CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2011

Monika Bartková

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Katedra pastorální a spirituální teologie

Monika Bartková

Krása jako nutná kvalita pro pastoraci a život člověka

Diplomová práce

Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf Obor: Křesťanská výchova

OLOMOUC 2011

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem při tom jen uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci, dne: 10.11.2011

Monika Bartková

Poděkování Na tomto místě se sluší poděkovat lidem, kterým vděčím za pomoc. V první řadě děkuji svému vedoucímu práce ThLic. Michalovi Umlaufovi za to, že mne přijal, vedl, a především za jeho nesmírně laskavý přístup, a samozřejmě také za velmi cenné rady a podněty. Dále děkuji svým rodičům a svému bratrovi za to, že mne podporovali. Svému muži za trpělivost a svým dětem za inspiraci.

4

Obsah Obsah .....................................................................................................................5 Úvod …………………………………………………………………………….6 1 Vysvětlení pojmů.............................................................................................9 1.1 Krása ................................................................................................................9 1.2 Krása – jako atribut Boha i jako umění, které vychovává člověka ...............11 1.3 Krása a křesťanská mystika ...........................................................................15 1.4 Krása a její užitečnost jako pastorace pomocí umění....................................16 1.5 Krása v přírodě a umění a křesťanský spiritualismus ...................................18 1.6 Kvalita a hodnota...........................................................................................20 1.7 Dobro .............................................................................................................21 1.8 Pastorace ........................................................................................................23 2 Idea krásy, která „spasí svět“ v knize Nové cesty pastorální teologie ..........25 2.1 Modlitba srdce jako garant udržitelnosti krásy .............................................27 2.2 Krása života člověka, která se realizuje lásce………………………… …28 2.3 Hřích jako překážka k vidění krásy……………………………………….30 2.4 Krása jako východisko pro pastoraci.............................................................32 2.5 Přínos Vladimíra Solovjova k tématu krásy..................................................33 3 Podněty pro „krásnou pastoraci“ ve vztahu s Bohem ......................................42 3.1 Vztah „krásného pastýře“ Ježíše Krista k člověku........................................45 3.2 Příklad dobra a krásy v podobenstvích Nového zákona................................53 3.3 Církev Kristova je krásná ..............................................................................57 Závěr ....................................................................................................................60 Anotace ................................................................................................................65 Seznam použité literatury a pramenů ..................................................................66

5

ÚVOD

„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“

(Jan 10, 11).

Pro svoji diplomovou práci jsem si vybrala téma Krása jako nutná kvalita pro pastoraci a

pro život člověka. Vnímám, že je to pozitivní hodnota, důležitá kvalita, která kultivuje člověka, jeho život, současně život s druhými lidmi. Jako křesťance je mi blízké „zažívat krásu“. Krásu modlitby, krásu bohoslužby, krásu Božích skutků ve Stvoření, krásu jednání člověka k člověku, krásu služby bližnímu. Věřím, že k otevření vnímavosti ke kráse napomáhá právě křesťanství. Téma by nemělo vyznít sentimentálně, ale snažila jsem se o pohled možná ne tak nový, přesto žádoucí pro lidi, kteří nevidí v pastoraci rutinní službu či povinnost suše sloužit ostatním. Chtěla jsem obrátit pohled na ty otevřené, radostné a schopné ke kráse vést nebo možná alespoň motivovat. A to už nový úhel pohledu je. Krása s křesťanstvím úzce souvisí, je prosvětlena pozitivní myšlenkou na spásu a tím výjimečná. Impulsem pro otevření tohoto tématu mi byly přednášky z pastorální teologie pana ThLic. Michala Umlaufa, které mne přivedly na myšlenku, že krásně žít a jednat s Ježíšem Kristem by mělo znít častěji z kateder, ale ještě častěji z člověka samotného, a přitom bychom si měli brát příklad ze vzorů krásné pastorace. Další pomocí mi bylo Písmo svaté a láska Ježíše Krista k lidem a také knihy vypovídající o kráse potřebné informace, které jsem použila ve své práci a o něž jsem se opírala, protože mi šlo především o vystižení krásy v působení na

člověka konkrétně v pastoraci a co může ke kráse vést. V životě člověka se krása dostává na světlo skrze

konfrontaci s vlastními hodnotami, které, jsou-li svěřeny Kristu, dostanou

žádoucí dynamiku v boji o duchovního, zbožného člověka ochotného sloužit druhému. Cílem této diplomové práce je obhájit důležitost vnímání krásy jakožto konání dobrého – tedy krásného jednání při práci s člověkem v pastoraci, jak pro toho, kdo ji nabízí, tak pro toho, kdo ji přijímá a najít o tom důkaz v literatuře a především nechat se neustále inspirovat „krásným pastýřem“ Ježíšem Kristem a Písmem svatým. Cílem je ukázat, že pojem krása se objevuje už v Písmu svatém. Cílem je říct, že krása v křesťanství neschází, ale naopak ji přináší. Chci ukázat existenci krásy v životě křesťana, obhájit její potřebnost v životě člověka. Pro toho, kdo se rozhodl lidem sloužit, i toho, kdo je příjemcem služby, je vnímání krásy nutný předpoklad. Jde mi o vyjádření názoru, že bez poznání krásy v každé lidské činnosti,

6

v křesťanské lásce, která vede k dobru, není možné úplné pochopení Božího daru, čímž krása určitě je. Krásná konání člověka k člověku skrze křesťanské poselství vedou k lásce a pomáhají spasit celý svět. Nejdůležitějším cílem v konečné větě je přiřadit kráse hodnotu, které se jako první dotkl Bůh. Krása-rovná se hodnota-daná Bohem-aplikovaná na život. Klíčem k určenému cíli jsou v této práci tři kapitoly, ve kterých hledám souvislosti s krásou, abych je na závěr mohla propojit. V první kapitole se věnuji vysvětlení důležitých pojmů: krása, kvalita a hodnota, dobro a

pastorace. Termín krása jsem podrobila hledání v základním orientačním přehledu, jak se mu věnovala raná filozofie a například scholastika.

Jedná se o vymezení pojmu krásy

pohledem filozofie, jakýsi základní kámen, neboť s pojmem krása pracuji ve všech třech kapitolách. Jak napovídá název práce, musela jsem vymezit pojem kvalita, přiřadila jsem jí podobný termín hodnota, kterou má krása prezentovat v životě a v pastoraci. Spojením těchto tří pojmů a jejich vzájemného vztahu jsem se nemohla vyhnout termínu dobro a nakonec jsem nastínila základní charakteristiku pastorace. Ku pomoci mi byla nejen literatura, ale také přednášky z pastorální teologie, kterých jsem se účastnila při studiu. Protože jsem zamýšlela vystihnout pastoraci především jako působení Boží pedagogiky a lásky, zdálo se mi vhodné využít k tomu pohled středověkého člověka, u kterého existoval určitý rozpor mezi krásou umění a Bohem, přestože krása se jevila jako atribut Boha. Zaměřila jsem se na výchovnou hodnotu krásy, umění, vztah krásy a křesťanské mystiky a nakonec krásy v přírodě ve spojení s křesťanským spiritualismem. Druhá kapitola je odrazem mého zkoumání krásy v literatuře, která se jí přímo konkrétně v různých odkazech zabývala. Největší zdrojem mi byla v tomto případě kniha Nové cesty

pastorální teologie, Krása jako východisko, kde jsem pátrala po podmínkách pro krásu v pastoraci či v životě. Důležitými pojmy zde jsou: agapé, kenosis a caritas, které procházejí srdcem člověka, inspirované Tomášem Špidlíkem. Dále jsem využila oporu v modlitbě, která je nezbytným spojovacím článkem mezi člověkem a Bohem a zároveň garantem krásy. Hledala jsem také živou působící krásu, objevující se v lásce, kterou mi bohatě odkryly úvahy Marka I. Rupnika a jeho tvrzení, že krása v životě člověka se v lásce realizuje. Jedinou překážkou vnímání krásy je hřích. Závěr druhé kapitoly tvoří krása jako východisko pro pastoraci, kde se opět setkávám s krásou lásky a nacházím Solovjovovu triádu: pravdu,

dobro a krásu jako jeden celek. Závěr druhé kapitoly je věnován vnímání krásy podle Vladimíra Solovjova samotného a jeho přínos k tomuto tématu jakožto křesťanského filozofa a teologa, který věřil, že krása svět zachrání a spasí.

7

Ve třetí kapitole jsem se snažila vyzdvihnout pojmy vztah a pastýř a ukázat na vztah

člověka s Bohem pečovatelem a s krásným pastýřem Ježíšem Kristem. Za pomoci Písma svatého a evangelií jsem vybrala některé momenty a podobenství, kde se objevují vztahy a péče Boha i Ježíše Krista, ve kterých konkrétně konají dobré (krásné) skutky pro člověka. Jak v první tak ve třetí kapitole se objevuje slovo kalokagathía a kalós. Kapitolu uzavírám tématem církve, která, jako nevěsta Beránkova je sama krásná. Závěr je osobním prostorem pro výpověď o mé vlastní praxi v církvi, o tom, zda jsem naplnila svůj záměr v tématu práce, jakým pro mne byla přínosem a s jakými obtížemi jsem se při psaní potýkala.

8

1

Vysvětlení pojmů 1.1 Krása Na úplném začátku je nutné nastínit základní pojmy, na kterých práce stojí. Krása, krásno,

to jsou základní kategorie estetiky vyjadřující pozitivní estetický zážitek, nejvyšší estetickou hodnotu, něco výjimečného a mimořádného, co je spojeno s obdivem, údivem, co je nějakým způsobem výrazné, co způsobuje radost. V podnětné práci Antické a biblické pojetí krásna Petry Štěpánové vyjadřuje krásno sekundární působení jevů na člověka, ve kterém pak vyvolává kladné estetické pocity.1 Ve filozofii a umění všech národů a kultur, ve všech dobách bylo hledáno to nejlepší vyjádření krásy. Krása je někdy viděna jako jednota v rozmanitosti a jindy jako zřetelná dokonalost. Podle Platóna souvisí krása s nádherou pravdy a dobra, je to věčná idea,2 objektivně existuje a stojí na vrcholu světa idejí a zároveň je původní a podstatnou vlastností světa a kosmu3. Krása je jakási absolutní hodnota, a díky ní se věci stávají krásnými.4 Krása tedy činí krásno zjevným. „Krásu lze vidět, slyšet, můžeme ji tvořit, ale také ničit, diskutovat o ní,

zatímco krásno existuje, ať chceme či nechceme, existuje, i když třeba kolem sebe žádnou krásu nevidíme.“5 Vnímavostí člověka pro krásu a dojmů z uměleckých nebo přírodních výtvorů se zabývá filozofická disciplína estetika6 - z řeckého slova aisthésis, které znamená smyslové vnímání. Vhodné je zmínit školu Pythagorejců, vedenou Pythagorem ze Samu, kteří se začali nepřímo zajímat o principy krásy. Pythagoras a jeho žáci spatřovali krásu v dokonalosti matematického řádu světa. Podle nich se všechny jevy a vztahy dají vyjádřit číslem.7 Pythagoras neprezentoval matematiku jako jednotlivou vědní disciplínu, ale učinil z ní klíč k odhalení zákonitostí celého vesmíru.8 Ten podle něj funguje v dokonalém mechanismu,

1

Srv. ŠTĚPÁNOVÁ, P. Antické a biblické pojetí krásna: Jako základ evropské kultury, Brno: Petra2010, s. 10. Srv. Tamtéž. 3 Srv. Tamtéž. 4 Srv. Tamtéž. s. 11. 5 Tamtéž. s. 11. 6 Srv.DUROZOI, G., ROUSSEL. A.. Filozofický slovník, Praha: EWA Edition, 1994, s. 73. 7 Srv. ŠTĚPÁNOVÁ, P. Antické a biblické pojetí krásna: Jako základ evropské kultury, Brno: Petra2010. s. 19. 8 Srv. Tamtéž. 2

9

který je založen na přesných proporcích a vztazích uspořádaných v dokonalém pořádku. Tento dokonalý celek tvoří sladění proporcí, míry a čísel do harmonie.9 „Harmonie, pořádek

a proporce jsou potom příčinou krásy, která je objektivní vlastností věcí splňujících tato kritéria“.10 Důkaz takové krásy je hudba, tedy sjednocení zvuků podle základu číselných zákonů.11 Harmonie zvuků je zde chápána jako podstata vnitřního pořádku: pravidelný pohyb vydává harmonický zvuk a odtud došli Pythagorejci k teorii, že celý vesmír také vydává libou melodii, tak zvanou hudbu sfér.12 Odrazem této melodie je hudba pozemská, která je dostupná lidským smyslům, na rozdíl od té nebeské. Hudbě byl přikládán velký význam, byla chápána jako síla, která působí na duši, ve které rezonují zvuky a duše s nimi souzní.13 Krása tedy byla Pythagorejců chápána jako uspořádání jednotlivých částí v pravidelném rytmu, označovaném pojmem harmonie,14 což znamená soulad, souzvuk, všudypřítomný řád světa. Aristoteles vyjádřil své vnímání krásy tvrzením, že krásné je to, co je dobré, a co je dobré, je i příjemné.15 Měl přesvědčení, že krásno je něco, co si zasluhuje chválu. Člověk jej volí proto něj samotné, protože samo o sobě má hodnotu. Myšlenku bych mohla zjednodušit i takto: každá krása je zároveň dobrem, ale ne každé dobro je krásou.16 Krása tedy člověka přitahuje, protože je jednak hodnotou sama o sobě, ale také je dobrá a způsobuje potěšení a libost, obdiv a radost.17Ve svém spise Etika Aristoteles přímo hovoří o rozkoši, kterou vyvolal pohled na krásu krásných lidí, soch, barev, tvarů, či způsobenou posloucháním zpěvu a hry na hudební nástroj, nebo vůní květů, ovoce, kadidel.18 Dále Aristoteles říká, že krásno, ať už je to živá bytost či věc, musí mít své části uspořádané, také tyto části mají mít přiměřenou velikost, nikoliv nahodilou, protože krásno záleží na uspořádanosti a velikosti.19 Východiskem pro Aristotelovu teorii bylo především umění, ale také příroda, která stejně jako umění má tutéž tvořivou sílu.

9

Srv. ŠTĚPÁNOVÁ, P. Antické a biblické pojetí krásna: Jako základ evropské kultury, Brno: Petra2010. s. 19. Tamtéž. 11 Srv. Tamtéž. 12 Srv. Tamtéž. 13 Srv. Tamtéž. 14 Srv. SOKOL, J. Slovník filosofických pojmů, Malá filosofie člověka, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 277. 15 Srv. ŠTĚPÁNOVÁ, P. Antické a biblické pojetí krásna: Jako základ evropské kultury, Brno: Petra2010, s. 25. 16 Srv. Tamtéž. 17 Srv. Tamtéž. 18 Srv. Tamtéž. in TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky I, Bratislava: Tatran, 1985, s 158. 19 Srv. s. 25. 10

10

U Tomáše Akvinského je první příčinou všech stvořených věcí Bůh. Podle něj je krása vyzařování, bezprostřední, nutné podstatné určení, bytí.20 Krása je také spojena s kontemplací, „v níž člověk překračuje žádost, aby spočinul v zalíbení“.21 Krása souvisí s nadějí, protože krásno je milováno pro svůj nezbytný vztah k nekonečnu, které je ve všem krásném přítomno jako příčinný vzor a zároveň zaslíbení. V původním smyslu je krásné všechno jsoucí: krása roste podle míry života, tedy na materiální úrovni jako symetrie, harmonie, proporce, či jako funkcionalita. Na organické úrovni jako rytmus a vitalita.22 V úrovni nejvyšší dospívá krásné k absolutně krásnému – tedy k Bohu.23 Teologický slovník sestavený Karlem Rahnerem a Herbertem Vorgrimlerem k tématu uvádí, že krása je stále přítomna v církevním umění a v liturgii, a přesto, že nelze v křesťanství mluvit o ryze estetickém životním postoji, čistá krása přesto přijde s budoucí spásou, takže pro věřícího je „krása alespoň tajnou esencí světa,“24 v jehož srdci má trpící služebník Boží podobu a krásu.25 Pro moji práci má velmi zásadní význam pojem pojem

kalokagathía26, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Znamená doslovně „být krásným a dobrým, totiž

fyzicky i duševně, zvláště mravně zdatným.“27 Výraz kalós znamená krásný a agathos dobrý. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak.

1.2 Krása – jako atribut Boha i jako umění, které vychovává člověka

V souvislosti s krásou a zároveň Božím působením mne velice oslovila vědecká práce Umberta Eca: Umění a krása ve středověké estetice. Zde se v pohledu na krásu se setkáváme s protichůdnými názory a tento rozpor mne zaujal. Opírá se zde o názory scholastiků – např. Tomáše Akvinského, Augustina a dalších. Středověk samozřejmě přejal své estetické problémy z antiky, avšak v době středověkého vnímání jim dal nové pocity ve vnímání 20

Srv. RAHNER, K., VORGRIMLER, H. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 180. Tamtéž. 22 Srv. Tamtéž. 23 Srv. Tamtéž. 24 Tamtéž. 25 Srv. Tamtéž. 26 Ušlechtilost, výtečnost, dokonalost. Srv. PRACH, V. ŘECKO - ČESKÝ SLOVNÍK, Praha: Springer, 1942, s. 277. 27 SVOBODA, L. Encyklopedie antiky, Praha: Academia., 1973, s. 284. 21

11

tehdejšího křesťanského světa. Zde je nutno – vzhledem k tématu zastavit se déle, protože se dostávám k onomu rozporu. První věcí je názor pro pastoraci velmi potřebný a žádoucí: scholastikové, mluví-li o kráse, myslí tím atribut Boha. Takový způsob vnímání můžeme pochopit jen tehdy, když se budeme snažit proniknout do mentality a cítění této doby. „Moderní“ člověk přehnaně přeceňuje umění, protože ztratil smysl pro inteligibilní,28 tedy poznatelnou rozumovou krásu, který vlastnil novoplatonismus a středověk. „Zde se jedná o

krásu, o jaké estetika nemá ponětí.“29 Podobná tvrzení by však vůbec neměla omezit náš zájem o toto téma. Jde totiž především o to, že i zážitek inteligibilní krásy zakládal pro středověkého člověka morální a psychologickou realitu a že tehdejší kultura by nemohla být náležitě osvětlena, pokud by byl tento faktor opomenut. Když středověký člověk rozšířil svůj estetický zájem na oblast smyslově nevnímatelné krásy, zároveň analogicky a pomocí explicitních a implicitních paralel vypracoval celou řadu postojů vůči krásnu vnímatelnému smysly, tedy vůči kráse přírody a umění. Estetické zájmy středověkých lidí byly širší, než je tomu dnes, a jejich pozornost vůči kráse věcí byla často stimulována právě povědomím krásy jako metafyzické záležitosti. Ale existoval také vkus obyčejného člověka, vkus umělce a vkus milovníka umění a ten tkvěl pevně ve smyslových aspektech. Tento vkus se doktrinální systémy snažily zdůvodnit a zaměřit tak, aby pozornost

člověka obrácená vůči smyslovému vnímání krásy nepřehlušila a nepotlačila zájem o záležitosti duchovní. Alcuin z Yorku se o tomto vyjadřuje ve smyslu, že je snazší milovat předměty krásného vzhledu, sladkou chuť, líbezné zvuky než Boha.30 Ovšem v předmětech krásného vzhledu lze podpořit sklon k nádherným chrámům a ke krásnému zpěvu a hudbě. Tyto náhledy budí dojem, že středověk moralisticky popírá smyslově vnímatelné krásno. Lepší pochopení mentality tehdejšího člověka nám nabízejí mystik či rigorista. Mystik ani asketa jistě nepatří k lidem, který by nepociťoval přitažlivost pozemské radosti. Vnímá je silně a možná právě proto u něj ožívá konflikt, který vede k asketické disciplíně. Pokud tato kázeň dosáhne svého cíle, mystik či asketa v klidu zvládnutých smyslů nachází pokoj a sleduje již smířeně věci světa a hodnotí je shovívavě a bez připoutání, které jim předtím zápas s askezí odpíral. Středověký rigorismus a mystika nám nabízejí spoustu příkladů obou těchto postojů a spolu s nimi i celou řadu zajímavých dokladů o běžném estetickém cítění. Pro příklad lze uvést informaci o polemice, kterou vedli cisterciáci a kartuziáni proti přepychu a používání výtvarných prostředků při výzdobě chrámů. Ve statutech cisterciáckého řádu jsou

28

Srv. BAKEŠOVÁ, A. Filozofický slovník, Praha: Euromedia Group, 2009, s. 159. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s.14. in CURTIUS 1948, kap. 12.3. 30 Srv. Tamtéž. in ALCUIN Z YORKU, De rhetorica et virtutibus, ed. HALM 1863, s. 550. 29

12

hedvábí, zlato, stříbro, barevná vitráž, sochy, malby a koberce přísně zakázány.

Svatý

Bernard z Clairvaux a Alexander Neckham se přísně stavěli proti těmto předmětům, které věřící odváděly od soustředění při modlitbě a od zbožnosti. Avšak v žádném z těchto soudů není popírána krása těchto ozdob jako taková. Bojují proti nim proto, že uznávají její nepřekonatelnou přitažlivost,31 která se neslučuje s požadavky posvátného místa. Hugo z Fouilloi v této souvislosti mluví o „mira sed perversa delectatio“, „tedy o nádherném, leč

zvrhlém požitku“32. Zvrhlost je u rigoristů diktována mravními i společenskými důvody. Jestliže Boží děti žijí v nedostatku, není nutné zdobit chrámy. Ovšem výraz „mira“ nepopiratelně souhlasí s estetickými kvalitami výzdoby tehdejších chrámů. Bernard z Clairvaux vypočítává, čeho všeho se mniši museli v odchodu ze světa vzdát: museli opustit všechny drahocenné a šalebné věci světa, aby získali Krista, za hnůj považovali věci, které se skví krásou nebo hýčkají tělo.33 Sv. Bernard útočí na bohatě zdobené chrámy. Je možno si představit, jak asi chrám tehdejší doby vypadal. Přesto není krása věcí zdaleka popírána, je naopak přiznána i světským věcem. Ale my se díváme pohledem člověka, který nade vše vyvyšuje Krista. Jeho krásu. Jeho důležitost. Šlo mu především o krásu duchovní, o krásu modliteb, o krásu kontemplace, o krásu Boha. A proto se ozývá takto výrazná kritika. Z tehdejšího pohledu duchovního

člověka a z dnešního pohledu pastorace, o které v té době zatím nemohla být řeč v kontextu dnešní situace, se jedná dle mého názoru o snahu, být příkladem pro lehce ovlivnitelného

člověka, který mohl být duševně i duchovně poněkud „chudší“ a neuměl si Boha představit jinak, než při mši, a to pohledem na rozmanitost výzdoby chrámu, tudíž mu musel zákonitě unikat smysl prosté, ale ohromné Boží krásy, sestávající pouze a jen z jeho přítomnosti. Nemůžeme si nevšimnout pastorační snahy, byť se krása jako pomocná síla na cestě ke zbožnosti může jevit jako ničivá a zhoubná, a toto je důležitý pokus neupřednostňovat pozlátko světa před pravdou – tedy krásou pravdy. Cítíme zde zájem uchránit věřícího člověka od lpění na smyslovém požitku. Potvrzení

čteme opět u Bernarda z Clairvaux, který říká, že lidé přibíhají do kostela, ale spíš obdivují zdejší krásy než aby uctívali, co je skutečně posvátné. „Lidé sem přibíhají, aby líbali a jsou

31

Srv. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 15. Srv. Tamtéž. 33 Srv. Tamtéž. s. 16. in BERNARD Z CLAIRVAUX, Apologia ad Guillelmum abbatem, PL 182, col. 914-915. 32

13

vyzýváni, aby přinášeli dary, a spíše se tu obdivují kráse, než aby uctívali to, co je posvátné.“34 Když se vrátíme k rigoristům, kteří jsou uváděni jako mezní příklad toho, co považujeme za nejprůkaznější, zjistíme, že zápasí svými polemikami právě s tím, co je bezmezně fascinuje, ať už je to kladné či škodlivé. Například sv. Augustin trpěl strastí, že ho půvab sakrální hudby odvede od modliteb35, jak vyznal ve svých Vyznáních. Tomáš Akvinský se k hudbě vrací a nedoporučuje zavádění instrumentální hudby do liturgie, protože hudební nástroje podle něj vyvolávají tak výrazný požitek, že odvrací duši věřícího člověka od prvotního cíle sakrální hudby, a to zpěvu. Zpěv dle něj přivádí ke zbožnosti, zatímco hudební nástroje vedou duši více k rozkoši než k dobrému stavu mysli. Nemůžeme se divit takovým radikálním opatřením, jestliže tehdejší člověk – (filozof a teolog) měl pocit, že se lidé od Boha odvracejí ke světským radostem a duši ponechávají kochat pomíjivou potravou. Vzor pastorace, nebo - chceme-li - výchovy mystiků se přísně uchyloval především ke kontemplaci Písma nebo k zážitkům, vyvolaných vnitřními záchvěvy duše naplněné milostí. V tomto ohledu se také hovoří o sokratovské estetice cisterciáků, která je založena na kontemplaci krásy duše: „Ó duše, jež jsi vskutku ze všeho nejkrásnější, ikdyž přebýváš v titěrném tělíčku,

nebeská krása tebou nezhrdla a vzala si tě k sobě, andělská jemnost tě neodvrhla a božský jas tě neodmítl!“ 36 I přes strohost vůči tělu přesto cítíme z tohoto zvolání silnou potřebu držet se myslí duše, která jediná je zdrojem krásy pro člověka zbožného a věřícího. Dalo by se říci: jak málo se

člověk jednadvacátého století krásou duše ve svém životě zabývá. A jaká je to škoda. Dnešní člověk by se mohl zaleknout takové zdánlivé disharmonie, doba pokročila a dnes máme vlastně na výběr z mnoha možností duchovních cest. Přesto je to výkřik aktuální i v našem století: krásu nevidíme jen smysly, musí procházet duší. Středověký myslitel to věděl, apeloval a varoval před jednoduchostí všudypřítomné nabídky bezduchého kýče. Neútočí na umění, poukazuje na rozumnost v rozlišování krásy od věcí, které se jen tváří, že jsou krásou. Protiklad mezi vnější a vnitřní krásou je po celý středověk skutečně stále živé téma. S melancholií je pociťována prchavost pozemské krásy. Jedinou zárukou tváří v tvář pomíjivosti vnější krásy je nesmrtelná krása vnitřní. Středověk se k této kráse uchyluje. Můžeme postřehnout záměr duchovních velikánů: v čase, kdy lidský život neměl dlouhého trvání ani jisté zdraví, kdy člověk strádal nemocemi, se oběť Ježíše Krista zdála jako – a jistě

34

Srv. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 18. Srv. Tamtéž. s. 19. 36 Tamtéž. s. 20, in BERNARD Z CLAIRVAUX, Sermones super Cantica Canticorum, PL 183, col. 901. 35

14

také i byla – jediná možnost, udržet si víru a v ní objevit smysl svých životů, připoutat se k duši a tu naplnit obsahem, který by za to stál, a to krásou niternou. Takový záměr je možno určitě označit za těšící i podpůrnou pastoraci, za dobré zvládnutí výchovy věřících, za správné převedení pozornosti na důležité věci. Nenáleží zde kritizovat tehdejší uvažování, byť se může zdát tvrdé. Protože, jak krása, její pojem, obsah tohoto pojmu, tak i pastorace a pastorační péče procházejí dále svým dynamickým vývojem v čase, a díky jeho plynutí se snad budou setkávat v harmonii v časech budoucích.

1.3 Krása a křesťanská mystika Karatelský přístup asketismu se časem zjemnil a objevuje se smysl pro krásu člověka a přírody. Přirozená krása opět získává svoji někdejší pozitivnost. Je tomu tak především v mystice – mystický okamžik a intuitivní kontemplace nazírají na předmět, který je vnímán, upřený pohled vrcholí radostným přilnutím k této věci. Koncentrace a splynutí s věcmi… Tak by bylo možno nazvat mystickou radost i ze stvořeného. Je nutné však doplnit, že mystické stavy nebyly záležitostí mas, a tak je tomu i dnes. Tyto stavy patří jednotlivcům, kteří mají a rozvíjejí předpoklady. „Ostatním“ připadlo obdivování krásy světa, krásy ženy, a ostatních půvabných krás světa i přírody. Přesto, že se může zdát, že metafyzické pojetí krásy a pojetí krásy v umění jsou dva neslučitelné světy, přece člověk středověku cit pro krásno měl, protože jej obrací v pocit společenství s božským nebo v obyčejnou, ryzí radost ze života. A spojí-li se krásno a radost, měly by se tyto principy shodovat s dobrem. Středověk si neuměl a ani nepředstavoval „prokletou“ krásu nebo krásu ďábla. Krása byla od Boha, Bůh je dobrý – tedy Bůh a jeho dílo je krásné a zároveň dobré. Co je krásné – mělo by být dobré. Bůh je krása a ta je dobrem. A tak přichází zkušenost středověkého člověka, který kontempluje umělecké dílo, nechá se unášet fantazií, zažívá příjemné pocity, estetickou radost přenáší na radost ze života nebo radost mystickou, jak dokládá Suger ze Saint Denis, když líčí upřímné dojetí nad nádherou svého kostela „Proto když z lásky ke kráse Božího

příbytku mě rozkoš nad různobarevnými drahokamy vzdálí od pozemských starostí a povznese mě i nad rozmanitost posvátných ctností a hmotných i nehmotných věcí, vznešené rozjímání mě přivede k pokojnému spočinutí…“37 Zmocní se ho dojem, že se ocitá povznesen z pozemského bahna do světa vyššího. Tento text poukazuje na bezprostřední přechod od estetického požitku při nazírání něčeho krásného až k radosti mystické povahy. To znamená, že středověký člověk se neupíná 37

Srv. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 22. in SUGER ZE SAINT DENIS, Liber de rebus in administratione sua gestis, PL 186, PANOFSKY 1946, kap. 23, s. 62.

15

výhradně na autonomii uměleckého díla či na přirozenou skutečnost, ale dokáže postihnout veškeré nadpřirozené vztahy mezi objektem a kosmem a na jedné konkrétní věci najít odraz participující na Božím stvoření. Vidíme, že takto vnímaný estetický požitek nejen, že vede k povznesení srdce k Bohu a zkvalitnění pocitů člověka o kladné aspekty, ale zároveň je užitečným vodítkem tohoto člověka ve výchově sebe samého, aby byl lepší než dříve, aby byl hoden Boží milost cítit častěji a být v ní šťastný. Dobrý pocit z Božího stvoření musí nést ovoce v podobě lepšího člověka, kvalitnějšího myšlení, cítění, jednání. Nepotřebuje snad pastorace v každé době člověka vnímavého a prohlubujícího své myšlení? Určitě ano. Cit i rozum musí existovat v rovnováze, aby ten, kdo více cítí, než používá rozum, neodbíhal k vyprojektovaným náboženským vizím, a zároveň, aby ten, kdo více uvažuje a méně cítí, nezůstal strohým a rigidním konzumentem disciplinované duchovní cesty oproštěné od přídavku radosti z krásna a stvořených věcí.

1.4 Krása a její užitečnost jako pastorace pomocí umění

Dostáváme se k tématu užitečnosti a krásy. Dnešní člověk obtížně pochopí scholastické rozlišení mezi krásou a užitečností, krásou a dobrotou, tedy mezi „pulchrum a aptum,

decarum a honestum“. Teoretikové se snažili od sebe tyto kategorie oddělit, ale středověký člověk nenazírá hodnotu krásy a užitečnosti odděleně. Vnímá je dohromady. A to je důležitá informace.V textu Isidora Sevillského Sententiarum libri tres je pulchrum (krásné) to, co je krásné samo o sobě, aptum, co je krásné ve vztahu k něčemu jinému.38 Tento postoj vlastně předal Cicero sv. Augustinovi a od sv. Augustina celá scholastika. Praktický postoj k umění má spíše podobu smíšení než rozlišení. A dále: ti církevní autoři, kteří oslavují krásu sakrálního umění, také zároveň trvají na jeho didaktickém účelu, což je pro pastoraci v církvi nezbytné kritérium. Didaktický účel je ukázka rané pastorační taktiky – výuka a kultivace pomocí uměleckých děl znázorňujících výjevy z Boží tvorby. Dnes bychom byli určitě vděční za osvěžení umění, tedy kdyby snad vzniklo dílo nebo díla, jaká dosud nikdo nevymyslel. Už arraský synod v roce 1025 stanovil, že to, čeho prostí lidé nemohou nabýt skrze Písmo, jim musí být předáno pomocí vyobrazení. Podle Honoria z Autunu, který odráží svými encyklopedickými informacemi mentalitu své doby, je účel malířství trojí: především má okrášlit příbytek Boží, 38

Srv. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 29.

16

dále má připomínat životy světců a nakonec má být potěšením nevzdělaných lidí, neboť malířství je literatura laiků: „picture est laicorum litteratura“. Tento úmysl se mi jeví velmi zdařilý vzhledem k prostému člověku. A pokud jde o literaturu, obvyklým příkazem doby je heslo – být k užitku a pobavit, tedy „intelligentiae digtitas et elogii venustas“ – „důstojnost

pojetí a krása stylu“.39 Toto pojetí nepředstavuje didaktické ochuzení umění – je pravdou, že pro středověkého

člověka je těžké nazírat hodnotu krásy a užitečnosti odděleně. Prostý člověk byl praktikem, žil, pracoval, modlil se, poslouchal církev. Proto vnímá krásu jako hodnotu užitečnou, že je dána od Boha a ne rozdílně. Nikoliv z důvodů absence kritického ducha, nýbrž proto, že středověký člověk opozici mezi hodnotami – pokud o hodnoty vůbec jde – není schopen pochopit. Ne náhodou je jeden z problémů scholastické estetiky problém integrace krásy s jinými hodnotami na metafyzické rovině. Středověcí lidé stále hovoří o kráse veškerého bytí. Dějiny této epochy jsou plné rozporů a temna, přesto obraz vesmíru, který probleskuje ze spisů středověkých teoretiků, je naopak plný jasu a optimismu. Už v knize Genesis se píše, že na konci šestého dne Bůh uviděl, že všechno, co stvořil, je dobré (Gn 1,31), a vedle biblické tradice, šířené církevními otci, přispívala k posílení estetického nazírání vesmíru také antická tradice. V Platónovi má svůj původ pojetí světa jako obrazu a odrazu ideální krásy, Chalcidius na přelomu 3. a 4. století ve svém komentáři k Timaiovi (který byl základním dílem pro formování středověkého člověka) mluví o „mundus speciosissimus generatorum incomparabili pulchritudine“ – „nádherném

světě zrozených a nesrovnatelně krásných bytostí“.40 Cicero to v knize De natura deorum potvrzuje, protože v ní říká, že nic není krásnějšího ani lepšího než vesmír.41 Jan Scotus Eurigena vypracoval pojetí kosmu jako zjevení Boha a jeho nepostižitelné krásy pomocí ideálních i tělesných krás. Obšírně popisuje půvab veškerého tvorstva, věcí sobě podobných i nepodobných, harmonie druhů a forem, řádů, jež se od sebe liší substanciálnímí i akcidentálními příčinami a přitom spolu tvoří nádhernou jednotu.42 Snad nebyl žádný středověký autor, který by se nevracel k tématu polyfonie světa, nevystačil si jen s filozofickým konstatováním, ale často se nechal unést zvoláním plným extatického obdivu, který vyřkl Vilém z Auvergne: „Sleduješ-li půvab a velkolepost vesmíru, zjistíš, že

39

ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 30. Srv. Tamtéž. s. 31. 41 Srv. Tamtéž. 42 Srv.Tamtéž. s. 33. 40

17

tento vesmír se podobá překrásné písni a že ostatní bytosti, které díky své rozmanitosti se shodují v úžasné harmonii, vytvářejí společně soulad podivuhodné radosti.“43

1.5 Krása v přírodě a umění a křesťanský spiritualismus Člověk, jakožto obraz Boží je právě ten, kdo tuto krásu dovede ocenit. Zaměřme se například na středověkého člověka, na jeho cítění v atmosféře křesťanského spiritualismu. Opět se zde probouzí k životu řecké slovo kalokagathía, složenina slov kalós kai agathos44 znamená krásné a dobré, poukazující na harmonické spojení tělesné krásy a ctnosti. Jak zaznělo na přednáškách pastorální teologie – co je krásné (kalós) – je také dobré45, řečtina tyto dva aspekty spojuje. Jde zde především o člověka a jeho situaci v tehdejší době. Středověký člověk žil ve světě plném významů, odkazů, metafor, Božích projevů ve věcech i v přírodě. Ta k němu promlouvala heraldickým jazykem – lev nebyl jenom lvem, okřídlený kůň byl stejně tak reálný jako lev, protože byl existenciálně stejně nepatrným znakem vyšší pravdy. Doba středověku byla označována jako „temná staletí“, začínající středověk, to je doba úpadku měst, chátrání venkova, hladomorů, invazí, morových ran a předčasné úmrtnosti. Lidé potřebovali přidržet svoji víru a vůbec svůj život v bezpečí krásných ideálů, přichytit se krásy Boží existence, zachránit naději na spásu. Typem společenského řešení, které tehdy zaručovalo bezpečí, klid a pořádek, byl mnišský stav. Příroda se stala dalším učitelem, skrze kterého tvůrce Bůh promlouvá o řádu světa, o nadpřirozených věcech, o tom, co je třeba dělat v těžkých dobách, aby člověk dosáhl nebeské odplaty. V kterékoliv době nám může připadat okolí a okolnosti nepřátelské, v každé době je však zřejmé, že si člověk uvědomuje, jak se k němu Hospodin sklání a obrací. Prvotní křesťanství přizpůsobilo principy víry symbolickému překladu. Počínalo si tak z opatrnosti, takže například postavu Spasitele ukrylo do podoby ryby, aby se díky kryptologii46 vyhnulo riziku pronásledování. Tak či onak načrtlo imaginativní a výchovnou možnost, jež se měla pro středověkého člověka stát kongeniální (sourodou, rovnocennou, přiměřenou). A jestliže bylo na jedné straně pro prosté věřící snadné převést si pravdy, které se jim podařilo postihnout do obrazů, postupně dokonce i ti, kdo sami doktrínu vypracovávali,

43

Srv. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, s. 30. in VILÉM Z AUVERGNE, De anima V, 18 (POUILLON 1946, s. 272). 44 PRACH, V. ŘECKO - ČESKÝ SLOVNÍK, Praha: Springer, 1942, s. 9. 45 UMLAUF, M. Přednáška – Pastorální teologie, Vidět krásu, Olomouc, CMTF KV, únor 2009. 46 Srv. VONDRUŠKA, P. Kryptologie a nauka o šifrách, Praha: Albatros, 2006.

18

teologové a univerzitní mistři, začali do obrazů převádět pojmy, které by obyčejný člověk v jejich strohé teologické formulaci nepostihl. Odtud vychází velká kampaň, která si klade za cíl vychovávat prosté lidi pomocí potěchy z obrazu a alegorie, tedy prostřednictvím malířství, literatury laiků, v souladu s arraským synodem, jak je již výše uvedeno. Výchovná teorie se tak zařadí do těla symbolického cítění jakožto výraz pedagogického systému a kulturní politiky, jež využívá typické duševní pochody své doby. Symbolistická mentalita kupodivu zapadala do středověkého způsobu myšlení. Hovoří se zde o zkratu ducha, o myšlení, které nepojímá vztah mezi dvěma věcmi tak, že by sledovalo příčinná spojení, ale odhaluje jej jako vztah významu a účelu. Tento zkrat například způsobí, že bílá, červená a zelená budou barvy dobra, zatímco žlutá a černá znamenají bolest a pokání. Bílá je dále symbolem světla a věčnosti, čistoty a panenství. Pštros se stal symbolem spravedlnosti, protože jeho dokonale stejná pera vyvolávají představu jednoty. Nebo například přijaté tvrzení, že pelikán krmí svá mláďata masem, které si vytrhává z vlastní hrudi, okamžitě se stane symbolem Krista, který „prolévá svou krev za lidstvo a vydává své

tělo jako eucharistický pokrm.“47 Polapený jednorožec, který dovolí položit svou hlavu do klína panny, se stane rovnou dvojitým symbolem Krista, totiž obrazem jednorozeného Syna Božího, jež vzešel z lůna Panny Marie. U symbolického označení hraje jistou roli určitá shoda, schematická analogie a podstatný vztah. Ze dvou jsoucen se vynořují příbuzné vlastnosti a ty jsou pak porovnávány. „Panny a

mučedníci vynikají uprostřed svých pronásledovatelů jako bílé a rudé růže, které září mezi trny, mezi nimiž vyrazily v květ, a obě třídy těchto jsoucen mají společnou barvu (okvětní lístky – krev) i vztah k situaci, v níž vládne krutost.“48 Je však třeba poznamenat, že máme-li vyabstrahovat podobný homologický (souhlasný, shodný) model, pak zkrat musí být proveden již předem. Tento zkrat – či chceme-li identifikace esencí – se v každém případě zakládá na vztahu vzájemného souladu (což je konec konců vztah analogie ve svojí méně metafyzické rovině – růže se má k trní jako mučedník ke svým pronásledovatelům).49 Mučedník je zcela jasně něco jiného než růže, ale požitek, který vyvolává objev pěkné metafory, má svůj původ právě v tom, co Pseudo – Dionysius50 označoval jako neshodnost symbolu s tím, co symbolizuje. Ostatně – alegorie není nic jiného, než řetězec kodifikovaných metafor, které jsou vyvozovány jedna z druhé. Je dobře, že je na božské věci poukazováno naprosto odlišnými symboly, jakými jsou lev, medvěd či leopard, neboť právě ta podivnost 47

ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice, Praha: Argo, 2007, Str. 75. Tamtéž. 49 Tamtéž. 50 Srv. Tamtéž. s. 76. in PSEUDO-DIONYSIUS, De coelesti hierarchia II. 48

19

činí symbol hmatatelným a podnětným pro toho, kdo je vykládá. Zaznamenat alegorii znamená zachytit vztah shodnosti a z tohoto vztahu, když se věnuje úsilí interpretaci, je vytěžena estetická potěcha. Středověký člověk je fascinován tímto principem, alegorie oživuje výraz, bystří důvtip, dává tušit tehdejšímu člověku určitou morální sílu i sílu své vlastní víry. Vždyť v takovémto znázornění různých vztahů přirozené věci s věcmi nadpřirozenými nutí neustále tyto věci spojovat. Každá věc má svůj správný protějšek, je neustále nastolována rovnováha. Z hlediska harmonie je například had přiřazován ke ctnosti, jakou je opatrnost a z jiného hlediska může tentýž had označovat Satana. Kristus pak, jako jedna a táž nadpřirozená skutečnost, jakou je jeho božství, může mít mnohotvárné a různorodé obrazy, které označují jeho přítomnost na různých místech, na nebesích, na horách, v lesích i na moři, mohou to být obrazy beránka, holubice, skopce, supa, rysa, palmy či hroznu vína. Polyfonie myšlení se spojí v jeden krásný, symetrický obrazec. Toto všechno jsou pomocná hlediska pro člověka doby středověku, která mu pomáhají nacházet správný postoj a umožňují žít život jako Božímu tvoru, který chápe krásu jako promlouvání do svého jednání, jako návod a příklad Kristův, jako potvrzení správnosti své cesty. Celý záměr zúčastněných se mi jeví jako splněný úkol jak duchovních autorit tehdejší doby, tak umělců, kteří předali poselství, tak jednotlivce, který měl to štěstí, reagovat na svět, ve kterém žil hluboce zbožně. Tehdejší teolog učinil z Krista umělecký obraz zářící krásou a to je pro věřícího člověka dneška moment, do kterého se neustále vrací. Nechci podávat obraz Krista pouze jako trpícího a zmoženého bolestí, kterým skutečně také je, aniž by svou krásu ztratil, ale zde naopak vidět a podat jeho pozitivní hodnotu třeba cestou krásy obrazu, či básně, jako odkaz pro budoucí hledající, který je plný optimismu.

1.6 Kvalita a hodnota Aby bylo možné dát pojmu krása konkrétnější obsah, měla bych také zdůraznit pojmy kvalita a hodnota. Podle filozofického slovníku znamená slovo kvalita určitou hodnotu či jakost. Je to charakteristika věcí, která se projevuje jejich vlastnostmi. Nejběžnější význam termínu kvalita označuje hodnotu nějakého díla vůbec, především mravní.51 Například pro Aristotela je

51

DUROZOI, G., ROUSSEL, A. Filozofický slovník, Praha: EWA Edition, 1994, s. 155.

20

kvalita jedna z deseti hlavních kategorií myšlení.52 Tyto kategorie vyznačují různá možná hlediska, ze kterých můžeme vůbec na věci nahlížet. Jsou to tyto kategorie: „substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět.“53 Filozof Jan Sokol zmiňuje kvalitu ve své knize Malá filosofie člověka a Slovník

filosofických pojmů, jako: „všechno to, nač se ptáme otázkou: ,jaký?‘, vlastnost, jež nelze změřit a vyjádřit číslem.54 (Zmiňuje zde například hebkost). Novověká filozofie vymezila kvalitu primární, která je ve věcech, a sekundární, kterou v našem vědomí vyvolává věc. Primární kvalita může být třeba: velikost, pohyb, tvar, sekundární: jas, tón, barva.55 S pojmem kvality v případě mého tématu práce souvisí také původně ekonomický pojem

hodnota, o které Sokol říká, že je nejen měřítkem hodnocení, tedy užitku a užitné hodnoty, nebo směny - tedy směnné hodnoty, ale také to, „co je člověku vzácné, čemu se člověk věnuje,

za čím je ochoten jít, něco obětovat.“56 Hodnota zde vyznívá jako fakt, že lidská svobodná vůle není lhostejná, ale něčemu dává přednost, o něco usiluje. Člověk v životě vidí mnoho žádoucích cílů, mezi kterými si musí vybrat. Vzniká tak hierarchie hodnot. Některé se řadí výš a jiné níž. Studiem hodnot se zabývá etika.57

1.7 Dobro Jestliže tedy v životě volíme mezi možnostmi, mezi hodnotami a učíme se poznat kvalitu, měli bychom pochopit pojem dobro, dobré.

Křesťanství se pojmem dobra samozřejmě

zaobírá, protože jsme k tomuto jednání vedeni. V Katechismu katolické církve se v první

části o vyznání víry říká: „Vyznání víry shrnuje dary, které Bůh jako původce všeho dobra, jako Vykupitel a Posvětitel dává člověku“. 58 V tomto kontextu je tedy Bůh dobrem nejvyšším. Přesto ještě nastíním výklad termínu

dobra jako takového. Jan Sokol vysvětluje pojem dobra jako souhrn pro vše, co prospívá, co je vynikající a hodnotné.59 Odkazuje se na platonismus, kde je dobro nejvyšší ideou, světlem,

52

Srv. DUROZOI, G., ROUSSEL, A. Filozofický slovník, Praha: EWA Edition, 1994, s. 155. STÖRIG, H.J. Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 134. 54 SOKOL, J. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 294. 55 Srv. Tamtéž. 56 Srv. Tamtéž. 57 Srv. Tamtéž. 58 Srv. KKC 14. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 59 Srv. SOKOL, J. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 260. 53

21

v němž teprve vidíme svět a zároveň to nejskutečnější, na čem se vlastně všechny dobré věci podílejí.60 V Teologickém slovníku autoři zacházejí dále, když říkají, že dobro je především „transcendentální vlastnost jsoucna obecně a označuje to, co odpovídá jeho finální podobě (a

k čemu proto směřuje).“61 Sem patří jsoucno v sobě: jak se snaží naplnit aktuálně svoji podstatu, je tedy dobré pro sebe. A potom sem patří všechno, co k naplnění této podstaty slouží. 62 Zabývám-li se pojmem krása, kvalita a dobro, mohu souhlasit s například Platónem, který spojoval krásné i dobré. Potvrzuji hledání krásy a dobra také ve vysvětlení Nového biblického slovníku, kde autoři připojují ke slovu „dobrý“ hebrejské slovo tób, které znamená milý, radostný, příjemný63. Je to sice výraz označující především to, co je příjemné smyslům, avšak jeho druhotný význam je estetické a zároveň morální uspokojení.64 Tób se také někdy překládá jako kalós,65 a to je doslova krásný, v biblické řečtině hodnotný, vznešený,

ctihodný.66 Vidíme, že pojmy dobro a krása a zároveň i kvalita a hodnota spolu souvisejí. Ještě dále jde analyzovat dobro podle toho, že „Bůh je dobrý,“67protože je nesmírně štědrý a dokonalý, a proto, že toto poznání Boží dobroty je základem veškerého biblického uvažování o dobrotě.68 Ukazuje se, jak bibličtí pisatelé hodnotili Boha, že rozjímali nad svrchovanou slávou Boží dokonalosti a obyčejným slovem dobro vystihli novou významovou hloubku.69 „Definují

dobré z Boha, a ne naopak“.70 Dobré jsou také Boží skutky, Boží dary, Boží dary jsou dobré jak v záměru, tak v účelu.71 Vrátím se ještě k dobru mravnímu, jak na něj nazírá Vladimír Solovjov: mravní dobro je reálný způsob, jak dosáhnout opravdového štěstí, čili blaženosti, a tedy štěstí, které člověku může přinést trvalé uspokojení.72 „Přát si dobro, je nutné pro ně

samotné,“73ale naše vědomí nijak neporušuje fakt, že samo dobro je také zároveň štěstím pro

60

Srv. SOKOL, J. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 260. RAHNER, K. VORGRIMLER, H. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 92. 62 Srv. Tamtéž. 63 DOUGLAS, J.D, et. al. Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 2009, s. 173. 64 Srv. Tamtéž. 65 Srv. PRACH, V. ŘECKO - ČESKÝ SLOVNÍK, Praha: Springer, 1942, s. 277. 66 Srv. Tamtéž. 67 Srv. DOUGLAS, J.D, et. al. Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 2009, s. 173. 68 Srv.Tamtéž. 69 Srv. Tamtéž. 70 Tamtéž. 71 Srv. Tamtéž. 72 SOLOVJOV, V. Ospravedlnění dobra, Olomouc: Refugium, 2002. s. 173. 73 Tamtéž. s. 174. 61

22

toho, kdo jeho požadavky naplní. Podle Solovjova by dobrá vůle ke konání dobra měla být sebezákonná a autonomní.74

1.8 Pastorace Pokud pojmy krása, kvalita, hodnota i dobro spolu korespondují, je možné zaměřit se na krásu v pastoraci, nejprve však vyložím také pojem pastorace. Při studiu a navštěvování přednášek z pastorální teologie se nám, studentům, dostaly do rukou studijní texty a také přednášky, proto jsem čerpala také přímo z tohoto zdroje. Původní význam pastorace znamenal péči o duši. Výraz pastorační je spojen se základní úlohou církve. Pastorace je tedy veškerá činnost církve, jelikož žádná činnost v ní není bez pastoračního dopadu.75 Co se týče pastorální teologie jakožto pojmu, jedná se o teologii praktickou, tudíž teologii církevní praxe.76 Znamená teologickou reflexi seberealizace církve jako spasitelného Božího jednání vůči světu. Nevztahuje se jen na pastoraci kněží, ale všeobecně na spasitelné působení církve. Pastorální teologie není pouze vědou teoretickou, je také vědou praktickou, „snaží se reflektovat, co právě teď je třeba dělat a jaký úkol plyne

z teologické analýzy současné situace.“77 Pastorace v širokém významu je mnohotvárnou činností celého Božího lidu, je podnícena Duchem svatým, směřuje ke spáse. V této souvislosti nemohu opomenout Dokumenty Druhého vatikánského koncilu, kde jsou úkoly církve ukotveny. Církev má být svátostí neboli znamením, nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva78, má se starat o to, „aby všichni lidé dosáhli plné jednoty s Kristem“79, „vytvářet rodinu Božích dětí, která má

neustále růst, až do příchodu Pána“.80 Velmi důležité je zmínit zde k tématu pastorace základní tvrzení jedné z přednášek: „Jakákoliv činnost, kterou církev dělá v jakékoliv oblasti, má jako svůj cíl spásu člověka.“81 Spásu působí Bůh, daruje ji. K této činnosti má církev, která je jeho nástrojem. Bůh využívá církev jako prostředníka, církev je nositelkou poznání, je poslem. Ukazuje se zde následující vztah: Bůh vysílá poselství – církev je poslem – adresát je příjemcem

74

Srv. SOLOVJOV, V. Ospravedlnění dobra, Olomouc: Refugium, 2002. s. 174. Srv. AMBROS, P. Studijní materiály k dispozici studentům, nečíslováno. 30.1.2002. 76 Srv. RAHNER, K. VORGRIMLER,H. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 280. 77 Srv. AMBROS, P. Studijní texty. Studijní materiály k dispozici studentům, nečíslováno. 30.1.2002. 78 Srv. LG 1. 79 GS 21. 80 LG 1. 81 UMLAUF, M. Přednáška – Pastorální teologie, Olomouc, CMTF KV, 18.10.2008. 75

23

poslání.82 Tento vztah rozkrývá a reflektuje pastorální teologie. Existuje tedy svolání a někdo, kdo volá, nabízí, a někdo, kdo na volání odpovídá.83 Církev je plán, vize, která se ve světě naplňuje. Církevní otcové „krásně říkají, že svět byl vlastně stvořen vzhledem k církvi“.84 Není zde myšlena církev jako organizace, ale církev jako myšlenka, která se zrodila v srdci Boha Otce. Stejně tak je zmíněn apoštol Pavel, který „ říká, že Kristus je vlastně nový Adam“.85 Doslova Pavel řekne: „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou

života“.(1K, 15,22). Pro člověka je důležité, že spása se dotýká všech jeho rovin, a tím je rovina hlásání, slavení a služba lásky.86 Proto církev hovoří o pastoraci a zároveň realizaci tohoto spásného Božího plánu v základních rovinách marthyrie (hlásání), liturgie (slavení) i diakonie (služba lásky). To jsou základní oblasti, ve kterých se má realizovat spása87. Dále se dozvídáme, že krása by měla být také nástrojem církve, hluboce zakořeněným a pomáhajícím.88Už v povelikonoční církvi vidíme příklady péče ve Skutcích apoštolů a v činnosti apoštola Pavla.89 Základem tehdejší pastorační činnosti je „zvěstování, kázání,

katechumenát, veřejné pokání, vznikající církevní řád, bohoslužba a služba bližnímu“90. Církvi bylo Kristem vymezeno trojí (pastýřské).

91

pastorační poslání: prorocké, kněžské a královské

Nakonec i v Dekretu o misijní činnosti církve Ad Gentes je vyzdviženo téma

křesťanské obce – tedy společenství, které je Duchem svatým voláno ke Kristu rozséváním semene Slova, kázáním evangelia a vzbuzuje v jejich srdcích poslušnost víry.92 Je zde pochvalně vyzdvižena také touha mladých bohoslovců následovat kněžské povolání,93 podporován řeholní život,94misijní práce žen i mužů,95 rovněž je chválena činnost laiků v apoštolátu,96 a souhrnně je všechna tato činnost nazývána jako různost v jednotě, jako dobrá půda, na kterou působí semeno jakožto Boží slovo.97

82

UMLAUF, M. Přednáška – Pastorální teologie, Olomouc, CMTF KV, 18.10.2008. Srv. Tamtéž. 84 Tamtéž. 85 Tamtéž. 86 Srv. Tamtéž. 87 Srv. Tamtéž. 88 Srv. Tamtéž 89 AMBROS, P. Nové cesty pastorální teologie, Úvod k čes. vydání, Olomouc: Refugium, 2008. s. 16. 90 Tamtéž. 91 Srv. Tamtéž. 92 AG 15. 93 Tamtéž 16 94 AG 18. 95 AG 17. 96 AG 21. 97 AG 22. 83

24

2 Idea krásy, která „spasí svět“ v knize Nové cesty pastorální teologie Pro hledajícího křesťana lze nalézt v knize Nové cesty pastorální teologie, Krása spasí svět98 odpovědi na vlastní otázky, které si pokládá do hloubky, jestliže nechce zůstat pouze u praktikování nějaké formy ustrnulé zbožnosti, která postačí běžné populaci věřících. V pastoraci je dle mého názoru nutné jít dál Křesťan v pravém slova smyslu přece není jen

člověkem vezoucím se na „na vlně“ předkládané ideje křesťanské lásky, přijímající pasivně eucharistii, navštěvující mše a existující v daném společenství se svými souvěrci. Společenství věřících není komisí. Bez hledajících a diskutujících zůstává jakékoliv téma nenaplněno, ustrne na mrtvém bodě. Nové cesty pastorální teologie naplňují svůj záměr, odkrývají novou cestu, která není nikomu uzavřena, stejně jako Kristus zve všechny, aby se podíleli na Božím království, také obyčejným řadovým věřícím je umožněno nahlédnout do aktuálně probíhající světové diskuze o současných otázkách křesťanství. A právě k tématu krásy jako hodnoty v pastoraci či pastorační péči poskytují autoři mnohá cenná zamyšlení.Krásu v lidském konání spatřuje Tomáš Špidlík v lásce agapické – soucitné, dávající.99 Láska mezi lidmi, která současně formuje lidské osoby, je současně agapická i erotická, tedy touží100 po Bohu i současně je soucitná k těm, kteří mají pocit, že je Bůh opustil, a tím je mimořádně vnitřně sjednocená.101

Agapé znamená dávat. Ten, kdo někomu dává, ten se umenšuje, sám sebe se vzdává a láska přechází v kenotickou.102 - teologický výraz vyjadřující postoj druhé Boží osoby - Syna, který se zřekl svého Božského postavení, aby se mohl vtělit a stát se jedním z nás lidí, aniž by však přestal být Bohem. Teologické uchopení skutečnosti kenoze vychází z hymnu v Listu Filipským (2,5-11), kde se tento pojem vyskytuje. V životě trinitárním se Bůh – Otec naprosto vydává Synu a Syn se vydává z lásky k člověku. Kenoze - z řečtiny vyprázdnění, znamená: „sebeponížení božského Logu při vtělení, Kristovu poslušnost Otci a vědomé přijetí smrti,“103 a je zde nejvyšší blažeností a obětí Ježíše Krista, který ji převedl do tohoto světa skrze kříž utrpení a je tak vepsána do srdcí nás všech, abychom se mohli na oběti i utrpení podílet a účastnit se na sebeodevzdání. Celá proměna lidského jednání spočívá vlastně v tom, je-li

98

ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008. Srv. Tamtéž, s. 212. 100 Srv. Tamtéž. 101 Srv. Tamtéž. 102 Srv. Tamtéž. 103 Srv. RAHNER, K. VORGRIMLER,H. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 162. 99

25

člověk také osobou, která si uvědomuje své poslání v Bohu a dobrovolně svolí ke skutkům lásky, díky nimž bude přímo účasten svého vlastního nového života: z člověka osobou díky přijetí a konání krásných skutků. Krásným skutkům musí předcházet krásný úmysl. Člověk se stane osobou, která ze sebe vychází a zároveň sebe sama překračuje a svůj původ má v osobě Boží.104 Svým rozumem vnímáme, že jsme Boží děti, ale svou osobou víme, že souhlasíme s Božím řádem, že člověk nežije svůj život jako biologickou funkci, neredukuje člověka jen na jeho vlastní přirozenosti. V křesťanském pojetí dále platí, že ke krásným skutkům vybízí láska Boha ve svobodě způsobem caritas.105 Bůh miluje člověka ne proto, že jej potřebuje, ale ve své svobodě mu chce dát možnost a účast, aby vstoupil do jedinečného vztahu s ním. Tato svobodná láska utváří další vztahy ve společenství i ve společnosti. Láska nás, a jednání lásky, (krásné jednání), sjednocuje ve vztazích s dalšími osobami. Kde je láska, je srdce. V tomto významu není srdce sval uprostřed fyzického těla, ale je to místo, kde se člověk s Bohem spojuje, kde se protíná „nevěčný“ život

člověka s věčností Boží. Člověk bez srdce je člověkem s absencí lásky, protože právě do srdce mu tajuplně106 vstupuje Bůh, aby jej proměnil, a skrze tuto zásadní proměnu učinil kompetentním ke konání lásky – caritas i agapé. Srdce plné Boha, srdce souhlasící, je připraveno ke službě uprostřed církve i světa. Běžně jsme schopni pochopit, co se míní tím, když se řekne, že láska sídlí v srdci. A z tohoto popudu vznikají krásné činy i city, ale aby měl

člověk milující Boha integritu, nemůže být opomenuta také intelektová – rozumová stránka jeho osoby, protože srdce není je jedna z mohutností člověka vedle vůle a rozumu.107 Tyto tři mohutnosti jsou v jednotě, jakmile je myšleno: milovat Boha z „celého srdce“.(Mt,22,37). Tato jednota tedy vyžaduje souhlas všech tří, aby bylo dosaženo harmonie v osobě, jejím jednání, myšlení a cítění. Taková harmonie se dosahuje s velkou dávkou osobní trpělivosti, jelikož v každé maličkosti, kterou se učíme, potřebujeme jakýsi cvik a snažení, avšak tady jde o mnohem více, a to o dosahování souladu celé bytosti v okamžiku, kdy se má rozhodnout pro dobré. Sloučit se celou svou silou a zachovat krásné ve svém srdci, vlastně zůstat v Bohu a při Bohu. V pastorační praxi jsme vedeni jednak Boží láskou k tomu, abychom v sobě krásu probouzeli, jednak jsme posláni k tomu, krásu zprostředkovávat druhému. Agapé, kenosis a

caritas procházejí srdcem člověka, aby zasáhly toho, na němž se má uskutečnit skutek lásky v celé své kráse.

104

Srv. ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Člověk, agapická osoba, Olomouc: Refugium, 2008, s. 215. Srv. Tamtéž, s. 212. 106 Srv. Tamtéž, s. 240. 107 Srv. Tamtéž s. 242. 105

26

2.1 Modlitba srdce jako garant udržitelnosti krásy Přesto, že zachováváme řád a jsme poslušní přikázání křesťanských zásad, i tak je možné klopýtnout. Podle Tomáše Špidlíka je člověk „živý organismus v dějinném vývoji“108 V srdci může existovat nadšení, zápal i přesvědčení, je ale samozřejmě vystaveno různým situacím dnešního světa, které není možné předvídat. Ve své svobodě má člověk vždy na výběr a může volit dobré. Může volit krásné. Toto nebezpečí nebo „vyrušení“ je dynamický aspekt jeho srdce. Dynamismus člověka na přímce jeho vlastního vývoje může zapříčinit nestabilitu harmonie, může naše upřímné obrácení zastavit či zabrzdit. Jak udržet svůj střed v pohotovosti k dobrému? Lze vůbec zůstávat stabilně vždy pohotově připraven ke krásnému skutku nebo myšlení? Má člověk možnost vydržet tlak světa a zachovat sám sebe pro dobré? Odpovědí je každodenní základ křesťana: Modlitba. Modlitba účinná, opravdová, upřímná, taková, která se objeví v srdci se svou naléhavostí, spojí se s Bohem a hledá v něm svou pomoc a oporu. Kontemplování Boha v nitru člověka se nazývá modlitba srdce.109 Tomáš Špidlík toto povznesení cituje díky příkladu Teofana Zatvornika, jednoho z nejvýznamnějších autorů ruské spirituality devatenáctého století110: „Modlitba je v pravém smyslu dýchání srdce k Bohu. Pokud se mu tohoto vzletu nedostává

není to modlitba.“111 Tomáš Akvinský říká ve své Sumě teologické, že modlitba je interpretací naděje112. V pastorační praxi bývá nádherným darem usednout s člověkem třeba v nemocničním pokoji a nabídnout mu společnou tichou modlitbu. Doprovodit svou modlitbou srdce druhého a věnovat mu tento čas. Také modlitba za druhé v jejich nepřítomnosti je jistý způsob pastorace a podpory potřebných. Ježíš Kristus se modlil za nás dozajista s krásným úmyslem spasit každého jediného. A při pastoraci či v péči o druhé vycházíme z toho, jak nás to naučil. Bůh – jeho láska se s naším srdcem setká právě v našem srdci v čase modlitby. Otec Špidlík hovoří o modlitbě ticha, které je naplněno dialogem113, jakoby k nám zevnitř přicházel Duch, a ten se v nás modlí. Člověk si je vědom svých skutků ve světě, uvažuje o 108

Srv. ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Člověk, agapická osoba, Olomouc: Refugium, 2008, s. 243. Srv. Tamtéž. Str. 246. 110 FARRUGIA, E. G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu, Olomouc: Refugium, 2010, s. 860. 111 ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Člověk, agapická osoba, in Teofan Zatvornik, Pismo 74, Moskva 1892, s. 403. Olomouc: Refugium, 2008, s. 246. 109

112 113

RATZINGER, Joseph. Věřit, doufat, milovat, Praha: Paulínky, 2010, s. 75. Srv. ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Člověk, agapická osoba , Olomouc: Refugium, 2008 s. 250.

27

nich, zkoumá je, analyzuje, přičemž se snaží o zlepšení svého budoucího jednání. V srdci modlícího člověka však převládá tajemný prostor, který zná jen Bůh. V okamžiku modlitby Bůh vstupuje do všech zákoutí tohoto srdce a proměňuje všechno, i zlé skutky a myšlenky na dobré. Ve středu osoby, je-li srdce čisté, člověk vstupuje do vztahu nejen s Bohem a se vším, co existuje, ale samozřejmě také s bližním. S tím bližním, se kterým utváří společenství a společně prochází pastorační realitou, protože není pouze tím, kdo přijímá Boží péči, ale jako křesťan se na ni automaticky podílí. Poznání tohoto srdce je od konkrétního života neodtržitelné, je provázáno s jeho morálními kvalitami, ale hlavně s láskou, kterou sám žije.114 My, křesťané bychom neměli tříštit různá doporučení k modlitbám, které jsou k dispozici v knihách, třebaže vynikajících. První a jedinečná inspirace nám byla přece už předána naším pastýřem Ježíšem Kristem, který co nejčastěji vstupoval do hovoru se svým Otcem. Když po promluvě o následování mluvil v Lukášově evangeliu o každém, aby vzal svůj kříž a následoval jej, připomněl, že někteří „neokusí smrti, dokud nespatří království Boží“.(Lk 9, 27). A týden nato vzal Petra, Jana a Jakuba na horu, kde se při modlitbě proměnila jeho tvář a i roucho mu zářilo, což mohli učedníci vidět. (Lk 9,28-30). Mluví se zde o záři – Ježíš se proměnil do podoby, která je vnímána jako krásná. To vede i nás k následování takové proměny právě cestou vnitřní modlitby, při které odpadají třeba i zlé myšlenky, aby člověka nabádaly k hříchu.115 Modlitbou srdce rozpouští krása dobrého úmyslu zlo, jež by mohlo vzniknout a intelekt se přizpůsobí srdci, jelikož je posílen ve své čistotě. 116

2.2 Krása v života člověka, která se realizuje v lásce Základem života člověka je obdarování Otcovou láskou. Prostřednictvím této lásky se vytvoří a potvrdí opravdové pouto mezi Stvořitelem a Bohem.117 Není třeba dodávat, že Bůh je láska, také můžeme říct, že i člověk je touto láskou zasažen. Jeho vnitřní svět je na lásce založen, stejně jako jeho tvořivost, jeho vnější vztahy ve společenství i společnosti. Ontologie – jako nauka o bytí a jsoucnu v tomto vztahu říká, že základem člověka je účast v Duchu svatém na lásce Boha Otce. Dva další rozměry této lásky jsou vůle a poznání. Boží Bytí je Láskou, jak o

114

Srv. ŠPIDLÍK, T. Nové cesty pastorální teologie, Člověk, agapická osoba, Olomouc: Refugium, 2008, s. 245. Tamtéž, s. 247 116 Tamtéž. 117 Srv. RUPNIK, I. M., Nové cesty pastorální teologie, Realizace člověka spočívá v lásce, Olomouc: Refugium, 2008, s. 355. 115

28

tom hovořili i totéž prokázali církevní otcové 118, Láskou, která se chce darovat. Jsme-li činní v pastoraci, láska by měla být dotazem při přijímacím řízení a pracovním nástrojem k dosahování krásy. Přestože jsou ve světě člověka odlišnosti, stejně tak odlišní lidé, láska tím prochází a v odlišnosti hledá spojení pro krásné soužití, hledá v praxi mezilidské cesty. „Absolutní bytí je srozumitelné právě proto, že je Láskou.“119 Je spojením tří božských Osob, které se podílejí na společenství s taktéž absolutním porozuměním. Předmětem i cílem pastorační práce je porozumění a spoluúčast. Láska zároveň slučuje i poznání rozumu, tvoří doslova organickou tkáň mezi všemi obory lidského vědění. Nestaví toto vědění v protiklad, nýbrž staví všechna hlediska jako přínos k všeobecnému poznání. Láska je jakási „spojka“, díky které může krása prorůstat do světa skrze Boha. Marko I. Rupnik doslova píše: „Láska je ten nejsilnější magnet ze všeho, co existuje.“120 Díky svému dostředivému pohybu do sebe přijímá, prostřednictvím Ducha Svatého sjednocuje a vytváří integrované vědomí v celistvosti. To díky lásce a její přitažlivosti naše lidské vztahy vznikají a utvářejí společenství, rodiny, komunity. Přes mnohé rozdíly v kultuře, vzdělání, sociálním prostředí a dispozicích člověka má přesto láska dar stmelovat a uhlazovat, dávat ve světě místo každému a pomáhat nacházet své poslání. I v takovém světě, jako je ten náš - ve kterém vládne konzum, bída, války, povrchní kulty těla a reklamní společnosti, které nutí nespokojeného člověka podřídit se diktátu peněz a nesmyslného užívání zboží. Díky tomu, že člověk touží po dobru – po kráse, v neutěšenosti vlastního životního příběhu, propadá skepsi, že této hodnoty nedosahuje. Uvědomuje si svůj hřích, a tak si dává různá předsevzetí ke zlepšení své situace, která přináší úspěch nebo uspokojení a kolotoč se roztáčí. Rupnik říká, že uspokojený člověk není šťastný.121 Je to proto, že poznává jen část dobra, kterého dosáhne – a to pouze toho „svého“. Uspokojený člověk se dá přirovnat k někomu, kdo se najedl na oběd a večer bude mít zase hlad. Uspokojování potřeb úspěchu je vlastně nekonečný kolotoč hladovění a přesycení bez štěstí. Aby byl člověk šťastný, musí projít procesem bolestným, ve kterém přiznává sám sobě vnitřní nenaplněnost, ale také osvobozujícím. Štěstí je duchovní stav, kterého se dá dosáhnout sebeobětováním a samozřejmě velikonočním tajemstvím naplněným Bohem Utěšitelem. V pastorační práci se lze setkat s lidmi, kteří jsou věkově dávno za mládím a takzvaným úspěchem. Vychovali děti,

118

Srv. RUPNIK, I. M., Nové cesty pastorální teologie, Realizace člověka spočívá v lásce, Olomouc: Refugium, 2008, s. 355. 119 Srv. Tamtéž. s. 356. 120 Tamtéž. s. 360. 121 Srv. Tamtéž. Str. 364.

29

dlouhá léta pracovali, „užívali“ si právě ten konzumní úspěšný život spojený se spotřebou

času i věcí, peněz, aniž došli štěstí a vnitřního míru. Setkávám se s manželi, jejichž věk se blíží sedmdesátce, kteří v byli v dětství pokřtěni v církvi a možná s rodiči párkrát do kostela a společenství přišli, pak se však jejich zájem vytratil spolu s produktivním zaměstnáním. Nečekaně jsem je potkala u kostela vytrhávat plevel navzdory jejich viditelným tělesným handicapům. Velmi mne překvapilo jejich nadšení do práce a zeptala jsem se jich: „Proč jste mi nic neřekli? Pomohla bych vám“. A oni vstali z kolen a manžel s úsměvem povídá: „Sestro, my si taky chceme odpracovat svoje hříchy za celý život.“ Od té doby je vídám v kostele pravidelně. Tiché, smířené, vědomé si dlouhé prodlevy, kdy nepotřebovali ani Krista ani společenství, přesto jej opět našli. A to je krásné opětovné shledání s Kristem a vlastním hříchem. Láska Ježíše Krista se nás vždycky dotýká, vždycky je šance, že skrze ni můžeme realizovat svůj život.

2.3 Hřích jako překážka k vidění krásy Hřích zdržuje člověka od cesty, činí si nárok na jeho pozornost, znásilňuje dobrý úmysl, aby ho zhatil a krásu pošlapal. Hřích je provinění proti rozumu, pravdě, svědomí, také proti pravé lásce k Bohu a bližnímu, když lpí příliš na určitých věcech, kterých se neumí vzdát.122 Výborně o tom píše Rupnik v kapitole o hříchu: hřích – soukromý hřích člověka jsou vlastně „projevy sebezatvrzelosti egoistické uzavřenosti.“123 Spočívá v odmítání vyjít ze stavu sebeutvrzování, z totožnosti Já. Hřích zakrývá člověku realitu, kterou pro stín a temno nevidí, protože by ze sebe musel vyjít… Obětovat se. Vydat se Bohu a druhému člověku. V hříchu je

člověk omezen svou vlastní vůlí, tato vůle chce mít a ovládat svět pro sebe samého, prosazovat se. V zajetí tohoto hříchu nevidí nic kromě sebe, je uzavřený, neschopen se obětovat, pustit k sobě druhou osobu, natož pustit do sebe Boží světlo. Nezáleží na tom, jak je takový člověk inteligentní, přesto není schopen poznat význam a princip stvořeného – tedy Logos, skrze který bylo všechno stvořeno. A tak je vůle hnána řídit všechno kolem sebe, omezuje se na rozum jakéhosi uživatele – či konzumenta času zde na zemi. Jak je uvedeno v předešlé kapitole – takový člověk není šťastný. Nevidí pravdu stvoření. Jeho rozum nerozeznává lásku, která otevírá pravdu a ospravedlňuje svůj pokřivený přístup k sobě a ke světu. Egoismus či sobectví člověka uzavírá do sebe a pro sebe. Nevidí krásu 122

Srv. KKC 1849, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2002. RUPNIK, I. M. Nové cesty pastorální teologie, Realizace člověka spočívá v lásce,Olomouc: Refugium, 2008, str. 365. 123

30

v dávání a lásku vnímá pokřiveně. Druhý – ve smyslu bližního pro egoistu neznamená nic jiného, než možný prospěch. Lásku zkažený rozum nepoznává. Ale Bůh má nekonečnou trpělivost a chce být součástí lásky mezi všemi lidmi. Avšak, aby se takový člověk změnil, či změnit chtěl, nelze jej přesvědčovat, jaký má být, protože nepochopí objektivně zamýšlené rady. Pro pastoraci je důležitá agapická vize osobnosti, která umožňuje vidět člověka, jaký skutečně je – komplexně.124 Viděno prakticky je možnou cestou navázat zdravý, rovnocenný, láskyplný vztah s dotyčnou osobou, aby zakusila, co se jí snažíme říci. Rozmlouvat s ní ve svobodě, nikoliv poučovat bez toho, aniž by se cítila povinována přijmout něco, s čím nesouhlasí. Tou cestou je především láska a láskyplná shoda, v tom je krása komunikace. Rupnik má na mysli rozmlouvat s člověkem prostřednictvím lásky. Bůh Stvořitel přece svůj obraz vtiskl do člověka, tedy církev jako opravdové společenství svobodných lidí může být tím pravým prostředím, ve kterém taková osoba nalezne sama sebe v pravdě. Díky poselství pastorální teologie, můžeme být v církvi v pastorační praxi přítomni jako doprovod na cestě očištění a odpuštění každému,

vytvářet s ním jednotlivé svobodné vztahy.125

V těchto důležitých vztazích skrze dosvědčené poznání lze přijmout víru a začít žít svou víru vlastní, neboť jen skrze dosvědčené poznání lze Boha poznat. I v evangeliích je nejautentičtější poznání, které se uskuteční, setkání s Kristem. Pastorace vztahem a dosvědčováním je nejbližší kontakt pastorujícího a pastorovaného. V Janově evangeliu je tím svědkem již v prologu Jan Křtitel jako důvěryhodný svědek. Dosvědčovat krásu poznaného Krista je v praxi velkým úkolem. První slova, která Jan Křtitel pronáší o Kristu jsou: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích

světa.“ (Jan 1,29). Nemluví o hříchu jako o jednom hříchu ani o hříchu lidí, ale o hříchu světa. Protože je něčím, co pochází z nespravedlivého řádu věcí.126 Hřích zabíjí, dostává lidi do zajetí potlačováním přirozeného stavu věcí a nutí člověka se mu podřídit. Symbolika beránka a oběti je ukázkou smíření. Jan se odvolává na Starý zákon s tím, že tento beránek – Kristus – se však nestává obětí jen jako jeden akt smíření. Každoroční bohoslužebná židovská slavnost i každodenní oběť smíření se provádí v chrámech. Zde jde o dvě souvislosti s označením Krista za Syna Božího a zároveň Beránka Božího, který vstupuje do Jordánu a je pokřtěn Duchem Svatým. Termín „křtít“ má význam ponořit, nasáknout127. 124

Srv. RUPNIK, I. M. Nové cesty pastorální teologie, Realizace člověka spočívá v lásce, Olomouc: Refugium, 2008, s. 371. 125 Srv. Tamtéž. s. 373. 126 Srv. Tamtéž. s. 377. 127 Srv. Tamtéž.

31

Křest tedy není jen jakási obvyklá očista, ale zároveň ponořuje člověka do Ducha Svatého,

čímž zaručuje dokonalý kontakt mezi člověkem a vodou, utvrzuje jeho osobu o přítomnosti tohoto Ducha v budoucím životě, aby jím prostupoval. Apoštol Pavel sám řekl, že „pouze

v Duchu Svatém lze vyznat, že Ježíš je Pán.“ Toto téma se dotýká naléhavosti spásy a potřeby Spasitele, ale také víry, která určuje další kroky toho, kdo vyzná hřích, přijme do srdce Krista a přijme křest jako svou další životní cestu.

2.4 Krása jako východisko pro pastoraci Láska k bližnímu skrze Boha je krásou. Marko I. Rupnik na úvod kapitoly použil citát Vladimíra Solovjova: „Mé poznání Boha, jež ve mně přijímá jiný, je láska k přijímajícímu,

předmětně nazíraná – třetím – láska k jinému je krása.“128 Z tohoto citátu vychází, že co je pro subjekt – osobu - pravda, je pro jeho objekt láska k němu, ale pro nazírajícího je krásou. Pravda, Dobro a Krása představují triádu nikoliv různých principů, ale jeden duchovní život, který je nahlížený z jiných úhlů pohledu. Duchovní život člověka v jeho středu je Pravdou, působení člověka znamená Dobro. Třetí

člověk tento proces vyzařovaný navenek vidí jako Krásu. Jestliže tyto tři principy od sebe odtrhneme, stává se činnost jednoho druhému jen neplodnou snahou.129 Apoštol Pavel sám

říká, že bez lásky je každá naše činnost k ničemu. (1K 13,2-3). Může tedy pastorace probíhat bez lásky? V dnešním světě, kde jsou měřítkem štěstí peníze a úspěch, kde děti zapomínají na své staré rodiče, je smutným faktem, že člověk platí i za projevy lásky, protože se bojí, že na něj svět zapomene, že nebude milován. Někdy je vidět, jak je zatěžko pro určité lidi udělat laskavost bez kompenzace v penězích, v protislužbě, jak si cení své důležitosti na trhu práce, že do ní zahrnou i obyčejný laskavý skutek. Degradace lidskosti v pravém slova smyslu bohužel stále trvá. Vždycky však bude pravdou, že láska se nedá uplatit. Přece se najdou osoby a lidé, kteří dokážou být potřebnému nablízku, aniž by očekávali něco nazpět. Není žádným překvapením, že o krásná srdce těchto lidí se stará krásný pastýř Ježíš Kristus spolu s Otcem a Duchem Svatým. Láska takového člověka prostoupí, vyzařuje z něj, rozpíná se a je 128

Srv. RUPNIK, I. M. Nové cesty pastorální teologie, Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, s. 573, in SOLOVJOV, V. Tri rječi v namjat Dostojevskovo, in Sobranije sačinenii, III, Žizň s Bogom, Bruxelles: 1966, s. 203. 129 Srv. Tamtéž.

32

připravena stát se láskou podle obrazu Božího. Je to krása, která se stává viditelnou, zve druhé do duchovního světa, nabízí královskou cestu.130 Rupnik doslova píše: „Život prostoupený láskou je krásným životem.“131 Vladimír Solovjov takovou lásku prorůstající člověkem srovnává s diamantem,132který se obrušuje k dokonalosti. To láska jistě dokáže. V pastoračním snažení platí to samé povolání, které nám určil Pán, když mluvil o úzké cestě, která vede k životu. (Mt 7,14). Jsme skrze lásku, kterou v nás Bůh aktivoval přímo povoláni ke kráse. S touto kompetencí jsme schopni jako služebníci udělat mnoho dobrého.

2.5 Přínos Vladimíra Solovjova k tématu krásy Už v první kapitole o vysvětlení pojmů – konkrétně u pojmu dobro jsem se v závěru opírala o názor Vladimíra Solovjova. Ve druhé kapitole věnované sborníku Nové cesty pastorální teologie, Krása jako východisko je rovněž patrný Solovjovův vliv. Tento skutečně křesťanský filozof a intelektuál devatenáctého století zaujímá v tématu o kráse velkou roli a jeho myšlení značně pomohlo k utváření mého konceptu: krása spolu s dobrem v životě křesťana, proto jej nelze v tomto ohledu vynechat, neboť mne velmi ovlivnil i během studia a jeho vstup do mého uvažování o kráse zanechal znatelnou stopu na mém osobním vnímání této kvality, ať už se jedná o jeho spisy Krása v přírodě či Ospravedlnění dobra, myslím, že bez jeho pohledu by byla tato práce poněkud ochuzena. Solovjov byl člověkem víry, Michelina Tenace zaníceně říká, že byl „mužem církve, který

uznával a miloval tři křesťanská vyznání i judaismus v jediné lásce Kristově a v nakažlivé víře v jedinečnost jeho církve“.133 Byl považován za velmi pokorného člověka, jenž nahlíží na život z obrácené perspektivy – tedy Boha, který na nás hledí. A to je pro něj kritérium velikosti, pravdy, svatosti a krásy.134 On sám se své pokoře považoval za „podnož“, za „stoličku Boží moudrosti“.135

130

Srv. RUPNIK, I. M. Nové cesty pastorální teologie, Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, s. 575. 131 Tamtéž. s. 574. 132 Tamtéž. 133 TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000. s. 11. 134 Srv. Tamtéž. 135 Tamtéž.

33

Pro křesťanské studium krásy je pro nás, čtenáře, důležitý pohled ne Solovjova filozofa, nýbrž také Solovjova teologa. Krása je pro něj „teologickým místem“.136 Na krásu se dívá jako na všejednotu, jednota je subjektem, z níž duchovno, kterou vytváří, vyplývá, a o němž krása vypovídá. Klade si otázku, zda může křesťan nalézt v kráse plnější výraz toho, co hledá. Křesťanské myšlení hledá Pravdu, je vázáno na konání Dobra, my tuto vizi chceme naplnit také, avšak Solovjov se ptá, co je tato krása, která je schopna obsáhnout hmotu i ducha?137Nejedná se o estetickou filozofii, ale o teologii jednoty, Přítomnosti, Vtělení a konečného Proměnění.138Jednota v Kristu je dokonalým boholidstvím, celé stvoření je chtěné a milované Bohem stvořitelem, které daroval člověku. Začínáme-li tedy hledat a zakoušet krásu v přírodě, zjišťujeme, že v ní – ve stvoření, funguje určitý dynamismus, který přesahuje hru následných jevů, které se v ní objevují, včetně viditelných změn, Solovjov viděl, že právě krása nám naznačuje, že vývoj má v přírodě určitý smysl. Téměř vždy se u něj setkáme s příkladem diamantu, který vlastně pochází z „obyčejného“ uhlí, ovšem vybroušením se z něj stává diamant.139 V kráse se objevuje paralela mezi historickým a kosmickým vývojem. Příroda směřuje k objevení

člověka, lidské dějiny směřují ke vtělení a k příchodu Bohočlověka. K tomu, abychom viděli krásu v přírodě jako předzvěst Království však existují překážky, protože se dosud vyvíjí, není ve svém eschatologickém140 stavu, a proto Bůh člověka pověřil, aby k této proměně přírody přispíval svou dokonalostí a také uměním.141 Podle Solovjova

člověk pouze krásu v přírodě nekontempluje, také z ní sám tvoří. Například krása umění je do jisté míry výraznější jako znamení než krása přírody, jelikož člověk do hmoty vkládá duchovní skutečnost a hmotu pak povyšuje do úlohy schránky, která je pro ducha nezbytná. Krása je proměněním hmoty a úkolem umění je přepodstatňovat a zduchovňovat náš skutečný život142. Z tohoto důvodu je podle Solovjova nutný nový projekt estetiky, která by byla schopna takto na krásu a umění nahlížet. Pravá estetika, kterou nazývá pozitivní, by se měla zabývat novými – prorockými obzory.143 Jak jsem uvedla ve druhé kapitole „o realizaci v lásce“ u Marka I. Rupnika, stejně tak Solovjov vidí lásku jako médium či prostředníka, skrze kterého 136

TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000. s. 11. Srv. Tamtéž. 138 Srv. Tamtéž. 139 Tamtéž. s. 21. 140 Eschatologie-nauka o posledních věcech, které nastanou na konci času. Srv..RAHNER, K., VORGRIMLER, H. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009. s. 108. 141 Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000, s. 22. 142 Srv. Tamtéž. 143 Srv. Tamtéž. s. 23. 137

34

je možno spatřit krásu také jako nehmotnou skutečnost. Láska toto umožňuje právě v lidských vztazích. Umožňuje člověku vidět, co nevidí druzí, je schopna v milované osobě odhalit také Boží obraz. Krása je opravdovým spojencem, neboť přetváří a proměňuje člověka v Božího syna a lidstvo v království Boží. Příroda se díky kráse stane rájem a obraz Boha se v člověku zjeví díky lásce. Solovjov vidí Boha jako lásku a jednotu, která právě „jako bytí je to, co

miluje“144. Láska je spojením lidského a božského a krása je jednota duchovního a fyzického. Následuje krásný příměr, převzatý od F.M. Dostojevského: „Krása zachraňuje svět,

protože vlastně znamená „láska zachraňuje svět.“145 Krása Solovjovova je v srdci teologie Zjevení, teologie toho, co je skryté, stává se viditelným, také teologie Boha, jenž se stal

člověkem a skrze Ducha přítomností neviditelného v dějinách. Víra stojí na Vtělení, Kristově Vzkříšení a konečné proměně vesmíru. Solovjovův přístup je právě proto tak zásadní, protože pro něj je krása blízká víře a neredukuje ji na pouhý estetický subjekt146. Krása také přivádí ke spáse. Bez krásy dobro ztrácí svou přitažlivost, bez kterého by mezi dobrem a zlem nebyl žádný rozdíl, proto dobro tuto sílu přitažlivosti má mít, a stejně tak pravda. Pro toho, kdo nedovede rozeznat krásno, ztrácí svědectví bytí svou věrohodnost147. Solovjov se při rozlišování mezi krásným a ne-krásným nevyhýbá konfrontaci s posledním cílem božsko-liských dějin. „Krása zachraňuje svět, když cestou spásy, kterou ukazuje, je

jednota a láska, jak je Kristus s konečnou platností ve jménu každého člověka žil.“148Solovjovovu myšlenku, že krása, modlitba a láska jsou trojí vtělení, které je neodmyslitelné od jednoty, jež je pozitivní pravda všeho dobře shrnuje Von Balthasar slovy: kdo neumí zakoušet krásu, neumí se ani modlit a dříve nebo později nebude schopen milovat149. Tato naléhavá myšlenka je podpořena vizí, že k usmíření mezi lidmi či národy dochází právě cestou krásy. Nejen ve smyslu pro harmonii, ale zároveň v jakési průzračnosti, která dovoluje vidět jedno v druhém a přetvářet jednoho, který souhlasí s přeměnou ve druhého. Podle jedné ruské legendy se pohané účastnili bohoslužby v kostele Svaté Moudrosti a vrátili se krásou obráceni.150 Solovjov klade krásu do popředí, aby dokázal, že křesťanské náboženství je „nadřazené“, protože krásu spatřuje v jeho liturgii, a to nejen pro její estetickou hodnotu, ale především pro její duchovní obsah a poselství v pravém náboženství. 144

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000. s 23. in SOLOVJOV, V. Lecons sur la divino-humanité, Paris 1991, s. 112. 145 Tamtéž. 146 Srv. Tamtéž. s. 24. 147 Srv. Tamtéž. s. 25. in VON BALTHASAR, H.U., La gloire et la croix, I, Apparition, Paris, 1965, s. 17. 148 Tamtéž. 149 Srv. Tamtéž. 150 Srv. Tamtéž. s. 35.

35

Přesvědčivě je krása v liturgii viděna v eucharistii, kde se střetává vztah mezi viditelným a neviditelným,151je zprostředkován církví a ta je jako společenství Království začleněna vesmírem do vzájemného všeobecného sdílení. Vrátím-li se opět k tématu hříchu, který jsem otevřela ve druhé kapitole, Solovjov jeho kořen spatřuje v odmítání lásky. Hřích je činitelem zkázy, ale láska je teologický princip finálního proměnění. Stvoření bude osvobozeno od hříchu tehdy, až duše najde sílu proměnit tělo láskou, neboť duchovní člověk je obrazem lásky a jednoty, která se v lásce uskutečňuje, a duchovní člověk je vtělená krása podle Bohočlověka Ježíše Krista a jeho obrazu.152 Solovjov vlastně přichází s myšlenkou integrovat všechno do Krista, přesněji: jeho estetika znamená umění integrace do Krista. Dostávám se k otázce a problému „spasit svět“. Solovjov si přetvořil Dostojevského citát, tedy slova knížete Myškina z knihy Idiot: „krása spasí svět“ na „krása zachraňuje svět“. U Dostojevského totiž výchozím bodem pro myšlení není krása v přírodě, nýbrž krása ženy. Tato krása dosahuje své plnosti jestliže v jedné bytosti vyjadřuje nebo v některé jiné vytváří jednotu153. Boholidským a jedinečným vyjádřením takové krásy je pak Kristus. Ve vzájemném sdílení v církvi dochází k uskutečňování tohoto principu. V liturgii je toto sdílení předjímáno a jako krása a jednota dosahováno mezi lidmi a Bohem a mezi lidmi samotnými navzájem. Dostojevský viděl takovou jednotu v eschatologickém řádu. Solovjov však vidí jednotu v kráse přírody a umění, Dostojevského názor dle Solovjova patří dějinám.Po smrti Dostojevského, který byl jeho přítelem, věnuje právě jemu spis Tři přednášky na paměť

Dostojevského154, kde se ptá: „Proč Dostojevskij řekl, že krása spasí svět?“155 Odpovídá si: Protože „svět nebude spasen silou“156. Ve svém spise uvádí, že Dostojevskij nikdy neodděloval pravdu od dobra a od krásy a nikdy nevyvyšoval oddělenou krásu od dobra a pravdy. Vidíme tedy, že vztah dobra a krásy zde neustále neoddělitelně koreluje. Podle Dostojevského je dále absolutní idea nekonečná lidská duše, která se zjevila v Kristu, je schopná přijmout do sebe celou nekonečnost božství, je zároveň nejvznešenějším dobrem, nejvyšší pravdou a nejdokonalejší krásou. A toto vedlo Dostojevského k výroku, že „krása

spasí svět“157. Solovjov si naléhavě uvědomuje stav lidského společenství, že to není stav 151

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000. s 36. Srv. Tamtéž. s. 37. 153 Srv. Tamtéž. s. 44. 154 Srv. Tamtéž. in SOLOVJOV, V. Trois diskurs á la mémoire de Dostoievski, Oeuvres, III. s. 203. 155 Tamtéž. s. 45. 156 Tamtéž. 157 Srv. Tamtéž. s.45. 152

36

pravého lidstva a je nutné, aby se proměnil. Tento proces proměny vidí právě ve znamení krásy. Jedná se u něj o problém života, nikoliv o teoretickou otázku diletanta nebo myslitele158. Uvědomuje si také nebezpečí, které ohrožuje krásu. Jsou to proudy, které vyjadřují krásu, činí ji bezmocnou a neužitečnou. Má na mysli realismus, estetismus a psychologismus. Tyto teorie jsou vlastně principy, které jsou v rozporu s tím, co skutečně krása je, jsou to rozličné formy materialismu, jakési osudné zplodiny logického zákona, redukující lidského ducha odloučením od božské pravdy.159 V dopise paní Lapšinové (citovaném v Ecrits francais, s. 343-344) sám přiznává, že v dospívání byl horlivým materialistou. Nechápal, jak mohou vzdělaní lidé být zároveň také křesťany. Vysvětloval si tuto skutečnost zvláštním pomatením mysli či pokrytectvím. Teprve později dospěl k tomu, že jeho úvahy neměly žádný základ, neboť materialismus podle něj nikdy neměl nic společného s rozumem nebo svědomím, ale je to fatální výsledek právě logického zákona, jež přivádí lidského ducha k absurditě a odpoutává jej od božské Pravdy160. O realismu říká, že oslavuje skutečnost, ale připisuje jí takovou hodnotu, že je schvalována i ve své hrubosti. Estetismus podle něj vidí teorii „umění pro umění“ nebo čistého umění, skutečnost chce utvořit jakýmsi hezkým způsobem „libovolným a nicotným“ a z krásy pak v konečné fázi činí „marnou zábavu“161. Umění je podle jeho názoru produktem setkání mezi skutečností, světem a člověkem, skrze schopnost pravé krásy, jež působí mocně a do hloubky

na skutečný svět“162. Když říká zlepšovat a tvořit spatřuje Solovjov obsah umění či jeho poslání skrze krásu a ve skutečném zlepšení skutečnosti. Takovéto zlepšení má být nové a krásné stvoření, má se odpoutat od realismu a takzvaného „umění pro umění“. Realismus totiž má snahu zlepšovat, ale netvoří nic nového, „umění pro umění“ chce tvořit „nové krásno“, ale to není podrobeno soudu dobrého a lepšího. Psychologismus Solovjov zcela odmítá. Původ estetického cítění by se neměl směšovat s estetickou otázkou po přirozené povaze krásna163. Příklad udává ve spisu La deuté dans la nature (s. 178-179): Organická chemie i přes svůj význam, jaký pro biologa má, nenahradí jeho vlastní botanická a zoologická studia, ani psychofyziologická analýza estetických jevů nikdy nenahradí opravdovou estetiku164.

158

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000, s.46. Srv. Tamtéž. 160 Srv. Tamtéž. s. 47. 161 Srv. Tamtéž. s.47. 162 Srv. Tamtéž. 163 Srv. Tamtéž. s. 48. 164 Srv. Tamtéž. 159

37

Ještě jiný způsob označuje jako nedostačující a ten nazývá abstraktní metafyzikou, tedy učením, podle kterého bytostný obsah krásy je tvořen jako objektivace objektivně vyjadřující kosmickou vůli, podle které tedy všechno, co je, je objektivací kosmické vůle165. Díky tvrzení této teorie bychom museli připustit, že všechno, co je, je krásné. Solovjov si však klade otázku: můžeme připustit, že všechno, co je, je krásné?166 Určitou odpovědí je v tomto případě nemožnost chtít dokázat, že například žížala je stejně krásná jako Trojská Helena, což by znamenalo sebevražednou estetickou teorii167. Hlavním tvrzením Solovjova je, že krása v přírodě vyvolává otázku záchrany světa a krása sama spočívá ve zlepšení skutečnosti, což je vhodně položený estetický problém. Co se týče umění v jeho vnímání, co je neskutečné, to není schopné uchopit celou skutečnost a proměnit ji a učinit krásnou. Dalšími úlohami krásy bylo podle Solovjova zachránit umění a zachránit myšlení. Poslání umění a krásy mají tentýž úděl: úkolem umění je uspořádávat skutečnosti, což znamená uskutečňování božského principu v přírodě.168 K porozumění poslání umění je nám třeba správně smýšlet o smyslu dějin a života. U záchrany myšlení je u Solovjova patrný hluboký nepokoj, protože odpovědnost za správné myšlení a správné předkládání pravdy je posláním, které má vysokou hodnotu. Tvrdí, že nesprávné myšlení je neospravedlnitelné.169 Dotýká se i nedbalosti, s jakou křesťané hlásali a promýšleli křesťanství, za kterou jsou zodpovědní, neboť zavinila odpad lidí od víry a lhostejnost ke křesťanství. Myšlení má „otvírat široké obzory k budoucnosti“170 a předmět tohoto poznání má být svázán s pravdou, tedy se vším. Vztah myšlení ke skutečnosti má být prorocký, nikoliv analytický, jinak je neplodný.171 Přichází s názorem, že máme-li pochopit význam nějakého faktu, měli bychom mít schopnost vidět jeho souvislost také se vším, co je mu podobné. Tyto principy uplatňuje a krásu zkoumá a pozoruje v jejích „dvou skutečných a účinných

oblastech“172, a to je v přírodě a umění. Pro pochopení Solovjovova uvažování je nutné vycházet z přesvědčení, že „pro člověka

nemůže být nebe bez země“173. Příroda je podle něj proces ve vývoji a týká se života nerostného, rostlinného, živočišného, lidského i božského, aby se mohla dokonalost 165

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000, s.49. Srv. Tamtéž. 167 Srv. Tamtéž. 168 Srv. Tamtéž, s. 50. in SOLOVJOV, V. Critiques des principes abstraits, Oeuvres, II, s. 352, 169 Srv. Tamtéž. 170 Tamtéž. 171 Srv. Tamtéž. s. 51. 172 Tamtéž. 173 Tamtéž. s. 51. in SOLOVJOV, V. La justification du bien, s. 248. 166

38

uskutečnit dokonalým způsobem, tedy má se týkat i oblasti hmotného života. Duchovní skutečnost je od té hmotné neoddělitelná. Zkoumal krásu ve všech těchto pěti oblastech a uvedl příklady, které objasňují univerzální význam krásy. Ve zkratce lze uvést definice takto: kámen existuje, nežije, ani neumírá. Principem krásy je světlo, když se spojí s prostou hmotou tvořící kámen. Rostlina žije – život je větší než neživá hmota kamene. Lze zde nalézt první spojení krásy nebes a pozemského prachu.174 Živočich má duši, žije, má živočišné vědomí sebe. Tímto vědomím nazývá Solovjov jistou pravidelnou shodu nebo vzájemné působení mezi vnitřním životem určitého jsoucna a jeho prostředím, které je obklopuje.175 Živočich má paměť, která si pamatuje a předvídá všechno, co potřebuje k životu, což je vlastně vědomí ve svém živočišném stadiu. Živočichové život tedy pouze pociťují. Na rozdíl od prvních třech „říší“ člověk je schopen chápat život v jeho absolutním principu. Vědomí má s ostatními společné, avšak liší se schopností pojmout pravdu, která vše spojuje.176 Člověku je vlastní obsáhnout a spojit všechno. V takto se vyvíjející přírodě se krása projevuje ve všech stupních existence skrze „světlo, život, vědomí a ducha“177. Prvním principem krásy v přírodě je pro Solovjova světlo. Krása je pak osvětlená hmota nebo vtělené světlo. Světlo spojené s hmotou krásu vyvolává.178 Znovu se opakuje příklad diamantu: chemické složení diamantu je stejné jako v uhlí, ale pouhá hmota nedovede vysvětlit jeho krásu. Je krásný teprve pro hru, která se odráží v paprscích světla spojených s hmotou a nabízí očím zářivé broušené plošky krásy dokonalé.179Krása není jen ve hmotě ani jen ve světle, obojí ji působí ve svém vzájemném vztahu. Světlo je vzhledem ke hmotě nadhmotným principem. Jejich vztah je tedy vztahem mezi hmotným a nehmotným, náleží do řádu spojení bez oddělení a smíšení a vyjadřuje krásu, jak právě lze u diamantu dobře vidět. Solovjov zde mluví o proměně hmoty, do které se vtěluje jiný, nadhmotný princip,180je to vtělení ideje. Doslovně se vyjadřuje ve spisu La beauté dans la nature: „Krása je výsledkem

vzájemného působení výkladu dvou činitelů…ideální princip se zmocňuje hmotného faktu a vtěluje se do něho; hmotný prvek ze své strany tím, že v sobě ztělesňuje ideální obsah, mění se

174

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000, s. 52. Srv. Tamtéž. 176 Srv. Tamtéž. 177 Tamtéž. s. 53. 178 Tamtéž. s. 54. 179 Srv. Tamtéž. 180 Srv. Tamtéž. s. 54. 175

39

a prosvěcuje“181. Tato idea je skutečná jako je světlo skutečné vhledem ke hmotě, proto je ze subjektivního lidského hlediska nezávislá, existuje proto, že si existovat zaslouží. Je-li hodna existence, pak znamená absolutno.182Idea, o které Solovjov hovoří v kráse, se má chápat jako všejediná a „trojjediná“183, protože se v ní završuje nejvyšší dobro, po kterém člověk touží, pravda, kterou myslíme, ve vtělení, které jí poskytuje krásu, a proto krása vyjadřuje nebo ztělesňuje všejedinou ideu, dobro a pravdu, která je hodna existovat. Pro Solovjova krása znamená vtělení a zhmotnění ideálního principu, přičemž nedává výrazu idea význam, který je výsledkem úvah myslící bytosti.184 Proto je jeho teorie tvořena nikoliv teorií estetiky, ale teorií absolutna. Solovjov tedy říká, že krása v přírodě objektivně existuje, tvrdí, že příroda není ke kráse lhostejná – na rozdíl od některých tvrzení, že krása je pouze v subjektivním lidském vědomí a v přírodě není o nic více krásy než dobra či pravdy.185Krása existuje objektivně, protože je objektivním jevem v obecním plánu vývoje. Krása v přírodě u Solovjova mluví o Bohu a jeho stvoření.186 Vidíme v ní Boží záměr, Boha ve všech věcech a dovoluje nám jednat tak, aby byl přítomen v každé věci. Je přesvědčen, že příroda je dobrým stvořením, mluví o dobrém Bohu a člověku dává žít v kráse.187 Co se týče vztahu přírody a umění, či umělecké krásy, Solovjov uznává skutečnou krásu přírody, avšak kráse umění připisuje vyšší hodnotu, protože umělec vytváří krásu na vyšším stupni, tvoří určité předměty, nové stavy, určitou krásnou novou skutečnost, která by bez něj neexistovala, tvoří tedy novou skutečnost. A tím je cíl, kterého má dosahovat umění v kráse. Krása je zde přítomnost pravého bytí, bytí pravdivého a dobrého, což znamená jednoho188. V umění „jsme svědky proměny fyzického života v život duchovní. To patří do oblasti

náboženství. Umění a náboženství jsou skutečnosti, které opravdu jsou na stejně hluboké úrovni“189. Zázrakem a zároveň úkolem umění je zduchovnit a přepodstatňovat náš život, ve skutečnosti však umění usiluje pouze o to, co náboženství doopravdy uskutečňuje ve svátostech. Umění se však často omezuje na jakési předvídání negativním odrazem, se kterým se spokojí. Jeho nedostatečnost je způsobeno bezmocností ideje, kterou umělec ztělesňuje

181

TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova, Olomouc: Refugium, 2000, s. 55. in SOLOVJOV, V. La beauté dans la nature, s. 185. 182 Srv. Tamtéž. 183 Tamtéž. s. 56. 184 Srv. Tamtéž. 185 Srv. Tamtéž. s. 62. 186 Srv. Tamtéž. 187 Srv. Tamtéž. 188 Srv. Tamtéž. s. 72. 189 Tamtéž. s. 73. cit. in SOLOVJOV, V. Trois diskurs á la mémoire de Dostoievski, Oeuvres, III, s. 187.

40

v uměleckém díle. Umění by mělo ztělesňovat ideu – jak bylo řečeno výše – která je hodna existence. Tato idea však nevzniká v umění. Solovjov vypořádává s tímto probléme otázkou: jakou má člověk doopravdy úlohu v údělu hmoty? Jaký je vztah mezi krásnem, dobrem, pravdou a údělem člověka?190 Zduchovňování člověka a jeho duchovní život je dán vývojem, který znamená vyšší stupeň vzhledem k osvětlování hmoty, jelikož Duch je vzhledem k člověku více než světlo vzhledem ke hmotě. Světlo hmotu činí krásnou, ale neproměňuje ji, kdežto Duch člověka proměňuje v člověka duchovního, v ducha vtěleného v těle, kterému byl slíben věčný život191. Krása duchovního života je v jeho spojujícím, proměňujícím a eschatologickém působení. V procesu proměny, kterým jsou jednak dějiny a který vyjadřuje krása, musí být proměněn především

člověk. Je povolán, aby se stal chrámem Ducha, církví, která je proměněným vesmírem, a ten je celý krásou. V Solovjovových myšlenkách zní naléhavá potřeba skutečně nové evangelizace. Je v tomto případě možné přijmout výzvu krásy? Mohu si pomoci citátem Berďajeva: „každé dosažení

krásy ve světě je pokřesťanštěním (christianizací)“192. Solovjov věří, že umění – tedy krása může sloužit k proměně lidských vztahů. Dílo Vladimíra Solovjova je dle mého názoru nepřekonatelně nadčasové právě tím, že svět potřebuje proměnu. Když dokáže člověk změnit své myšlení, dokáže vnímat druhého, jeho potřeby, dovede se modlit a v lásce spatří krásu Božího záměru, vize Solovjova se jistě naplní.

190

Srv. TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Olomouc: Refugium, 2000. s. 187. Srv. Tamtéž. s. 77. 192 Tamtéž. in BERDIAEV, N. Spirito e libertá, Milano 1947, s. 458. 191

41

3 Podněty pro „krásnou pastoraci“ ve vztahu s Bohem Bůh sám ocenil svět již na prvních stránkách Bible jako „dobrý a krásný“193.(Gn 1,25). Bůh stvořil člověka, jako první ho oslovil a nabídl mu z lásky vztah. Nikoliv ze své moci, ale ze své lásky k němu. V knize Genesis na úplném počátku v první kapitole stvořil Bůh člověka, aby byl jeho obrazem. (Gn 1,27). Rozhodl se sám ze sebe, že se o člověka bude starat a dá mu všechno potřebné k životu a nad to ho nikdy neopustí, jak říká Mojžíš Jozuovi v Dt 31, 7-8: „Buď rozhodný a udatný, neboť ty vejdeš s tímto lidem do země, kterou Hospodin přísahal dát

jejich otcům. Ty jim ji předáš do dědictví. Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě, neboj se a neděs.“ Základem lidského života je vztah či vztahy, kterým náleží péče, bez níž zaniknou a práce přijde vniveč. Člověk se má s vírou podřídit vůli Boží, který se mu zjevuje a tak s ním tento důvěrný vztah navázat.194 Je to v podstatě první nabídka jakéhokoliv vztahu vůbec. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Člověk, zrozen z lásky, dostává nejen život, ale zároveň dar vztahu, dar vzájemnosti. A nadto získává svou první (pastorační) péči, která se mu dává. Hospodin se projevuje jako starostlivý otec, jež pečuje o svoje děti. Boží logika je zde velmi čitelná a jasná, jednoznačně vedoucí k prvotnímu zakušení pastorace člověkem. Dobro rovná se krása, krása, jak jsme

četli u Rupnika, se realizuje v lásce, a s tím péče o druhého úzce souvisí. Péče je pastorací a bez ní nejsme schopni existovat a vyvíjet se jako lidé v lidskosti. Být člověkem a být člověk znamená rozdíl a tím je právě lidskost. Zda jsme skutečně vyučeni v lidskosti, na to ukáže náš osobní vztah s Bohem. Láska a přátelství s Bohem spočívá ve sdílení dobra, v jednání. Bůh s námi sdílí jeho dobrotu a my milujeme Boha pro něho samého, jeho dobrota vůči nám je důvodem naší lásky195. Láskyplnou Boží péči nacházíme nejen v první knize Genesis, ale ve většině knih Písma svatého a také především v odkazu našeho Pána Ježíše Krista. Hospodin vepsal svoji péči nejen ve Stvoření, ale také svou nekonečnou pomocí izraelskému lidu na všech jeho cestách a při všech útrapách, které zakoušel. Například vyvedením z egyptské země: „Vyvedl jsem tě

z egyptské země, z domu otroctví“ (Dt 5,6). Svůj vztah chce potvrdit také v přikázáních a hned v prvním přikázání dává člověku najevo, že je jediný Bůh a jediný Pán, jemu se bude klanět a jemu sloužit.

193

ŠPIDLÍK, T. Cesta ducha, Olomouc: Refugium, 1995, s. 29. KKC 154. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2002. 195 BENEŠ, A. Božské ctnosti, Praha: Krystal OP, 1997, s. 67. 194

42

Toto přikázání není výhrůžka, ale je to vyjádření starostlivého Boha, který chtěl svůj lid chránit před bohy nepravými, zhoubnými, bohy přinášejícími člověku utrpení a dezorientaci ve světě už tak plném chaotických vztahů. Pravdou je, že Bůh nás miloval jako první. Desatero přikázání rozvádějí odpověď lásky, a člověk je vyzýván, aby ji dal Bohu.196 Ve všech deseti přikázáních jsme uváděni do správného vztahu k Bohu a k lidem, jsme vyučováni v lásce a chráněni před vlastní záhubou. Prvotní pastorace tak jakoby proběhla a probíhá z iniciativy Boha Stvořitele, kterou láskyplně a do krajnosti naplnil Ježíš Kristus svou obětí pro každého z nás. Bůh Otec má s člověkem záměr, jsme účastníky Boží pedagogiky, ikdyž se zjevoval lidstvu postupně a odstupňovaně, doprovází nás neustále k celistvosti.197 Ježíš doplňuje Boží přikázání, když je tázán na to, které je to první: „Slyš, Izraeli!

Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ A hned druhé: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ A dodává: „Žádné jiné přikázání není větší než toto.“ (Mk 12,29-31). Přikázání o lásce ke svému bližnímu je naplnění krásné pastorace. Tomáš Špidlík v knize

Živé slovo říká, že láska k Bohu je od lásky k bližnímu neoddělitelná. Bude-li člověk milovat druhého tak, jako jej miluje Bůh, tato láska je více než všechna přikázání.198Pro druhého konat z lásky dobré věci, prokazovat péči, být nápomocen, milovat, jedině tak může přinést

člověk člověku upřímný užitek, který oba dokáže změnit. Nemůžeme měnit nikoho, když sami nenabídneme to nejlepší ze sebe a předtím jsme neprošli vlastní proměnou v lásce. Nahlédneme-li do psychologické terminologie, vztahem se rozumí potřeba člověka již od malého dítěte získávat pocit bezpečí prostřednictvím svých blízkých a využívat při tom různých mezilidských vztahů199. Tyto vztahy mají tři kategorie: pohyb k lidem, pohyb proti lidem a pohyb od lidí. Při pohybu k lidem, což jsou hlavně ti nejbližší, se člověk snaží získat dobrou vůli a setrvávat v blízkosti osoby, která je pro něj nejsilnější. Jde-li proti lidem, vyjadřuje tím nedůvěru vůči společnosti, a konečně, pohybuje-li se od lidí, ze vztahů se naprosto vymaňuje. Má totiž pocit, že mu nikdo nerozumí a nikomu na něm nezáleží. Zdravý lidský vztah nevylučuje ani jeden ze tří pohybů člověka, ale tyto se vzájemně doplňují. Problém nastává tehdy, když se

člověk cítí nejistý, vztahy se stávají extrémními či

napnutými.200 196

KKC 199, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2002. ALBERICH, E., DŘÍMAL, L. Katechetika, 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 108. 198 ŠPIDLÍK, T. Živé slovo,Olomouc: Refugium, 1997, s. 314. 199 DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti, teorie Karen Horneyové, Portál, Praha, 2003, str. 53. 200 Srv. Tamtéž. 197

43

Vidíme, jak je zdravý lidský vztah nutný pro život člověka. Všichni máme potřebu - touhu být milováni, chráněni a přijímáni takoví, jací jsme. Vztah je vlastně vyjádřením naší existence: jsem tady, potřebuji sebe sdílet s někým, kdo mi rozumí, kdo mne vyslechne, kdo mi pomůže a bude mne mít rád. Vztah je také osobním projevem: také toužíme dávat náklonnost, lásku a bezpečí. Carl R. Rogers zároveň uvádí, že každý jedinec má tendenci k sebeaktualizaci, o kterou usiluje. Zde patří nejen potřeba potravy, bezpečí a nezávislosti, sebeřízení, ale také právě ono naplnění díky opravdovým mezilidským vztahům.201 Shrneme-li obecně vztah jako takový, není možné se mu přímým způsobem vyhnout. Snad leda v extrémních případech, které se objevují

v lidských příbězích, například kruté

zacházení rodičů s dítětem, odmítání péče, vražda novorozeněte. V takových podmínkách vztahy vznikají obtížně nebo nevznikají nikdy a jsou to nepřirozené a velmi škodlivé jevy ve společnosti, mající původ v předchozím ublížení. Běžně jsme lidmi s utvořenými vztahy od našeho narození a ty trvají až do konce našeho života. S každým lidským jedincem, s nímž přijdeme do styku, navazujeme vztah. Zcela logicky prahneme po kladných zpětných vazbách s lidmi. Rupnik komentuje

chybějící vztahy, jejichž absence je tak silná, že otřásá člověkem

v základech nejen v psychické rovině, ale „útočí na samotnou podstatu toho, co se týká jeho

bytí jako osoby“202. Problematika vztahů není pro člověka vedlejší, a i největší štěstí, ke kterému chce člověk dojít se vztahů dotýká. Vztahy jsou tím, v čem je člověk schopen v nejvyšší míře prožívat rozměr ráje.203Avšak hlavně díky pomoci Boží můžeme utvářet vztahy krásné a naplňující. Jak naznačil Rupnik ve druhé kapitole – realizací v lásce.

Čerpat pomoc ze vztahu s Bohem je hlavní „motor“ pro navazování, utváření a udržování mezilidských vztahů. Dalo by se, koneckonců, říci, že Bůh je krásný právě proto, že je dobrý. Augustin ve Vyznáních říká, že všechno bylo stvořeno Otcem z lásky. Volá k Bohu: „Otče,

Kráso všech krás…“204 A jinde se vyznává: „…Tvá velikost a krása jsi Ty sám…“205 V první kapitole je uvedeno , že Bůh je nejvyšší dobro a krása. Bůh stvořil člověka. Dal mu požehnání a pověřuje ho vládou nad zemí a ostatním tvorstvem. Člověk má být obrazem Božím a zde Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad

mořskými rybami, a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ 201

Srv. DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti, teorie Karen Horneyové, Portál, Praha, 2003, str. 53. RUPNIK, I. M. Nové cesty pastorální teologie, Spirituální četba skutečnosti,Olomouc: Refugium, 2008. s. 158. 203 Srov. Tamtéž. 204 AUGUSTINUS, A. Vyznání, Praha: Kalich. 2006, s. 72. 205 Tamtéž. s. 117. 202

44

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26-27) Třikrát se zde opakuje plán Boha stvořitele – chce, aby člověk byl obrazem Božím. Aby žil, pracoval, v souladu se zákony Boha a tím naplnil úmysl Hospodina. Když Hospodin říká, „že to bylo dobré“, septuaginta říká kale (krásné). Hebrejština říká „velmi krásné“206. Člověk je tedy z pohledu Hospodina velmi krásné dílo Boha. Boží pedagogika je jasná už od začátku tomu, kdo pozorně sleduje, jak Hospodin hovoří. Je nejen stvořitel krásného – světa, člověka…, je zároveň tím, kdo ovlivňuje, učí, dává pokrm, výchovu. Vede – je tedy pastoračním vzorem. Jeho pastorace je zaměřena k plné realizaci krásy. Pastorace začíná u Boha. A jaká by mohla být pastorace, když jejím původcem je sám Bůh, než krásná.

3.1 Vztah „krásného pastýře“ Ježíše Krista k člověku Zde se konečně dostávám k otevření slova a pojmu pastýř. V první kapitole jsem se dotkla slova kalós – krásný a zároveň dobrý. Oba pojmy již byly nastíněny.V Janově evangeliu se

říká: „Já jsem dobrý pastýř“.(10,11) Septuaginta říká kalós. Kristus tedy říká: „Já jsem dobrý (krásný) pastýř.“207 Spojuje oba principy: krásu i dobro.

Milovat člověka a péče o člověka jako taková se

dostává do konfliktu v okamžiku, kdy si uvědomíme, že bez lásky ke Kristu bychom to nedokázali ani prožívat, ani praktikovat, či pokoušet se o to, protože naše láska k lidem není tak dokonalá, jako byla ta Ježíšova. Přesto, když jeho lásku zakusíme, skrze ni se „prodíráme“ k druhému. Kristus nás od toho okamžiku provází celým životem, jsme „jeho“, nic není tak bezpečné, jako odevzdat se jeho péči. Ona je vpravdě krásná jako on. Od ní se všechno odvíjí – od jediného krásného pastýře208. V Bibli se slovo pastýř objevuje obrazně i doslovně. Tímto slovem se označují ti, kteří mají na starost ovce, ale také ti, kteří pečují o lidi, ať už se jedná o pastýře lidské nebo božské.209 Péče, kterou věnovali lidem mohla být politická nebo duchovní. Povolání pastýře je stejně staré jako Ábel (Gn 4,2) a bylo velmi náročné a těžké. Pastýři se museli starat o své svěřence, chránit je před divokou zvěří, hledat v suché krajině vodu, přivádět zbloudilá zvířata

206

UMLAUF, M. Přednáška – pastorální teologie, Vidět krásu,CMTF KV, Olomouc, únor 2009 Srv. Tamtéž. 208 Srv. Tamtéž. 209 Srv. DOUGLAS, J.D. Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 2009, s. 736. 207

45

zpět do stáda.210 Ideál pastýře byl silný, nesobecký a oddaný, avšak bylo to početné povolání, vyskytovali se v něm i takoví, kteří ve svých povinnostech selhali, objevovali se i násilníci. Toto povolání však měli lidé ve velké úctě, jak lze vidět ve Starém zákoně, kde je Bůh zobrazován jako pastýř Izraele. (Gn 49,24). Takový pastýř měl moc v hněvu stádo rozehnat, ale také svolat zpět, jestliže mu odpustil. (Jr 31,10). V Novém zákoně je nejvyšším pastýřem Ježíš Kristus (Žd 13,20 a Pt 2,25 nebo Pt 5,4).211 Jeho poslání dopodrobna zpracovává Janovo evangelium v podobenství O dobrém

pastýři.212 V doslovném překladu se zde objevuje řecké slovo kalós, tedy krásný, ale zároveň také překlad zmiňuje: vhodný, čestný, dokonalý, prospěšný.213 Řeč je tedy o krásném i dobrém

pastýři. „Já jsem dobrý (krásný) pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (J 10, 14-16). Překlady slov a výklad evangelií tedy skutečně dokazuje, že Ježíš je krásným pastýřem. Jak si ovšem poradit s představou jeho fyzického vzhledu? Dá se i tam mluvit o kráse? Církevní otcové – Justin Filozof, Tertulián, svatý Cyril Jeruzalémský či svatý

Irenej

zdůrazňovali, že Pán byl ošklivý.214 Své tvrzení opírali o Izaiášův text, který líčí Krista umučeného, který neměl podobu ani krásu a jeho vzhled byl takový, že bychom po něm netoužili.215 (Iz 53, 2-3). Také Apoštol Pavel naznačuje, že Pán nebyl tělesně pohledný: „Sám

sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7) Apoštol Pavel hovoří o ponížení – o kenozi. Tady je chápána jako nedostatek či nepřítomnost krásy.216 Toto je však kenoze v té nejkrajnější podobě. Proti tomu Egon Sendler v knize Ikony Krista hovoří o tom, že od 4. století se šíří názor, že Kristus byl velmi krásný.217 Opírá se o žalm 45/44: „Krásou vynikáš nad lidské

syny.“218Například u svatého Augustina přistupuje ještě prvek morální, který souvisí s kalós, a tedy krásný i dobrý. Podle něj se Pánův vzhled měnil podle důstojnosti diváka. Pro nehodné byl ošklivý a pro dobré krásný219. Nám musí postačit výrok Dionysia z Furny, popis, který

210

Srv. DOUGLAS, J.D. Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 2009, s. 736. Srv. Tamtéž. 212 Srv. Tamtéž. 213 Srv. PRACH, V. ŘECKO - ČESKÝ SLOVNÍK, Praha: Springer, 1942, s. 277. 214 Srv. SENDLER, E. Ikony Krista. Víra, umění, liturgie, teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2010, s.27. 215 Srv. Tamtéž. 216 Srv. Tamtéž. 217 SENDLER, E. Ikony Krista. Víra, umění, liturgie, teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2010, s.27. 218 Tamtéž. 219 Srv. Tamtéž. 211

46

pochází z byzantského kázání o ikoně Panny s názvem O povaze Pána, jak nám ho předali ti,

kteří ho viděli na vlastní oči.220 Idea Kristovy skutečné krásy je popsána takto: tělo Pána je lidské a zároveň božské, tři lokty vysoké, hlava zakloněná. Hlavní rys jeho tváře je jemnost. Má krásné oči i krásný nos, spojené obočí, pleť v barvě pšenice, nazlátlé vlasy a černý vous. Prsty na rukou jsou krásně souměrné, dlouhé a čisté. Charakter je jednoduchý jako povaha jeho Matky.221Pro mou práci není sice nezbytný přesný fyzický vzhled Krista, zabývám se spíše jeho krásou vnitřní a skutků, přesto není na škodu informace o idei Kristovy krásy, která byla určující pro celé byzantské umění. Krása totiž zůstává základem celé byzantské estetiky.222

Ikona223 vyjadřuje posvátnou malbu, kterou umělec provedl zvláštní technikou na dřevěné desce a která se předává celá staletí. Nejstarší ikony jsou malovány enkaustikou, technikou, při které jsou barvy spojeny voskem a nanáší se žhavým železem.224 Původ ikon sahá do počátků křesťanství a nejstarší, které se dochovaly jsou zhruba z pátého či šestého století. Ikony odrážejí víru církve v tajemství vtělení.225 Zmiňuji se zde o nich proto, že nám při přednáškách byla ikona předložena jako okna do Božího světa.226Zachycuje liturgické dění, které nám vstupuje do života, vnáší světlo a krásu do pravdy, vidíme skrze ni tvář Boha. Vrátím-li se opět k veršům o Dobrém pastýři, v doslovném překladu se zde objevuje řecké slovo kalós, tedy krásný, ale zároveň také překlad zmiňuje: vhodný, čestný, dokonalý,

prospěšný.227 Řeč je tedy o krásném pastýři. „Já jsem dobrý (krásný) pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (J 10, 14-16) Který jiný pastýř, než ten jediný a krásný, v němž je dobro a láska k ovcím, by mohl dát život a zase jej dát? V těchto verších je nesmírná hloubka, oznámení se týká závažnějšího problému, než jen metaforického sdělení. Kdo miluje tolik, že se obětuje pro své ovce? Skutečná krása není v povrchním pohledu, je v darování sebe samého. Opakem ne-krásného pastýře, chceme-li nepravého je ten, který utíká, když přichází vlk. Ježíš zde říká, že kdo je najat jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, ten je opouští. Krásný pastýř a nepravý pastýř – v tom je velký rozdíl. Co je lepší pro člověka? Držet se krásného 220

Srv. SENDLER, E. Ikony Krista. Víra, umění, liturgie, teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2010, s.28. 221 Srv. Tamtéž. 222 Srv. Tamtéž. 223 FARRUGIA, E.G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu, Olomouc: Refugia, 2010, s. 402. 224 Srv. Tamtéž. 225 SENDLER,E. Ikony Krista. Víra, umění, liturgie, teologie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2010, s.28. 226 UMLAUF, M. Přednáška – Pastorální teologie, Vidět krásu, Olomouc, únor 2009. 227 Srv. PRACH, V. ŘECKO - ČESKÝ SLOVNÍK, Praha: Springer, 1942, s. 277.

47

pastýře, který při něm bude stát, nebo jít za tím nepravým? Volba je jasná. Dobrý pastýř volá své ovce jménem. Zná je. Martini hovoří o takové lásce Krista k nám, která je tak vážná, že v ní jde o život i smrt228. Tomáš Špidlík v Živém slovu spojuje smysl jména a rodiny: stávají se tak vlastními229. Ježíš své ovce – svěřence - přijímá za vlastní, je za ně zodpovědný a zná je jménem. Člověk plný nejistoty poznává toho, komu na něm záleží – Krista – a nechá se jím vést, jde za ním. Co je dobré, má pro člověka hodnotu v tomto světě, má pro něj přítomnost i budoucnost. Krásná pastorace je taková, která chce poznat člověka osobně, touží po vztahu, chce pečovat o milovaného. Krása volá. I ty ovce, které nejsou z jeho ovčince. Ježíš je zároveň dveřmi, je cestou. Poselství spočívá zároveň v legitimnosti pastýře230: Syn sestoupil z nebe, je vtělené Slovo, je legitimním pastýřem, vchází vchodem, neboť je vyslán Otcem, který mu otevírá dveře a svěřuje mu ovce.231 Ježíš je volá jménem na znamení důvěry a svěřuje jim identitu.232 Jedny z nejkrásnějších veršů Nového zákona jsou slova Prologu Janova evangelia říkají: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“(J 1,1-5) Už v knize Genesis čteme, že světlo bylo dobré, bylo krásné, Hospodin tvoří svým Slovem. Teď nám své Slovo posílá jako světlo. Osvětleni světlem už nikdy nebudeme tápat ve tmě. Tma v srdci člověka nedává světlu prostor. Janovo evangelium má spoustu okamžiků, kdy se podobenství ztrácí v řeči ještě mnohem nepřístupnější pro

běžného člověka. Celým

evangeliem prostupuje myšlenka Ježíšova příchodu od Otce na svět a jeho návratu ze světa k Otci. Na světě zanechává svou církev, je s ní však trvale spojen Duchem svatým, který v církvi zpřítomňuje a dále rozvíjí dílo vtěleného Krista. „Milujete-li mne, budete zachovávat má

přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce.“. Slibuje, že nenechá své milované osiřelé a přijde k nim, svět ho neuvidí, ale ti, kteří ho znají, to dovedou. Toho, kdo jej miluje, bude milovat i Otec i on. Je to nádherný způsob, jak Kristus vyjadřuje svým

228

MARTINI, Carlo M. Studijní texty z pastorální teologie. Olomouc: Refugium, 2002, s. 45. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo,Olomouc: Refugium, 1997. s. 150. 230 VOUGA, F. Teologie Nového zákona, Jihlava: Mlýn, 2009. s. 305. 231 Srv. Tamtéž. 232 Srv. Tamtéž. s. 306. 229

48

milovaným svoji starost a péči, předesílá nikdy nekončící zájem o své ovce. Vše zaštiťuje Otcem. Nyní se vraťme k Prologu Janova evangelia. „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého

člověka, to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“. (J 1,9-11). Zachytíme možná lítost, kterou evangelista projevil ve verších o „vlastních“, kteří Krista nepřijali. Nepoznali světlo, neslyšeli slovo, neodkryli krásu. A přesto ti, jež pochopili viděli jeho slávu. Sláva znamená výsluní. Sláva toho, který nám přinesl spásu je nepřekonatelně krásná, protože je schopna milovat každého nepatrného. Že Kristus byl za svého života krásným pastýřem a opatrovníkem, čteme v evangeliích často. Nelze vynechat místo, kde se sklání k maličkým dětem. Ježíši přinášeli nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Učedníci, když to uviděli, zakazovali to. Zřejmě to považovali za obtěžování svého Mistra.233 Ježíš si je přesto nechával zvát k sobě. Zdůrazňoval, že kdo nepřijme království jako dítě, ten do něj jistě nevejde. (Lk 18,15-17). Z Ježíše v tuto chvíli promlouvá nesmírná něha k těm maličkým, laskavá péče se setkává s radostí jim být nablízku. Stále se setkává s lidmi zkroušenými, nemocnými, hladovějícími tělesně i duchovně, s lidmi, kteří mu spílají, i kteří se na něj poutají jako břemeno, nemá nic než trochu času na svoje tiché modlitby…, a přece natahuje ruce po dětech, je jejich opatrovník, těšitel, léčitel, ochránce. Fyzický věk přesto nepředpokládá duchovní zralost, myslí se tím spíše „duchovní svěžest234“ přijímat pravdu jako dar. Ne náhodou vidíme častý výjev této situace na obrazech a v rodinách, kde jsou děti. Krásná péče, tak by se dal nazvat takový obraz. Starejte se o své děti, o ty slabé, menší, zranitelnější – to vzkazuje láska skrze krásu konání Ježíše Krista. Je nám neustále připomínáno, že na světě nejsme sami za sebe, ale spolu s ostatními. Máme nést břemena jedni druhých, abychom se podpírali na cestě. Pastorace má být služba pro druhého.Pochopí-li

člověk krásu konání, pochopí také krásu evangelia. Krása pastýře je jako svátost, jako znamení jednoty člověka s Bohem. On své ovce nenutí, aby šly za ním, ale promlouvá k nim krásným hlasem.235 Ten hlas ovce dobře znají. Jeho hlas není manipulací – je nabídkou. Jeho péče neskončí ani po jeho odchodu ze světa: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!

Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“(J 14, 1-2). Ježíš ujišťuje své učedníky, že 233 234 235

Srv. Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991. s. 143. Srv. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo. Olomouc: Refugium, 1997. s. 10. Srv. UMLAUF, M. Přednáška – Pastorální teologie, Vidět krásu. Olomouc: únor 2009.

49

se jistě vrátí. Naléhá na jejich víru. Jinak by jim neříkal, že jim připraví místo.236 Slibuje jim, že je vezme k sobě, aby poznali Otce, ale musí vejít skrze něj. Ježíš Kristus – krásný pastýř dává život, není to povrchní pohled na pomíjitelnost nějakého zážitkového okamžiku, on dává život v hojnosti, prochází s člověkem všechna jeho úskalí. Otec jej miluje, právě proto, že on ten život dal jemu a Syn člověku. Nezasloužený dar, nezasloužená péče. V tomto obětování shledáváme, že jsme obdrželi dar, a budeme-li s ním umět zacházet a chovat se při pochopení jeho krásy, tak, jak nás Kristus učí, staneme se i my krásnými lidmi. Je zřejmé, že Kristus s námi v pokračování jeho díla počítá. Chce nás potřebovat, protože ví, že my se bez něj neobejdeme. Krása jeho jednání má dalekosáhlý morální význam: v septuagintě slovo kalós není jen výrazem pro krásnou věc, člověka, situaci, má morální obsah. Jak bychom se mohli stát krásnými lidmi, kdybychom se neotevřeli Kristu a jeho vedení, nenechali sebou „prorůstat“ vnitřní krásou radostné zvěsti? Jak bude volit člověk při vypjatém rozhodování: zvolí povrchní radost a konečný život ve tmě anebo zvolí světlo a krásu Krista? Věřím, že zvolí to druhé. O světle konec konců hovoří Matoušovo evangelium takto: „Vy jste světlo světa. Nemůže

zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen, a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré (krásné) skutky vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5, 14-16) Světlo v nás má vzbuzovat motivaci. Jsme viděni a posilováni při konání skutků, které se Bohu líbí. Máme směřovat ke světlu. Ve světle je jasnost poznání, láska, dobro, krása, spása237. Ve tmě je tápání, nelad, nepochopení, tvrdost jednoho vůči druhému, neochota jednoho druhému pomoci, naslouchat, nést, podat pomocnou ruku. Ve tmě je smrt. Obhajuji tedy krásu konání podle vzoru Kristova proti ošklivosti lenosti v konání lidském, proti konzumnímu přežívání bez víry a naděje. Dávno ve Starém zákoně se ozývají hlasy o příchodu Syna, který lidstvo spasí. V knize Izajáš slyšíme prorokova slova: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to

je S námi Bůh).“ (Iz 7, 14). Předem zaznívá krása naděje. Lidé potřebovali naději v někoho, kdo se o ně postará. Potřebovali v životech, které směřovaly ke zmaru vidět světlo naděje. Hleděli do budoucnosti a očekávali příchod toho, kdo pomůže nést jejich břemena. Není to snad krásná pastorace, pomůže-li člověku ten, kdo dokáže z jeho života snímat těžkosti? A to není zdaleka všechno: krásná pastorace není jen snímání břemen, ale také dávání se jeden druhému pro něj. Ve Starém zákoně zazní příslib, v Novém probíhá aktualizace, která trvá až dodnes. 236 237

Srv. Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991. s. 191. Srv. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo, Olomouc: Refugium, 1997. s. 262.

50

Všechno začalo narozením Ježíše panně Marii ve městě Betlémě. Na svět nepřišlo obyčejné lidské dítě, protože jeho otec je Bůh, ale dítě Boží, po jehož položení do jeslí Anděl Páně zvěstoval pastýřům, že se jim narodil Boží Syn, a všude kolem se rozzářila sláva Páně. Jestliže chápeme slovo „rozzářila“, chápeme i slovo „krása“ ve smyslu toho Božího dobra a lásky, která se nám darovala. Zář, která dává světlo. Člověk ve tmě touží zase vidět. Zároveň, protože se Ježíš narodil v Betlémě, má to ukazovat na pravost Mesiáše z rodu Davidova, s tím souvisí i motiv pastýře, protože i David v mládí pastýřem byl238. Nic temného nezáří, ale jestli v narození Krista vidíme záři, zakoušíme krásu, protože chápeme, že se nám děje něco mimořádného. Krása Božího narození probouzí v lidech cit, radost. Když slavíme tuto událost každoročně v kostelích s ostatními lidmi, máme tendenci chovat se k sobě lépe, dáváme si pozornost, podáváme si vřele ruce, obdarováváme se, posíláme si úsměvy se všemi, i s těmi, které neznáme, nasloucháme bez dechu Slovu a jsme ponořeni do krásy hluboko uvnitř sebe. Ti, kteří spolu dlouho nepromluvili, se v těch chvílích usmiřují, rodiče chtějí vidět úsměvy na tvářích svých dětí a děti na tvářích rodičů. Přátelé se zvou ke společnému stolu, rodiny se stmelují. Lidé na ulicích se zdraví a přejí si všechno dobré a kdo je v tísni, bere se v opojení krásou okamžiku Narození pod střechu, aby nezůstával v chladu a sám. Faráři mají krásné promluvy a lidé jim visí na rtech, a co víc: touží, aby tak, jak se cítí v tuto chvíli, se cítili stále. Člověk roztává, láska jej otevírá pro dobré. Pouhé narození dítěte Božího člověka vychovává v lásce k bližnímu, aniž by jej k tomu někdo nutil a předepisoval mu, co má udělat. Najednou každý ví, že nejdůležitější je, aby ostatní – ne on sám – byli šťastní. Krásná pastorace malým bezbranným dítětem nemá v dějinách obdoby, ale děje se. Když se člověk zamiluje, objekt jeho lásky je krásný ve všem i ve svých nedostatcích. Avšak zamilovat se do Krista přináší krásu věčnou, stabilní a nekončící. Oč větší je ta jeho k lidem. Stáváme se lepšími díky němu. Už od svého narození zachovávala Maria slova o zalíbení Boha ve svém srdci. Lidstvu se zrodila krása v naději právě v narození Ježíše, a my jej slavíme znovu a znovu, abychom v té kráse setrvávali. Už odmalička byl Ježíš jiný než ostatní děti – ve dvanácti letech se rodičům ztratil v Jeruzalémě, kde setrvával v chrámě mezi učiteli, naslouchal jim a dával otázky. Už tehdy udiveným rodičům pověděl, že jeho místo je tam, kde jde o věc jeho Otce. (Lk 2,49). Sám věděl o své poslušnosti k Bohu Otci, pro kterého jednou začne svou velkou pouť.

238

Srv. Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991. s 107.

51

Vše se potvrdilo jeho křtem v Jordánu a sestoupením Ducha svatého, a hlasem z nebe: „Ty

jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Bůh potvrdil svého Syna. (Lk 3,22). A zhruba od třiceti let, jak píšou evangelia, začíná Ježíšova cesta, kterou započal na poušti, aby se plný Ducha svatého utkal s ďáblem, přemohl jej a šel sloužit a učit. První, co upoutá v souvislosti s tímto tématem – krása v pastoraci – je právě začátek

činnosti, kdy říká v synagóze, že žádný prorok není vítán ve své vlasti. (Lk 4,24). Slova v Prologu Janova evangelia také říkají, že vlastní ho nepřijali. Je v tom paradox: narodí se Boží Syn, přijde nám sloužit a „my“ lidé ho nepřijmeme a všichni máme podíl na jeho utrpení. Ježíš má ztížené podmínky, není vítán, je vysmíván, záhy pronásledován, ale to ho neodradí, aby miloval ty, které přišel vést, milovat a léčit. Jeho pastorační činnost – jeho péče o člověka probíhá bez jeho uznání a také bez honoráře. Občas se ho někdo ujme, ale většinou nemá, kam by hlavu složil. Díky bezpodmínečnému úsilí Ježíšovy lásky k nám, přehodnocujeme dosavadní skladbu životních cílů, zjišťujeme, že péče, kterou prokazujeme svým blízkým, má-li být upřímná, pro nás nemá být prostředkem k finančnímu ohodnocení, ale prostředkem k lásce. Proč by jinak v pastorační praxi působili dobrovolníci, kteří nechtějí zaplatit a nabídnou svůj čas a pozornost někomu v tísni či někomu handicapovanému? My, a mluvím za ty, kteří pracují denně s lidmi jakkoliv znevýhodněnými, bychom měli mít na paměti, že krása pastorace se nedá penězi vyjádřit. Krása pastorace je pouze v lásce k bližnímu. Láska není zištná a touto bezzištností se dosahuje krásy v jednání. V Lukášově evangeliu jsou krásné momenty Ježíšovy pastorace spojené už s vírou. Člověk uvěří krásnému pastýři a dostane se mu pomoci. Dostane se mu potvrzení víry. V Kafarnaum učí v synagóze a vyhání zlého ducha z posedlého (Lk 4,31-37), pak na tomtéž místě vkládá ruce na mnohé. Chtějí-li jej zástupy zadržet, odpovídá jim, že musí zvěstovat Boží království také ostatním městům. Byl k tomu poslán a dobře to ví. Poslouchá svého otce. Povoláním učedníků se obklopuje pomocníky. Povolává rybáře u břehu Genezaretského jezera, ukazuje jim jejich malou víru, protože nechytli ani jednu rybu a on jim přikáže spustit sítě na hlubinu. ( LK, 5,4). I my jsme většinou v různých společenstvích a nejsme sami. Poslání sloužit souvisí úzce se vztahy – tvoříme je, abychom sdíleli dobré i zlé v praxi, abychom měli kolem sebe ty „své“. Stejně tak má Ježíš svoje učedníky, které nazývá přáteli. Pak následuje opět uzdravení malomocného, ochrnutého, povolání celníka, a ti všichni ani chvíli nepochybovali o jeho zachraňující moci. I uzdravení v sobotu obhájil láskou k pomoci bližnímu. Reaguje krásně navzdory zákonu, jemuž byl člověk Izraele podřízen. Učí nás chovat se podle aktuální potřeby někoho strádajícího a ne jen podle toho, co vždy přikazuje 52

zákon (Mojžíšský). Učí nás krásně jednat. V pastoraci neexistuje zavírací doba nebo přestávka na oběd, pokud jsme voláni k někomu, kdo nás prosí o pomoc a je bezmocný. Máme milovat své nepřátele, dobře činit těm, kteří nám ubližují a neprokazovat dobro jen těm, kteří milují nás, ale všechny milovat, dávat a nepožadovat nic nazpět. Máme být milosrdní, jako je milosrdný náš Otec. (Lk 6,27-36 ). To je příklad krásné pastorace a krásy ryzího lidského jednání ve světle evangelia. Nabádá nás, abychom si nevybírali, komu se má pomoci a za co nebo za kolik peněz. Krásné jednání přivádí k dobru a to je jedinou odměnou. V podobenství o posuzování druhých nás Ježíš nabádá, abychom nesoudili, nezavrhovali a dávali. Nemyslí, tím, abychom se lhostejně dívali nalevo napravo, ale abychom byli dobří: „Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lk 7,38). Chceme-li přece prokazovat dobro, není v té chvíli důležité, jestli člověk, kterému podáváme pomocnou ruku, zhřešil, protože právě nyní potřebuje naléhavě pomoc. A člověk člověku má být bratrem a ne jej soudit a zavrhovat. Krása dobra je nad všechny pochybnosti o hříších druhých. Tomáš Kempenský píše ve svých Čtyřech knihách o následování Krista, že každého máme milovat pro Ježíše, ale Ježíše pro něho samotného.239 Ježíš je nám pastýřem a zároveň bratrem. Ježíš je hoden „zvláštní lásky“, protože jediný ze všech přátel je dobrý a věrný240. Neexistují lepší důvody, abychom se stávali horlivými v péči o lidi blízké i neznámé, než péče Krista přítele a bratra. Vzhledem ke své autoritě činí Ježíš své chování základem morální povinnosti, je to kritérium volby: jeho chování je hodno následování. Normou je všechno, co dělá241. Dnešní zodpovědnost za víru a život Božího lidu ve víře spočívá hlavně na duchovních pastýřích242.

3.2 Příklad dobra a krásy v podobenstvích Nového zákona Nelze vypsat všechny Ježíšovy láskyplné činy pro nás, práce by byla příliš dlouhá. Avšak pro všechny pracovníky v pastoraci jsou právě evangelia velkou nekončící inspirací. Stačí do nich nahlédnout a pomoc se nabídne sama. Velkou zásluhou evangelistů je tato stále aktuální zvěst vděčně přijímána lidmi celého křesťanského světa, kdykoliv klesají ve své práci 239

KEMPENSKÝ, T. Čtyři knihy o následování Krista, Cesta, 2001, str. 81. Srv. Tamtéž. 241 Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání. Papežská biblická komise, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 67. 242 JAN PAVEL II. Veritatis Splendor. Praha: Zvon, 1994, s. 119. 240

53

na mysli. Evangelia jsou oživovány Duchem Kristovým a tak udržovány v našich srdcích. Nás všech, potřebných. Výrok o stromu a ovoci (Lk 6, 43-46) v pastorační praxi ukazuje výsledek, jak je vlastně zacházeno s tímto podobenstvím. Je-li dobré – krásné, pak dobrý – krásný strom – nedává špatné ovoce. V jednání se ukazuje pravost a cena člověka. V první kapitole o morálním dobru píše Solovjov – o jeho nutnosti a následném štěstí toho, kdo dobře koná. Tomáš Špidlík dodává, že je to „krásné vyznání hloubkové psychologie proti

planém moralismu“243. Identita člověka totiž roste pomalu, člověk se v mnohém stromu podobá, vytváří se jeho srdce, jeho hodnoty. A proto je důležité, aby se člověk věnoval převýchově svého srdce, aby mohl dávat dobré ovoce, stejně, jako strom se dá štěpováním zušlechtit244. Špatný strom dobré ovoce nevydá. Člověk bez krásného jednání nemůže mnoho dobrého pro druhého udělat. Dobrý člověk dává z dobrého pokladu svého srdce, zlý ze zlého vydává zlé. Často se toto téma objevuje v promluvách při bohoslužbách. Býváme svědky takzvané umělé charity, které se účastní slavní a bohatí lidé, celebrity. Objevují se v médiích a na billboardech, vyvolávají dojem, že pomáhají postiženým, chudým, diskriminovaným. Pravda bývá bohužel naprosto jinde. Obyčejného člověka zklame. Slavný se chce zviditelnit, otisk lásky lze vidět pouze na fotografiích bulvárního deníku. Pro pastoraci je velmi důležitý úmysl. Proč chceme sloužit? Je-li důvodem láska, realizace v lásce, ovoce bude mít svoji krásnou kvalitu. Toto podobenství je účinné jako detektor lži. Po našich skutcích, poté, co vydáme ovoce, bude změřena kvalita našeho srdce. A to neomylně. Ježíš ve své krásné pastoraci bývá často pohnut lítostí a soucitem k trpícím lidem. Kam jej volají, přichází a zasahuje, vědom si velké a opravdové víry lidí, kteří jej žádají o pomoc. Není pro ně lidovým léčitelem, jakých by mohli vyzkoušet desítky, mají k němu důvěru, která v nich probudila důležitou víru. Další věcí je fakt, že často žádají o pomoc pro druhé, na kterých jim záleží a pro ně jsou ochotni Ježíše vyhledat. Když je víra silná, Ježíš uzdravuje a křísí s trpělivou láskou. Příklad například vidíme například na setníkovu otroku, kterého měl rád a on onemocněl. Ten setník uvěřil, že Ježíš mu pomůže a poslal k němu židovské starší, aby se přimluvili. A když Ježíš vychází na pomoc, posílá mu naproti své přátele se vzkazem, aby se neobtěžoval do domu k někomu, kdo toho není hoden, protože stačí jen jeho jediný rozkaz a otrok se uzdraví. V ten

243 244

Srv. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo, Olomouc: Refugium, 1997. s. 386. Srv. Tamtéž.

54

moment se Ježíš, jako vždy následován zástupem, podiví a chválí před těmi všemi velikou víru setníka, s jakou se ani v Izraeli nesetkal. (Lk, 7,1-10). Tomáš Špidlík vysvětluje situaci setníka v Palestině jako ne příliš líbivou. Koná práci velitele v malé okupační jednotce v rybářském centru u jezera245. Patří spíše k neoblíbeným cizincům, což vede k odstupu od těch, na které dohlíží. U Ježíše se však objevuje lidský vztah k němu, který převládl nad předsudky. A to je dobrý morální postoj, ve kterém lidské osobní hodnoty jsou silnější a převládá v nich krása246 jednání. Podobně u bran města Naim vzkřísil syna vdovy ( J 7 11-17), který zemřel, protože mu jí bylo líto. Ta žena pohřbívala jediného syna a plakala, a Ježíš jí ho krásným činem vrátil nazpět živého. (Lk 7,11-17). Není zde myšleno: aby chlapec žil, ale aby se setkal s matkou247. A to má další význam v setkání s Kristem, které nám umožní shledání s lidmi. Má to být předzvěst triumfu Božího Syna, který vrátí lidi k sobě a obnoví všechny vztahy ve světě na konci věků248. Zároveň se zde objevuje setkání s Kristem ve svátosti smíření a naše vzkříšení k novému životu. Jsme lidé chybující a hříšní. Přesto ne zcela zkažení, je-li nám líto, že jsme nejednali vždycky dobře. Na to Ježíš krásně poukázal v příběhu o hříšnici ve farizeově domě. (7,3650).Byl pozván k jídlu do domu tohoto farizea, ale objevila se tam náhle žena – hříšnice, která k Ježíšovi přišla kajícně zezadu, otírala mu nohy svými vlasy, mazala mu je vzácným olejem a plakala. Farizeus měl pochybovačné myšlenky, kterými pohrdavě usoudil, že kdyby byl Ježíš prorokem, věděl by dobře, že tato žena je hříšná. Na to mu dal Ježíš odpověď ve formě jakési hádanky: kdo jej bude mít rád více jako věřitele – jestli ten, kterému odpustí méně nebo ten, kterému odpustí mnohem větší sumu. A farizeus správně usoudil, že radši jej bude mít ten, kterému odpustí větší dluh. Na to se Ježíš obrátil na farizea a pověděl mu, že vstoupil sice do jeho domu, ale vodu na nohy mu nepodal, nepolíbil ho, nepomazal jej vzácným olejem, tato žena však to všechno bez řečí udělala. Dal mu tím ponaučení a prokázal mu také pastoraci prodchnutou lidským soucitem a láskou: „Její

mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“, a propustil tu ženu v pokoji s odpuštěnými hříchy pro její víru a prokázanou lásku. (Lk 7,36-50). Možná, že proto se byl Ježíš na svých cestách tak mnoho doprovázen také ženami. Pro jejich lítost, starostlivost a obětavost, pro kterou se stávají matkami nebo opatrovnicemi 245

Srv. Tamtéž. s. 388. Srv. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo, Olomouc: Refugium, 1997. s. 392. 247 Srv. Tamtéž. s. 390. 248 Srv. Tamtéž. 246

55

nemohoucích v každých dobách. Ježíš se nebál poskvrnění, když se setkal s hříšnicí. Odůvodnění můžeme hledat v životě poskvrněných či hříšníků: mnoho lidí se dostane na scestí, protože nepoznali čisté mezilidské vztahy. Zachrání je pouze setkání s láskou249a odhodlání v lásce jednat krásně. Ježíš mluvil velice často v podobenstvích. (J 8, 9-10). Byl na ně také tázán. Odpovídal učedníkům skrze tajemství Božího království. Jim je dáno tyto tajemství znát, oni je pochopí bez řečí, jiní je neuvidí, ikdyž se dívají a nepochopí, ikdyž je slyší. Člověku v pastoraci není proč mnoho vysvětlovat, když se ujímá nemocných na lůžku nebo doprovází invalidního na procházku. Věci lásky a tudíž i krásné pastorace se dějí bez dlouhého vysvětlování. Kdo chce konat pro lidi, co je potřeba, udělá to rád sám od sebe. I takto je možné nahlížet na tajemství Božího království. Že si nevystavíme hradbu z důvodů, proč se nám nechce starému umírajícímu člověku podat pohár vody, protože z lásky to činíme automaticky a ochotně a přidáme i laskavé slovo, aby se cítil dobře. Toto vše je krásná pastorace. Jedno z podobenství Ježíšových má za úkol předat hodnotu Božího slova. Je to podobenství o rozsévači. (Lk, 8,4-8). Bůh činí věci dobré – krásné, rozsévá semeno (slovo) všude, aby padlo do srdcí lidem a tam zakořenilo a učilo je krásně jednat. Ježíš použije při výkladu tři místa: skálu, trní a dobrou zem. Na skále vydrží slovo žít jen chvíli a po čase jeho příjemce odpadá, semeno padlé do trní je problematicky zastíněno lidskými starostmi, majetkem, rozkošemi života, ale semeno padlé do dobré – krásné země je uloženo správně. Bůh s člověkem hovoří přímo i nepřímo, zjevuje svá tajemství ve slovech, někdy dává náznaky a někdy symbolické výrazy, přesto vždy hovoří tak, abychom my byli schopni porozumět a došli k hlubšímu pochopení250. Tomáš Špidlík přirovnává Boha ke zkušenému zahradníkovi: oba vědí, co jim ze semene může vyrůst. Bůh ví, jaké myšlenky nám chce vnuknout a dává nám krásné slovo.Tam je zachováváno a upřímně a vytrvale přinese svou úrodu. Slovo připomíná světlo a zacházení s ním. Rozsvítí-li se světlo, pak není tlumeno, ale svítí všem. ( Lk 8,11-17). Kdo světlo opatruje, toho tma neskryje a přitahuje k tomuto světlu potřebné251. V naší každodenní existenci se můžeme rozhodnout pro vlídné a laskavé slovo či jen pozdrav kolemjdoucímu. Jsme-li tázáni, proč neodpovědět vlídně? Člověk, který se rozhodne sloužit v církvi, má slovo, které je jeho pracovním nástrojem. Jsme stvořeni k obrazu Boha, toto jeho slovo čeká na člověka, aby s ním zacházel jako s darem, s tím rozdílem, že si jej

249

Srv. ŠPIDLÍK, T. Živé slovo, Olomouc: Refugium, 1997. s. 392. Srv. Tamtéž. s. 395. 251 Srv. Tamtéž. s. 397. 250

56

nenechává, ale daruje zase druhému. Krása v našich skutcích, slovech a postojích má šanci prosvětlit nejen náš život, ale také druhých lidí, se kterými je možné pak „zachránit svět“.

3.3 Církev Kristova je krásná Jestliže pro umělce byl inspirací Kristus žijící, trpící i vzkříšený, má otázka směřuje k církvi: je církev inspirací, je církev potenciálem pro člověka dneška? A je církev krásná? Můžeme se opět opřít o umění. Jakýsi neznámý francouzský mistr, činný ve Francii kolem roku 1205-1215 vytvořil malbu na skle v Chartres, v katedrále Notre Dame, kde jsou vyjevena podobenství o milosrdném Samaritánu a Stvoření světa. Je nemožné vypátrat totožnost autora, pravděpodobně nejde o dílo jednotlivce, ale o společný výtvor umělců ateliéru. Vedle knižních ilustrací jsou to právě malby na skle, které dokládají

úroveň

malířství raného a pozdního středověku. Sklo byl materiál, který malíře omezoval – zcela jinak než malíře knih či desek. Okno muselo být předem projektováno do nejmenšího detailu. Laikům – věřícím, navštěvujících mši však pohled ukazoval celý příběh spasení. Na tomto výjevu se odehrává podobenství o milosrdném Samaritánu a stvoření světa až k vrcholu okna s trůnícím Kristem, dovršitelem spasení. Právě tento Samaritán, příslušník pohrdané skupiny pomohl poutníku přepadenému lupiči. K tomuto výjevu říká filozof Rossario Assunti: „Barva je krása světla vtělená do materie, z níž vznikla všechna stvoření

světa. Krásou jest také harmonické ztvárnění těchto stvoření, přesné proporce jejich údů, geometrická eurytmie, již lze vyjádřit v číslech.“252 V kapitole o výchově a pastoraci uměním šlo tady o oslovení věřících výjevem z Písma. I dnes nás osloví pohled na podobenství, protože v něm, stejně, jako v pastoraci, jde především o člověka jako takového. Ježíši Kristu jde rovněž o člověka. O něj a jeho dobro, jeho život a jeho spásu. Církev toto umí zprostředkovat. Je mluvčím evangelia, musí vyjít k lidem stejně jako vyšel Kristus, coby potulný kazatel a Mesiáš, a neustále začínat a dokončovat dialog mezi ní – člověkem – Bohem. Církev má napomáhat člověku, aby se opět stal obrazem sebe samého, Ježíš Kristus ukazuje člověku jeho pravý obraz, jako Kristus vzkříšený. Hospodin v knize Genesis tvoří slovem. Připravuje vše, aby člověk mohl plně a radostně žít. „I řekl Bůh: ‘Buď světlo!‘ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.“ (Gn, 1,3-4).

252

SUCKALE, R. Gotika, Bratislava: Slovart, 2007, s .28.

57

Slovo církev pochází z řeckého slova ek-kalein – „svolat“, znamená „svolání“ či „shromáždění“. Výraz církev znamená také shromáždění při liturgii nebo místní společenství a zároveň všeobecné společenství věřících. Církev je toto všechno. Je věřící lid, který shromažďuje Bůh z celého světa.253 Církev žije v místních společenstvích, uskutečňuje se jako liturgické a eucharistické shromáždění, žije díky Kristovu slovu a tělu. Sama je vpravdě tímto Kristovým tělem. Její krásný pastýř a ženich působí uvnitř i vně, kam působnost církve – jeho krásné nevěsty sahá. Rupnik život církve spojuje s tvořivostí, která vzniká společenstvím lidí, kteří odpověděli na volání a zároveň na své povolání. Povolání církve není ničím jiným, než láskou, protože ve světě i v zaměstnáních může člověk konat velké věci, nebudou-li však konány v lásce, k ničemu nám nebudou. Život, kterým prostupuje láska, je krásný. V oddíle Krása jako východisko knih,y Nové cesty pastorální teologie hovoří Rupnik o kráse, která se shoduje s plností bytí, tedy také s dobrým a pravdivým, navíc je možné vidět je očima, kterým se může líbit.254 Krása je viditelnou formou dobra a pravdy, tedy všechny tři principy tvoří soulad, kterým jeden bez druhého jsou, naopak – rozděleny, mohly by svádět k fanatismu nebo jiným nebezpečím. Rupnik dokonale dokazuje přítomnost krásy v životě církve: církev je prostoupena láskou, pravda je také láskou. Společenství tří nejsvětějších Osob – Otce, Syna i Ducha Svatého, které jsou vlastně jediným Bohem a sjednocují se absolutně svobodně v této lásce, je pravdou. Proč? Láska je totiž jedinou skutečností, která je nezničitelná, navždy zůstává, je totálně věrná a je věčným společenstvím.255 V tomto společenství láska vítězí nad smrtí, jako to vidíme na příkladu Otce, který vrátil ukřižovanému Synu život, protože absolutní láska Boha Otce je zdrojem společenství a života. Každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu, tedy jestliže žije podle tohoto obrazu, má se stát krásným. Bůh zamýšlel stvořit člověka, aby byl prostoupen láskou. Šance stát se krásným člověkem činným v církvi v lásce je také v těchto verších: „Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a

získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“(Mt 28,18-20).

253

Srv. KKC 751. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2002. RUPNIK, I. M., Nové cesty pastorální teologie, Krása spasí svět, Olomouc: Refugium, 2008, s. 574. 255 Srv. Tamtéž. 254

58

Jsme posláni na krásnou misi. Krásným pastýřem. Máme konat, co on, nebo se alespoň přiblížit ve svém konání životu, který je za hranicemi konečného konzumu a temnoty, protože vede ke spáse. Krása v jednání a laskavost v pomoci krásnou pastorací je. Bez vnímání krásy plníme pouze povinnost bez účasti k člověku, ke kterému se přibližujeme. Apoštol Pavel ve svém listě ke Korinťanům hovoří o vzácné cestě. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale

lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ (1K 13,1). Posílen Kristovým vzorem vyvyšuje nade všechno lásku, bez níž nejsme ve službě nic platní. I kdybychom promlouvali k druhým sebevznešenějším jazykem a uchvátili je svou řečí, nedotkneme se ničeho v jejich srdcích. Apoštol Pavel naléhavě vypočítává všechny dosažitelné hodnoty, které je možno získat, od daru proroctví, porozumění tajemstvím, obsáhnutí všeho poznání, velké víry, ale bez přítomnosti lásky ve všech těchto darech by byl ničím. Ani oběť bez lásky není obětí. Protože láska jediná vytrvá, ať se nám děje cokoliv, všechno vydrží, je trvalá ve víře, má naději. V jednom z nejkrásnějších míst z Písma, zvaném „velepíseň lásky“256 se Pavel dovolává jen jediné lásky. Ve všem, co zaniká a podléhá konci, láska nezanikne nikdy. A to také díky naději a víře, přesto z této trojice největší zůstává láska. Jakýkoliv dar či skutek, není-li nesen láskou, je bezcenný. Vírou věříme, překonáváme strasti, v naději prosíme, nepodléháme trudnomyslnosti, díky lásce celou trojici ctností dotváříme v krásnou dokonalost. Podle Katechismu katolické církve Bůh vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem.257 Tato smlouva bude vepsána do našich srdcí. Láskou. Nositeli této naděje mají být hlavně chudí a pokorní Páně.258 Vracím se k otázce – je církev krásná? Je-li Kristus krásným pastýřem, pak jeho nevěsta – nevěsta Beránkova – je krásná pastýřka. Jak by mohla nebýt krásná, když vyšla z Krista. Jako nevěsta Kristova - krásného pastýře, krásu získala, udržuje a tvoří z jeho poslání právě v pastorační činnosti, tehdy, když se sklání k nám lidem, aby nás přivedla zpátky k němu. Kristus v ní uskutečňuje a zjevuje své tajemství, které je cílem Božího plánu. Církev se sama stává tajemstvím, protože je s Kristem spojena jako se svým ženichem259. Odpovídá mu láskou na jeho veliký dar a následuje ho ke spáse260. 256

Nový zákon s výkladovými poznámkami., Česká biblická společnost, Praha, 1987, s. 90. KKC 64. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2002. 258 Srv. Tamtéž. 259 Srv. KKC 772. 260 Srv. KKC 773. 257

59

Závěr Když jsem na přednášce z pastorální teologie zaslechla slova o krásném pastýři Ježíši Kristu, nadchla jsem se pro téma krásy v životě věřícího člověka – tedy skutečně praktikujícího křesťana. Na začátku byla myšlenka přijít s něčím novým a motivovat ostatní v praxi pro krásné lidské jednání a dopátrat se informací, které křesťanský svět nabízí. Vybrala jsem si opravdu vznešené téma. Přitažlivé pro nás všechny, kteří „pracujeme s láskou“. Úsměvné pro toho, kdo pracuje s láskou a krásou déle než já. A to doslova. Literatury, kterou jsem mohla využít a pro tuto práci využila, jsem našla v kvalitní podobě bez větších problémů opravdu mnoho, mohla jsem čerpat a rozepsat se do nekonečného počtu stran, ale diplomová práce tuto kapacitu neskýtá. A tak jsem zahájila několikaměsíční četbu ze studnice literatury vynikajících autorů. Narazila jsem na překážky: již dávno přede mnou učili moudří a vzdělaní kráse v kontextu Boží a Kristovy péče. Již dávno různí umělci, mistři pláten, filozofové od antiky až po současnost, světci a církevní otcové viděli v Božím příklonu a lásce k nám doslova krásu. Také krásu samotného Boha, kterou to vlastně všechno začíná. Další nemalou obtíží bylo téma, které se jeví nevyčerpatelným. V průběhu psaní jsem se dostávala místo jasné cesty také na křižovatky a musela se stále utvrzovat v určeném směru, ačkoliv se téma chtělo samo rozbíhat. Musela jsem si s pokorou přiznat, že skutečně nelze koncept zcela vyčerpat a že by si krása zasloužila mnohem obsáhlejší pojednání. Mohla jsem se podílet jen na jednom dílku, který se jedním hlasem přidává na stranu krásy v každodenním životě. Chtěla jsem sdělit svůj pohled na krásu životě, jakou přede mne Bůh a Kristus položili. Krása, jak ji vidíme v křesťanském jednání a duchovním směřování je důležitou vizí, kterou chci naplňovat ve své konkrétní práci, v místě, kde jsem ku pomoci ostatním. Důležitá je otázka: povedlo se mi vyjmout téma krásy v pastoraci, jak jsem zamýšlela? Odpověď začíná

ve čtvrtém ročníku studia, kdy jsme jako studenti dostali

za úkol

zpracovávat reflexe z přednášek v pastorální teologii. V konkrétní přednášce se hovořilo na téma Vidět krásu a Pastorace jako nástroj církve. Tento nástroj by měl být hluboce vkořeněn v jejím životě, měl by pomáhat a nést důležité znaky kultivace lidského nitra výš a zároveň také hlouběji na cestě ke Kristu. Nekonečně inspirativní je výjev Ježíšova Proměnění na hoře, kde jej vidí učedníci a vnímají jeho krásu jako pravdu. Zažili milost. Dostali dar. Jako já, když jsem začala žít svoji osobní víru a začala před lety pracovat v církvi. Ne apriori pro mzdu, ale pro druhé. Současní zaneprázdnění lidé, kteří Boha zatím nezačali vnímat, žijí pro jiné hodnoty. Mohu se podílet na krásné pastoraci, aniž ji všichni vidí, protože krása je v ní

60

obsažená. Nemusím se zabývat otázkou, proč lidé nevidí krásu Krista, protože ona tím nijak neztrácí, ale mohu ji pomáhat vidět či nacházet. Jen ten, kdo chce vidět, tomu to bude dopřáno, a přece se krása Boží lásky nijak nezmenší. Odpovědět tedy, zda se mi podařilo vyjmout krásu z širokého rámce a vložit ji do tématu diplomové práce, je možné spíše podrobnější výpovědí. Moje práce je shrnutí nadšení. Byl to pro mne velmi přínosný čas, získala jsem mnohá obohacení a nevyšla jsem nepoznamenaná. Myslím, že v budoucnu se tímto tématem budu zabývat ještě dále, jelikož možností jak vpravit krásu pod povrch všedního dne je mnoho. Inspirace nevyprchala. Výsledek mého psaní je tedy jen další otvírání nových dveří ke kráse. Práce je z větší části teoretická, ale rozhodně hovoří často o praxi. Celá se vlastně týká praktického života a byla koncipována jako inspirace, v níž se objevují doteky krásy, kterou je možné potkat v běžném životě i jen po zběžném prolistování prvních kapitol Bible. Krása z Boží ruky má účinek, protože zasáhne člověka v srdci. Na druhém konci Boží ruky je člověk, adresát, který se učí dávat a přijímat krásnou pastoraci. V lásce. Ve víře. V naději. I v pastoraci platí Dostojevského slova, že „krása spasí svět“261 První kapitolou jsem zahájila hledání významu pojmů krása, dobro, kvalita, hodnota a

pastorace. Shrnutí se nabízí v aplikaci těchto pojmů do činnosti, ať už se jedná o působení umělce, který chtěl zachytit Boží slávu a přenést ji do života, nebo filozofie, která významům „krás“ dala obsahy, aby s ní člověk mohl dál v životě pracovat konkrétně. „Přepis“ Božího díla do umění pohledem středověkých umělců a filozofů byl odrazem pro praxi, kde je zachycena jednak Boží pedagogika a zároveň odpověď člověka, který se s krásou potýkal. Jednalo se mi především o spojení krásy, coby hodnoty, která obsahuje dobro, tedy kvalitu, se kterou pak vycházím do pastorace. Propojením pojmů jsem získala „nástroj“ pro zkvalitňování života. Druhá kapitola je odrazem mého hledání krásy, která má „spasit svět“. Dva hlavní autoři, u nich jsem se inspirovala: Tomáš Špidlík a Marko I. Rupnik, se dotýkají důležitých „východisek“ pro život člověka, která mají základ v kráse. Ať už je to v dávání se druhému či realizování se v lásce, vždy je téma krásy soudržné a navzájem spoluexistuje s principem dobra, lásky a pravdy. Završení druhé kapitoly pojednává o nahlížení na krásu očima Vladimíra Solovjova, který velkou měrou přispěl celému křesťanskému světu svým vnímáním krásy v životě. Nedívá se na ni pouze jako na estetickou záležitost – teorii, nýbrž podporuje krásu jako Boží nástroj, který má proměnit a proměňovat svět. Krása má svět zachránit,

261

Dostojevskij, F.M. Idiot, Praha: Lidové nakladatelství, 1974, str. 270.

61

nikoliv jen estetizovat. Má být dynamickým principem v růstu církve, proto jí Solovjov přikládá tak velký význam. Ve třetí kapitole jsem se věnovala vztahu s Bohem a s Kristem, i vztahům obecně mezi lidmi. Bůh i Kristus jsou pastýři, Písmo o tom hovoří a odkrývá významy slov dobrý pastýř. Opět spojuji téma dobra a krásy, které teprve společně mohou působit na člověka. Proto jsem vybrala některé momenty z Písma, kde se dobré a krásné jednání objevuje, ať už ve Starém nebo v Novém zákoně. Vidím, že Bůh, který poslal svého Syna, zamýšlí s člověkem dobro, Kristus dobro završil a stal se legitimním pastýřem svých učedníků. V překladech je zřejmé, že kalós je dobrý a krásný zároveň, existuje zde také mravní aspekt, který učí člověka, jak se stát po vzoru Krista krásným člověkem v církvi. Církev je nevěstou Kristovou, která mu odpovídá svou krásou. Krása církve i Krista, jejich pastorace vůči nám vede věřící směrem ke spáse vzhledem k různé činnosti, kterou v církvi každý koná. Pokoušela jsem se vyjmout termín „krása“ v křesťanském pojetí a dát mu hodnotu dobra, lásky a víry, aby byla něčím živoucím, nikoliv jen estetickým. Snažila jsem se o nástin „krásy“, která je silou, principem, jejímž obsahem je křesťanská víra. V každém z nás jsou vlastní zkušenosti, podmínky, možnosti a hledání, proto není možné vyjádřit krásu pastorace zcela dokonale. Subjektivně vnímám krásu pastorace jednoznačně ve vzoru péče krásného pastýře Ježíše Krista. Toho, který snímá hříchy světa a pomáhá nést břemena. Tento vzor nelze obejít. Lépe se tak nese lidský úděl. Lépe se naplňuje obsah toho,

čemu věřím. Pracuji v pastoraci v Církvi československé husitské v Ostravě - Radvanicích. Snažím se být ze všech sil nápomocna, přestože naše řady řídnou a věřících podstatně ubývá. Chybí zde mladá generace, nás „mladších“ je poskromnu. Věnuji se převážně starším lidem, kteří již mají produktivní léta téměř za sebou a každý z nich se snaží dle svých možností a sil žít, na co jim síly stačí. Navštěvuji nemocné, nemohoucí, doprovázím umírající, kteří jsou buď v péči své rodiny doma, nebo v nemocnicích, domech s pečovatelskou službou či v LDN. Je to různorodá služba a časově náročná. V těchto lidech, kteří na mě někde čekají, jsou velké rozdíly. Někdo rezignuje a v nečinnosti čeká na smrt, někdo aktivně pracuje a zajímá se o svět okolo sebe. Velkou část svého pracovního dne tedy věnuji lidem ve věku kolem sedmdesáti a více let. Všichni bez výjimky potřebují lidské hřejivé slovo a povzbuzení, nebo obyčejnou službu v podání vody, doprovodu na procházku, přečtením knihy, někteří touží po společné modlitbě, pro ty, kteří se právě stali odcházejícími na věčnost jsem k dispozici modlitbou u jejich u jejich lůžka. Starám se o ně tak, jak jim dovolí jejich zdravotní a duševní stav. Rozdíly se týkají také jejich přístupu k životu vůbec, velkou roli hrají rozdíly v povahách a 62

přijímání mladšího člověka, jako jsem já, za někoho, kdo něco nabízí. Ve starších lidech často vidím moudré a životem také mnohokrát zraněné duše, které jednak zažily nepříjemné strádání za války nebo komunismu, ztratily mnoho blízkých, tvrdě pracovaly, než přišlo stáři a nemoc. V dnešní době vídám mladé lidi, kteří ke starým zaujímají pohrdavý a posměšný postoj. Možná je krásnému jednání nikdo nenaučil, možná sami zatvrdli díky špatným zkušenostem. Jednou však budeme staří všichni a to si mnozí mladí neuvědomují. Mají v sobě hrdost mládí, na kterém staví svoji moc překonávat strach z budoucnosti, protože zatím nevidí důsledky svého jednání. Důležité je pro ně jen to, co se dá „spotřebovat“, „užít“. Nabízí se ono: „mít koláč nebo ho sníst“262 ve Filosofickém slovníku Jana Sokola. Už výše jsem psala o hodnotách, které si člověk volí a co pojem hodnota znamená. O mnoho přicházejí lidé, kteří nemají lásku, jak o tom píše apoštol Pavel – nic nejsou. Jsem pevně přesvědčená, že láska a sociální cítění se musí dosvědčovat už v raných letech života dítěte. Tak, jak je pro dítě důležitý vztah s milujícími rodiči, tak by mělo zažívat jejich vlídnou péči a zacházení. Má práce spočívá v tom, být neustálé dispozici. Pomáhám nést osamělé, nemocné, staré, i ty, kteří se ocitli v nějaké neřešitelné situaci svého života na pokraji sil a v depresích. Součástí mé praxe je také spolupráce s Probační a mediační službou České republiky, která ke mně posílá odsouzené k veřejně prospěšným pracím. Jsou to lidé různého věku, především romského etnika, kteří si svoji situaci zavinili nějakou nedbalostí vůči zákonu. Tito odsouzení, když k nám přicházejí, mají často předsudky vůči církvi, jsou nedůvěřiví, z osmdesáti procent jsou to lidé s nedokončeným vzděláním, v sociální tísni, zadlužení a nepříliš seriózní. Mám na starosti jejich činnost od jejího vymezení, až po kontrolu a bezpečnost práce. Rozdíl mezi starými věřícími a těmito odsouzenými je hlavně v jiném přístupu k Bohu. Je patrné, že křesťan přistupuje k životu mnohem uctivěji než člověk z jiného prostředí. Zachovávat ke všem dobrou vůli bývá vždy spojeno s velkou trpělivostí, neboť se někdy stává, že mívají sklony krást, lhát a podvádět. V obou případech je patrné, že moje snahy nese víra. Každý den je jinak náročný, protože nikdy nevím, s kým budu jednat a jaká bude komunikace, ať už je to umírající nebo Rom, který přijde odpracovat čtyřista hodin. U starých lidí je těžké porozumět jejich utrpení, ale je možné nadnášet ho laskavostí, soucitem, modlitbou. U odsouzených je těžké vysvětlit, že musí alespoň hodinu poctivě pracovat, nesmějí odnášet nářadí a přesto k nim zůstat lidským. Na obou stranách mé profese pracuji s člověkem a potýkám se s neznámými situacemi. Nikdy

262

SOKOL, J. Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 279.

63

nevím, jak člověk ve svém rozpoložení zareaguje. Věřícímu však můžu posloužit tím, co dobře zná. Nevěřícímu odsouzenému k veřejným pracím mohu posloužit jen vlastní trpělivostí a lidským přístupem. Proto jsem si vybrala téma krásy jako hodnoty, protože chci-li se podílet na proměně světa do krásy, musím proměňovat především sebe sama. A tak krása v lidském konání skrze krásného pastýře Ježíše Krista bude mou doživotní výzvou a dáváním obsahů a kvalit do všedních dní. Mám za to, že pokud se člověku podaří vyjmout z pojmů obsahy – v tomto případě z krásy hodnotu, nepracuje nadarmo. Ztotožňuji se s názorem Vladimíra Solovjova, že svět potřebuje proměnit, že nebude spasen silou a že krása zachrání svět. Jsem přesvědčena, že krása viděná z Boží perspektivy je hodnotou, nutnou pro život.

64

ANOTACE Příjmení a jméno autora: Bartková Monika Instituce: Katedra pastorální a spirituální teologie CMTF UP v Olomouci

Název práce: Krása jako nutná kvalita pro pastoraci a život člověka Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf Počet stran: 69 Počet titulů použité literatury: 35 Klíčová slova: Krása, krásné jednání, Bůh, dobro, kvalita, láska, krásný pastýř Ježíš Kristus,

člověk, pastorace. Diplomová práce vyjímá ze základních pojmů a z odborné literatury slovo krása a je aplikováno na život křesťana v pastoraci, která je veden příkladem Ježíše Krista.

65

Seznam použité literatury a pramenů ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, ISBN978-80-7367-382-6. ALLMEN, Jean-Jaques. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1991, ISBN 8017-1804 AMBROS, P. Studijní materiály k dispozici studentům, nečíslováno. 30.1.2002. AUGUSTINUS, Aurelius. Vyznání, Praha: Kalich, 2006, ISBN 80-8017-027-1.

BENEŠ, Albert. Božské ctnosti. Praha: Krystal OP, 1997, ISBN 80-85929-21-X.

Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání. Papežská biblická komise, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, ISBN 978-807195-367-8. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 2005. ISBN 80-85810-37-9.

BAKEŠOVÁ, Alena. Et. al. Filozofický slovník, Praha: Euromedia Group, 2009, ISBN 978-80-242-2582.

DOUGLAS, J.D. et. al. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 2009, ISBN 978-80-7255-193-4.

Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-467-9.

DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti, Praha: Portál, 1997, ISBN 807178-766-3.

66

DUROZOI, Gérard. ROUSSEL, André. Filozofický slovník, Praha: EWA Edition, 1994, ISBN 80-85764-07-5. ECO, Umberto, Umění a krása ve středověké estetice, Argo, 2007, ISBN 97880-7203-892-3.

FARRUGIA, Edward G. Encyklopedický slovník křesťanského Východu, Olomouc: Refugium, 2010, ISBN 978-80-7412-019-0.

JAN PAVEL II. Veritatis Splendor. Praha: Zvon, 1994, ISBN 80-7113-114-8.

Katechismus katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-473-3.

KEMPENSKÝ, T. Čtyři knihy o následování Krista. Cesta, 2001, ISBN 807295-019-3. MARTINI, Carlo M. Studijní texty z pastorální teologie. Olomouc: Refugium, 2002, ISBN 80-86045-91-9.

Nový zákon s výkladovými poznámkami, Praha: Česká biblická společnost, 1991.

PRACH, Václav. Řecko-český slovník, Praha: Springer, 1942.

RAHNER, Karl. VORGRIMLER. Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, ISBN 978-80-7021-934-8.

RATZINGER, Joseph, Věřit, doufat, milovat, Praha: Paulínky, 2010, ISBN 97880-86949-84-0.

67

SENDLER, Egon. Ikony Krista. Víra, umění, liturgie, teologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2010, ISBN 978-80-7195-398-2.

SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka, Slovník filosofických pojmů, Praha: Vyšehrad, 2010, ISBN 978-80-7429-056-5.

SOLOVJOV, Vladimír.Ospravedlnění dobra, Olomouc: Refugium, 2002, ISBN 80-86045-72-2.

STÖRIG,

H.J.

Malé

dějiny

filosofie,

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-2.

SUCKALE, Robert. Weniger, Matthias. Wundram, Manfred. Gotika, Bratislava: Slovart, 2007, ISBN 978-80-7209-908-5.

SVOBODA, Ludvík. et. al. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973, ISBN 401-22-875.

ŠPIDLÍK, Tomáš et. al. Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko. Olomouc: Refugium, 2008.658s. ISBN 978-80-86715-97-1.

ŠPIDLÍK, Tomáš. Živé slovo.Olomouc: Refugium, 1997, ISBN 80-86045-13-7.

ŠPIDLÍK, Tomáš. Cesta ducha. Olomouc: Refugium, 1995, ISBN 80-901957-09.

68

ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské

kultury. Brno: Petra2010, ISBN 978-80-904752-0-5.

TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova.

UMLAUF, Michal. Přednášky – Pastorální teologie, přednesené v Olomouci, CMTF KV, 18.10.2008 a v únoru 2009.

VOUGA, Francois. Teologie Nového zákona. Jihlava: Mlýn, 2009, ISBN 97880-86498-27-0.

Značky církevních dokumentů AG Dekret o misijní činnosti církve/Ad gentes GS Konstituce pastorální o církvi v dnešním světe/Gaudium et spes KKC Katechismus katolické církve

Zkratky biblických knih Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Praha: Česká biblická společnost, 2005. ISBN 80-85810-37-9.

69