „Možná, že se tu včera motala,“ praví zklamaně. Cox vrhne letmý pohled na telefon. Místo fotografie Marie je na displeji stále obrázek její boty. „Možná odjela s Katzovou,“ nadhodí babka a spiklenecky se usměje. „Na chatu?“ „Na chatu.“ Cox vytahuje analýzu z monitoringu. Vůz s Mariinou reklamou se podle ní s padesátikilometrovou tolerancí nachází v Plzni. „Nevíte, kde ji má?“ zeptá se. Babka pokrčí rameny. „Někde v západních Čechách,“ odpoví. Cox přikývne a spokojeně se usměje. Zdá se, že záhada je vyřešená. „Díky,“ řekne a o chvilku později mizí za rohem. Vypadá to na prodloužený víkend, přemítá, na dámskou jízdu, i když mu není jasné, proč Katzové Marie na vůz přilepila reklamu. VI. Říše divů Cox se řítí ve firemním Fordu po dálnici D5 směrem na západ. Unimax pro své středoevropské zaměstnance nakoupil od krachující automobilky několik vozů a v Náchodě nechal jejich nenasytné pohonné jednotky vyměnit za úsporné elektromotory. Na jedno nabití ujedou až tři sta kilometrů. Staromilci si stěžují na malý výkon a lenost elektrovozů a vtipkují o prodlužovačkách. Cox, odkojený neutěšenou dopravní situací v Británii, kde je v podstatě nemožné ujet více jak pět mil v kuse, si připadá jako vládce silnic. Reproduktory vozu sténají pod útoky řezníků Chainsaw z Belfastu. Větší část zadní sedačky zabírá červený boombox na pět set wattů, který umocňuje atmosféru. Za okny vozu se podél dálnice táhnou pestrobarevné krabice výrobních hal a skladů. Kamiony čekají na rampách a vietnamští řidiči kouří u plotů polské cigarety. Idylka prosperující středoevropské demokracie. Cox mrkne na monitor palubního počítače. Diagnostický program mu nabízí pět nejpravděpodobnějších destinací vozu s Mariinou reklamou a zároveň řeší takzvaný problém obchodního cestujícího, čili nejoptimálnější trasu. Marie byla vybavená baterií reklam na zájezdy na poslední chvíli do Maroka, které blednou opravdu rychle. Číselné hodnoty pravděpodobností na monitoru jsou proto velice nízké, ale Cox je optimista a nepřipouští si, že jeho hledání má jen velice malou šanci na úspěch. Alena také nevěděla, kdo je Monika Katzová – potažmo kde má chatu – i když připustila, že její jméno již někdy slyšela. Když ovšem Cox povolá na pomoc internet, dostává se mu překvapivého zjištění: Monika Katzová je

předloňská Královna krásy Evropské unie. Druhá část zprávy hovoří o tom, že byla unesena neznámými pachateli, kteří od její agentury požadují výkupné ve výši deseti milionů eur. V případě nesplnění jejich požadavků vyhrožují uspořádáním bukakke a následným šířením videozáznamu na světové síti. Cox se domnívá, že jde o pouhou shodu jmen, že Mariina přítelkyně nemá s kráskou kromě jména nic společného. Cox má kufr plný bas s pivem a tajně doufá, že Monika pořádá na své chatě víkendový večírek a jelikož není pozván, nechce přijet bez zápisného. Počítač mu doporučuje opustit dálnici a dále pokračovat po okresce. Cox zastaví u pumpy, dojde si na záchod a koupí si čokoládu. Venku pod červeným slunečníkem sedí trojice chlapů, popíjí pivo a zvědavě sledují obsluhu, jak natahuje z boku fordky šňůru a zapichuje ji do zástrčky teprve nedávno instalované na čerpací stojan. Na to, že jsou očividně nezaměstnaní, kladou Coxovi zasvěcené otázky ohledně výkonu a vybavení a nakonec ho požádají o cigarety. Cox si naláme do pusy čokoládu a za chvilku se již snaží prokličkovat mezi dírami v asfaltu. Pár kilometrů od dálnice si Cox připadá jako v jiné zemi. Mamutí sklady jsou ty tam a malinké vesnice nejenže nemají vlastní samoobsluhu, ale jejich obyvatelé si zřejmě nevšimli, že od poslední návštěvy císaře pána v Čechách uběhlo již pár generací. Stojí na zahrádkách vedle hromad listí ve vybledlých košilích a opřeni o hrábě s vylámanými zuby pozorují Coxe, jak se marně snaží předjet dýchavičný traktor. První počítačem vytypované místo je na kopci s výhledem na malou říčku a rozpadající se mlýn. Cox přibrzdí, ale polní cesta vedoucí dolů je zarostlá a nejeví známky toho, že by po ní v poslední době někdo jel. Před polednem ovšem přijíždí do Kasíkova a příruční čmuchací sada položená na sedadle spolujezdce výstražně zapípá. Cox zaparkuje na návsi vedle kolonie Marťanů – alespoň tak interpretuje žabincem zarostlou požární nádrž – a zamíří k mapě okolí před místní restaurací, umístěnou zde za laskavého přispění Spolku českých turistů a německého výrobce gumových bonbonů. Čmuchací set je kalibrovaný na kvetoucí reklamy Unimaxu, nasává do detekční komory vzduch, zapaluje ho pomocí laserového paprsku a podle odchylky dvou bimetalových jazýčků dokáže určit, zda je ve vzduchu přítomna ta či ona chemická látka. Jde o zjednodušenou verzi přístroje vyvinutého pro americkou DEA, který v Kalifornii slouží boji proti kuřákům. Cox přejede náves, motá se uličkami kolem nízkých stavení, objede zarostlé zahrady a míří do luk za vsí. Asi za půl hodiny je jasné, že jeho vůz si s místním terénem neporadí, polní cesta připomíná tankodrom. Vystoupí, do kapes kabátu nastrká několik lahví piva jako dárek na přivítanou a s detektorem v ruce vyráží do svahu na sever. Koncentrace se zvětšuje, kontrolka zběsile bliká. Cox je u cíle. Skrze stromy vidí rozpadající se panský dvůr, v dávné minulosti očividně nakažený nemocí zvanou JZD, z které se doposud úplně nevzpamatoval. Cox obchází levé křídlo dvora a snaží se nenápadně nakukovat do oken. Jsou zaprášená a uvnitř je tma. Jedno je pootevřené a Cox skrz něj proleze. Natrhne si při tom kalhoty, ale pokouší se si toho nevšímat. O chvíli později stojí skloněný u dveří uprostřed dlouhé chodby, levé oko na klíčové dírce. Uvnitř leží na rozkládacím lůžku svázaná asi dvacetiletá bruneta a Cox si uvědomuje, že je to opravdu Monika Katzová, unesená královna krásy. Cox opatrně vyzkouší kliku, ale dveře jsou zamčené. Narovná se a zmateně se rozhlédne. Je možné, že je zde Marie také někde připoutaná v kazajce k lůžku? Proč?

Potichu vykročí k dalšímu průzkumu, když tu se otevřou dveře několik kroků před ním a objeví se v nich postava v černé sportovní soupravě. „Co tady děláte, člověče?“ Zvláštní přízvuk, cigareta v koutku a taser mají na Coxe neblahý vliv. Taser je policejní typ Dropdown, napájený deseti tužkovými bateriemi. Cox má s touto oblíbenou zbraní britských pořádkových sil mnoho trpkých zkušeností. Dvě šipky, vypuštěné na až desetimetrovém lanku, proniknou i koženou bundou a šedesát tisíc voltů neustojí ani ten největší tvrďák. Cox neváhá ani vteřinu. Vrhne se na muže a strhává ho k zemi. Chvíli se po sobě válejí, uštědří si několik poznávacích ran, ale brzy je jasné, že Cox, zocelený potyčkami s bodrými anglickými spoluobčany i sledováním rugby a fotbalu, má navrch. Znehybní pravačku s taserem, nechá se praštit do ramene, do hrudníku a pak zaútočí pěstmi na krk. Jedna rána, druhá do ohryzku, pak bleskově sáhnout do kapsy a vzít protivníka pivní lahví po hlavě. Muž sebou škubne, šipky s taseru vyletí a zapíchnou se do stropu. Omítka padá zdivo se drolí divný myšlenky v hlavě se rojí. Cox zhluboka oddechuje a prohledává mužovy kapsy, nachází balíček žvýkaček a svazek klíčů. Z druhého konce chodby slyší hlasy. Konfrontace zřejmě neušla pozornosti kompliců, pomyslí si Cox. Vyskočí na nohy, rozběhne se a vrazí ramenem do dveří místnosti se zajatcem. Dveře nepovolí, Cox třesoucími se prsty zkouší jeden klíč po druhém. Pátý dveře otevírá. Cox si přehodí dívku přes rameno jako pytel brambor a prchá na dvůr. Světla bledě modré dodávky Volkswagen poslušně zablikají v odpověď na stisknutí dálkového ovládání na klíčích. Mám tě, řekne si Cox, když si všimne reklamy na boku. Z budovy za Coxovými zády vybíhají dvě postavy, z výrazu jejich tváří je jasné, že pokud se jim dostane do parády, čekají ho nepěkné chvíle. Cox hodí bezvládné tělo dovnitř a o několik sekund později je možné spatřit populární německý vůz, kterak kodrcá po polní cestě směrem ke Kasíkovu. Coxovi se točí hlava vzrušením. Ve zpětném zrcátku vidí vůz pronásledovatelů. Je to postarší džíp Venturer s pohonem na všechny čtyři. Cox stáhne okénko a v náprsní kapse nahmatá flusačku. Je nabitá expresní reklamou na poslední štyk Willa Brookse. Vykloní se z okna a tradááá. Vůz poskočí na výmolu a Cox má co dělat, aby neskončil v příkopě. Zásahem si nemůže být jistý, ale věří si. Šlape na plyn a poprvé v životě se modlí. Nahlas. „Ó Bože, slituj se, všechny hříchy jsou splacené,“ cituje Johna Lydona. Za chvilku je jasné, že Cox je opravdovým přeborníkem. Na předním skle pronásledovatelů se najednou rozprskne reklama na animovaný akční trhák. Rozšklebená pusa hlavního hrdiny a balalajka v jeho ruce donutí řidiče džípu strhnout volant. Topol u cesty se pod nárazem vozu otřese, z prasklého chladiče se vyvalí pára, ze dveří se pomalu vypotácejí cestující. Cox se ušklíbne. „Bloody buggers,“ procedí mezi zuby. Zatahuje ruční brzdu, dodávka sebou smýkne, chvíli se zdá, že se převrátí, Cox točí volantem jako patnáctiletý závodník F1 na simulátoru. Jako zázrakem stojí na konci manévru vůz otočený o sto osmdesát stupňů. Cox se obloukem vyhýbá otřeseným únoscům a vyráží zpět na statek. Na zadním sedadle sténá Monika probouzející se z omámení. Cox se jí i sobě snaží dodat odvahy zpěvem:

Snažej se ti vzít, to co pro tebe hodně znamená nenech po sobě šlapat, narovnej ramena. Doufá, že kromě lahví omráčeného muže již nejsou na statku žádní další zlořádi, kteří by překáželi při záchraně Marie. VII. Bangtravels Když se Cox vřítí s dodávkou na dvůr statku, odkud před necelou půl hodinkou odjel, dostává se mu nepříjemného překvapení v podobě autobusu Karosa společnosti Bangtravels, z kterého právě vystupují holohlaví muži v kožených bundách. „Do prdele,“ zakleje Cox, když si uvědomí, o co tu jde. Zdá se, že únosci to s bukakke mysleli mnohem vážněji, než se z tiskové zprávy dalo soudit, a přemrštěné výkupné byla očividně pouze zástěrka. Cox prudce šlápne na brzdu a smykem zastaví u hlavního vchodu, u kterého se již houfuje početná skupina nadržených maníků. „OK,“ řekne Cox a obrátí se na Moniku. „Slečno Katzová, vystoupíme nyní ven a vy se budete jen přívětivě usmívat, jako kdybyste byla na molu. Mluvení obstarám já. Rozumíme si?“ Monika přikývne. Je dezorientovaná a zmatená, z Coxova tónu je jí však jasné, že pokud neudělá to, co se po ní žádá, bude to mít nedozírné následky. „Fuck me, Jesus,“ řekne Cox, otevře dveře, vystoupí a zamíří si to k muži stojícímu opodál s tužkou a blokem v ruce. „Tak jsme tady, šéfe,“ osloví ho muž a natáhne ruku. „Petr Šlégl, zástupce Bangtravels.“ „Kolik jich máte?“ zeptá se Cox. Přistoupí k němu Monika a on jí nabídne rámě. „Třicet pět,“ řekne Šlégl a předvede zářivý úsměv. „A můžu vám říct, že se nemůžou dočkat!“ „To rád slyším,“ ušklíbne se Cox. „Přátelé!“ zvedne hlas a několikrát zatleská. Všichni ztichnou, otočí se k němu a přejíždějí Moniku mlsnými pohledy. Ta má na tváři okouzlující úsměv a vyzývavě na muže mrká. „Přátelé, vítám vás v Kasíkově. Slečnu Katzovou vám jistě nemusím představovat,“ řekne Cox a důležitě se podívá na hodinky. „Začneme přesně za půl hodiny. Poprosím vás abyste se přesunuli do severního křídla. Najdete tam občerstvení a budete se moci připravit na akci.“ Cox se odmlčí a otočí se ke Šléglovi. „Dohlédněte mi na to,“ řekne přísně a táhne Moniku k hlavnímu vchodu. Muž omráčený pivní lahví leží stále na svém místě. Cox mu roztržitě šlápne na ruku, Monika ho ostražitě obejde. „Můžete mi vysvětlit, co se tady děje?“ ptá se Monika naléhavě. „Později,“ řekne Cox a otevře dveře do přilehlé místnosti. Marie překvapeně vzhlédne a v očích se jí objeví úleva. Leží svázaná na lůžku, v puse roubík. Cox k ní přiskočí a rychle ji z udidel vysvobodí. Vrhne se mu kolem krku. Cox cítí, jak se třese zimou či strachem a pohladí ji po zádech. „Všechno bude dobrý,“ řekne chlácholivě. „A jéje,“ vykřikne Monika a Cox se otočí. Ve dveřích sto jí zamračený pan Šlégl. Již se stihnul převléknout do pracovního, kožené pásky lemují jeho dobře stavěné tělo, ztopořený penis vrhá na stěnu dlouhý stín. „Tam na chodbě...,“ řekne, ale Cox ho umlčí dobře mířenou ranou mezi oči. Vyhlédne z okna. Nádvoří je zamořené polonahými muži, jejich dunivé hlasy jsou cítit vzrušením.

„Tak fajn,“ řekne Cox a vytáhne z kapsy baterii reklam. Pomalu se jimi probírá, až se zastaví u těch předvolebních. VIII. Cox triumfátor O chvilku později k všeobecnému překvapení všech přítomných vychází z hlavní budovy statku předseda KDU-ČSL a jeho tajemník v doprovodu – světe drž se – úřadujícího premiéra Karla Maloše. Všichni tři nasedají do modré dodávky a mizí přihlížejícím z očí. Za necelou hodinu Cox zastavuje na dálničním odpočívadle. Muži srocení kolem černého mercedesu je netrpělivě očekávají. Monika stiskne Coxovi ruku, políbí ho na ústa a vystoupí. Její agent venku vzrušeně gestikuluje. „Jak se cítíš?“ zeptá se Cox Marie. Přitiskne se k němu, sundá mu brýle a podívá se mu do očí. Cox ji opatrně hladí a Marie ví, že její předešlé obavy ohledně jeho schopnosti být něžný byly zbytečné. Cox chutná sladce; na otázky a odpovědi bude spousta času později.