Další novela zákoníku proti práci

noviny sociálních anarchistů Protesty v korejském Daewoo!

Anarchisté proti Bushovi!

Dělníci se bouří proti rozprodávání podniku

Strana 8

Strana 3

➡ Únor 2001 ★ číslo 21/ročník VII Dále v tomto čísle: 8. březen - Mezinárodní den žen

Letos, v den 8. března, si připomínáme již 93 let od konání výrazné události v dějinách feminismu, která později výrazně ovlivnila celé ženské hnutí. Tato tradice vznikla v souvislosti se stávkami dělnic z textilních továren, ve státě New York, USA, kdy v roce 1908 ženy stávkovaly za svá sociální práva. Stávka byla policií násilně potlačena a několik žen zastřeleno. Od roku 1910 byl 8. březen ustanoven jako Mezinárodní den žen, den boje žen za lidská a sociální práva. Domníváme se, že je třeba očistit tuto původní tradici od bolševických, či jinak negativně vymezených konotací a poukázat na její původní význam a odkaz, který nám má v mnohém co říci i dnes. Strana 5

Světové ekonomické fórum, Davos, Švýcarsko

Světové ekonomické fórum (World Economic Forum) je mezinárodním sympóziem, které se každoročně koná ve švýcarském Davosu. Letošního 31. ročníku se zúčastnili významní světoví podnikatelé, politici, akademici a další, aby diskutovali problémy, se kterými se potýká světová ekonomika v éře globalizace. Za zavřenými dveřmi opět rozhodovala hrstka nikým nevolené elity o budoucím osudu milionů lidí. Strana 3

Nejen ochuzený uran... V uplynulých týdnech otřásl světovou politikou případ tzv. balkánského syndromu. Připomeňme, že se jedná o podezření, že střely obsahující ochuzený uran, použité pro bombardování Jugoslávie, mohou způsobovat rakovinu. NATO vše popírá a na svou obhajobu uvádí závažný argument — přece bychom neohrozili životy našich vojáků. Na rozřešení celé kauzy si budeme muset ještě počkat. Nejsem vědec a neznám účinky ochuzeného uranu, vím ale, že by to nebyl první případ, kdy vlády a korporace ohrozily zdraví (nejen) svých občanů nebezpečnými technologiemi a přitom vehementně popíraly všechna rizika. Strana 8

✆

Chcete nás kontaktovat? Nejjistější je telefon! Čechy ★ 0604 77 34 40 Morava ★ 0604 92 43 53

Federace sociálních anarchistů — Mezinárodní asociace pracujících

minimální cena 5,- Kč (viz. strana 8)

Další novela zákoníku proti práci

O

d 1. ledna 2001 nabyla účinnosti novelizace zákona č.65/1965 Sb., zákoník práce, zákonem č. 155/2000 Sb. Zákoník práce byl od roku 1965, kdy nabyl účinnosti, již více než dvacetkrát pozměněn. Po roce 1989 a změně vládnoucí ideologie z bolševismu na liberálně demokratický kapitalismus, se uvažuje více či méně o zrušení Zákoníku práce jako takového. Obzvláště si to žádají pravicové strany. Sociální demokraté a KSČM spíše usilují o jeho zachování, respektive přepracování. Toto přepracování si vyžaduje i proces zapojování ČR do Evropské unie. Právě tento prvek hrál při novelizaci zákoníku tu největší roli. Předkladatel, Ministerstvo práce a sociálních věci, se netají tím, že hlavním cílem novely není ochrana zaměstnanců, ale zajištění souladu s právem Evropských společenství. To se povedlo, a tak se opatření zavedená novelou, stanou i základem nového Kodexu práce (připravovaný nástupce Zákoníku práce).

Z tohoto důvodu vznikl tento článek, jehož cílem je především poukázat na některé zásadní (alespoň jsou tak před veřejností prezentovány) změny v Zákoníku práce a jejich reálný dopad na zaměstnance. Námezdně pracující v Čechách a na Moravě by totiž neměli zůstat slepí vůči hrozbám, které tento zákoník předznamenává. I přes zajisté několik pozitivních změn zde zůstává onen „duch zákona“, kterým je ochrana zaměstnavatelů před přirozenými nároky ze strany pracujících. Největším, a v důsledku pro kapitalismus fatálním požadavkem je dělnická samospráva. Proti tomuto požadavku bojuje vládnoucí třída na mnoha frontách a jednou z nich je i pracovní právo. Jen tupí liberálové, odtržení od reality, totiž nechápou roli ústupků v korupci dělnické třídy. Pozadím velké většiny úprav je totiž snaha o udržení sociálního smíru, tj. předcházení sociálním konfliktům a následné radikalizaci pracujících.

Diskriminace Novelizovaný Zákoník práce má šest částí. První část, Všeobecná ustanovení, se dělí na tři hlavy. Řada změn v druhé hlavě se týká „rušení“ beztrestné diskriminace zaměstnanců na pracovištích a zneužívání pracovních vztahů. Dle předkladatelů novely nemusí zaměstnanec předkládat důkazy o vlastní diskriminaci, naopak zaměstnavatel musí dodat důkazy o své nevině. Přesto, kdo zná reálné poměry na pracovištích a především při soudních řízeních, chápe, proč jsou to jen pustá slova. Ten, kdo má strach o zaměstnání, podepřený řadou možných opatření ze strany zaměstnavatele (přeřazení, konec smlouvy na dobu určitou, atd.), bude mlčet, dokud to půjde. Také pravděpodobně nevyužije lákavou nabídku na řádově roky dlouhý soudní proces s nijak nadějnou vyhlídkou na odškodnění.

Zástupci zaměstnanců Hlava třetí přináší rozhodně podstatnější změny. Dále na str. 2

Ne nákupu nových stíhaček, ano investicím do nejchudších regionů!

Drahé hračky, které mohou položit ekonomiku

V

láda se třetího ledna tohoto roku po dlouhém váhání rozhodla vypsat obchodní soutěž na dodávku 36 nových nadzvukových bojových letounů pro Armádu ČR. O zakázku v astronomické hodnotě nejméně 100 miliard korun se uchází celkem pět předních zahraničních podniků. Po deseti letech světový obchod se smrtí zavítal ve velkém poprvé i do naší země. V obchodu s bojovými letouny se totiž točí neuvěřitelné peníze. Například evropské konsorcium Eurofighter GmbH přepokládá v letech 2005 — 2025 prodej 800 nových letounů v celkové ceně 70 miliard dolarů. Dodejme, že

Organizace spojených národů v roce 2000 uvedla, že k uspokojení všech potravinových a zdravotních potřeb nejchudší 1,3 miliardy lidí by stačila částka 50 miliard dolarů... Velký zbrojní obchod, na který se pozornost médií a veřejnosti soustřeïuje zatím zcela nedostatečně, není jen tak nějaký. Ve svých důsledcích hrozí destabilizovat ekonomiku celé země a přivést nás do vážných potíží. Vláda totiž nemá na nákup letadel volné prostředky a pokud se pro něj rozhodne, masivně se zadluží u mezinárodních finančních institucí. Mnoho ekonomických odborníků uvádí, že další zhruba 3 miliardy dolarů zahranič-

ního dluhu nemusí už beztak předlužená česká ekonomika vydržet.

Šrot musí pryč Česká armáda má dnes k dispozici pouze čtvrtstoletí staré stroje Mig—21, jejichž životnost končí v roce 2003. Od roku 1989 proběhlo již 29 tragických havárií vojenských letadel, při nichž zahynula řada pilotů, převážně kvůli vadám zastaralé techniky. Soucit však není na místě. Tito lidé lobbují ze všech sil a usilují o to, aby byli vyzbrojeni moderní technikou a stali se součástí standardních sil NATO. Můžeme se pak dočkat, že čeští „Nebeští jezdci“ budou v novém in-

tervenčním tažení NATO hromadně vraždit civilisty ve stejném stylu, jak to předvedli alianční piloti předloni v Jugoslávii. (O náletech NATO a pozadí kosovského konfliktu vyšel rozsáhlý materiál v Svobodné Práci č. 16). Vláda na nátlak NATO a armádní lobby došla k závěru, že musí obnovit strojový park a do poloviny května 2001 plánuje vydat konečné rozhodnutí. O vládní zakázku se uchází pět zahraničních zbrojních koncernů. Dva nabídly zbrusu nové typy Grippen a Eurofighter, zbývající tři přišly se staršími modely Mirage, F—16 a F—18A. Pokračování na str. 7

Stěžovat si nestačí – je třeba se také organizovat!

V

bolivijské Cochabambě vyvolaly privatizační plány vlády na prodej vodovodních systémů doslova lidové povstání, v Ekvádoru po více než tři týdny zuří takřka občanská válka, kdy stovky tisíc lidí tvrdě protestují proti novému ekonomickému „balíčku“, vnucenému Mezinárodním měnovým fondem — a v České republice i nadále vládne mrtvé ticho. Přitom byly nedávno prodány Pražské vodárny zahraničnímu investorovi a lze očekávat razantní zvýšení cen vodného, na které boli-

vijští pracující reagovali generální stávkou. Běží vládní tendr na nákup nových bojových letounů pro armádu za více než 100 miliard korun a dozvěděli jsme se konečně, že za krach IPB zaplatíme asi 180 miliard korun. Jsou to astronomické částky. Tradice sociálního uvědomění a odporu je v České republice zoufale nízká. Oficiální odborové svazy jsou zralé na zrušení a kolaborují s vládou i kapitalisty seč mohou. Posvětily novelu Zákoníku práce, která vstoupila v platnost 1. ledna tohoto roku. Zbavuje nás i těch posledních zbyt-

ků sociálních práv, které jsme ještě měli. O politických stranách se ani nezmiňuji. Změnilo se snad něco v Severních Čechách, kde komunisté prakticky vyhráli krajské volby? Stále nic! Žádné stávky ani protesty! Přitom každý z nás ví, že letos na machinace a deferaudace politiků a s nimi spojených zájmových skupin zaplatí na daních řádově desítky tisíc korun. V Čechách násilí, prováděné špičkovými politiky s úsměvem z úrovně jejich ministerských rozhodnutí, podepisování privatizačních smluv a škrtání celých kapitol v sociálních výdajích, prochází bez povšimnutí. Situace se ale mění. V minulosti prakticky neexistovala možnost se organizovat. Kde také? V politických stranách? V žádném případě! Zakládat nové organizace oficiálních odborů? Ani náhodou! Po celé ČR však již funguje sí anarchistických aktivistů, kteří připravují zahájení činnosti nového — anarchistického — odborového svazu OS ROVNOST. Jeho prvním úkolem je pokusit se soustředit v sobě revolučně smýšlející část pracující třídy, navázat solidární kontakty a komunikaci a začít nejprve v malém — na jednotlivých pracovištích — a později i ve velkém, bojovat proti roztříštění a

„Smrt všem, kteří brání pracujícímu lidu v dobytí svobody!“ (nápis na bitevní standartě machnovské armády, 1920)

ne—solidaritě, panující mezi pracujícími. Kapitalisté chtějí jediné — abychom si nechali vymýt mozek do té míry, až svůj osobní zájem ztotožníme se „zájmem firmy“ a na své třídní zájmy zcela zapomeneme. Chtějí, abychom seděli tupě jak ovce na školeních o „firemním duchu“ a flexibilně se připitoměle usmívali na manažery, kteří nám budou vysvětlovat, že za firmu musíme takřka i dýchat a na svoji odpornou pracovní uniformu s logem firmy máme být vlastně hrdí. Jsme prý jeden tým! Ne! Jsme dvě nepřátelské a naprosto antagonistické třídy! Na jedné straně kapitalisté a buržoazie — ti, kteří vlastní, kontrolují, ovládají, okrádají a manipulují. Na druhé straně pracující — kteří vytvářejí hodnoty a jsou o ně připravováni. Na jedné straně ti, kteří si budují své satelitní vilové čtvrti na okrajích měst, na druhé straně ti, kterým každý měsíc složenky pohltí většinu výplaty. Anarchistický OS ROVNOST se bude nejdříve stavět hlavně proti tomuto popření našich třídních zájmů. Teprve, až když narušíme novodobý kapitalistický mýtus, že jsme „na jedné lodi“, tak se něco hne kupředu. I vy se jistě nechcete plazit před šéfy a poslušně chodit na jejich bra-

Řecký anarchista Nikos Maziotis odsouzen

P

atnáctého ledna byl řecký anarchista Nikos Maziotis odsouzen na pět a půl roku do vězení. Odvolací soud v Athénách podstatně snížil původní rozsudek ze 7. července 1999, který zněl: patnáct let. Soud byl ukončen bez Nikosovy přítomnosti, nebo soudce nařídil jeho odvedení ze síně. Proti své vůli byli rovněž z účasti na procesu vyloučeni Nikosovi právníci, kteří byli nahrazeni státem dosazenými právníky ex—offo. Nikose stát viní z pokusu o pumový útok proti ministerstvu průmyslu a rozvoje v Athénách. Nikosova akce byla projevem solidarity se severořeckými vesničany, bojujícími proti kanadské nadnárodní společnosti TVX Gold. Tato korporace zamýšlí vysídlit několik vesnic a zřídit zde důl na zlato, pracující nechvalně proslulou metodou kyanidového loužení, při které dochází k těžkému a nenávratnému poškození životního prostředí. Nikos se k pumovému útoku hlásí a u soudu řekl, že „Prostřednictvím pumového útoku jsem chtěl vyslat vzkaz všem politikům a policistům, aby věděli, že jejich investice, projekty a represivní plány neprojdou bez odporu z naší strany.“ Poprvé v moderní řecké historii soud oficiálně prohlásil Nikose za politického vězně. V průběhu tohoto velmi dlouhého procesu bylo v květnu, červnu a červenci 1999 v Athénách vyhozeno malými náložemi do vzduchu několik vozidel, patřících zahraničním zastupitelským úřadům a policii. U vraků byly nalezeny letáky, požadující Nikosovo propuštění.

Anarchistický černý kříž FSA inwashingová školení. Po letech máte nyní šanci, jak se zapojit do skutečných sociálních aktivit, hájících naše zájmy a práva — do aktivit anarchistických v rámci nově vznikajícího OS ROVNOST. Jindřich L.

★ FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map

2

z domova

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

Další novela zákoníku proti práci Dokončení ze strany 1 Jde o celkem devět paragrafů (§18-26) upravujících především vznik a působnost „zástupců zaměstnanců“. Pojem je v uvozovkách, protože jde pouze o souhrnný pracovní pojem pro odborové orgány, zaměstnanecké rady a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Směrnice Evropského společenství a Evropská sociální charta Rady Evropy zavazují totiž členské státy a státy, které chartu podepsaly, k tomu, aby zajistily komunikaci mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, a to bez ohledu na jejich organizovanost. Tak má každý zaměstnanec právo požadovat některé informace (uvedené v zákoně — např. o hromadném propouštění, právním postavení zaměstnavatele, atd.). Zaměstnavatel je povinen projednat se zaměstnanci opatření v souvislosti s hromadným propouštěním, otázky v oblasti BOZP, a převod (ten byl dosud dobrým nástrojem zaměstnavatelů pro zbavení se závazků vůči zaměstnancům, např. fúzí dvou firem). Přestože Zákoník práce posuzuje podání informací a projednání jako dvě odlišné věci, nemusí se zaměstnavatelé ničeho bát. Konečné rozhodnutí je totiž i nadále plně v jejich kompetenci. Takže celá změna v tomto bodě nic neřeší. Informování a projednávání může být uskutečňováno právě s pomocí oněch zástupců zaměstnanců. Protože, jak již název naznačuje, zástupci pro BOZP projednávají pouze otázky BOZP, nebudeme se jim tolik věnovat. Zástupci pro BOZP existují (jsou zvoleni) tam, kde nepůsobí odbory, nebo tam kde nepůsobí na poli BOZP. Zástupci jsou ustavováni podle klíče maximálně jeden zástupce na deset zaměstnanců (deset zaměstnanců je také minimum pro realizaci voleb). Zástupci pro BOZP pak fungují samostatně, nejsou tedy členy zaměstnaneckých rad.

Zaměstnanecké rady Zaměstnanecké rady jsou dalším druhem zástupců. Zaměstnanecké rady u nás působí jen tam, kde nejsou odbory. U firem působících mimo ČR i v zemích EU, se však rady zřizují bez ohledu na odbory. O zaměstnaneckých radách jsme již několikrát psali na stránkách našich časopisů. Stručně řečeno zaměstnanecké rady jsou nástrojem zaměstnavatelů nikoliv zaměstnanců. Nemají totiž žádné možnosti ovlivňovat reálnou situaci na pracovištích. Rady nemají právní subjektivitu, nemohou tedy uzavírat se zaměstnavateli smlouvy a dohody. Nejsou to tedy v žádném případě sdružení na obhajobu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Skrytým cílem ustanovování rad je právě snaha o likvidaci odborového hnutí. Rady podporují atomizaci pracujících, protože díky ní nemohou být v kontaktu se zaměstnanci v jiných podnicích. Rovněž jim nijak neumožňují podílet se na rozhodování. Přesto jsou reprezentovány jako jakýsi výdobytek pracujících. Samotný název vznikl jako krutá parodie na prvky dělnické samosprávy — dělnické rady (sověty), které — pokud opravdu fungovaly — byly opravdu velkým výdobytkem, avšak neslučitelným s trvalou existencí institutu zaměstnavatele—kapitalisty! Návrh na volbu rady musí podat nejméně jedna třetina zaměstnanců. Z těch utvoří zaměstnavatel

Nestor Machno

volební komisi. Platnost voleb je podmíněna účastí (pouze osobní) minimálně poloviny zaměstnanců. Radní jsou voleni na tři roky a posléze si zvolí předsedu. Stanovené funkční období tedy ruší jakous takous zpětnou vazbu na zaměstnance poskytovanou možností radní odvolat. Rady mají od tří do patnácti členů. Volí se v podnicích, kde je více než 25 zaměstnanců. Velkou hrozbou je, zvláště

s ohledem na připravovaný Kodex práce, že zavedení tohoto institutu je jen prvním krůčkem k chystané likvidaci odborů. Přestože si ČMKOS loni při schvalování novely vykřičela nemožnost zakládat rady tam, kde již působí odbory, příště se jí to asi nepovede, protože Kodex bude plně kompatibilní s právem Evropské unie. Navíc rady zajisté dostanou do vínku další možnosti jak vytlačit odbory. Jde totiž o klasickou salámovou metodu. Obrana proti vzniku rady je jednoduchá — nevolit. Vhodnou obranou proti již existujícím korporativním orgánům typu zaměstnaneckých rad, ale i orgánů reformistických odborů, je zakládání vlastních odborových organizací. S doložením jejich vzniku a působnosti musí zaměstnanecká rada zaniknout. Reformistické odbory mohou být vlastní organizací vyvažovány, až postupně vytlačeny.

Evropské rady zaměstnanců V rámci přípravy na vstup do EU vláda musela začlenit do Zákoníku práce i směrnice EU o nadnárodním projednávání a informování. Projednávání ve smyslu směrnic EU však opět znamená pouze „výměnu názorů“ a „zavádění dialogu“ mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavateli. Přestože jsou někdy podnikové rady v EU zapojené do řízení firem (převážně ty, které fungují již několik desetiletí), což byl ústupek mocné vlně dělnických vystoupení a revolt na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, novela Zákoníku práce, ani chystaný Kodex práce, s ničím takovým nepočítají. A i v EU se vývoj ubírá spíše opačným směrem — odcizit práci zaměstnancům v maximální míře. Zástupcem zaměstnanců v nadnárodních společnostech tedy budou Evropské rady zaměstnanců — obdoba Evropských podnikových

rad. Vznik těchto rad iniciuje nejčastěji sám zaměstnavatel (mohou i zaměstnanci). Zástupci zaměstnanců (odbory, rady) zvolí vyjednávače. Pokud na pracovišti nejsou, zvolí si je zaměstnanci sami. Vyjednávací výbor se může se zaměstnavatelem dohodnout na velmi širokém poli, které poskytuje zákoník. Pokud se nedohodnou, musí rada vzniknout tak jako tak, podle jistých minimálních kritérií,

daných zákoníkem. Vyjednávači se mohou dohodnout i na jiné formě informovanosti a projednávání, která však není nijak hluboce definovaná, nejspíše se může jednat o trochu volnější obdobu rady. Rada má nárok pouze na jedno setkání s ústředím zaměstnavatele ročně (více setkání záleží na dohodě). Jednání rady jsou neveřejná. Stručně shrnuto, tento „výdobytek“ neznamená nic jiného — stejně jako v případě zaměstnaneckých rad — než, že jsou zaměstnanci informováni pomocí jiných zaměstnanců o tom, kdy budou vyhozeni, kam hodlá vedení investovat, jak na tom je podnik finančně, nebo zda zanikne. Paragrafy ošetřující Evropské rady zaměstnanců nabudou platnosti po vstupu do Evropské unie.

Příslušné odborové orgány Tento poněkud vágní pojem označuje orgány vytvářené na pracovišti existujícími odbory. Jsou vytvářeny nejčastěji na základě stanov odborů, a většinou jde o předsednictvo základních organizací, čímž dochází i ke koncentraci moci v rukou nižších a středních funkcionářských kádrů. Tyto orgány obecně mají mnoho pravomocí, protože odbory jsou právnickými osobami. Mohou tedy uzavírat smlouvy a dohody se zaměstnavateli. Úlohou tohoto článku však není rozbor funkce stávajících reformistických až korporativistických odborů (obzvláště ČMKOS). Připomeňme jen, že zkušenosti s fungováním korporativistických odborů nám pracujícím mnoho optimismu nepřinášejí — tak jako odbývaly obranu zájmů svých členů doposud, tak budou odbývat i nová ustanovení Zákoníku práce. Jak již bylo zmíněno u zaměstnaneckých rad, obranou proti jejich zradě jsou odbory vlastní. V případě souběžné existence

dvou odborových organizací lze výhodně uplatnit i některé body ze zákona o kolektivním vyjednávání (např. menší svaz může vetovat kolektivní smlouvu). Cílem samozřejmě musí být vytlačení a eliminace těchto pohrobků předlistopadových ROH.

Hezký dárek Richard Falbr, předseda Českomoravské konfederace odboro-

vých svazů , která se účastnila tripartitního vyjednávání o novele Zákoníku práce, věří, že námezdně pracujícím v ČR přinesl hezký dárek. „Hezké“ je obzvláště to, že neprosadili ukončení nechutných praktik s využíváním pracovních smluv na dobu určitou . Opakovaným uzavíráním smluv na dobu určitou se zaměstnavatelé pojišují pro případ, že by zaměstnanec chtěl náhodou hájit své zájmy. S tím, jak si Parlament, který je především lobbystickým kolbištěm různých mocenských skupin, včetně zaměstnavatelů, prosadil tento zločinný ústupek, prakticky vyrušil všechny prvky v Zákoníku práce, které šlo považovat za pozitivní. Uzavírání pracovních smluv na dobu určitou totiž dává zaměstnavatelům možnost vyhnout se jakýmkoli postihům za to, co by v jiném případě bylo porušením pracovněprávních předpisů.

Děkujeme pěkně, pane senátore. Kromě jistých skupin zaměstnanců, z kterých však byli vypuštěni zdravotně postižení (!!!), se opakovanému uzavíraní smluv na dobu určitou lze bránit ustanovením v kolektivní smlouvě. Tu mohou samozřejmě uzavřít jen odbory, takže v případě, že na pracovišti doposud nejsou, je zapotřebí velmi rázné, tvrdé a rychlé jednání.

Pracovní doba Nejvýraznějšími změnami v části věnující se pracovní době (část II., hlava III.) je zkrácení délky pracovního týdne, zpružnění (flexibilizace) pracovní doby a prodloužení dovolené. Délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně (48 hodin včetně přesčasů). Jde však o změnu pouze formální, opět, aby se učinilo zadost směrnicím ES. Namísto opravdového zkrácení pracovní doby, které by přineslo

nové pracovní příležitosti a ulevilo již zaměstnaným lidem, byly pouze z pracovní doby vyčleněny přestávky na jídlo. Aby mělo zkrácení pracovní doby efekt, bylo by nutné ji zkrátit na max. 32 hodin týdně. Pružná pracovní doba a její nerovnoměrné rozložení se vztahuje jak na požadavky zaměstnanců, tak na požadavky zaměstnavatelů. Ovšem zaměstnavatel může pracovní dobu rozvrhnou nerovnoměrně až na jeden rok (musí však předem vytvořit pracovní kalendář) a to tak, že směny nesmí být delší než 12 hodin a počet hodin musí být v celkovém pohledu srovnatelný s předepsanou pracovní dobou (40hod/týden). Takové rozložení pracovní doby musí zaměstnavatel projednat buï s odborovým orgánem, nebo přímo se zaměstnancem, pokud u něj odbory nepůsobí. Konečné rozhodnutí je ale samozřejmě na zaměstnavateli. Obecný trend prosazovaný pravicí je úplně zrušit omezení pracovní doby, tak, aby mohli zaměstnavatelé využívat pracujících co nejefektivněji. To znamená, že např. jeden měsíc budou muset pracovat každý den 12ti hodinové směny a další měsíc budou bez práce a prostředků. Toto má údajně zvýšit konkurenceschopnost podniků. V realitě to především sníží jistoty plynoucí ze zaměstnání (stálý příjem...) a zvýší vykořisování námezdně pracujících. Zdá se, že současná polovičatá úprava je opět výsledkem salámové metody v praxi. Změna v době dovolené je pozitivní (spíše pro mladší zaměstnance), protože sjednocuje délku základní výměry na čtyři týdny. Dovolenou lze ještě prodloužit v kolektivní smlouvě.

BOZP Pravděpodobně nejrozsáhlejšími změnami prošly kapitoly o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (část II., hlava V.). Úhelným kamenem je pojem riziko (což je, ale jak navrhovatel vtipně poznamenává, úplně všechno co člověk dělá), a zásadou BOZP je prevence těchto rizik. Prevence ve velké části padá na hlavu zaměstnavatelů, na druhou stranu v praxi půjde o jejich dobrou (spíše špatnou) vůli. Pojistkou pro zaměstnance je opět především odborová organizace. Tam, kde neexistuje, nebo kde tuto činnost nevykonává, jí může (ne však plnohodnotně) suplovat výše zmíněný zástupce zaměstnanců pro BOZP. V poslední době často diskutovanou a připomínanou je úprava zákona o kouření na pracovišti. Novela totiž přenesla odpovědnost za dodržování zákazu ohrožování zdraví zaměstnanců kouřením na samotné kuřáky. Tedy tam, kde pracují nekuřáci, se kouřit nesmí. Ovšem toto vše je jen velký a zbytečný humbuk. Ochrana zdraví před kouřením je totiž dávno ošetřena zákonem o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomániemi, mezi něž se kouření samozřejmě řadí. Tento zákon platí již více než deset let a dodnes byl klidně ignorován — kdekoli, kdykoli, i v samotném hnízdě našich zákonodárců (nesmí se podle něj kouřit při schůzích a poradách v uzavřených prostorách). Poslední změny v Zákoníku práce se zejména týkají práce kojících žen a nahrazení neplacené mateřské dovolené rodičovskou dovolenou, kterou mohou čerpat i muži. Do zákoníku byla ukotvena i ochrana práv zaměstnanců při převodu

Řekli o novele Zákoníku práce:

„Vzhledem k tomu, že u kolébky novely stály tři sudičky, které si v sociálním dialogu hezky porozuměly, věřím, že vláda, zaměstnavatelé a odbory přinášejí těm, co v České republice pracují za mzdu, hezký dárek.“

Richard Falbr Předseda ČMKOS

„Děkuji všem, kteří usilovnou, trpělivou a obětavou prací přispěly ke vzniku novely zákoníku práce a přeji našim zaměstnancům, aby při řešení svých vztahů nemuseli tento zákoník otevírat příliš často.“

Petr Karas Prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR zaměstnavatele (např. při zrušení, rozdělení, spojení....).

K čemu takové zákony... Potřebujeme doopravdy Zákoník práce? Odpověï na tuto otázku je nutné hledat v širším kontextu. Správnějším dotazem by spíše bylo:

Potřebujeme doopravdy zákony? Odpovědět plně na tuto otázku není v možnostech tohoto článku. Jen velmi zkratkovitě lze říci, že zajisté potřebujeme pravidla organizace lidské společnosti, ale rozhodně k tomu nepotřebujeme zákony. Zákony nejsou nějaká všeobecně uznávaná pravidla, ale požadavky vládnoucí třídy, které jsme nuceni dodržovat pod hrozbou trestu. Zákony totiž nevznikly ze společenské smlouvy. O anarchii můžeme často slyšet, že je to zmatek, chaos, ne—řád. Skutečnost je však opačná. Již po sto padesát let hájí anarchisté známé heslo: „Anarchie není chaos, ale pořádek bez vlády.“ Pravidla anarchistického společenství jsou volnou dohodou těch, kdo k němu přistupují. To co je opravdovým zmatkem, je systém zákonů. Kilometry papíru, popsané takovou spletí zákonů, nařízení, vyhlášek, prováděcích předpisů, ustanovení, atd., že je nejsou schopni zmapovat a obsáhnout ani kněží tohoto řádu — soudci a právníci — jsou vskutku chaosem. Vždy tyto zákony se občas navzájem překrývají či dokonce popírají. A s každým rokem přibývají stovky nových zákonů. A jestli potřebujeme Zákoník práce? Ne, pokud uznáme, že zaměstnavatelé nejsou naši chlebodárci, ale spíše chlebokrádci. Že pracující dokáží vytvářet hodnoty i bez toho, aby je někdo komandoval a okrádal. Že nikdo nemá právo soukromě vlastnit to, co patří nám všem — výPavel Pecka robní prostředky.

PETR ANDREJEVIČ ARŠINOV — Dějiny machnovského hnutí

Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva

Rozsahem velká, významem větší kniha, popisující jednu z nejslavnějších kapitol z dějin anarchismu. Když se řekne machnovské hnutí, znamená to milióny lidí, bojujících za anarchistický komunismus v nepředstavitelně složitých podmínkách občanské války na Ukrajině 1918 — 10921. Původní překlad. 94 str. A4, 75 Kč/Sk Objednávejte na tel.: 0601 30 73 93 (Čechy), 0604 92 43 53 (Morava)

V 19. čísle Svobodné Práce jsme v článku „Výzva pro všechny antifašisty a jejich organizace“ uvedli, že 28. října minulého roku na neonacistické akce nestihla reagovat žádná antifašistická organizace. Tato informace není pravdivá, protože Antifašistická Akce (AFA) toho dne své akce pořádala a soudruhům z AFA se tímto omlouváme. O jejich akcích jsme však nebyli informováni z důvodu špatné vzájemné komunikace. Redakce

světové ekonomické fórum

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

3

Světové ekonomické fórum, 25. - 30. 1. 2001, Davos, Švýcarsko

S

větové ekonomické fórum (World Economic Forum) je mezinárodním sympóziem, které se každoročně koná ve švýcarském Davosu. Letošního 31. ročníku se zúčastnili významní světoví podnikatelé, politici, akademici a další, aby diskutovali problémy, se kterými se potýká světová ekonomika v éře globalizace. Za zavřenými dveřmi opět rozhodovala hrstka nikým nevolené elity o budoucím osudu milionů lidí. Historie Světového ekonomického fóra se datuje od počátku 70. let (bylo založeno v roce 1971 v Ženevě profesorem Klausem Swabem, který chtěl jeho prostřednictvím nabídnout platformu pro diskusi nad politickými a hospodářskými těžkostmi tehdejší doby). Od druhé poloviny 70. let se rámec ekonomického fóra rozšířil o představitele vědy, médií, kultury, či umění. Od 90. let se pozornost fóra tématicky zaměřuje především na problematiku globalizace a její dopady na sociální oblast. Účastníci letošního fóra se do švýcarského letoviska Davosu sjeli diskutovat otázky, mezi které patří například problematika zpomalení růstu ekonomiky USA, rostoucí celosvětový odpor proti globalizaci, či střety o roli a koncepci budoucího uspořádání EU. Pozvání na letošní ročník přijalo více než 3000 představitelů globální elity (zúčastnili se ho i šéfové 1000 světových nadnárodních korporací). Světové ekonomické fórum je setkáním všech lidí, co ve světě podnikání a politiky něco znamenají. Důležitou součást fóra kromě přednášek a diskusí tvořily bilaterální rozhovory účastníků, přičemž každý si zde našel koho potřeboval. Přestavitelé nadnárodních korporací, světoví podnikatelé a politici uzavírali vzájemné obchody. Mezi nejprestižnější hosty fóra patřili např. japonský ministerský předseda Yoshiro Mori, palestinský vůdce Jásir Arafat, izraelský ministr Šimon Peréz, prezident Mexika Vincente Fox a jugoslávský prezident Vojislav Koštunica. Českou republiku již tradičně reprezentoval Václav Klaus.V rámci neformálních rozhovorů se na světovém ekonomickém fóru setkal generální tajemník Kofi Annan a další političtí lídři s guvernéry centrálních bank, šéfy největších nadnárodních korporací a zástupci finančních institucí typu MMF/SB apod. Mezi třemi tisíci a dvěma sty pozvanými byli i ministři zemí EU, jako např. fran-

couzský ministr financí Laurent Fabius, německý ministr zahraničních věcí Joska Fischer a ministr financí Hans Eichel, španělský ministr hospodářství Rodrigo Rato, ruský vicepremiér Kudrin, guvernér ruské Centrální banky Viktor Gerasčenko a komisař EU pro obchod Pascal Lamy. Zastoupeni byli rovněž prezidenti afrických zemí jako např. Nigérie, J.A.R. a Senegalu. Emír Kataru a ropný ministr Saudské Arábie také patřili k nejvýznamnějším hostům. Pozvání mj. přijalo i 36 renomovaných nevládních organizací. Na tomto setkání za zavřenými dveřmi rozhodovali představitelé 30 vlád zemí, světoví finančníci, podnikatelé a nejvýznamnější lobbystické průmyslové skupiny o dalším politicko ekonomickém směřování světa, přičemž ústředním mottem fóra bylo: „oddáni zlepšení stavu světa“, aneb dát globalizaci lidskou tvář.

Zpomalení růstu a rostoucí odpor proti globalizaci Problematika zpomalení hospodářského růstu ekonomiky USA a Japonska je skloňována v mnoha termínech. Ekonomové a politici hovoří o tom, že roli světové ekonomické velmoci by nyní měla vystřídat EU (připomeňme pouze tolik, že EU s vlastní politickou, hospodářskou a bezpečnostní strukturou byla vytvořena převážně proto, aby konkurovala Spojeným státům a Japonsku). V souvislosti se spory o ekonomický růst byly na Světovém ekonomickém fóru diskutovány problémy rozvojových zemí, postižených nárůstem chudoby. Problémy vzrůstající chudoby se nevyskytují pouze v zemích třetího světa. Týkají se milionů lidí na celém světě, kteří postupně ztrácejí sociální jistoty. V ekonomicky chudších zemích jsou problémy pouze viditelnější než jinde. Průměrná mzda se za posledních několik let dostala na úroveň srovnatelnou s počátkem 70. let. Místo globalizace proklamovaných výhod pro všechny, jsme svědky globalizace chudoby, kterou způsobuje idea neustálého hospodářského růstu. Ten se stal předním kritériem pro posuzování úrovně výkonnosti hospodářství jednotlivých států, a potažmo i kvality lidského života. Dalším závažným tématem letošního setkání byla rostoucí vlna celosvětového odporu proti globalizaci. Každé mezinárodní setkání představitelů světové vládnoucí

elity, a už jde o zasedání MMF/SB, WTO, EU, WEF, či jiných pilířů stávajícího politicko-ekonomického systému, provází mohutné protesty odpůrců globalizace, přesněji řečeno globalizovaného kapitalismu. Aktivisté z řad odborářů, enviromentalistů, etnických a národnostních menšin a dalších, se sjíždějí z různých koutů světa, aby vyjádřili svůj zásadní nesouhlas se stávajícím světovým pořádkem, sloužícím pouze nepatrnému množství vyvolených.

Občane, zmiz! Světové ekonomické fórum, stejně tak jako výroční zasedání MMF/SB, konference WTO, EU apod., je jedním z mnoha mítinků vládnoucí třídy, která si jejich prostřednictvím potvrzuje svoji legitimitu. Zasedání bývají provázena výraznými bezpečnostními opatřeními, policie a armáda zajišují klidný průběh akce. Represivní role státu se projevuje ve vší parádě. Dochází k ochromení každodenního chodu města, uzavírají se silniční komunikace a znepřístupňují veřejná prostranství (např. v Seattlu, při zasedání WTO vyhlásil starosta města dokonce zákaz vycházení!), lidé bývají odsouváni z měst, aby elitářům nepřekáželi. Obyčejným lidem nepřinášejí setkání tohoto typu, která je stojí na daních spousty peněz (vzpomeňme zcela zbytečné zasedání MMF/SB v Praze, září 2000, které nás stálo několik miliard korun) žádné výhody. Naopak. Mají problémy dostat se do zaměstnání, obchodů apod. Letos švýcarská policie a armáda výrazně posílily počty svých příslušníků. Na hranicích byly zadržovány stovky aktivistů, kteří chtěli v Davosu protestovat proti globalizovanému kapitalismu. Do země nebyli vpuštěni ani zahraniční akademici, kteří hodlali vystoupit na kontra summitu proti Světovému ekonomickému fóru. Protestních akcí se v Davosu nakonec zúčastnilo kolem osmi set aktivistů. Ti byli policií napadáni a pozatýkáni.

Světové sociální fórum Ve stejnou dobu jako Světové ekonomické fórum, se v brazilském Porto Alegre konalo tzv. Světové sociální fórum. Účastníci fóra byli prostřednictvím telemostu v přímém spojení s účastníky davoského fóra. Sociální fórum mělo být alternativním fórem, které se na rozdíl od ekonomického fóra bude skutečně zabývat sociálními

otázkami dnešní doby. Z oficiálních zdrojů jsme se měli možnost dozvědět, že sociální fórum bylo kontrastem k fóru v Davosu, jakousi sociální iniciativou zezdola. Opak je však pravdou. Sociální fórum bylo organizováno tamními organizacemi a politickými stranami marx—leninského typu v čele s „Dělnickou stranou“, která má křesla v regionální vládě (např. Liga Bolchevique Internacionalista, Comite Marxista Revolucionario, Movimiento Che Vive...). Protestním akcím pak dominovaly portréty Lenina a dalších diktátorů. Je velice smutné, že v době, kdy si připomínáme 80. výročí od potlačeného autentického povstání pracujících z řad anarchistů a svobodných socialistů v Kronštadtu proti diktatuře Komunistické strany, se valná většina anarchistických organizací neváhá spojovat s bolševicky orientovanými autoritářskými organizacemi, které se ke Kronštadtu (stejně tak jako k celé historické bolševické epoše) hrdě hlásí (v tomto případě se jedná o platformistické Federacao Anarquista Uruguaia a Federacao Anarquista Gaucha). Jako jedna z mála anarchistických organizací, která upozorňovala na to, že sociální fórum je pouze obrácenou stranou globalizovaného kapitalismu, byly skupiny brazilské sekce Mezinárodní asociace pracujících Federacao Operária Rio Grande do Sul (FORGS) a Federacao Operária Sao Paulo (FOSP). Sociální fórum bylo pouhým pokračováním Davosu, účastníci fóra se snažili posunout sociální otázky do obecného rámce politiky globalizovaného kapitalismu. Představitele globálních institucí typu MMF/SB, WTO a dalších, pokládají za své partnery do diskuse a neváhají s nimi vyjednávat o sociálních otázkách. Tím pouze dochází k opětné legitimizaci tohoto nespravedlivého systému. Jediná změna je možná pouze prostřednictvím anti—autoritářských iniciativ zdola, nikoli skrze autoritářské prosystémové struktury. Je třeba důrazně odmítat jakoukoli snahu ze strany autoritářsky smýšlejících organizací a politických stran, o budování tzv. jednotného hnutí proti postupující globalizaci kapitalismu. Tito nikdy nepůjdou ke kořenům celého problému (jenž spatřujeme nejen v kapitalismu, ale v i existenci státních mocenských struktur), jde jim pouze o to, uzurpovat si co Viktorie N. největší moc.

Prohlášení brazilské sekce MAP:

Davos a Porto Alegre: dvě tváře globalizovaného kapitalismu

P

o pádu Berlínské zdi vládnoucí buržoazie slibovala svět hojnosti, nadbytku a blahobytu, který bude dostupný každému. Deset let poté, je jediným viditelným výsledkem vzestup bídy ve velmi širokém měřítku: represe, nezaměstnanost, sociální vyloučení, destrukce národních ekonomik a občanské společnosti. Tyto faktory jsou důsledkem ziskuchtivosti a nerespektováním lidské důstojnosti, jako dvou hlavních historických charakteristik kapitalistického systému. Dnes žijí 3 miliardy lidí pod hranicí chudoby, 1.3 miliardy dokonce v absolutní bídě a planeta nepřestává být rozprodávána a znehodnocována. Existence osobního majetku a státu pro většinu lidstva stále představuje otroctví. V poslední době se vynořily různé kvalifikované alternativy ke globalizaci kapitálu, které získaly podporu spousty „laskavých“ profesionálů, ekonomů, příznivců bývalého státního kapitalismu a sociálně demokratických stran. Světové sociální forum je velkolepou fraškou, je pokračováním Světového ekonomického fora v Davosu. Neusiluje o nic jiného, než o posílení nadnárodních struktur (typu MMF/SB). To, o co ve skutečnosti představitelé fóra usilují, je sociální kontrola lidí, vedoucí skrze vyjednávání, které by napomohlo legitimizovat situaci

Proti globalizovanému kapitalismu, proti politickým stranám a pánům, za proletářský internacionalismus! A žije Mezinárodní asociace pracujících! Federacao Operária Rio Grande do Sul (FORGS) Federacao Operária Sao Paulo (FOSP)

Anarchisté protestovali proti inauguraci George W. Bushe

S

tovky amerických anarchistů se zúčastnily protestů proti prezidentské inauguraci George W. Bushe, který se 20. ledna stal jedním z nejmocnějších aktérů světa politiky. Demonstrace, kterých se úhrnem zúčastnilo více než dvacet tisíc lidí, se netýkaly pouze faktu, že Bush se po všech tolik kritizovaných volebních podvodech stal oficiálně prezidentem, ale poukazovaly přímo na jednotlivé rysy

jeho politiky, členy jeho týmu a hodnoty, které hodlá prosazovat. Protesty byly nejsilnější od inaugurace Richarda Nixona uprostřed vietnamské války v roce 1973, když proti jeho nástupu do nejvyšší státní funkce demonstrovalo na 60.000 lidí. Prezident Bush tentokrát zůstal ve své limuzíně a projel washingtonskou Pennsylvánskou avenue, aniž by se ukázal. Policie zatkla několik desítek aktivistů, když se asi

300 anarchistů z Černého bloku nespokojilo s tím, že budou stát okolo jako ostatní protestující a aktivně se pokusilo narušit cestu prezidentské kolony. Bushova obrněná limuzína s patnáct centimetrů tlustými neprůstřelnými skly byla zasažena množstvím shnilého ovoce. Desítkám anarchistů a se na několika místech podařilo prorazit zátarasy a dostat se až dvacet metrů do vozovky, ale policejní jednotky je pokaždé zatlačily zpět. Anarchisté se rovněž pokusili zabarikádovat tři ulice těsně u Bílého domu a následně se střetli s desítkami policistů ze zásahových jednotek.

Aljaška rájem pro ropné koncerny Jedním z prvních kroků nového prezidenta bylo mimo jiné otevření chráněných přírodních oblastí na Aljašce z Arctic National Wildlife Refugee (ANWR) pro další těžbu ropy a anulování veškeré federální pomoci potratovým programům. V Aljašském národní parku se nachází asi 12 miliard barelů ropy, kterou nyní bude moci volně těžit několik nadnárodních korporací. Bush ale

stejně jako v mnoha oblastech pouze pokračuje v politice svého předchůdce Billa Clintona, který proces odstraňování ochrany Aljašky zahájil již před lety.

Válečný zločinec ministrem obrany Mimořádně prudké reakce vzbudilo jmenování bývalého generála Colina Powella ministrem obrany. Powell je v USA obviňován z válečných zločinů a představuje ultra—konzervativního politika, napojeného na řadu nadnárodních korporací. Během svého prvního nasazení jako „poradce“ u jihovietnamských sil, tehdejší kapitán Powell sloužil u divize „Americal“, která byla odpovědná za vraždění a žhářství v mnoha vesnicích v údolí A Shau. V roce 1995 ve své knize „My American Journey“ tyto praktiky obhajoval. Uváděl, že každý „bojeschopný civilista“ představoval pro vojáky nebezpečí a vraždění civilistů zcela bagatelizoval, přestože se jedná o válečný zločin, za který, jak uvádí komentátor John Lancy z Pittsburgh News, „bylo v jistém Norimberku pověšeno několik vojáků.“ V čer-

ve státě. Světové sociální fórum bylo organizováno politickými stranami, hlásícími se k bolševickým odkazům, které si chtějí pouze uzurpovat co největší politickou moc, stejně jako představitelé globalizovaného kapitalismu. Domníváme se, že je nezbytná hluboká transformace ve sféře mocensko—ekonomických vztahů ve společnosti. Reformismus nevede k ničemu. Nechceme redistribuci jedné části koláče politické a ekonomické moci, chceme jej celý. Nechceme si uzurpovat moc, chceme decentralizaci pravomoci podle zásad anarchistického socialismu. Jediným způsobem, jak skoncovat s vykořisováním většiny lidstva, je reorganizace výroby kolektivní formou, bez státu a bez politických stran a šéfů, s perspektivou svobody a rovnosti v maximálním rozsahu. Pouze boj revolučních odborů umožní zničení kapitalismu, prostřednictvím kolektivizace hospodářství a obecné samosprávy. Sociální kolektivita bude společně rozhodovat o tom, co a jak bude vyráběno (tedy přerozdělení v souladu s principem: každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb). Chceme sociální spravedlnost a svobodu založenou na principech přímé demokracie a decentralizace pravomoci rozhodování, ne hierarchické uspořádání společnosti.

venci 1968 byl již major Powell šéfem operačního štábu divize a vyšetřoval incidenty spojené s násilím vůči civilistům. Powellova zpráva končila slovy, že „vztahy mezi americkými vojáky a místním obyvatelstvem jsou skvělé.“ Zapomněl dodat, že v březnu téhož roku, rota C 1. praporu této divize přepadla vesnici My—Lai, sehnala obyvatele dohromady, znásilnila ženy, postřílela z kulometů všechno živé a zavraždila celkem 347 civilistů včetně několika kojenců. Toto Powell dodnes nazývá „skvělými vztahy.“ Powell před sedmi lety odešel z armády a stal se mimořádně bohatým člověkem díky štědrým příspěvkům od lobujících korporací jako Credit Suissse, Goldman Sachs, American Express, Auto Zone a Coca Cola. Jedná se většinou o blíže nespecifikované „honoráře“. Nadnárodní korporace mu v minulých letech jako členu Bushova týmu zaplatily celkem 27,3 milionu dolarů. Důvod je nasnadě. Powell bude jako ministr obrany rozhodovat o armádních dodávkách a přidělování nových kontraktů. Powell je rovněž členem 37 dozorčích rad různých společností. (infoshop.org, Pitt News)

Čínský odborový aktivista zahájil hladovku

T

ěžce nemocný čínský odborový aktivista Li Wangyang vyhlásil 7. února hladovku, aby dosáhl poskytnutí přiměřené lékařské péče. Oficiální zdroje, mluvčí městské rady v Shangyoangu, provincii Hunan, řekl, že Li „zatvrzele odmítá naše pokusy poskytnout mu lékařskou péči a politické vzdělání.“ Li byl v červnu 2000 propuštěn po jedenácti letech, strávených ve vězení za účast v protestním hnutí z roku 1989. Po svém propuštění ihned podal na státní orgány žalobu kvůli brutálnímu chování dozorců a nelidským podmínkám ve vězení. Skupina pro lidská práva v Číně uvedla, že Li byl propuštěn těžce nemocný, takřka slepý, s vážnými zdravotními problémy páteře a hrudníku. Li, kterému je dnes něco málo přes čtyřicet let, byl na jaře 1990 odsouzen na 13 let vězení za „kontrarevoluční propagandu a pobuřování“, protože se spolu s ostatními dělníky pokusil založit nezávislé odbory — Shangyoangskou autonomní federaci pracujících. (Inside China)

4

ze zahraničí

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

Protesty proti politice MMF v Ekvádoru

R

Podvyživené africké dítě stojící na pokraji smrti hladem důsledek nehumánní politiky Mezinárodní měnového fondu a Světové banky

ozsáhlé sociální protestní hnutí zachvátilo na počátku února jihoamerický Ekvádor. Desítky tisíc lidí vystupují proti tomu, že zahraniční zadlužení, hlavně u Světové banky, způsobuje obyčejným pracujících lidem stále nesnesitelnější strádání. Na konci prosince vláda oznámila přijetí balíčku ekonomických opatření v rámci probíhajících programů strukturálních úprav (SAP). V jejich důsledku budou například zrušeny sociální dotace na dodávky plynu a benzínu, jejichž ceny vzrostou o 25 a 75%. Současně bude zvýšena sazba daně z přidané hodnoty o 3% a zvýší se jízdné v autobusech o 75%. Od 21. ledna zachvátila celkem 22 provincií země vlna protestních akcí, organizovaných Konfederací indiánských obyvatel. Policie proti lidem na mnoha místech použila střelné zbraně a slzný plyn. Stovky lidí byly zatčeny. K indiánům se začali masově přidávat studenti, drobní zemědělci a odboráři. Prvního února stovky protestujících odborářů, členů ekologických skupina ženských organizací násilně obsadily sídlo MMF a SB

v ekvádorském hlavním městě Quitu. „Chceme odhalit skutečné viníky současné situace,“ řekla Ivonna Gomez, jedna z žen, které obsadily úřadovnu MMF, „politika, vnucená MMF a vykonávaná ekvádorskou vládou výměnou za další půjčky, způsobila to, že více než 50% rozpočtu je určeno na splácení zahraničního dluhu, zatížila zemi nejvyšší inflací v Latinské Americe, nejvyšší úrovní korupce, nejrychlejším odlesňováním, intenzivním poškozováním životního prostředí a nejhlubší sociální propastí na kontinentu.“ Desítky tisíc lidí, hlavně příslušníků indiánské menšiny (asi 40% obyvatel), blokují od 26. ledna hlavní silnice v zemi a protestují tak proti neoliberální politice nadnárodních finančních institucí. Vládní odpověï na protesty byla tvrdá. Pouze v Quitu bylo při násilných srážkách protestujících s policií zraněno 24 lidí. V campusu Salesiánské univerzity rozbilo svůj improvizovaný tábor více než 8000 Indiánů a každý den přijíždějí stovky dalších lidí. Policie se snaží zablokovat přístupy do města a střílí mezi protestující slzotvorné granáty.

V úterý 30. ledna, vláda nechala zatknout jednoho z předáků indiánského hnutí Antonio Vargase a obvinila ho z podvratné činnosti a pokusu o státní převrat. Druhého února protestující veřejně vznesli požadavek, aby se k ekonomické politice země mohli vyjádřit všichni obyvatelé, na což vláda odpověděla vyhlášením výjimečného stavu. Čtvrtého února armáda zahájila palbu do zástupu protestujících, kteří blokovali přístupovou silnici v amazonské provincii Napo, přičemž kulky zabily tři lidi, včetně ženy a dítěte. Čtvrtý člověk byl zabit na ulicích Teny, hlavního města provincie. Zahraniční společnosti v rámci represivních opatření také znemožnily dodávky květin, které měli drobní pěstitelé z ekvádorské Sierry připraveny pro americký Den sv. Valentina. Farmáři přišli celkem o více než 100 milionů dolarů, což se pro ně rovná ekonomické katastrofě. V současné době bylo uvězněno již více než 200 lidí a 30 indiánských protestujících bylo zraněno ostrou střelbou bezpečnostních (a-infos, Infoshop.org, IMC) sil.

MMF nutí chudé země k privatizaci vodních zdrojů

2

1. století bývá ekonomickými experty nazýváno „stoletím boje o vodu“. Každoročně se snižují zásoby této dnes již vzácné „suroviny“. MMF v rámci své politiky usiluje o důslednou privatizaci vodních zdrojů a volný obchod s nimi, což má těžké následky zejména na drobné rolníky a individuální odběratele. Loňský pokus o privatizaci vodovodní sítě v Bolívii, podporovaný MMF, vyústil ve městě Cochabamba do generální stávky a krvavých střetů desítek tisíc pracujících s policejními jednotkami. MMF tlačí na privatizaci vodních zdrojů i na nejchudším kontinentě — v Africe. V průběhu roku 2000 byly poskytnuté půjčky vládám 12 afrických zemí podmíněny úplnou privatizací vodních zdrojů. Obecně řečeno se jedná o nejmenší, nejchudší a nejzadluženější země, do kterých vstupují velké nadnárodní korporace a z vody dělají luxusní zboží. Například ve zmíněné bolivijské Cochabambě nadnárodní společnost Waters Corporation zvedla vodné desetinásobně na hodnotu 20 dolarů měsíčně. Průměrný příjem v Cochabambě je asi

60 dolarů. Je více než ironické, že většina půjček byla vyjednána v rámci programů MMF na „Umírnění chudoby a posílení ekonomického růstu“ (PRGF) Tyto reformní programy byly s velkou slávou odstartovány v roce 1999, ale ve skutečnosti se pod nimi skrývají jen staré Programy strukturálních úprav (SAP), podstata politiky MMF a viník stále větší zadluženosti a bídy chudých věřitelských zemí. Příkladem je malá ostrovní země Svatý Tomáš a Principe. Ostrovní vláda byla MMF přinucena privatizovat mnoho státních společnosti a zlikvidovat všechny ostatní, pro které se nenajde soukromý kupec. Bude privatizována nejen vodovodní soustava, ale také elektrárenská sí. Cílem je údajně „zvýšit přístup k čisté pitné vodě.“ MMF nedodává, že to bude za „tržní ceny“, několikanásobně převyšující ceny dosavadní, takže přístup bude s největší pravděpodobností snížen. Jakékoli zvýšení ceny takřka automaticky vyřazuje většinu obyvatelstva z možnosti uchovat si přístup ke kvalitní pitné vodě. Připomeňme si, že 1,3 miliardy lidí žijí s příj-

mem menším než 1 dolar denně. V Bolívii Waters Coroporation požadovala vodné ve výši dvou třetin této částky. Okamžitý negativní dopad bude spočívat v mnohem menší dostupnosti pitné vody pro miliony žen a dětí. Celosvětově každý rok umírá více než 5 milionů lidí, většina z toho dětí, na nemoci způsobené špatnou kvalitou pitné vody. „Když se voda stane dražší a méně přístupnou, ženy a děti, na kterých spočívá většina domácí práce, musí pro vodu chodit mnohem dále a znatelně tvrději pracovat, aby se k ní dostali. Často se uchylují k vodě ze znečištěných řek a pramenů,“ uvádí Sara Grusky z iniciativy "Globalisation Challenge." Její slova potvrzuje ghanský aktivista Rudolf Amenga Etego z ISODEC (Integrovaného sociálně rozvojového centra), který ve Washingtonu nedávno poukázal na následky toho, kdyby měli chudí lidé v Ghaně platit za vodu „tržní ceny.“ V roce 2001 má být MMF schválen „Vodní restrukturalizační projekt“ ghanské vlády. „Když se převládající politikou stane placení tržních cen, většina chudých lidí v

Ghaně ztratí přístup k pitné vodě,“ prohlásil Amenga—Etego. V Ghaně se proti plánu MMF chystá rozsáhlý odpor. Vládní čísla udávají, že pouze 36% venkovské populace má přístup k čisté vodě a pouze 11% má přístup k nezávadnému systému odpadů. Ve městech je už dnes voda velmi drahá. V typických dělnických čtvrtích hlavního města Accra, jako je Medina, by

Na fotografii je zachycen zraněný hasič, kterému slzný granát hozený policií utrhl ruku v zápěstí, když se jej pokoušel odhodit.

Španělský anarchistický aktivista uvězněn

O

d 8. listopadu 2000 se ve vazbě nachází španělský anarchista Eduardo Garcia (Edu), člen Anarchistického černého kříže Madrid a CNT (Národní konfederace práce, španělské sekce Mezinárodní asociace pracujících), velmi aktivní v pomoci politickým vězňům. Edu je obviněn z terorismu a hrozí mu až 20 let vězení. Jeho zatčení je součástí státní reakce na nedávnou kampaň proti vězeňskému izolačnímu systému (FIES), ve které se široce angažovaly španělské skupiny AČK. FIES, rozdělené do několika skupin, jsou systémem samotek a uzavřených oddělení, oddělujících všechny „problémové“ vězně od ostatních, zejména politické aktivisty. Kampaň AČK se také zaměřovala na požadavek přemístění politických vězňů do vězení blízko jejich bydliště, aby je mohli navštěvovat rodinní příslušníci a přátelé. V březnu 2000 asi 300 vězňů z oddělení FIES uspořádalo koordinovanou hladovku. Ve vězení Cordoba 4 se například do hladovky zapojili všichni z izolačních oddělení. Na podporu kampaně se konalo mnoho demonstrací, kterých se v Madridu zúčastnilo více než 1000 lidí. Kapitalistická mé-

dia protesty ignorovala a omezila se na konstatování, že za nepokoji stojí teroristé z ETA, což nebyla pravda. Za kampaní stáli především anarchisté a Edu byl jedním z jejích hlavních aktivistů. Eduardovi je 22 let a je dlouhodobým terčem státních represí. Byl tím, kdo nahlašoval úřadům demonstrace proti FIES v Madridu a účastnil se i některých přímých akcí, například když se skupina anarchistů vyšplhala na několik madridských veřejných budov a rozvinula zde transparenty proti teroristickému režimu ve vězeních. Eduardo byl zatčen bez jakýchkoli důkazů, protože se jej státní složky snaží zlikvidovat jako sociálního aktivistu, jehož činnost jim působí mnoho problémů. Eduardo je rovněž aktivní v mezinárodních kontaktech a byl jedním ze španělských soudruhů, účastnících se protestů proti zasedání MMF a SB v Praze, září 2000. Proti Eduardovi byla vznesena naprosto absurdní a vykonstruovaná obvinění za zaslání 7 dopisních bomb fašistickému časopisu „Razón“, policejnímu oddělení v Burgos, okresnímu soudu ve Valencii, redakcím třech pravicových novin a jednomu politikovi, kteří se ostře

vyslovovali proti solidárním akcím s vězni. Policie při domovní prohlídce „objevila“ u Eduarda doma asi 100 g černého střelného prachu, přičemž videozáznam, který musí být nepřetržitě pořizován během každé domovní prohlídky, se „z hadně ztratil“ a není k dispozici. To je údajný důkaz o teroristické činnosti. Policie Eduardovo zatčení evidentně předem připravovala. Ve stejný den bylo v Basicku zatčeno několik údajných členů vedení ETA a v Paříži 6 členů španělské marxistické městské guerilly GRAPO. V novinách policie všechny tři akce spojila a prohlásila, že Edu byl v kontaktu s ETA. Svědci přítomni domovní prohlídce vypověděli, že policie žádný střelný prach neobjevila. Po Eduardově zatčení se navíc objevily další čtyři dopisní bomby. Ihned poté zahájil provládní tisk velkou kampaň proti squatům a anarchistickým a autonomním skupinám a organizacím. Všechny skupiny jako Anarchistický černý kříž byly okamžitě dány do nepodložených souvislostí s baskickými nacionalisty (ETA). 20. listopadu se v Madridu konala solidární demonstrace s Eduardem,

musela rodina platit 3000 cedis denně místní měny v tržních cenách, aby mohla uspokojit svoji denní potřebu vody. Minimální plat je však 7000 cedis denně. Ceny, prosazované MMF jsou sociálně naprosto neúnosné. Podobná opatření se chystají v Tanzanii, Senegalu, Rwandě, Nigérii a dalších afrických zemích. (a-infos, Infoshop.org, IMC)

na kterou násilně zaútočily zásahové policejní jednotky, přičemž bylo několik desítek lidí zraněno a sedm zatčeno. Podle španělských zákonů může být Edu držen ve vazbě po dobu dvou let, než dojde k soudu. V současnosti se nachází na izolaci FIES III (teroristé a militantní politická hnutí) ve vězení Sosto del Real. Jsou proti němu již vzneseny čtyři obžaloby ze zasílání dopisních bomb. Jak můžete pomoci? Pište protestní dopisy příslušné soudkyni, požadující, aby byl Eduardo García Macías propuštěn z vězení na základě toho, že proti němu neexistují žádné reálné důkazy a důvodem perzekuce jsou pouze jeho politické názory a aktivity. AČK Madrid v nejbližší době zahájí rozsáhlou mezinárodní kampaň za Eduardovo propuštění, o které vás budeme informovat. Adresa na zasílání protestních dopisů: Maria Teresa Palacios, Juzgado de instrucción 3, Audiencia Nacional, c/o García Gutierrez 1, 28080 Madrid Jestliže chcete Eduarda podpořit pište na: Eduardo Garcia Macias, Modulo 4 CP: Madrid V Soto Del Real, 28791 SOTO DEL REAL, Madrid AČK FSA/CNA Madrid

Ze světa práce Represe proti čínskému odboráři Šanghaj, Čína — Nezávislé zdroje ve čtvrtek 8. února potvrdily, že čínský odborový aktivista je násilím držen v ústavu pro mentálně nemocné a s největší pravděpodobností byly proti němu použity elektrické šoky. Cao Mao—Bing, elektrikář, byl v polovině prosince proti své vůli umístěn do ústavu pro mentálně nemocné poté, co se snažil v jedné textilní továrně v Jiangsu na jihu Číny společně s dalšími 300 dělníky založit nezávislý odborový svaz. Newyorská skupina pro lidská práva v Číně uvedla ve čtvrtečním prohlášení, že Caovi byla rovněž násilím aplikována psychofarmaka poté, co 5. února zahájil protestní hladovku. Tyto informace byly samozřejmě popřeny oficiálními zdroji lékařů ze 4. Yanchengské psychiatrické kliniky, kteří prohásili, že Cao je v jejich zařízení držen pro svoji duševní chorobu. Cao je držen na společném pokoji s 20ti dalšími duševně nemocnými, kteří podle jeho vlastních slov ohrožují jeho bezpečí a šikanují ho. Nucený pobyt na psychiatrických klinikách je podle Skupiny pro lidská práva v Číně obvyklou metodou vládní represe proti pokusům o nezávislou odborovou (Labourstart a AP) činnost.

Francouzská policie zmrzačila stávkujícího hasiče Asi 600 stávkujících hasičů se 25. ledna shromáždilo v severofrancouzském Lille, aby požadovali lepší pracovní podmínky. Policie proti jejich demonstraci násilně zakročila poté, co hasiči proti nastupujícím policejním kordonům použili hasící pěnu z vodních děl. Poté policie začala do zástupu pálit slzotvorné granáty a ohlušující výbušky. Osmapadesátiletý hasič Eduard Walzak se snažil jeden z nevybuchlých granátů odhodit stranou, přičemž mu detonující nálož utrhla ruku v zápěstí. Walzak, kterému zbývalo do důchodu jen šest měsíců, musel být okamžitě převezen do nemocnice. (AP, infoshop.org)

Mark Barnsley znovu bojuje

B

ritský anarchista, politický vězeň Mark Barnsley, byl 1. února v 5:30 ráno opět proti své vůli přemístěn do jiné věznice. Úřady v rámci neustávající šikany proti tomuto aktivistovi, ho nechaly převézt do věznice Wakefield. Mark byl v bývalém vězení Frankland bezdůvodně dán na samotku kvůli „podněcování nepokojů“. Po rozsáhlých mezinárodních protestních akcích byl náhle převezen do Wakefieldu. Po příjezdu eskorty byl umístěn do nevytápěné samotky s pouze jednou přikrývkou, když venkovní teplota byla pod bodem mrazu. Později, což lze považovat za čistou provokaci, mu bylo oznámeno, že bude umístěn do křídla, kde jsou drženi sexuální násilníci. To samozřejmě odmítl a byl znovu umístěn na samotku. Wakefield je vězení s nejvyšší bezpečností, používané hlavně pro pachatele brutálních sexuálně motivovaných zločinů. Markův přesun do Wakefieldu je jasnou státní represí proti anarchistickému aktivistovi. Markovi můžete v této chvíli zasílat pouze dopisy, do kterých pokud možno přiložte několik čistých kusů papíru, aby mohl odepsat. Publikace musí být odeslány přímo

vydavatelem. Cokoli jiného vězeňské úřady zkonfiskují. Pište protestní dopisy na uvedené adresy a požadujte, aby byl Mark, který není klasifikován jako nebezpečný vězeň, byl okamžitě přemístěn z Wakefieldu do vězení s nižším stupněm ostrahy, například do Cat. B training prison, HMP Garth v Lancashire. Protestujte především proti tomu, že má být držen společně se sexuálními násilníky. Ředitel vězení: David Shaw, Governor, HMP Wakefield, 5 Love Lane, Wakefield, WF2 9AG, England, tel.: (+) 01924 378282, fax: (+) 01924 299 315

Anarchistický Černý Kříž FSA (freemarkbarnsley.com)

feminismus

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

5

8. březen - Mezinárodní den žen - původ a význam Letos, v den 8. března, si připomínáme již 93 let od konání významné události v dějinách feminismu, která později výrazně ovlivnila celé ženské hnutí. Tato tradice vznikla v souvislosti se stávkami dělnic z textilních továren, ve státě New York, USA, kdy v roce 1908 ženy stávkovaly za svá sociální práva. Stávka byla policií násilně potlačena a několik žen zastřeleno. Od roku 1910 byl 8. březen ustanoven jako Mezinárodní den žen, den boje žen za lidská a sociální práva. Domníváme se, že je třeba očistit tuto původní tradici od bolševických, či jinak negativně vymezených konotací a poukázat na její původní význam a odkaz, který nám má v mnohém co říci i dnes.

Historie námezdní práce žen V období první poloviny 17. století se především v Anglii a ve Spojených státech začaly zakládat přádelny, v nichž byly zaměstnávány většinou ženy a dívky. Obchod s přízí vzkvétal, byla to atraktivní komodita tehdejší doby. Období mezi 16. — 17. stoletím je poznamenáno především érou merkantilismu a vzrůstající mocí absolutní monarchie. Merkantilismus, který připravil podmínky pro vznik kapitalisticky orientovaného hospodářství, přeměnil zemědělské kolonie na průmyslová území. Ženy opouštěly práci v zemědělství, aby se vydaly pracovat jako přadleny a tkadleny. Když psal Alexander Hamilton (státní sekretář USA) v roce 1791 svou tematickou sta o manufakturách, hledajíc cesty, jak vybudovat průmysl ve Spojených státech, klasifikoval ženy a děti jako zdroj nejlevnější pracovní síly. Z práce žen a dětí v manufakturách pak měla podle jeho slov profitovat celá společnost. Hamilton se rovněž domníval, že práce ženy ochrání před prokletím zahálky. Americké hospodářství již dávno nebylo závislé na evropských dovozech, a práce žen byla považována za rozhodující ekonomicko politický moment tehdejší doby. Textilní průmysl se stal jediným

odvětvím, do něhož ženy nejvíce pronikaly. Masový nárůst námezdní práce žen v euroamerické civilizaci začal především s nástupem průmyslového věku. Ženy pracovaly převážně v textilním průmyslu, obuvnictví, hornictví, zemědělském průmyslu, spotřebním průmyslu, ve zdravotnictví, jako ošetřovatelky, služky a chůvy apod. Tehdejší společenská role žen byla silně poznamenána diskriminací na základě pohlaví. Ženy měly nerovný přístup ke vzdělání a k výkonu povolání. Nemohly studovat střední ani vysoké školy, přicházely tak o sociální privilegium, které tehdy náleželo pouze mužům. Pokud se týče práce žen, ta byla velice nízce klasifikována a společensky podhodnocena (ženy pracovaly 14 až 16 hodin denně za hladové mzdy). Díky své houževnatosti a flexibilitě vykonávaly ženy nesmírně namáhavou a tvrdou práci. Zaměstnávány byly bez jakékoli úpravy pracovně právních vztahů, často bez předchozí kvalifikace a bez možnosti profesního růstu. Nejčastějším pracovním zařazením byly dělnické a nádenické profese. Vznikající odborové svazy, které bojovaly za zlepšení pracovních podmínek a za zaměstnanecká práva (v té době výhradně mužského složení) nechtěly přijímat ženy kvůli jejich velice nízkým mzdám, které by mohly ohrozit jejich status a způsobit tak snížení základní mzdy jako takové. Ženám byla tedy jakákoli odborová činnost znemožňována a pokud vstupovaly do odborů, byly z nich rázem vytlačovány. Ženy dělníků typicky mužských profesí té doby, které zůstávaly v domácnosti, si často přivydělávaly „braním práce domů“, vařením a úklidem pro podnájemníky a praním prádla pro jiné domácnosti. Tento způsob zaměstnanosti městských žen z dělnických vrstev, který skloubil tradiční roli žen v domácnosti s nutností přispívat na živobytí, byl typický především při nedostatku pracovních příležitostí pro ženy v regio-

nech s absencí lehkého průmyslu či zemědělství. Po namáhavé práci vykonávaly ženy ještě druhou směnu doma. Vedení domácnosti a výchova dětí byly tehdejší společností přisuzovány výhradně ženám. Ženy byly nuceny dojíždět do zaměstnání kilometry daleko, často se vracely až večer, proto neměly dostatek času pro svou rodinu. Volný čas na seberealizaci byl u pracujících žen téměř nulový.

8. březen Období počátku 20. století bylo poznamenáno ohromnými sociálními turbulencemi a hospodářskou krizí. Ženy z průmyslových zemí vykonávaly zaměstnání, striktně dělené podle pohlaví, v textilkách, manufakturách a domácích službách. Mzdy za odvedenou práci byly hladové. V roce 1903 byl ve Spojených státech založen výhradně ženský odborový svaz, který pomáhal organizovat pracující ženy, které bojovaly za politická a ekonomická práva. V roce 1908 se v poslední únorovou sobotu v New Yorku, USA, konala stávka textilních továrenských dělnic. Ženy protestovaly proti neutěšeným pracovním podmínkám (neexistence bezpečnostních norem a ochrany zdraví při práci — v továrnách často docházelo k požárům), proti hladovým mzdám a expanzi dětské práce. Požadovaly uznání svých sociálních práv a zlepšení pracovních podmínek. Ústředním heslem stávky bylo: „Hladovíme, ačkoli pracujeme, tak proč nehladovět i při stávce!“. Policie stávku násilně potlačila a několik žen bylo při střetech zastřeleno. Amerika — „vzor demokracie“ — má velmi dobrou historickou zkušenost s násilným potlačováním lidského vzdoru. Koncem 19. a začátkem 20. století byly při stávkách a demonstracích za osmihodinovou pracovní dobu, zvýšení mezd a odborová práva celkově zastřeleny stovky dělníků (např. při stávce železničářů v Pittsburghu roku 1877 bylo bě-

hem prvních dnů stávky zastřeleno více než 20 dělníků, v Penyslvánii 13 a v témže roce několik desítek odborářů po celých Spojených státech, v roce 1886 v Chicagu při stávce policie střílela do davu apod.). V roce 1910 na mezinárodní konferenci Socialistického svazu žen v dánském Copenhagenu byl 8. březen vyhlášen jako Mezinárodní den žen, den připomenutí boje žen za lidská a sociální práva a památky padlých dělnic. Konference se zúčastnila stovka delegátek ze 17 zemí světa. O rok později se v roce 1909 po celé Americe konala generální stávka dělnic z textilních továren, které se zúčastnilo na 30 000 žen. V České republice máme bohužel tento svátek spojený s bolševickou propagandou, která násilně klasifikovala ženy jako výkonné budovatelské stroje, schopné se ve všem vyrovnat mužům. Jeřábnice, traktoristky a podobné profese žen nás měly přesvědčit o tom, že rovnost

mezi pohlavími byla nastolena. Ze svátků, jako je v tomto případě 8. březen, či 1. Máj, udělala vládnoucí nomenklatura společenskou frašku, znehodnotila tradici jako takovou, opředla ji nejrůznějšími bludy a výrazně negativně ovlivnila myšlení lidí na dlouhou dobu dopředu. U příležitosti tradice 8. března chceme poukázat na stále ještě nerovný přístup žen ke vzdělání (existují obory na vysokých školách, ženám zakázané údajně kvůli fyzickým předpokladům). Ženy v ČR mají v průměru o 30 % nižší mzdy za stejnou práci nežli muži. Textilní odvětví je nejhůře placené ze všech, stále platí, že nejvíce zaměstnávány jsou v něm ženy. Především pracující ženy jsou nejvíce postiženy nezaměstnaností a chudobou; při restrukturalizaci a uzavírání podniků bývají jako první propuštěny ze zaměstnání. Neplacená práce v domácnosti a výchova dětí jsou liberálními ekonomy považovány za něco, co

„téměř nestojí za řeč“, nebo se nedají ohodnotit penězi. O to ale větší význam mají ve skutečnosti pro život. Ženy nejvíce pociují dopady strukturálních programů MMF/SB, které tlačí na snižování mezd, škrty ve státních výdajích na sociální zabezpečení, služby, školství, zdravotnictví apod. (ženy tvoří většinu příjemců sociálních dávek apod.). Stále dohází k diskriminaci na pracovním trhu. Odvětví, v nichž pracují převážně ženy, jako školství, zdravotnictví apod. jsou společensky podhodnocena a nejhůře platově ohodnocena. Domníváme se, že je třeba očistit původní tradice, jakou je v tomto případě oslava 8. března, jako Mezinárodního dne žen, od bolševických, či jiných negativně vymezených konotací. Historie v mnohém ukázala, jak snadno a účelově lze pozměňovat dějiny ve prospěch vládnoucí třídy (podobný případ je také v souvislosti s oslavami 1. máje..) a zneužívat její některé etapy. Viktorie N.

Odchod do důchodového odpočinku je jako za trest!

P

o bouřlivé debatě nakonec poslanci přece jen schválili vládní návrh zvyšující postih za nedodržení věkové hranice odchodu do důchodu. A tak, pokud se rozhodnete předčasně odejít do penze, přijdete o sto až sedm set korun měsíčně. Pro některé (nebojím se napsat většinu) z nás, to je stále dost peněz, zvláště při stálém zdražování. Bude záležet na době, o kterou si důchodce zkrátí produktivní věk a výši jeho penzijního výměru. Tak oproti současnému stavu budou sankce za odchod do penze do dvou let před limitem tvořit dočasně za každých 90 dní 1,3% výměry, při odchodu tři roky před limitem za každých 90 dní trvale 0,9% z výměry. Tyto sankce budou nižší (ale přesto budou) u těch, kteří krátce před důchodovým limitem ztratí práci, novou nebudou moci najít a předčasným odchodem do penze budou chtít řešit

svou tíživou sociální situaci. Předkladatel novely Vladimír Špidla tvrdí, že „novela je zaměřena na zvýšení motivace pro setrvání v pracovním poměru“. Pravicoví poslanci, jmenovitě za US, prohlašují tento návrh za „pouhé kosmetické úpravy“ a „velmi populistické řešení“, ne však proto, že tento zákon je v podstatě trestem třeba pro ty, kteří si dlouholetým zapojením v pracovním poměru poškodili své zdraví natolik, že jedinou „spásou“ pro ně v mnoha případech je právě jen odchod do předčasného důchodu, ba právě naopak. Pravicoví poslanci totiž navrhovali, aby byl tento postih ještě vyšší. Navíc také požadovali, aby se hranice odchodu do důchodu zvyšovala až na (pro mně naprosto neuvěřitelných) 65 let pro muže a bezdětné ženy v roce 2014. Tento návrh byl však zamítnut. Všechny tyto návrhy a přijaté zákony prý způsobil fakt, že do předčasného důchodu odchází

mnoho lidí a rozpočet na výplatu důchodů je přitom v osmnáctimiliardovém schodku. A je se čemu divit? Peníze, které by se mohly a v tomto případě tedy i měly, použít na bezstarostné stáří a zasloužený odpočinek skoro celý život pracujících spoluobčanů, se přece musí v mnohamiliardových částkách vydat na naše „bezvýznamné“ členství v NATO, přezbrojení policie, nákup nepoužitelné munice a zbytečných stíhaček pro armádu, na záplatování vytunelovaných bank, výlety našich vojáků na válečná dobrodružství do jiných zemí a spoustu jiných „ušlechtilých“ (záleží však na tom v kterých očích) podniků české vlády. A tak místo toho, aby se braly peníze od tam, kde jich není nutně třeba (opravdu nás musí stát členství v NATO ročně tolik peněz?), rozhodli se raději potrestat ty, kterých se samotný problém týká nejvíce — současné a budoucí důchodce.

A ještě k tomu v dnešní době tak nepopulárním, antisociálním a nepochopitelným způsobem. Vždy samotný ohromný technický a hospodářský pokrok ve všech průmyslových odvětvích, tolik oslavovaná průmyslová vědeckotechnická revoluce posledních dvou století, elektrizace, kybernetizace průmyslu a zavádění strojní výroby, všechno tohle by ve svém důsledku mělo zákonitě znamenat snižování pracovní doby ve všech odvětvích potřebné k dosažení potřebného výrobního a spotřebního potenciálu, ke snižování věkové hranice odchodu do důchodu, vlastně k celkovému snížení nutně vykonané práce na každého jednotlivého člena společnosti. A to vše při důstojných životních podmínkách, při zachování výše mezd na celém světě. Jak se však zdá, v dnešní době, kdy jedinci a korporace mohou vlastnit a manipulovat ohromnou armádu pracujících, je i toto postaveno na hlavu.

Místo logického sociálně—hospodářského vývoje jsou hranice důchodového věku neúměrně zvyšovány až na neúnosné hranice, kterých se podstatná část lidí snad ani nedožije, a právě na tyto pracující jsou vznášeny nároky více než, v minulosti tak těžce vybojované, osmihodinové pracovní doby. Dnes přece není nic neobvyklého vidět lidi pracovat dvanáct i více hodin denně. O požadavcích na přesčasy (i přes nové znění zákoníku práce) ani nemluvě, vždy se to přece vždycky nějak udělá. Tak tu tedy místo logického vyústění modernizace a pokroku máme prodlužování pracovní doby, posouvání hranice odchodu do důchodu a finanční tresty pro ty, kteří z jakýchkoliv důvodů tuto hranici nedodržují (naopak jsou finančně zvýhodněni, pokud ji překročí). Je to nepochopitelné v době, kdy jsou nejen v naší republice statisíce nezaměstnaných a každoročně ohromná armá-

da absolventů škol a učiliš každoročně po obdržení vysvědčení okamžitě rozšiřuje už tak dlouhé fronty před Úřady práce; v době, kdy by právě snížení věkové hranice odchodu do důchodu a snížení pracovní doby (při zachování výše mezd) mohlo alespoň z zajistit dostatek volných pracovních míst a vyřešit tak vzrůstající problém nezaměstnanosti. Přes všechny tyto okolnosti hodlá česká vláda zuby nehty udržet v pracovním poměru tisíce lidí, kteří se už pro tuto společnost napracovali dost a mají nárok na zasloužený odpočinek ve stáří. Když si tedy sečtu dvě a dvě dohromady, docházím k závěru, že poslanci tímto přijatým zákonem teoreticky a vlastně i prakticky místo tolik proklamovaného boje za snížení nezaměstnanosti tuto nezaměstnanost naopak zvyšují. Tímto zákonem poslanci vzali mase nezaměstnaných lidí šanci na nalezení zaměstnání, vzali jim šanci na práci. H. V.

Dělníci z továrny NIKE v Mexiku bojují proti neutěšeným pracovním podmínkám a za nezávislé odbory

D

Kuk Dong Zranění dělníci jsou odváženi sanitkou po útoku policie

ne 9. ledna ve mexickém městě Atlixco, v korejském sweatshopu (dílny v neformálním sektoru, kde se levně vyrábí spotřební zboží za nejnižší mzdy a bez úpravy pracovně právních vztahů, pozn. překladatelky) Kuk Dong, který produkuje pro nadnárodní korporaci Nike a specializuje se na šití triček pro 14 největších univerzit Spojených států, zastavilo svou práci na 800 dělníků na protest proti neutěšeným pracovním podmínkám. Pracující protestují proti hladovým mzdám, které činí v poměru 32 dolarů za 50ti hodinový pracovní

týden, dále proti nuceným přesčasům (zahrnující i 14 a 16leté děti, které mohou pracovat nanejvýše 6 hodin denně, namísto nucených 10 hodin) a proti zkaženému jídlu v továrních jídelnách. Stávkující požadovali právo na organizování se v nezávislých odborech a kopie kolektivních smluv. Dělníci jsou „reprezentováni“ oficiálním odborovým byrokratickým svazem FROC—CROC, odborovou federací, kontrolovanou vládnoucí Institucionální revoluční stranou Mexika (PRI). Dne 12. ledna 300 příslušníků speciální policejní zásahové jed-

notky napadlo dělníky, kteří hlídkovali u továrny. Dělníci, kteří nebyli na střet vybaveni, se vzdávali a policisté je surově zbili. Patnáct dělníků muselo být hospitalizováno s těžkými zraněními v nemocnici. Policie zadržela dva vůdce stávky, ale po několika dnech oba propustila. Policie proti stávkujícím prokazatelně zasáhla na popud guvernéra PRI. Za útok byl rovněž zodpovědný Rene Sanchez Juarez, místní lídr FROC—CROC, který předal vůdce stávky do rukou policie. Mexiko čelí protestům nezávislých odborů, zahrnujících např. Národní jednotu pracu-

jících, pracující v telefonních podnicích a odbory Volkswagenu a vzrůstajícímu odporu studentů, odborů a solidárních skupin v USA, Kanadě a v Evropě. Management Kuk Dongu souhlasil s tím, že se stávkující mohou bez jakéhokoli postihu vrátit do zaměstnání. 17. ledna management továrny znemožnil vstup několika dělníkům, kteří podporovali nezávislé odbory. Jiní dělníci kterým se podařilo proniknout dovnitř, byli vyvedeni ochrankou Kuk Dongu, najatou „oficiálním“ odborovým svazem. V. N.

historie boje proti fašismu Mládež a nacisté — Edelweiss Piraten

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

6

„Hitlerova moc nás může dolů srazit a držet nás v řetězech, ale jednoho dne řetězy strhneme, a opět svobodní budeme. Máme pěsti a můžeme bojovat, máme nože a tasíme je. Chceme svobodu chlapci, nebo ne? Jsme bojovní Navajové.“

J

akto, že nacisté byli schopní tak lehce ovládat Německo? Proč byla aktivní opozice proti nim tak malá? Proč nebyly staré strany jako SPD (Socialistická strana Německa — tradiční sociální demokracie — pozn. překl.) a KPD (Komunistická strana Německa — bolševici — pozn. překl.) schopny nabídnout nějaký reálný odboj? Jak mohl totalitní režim tak lehce ovládnout to, co bývalo nejsilnější dělnickou třídou v Evropě? Učí nás, že nacisté ohloupili německé obyvatelstvo, a že bylo zapotřebí ozbrojené moci Spojenců k osvobození Evropy z jejich područí. Tento článek chce ukázat, jak byli nacisté schopni ovládnout dělnickou třídu a připomenout příběh odboje, který se skutečně odehrál.

Vypořádání se s opozicí S bezohledností, která jejich odpůrce překvapila, nacisté zničili své oponenty, sociální demokraty a komunisty. Pro dělnickou třídu to znamenalo mnohem více, než jen destrukci dvou státně kapitali-stických stran. Bylo to doprovázeno likvidací veškerého společenského života nějak spojeného s dělnickou třídou. Mnoho z nejsmělejších militantů dělnické třídy bylo zatčeno a posláno do koncentračních táborů. Represe byly zcela legální. SA (Útočné oddíly — hnědokošiláci — pozn. překl.) nyní jednaly ve spolupráci s policií. Jejich brutální aktivity, které byly ještě nedávno ilegální, ale tolerované, se nyní staly součástí oficiální státní činnosti. Při některých příležitostech to znamenalo jednotlivé akce jako mlácení, jindy zase skupiny SA obsadily hospody a centra dělnické třídy. Výsledkem měla být izolace, zastrašení a bezmocnost dělnické třídy. Mnozí pracující věřili, že nacisté nemohou zůstat u moci navždy. Věřili, že po příštích volbách budou vymeteni z mocenských postů a „jejich“ strany se vrátí. Pracující prostě jen musí vyčkávat. Když už bylo zřejmé, že se nic z toho nestane, mýtus se změnil. Rolí opozice se stalo udržování stranických struktur nedotčených do té doby, dokud nebudou nacisté poraženi. Není pochyb, že i jen prostý akt rozšiřování socialistické (SPD) a komunistické (KPD) propagandy vyžadoval neuvěřitelný stupeň hrdinství, protože důsledky přistižení byly každému zcela jasné — zmlácení, mučení a smrt. To znamená, že rodina by zůstala bez živitele, a byla by vystavena policejnímu dozoru a zastrašování. Výsledkem tedy často byla pasivita a nečinnost. Již v roce 1935 si byli dělníci vědomi důsledků, jaké mohly mít takové „podvratné“ aktivity na jejich rodiny. Jeden kovář vyjádřil v roce 1943 problém jednoduše: „Moje žena je stále živá, to je vše. Je to jen kvůli ní, že jsem jim to ještě nevykřičel přímo do tváře... Víte, ti esesáci mohou tohle všechno dělat jen proto, že každý z nás má doma ženu nebo matku, na kterou musí myslet... lidé musí zvažovat příliš mnoho věcí. Konec konců, nejste na tom světě sami. A ty ïábelský SS tento fakt využívají.“ V době nacistické vlády byl hospodářský neklid, byly stávky, akty neposlušnosti a dokonce sabotáže. To všechno nicméně přitahovalo pozornost Gestapa. Gestapu asistovali zaměstnavatelé a poskoci z řad pracujících. To nejmenší, co mohl stávkující očekávat, bylo zatčení. V důsledku toho se ti, kdo politicky oponovali nacistickému státu, drželi stranou ekonomického boje. Uvěznění nemuselo vést jen k osobní oběti, ale také mohlo zkompromitovat politickou organizaci, ke které daná osoba příslušela. Aby to bylo

pracujícím důrazně připomenuto, Gestapo vystavělo speciální průmyslové koncen-trační tábory, přidružené k velkým továrnám. Aby byla intenzita nacistické represe uvedena do kontextu, připomeňme, že během období 1933 — 45 bylo nejméně 30.000 Němců popraveno za odpor proti státu. Toto množství nezahrnuje nespočet těch, kteří zemřeli v důsledku bití, špatného zacházení v lágrech, nebo v důsledku oficiální politiky euthanasie těch, kdo byli považováni za duševně choré. Tisíce dětí byly prohlášeny za morálně nebo biologicky defektní, protože nedosahovaly arijských „norem“ a byly zavražděny doktory. Tento osud postihl také duševně nebo fyzicky nezpůsobilou mládež, a i mnohé z těch, kdo poslouchali špatný druh hudby. Nicméně se nacistická nadvláda nad dělnickou třídu nespoléhala výhradně na represi. Nacistická hospodářská politika se zaměřila na roztříštění třídy, nahrazení dělnické solidarity nacistickým kamarádstvím a solidaritou se státem. Začalo to zákazem zvyšování mezd. K posílení konkurence byly zrušeny hodinové normy a zavedeny kusové normy. Jestliže pracující chtěli dostat více, museli více vyro-

sledkem byl jen malý otevřený odpor ze strany dospělých pracujících proti nacistům v době, kdy byli u moci.

Mládež Jestliže byla nacistická politika směrem k dospělým založena na donucování, jejich politika k mládeži byla mnohem lstivější. Jednoduše řečeno, cílem byla indoktrinace každé mladé osoby. Prostě z nich udělat dobré nacionální socialisty, hrdě nesoucí ideály Strany. Prostředkem k tomu určeným se stala Hitlerova mládež (HJ). S koncem roku 1933 byly všechny mládežnické organizace mimo Hitlerjugend zrušeny — s výjimkou těch pod kontrolou katolické církve, která byla toho času zaměstnána podlézáním nacistům. Chlapci ve věku 10 — 14 let byli organizováni v Německé mládeži a od 14 — 18 let v Hitlerově mládeži. Obě organizace rychle pojaly okolo 40 procent chlapců. Děvčata byla zapisována do Svazu německých dívek (BDM), ale nacisté se o jejich zapojení starali mnohem méně. Cílem bylo zapojit všechny chlapce do HJ. Když se to nevedlo, byly postupně schvalovány různé zákony, až bylo od roku 1939 členství povinné.

„mladí lidé čím dál více také cítí vzrůstající podrážděnost z nedostatku svobody a bezduchého drilu, který je v nacionálně socialistických organizacích tradiční. Není tedy divu, že symptomy únavy jsou v jejich řadách čím dál zřejmější...“ Propuknutí války odkrylo pravou tvář HJ ještě jasněji. Starší členové HJ byli povoláni. Více a více času bylo věnováno drilu a politické indoktrinaci. Bombardování vedlo k zničení mnoha sportovních zařízení. Čím dál zřetelněji se HJ stával prostředkem nátlaku. Jak se zvyšovaly požadavky na čerstvé rekruty do ozbrojených složek, tak vzrůstaly i rozdíly v HJ. Německý vzdělávací systém byl tehdy ostře rozdělen podle třídních linií. Většina dětí z dělnických rodin opouštěla školu ve věku 14ti let. Pár jich šlo na střední školu nebo do gymnázia spolu s dětmi ze střední vrstvy a rodin odborníků. S tím, jak byli starší členové HJ povoláváni, zabírali vůdčí místa středostavovští studenti. Řadové členstvo bylo čím dál více tvořeno mladými dělníky, od kterých se dalo jen stěží čekat, že budou na shromážděních HJ lehce ovladatelní. Není těžké si představit scénu, jak se usmrkaný doktorský synáček, stále ještě školák, pokouší

ny Fahrtenstenze (Cestující přátelé), v Oberhausenu a Düsseldorfu si říkaly Kittelbach Piraten, v Kolíně to byly Navajos. Ale všichni jejich členové se považovali za Edelweiss Piraten (pojmenování podle znaku, který mnoho z nich nosilo — kytičky protěže). Spisy Gestapa v Kolíně obsahovaly jména více než 3000 mladých lidí identifikovaných jako Edelweiss Piraten. Je jasné, že jich muselo být mnohem více, a co teprve v celém Německu. Zprvu byly jejich aktivity vlastně neškodné. Potloukali se v parcích a na rozích ulic, a vytvářeli si svůj vlastní sociální prostor, tak jak to mladí lidé dělají kdekoli (obvykle k pohoršení dospělých). O víkendech se vydávali na pěší túry venkovem nebo tábořili, a tak vlastně jakýmsi zvráceným způsobem napodobovali aktivity, které zprvu nabízel samotný Hitlerjugend. Na rozdíl od výletů pořádaných HJ, však tyto výpravy sváděly dohromady chlapce a dívky, a tak jim dodávaly jiný, více vzrušující a mnohem normálnější rozměr, než ten, který nabízel HJ. Zatímco HJ odváděl mladé lidi na výlety za účelem jejich izolace a indoktrinace, výpravy Edelweiss Piraten je dostávaly z dosahu Strany a dávaly jim čas a

seldorf—Grafenberg, zpráva nacistické strany Gestapu). Postupem času stálo se pár Pirátů ještě smělejšími, až dokonce hrdinnými. Útočili na vojenské tábory, aby získali zbraně a výbušniny, útočili na nacistické osobnosti i mimo HJ a podíleli se na záškodnických aktivitách. Jednou z obětí Edelweiss Piraten byl i šéf Gestapa v Kolíně nad Rýnem. Úřady reagovaly celým svým arsenálem represivních prostředků. Ty sahaly od individuálních výstrah, zátahů a dočasných zatčení (následovaných oholením hlavy), přes víkendové věznění, nápravné školy, pracovní tábory a koncentrační tábory pro mládež, po soudní řízení. Tisíce jich byly během tohoto honu pochytány. Pro mnoho z nich skončil smrtí. Takzvaní vůdci kolínských Edelweiss Piraten byli veřejně oběšeni v listopadu 1944. Avšak, jestliže nacisté potřebovali dělníky ve zbrojních továrnách a vojáky pro svou válku, pak nemohli přikročit k fyzické likvidaci tisíců mladých Němců. Navíc je férové říci, že stát byl zmaten a nevěděl, co s rebely dělat. Vždy pocházeli z německých řad, byli to tedy lidé, kteří by měli být nacistům zavázáni. Neochotný popravit tisíce a neschopný porozumět tomu, co se dělo, byl stát neschopný je ovládnout.

Zeï mlčení

bit. Zájmy pracujících byly reprezentovány Německou dělnickou frontou (DAF), do které byli nuceni vstoupit a která samozřejmě reprezentovala výhradně zájmy státu a zaměstnavatelů. S nemožností dosáhnout zvýšení mezd u svých zaměstnavatelů se pro dělníky stalo běžným ve stavu plné zaměstnanosti stěhování se z továrny do továrny ve snaze získat vyšší výdělek. Na jednu stranu to zmařilo nacistický cíl omezení výplat, na straně druhé to nadále oslabovalo pouta solidarity mezi pracujícími. S vědomím, že nemohou vládnout výhradně skrze strach, nacisté poskytovali dělnické třídě ekonomické ústupky. Poprvé byly vypláceny rodinné přídavky; výlety a dovolené byly organizovány za nízké ceny. Pro mnoho dělníků to byla vůbec první možnost dostat se o dovolené někam pryč. Společenské aktivity byly zajišovány přes nacistické organizace. Je jen málo důkazů, že by nacisté vyhráli nad dělnickou třídou svojí ideologií, nicméně tato kombinace represí a zlepšení posloužila k zmatení mnoha z těch, kteří by jinak byli otevřenými oponenty. Divadlo, které jsme mohli vidět při nacistických pochodech, páleních knih, parádách a projevech není důkazem toho, že by dělníci byli nacistickou nadvládou přesvědčeni. Všem bylo jasné, jaké následky by jim přinesla neúčast na nich, odmítnutí nošení hesel nebo mávání vlajkou. Nicméně takové akce musely zvyšovat pocit izolace a bezmocnosti těch, kdo by chtěli protestovat. Vý-

Z počátku členství v HJ neznamenalo stát se nějakým sluhou. Chlapci sportovali, kempovali, dělali výlety, soutěžili — stejně tak byli vystaveni drilu a politické indoktrinaci. Být v HJ dávalo mladíkům šanci požívat nějakou formu autority nad jinými. Mohli se vyhýbat školní činnosti, stačilo prohlásit, že jsou zapojeni do práce HJ. HJ jim poskytovala omluvu, když jednali s jinými autoritami — jako třeba s rodiči nebo duchovními. Na druhou stranu mohli poukazovat na tlaky ze strany školy, když se chtěli uvolnit z ještě nepříjemnějších povinností v HJ! V některých částech země HJ poskytovala jako první možnost zakládat sportovní kluby, dostat se z dosahu rodičů, zakusit jakousi nezávislost. Jak ale přecházela 30. léta, funkce HJ a BDM se měnila. Cíle režimu byly stále zřetelněji militarističtější a zaměřené na dobývání. HJ byla viděna jako cesta náboru a výcviku mladých mužů do ozbrojených sil. Čím bylo jistější, že bude válka, tím více přecházel důraz z pouhého krácení volného času na vojenský trénink. Taktika státu byla nahnat všechny do HJ. Tak se i evidentně nevinné aktivity, jako večerní setkání s přáteli, staly trestnými činy, jestliže proběhly mimo HJ nebo BDM. Hitlerova mládež ustavila vlastní policejní jednotky pro dohled nad mládeží. Tyto Bezpečnostní hlídky (Streifendienst patrolen) tvořili členové HJ sotva starší než ti, které měli hlídat. Od roku 1938 zprávy sociálních demokratů v Německu upozorňovaly jejich lídry v exilu například, že:

rozkazovat partě mladých továrních dělníků a jak jim musí hrozit oficiálním trestem, aby vůbec bylo po jeho. Nespokojenost narůstala. Zpočátku, v prvních válečných letech, se nemohli nacisté z důvodu akutního nedostatku pracovních sil uchýlit k teroristické taktice, kterou používali proti jiným odpůrcům. S postupem války mnoho otců těchto mladých lidí zemřelo nebo bylo odesláno na frontu. Mnoho jich v důsledku bombardování přišlo o domov. Jediná budoucnost, jakou pro sebe mohli vidět, bylo nosit uniformu a bojovat za ztracenou věc. Jeden mladík v roce 1942 řekl: „Vše, co HJ vzývá, je podvod. Vím to jistě, protože vše, co jsem v HJ musel říci byl podvod“ Od konce 30. let si tisíce mladých lidí nacházely cestičky, jak se vymanit ze spárů Hitlerjugend. Shromažïovali se ve vlastních partách a znovu se začali zabavovat. To začalo znepokojovat nacisty, zvláště poté, co mladí začali bránit svůj sociální prostor fyzicky. Co obzvl᚝ děsilo nacisty, bylo, že tito mladí lidé byli produktem jejich vlastního vzdělávacího systému. Neměli žádný kontakt se starými SPD a KPD, nevěděli nic o marxi-smu nebo starém dělnickém hnutí. Byli vzděláváni nacisty v nacistických školách, jejich volný čas byl usměrňován v HJ posloucháním nacistické propagandy a podílením se na oficiálně posvěcených aktivitách a sportech. Tyto gangy existovaly pod mnoha jmény. Jejich oblíbené oblečení se měnilo město od města, stejně jako jejich značení. V Essenu byly nazývá-

prostor být sami sebou. Na svých výletech se mohli setkat s Piráty z jiných obcí a měst. Někteří zašli až tak daleko, že během války procestovali křížem krážem celé Německo, v době, kdy cestovat bez povolení bylo nelegální. Odvážit se žít a užívat si po svém byl zločin. Očekávalo se, že budou pod kontrolou Strany. Nevyhnutelně se střetávali s hlídkami HJ. Namísto útěku se však Piráti často postavili na odpor a bojovali. Zprávy zasílané na úřadovny Gestapa naznačují, že tyto bitvy Piráti vyhrávali a prohrávali zhruba stejně často. „Já tudíž požaduji, aby policie zajistila, že s touto chátrou bude skoncováno jednou provždy. Členové HJ dávají své životy v šanc, když jdou do ulic.“ Aktivity Edelweiss Piraten byly s postupem války čím dál smělejší. Prováděli nacistům různé zlomyslnosti, bojovali proti svým nepřátelům a posouvali se až k páchání drobných sabotáží. Byli obviňováni, že jsou v práci lajdáčtí a že jsou společenští parazité. Začali pomáhat Židům, desertérům a válečným zajatcům. Psali po zdech protinacistické slogany a někteří z nich začali shromažïovat spojenecké propagandistické materiály a rozšiřovali je mezi lidmi pomocí dopisních schránek. „Existuje podezření, že jsou to právě tito mladí, kteří popisují zdi podchodů na Altenbergstrasse slogany »Pryč s Hitlerem«, »OKW (Nejvyšší vojenské velení) lže«, »Medaile pro vrahy«, »Pryč s nacistickou brutalitou«, atd. Jakkoli často jsou tyto nápisy odstraňovány, za pár dnů se na zdech objeví nové.“ (1943, Düs-

Tak proč tedy bylo tak málo o Edelweiss Piraten slyšet? Když jsem začal shromažïovat materiály pro tento článek, zjistil jsem, že je extrémně těžké sehnat o nich nějaké informace. Většina, jak se zdá, se jich točí kolem výzkumů německého historika Detleva Peukerta, jehož práce zůstávají zásadním zdrojem. Hledání na Internetu odhalilo pouze dva články. Vyvstává mi na mysli řada možných vysvětlení. Poválečné Spojenecké úřady chtěly přebudovat Německo na moderní západní demokratický stát. Aby to dokázaly, vynutily si tvrdé pracovní právo včetně nucených prací. Étos Pirátů byl však zásadně proti práci. Tak se dostali do konfliktu i s novými úřady. Jedna zpráva z roku 1949 hovoří o „široce rozšířeném fenoménu nechutě k práci, který se stává zvykem mnoha mladých lidí.“ Procesy s „mladými povaleči“ nebyly během Spojenecké okupace občas o nic měkčí, než za vlády nacistů. Soud v roce 1947 poslal jednu mladou ženu do vězení na pět měsíců, za „odpor k práci“. Tak se mladí stali také nepřáteli nového řádu. Odpůrci nacistů z řad politických stran byli buï nuceni emigrovat nebo byli zavražděni, či museli skrývat své politické názory. Tajné aktivity byly soustředěny na udržování nedotčených stranických struktur. Nemohli si dovolit přiznat, že fyzický odpor žil, a dobře, a byl založený na pouličních ganzích mládeže! Pro politiky CDU (Křesanskodemokratický svaz) a SPD byli Piráti stejná chátra jako pro nacisty. Mýtus o právě skončené válce, užívaný Spojenci, se plnou vahou opíral o myšlenku, že všichni Němci byli během nacistického období přinejmenším tiší, pokud rovnou aktivně nepodporovali režim. Pro udržení této fikce musely být akce „pouličních chuligánů“ bojujících proti nacistům zapomenuty. O padesát pět let později se zájem o Edelweiss Piraten znovu vynořil. Je o nich publikováno čím dál více a chystá se natáčení filmu. Je nutné zaručit, že již nikdy nebudou zapomenuti. Jak řekli producenti filmu: „Edelweiss Piraten nebyli žádní absolutní hrdinové, ale spíše obyčejní lidé dělající neobyčejné věci.“ To je přesně to, co nám dává naději do budoucna.

Pochodujeme po březích Rúru a Rýnu a rozbíjíme Hitlerjugend na kusy. Naše píseň je svoboda, láska a život, jsme Piráti Edelweiss. z Organise! č.53 přeložil

Pavel Pecka

obchod se smrtí

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001

7

Drahé hračky, které mohou položit ekonomiku Dokončení ze strany 1 Jasným favoritem je švédsko-britský stroj JAS—39 Grippen. Většina klíčových údajů a čísel je před širší veřejností soustavně utajována. Vláda hodlá přehlušit veškerou kritickou diskusi příslibem mohutného, až 140ti miliardového offsetového programu, kterým zadání zakázky podmiňuje. Jaká je však realita? Následující materiál se vám snaží přinést kritický pohled na věc.

NATO doporučuje... Neoficiální doporučení bruselské centrály novým členským zemím NATO je poněkud skromnější, ale i tak představuje neskutečnou zátěž pro schodkový rozpočet, který se jen tak tak vyrovnává s povinnými státními sociálními výdaji. Polsko, Maïarsko a Česká republika by měly koupit po šestnácti amerických stíhačkách F—16. Na nich by se čeští piloti seznámili s „alianční“ technikou a neměli by problém přejít na nové supersonické stroje. Jejich okamžitá koupě by znamenala také mimořádně vysoké náklady na přeškolení velkého množství pilotů. „Mám maximálně pět lidí, kteří dokáží s takovým strojem vzlétnout,“ řekl major Jiří Bis, šéf nejkvalitnější české letecké základny v Čáslavi, jejíž migy jsou zařazeny do pohotovostních letek NATO. F—16 by stály asi dvacet miliard korun, což je stejně na naše poměry astronomická částka. Zpráva náměstka ministra obrany USA Franka Kramera, předaná na konci prosince české vládě uvádí, že provoz 36 moderních stíhaček stojí ročně asi 10 miliard korun a zbraně, použité při výcviku, stojí zhruba totéž. Armáda přitom dokázala v roce 2000 uvolnit na veškerý výcvik, tedy i pro pozemní vojsko, pouhých pět miliard korun. I v případě „laciných“ F—16 provozní výdaje znamenají nutnost razantně zvýšit vojenský rozpočet. Tento „dar“ NATO je však ve skutečnosti darem danajským. Analytici ani novináři nedodávají, jaký je jeho smysl. Nadnárodní koncern McDonnel Douglas, který letouny F—16 vyrábí, je chce použít jako trojského koně. K letounům se totiž samozřejmě váží další dodávky obslužné techniky, související infrastruktury, školení specialistů apod. Koncern si tak připravuje půdu pro budoucí prosazení dodávek bojového letounu nové generace, tzv. JSF (Joint Strike Fighter), který má přijít na trh během 6 — 7 let a pro který již dnes fir-

ma připravuje možná odbytiště. Tedy — „levná“ dodávka dnes a stejné stamiliardové břemeno zítra...

Stíhačková lobby... O možných katastrofálních dopadech koupě nových stíhaček se zmínil i ministr financí Pavel Mertlík. Dluhopisy, kterými bychom získali peníze na koupi letadel, bychom zřejmě nedokázali v budoucnosti splatit,“ řekl v prosinci 2000. To však neodrazuje další členy vlády od nekritické lobbyistické aktivity zejména ve prospěch švédsko-britského typu JAS—39 Grippen. Hlavním argumentem je již zmiňovaný vysoký offsetový program. Podle vlády dojde k tomu, že zbrojařský koncern, který zakázku získá, investuje v ČR asi 140 miliard korun, o jejichž použití bude rozhodovat vláda. Zmíněná studie Pentagonu ale uvádí, že ověřitelná výnosnost offsetových programů, spojených se zbrojními dodávkami, je pouhých 15%. V ČR už se slibovanými offsety existuje jedna zkušenost. Před několika lety bylo pro potřeby prezidenta Havla zakoupeno malé osobní tryskové letadlo od kanadské firmy Bombardier. Prodejce měl investovat ve formě offsetu plných 100% ceny letadla, což bylo asi 90 milionů korun. Dodnes není žádná státní instituce schopná podat hodnověrné údaje, jestli kanadská firma offset vůbec zajistila a pokud ano, na jaký účel byly peníze použity.

Začalo to Alcou Nákladné přezbrojení letectva začalo na konci loňského roku, kdy se vláda rozhodla zakoupit 72 podzvukových bitevních letadel L—159 Alca z produkce domácího Aera Vodochody. Jejich cena je 30 miliard korun. Experti uvádějí, že po celé tři následující roky nebude mít armáda prakticky na nic jiného, než postupný nákup a zahajování provozu těchto letounů. To nás jako antimilitaristy nemusí mrzet, znamená to však jediné — nutnost zvýšení vojenského rozpočtu, které půjde jako vždy na úkor státních sociálních výdajů. Vláda v roce 1997 Aero Vodochody oddlužila (4 miliardy) a pokouší se továrnu zachránit, protože poté, co Aero v roce 2000 přišlo o možnost dodat letouny L—159 do Jihoafrické republiky, akutně mu hrozí krach. Zde však není žádná solidarita s Aerem jako takovým namístě. Je případné podporovat nějaký program rekvalifikace dosavadních zaměst-

nanců, ale jako anarchisté bychom v žádném případě neměli podporovat krachující zbrojní továrnu. Její řadové zaměstnance však ano. L—159 Alca byl testem, na kterém si stíhačková lobby ve vládě ověřila, že je možné prosadit obrovskou a nesmyslnou zbrojní investici navzdory všem údajům a zdravému rozumu. L—159 totiž své proklamované poslání plnit nemůže. Je příliš pomalý, proti moderní protivzdušné obraně nemá šanci a jediná možnost, jak jej udat do zahraničí, jsou dodávky režimům, potlačujícím nějaké hnutí odporu. Britská vláda tak například Indonésii prodala lehké bitevníky Hawk, které byly používány mj. i na Východním Timoru. 29. prosince minulého roku na armádní letiště v Čáslavi přilétly první dva nové letouny L—159 a kolotoč odsávání miliardových částek z našich kapes tak oficiálně začal.

Další úlovek pro BAe Výrobcem horkého favorita pro „velkou“ dodávku, typu JAS—39 Grippen, je britsko—švédské konsorcium British Aerospace — Saab. BAe je největší evropská zbrojovka, „namočená“ do řady obchodů, o kterých se na veřejnosti raději nezmiňuje. BAe vlastní mimo jiné německou zbrojovku Heckler und Koch. Ta dodala tisíce samopalů a pistolí pro potřeby indonéské armády, zvláště speciálních jednotek Kopassus, které předloni prováděly genocidu obyvatel na Východním Timoru. O favorizované pozici švédského Grippenu svědčí hned několik okolností. Původně skeptický postoj české vlády se změnil, když se premiér Zeman během své loňské návštěvy Stockholmu sešel s představitelem miliardářské rodiny Wallenbergů, která má podíl ve firmě British Aerospace, výrobci stíhaček. Od té doby je Zeman na veřejnosti zasvěceným znalcem „našich leteckých potřeb“ a nadšeným stoupencem britsko-švédských letadel. Okolo nákupu letadel se rozpoutává rozsáhlá zákulisní diplomacie. Předseda ODS Václav Klaus v prvním lednovém týdnu pracovně navštívil Velkou Británii. Oficiálně jel na ekonomický seminář, ale v jeho programu byla i večeře s Johnem Westonem, nejvyšším šéfem British Aerospace. „V kuloárech se říká, že vláda podporuje téměř stoprocentně švédsko—britské Grippeny,“ prohlásil pro média šéf výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas.

Jeho slova potvrzuje i řada dalších skutečností. Přimlouvací dopis za výběr BAe pro dodávky pro českou armádu poslal loni v prosinci Zemanovi jeho britský protějšek Tony Blair. „Považoval jsem to za zcela normální,“ řekl Zeman s tím, že každý politik přece lobuje za své firmy. „Pokud bude Česká republika déle váhat, začnou váhat i potenciální investoři, které chceme do země přivést,“ zdůraznil dále ve vyděračském stylu ředitel BAe Systems pro ČR Steve Mead. BAe Systems, nadnárodní společnost, vzniká fúzí British Aerospace a Marconi Electronic Systems s ročním obratem zhruba 18 miliard USD, poskytl České republice již dva offsety předem, a to výrobu brzd pro Grippeny v Jihlavanu a zpracování studie na vyhledání vhodného vozidla pro minomety Vojenským výzkumným ústavem ve Slavičíně. V jednání jsou další dva projekty představující produkci munice a dělostřeleckých zapalovačů v Poličských strojírnách. Měli by být anarchisté rádi, že pracující z těchto podniků budou mít nyní perspektivu zaměstnání? V žádném případě. Mezinárodní obchod se zbraněmi je jedním z hlavních viníků mimořádné politické nestability v rozvojových zemích a hrozné sociální nerovnosti, strádání a bídy a válka jako taková je podle všech definicí zločinem proti lidskosti. Jediným spravedlivým sociálním požadavkem je tlačit na rekvalifikační programy pro zaměstnance zbrojovek.

Boj o rozdělování peněz... Spor silných lobbyistických sku-

pin se v rámci vlády točí okolo možnosti disponovat rozhodovací pravomocí o přibližně 140 miliardách, které mají přijít v rámci offsetu. Ten totiž představuje skrytou státní dotaci. Částka, která je ve hře, překračuje zhruba dvacetinásobně roční rozpočet ministerstva průmyslu a obchodu, jehož šéf ministr Grégr je jedním z hlavních exponentů velkých polostátních firem, které každoročně ze státního rozpočtu „dolují“ miliardy korun. Grégr by měl náhle v rukou netušené možnosti v podpoře svých nejrůznějších oblíbenců a lobbyistických skupin. Zeman v průběhu stockholmské návštěvy jednal údajně o možnosti vstupu švédského koncernu Volvo do kopřivnické Tatry a švédské kapitálové účasti na krachující Nové Huti Ostrava. Pokud by k tomu došlo, je možné čekat opět jen jediné — že tyto podniky budou následovat osud Letu Kunovice. Zahraniční partner je raději sám zlikviduje, aby se zbavil nepříjemné konkurence, což mu výhledově přinese výrazný zisk.

NATO - vysavač našich kapes V rámci modernizace armády na standardy NATO jsou nadzvukové stíhačky jen jednou z kapitol. Pokud v NATO zůstaneme, bude ČR dříve či později velením aliance přinucena investovat do techniky umožňující mobilitu jednotek, které vláda nabídla do intervenčních sborů NATO (výsadkový prapor a brigáda rychlého nasazení). To znamená koupit za další desítky miliard korun velká přepravní letadla, moderní obrněné transportéry a špičkové vrtulníky. Vývoj v ČR bude sledovat podobný trend v Maïarsku. Podle nového ná-

vrhu rozpočtu na rok 2000 v Maïarsku výdaje státní pokladny na obranu vzrostly na 143 % úrovně roku 1999. V roce 2001 dosáhnou podle plánů 1,81 % HDP, což zhruba odpovídá zvyklostem členských zemí NATO. Členství v NATO znamená jen jediné — další ždímání kapes řadových pracujících lidí, další snižování státních sociálních výdajů a podpor pro nezaměstnané, žádné nové cenově dostupné byty atd. Na druhé straně další astronomické výdaje do vojenské infrastruktury, další růst už dnes velmi vysokých platů v armádě, závislost na zahraničních zbrojních koncernech — zkrátka a dobře, militarismus ve své nejčistší podobě. Mluvčí ministerstva obrany ve svém vyjádření uvádí, že hlavním kritériem bude mimo jiné „ekonomická stabilita státu“. To je však pouhé pokrytectví. Vláda nebude váhat s vydáním dluhopisů, kterými zatíží ještě naše vnuky. Kolotoč zahraniční zadluženosti, jednoho z hlavních řetězů, kterými k sobě světové supervelmoci poutají malé satelitní země, se bude roztáčet dál. Jedna zahraniční zbrojovka uskuteční pohádkový obchod, na kterém shrábne desítky miliard korun čistého zisku. My to všechno jako obvykle zaplatíme. Ale promiňte — zbývá ještě jedna možnost — že se postavíme na odpor a kolektivní přímou akcí — protesty, demonstracemi, stávkami a blokádami dosáhneme svého a uhájíme nejen zdravý rozum, ale i naše sociální a třídní zájmy.

Jindřich Lacina

Přichází čas totální kontroly? — Prostředky již existují!

Jsem ještě člověk, nebo jenom číslo? „...Nebude rozdíl mezi krásou a ošklivostí. Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky budou zničeny. Ale vždy, vždy, tu bude opojení mocí, které bude neustále sílit a bude stále rafinovanější. Stále, v každém okamžiku, bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že šlapeš po bezmocném nepříteli. Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři — navždycky...“

Slova spisovatele George Orwella, který zemřel před padesáti lety, vyvolávají mrazení v zádech. Jeho vize budoucnosti, ale není úplně vzdálená realitě.

Počítačové čipy — dnes naši pomocníci, zítra kontroloři našich životů I někteří odborníci dokonce varují před jejich zneužitím ke kontrole společnosti. Řeč je o metodách, pomocí kterých se lidem pod kůži implantují miniaturní počítačové čipy

doslova nabité různými informacemi. A to - podle bývalých pracovníků tajných služeb - už není utopie. Již několik let se objevují zprávy, podle kterých pracují vědci na počítačovém čipu velikosti obilného zrna, uzavřeném ve skle, který se injekční stříkačkou aplikuje pod lidskou kůži. Znak uložený v čipu bude možné vedle jiných informací přečíst skenerem. Nový systém bude údajně naprosto nemožné zfalšovat a náklady na jeho pořízení mají být pouhých 1,50 DM. Zprávu o implantátech přinesl již v roce 1991 německý list TOPIC. Podle časopisu se vývoj v této oblasti nezadržitelně řítí kupředu. Jako příklad uvádí, že na frankfurtském letišti patří již dnes k automatické kontrole identifikace prostřednictvím osobní čipové karty s uloženými daty, která se porovnávají se strukturou kůže cestujícího procházejícího vchodem. Čtenáři je dokonce nabídnuta otázka, zda by tato nová technika totální kontroly nebyla účinnější, kdyby byl číselný kód spolu s takzvanými biometrickými údaji nejen na kartě, ale přímo pod kůží ruky. Další „renomované“ časopisy informovaly o mikročipové technologii zhruba tímto způsobem: „Malý čip na těle stačí. Je to průkaz totožnosti, slouží jako klíč, počítá náklady a podepisuje šeky...“ (uvedená citace pochází z Readers Digest Výběr č. 11/1998).

Obavy zasvěcených V poslední době vystoupilo na veřejnosti několik lidí, kteří se podíleli na výzkumu a vývoji implantovaných biočipů a nechtějí dále mlčet k velmi reálnému nebezpečí budoucí totální kontroly. Inženýr elektroniky dr. Carl W. Sanders pracoval u IBM a General Electric na výzkumu této technologie 32 let. Dnes je radikálním odpůrcem biočipů, protože podle jeho názoru mohou být v blízké budoucnosti velmi nebezpečné. Tvrdí, že nejvhodnějším místem na lidském těle je pro ně čelo a hřbet ruky. Podle dr. Sanderse bude možné pomocí implantovaného čipu stimulovat různé oblasti mozku, mohl by fungovat jako elektronická akupunktura. Implantáty už údajně použilo americké vojsko k testovacím účelům. Jeden z nich má prý označení „čip Rambo“, protože přijímanými signály dokáže u vojáků ovlivňovat hladinu adrenalinu v krvi, tedy jejich agresivitu. Sanders říká, že americká vláda má zájem implantovat biočipy veškerému obyvatelstvu „své“ země. Jedním z hlavních důvodů pro ni prý jsou problémy se ztracenými dětmi, jichž je v USA každoročně několik tisíc. Vláda prostřednictvím tehdy ještě prezidenta Billa Clintona oznámila, že podpoří další vývoj této technologie 90 miliony dolarů. Podle Sanderse i jiných odpůrců implantátů jsou již tisíce lidí označeny mikroči-

py. Kromě již zmíněných vojáků to jsou například i vězňové či duševně nemocní lidé nebo obyvatelé domovů důchodců, kteří trpí v důsledku stáří duševní poruchou. Ve Švédsku mají dokonce trestanci na nohou elektronická pouta, takže si mohou odpykat trest doma. Pokud chtějí bez dovolení opustit byt, jsou zadrženi. „Snaží se nám namluvit, že pro úřady by bylo dobré, kdyby mohly kdykoli vystopovat pohřešované osoby a děti, kriminálníky a špióny . Každý vládní úřad by tak věděl, co která osoba dělala - kdykoli. Stačilo by provést něco jako očkování proti chřipce nebo proti AIDS. Lidé by se pro injekce určitě jen hrnuli. Bylo by jen otázkou času, kdy by měli mikročip všichni, a stali by se tak otroky vlády.“ Svět se na počátku nového tisíciletí nachází na prahu dosud v historii nevídané absolutní kontroly všech lidí. Co bude jejím cílem? Půjde o zřízení „nového světového řádu“, o jakém snily snad všichni diktátoři a politici, které jsme viděli nebo vídáme denně v televizi. Nakonec nás čeká hororová ale reálná možnost elektronické kontroly všech lidí, která by samozřejmě nevylučovala ani hospodářský život. Kdo by se odmítl podrobit zavedení státem nařízeného implantátu, byl by vyloučen ze společnosti a zbýval by mu jen život v podzemí.

Od čárového kódu k mikročipu Rychle jsme si zvykli na to, že skoro na všech výrobcích je čárový kód. Stále více obchodů je moderně vybaveno a může jej bleskově přečíst pokladním skenerem, čímž se ušetří obvyklé markování ceny. Rostoucí oblibě se již nějakou dobu těší také čipové karty, kterými lze platit v některých supermarketech, u čerpacích stanic a podobně. Dají se opětovně nabíjet, jsou to vlastně jakási elektronická konta. Bankovky a mince již nejsou zapotřebí. Tato vymoženost se však nepoužívá jen v obchodech. Bezkontaktní čipové karty byly už zavedeny v hromadné dopravě měst Kodaň a Helsinky. Cestující přidrží elektronickou jízdenku v malé vzdálenosti od senzoru a přístroj zaregistruje jeho průchod. Dovedením tohoto razantního bezhotovostního vývoje k dokonalosti by mohlo být zavedení malého čipu přímo do těla majitele, což by zabránilo jeho zcizení, okopírování či jakémukoliv zneužití. Ostatně "značkování lidí" už vyzkoušeli v Singapuru. V hlavním městě Malajsie bylo 10 000 obyvatel označeno na 3 měsíce čárovým kódem, který bylo možno číst laserem, a sice 5 000 na zápěstí a 5 000 na čele.

Člověk bez čísla je ztracen Stojíte u pokladny v supermarketu, ve vozíku týdenní nákup. Dokončení na straně 8

8

kontakt

Nejen ochuzený uran...

V

uplynulých týdnech otřásl světovou politikou případ tzv. balkánského syndromu. Připomeňme, že se jedná o podezření, že střely obsahující ochuzený uran, použité pro bombardování Jugoslávie, mohou způsobovat rakovinu. NATO vše popírá a na svou obhajobu uvádí závažný argument — přece bychom neohrozili životy našich vojáků. Na rozřešení celé kauzy si budeme muset ještě počkat. Nejsem vědec a neznám účinky ochuzeného uranu, vím ale, že by to nebyl první případ, kdy vlády a korporace ohrozily zdraví (nejen) svých občanů nebezpečnými technologiemi a přitom vehementně popíraly všechna rizikaa dopady.

Případ Olovo Poučná je v tomto směru práce Jamie Kitmana o historii olovnatých aditiv. Olovo se do benzínu přidává od roku 1923. Jedovatost olova je však známá už asi tři tisíce let. Otrava olovem způsobuje slepotu, poškození mozku a ledvin, záchvaty a rakovinu. Zvýšená hladina olova v krvi způsobuje růst srdečního tlaku, hypertenzi a onemocnění srdce. Statistiky uvádějí, že denně zemřou dvě egyptské děti jen kvůli tomu, že jejich matky byly v těhotenství vystaveny nebezpečně vysokým hladinám olova. 90 % olova vypuštěného od dvacátých let do ovzduší přitom pochází ze spáleného benzínu. Olovo se do benzínu přidává proto, že omezuje detonace ve spalovacích motorech. Výrobcům a rafinériím byly ale ještě před vynálezem olovnatých aditiv známy jiné bezpečnější antidetonační přísady, které se používají dnes, např. etanol. Informace o nich však zůstaly skryty. Proč? Etanol by si mohl vypálit každý amatér na zahradě. Naproti tomu používání tetraethylu olova by firmě General Motors

Přichází čas...

dokončení U stojanu s tiskem jste se vzali ještě něco na čtení a televizní program na příští týden. Zase jste se rozzlobili při pohledu na stoupající ceny a teï čekáte v dlouhé frontě zákazníků, kteří jsou na tom stejně jako vy. Pak jste konečně na řadě. Před vámi si starší pán ukládá zboží do tašky. Pokladní vyslovila součet, muž obrací obličej k senzoru, který zabliká a vydá akustický signál. „Nashle,“ říká pán a odchází. „Hezký víkend", odpoví mladá dáma u pokladny a obrací se k vám. Projíždí nákup skenerem — dělá se to tak už několik let. Vysloví konečnou sumu a čeká, že přidržíte prvou ruku u infračerveného senzoru, aby přístroj mohl odečíst identifikační číslo vašeho čipu. Vy však identifikační číslo nemáte. Nenechali jste se dosud označit, snad jste to prostě propásli nebo to stále odkládáte. Nebo s tím třeba — z nějakého důvodu — nesouhlasíte. Pokladní je netrpělivá. Zdržujete provoz. Jako správná občanka ovšem ví, co má dělat. Její ruka krátce hledá malý, nenápadný zvonek a stiskne jej. Fronta za vámi začíná nespokojeně bručet. „Nemá číslo,“ šeptá někdo tiše, ale zřetelně. Kdosi vám pokládá ruku na rameno. „Promiňte, šel byste prosím laskavě se mnou!“ Ale nezní to jako prosba, spíše jako rozkaz. Vedou vás do kanceláře, nabídnou vám místo a telefonují. za malou chvíli vstoupí do místnosti policista v civilu, ukáže průkaz a požádá vás, abyste s ním šel na stanici. A tam si vás podají. Proč nemáte identifikační číslo? Nepřísahal jste po katastrofě věrnost novému vládci? V ten osudný den, po kterém už nic nebylo jako dříve, všude na světě vypukly konflikty a nový vůdce „nového světového řádu“ musel tvrdě zasáhnout. Celá léta předtím bylo lidstvo varováno. Znamení byla tak zřetelná, a přesto mnozí nepochopili. Zaváhal jste. Teï už máte jen dvě možnosti — nosit znamení nebo dobrovolně zemřít. A co my? Rozhodněme se raději dnes, dokud je ještě čas. Brzy by už K. Kučera mohlo být pozdě...

po dobu trvání jejího patentu zajistilo provizi z každého prodaného litru benzínu. V roce 1923 proto General Motors (jejíž kontrolní balík vlastnila firma du Pont) společně s firmou Standard Oil (dnes Exxon Mobil) založili společnost Ethyl Gasoline Corporation pro distribuci olovnatého aditiva. Hned na počátku výroby přišly o život v továrně Ethylu tucty lidí a stovky jich byly přiotráveny. Výrobci přesto veškeré negativní účinky popřeli. Zajímavé je, že americká vláda si byla plně vědoma zdravotních rizik olovnatého benzínu a znala alternativní řešení, ale přesto se podílela na jejich utajení. Americký ministr zdravotnictví Hugh Cumming ustanovil výzkumnou komisi, která informovala o rizicích tertaetylu olova (TEL), avšak na její závěry se příliš neohlížel a vzal na sebe roli mezinárodního propagátora olovnatých aditiv. I když se v roce 1928 vyslovila skupina britských vědců proti používání olovnatého benzínu v Anglii, Cumming kontaktoval britské ministerstvo zahraničí a to používání TEL záhy povolilo. Svému švýcarskému kolegovi zaslal zprávy, hovořící ve prospěch TEL a vybavil zástupce Ethylu v ostatních zemích doporučujícím dopisem, ve kterém nepravdivě uvedl, že jeho ministerstvo vystavilo společnosti Ethyl příznivé hodnocení. Kdo ví, jestli to dělal ze své naivity nebo na tom vydělal miliony. V roce 1936 se TEL přidával do 90% prodaného benzínu. Paradoxem je, že výhody olovnatých aditiv byly od začátku přeceňované a olovo motorům spíše škodí. Problém je v usazeninách olova v motoru. To vedlo k vývoji dalších aditiv, která měla usazeniny rozpustit a odvést z motoru ven spolu s výfukovými plyny. Po řadě experimentů se přistoupilo k pou-

SVOBODNÁ PRÁCE Únor 2001 žívání ethylen—dibromidu (EDB), což vedlo k dalším rizikům. Zplodiny EDB jsou karcinogení a narušují ozónovou vrstvu.

Případ freony Neméně zajímavá je historie freonů. Tu ve své knize „Až na dno blahobytu“ popisuje český sociolog a ekolog Jan Keller. To, že freony ničí ozonovou vrstvu bylo prokázáno již v roce 1974 (freony byly vynalezeny roku 1930), tehdy se však nestalo vůbec nic. Ozonovou vrstu dnes proto ničí freony vyrobené v době kdy již bylo upozorněno na jejich nebezpečnost. Důsledky? Nárust četnosti rakoviny kůže, nárůst počtu těžkých očních onemocnění, zeslabení imunitního systému, pokles výnosu četných hospodářských plodin, dramatické účinky na mořský plankton. Podle stavu z roku 1991 lze očekávat jen v USA v průběhu příštího půlstoletí vzrůst výskytu rakoviny kůže o 12 milionů případů. Výrobci freonů (CFC) reagují snášením „důkazů“ o neškodnosti freonů, halonů a příbuzných sloučenin. Odborníci britského chemického koncernu ICI přesvědčují vládu Velké Británie, že používání náhražek by bylo nebezpečné. Výroba freonů tak pokračuje a firmy Du Pont a ICI mohou omezit nákladné výzkumné programy vývoje nových látek. Ještě v červnu 1984 se na stránkách německého tisku táže firma Aerosole: „Musela ta hysterie kolem ozonu vůbec být?“ V roce 1985 anglický polární vědec Joe Farman oznámil, že ozónová vrstva nad Antarktidou se již několik let rychle zmenšuje. Výrobci CFC ve Spojených státech zprávu zpochybnili a úbytek ozonu bagatelizují jako přechodnou anomálii. V roce 1988 tvrdí firma Du Pont, že „výsledky vědeckých výzkumů nehovoří pro dramatickou redukci výroby CFC.“ V témže roce uzavírají navíc ministři životního prostředí Evropského společenství dohodu, podle níž se omezování výroby

CFC týká jednotlivých zemí a nemůže tedy být bráněno tomu, aby země s menší výrobou svoji výrobu rozšiřovaly. Připomeňme, že jen v roce 1986 vychrlý západoevropské země téměř půl milionu tun CFC. Vzestup freonů do horních vrstev atmosféry je velmi pomalý a úbytek ozonu a s tím spojené sílení tvrdého ultrafialového záření tak bude pokračovat ještě desítky let.

Závěr Oba případy jsou plné lží chemických korporací, pro které má otázka — naše zisky nebo zdraví lidí — jasné řešení. Zisky!!! Dokud bude ekonomika organizovaná ve prospěch zisku jednotlivců, můžeme lži a zapírání ze strany kapitalistů očekávat i nadále jako, se stalo v případě olovnatých aditiv, freonů ale i v otázce škodlivosti tabáku, nebo problému globálního oteplování. Vlády zase potvrdily svou zkorumpovatelnost a neschopnost postavit se mocné lobby. Tuto neschopnost postavit se razantně na obranu zdraví svých občanů nejjasněji potvrdily na konferenci v Haagu v listopadu minulého roku. Konference se měla zabývat omezením emise skleníkových plynů. Totálně však zkrachovala. Vinu na tom nese zejména průmyslová mocnost USA. Změny klimatu, které již dnes mají děsivé podoby — záplavy, hurikány a nebo naopak sucho — tak mohou dále pokračovat. FSA nepatří mezi ekoprimitivisty, kteří by vzniklou situaci chtěli řešit návratem do dob, kdy technickou novinkou číslo jedna byl pěstní klín. Uvědomujeme si, že za vzniklou situaci nese vinu kapitalismus — systém založený na neustálém zvyšování produkce (často zbytečné) a na ziscích jedněch na úkor druhých. Vlády provázané s průmyslovou lobby nepředstavují nástroj demokratické kontroly, naopak podílejí se na zatajování a jejich polovičatá opatření mají pouze zabránit vyostření situace.

Marek Ondra

Korea - nekompromisně proti propouštění!

U

vnitř hlavního výrobního závodu korejského koncernu Daewoo ve městě Pupjong od 17. února zahájilo okupační stávku 300 zaměstnanců, kteří protestují proti záměru propustit celkem 1750 jejich kolegů. Krachující Daewoo Motor má být převzat americkým koncernem General Motors ve spolupráci s automobilkou Fiat. Hlavní podmínkou je restrukturalizace a propuštění takřka dvou tisíc dělníků. Brány závodu střeží asi 2500 policistů, kteří se snaží zabránit tisícům kolegů, aby se dostali ke stávkujícím. Odboráři se s policisty několikrát tvrdě střetli za použití zápalných lahví a dalších zbraní. (AP)

Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů Mezinárodní asociace pracujících

F

ederace sociálních anarchistů je organizací lidí, kteří chtějí zničit kapitalismus a stát. Kapitalismus — protože celosvětově pro zisk vykořisuje, utlačuje a zabíjí pracující lidi a devastuje životní prostředí. Stát — protože pouze udržuje hierarchii a privilegia třídě, a jejímu služebnictvu, která ho ovládá. Stát nemůže být použit k boji proti utlačování a vykořisování, které jsou důsledkem hierarchie a zdrojem privilegií. Na jejich místo chceme společnost založenou na svobodě, rovnosti, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci — anarchistický komunismus. Tato společnost může být vytvořena pouze s pomocí organizace třídy ovládaných, založené na stejných principech jako budoucí společnost. Federace sociálních anarchistů je organizována na územním a profesním základě. Sociálně anarchistická organizace nemá jen odborovou strukturu, ale snaží se zorganizovat pracující třídu jako celek. Všichni členové jsou součástí místních skupin, které existují, proto poskytovaly solidaritu, podporu a zdroje lidem ve svém okolí. Účastní se propagační práce, brání lidi mimo pracoviště.

Organizují solidárnost ostatních pracujících v okolí v případě boje. Skupiny zajišují místo pro pořádání mítinků, poskytují informace a metodickou pomoc a zajišují vydávání politických a vzdělávacích materiálů. Místní skupiny jsou základnou pro širší sociální aktivity. Jsou to zárodky budoucí společenské samosprávy. Profesní organizovanost FSA nelze zaměňovat s běžným byrokraticko—reformistickým odborářstvím. Nejenže není omezena pouze na dělníky, ale spojuje i jiné sociální skupiny, jako studenty, nezaměstnané nebo důchodce, navíc odmítá omezovat svou agendu jen na problémy všedního dne (ačkoli jsou samozřejmě podstatné) a usiluje o naplnění revolučních myšlenek anarchismu. Profesní organizace připravují své členy na jejich úlohu ve svobodné společnosti. Naše aktivity jsou založené na principu přímé akce — aktivitách samotných pracujících, nikoli pomocí prostředníků, jako jsou politici nebo placení funkcionáři. Naše rozhodování je činěno členstvem. Funkce jsou volené a kdykoli odvolatelné, nemají rozhodovací pravomoc, vykonávají jen svěřený konkrétní mandát.

Za lepší životní podmínky dnes! Za anarchistický komunismus v budoucnu! PODPOŘTE ANARCHISTICKÝ TISK! PLAŤTE JEHO SKUTEČNÉ NÁKLADY!

Náhledy pro korekturu Tisk stran na tiskárně A3 . . . . . .8 x 20,- . . . . . . . . . .160,-

Filmy Udělání osvitů v dtp studiu . . . .8 x 100,- . . . . . . . . .800,-

Ofsetový tisk Tisk samotných novin . . . . . . . .700 ks . . . . . . . . . .5. 040,-

Celkové náklady tisku . . . . . . . . . . . . . . . . .5. 940,-

✘ Ztráta na jeden výtisk = cca 3,40 Kč! JAK JE TO MOŽNÉ? KDO TO PLATÍ? Pokrytí skutečných nákladů Svobodné práce činí 8,- Kč za jeden výtisk. Komerční noviny si díky reklamě a velké výši nákladu mohou dovolit nižší prodejní cenu. Minimální příspěvek na naše noviny i přesto činí pouze 5,- Kč, přičemž částku chybějící do ceny skutečných nákladů doplácí členové FSA.

BUĎTE SOLIDÁRNÍ! Nabídka Anarchistické knihovny FSA Vernon Richards Poučení ze španělské revoluce Kritický pohled na španělskou revoluci, velkém a takřka zapomenutém sociálním pohybu, kdy se mohly na široké ploše projevit konstruktivní schopnosti anarchistické myšlenky.

Nestor Machno Boj proti státu a jiné eseje V letech 1918 — 19212 existovalo rozsáhlé anarchistické sociální hnutí, které zmobilizovalo většinu Ukra-

jiny ve jménu anarchistických ideálů boje za bezstátní společnost anarchistického komunismu. Předák tohoto hnutí ruský anarchokomunista Nestor Machno, ve francouzské emigraci svěřil této sbírce esejí vše, co pokládal ve svém životě za důležité a anarchistické.

Ida Mettová Kronštadtské povstání V roce 1921 povstalo několik tisíc námořníků, pod heslem „Za sověty bez bolševiků“, proti bolševické dik-

tatuře. Tento poslední záchvěv svobody ukázal, že komunismus není slučitelný se státem, diktaturou a útlakem.

Michail Bakunin Bůh a stát Ruský anarchista M. A. Bakunin vyvrací dogmata, na nichž stojí každá hierarchická společnost. Dogmata o nezbytnosti státu a existence nějaké „vyšší“ bytosti.

Info-tel.: 0601 30 73 93

Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty FSA Praha

FSA Severní Čechy

FSA Zlínsko

tel.: 0601 30 73 93

tel.: přes FSA Praha

tel.: přes FSA Brno

e-mail: [email protected]

e-mail: [email protected]

e-mail: [email protected]

FSA Brno

FSA Blansko

FSA Prostějov

tel.: 0604 92 43 53

tel.: 0604 43 28 55

tel.: 0604 84 86 38

e-mail: [email protected]

e-mail: [email protected]

e-mail: [email protected]

OS ROVNOST můžete kontaktovat prostřednictvím každé skupiny FSA nebo na e-mailu: [email protected]

PŘEDPLATNÉ je nejjistějším způsobem, jak si zajistit pravidelné dodání Svobodné práce, měsíčních novin Federace sociálních anarchistů. Předplatné na 6 čísel činí 110 Kč. Úhradu lze provést složenkou typu A na bankovní konto: Investiční a poštovní banka, IPB, A. S. Pobočka: Masarykovo nábřeží 2/2014, 12000 PRAHA 2 Účet: 151440919/500 Do kolonky »Zpráva pro příjemce« vpište »předplatné« a číslo prvního objednávaného výtisku.

DISTRIBUCE materiálů se sociálně anarchistickou, revolučně odborářskou a antifašistickou tématikou je největší překážkou pro šíření našich myšlenek. Oficiální kanály nám nepomohou. Hledáme všechny schopné a ochotné pomoci s tímto problémem. Podmínky odběru (min. 10ks) a splácení dohodou – kontaktujte nejbližší pobočku FSA-MAP. Distribuci na Slovensku zajišuje naše sesterská organizace Priama Akcia – anarchokomunistická organizácia práce. Adresa: PRIAMA AKCIA, PO Box 16, 840 08 Bratislava 48 nebo email: [email protected]

Svobodná práce jsou měsíční noviny Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících ★ Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři ★ Tisková svoboda, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek je základním, univerzálním a nezadatelným lidským a politickým právem, které nesmí být omezeno jakýmkoli zákonem nebo zásahem ★ Uzavěrka 20. února 2001 ★ Náklad 700 kusů.