CO ŘÍKÁ PÍSMO SVATÉ? CO UČÍ KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE? 1. CO JE TOU DEFINITIVNÍ AUTORITOU VE VĚCECH VÍRY?

CO ŘÍKÁ PÍSMO SVATÉ?

CO UČÍ KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE? 1. CO JE TOU DEFINITIVNÍ AUTORITOU VE VĚCECH VÍRY? Existují tři autority a ta třetí (učitelský úřad Církve) má rozhodující slovo:

Existuje jedna autorita – Písmo svaté Starého a Nového zákona - a to má rozhodující slovo:

(#95) „Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého úradku Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší."

„Pohleď, Hospodine, zamiloval jsem si tvá přikázání. Podle svého milosrdenství mě obživ! Princip tvého slova je pravda a každé tvé spravedlivé nařízení je navěky.“ (Žalm 119:159-160)

(#78) „Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá Tradicí — i když se liší od Písma svatého, je s ním úzce spojeno. Skrze Tradici „Církev ve své doktríně, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a čemu věří“ „Výroky svatých Otců svědčí o oživující přítomnosti této Tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se Církve.“

Posvátná Tradice a učitelský úřad Církve jsou na stejné úrovni s Písmem svatým: (#81) „Písmo svaté je totiž Boží řeč písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého“. Co se týká posvátné Tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a rozšiřovali.“ (#82) „A to je důvod, proč Církev nečerpá jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“ Co se děje, když si tyto tři autority protiřečí? (#85) „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané, je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem. (#88) „Učitelský úřad Církve využívá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení nebo pravdy, které jsou s nimi nutné spojeny.“

„Hospodinovy řeči jsou čisté, jsou jako stříbro přetavené v hliněné peci, sedmkrát přečištěné. Hospodine, ty je budeš navěky chránit a střežit před tím pokolením“ (Žalm 12:7-8) „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (Ev. Jana 17:17) „Vybízím vás, bratři, abyste si dávali pozor na ty, kdo působí roztržky a pohoršení proti učení, kterému jste se naučili. Vyhýbejte se jim! Neboť takoví neslouží našemu Pánu Kristu, nýbrž vlastnímu břichu, a úlisnými a líbivými řečmi svádějí srdce bezelstných lidí.“ (Římanům 16:17-18) „Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet!“ (Galatským 1:8-9) „Každá Boží řeč je přečištěná, on je štítem těm, kteří v něm mají útočiště. Nepřidávej k jeho slovům, jinak tě pokárá a budeš shledán lhářem.“ (Přísloví 30:5-6) „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2 Timoteovi 3:16) „…od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši.“ (2 Timoteovi 3:15) „Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii-- prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ (Koloským 2:8) „A tamější Židé byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice: přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak.“ (Skutky 17:11)

2. SPASENÍ SKRZE CÍRKEV (#816) Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy.“

„Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a (#846) MIMO CÍRKEV NENÍ SPÁSY „Jak rozumět tomuto Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo tvrzení, které často opakovali církevní Otcové? Je-li ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, formulováno kladně, znamená, že každá spása pochází od bude zachráněn.“ (Římanům 10:9-13) Krista-hlavy skrze Církev, která je jeho Tělem: „Posvátný sněm na základě Písma svatého a Tradice učí, „Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však Synu vzdoruje, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině neuvidí život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás (Ev. Jana 3:36) stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. jednorozeného dal, aby každý, kdo v něho věří, Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh nezahynul, ale měl život věčný.“ prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako (Ev. Jana 3:16) nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“ „Těm však, kteří ho přijali, dal právo stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno;“ (Ev. Jana 1:12)

Otázky k zamýšlení:  Pokud je Katolická církev nezbytná pro spásu člověka, proč se o tom Bůh ani jednou ve svém slovu nezmínil?  Proč by nám Ježíš opakovaně lhal, když říkal, že budeme spasení pouze vírou v Něj?  Pokud chcete nadále souhlasit s katechismem, jste připraveni nazvat Ježíše Krista, Ducha svatého, apoštola Pavla a Jana lháři? 3. SPASENÍ SKRZE DOBRÉ SKUTKY (#837) „Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „srdcem“. (#55) „Po jejich (Adama a Evy) pádu (Bůh) v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7).“

Římanům 2,5-7 v kontextu: „Svou tvrdostí a nekajícným srdcem si shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého Božího soudu. On odplatí každému podle jeho skutků. Těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá věčný život. Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivostí.“ „Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ (Ev. Jana 6:29) „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Ev. Jana 3:16) „Neboť jste zachráněni (JEDINĚ) milostí (POUZE) skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na

základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ (Efezským 2:8-10) Pozn. 1 – katoličtí učitele souhlasí a zároveň nesouhlasí s tímto veršem z Efezským. Přidaná slova JEDINĚ a POUZE vyřčená nahlas, jsou pro ně jako plachta na býka a poukazují na to, že tomu nechtějí věřit. To všechno pro ně vypadá podezřele a až moc jednoduše. Nechtějí pochopit, že k Božímu daru, k záchraně, kterou Bůh vymyslel pro člověka, nemohou od sebe nic přidat. Mohou ji jen přijmout nebo odmítnout. Dar se přijímá, není potřeba ho potom „splácet“ svým výkonem v kostele, pak by to už nebyl dar, ale půjčka. Pozn. 2 - milost je tím, co pro nás Bůh v Kristu udělal (Ježíš Kristus zaplatil svou krví a svým životem trest za naše hříchy, abychom za ně my nemuseli jednou platit v pekle. Třetího dne vstal z mrtvých.) Když člověk pochopí, že je hříšný a že nutně potřebuje Záchrance, tehdy se ve svém vnitřním pokání obrátí k Bohu, vloží svou důvěru v to, co slyšel o Ježíšovi, vyzná Ho jako Pána, a vírou přijme Boží odpuštění. Tehdy dochází v životě člověka ke spáse, k znovuzrození ducha popsaném v evangeliu Jana 3. kapitole. Není to konec, ale začátek kamarádství a dobrodružství s Bohem. Bůh dá člověku „nové srdce“, dostane od Něj novou přirozenost, která již nechce hřešit, a člověk z vděčnosti za to úžasné spasení chce, jako dílo stvořené v Kristu Ježíši, dělat dobré skutky, které mu Bůh předem připravil. Skutky jsou tedy výsledkem vděčnosti za spásu, nikoliv proto, abychom si získali Boží přízeň. To, jestli pak může v průběhu svého pozemského života člověk o své spasení přijít, je už ale na jiné povídání… Otázka k zamýšlení:  Budete věřit Písmu svatému a přijmete od Boha spasení zdarma skrze víru v Ježíše Krista a jeho oběť, nebo budete dál věřit katolickému učení a snažit se být „dobrý člověk“, který si chce svými skutky zasloužit nebe a Boží přízeň? 4. CÍRKEV ODPOUŠTÍ HŘÍCHY (pozn. Církev v tomto případě = římsko-katolická církev)

Katolická církev smíchala Starozákonní význam poslání židovských kněží, kteří měli dělat oběti ze zvířat za hříchy lidu Izraele, s různými výroky Pána Ježíše v Novém zákoně, a proto hlásá, že jejich římské náboženství dostalo od Boha moc hříchy odpouštět (skládají oběť za lidi během mše)

(#981) „Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali „v jeho jménu... pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). Takovou „službu smíření“ (2 Kor 5,18) nevykonávají apoštolové a jejich nástupci pouze tím, že hlásají lidem Boží odpuštění, které

Evangelium Lukáš 24:47 v kontextu: „Tedy (Ježíš) otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům. A řekl jim: Že tak psáno jest a tak musil Kristus trpěti, a třetího dne z mrtvých vstáti, A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy,

jim zasloužil Kristus, a že je vyzývají k obrácení a víře, nýbrž i tím, že jim udělují odpuštění hříchů křtem a že je smiřují s Bohem a s Církví díky moci klíčů, kterou dostali od Krista: „Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého. Duše, která byla mrtva kvůli hříchům, se v této Církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila.“

počna od Jeruzaléma.“ (pozn. kázat pokání a odpuštění ve jménu Ježíše znamená kázat, a ne odpouštět hříchy)

2. Korintským 5:18-21 v kontextu „Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové. A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a (#982) „Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo Církev nemohla odpustit. „Nelze připustit, že by existoval smíření. Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže se s Bohem. Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil opravdu lituje svého poblouznění.“ Kristus, který zemřel hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ za všechny lidi, chce, aby v jeho Církvi byly vždy otevřeny (2. Korintským 5:17-21) brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu.“ (pozn. apoštol Pavel říká Korintským, že všichni, kdo (#983) „Katecheze bude snažit probudit a pěstovat ve uvěřili v Krista, jsou povolání k službě smíření, kterou je věřících víru v nesrovnatelnou velikost daru, který dal kázání evangelia. Nový zákon nikde neříká, že teď zmrtvýchvstalý Kristus své Církvi: poslání a moc opravdu chodíme a odpouštíme lidem jejich hříchy. Apoštol Pavel odpouštět hříchy skrze službu apoštolů a jejich nástupců. sám nikomu hříchy neodpouštěl!) „Pán chce, aby jeho učedníci měli co nejrozsáhlejší pravomoc; chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on sám konal, když byl na zemi.“ „Proč takhle mluví? Rouhá se! Kdo je mocen odpouštět „Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani hříchy, ne-li jediný: Bůh.“ (Ev. Marka 2:7) archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam nahoře.“ „Kdyby v Církvi nebylo odpuštění „Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.“ osvobození. Děkujeme Bohu, který dal své Církvi takový (Efezským 4:32) dar.“ V Novém zákoně neexistuje něco takového jako katolický kněz, tj. rozdělení na duchovní a laiky. Žádný katolický #986 „Z Kristovy vůle Církev vlastní moc odpouštět hříchy kněz nebyl Bohem ustanoven, aby nám dělal pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, prostředníka: obyčejně ve svátosti smíření.“ „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi #987 „Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný Původce a Dárce spásy, sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost čas.“ (1 Timoteovi 2:5) ospravedlnění.“ „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého, neboť tvé je království, i moc, i sláva na věky. Amen. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem neodpustíte jejich provinění, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění.“ (Ev. Matouše 6:12-15). Římsko-katolická církev vzala verše z Písma, kde Pán Ježíš mluví o církevní disciplíně (viz napomínání nebo vylučování lidí z církve), a udělala z toho své právo odpouštět lidem jejich hříchy na místo Boha. Příklad takového překrucování Písma nalezneme např. v Ev. Matouše 18:15-18. Z kontextu tohoto úseku Písma jasně vyplývá, že nikdo z lidí neodpouští ostatním jejich hříchy:

„Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže tě však neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo třech svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže je neposlechne, pověz církvi; jestliže i církev neposlechne, ať je pro tebe jako pohan a celník. Vpravdě vám říkám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“

„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a nezapomínej, co vše vykonal. On odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci.“ (Žalm 103:2-3) Otázky k zamýšlení:  Budete věřit Bohu, který říká, že to On, jako jediný, má moc odpouštět lidem hříchy, nebo budete věřit katolické tradici, která učí, že to ona, Katolická církev, má tu moc a dělá Bohu službu? 5. JEDINÁ PRAVÁ CÍRKEV (#811) „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou.“

Římsko-katolické náboženství vzniklo ve 4. století, a bylo postaveno na tomto jednom úseku z Ev. Matouše 16:1619. Od svého vzniku nedělá nic jiného, než že se snaží všechny lidi přesvědčovat o tom, že to právě ona je tou (#817) „Jediná Kristova Církev...“ je ta, kterou „po svém jedinou pravou církvi Ježíšovou, které je potřeba se ve zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; všem podřizovat: jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili... Tato Církev, jež byla ustavena a uspořádána na „Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Kristus, Syn živého zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v Boha!" A Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj ve společenství s ním.“ Otec, který je v nebesích. A já ti říkám, že ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji (#830) Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu nepřemohou. A dám ti klíče království Nebes, cokoli „celosti“ nebo „úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) svážeš na zemi, bude svázáno v nebesích a cokoli ve dvojím smyslu. Je katolická, protože je v ní přítomen rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebesích." Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“ (pozn. Nový zákon, co se týče speciálního pověření Petrova, jako prvního papeže římské církve, nebo o (#552) „Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první Petrovi, který je skálou, vůbec nic neříká) místo. Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Náš Na kom postavil Ježíš svou církev? Kdo je tou skálou? Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli Kristus, „živý kámen“ (1 Petr 2,4), zajišťuje své Církvi, všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou všichni jedli týž duchovní pokrm skálou Církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní této víry a posilovat v ní své bratry.“ skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 Korintským 10:1-4) (#880) „Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr.“ „…byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků,

kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu.“ (Efezským 2.20) „Kámen, který zavrhli stavitelé, se stal hlavou úhlu. Bylo to od Hospodina. V našich očích je to podivuhodné.“ (Ž 118:22-23) „…ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“ (Skutky 4:10-11 – Petrovo kázání) Kdo je skálou ve Starém zákoně? „Vždyť kdo je Bohem kromě Hospodina? Kdo je skálou, ne-li náš Bůh? (Ž 18:32) „Jen u Boha je utišení mé duše; od něj pochází má spása. Jen on je má skála a spása, můj nepřístupný hrad, nikdy se nepohnu.“ (Ž 62:2-3) „Hospodin je mi však nedobytným hradem, můj Bůh je mou útočištnou skálou.“ (Ž 94:22)

Když Písmo svaté používá slovo „církev“, vždy má na myslí lidi, kteří vložili svou důvěru v Zachránce, Ježíše Krista. Nikde v Písmu se neříká o nutnosti býti členem římsko-katolické církve, která byla stvořena císařem Konstantinem teprve ve 4. století. „Pavel, povolaný apoštol Krista Ježíše skrze vůli Boží, a bratr Sosthenes církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří na kterémkoliv místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho.“ (1. Korintským 1:2) „Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni…“ (Efezským 5:25) Otázky k zamýšlení:  Apoštol Pavel nebyl katolík, a přesto patřil, jak sám píše, do Církve Ježíše Krista. Kristus ho miloval a zemřel za jeho hříchy. Nebo snad chcete říct, že apoštol Pavel žijící v I. století, nebyl křesťan, protože nebyl katolík z IV. století?  Je doopravdy Petr skálou? Katechismus říká, že



ano, Písmo svaté říká, že ne. Či chcete tvrdit, že kdo nebyl pokřtěn do Katolické církve, ten není pravý křesťan?

6. KŘEST ZACHRAŇUJE (ODPOUŠTÍ HŘÍCHY) (#168) „Je to především celá Církev, která věří, a tak nese, živí a podpírá mou víru. A je to především zase Církev, která vyznává všude Pána („Po celém světě vyznává tě tvá Církev,“ zpíváme v Te Deum); s ní a v ní i my jsme unášeni a vedeni, abychom vyznali „Věřím“, „Věříme“. Křtem dostáváme od Církve víru a nový život v Kristu. V římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: „Co žádáš od Boží Církve?“ odpověď zní: „Víru.“ „Co ti dá víra?“ „Věčný život.“ (#1257) „Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu. (Ev. Jana 3:5)… Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni.“

(#1213) „Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualisianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově“ (#1263) „Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.“ (#1265) „Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž i dělá z nově pokřtěného (novokřtěnce) „nové stvoření“ (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě, které se stalo účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého.“

Veřejný křest (řecký „baptizo“ – ponoření) ve vodě se koná až potom, co někdo v Ježíše uvěří a přijme Jeho zástupnou oběť za své hříchy. Duchovní význam křtu je zlomení moci hříchu v životě člověka, který v Krista uvěřil, tak že už nemusí být otrokem hříchu. Novému zákonu je tento katolický rituál odpuštění hříchů přes křest-pokropení vodou zcela cizí: Vysvětlení pravé podstaty vodního křtu: „Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobní v zmrtvýchvstání. A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je zproštěn hříchu. Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. A víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá; smrt nad ním už nepanuje. Neboť smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti; ani hříchu nepropůjčujte své údy za nástroje nepravosti, ale vydejte sami sebe Bohu jako ti, kteří byli mrtví, a ožili, a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti. Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod milostí.“ (Římanům 6:1-14) Ev. Jana 3:3-5 v kontextu: „Ježíš mu odpověděl: "Vpravdě, vpravdě ti říkám, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vidět Boží království." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vejít do lůna své matky a narodit se. Ježíš odpověděl: "Vpravdě, vpravdě ti říkám, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království." „Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch.“ Ježíš vysvětluje Nikodémovi, že existují dva druhy narození:

Tím prvním je fyzické narození člověka, který vychází z lůna své matky (narození z vody, z těla). Druhým je duchovní narození člověka z Ducha svatého, skrze přijetí Ježíše a víru v Jeho oběť za naše hříchy. Lidský duch v člověku, který zemřel v příběhu o Adamovi a Evě – „když sníte z toho stromu, zemřete.“ – znovu ožívá pro společenství s Bohem. Toto Bible nazývá znovuzrozením. Tehdy se člověk doopravdy stává novým stvořením v Kristu (2. Kor 5:17). Pán Ježíš říká, že bez znovuzrození z Ducha sv., nikdo do Božího království nevejde. Přes krev Ježíše, a ne přes křest: „V něm (v Kristu) máme vykoupení skrze krev jeho, [totiž] odpuštění hříchů, podle bohatství milosti jeho“ (Efezským 1:7) Ani apoštol Pavel, ani jiný apoštolové nekladli podobný důraz na křest, jako je to v katolické doktríně. „Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.“ (1. Korintským 1:17) Ježíšovo pořadí je takové: Čiň pokání, věř ve mně, nech se pokřtít: „Čiňte pokání, a věřte evangelium.“ (Ev. Marka 1:14) „Tu Filip otevřel svá ústa, začal od tohoto místa Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přišli k jakési vodě. Eunuch řekl: „Hle, voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip řekl: „Jestliže věříš z celého srdce, je to dovoleno.“ Odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Rozkázal zastavit vůz a oba, Filip i eunuch, sestoupili do vody, a Filip ho pokřtil. (Skutky 8:35-38). „Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: "Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" Odpověděli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!" Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma. (Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít. Uvedl je do svého domu, prostřel stůl a radoval se, že s celou domácností uvěřil Bohu.“ (Skutky 16:29-34) K zamýšlení: Komu budete věřit víc?  PÍSMO SVATÉ uvádí, jak se stát křesťanem a získat život věčný v tomto pořadí: Musíte se znovu narodit; a aby k tomu došlo, musí tomu předcházet slyšení zvěsti evangelia,

a vaše vědomá, pozitivní reakce na ně v podobě: 1) osobního pokání, 2) osobní víry v Pána Ježíše Krista (v Jeho smrt na kříži za vaše hříchy a Jeho zmrtvýchvstání třetího dne) a přijetí Jeho odpuštění. Ježíšova krev vás očišťuje ze všech hříchů! Každý člověk, který se takto znovu narodil, získal život věčný a stal se křesťanem (následovníkem Krista), rád poslouchá svého nového Pána, Ježíše, a z poslušnosti Jeho slovům se nechá vědomě a veřejně ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého ponořit (křest) ve vodě, na znamení toho, že k Němu patří, a že vstupuje do nového života, kde je svatým, a ne otrokem hříchu. 

KATECHISMUS uvádí, jak se stát křesťanem a získat život věčný v tomto pořadí: Musíte se nechat pokřtít (kněz vás pokropí vodou) do Katolické církve. Musíte začít věřit v Boha a snažit se žít podle Desatera. Pak následuje: 1) Křest vodní skrze pokropení = mít odpuštěné hříchy (pozn. dokonce platí pro nevědomá miminka, která rodiče nechávají knězem pokropit) 2) Zachovávání a přijímání církevních svatostí, (pojmy: věřící - praktikující , věřící nepraktikující!) 3) Neustále pokání a odčiňování svých hříchů, 4) Po smrti: jdete do očistce, (pozn. Ježíšova krev vás dle katolicismu neočistila ze všech vašich hříchů) živí přináší neustále modlitby za zemřelé, které je prý po nějaké době z „čistírny“ dostanou a tak přijdou do nebe = život věčný.

7. PAPEŽ: VIKÁŘ (ZÁSTUPCE) KRISTA NA ZEMI (#882) „Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“. „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“ (#882) (#891) „Římský biskup…s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů…“

Papež si přivlastňuje Boží tituly, Jeho moc a roli ve světě. Kdokoli toto dělá, tomu správně patří jméno antikrist. Písmo svaté se nikde nezmiňuje o takové pravomoci dané nějakému člověku nad celou Církvi Ježíše Krista! Navíc apoštol Pavel ve svém dopise Galatským napsal pravý opak, a sice že („kolektivní vedení“) apoštolové Jakub, Petr a Jan byli považování za „sloupy“ mezi křesťany z Židů, a on apoštol Pavel a Barnabáš, byli apoštoly mezi pohany. Z toho textu jasně vyplývá, že apoštol Petr působil v Jeruzalémě a tam kázal evangelium společně s apoštolem Janem a Jakubem. Navíc ze sebe nikdy nedělal zástupce Krista na zemi!

O tom, kdo je nejvyšším Pastýřem, napsal samotný apoštol Petr presbyterům, kteří pečovali o Církev v Pontu, Galacii, Kappadocii, v Azii a v Bitynii: „Paste Boží stádo, které je u vás, a bděte nad ním - ne z povinnosti, ale dobrovolně, jak se to Bohu líbí, ne kvůli prospěchu, ale nezištně. Nepanujte nad svěřeným stádem, ale jděte mu příkladem, abyste, až se ukáže ten nejvyšší Pastýř (pozn. Ježíš Kristus ve svém druhém příchodu), přijali nevadnoucí věnec slávy.“ (1. dopis Petrův 5:2-4) „Neboť jste byli jako ovce bloudící, ale již nyní obráceni jste ku Pastýři a Biskupu (Strážci) duší vašich.“ (1. dopiš Petrův 2:25) „Ani se nenechte nazývat vůdci, neboť váš Vůdce je jeden, Kristus.“ (Ev. Matouše 23:10)

Kdo je nejvyšším Učitelem všech věřících křesťanů? „Vy se ale nenechte nazývat rabbim, neboť váš Mistr (Učitel), je jeden, Kristus, vy všichni jste však bratři.“ (Ev. Matouše 23.8) „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“ (Ev. Jana 14:26) Komu patří titul svatý Otec? „A nikoho na zemi nenazývejte vaším otcem, neboť váš Otec je jeden, ten v nebesích.“ (Ev. Matouše 23:9) Kdo je hlavou Církve Ježíše Krista na zemi, a kdo nad ní má plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc? „On (Ježíš) je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí. On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství. Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi.“ (Koloským 1:15-20) „Tu (moc) (Bůh) uplatnil v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím. A všechno podřídil pod jeho nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, která je jeho tělem, plností toho, jenž všechno ve všem

naplňuje.“ (Efezským 1:20-23) „ A on (Bůh) dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.“ (Efezským 4:11-15) 8. PAPEŽ: NEOMYLNÝ (#889) „Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu Církve.“ (#891) „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře... Církvi přislíbenou ne mylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“ Když Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.“

Písmo svaté hlásá, že nikdo není dokonalý nebo neomylný. Všichni lidé jsou hříšníci, a zdědili po Adamovi a Evě padlou přirozenost, která chybuje. Je důležité pochopit, že Bůh kromě toho, že nikdy neustanovil papeže ani jeho učitelský úřad, o nich také nikdy neprohlásil, že jsou neomylní. Toto tito omylní a hříšní lidé, kteří nemají bázeň před svatým Bohem, prohlásili sami o sobě. Písmo uvádí pouze jednu osobu, která je neomylná, a tou osobou je Ježíš Kristus. O KRISTU: (Ježíš řekl: ) „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? A když říkám pravdu, proč mi nevěříte?“ (Ev. Jana 8:46) „Neboť toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (2. Korintským 5:21)

O LIDECH: „Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji - vězte, že (#890) „Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém povahou smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a a je schopen se ovládat v každém ohledu.“ (Jakubův 3:1zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí 2) víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. „Jakož psáno jest: Že není spravedlivého ani jednoho. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se neomylnosti ve věcech víry a mravů.“ uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. Hrob otevřený hrdlo jejich, jazyky svými lstivě mluvili, jed [lítých] hadů pod rty jejich. (#2051) „Neomylnost učitelského úřadu pastýřů se Kterýchžto ústa plná jsou zlořečení a hořkosti.“ vztahuje na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez (Římanům 3:10-14) nichž nelze uchovat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.“ „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží.“ (Římanům 3:23) 9. SVATOSTI ZACHRAŇUJÍ (#1129) „Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha

NA ŽÁDNÉM MÍSTĚ PÍSMA SVATÉHO NENALEZNEME UČENÍ O SVATOSTECH, KTERÉ BY BYLY USTANOVENÉ

svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. Duch uzdravuje a proměňuje ty, kteří svátosti přijímají, tak, že je připodobňuje Božímu Synu. Plodem svátostného života je to, že Duch synovství činí z věřících účastníky jeho božské přirozenosti, skrze živé spojení s jediným Synem, Spasitelem.“ (#1257) „Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu… Bůh úzce spojil spásu se svátostí křtu, nicméně On sám není svými svátostmi omezován.“ (#1113) „Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.“

PÁNEM JEŽÍŠEM, A KTERÉ JSOU PROSTŘEDKEM K NAŠÍ SPÁSE! Tady vidíme jen další důkaz a ukázku toho, že katolicismus učí lidi, jak se sám zachránit skrze vlastní skutky, a ne skrze víru v Ježíše Krista a přijetí jeho oběti za naše hříchy jednou pro vždy. Lidé musí tyto skutky svatosti konat po celou dobu svého života, a pak že se prý dostanou do vymyšleného očistce, ze kterého vede další zastávka do nebe. Neexistuje snad větší blud a popírání slov Pána Ježíše Krista než toto! Spasení v Kristu nebo ve svatostech? „Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učedníků svých, kteréž nejsou psány v knize této. Ale toto psáno jest, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život [věčný] měli ve jménu jeho.“ (Ev. Jana 20:30-31) „Neboť slovo kříže těm, kteříž hynou, bláznovstvím jest, ale nám, kteříž spasení dosahujeme, moc Boží jest.“ (1. Korintským 1:18) Prohlašovat, že se Ježíš mýlí, je stejným přestupkem jako prohlašovat, že se mýlí i jeho Otec. Abyste mohl věřit katolickému katechismu, musíte odmítnout Boží slovo. Ježíš již jednou vysvětlil, proč lidé odmítají věřit Jeho slovům.: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Ev. Jana 8:47) Učení o svatostech je ve své podstatě bludnou lidskou tradici, která popírá dostatečnost oběti Pána Ježíše za naše hříchy, a která říká, že k ní ještě musíme přidat své oběti. Toto učení ale s Bohem nemá nic společného: „Petr a apoštolové odpověděli: "Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“ (Skutky 5:29)

10. KŘEST NEMLUVŇAT (#1252) „Zvyk křtít děti je tradice Církve už od nepaměti. Jak si v levém sloupci můžete přečíst, katechismus Je výslovně dosvědčena od druhého století.“ přiznává, že se tato doktrína neopírá o Písmo svaté, ale že je pouhou lidskou tradicí. Apoštol Pavel nás ale varuje:

(#1250) „Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem, aby byly osvobozeny od moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí, k níž jsou povoláni všichni lidé. Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.“

„Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii-- prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ (Koloským 2:8) V Písmu svatém nikde nevidíme, aby někdo dítě křtil hned po jeho narození, a tím se ho snažil zachránit od duchovní tmy, nebo že by mu tím přinášel znovuzrození!! Vodní křest v Písmu vždy následuje poté, co člověk vědomě uvěřil a přijal Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, a vyznal ho jako Božího Syna. Ten, kdo byl křtěn, měl vždy dostatečný věk a rozvinuté smysly (pozn. miminko je nemá!!) na to, aby evangelium slyšel, porozuměl mu, přijal je, a následně se na znamení své víry v Krista nechal pokřtít. Pán Ježíš odsuzuje takovéto lidské tradice, které ve své podstatě ruší a překrucují pravdu Božího slova: „Opustili jste přikázání Boží a držíte tradici lidí.“ A říkal jim: „Krásně odmítáte přikázání Boží, abyste zachovali svou tradici.“ (Ev. Marka 7:8-9)

11. TRANSUBSTITACE (PROMĚŇOVÁNÍ) Kněží během mše mají údajně moc, aby nadpřirozeně proměnili chléb a víno ve skutečné a doslovné tělo a krev Ježíše Krista:

Katolicismus učí své členy účastnit se doslovného kanibalismu, a na potvrzení svého učení cituje slova Pána Ježíše z Ev. Jana:

(#1367) „Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobu chleba, je opravdu jeho Tělo, bylo v Boží Církvi vždy přesvědčení – a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje – že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. Tuto změnu tedy katolická Církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“

„Ježíš jim tedy řekl: “Vpravdě, vpravdě vám říkám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Ev. Jan 6:53-54)

(#1333) „Středem slavení Eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb...“, „vzal kalich vína...“. Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále zůstávají znamením kladné hodnoty stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí Církev předobraz své vlastní oběti.“

„Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu tedy: “Pane, dávej nám tento chléb stále.“ Ježíš jim řekl: “Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mně, nebude nikdy žíznit.“ (Ev. Jan 6:33-35)

Když si tento verš přečteme v kontextu celé kapitoly, zjistíme, že Pán Ježíš zde nemluvil o svém fyzickém těle, ale o duchovním významu své oběti na kříži, viz další verše v této kapitole:

„Toto je vůle toho, který mne poslal, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Ev. Jan 6:40) Biblické učení ohledně pravého účelu a významu Večeře

Páně: (#1377) „Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části; proto lámání chleba nerozděluje Krista.“

„Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb, A díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrátž byste koli jedli chléb tento a [z] kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujte, dokavadž nepřijde.“ (1. Korintským 11:23-24) „A vzav chléb, díky činiv, lámal a dal jim, řka: To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku. Takž [také dal jim] i kalich, když bylo po večeři, řka: Tento kalich [jest] nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá.“ (Ev. Lukáše 22:19-20) Otázky k zamýšlení: Jak sami můžete vidět, tzv. proměňování chleba a vína je dalším nebiblickým učením lidské tradice. Proto vyvstávají otázky typu: 

 

Proč vzala Katolická církev svévolně jeden verš z Písma svatého mimo jeho kontext, a vybudovala doktrínu, která jde přímo proti biblickému učení? Proč Katolické církvi více záleží na tom, abyste jedli svého Boha, než abyste měli víru v Něj? Když jste teď poznali opravdový význam „Večeře Páně“, kterou ustanovil Pán Ježíš, budete se nadále účastnit této pohanské modloslužby v kostele?

12. EUCHARISTIE (PŘIJÍMÁNÍ): ODDĚLUJE OD HŘÍCHU (#1393) „Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo Tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“, a Krev, kterou pijeme, „byla prolita za všechny na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže spojit s Kristem, aniž by nás zároveň neočistila od spáchaných hříchů a nechránila nás proti hříchům budoucím: „Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně.“ Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji přijímat vždycky, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku.“

Co nás očišťuje (odděluje) od našich hříchů? „Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Ježíše Krista Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.” (1. Janův 1:7) „Jan sedmi církvím, kteréž [jsou] v Azii: Milost vám a pokoj od toho, Jenž jest, a Kterýž byl, a Kterýž přijíti má, a od sedmi Duchů, kteříž před obličejem trůnu jeho jsou, A od Ježíše Krista, [jenž jest] svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýžto zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou, A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemužto [buď] sláva a moc na věky věků. Amen.“ (Zjevení 1:4-6) „Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, [však] ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani samcoložníci, Ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlolejci, ani dráči, dědictví království Božího nedůjdou. A takoví jste někteří

byli, ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Jezukrista a skrze Ducha Boha našeho.“ (1. Korintským 6:9-11) Co nás chrání před budoucími hříchy? V Písmu nikde nečteme, že nás kousek chleba nebo oplatka ochraňují od hřešení a jeho následků! Tato doktrína má sloužit jen k tomu, aby se do ní členové Katolické církve systematicky vraceli, a byli závislí na Eucharistii, ve víře, že jim to pomůže nehřešit. Písmo má ale jiné učení: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě“ (Žalm 119:11) „Jakým způsobem očistí mládenec stezku svou? [Takovým], aby se choval podle slova tvého“ (Žalm 119:9) „Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé.“ (Žalm 121:7) „Ty jsi skrýše má, od ssoužení zachováš mne, [a] plésáním vítězným obdaříš.“ (Žalm 32:7) „A vysvobodíť mne Pán od každého skutku zlého a zachová k království svému nebeskému, jemuž sláva na věky věků. Amen.“ (2. Timoteovi 4:18) „Ale ty zůstávej v tom, čemužs se naučil a cožť jest svěřeno, věda, od kohos se naučil. A že [hned] od dětinství svatá Písma znáš, kteráž tě mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši. Všeliké [zajisté] Písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (2. Timoteovi 3:14-17) „Tomu pak, kterýž mocen jest zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím, Samému moudrému Bohu, Spasiteli našemu, [budiž] sláva a velebnost, císařství i moc, i nyní i po všecky věky. Amen.“ (Judův 1:24-25)

13. EUCHARISTIE (PŘIJÍMÁNÍ): POMÁHÁ ZEMŘELÝM Katolicismus učí, že oběť Ježíše Krista za naše hříchy je nedostačující, a proto musíme dělat všechny tyto katolické rituály, abychom zemřelé přebývající v tzv. „očistci“ od hříchů očistili, a oni mohli vejít do nebe.

NA ŽÁDNÉM MÍSTĚ PÍSMA SVATÉHO NENALEZNEME UČENÍ O EUCHARISTII A JEJÍ OBĚTI BĚHEM MŠE. TATO DOKTRÍNA NEBYLA BOHEM NIKDY USTANOVENA, A PROTO NIKOMU V NIČEM NEPOMÁHÁ, ZVLÁŠŤ ZEMŘELÝM NE! Podle Písma svatého má člověk pouze jednu jedinou šanci se s Bohem usmířit a mít odpuštěné hříchy tady na

zemi. Po smrti je už bohužel pozdě! (#1371) „Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé „A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] věřící, „kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně soud, Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení očištěni“, aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje.“ mnohých hříchů; podruhé [pak] bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.“ (#1689) „Eucharistická oběť. Když se pohřeb koná v (Židům 9:27) kostele, je Eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti. Je to okamžik, kdy Církev vyjadřuje své „Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, je již účinné společenství se zesnulým: v přinášení oběti odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém ho prosí, Syna Božího.“ (Ev. Jana 3:18) aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v „Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však Synu vzdoruje, Božím království. Skrze takto slavenou Eucharistii se obec neuvidí život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství (Ev. Jana 3:36) s tím, který „zesnul v Pánu“ tak, že přijímá Tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním.“ „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života.“ (Ev. Jana 5:24) Otázky k zamýšlení: 

 

Proč se tradice Katolické církve tak diametrálně liší od Božího Slova zapsaného v Bibli? Proč chce Katolická církev po svých členech, aby se účastnili těchto bezvýznamných rituálů? Je to další metoda, jak udržet lidi v otroctví Katolické církve a nepustit je do nebe?

„Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože zavíráte království Nebes před lidmi; sami tam totiž nevcházíte, a těm, kteří vcházejí, vejít nedovolujete.“ (Ev. Matouše 23:14) „Hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, [uče] podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ (Koloským 2:8) 14. MARIE: ZACHRAŇUJE (#969) „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami... Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“ (#494) „Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí „Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem, Maria odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ (Řím 1,5) s jistotou,

Pokud Marie má toto spolu spasitelské postavení s Ježíšem, o kterém tak nadšeně hlásá katechismus, a je pro nás věřící extrémně důležitá z pohledu naší spásy, nemyslíte, že by se o tom Písmo někde alespoň jednou zmínilo?! Pouze prvních 5 knih Nového zákona (Evangelia a Skutky) uvádí informace o Marii, ostatních 22 knih o ní mlčí!! Proč? Protože pouze Ježíš zachraňuje lidi od jejich hříchů, a pouze skrze něj mohou mít lidé život věčný. A nikdo z lidí (ani Marie) na tom neměl a ani mít nebude svoji spoluúčast!

že „u Boha není nic nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,37-38). „A tak se Maria, souhlasící s Božím slovem, stala matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchů, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“ Jak praví svatý Irenej, „svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.“ Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie. Co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou.“ Ve srovnání s Evou nazývají Marii „matkou živých“ a často zdůrazňují: „Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie.“

„A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ (Skutky 4:12)

(#1172) „Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá Církev se zvláštní láskou blahoslavenou Bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní Církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“

„Když pak o těch věcech přemýšlel, hle, anděl Páně se mu ukázal ve snu a řekl: “Jozefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii za svou manželku, neboť to, co je v ní počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno JEŽÍŠ, neboť on zachrání svůj lid od jeho hříchů.“ (Ev. Matouše 1:21)

„Dí jemu Ježíš: Já jsem cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne. Byste znali mne, také i Otce mého znali byste; a již nyní jej znáte, a viděli jste ho.“ (Ev. Jana 14:6) „Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.“(Ev. Jana 10:9) „Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne spasitele.” (Izaiáš 43:11)

„Nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově“ (Ev. Lukáše 2:11) „A té ženě říkali: “Už věříme ne kvůli tvému vyprávění. Sami jsme slyšeli a víme, že tento je opravdu Kristus, Záchrance světa.“ (Ev. Jana 4:42) „Milost, milosrdenství [a] pokoj od Boha Otce a Pána Jezukrista Spasitele našeho.“ (Titovi 1:4) Otázky k zamýšlení:    

Proč chce Katolická církev, aby lidé, v otázce své spásy vzhlíželi k Marii místo k Ježíši? Proč se krade sláva Pánu Ježíši, a dává se Marii? Pokud hraje Marie roli ve spasení, proč nám o tom Bůh ve svém slově nic neřekl? Komu budete důvěřovat ohledně své spásy? Marii a s tím spojené církevní tradici, nebo Ježíši, o kterém je řeč v Božím slově?

15. MARIE: BEZ HŘÍCHU, SPASENÁ OD SVÉHO NAROZENÍ (#491) „Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném Početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného

V Písmu svatém máme pouze jednu osobu, která byla bez hříchu při svém narození a po něm, a tou osobou je Boží Syn, Ježíš Kristus! „Neboť toho, kterýž hříchu nepoznal (Ježíše), za nás (Bůh) učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (2. Korintským 5:21)

hříchu.“ (#493) „Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ [Panaghia], slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření“. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem.“ (#508) „Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“; od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu.“ (#722) „Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se.“ A Maria se obrací svým chvalozpěvem k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: Církve.“

„Kdo z vás mne usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?“ (Ev. Jana 8:46)

Všichni lidé včetně Marie jsou hříšní a potřebují Zachránce Ježíše: „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží.“ (Římanům 3:23) „Jakož psáno jest: Že není spravedlivého ani jednoho.“ (Římanům 3:10) „Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Římanům 3:12) „Ale zavřelo Písmo všecky pod hřích, aby zaslíbení z víry Jezukristovy dáno bylo věřícím.“ (Galatským 3:22) Všimněte si, že žádný z těchto veršů neříká, že „všichni, kromě Marie, zhřešili“! V Evangeliu Lukáše Marie přiznává, že byla hříšná. Jinak by nedošla k závěru, že potřebovala Spasitele: „Tedy řekla Maria: Velebí duše má Hospodina, A veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém.“ (Ev. Lukáše 1:46-47) Vychvaloval někde Ježíš Marii nebo jí dával nějaké speciální místo po svém boku? „Když ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: “Hle, tvá matka a tvoji bratři se postavili venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: “Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal rukou na své učedníky a řekl: “Hle, má matka a moji bratři. Neboť kdokoli by činil vůli mého Otce v nebesích, ten je můj bratr, má sestra i matka.“ (Ev. Matouše 12:46-50) Co udělal Pán Ježíš, když chtěla jedna žena vyvýšit Marii? „Během jeho řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: "Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům, jež jsi sál!" On na to řekl: "Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je.“ (Ev. Lukáš 11:27-28) Závěr: Byla Marie bez hříchu od svého narození? Katolická tradice chce, abyste tomu věřili, ale Boží slovo říká pravý opak. Komu budete věřit? „Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, kterýž by činil dobře a nehřešil.“ (Kazatel 7:19)

„Protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili.“ (Římanům 5:12) 16. MARIE: VĚČNÁ PANNA (#510) „Maria zůstala „pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“: celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk 1,38).“ (#499) “Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo Církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“. Liturgie Církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu.“

Marie měla po Ježíšovi, její prvorozeném synu, i další děti: „Když se pak Jozef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Páně a přijal svou manželku. Ale nepoznal ji, dokud neporodila svého prvorozeného syna, jemuž dal jméno Ježíš.“ (Ev. Matouše 1:24-25). „A když přišel do své vlasti, učil je v jejich synagoze, takže se velmi divili a říkali: “Odkud má tu moudrost a zázraky? Není to snad syn toho tesaře? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Jozes, Šimon a Juda? Nejsou snad všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má všechny tyto věci?“ (Ev. Matouše 13:54-56) „Zdaliž tento není tesař, syn Marie, bratr Jakubův a Jozesův a Judův a Šimonův? A zdaliž nejsou i sestry jeho zde u nás? I zhoršili se na něm.“(Ev. Marka 6:3) Apoštol Pavel napsal: „Potom po třech letech navrátil jsem se do Jeruzaléma, abych navštívil Petra, a pobyl jsem u něho patnácte dní. Jiného pak z apoštolů žádného jsem neviděl než Jakuba, bratra Páně.“ (Galatským 1:19)

(#500) „Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55) jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně určena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.“

Komentář k bodu #500 katechismu: Proč katolicismus překrucuje Písmo svaté a dává mu jiný význam? Jiná Marie? Tyto verše výše citované z Evangelia Matouše a Marka se přece jasně vztahují k Marii, matce Ježíše. Proč tedy Katolická církev uvádí své členy v omyl? Není to náhodou snaha šířit mezi lidmi představu o tom, že Marie byla jakési božské stvoření, které nemohlo mít normální manželský vztah se svým manželem Josefem? Nebo to má spíše vypadat, jakože Marie byla předobraz všech dnešních kněží a jeptišek, žijících v celibátu? Zase stojíme před otázkou, čemu budeme více věřit, a čemu dáme v životě přednost. Buď to bude Písmo svaté, nebo lidské tradice, které mu protiřečí?

17. MARIE: ZDROJ SVATOSTI (#2030) „Křesťan uskutečňuje své povolání v Církvi ve společenství se všemi pokřtěnými. Od Církve přijímá Boží slovo, v němž jsou obsaženy jednotlivé články učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2). Od Církve dostává milost svátostí, které jej posilují na „cestě“. Církev mu dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější

Kdo je v Písmu našim vzorem svatosti? „Kdož by se nebál tebe, Pane, a nezveleboval jména tvého? Nebo ty sám svatý [jsi]. Všickni zajisté národové přijdou a klaněti se budou před obličejem tvým; nebo soudové tvoji zjeveni jsou.“ (Zjevení 15:4)

Panně Marii; svatost poznává v ryzím svědectví těch, kteří ji žijí; objevuje ji v duchovní tradici a v dlouhých dějinách světců, kteří žili před ním a jejichž památka se v liturgii podle církevního kalendáře slaví.“

„Vyvyšujte Hospodina Boha našeho, a sklánějte se u podnoží noh jeho, svatýť jest.“ (Žalm 99:5) „A volal jeden k druhému, říkaje: Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho.“ (Izaiáš 6:3) Slovo „svatý“ a „svatost“ se vyskytují v Písmu dohromady na cca 600 místech. Ani jedno z nich se netýká Marie!!

Bůh prohlásil, že máme být svatí jako On, a ne jako Marie! Mluvil o tom dokonce ve svém dopise apoštol Petr, kterého Katolická církev označuje za prvního papeže: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal, Svatý jest, i vy svatí ve všem obcování [vašem,] buďte; Jakož napsáno jest: Svatí buďte, nebo já Svatý jsem.“ (1. Petrův 1:15-16). Jak sami vidíte, katolicismus se v tomto ohledu Bohu neskutečně rouhá!! 18. MARIE: PŘÍMLUVCE (#969) „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami... Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“ Tituly, které jsou připisované Marii v katolicismu: Přímluvkyně / Orodovnice – je s tím spojená víra v to, že se Marie za nás u Boha Otce přimlouvá, a tím nám zajišťuje Jeho požehnání a odpovědi na modlitby. Pomocnice – je s tím spojená víra, že nám Marie v životě pomáhá, když ji o to prosíme, nebo se k ní modlíme. Patronka – je s tím spojená víra, že nás Marie ochraňuje od zlého a bdí nad námi. Prostředník – je s tím spojená víra, že Marie je prostředníkem mezi námi a Bohem. Utěšitelka – je s tím spojená víra, že nás Marie dává útěchu, např. když jsme nemocní.

Katolická církev se dovedně snaží o to, aby lidé uctívali člověka-Marii jako Boha, připisuje jí Božské tituly, a vybízí své členy, aby se k ní modlili místo k Bohu. Je to neuvěřitelné rouhání a výsměch samotnému Bohu! Proto je také na místě nazývat Katolickou církev, církví satanovou, církví, která jde proti Pánu Bohu a Jeho Slovu. Kdo je v Písmu náš Přímluvce? „Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A onť jest [obět] slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za [hříchy] všeho světa.“ (1.Janův 2:1) „…Kristus [jest, kterýž] umřel [za ně], nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž [také] i oroduje za nás.“ (Římanům 8:34) Kdo je v Písmu náš Utěšitel? „A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, nebť u vás přebývá a v vás bude.“ (Ev. Jana 14:16) „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám

všecko, což jsem koli mluvil vám.“ (Ev. Jana 14:26) „Když pak přijde Utěšitel, kteréhož já pošli vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně.“ (Ev. Jana 15:26) „Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odšel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošli ho k vám.“ (Ev. Jana 16:7) „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom [i] my mohli potěšovati těch, [kteříž by byli] v jakémkoli ssoužení, [a to] tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha.“ (2. Korintským 1:3) Kdo je v Písmu náš Prostředník? „Jedenť [jest] zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš.“ (2. Timoteovi 2:5) „Nyní pak (Ježíš) důstojnějšího došel úřadu, čímž i lepší smlouvy prostředníkem jest, kterážto lepšími zaslíbeními jest utvrzena.“ (Židům 8:6) Přes koho se dostáváme k Bohu Otci? „Neboť skrze něho (Ježíše) obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci.“ (Efezským 2:18) „Podle předuložení věčného, kteréž jest uložil v Kristu Ježíši Pánu našem, V němžto máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho.“ (Efezským 3:11-12) „Dí jemu Ježíš: Já jsem cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne…“ (Ev. Jana 14:6)

19. MARIE: PŘÍJEMCE MODLITEB (#2677) „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás....“ S Alžbětou se divíme: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dala Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle tvá. …Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Svěřujeme jí „nyní“, tedy v přítomném okamžiku naší

NA ŽÁDNÉM MÍSTĚ PÍSMA SVATÉHO NEJSME PÁNEM JEŽÍŠEM NEBO JEHO APOŠTOLY VYBÍZENI K TOMU, ABYCHOM SE MODLILI K MARII NEBO K JEJÍM SOCHÁM!! Máme povoleno se modlit pouze k našemu Trojjedinému Bohu (Otci, Synu a Duchu svatému), a k nikomu dalšímu! Pokud se modlíme k Marii, Písmo svaté toto naše chování nazývá hříchem modloslužby (=uctívání někoho jiného než Pána Boha). Píše se o tom již dokonce

existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili „hodinu své smrti“. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a kéž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka, aby nás uvedla ke svému Synu, Ježíši v nebi.“ (#971) „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). „Úcta Církve ke Svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu.“ „Marii… Církev právem uctívá zvláštní úctou... Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách… Tato úcta... je sice zcela jedinečná, se podstatně liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako i Otci a Duchu svatému, a velmi ji podporuje“;511 nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží, a v mariánské modlitbě svatého růžence, „souhrnu celého evangelia“.

v Desateru: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí], kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch], kteréž na zemi dole, ani [těch], kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého [pokolení] těch, kteříž nenávidí mne.“ (Exodus 20:1-5) „A vímeť, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali Toho Pravého, a jsmeť v tom Pravém, [i] v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný. Synáčkové, vystříhejte se model. Amen.“ (1. Janův 5:20-21) Každý, kdo opakovaně uctívá Marii a modlí se k ní a k jejím sochám či obrazům, modlí se ve skutečnosti k démonům a je vinen hříchu modloslužby. Je potřeba mít na paměti, že žádný modlář nedědí / nevchází do Božího království: „Zjevníť jsou pak skutkové těla, jenž jsou: Cizoložstvo, smilstvo, nečistota, chlipnost, Modloslužba, čarování, nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty, Závisti, vraždy, opilství, hodování, a těm podobné věci. Kteréžto kdožkoli činí, toť vám předpovídám, jakož jsem i prve pravil, že království Božího dědicové nebudou.“ (Galatským 5:19-21)

Apoštol Pavel píše o církvi v Tesalonice, která těchto praktik zanechala, jakmile lidé v ní uvěřili v Pána Ježíše Krista. Udělejte to také tak: „Oniť zajisté sami o nás vyznávají, jaký byl příchod náš k vám a jak jste se obrátili k Bohu od modloslužby, abyste sloužili Bohu živému a pravému, A očekávali Syna jeho s nebe, kteréhož jest vzkřísil z mrtvých, [totiž] Ježíše, kterýž vysvobodil nás od hněvu budoucího.“ Pokud je celý pozdrav anděla Gabriela včetně slov „Požehnaná ty mezi ženami“ výzvou k uctívání Marie, co pak uděláme se ženou Jáhel ve Starém zákoně, ke které byla vyřčena níže uvedená slova? Budeme ji také uctívat?: „Požehnaná buď nad [jiné] ženy Jáhel, manželka Hebera Cinejského, nad ženy v staních [bydlící] buď požehnaná.“ (Soudců 5:23) 20. MARIE: KRÁLOVNA VŠEHO TVORSTVA (#966) „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla

A tady dochází mezi katolickou doktrínou a Božím slovem

uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů: Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“

opět k rozepři. Nejen, že Písmo svaté takovouto doktrínu neučí, ale ono ji dokonce odsuzuje. V knize Jeremiáše čteme o tom, jak lid Izraele v jednu dobu uctíval pohanskou bohyni zvanou „Královna nebes“, a tím přímo urážel a popouzel Pána Boha k hněvu: „Děti sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto, aby pekly koláče Královně nebes. Lijí úlitby jiným bohům, aby mě rozzlobili. Cožpak zlobí mě? je Hospodinův výrok. Cožpak nebudou zahanbeni sami před sebou? Proto takto praví Panovník Hospodin: Hle, můj hněv a má zloba se vyleje na toto místo, na lidi i na zvířata, na polní stromy i na plody země. Vzplane a neuhasne.“ (Jeremiáš 7:18-20) Proč tito lidé uctívali falešného boha zvaného „Královna nebes“? Byla to lidská tradice, která jim byla předána: „…budeme obětovat Královně nebes a lít jí úlitby tak, jak jsme to dělávali my i naši otcové, naši králové a naše knížata v judských městech a na ulicích Jeruzaléma…“ (Jeremiáš 44:17) Když se nad tím zamyslíme, logicky si řekneme: „Proč by Pán Bůh dával Marii slávu, kterou má pouze Pán Ježíš? Proč by ji také dával titul, který je synonymem pohanského božství, které uctíval vzpurný lid Izraele, a tím Boha přímo urážel? Dále, kdyby Marie byla s tělem a duší vzata do nebeské slávy, nemělo by o tom být napsáno něco v Písmu?! V Novém zákoně čteme o vystoupení do nebe pouze jedné osoby, samotného Pána Ježíše Krista. Zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých, pak byl vzat do nebe před zraky učedníků: „První zajisté knihu sepsalť jsem, ó Teofile, o všech věcech, kteréž začal Ježíš činiti a učiti, Až do toho dne, v kterémžto dav přikázání apoštolům, kteréž byl skrze Ducha svatého vyvolil, vzhůru vzat jest. Kterýmžto i zjevoval sebe samého živého po svém umučení ve mnohých jistých důvodích, za čtyřidceti dnů ukazuje se jim a mluvě o království Božím.“ „Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země. A to pověděv, ani na to hledí, vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podle nich v rouše bílém, A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe. (Skutky 1:1-3 a 1:8-11) Kdo je Pánem a Králem všeho tvorstva, kdo je

doopravdy vyvýšený? „Vyvyšiž se nad nebesa, ó Bože, a nade všecku zemi sláva tvá.“ (Ž 57:6) „Tváť jest, ó Hospodine, velebnost i moc i sláva, i vítězství i čest, ano i všecko, což jest v nebi i v zemi. Tvé jest, ó Hospodine, království, a ty jsi vyšší nad všelikou vrchnost.“ (1. Paralipomenon 29:11) „Živť jest Hospodin, a požehnaná skála má; protož buď vyvyšován Bůh spasení mého“ (Ž 18:47) „[Mluvě:] Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh, kterýž vyvýšen budu mezi národy, vyvýšen budu na zemi.“ (Ž 46:10) „Kralujeť Bůh nad národy, Bůh sedí na trůnu svém svatém“ (Ž 47:9) „Vyvýšíť se Hospodin, nebo na výsosti přebývá, [a] naplní Sion soudem a spravedlností.“ (Izaiáš 33:5) Bůh přijímá slávu skrze Ježíše Krista, a ne skrze Marii: „… aby ve všem slaven byl Bůh skrze Jezukrista, kterémuž jest sláva a císařství na věky věků. Amen.“ (1.Petrův 4:11) „Toho (Ježíše) jest Bůh, [jakožto] Knížete a Spasitele, povýšil pravicí svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů.“ (Skutky 5:31) V Novém zákoně je jméno „Ježíš“ zmiňováno 943 krát; počet slov s titulem „Kristus“ je 538; počet slov s kombinací „Pán Ježíš“ se tam objevuje cca 115. Prvních 5 knih Nového zákona vypráví chronologicky o Ježíšově narození, o jeho životě, smrti a zmrtvýchvstání. Ostatních 22 knih se také neustále točí kolem Něho. Oproti tomu Marie, matka Ježíše, je v Písmu zmiňována pouze 22 krát, a nikdy se k ní nikdo nemodlil, ani ji nenazýval královnou čehokoli!! „Protož i Bůh povýšil ho (Ježíše) nade vše a dal jemu jméno, kteréž jest nad každé jméno, Aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, jenž jsou na zemi, i těch, jenž jsou pod zemí, A každý jazyk [aby] vyznával, že Ježíš Kristus [jest] Pánem v slávě Boha Otce.“(Filipským 2:9-10) „Hodenť jest ten zabitý Beránek vzíti moc, a bohatství, i moudrost, i sílu, i čest, i slávu, i požehnání.“ (Zjevení 5:12)

21. OČISTEC

(#954) „Tři stavy Církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou slaveni a hledí „jasně na samého trojjediného Boha, jak je“ (#1030) „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.“ (#1031) „Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného, než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní Tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před Posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“

V roce 1563 Katolická církev formulovala učení o očistci na Tridentském koncilu, tj. v 15. století po smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a smrti všech Jeho apoštolů!! Římsko-katoličtí biskupové jsou tedy úžasní, protože dokázali odněkud vzít informaci o tom, jak přesně vypadá život po smrti. Dokonce to věděli lépe, než samotný Pán Ježíš Kristus a jeho apoštolové!! Boží Syn se dle nich musel asi splést, když nás učil o tom, že po smrti jsou jenom dvě místa přebývání lidských duší: a) věčný život a radost s Bohem v nebi, b) věčná smrt a muka v pekle. Římští biskupové, kteří mají slova Božího Syna za nic, nám proto nabízí třetí variantu – očistec. Písmo svaté své čtenáře na žádném místě nevybízí k tomu, aby věřili v existenci takovéhoto místa. Písmo nás také nikde neučí, že je po naší smrti nezbytné nějaké další očišťování formou utrpení, abychom vešli do nebe. Opak je pravdou, Boží slovo hlásá, že spasení je darem a oběť Ježíše Krista je dokonala a dostačující: Pokud musíte trpět, abyste mohli vejít přes „očistec“ do nebe, pak to již není dar! „Neboť odplata za hřích [jest] smrt, ale darem milosti Boží [jest] život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Římanům 6:23) „Neboť milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží“ (Efezským 2:8)

Pokud doopravdy uvěříte slovům Písma svatého ohledně zástupné oběti (utrpení a smrt) Ježíše Krista za vaše hříchy a přijmete ji, tehdy vám to další očišťování z hříchu nebude dávat smysl, dokonce ho musíte zcela odmítnout: „A takoví jste někteří byli, ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Jezukrista a skrze Ducha Boha našeho.“ (1. Korintským 6:11) „Čím tedy více nyní [již] ospravedlněni jsouce krví jeho (Ježíše), spaseni budeme skrze něho od hněvu.“ (Římanům 5:9) „Spravedlivi [pak] učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši, Jehožto Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů“ (Římanům 3:24) Opravdoví křesťané jsou již očištěni od svých hříchů, protože Ježíš jejich hřích odstranil: …ale nyní jednou při skonání věků (Ježíš), na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého, zjeven jest.

(Židům 9:26)

Boží děti nemusí trpět pro svou spásu, protože za jejich hříchy trpěl Kristus, tj. byly draho vykoupené jeho krví: „Nebo koupeni jste za [velikou] mzdu. Oslavujtež tedy Boha tělem vaším i duchem vaším, kteréžto věci Boží jsou.“ (1. Korintským 6:20) „Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil, abyste pásli Boží církev, kterou vykoupil svou vlastní krví.“ (Skutky 20:28) 22. ODPUSTKY (#1498) „Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat Praxe s očistcem a odpustky je další z lidských tradic a pro sebe, ale i pro duše v očistci, prominutí časných výmyslů, které zajišťují Katolické církví plnou pokladnu trestů, následků hříchů.“ peněz v každé době. Písmo svaté nás ale vyučuje, že lidem po smrti již pomoc nemůžeme. Buď během svého (#1471) „CO JSOU TO ODPUSTKY? „Odpustek znamená, pozemského života učinili pokání, vložili svou důvěru že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, v Zachránce Ježíše a přišli do nebe, nebo nevyužili Boží jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě nabídku záchrany, zemřeli ve svých hříších a přišli do připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem pekla. Jedním slovem, Bible nás neučí, že existuje druhá Církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně šance, nebo třetí cesta. Proto dokud člověk dýchá, může rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a se s Bohem usmířit skrze osobní pokání, víru v Jeho Syna svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle a přijetí Jeho oběti za své hříchy. toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ Odpustky mohou být přivlastněny „A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] živým nebo zesnulým.“ soud…“ (Židům 9:27) (#1472) „Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.“

Hřích má pouze jeden následek – smrt. Buď jsme všichni hříšní a potřebujeme Zachránce, nebo nejsme až tak moc hříšní a tudíž toho Zachránce tolik nepotřebujeme (viz kategorizace „těžký hřích“, „lehký hřích“ apod: „Neboť odplata za hřích [jest] smrt…“ (Římanům 6:23) „Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt.“ (Jakubův 1:15) Dobré skutky jsou žádány teprve potom, co máme skrze Boha hříchy odpuštěny a stali jsme se Jeho dětmi. Teprve s Jeho novou přirozeností v nás jsme schopni tyto skutky dělat čistě z vděčnosti za svou spásu, a nikoli za účelem si tu naši spásu skrze dobré skutky u Boha získat! Píše o tom apoštol Pavel: „Neboť milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží, Ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.“ (Efezským 2:8-10) Pokud se chceme k Bohu přiblížit skrze naše dobré skutky (vlastní spravedlnost) a získat si tím Jeho přízeň a

odpuštění našich nebo cizích hříchů, pak si potřebujeme přečíst slova Písma, ve kterém je jasně napsáno, že se nám to skrze různé náboženské úkony nepovede: „jako roucho ohyzdné (jsou) všecky spravedlnosti naše….“ (Izaiáš 64:6) “…Kdo potom může být zachráněn?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl jim: “U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Ev. Matouše 19:25-26) „Jelikož neznají Boží spravedlnost (pozn. jak u Boha dochází k odpuštění lidských hříchů), snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží.“ (Římanům 10:3) Závěr: 1.

2.

3.

Skrze doktrínu o odpustkách je oběť Ježíše Krista za naše hříchy minimalizovaná a zesměšňovaná, což je velkým rouháním vůči Bohu. Písmo sv. nás učí, že pouze Ježíšova oběť na kříži a naše osobní důvěra vložena v Něj nám přináší spasení. Katolicismus ale vyučuje, že hříchy mohou být odpuštěny skrze naše dobré skutky a naše úsilí být „dobrým člověkem“. Pak už Ježíšova oběť vůbec nedává smysl. Skrze přijímání učení o odpustkách jsou lidé držení v zajetí Katolické církve. Katolíci, místo přijít k Bohu pro odpuštění svých hříchů skrze osobní víru v Ježíše Krista, vložili svou důvěru v Katolickou církev a teď dřou a snaží se skrze její rituály tzv. „dobré skutky“ (svaté mše, modlitby růžence, zapalování svíček, odpustky apod.) získat odpuštění. Odpustky jsou formou duchovního vydírání. Katolíci jsou nucení zůstávat věrnými Katolické církví, pokud jim záleží na tom, aby jejich milované osoby přešli z očistce do nebe.

23. MODLITBY ZA ZEMŘELÉ Mohou živí lidé pomocí svých modliteb pomáhat těm, kteří jsou již po smrti? Podle katolické doktríny mohou:

Tyto tři tvrzení katechismu přímo odporují učení Bible: 1.

(#958) „Společenství se zemřelými. „Putující Církev plně uznala toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli vysvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,45).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale umožnit jim, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“

„svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé“

Tato myšlenka není ani svatá ani spasitelná!! Např. na podobenství o bohatém člověku a žebráku Lazarovi (Ev. Lukáše 16:19-31) nám Pán Ježíš jasně ukázal, že po smrti lidé buď přichází na místo věčných muk - peklo, nebo na místo věčné blaženosti – nebe. Tento stav je nezměnitelný!! 2.

„Naše modlitba jim může pomáhat, aby byli vysvobození od hříchu“

Tady máme další lidskou tradici postavenou na jiné lidské tradici. Písmo svaté NIKDE neprohlašuje, že je toto tvrzení pravdou. Jak jsme již dříve dokázali, člověk, aby přišel do nebe, musí být osvobozen od svého hříchu před smrti! 3.

„Naše modlitba jim umožňuje, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“

Tady máme další lidskou tradici, která nemá žádnou oporu v Písmu. V 66. knihách Bible není ani jedna zmínka o tom, že se máme modlit za zemřelé. Proto Katolická církev musela sáhnout po apokryfech, tj. po knihách mimo kánon Písma, které jsou v judaismu a v křesťanství označovány za Bohem NEinspirované lidské pohádky, aby mohla na podporu svého učení zacitovat toto: „Nato uspořádal (šlechetný Juda) ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2. Makabejská 12:44-45) 24. MODLITBY K SVATÝM Katechismus a jeho definice člověka, který je „svatý“: (#828) „Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, Církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“ Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí Církve je její svatost“. Učení o modlitbách k svatým: (#2683) „Svědkové, kteří nás předešli do království, zvláště ti, které Církev uznává jako „svaté“, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupili do „radosti“ svého Pána, byli ustanoveni „nad mnohými“. Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět.“

Podle Písma svatého každý člověk, který se znovu narodil z Ducha svatého, je v očích Boha svatým! Apoštol Pavel a ostatní Novozákonní spisovatelé psali své dopisy křesťanům, kteří toto kritérium (bytí svatými) splňovali: „Všechněm, kteříž jste v Římě, milým Božím, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Římanům 1:7) „Mně nejmenšímu ze všech svatých dána jest milost ta, abych mezi pohany zvěstoval nestihlá bohatství Kristova, A vysvětlil všechněm, kteraké by [bylo] obcování tajemství skrytého od věků v Bohu, kterýž všecko stvořil skrze Ježíše Krista.“ (Efezským 3:8-9) „A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu“ (Efezským 4:11-14)

(#956) „Přímluva svatých. „Nebešťané totiž, protože jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou Církev ve svatosti...neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista... Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“ „Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji, než za svého života.“ „V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“ (Sv. Terezie od dítěte Ježíš)“

„I odpověděl Ananiáš: Pane, slyšel jsem od mnohých o tom muži, kterak mnoho zlého činil svatým tvým v Jeruzalémě. A i zdeť má moc od předních kněží, aby jímal všecky, kteříž vzývají jméno tvé.“ (Skutky 9:13) Logické otázky: K čemu je nám tato doktrína? Proč se modlit k někomu jinému v nebi než k Bohu Stvořiteli celého vesmíru, který čeká na naše modlitby a chce na ně odpovídat? Dále, jsou zemřelí svatí našimi přímluvci u Boha Otce? Už dřív jsme napsali, že podle Písma je jediným Přímluvcem a Prostředníkem mezi Bohem a člověkem Ježíš Kristus! Tato katolická doktrína se hodně blíží Písmem zakázané a odsouzené praktice komunikování se zemřelými: „Ať se u tebe nenajde ten, kdo by provedl svého syna či svou dceru ohněm, věštec přinášející věštby, hadač ani ten, kdo vykládá znamení, ani čaroděj, ani zaklínač, ani ten, kdo se doptává ducha zemřelého, ani věštec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Vždyť každý, kdo dělá takové věci, je ohavností pro Hospodina…“ (Deuteronomium 18:10-12)

25. POSVÁTNÉ OBRAZY (#1192) „Posvátné obrazy v našich kostelích a v našich domech mají probouzet a živit naši víru v Kristovo tajemství. Skrze obraz Krista a jeho děl spásy se klaníme jemu samotnému. Skrze posvátné obrazy Matky Boží, andělů a svatých uctíváme osoby, které jsou na nich zobrazeny.“ (#1161) „Všechna znamení ve slavení liturgie se vztahují ke Kristu: stejný cíl mají i posvátné obrazy Matky Boží a svatých, protože znamenají Krista, který je v nich oslaven. Ukazují „zástup svědků“ (Žid 12,1), kteří se i nadále podílejí na spáse světa a s nimiž jsme spojeni, zvláště při slavení svátostí. To, co se prostřednictvím jejich obrazů představuje naší víře, je člověk, stvořeného „k Božímu obrazu“, konečně proměněný „k jeho podobě“, a představují se dokonce i andělé, kteří jsou též obnovení v Kristu: „Kráčejíce královskou cestou a následujíce božsky vnuknutou nauku našich svatých Otců a Tradici katolické Církve – víme totiž, že je to tradice Ducha svatého, který v ní přebývá – stanovíme se vší jistotou a pečlivostí, že jak znázornění drahocenného a životodárného kříže, tak ctihodné a svaté obrazy, ať malované nebo v mozaice či jiném vhodném materiálu, mají být vystavovány ve svatých chrámech Božích, na posvátných nádobách a rouchách, na stěnách i na deskách, v domech i na ulicích; ať už jsou to obrazy Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista, nebo naší neposkvrněné Paní, svaté Matky Boží, svatých, andělů, všech svatých a spravedlivých.“

Uctívání kohokoli jiného než Boha a modlení se ke komukoli jinému než k Bohu, je v Písmu označené jako hřích modlářství. Stejným hříchem je uctívání svatých osob nebo andělů skrze uctívání jejich obrazů nebo soch: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí], kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch], kteréž na zemi dole, ani [těch], kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého [pokolení] těch, kteříž nenávidí mne” (Exodus 20:4) „Ani vyzdvihneš sobě modly, což v ohavnosti má Hospodin Bůh tvůj.“ (Deuternomium 16:21) „Abyste neporušili [cesty své,] a neučinili sobě rytiny [aneb] podobenství nějakého obrazu, tvárnosti muže neb ženy, Podobenství nějakého hovada, kteréž jest na zemi, aneb podobenství jakéhokoli ptáka křídla majícího, kterýž létá v povětří, Podobenství jakéhokoli zeměplazu na zemi, aneb podobenství jakékoli ryby, kteráž jest u vodě pod zemí. Ani pozdvihuj očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc, i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut jsa, klaněl bys se jim a sloužil bys jim, ješto ty věci oddal Hospodin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem“ (Deuteronomium 4:15-18)

„Neobracejte se k modlám, a bohů litých nedělejte sobě: Já jsem Hospodin Bůh váš.“ (Leviticus 19:3) Bůh nám přikazuje, abychom se takových lidí (falešných bratrů v Kristu) stranili: „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nesměšovali [s takovými], kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, neb modlář, neb zlolejce, neb opilec, neb dráč. S takovým ani nejezte.“ (1 Korintských 5:11) 26. VYZNÁVÁNÍ HŘÍCHŮ KNĚŽÍM (SVATOST ZPOVĚDI)

(#1493) „Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s Církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, Církev ji přesto důtklivě doporučuje.“

(#1456) „Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: „Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy, kterých si jsou vědomi po pečlivém zpytování svědomí vědomi, i když se jedná o velmi skryté hříchy spáchané jen proti dvěma posledním přikázáním Desatera, protože zraňují duši mnohem závažněji a jsou mnohem nebezpečnější než ty spáchané veřejně“: Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají, jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. „Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná.“ (Tridentský koncil) (#1495) „Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.“

Písmo svaté říká, že ti, kteří jsou znovuzrození podle Ducha svatého, patří do Boží rodiny, a mají přicházet přímo k Bohu, aby mohli přijmout odpuštění hříchů, kterých se dopustili potom, co uvěřili v Ježíše: „Vyznáváme-li naše hříchy, (Bůh) věrný je a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy, a očistil nás od veškeré nepravosti.“ (1. Janův 1:9) Ve Starém zákoně se lidé „zpovídali“ také pouze Bohu: David se modlí k Bohu: „[Protož] hřích svůj oznámil jsem tobě, a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá, a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ (Žalm 32:5) „Smiluj se nade mnou, Bože, podlé milosrdenství svého, podlé množství slitování svých shlaď přestoupení má. Dokonale obmej mne od nepravosti mé, a od hříchu mého očisť mne.“ (Žalm 51:3-4) Apoštol Petr (pozn. podle Katolické církve první papež) v knize Skutků nevolal Šimona, který zhřešil, ke zpovědi a nedával mu sám od sebe nějaké rozhřešení. Co tedy udělal a co mu řekl? „I uzřev Šimon, že skrze vzkládání rukou apoštolských dává se Duch svatý, přinesl jim peníze, Řka: Dejte i mně tu moc, ať, na kohož bych koli vzložil ruce, přijme Ducha svatého. I řekl k němu Petr: Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímé před Bohem. Protož čiň pokání z této své nešlechetnosti, a pros Boha, zda by odpuštěno bylo tobě to myšlení srdce tvého. Nebo v žluči hořkosti a v svazku nepravosti tebe býti vidím.“ (Skutky 8:18-23)

Mají katoličtí kněží takovou moc, aby mohli odpouštět lidem hříchy? NE. „A byli tu někteří z zákoníků, sedíce a myslíce v srdcích svých: Co tento tak mluví rouhavě? Kdo můž odpustiti

hříchy, jediné sám Bůh?” (Ev. Marka 2:7) Nikdo z lidí takovou moc nemá!! Odpouštět hříchy na zemi mohl jen Pán Ježíš Kristus, Boží Syn. 27. POKÁNÍ / ZADOSTUČINĚNÍ Další série dobrých skutků předepsaná katolicismem pro „odpykání“ hříchů: (#1459) „Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání.“ (#1494) “Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.“

Jak už jsem dřív psal, Písmo říká, že Kristus zaplatil plnou cenu za naše hříchy na kříži Golgoty. Pokud někdo věří, že mu člověk-kněz může dát tzv. rozhřešení, a že pak potřebuje svými dalšími skutky nabýt „plného duchovního zdraví“, tak tímto svým přesvědčením a jednáním přímo zapírá Boží slovo a zpochybňuje tak význam Kristovy oběti za jeho hříchy! Bůh nám dal v Písmu toto krásné zaslíbení, toho se v kontextu Kristovy oběti máme držet: „A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nezpomenu více. Kdežť pak jest odpuštění jich, neníť [potřebí] více oběti za hřích.“ (Židům 10:17-18) Bůh nikdy po nikom nechtěl, aby odčiňoval svůj hřích svými „dobrými skutky“, a tím se připodobňoval Jeho Synu:

„Nepohrdámť tou milostí Boží. Nebo jestližeť jest z (#1460) „Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu Zákona spravedlnost, tedyť jest Kristus nadarmo osobní situací kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní umřel.“ (Galatským 2:21) dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, Otázky k zamýšlení: almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu,  Je to pouze náhoda, že tato nebiblická doktrína dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především katechismu drží lidi v otroctví Katolické církve? trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Taková pokání  A znovu, proč katolicismus degraduje Ježíše nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal Krista skrze trvání na tom, že Jeho oběť za naše smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát hříchy nebyla dostačující, a že k ní teď katolíci se spoludědici vzkříšeného Krista, od chvíle kdy „trpíme s musí přidávat svoje oběti? ním“ (Řím 8,17).“  Komu dáte svou důvěru? Lidské tradici, nebo Božímu slovu, které je „svíce nohám mým a Dokonce můžete dělat „dobré skutky“ za zemřelé! světlem stezce mé.“ (Žalm 119:105)? Toto je další výsměch Písmu sv.: „Protož za to máme, že člověk bývá spravedliv učiněn (#1032) „Církev také doporučuje almužny, odpustky a věrou bez skutků Zákona.“ (Římanům 3:28) kající skutky za zemřelé.“ 28. VÝKLAD BOŽÍHO SLOVA Je „řadový“ katolík schopný autenticky číst a vykládat Písmo sám pro sebe?

Kdo studuje Písmo sám pro sebe, a neposlouchá jen něčí komentáře, většinou dochází poznání pravdy a následně spasení:

(#100) „Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu Církve, papeži a biskupům, kteří „A ti (Židé z Beroje) byli udatnější nežli Tessalonitští, jsou s ním spojeni.“ kteřížto přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty věci byly, [jakž kázal Pavel.] A tak mnozí z nich uvěřili, i Řecké ženy poctivé i mužů

nemálo.“ (Skutky 17:11) „A odpovídaje Ježíš, řekl jim: Zdaliž ne proto bloudíte, že neznáte Písem ani moci Boží?“ (Ev. Marka 12:24) „Zkoumejte Písma…“ (Ev. Jana 5.39) „Synu můj, slov mých pozoruj, k řečem mým nakloň ucha svého. Nechať neodcházejí od očí tvých, ostříhej jich uprostřed srdce svého. Nebo životem jsou těm, kteříž je nalézají, i všemu tělu jejich lékařstvím.“ (Přísloví 4:20-22) „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (Žalm 119:11)

Bible náš učí, že to Duch svatý (a ne nějaká elitní skupina lidí) nás uvádí, jakožto autor Písma svatého, do veškeré pravdy: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“ (Ev. Jana 14:26) „Ale když přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám.“ (Ev. Jana 16:13) „Všeliké [zajisté] Písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (2 Timoteovi 3:16) „My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám. (1. Korintským 2:12) „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování. Nad nepřátely mé moudřejšího mne činíš přikázaními svými; nebo mám je ustavičně před sebou. Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování.“ (Žalm 119:97-99) 29. JSOU KATOLÍCI KRISTEM / BOŽÍM SYNEM / BOHEM? Dokonce i formální katolík ví, že tato tvrzení katechismu níže jsou úplným nesmyslem, navíc největším rouháním! Jak někdo může tvrdit, že Ježíš Kristus Boží Syn se stal člověkem, abychom se my, lidé, stali: Božím Synem, Bohem, bohy, nebo samotným Kristem?? Pokud tomu Katolická církev nevěří, co tedy dělají tato tvrzení v oficiální knize doktrín římského katolicismu?

Již na samém počátku našich dějin Satan lhal prvním lidem slovy, že z nich mohou být „bohové“. A tak je svedl k hříchu a neposlušnosti Bohu, což mělo a má dramatické důsledky na celé lidstvo: „Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevřou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“ (Genesis 3:5).

(#460) „Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to je důvod, proč Bůh je Bohem, člověk zůstává člověkem:

se Slovo stalo člověkem, a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství.“ „Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“ „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“ (#795) „Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty: „Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my... Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“ (sv. Augustin)

Pawel Staniszewski – V Praze dne 27.6.2015

„Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat. 'Já jsem Kristus', a svedou mnohé.“ (Ev. Matouše 24:5) „On pak řekl: Vizte, abyste nebyli svedeni. Nebo mnozí přijdou ve jménu mém, řkouce: ‚Já jsem [Kristus], a čas se blíží.‘ Protož nepostupujte po nich.“ (Ev. Lukáše 21:8) „Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož všecko, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož všecko, i my skrze něho.“ (1. Korinstským 8:6) „Rozpomeňte se na první věci od věků [stalé,] nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více Boha, aniž jest mně podobného.“ (Izaiáš 46:9)