Daňová reforma z roku 1927 a politické strany
Autor: Ing. Jakub Haas Působiště: Katedra hospodářských dějin NF VŠE Semestr: LS 2009/2010
Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 3 Politická situace, vláda, parlament ............................................................................................. 4 Politické strany (program), lobbyistické skupiny a hospodářská politika ................................. 6 Daňová reforma........................................................................................................................ 13 Analytická část – názory politických stran na daňovou reformu ............................................. 18 Závěr......................................................................................................................................... 25 Literatura .................................................................................................................................. 26
2
Úvod Daňový systém představuje tradiční oblast, kde politické strany promítají své programové priority, a také slouží jako nástroj pro získávání elektorátu. Zájmové skupiny se pomocí něj snaží získat různé úlevy a výhody na náklady daňových poplatníků. Protože daňové zákony jsou schvalovány ve standardním legislativním procesu, logickým důsledkem je prosazování parciálních zájmů prostřednictvím zákonodárců. Netřeba předpokládat, že období První republiky se výše uvedeným skutečnostem vyhýbalo. Cílem této práce je posoudit jednání zástupců politických stran v Československu v souvislosti se schvalováním daňové reformy, která byla připravována již od počátku dvacátých let, k samotnému projednání v Národním shromáždění se dostala až v roce 1927. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších počinů vlády tzv. panské koalice, tedy třetí Švehlovy vlády, což byla první vláda, kde zasedly i zástupci silné německé menšiny. První část práce se věnuje stručnému popisu politické situace a rozvržení sil v Národním shromáždění a vládním kabinetu. Druhá část uvádí přehled vládních a opozičních politických stran, jejich ideologických a programových východisek, zájmových skupin, které byly na politické strany napojeny, a jejich významu. V další části potom uvedeme základní charakteristiku daňové reformy, její hlavní cíle, dopad na některé skupiny daňových poplatníků a přehled nejdůležitějších změn. Práce si neklade za cíl přinést její vyčerpávající popis, pouze zmínit základní aspekty relevantní k předmětu zkoumání. V analytické části budeme posuzovat participaci politických stran při tvorbě a projednávání daňové reformy v Národním shromáždění, zaměříme se na hlavní body kritiky či kladného hodnocení souboru příslušných zákonů. V závěrečné části potom shrneme nejdůležitější poznatky do několika základních tezí.
3
Politická situace, vláda, parlament
Pro naše účely je potřebné alespoň stručně popsat širší politické pozadí roku 1927, kdy byla daňová reforma schvalována. Předkládala ji třetí Švehlova vláda nazývaná také jako tzv. panská koalice. Její složení odráželo výsledek předčasných voleb z roku 1925, ačkoli do jejího ustavení musela uběhnout komplikovaná cesta. Tabulka níže zobrazuje složení Národního shromáždění na základě voleb z roku 1925: Tabulka č. 1: Výsledky voleb do Národního shromáždění v roce 1925 Strana
Počet hlasů Procentuální vyjádření hlasů
Počet mandátů
Rep. strana zem. a malorolnického lidu
970 940
13,7 %
45
Komunistická strana Československa
934 223
13,2 %
41
Československá strana lidová
691 095
9,7 %
31
Čs. soc. demokratická strana dělnická
631 403
8,9 %
29
Čs. strana národně socialistická
609 153
8,6 %
28
Německý svaz zemědělců
571 765
8,0 %
24
Hlinkova slovenská ľudová strana
489 111
6,9 %
23
Něm. soc. demokratická strana dělnická
411 365
5,8 %
17
Československá národní demokracie
284 601
4,0 %
13
Něm. křesťansko sociální strana lidová
314 438
4,4 %
13
Čs. živnostensko-obchodnická strana
286 058
4,4 %
13
Německá národní strana
240 918
3,4 %
10
Německá nár. soc. strana dělnická
168 354
2,4 %
7
Zdroj: http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/220060E38B/$File/4219rr11.pdf, staženo 15. 4. 2010
Výsledky voleb sice neumožňovaly pokračování Švehlovy vlády celonárodní koalice v původním složení, přibráním strany živnostníků bylo dosaženo potřebné nadpoloviční většiny. Tato vláda však působila pouze tři měsíce, neboť se jí nedařilo řešit problémy
4
pramenící z osobních animozit i velkých programových rozdílů. 17. března 1926 podala tato vláda demisi, následujícího dne byl jmenován úřednický kabinet Jana Černého. Další vývoj ovlivnilo především projednávání celního systému pro agrární výrobky, priorita československých i německých agrárníků, podporovaná lidovci, ľudovou stranou, živnostníky a německými křesťanskými sociály. Naopak ostře proti se vyslovovali sociální demokraté i národní socialisté, ale návrh agrárníků byl nakonec schválen. Spolupráce nesocialistických stran ukázala novou možnost složení vlády, tentokrát poprvé za účasti aktivistických německých stran a ľudovců. Nová koalice byla ustavena v půlce října 1926, Antonín Švehla se opět stal předsedou vlády, která disponovala většinou 162 poslanců v třísetčlenném Národním shromáždění. Pozici ministra financí si podržel Karel Engliš jako nestranický odborník, který se už před tím rozešel s národní demokracií. 1 Tabulka č.2: Složení třetí Švehlovy vlády dle politických stran Strana
Počet mandátů
Rep. strana zem. a malorolnického lidu
4
Československá strana lidová
2
Hlinkova slovenská ľudová strana
2
Československá národní demokracie
1
Čs. živnostensko-obchodnická strana
1
Německý svaz zemědělců
1
Něm. křesťansko sociální strana lidová
1
Nezávislí odborníci
4
Zdroj: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1918-1938-csr/antoninsvehla-3/prehled-ministru-24658/, staženo 3. 5. 2010
I tato vláda se musela potýkat s mnoha problémy, což v konečném důsledku vedlo k vypsání dalších předčasných voleb v roce 1929. Jejich popis však již přesahuje rámec této práce.
1
Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha, s. 388 - 391
5
Politické strany (program), lobbyistické skupiny a hospodářská politika V této části se budeme zabývat programovými a ideologickými východisky jednotlivých politických stran, které mají souvislost s daňovou problematikou. Vzhledem ke skutečnosti, že daňový systém často zohledňuje přání různých lobbyistických skupin, budeme také zkoumat jejich napojení na politické strany a jejich vztahy s členskou základnou a elektorátem. Uvádíme pouze strany s volebním ziskem více než 2 % hlasů. Začněme nejprve vládními stranami: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu Po většinu období První republiky nejsilnější strana (obsazující pozici předsedy vlády) se hlásila k idejím agrarismu, zdůrazňující klíčovou roli venkova a zemědělce pro národ jako jeho živitele. Hospodářský program z něj vycházející tedy hájil svobodu soukromého vlastnictví (po rozparcelování půdy a pozemkové reformě) a prosazoval různá opatření na podporu zemědělců a pracovníků v sektorech navazující na zemědělskou produkci (i družstevníků) pomoci různých nástrojů – daňových, dotační, celních atd.
„V praktické
politice agrárníků převládal pragmatismus a někdy se uplatňovaly i metody připoutávání členů ekonomickými nástroji.“ 2 Na stranu byla napojena celá řada organizací a spolků. Jmenujme například Odborovou jednotu zemědělských a lesních zaměstnanců s více než 100 tisíci členy, Ústřední jednotu hospodářských družstev s asi 600 tisícovým členstvem, z odvětvových sdružení Ústřední jednotu řepařů československých s dalšími více než 100 tisíci členy či Ústřední sdružení venkovského živnostnictva a Ústřední svaz domáckého průmyslu. Vzhledem k silné pozici na venkově získala strana v roce 1923 60 % mandátů v obecních zastupitelstvech, její Sdružení činovníku samosprávy mělo přes 50 tisíc členů. 3 Československá národní demokracie Strana měla nejlepší kontakty na přední muže průmyslu a bankovnictví, kteří byli zdrojem financování její činnosti. Čelní představitel konglomerátu Živnostenské banky Jaroslav Preiss do dění ve straně zasahoval, ačkoli z ní vystoupil po vzniku republiky. 4 Generální tajemník Svazu československých průmyslníků F. X. Hodáč patřil mezi nejvýznamnější představitele strany. Národní demokracie ve dvacátých letech obsazovala 2
Harma J., Republikánská strana, In: Malíř, Marek, 2005, s. 556 Tamtéž, s. 566 – 573 4 Např. při kampani Kramáře proti Benešovi v roce 1926 stál na straně Beneše. 3
6
pozici ministra obchodu, průmyslu a živností a ze začátku také ministra financí. Co se týče období třetí Švehlovy vlády, Karel Engliš zde byl nominován jako nestranický odborník, protože se již před tím se stranou rozešel kvůli protihradnímu kurzu předsedy Kramáře. V otázce hospodářsko-politických lze stranu označit za liberálně-konzervativní, v podstatě jedinou v období První republiky. Zásluhu na tom má především Alois Rašín a jeho deflační a úsporná politika, avšak i ta měla hodně kritiků v samotné straně. „Útočily na něj zaměstnanecké složky (vlastní) strany kvůli jeho kategorickým výzvám k šetrnosti.“5 Spojení s průmyslem a krátkodobé negativní důsledky Rašínovy politiky vedly k tomu, že „národní demokracie se stávala terčem kritiky lidových vrstev, které ji označovaly za viníka sociální bídy a nespravedlnosti.“ 6 Obecně se strana stavěla za malý, úsporný stát a s tím spojenou nízkou daňovou a byrokratickou zátěží, která povede k větší konkurenceschopnosti československých výrobců. Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská Ačkoli název tomu nenapovídá, hospodářský program strany můžeme označit téměř za socialistický. Velké podniky měly být znárodněny, pokud by nebylo možné je provozovat na družstevním principu, který byl považován za demokratičtější. Tento přístup se promítal i do námi sledované daňové problematiky: „musí být vůdčí zásadou daňové politiky zatížení velkokapitálu sině vzestupnou daní z příjmů, majetku a dědictví a výrobní podniky je třeba zdanit podle výkonnosti.“ 7 Naopak je potřeba podporovat drobné řemeslníky a obchodníky. Právě ty se podařilo přetáhnout národní demokracii a posílit ve volbách v roce 1925. Československá strana lidová Programově vycházela z katolické sociální nauky, která však formulovala cíle v hospodářské politice velmi vágně. Stejně tak to platí i pro daňovou oblast. Tato skutečnost vedla k tomu, že „program křesťanského solidarismu…umožňoval různé výklady“. 8 Obecně lze konstatovat, že nauka požadovala a požaduje zmírňování příjmových a majetkových rozdílů, zachování soukromého vlastnictví až na určité výjimky a podporu rodiny jako základní jednotky společnosti. „Ve své hospodářské politice se (strana) zasazovala o zakládání a rozvoj malých soukromých a družstevních podniků.“ 9 Vymezovala se vůči 5
Sládek Z.: Československá národní demokracie, In: Malíř, Marek, 2005, s. 597 Tamtéž, s. 595 7 Marek P.: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, In.: Malíř, Marek, 2005, s. 795 8 Trapl M., Československá strana lidová, In: Malíř, Marek, 2005, s. 656 9 Lukeš B., ČSL mezi válkami, URL: http://www.kdu.cz/Dokumenty/Historie/3-CSL-MEZI-VALKAMI.aspx, staženo 4. 5. 2010 6
7
socialismu, sociální politika neměla ruinovat rozpočet, ostře odmítala komunismus, ale zároveň poukazovala na problémy individualistického kapitalismu a velkých monopolních kartelů. Co se týče členstva „v druhé polovině 20. let bylo sociální složení lidovců určováno převahou venkovského obyvatelstva. Rolníků bylo v organizacích lidové strany přes 30 %, domkařů přes 20 %, necelých 20 % tvořili dělníci, 7 % živnostníci, 5 % úředníci, a 18 % různá povolání, včetně žen v domácnosti.“ 10 K intelektuální elitě strany patřily hlavně duchovní. Uvádí se, že odborové hnutí napojené na ČSL mělo k roku 1927 66 tisíc členů. 11 To je ve srovnání se stranami socialistickými velmi nízký počet a navíc v roce 1929 došlo k rozkolu a úbytku členů. Již v roce 1924 odešla malá skupina drobných zemědělců a domkařů, kteří založili vlastní neúspěšnou politickou stranu. Naopak po rozkolu v sociální demokracii a díky radikalismu některých jejích členů mohli v sociálních otázkách umírněnější lidovci dočasně nasbírat některé hlasy levostředových voličů ve volbách v roce 1925, kdy výrazně posílili. Můžeme konstatovat, že typickým voličem ČSL byl malý zemědělec hlásící se ke katolické víře, žijící na jižní a východní Moravě, resp. ve východních či jižních Čechách. Úzká spolupráce s katolickou církví přinášela hlasy duchovenstva a věřících dělníků či nemanuálních pracujících, např. učitelů. Do jisté míry se její elektorát kryl s elektorátem republikánské strany. Německá křesťansko-sociální strana lidová Co se týče programu v oblasti hospodářské politiky, nenajdeme výraznější rozdíly od ČSL. S touto stranou měla podobný profil elektorátu, který se obdobně kryl s voličstvem německého Svazu zemědělců, největším ideovým oponentem byla v 20. letech německá sociální demokracie. Strana měla 30 – 40 tisíc členů, nejsilnější pozice dosáhla na jižní Moravě a ve Slezsku. Spolupracující Svaz křesťanských odborů disponoval asi 40 tisíci členy. 12 Díky aktivistickému a konstruktivnímu přístupu se strana stala členem třetí Švehlovy vlády.
10
Trapl M., Československá strana lidová, In: Malíř, Marek, 2005, s. 659 Tamtéž 12 Šebek J., Politické strany německé menšiny, In: Malíř, Marek, 2005, s. 878 – 879 11
8
Svaz zemědělců Představoval německou obdobu republikánské strany, přičemž největšího úspěchu dosáhl právě ve volbách v roce 1925. Zasazoval se o podporu malých zemědělců a pozemkové reformy „rozparcelováním velkostatků pro válečné invalidy a zemědělské dělníky.“ 13 Počet členů strany se pohyboval kolem čísla 100000 14 a drtivá většina žila na venkově. Společné zájmy s československými agrárníky i dobré vztahy čelních představitelů Svazu s prezidentem Masarykem vedly ke vstupu do „panské koalice.“ Hlinkova slovenská ľudová strana Nejmasovější slovenská strana prosazující autonomii Slovenska, měla úzké vztahy ke katolické církvi a spousta duchovních obsazovala přední místa ve vedení. Hospodářský program logicky vycházel z katolické sociální nauky s tím, že zohledňoval konkrétní situaci na Slovensku. V polovině 20. let registrovala strana asi 18 tisíc členů, v roce 1938 ale již přes 120 tisíc. 15 „Jadrom privržencov a voličov…boli roľníci, najmä ženy na vidieku.“ 16 Jedná se o logický důsledek skutečnosti, že Slovensko mělo na rozdíl od českých zemí převážně agrární charakter. Největším soupeřem proto byla především agrární strana. Obecně lze říci, že k HSĽS se hlásili rolníci akcentující katolickou víru a slovenskou národnost. V roce 1925 získala třetinu všech hlasů odevzdaných na Slovensku. Při vyjednání o nové vládě předseda Andrej Hlinka „ďalej žiadal znížiť daňové bremeno pre obyvateľov Slovenska.“ 17 Jednání byla složitá, což se odrazilo v tom, že strana (poprvé v historii) vstoupila do Švehlovy vlády až později, tj. v lednu roku 1927. Československá sociálně demokratická strana dělnická Nejsilnější předválečná česká strana procházela na počátku dvacátých let hlubokou krizí, která způsobila, že se ve volbách 1925 propadla až na čtvrté místo a ačkoli později získala částečně své pozice zpět, již nikdy neobsadila post předsedy vlády. Na druhou stranu odchod radikálních členů (komunistů) a jiných skupin vedl k větší homogenizaci strany a vyjasnění programových východisek.
13
Šebek J., Politické strany německé menšiny, In: Malíř, Marek, 2005, s. 878 – 879 Tamtéž, s. 863 15 Bartlová A.: Hlinkova slovenská ľudová strana, In: Malíř, Marek, 2005, s. 843 16 Tamtéž, s. 847 17 Tamtéž, s. 851 14
9
Na počátku dvacátých let se strana zasadila o provedení sociálních reforem. V daňové oblasti se vyslovovala pro ostré progresivní zdanění příjmů a daňový systém chápala jako jeden z prostředků intervence státu do hospodářství. Rašínovu deflační a úspornou politiku odsuzovala, stejně jako zvyšování zemědělských cel. V hospodářské oblasti měl značný vliv významný národohospodář Josef Macek, představitel nemarxistického liberálního křídla a později stoupenec keynesovství. Po odchodu komunistů měla strana v polovině dvacátých let asi 180 tisíc členů a disponovala nejsilnějšími odbory s více než půl milionovým členstvem, po zapojení německé sociální demokracie na konci 30. let se toto číslo vyšplhalo na cca 750 tisíc. 18 „Straně širokého názorového spektra dávali svůj hlas zejména kvalifikovaní dělníci, drobní úředníci, zčásti i živnostníci a ve značném počtu i státní zaměstnanci a sociálně motivovaní příslušníci inteligence.“ 19 Československá strana národně socialistická V oblasti hospodářské prosazovala po válce sociální reformy. Její ideologické kořeny však odmítaly „německý marxismus“ a
do třídy „vykořisťovaných“ řadily i rolníky,
živnostníky, úředníky a inteligenci. Ze soukromého vlastnictví strana preferovala družstevnictví, jinak však „vrcholem mělo být odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků…za náhradu.“
20
V době krize se požadavky na státní zasahování do ekonomiky
ještě zvýšily. Na rozdíl od sociální demokracie měla poněkud širší elektorát i členskou základnu, i když samozřejmě největší podíl měli dělníci, kteří akcentovali vlastenectví. V polovině 20. let měla přes sto tisíc členů, „60 % tvořili dělníci a zřízenci, úředníků 6,8 %, malozemědělců 8,3 %, živnostníků 9,6 %“ 21, soukromníci a duševně pracující představovali asi 5 %. Stranu podporovali významní intelektuálové, vstoupili zde bývalí členové realistické strany i Edvard Beneš a dobré vztahy měla s prezidentem Masarykem. Po vyloučení skupiny kolem J. Stříbrného se zbavila radikálnějšího křídla. Na stranu byly napojeny početné organizace: Československá obec dělnická s 350 tisíci členy, Československá obec úřednická s 23 tisíci a Svaz československé mládeže s cca 30 tisíci. Úzce spolupracovala s Československou obcí legionářskou a volněji se sokolským
18
Kuklík J.: Československá sociálně demokratická strana dělnická, In.: Malíř, Marek, 2005, s. 688 Tamtéž, s. 704 20 Harna J.: Český národní socialismus, In: Malíř, Marek, 2005, s. 766 21 Tamtéž s. 770 19
10
hnutím. 22 Na venkov se jí příliš proniknout nepodařilo, úspěchy měla spíše ve velkých městech, např. v Praze dokonce obsazovala funkci primátora. Především díky odporu k zemědělským clům, ale i jiným programových rozdílům se nestala součástí třetí Švehlovy vlády. Komunistická strana Československa Po prvních parlamentních volbách, ve kterých vystupovala samostatně, se stala největší opoziční stranou. V Českých zemích dokonce získala největší počet hlasů a „pouze vítězství Hodžových agrárníků na Slovensku zabránilo, aby se nestala největší politickou stranou celé republiky.“ 23 Od počátku se stala „destruktivní“ opozicí bez snahy o hledání kompromisů a věcnou argumentaci. Od roku 1924 se prohlásila za sekci Komunistické internacionály, která bude plnit příkazy moskevské centrály. Program se hlásil k marxismu a činností strany mělo být „nastolení komunismu, diktatura proletariátu, rozvracení kapitalismu a stávajícího politického režimu.“ 24 Ve struktuře členstva tvořili drtivou většinu dělníci, ženy v domácnosti (15 %), naopak jen několik procent rolníků, řemeslníků a inteligence. Na stranu napojený odborový svaz sdružoval jen 20 tisíc členů a Komunistický svaz mládeže 10 tisíc. Zato Federace dělnických tělovýchovných jednot disponoval stotisícovým členstvem. 25 Její ideologie vylučovala účast na vládě po celou dobu existence Československa. Konstruktivnější chování lze identifikovat až ve 2. polovině třicátých let v souvislosti s hrozbou nacistického Německa. Německá sociálně demokratická strana dělnická Navazovala na činnost rakouské předchůdkyně a hlásila se k austromarxismu. Počáteční separatistické tendence se zmírnily po roce 1924, kdy došlo k obměně vedení a strana se začala orientovat více na sociální témata a prosazovat sociální reformy. Stejně jako v československé sociální demokracii došlo k odštěpení radikálního (komunistického) proudu, poklesu počtu členů (o polovinu na cca 60 tisíc), ztrátě hlasů i mandátů (pouze 17 místo 31) ve volbách 1925 a ztrátě pozice nejsilnější německé strany. Voliči se rekrutovali z dělníků německé národnosti především v průmyslových oblastech severních a severozápadních Čech. Křídlo, které požadovalo ústup od „třídního“ pojímání společnosti a otevření se středním vrstvám, se neprosadilo. Ke straně se hlásila 22
Tamtéž, s. 771-773 Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha, s. 378 24 Marek P., Komunistická strana Československa, In: Malíř, Marek, 2005, s. 715 25 Tamtéž, s . 720 - 722 23
11
Ústřední komise německých odborů s cca 200 tisíci členy, Dělnický tělocvičný a sportovní svaz s 55 tisíci a svaz mládeže s dalšími 30 tisíci členy. 26 Na vládě se strana začala podílet až v roce 1929. Německá národní strana a Německá národně socialistická strana dělnická Obě strany spojovalo vystupování proti československému státu a na rozdíl od jiných německých stran odmítaly jakoukoli spolupráci s československou reprezentací. V polovině dvacátých let neměl tento přístup ještě příliš stoupenců, získaly pouze 17 mandátů. Obě strany odmítaly jak kapitalismus, tak marxismus, zasazovaly se o zestátnění výrobních faktorů na úrovni velkých podniků a „odstranění soukromokapitalistických monopolů.“ 27 Za otevřenou spolupráci s Hitlerovými nacisty byla oběma stranám pozastavena činnost v roce 1933.
26 27
Šebek J., Politické strany německé menšiny, In: Malíř, Marek, 2005, s. 864 - 866 Tamtéž, s. 873
12
Daňová reforma Daňovou reformu můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších záležitostí, kterou třetí Švehlova vláda prosadila. Sám předseda vlády ji v předneseném programovém prohlášení zařadil na druhé místo hned za zákon o státním rozpočtu. „Pokud se týče prací pro nejbližší dobu, je v prvé řadě zřetel náš obrácen ku projednání řádného rozpočtu, který právě slavné sněmovně předkládáme a jejž svým výkladem doprovodí pan ministr financí. Rovněž řešení daňové reformy je dávným požadavkem, a proto řadíme i tento úkol do prvého období pracovního…“ 28 Reforma byla součástí širší finanční reformy, provázaná taktéž s reformou správní týkající se hlavně ustavení druhého a třetího stupně územních samosprávných celků. Je však potřeba poukázat na skutečnost, že reforma se zabývala pouze soustavou přímých daní, což představovalo asi čtvrtinu daňové zátěže. V literatuře se setkáváme s relativně pozitivním hodnocením:
„Modernizovala
daňový
systém,
podpořila
konkurenční
schopnost
československých výrobků a podpořila gradující konjunkturu…Šlo vlastně o součást tažení o „zlevnění“ státu a umožnění větší volnosti podnikání.“ 29 Daňový systém však stále zůstal složitý a roztříštěný. Vzhledem ke komplexnosti reformy se nebudeme věnovat všem okruhům problémů, ale vybereme si především ta témata, která politické strany považovaly za nejdůležitější a nejčastěji s k nim vyjadřovaly: Zdanění zaměstnanců, daněprosté minimum, progrese Daň z příjmů, zavedená již v monarchii, se přejmenovala na osobní daň důchodovou. Předmětem zdanění se stal příjem domácnosti, což byl součet příjmů všech jejich členů. Snížení daňového zatížení mělo být dosaženo snížením progresivních sazeb (dvacet různých stupňů) a zvýšením se daněprostého minima na 7000 Kč z předchozích 6000 Kč, u rodin s dvěma a více dětmi na 8200 až 11000 Kč. Zda došlo ke skutečné úlevě, se názory liší. Zatímco v literatuře se setkáme s hodnocením, že zdaňování domácnosti na místo jednotlivce a „zákaz odpočtu nemocenských příspěvků a pojištění vedl k tomu, že ve skutečnosti daňové zatížení nižších a zčásti i středních příjmových skupin vzrostlo,“ 30 důvodová zpráva naopak uvádí výpočty, 28
http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1918-1938-csr/antonin-svehla3/prehled-ministru-24658/; staženo 3. 5. 2010 29 Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha, s. 400 30 Starý M. a kol., Dějiny daní a poplatků, HBT, 2009, Praha, s. 125
13
podle kterých se daňové zatížení sníží pro všechny skupiny s výjimkou těch, které jsou dani nově podrobeny. Pokud si však uvědomíme, že průměrná mzda dělníka se pohybovala ve výši 6000 – 7000 Kč ročně, 31 a i tato částka je vychýlena směrem vzhůru vyššími mzdami kvalifikovaných dělníků, pak stále většina manuálně pracujících zaměstnanců daň z příjmů neplatila. 32 Nový zákon obsahovala i úlevy pro rodiny s dětmi. Kromě výše uvedeného zvýšení daněprostého minima se zaváděly srážky pro mnohočlenné rodiny, které snižovaly daň podle počtu dětí nebo dalších nezaopatřených osob. Tak například pro rodiny se zdanitelným příjmem do 26000 Kč ročně se snižovala daň za druhou takovou osobu o desetinu a za třetí další osobu o pětinu. Rodina se třemi dětmi zaopatřující i své dva prarodiče tak platila daň nižší o 70 % oproti rodině se stejným příjmem a pouze jedním dítětem. Podobné ustanovení sice obsahoval i předchozí zákon, ale zde se výhoda uplatňovala pouze snížením sazby na nižší stupeň v progresivní tabulce. Úlevy pro zemědělce Největší koaliční strana pochopitelně do reformy prosadila celou řadu návrhů zlepšující situaci zemědělců. Konkrétní příklady jsou uvedeny v následující, analytické části práce. Je potřeba připomenout, že rodina zemědělce byla podrobena osobní dani důchodové a nově osvobozena od všeobecné daně výdělkové tehdy, pokud nezaměstnávala soustavně zaměstnance. Zemědělci, vlastnící své pozemky a obydlí, platili také daň pozemkovou a domovní. Zde tedy můžeme dát za pravdu agrárníkům, že daňové břemeno doléhalo na venkov tíživěji. U daně pozemkové došlo k rozsáhlému vynětí z jejího předmětu a osvobození především tzv. neplodných ploch. Předmětem zdanění zůstal katastrální výtěžek, který byl příčinou kritiky z toho důvodu, že se jednalo o výtěžek odhadovaný na základě určitých průměrných parametrů, tj. zatěžoval méně úrodné oblasti více. Původní předloha počítala s tím, že předmět zdanění bude stanoven speciálním zákonem, nakonec došlo k jasnější definici – 20-ti, resp. 17-ti násobek katastrálního výtěžku, který se zdaňoval 2% sazbou. Předtím se uplatňovala 22,7 % (resp. 20 % na Slovensku) sazba z katastrálního výnosu. Jinými slovy, opět se mělo zabránit tomu, aby se odváděla daň, pokud byl zemědělec ve ztrátě, nicméně kvůli odhadovaným veličinám tomu tak nemuselo být.
31
Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha, s. 513 Včetně zaměstnanců v zemědělství. Bereme také v úvahu, že většina manželek nepracovala a většina rodin měla dvě a více dětí. 32
14
Zřizovaly se také speciální fondy, do které zemědělci přispívali dalšími třemi čtvrtinami výše definované pozemkové daně 33, obce zde přispívaly 10 % z předepsané pozemkové daně v dané obci a stát 30 % z téhož. Z tohoto fondu se hradily náhrady škod po živelných katastrofách nebo se podporovali hospodářsky slabí poplatníci. Přirážky svazků územních samospráv, fiskální autonomie Přirážky k přímým daní, které uplatňovaly samosprávné celky, především obce, se v čase neustále zvyšovaly. U některých obcí a jednotlivých typů daní dosahovaly až 1000 %! Tabulka č.3 – Vývoj průměrných přirážek k přímým daním vývoj průměrných přirážek 1901 1912 1922
celkem Země okresy obce 140,0% 78,0% 26,0% 36,0% 180,0% 80,0% 38,0% 62,0% 526,0% 150,0% 126,0% 250,0%
základ na osobu 8,29 K 9,92 K 25,74 Kč
přirážka na osobu 11,63 K 17,84 K 135,41 Kč
Zdroj: Zelenka V., Vývoj hospodaření svazků územní samosprávy a počátky hospodaření národních výborů, Federální ministerstvo financí, 1986, Praha, s. 37
Pokud bylo záměrem snížit přímé daňové břemeno, nemohlo se opomenout omezit právě tyto přirážky, a to na výši 160 % (zemské), 110 % (okresní), 200 % (obecní). Existovala celá řada výjimek, zmiňme ty nejdůležitější. Daň činžovní měla sazbu poloviční výše uvedených sazeb. Za zcela mimořádných podmínek (při velkém zadlužení) mohly být obecní přirážky zvýšeny na 300 % (resp. 350 %), okresní na 150 %, nebo pokud se zastupitelstvo usneslo nejméně tříčtvrtinovou většinou všech členů. Nutno připomenout, že přirážky se od roku 1920 nemohly vybírat z osobní daně důchodové a reforma na tom nic neměnila. Důvodová zpráva konstatovala, že „dosavadní ochrana proti přílišnému zatížení přirážkami samosprávných svazků - totiž potřeba povolení vyššími instancemi, ukázala se v praksi nedostatečnou - nezbyloť těmto vyšším instancím, než přirážky povoliti, neměly-li se samosprávné svazky octnouti v situaci, že by neměly rozpočtový schodek čím hraditi.“ Nový zákon proto rozšiřoval možnosti dozorových orgánů (dohlédacích úřadů). Ty měly například kontrolovat použití výnosu mimořádných přirážek jen na zákonem určený účel. Omezení fiskální autonomie se dělo také prostřednictvím zvýšení podílů dotací (přídělů) na celkovém příjmu samospráv. Protože se předpokládalo, že některé samosprávy se dostanou do vážných problémů, zřizovaly se speciální vyrovnávací fondy, spravované 33
Zde však byla výjimka pro nízkopříjmové poplatníky.
15
zemskými výbory, ze kterých se přidělovaly dotace pro obce a okresy. Příjmem fondů se stala část některých přímých daní a také část daně z obratu a daně přepychové. Kromě toho, z posledních dvou jmenovaných daní mohla vláda přidělit za určitých okolností dotace přímo jednotlivým zemím. Zdanění podniků a živnostníků Základní jednotná sazba zvláštní daně výdělkové se snížila z 10 % na 8 %. Kromě toho se zachovaly snížené sazby pro spořitelny, dobročinné, vzdělávací a kulturní nadace apod. (progresivní od 1 % do 4 %, před tím od 1 % do 10 %). Na rozdíl od předválečné úpravy se zaváděla rentabilní progresivní přirážka dle výnosnosti podniku od 2 % do 6 %, opět s určitými výjimkami. De facto se tím nahradily válečné přirážky, které se používaly během války i první poloviny dvacátých let. Další změny se týkaly samotného základu daně. Dosavadní výdělková daň byla svou povahou spíše daní výnosovou, tj. postihovala příjmy podniků 34. Nově se zdaňoval ryzí výtěžek, vysvětlený v důvodové zprávě jako „veškerý přírůstek na ryzím jmění jako výsledek provozování podniku, nechávajíc ovšem stranou přesuny majetkové nezávislé na provozování.“ Jinými slovy, dříve podnik odváděl obdobnou daň i tehdy, pokud nevykazoval zisk. Další úleva tedy pramenila z jiné definice daňového základu. Vláda také plánovala podpořit investiční aktivitu možností jednorázového odpisu ve výši 20 % při nákupu stroje nebo budovy. Nově se staly odečitatelnými položkami úroky z dluhopisů a hypotéky, na Slovensku tento stav platil již před tím. Máme-li shrnout výše uvedené, nezbývá než citovat z důvodové zprávy: „Pokud berní reforma znamená úlevu daňovou, lze říci, že těžisko reformy spočívá právě v dani výdělkové. Daň nesmí podlomiti podnikavosti, nemá-li tím býti podlomena produktivita země. Zřetel vůči cizině platí u výdělkové daně více nežli u všech ostatních daní.“ Podobné změny se udály ve všeobecné výdělkové dani, týkající se především živnostníků. Místo osmi sazeb od 0,5 % do 4 % bylo zavedeno pět sazeb od 0,25 % do 4 %, přičemž nejnižší sazba se uplatňovala, pokud ryzí výtěžek nepřekročil 15000 Kč ročně, což znamenalo úlevu pro drtivou většinu živnostníků 35. Zvýšena byla i daněprostá částka u vedlejší činnosti. Nově bylo možno odečítat úroky z cizího kapitálu. Došlo však k rozšíření
34
Nejednalo se ale o daň z příjmu právnických osob v dnešním slova smyslu, protože ta je daní ze zisku, tzn. má blíž ke stavu po reformě. 35 K této větší úlevě při úpravě sazeb došlo na základě pozměňujících návrhů při projednávání na plénu.
16
daně na všechny podomní i kočovné živnosti. Ačkoli se nám sazby mohou zdát malé, musíme si uvědomit, že živnostník byl současně i nadále podroben osobní dani důchodové. Národnostní aspekty Mnohonárodnostní charakter republiky se projevoval i v otázkách hospodářských, nemůžeme tedy ani krátce nezmínit tento aspekt daňové reformy. Vzhledem k tomu, že na bývalé části Zalitavska se vztahovaly odlišné normy a nyní proběhla unifikace daňových systémů, docházelo k rozdílným dopadům na Slovensko i Podkarpatskou Rus. U některých výdělkových a hospodářských společenstev na Slovensku a Podkarpatské Rusi se uplatňovaly sazby 10 – 16 % z výnosu, takže reforma pro ně představovala ještě větší úlevu, než v ostatních zemích. Daň zárobková byla nahrazena všeobecnou daní výdělkovou a zde je také nutno zdůraznit, že živnostníci byli na Slovensku v době monarchie zdaňováni více. Novými „opatřeními byly krutosti bývalého uherského zákonodárství proti ustanovením zákona o osobních daních alespoň z větší části odstraněny,“ píše se v důvodové zprávě. Naproti tomu u daně pozemkové se na Slovensku uplatňovala mírně nižší sazba, takže unifikací došlo k poněkud menší úlevě. Nepodařilo se však do té doby dokončit vyměřování půdy do katastru a zápis katastrálního výtěžku. Muselo se tak dočasně postupovat podle odhadů, které však znevýhodňovaly méně bonitní půdu. Zákon toto uváděl v přechodných ustanoveních. Unifikace daně domovní, kde se u její části, daně třídní, uváděl předmět daně jako počet místností, přičemž se nezohledňovala velikost místností ani princip berní způsobilosti, přinášela pocit nespravedlnosti vůči slovenskému venkovu. Daňová reforma spolu s reformou správní, která byla schválena jen o několik měsíců dříve, splnila určité požadavky ľudovců zřízením samostatné země slovenské. Nelíbila se však zástupcům německé menšiny, protože Slezsko spojila s Moravou a navíc omezila samosprávné prvky: „Zemské úřady získaly velké pravomoci…zemští prezidenti…byli jmenováni prezidentem, podřízeni však byli ministerstvu vnitra. Jednu třetinu zemského zastupitelstva jmenovala vláda…“ 36 Z hlediska hospodářského zemské výbory kontrolovaly okresy (samozřejmě i ty převážně německé), povolovaly jim vyšší daňové přirážky a rozdělovaly prostředky obcím ze speciálních fondů.
36
Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha, s. 405
17
Analytická část – názory politických stran na daňovou reformu 37 Jak jsme popsali v předchozí části, daňová reforma představuje komplexní problematiku, kterou v tomto textu nelze pojmout zcela vyčerpávajícím způsobem. Musíme se proto zaměřit na nejdůležitější konkrétní témata, která kopírují hlavní body z předchozí části: Zdanění zaměstnanců (výše nezdanitelného minima) Priority politických stran se u výše důležitého parametru daňové reformy – nezdanitelného minima – projevily v souladu s proklamovanou ideologií. Opoziční socialistické strany jej kritizovaly jako nízké. Národní socialisté argumentovali, že pokud by mělo dosahovat stejné reálné výše jako v předválečném Rakousku-Uhersku, muselo by se zvýšit z navrhovaných 7000 Kč na více než 10000 Kč. Německý sociální demokrat Dietl poukazoval na skutečnost, že minimum je stanoveno pevnou částkou „a není valorisováno, zůstává daleko za tím, co jsou poplatníci oprávněni žádati.“ V případě inflace by se tak reálně znehodnocovalo a efektivní míra zdanění by se zvyšovala. I
přes
kritický
pohled
přišli
českoslovenští
sociální
demokraté
s
konstruktivními pozměňovacími návrhy, které se jim podařilo do zákona prosadit. V tomto případě se jednalo o skutečnost, že „při daně prostém minimu při větším počtu příslušníků opomenul se přičísti 1000 K jako paušál na všeobecné výdaje, byl tento omyl odstraněn a tím daně prosté minimum zvýšeno o 1000 K.“ Jiné strany, např. němečtí národní socialisté požadovali dokonce dvojnásobné zvýšení. To požadovali i komunisté, nicméně o věcnou argumentaci se nepokusili a omezili se na emotivní výroky typu: „Daň ze mzdy je daní z krve a miliony stržené z mezd dělníků jsou cítiti ještě teplou jejich krví.“ Naopak koaliční strany argumentovaly, že vyšší nastavení tohoto parametru by vedlo k výpadkům státního rozpočtu. „Hlavně pánové z oposice, kteří tak hlasitě volali po vyšším existenčním minimu, nesmějí zapomínati, že právě jejich zásluhou toneme ve státě v záplavě výdajů na tzv. sociální reformy,“ připomněl vyšší závazky státu agrárník Honzl. Připustil však, že vícečetné rodiny mohou v určitých příkladech zaplatit o malou částku více, než před reformou. V drtivé většině případů by ale mělo dojít k úlevě až 40 %. „A tak poznáme v krátké době, že malý člověk…hospodářsky slabý, tak i střední úlevu z reformy daňové pocítí více nežli poplatník hospodářsky silnější,“ prohlásil národní demokrat Petrovický. V tomto
37
Všechny citace z této části práce - Stenoprotokol z projednávání v Národním shromáždění: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/index.htm, staženo 20. 4. 2010
18
duchu argumentovali také lidovci i jejich němečtí kolegové, kteří vyzdvihovali vyšší částky daněprostého minima pro rodiny s více dětmi. Úlevy pro zemědělce: Zde se pochopitelně nejvíce profilovala republikánská strana a své zásluhy neopomněla zdůraznit. Podle jejich zástupců obsahovala původní předloha, představená ministrem Englišem, „některé návrhy, které se dotýkaly našeho zemědělství, byly přímo povážlivé. Byla nám nabízena valorisace daně pozemkové a nabízena záměna daně pozemkové za daň výdělkovou a konečně měla znít soustava berní tak, že by absolutně nebyla spravedlivá.“ Tyto údajné nespravedlnosti si agrárníci kladli za cíl napravit a to se již projevilo v předloze projednávané na plénu. Jednalo se o následující body 38: -
všeobecná daň výdělková se nevztahovala na prodej vlastních výrobků zemědělského a lesního hospodářství (s výjimkou prodeje na živnostenský list)
-
některé zemědělské podniky a sdružení s vymezenou činností (spolky pro pojišťování chovu dobytka, opatřování semen, sdílení strojů atd.) byly osvobozeny od zvláštní daně výdělkové
-
od pozemkové daně byly trvale osvobozeny zahrady, stromové a révové školky, které se využívaly k neziskovým účelům (výzkumné, školní, dobročinné atd.)
-
dočasné osvobození od stejné daně např. u čerstvě osázených vinic, u vinic, kde byly provedeny určité investice, nebo které byly postiženy určitými nákazami
-
slevy na pozemkové dani v případě živelných pohrom, požárů apod.
-
daň třídní se nevztahovala na budovy zařízené k účelům polního hospodářství
-
snížení samosprávných přirážek k dani pozemkové oproti původnímu záměru
-
výměnkářské dávky a výměnky, které si vymínili zemědělci při postupu zemědělského majetku, osvobozeny od daně rentové
Přesto se agrárníci domnívali, že zemědělský sektor je nepřiměřeně zatěžován: „…ale stejně prohlašujeme, že toto ulehčení je velmi nepatrné vzhledem k poměrům, které na venkově panují.“ Na zemědělce a venkov se údajně ostatní dívají jako na „…pohádkového beránka, jenž na zatřesení pouští dukáty.“ Podobně na tom byl koaliční Německý svaz zemědělců. Kromě tradičních lamentací na těžký úděl rolníků se jeho hlavní pozornost soustředila na úpravu daně pozemkové. Samotný návrh zákona kupodivu nestanovoval základ ani sazby daně, pouze se omezil na
38
Zdaleka neuvádím vyčerpávající přehled.
19
konstatování, že bude stanoven zvláštním zákonem a prozatímně je upraven v uváděcích ustanoveních. Právě konkrétní stanovení sazby a základu daně v průběhu projednávání v rozpočtovém výboru považovali němečtí agrárníci za úspěch a také skutečnost, že „od zvláštního příspěvku (do fondu) jsou osvobozeny pozemky vlastníků půdy, jejichž celoroční příjem ani sám o sobě ani s příjmem hlavy rodiny…nepřevyšuje částku nepodrobenou dani z příjmu.“ Jednalo se o relativně významnou úlevu, protože zvláštní příspěvek činil jakousi 75% přirážku k pozemkové dani. Zástupci opozice zastávali jiný názor. Sociálně demokratický poslanec Meissner uvedl, že „srovnáváme-li jednotlivé kategorie daní, přicházíme k názoru, že nebude to průmysl, který odnáší největší prospěchy této daňové reformy, nýbrž že to bude zemědělství.“ Jeho kolega Dietl z německé sociální demokracie pak rovnou prohlásil, že „návrh nejen směřuje celým svým rázem k dalekosáhlému ulehčení majetným třídám a z těchto opět vrstvám agrárním (daň pozemková a domovní daň třídní).“ Komunisté pak zdůrazňovali, že výhody reformy pocítí především velkostatkáři. V projevu jiného sociálně demokratického poslance Chalupy se však paradoxně navrhují další osvobození a úlevy pro drobné zemědělce, především u daně pozemkové. Argumenty o nepřiměřeném zvýhodnění zemědělců odmítali kromě agrárníků také lidovci, podle kterých zemědělec pracuje na své usedlosti s celou rodinou mnohem více, než průměrný dělník, takže jejich příjem na hodinu se pohybuje v mnohem nižších částkách v porovnání s celkovým příjmem. Jinými slovy, rolník si určité výhody zaslouží a i s nimi je na tom hůře než pracovníci v jiných sektorech ekonomiky. Výše a omezení přirážek samosprávných celků K této problematice poznamenejme, že se nejednalo pouze o technický problém stanovení limitů pro daňové příjmy obcí, okresů a zemí, ale o širší diskusi o podstatě fiskálního federalismu, potažmo o daňové autonomii územních samosprávných celků. Jak jsme výše uvedli, druhým pilířem reformy byla úprava financování těchto celků. Koaliční poslanci obhajovali omezení přirážek dvěma základními argumenty. Zaprvé, samosprávné celky by mohly provádět daňovou politiku odlišnou od politiky centrální vlády, a tím zcela negovat její plánované důsledky: „Mohli bychom býti pak svědky zjevu, že stát…zřekne se určité výše svých příjmů, plynoucích z daní, a autonomní svazky by pak mohly nejen nesnížiti přirážky dosavadní, nýbrž dokonce je zvýšiti,“ uvedl republikánský zpravodaj návrhu. Zadruhé, přirážky v posledních letech dosáhly neúnosné výše a je potřeba je omezit.
20
Tento fakt akcentovali především poslanci národní demokracie, kteří nejvíce opakovali tezi o blahodárném vlivu snížení daňové zátěže na výrobu a obchod. Německá nacionalistická i socialistická opozice však za omezováním přirážek viděla snahu dále omezit práva německých samospráv. Reforma se podle poslance Dietla „stane hrobařem samosprávy a bude zapsán v knize hanby… pro kapitalistický zisk zasadily přímo smrtelnou ránu poslednímu zbytku německé samosprávy v tomto státě.“ Českoslovenští národní socialisté poukazovali na růst byrokracie a libovůle úředníků při povolování možnosti překročit přirážky v určených případech. Samosprávy by tak ztratily část své nezávislosti. „To jest ovšem pronikavé a až dosud neznámé zasažení do práv samosprávy, které činí a učiní z volených samosprávných sborů prostě poradní sbory úřadů dozorčích,“ vysvětloval poslanec Patejdl. Dále argumentoval, že už současná úprava dává dostatek pravomocí dozorčím orgánům zasahovat do stanovení přirážek, ale ty jej dosud nevyužívají. Touto argumentací si však poněkud protiřečil. Nárůst agendy v souvislosti s pravomocí schvalovat vyšší přirážky však nepopírali ani koaliční poslanci: „V rozpočtovém výboru jsem již ukázal, že předloha o samosprávných přirážkách bude znamenati zvýšení počtu úředníků u zemského výboru ve značné míře a že tedy všechno to mluvení o tom, že teď za nové koalice se bude šetřiti, kdežto za socialistů se vyhazovaly peníze, je nepravdou,“ mířil kritiku do vlastních řad republikánský poslanec Honzl. Zdanění podniků a živnostníků Jedním z proklamovaných cílů bylo zvýšit exportní výkonnost domácích podniků a podnikatelů. Zástupci národní demokracie se domnívali, že reforma tak činí nedostatečně: „U zvláštní daně výdělkové žádali jsme místo sazby 8% sazbu 6%.
Bohužel, nezůstalo při
vládním návrhu a nebyl brán zřetel k našim důvodům, jež ve studii Bečkově objevily se nižším procentem.“ Kromě toho připomínali, že ke snížení daní mohlo dojít dříve, protože reformu začal chystat již ministr Rašín, po něm Bečka a jen politická krize a předčasné volby zavinily oddálení. Zde lze vysledovat kontroverze vůči Karlu Englišovi, který před tím stranu opustil. Národní demokraté také nesouhlasili s vyšším zdaněním spořitelen oproti úvěrovým družstvům a záložnám. Živnostenská strana se stavila za progresivní zdanění a její poslanec Náprstek zdůrazňoval, že reforma zvyšuje pro živnostníky daněprosté minimum (u osobní důchodové daně) a zároveň jim snižuje daňové břemeno omezením samosprávných přirážek. Ocenil také, že předmětem zdanění bude ryzí výtěžek (zisk) a nikoli výnos (příjem), což způsobovalo, že 21
živnostníci museli odvádět výdělkovou daň i tehdy, když se pohybovali ve ztrátě. Zároveň připustil, že reforma má své rezervy ve zjednodušení a snižování administrativních nákladů. Naopak od socialistů se strana živnostenská dočkala útoku za to, že dělnická společenstva jsou zdaňována stejnou sazbou jako jiná družstva (základní sazba 2 %). Na návrh této strany také došlo k úpravě sazeb, které dále zvýhodňovaly živnostníky s příjmem do 15 tis. Kč ročně. Němečtí lidovci si kladli zásluhu za úlevy malým živnostníkům, sazba všeobecné daně výdělkové pro menší základy daně byla oproti vládní předloze snížena. Ľudovci byli naopak nespokojeni s tím, že se na státní železniční podniky nevztahuje zvláštní daň výdělková. U všeobecné daně výdělkové se jim nepodařilo prosadit rozšíření pásem pro nižší sazby, naopak výsledný zákon obsahoval jejich požadavek na zohlednění počtu společníků vykonávající služby, jež by za ně musely konat síly placené. Němečtí národní socialisté zase protestovali proti tomu, aby se sazba zvláštní daně výdělkové snižovala pro banky stejně jako pro spořitelny. „Banky strhnou na sebe ještě více úspor než dosud, kdežto jistě nebudou ochotny převzíti sociální funkce spořitelen,“ uvedl poslanec Krebs. Komunisté měli obecně námitky proti tomu, že progresivita sazeb je údajně nízká a snižuje se základní sazba zvláštní daně výdělkové. Kritizovali také to, co zástupci živnostenské strany chválili – že předmětem zdanění bude ryzí výtěžek a nikoli výnos. Co se týče daně rentové, komunisté kritizovali linearitu sazby a také osvobození úrokových výnosů ze státních dluhopisů. „Služka, která uspoří si několik set korun na výbavu, aby si mohla koupiti peřiny a kousek nábytku, bude platiti daň rentovou, poněvadž uloží tyto peníze do spořitelny. Ale kapitalista, který je vlastníkem státních dluhopisů, ten je od daně rentové osvobozen. Pánové, to je malý obrázek, jak vypadá daňová spravedlnost!“ prohlásil komunista Muna. V tom se shodli se sociálními demokraty. Ti neúspěšně prosazovali návrh, aby daň rentová byla nižší pro vklady v
lidových peněžních ústavech a dělnických záložnách.
Nezdálo se jim také, že by podniky měly platit stejné sazby majetkových daní jako drobní zemědělci a živnostníci, prosazovali odstupňování sazeb podle výnosu. Tyto a další námitky vedli poslance Chalupu k hodnotícímu soudu, že „předloha je v celku projevem třídní moci a názorným poučením pro dělnictvo. Zamítáme tuto předlohu a odmítáme za ni odpovědnost v plné víře, že dělníci v dohledné době provedou náležitou korekturu.“ Národní socialisté tvrdili, že k celkovému zamýšlenému snižování daňové zátěže nedojde, protože obce si budou kompenzovat snížený výnos z přímých daní zaváděním 22
nových „dávek“, které však nebudou dopadat na vysokopříjmové poplatníky jako daně přímé. „(Úředníci) budou zkoumati, zdali obec zavedla všechny možné dávky, dávku z motorových kol i z obyčejných, z oken, vody, elektriky, přijde se ještě na to, že by se měla zavésti dávka ze vzduchu, tedy se zavede dávka ze vzduchu, dávku ze zábav již dávno máme, zkrátka a dobře, zavedou se na všecko možné dávky, jen aby se nemusilo ze zvláštního fondu přidělovati,“ Problematice financování samospráv jsme se věnovali výše, zde je však kladena do souvislosti se změnou struktury daňového břemene. Národnostní aspekty Vládní koalice zahrnovala německé strany i slovenskou stranu, což dalo vyniknout nacionalistickým opozičním uskupením. Němečtí nacionální socialisté upozorňovali, že německy mluvící část obyvatelstva je daněmi diskriminována, protože z těchto oblastí pochází nepoměrně větší podíl inkasa osobní důchodové daně. „Německá města, ačkoliv činí sotva čtrnáctinu obyvatelstva, sama platí skorem čtvrtinu všech daní, kdežto české venkovské obyvatelstvo, jež jest daňově nejsilnější kategorií Čechů, ačkoliv podle počtu hlav činí skorem čtvrtinu obyvatelstva, ve skutečnosti platí jen desítinu daní.“ Jak jsme zmínili již výše, Německá národní strana viděla v omezení přirážek útok na německé obce a okresy: „Léta jste soustavně pracovali, abyste samosprávu hospodářsky a finančně zbídačili a nyní se domníváte, že přišla vhodná chvíle, abyste jí zasadili smrtelnou ránu,“ uvedl poslanec Koberg. Zástupci Hlinkovy strany jako koaliční poslanci reformu podporovali, nicméně k ní měly určité výhrady. Vzhledem k unifikaci docházelo na Slovensku ke změnám, které vyvolávali kritiku. Protože neexistovaly dostatečné a kvalitní katastrální údaje, částečně díky pozemkové reformě, katastrální výtěžek jako předmět daně se musel v podstatě odhadovat. Ze strany poslance Macháčka panovala obava, aby takto nedošlo k vyměření nadměrné daně. Stejně tak kritizoval, že v případě domovní daně se bude muset odhadovat činžovní výtěžek a horliví úředníci budou nadceňovat jeho hodnotu. „Naši dobrí Slováčkovia od svojich slamou pokrytých chalúp budú platiť také vysoké štátne dane a prirážky, ani čo by bývali v nádherných palácoch v Prahe na Václaváku.“ Zde vadilo především to, že berní úředníci mají převážně českou národnost. Zmiňovali také skutečnost, že slovenské obce se ve velké většině nacházejí v horských a špatně dostupných polohách, kde je půda málo výnosná a obce musejí vynakládat vyšší prostředky z údržbu cest v náročném terénu, což povede ke zvýšeným nárokům na vyrovnávací fondy. Kritiku si vysloužilo ustanovení, podle kterých neexistovala povinnost 23
brát v úvahu výdaje církevních škol při posuzování žádosti o dotace z vyrovnávacího fondu. Naopak za úspěch bylo považováno, že „vyrovnávací fond sa ustáli na každej zemi samostatne a že Slovensko bude v tom položení, že so svojím fondom bude môcť hospodáriť samostatne,“ jak uvedl poslanec Polyák. Spíše pozitiva reformy pro svou zemi hledala silná skupina slovenských agrárníků: „Slovenskí zemedelci očakávali od daňovej reformy v prvom rade sníženie daní, v druhom rade unifikáciu a kodifikáciu daňovú. Požiadavkom týmto osnova vyhovuje. Tým prestane už odvolávanie sa jednej čiastky republiky na druhú, že snáď tá či oná je viacej daniami zaťažená.“ Poslanci Pavlu Mackovi se však nelíbilo ponechání některých daňových výhod slovenským družstvům pouze na 5 let, prosazoval dobu dvojnásobnou.
24
Závěr Naším cílem bylo posoudit priority politických stran v souvislosti s daňovou reformou z roku 1927, jejich prosazování a konformitu s obecnými programovými a ideologickými východisky. Pro větších přehlednost si závěry shrneme do následujících tezí:
Lze konstatovat, že politické strany v reformě prosazovaly své návrhy v souladu se svou ideologií, volebním programem i cíli zájmových skupin.
Vysoký počet koaličních stran znamenal vysokou fragmentaci a nutnost každé jednotlivé strany se vymezovat, zviditelňovat a „mediálně prodávat“ své úspěchy.
Lze identifikovat problém především malých koaličních stran, zejména německých agrárníků a křesťanských sociálů, kteří se museli cítit zastíněni většími vládními stranami s obdobnou ideologií a programem, což potvrzuje výsledek voleb v roce 1929, který zaznamenal ztrátu hlasů obou stran. Celou dobu musely čelit výtkám ostatních německých stran, že nehájí zájmy německé menšiny.
I přes důsledky obrovské fragmentace se dařilo dosáhnout kompromisu. Koaliční zástupci vždy poukázali na body, se kterými nesouhlasí, leckdy velmi emotivně. Nicméně také zdůraznili, co se podařilo prosadit díky jejich straně, právě proto znamená reforma určitý pokrok a jejich strana ji podpoří.
Opoziční strany i přes celkový nesouhlas poukazovaly na změny, které se jim do vládní předlohy podařilo prosadit v průběhu projednávání návrhu ve výboru.
V debatě až na výjimky týkající se komunistů a některých německých zástupců převažoval věcný charakter a snaha uvádět argumentaci na základě konkrétních faktů.
Dvojakost vystupování socialistických stran vůči zemědělcům, snaha vsugerovat, že agrárníci myslí jen na velké statkáře.
Německé opoziční strany (obě nacionální a sociálně demokratická) používaly velmi podobnou argumentaci, ačkoli se řadí na opačnou stranu politického spektra. V oblasti hospodářské politiky se jejich názory příliš nelišily.
Všechny strany se shodly na progresivitě příjmových daní, lišily se v její míře.
Jako hospodářsky nejliberálnější strana vystupovala Československá národní demokracie.
Všechny strany včetně národně demokratické zdůrazňovaly úlevy či požadavky na úlevy pro „malé“ poplatníky všech skupin.
Pomyslným vítězem, který do reformy prosadil nejvíce ze svých programových priorit, se stala republikánská strana. 25
Literatura Doležalová A., Rašín, Engliš a ti druzí, Nakladatelství Oeconomica, 2007, Praha
Kárník Z., České země v éře První republiky, Díl 1., Libri, 2.vydání, 2005, Praha
Malíř J., Marek P., Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004, Díl 1.: období 1861 – 1938, Doplněk, 2005, Brno: -
Bartlová A., Hlinkova slovenská ľudová strana
-
Harna J., Český národní socialismus
-
Harna J., Republikánská strana
-
Kuklík J., Československá sociálně demokratická strana dělnická
-
Marek P., Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská
-
Marek P., Komunistická strana Československa
-
Sládek Z., Československá národní demokracie
-
Šebek J., Politické strany německé menšiny
-
Trapl M., Československá strana lidová
Schwarz F., Československé daňové zákony, Československý kompas, 1923, Praha
Starý M. a kol., Dějiny daní a poplatků, HBT, 2009, Praha
Vacek V., Soustava daní rakouských, Ústřední dělnické knihkupectví, 1912, Praha
Zelenka V., Vývoj hospodaření svazků územní samosprávy a počátky hospodaření národních výborů, Federální ministerstvo financí, 1986, Praha
Elektronické zdroje:
Důvodová zpráva k tisku 705/1927: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0705_01.htm, staženo 20. 4. 2010
Lukeš B., ČSL mezi válkami: http://www.kdu.cz/Dokumenty/Historie/3-CSL-MEZIVALKAMI.aspx, staženo 4. 5. 2010
Stenoprotokol z projednávání v Národním shromáždění: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/index.htm, staženo 20. 4. 2010
Programové prohlášení vlády a její složení: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/19181938-csr/antonin-svehla-3/prehled-ministru-24658/, staženo 3. 5. 2010
Výsledky voleb z roku 1925: http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/220060E38B/$File/4219rr11.pdf, staženo 15. 4. 2010
26
