01 Datum neznámé
Jsem v týhle zatracený mučírně už tak dlouho, že ani nevím, jaký je datum, natož rok. Zavřeli mě do tohohle ústavu jenom kvůli tomu, že jsem jiná než ostatní, že nejsem tuctová panička, jejíž snem je zavřít se každý odpoledne u sporáku, rodit děti nějakýmu surovýmu manželovi a chodit na sousedský kroužky pletení. Mám tohohle života plný zuby a hnusí se mi představa, že bych měla být taková. Chci odsud pryč, chci nakálet matce na rohožku za to, že mě sem poslala a schovaná v křoví u domu čekat, až ráno půjde vyhodit smetí. Jo, to bych ráda. Podpálit tenhle barák je málo. Nesnáším to tady!
02 Datum neznámé
Čas tu už vnímám jenom podle počasí, které občas zahlédnu, když mě z mého vězení vedou na nějakou přiblblou terapii. V mém pokoji je zatemněné a utěsněné okno, abych svým řvaním neotravovala lidi venku. Všude kolem je cejtit zatuchlina, jako když jsem chodila k bráchovi do pokoje. Smrdím tak já? Kdo ví, už několik dní (?) jsem se nekoupala, přijdu sama sobě odporná. Sestry ke mě už ani nechodí, když nemusí. Nosí mi jenom nějakou kejdu. Ani nemůžu jíst s ostatními pacienty v jídelně, prej abych jim neublížila. Velký hovno… jedinej, komu bych ublížila je ten narcistickej stařec Vágner. Když mě sem matka posílala, tvrdila mi, jak mě tady naučej být normální ženskou. Přijde mi naopak, že tady z každýho chudáka dělaj úplnýho magora. Pokaždý, když sem někdo dorazil novej, zprvu s ním byla řeč, ale po nějaký době se zhoršil. To je těma lékama, co do nich tlačej. Úspěšně se mi daří mnoha z těch pilulí zbavovat. V mém pokoji jsou uvolněné cihly na třech nebo čtyřech místech, tak to tam schovávám pokaždé, když sestra zmizí z mojí cely. Pak vždycky nějakou dobu hraju hodnýho beránka. Dokud po mě nic nechtějí, jde to...
03 Datum neznámé
Dneska mám nějakou příšernou krizi. Vzpomínám na dny, kdy jsem se volně procházela po kolonádě u nás doma v Janských lázních. Vidím to jako včera. Sněžilo, chumelilo, bylo tak krásně a pak se ve světle lamp objevila ona. Byla tak krásná, hnědé vlasy jí padaly do tváře a smála se na mě, jako bychom se dávno znaly. Scházely jsme se dlouhé měsíce, chodily spolu po kolonádě, po horských hřebenech, bylo to krásný. A když vykvetla první jarní kytka, přinesla mi ji, že prý z lásky a tehdy jsem jí poprvé políbila. Nikdy na ni nezapomenu. Všichni lidi světa mě mohou přesvědčovat, že to není normální a že to není správný a že je to proti bohu, ale já vím, že láska k člověku prostě není žádná nemoc. Nikdy se jí nevzdám...
04 Datum neznámé
Ve zdi za jednou uvolněnou cihlou jsem nechala krátký dopis načmáraný na vytrženém papíru z deníku. Přijde mi, že pojem o čase není jediná věc, kterou ztrácím. Napsala jsem teda vyznání pro svou dívku a nějaké informace o sobě. O tom, že jsem se kdysivá narodila v Praze, že se mi tam líbilo, že mě ale válka vyhnala do Krkonoš a v Janských lázních jsem našla svůj novej domov i s mou příšernou matkou. Napsala jsem i to, jak mě roky peskovala za to, že nosím chlapské oblečení. V továrně to chlapům nikdy nevadilo, nevím, proč by to mělo vadit doma. Živím se rukama a na rozdíl od mé matky vydělávám docela dobrý peníze. A ona mě kvůli svý praštěný víře v boha zatratila, že se stydí za to, že mě kdy porodila… Pokaždé, když budu mít pocit, že ztrácím samu sebe, zapomínám nebo si potřebuju uvědomit, proč tu jsem a proč musím za každou cenu vydržet zůstat normální a s jasnou hlavou, přečtu si svoje vlastní slova a budu vědět, že jednoho dne to tady všechno skončí a třeba mě pustí pryč. Chci pryč… chci se opět nadýchnout horského vzduchu a cítit zimu na tvářích, chci opět cítit polibky své milované.
05 Datum neznámé
Dneska jsem měla tu posranou čest se vidět s tím ujetým starcem. Jestli tohle je doktor, tak já jsem svatá Tereza. Nejdřív mi hrozně promlouval do duše a učil mě jako prvňáka o tom, jakej je účel ženy v dnešní společnosti a že mám bejt poslušná pacientka a pak půjdu domů. Řekl to tak přívětivě, až jsem pochopila, že to je jenom další přetvářka a klam. Ten chlap nikdy nesplnil žádný přání, který jsme měli. Chtěla jsem poslat ven dopisy, ale přistihla jsem sestru, jak si je čte a pak rve na kusy jako kdyby škubala slepici. Naše volání nikdy nikdo nevyslechne, jsme tu ve vězení, chovají se k nám jako ke geneticky upravenejm prasatům. Jsme pro ně jenom objekty jejich výzkumu a i kdyby věděli, co se děje v našich hlavách, nikdy by neměli dost. No doktor se rozhod, že mě pošle na novou terapii, že léky zjevně nezabíraj. Rázně jsem mu vysvětlila, že co se mě tejče, nehodlám se léčit vůbec, že jsem se svou psychiatrickou poruchou, kterou všichni nazývaj homosexualita, dost spokojená. Doktor nahodil štítivý výraz a nakázal zřízenci, aby mě odvlekl zpátky do cely.
06 Datum neznámé
Nevím, kolik uběhlo dní od posledního záznamu, ani kolik dní jsem už neviděla jedinou kapku vody a drobek jídla. Jsem malátná, sotva vidím, v puse mám tak sucho, že se mi jazyk přilepil na patro, když jsem spala. Spím skoro pořád, zhubla jsem, přijdu si jak chodící kostra. Když mám pocit, že umřu hlady nebo žízní, přijde sestra a strčí mi tajně kus namočenýho chleba pod mříží. Kdyby nebylo týhle ženský, už bych dávno chcípla hlady a žízní. Parchanti…! To je určitě ta nová metoda toho malomyslnýho doktora. Vyhladovět mě k smrti, abych z hladu škemrala. Ale mě nezloměj, mě ne… raději umřu jako vlk, než abych žila jako pes.
07 Datum neznámé
Můj dopis zpoza cihly, kterej jsem si schovala, zmizel. Když jsem to zjistila, měla jsem hrůzu, že ho našli a už nemám nic, k čemu bych se obracela. Ale když jsem zapátrala v díře lépe, našla jsem tam zmuchlaný kus toaleťáku a na něm byl vzkaz. Vzkaz pro mě… Nějaká holka na druhý straně mojí cely mi napsala. Skoro jí neznám. Je to taková blondýna, skoro nemluví a každou chvíli jí voděj někam na terapie nebo jí nosej hračky jak malý holce. Píše, že mi věří, že to dokážu překonat a zůstanu sama sebou. Takovej malej pramínek naděje vedle mě. Dává mi to sílu, mám pocit, že na to nejsem sama. Napsala jsem jí nový dopis, třeba tady v tom temnym vězení nakonec najdu alespoň spřízněnou duši. Musim končit, blížej se zřízenci.
08 Datum neznámé
(Celá stránka deníku je zvlněná, zjevně byla potřísněna vodou.)
Už nechci, tohle nevydržím! Hlad, žízeň a sprcha tak ledová, že každá kapka byla jako jehla, co se mi zabodávala do kůže. Parchanti, tohle přece nemůžou! Nejsem žádnej blázen a tejrat lidi takovejma způsobama je určitě nelegální. Už to nezvládnu… Musím pryč! Zítra..
09 Datum neznámé
Pokoušela jsem se za posledních několik týdnů (?) utéct už několikrát, pokaždý mě přivázali k posteli za trest tak pevně, že jsem měla druhý den zápěstí i kotníky rozedřené do krve. Teď mě nechali v posteli strašně dlouho, nemohla jsem se hnout, celý tělo mě bolí ještě dneska. Nikdo neposlouchal moje řvaní, prosila jsem, že potřebuju na záchod.. I když jsem skoro nic nepila, nevydržela jsem to a pochcala jsem se. Moč mě pálila snad na celým těle a když se mi prosákla skrz matraci až na záda, měla jsem co dělat, abych to vydržela. Tak strašně ponižující… Pustili mě až teď. Strčili mi kýbl vody, abych po sobě uklidila. Polovinu kýblu jsem vypila a tou druhou jsem si vyprala matraci a omyla podlahu i sebe. Už sotva v ruce udržím pero, abych napsala další záznam do tohohle pekelnýho deníku.
10 Datum neznámé
Myslím si, že jsem v tomhle očistci zažila snad už všechno, tak mě snad už nic dalšího nemůže překvapit. Faktem ale je, že čím dýl tu jsem, tím míň to zvládám. Vágner si mě nechal zavolat na kobereček a vykládal mi o tom, jaký u mě vidí pokroky. No co si budem povídat, žádný. Kdyby chlapeček věděl, co se mi honí hlavou, utopí mě v tý ledový sprše, tím jsem si jistá. V každym případě si teď zas vymyslel, že mě budou učit, jak se má chovat správně ženská a nechal do mýho pokoje nanosit nějaký hadry. No jestli si myslí, že na mě navlíkne ty červený odporný šaty, aby pak mohl nad tou představou mastit, má teda pech.
11 26. září 1948
Na chodbě jsem zahlídla kalendář a v něm zaškrtnutý datum. Dejme tedy tomu, že zrovna dneska je 26. září. Rok odhaduju, snad už tu nejsem víc jak dva roky. V každým případě se opět potvrdilo, jaký pokřivený myšlení má ten senilní doktor. Poslal pro mě dva zřízence, aby mě odtáhli do jeho kutlochu. Divil se, proč na sobě nemám šaty, že mi nakázal si je vzít na sebe. Ani nevím, jak to ze mě vypadlo, ale začala jsem na něj řvát, že si ty šaty má narvat do chřtánu, že si tu odpornost nikdy nevezmu na sebe a že se postarám o to, aby všichni věděli, jak to tady chodí a co je ten tyran zač. Nechal mě vyvést a když zřízenci povolili stisk, pokusila jsem se zdrhnout. Nakonec mě ale chytili, povalili na zem, řvala jsem. Už ani nevím co přesně, ale řvala jsem z plnejch plic. Narvali mě do svěrací kazajky a odvlekli do cely. V záchvatu vzteku jsem pokousala zřízence. Jeho krev mám na jazyku ještě teď.
12 Datum neznámé
Vzhledem k tomu, že jsem doktorovi naposledy vyhrožovala, rozhodl se, že mě zkrotí. Tentokrát si pro svoje tejrání vybral nejlepšího pomocníka - elektřinu. Už několikrát jsem z tý místnosti slyšela řvát lidi, jednoho chlapíka asi nejčastějc. Vždycky, když ho vedou ven, bezvládně si slintal krvavý sliny na košili jako debílek a já jsem nechápala. Teď mám hrůzu z nadcházejícího dne, protože vím, co může přijít. Mám hroznej strach. Husí kůže mi nabíhá po celým těle a klepou se mi nohy. Když mi to oznámil, smál se tak ďábelsky, že bych přísahala, že má pod tím svým kloboučkem rohy. Je to démon. Bojím se...
13 Datum neznámé
Když mě vlekli do tý místnosti, klepala jsem se víc, než kdy jindy. Na chodbě jsem ale potkala Annu, tu blondýnu, která mi tehdy napsala dopis. Od tý doby jsem od ní nečetla nic, přijde mi, že snad ani neví, že někdy něco napsala. Je úplně mimo. Ale díky jejímu úsměvu, kterej jsem jí opětovala, jsem v sobě našla sílu přežít to, co se mi pak stalo. V praxi si kromě nesnesitelné bolesti nepamatuju skoro nic. Vím, že mě přivázali k posteli strašně pevně, až to bolelo. Na hlavu mi nasadili nějakou koženou čepici s dráty. Do pusy mi narvali nějakej roubík, abych se prej nepokousala jako ten chlap přede mnou a pak už cejtím jen bolest, jako by mi rvali mozek z hlavy. Cejtím trhavé křeče v celém těle a zuby, jak drtí dřevěný kolík, kterej mi mezi zuby narvali. Pak už nevím nic. Smrdim zas močí a jsem skoro celá mokrá. Tuším, že mě teda po tý elektrický posteli museli umejt. Radši umřu, než na to jít znovu...
14 Datum neznámé
Dnes jsem zažila naprosto neuvěřitelnou potupu. Odvedli mě mezi ostatní pacienty a sestry mě ukazovaly jako tupý zvířátko. Je to teprve den od tý elektřiny, veškerý pohyby sotva zvládám. Chození je asi nejhorší problém. Všem zdůrazňovali, jak se oblíkám jako chlap a na nohy mi nasadily lodičky. Nikdy jsem v tom nechodila, potácela jsem se a bojovala o každej další krok. Hned jak byla příležitost, vzala jsem ty boty a mrskla s nima do kouta. Doufám, že už je nikdy neuvidim.
15 Datum neznámé
Je to už mnoho, mnoho dní, co jsem psala naposledy. Tuším, že budou Vánoce, alespoň Anna (ta blondýna vedle mě) o nich básní každý sestře, co jde okolo. Buďto se mi to zdá nebo jí tuhnou koutky, už mluví jako postižená. Bůh ví, co s ní dělají… Jestli jí udělali to, co mě… tohle nejde vydržet. Já… ztrácím se. Ztrácím sílu tohle zvládat. A co když podlehnu? Co se stane pak? Budou spokojení? Ne, nevzdám to, nemůžu, nesmím!
16 24. prosince 1948
Vždycky jsem se těšila na Vánoce. Jiný roky tu byly docela příjemný. Chodilo se ven do zahrad, užívali jsme si sněhu a já vzpomínala na Janu… kde je jí asi konec. Když jsme se viděli naposledy, bylo to v den, kdy mě sem odvezli. Zřízenci jí ode mě odtrhnuli a hrozně jí před mýma očima zbili. Odjížděli jsme a ona se zvedla a i přesto, že krvácela ze zlomeného nosu, utíkala za autem, ve kterém mě vezli. Snad je v pořádku. Vzpomínka na ní a myšlenka, že tam někde venku je, mě drží při životě. Vydržím to, zvládnu to, jen pro ni…
Dneska mi doktor Vágner dal Vánoční dárek. Další šeredný šaty a rtěnku. Prý, že ji budu potřebovat. Chtěla jsem ji zahodit, ale řekl, že si to raději nechá u sebe, abych to nezničila, než přijdu k rozumu. Začínám se modlit, aby mě neposlal opět do té elektřiny. To bych nevydržela...
17 Datum neznámé
Nevydržím to tady.. nemůžu. Nedokážu ani sedět, ležet… Musím ležet na břiše a každý pohyb mě hrozně bolí. Přivázali mi nohy k židli v nějaký místnosti. Přede mě postavili rtěnku a řekli, že dokud si nenamaluju pusu, budu tam muset sedět. Odmítla jsem - zbili mě. Nevím, jak dlouho to trvalo. Měla jsem hlad, žízeň, usínala jsem v sedě. Pokaždé mě probudili kýblem studený vody. Odmítali mě pustit. Nemohla jsem se pořádně hýbat a židle byla příšerně tvrdá. Mám osezený zadek tak, že se mi tam udělaly modřiny. Moč a stolici pod sebou už jsem přestala úplně řešit, ponížení, který jsem cejtila je dávno pryč. Jediný, co dokážu cejtit je to, abych to vydržela a nezlomili mě. Strašně dlouho to trvalo.. a pak nějaká sestra přesvědčila Vágnera, aby mě pustil zpátky do pokoje. Asi ta, co mi dávala jídlo, když mi nasadil tu hladovku. Jsem jí hrozně vděčná…
18 Den neznámý
Dnes ráno mě opět zbili a donutili mě na sebe oblíknout si ty šaty. Dřepěla jsem v koutě místnosti, houpala se na špičkách a doufala, že mě odsud někdo zachrání. Kde je Jana? Přece mě tady nenechá. Tohle peklo nejde vydržet! Chci odsud pryč, pomozte mi někdo! Odpoledne prej mě vezmou opět do té elektrické místnosti, abych si užila, co to je peklo, když o něm tak často mluvím. Nenechte je mi ubližovat. Ať už to čte kdokoli - a já věřím, že to někdo čte proboha pomozte mi...
19 Den neznámý
Uplynulo už několik dní. Poslední elektrošoky, který do mě pouštěli, mi způsobily velký komplikace. Svaly mě ze záškubů bolí ještě dneska, pokousala jsem si jazyk, škraně, zvracím od té doby každý den. Buší mi srdce jako splašený, mozek mi skoro nefunguje. Na psaní tohohle záznamu se musím strašně soustředit. Už několik dní jsem neviděla Annu, chápu jak se cejtí a jestli si prošla tímhle víckrát, nedivím se, že jí zlomili. Tohle by zničilo každýho. Umřu tady. Teď už to vím… Myslela jsem si, že až tohle skončí, vyjdu ven na denní světlo a rozběhnu se za Janou. Uvidím jí vůbec někdy? Kdo ví… ztrácím veškeré naděje. V tomhle rozpoutaném pekle všichni umřeme… Jen se modlím, aby to bylo brzo.
20 Den neznámý
Dneska odpoledne mě po elektroléčbě čeká další sezení s Vágnerem. Nenávidím toho starce z celýho svýho srdce a jestli umřu, doufám, že se mi podaří ho vzít s sebou. Je to netvor, netvor, kterej si nezaslouží na našem světě existovat. On i ty jeho pohůnci a sestry. Jsou stejný jako germáni, jsou to vrahové v bílejch pláštích a my jsme jenom bludný ovce a jednoho dne…
21 9. února 1949
(Celý záznam v deníku je pokrytý našedivělými kapkami. Dívka, která jej psala, měla zjevně rozpitou řasenku a plakala.)
Nepochybuji o tom, že měl doktor Vágner pravdu. Ve všem, co řekl. Dnes jsme společně seděli u stolu a společně s jednou sestrou mě učili se líčit. Bylo to příjemné. Konečně jsem se cítila, jako člověk. Těším se, až mě jednoho dne pustí ven a já se konečně budu moct zařadit do společnosti a budu moct žít jako ostatní ženy. Najdu si manžela, budu mít dvě děti a budu spokojená a klidná…
(Zbytek zápisu je rozpitý a celý přeškrtaný.)
22 11. února 1949
Umřela Anna. Nesli její tělo na nosítkách, ani se neobtěžovali ji přikrýt nějakým prostěradlem. Myslim si, že jí nesli před mejma dveřma schválně nezakrytou, aby mě tejrali ještě víc. Když procházeli kolem mýho pokoje, zřízenec zakopl a upustil její nosítka. Málem se skutálela. Trvalo asi vteřinu, než jsem si všimla, že její bezvládná ruka svírá nějakej papír. Vystřelila jsem k mřížím a chytila jsem ji za ruku. To už mě ale zřízenci hnali pryč. Vytrhla jsem ji papír z ruky a sedla si do kouta své cely. Oblečená v šatech a zlomená jsem usedavě plakala, když jsem si uvědomila, že písmo, který čtu, není její, ale moje. Byl to můj dopis, kterej jsem si nechala ve zdi, abych se udržela při rozumu. Schovávala si ho celou dobu… věřila mi a já jsem podlehla. Nechala jsem se zlomit. Už to tak nebude. Vydržím to, i kdybych měla umřít. Nezklamu ji… ani Janu.
23 12. února 1949
Dnes mi konečně všichni dali pokoj a já mám čas rozjímat nad tím, co se děje, nad tím, co se stalo, kdo jsem a kým se stávám. Ztrácím samu sebe. Přijde mi, že to už vůbec nejsem já. Silná a vzdorovitá ženská už je dávno pryč. Jsem před zhroucením, nedokážu se ani podívat do zrcadla. Jsem opět donucena k tomu se nalíčit a zmalovat jako cirkusová baletka. Jsem sama sobě odporná a jediné, po čem toužím, je odejít pryč. Jakýmkoli způsobem… Utéct ven a raději umrznout ve sněhu bez bot, než žít tady. Chci jít domů, chci za svou Janou…
24 13. února 1949
Jana je po smrti. Dozvěděla jsem se to právě teď při obědě s ostatními. Mluvila jsem s takovou zasmušilou holkou. Vyprávěla jsem jí svůj příběh, mluvila jsem o sobě dlouho a ona mě pak přerušila a zeptala se právě na ní. Řekla jsem, jak se jmenuje… Jana Burešová, řekla jsem a ona se chytila za ústa a vykřikla. Trvalo mi možná až moc dlouho, než jsem přestala řvát a lomcovat s mřížema. Když mi řekla, že Janu přivezli pár dní po mě, jen ji umístili do jiné budovy, abychom se neslyšely, zlomilo mě to. Dnes je roční výročí její smrti. Každou noc křičela moje jméno...
25 15. února 1949
Jmenuji se Vladimíra Blaszkowiczová a tohle je můj odkaz. Tento deník je první a poslední zmínka o mém životě, o mých touhách, láskách i posledních zbytcích hrdosti, které člověk ztrácí pod rukama tyranů dnešní doby. Milovala jsem dívku, která změnila můj život a nikdy nebudu litovat jediného dne, který jsme strávily spolu. Byla mi nejlepší přítelkyní, milenkou i manželkou v očích toho tam nahoře. Nepřáli naší lásce, ale odpouštím jim. Odpouštím své matce, že mi přichystala tuhle cestu. I přes veškeré utrpení, kterého se mi zde dostalo, jí z ničeho neobviňuji a mám jí ráda. Kéž na mě vzpomíná s láskou v srdci, jako já na ní každý den v tomhle vězení.
Zemřela jsem pod rukama vrahů v bílých pláštích. Zemřela jsem, abych si zachovala poslední zbytky rozumu a lidskosti. Umírám proto, abych žila tam, kde nebudu cítit bolest. Věřím, že se s Janou opět setkám a že budeme šťastné přesně tam, kde na mě už rok a dva dny čeká. Nenechám ji čekat déle...
Miluju tě...
26
