Cyklus o těžišti vědomí, část 3: Jak poznat, že máme vychýlené těžiště? V minulém článku jsem popsal dvě základní hry o energie, které s ostatními hrajeme, a uvedl pár jejich příkladů. Jelikož ty příklady však nejsou vyčerpávající (ani nemohou, protože mozaika Vesmíru je kouzelně pestrobarevná…), chci se obšírněji vrátit k tomu, jak poznat, že jsme v nějaké takové hře zapleteni a kolik takových her, případně, je. Ze zkušenosti totiž vím, že poodhalit oponu našeho soukromého divadla nemusí být vůbec jednoduché. Celá situace je komplikovaná tím, že vychýlené těžiště je přímo pozorovatelné značně obtížně. Zvláště lidé s malou citlivostí vůči pocitům a tělesným vjemům si vychýleného těžiště vůbec nemusí být vědomi. Mnozí budou dokonce svatosvatě přesvědčeni, že mají těžiště v sobě, a to i v případě značně do očí bijících her. Naštěstí existují nepřímé poukazy na to, že naše těžiště není tam, kde by mělo být. Jedním takovým indikátorem je obecná hladina naší energie. Nahrubo totiž platí, že čím více her na oběť a agresora máme rozehráno, tím menší celkovou energií disponujeme. Každé vychýlení těžiště z rovnovážného středu totiž štěpí celkový objem našeho vědomí ve dví, přičemž my zůstáváme vědomě ztotožněni pouze s jednou částí, zatímco druhá zůstává v pozici neuskutečněné možnosti. A jelikož objem vědomí není nekonečný, s každou takovou odštěpenou částí ztrácíme i část naší psychické energie. Ale aby to neznělo tak abstraktně, pojďme se na chvíli zastavit u toho, co vysoká hladina energie znamená. Vysoká hladina energie souvisí primárně s kvalitou našich
emocí. Čím více radosti, nadšení, spokojenosti, blaženosti, těšení se, vášně a smyslu zakoušíme, tím více energie máme a tím na vyšší hladině tato energie vibruje. Tím více také zažíváme okamžiků „flow“, kdy nám věci jakoby bezusilovně protékají rukama a myslí, aniž by nás práce vyčerpávala. A toto flow, zpočátku limitované na několik konkrétních oblíbených činností, se postupně rozlévá do šíře, takže i věci velmi komplexní (jako vedení týmů) nebo nudné a repetitivní (jako žehlení či luxování), jsou strženy nadřazeným, všeobjímajícím tokem řeky našeho života. Vysoká hladina energie dále souvisí s nezávislostí našich nálad a pocitů na okolí a s kreativitou a flexibilitou, se kterou jsme schopni přistupovat jak ke konkrétním životním zapeklitostem, tak k životu jako celku. A konečně má pravdu zdravý selský výklad, který dává vysokou hladinu energie do souvislosti s množstvím činností, které člověk zvládá integrovat, zvláště jde-li o činnosti kvalitativně různorodé. Člověk, který si ráno zacvičí 5 Tibeťanů, pak připraví dětem snídani, odvede je do školky, na kole dojede do práce, kde vede celofiremní projekt, aby po cestě z práce nakoupil, uvařil večeři, pomiloval ženu, přečetl v angličtině další kapitolu z učebnice teoretické fyziky a po 20 shybech na hrazdě se v 9h večer pustil do komponování hudby má, pochopitelně, hladinu energie nadstandardně vysokou. I když nám vysoká hladina energie může pomoci odhadnout, v kolika oblastech našeho života jsme namočeni do her na oběť a agresora, nepomůže nám s odhalením konkrétní rozehrané hry. Navíc je tu několik háčků. První je, že nemáme srovnání. Když vám řeknu, že hladina energie souvisí s radostí, nemáte jak zjistit, kolik radosti byste mohli mít, kdybyste byli celiství. A tedy do jaké míry jste neceliství dnes. Já třeba, když se koukám zpět třeba o 10 let, vidím, že to, co jsem v té době považovat za své Já byla jen polovina toho, co jsem teď. Ale v té době jsem si to neuměl ani v nejmenším představit. Kdyby se mi někdo tehdy pokoušel vysvětlit, jak celistvý mohu být, poslal bych ho do háje. A díky této
retrospektivě tuším, že celkový objem energií, které mám k dispozici teď, můžu za pár let posuzovat stejně kriticky, jako dnes svou minulost. I když tedy žijeme na půl plynu a máme k celistvosti daleko, nemusíme si vůbec uvědomovat, jak polovičatý, omezený a zoufalý náš aktuální stav je. Můžeme si zaujatě hrát na usmoleném pískovišti, naivně ho považujíce za celý svět. Dokonce, i když pochopíme, že vysoká hladina energie je synonymická s radostí a nadšením, můžeme mít pocit, že každodenní šeď, již zakoušíme, je vlastně radostná. Napůl slepý taky netuší, jak vypadá plnohodnotný zrak. Jen výjimečně můžeme hloubku své omezenosti nahlédnout, a to pokud se naše brány vnímání pootevřou například psychedeliky nebo silnou skupinovou meditací. Další háček je, že celkový nedostatek energie může být maskován vymazlenými a lety používání ověřenými náhradní mechanismy dočerpávání energie (včetně sportu, potravinových doplňků, pravidelných rituálů, pasivního odpočinku, energetických cvičení či meditací). Znám několik lidí, jejichž hladinu energie nehodnotím jako příliš vysokou, a kteří přesto zvládají mnohé, disponujíce záviděníhodnou vůlí a vydřenými návyky. Znamená to tedy, že vůbec nemáme šanci poznat, jak na tom se svým těžištěm jsme? Ne, ani zdaleka. I když totiž nejsme s to kvantifikovat naši průměrnou hladinu energie, co naopak cítíme velmi ostře, jsou změny této hladiny. A právě v tom je paradoxně naše záchrana. Každý případ vychýleného těžiště, každá jednotlivá rozehraná etuda s obětí či agresorem v hlavní roli, povede dříve nebo později k poklesu energie a tedy negativním emocím. Čím více takových situací zažíváme, čím častěji to s námi cloumá a mění se nám nálada, čím rafinovaněji se musíme znovu dobíjet, čím častěji potřebujeme odpočívat, čím zdlouhavěji se odreagováváme, čím
víc obranných stereotypů si kultivujeme, tím více je naše těžiště, obecně vzato, mimo střed.
Pokles energie Pojďme si nyní podrobněji rozebrat, jak takový pokles energie vypadá. Základní příznaky jsou stejné, ať už jsme oběť nebo agresor. Je tomu tak proto, že v obou případech je pokles energie vyvolán rozporem mezi tím, jak se věci dějí, a tím, jak chceme, aby se děly. Pokud už k poklesu energie dojde, zaznamenáme změnu nálady, buď prudkou a dramatickou, nebo pozvolnou a plíživou. Ta tam je dobrá nálada, veselí, radost, vášeň, nadšení, nezávislost, bezstarostnost, plynutí, lehkost a akceschopnost. Na jejich místo se dere nálada blbá, podrážděnost, nelibost, malomyslnost, naštvanost, otrávenost, tíha, vztek, nervozita, nesoustředěnost, zahlcení, závist, nenávist či nuda. Protože pokles energie přímo souvisí se spodními čakrami, somatizuje se obvykle v oblasti hrudi, břicha nebo podbřišku. V závislosti na naší citlivosti tak můžeme cítit např. následující: tlak či bolest na hrudi, bušení srdce bolest, vibrace, tepání, tah, tlak nebo prázdnota v solaru „motýlci“ v břiše, nafouknuté břicho, nadýmání, nevolnost, říhání, pálení žáhy, průjem, zácpa bolest nebo prázdnota v hara centru (asi 2 cm pod pupkem) svrbění, tepání nebo bolest v podbřišku, svrbění genitálií tlak v perineu, nebo samovolné pulzace perinea či svírání řiti A konečně — protože pokles energie je věc nepříjemná, je jeho indikátorem i naše (ne)ochota setrvat v nějaké situaci nebo se
do ní vůbec dostat. Pokud se na něco nejen netěšíme, ale dané situace se obáváme, znervózňuje nás, utkvěle se jí zabýváme předem, samovolně na ni musíme myslet, úzkostlivě si na ni připravujeme strategii, je to neklamný důkaz, že máme – a v dané situaci budeme mít ještě víc – těžiště mimo. A pokud např. sedíme na pracovní schůzce a už se nemůžeme dočkat, až skončí, přemýšlíme o něčem nesouvisejícím, každou druhou minutu kontrolujeme mobil, obsesivně ťukáme perem, bezmyšlenkovitě si čmáráme na okraj sešitu, zíváme nudou a bojujeme s ospalostí, pak si rovněž můžeme být jisti, že ztrácíme energii. Extrémní případy ztráty energie jsou panické ataky, zvracení, migréna, neschopnost se soustředit, studený pot, pocit odpojenosti od okolního dění, vymístění z těla, tmění před očima až ztráta vědomí. To už jsou ale krajní příznaky toho, že jsme se do nějaké hry o energii nechali naplno zatáhnout. Že se taková hra teprve rozehrává, můžeme vypozorovat z toho, že spodní čakry přestávají pracovat optimálně a my je jednak chráníme a jednak se naše energie a pozornost přesouvá do hlavy. Chránění spodních čaker je věc velmi běžná, jen nad tím obvykle takto nepřemýšlíme. Co například děláme při obtížném rozhovoru s nadřízeným? Odsedneme si, odkláníme se dozadu, měníme vzájemné postavení z čelního na mimoběžné, zasouváme se pod stolní desku, křížíme ruce na prsou, pokládáme ruce lokty na stůl nebo si jimi podkládáme hlavu, apod. To vše nás vzdaluje od nebezpečné konfrontace nebo před námi vytváří bariéru. Jemnějšími projevy téže obrany je stupňování napětí v těle, například tisknutím stehen k sobě, sezením si na rukou, oplétáním jedné nohy okolo druhé, zahákáváním nohou za nohy židle, svíráním stolové desky. Ze stejné kategorie jsou pokusy zbavit se zablokované energie, například třesením nohou, bubnováním prsty, apod. A pokud jde o přesouvání energie do hlavy — všimli jste si například, kolik lidí, když čelí složitější situaci, si přehazuje nohu přes nohu, klade jednu nohu na koleno druhé,
zaklání se, spojuje ruce za hlavou nebo si dokonce poamericku dává nohy na stůl? Já si toho na sobě všímám často. To vše ukazuje na přerušení uzemnění a posun energie — a pozornosti —směrem vzhůru (a tedy na spontánní obrannou reakci organismu na rozkolísání spodních čaker). Kromě somatických příznaků a základních emocí (vztek, podrážděnost, apod.) se pokles energie promítá i do složitějších myšlenkovo-pocitových vzorců. Ty už se liší pro oběť a agresora a proto se oběma rolím budu věnovat zvlášť. Ale to už je námět na další článek.
