D. Počátky českého národního obrození 1. Silné nadnárodní kulturní tendence v barokní době / 2. Národní hnutí menších evropských národů: proč vznikla a jaké byly jejich cíle / 3. Přehled národních hnutí menších národů v Evropě od konce 19. do počátku 20. století / 4. První etapa českého národního obrození (etapa osvícenskoklasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. / 80. léta 18. století – asi 1815 / 5. Druhá obrozenecká generace (preromantická; Jungmannova): asi 1815 – asi 1830 Zabýváme-li se vývojem českého jazyka a české literatury, nemůžeme se vyhnout jedné docela samozřejmé otázce. Jak je možné, že přestože snad všichni chceme být dobří v cizích jazycích, rádi cestujeme a jistě si přejeme pohotově se orientovat v prostředí cizích zemí, přesto (zejména při pobytu v zahraničí) zpravidla cítíme přirozenou sounáležitost s jinými česky mluvícími lidmi, kteří jsou pro nás jinak cizí, ve sportu fandíme českým týmům a ve zprávách o nehodách či jiných neštěstích přednostně hledáme informace o tom, zda mezi oběťmi jsou Češi? Co ještě dnes spojuje obyvatele Prahy, Liberce a Zlína, když skoro všichni holdujeme oděvům či potravinám, které najdeme prakticky v celé Evropě, a naopak ve škole používáme i v rámci České republiky různé sady učebnic? Odpověď najdeme především ve skutečnosti, že – ať už si to uvědomujeme nebo ne – my všichni (nebo skoro všichni) obyvatelé naší země sdílíme společnou kulturní historii, v dětství jsme poslouchali stejné pohádky, jsme hrdí na stejné či podobné okamžiky naší společné historie atd. Tento proces českého sebeuvědomování probíhal i v dávné minulosti, ale zintenzivnil se v období posledních zhruba dvou set padesáti let. Podobně na tom ovšem byly také mnohé jiné národy a některé z nich tento vývoj zažívají ještě i dnes. Podívejme se tedy podrobněji, oč šlo a jaké důsledky z toho pro nás vyplývají. 1. Silné nadnárodní kulturní tendence v barokní době Již jsme si ukázali (tematický celek VI.C. Klasicismus a preromantismus), že přelom mezi raným novověkem a moderními dějinami je zdůrazněn přelomem mezi barokní mentalitou a osvícenským myšlením. Ve starším, barokním období došlo k tomu, že vlivem bouřlivých politických událostí (Třicetiletou válkou počínaje) se navzájem kulturně sblížily, ba prolnuly vládnoucí vrstvy různých národností. Tak např. ve Francii byl v 17. století po dvě desetiletí nejvyšším státním úředníkem (prvním ministrem) italský kardinál Giulio Mazzarini [džulio maccarini] (používal ovšem též francouzskou podobu svého jména Jules Mazarin [žil mazaren]). V 1. polovině 18. století francouzská královská dynastie Bourboni získala Španělsko (po vymření španělské větve Habsburků) a posléze vládla i na některých trůnech v italských státech; francouzská kultura i společenský život udávaly po mnoho generací (do určité míry dodnes) tón většině Evropy. V Anglii, která se na počátku 18. století proměnila ve Velkou Británii (zahrnující Anglii, Skotsko a Irsko), vládla od r. 1714 německá Hannoverská dynastie a pod jejím panováním Britové vytvořili nejrozsáhlejší a nejbohatší koloniální říši všech dob, sahající od Kanady přes jižní a východní Afriku a pohádkově bohatou Indii až po Austrálii a Nový Zéland. Rusové za vlády dynastie Romanovců (17. – 20. století) rozšířili území své carské říše od Baltského moře a Černého moře až k Tichému oceánu a zapojili svou zemi do evropské ekonomiky i politiky. Car Petr I. Veliký přilákal do Ruska množství zahraničních odborníků (k tomu, aby se přihlásili, že chtějí v Rusku působit, dokonce uveřejnil celoevropský inzerát) a ruský veřejný život mnohostranně přizpůsoboval západoevropským zvyklostem. Jeho nejvýznamnější následovnice Kateřina II. Veliká byla dokonce Němka, která se do romanovské dynastie přivdala a po smrti svého manžela se sama stala carevnou a úspěšně vládla Rusku více než 30 let. Velkou část severního Německa a jižního pobřeží Baltského moře obsáhlo Prusko, jehož královská dynastie Hohenzollernové [hóencolernové] svou výbojnou zahraniční politikou anektovala i některá území osídlená Poláky či Lužickými Srby.
Rakouští Habsburkové byli sice oslabeni vymřením příbuzné španělské větve rodu, ale jejich říše zahrnovala téměř dvě desítky národů na území sahajícím od Krušných hor po Jaderské moře a od Šumavy po dolní Podunají. A Balkánský poloostrov s množstvím národů, od Albánců a Bulharů až po Řeky a Srby, představoval evropskou součást mohutné Turecké říše ovládané dynastií Osmanů. Můžeme říci, že takový vývoj nebyl nový: přece již v dávnější minulosti – třeba v pozdněstředověké velmocenské éře dynastie Lucemburků v čele s Karlem IV. – panovníci jedné národnosti seděli na trůnech také v mnoha jiných zemích a četní diplomati i umělci působili přes hranice své rodné vlasti. Jenže zatímco dříve šlo spíše o výjimky, nyní bylo možné pozorovat kulturní internacionalizaci mnohem častěji. Nebylo teď úplně snadné odlišit od sebe stylově např. klášter v dolnorakouském Melku od chrámu na Svatém Kopečku u Olomouce, poutní kostel nad Mikulovem od kostela v Barberinu nedaleko Florencie, vladařskou rezidenci pařížskou od petrohradské.
Dobře situovaní lidé – zejména studovaní mladí muži z řad šlechty a bohatého měšťanstva – zakončovali své vzdělávání poznávacími cestami po Evropě, kde čerpali bohaté podněty: nejčastěji však od svých vrstevníků či intelektuálních veličin z podobně laděného kosmopolitního prostředí, z jakého pocházeli oni sami. Stačilo umět německy a francouzsky nebo italsky, a člověk se mohl dorozumět v metropolích celého evropského kontinentu. Musíme také dodat, že doznívající
atmosféra náboženských válek – včetně protireformační rekatolizace ve střední Evropě – způsobovala, že věroučné či liturgické rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými proudy byly chápány i prezentovány jako důležitější než svéráz národních kultur. Téměř celá Evropa byla tedy rozdělena mezi velké nadnárodní říše ovládané absolutistickými dynastiemi (situaci zachycuje mapa ještě i z r. 1800). K osobní nesvobodě a propastným sociálním rozdílům se zde u podmaněných, utlačovaných národů ještě přidružil fakt, že jejich kultura mizela z oficiálního veřejného prostoru. Příslušníkům těchto národů zpravidla nikdo nezakazoval používat vlastní jazyk. Ale poměry byly nastaveny tak, že kdo chtěl dosáhnout profesního, kariérního úspěchu ve státní správě, ve školství, v církvi, ve vědě, ve vojenství apod., musel přijmout jazyk i ostatní kulturu privilegovaného národa, k němuž patřila vládnoucí dynastie. Tak došlo k tomu, že u malých národů ve velkých říších se střední a vyšší společenské vrstvy odnárodňovaly a autentická národní kultura zůstávala živá jen na venkově nebo v nižších vrstvách městského obyvatelstva. Udržela si však – zejména ve venkovském prostředí – mnoho velmi starobylých rysů a obohacovala se i vytvářením svébytných spojení regionální kultury lidové a nadnárodní kultury umělé. Státy, v nichž panovníci začali vládnout podle principů osvícenského absolutismu, sice snížily – racionalizací a humanizací státní správy – sociální napětí, ale protože zároveň zaváděly jediný úřední jazyk, národnostní diskriminace vzrůstala. Ovšem někteří lidé vítali např. prosazování němčiny ve slovanských či maďarských oblastech, protože to znamenalo – konečně – ústup neživotné latiny. 1-B Český barokní spisovatel a historik Bohuslav Balbín (1621 – 1688), který byl členem řeholního řádu jezuitů, zastával názorovou pozici katolického odpůrce germanizace a pobělohorského politického útlaku. V letech 1671 – 1672 napsal latinský spis Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Disertatio apologetika pro lingua slavonica, precipue Bohemica) jenž však z politických důvodů mohl vyjít až r. 1775. Bohuslav Balbín (1621 – 1688): Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (1671 – 1672) 2. kapitola (…) Která asi tak divoká země zplodila ten návyk, abychom my, jediní ze všech národů, měli svůj jazyk v nenávisti a posměchu a aby se považovalo za plný důkaz chvály, že se někdo u nás ve vlasti nenarodil, takže tomu, kdo „nedávno přišel s nohama obílenýma, přivát do Říma“ (do Prahy) „týmž větrem jako švestky a syrské fíky“ (Iuvenalis, Satira 1. a 3.), byť neznámému, nedoporučovanému žádnými nebo malými schopnostmi, vědomostmi a mravy, dáváme bez
jakéhokoli výběru přednost v různých úřadech a hodnostech před domácími lidmi dobrého původu, jejichž otce jsme znali jako nejlepší muže a jejichž mladosti jsme vštípili nejlepší mravy a utvrzovali je v nich, jejichž vědomosti jsme často chválili na gymnasiích a vysokých školách? Zda jsme až tak slepí a hloupí a ničemní, že nevidíme, kam to směřuje? Všechno domácí nám zapáchá, sami za sebe se stydíme a jako svými krajany pohrdáme stejnou hloupou vášní také svým jazykem. (…) 4. kapitola (…) V dnešní době (i když stěhování už nevzniká společným shromážděním a rozhodnutím celého národa) Němci se ze soukromých důvodů stěhují do všech sousedních i vzdálených zemí v tak velkém počtu, že nejen celé rodiny německých řemeslníků cestují po Itálii, Francii, Španělsku, Moskevsku, ale také celá města vytvářejí Němci v Čechách, Uhrách a Polsku. (…) Abychom se tedy dostali k podstatě věci: Když množství takových lidí, jak ve skutečnosti vidíme, hrne se do naší vlasti, ale naši řeč si nechtějí nebo nemohou osvojit, a přece pro manželské svazky, řemesla, obchody a jiné potřeby musejí se s námi stýkat – přitom náš národ je považován za velice zdárný v učení se cizím jazykům (což nám dokonce oni sami přiznávají), tehdy se nutně stává, že Čechové (jako humánní národ) se přizpůsobují jejich jazyku, až i nakonec mluví německy. Této ochoty a laskavosti Čechů mnozí z nich zneužívali a snaží se jí využít k záhubě vlasti a slovanského jazyka; chtějí, aby se všechny záležitosti nejen soukromé, ale i veřejné vyřizovaly v jejich jazyku (který jediný znají), a tím nemohou dělat nic nehumánnějšího a nevděčnějšího proti svým hostitelům, starobylým obyvatelům země. (…) Literární doupě, http://ld.johanesville.net/balbin-01-rozprava-na-obranu-jazyka-slovanskehozvlaste-ceskeho?page=2. Poznámky a vysvětlivky: Decimus Iunius Iuvenalis (1. – 2. století) – starořímský satirický básník; Moskevsko – Rusko (vzniklo expanzí Moskevského velkoknížectví, existujícího v 14. – 16. století). 1-C2 Otázky a úlohy 1. Všechno domácí nám zapáchá, sami za sebe se stydíme a jako svými krajany pohrdáme stejnou hloupou vášní také svým jazykem. Napište krátké zamyšlení nad tím, zda tyto Balbínovy výhrady platí i dnes, nebo zda se situace změnila. 2. Pokuste se s pomocí Balbínova textu odhadnout některé příčiny a zdroje českého tíhnutí k němčině. Našli byste ještě jiné důvody? 2. Národní hnutí menších evropských národů: proč vznikla a jaké byly jejich cíle Nadnárodní povaha politiky i oficiální kultury v evropských státech vyvolala od sklonku 18. století úsilí v opačném směru, tedy k novému rozvoji, rozšíření, a dokonce k obnově národní kultury a národní politiky (postavené zpravidla na historických tradicích). Ještě před touto dobou samozřejmě vždy a všude existovaly osobnosti, které svou národnost a její hodnoty zdůrazňovaly proti převažujícímu nadnárodnímu trendu: dlouho však šlo jen o jednotlivce (jako byl v Českých zemích Bohuslav Balbín). Teprve od poslední čtvrtiny 18. století se z tohoto postoje stává obecnější jev, který nakonec pevně zakotví ve veřejném životě a leckdy (například právě u Čechů) jej začne v rozhodující míře nadlouho formovat. Snadno tu vidíme souběžné a vzájemně se prolínající působení dvou hlavních faktorů, jimiž byly:
a) Intelektuální, kulturní a organizační působení jednotlivců; b). Objektivní, historické podmínky pro nový rozvoj jednotlivých národů, včetně těch menších, nesamostatných a diskriminovaných. Obojí faktory působily především v těchto oblastech: 1. Vznik jednotného národního ekonomického prostoru: rozvolňují se a zanikají feudální vztahy (v západní Evropě obvykle postupným vývojem, ve středovýchodní Evropě zákonnými výnosy panovníků), takže obchodní kontakty se rozšiřují až na celé území (zpravidla přírodními prvky ohraničené) obývané konkrétním národem. 2. Dostupnost vzdělání se stává všeobecnou: nové ekonomické i správní poměry vyžadují vzdělanější obyvatelstvo, takže se zavádí povinná školní docházka, vzniká síť středních škol (gymnasií i škol odborných) a jsou zakládány i neuniverzitní, technické vysoké školy (v nižších ročnících základního školství se ovšem – na rozdíl od škol středních a vysokých – vyučuje národním jazykem dané oblasti, takže u mládeže roste zájem o národní literaturu, písně, pověsti apod.). 3. Sociální revoluce zapojují do veřejného života většinu obyvatelstva: v situaci, kdy boj za svobodu a lidská práva proti absolutismu závisí i na sedlácích či řemeslnících, je přirozené, že tyto vrstvy, dosud spíše vzdálené nadnárodním tlakům, vnášejí do veřejného prostoru také svou národní či regionální kulturu, která ze šlechtického a patricijského prostředí již prakticky vymizela. 4. Nové komunikační prostředky i nová vzdělanostní situace přivádí mnohem více lidí k psanému slovu: vynález ocelového psacího pera na dřevěné násadce a vytvoření poštovní sítě, vydávání novin a vznik žurnalistické profese, pestřejší náboženský život, zakládání svépomocných a kulturních spolků (třeba ochotnických divadel) – to vše výrazně rozšiřuje přístup širokých vrstev obyvatelstva ke slovesné kultuře. 5. Demografická situace v Evropě (a na východě Severní Ameriky) vytváří dospívání jako svébytnou etapu lidského života: prodlužující se věk dožití, klesající dětská úmrtnost, možnosti profesní kvalifikace, studia a cestování – to vše způsobilo, že mladí lidé začali odkládat (ve srovnání s minulostí) počátek vlastního manželského a rodinného života a že mohla vzniknout kultura speciálně určená pro dospívající mládež, přičemž významnou roli tu sehrála právě literatura. 3. Přehled národních hnutí menších národů v Evropě od konce 19. do počátku 20. století Evropské národy, které uskutečnily a prožily své národní hnutí jako obranu proti cizí či nadnárodní kultuře i politice, můžeme vyjmenovat takto: Albánci, Bělorusové, Bretonci, Bulhaři, Češi, Dánové (zejména ve Šlesvicku a Holštýnsku), Estonci, Finové, Chorvati, Irové, Islanďané, Katalánci, Litevci, Lotyši, Maďaři, Norové, Okcitánci (ve francouzské Provence aj.), Poláci, Rumuni, Řekové, Slováci, Slovinci, Srbové, Ukrajinci, Vlámové v Belgii, Walesané (Velšané). Specifický byl případ Italů a Němců. Jednalo se o velmi početné národy, jejichž jazyk a jazyková kultura nebyly nikým ohrožovány. Ani jeden z obou národů však neměl vlastní jednotný stát. Itálie a Německo byly od středověku rozděleny (rozdrobeny) do mnoha států, z nichž některé sice byly velikostně srovnatelné s jinými významnými evropskými státy, ale některé jiné byly ovládány cizími absolutistickými dynastiemi, především rakouskými Habsburky a v Itálii také španělskými Bourbony. Italské a německé národní hnutí, v němž významnou roli sehrávali intelektuálové (v Německu např. nám již známí bratři Grimmové), bylo především zápasem za vytvoření jednotné Itálie a jednotného Německa jako zemí svobodných a demokratických, s vlastními celonárodními institucemi (parlamentem apod.). A ve Švédsku nebo Dánsku bylo národní hnutí motivováno především skutečností, že oba národy sice měly svůj stát, v němž se mohla svobodně rozvíjet jejich národní kultura, ale v obou případech se jednalo o státy, které vlivem mezinárodněpolitického vývoje ztratily velmocenské
postavení (Švédové v éře napoleonských válek, byť si to poněkud vynahradili tím, že na Dánsku dobyli Norsko). Pokud do současné mapy Evropy promítneme území výše uvedených národů, zjistíme, že národních hnutí zaujímala dohromady velkou část Evropy a že byla většinou úspěšná: vedla ke vzniku samostatných států. Do této početné skupiny evropských emancipačních národních hnutí 19. století, která spojovala boj za národní nezávislost s úsilím o ekonomickou modernizaci a politickou demokratizaci se tedy zapojili také Češi. Jejich snahy v tomto směru se tradičně označují jako české národní obrození (70. – 80. léta 18. století – 60. léta 19. století). Pro velkou většinu obrozenců byl základním a nejviditelnějším znakem národnosti (národní příslušnosti) jazyk – nositel kulturních tradic a nástroj myšlení. Nepovinná vysvětlující poznámka : Co se pod pojmem národ rozumělo tehdy a co se jím rozumí nyní? Slovo národ má kořen -rod- a již z toho vyplývá, že označuje kvalitu, kterou lidé nabývají svým narozením. Tak tomu bylo již v antické Římské říši: kategorie národ – natio – označovala národnost podle původu, zatímco kategorie lid – populus – označovala státní občanství (např. proslulý šiřitel křesťanství Pavel z Tarsu byl národností Žid a občanstvím Říman). V 19. století vznikla definice národa jako pospolitosti obyvatel, kteří mají společný přirozený (etnický) původ, společné území, vědomí společných dějin, společný jazyk a společné důležité kulturní rysy (mravy, zvyky, literaturu apod.). Ve 20. století pak ještě přibyl společný ekonomický prostor. Na přelomu 20. a 21. století jsme byli svědky poměrně masivní snahy redefinovat národnost (tedy souhrn znaků národní příslušnosti) tak, aby byly potlačeny společné kulturní rysy a aby se národní příslušnost fakticky ztotožnila se státní příslušností. Toto úsilí (produkované především institucemi Evropské unie a zdomácnělé zejména ve Francii) bylo diktováno záměrem usnadnit mobilitu pracovní síly v nadnárodním evropském superstátě; proto se pracovalo na potlačení kulturních aspektů národa (včetně společného jazyka) – např. také Arabové ve Francii nebo Turci v Německu začali být označováni jako Francouzi, respektive Němci. Teprve poté, co byla rozpoutána současná válka euroatlantického světa s islámskými zeměmi, vrací se starší pojetí národa, založené na sdílení společných kulturních hodnot včetně jazyka (dnes se v Evropě prosazuje, aby přistěhovalí uchazeči o občanství německé, britské nebo třeba nizozemské prokazovali znalost příslušného úředního jazyka i kulturněhistorických reálií). V českém prostředí byl výraz národní obrození prosazen až ex post: samotní aktivisté tohoto procesu se označovali jako vlastenci, buditelé nebo dokonce křisitelé. České národní obrození se zpravidla periodizuje do 6 generačně vyhraněných etap. 4. První etapa českého národního obrození (etapa osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského): asi 70. / 80. léta 18. století – asi 1815 Začátek národního obrození byl spojen s následujícími podněty: a) Germanizace výrazně pokročila zejména v českých městech mezi měšťanskými vrstvami (podnikateli, intelektuály, úřednictvem) a jazykově český zůstal prakticky jen (vnitrozemský) venkov, což však znamenalo faktický zánik spisovného jazyka (venkov byl nářeční); b) Reformy ve smyslu osvícenského absolutismu (Marie Terezie, Josef II., Leopold II.) přinesly řadu pozitivních změn (snížení roboty, povinnou školní docházku, Toleranční patent, Patent o zrušení nevolnictví, humanizaci justice atd.), ale v jazykově kulturní sféře znamenaly (v souladu s vládními centralizačními tendencemi) zesílené prosazování němčiny jako jediného jazyka úředního a vyučovacího (na středních a vysokých školách; ustoupila latina).
c) Počínající průmyslová revoluce zatraktivnila chápání Českých zemí jako svébytného hospodářského prostoru, jehož rozvoj může být zajištěn jen samosprávným řízením minimálně závislým na ústřední vládě ve Vídni. V Českých zemích se nyní spojovalo zemské vlastenectví obyvatel mluvících německy s národním vlastenectvím česky mluvících aktivistů. Z textů tereziánské a josefinské doby: 1762 – Na vznikajícím vojenském hřbitově v Náchodě byl postaven náhrobek s tímto textem (jenž výmluvně ukazuje stav spisovné češtiny v té době): Za tímto krži: žem leźegÿ Pocho: wane zemrzele Wogaaczÿ Búch ať gim da wiecžne odpočzinuti
1765 – Ve Vídni zemřel římský císař František I. Štěpán Lotrinský, čímž také skončilo jeho téměř třicetileté, vcelku velmi šťastné manželství s Marií Terezií. Novým císařem se stal jeho nejstarší syn Josef II. (24 let), který se zároveň začal podílet na správě Rakouské říše jako spoluvladař své matky. Jeho úloha byla tím významnější, že v jednání ovdovělé Marie Terezie postupně převládly smutek, rezignace na další reformy a spokojenost s dosaženým stavem. Dala si ostříhat své dlouhé vlasy, šperky rozdala dcerám a chodila jen v černém oděvu doplněném nejvýše jednoduchými perlami – smutečním šperkem. V dopise pro jednu ze svých dcer napsala: Vše, co mi zůstalo, je má hrobka. Očekávám ji s nedočkavostí, neboť jen tam se znovu spojím s tím jediným, kterého moje srdce na tomto světě milovalo a jenž byl předmětem a cílem všech mých činů a citů. Dovedete si jistě představit prázdnotu v mém životě, která zůstala po jeho odchodu. Tereziánská studie Příspěvky k podpoře lidového vzdělání (1778): Nechť se učí dítě jen to, kolik potřebuje pro svůj budoucí stav. Všechno, co jde nad to, je od zlého a slouží pouze tomu, aby dítěti zamotalo hlavu a aby se z něj udělal, ne-li velký, tedy malý blázen, jenž pak už nikdy nevěnuje svoji pozornost záležitostem, které mu leží před očima, ale zabývá se naproti tomu spekulacemi, čímž je vymýcena pohoda a láska k povolání a k práci. Josef II. uherským stavům: Německý jazyk je univerzálním jazykem mé říše. Proč bych tedy měl povolit, aby se v jedné jediné provincii projednávaly zákony a veřejné záležitosti v jejím národním jazyce? Jsem císařem německé říše: proto jsou ostatní státy, které držím, provinciemi, které tvoří se státem jediné tělo, jehož jsem hlavou.
1784 – 1791 – Německý filosof Johann Gottfried Herder (1744 – 1803) napsal dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (Myšlenky k filozofii dějin lidstva), v jehož kapitole Slovanské národy uvádí mimo jiné:
Usadili se všude, aby se zmocnili zemí přepuštěných jinými, aby je obdělávali a užívali jako kolonisté, pastýři a zemědělci; po všem předcházejícím pustošení, procházení a stěhování národů byla jejich nehlučná, pilná přítomnost těmto zemím na prospěch. Měli v lásce zemědělství, dostatek stád a obilí, také různé domácí dovednosti. S výrobky své země a píle zahájili užitečný obchod. Na Baltském moři, počínaje Lübeckem, postavili řadu přímořských měst, mezi nimiž Vineta na ostrově Rujana byla jakýmsi slovanským Amsterodamem… Na Dněpru postavili Kyjev, na Volchvě Novgorod; z obou se brzy vyvinula kvetoucí města, která spojovala Černé moře s Baltem a dodávala severní a západní Evropě zboží Východu. V Německu se věnovali hornictví, dovedli tavit a slévat kovy, připravovali sůl, tkali plátno, vařili medovinu, sázeli ovocné stromy a vedli svérázný život veselých lidí, milovníků hudby. Byli krotkých mravů, pohostinní až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění. (…) Tím však umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili. Hlavní události a osobnosti: 1775 – Selské povstání s centrem ve východních Čechách proti nevolnictví. Rebelie byla rozehnána vojskem (sedláci u Chlumce), ale panovnice Marie Terezie (z dynastie Habsburků) vzápětí vydala robotní patent, který snížil robotu (nejtěžší součást nevolnictví, tedy zostřeného poddanství, spojeného s právním připoutáním zemědělce k půdě) a stanovil strop pro její vyměřování. 1780 – † Marie Terezie, jejím nástupcem na trůně středoevropské Rakouské říše se stal její syn Josef II. (* 1741, vládl 1780 – † 1790), který ovšem již od r. 1765 byl císařem Svaté říše římské (zahrnující Rakouskou říši a německé státy) a v habsburské monarchii matčiným spoluvladařem. Josef II. proměnil vladařskou hodnost ve výkonný úřad, jenž řídí stát efektivně a humánně – v duchu dále posílených zásad osvícenského absolutismu. 1781 – Josef II. vydal Toleranční patent (o náboženské svobodě, čímž byla ukončena rekatolizační éra v říši) a Patent o zrušení nevolnictví (poněkud zvýšil životní úroveň i mobilitu venkovské pracovní síly, ale poddanské povinnosti – odvádění feudální renty v penězích a robotě – zůstávaly zachovány). 1790 – 1792 – Císařem Josefův bratr Leopold II. (1747 – 1792): dále prohluboval osvícenský absolutismus, ale podílel se na vytvoření mezinárodní koalice proti revoluční Francii: Velká francouzská revoluce od r. 1789 (dobytí pařížské pevnosti Bastila) do r. 1794 (vítězství umírněného křídla); protirevoluční koalici tvořily absolutistické státy Rakousko. Rusko, Prusko a liberální, ovšem protifrancouzská Velká Británie. Francie se stala republikou, král Ludvík XVI. (Leopoldův švagr) a jeho manželka Marie Antoinetta (Leopoldova sestra) byli popraveni. kolem 1795 – 1815 – Napoleonské války: francouzský dělostřelecký důstojník (rodem z ostrovní Korsiky) Napoleon Bonaparte porazil v několika taženích koaliční státy kromě Británie, stal se hlavou francouzského státu (první konzul od 1799, císař od 1804), dobyl či nepřímo ovládl velkou část Evropy a exportoval do ní v umírněné podobě zásady osvícenského státního života. Josef Dobrovský (1753 Balassagyarmat /S Uhry/ – 1829 Brno): mnohostranně nadaný jazykovědec a literární historik; zakladatel slavistiky jako vědy. Byl
knězem bez farního úřadu (abbé), hmotně jej podporovala hraběcí rodina Nostitzů. Josef Dobrovský napsal (německy) množství odborných prací (knih i časopiseckých článků). Jeho celoživotní tvorbu však nevýrazněji člení 3 stěžejní díla: Dějiny české řeči a literatury (1792): Dobrovský přečetl, shrnul a vyložil prakticky všechnu česky psanou literaturu, která do jeho doby vznikla (od středověku až po současnost); Německo-český slovník (2 svazky, 1802 – 1821); vznikl na základě materiálu k předchozí knize, dokázal, že ke každému německému slovu existuje český ekvivalent; Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809): na základě předchozích děl Dobrovský shrnul ty zásady české gramatiky, které považoval za nejživotnější; vycházel především z češtiny renesanční (humanistické) ze 16. – 17. století, kdy česká literární produkce byla nejrozsáhlejší (na tomto základě je čeština založena dodnes). Dobrovský se významně podílel na založení i následné činnosti Královské české společnosti nauk (jedná se o předchůdkyni nynější Akademie věd České republiky). Měl účast také na založení Národního muzea (1818). V letech 1792 – 1793 podnikl rozsáhlou cestu po Švédsku, Dánsku, Rusku, Polsku a Německu. Na sklonku života odmítl na základě svých jazykovědných znalostí tehdy „objevené“ Rukopisy a byl s tímto stanoviskem prakticky osamocen. Matěj Václav Kramerius (1753 Klatovy – 1808 Praha): první česky píšící novinář a vydavatel; vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny (první česky psané noviny) a ze svého knižního nakladatelství Česká expedice šířil směrem k veřejnosti česky psané knihy: reedice renesančních děl, překlady zahraniční beletrie i nová díla (většinou však prakticky zaměřená: příručky pro zemědělce apod.). Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 Týn nad Vltavou – 1820 Praha): absolvent církevního gymnasia v Českých Budějovicích, katolický kněz, spisovatel a organizátor českého literárního života (první česky psané almanachy – beletristické sborníky začínajících autorů). 1783 – V Praze otevřeno Stavovské divadlo jako první reprezentativní divadelní scéna v tomto městě. Bylo postaveno nákladem hraběte Franze Antona Nostitze a původně po něm pojmenováno, od r. 1797 ovšem bylo ve vlastnictví českých stavů. V r. 1787 se zde konala světová premiéra opery Don Giovanni od Wolfganga Amadea Mozarta (autor sám představení dirigoval). V divadle se hrálo německy (a v opeře italsky), od r. 1785 také česky (do r. 1862, kdy bylo otevřeno Prozatímní divadlo). 1786 – 1789 – V Praze na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) stálo dřevěné divadlo zvané Bouda (oficiálním názvem Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu): hrálo se zde česky i německy pro široké publikum, mezi zdejšími divadelníky vynikal všestranný divadelník i spisovatel (tehdejším zaměstnáním však policejní komisař) Václav Thám (1765 – asi 1816), hrály se hry Láska a vděčnost k vlasti, Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova, vůdce Táboritů aj. Bouda byla v Rakouské říši první divadelní budovou, v níž se většinově hrálo jiným jazykem než německým či italským. V r. 1786 císař Josef II., který se v Praze účastnil vojenských manévrů, navštívil české představení v Boudě (navzdory svým germanizačním názorům uměl česky) a shlédl tu dvě hry: komedii Loutníci aneb Veselá bída a balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme.
Z projevu Josefa Dobrovského k císaři Leopoldu II. r. 1791 při jeho návštěvě Královské české společnosti nauk (český překlad německého originálu): …my, Čechové, jakožto kmen onoho velikého, dalece rozšířeného Slovanského národu to sobě za největší slávu pokládáme, že jsme mimo jiné Slovanské národy Německý císařský dům při jeho velikosti a vážnosti zachovali a že s sjednocenou mocí všech ostatních slovanských národů Rakouské panování také na budoucí časy před nepřátelskými útoky obrániti můžeme. Vaše císařská Milost nechť ráčí dovoliti, abych jen zběžným vyčítáním oněch Slovanských národů, jenž domu Rakouskému podrobeni jsou, to tak ujistil, aby o tom ani nepochybováno, ani mi vina dána býti nemohla, že by příliš mnoho povědíno bylo. Sám titul, jímžto Vaše cís. Milost od čtverého Slovanského království Králem Charvátským a Dalmatským, Slovanským, Českým a Halickým se nazýváte, není toliko pouhá chlouba a nádhernost dle obyčeje Žoldánů Aziatských, ale vskutku to znamená, co slovy vypovídá… Z puchmajerovských almanachů (1795 aj.): Píseň jarní Jedwa nazem stuhlau lehne Wětrem wlažným garnj gih, hnedle shor y sřeky sběhne Kluzký led a tágný snih. Gak se země porozhřjwá, hned wsse wssudy pookřjwá. (…) O Zdiborce Heská Zdiborka, hodna lásky poljbenj, Wždy truchljc nařjká sama sobě naswět. Proč? snad že mladá? snad že pěkná nenj? O ne! žeť dwacet má, muž třikrát tolik let.
