Daniel ve lví jámě Dan 6,1-29 (Nezrušitelný zákon Médských a Perských?) Úvod V minulých kapitolách jsme se dozvěděli, že Hospodin je Bohem, který ustanovuje a sesazuje krále a celé říše. Bible jednoznačně zdůrazňuje, že Hospodin je Pánem dějin a je nadřazený lidským pravidlům a zákonům. Viděli jsme, jak se během nedlouhé doby vystřídalo několik králů. Král Nabukadnesar a celá jeho Novobabylónská říše padla a na její místo se dostaly další dvě říše – Médská a Perská. V době vlády Médské říše byl na trůnu král Darjaveš neboli Dareios (522-486) a v době vlády Persie to byl Kýros (539-530). V dalších staletích se dostanou na jejich místo Makedóňané, odtud známý Alexandr Makedónský a po několika stoletích složitých politických vztahů i Římané, ale to už bych šel v dějinách o hodně dál. V této době, 6. století, se odehrává náš příběh. Připomenu, že Izrael je v područí silnějších sousedů Médie a Persie. Tak jako v našich dějinách, Izrael se dostává do složité situace, kdy musí intenzivně přemýšlet a rozhodovat se, jak bude žít, aby si uchoval svou integritu a identitu a zároveň přežil ve složitých podmínkách. V mnohém je to i situace nás lidí 21. století, kteří stojíme před komplikovanými volbami mezi přežitím a nebo podlehnutím většině. A. Konspirace 6,1-10 1. Daniel se stává nejvyšším satrapou (říšský vládce) 6,1-4 Příběh začíná pozitivně. Politická situace je nakloněna Židům a Daniel coby poradce vlády Nabúkadnesara se dostane k ještě vlivnější pozici za krále Darjavéše. Je nám řečeno, že Daniel, jehož jméno znamená „Bůh je soudce“, se stane jedním ze třech nejdůležitějších mužů v zemi, kteří ji spravují. Jak jsme již zmínili dříve, Danielovi je dána Boží moudrost, která předčila o mnoho moudrost druhých. Proto král chtěl dosadit Daniela jako muže číslo jedna. Jak už to ale bývá v dobrých příbězích, nastane zvrat. 2. Past nepřátel 6,5-6 Říšští vládcové a 120 satrapů, místních vládců se rozhodlo pro kulišárnu. Vnímali v Danielovi ohrožení a jistě žárlili na jeho dramatický vzestup v králových službách. Navíc to byl Žid, cizák, kdo by chtěl takového chlapa jako velkého šéfa, že? Problém ale spočíval v tom, že na něj nic neměli. Museli najít past. Daniel byl ale loajální králi a své práci, navíc byl charakterní a nesmírně moudrý.
Proto z lidského hlediska nebylo možné najít něco, za co by ho mohli žalovat nebo si na něj stěžovat. Nejslabším místem Daniela byla jeho víra v Boží svrchovanost, alespoň z lidského pohledu. Daniel nebyl ochoten obětovat svého Boha na úkor krále. Toho si byli satrapové dobře vědomi. Proto vymysleli geniální způsob, jak ho dostat. Postavili Daniela mezi dva mlýnské kameny. Musel si vybrat: buď se podřídí králi a bude žít, nebo se podřídí svému Bohu a zemře. Bylo předem jasné, že nemůže vyhrát. Podobnou past můžeme vidět na příběhu Ježíše. Jak jsme četli, před soudní radou bylo nemožné jej usvědčit. Ježíš byl neprůstřelný. Dokonce ani lživá svědectví nezabírala. Museli jej chytit na něčem, co se týkalo Božího zákona. A to také udělali. Ježíš věřil, že je Mesijášem. Mesijášem mohl být jen Bůh sám. Proto stačilo donutit Ježíše vyznat, že je Mesijáš a měli ho na lopatě. Protože Ježíš nemohl lhát a vskutku byl Mesijášem, přitakal jejich otázce, zda je Mesijáš, Syn Boží. Pro Židy to byl jasný akt. Šlo o rouhání. Byl proto odsouzen. 3. Králův nezrušitelný zákon 6,7-10 U Daniele vidíme, jak jednoduchým trikem dosáhli satrapové svého. Je to až překvapivé, jak snadno krále přesvědčili. Král byl naprosto suverénní a nepotřeboval nějaké pochlebování poskoků. Nepotřeboval si něco dokazovat. Je proto s podivem, že odsouhlasil takový zákon. Z hlediska Božího zákona je jasné, že se nikdo nesmí podřizovat člověku, dokonce takového člověka uctívat nebo se k němu modlit. To je ale přesně to, co chtěli satrapové pro krále. Jejich skutečným motivem ale bylo odstranit Daniela a získat pro sebe větší moc či vliv v říši. Je to podivné. Když uvážíme, že v médské říši bylo monotheistické náboženství. Dodnes existuje čtvrté monotheistické náboženství – mazdaismus neboli zoro-astrismus, které má podobné rysy jako židovství. Když uvážíme toto, je překvapivé, že král ustanovil takový zákon, který odporoval dokonce jeho vlastnímu náboženství. Proč to vlastně udělal? Na tuto otázku se dá obtížně odpovědět. Moje teorie je, že byl motiviván strachem, jak uvidíme dále v textu, když na něho naléhali satrapové. Podobný motiv vidíme i v evangeliích u Piláta. Pilát má strach, že by přišel o moc a že by židé vyvolali kvůli Ježíšovi povstání. Strach o moc nebo vliv může lidi dovést k rozhodnutím, se kterými sami vlitřně nesouhlasí. Strach je nejčastějším motivátorem špatných rozhodnutí.
Teď se dostáváme k velmi důležitému bodu. Nezrušitelný zákon Médských a perských. To je symbol, který reprezentuje něco, co je z lidského hlediska neměnné, nezrušitelné, zkrátka to je a basta. Přes to vlak nejede, jinými slovy – jen přes mou mrtvolu. Královo slovo bylo zákonem a nikdo, dokonce ani král sám nebyl schopen svůj výrok změnit. Něco podobného vidíme v tzv. neomylných výrocích papeže. Výroky se dají různě vykládat, ale změnit se nemohou a nesmí. Důvodem je přesvědčení, že výrok má Boží záštitu. Slovo krále není jen obyčejné lidské slovo, ale má Boží atributy. Proto nezrušitelný zákon médských a perských. Zároveň ale toto spojení znamená lidský mýtus. Každá kultura i jednotliví lidé nebo rodiny mají takový výrok nebo zákon, který je prostě neměnný. Zkuste třeba zpochybnit naší společností přijaté dogma, že zdraví je na prvním místě. Já se o to snažím. Kdykoliv si připíjím, říkám místo na zdraví, na lásku nebo na radost v životě. Nesetkávám se ale s pochopením. Můžete to považovat za hloupé a povrchní. Ale uvažte, kolik takových zákonů přijímáme. Mnohdy jsou to konvence nebo zvyky, které nemají žádný důležitý důvod, jen se prostě tak dělají. Uvažte, kolik zvyků máme o Vánocích... Nechci se teď nevážet do Vánoc, mám je osobně moc rád a mám oblíbeno mnoho zvyků, ale uvažme, kolik takových zákonů médských a perských máme. Třeba dogma o toleranci. Nebo dogma o tom, že demokracie je nejlepší politický systém... Takhle bychom mohli pokračovat, až bychom se prolámali na osobní rovinu. Zkusme nad tím přemýšlet. 4. Danielova modlitba 11 Daniel šel přímo proti tomuto zákonu. Pro něj nebylo vůbec podstatné, co král prohlásil, když to bylo v přímém rozporu s jeho vnitřním přesvědčením, které stálo na zákonu Božím. Zde bych chtěl zdůraznit jednu věc. Nevěřím tomu, že Daniel neměl strach z toho, co bude následovat. Nemyslím si, že byl lehkovážný a neopatrný. Myslím, že šlo u něj o rozhodnutí z víry. Vidíme to na jeho orientaci. Otevřel okna směrem k Jeruzalému. Jeruzalém byl v této době již dávno minulostí. Jeho hradby byly v roce 586 zničeny a chrám proměněn v trosky. Proč se tedy obracel k sutinám? Text nám asi chce říct něco víc než doslovné znění. Jeruzalém symbolizuje místo naděje. Vzpoměňme texty v Bibli, které ukazují do budoucna, k příchodu Božího království. Prorocké texty o spravedlnosti, o spravedlivém Božím soudu a naději, kterou mají ti, kdo se uchylují k Hospodinu.
To je důležitý moment v našem vyprávění. Daniel spoléhal na Boha. I když pro něj bylo těžké položit na oltář jako oběť Bohu své postavení, vysoký společenský status a výsady, které měl. Měl na výběr. Mohl se zpronevěřit tomu, čemu věřil, mohl se dokonce schovávat a modlit se potají. Mohl hrát dvojí hru. V této souvislosti se sluší zmínit naši vlastní minulost během dob socialismu, kdy mnoho křesťanů se uchylovalo k dvojímu řešení. Jedni svou víru tajili a spolupracovali s režimem. Druzí naopak odmítli spolupracovat a měli proto svůj život dost obtížný. Mnozí skončili v kriminále, jiným nebylo umožněno studovat, ani jejich dětem a nebo měli takové podmínky, které jim znemožnily normálně žít. Nechci teď lacině odsuzovat lidi, kteří čelí obtížným situacím a zvolí si kompromis. Když si zvolíme kompromis, je někdy situace ještě mnohem složitější a těžší. Hlavně ale ztrácíme přehled. Kdyby Daniel couvl a naoko by předstíral, že je loajální králi, ale v duchu by po 30 dní věřil stále Hospodinu, byl by skutečně věřící? Snad ano, ale v konspiraci šlo o něco jiného. Jeho nepřátelé ho chtěli odstranit. Jistě by si pak našli jinou metodu. Příběh nám chce říct, že máme na výběr. Můžeme se pokusit dělat kompromis, což může vést do slepé uličky nebo můžeme jít přímo a pak se vystavíme riziku. Riziko v tuto chvíli znamenalo ztrátu jistot a nakonec cestu jisté smrti. Pokud by ovšem Hospodin nezasáhl. Můžeme najít mnoho paralel, kdy riziko končí smrtí. Jejich dokonalým vzorem je příběh Ježíše z Nazaretu. On neustoupil a zemřel. Nedělal to však jako slaboch, ale zcela vědomě a z lásky k nám. B. Danielovo utrpení 12-19 5. Oddaný Daniel je odsouzen k smrti 6,12-14 Daniel je nabonzovaný králi a je mu připomenuto, že podle nezrušitelného zákona médských a perských musí Daniel zemřít. Nebylo úniku. Slovo je zákon. Zákon je neměnný. Neměnnost znamená smrt. Pro Daniela to znamená fatální změnu k horšímu. Nejen však to. Lidí, jako je Daniel je v království mnoho. Šlo by o historický precedens a ten by měl následovníky. Tak jako to vidíme v příběhu o Ester, dějinných snah o vyvraždění Židů bylo mnoho a kdo ví, u čeho by se naši bonzáci zastavili. Když je proti komu bojovat, roste moc těch, kdo mají razítko a meč.
6. Král je otrokem vlastního zákona 6,15-19 Na tomto příběhu vidíme krásně královo dilemma. On měl Daniela rád a nechtěl se ho zbavit. Usilovně přemýšlel, jak z toho Daniela dostat. Když ho ale satrapové přitlačili ke zdi a použili mýtus o nezrušitelnosti zákona, nechtěl s tím nic dělat. Když máte strach o vlastní pozici nebo před zostuzením, je jasné, co budete dělat. Strach vedl krále k jasnému selhání. Jednak k uzákonění modloslužby a pak k justiční vraždě. Nezásáhl-li by Bůh. V druhém čtení jsme viděli Pilátovo váhání. Pilát nechtěl Ježíše odsoudit, vždyť věděl, že je nevinný. Pilát chtěl Ježíše osvobodit, když ale na něj Židé doráželi a tlačili, tlaku podlehl. Vidíme krásnou paralelu lidí, kteří dělají to, co nechtějí, z motivu strachu. Přátelé, nejednáme někdy také tak? Nedovolujeme strachu ze ztráty postavení nebo společenského status quo nás paralizovat nebo dokonce nás manipulovat do špatného rozhodnutí? Nevím jak vám, ale mě se to někdy stává. Pilát nakonec Ježíše vydává k popravě. Tím však příběh nekončí – Ježíšova smrt je Božím plánem lásky k záchraně lidstva. Nevítězí justiční vražda, ale Boží spravedlnost na kříži. Boží spravedlnost paradoxně ukazuje, že naše hříchy jsou usmrceny smrtí nevinného. Jak to může být? To je nám trochu zastřeno tajemstvím. Ale co k tomu můžeme říct je, že Bůh upřednostňuje svou lásku nad nezrušitelným zákonem médských a perských a dokonce překračuje svůj vlastní zákon. Tak ukazuje Bůh, že je skutečně všemohoucí. Dokáže otočit svůj vlastní zákon k našemu dobru. Zároveň ale zachová svou spravedlnost. C. Vyzvobození 6,20-24 7. Daniel je zachráněn Krásné na tomto příběhu je, že i když je Daniel popravován, je vhozen do jámy, anděl, Boží posel je s Danielem v jámě. Není na to sám. Bůh sám posílá svého posla, aby Daniela doslova zahránil. Když už kreslíme paralelu s novým zákonem, není vůbec od věci říci, že z hlediska křesťanské víry můžeme v andělovi vidět Božího syna. Je to tedy obraz Boha, který sám sestupuje do jámy lvové, aby zachránil svého člověka, který je v průšvihu. Daniel vidí Boží moc a jeho víra je posílena. Podobně my, když vidíme Boží jednání spásy, tak naše víra roste. Když vidíme, že Ježíš skutečně umírá, ale smrt jej nepřemůže, že je vzkříšen z mrtvých, naše víra je postavena a napřímena k Bohu.
Takže happy end? Nechtěl bych to malovat v příliš růžových barvách, pro nás Čechy je to snad až příliš krásné. Ve skutečném životě vidíme obojí. I v Bibli vidíme obojí konec. Daniel byl zachráněn. Ježíš ale prošel smrtí. Našli bychom i další případy. Jób prošel tím největším hnusem, ale nakonec byl sám znovu uzdraven. Jeremijáš ale nebyl zachráněn. Byl odveden do Egypta, kde zemřel. Mnozí prorokové také nebyli zachráněni. Jan Křtitel rozhodně nebyl zachráněn . Realita je prostě obtížně uchopitelná. To, co mají ale tyto příběhy společné je – naděje. Naděje, kterou měli Daniel, Jób, Jeremijáš, Jan Křtitel i sám Ježíš – vždyť je řečeno, že On sám je nadějí! 8. Daniel je propuštěn D. Potrestání zla a svoboda 25-29 Naopak, jako v každé dobré pohádce, i v našem biblickém textu, který je skutečný a historický, zlo je po zásluze potrestáno. Dokonce svými vlastními nepřáteli. Ti ale nesoudí spravedlivě, ale na základě pomsty. Pomsta a žárlivost – hřích – se obrací v nenávist a pomstu těch, kdo mají moc. Tedy Darjaveš nešetří své nepřátele a nepřátelé Daniela a likviduje je stejným způsobem, který přáli jemu. A to i s jejich rodinami. To zní strašně, ale taková byla realita 6. století př.Kr. Text neříká, jestli násilí schvaluje, jen nás informuje, co se stane s těmi, kdo kují zlo pro svůj vlastní prospěch. Dříve či později to schytají. K tomu stručně přísloví – kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Nebo Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Zde jsme o pravdivosti těchto pravd ujištěni. 9. Král ustanovuje záchranný edikt Co je ale krásné na našem textu? Král sám na Danielovi pochopí, že Bůh vládne. Dokonce to vydá jako zákon. Před Bohem Danielovým, neříká, jeho Bohem, asi ho toto setkání nevedl k osobní víře, ale před Bohem Danielovým se mají v jeho říši všichni třást a obávat se ho. Proč ale? Protože je Bohem živým a zůstává navěky. Na rozdíl od jeho nepřátel a nezrušitelného zákona perského a médského a králů lidských. Ti přicházejí a odcházejí. Na rozdíl od lidských království, to Boží království zůstává navěky a nic jej nemůže ohrozit. 10. Daniel znovu potvrzen jako první satrapa (říšský vládce) Daniel byl vysvobozen ze lvích spárů a text nám stručně říká, že se mu dařilo pak i nadále dobře za dalších králů. Tedy až do doby Kýra, který umožnil návrat Izraelcům do své vlasti. Ale to už je jiný příběh.
Shrnutí Kdybych měl shrnout celý příběh do třech bodů, řekl bych to takto. 1. Bůh je svrchovaný nad dějinami, jeho zákon je vyšší a mocnější než všechny ostatní. Dokonce je mocnější, než nezrušitelný zákon médských a perských. Dokonce Bůh se může rozhodnout změnit svůj vlastní záměr, vždyť je všemohoucí. Proto mohl Daniel otevřít okna a nasměrovat svou modlitbu k Jeruzalému. Jeruzalém je obraz naděje, kterou ve chvílích těžkostí dává Bůh těm, kdo v něj věří. Může dát průchod svému milosrdenství namísto svého hněvu a rozhodnout se nás místo zatracení zachránit. 2. Člověk je hříšný. To vidíme v jednání místovládců, ale můžeme to vidět i dnes sami na sobě, alespoň pokud máme svědomí a mnohem spíše, pokud nás vede Duch Svatý. Dokonalý člověk, Bůh sám v lidském těle dokázal to, co mi bychom nedokázali. V našem příběhu vidíme Daniela coby předchůdce Ježíše, který nám ukazuje, že je možné věřit, že Bůh má vše v rukou a že nakonec zlo porazí svou nesmírnou mocí. Daniel nezahynul v jámě, ale jeho nepřátelé. Stejně tak Ježíš, když za nás zemřel, vstal z mrtvých, abychom my mohli žít. 3. Právě proto, co Ježíš dokázal na kříži, my můžeme důvěřovat Bohu. Stejně jako Daniel důvěřoval Bohu, stačí důvěřovat Bohu, že nás může zachránit. Tedy jsme zváni k tomu, abychom položili svou důvěru do milujícího a všemohoucího Boha, který nám nabízí řešení naší situace. Aplikace Co to ale vše znamená prakticky? Co je náš nezrušitelný zákon Médských a Perských? Jsou to očekávání druhých lidí? Nejsou představy druhých důležitější než Boží zákon a Bůh sám? Třeba představy našich rodičů. Nebo představy našeho partnera či partnerky. Nebo představy našeho nadřízeného. Nechci teď kritizovat to dobré, ale jde mi o to, co má navrch. Nejde o to odmítnout lidskou autoritu, ale naopak, přijmout autoritu Boží, abychom neotročili lidsky-nezrušitelnému zákonu, který je často jen lidským výmyslem, ale byli svobodní v nezrušitelném Božím slově. Lidská slova pomíjejí, ale Boží slovo zůstává navěky. Amen.
