Historie
Co nám říká pražský orloj Jaroslav Soumar O pražském orloji už bylo napsáno mnoho knih, článků a příspěvků. Ten, který začínáte číst, by chtěl být jednoduchým seznámením s historií orloje a s jeho základními funkcemi. Pro načerpání podrobnějších znalostí sáhněte do již vydané literatury; zvláště publikace [1] Zdeňka Horského „Pražský orloj“ poskytne seriozní a precizní informace. Mezi pražskými stavebními i technickými památkami středověku zaujímá jedno z nejpřednějších míst Staroměstský orloj. Máme to štěstí, že v našem hlavním městě se nachází jeden z nejstarších funkčních orlojů na světě – a, jak tvrdí i cizinci, je ten pražský zároveň i orlojem nejhezčím. Proto je dvojnásob škoda, že málokterý Pražan ví, co vlastně orloj ukazuje. Pokusme se to trochu napravit a seznamme se se základními funkcemi staroměstského orloje. Přitom ještě budeme sledovat cestu, po které se ubírala snaha o správnou dataci doby, ze které orloj pochází.
Hledáme mistra Hanuše Když se řekne Staroměstský orloj, většině lidí se (kromě defilujících apoštolů) vybaví postava mistra Hanuše. Podle legendy, kterou popisuje Alois Jirásek ve „Starých pověstech českých“, byl orloj postaven právě oním mistrem Hanušem (tj. Janem) a to i spolu s figurkami proslulých apoštolů. Pražští konšelé, ze strachu, aby i v jiném městě nevystavěl takové dílo, nechali jej oslepit. Odplatou nevidomý mistr Hanuš před svou smrtí sáhl do stroje a své životní dílo zničil. Jiná legenda pak připisuje zho-
tovení orloje slepému mládenci, který byl nadán věšteckým uměním. Pověst o mistru Hanušovi přežívá až do dnešních dob, neboť i dnes nalezneme v některých turistických průvodcích, které se o orloji zmiňují, údaj, že orloj pochází z rukou mistra Hanuše, a to z doby kolem roku 1490. Ale skutečnost je přitom snad ještě zajímavější než ona proslulá legenda. Základem pro Jiráskem zpracovanou pověst je „Zpráva o orloji pražském“ – pergamen, na kterém je kaligraficky v češtině popsán orloj. Zpráva sestavená roku 1570 Janem Táborským z Klokotské Hory uvádí, že orloj „… dělal jest nějaký mistr Hanuš okolo léta 1490.“ Na jiném místě ale Táborský uvádí, že se původce orloje nelze v listinách vůbec dopátrat. Uvedený údaj o mistru Hanušovi později přebírá i Alois Jirásek a v poznámce ve „Starých pověstech českých“ o orloji píše, že „skutečně však pochází z dob krále Vladislava II. z roku 1490 a je prací mistra Hanuše, slovutného hvězdáře, jenž jej pak se svým žákem Jakubem řídil. Po jeho smrti správce Jiří Zvonek orloj pokazil, až jej spravil zase Jan Táborský z Klokotské Hory, knihpísař a malíř.“
Vyznačení mylného vročení orloje do roku 1490 v Táborského spisu
6
4/2005
Orloj v současnosti
Kdo tedy byl onen slovutný hvězdář, mistr Hanuš? Pokud se o orloj staral kolem roku 1490, nemohl to být nikdo jiný než Jan Růže (připomeňme, že „Hanuš“ je počeštělá podoba německého jména „Hans“, tedy „Jan“), který byl orlojníkem v letech 1475–1497. Takže Jan Táborský měl pravdu. Anebo snad neměl?
Pochyby… Brzy totiž začnou pochybnosti vysoko převažovat nad tímto jediným důkazem. Mezi námi, on je to důkaz – nedůkaz. Vždyť již tehdy bylo jméno Jan stejně rozšířené, jako dnes; proto Janů, Jeníků, Honzů, Jenů, Jendů, Johannů a Hansů bychom i kolem orloje našli velké množství. Leč to není důvod pro pochybnosti. Mnohem významnější je skutečnost, že koncem 15. století by náš orloj byl postaven jako zastaralý! A to hned ze tří důvodů: (1) projekce nebeské sféry do roviny orloje by v roce 1490 byla konstruována jinak, moderněji; Mgr. Jaroslav Soumar (*1965) vystudoval mezioborové studium na PedF UK (částečně i MFF, PřF a FF UK). Posledních dvacet let působí střídavě jako zaměstnanec či spolupracovník Štefánikovy hvězdárny. Kromě popularizace se věnuje historii astronomie.
Historie (2) lze předpokládat, že ciferník by nebyl rozdělen na 1 × 24 hodin, ale na 2 × 12 hodin (měl by tedy půlený ciferník jako dnešní mechanické hodiny – podle tehdejší terminologie tzv. německé hodiny), jak bylo ve světě té doby běžnější; (3) hodinový stroj orloje by byl na dobu konce 15. století zbytečně těžkopádný. To jsou sice početné, nikoli však pádné důvody pro to, abychom Jana Táborského obvinili z omylu. Ale… V roce 1959 je objevena ve spisku věhlasného Tadeáše Hájka z Hájku „Oratione de laudibus geometriae“ (O chvále geometrie, 1557) ručně psaná poznámka nade jménem mistra Jana Šindela. Toto jméno, které v našem povídání bude kromobyčejně důležité, zde dosud nepadlo. Udělejme malou vsuvku a řekněme si, o koho se jedná. O Mistru Janu Pražském, jak bývá také Jan Ondřejův zvaný Šindel označován, nevíme ani zdaleka tolik, co by si jeho role v tehdejší Praze zasluhovala. Některé údaje z původních zdrojů, hovořících o mistru Janovi z Prahy, se dají dokonce vztáhnout i na jeho jmenovce. Šindel byl všestranně vzdělaný přírodovědec, lékař a teolog, Husův současník a později i jeho přítel. Narodil se v Hradci Králové nebo v Praze, a to asi roku 1375. Byl osobním lékařem Václava IV., vyučoval ve Vídni, roku 1410 byl rektorem pražské university a poté jejím profesorem, během husitských válek byl lékařem v Norimberku a poté působil ve vyšehradské kapitule. Zabýval se především astronomií a matematikou – víme, že psal především o astrolábech, astronomických přístrojích té doby a konstruoval astronomické nomogramy, grafická znázornění funkcí více proměnných sloužící k usnadnění výpočtů. Jeho astronomická díla se nedochovala, ale zprostředkované zprávy o nich hovoří velmi pochvalně (Martin Bacháček z Nauměřic, Tadeáš Hájek z Hájku). Dochovaly se pouze jeho botanické a lékařské spisy. Šindel zemřel někdy mezi lety 1440–1458. A právě o tomto Šindelovi píše i Tadeáš Hájek. Zajímavá je pro nás ručně psaná poznámka nad Šindelovým jménem. Nad textem „… M. Johannes Ssindelius …“ je připsáno „qui horologium antiquae Pragae fabricauit et erexit“, tedy „který staropražský orloj zhotovil a vystavěl“. Důležitý je pro nás vid sloves hotovit a stavět. Je dokonavý, tedy podle pisatele Šindel orloj ne-
jen budoval, ale dokončil jej. Samozřejmě nás bude zajímat, čí ruka tuto poznámku napsala. Bohužel ale pisatel zůstává neznámý. Víme jen, že tak učinil brzy po vydání Hájkova spisu, neboť komentuje smrt básníka Matouše Collina z Chotěřiny roku 1566. Shrnuto – pražský orloj by měl v době roku 1490 zastaralou hlavní část a hodinový stroj a neznámá ruka připsala tvorbu orloje Janu Šindelovi. To jsou zatím svědectví příliš neprůkazná, aby u nezávislého soudu dějin obstála.
Pojďme ale dál. Bohuslav Balbín roku 1681 udává, že autorem orloje je mistr Hanuš a zhotovil jej kolem roku 1490. Tedy nic nového. Ovšem podle Balbína to byl astronom, matematik a působil na universitě. Toto zpočátku uznával i K. J. Erben, zde vystupující v roli znalce pražských dějin. Ale… Ale na pražské universitě nebyl kolem roku 1490 žádný astronom Jan. Na artistické fakultě, kde se astronomie vyučovala, jich bylo hned několik, ale ani jeden profesor matematiky či hvězdářství. Což je vzhledem k dříve uvedené frekvenci tohoto jména velmi závažné zjištění. I pro Erbena to znamenalo jednoznačný verdikt: Balbín se v datování M. Jana mýlil. Kdy tedy onen mistr Hanuš působil? Nemohl by to skutečně být Jan Šindel? Byl astronomem, matematikem a působil na universitě. Pokud bychom toto přijali
jako prozatímní pracovní hypotézu, mohl by orloj vzhledem k životopisným datům Jana Šindela vzniknout buď kolem roku 1410 nebo kolem roku 1440. Mezi těmito daty by orloj těžko mohl po několik let nerušeně vznikat; v onom mezidobí zemi ovládalo jediné – husitské války. Ale ještě je zde významná okolnost, která tuto naši teorii zpochybňuje. Šindel byl dobrý počtář, ale rozhodně jej nemůžeme pokládat za materiálního tvůrce orloje. Kdo by jej tedy podle jeho propočtů mohl zhotovit? Když se započalo s pečlivým výzkumem orlojní výzdoby na jeho ostění, vyvstal další datační problém. Výzdoba totiž odpovídá dřívější době vzniku než dosud běžně uváděný rok 1490. Jednotlivé prvky jasně spadají do vladislavské gotiky a jsou charakteristické pro Parléřovu huť. Koneckonců, podobnost s jinou význačnou Parléřovou věžní stavbou, Staroměstskou mosteckou věží Karlova mostu, je dost zřetelná. I u orlojního ostění je patrné vertikální členění do čtyř částí, i zde jsou podobné zdobné prvky jako na východní stěně věže Karlova mostu. Tu Parléř dokončil roku 1380, ale některé prvky mohly přibývat ještě po jeho smrti (1399), protože jeho huť v Čechách ukončila činnost až roku 1419. Že by tvůrci orloje použili k výzdobě prvky staré sedmdesát let? To je stejně nepředstavitelné, jako postavit v současnosti stavbu, která má svým významem naplnit střed města a vybudovat
Orloj na pohlednici ze začátku 20. století
Autoportrét Jana Táborského
… a podezření
4/2005
7
Historie králův hodinář uvádí horologista Mikuláš. O samotném mistru Mikuláši toho dostupné prameny bohužel mnoho neuvádějí. Dá se pouze nepřímo odvodit, že se narodil asi v polovině 14. století.
Pátrání zdárně završeno
První stopa: doplněk u Šindelova jména v Hájkově Chvále geometrie
ji ve stylu třeba … secese! Teď už těch časových nesrovnalostí je víc, než by bylo možné přiřknout náhodě. Korunu všemu úsilí nasazuje rok 1962. Tehdy byl nalezen opis Táborského „Zprávy o orloji pražském“, o které jsme mluvili na začátku, a která je nejpůvodnějším zdrojem tvrzení o mistru Hanušovi a orloji z roku 1490. Tento konkrétní opis, pořízený Matoušem Carchesiem Jablonským roku 1587 byl jakýmsi manuálem – byl totiž určen pro orlojníky při jejich práci se strojem. V opisu je u pasáže o mistru Hanušovi připsáno slovo omyl a je zde uveden odkaz na list z roku 1628, který byl opsán z originálního zdroje z roku 1410. A zde je snaha o dataci vzniku orloje konečně odměněna. V listě, který opisovatel datoval „S starejch knieh … wypsano 15. listopadu 1628“ a sám se podepsal jako „Mikuláš Petr“, plyne, že mistr Mikuláš z Kadaně postavil na Staroměstské radnici orloj, za což byl odměněn domem a 50 kopami grošů. Vlastní stroj orloje je v opisu podrobně popsán. V českém překladu, který následuje hned za německým textem, je uvedeno „Dotčený mistr Mikuláš … tomuto městu a vší obci ku poctivosti udělal astrolabium …“ Datováno toto je „po narození Kristovém čtrnáctistého léta a potom desátého léta v čtvrtek před sv. Havlem“ (tj. 9. října). Ovšem naší povinností je zapochybovat. Nejedná se o podvrh? Nevymyslel si listinu z roku 1410 pan Mikuláš Petr? Pochybností se ale vzápětí můžeme vzdát. Text z roku 1628 je původní a že by písař
8
4/2005
na radnici vystavil svoje jméno sepsáním vymyšlené listiny nedůvěře, to je vysoce nepravděpodobné. Zbývá jen zjistit, zda na radnici v oné krušné době mezi Bílou horou a obsazením Praha Sasy skutečně působil písař Mikuláš Petr. A … a skutečně zde písař toho jména roku 1628 sloužil. I největší pochybovače pak přesvědčí nález z knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Jedná se o horoskop z března roku 1459, u kterého bylo uvedeno, že čas byl odečten na „horologium Pragense“, který byl opatřen staročeským časem. Jak poznáme za chvíli, až budeme mluvit o tom, co pražský orloj ukazuje, nemohlo se jednat o obyčejné hodiny, ale o složitější přístroj – orloj. Kde by se ovšem v Praze vzal, když podle zažité verze byl postaven až roku 1490? Důvodů nevěřit tomu, že orloj pochází z roku 1490, teď máme sdostatek. Dřívějšímu vzniku tohoto mistrovského díla nasvědčuje jednak ciferník a stroj, jednak výzdoba. Potvrzuje to opis listiny z roku 1410, neexistence jakéhokoliv mistra Hanuše na universitě roku 1490, poznámka u lobkovického horoskopu a konečně i přípis ve spisu Tadeáše Hájka. Co je nadmíru důležité, tyto důkazy jsou na sobě navzájem nezávislé. Okruh „podezřelých“ se nám značně zúžil. Co ovšem s Mikulášem z Kadaně? Máme nějaké potvrzení jeho působení ve funkci orlojníka? Ano, máme. Roku 1376, dva roky před smrtí císaře Karla, se císařský horologista Martin zaručil za „kohosi z Kadaně příchozího“ a roku 1408 se jako
Shrnuto a podtrženo, orloj vystavěl zhruba 60letý hodinář Mikuláš z Kadaně na základě výpočtů o 25 let mladšího astronoma Jana Šindela, a to roku 1410. Jan Růže (Mistr Hanuš) jej pak kolem roku 1490 doplnil a zdokonalil. Zkusme ještě vysvětlit, jak přišel Jan Táborský k tomu, že autorem orloje je Jan Růže. Je totiž pravděpodobné, že stejně jako v jiných oblastech života v době kolem husitské epochy zpřetrhal i v orlojnickém mistrovství sled válek vědomí kontinuity. Není potom divu, že když se Jan Táborský pídil po autorovi orloje, byl odkazován na Jana Růže, neboť ten byl nejstarším, na koho si kdo byl schopen vzpomenout, že obstarával chod orloje; předchozí orlojníci, včetně jeho konstruktéra, uvázli v zapomnění. Původní listinu z roku 1410, která by nalezená fakta bezezbytku potvrdila, už ale nenajdeme. Byla-li v archivu města, shořela spolu s jinými v květnových dnech 1945 při požáru radnice.
Z nouze ctnost – i na orloji Takto rekonstruované události již zapadají jedna do druhé a není údaje nebo nálezu, kvůli kterým bychom měli pochybovat o jejich věrohodnosti. Zjištěnými fakty se Staroměstský orloj stává ještě zajímavější – pochází ne z konce, ale ze začátku 15. století. Ovšem v té době neměl ani Mánesovu měsíční desku, ani na něm neprobíhalo defilé apoštolů, jak tvrdí Jirásek. Apoštolové, kteří přispívají k nebývalé atraktivnosti orloje, ale nemají žádnou funkční spojitost s oním mistrovským hodinovým strojem, byli spolu s ostatními soškami dodatečně začleněni do orloje někdy později, ale kdy? Odpověď je zarážející. Někdy mezi 17. stoletím a šedesátými roky 19. století! Je to neuvěřitelné, ale nemáme nic, čím bychom mohli jejich původ určit. Sošky na ostění orloje byly umístěné určitě dříve než apoštolové. Ostatně právě o sochách na fasádě hovoří Alois Jirásek, když vkládá do úst
Historie učenců hodnotících orloj slova „… že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k podivení a k divadlu obecnímu lidu“. Několikrát to už vypadalo, že „tatrmani“ i astronomická část orloje vejdou vniveč. Orloj dost často stál. Předtím, než se jej ujal Jan Táborský, neukazoval asi dvacet let a po jeho smrti dalších několik desetiletí. Koncem 18. století jej po mnoha letech opětovné nečinnosti zachránil tehdejší ředitel klementinský hvězdárny Antonín Strnad, zatímco jeho pozdější kolega Josef Böhm v šedesátých letech 19. století coby předseda komise pro obnovu orloje připustil chybnou opravu. Chyba spočívala ve dvou jednotlivostech: chybný počet zubů pastorku uvnitř měsíční koule a malý průměr prstence zvěrokruhu (i když Böhm byl Němec, vypořádal se s chybou tak, že by mu i naši dnešní politici mohli závidět: začal psát do novin články o tom, jaký šlendrián komise, které sám předsedal, na orloji způsobila. Články psal nejprve anonymně, pak si na komisi – a vlastně i na sebe sama – stěžoval jmenovitě). Oboje bylo naštěstí opraveno a oprava prstence zvěrokruhu, kterou navrhl významný český astronom František Josef Studnička, je nakonec i vzhledově povedená. A tak nemusíme dnes litovat. Kdyby byl profesor Böhm pečlivější, neměl by zvěrokruh orloje právě tu vnější zlatou obroučku s radiálními trámky, která jej odlišuje od všech ostatních orlojů. Navíc při této opravě přibylo na orloj i Mánesovo kalendárium, byť oproti původní kalendářní desce je aktuální datum nečitelné, protože ukazatel se nachází na vrchu kalendária a jména dní se tam ukazují naležato. Podívejte se vlevo od kalendária: archanděl se zdviženým mečem na současný ukazatel ještě nedávno mířil hrotem. Původně ale hrot ukazoval vodorovně a aktuální den bylo možné číst o půldruhého metru níž. Nejhorší chvíle postihly orloj v květnu 1945. Německé dělostřelectvo z astronomické desky vytvořilo cáry, oheň zničil stroj a apoštoly, žáru neodolalo ani kalendárium, které bylo v očekávání bojů obezděno. Opět se naštěstí radní přiklonili k zachování původního vzhledu a roku 1948 byl orloj opět zprovozněn. Zanechme již ale historických náhledů a pojďme se věnovat tomu, co orloj ukazuje.
Orloj jako astroláb Orloj vychází ze starobylého astrolábu. Astroláb se používal už v antice (prý jej vynalezl Hipparchos) a přetrval až do konce 17. století, tedy několik desetiletí byl používán souběžně s dalekohledem. Nejstarší dochovaný astroláb podle nedávných údajů pochází z roku 927–8. V České republice se přitom dochovaly pouze čtyři exempláře, na Slovensku zřejmě ani jediný. Nejvíce astrolábů v našich zemích se ztratilo v období třicetileté války počátkem 17. století. Astroláb, univerzální astronomický přístroj, měl tvar kruhu, okolo jehož středu se otáčela alhidáda (což je vlastně záměrné pravítko) a zároveň i síť z tenkých tvarovaných plochých pásků s trny či špičkami. Tato zvláštní síť se nazývá aranea (pavučina) či rété (síť). U nejjednodušší kopie astrolábů může být tvořena průsvitkou s nakreslenými křivkami a body. Astroláb byl universální přístroj. Sloužil jako dnešní otáčivá mapa oblohy i jako přístroj na měření výšky hvězd nad obzorem. Při druhém použití se uchopil za kroužek, kterým byl jeho vrch opatřen. Tím se sám ustavil v pozici pro pozorování – díky jeho hmotnosti se o to postarala gravitace. Proto bylo důležité, aby rété měla těžiště ve své ose otáčení, a aby se tak při různých polohách neustavoval astroláb odlišně. Po ustavení do svislé polohy se namířila alhidáda na danou hvězdu. Pak se odečetlo, jak vy-
soko nad obzorem určitá hvězda je. Dalo se také určit, kdy zapadne či jak nejvýš vystoupí nad obzorem. Pomocí astrolábu bylo možné mimo to určit i pravý sluneční čas, hvězdný čas, zeměpisnou šířku pozorovacího místa, převádět mezi jednotlivými typy souřadnic a další. Vlastní zaměřování objektu na obloze záviselo na zručnosti pozorovatele a velikosti astrolábu – větší astroláb býval přesnější, ale manipulace s ním byla obtížnější. Proto astroláby vážící i několik desítek kilogramů bývaly upevňovány na závěsech. Přesnost zaměření astrolábem se pohybovala kolem 1 obloukového stupně. I rubová strana astrolábu bývala funkční – buďto obsahovala text či tabulky anebo byla opatřena jinou alhidádou, s níž se mohla měřit přímo výška nad obzorem, určovat den v roce, postavení planet na ekliptice atd. Také byly vyráběny astroláby s výměnnou deskou – každá deska mohla sloužit pro místo o jiné zeměpisné šířce. Dobrý astroláb míval i tři desky, které byly ryty oboustranně s krokem 2°–3°. Tím jediný přístroj pokryl rozsahem zeměpisné šířky celou Evropu. Astroláby byly rovinné, ve tvaru kotouče – tedy planisférické. Ale velmi zajímavý byl i kulový astroláb, který byl vyroben roku 1480 arabskými mechaniky. Ten zobrazoval oblohu přirozeněji – na kouli, ne na ploše jako běžný astroláb. Jeho použití bylo zato obtížnější než použití planisférického astrolábu a i jeho výroba musela být velmi náročná. Není
Pohled na stroj orloje
Stav orloje po květnovém povstání 1945
4/2005
9
Historie proto divu, že se dochoval pouze jediný známý exemplář tohoto typu na světě. Je uložen v Oxfordu v Muzeu dějin vědy.
Odečítáme z orloje Z astrolábu tedy vychází i Staroměstský orloj. Co všechno na něm lze odečíst? Základem ciferníku je deska, která je vlastně astrolábem bez hvězd. Uprostřed ní (jelikož vychází z geocentrického modelu) je Země s Prahou uprostřed. Země byla dokreslena na desku později. Na desce je ale hlavně vyznačena síť sloužící k odečtu jednotlivých údajů. Na první pohled upoutá pozornost tmavý prstenec nad deskou se zlatými znaky znamení, představující zvěrokruh. Po něm se pohybuje zlaté Slunce (na obrázku vyznačeno číslem 1) a koule, která znázorňuje Měsíc (na obrázku značeno číslem 2). Měsíční koule je z poloviny tmavší a důmyslným způsobem se natáčí tak, že ukazuje skutečnou fázi Měsíce. Přitom je nutné připomenout jednu věc – rozdíl mezi znamením a souhvězdím ekliptiky (zvířetníku). Dnes je mezi pojmy zna-
mení a souhvězdí výrazný rozdíl; nebylo tomu ale tak vždy. V době, kdy se souhvězdí zvířetníku etablovala, tedy v době kolem přelomu letopočtů, byla znamení zavedena jako ta souhvězdí, ve kterých se právě nachází Slunce. Jelikož ale odečítání znamení bylo dva tisíce let ponechané beze změny, nastal jejich výrazný posun. Země totiž vykonává během století svojí osou stáčivý pohyb, vytvářejíc tak povrch imaginárního kuželu. Tímto pomalým pohybem, zvaným precese, se rotační pól Země posouvá mezi hvězdami, stáčí se. Precesní perioda zemské osy je 26 tisíc roků. A protože souhvězdí jsou spjata s hvězdami, kdežto znamení s drahou Slunce, posunula se jedna vůči druhým za oněch 2 000 let, po které se souhvězdí a znamení užívají, o zhruba 30 obloukových stupňů. Výsledkem je, že v okamžiku, kdy Slunce vstupuje do znamení Raka, vstupuje na obloze teprve do předchozího souhvězdí, do Blíženců. Jelikož orloj vychází z této tradice, ukazuje polohu v hypotetických znameních. Chceme-li tedy zjistit, kde se Slunce vůči ekliptice skutečně nachází,
Hlavní, astronomická část orloje – astronomická deska s vyznačenými důležitými prvky. Je přelom června a července, 17 hodin SEČ, 20:45 podle staročeského času, 11:35 hvězdného času, jedenáct babylónského. Slunce zapadá ve 20:15 SEČ, Měsíc je v první čtvrti ve znamení Lva, Slunce ve znamení Raka. Vychází znamení Štíra, zapadá znamení Blíženců.
10
4/2005
musíme jej myšleně posunout o jeden znak ve směru otáčení hodinových ručiček. Poloha Slunce v jednotlivých znameních nám zároveň říká, jaké roční období právě teď panuje.
Kolik časů umíš, tolikrát jsi astronomem Na rafičce, na které je Slunce, je i zlatá ručička (na obrázku vyznačeno číslem 1), která ukazuje čas. A můžeme si vybrat, jaký chceme znát – staročeský, planetní čili babylónský anebo středoevropský. Asi budeme nejprve pátrat po údaji času středoevropského, neboť to je ten čas, kterým se řídíme (v létě mu jen hodinu přidáváme a nazýváme ho letním). Tento čas se odečítá na vnitřním prstenci s římskými číslicemi. Tento čtyřiadvacetník má poledne umístěné nahoře a půlnoc dole. Na orloj jej doplnil až Jan Táborský; předtím orloj středoevropský čas neukazoval. (Přesněji řečeno, středoevropský čas ukazuje orloj až od roku 1912. Táborský totiž doplnil dvanáctihodinový číselník pro odečet místního pražského času, nikoli pro odečet – tehdy ještě neexistujícího – pásmového středoevropského času. Až od Nového roku 1912 je na něm nastaven pásmový středoevropský čas. Odchylka, která tímto přeřízením vznikla, je pouze 140 sekund a nemá na znázornění nebeských dějů orlojem vliv.) To, že ciferník s římskými čísly je přidán dodatečně, je při pohledu na desku orloje přece jen znát. Horší je to s vlivem letního času. Z už řečeného je patrné, že orloj nejsou obyčejné hodiny, ale spíše planetárium. Dřívější snahy o korekturu udávaného času na letní v době jeho platnosti byly jen důkazem toho, jak málo lidí i v naší době rozumělo tomu, co orloj vlastně ukazuje. Přeřízením orloje na letní čas totiž tento neukazoval děje vztažené na pražský obzor, ale na obzor Kyjeva! Pokud bychom snad chtěli vědět, kolik je hodin hvězdného času (to je čas, jehož používání je výhodné pro astronomická pozorování), ukáže nám to na témže číselníku druhá rafička v místě jarního bodu, která je opatřena malou hvězdičkou (na obrázku vyznačeno číslem 3). Počítá se ale od svrchního průchodu hvězdičky, tedy pravá polovina ciferníku s římskými čísly vyznačuje dopoledne a levá odpoledne tohoto času.
Historie Chcete vědět, kdy dnes zapadá Slunce? Můžeme k tomu využít staročeského času (řidčeji italského). Ten se počítal od západu Slunce a na orloji jej udává zlatá ručička na vnějším číselníku, tedy na číselníku s gotickými číslicemi. Okamžiky západu slunce se během roku mění, prstenec tohoto číselníku se tedy v průběhu roku kývá vůči základní desce. Proto se stačí podívat, jaká římská číslice (tedy na číselníku středoevropského času) stojí oproti gotické čtyřiadvacítce (na obrázku vyznačeno číslem 4) a tím zjistíme, kdy zapadá Slunce. Posledním časem, který můžeme na našem orloji odečíst, je tzv. čas babylónský neboli planetní či astrologický, také označovaný jako hodiny nestejné či temporální. Tento čas sloužil pro výpočet horoskopů a na orloji jej ukazuje sluneční rafička na síti arabských číslic a zlacených oblouků.
Obzor, východ a západ Na podkladu orloje je dole (pod zemskou polokoulí) vyznačena cihlově červená plocha s tmavým kotoučem uprostřed. Ta znázorňuje tu část oblohy, která je pro nás neviditelná, oblast pod obzorem. Například – pokud bychom na skutečné obloze nemohli najít třeba Měsíc a byli zrovna u orloje, podívejme se na něj. Bude-li měsíční koule na orloji ve zmíněné načervenalé části, nemusíme se namáhat s jeho hledáním na obloze – Měsíc je totiž pod obzorem. Vidět bude teprve tehdy, až se dostane do modravé části, která symbolizuje oblohu nad místním horizontem. Tak můžeme určit východy, západy a okamžiky kulminace Slunce, Měsíce a znamení zvířetníku. Známe-li postavení planet ve znameních, můžeme také určovat jejich východy a západy. Šedý kotouč uvnitř spodní části je důležitý hlavně pro astronomy. Vyznačuje oblast tzv. astronomické noci. Pokud se do něj promítá Slunce, je minimálně 18 stupňů hluboko pod obzorem a neruší temnou oblohu svým rozptýleným svitem (pro astronoma v Praze je pak důvodem k závisti, že jeho předchůdci tuto skutečnost potřebovali na orloji vyznačit). Pískově červená oblast vyznačuje oblast svítání a soumraku. Je to v ní ostatně napsáno: AVRORA (aurora – červánky, svítání), CREPVSCVLVM (crepusculum
– soumrak). I zlacená křivka obzoru mezi pískově červenou a modrou částí desky je popsána: ORTVS (ortus – východ) a OCCASVS (occasus – západ). Při poslední rekonstrukci orloje před čtvrt stoletím byla odstraněna chyba ve znázornění astronomické noci. Šedá kružnice byla totiž při poválečné rekonstrukci (1945–1948) špatně zakreslena: byla zmenšena a umístěna až ke spodnímu okraji desky, takže Slunce i v době kolem letního slunovratu chtěj nechtěj muselo vstoupit do oblasti astronomické noci. Ten ale po dobu bezmála dvou měsíců u nás nenastává… Naštěstí nyní ukazuje orloj správně. Aby vše souhlasilo se skutečností, o to se stará složitý a vysoce důmyslný mechanismus. Ten je už dvě desetiletí v rukou orlojníka Otakara Zámečníka a astronoma dr. Zdislava Šímy. Na desce jsou také znázorněny obratníky Raka (zlatý kruh, ke kterému se přimykají římské číslice) a Kozoroha (vnitřní zlatý kruh kolem Země) spolu s nebeským rovníkem (zlatý kruh uprostřed předchozích dvou). Tyto tři kruhy jsou na rozdíl od obzoru soustředné vůči sobě i vůči desce. Toto vše lze odečíst na astronomickém ciferníku. Nedílnou součástí dnešního orloje je kalendářní deska (která podle všeho měla svého předchůdce již na původním orloji z roku 1410), dříve zmínění apoštolové a zvony. Tyto části orloje nenesou však bezprostřední astronomické informace, a proto jsme je v našem povídání vynechali.
Nemáte ještě předplacený Astropis? Předplaťte si jej! Cena jednoho čísla pro předplatitele v ČR vyjde včetně poštovného maximálně na 59 Kč.
Předplatné pro ČR: Astropis Astropis
5 čísel 10 čísel
295 Kč 590 Kč
Zvýhodněné pro členy ČAS: Astropis
5 čísel
275 Kč
Předplatné do zahraničí: Astropis Astropis
5 čísel 10 čísel
545 Kč 1090 Kč
Zvýhodněné předplatné pro SR: Astropis 5 čísel 465 Sk Astropis 10 čísel 930 Sk Astropis si můžete objednat vyplněním objednávkového kuponu, e-mailem (
[email protected]) nebo prostřednictvím našich www stránek (www.astropis.cz). Předplatné lze uhradit složenkou na adresu: Společnost Astropis, Štefánikova hvězdárna, Petřín 205, 118 46 Praha 1 nebo bankovním převodem na účet č. 1001112877/5500. V případě platby na náš účet nás prosím informujte o čísle Vašeho účtu nebo podrobnostech o platbě, abychom mohli Váš převod identifikovat.
Evidence vizuálních pozorování sluneční fotosféry v České a Slovenské republice Ladislav Schmied, Bohuslav Rada
Výběr z literatury: [1] Z. Horský: Pražský orloj. Panorama, Praha 1988. [2] L. Nový a kol.: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století. Nakladatelství ČSAV, Praha 1961. [3] S. Michal: Měření času a vývoj hodinářské výroby. Sborník Národního technického muzea v Praze, Praha 1968. [4] L. Nový a kol.: Dějiny techniky v Československu (do konce 18. století). Academia, Praha 1974. [5] M. Špůrek: Praga mysteriosa – tajemství pražského slunovratu. Eminent, Praha 1996. [6] Z. Horský, E. Procházka: Pražský orloj. Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky, Nakladatelství ČSAV, Praha 1964. [7] J. Smolík: Mathematikové v Čechách od založení univerzity Pražské až do roku 1620. Živa, Praha 1864.
Publikace vznikla přepracováním, rozšířením a digitální úpravou původní pracovní verze stejnojmenné práce prvního z autorů, určené pro potřebu Sluneční sekce České astronomické společnosti v Praze a Hvězdárny ve Valašském Meziříčí (o ní informoval Astropis 2/2001, str. 30–31). V její textové a tabulkové části jsou obsaženy údaje o 178 tisících vizuálních pozorováních Slunce, vykonaných v období 1872–2002 254 našimi pozorovateli, a jejich archivaci. Původní verze byla rozšířena o současny stav těchto pozorování a doplněna ukázkami prvotního zpracování. Publikace byla v několika vyhotoveních předána potenciálním uživatelům na CD-ROMu a v tištěné podobě. Je zároveň dostupná ostatním zájemcům na webových stránkách http://www.astrosvet.com.
4/2005
11
