Co Hradec učí republiku

Koupí tohoto časopisu podpoříte 05 / 2016

Co Hradec učí republiku Prointepo a čtvRtstoletí kvalitní péče

(s. 6)

Maminka bez dítěte:

Spor o roli handicapu v rodičovství

(s. 10)

Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

3

Obsah

Pře o starostlivost ŠTĚPÁN BENEŠ

Máš-li handicap, nutně potřebuješ pomoc. Platí to vždy a za všech okolností? Šárka Minaříková, maminka 3,5leté Nikolky, se snaží získat svou dceru zpět do vlastní péče poté, co ji předběžné soudní rozhodnutí zanechalo v péči babičky. Obhajoba argumentuje, že dítě bylo odebráno z péče matky, protože Šárka je na invalidním vozíku, sama potřebuje pomoc, a není proto schopna se řádně starat o dítě. Takové zdůvodnění, pokud je jediné, je přitom v přímém rozporu s úmluvami o právech lidí s postižením. Situaci se pro vás snažil zmapovat Radek Musílek. Spor v době uzávěrky stále probíhal a zřejmě bude ještě probíhat i v době, kdy čtete tyto řádky. Pro práva lidí s handicapem bude nesmírně poučné sledovat, jak se soud zachová. Ať už ale bude rozhodnutí jakékoli, slovo vítězství použít nemůžeme. Zanechané šrámy jen tak nezmizí. To v Hradci Králové v Centru Prointepo pomáhají těm, kteří pomoc skutečně potřebují – už čtvrt století. Nabízejí služby mateřské a základní školy pro děti s postižením a v celé republice patří mezi nejzkušenější. Už krátce po revoluci měnili pohled společnosti na handicap jako takový, dnes tu také umějí velmi kvalitněškolit osobní i pedagogické asistenty z celé České republiky. Ale… posuďte sami! Určitě si přečtěte i druhou část vyprávění o cestě žlutými trabanty, tentokrát po Timoru a Indonésii. Jakub Koucký líčí nejen zážitky z cesty, ale hlavně řadu zajímavých pohledů na zdravotní postižení v kulturách z druhé strany planety. Zkrátka věřím, že vás květnové vydání časopisu o těch, kteří se nevzdávají, zaujme. A že v něm najdete inspiraci i zamyšlení nad příběhy, které se v naší společnosti odehrávají. I když o nich mnohdy ani nevíme. 

strana 10–13

Kauza:

Maminka bez dítěte

Příběh plavkyně:

strana 16–17

Jak Liška rozhrnovala vlny

strana 18–22

Trabantem napříč Tichomořím:

Dobrodružství v krajině sopek

Autosalon v Ženevě:

strana 24–25

Novinky pro handicapované řidiče

Marta a Marta:

strana 26–28

Dvě generace prožité uměním

Viktor Schwarcz:

strana 29–30

I z vozíku je možné produkovat film

Fotoeditorial

Pohyb, radost, řád i chaos Na čtvrtém ročníku Festivalu pohybového divadla a výrazového tance Tanec a handicap 2016 v Brně se představilo hned několik souborů tanečníků s postižením i bez něj. Soubor PATZ a T.I.K. z Jilemnice kladl sobě i publiku otázky, zda můžeme vnímat klid, pokud nezažijeme pohyb, zda můžeme mít opravdovou radost, pokud neznáme smutek, a zda může existovat řád, jestliže neexistoval chaos.  Foto: Jan Šilpoch

5

Reflektor V Hradci mají paní Jarmilu Dětí s nejrůznějším postižením v naší zemi neubývá. Příčiny jsou různé, ale následky jen málokdy zvládne rodina sama. V Hradci Králové se o ně stará Centrum Prointepo už čtvrt století a nezdá se, že by ztrácelo energii. Naopak – plány další výstavby areálu už leží na stole.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Dnes už jen i skromně informovaní lidé vědí, že péče, pomoc a práce kolem dětí s nejrůznějším postižením spočívá v komplexním přístupu, v uplatnění odborných znalostí a zkušeností, v provázání mnoha oborů – medicíny, speciální pedagogiky, fyzioterapie, psychologie, ergoterapie a dalších a dalších. Po stážích v zahraničí to už před lety věděla zakladatelka a ředitelka centra Jarmila Karpašová. Jenomže byla tak trochu výjimkou, na mnoha místech státní správy i samosprávy ještě i po roce 1989 převládal názor, že postižené děti je potřeba hlavně nakrmit, zahřát, případně politovat a věnovat jim nějakého plyšáka. Takže aby mohlo dnes Prointepo nabízet služby mateřské a základní školy včetně poradenství a odborných zdravotních služeb, muselo svést boj s nepochopením a úředními škatulkami, které tak rády nepočítají s unikátními potřebami člověka. Ředitelka – dnes už s úsměvem – vzpomíná: „Školní inspekce si mohla hlavu ukroutit, že se po škole pohybují nějací divní lidé.

Zřejmě poprvé v životě viděla asistenta… i takové bývaly časy.“

Profesionálky Časy bývaly opravdu komplikované a jsou tak trochu dodnes, zejména v životě některých rodičů zdejších žáků. Naprosto nechápou, že by mohli malým symbolickým příspěvkem pomoci škole třeba při pořádání zájezdů a návštěv nejrůznějších zařízení. Vůbec je nezajímá, že třináctimilionový rozpočet pokrývají dotace a platby pojišťoven jen z poloviny. Ostatní musí sehnat Prointepo od sponzorů, nadací i velkorysých soukromých dárců. Každý rok a každý den se tak vkrádá nejistota. Přitom zdejší služby mají pozoruhodné výsledky. Pestrá věková struktura – od dvou až třeba do šestadvaceti let – a množství nejrůznějších diagnóz a jejich kombinací jsou tak trochu houštinou, která nemá a nemůže mít jednoduše měřitelné efekty. I když – mají už i své absolventy středních a vysokých škol, umějí vzdělávat i podle osnov praktické školy, umějí

i v celém kraji školit budoucí asistenty. Takže jen jedno číslo: Z pěti set dětí s postižením, které dosud prošly tímto centrem, celá stovka začala chodit! Třeba s pomocí chodítka nebo jiných pomůcek, ale kdo zná život na vozíku, dobře ví, jak obrovský je to rozdíl.

Práce asistenta prostě není jen sled mechanických úkonů. Asistent postupně začíná žít i život svého klienta a tíha komplikovaného osudu postupně roste a roste. A vůbec – slovo samostatnost zde zní často. Jestli někde připravuje škola děti na budoucí život, tak právě tady – od nácviku běžných úkonů péče o sebe včetně osobní hygieny, oblékání, používání vozíku a kočárku až po samostatný pohyb venku. Ale hlavní je vzdělání, příprava na budoucí léta, na přiměřenou práci i obživu. Jarmila Karpašová má docela zajímavou definici: „Kdo může u malého, třeba i hodně postiženého dítěte říci, že nemá šanci? My se za takového

7

Asistent Petr s Luckou. Důvodů ke smíchu mají oba dost.

REFLEKTOR

Nejdůležitější je péče přesně na míru – takže s každým novým žákem se učí i asistenti.

boha nepovažujeme. Naopak, máme vlastně jeden úkol – tuto šanci objevit, utvrdit a proměnit v lepší život. Jednoduché, a přitom tak těžké…“ Jednoduché proto, že tady vznikl sehraný kolektiv učitelek, asistentů, fyzioterapeutů a odborníků dalších profesí. Vlastně odbornic, protože muže tu potkáte jen vzácně. A v čem je ta tíha? Právě v hlavní metodě jejich práce – v naprosto individuálním přístupu. I když ve třídě je nejvýše osm žáků, představují často tolik problémů, že by se na celé normální škole nenašly…

Původní kvalifikace: maminka Petra Lovasová je učitelka zdejší mateřské školy. Osud k ní nebyl příliš milý – narodila se jí dcera s dětskou mozkovou obrnou. Situace, ve které je vždy potřeba kvalifikované péče, trpělivosti a sebedůvěry. Paní Petra přesně tyto hodnoty našla v Prointepu. Osm let sem vozila svou dceru, postupně poznávala zdejší svět a nakonec se stala pedagogickou asistentkou. Dnešní učitelka tak vlastně absolvovala

Školní inspekce si mohla hlavu ukroutit, že se po škole pohybují nějací divní lidé. Zřejmě poprvé v životě viděla asistenta… i takové bývaly časy.

univerzitu života, a proto má právo na zásadní názor: „Děti nesmíte litovat, to je k ničemu. Velmi často jsou od rodičů zhýčkané, maminky, ale zejména babičky si myslí, že postižení je omluva pro lenost, nepořádnost, odbývání povinností. My pracujeme samozřejmě v tempu, kterému děti stačí, ale i ta nejpomalejší škola má své cíle. Jinak by neměla smysl…“ Když se pak zeptáme na co nejstručnější definici její práce, zamyslí se a řekne: „Ukázat těmto dětem svět venku a skamarádit je s ním.“ Čtyřiadvacetiletá Lucka má kombinované postižení. Nemluví, ale rozumí. Sedí na speciálním velkém kočárku, ruce viditelně špatně pohyblivé. Usmívá se. Hlavně na vedle sedícího Petra. Na svého spásného anděla, studenta informatiky, který je jejím celodenním asistentem, a chcete-li, kamarádem, pečovatelem, ochráncem. Když ji ráno rodiče přivezou, právě on se stává zárukou, že Lucka správně absolvuje všechny rehabilitace a terapie, že se včas nají a napije, že bude vždy čistá a hygienicky ošetřená, že se podívá ven. Asistent se samozřejmostí

a trochu hrdě říká, že se docela naučil přesně odhadnout, co Lucka právě potřebuje. Už si zkrátka rozumějí i beze slov. Mladý muž má v sobě asi přece jenom zvláštní cit pro těžké životy jiných: „Se svou partnerkou jsem se seznámil také na táboře pro postižené děti. Ona totiž učí žáky s vadami sluchu. Jiná by to třeba nechápala.“ Petr má tuto práci rád a umí ji. Ale sám přiznává, že se nedá dělat donekonečna. Únava přichází, a kdo tvrdí, že ne, lže. Práce asistenta prostě není jen sled mechanických úkonů. Asistent postupně začíná žít i život svého klienta a tíha komplikovaného osudu postupně roste a roste. Právě proto, že zdravý a citlivý člověk vidí souvislosti, které postiženým zkrátka unikají. Ale jsou i lepší chvilky – Petr naučil Lucku využívat počítač. Postižená mladá žena dostala hezky výraznou žlutou klávesnici a velkou myš, aby to její neposlušné ruce měly lehčí. Píše si s kdekým. Miluje elektronickou poštu, na monitoru čte i knihy. Prointepo je unikátní nejen v kvalitě a šíři péče, ale také jako místo proměny obětavých zájemců o práci

9

asistenta na skutečně kvalifikované pomocníky postižených. Kurzy pro budoucí pedagogické asistenty pořádá letos už počtrnácté. Erudovaní lektoři poskytují teoretickou výchovu a rozsáhlou praktickou výuku. Absolventů – i zdaleka – jsou už desítky, a hradecké centrum tak vlastně plní i další funkci: letité zkušenosti z vlastní práce pomáhají rozvoji sociálních služeb a rekvalifikaci.

Když se člověk rozhodne dobře Jarmila Karpašová (které ale stejně všichni odedávna neřeknou jinak než Ajka) zakládala Prointepo v roce 1994. Všechny možné právní a administrativní požadavky nakonec vedly k tomu, že dnes je centrum společností s ručením omezením. V sektoru sociálních služeb společnost, která má vytvářet zisk? Ale ne, jen prostě forma, která z různých důvodů našla v různých dobách své oprávnění a dodnes vyhovuje. Zisk tu mají jen žáci z dobré péče a rodiče z rozvoje svých dětí, který by jen velmi, velmi těžko dokázali vlastními silami zvládnout. A tak centrum poskytuje další, byť neregistrovanou a státem nedefinovanou službu – učí rodiče opravdu přijmout postižení svých dětí, radí jim, jak co nejlépe chránit práva i zájmy celé rodiny, kultivuje jejich představy o budoucím možném uplatnění potomků včetně poradenství v čistě praktických

otázkách – od zvláštních pomůcek až třeba k vhodnému obutí. Tato výchova dospělých může mít i další efekty – vzniká stále silnější skupina informovaných občanů. A dále – každý rok dostane příslušný pediatr podrobnou zprávu o dítěti, aby nejen dobře znal jeho současný stav, ale i plány školy na jeho další možný vývoj. V naší zemi jsou desítky a stovky různých zařízení pro děti s postižením. Zatímco kdysi byly jedinou alternativou ústavy, dnes v zařízeních, jako je Prointepo, mohou žáci prožít smysluplné dny a přitom žít ve své rodině. A vůbec je nezajímá, kolik jednání musí ředitelka absolvovat s úřady, kolik schůzek jí týdně čeká se sponzory, kolik inspekčních a kontrolních hlášení musí vzít na vědomí.

Jestli někde připravuje škola děti na budoucí život, tak právě tady – od nácviku běžných úkonů péče o sebe včetně osobní hygieny, oblékání, používání vozíku a kočárku až po samostatný pohyb venku. Příběh ředitelky Prointepa a jejího týmu zdaleka nekončí, naopak. Z bývalých jeslí na okraji města se stalo místo reálné naděje, a také místo poučení pro nás všechny – sociální služby nebudou dobré, pokud se jich znovu a znovu neujmou kvalifikovaní a přitom citliví lidé. Protože jde o odvětví, které nemůžeme ani nikam přesunout, ani něčím nahradit, ani zajistit pomocí robotů. Také proto je naší společnou ostudou, že tato těžká, někdy dost nepříjemná, ale v každém případě nenahraditelná práce je dosud placená tak špatně, že bychom se nemohli divit, kdyby třeba zdejší tým prostě jednou ráno nepřišel. Jenomže to se nestane, to je jisté!  Jarmila Karpašová ví, že dobrou náladu musí mít vždy.

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Handicap v rodičovství? Špatně chodící maminka se snaží dostat kočárek do autobusu. Ostatní přiskočí a pomáhají. Místo díků sklidí odmítavý posunek a výrok „nestarejte se“. Rozmrzelost na obou stranách. Proč nepoděkovala? Asi proto, že jí ten soucit vadí a sama ví nejlépe, jak kočárek nasměrovat, aby s ním nemusela při vystupování manipulovat. Navíc její starší dítě stojí vedle a tohle všechno sleduje. Když jsou doma, tak je maminka jednoznačná autorita, tak proč by měla být na veřejnosti pro někoho chudák? Tak chce dokázat, že své děti je schopna vychovávat sama a na život také stačí sama. Opravdu stačí? Je bezesporu, že handicapovaní rodiče nemohou své děti všechno naučit, ale to neumějí ani ti nejdokonalejší mezi námi, takže i oni spoléhají na školu, odborníky, sportovní oddíly, společnost jako celek. Doba, kdy dítě se skoro všechno, co potřebovalo k životu, naučilo od svých rodičů, je již dávno za námi. Umět orat, sít, sekat, podojit krávy a osedlat koně, to dneska již nestačí, a navíc se už dávno a dávno skoro nic nevyrábí v rodině. Rodiče nemohou naučit děti to, co budou ve společnosti potřebovat, ale měli by je vést. Naučit je mezilidským vztahům, lásce, úctě k druhým, respektu, morálním postojům, a především jim ukázat model vztahu matky a otce i sourozenců a sounáležitost rodiny. K tomu jsou rodiče kompetentní, i kdyby se mohli pohybovat jen v kolečkovém křesle. Fyzický handicap není nepřekonatelná překážka, jen všechno trochu komplikuje, ale zato ukazuje život mnohem plastičtěji – se všemi stíny a odbočkami. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR

Maminka bez dítěte

Role rodiče je v naší společnosti stavěna do čela hodnotového systému. Slušelo by se tedy napsat, že Šárka Minaříková (29) je především maminka 3,5leté Nikoly. Informace, že jde o mladou ženu s postižením, by měla být druhořadá. Přinejmenším z jejího pohledu však byla kvůli svému „vozíčkářství“ připravena vlastní rodinou o dceru.

Šárka Minaříková si je jistá, že se o dceru umí dobře postarat.

11

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

strany dokonce paní Šárku v jejím boji podporují.

Odchod do Prahy Možná jste před časem ve zpravodajství České televize zachytili reportáž o kauze Šárky Minaříkové, kterou předběžné soudní opatření de facto připravilo o dceru. Hlavním iniciátorem ustanovení opatrovníka byla, zdá se, babička paní Šárky. Kořeny celého příběhu sahají daleko před zlomový úřední akt, dokonce před samotné narození dcery Nikoly. Jde o vyprávění plné negativních emocí, smutku, zlosti, rozdílných názorů a beznaděje. Zkrátka snad nic v něm není dobře. A pokud vůbec existuje šťastný konec, paní Šárce se zdá být v nedohlednu. Za znovuzískání svého dítěte bojuje už dva roky a docházejí jí psychické síly. Šárka Minaříková vyrůstala u svojí babičky Olgy Loucké (76) a jejího syna v Mikulově. Není bez zajímavosti, že před dvaceti lety se domohla péče o svoji vnučku rovněž soudní cestou. Rodiče se totiž o tehdy devítiletou Šárku nestarali, prakticky ji odložili do ústavu, odkud ji babička „vytáhla“. I přes tento pozitivní okamžik mělo od puberty, a především v dospívání, soužití s vnučkou k idylce daleko. Spory a vzájemné konflikty byly čím dál častější. „Babička je rozená generálka, má svoje pravdy a představy, o kterých moc nediskutuje. Vše přitom zaštiťuje dobrými úmysly,“ říká Šárka Minaříková. Napětí ještě narostlo v okamžiku, kdy paní Šárka doma oznámila, že čeká dítě. „Otec Nikolky, se kterým nežiju a soudil se o otcovství, i moje vlastní rodina mě přemlouvali, abych šla na potrat. To jsem odmítla, přestože jsem byla prakticky proti všem. Svobodná matka na vozíku pro ně byla nepředstavitelná situace. Neustále jsem slyšela argumenty, že se o dítě nedokážu postarat a jsem nezodpovědná, to ostatně babička dodnes tvrdí mně i soudu,“ líčí paní Šárka. Otec dítěte se paradoxně v souvislosti s kauzou začal o svoji dceru víc zajímat a prarodiče Nikoly z jeho

Necelý první rok svého mateřství prožila Šárka Minaříková se svojí dcerou v brněnském bezbariérovém bytě, kam jí docházely pomáhat osobní asistentky. „Zvládala jsem to dobře,“ popisuje sama vlastní situa­ ci s miminkem. Pak ovšem učinila zlomové rozhodnutí – odstěhovat se za novým přítelem do Prahy. „Chtěla jsem odejít co nejdál od rodiny, se kterou jsem měla čím dál horší vztahy. Kromě nového partnera mě do hlavního města táhly lepší možnosti pracovního uplatnění a také sport, kterému se věnuji,“ vysvětluje svoje rozhodnutí. Aby si v novém bydlišti našla práci atd., nechala ještě ne roční dceru Nikolu u babičky a strýce v Mikulově s tím, že si ji za zhruba dva měsíce vyzvedne. „Oba s tím souhlasili, dokonce řekli, že mi ji pak sami přivezou,“ tvrdí Šárka Minaříková. „Když jsem ale za dva měsíce volala, že si pro Nikolu přijedu, přišel šok. Po telefonu mi babička oznámila, že už jezdit nemusím, protože si u soudu zařídili předběžným opatřením opatrovnictví nad mojí dcerou!“ Podle slov Šárky Minaříkové u ní neproběhlo žádné šetření, nikdo ji ani nekontaktoval. I později prý zaznívaly argumenty, že ji například kvůli jejímu handicapu nechtěli obtěžovat s cestováním. Dokument o předběžném opatření s jeho odůvodněním nám však ukázat nechtěla. Odbor sociálních věcí v Mikulově, který je do celé záležitosti zainteresován a podle paní Šárky stojí proti ní, nemůže poskytnout žádné mediální vyjádření s odkazem na ochranu soukromí všech aktérů kauzy. Přestože vedoucí odboru Bohdana Souchopová působila vstřícně, při našich dotazech se omezila na prohlášení, že jednají vždy primárně v zájmu dítěte.

Občasná setkání Šárka Minaříková viděla svou dceru Nikolu až čtyři měsíce po svém odchodu do Prahy. Začala hledat pomoc mezi právníky. Dceru vídá při-

bližně jednou za měsíc, a to v bydlišti babičky a za její přítomnosti. Pouze jednou, letos v lednu, si mohla Nikolu vzít do Prahy na víkend. Proti rozhodnutí břeclavského okresního soudu o tom, že babička musí Nikolu paní Šárce jednou v měsíci předat na víkend do Prahy, se paní Loucká odvolala ke Krajskému soudu v Brně. V odůvodnění zaznívá, že matka je na invalidním vozíku, a předchozí soud se nezabýval tím, zda je v jejích možnostech zajistit péči o dítě po všech stránkách. O případné adaptaci Nikoly na nové prostředí se hovoří jako o komplikované. Navíc soud považuje za prokázané, že Šárka Minaříková se může s dcerou vídat, aniž by musela dítě vystavovat častému náročnému cestování. Paní Šárka však tvrdí, že setkání u babičky jsou psychicky velmi náročná. Dochází ke konfliktům, cítí se pod tlakem a dozorem. S Nikolou, která se prý na maminku těší, má jen omezené možnosti aktivit. „Pořád mi dávají najevo, jak se o ni neumím postarat. Dovolí mi ji nanejvýš

Chtěla jsem odejít co nejdál od rodiny, se kterou jsem měla čím dál horší vztahy. Kromě nového partnera mě do hlavního města táhly lepší možnosti pracovního uplatnění a také sport, kterému se věnuji. vykoupat. Nepustí mě s ní ani ven. Takže si hlavně povídáme a hrajeme. Všude pak tvrdí, jak mi s ní musejí pomáhat. Dokonce mě viní i z jejího opožděného vývoje, já si ale myslím pravý opak. Uklidnění situace by jí jen prospělo. Já mám v Praze na její příchod vše připravené. Mám práci, brzy přijdou na kontrolu ze sociálky mojí městské části, aby se o tom mohli přesvědčit.“

Názor druhé strany Zcela odlišný pohled na celou věc má pochopitelně babička Olga Loucká. Ta se cítí ukřivděná Šárčiným postojem a zostuzená reportáží České televize z 21. února 2016. Její názor přitom v televizi vůbec nezazněl. Nikdo ji

REFLEKTOR

o vyjádření podle jejích slov ani nepožádal. Stejně tak autoři reportáže nekontaktovali sociální odbor v Mikulově, alespoň to uvedla jeho vedoucí. „Je to ostuda, co ta holka o nás navykládala. Abychom se teď před lidmi styděli,“ zlobí se paní Loucká a dodává: „Vytáhli jsme ji z Kociánky, 15 let se o ni starali a teď tohle. Ať o nás tvrdí, co chce, je to lež! Podle ní jsme ti nehorší na světě. Přitom tady všichni vědí, jak jsme se o ni starali. Ona si něco vezme do hlavy a hned to chce, ať se děje, co se děje.“ Paní Loucká přitom poukázala na fakt, který zmiňuje i soud, a samotná Šárka nám o něm neřekla: „Našetřili jsme jí větší množství peněz, ale ona je za těch pár měsíců v Praze rozházela. Dlužila, kam se podívala, bydlela bůhví kde a s kým. Chová se naprosto nezodpovědně a neumí se pořádně postarat ani sama o sebe. Nemá vůbec představu, co tak malé dítě potřebuje, navíc hyperaktivní. Já říkám, že až bude holka v první třídě, ať si ji spánembohem vezme, ale teď? Vždyť Nikole nebyl ani rok a ona si odjela skoro na půl roku do Prahy. Opustila přitom bezbariérový

byt v Brně. V Praze bydlela v podnájmech a neplatila, vůbec to nechápu. To jsem řekla i u soudu.“ Ve světle jejích argumentů se může probudit otázka, zda jde primárně o tělesné postižení paní Šárky nebo spíše o její (ne)zodpovědnost. Postoj paní Loucké k rodičovství člověka s postižením je však jasně vtělen do jejího prohlášení: „Lidé s postižením potřebují pomoc. Můžou mít dítě, ale musejí mít chodícího partnera. Kde by Šárka vzala peníze na tak rozsáhlou asistenci?“

Nenapravitelné škody Šárka Minaříková nám nepříliš ráda dodatečně svoji zadluženost potvrdila. Vše však údajně poctivě splácí a nemá žádnou exekuci. Babiččina vyjádření považuje za manipulativní. Naopak peníze paní Šárka označila za jednu z motivací, proč se chce její rodina ujmout pěstounství Nikoly. V době realizace tohoto čísla čeká Šárku Minaříkovou a její babičku Olgu Louckou soud, který má rozhodnout nejen o výsledku celého sporu (byť lze s největší pravděpo-

Úsměv ve tváři paní Šárky je po dvou letech tahanic o dceru vzácný.

dobností počítat s odvoláním jedné či druhé strany), ale především o osudu hned několika lidí v čele s malou Nikolou. Ať už bude výsledek jakýkoliv, asi těžko lze mluvit o vítězích. V takovýchto případech jsou vlastně jen poražení – především v podobě zničených mezilidských vztahů a psychických šrámů. Ostatně Šárka Minaříková musí spolupracovat s psychologem a pravděpodobně v důsledku dlouhodobého stresu nedonosila dítě, které mezitím čekala. 

Vyjádření právníka Mgr. Jan strnad právník, Quip, z. ú

Rodičovství je jednou ze základních hodnot chráněných právním řádem. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, čemuž odpovídá na druhé straně právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (Listina základních práv a svobod, článek 32). Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od nich odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Takové rozhodování je ze své povahy vždy mimořádně citlivé a jeho výsledky ovlivňují život dětí i rodičů zcela zásadně. Nemáme dostatek informací, které by nám umožnily zaujímat stanoviska k tomu, nakolik postupy

a jednotlivá rozhodnutí správních orgánů a soudů v tomto případě respektují práva jednotlivých aktérů. Je však zřejmé, že zde zdravotní postižení Šárky Minaříkové v rozhodování hraje významnou úlohu. Je třeba zdůraznit, že její právo pečovat o své dítě požívá stejné ochrany jako v jakémkoliv jiném případě. Náš právní řád výslovně stanoví, že její zdravotní postižení nesmí být za žádných okolností důvodem k oddělení od jejího dítěte. Stát se naopak zavazuje poskytnout jí při plnění jejích rodičovských povinností odpovídající podporu a také zajistit, aby veřejné orgány a instituce jednaly v souladu s tím (Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, čl. 23 a 4). Cílem poskytnuté podpory je eliminovat překážky, na které rodič naráží právě

s ohledem na zdravotní stav, a předejít tak kolizi důsledků zdravotního postižení s jeho právy a právy a zájmy jeho dítěte. Možnost využívat odpovídající asistenci, kompenzační pomůcky a další podpůrná opatření je tak jedním ze základních předpokladů vyloučení diskriminace rodičů z důvodu jejich zdravotního postižení. Nejde přitom jen o obecnou existenci, ale o reálnou dostupnost takové podpory. Formy podpory a podmínky jejího využívání pak nesmějí být diskriminující samy o sobě. V první řadě musí rodiči umožnit žít svůj život, včetně rodinného, na rovnoprávném základě s ostatními, tedy zejména se zachováním běžné autonomie ve volbě jeho místa a způsobu. Jejím popřením by bylo například jeho navázání na podporu dostupnou jen v rámci určité lokality nebo určitého typu zařízení. 

13

O poruchách duše S psychologem pražského centra Fokus o překonávání překážek, které často nejsou vidět.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Někdy se zdá, že se na nás řítí lavina psychických onemocnění. Je to pravda? Já se spíš setkávám s jednotlivými lidmi než s velkými skupinami pacientů. Ale řekl bych, že se o duševních poruchách nebo přímo nemocech spíše více mluví. A to není špatně, protože se tak narušuje stigma, které tyto jevy provází, a tím se ulehčuje i situace lidí s psychickým onemocněním. Když se dívám do statistik výskytu velice vážného projevu duševních onemocnění, tedy sebevražd, u nás dlouhodobě klesá. Malý nárůst byl v době ekonomické krize, ale pokles zase pokračuje. Co je ovšem jisté, je proměna těchto projevů; zkrátka lidé dnes k psychiatrovi, psychologovi nebo psychoterapeutovi přicházejí s jinými problémy než před sto lety. Každá doba má prostě svá onemocnění. Jaká nová nebezpečí přinesla právě současnost? Pokud se třeba vrátíme k Freudovi a diagnózám, které byly dříve nazývány hysterie, dnes mluvíme spíše o konverzních poruchách. Tehdy lidé naráželi na systém konvencí, morálky, pevných pravidel pro život. Z toho plynuly problémy. Dnes se naopak setkáváme s lidmi, kteří si nedovedou utvořit jasnou a pevnou strukturu života v prostoru, kde mohou téměř cokoli. Určitě to souvisí s tím, jak naše společnost prostor svobody pojímá jako svobodu od něčeho, tedy nejsme vázáni skoro ničím. Neumíme vnímat svobodu jako svobodu k něčemu, jako příležitost vybrat si svou cestu a jít po ní. Pak se opakovaně setkáváme v ordinacích s lidmi, kteří si nejsou jisti sami sebou, kdo vlastně jsou, jakou mají hodnotu, kam by měli směřovat, čím svůj život naplnit.

Postižení i duševní choroba mohou být novou výzvou do života.

reflektor

Jsou tyto situace řešitelné výchovou, příklady, léčením? Pokud pomineme možnost nějaké velké společenské proměny, která nepochybně nastane, nevidím možnost nějaké sociálně-inženýrské operace, kterou bychom mohli naplánovat, pak můžeme třeba upozornit na klíčový zdroj problémů – rodinu. Tím nechci současné rodiče z ničeho obviňovat, prostě rodina funguje v kontextu společnosti. Když pak hledáme pomoc pro jednotlivce, vidíme, že nejsnáze se řeší už první příznaky. Tedy třeba – nevysvětlitelné uzavírání mladého člověka do sebe, zhoršení prospěchu, první pokusy o požívání drog. Ale s tím k odborníkovi nikdo nejde. Velká chyba. I když většina dospívajících tyto situace zvládne a vyrovná se s nimi, není málo případů, kdy bez odborné pomoci se stav postupně zhoršuje až k vážnému, často celoživotnímu onemocnění. Právě u dospívajících musíme řešení vždy hledat s celou rodinou. Přece jenom bych řekl, že stále častěji vidíme kolem sebe lidi, kteří byli dlouhá léta zdraví, úspěšní, a najednou se propadají do hlubokých propastí psychického onemocnění… Duševní onemocnění může propuknout v jakémkoli věku. V životě existuje hodně krizových momentů spojených s velkým stresem. Rozvody, rozchody, ztráta zaměstnání, dlouhodobé přetížení, a kapka stresu ke kapce nakonec vytvoří obrovskou zátěž, takže v nějaké chvíli propuká otevřená hluboká krize, která se projeví duševním onemocněním. Ale projevit se může i tělesným onemocněním, které má skryté psychické příčiny. Další důležitou skupinou jsou lidé, kteří z aktivního života přecházejí do stáří. Najednou je člověk konfrontován s tím, že mnoho věcí, které v životě neudělal, už nestihne. Otevřený prostor jeho života se uzavírá. A když se ohlédne a zjistí, že jeho život vlastně nebyl moc naplněný, že nemůže z ničeho být zvlášť spokojený, může najednou projít velkou duševní krizí. Do jaké míry se na výskytu duševních onemocnění projevuje sou-

časná atmosféra plná tzv. osobních úspěchů, fyzické krásy a dokonalosti, plná důrazu na materiální hodnoty a tzv. nevšední zážitky? Jak už jsem říkal, každá doba má specifické poruchy. Nedávno jsem mluvil s jedním mladým mužem, který se svěřoval, jak je pro něj vyčerpávající donekonečna hrát určitou roli v zaměstnání, protože si nedovolí projevit něco ze svého pravého já, něco ze svých slabostí. Společenský tlak na výkon, úspěch, zisk může být kritický. Přitom si společnost podstatně méně považuje skutečně naplněného lidského života, a tak vzniká prázdnota, s níž se setkáváme opravdu často. Upozorňujeme na

Lidé dnes k psychiatrovi, psychologovi nebo psychoterapeutovi přicházejí s jinými problémy než před sto lety. Každá doba má svá onemocnění. to i současnou medicínu, která léčí spíše symptomy. Přitom je důležité a nenahraditelné pomoci nemocnému najít dobrou náplň života. Ale většinová společnost přece nabízí náplň – zapoj se soutěže o největší úspěch, zisk, o ovládnutí trhu! Založ si firmu a ukaž to ostatním! Kup si dům, pořiď si novou partnerku! Ano, a pak záleží na nás, jak se k tomuto tlaku postavíme. Psycholog nebo psychoterapeut není morální soudce. Ale může nabídnout pomoc v hledání cesty, která nepřináší jen okázalá pozlátka materiálního světa, ale nachází také hlubší a cennější hodnoty. 

Kdo je Mgr. Petr Hudlička? Klinický psycholog, psychoterapeut, supervizor. Pracuje ve Fokusu Praha jako ředitel Centra Břevnov a vedoucí denního stacionáře na Psychosomatické klinice v Praze. S klienty pracuje v individuální i skupinové terapii, v práci využívá také prvků poetoterapie. Kromě klinické praxe působí jako výcvikový terapeut Pražského institutu PCA, lektor v kurzech vzdělávání sociálních pracovníků a lektor kurzu expresivních terapií na FSS MU v Brně.

SLOUPEK Lii Vašíčkové

Výkon, rychlost, duše Naše společnost je zaměřená na výkon a majetek; v mnoha oborech považují čtyřicátníka za starého, chtějí mladé. Věty typu: potřeboval/a bych, aby den měl 26 hodin; nezlob se, nemám čas; někdy se domluvíme; odpověď na otázku jak se máš? zní: rychle. Všude se promítá rychlost a čas. Měníme si jej i na letní, aby bylo déle vidět a byli jsme ještě výkonnější. Odmala chodí děti do mnoha kroužků, ve všední den nemají ani chvíli pro sebe, procházka s rodiči nebo večer strávený společně se nekoná. O víkendech jsou plná obchodní centra a dohání se vše, co rodiče nestihli v týdnu. Naše duše potřebuje zastavení. Uvolnit je potřeba mysl i tělo, ujasnit si myšlenky. Naši předkové měli volnější zimy a dodržovali klid v neděli odpoledne. Dopoledne do kostela, odpoledne bez práce. Tatínek mého muže, dnes již báječný starý pán, měl vinohrad. U něj není nikdy možné pracovat v neděli odpoledne na zahrádce, protože v neděli se nepracuje. Jednou mi řekl: „Lii, nikdy jsme v neděli nepracovali – a vždy se vše urodilo, nic jsme nikdy nezmeškali.“ Jak hluboká je to pravda. Pokud se občas nezastavíme, projeví se to v našem těle. Srdeční infarkt, cévní příhoda mozková, chronické stresy ničí naše zažívání, spánek, přispívají ke vzniku nádorů a samozřejmě se objevují psychické až psychiatrické problémy. Čas je vzácný a měli bychom se naučit ho rozdělit mezi povinnosti a rodinu nebo koníčky. Život není jenom o práci; ano, pracovat je třeba, ale zrovna tak je třeba si cíleně udělat dostatek času na relaxaci a regeneraci své duše.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.

15

REFLEKTOR / tribuna

Starost nejen o sebe Radek Musílek glosuje pohled okolí na rodičovství s handicapem

Není nic neobvyklého, když lidé podceňují, ba dokonce zpochybňují schopnosti nějakého člověka na vozíku. Dokáže se sám o sebe postarat? Umí se samostatně rozhodovat? Dokáže nést odpovědnost za svůj život? Neříkám, že jde vždy o ne­ opodstatněné obavy. Někdy mají skutečně objektivní důvody. A nedivím se ani tomu, že snad nejvíc ze všech lidí si tyto otázky kladou rodiče a nejbližší rodina člověka s postižením. Zahlceni neustálou péčí o blaho svého potomka snadno zapomenou, že už vedle sebe nemají nesvéprávné dítě. Zdráhají se dát mu prostor k samostatnému rozhodování a přebírání odpovědnosti. O to víc je někdy takový mladý člověk vmanév­ rován do situace, kdy se chce za každou

cenu vymezit, takže pak podniká radikální a někdy i zbrklé kroky. Ještě zajímavější to v některých případech začne být, když se člověk na vozíku rozhodne mít potomka. Je-li samostatný(á) a má protějšek bez postižení, okolí je relativně v klidu. Obvykle se očekává, že péči a hlavní zodpovědnost za dítě převezme ten zdravý. Vůbec nejlepší je, když tím zdravým v páru je matka. Z vyprávění maminek na vozíku znám nejeden příklad, kdy už personál v porodnici více či méně skrytě pochyboval o jejich schopnostech. V nejhorších případech musely dokonce čelit poznámkám o nezodpovědnosti pořizovat si v takovém stavu dítě. A teď si představte rodičovský pár, kde mají oba partneři nějaké postižení, nebo dokonce svobodnou matku na vozíku! To víte, jejich blízcí měli pochybnosti, jestli je vůbec mohou nechat bydlet bez dozoru – a oni si najednou pořídí dítě. A to už přece končí veškerá legrace! To nemo-

hou zvládnout, musí se jim pomáhat, ať se jim to líbí nebo ne. V krajních případech a v rodinách, kde asi všechno nefunguje, jak by mělo, může dojít i na přetahování prostřednictvím úřadů. Takové situace napáchají více škody než užitku. Nechci shazovat obětavou pomoc řady prarodičů i dalších příbuzných. Jen chci poukázat na to, jak je strašně snadné zpochybňovat (byť i nevědomky) něčí rodičovské kompetence, když dotyčný tatínek nebo maminka sedí na vozíku. Přitom jde o velmi citlivé téma, které musí každého hluboce zasáhnout. Jak by se cítil kdokoliv jiný, kdyby mu někdo dával najevo, že nemůže být dobrým rodičem? Většina potíží je technicko-organizační otázkou a věcí dohody. Pod tlakem okolí vám pak ale někdy jako vozíčkáři začne i nevinná, dobře míněná nabídka pomoci s potomkem (za kterou jste jinak velmi rádi) připadat jako pochybování o vašich schopnostech. 

v Praze chceme brát za příklad a já tvrdím, že je to volba odůvodněná. Vídeň je architektonicky i v lecčems dalším srovnatelná s Prahou, a přesto – když jsem ji před několika lety navštívil, jako bych prošel pomyslnou branou od výmluv k činům. Plošina u vlaku na nás už čekala a z nádraží k hotelu nás odvezlo bezbariérově přístupné metro. Celý víkend nás pak bez jediné bariéry vozilo po městě, z jednoho konce na druhý, kamkoli jsme si vzpomněli – do centra, do obchodní čtvrti, na okraj, nikam to nebylo daleko. Kam nevede podzemka, tam ve Vídni jede přístupný autobus nebo tramvaj. Permanentka na víkendové cestování MHD: 10 eur. Pocit osobní svobody: k nezaplacení. Není to jen o veřejné dopravě a přístupnosti budov. V nejlepším městě pro život byste si měli připadat jako doma, být spokojení. Mě tenhle pocit dostihne vždy, když si na ulici nemusím připadat

výjimečně, nikoho nedojímám, když se prakticky všude dostanu a cesta na místo pro mě nepředstavuje bojové plánování a očekávání krize. Vídeň takové místo je, stejně tak například Curych (v Merceru mu udělili druhé místo) nebo Kodaň (devátá). Pravda: Praha se za posledních deset let co do faktické i fyzické bezbariérovosti ohromně zlepšila. Snad jen těch pár střípků z praxe, pár stupínků v myšlení, chcete-li, které, když překonáme, vystoupáme pak možná i na žebříčku nejlepších míst pro život: „Výtah máme, ale už měsíc nejezdí.“ „S plošinou může jezdit jen obsluha a teď tu nikdo není.“ „Jsme bezbariéroví. Jen ten schod u dveří, ale to zmáknete, ne?“ „Toaleta pro handicapované? Tu nikdo nepotřebuje, máme tam sklad věcí.“ Nebo moje oblíbené – nedávno to glosoval i kolega Radek Musílek: „Bezbariérový přístup? Nemáme. K čemu? Proboha! Tady invalida nebyl, co pamatujeme…“ 

Města bez krize Štěpán Beneš glosuje hodnocení nejlepších míst pro život

Vídeň, hlavní město našich jižních sousedů, se v nedávném výzkumu agentury Mercer umístila už posedmé jako suverénně nejlepší místo k životu. Mercer hodnotí deset faktorů, mimo jiné politické a sociokulturní prostředí, školství, veřejnou dopravu, výši nájmů, ekonomickou stabilitu a životní prostředí. Jako člověk pohybující se na vozíku mám na dobré místo k životu další kritéria. Kromě jiných i to, zda mi má co nabídnout místní veřejná doprava a zda nemusím u každé budovy zneužívat silných rukou vrátných či kolemjdoucích – protože bez pořádných schodů se přece neobejdeme. V tomhle se ve Vídni s Mercerem potkáváme. Tamní bezbariérovou dopravu si

ŽIVOT V bazénu je Kateřině dobře, na vodě je pořád závislá.

Příběh plavkyně Drobná usměvavá blondýnka, která umí být vytrvalá a zaťatá. Tak bych krátce definovala Kateřinu Liškovou, už dva roky Klamtovou. Po rodném příjmení jí zůstala přezdívka – všichni na ni volali a volají stále Liško. Nosí také trvalé tatoo všech plavkyň – obtisk ramínek plavek na zádech.

Text: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch

Narodila se v Novém Městě nad Metují a od narození má spastickou diparézu: „Maminka se mnou hodně cvičila, je její zásluha, že na první pohled působím jako zdravá,“ komentuje čas do plavání sama Katka: „Plavat jsem začala už v dětství taky s mamkou.“ Asi v patnácti se díky trenérce Kateřině Duškové dostala na kurs pořádaný KONTAKTEM bB a seznámila se s jeho charismatickým předsedou Janem Nevrklou. V propracované metodice plavecké akademie vyrůstají i jedinci, kteří svými výkony dosáhnou na paralympijské medaile. Zda to bude také Kateřina, tehdy jasné nebylo: „První setkání s Liškou si vybavím zcela jasně – pronikavý pohled vyzařující odhodlání. Kateřinu netěšilo nic bezpracného. Schopnost stát – někdy až

příliš tvrdohlavě – za svým, ji učinila krásnou a výjimečnou…“ říká Jan Nevrkla. Po třech letech systematičtější práce byla nominována na ME 1999. Trenér o její účasti říká: „První velká mezinárodní zkušenost, šlo o získání mezinárodní klasifikace; Liška byla zařazena do třídy S5.“ Zbýval rok do paralympiády v Sydney 2000 a šance na nominaci byla reálná. Trénink nabral grády: dvakrát denně i dvě hodiny ve vodě, k tomu posilovna a v posledním čtvrt roce volné pouze některé víkendy. Intenzivní přípravu Kateřina absolvovala již Praze. „Honza mě dobře trenérsky vedl, plavání mi připadalo úplně jiné. Bylo proč tvrdě pracovat, a to mi sedělo.“

Jak Liška rozhrnovala vlny Trénink začal mít vrcholové parametry. Musela se naučit soustředit se ve správném čase: „A být nervózní tak akorát. Ani moc, ani málo,“ defi-

17

nuje krátce Kateřina: „Trenér pokaždé věděl, co mi má ve správný okamžik říci. Závodit jsem začala 1998, v Sydney jsem dosáhla na stříbro na znakové padesátce, posunula svůj osobní a český rekord o čtyři sekundy. V kraulových disciplínách jsem plavala finále a získala 4. místa,“ ohlíží se, „plavala jsem na ME ve Stockholmu 2001, na MS 2002 v  Mar del Plata a na paralympiádě v Aténách 2004.“ Od počátku se profilovala jako znakařka a kraulerka. Její klíčové a silné sezony ovlivnily letité spory zastřešujících sportovních organizací. Neshody vedly v Českém paralympijském hnutí k dvoukolejnosti. Tvrdá příprava však pokračovala – s cílem paralympiády v Pekingu. K tomu si Kateřina naložila studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zvládala semestry i každodenní trénink, většinou plavala kolem patnácti kilometrů týdně. Ačkoliv měla životní formu a medailové ambice, nominována nebyla. Na dlouhou dobu jí Český paralympijský výbor znemožnil rozšířit medailovou sbírku, z představ o účasti musela vyškrtnout další vrcholné závody.

Tempa do života Kateřina v září 2010 získala diplom s titulem magistr – a nastoupila do práce v Univerzitní knihovně v Hradci Králové. Přesto, že ji časy v té době řadily na světovém žebříčku v několika disciplínách vysoko, odcházela za profesí. A lavina nových životních událostí se valila dál. Včetně bližšího seznámení s Václavem Klamtou, programátorem na místním biskupství, s nímž se už pár let znala. „V Hradci jsem dál trénovala denně,“ říká plavkyně, „nevěděla jsem sice, zda budu ještě někdy na vrcholnou soutěž nominována, ale s trenérem jsme si určili tréninkový rámec. Pořád jsem byla schopná kvalitně zaplavat padesátku znak. Počítala jsem ale i s tím, že už vrcholově závodit nebudu.“ V roce 2013 již Český paralympijský výbor musel nominovat i sportovce

Rytmus dní zcela určuje malý Vojtíšek. Medailová sbírka Katky je u rodičů, má místo u její fotky z dětství...

Českého svazu tělesně postižených sportovců, a tak se Liška vydala naposledy na MS do Montrealu. Na kvalifikaci zaplavala špičkově – pod 47 sekund! A v Kanadě se s velkým plaváním rozloučila krásným stříbrem, jímž kariéru začala. Silný důkaz vytrvalosti a schopnosti stát si za svým i přes nepřízeň okolí! O rok později změnila Kateřina Lišková příjmení na Klamtová. „Mé rozhodnutí vdát se a mít dítě vykrystalizovalo samo, prostě to všechno hezky vyšlo. Nic bych neměnila,“ komentuje spokojeně. Trénovala stále i v době těhotenství a ještě den před narozením Vojtíška (podzim 2015) si byla zaplavat. Jak velký potenciál Kateřina v sobě nese, dokázala dva měsíce po narození syna. Na začátku roku 2016 si střihla v Brně na mistrovství republiky svou parádní disciplínu, 50 metrů znak. Zaplavala limit na paralympiádu v Riu! Předávala

pomyslnou štafetu: „Splnění limitu znamená umístění na 11. místě na světě a pomůže otevřít cestu našim plaveckým nadějím, Vendy Duškové a Anežce Floriánkové,“ dodala Katka ke svému výkonu. I díky ní dostala Česká republika přidělena namísto dvou hned tři místa pro ženy. Všechno, co chtěla k plavání říci, už Liška řekla. Teď má přednost rodina. Když si chce dnes zajít zaplavat, jde o neskutečný sprint v koloběhu denních povinností. Sama dodává: „Naštěstí manžel ví, že by mi plavání hodně chybělo. Ale nový řád teď vytváří náš Vojtíšek.“ Uzavřelo se to vlastně moc hezky. Všechno má prostě svůj čas… 

Kdo je Mgr. Kateřina Klamtová Kateřina Klamtová (rozená Lišková) – významná česká paralympijská plavkyně se narodila v roce 1980 – stříbrná medailistka z paralympijských her v Sydney 2000, zlatá ze štafety 4x 50 polohová štafeta, stříbrná a bronzová medailistka z 50 m znak a 200 m volný způsob z ME ve Stockholmu 2001, několikanásobná finalistka MS v Mar del Plata 2002, několikanásobná finalistka paralympijských her v Aténách 2004, bronzová medailistka z MS v Durbanu 2006, stříbrná medailistka z MS v Montrealu 2013.

Kdo je Jan Nevrkla Jan Nevrkla – ředitel KONTAKTU bB – Plavecké akademie bez bariér (více viz na www.kontaktbb.cz). Vytvořil spolu s Martinem Kovářem, čtyřnásobným paralympijským vítězem, unikátní metodiku plavání pro tělesně postižené osoby. Do projektu započatého v roce 1992 se dosud zapojilo více než tisíc plavců s nejrůznějším postižením. Jan Nevrkla trenérsky vedl všechny české tělesně postižené medailisty z ME, MS a paralympiád, kteří od roku 1995 získali celkem devadesát medailí.

Život

Babu a Egu v krajině sopek

(Trabantem po Tichomoří, 2. část) Je osmapadesátý den naší cesty a po třech měsících strávených v Austrálii se nacházíme v hlavním městě Východního Timoru – Dili…

Text: Jakub Koucký Foto: Vojtěch Duchoslav

Východní Timor je jeden z nejmladších států na světě; uznán byl až v roce 2002. Tomu předcházela dlouhá válka za nezávislost, která postihla snad každou rodinu v této zemi. V bojích zemřelo téměř 23 % Timořanů, a i proto tady jsou na svou nezávislost patřičně hrdí. Timor je stále rozvojová země závislá především na zemědělství a hodně zdejších lidí se živí rybolovem. O tom svědčí množství rybářských loděk

a rybářů, kteří se své úlovky snaží každý večer prodat ve stáncích podél celého pobřeží. V dalších pak nakoupíte banány nebo kokosy, které tu rostou na každém kroku. Není nad to, když se ráno vzbudíte a pochutnáte si na čerstvém banánu – stačí natáhnout ruku a utrhnout si. Rozhodně se nejedná o turistickou destinaci, takže skupinka bělochů zde vyvolává všeobecné pozdvižení. Ať už se procházíte ulicemi hlavního města nebo vyjedete na východ Timoru, kam vedla naše první cesta, lidé vás zdraví, mávají a děti si chtějí plácnout. Co na tom, že zrovna jedete

19

čtyřicet v hodině? Dostanou „placáka“ a ve zpětném zrcátku už jen sledujete, jak si vyklepávají ruku a smějí se, komu lépe sedla. Pokud zastavíte, seběhne se i celá vesnice. Děti nemají nejmenší zábrany, a obzvláště našeho Babu doslova obklíčí, zvědavě nahlíží dovnitř a jeden přes druhého hulákají: „Helou Mister!“ Jestli jste kluk nebo holka, je jim celkem jedno. Se zájmem se lámanou angličtinou ptají, odkud jste, jak se vám líbí Timor, a jedním dechem říkají, jak by byli rádi, kdyby se svět dozvěděl o jejich panenské zemi: krásně čisté a prázdné pláže, žádné stánky se su-

venýry a milí lidé. Já jen doufám a Timořanům přeji, ať se o to nenechají připravit. Zvláštní je, že místní ani moc nepočítají s tím, že byste mohli být turisté. Téměř automaticky si myslí, že tady pracujete pro nějakou firmu nebo neziskovou organizaci. Velké oblibě se zde těší fotbal. Kamkoli jsme zavítali, viděli jsme kluky hrající si s míčem. Český dres jsem neviděl, ale když jsme zmínili, odkud jsme, padalo jméno Pavla Ned­věda. Odrostlejší Timořané se ale věnují docela jiné zábavě – kohoutím zápasům. Dvacítka mužů kolem dřevěné ohrady mává dolary a pokřikuje

směrem ke středu arény, kde zrovna začíná kohoutí souboj. Postavit proti sobě dva vybuzené kohouty s nabroušenými ocelovými čepelemi přivázanými na zadním drápu a čekat, který z nich trefí toho druhého dříve a lépe, mně osobně jako velká zábava nepřišlo. Každopádně pro Timor je to charakteristický hazard, ve kterém se mnohdy točí velké peníze.

Pomoc místo výtahu Velký rozdíl mezi Austrálií a Timorem je samozřejmě v bariérovosti. Každý nájezd, každý výtah či jinak upravený přístup zde ale nahrazuje

Při průjezdu lávových polí pod stále aktivní sopkou Batur jsem si byl jist, že do Bangkoku dojedeme. Právě jsme totiž na Měsíci!

Život

ochota pomoci. Po rozbitých cestách vám pomáhají děti, pro které je člověk na vozíku středem zájmu, a rády vás popovezou. V obchodě vám hned otevírají dveře a pak za vámi chodí zaměstnanec, kdybyste náhodou něco potřebovali. Občas narazíte na něco, co připomíná chodník, jenže uprostřed něho po několika metrech vyrůstá strom a jinde zase sloup elektrického vedení. Pak nezbývá nic jiného než se rozjet po silnici, kde se musíte proplétat mezi kličkujícími skútry, auty a náklaďáky. Všichni na sebe troubí, klakson má ale jiný význam než u nás. Tady na sebe troubením upozorňujete a dotyčný ví, že se ho chystáte předjíždět. Jestli zleva nebo zprava už nehraje roli. Také se troubí před ostrou zatáčkou – kdyby náhodou něco jelo v protisměru! Když jsem se takhle jednou prodíral hustou dopravou hlavního města, zastavil vedle mě starší pán na motorce. Neměl jednu nohu a motorku měl upravenou na ruční ovládání – nalevo páku na řazení, vzadu na dlouhé pevné ose místo jednoho kola hned dvě kvůli stabilitě a vpravo držák na dřevěné berle. Když jsme řešili v Čechách úpravu motocyklu na ruční ovládání a inspiraci hledali ve vyspělých zemích, možná to byla chyba – měli jsme vyrazit do Východního Timoru. Samozřejmě i doprava je bariérová – na výběr máte klasické taxi nebo mikrolety (minibusy), ale pokud chcete, není problém si stopnout náklaďák a vyškrábat se na korbu. Stopování je zde hodně rozšířená a nejlevnější forma dopravy. Nejoblíbenější jsou ale nejrůznější motorky a skútry. Pokud si myslíte, že pro zdejší rodinu, která má běžně sedm dětí, je to malé, pletete se. Bez problému se na motorku naskládá táta, máma a dvě děti i s nákupem.

destinace. Je také čtvrtým nejlidnatějším státem světa s 240 miliony obyvatel. Náš časový plán začíná narušovat Babu, který bez ztráty kytičky projel Austrálii, ale tady se v prudkých kopcích začínají projevovat závady, s nimiž se moc nepočítalo. Jsou čím dál častější, měníme dokonce válec. K tomu se ještě přidávají brzdy, a tak musíme s Kikou při sjezdu velkých kopců přibrzďovat ruční brzdou. Od-

Málem poslední výhled Po několika dnech v Dili jsme se dočkali a indonéská ambasáda nám vydala naše pasy, a hlavně víza. Vyrážíme na západ k hranicím Indonésie. Všichni jsme zvědaví, jak velký rozdíl to bude – Indonésie je přece jen bohatší stát a turisty navštěvovaná

Kaskádovitá políčka jsou pro kopcovitou krajinu téměř kdekoli v Asii typická. Nejčastěji se na nich pěstuje rýže.

vzdušnění brzd pomáhá na chvíli, a tak doufáme, že nebude hůř… Před námi se otevírají nejrůznější scenérie – klidné moře s azurovými zátokami střídají rýžové terasy na svazích kopců, po chvíli se vesničky neberoucí konce, jak jsou napojené jedna na druhou, změní v příkrá úbočí skal porostlá palmami, ka­ kaovníky, banánovníky a nejrůznější flórou. V srdci ostrova na nás čekají obrovská stoupání k sopečným jezerům Národního parku Kelimutu do výšky 1600 metrů. Přespáváme v bambusovém přístřešku na okraji hlubokého srázu. Ten výhled za to rozhodně stál – pod vámi plují mraky, které občas poruší jen nějaká ta hora, a najednou máte pocit, že se vznášíte nad celým světem. Pro Kiku a mne to ale málem byl jeden z posledních výhledů. Na konci ostrova Flores při přejezdu jednoho ze sopečných pohoří selhávají Babu brzdy. Naštěstí se mi smyk a hrozící převrácení podaří zvládnout a jen s menším šokem po vychladnutí brzd pokračujeme dál do městečka Labuanbajo, kde nás čeká uvítání chlebem, solí a vodkou. My však po více než týdnu oceňujeme sprchu a po měsíci i pořádnou postel! Adam, který zde již 16 let žije, nám kromě luxusního ubytování připravil také výlet lodí na ostrov Komodo. Je

Jukung – balijská tradiční loď. Rybolov je kromě zemědělství dalším zdrojem obživy. Přitom 80 % zdejší populace neumí plavat!

21

Ve Východním Timoru i v Indonésii stále narazíte na řadu činností a řemesel, které možná pamatují naše babičky.

Palma olejná, resp. její plody, ze kterých se získává zkázonosný palmový olej.

V nejchudší části Východního Timoru najdete jen jedno bohatství – úchvatnou přírodu.

to vlastně velká rezervace, kde žijí komodští varani, kteří se svou délkou až pět metrů patří k největším na světě. My jsme na tyto draky, jak se jim tu říká, měli štěstí. Jeden z nich mě k sobě nechal přiblížit na necelé dva metry, než se líně odpotácel pryč. Asi jsem pro něj nebyl příliš lákavé sousto a raději vyrazil na jelena či kozu, kterými se většinou živí.

Země tisíců ostrovů Víte, kolik má Indonésie ostrovů? 17 508! My jsme jich navštívili jen sedm – Timor, Flores, Sumbawu, Lombok, Bali, Jávu a Sumatru. Na ostrov Sumbawa připlouváme asi po šesti hodinách. Do večera zvládáme projet většinu ostrova a zastavujeme u stejnojmenného městečka Sumbawa, kde nás zaujme množství farem, na kterých se odpařováním mořské vody získává sůl.

Dominice, stejně jako před několika dny Kice a novému členu výpravy Markovi, je zle. A tak zatímco Dan s Dominikou jedou vyhledat lékařskou pomoc, my ostatní se vydáváme na konec ostrova, kde se o víkendu koná velká událost: buvolí závody v bahně. Stejně jako ve Východním Timoru kohoutí zápasy, v Indonésii jde o populární soutěžní klání. Přirovnal bych to k římským závodům vozatajů. Jen místo dvou koní závodí dva buvoli, kteří netáhnou jezdce na voze, ale konstrukci bez kol ve tvaru písmene A. Cílem je projet co nejrychleji asi stometrové koryto s vodou a bahnem a nasměrovat buvoly na tyčku umístěnou uprostřed. Kdo se netrefí, vypadává. Další z navštívených ostrovů, Lombok, se pro mě stal pomyslnou hranicí mezi chudou, převážně zemědělskou Indonésií a turisticky

Velký rozdíl mezi Austrálií a Timorem je samozřejmě v bariérovosti. Každý nájezd, každý výtah či jinak upravený přístup zde ale nahrazuje ochota pomoci. Po rozbitých cestách vám pomáhají děti, pro které je člověk na vozíku středem zájmu, a rády vás popovezou. navštěvovanou průmyslovou částí. Již cestou do městečka Kuta míjíme řadu tabákových polí, zatímco jih ostrova patří surfařům z celého světa. Indonésie je stát s největším počtem muslimů na světě – přibližně 85 % z 240 milionů. U jedné z mešit zastavujeme s celým naším cirkusem. Nabízejí nám nocleh a zvou na banánovou polévku s rýží. Dlouho jsme hledali společné téma – až jsme opět narazili na fotbal. Znovu padala jmé-

Život

Komplex chrámů Ploasan – noc u starobylého chrámu na ostrově Jáva

na jako Petr Čech a Tomáš Rosický – a najednou měla tahle země hodně společného s naší rodnou kotlinou… Cestou na západ ostrova do hlavního města Indonésie Jakarty ještě míjíme několik starobylých chrámů,­ z nichž za zmínku určitě stojí Borobur, chrám Poasan v pozadí se sopkou Merapi, a v neposlední řadě Gereja Ayam, kvůli svému vzhledu přezdívaný slepičí chrám. V jakési hlavě tohoto chrámu, kam mi to nedalo nevyšplhat, jsem potkal dvaasedmdesátiletého mistra Daniela. Stavitel nám vysvětlil, že to, co vypadá jako slepice, není slepice, ale holubice symbolizující mír. Tato stavba měla sloužit jako poutní místo, kde se mají setkávat lidé z různých náboženství a vrstev. Mistr Daniel se zmínil i o tom, že vnitřek chrámu měli dokončit lidé s handicapem a měli zde i pracovat. Chrám je ale bohužel nedokončený, a tak se uvnitř nachází pouze schodiště vedoucí do hlavy holubice a stolek s občerstvením, u něhož vás obslouží hluchoněmý kluk. Ten se zároveň stará i o částečný chod chrámu.

Loučení na kraji civilizace Na cestě jsme již dlouhých pět měsíců, proto v Jakartě nabíráme několik dní síly, abychom se pokusili o téměř nemožné – za týden ujet dva tisíce kilometrů do Medanu na severu Sumatry, kde je poslední šance dostat se z Indonésie.

Hinduistický obřad na Bali – snad nám bohové pomohou dojet do cíle naší cesty...

Jakkoli australské silnice a písek daly našim vozidlům hodně zabrat, kopcovitá krajina vulkanické Indonésie se na technickém stavu aut podepisovala mnohem víc, a tak se opravy začaly stávat naším téměř každodenním rituálem. Vše komplikovala i místní doprava. Průměrnou rychlostí 30 kilometrů v hodině se sunete kupředu v nikde nekončící koloně náklaďáků, které se pokoušíte předjíždět v každé volné skulině, abyste se ocitli… vlastně tam, kde jste byli. A co teprve v noci, kdy se celá silnice rozsvítí neony a blikajícími světýlky, která nahradila brzdová i další světla a jimiž jsou hlavně nákladní auta prakticky omotána. Tedy pokud svítí… Zní vám dovolená v Indonésii na ostrově Sumatra exoticky? Po přelidněné Jávě jsem se těšil na ostrov

pokrytý převážně pralesy a nabízející tu pravou divočinu. Místo toho smog, smrad, tisíce nákladních aut a vypálené pralesy, místo nichž je všude vysázena palma olejná. Palma, z jejíchž plodů se vyrábí diskutovaný palmový olej – nejlevnější, a také nejškodlivější. Už jen to, že se kvůli němu zničilo mnoho tisíc hektarů lesa a většina ostrova se zahalila do mlhy, která posledních dvacet let zmizí jen na několik měsíců v roce, mi přijde dost na pováženou. Stále vidíte hořící zbytky lesů střídající se s dýmem valícím se z fabrik na výrobu oleje, kouřem z náklaďáků a v neposlední řadě z ohníčků, na kterých se nepečou buřty, ale prostě pálí odpadky. I když jsme nakonec vzdálenost zdolali, naše naděje zůstaly nenaplněny. Možnost přepravy aut do Malajsie definitivně padá. Dana napadl kompromis – do Thajska dojedeme na motorkách, které si koupíme, zatímco pro naše autíčka zde cesta opravdu definitivně končí. Z naší čtyřměsíční cesty se stala cesta na půl roku. Za tu dobu jsme urazili vzdálenost přes 13 000 kilometrů. To je pořádný kus světa, který jsme měli možnost trochu poznat. Podle mě by bylo třeba zůstat ještě minimálně rok – a stejně by zbylo mnoho nepoznaného. Třeba 17 501 ostrovů a ostrůvků Indonésie, které jsme nenavštívili… 

Předplaťte si časopis můžeš

www.apicz.com

Výhodné předplatné

Automobily bez bariér.

Pokud si předplatíte

— Ruční ovládání pedálů — Bezbariérová vozidla — Úpravy sedadel — Nakládání invalidního vozíku — Ostatní individuální úpravy

na dva roky za 380 Kč!

Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Objednávky předplatného přijímá ČESKÁ POŠTA: telefonicky: na bezplatné lince 800 300 302 on-line: na adrese: http://www.postabo.cz e-mailem:  [email protected] písemně:  na adrese: Česká pošta, s. p. oddělení periodického tisku Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3 API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora T: +420 606 070 992 | E: [email protected]

Život / auto moto

Novinky ze Ženevy Jarní ženevský autosalon představil nová auta, která se ještě letos nebo příští rok objeví v prodeji. Která z vystavených vozidel budou vyhovovat handicapovaným? Text: Petr Buček Foto: Automobilky

Dobrá zpráva je, že se rozšíří nabídka cenově dostupných kombíků. Důkazem je nový Fiat Tipo. Tuzemští ­dealeři italské značky už nabízejí verzi sedan, jejíž základní cena činí 281 300 korun (všechny ceny jsou včetně DPH). Italský kombík bude o několik desítek tisíc dražší, přesto však bude patřit k nejlevnějším zástupcům nižší střední třídy. Konkurovat má vozům Hyundai i30, Kia cee’d nebo Renault Mégane. Fiat Tipo kombi je dlouhý 4,57 metru, objem kufru nabídne 550 litrů. Základní motor připadá na benzinovou čtrnáctistovku bez turba s výkonem 95 koní. Silnější šestnáctistovku nabízí Fiat s automatickou převodovkou. Vedle kombíku se na ženevském autosalonu představila rovněž kratší pětidveřová verze modelu Tipo.

Peugeot Traveller je jedním z trojčat téměř identických minibusů. Jeho sourozenci jsou Toyota Proace Verso a Citroën SpaceTourer.

Seat Ateca se už blíží sériové výrobě, nová Škoda Yeti mu asi bude velmi podobná.

I Renault, francouzský rival italských vozů, přivezl do Ženevy nového kombíka. Je jím Mégane Grandtour. Zajímavé tvary nové řady Mégane si lze prohlédnout už nyní u dealerů francouzské značky. Kratší pětidveřový hatchback je už několik měsíců v prodeji. Zanedlouho se vedle něj postaví 4,6 metru dlouhý kombík, jehož objem kufru sahá až k 580 litrům. Již prodávaný pěti­ dveřový Renault Mégane stojí od 340 000 korun, kombík zase přijde o několik desítek tisíc dráž. Lidé s handicapem často potřebují prostornější auto než běžní řidiči. Vedle kombíků je proto zajímají vozy s velkým prostorem. Renault v Že-

nevě představil zástupce třídy minivanů, kterým je nový Scénic. Jeho tvary s prolamovanou boční linií rozhodně nenudí. Renault Scénic se poprvé představil přesně před 20 lety a stal se vůbec prvním modelem nově vznikající kategorie aut. Od té doby takové MPV zařadila do svého výrobního programu většina automobilek. Mezitím se však vyrojila na silnicích auta další nové třídy, označovaná jako SUV. Vozy s tvary auta do terénu si řidiči oblíbili tak, že každá automobilka dnes neustále rozšiřuje v této kategorii svou nabídku. V Ženevě ukázala budoucí podobu většího SUV také Škoda. Stu-

25

Nový Renault Scénic se zatím představil jen v kratší verzi. Následovat by měla i prodloužená sedmimístná varianta.

Přehled partnerů Auta Bez Bariér (prodejci a úpravci aut) Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným s výběrem vozu i s jeho úpravou, a také s vyřízením všech formalit spojených s koupí auta. Invacar – úpravce aut www.invacar.com Katovice Průmyslová 464, Katovice Tel.: 383 388 186 E-mail: [email protected] Auto Hlaváček Škoda, Kia www.hlavacek.cz

Fiat Tipo kombi bude patřit k levnějším kombíkům. Velikostí kufru i vnitřním prostorem by však zaostávat neměl.

Praha (Kia, Nissan, Mitsubishi) Kolbenova 859/15, Praha 9-Vysočany Tel.: 226 216 621 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Libor Vimr

Olomouc Týnecká 669/5, Olomouc Tel.: 724 346 075 E-mail: [email protected]

Plzeň (Kia, Ford) Koterovská 170, Plzeň-Slovany  Tel.: 371 651 030-1 E-mail:  [email protected] Kontaktní osoba: Milan Horna

Auto Jarov Škoda, Volkswagen, Seat, Audi, Honda www.autojarov.cz

Karlovy Vary  (Kia, Nissan, Mitsubishi) Studentská 325, Karlovy Vary-Doubí  Tel.: 355 328 012 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

Praha Osiková 2, Praha 3 Tel.: 251 002 222 E-mail: [email protected] API CZ – úpravce aut www.apicz.com Slapy u Tábora Slapy 136 Tel.: 606 070 992 E-mail: [email protected] UNICAR Škoda www.unicar.cz Ostrava Vítkovická 36, Ostrava Tel.: 595 694 051-4 E-mail: [email protected] Autocentrum Dojáček Citroën, Fiat, Fiat Professional, Jeep, Lancia, Chevrolet www.dojacek.cz

die ­Vision S stojí na prodlouženém podvozku Volkswagenu Tiguan. Na stánku Seatu byl pak zase k vidění model Ateca. Naznačuje, jak bude vypadat nástupce Škody Yeti. Oba vozy se budou vyrábět bok po boku v české továrně v Kvasinách. Mezi očekávané novinky představené letos na jaře ve Švýcarsku patří také trio příbuzných značek Peugeot, Citroën a Toyota. Jejich minibus zaútočí na pozice Volkswagenu Transporter, který je ve své třídě proslulý nejen svou jedinečností, ale také vysokou cenou. Od francouzsko-japonských novinek lze očekávat o poznání příznivější cenovou politiku. 

AUTOBOND GROUP Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru, Nissan, Mitsubishi www.autobond.cz

PRAHA Kolbenova 809/31, Praha 9 (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia) Tel.: 281 864 734 E-mail: [email protected] U Seřadiště 7, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 267 216 300 E-mail: [email protected] Vršovická 70, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 272 735 233 E-mail: [email protected] Přípotoční 10c, Praha 10 (Citroën, Chevrolet) Tel.: 267 216 601-2 E-mail: [email protected]

Ostrava  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru) Krmelínská 10-12, Ostrava-Hrabová Tel.: 599 505 401-3 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petra Dybalová Opava (Toyota) Ostravská 356, Opava Tel.: 553 652 093 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petr Valášek Havířov (Toyota) Před Tratí 1/891, Havířov Tel.: 596 440 886 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Karel Žáček AUTO INZAT Renault, Dacia www.autoinzat.cz Dvůr Králové nad Labem Preslova 441, tel.: 606 181 840 E-mail: martin.bartos.inzat@dealer. renault.cz AMB Ford www.fordamb.cz Praha Severní 321, Ořech – Praha-západ Pražský okruh – Exit 19 Tel.: 234 234 150–1 E-mail: [email protected] Autocentrum ROS Škoda, VW, Audi www.rosauto.cz Brno Poříčí 1c Tel. 603 225 006 E-mail: [email protected]

Výzva pro dealery aut: Zapojte se do projektu Auta bez bariér, pošlete zprávu e-mailem na adresu [email protected]. Děkujeme! Více na: www.autabezbarier.cz

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Jedna ruka netleská Jedna řidičova ruka z okna, druhá na spolujezdkyni, za uchem telefon – a on stojí na zelené v levém, pak stejně jede rovně, bez blinkru, přes pruhy. Často vídaný jev na našich silnicích. Handicapovaní řidiči se tak většinou nechovají, mají mnohdy dost starostí sami se sebou. A je třeba říci, že díky své závislosti na mobilitě jsou většinou dobrými řidiči. Samozřejmě nelze očekávat, že budou předpisově držet amputovanou ruku na volantu v poloze „tři čtvrtě na tři“. Prkotina. Nemluvě o borci z Brna, šoférovi z povolání, který řídí nohama, jelikož mu pánbůh ruce nedopřál. Pamatuji si docela přesně, jak bravurně řídí s nohou v poloze „za pět minut dvanáct“. Nebo řidič tetraplegik, sešněrovaný pětibodovým pásem, s rukama nacvaklýma na skřipci volantu a v brzdě. Ten opravdu nemůže kouřit nebo telefonovat. Je dobré, že našinec tyto problémy majority neřeší a prostě jezdí. I když vše je možné a handicapovaný řidič se v ostré levé může ocitnout v klíně spolujezdkyně. Není to jednoduché bez funkčních posturálních svalů, o nohou nemluvě, a tak jsou vyhledávané moderní sedačky, které vás vedou, podrží a vyhřejí. Když jsem kroužil po brněnském okruhu v závodním autě, byl jsem sešněrovaný od hlavy k patě. Auto je dobré cítit, být jeho součástí. Ne pasažérem. Otázkou zůstává, jak se z něj v případě nehody dostat ven. Ostatní účastníci silničního provozu však pomohou. Může se to stát přece každému. „To bude asi vážné, rychle vrtulník, nehýbe nohama,“ pravili zachránci jednomu známému, když ho vyprostili po nehodě. Děkoval a usmíval se.  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.

kultura Marta & Marta Marta Taberyová dělala ráda záznamy o svém okolí s tužkou nebo perem v ruce. Babička na ni volávala Maťulo. Zálibu v kresbě Marta později spojila s prvotřídní keramikou. Marta Tabery, její dcera, doma Maťula, u skicářů a pláten zůstala. Obě umějí být dámy a obyčejné ženské zároveň. A pak že se leccos – i co se úsměvné krásy týče, nedědí. Text: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch

U velkého jídelního stolu dnes sedá už čtvrtá generace rodiny. Marta Taberyová vyrůstala v pohodové atmosféře, babička Pavla ji učila vážit si poctivé práce a prostírat s podšálky, aby se stůl náhodou nepoškodil. Svět věcí se později promítl do jejích keramických zátiší. Možná nostalgických, ale plných pohody a harmonie. V uplynulých desítiletích vytvořila Marta Taberyová závěsných keramických obrazů tolik, že by zaplnily čtyři tenisové kurty! A k tomu připočtěte 150 velkých výtvarných děl do budov, náročných od návrhu po osazení; to tedy klobouk dolů! Dcera Marta a syn Karel se asi před rokem rozhodli, že mamince k její-

mu životnímu jubileu připraví přesně odváženou ukázku retrospektivy na reprezentativní výstavě. Volba padla na zámek ve Ctěnicích, který náleží Muzeu hlavního města Prahy. Obří podíl práce na konceptu výstavního prostoru, katalogu včetně úpravy fotografií i převozu děl odvedla její dcera. Marta Tabery: Nejstarší vystavené věci jsou skoro půl století staré, nejnovější jsou signovány vloni. Výstavu jsme rok koncipovali s bratrem, maminka takovou práci nikdy nedělala. Zapojila se celá rodina, i bratrovy dcery, mé neteře. Myslím, že rodinná buňka musí fungovat v jakémkoliv světě, i v tomhle dost brutálním začátku století.

Obě jsou nejsťastnější, když mohou doma tvořit vedle sebe – dcera nahoře a maminka dole, ve svém ateliéru.

Marta Taberyová: Všechny roky, které jsem prožila, mě podržely – a drží mě – moje děti… I ve chvílích, kdy jsem měla obrovské výkyvy v osobním životě. Důvěra mých nejbližších je nejcennější devíza, kterou cítím a prožívám. A pak, měla jsem profesi, ke které jsem vždycky utíkala (a utíkám). Jak jste vůbec dospěla k osobitému výrazu svých zátiší, což byla dlouho doména mužů? A vy jste tvořila osobité still-life, závěsné keramické obrazy, jako žena. Společný je jim pozitivní náboj… Marta Taberyová: Jednou skutečně napsal nějaký Francouz v recenzi, že se našel konečně někdo, kdo vytváří

27

ženská zátiší. Velkou zásluhu na mé profilaci měla Naděžda Melnikovová-Papoušková, kunsthistorička – pomohla mi v hledání vlastního výrazu. Podporovala mě v tvorbě, jak říkávala „keramických obrazů“, protože podle jejího názoru vázy a talíře umí kdejaký řemeslník. Vedla mě k tomu, co považovala za správné a jedinečné. Marta Tabery: Byl to senzační nápad navést mámu na nástěnnou keramiku. S otiskem jejího stylu i myšlení. Na malých i velkých máminých věcech se najdou svědomitě propracované drobnosti, myslím jemné barevné podmalby. Jde třeba o jednoduché zátiší, ale pokaždé je můžete objevovat znovu. V každém úhlu po-

Pro mě je práce lék na všechno. Balzám na duši - a vlastně i na tělo, já vlastně nestárnu! ... Ocitám se v jakémsi stavu levitace s nohama pevně na zemi. hledu hrají totiž jinak. Mně se ty poctivě vytvořené struktury líbily, něco z maminčiny tvůrčí stoprocentnosti do mě prostě přešlo. Kromě zátiší se také často objevuje v keramickém vyjádření krajina. Marta Taberyová: Krajina je součástí mého já – milovala jsem poklidná česká pole a cesty, tvořila

jsem i snové krajiny, často podobné středomořským. Někdy se v námětu objeví kamenná zeď a pootevřená dvířka, která vedou kamsi daleko. S perspektivou vzdálených obzorů, ze kterých se člověk dokáže rozhlédnout do kraje. Nechtěla bych zapomenout také na veduty Prahy – jde o město mého mládí, starobylé, tiché a příjemné. Vaše maminka proslula mimo jiné svou elegancí… I to jsou geny? Marta Tabery: Když máma vyšla ven, to když bylo nějaké, jak jsme říkaly, velké bubnování, zajímavá akce, tak si to opravdu užila! Marta Taberyová: Zůstala jsem celoživotně u jednoho jména, u své

kultura

kolegyně, prof. Zdeňky Bauerové, protože umí obléknout střední a vyšší věk. Skoro celý život jsem prožila v montérkách. Potřebovala jsem se někdy změnit, už pro rovnováhu svého ženství! Kdo keramiku nezkusil, neví, jak strašná je to dřina. Jen na první pohled vypadá tak lehce. Keramika byla tak blizoučko. Ale dcera se stejně vydala jinou cestou než její maminka… Marta Tabery: Odmalinka jsem vstupovala do maminčina světa, koukala jsem na to vždycky podezřele: nějaká divná šedá hmota – a kolik úkonů se musí udělat, než je dílo hotové!

Secret love, akryl, kresba na papíře, 42 x 59 cm, 2014

Marta Taberyová: Po jiskřivém a průzračném skle mi napřed hlína připadala špinavá a umatlaná, ale nakonec? Láska jako hrom. A když se mi něco podařilo, šlo to z domu. Já se tím živila, musela jsem prodávat. Marta Tabery: Celý technologický proces mi vždycky připadal zdlouhavý. A u velkých věcí se to vše ještě násobí složitou prací při osazování reliéfů – mozaiky z mnoha částí. Já jsem po škole dělala u módní firmy v zahraničí a také pro různá grafická studia. Vedle Waltera, mého manžela, se ale situace našich profesí zkomplikovala, on často cestuje a já s ním. Když se zavelí „pozítří jedem!“, balím. Paní Marto, vy stále denně chodíte do ateliéru. A žádná z vás neumí práci odbývat. Marta Taberyová: Asi to má Marta po mně. Jsem šťastná, když je doma, ona si dělá nahoře a já dole… Marta Tabery: Také nic neodbývám, vysedím to. Na cesty vozím jen malý blok. Tady doma dělám i větší formáty, s prací jsem se roztáhla. Mám vždycky rozdělaných více prací, některé finišují i několik sezon. Snažím se zúčastnit se některých společných výstav; inspirace módou, Orientem, barevností a materiály, to vše se v mých věcech stabilně reflektuje. Marta Taberyová: Teď už nedělám těžké věci, soustřeďuji se jen na tvůrčí práci, jinak to nejde! Někdy zajdu do ateliéru a jen se dívám. Stůl s kytarou – hudební zátiší, částečně glazovaná kamenina, 37 x 28 cm, 2005

Kdo je...

Marta Taberyová

Marta Tabery

Významná česká sochařka a keramička, vloni oslavila významné životní jubileum. Studovala na SOŠ sklářské v Železném Brodě a na VŠUP v ateliéru pro keramiku a porcelán O. Eckerta. Od začátku 60. let je členkou SČVU, později byla přijata za řádnou členku Mezinárodní keramické akademie A. I. C. v Ženevě. V tvorbě uplatnila mimořádný cit pro materiál na keramických a porcelánových reliéfech i v rozměrných kompozicích do budov. Její práce je zastoupena v mnoha českých i zahraničních sbírkách, zatím poslední výstavu z více než sta uspořádalo Muzeum hl. města Prahy ve Ctěnicích (2016). Marta Taberyová pravidelně přispívá na výtvarné aukce Konta Bariéry.

Akademická malířka (vystudovala VŠUP v Praze, v ateliéru prof. Z. Bauerové, oděvní návrhářství 1983). Stabilně se zabývá mnoha aspekty módní kresby, kterou také přednášela. Její obrazy jsou inspirovány pocity a zážitky ze Středozemí, Asie a Karibiku. Své poznání transformovala do děl vytvořených např. pro Masarykovu univerzitu v Brně (Čína a Korea z antropologické perspektivy). Často vystavuje doma i v zahraničí. V současné době připravuje výstavu v Brně. Výtvarnice také přispívá na výtvarné aukce Konta Bariéry.

Vymýšlím. Pro mě je práce lék na všechno. Balzám na duši – a vlastně i na tělo, já vlastně nestárnu! Když pracuji, přestanu cítit krční páteř, své artrózy, ocitám se v jakémsi stavu levitace – s nohama pevně na zemi. 

29

Viktor Schwarcz:

Každý film je riziko U filmů sledujeme především herecké obsazení, jména producentů nás nechávají v klidu. Viktor Schwarcz s touhle neviditelnou profesí začal už před listopadem 1989 na Barrandově jako asistent, později vedoucí produkce. V devadesátých letech se osamostatnil, ale jeho cestu pozastavila trasa Cannes–Praha (1994). Vracel se unavený, a jak lakonicky dodává, jel rychle a blbě. Zaplatil – a po autonehodě pozoruje svět filmu vsedě. U profese producenta – práce, adrenalin i koníček v jednom – zůstal. Text: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch

Bylo složité u producentství zůstat? V životě jsem nic jiného nedělal. Už na Barrandově jsem si počínal trochu podnikatelsky. Dnes je dost kapacit, limitující jsou prostředky. Na filmovém kopci to bývalo obráceně. Některé problémy zmizely – třeba telefonické spojení s Prahou, na které se dřív čekalo hodiny. Mohu bez problémů řídit vše z domova. Principy produkce zůstávají stále stejné, rychle se mění technologie. Pokud máte něco zažité, nemusíte být na natáčení ani přítomen. Řídím natáčení jaksi virtuálně, za pomoci sofistikované komunikační technologie. Na Barrandově jste zažil leccos; jaké byly začátky a jaké konce? Během praxe na Střední filmové škole v Čimelicích, kterou jsem vykonával na barrandovském kopci, jsem se

setkal na place třeba i s Otakarem Vávrou. To jsem k filmu ještě jen nakukoval. Nejvíc jsem se naučil od vedoucího produkce Karla Vejříka. Dělal jsem jako vedoucí produkce poslední tři barrandovské filmy s Karlem Kachyňou. To byl tvůrce a režisér, který přesně věděl, co chce natočit i kolik je potřeba natočit. Dobrá škola byla i u Soukupova Discopříběhu, na 80. léta to byl velký projekt. Točil jsem také seriály – s Františkem Filipem Cirkus Humberto. No a dva roky po revoluci mě vylili; nebyla práce, měnily se struktury profese. Říkáte, že film je riziko. Bylo to stejné i na Barrandově? Tam jsem si mohl být jistý, že kdybych se dostal do problémů a plán přešvihl, film by se vždycky dotočil. Úkol samostatného producenta je mnohem větší a náročnější: vybrat látku, režiséra, zajistit financování… Ročně přečtu až padesát scénářů, které se ke mně dostanou, a realizuji tak jeden. Ten, který mě zaujme

Jeden z několika získaných Českých lvů - lví podíl na úspěchu nese samozřejmě i producent.

Místo obrazů má Viktor Schwarcz na stěnách galerii svých filmů - patří k nim Šmídův debut Laputa nebo velmi úspěšný Fotograf Ireny Pavláskové.

kultura

a něčím osloví. Většina filmů je dnes autorských, ale někdy látku i vyhledám a vyvíjím si ji sám. Jaký byl váš první celovečerní film pod hlavičkou Cineartu? Do svého úrazu jsem točil reklamy; se ztrátou přímých osobních kontaktů po nehodě mi začalo ubývat nabídek. Až jednou přišla paní režisérka Věra Chytilová, já vyprodukoval svůj film Pasti, pasti, pastičky – a pak už to šlo jedno za druhým. U celovečeráků jsem pak zůstal. Kdybychom vzali vaši práci od nápadu po realizaci, která z fází je nejdůležitější? Nejpodstatnější je rozhodnout se, že tu látku chcete dělat, a dohodnout s autorem scénář. Pak už se postupuje podle zažitých cest. V samém začátku se producent musí postarat o hodně věcí – aby se látka dostala do formátu, který vyhovuje všem. Někdy se stává, že se s režisérem rozejdete. Nejde o nějaký rozvodový pat. Bývá to lepší než se trápit s něčím, co by vás později nebavilo. Být nezávislý znamená větší zátěž. Pracujete se svými penězi (samozřejmě částečně teoreticky, protože do filmů vstupují další partneři, většinou Česká televize či Fond kinematografie). Látky, které si vybírám, jsou většinou veřejnoprávního typu – a ty by s komerčněji laděnou televizí nešly koprodukovat. Jakmile se dají dohromady vaše peníze a peníze koproducentů, tak už se ta lavina zastavit nedá. Film se dodělat musí. Pokud si přeje režie něco dalšího, třeba efektního, a žádá finance navíc – co upřednostníte? Film je od počátku hodně peněz, běžně mezi 15 až 20 miliony, člověk se musí snažit udržet nějaký limit. Rozpočet je třeba hlídat. Domnívám se, že když se o něčem přemýšlí, tak se dají udělat velké věci, i když samozřejmě ne jako v Hollywoodu… Výsledek může být efektní i při úměře za optimální peníze optimální výkon. Chytilová, Vihanová, Babická, Fornayová, nedávno Pavlásková

Kdo je Viktor Schwarcz Viktor Schwarcz (62) pracoval v různých produkčních funkcích ve Filmovém studiu Barrandov více než 20 let. Spolupracoval na více než 90 hraných filmech, seriálech a na zahraničních zakázkách. Jako vedoucí produkce zde dokončil šest celovečerních filmů a dva seriály. V roce 1991 založil nezávislou soukromou produkční společnost Cineart TV Prague, v níž dosud vzniklo mimo jinou produkci dvacet filmů (např. Poupata, Lištičky, Zemský ráj to napohled, Pasti, pasti, pastičky, Fotograf). Jeho filmy získaly několik Českých lvů a řadu ocenění na mezinárodních festivalech.

se svým úspěšným Fotografem. Pětici senzitivních režisérek nedávno doplnila Jitka Němcová… Jitka je fajn a je s ní legrace. Uvidíme, jestli to bude zábava i na place. Víme o sobě léta, ale protože točila především pro televizi, došli jsme k sobě až nyní. Celovečerní dokument Nech­te zpívat Mišíka! je vlastně prv-

ní větší věc, kterou spolu chystáme. Na projektu mě nejvíc ze všeho zaujala postava Vladimíra Mišíka. Poslouchali jsme ho všichni od střední školy a posloucháme dodnes. Myslíte si, že formát celovečerního dokumentu patří do kina? Jistě, má sice menší návštěvnost, ale do kin patří. Podobně s diváky jsou na tom přece všechny artové filmy. V jaké fázi jste nyní s novým projektem Jitky Němcové? Jsme v přípravné fázi, točit se bude v létě. Získali jsme nějaké peníze, dodělává se scénář. Můj úkol je dát všechno dohromady, dotáhnout film do konce. Stejná cesta, stejná rizika. Ve finiši budeme až datem premiéry, jímž bychom chtěli oslavit Vladimírovy ­sedmdesáté narozeniny 8. 3. 2017. 

servis

31

Poradna pro zdraví:

Pylová alergie Text: HELENA VOBOŘILOVÁ Ilustrace: M iroslava Kolářová Šulcová

Období jara a léta je pro většinu lidí nejkrásnější část roku. Přesto u 25 až 30 % populace vyvolává i obavy. Přichází čas polinózy (naši prarodiče by řekli senné rýmy). Projevuje se záchvaty kýchání, slzením a svěděním očí (zarudnou a mohou otékat, i jednostranně), vodovým výtokem z nosu, dráždivým kašlem a v nejhorším případě i záchvaty dušnosti s hvízdáním při výdechu – průduškové astma. Pylová alergie se může projevit i na kůži svědivou vyrážkou po pobytu na rozkvetlé louce. V našich klimatických podmínkách trvá pylová sezona kvůli oteplení v posledních letech prakticky od ledna do konce října. Příčinou alergie je reakce přecitlivělosti na běžné látky, v tomto případě jde o pyly. U některých jedinců se tvoří IgE protilátky, které pak reagují s pylovými zrnky a spouštějí alergickou reakci. Za schopnost tvořit protilátky typu IgE může téměř z 90 % dědičnost. Má se za to, že tato protilátka sloužila našim předkům k obraně proti četným parazitům. Ke vzniku pylové alergie dochází postupně opakovaným kontaktem přecitlivělého člověka s pylem. Může to trvat několik dní i let. Kromě významného podílu dědičnosti má na vzniku alergií velký podíl také životní prostředí. Exhaláty v ovzduší chemicky narušují povrch pylových zrn a ta se stávají agresivnějšími vůči přecitlivělým organismům. Imunitní systém oslabujeme i svým životním stylem – cestujeme a kolem nás se to hemží viry a bakteriemi, jimž se musíme bránit. Snaha mnoha maminek

o sterilní prostředí vede k nad­užívání chemických přípravků. Umělá strava, potraviny z exotických zemí, navíc ještě různě upravované, aby déle vydržely – to naši předkové neznali a my na to nejsme připraveni.

Diagnóza a léčba pylové alergie Pokud na sobě zpozorujete popsané obtíže, navštivte praktického lékaře. Ten posoudí, zda se jedná o alergii nebo o infekci. Může nasadit proti­ alergické léky – antihistaminika. Jsou i volně prodejná, lékárník vám jistě poradí. Praktický lékař může doporučit vyšetření u odborného lékaře – alergologa. Ten pacienta vyšetří, provede kožní testy a případně odebere krev na imunologické vyšetření. Nejčastějším pylovým alergenem je pyl břízy a břízovitých stromů (líska, jíva, olše, habr), pyl travin (hlavní je bojínek) a pyl pelyňku (hlavní zástupce plevelů). Když je zjištěno, který druh pylu pacientovi vadí, může začít léčba pylovou vakcínou. Ta je v injekcích, tabletách nebo kapkách. Cílem je snížit přecitlivělost na pyl, a tím zmírnit nebo úplně odstranit pacien-

tovy obtíže. Léčba trvá tři až pět let. Je velmi účinná, pokud se aplikuje či užívá pravidelně a v dávkách doporučených lékařem. Bohužel pylová vakcína není vhodná pro každého! Na tlumení projevů pylové alergie máme řadu léků, které jsou preventivní a úlevové. Z těch preventivních zde chci zmínit kortikosteroidy. Podávají se místně formou nosních sprejů nebo při astmatu se vdechují. Dnešní přípravky jsou pro tělo bezpečné i při dlouhodobé léčbě. Pylovou alergii vyléčit nelze, ale můžeme dosáhnout toho, že pyl přestane citlivému člověku vadit. Co může udělat alergik, aby se časem ze senné rýmy nevyvinulo astma? Pylům se vyhnout nelze, můžeme je ale částečně eliminovat: vycházet ráno a večer, nesušit prádlo venku, větrat nepřímo přes vedlejší místnost, pořídit si čističku vzduchu a filtr do auta, nosit sluneční brýle a pokrývku hlavy, po příchodu domů si omýt obličej a odstranit pyly večerní sprchou (i z vlasů). Pozor na sekání trávy! Alergici by to dělat neměli, ale údržba zeleně, zvláště veřejné, je důležitá. Na dovolenou je vhodné jezdit k velkým vodním plochám (nemusí to být moře) nebo do lesů. Ale pozor! Nejvyšší koncentrace pylů bývá na hranici lesa a pole či louky! V době, kdy kvete problematický strom či tráva, je nejlepší odjet do hor. Tam je nástup pylové sezony o dva až tři týdny opožděný. Také je důležité dostatečně odpočívat, vyhýbat se stresům, být v pohodě. A vždy se raději poradit se svým lékařem než hledat zaručené recepty na internetu.  Autorka je praktikující lékařka v oboru alergologie a klinické imunologie.

servis

Aktuálně z legislativy MPSV navrhuje úpravu podmínek tzv. práce z domu Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje novelu zákoníku práce č. 262/2006 Sb., která by blíže specifikovala podmínky tzv. práce z domu. Tento typ práce může být pro osoby s handicapem výhodný a v kombinaci s občasným dojížděním do firmy může být jednou z vhodných variant, jak se zapojit do pracovního procesu. Kontroverzní na návrhu je fakt, že novela přesně vymezuje nové povinnosti zaměstnavatele, které mu v souvislosti s homeworkingem vzniknou, proto může paradoxně v praxi ztížit situaci osob se zdravotním postižením, když o možnost práce z domu usilují. Tyto povinné náklady a další povinnosti měly firmy vlastně již dříve, nicméně nebyly konkrétně specifikovány – nyní by měly firmy dostat přesné podmínky, které je třeba při práci z domu dodržovat. V současném znění zákona se jedná „o práci zvláštní povahy“ podle § 317. Obecně lze říci, že práce je vždy vykonávána „na náklady zaměstnavatele“, tedy předpokládá se, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci potřebné pracovní pomůcky k práci z domu. Toto však není v ČR běžné u menších firem, které mnohdy práci z domu sice zaměstnanci povolí, nicméně ji zaměstnanec vykonává např. na svém soukromém počítači, ze svého soukromého telefonu apod., výměnou za práci „z pohodlí domova“. Zaměstnavatel by měl zároveň zajistit dostatečné technické a programové vybavení pro výkon práce. Na druhou stranu se v návrhu novely říká, že zaměstnavatel musí zajistit toto vybavení v případě, že „zaměstnanec nevyužívá své vlastní vybavení“, novela tedy tuto možnost připouští. Dále by měla firma zajistit

ochranu údajů, které se zpracovávají dálkovým přenosem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy pro zkušené IT – jakousi formu virtuální privátní sítě. Pro pobavení závěrem: Zaměstnavatel by také měl přijmout „opatření, která by zabránila izolaci zaměstnance vykonávajícího práci mimo pracoviště zaměstnavatele“ a měl by umožnit pravidelné setkávání se s ostatními zaměstnanci. Zároveň by bylo stanoveno, že „pracovní podmínky zaměstnance vykonávajícího práci mimo pracoviště zaměstnavatele nesmí znevýhodňovat nebo zvýhodňovat tohoto zaměstnance v porovnání se srovnatelnými zaměstnanci, kteří pracují na pracovišti zaměstnavatele“.

Zaměstnavatel by měl zajistit dostatečné technické a programové vybavení pro výkon práce. Proti návrhu novely se postavily především malé firmy, které uvádějí, že by raději práci z domu neumožňovaly.

Schváleno zvýšení příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením V únorovém čísle časopisu Můžeš jsme vás informovali o novele zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., která mimo jiné navrhovala zvýšení příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením u zaměstnavatele, který zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením. Již dne 31. 3. 2016 vyšel nový předpis ve Sbírce zákonů a stanovil v přechodných ustanoveních, že zvýšené příspěvky budou poskytnuty zpětně již za první čtvrtletí roku 2016. Dosud činila výše příspěvku „na mzdu“ maximálně 8000 Kč na jednoho zaměstnance a tzv. zvýšení příspěvku o zvýšené provozní náklady částku 2000 Kč. Nově příspěvek na mzdu činí 8800 Kč a příspěvek na provozní náklady 2700 Kč. Výše příspěvků na osoby „se zdravotním znevýhodněním“ ale zůstane zřejmě stejná jako dosud. Změna výše příspěvku se tedy bude týkat jen zaměstnanců s invalidním důchodem I., II. či III. stupně.  Lucie Marková, ředitelka z.ú. DEBRA ČR

PORADNA Lucie MARKOVÉ

DOTAZY a ODPOVĚDI Dobrý den, mám invalidní důchod I. stupně, musím u něj pracovat, abych měl nárok na starobní důchod? Doteď jsem si myslel, že to není potřeba, mám přece zdravotní postižení. Jak to tedy je? Odpověď: Dobrý den, pokud pobíráte invalidní důchod I. stupně, naše legislativa předpokládá, že si při tomto důchodu budete přivydělávat. Stejné je to i u invalidního důchodu II. stupně. Pokud byste při pobírání výše uvedených dvou typů důchodu nepracoval, samotná doba pobírání těchto typů důchodu by se vám nezapočítávala jako „odpracované roky“, které potřebujete pro to, aby vám vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. Jiná situace je osob, které pobírají invalidní důchod III. stupně (dříve tzv. plný invalidní důchod) – těm se doba pobírání tohoto důchodu započítává jako tzv. náhradní doba důchodového pojištění a zohledňuje se při výpočtu výše starobního důchodu. 

Dobrý den, jsem invalidní důchodce (ve III. stupni) a pracuji na částečný úvazek v administrativě. Mám nález na plicích a nevím, zda budu mít nárok na nemocenskou. Kdyby to bylo vážné, bude moje rodina potřebovat každou korunu. Můžete mi prosím poradit? Odpověď: Dobrý den, pokud pobíráte invalidní důchod III. stupně, lze čerpat nemocenské bohužel pouze ve zkrácené podpůrčí době, ta činí u osob, které pobírají invalidní důchod III. stupně nejvýše 70 kalendářních dnů. Dávka nemocenské je vyplácena od 15. kalendářního dne, do té doby Vám bude náležet náhrada mzdy od zaměstnavatele. Celkem tedy můžete mít „pokryto“ jen 84 dní marodění. Invalidní důchod je Vám však samozřejmě běžně vyplácen po celou dobu nemoci, tyto dávky se nijak nevylučují. Doplňuji, že u pobírání nemocenské osobou s invalidním důchodem III. stupně platí zároveň další omezení, které říká, že výplata nemocenské vždy končí dnem, kdy skončila doba zaměstnání. 

33

Konzultační poradna Konta Bariéry a ČVUT

„Kouzelná“ brožurka proti bariérám Text: Zdeněk Jirků

V minulém čísle našeho časopisu jsme vás upozornili na publikaci, kterou v rámci vzájemné spolupráce s Kontem Bariéry připravil Ústav konstruování a částí strojů Fakulty strojní ČVUT. Tato útlá brožurka přináší opravdu podrobný pohled na otázky, které si má položit každý, kdo se rozhoduje o bezbariérovém řešení bytu, domu, školy, úřadu, kulturní instituce nebo zdravotnického zařízení. I když se zdá, že nejdůležitější je zde pohodlí a snadný přístup vozíčkářů, maminek s kočárky či seniorů s obtížným pohybem, odborníci z ČVUT upozorňují i na vážnou souvislost, která často

uniká: finanční náročnost navržených řešení. A připomínají: c  ena vlastního zařízení (katalogová varianta nebo provedení na přání) c  ena stavebních úprav (vnitřní, vnější) c  ena dalších úprav (elektro, voda) c  ena terénních úprav s ouvisející náklady (statický posudek, projektová dokumentace, stavební povolení, revize, kolaudace) c  ena za servis, seřizování, údržbu, opravy, náhradní díly c  ena za revize p  rovozní náklady (energie) n  áklady na výměnu částí zařízení s kratší životností

e  xistuje možnost získání financí od pojišťoven, obcí, nadací atd. nejen na pořízení, ale i provoz? Jak je vidět, pohodlí nebo jen prosté usnadnění přístupu není a nikdy nebude zadarmo a pořizovatelé by měli přemýšlet na dobu dávno po kolaudaci. Proto také tato publikace s pomocí Ministerstva pro místní rozvoj ČR vznikla. Kutilství zde není na místě, pohled odborníků nakonec vždy přijde nejlevněji – třeba i proto, že v poradně Konta Bariéry a ČVUT vznikne zcela jiné, mnohem úspornější řešení. Jak už jsme uvedli minule, brožurka je u nás k dispozici zdarma a můžete ji najít i na webu… Těšíme se na vaše další podněty k této problematice.

Časopis Můžeš zve na 22. festival integrace Slunce Tradiční festival setkávání lidí se zdravotním postižením se zdravými všech věkových kategorií. Umění a kultura se nám stávají prostředkem ke vzájemnému chápání a odbourávání bariér mezi lidmi.

Pořádá SUKUS ve spolupráci s příspěvkovou organizací Za Trojku a za podpory Městské části Praha 3, Ministerstva kultury a Státního fondu kultury. Zaštiťuje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

9.–13. 5. 2016 Palác Akropolis Kubelíkova 27, Praha 3

Kompletní program na www.muzes.cz nebo na festivalslunce.wz.cz Zdravotně postižení mají vstup zdarma

SLOVO MÁ...

O pracovním i seniorském rytmu…

Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Štěpán Beneš e-mail: [email protected] Redakce: Zdeněk Jirků e-mail: [email protected] Radek Musílek e-mail: [email protected] Jan Šilpoch e-mail: [email protected] Michaela Zindelová e-mail: [email protected]

božena jirků [email protected]

Nevypadá to, ale každodenní práce v adaci, to je opravdu kolotoč. Když se podívám do kalendáře, denně absolvuji nejméně tři schůzky. Mám příležitost se potkávat s hodně zajímavými lidmi. Třeba jeden den: Ráno schůzka v kanceláři starosty jedné městské části v Praze. Vždy mě setkání s mladým, nápaditým a poctivým člověkem potěší. Snad se nám společně povede zorganizovat pravidelný vozíčkářský den a také třeba vybudovat originální koncept seniorského domu, kde se setkají stejně profesně zaměření senioři. Zatím to není dům pro ředitelky nadací, ale co není, může být. Po poledni Andrea z Brna, mladá žena, která přeprala těžký osud a inspiruje a sdružuje lidi po amputacích dolních končetin. Kolik to je let, co se probrala v nemocnici ve Vrchlabí a neměla nohy. Těžké onemocnění meningokokem donutilo lékaře ke strašné operaci, která jí zachránila život. Andrea se svými spolupracovníky je příkladem pro všechny, kteří by raději hodili flintu do života. Za mnou jezdí proto, aby se poradila, jestli její nově založený spolek dělá vše dobře, a také proto, abychom je podpořili. Nikdy neodjede s prázdnou a i pro mě jsou naše dosti zřídkavá setkání obrovskou inspirací. Nakonec ke mně vtrhne 62letá senzační seniorka z Opavy, paní Daniela. Bývalá učitelka, která dokázala vymyslet, prosadit a realizovat na gymplu v Ostravě nový předmět: zdravý životní styl, inspirovat a strhnout své žáky. Vyzvala jsem seniory z našeho projektu SenSen, aby mi popsali svůj život v seniorském rytmu, a padala jsem smíchem ze židle: „Utíkat už neumíme, ani bychom asi nikoho nepřeprali, ale můžeme mladým předávat zkušenosti z našeho života. Při vzpomínkách zapomínáme na bolístky, které patří k našemu se­niorskému věku, a často se zasmějeme. Smích je přece nejlepší lék. Projekt SenSen je skvělý nápad, jak aktivovat naši generaci, a za něj Vám patří upřímný dík“, napsal mi pan František. „Úsměv, Boženko, v našem rytmu je to ranní rozcvička, rozplavání a pak snídaně. Přes

Manažerka redakce: Veronika Vojtíková e-mail: [email protected] Mobil: 725 208 298 Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 725 208 298 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v květnu 2016. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek

poledne seminář o zdraví, no a večer taneček nebo procházka. Tak to máme my senioři z Lovosic. Zdravím, Líba“ „Seniorský rytmus? Žít naplno, jak mi dovolí tělo a velí můj duch. Chodit mezi lidi, smát se a radovat se z každého dne! Jíst to, co si uvařím, být nezávislá, spokojená, náročná, pomáhající. Využít svůj potenciál nejen pro sebe, ale i pro druhé. Rozdávat! Lásku, radost, úsměv, peníze, věci. Vždyť nevím, jak dlouho tu ještě budu.“ Ta poslední citace je právě od Daniely z Opavy, která je pro mě prototypem senzační se­ niorky. Nominujte lidi kolem sebe na Cenu Senior roku 2016 (vše na www.sensen.cz). Je určena pro normální báječné lidi, kteří mají jedinou pihu na kráse. Je jim – stejně jako mně – přes šedesát let. Nezapomínejte na ně. Rozhlédněte se kolem sebe v rodině, v obci, ve městě, na pracovišti, v tělocvičně. Uděláte nám radost; ale co nám, uděláte radost těm, kteří si takové ocenění zaslouží. 

Vaše

Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá: Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Partneři redakce:

IV. ročník

Ceny Senior roku Nominujte do dvou kategorií:

Senior/ka roku 2016 Nejlepší klub roku 2016 Nominační období: od 1. dubna do 31. července 2016 Návrh na udělení ocenění musí být podán písemně zasláním vyplněné přihlášky včetně dvou referencí.

[email protected] tel.: +420 224 214 452 mobil: +420 737 459 040

Více informací a přihláška ke stažení je na www.sensen.cz

Pulka_OK.indd 1

4/11/2016 11:16:30 PM