MASOPUST
(únor)
~~/ Pod nfz~em masopust se skrývá celé období od Tří králů až do začátku postní dob ?Iavne ~~ak poslední tři dny, jímž toto období končí. Na Moravě se označuje jako f: s~, fas1f1~knebo os!atky. Nejde o církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendare: takže.J~ho !er~ se ur~u~e podle Velikonoc. Odehrává se před Popeleční středou, kt~ra zahaJ~Jvepr~dvelikonocm postní období. A protože Velikonoce jsou pohyblivým svatkem, muze byt masopustní neděle v rozmezí od 1. února až do 7. března. Dávná tradice Oslavy masopustu byly vždycky společenskou záležitostí a lidé se při nich dobře bavili. Písemnými zprávami jsou doloženy ze 13. století, ale jejich původ sahá pravděpodobne mnohem dál do minulosti. Často jsou dávány do souvislostí se starověkými slavnostmi, z nichž například bakchanálie na počest boha úrody a vína Dionýsa nebo-
li Bakcha se časem staly téměř synonymem pro orgie. Není divu, že je římský senát za. kazoval. Mnozí badatelé pak spojují maso. pus:~. m~~kary.s pohanskými magickými obyčeji, pn nichž se používaly zvířecí kůže. Církevní manipulace Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množstvím jídla, pití a přemi45
rou bujnosti, vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. A to bylo to hlavni, na co se církevní preláti nakonec soustředili, když už se jim nepodařilo lidové veselice omezit - aby věřící nezapomínali, že po masopustu začíná postní doba. Svátek pro všechny Masopust je ve srovnáni s ostatními zvláštní svátek. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové
zábavy v maskách a pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvúr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav, což bylo obvyklé například ve Francii. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít. Hod ďábelský Se zábavou souviselo i dobré jídlo. Vyváře10 se doma, v hospodách i v zámeckých kuchyních. Původně to jistě souviselo s po-
citem, že s nadcházejícím jarem a novou úrodou už není třeba úzkostlivě šetřit zásoby. Časem se z toho stal zvyk. Lidé se tak připravovali i na nadcházející půst. A proto se francouzský kazatel Olivier Maillard mohl upřímně rozčilit: "Tito bídní křesťané otupělého ducha a těla, kteří se po tři dny cpou jídlem, oddávají se neřestem, opilství a dalším zhovadilostem, se nacpou až k prasknuti a v tomto hýření neustanou až do půlnoci na masopustní úterý. Teprve pak budou vůbec schopní začít dodržovat velikonoční půst." Ostatně i český kazatel Tomáš ze Stitného označil v ostrém vystoupení na konci 14. století masopustní oslavy za "hod ďábelský".
TŘI MASOPUSTNf
DNY
Tučný čtvrtek U nás se masopust slavil tři dny. Přípravou býval "tučný" čtvrtek před masopustní nedělí s pestrým jídelníčkem včetně masa -
původně se jedlo hovězí, jehněčí a zvěřina, od 19. století nastoupila obliba zabijaček a tradiční vepřové pečeně s knedlíky a zelím, zapíjené pivem. V té době se také začala za masopustní jídlo považovat pečená husa. Panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek musí člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Taneční neděle Hlavní zábava začínala v neděli. Po bohatém obědě se všichni chystali na taneční zábavu, která se často protáhla až do rána. Plesy, tancovačky a zábavy leckde začínaly už v sobotu a končily v pondělí v noci. Casto se pořádaly i specializované zábavy. Některé byly jen pro svobodnou mládež, na tzv. mužovský bál zase směli jen ženatí muži a vdané ženy, na Chodsku se konaly babské bály, věnované vdanýrn ženám. V každém kraji si lidé vymysleli jiné názvy a jiné zvyklosti. Nadšení, s jakým dokázali tancovat, dodnes připomíná dobová po-
47
věra, že jak budou tanečníci vysoko vyskakovat, takové vyroste toho roku obili nebo len. Také ve městech se chodilo na taneční zábavy a bály. V Praze vznikly v 18. století masopustní plesy zvané reduty, určené pro bohatší vrstvy. Své plesy a průvody pořádaly i různé spolky a řemeslnické cechy. Velmi často se na masopustní dny plánovaly svatby, které dobře zapadaly do bujaré nálady. Zároveň odpadala starost s přípravou zvláštního pohoštění, protože jídla bylo dost. Lidé na venkově měli navíc v tomto ročním období na zábavu mnohem více času než v době polních prací. Do 18. století to platilo i pro měšťany.
Maškarní úterý Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se pořádaly průvody maškar nebo hrály žákovské divadelní hry. Ty byly oblíbené zejména ve městech. V renesanci a baro-
ku byly humorné a rozverné, přičemž nejoblíbenějším námětem byl soud s opilcem Bakchusem. Hlavní částí hry bylo čtení obžaloby se spoustou vtipů a narážek na sousedy. Jejím vrcholem bylo vykonáni trestu, například nutopenf' v kašně na náměstí. Mnohé prvky z těchto her se zachovaly a staly se součástí lidových obchůzek jako hrané scénky. Starobylým a rozšířeným zvykem bylo stínáni kohouta, jímž se na venkově bavila mládež až do druhé poloviny 19. století. Nešlo o nevínnou symbolickou hru, ale o skutečné usmrcení živého zvířete. Po přečtení žertovného rozsudku byla vykonána npoprava", většinou stětím hlavy. Mnohem příjemnější zvyk byl zaznamenán v Kolovči u Dornažlic, kde stavěli tzv. babský mlýn. Do něj mlynářská chasa nastrkala pochytané baby a za chvíli místo nich vyšla mladá děvčata, ovšem převlečená v babských šatech. Mlýn prostě přemlel staré na mladé ...
babský mlýn z Kolovče
Na Boleslavsku inscenovala mládež alegorickou svatbu i s pohoštěním, na něž vybrala děvčata obchůzkou po vsi jídlo a pe-
nize. Tento obyčej se tu nazýval Šedivek a jako i některé další souvisel s oslavou ukončení přástek. Na Krurnlovsku zase
48
chodil Masopust s devíti společníky, kterým se říkalo Ječmínek, Masař, Chlebař, Vaječník a podobně a kteří podle svých jmen sbírali výslužku. Známé byly i chodské voračky, původně obchůzka s pluhem a symbolickým oráním, která i když se konala ve sněhu a v blátě, připomínala staré magické obyčeje před zahájením polních prací. Podobných zvyků bylo mnoho, všude se lidé scházeli, bavili a žertovali, aby pak společně strávili večer u muziky. Všichni přitom i vydatně popíjeli.
MASOPUSTNí OBYČEJE Vrkoč pro královnu Do masopustních dnů spadaly také oslavy ukončení přástek. Nazývaly se kužel, rozchodník, kuželové vesele, přeslička, dlouhá noc apod. Přástky začínaly o adventu a s přestávkami trvaly celou zimu. Scházely se při nich nejen ženy a dívky, které předly na kolovratech, ale rádi s nimi
50
49
sedávali i muži, vyprávěli a přitom popíjeli nebo hráli různé hry. Také mládež tyto večery využívala ke společným zábavám. O tom, že nebyly vždycky jen nevinné, svědčí řada zákazů přástek, které vydával už od 16. století zemský sněm v Praze a pak až do zrušení nevolnictví snad všichni správci panství. Vrchnostem se nelíbílo, když poddaní pili, ponocovali a porušovali tehdejší pravidla mravnosti. Ač hrozili vysokými pokutami i tělesnými tresty, moc neuspěli. Za vydatné pomoci církve se posléze podařilo vnutit venkovanům určitá omezení, takže se přástky nekonaly o nedělích a ve sváteční dny. Zákaz platil i pro období půstu a masopust znamenal jejich ukončení. A to se muselo oslavit, většinou hostinou, tancem nebo maškarním průvodem. V některých krajích bylo zvykem vyhlašovat nejlepší přadlenu, královnu dlouhé noci, které patřil jako odměna nazdobený vrkoč z těsta.
vrkoč pro královnu přástek
Podobu tradičních vrkočů zachytili pamětníci a badatelé hlavně z východních Čech. Podrobný popis najdeme také v povídce Boženy Němcové (Dlouhá noc). Velké vrkoče měly i několik pater a zhotovovaly se tak, že se jednotlivé upečené věnce napichovaly nad sebe na špejle a každý další byl vždy o něco menší, takže výsledným tvarem byla homole. Měl-li vrkoč pět až šest pater, mohl být vysoký skoro jeden metr. Na špejlich byly navlečeny sušené švestky, ovoce, rozinky, cukroví apod. Poslední patro nekončilo věncem, ale špejle byly svázány pentli a ozdobeny zelenou větvičkou rozmarýny.
Ostatkové právo V 19. století se na moravské Hané dodržoval obyčej tzv. ostatkového práva. Jeho podstatou byla hra: Mládež jako by převzala na dobu masopustního veselí vládu nad obcí. K tomu byl zvolen z jejího středu výbor, který organizoval zábavu a taneční 51
programy v hospodě. Někde také symbolicky přijímal starší chlapce mezi dospělé nebo trestal různá vymyšlená provinění svých kamarádů. Výbor většinou skutečně tvrdě "pracoval", protože jeho členové museli všechno připravit, obejít obec a vy_ brat peníze na pohoštění, domluvit se s hudebníky, zajistit dostatek piva, vyzdobit sál ~ ještě}t příkladem v tanci. Odznakem jeJIch prechodne moci byla šavle ozdobená šátky a stuhami, které se říkalo právo. Před z~hájen~ tancova,čky se zabodla v hospode do tramu. Perulí, prutem upraveným jako velká ozdobená vařečka, se současně trestali provinilci (ferule byla od středověku odznakem úřadu rychtáře). Členovi výboru se říkalo stárek, partnerka byla stárková. Nejvýznamnější byl p,rvní .~tárek. Pro svobodnou dívku i jeJI, ro~lce byla velká čest, pokud si ji prvDl starek vybral. Taková dívka musela vy_ strojit hostinu pro celý výbor a za odměnu mohla se svým stárkem zahajovat taneční
I
I
ozdobená [erule
zábavu. Jinde se členové výboru označov~ jako rychtář, pudrnistr, konšel, sklepník apod.
Průvody masek Průvody masek obvykle neměly závazná pravidla. V každém kraji a někdy i v každé vsi byly jiné. Uplatňovaly se dobové módní vlivy, venkov leccos převzal z města i od sousedů z vedlejší vesnice. Soutěžilo se, kdo bude mít lepší a vynalézavější masku, kdo provede větší skopičinu a pobaví vděčné díváky. Většinou se jednalo o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a žertovalo na adresu jejich obyvatel. Někdy se žertování neomezilo jen na slovní
zlomyslnosti, ale došlo i na mazání sazemi a házení do sněhu. Mnohá hospodyně nelibě nesla nepořádek, který maškarádi dokázali natropit Neprováděli však jen zlomyslnosti. Vždy popřáli úspěšný hospodářský rok, zdravý a plodný dobytek. Pokud bychom zašli dál do minulosti, patřila k vinšování ipřání z oblasti sexu a plodnosti žen i mužů. Drsnější průpovídky se časem balily do náznaků a narážek. I tak zůstal smysl poskakováni masky medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, symbolických polibků a poplácáváni celkem jednoznačný.
ná o scénku z poměrně nedávné doby, šlo o porážení naštěstí jen symbolické. Nejprve se přečetl soupis hříchů, jichž se měla Kobylka dopustit. Většinou se skládaly z kritiky událostí, které se staly ve vsi v uplynulém roce. Ras pak Kobylce "přeťal žílu" a ona se svalila na připravená nosítka, na nichž byla přenesena do hospody. Tam se po přípitku zázračně uzdravila. Jinde býval průvod ukončen zastřelením Medvěda, jemuž se předtím také četl barvitý rozsudek.
Po chovaná basa Popravy Masky byly všude pohoštěny a ještě dostávaly výslužku, jídlo i peníze. Ty se pak společně propily v hospodě - proto také bývali hospodáři štědří. Často průvody končily hranou scénou. Někde se topila, věšela či jinak "likvidovala" figurína Masopusta. Na Hlinecku se na závěr porážela Kobylka, ale protože se jed-
Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzíkou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později. Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo ja-
52 53
ko figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech níkdo nezahraje. Na Chodsku, kde byly symbolem muziky jiné nástroje, se místo basy pochovávaly dudy a housle. Tím skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlouhých 40 dnů. Věřící se během něho měli připravovat na největší křesťanský svátek _ Velikonoce. Život se vrátil do klidných kolejí a na tanec, pití a hodováni mohli lidé jen vzpomínat. Většina věřících dodržovala církevní půst. Někteří měli nadto ještě v mysli hluboko zasutou prastarou pověru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.
I~~~ 000
<;4
Karnevaly Průvody v maskách nejsou jen českou specialitou. Masopust se slaví v celé Evropě, ale skutečně velkolepé oslavy mají tradici hlavně v románských zemích. Latinské carnevale znamená totiž v překladu vlastně totéž jako masopust (carne - maso, vale - sbohem) a připomíná, že maso se jí v těchto dnech na dlouhé týdny naposledy. Velké karnevaly v Rio de [aneiro (Brazílie), Benátkách či Římě (Itálie), Nice (Francie) či New Orleansu (USA) navštěvují každoročně statisíce turistů, aby se bavily spolu s účastníky obřích rnaškarních průvodů.
Dnešní masopust U nás dochází v řadě měst a vesnic k obnově masopustních zábav z iniciativy obcí, různých spolků či občanských sdružení, muzeí, folklorních souborů nebo prostě jen skupin nadšenců, kteří chtějí sobě i svému okolí přichystat dobrou zábavu.
Na rozdil od minulosti, kdy šlo o záležitost pouze dospělých, účastní se dnes i děti; pořádají se pro ně dětské karnevaly. Podoby současných masopustů jsou různé. Mnohé navazují na místní tradice a jejich jádrem je průvod masek, zakončený zábavou v místní restauraci nebo hospodě. Průvod buď prochází jen obcí, nebo se jako dřív zastavuje u jednotlivých domů a masky žertují s jejich obyvateli, tancují a dostávají za to výslužku. Velmi často se začíná tím, že vybrané masky žádají starostu o povolení průchodu obcí a slibují, že nebudou provádět neplechy. Právě tak je stále oblíbené ukončení masopustu scénkou pochováváni basy, někde Bakchuse či Masopusta, jinde symbolicky střílejí medvěda nebo kobylu. Tato závěrečná fáze je stejně jako dřív příležitostí ke čtení "rozsudku", v němž se často humornou formou vzpomíná na události uplynulého roku v obci.
Krakonošův
den
Kromě venkova se masopustní tradice obnovují i v řadě měst včetně těch největších. V Praze se od roku 1994 pořádá Žižkovský masopust s bohatou nabídkou koncertů vážné i moderní hudby, tance, dobrého jídla a zábavy pro děti. Jeho program je rozložen na několik dnů a vrcholí úterním maškarním průvodem. Velmi navštěvované jsou masopustní programy, které připravují muzea a skanzeny (např. Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, skanzen na Veselém kopci u Hlinska, v Kouřími), nebo netradičně pojaté masopustní průvody v horských obcích. Ve Smržovce na Jablonecku se pořádají Iyžařské soutěže v dobovém oblečení. V Harrachově se už od roku 1946 konají průvody masek na lyžích, kterým vévodí Krakonoš, vládce hor. Ve svém proslovu kromě jiného apeluje na všechny, aby si vážili krásné přírody a chránili ji.
Novodobým prvkem je posouvání termínu masopustu - většinou vrcholí o víkendu a vychází tak vstříc nejen účastníkům, ale také divákům. Souvisí to samozřejmě s tím, že moderní člověk většinou nerespektuje církevní kalendář a jeho volný čas se řidí jinými pravidly. Masopust dnes už není symbolem končící zimy a přechodem k předvelikonočnímu půstu, ale hlavně velkou legrací a zábavou. A je to tak v pořádku, protože přesně takový masopust koneckonců vždycky byl.
MASOPUSTNí Zvířecí masky
MASKY
Masky bývaly a jsou dodnes velmi rozmanité. Některé, zejména ty zvířecí, jsou velmi staré a pocházejí z doby před rozšířením křesťanstvi. Lidi vždy lákalo brát na sebe podobu zvířat a s ní i jejich vlastnosti - sílu, lstivost a další, které jim připisovali. Masky zvířat se v Evropě užívaly po celý
středověk, a to zejména v období zimního slunovratu a v průběhu zimních měsíců. Dokonce se objevovaly v kostelich a chrámech, kam se lidé chodili nejen modlit, ale také zpívat i tancovat. Mnoho set let se církev kvůli tomu rozčilovala a vydávala přísné zákazy, které brojily proti zábavám v kostelich a na hřbitovech. Nejstarší jsou dochovány ze 6. století a poslední z poloviny 16. století. Teprve v době rekatolizace, tedy obnovování vlivu katolické církve v českých zemích (zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století) se církvi podařilo aspoň omezit chození masek o vánočních svátcích. Vánoce byly v církevním pojetí spíše svátky klidu, rozjímání a tiché radosti nad narozením Krista, a pobíhání a tancování maškar se k nim nehodilo. V průběhu staletí se reje masek omezily převážně na masopust, který byl vždy rozverný a stal se příležitostí pro jejich uplatněni. Se zánikem spousty lidových zvyků a obyčejů mizely pozvolna i maškary.
Až v poslední čtvrtině 19. století se začaly znovu obnovovat. Velkou zásluhu na tom měli národopisní pracovníci a další nadšenci, kteří v lidových zvycích viděli způsob posilování českého vlastenectvi. A tak masopustní průvody a také jednotlivé typy masek, které dnes považujeme za tradiční, pocházejí až z novější doby, i když jejich základ je skutečně prastarý.
Kdo je pod maskou Existuje několik druhů tradičních masek, které se dodnes objevují pravídelně. Patří k nim například medvěd, klibna neboli kobyla, Žid, bába s nůší. Počet masek v průvodu je libovolný, někdy je možné jich napočítat až čtyřicet. Některé masky však v minulosti chodily samy nebo v malých skupinkách. Do jednotlivých masek se dnes oblékají muži i ženy. Kdysi se ovšem ženám účast v průvodu zakazovala. Dnes už to neplatí, přesto jde převážně o doménu mužů. Cho-
57
56
Někdy masky sehrávaly v domech malá divadelní představení podle daného scénáře. Jejich cílem bylo pobavit místní i sebe, způsobit chaos a nepořádek, zatancovat si s děvčaty ... V každém kraji se tradice vyvíjely jinak, těžko by se hledaly dva stejné masopustní průvody.
Typy masopustních
masek
Jak vypadaly jednotlivé druhy masek v dávné minulosti, víme pramálo. Naše znalosti nesahají hlouběji než do 19. století. Je možné, že některé masky, jež jsou dnes základem každého masopustního průvodu, aní neexistovaly nebo vypadaly zcela jinak. Je rovněž pravděpodobné, že se strojily masky, o nichž se nezachovaly žádné doklady, v průběhu času zanikly a dnes je neznáme. Jako důkaz těchto proměn slouží desítky nových masek, které v současné době vznikají a zanikají. Některé si lidé oblíbí, jiné nepřežijí jeden nebo dva roky. A v minulých staletích to bylo jistě obdobné. 58
zení v některých maskách je fyzicky náročné, navíc u některých typů (například baba) je zcela nemyslitelné, aby je představovaly ženy. Do takových masek, jako byl například Turek nebo Laufr, se dokonce mohli převlékat pouze svobodní chlapci. Většina masek bývá zhotovena samotnými účastníky masopustního průvodu, záleží na jejich zručnosti a zkušenosti. V minulosti bývaly méně pestré, nícméně stejně pracné jako dnes. K jejich výrobě se používají nejrůznější materiály počínaje papírem, textilem a kůžemi, přes slámu, hrachovinu a trávu až ke dřevu, peří či žíním. Některé masky nebo jejich části se schovávají, mnohé se každoročně vyrábějí znovu. Každá maska má typický způsob chováni, podle něhož hraje svou roli. Další záleží na fantazii a také trochu na hereckých schopnostech toho, kdo se pod ní skrývá. Každá postava vyjadřuje určitý typ, a proto bylo někde zvykem je dělit na červené pěkné - a černé - škaredé (Hlinecko).
Medvěd Medvěd je snad jediná maska, o níž víme. že patří k nejstarším a její historie je mimořádně dlouhá. Nechybí skoro v žádném masopustním průvodu. Maska je poměrně náročná a tvoří ji buď obrácený kožich (původně určitě pravá kůže z medvěda nebo jiného zvířete), anebo oděv z pytloviny, pošitý či omotaný slámou nebo hrachovinou. Hrachovina (usušené stonky hrachu) se s oblibou používala už od středověku. Hrách byl běžnou plodinou, a proto zbývaly po sklizni lusků stonky, jež se sušily. Na maskách vypadaly dekorativně. Celou masku by měla korunovat medvědi hlava, slaměná špičatá čepice, případně slaměný ocas nebo zvonec. Medvěd většinou nechodi sám, ale spolu s medvědářem, který ho vodí na řetěze a občas přetáhne býkovcem. Naoko ho tak trestá za neposlušnost, mručeni, skákáni a vrážení do lidi. Ze starých záznamů je patrné, že kdysi chodil medvěd po čtyřech.
masky medvěda z kožešiny a z hrachoviny
U tlamy míval velký zámek s řetězem, při každé zastávce se zvedl na zadní a tancoval, k čemuž mu medvědář hrál na píšťalu. Zastávek nebylo málo, a tak někdy medvěda vozili.
Ženy a divky z každého domu si s ním musely zatancovat; odmítnout nešlo, i když byl někdy příliš dotěrný a rozverný. Ženy často při tanci vyskakovaly vysoko, to aby jim vyrostl vysoký len nebo konopí. Zvyk "skákání na len a konopí", který se později uplatňoval i při posvícenských tanečních zábavách, je pravděpodobně velmi starý. Hospodyně se vždycky snažily med~ědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, kterou pak dávaly drůbeži. aby dobře seděla na vejcích. Medvědi se bránili tím, že mezi hrachovinu ukryli pichlavé trní, aby jim alespoň kousek "obleku" zbyl. Dnešní medvědi se často oblékají do dokonalé plyšové masky včetně velké hlavy, podobné skutečnému zvířeti. Mnozí se těší hlavně na oblíbený zvyk popadnout některou z přihlížejících dívek a žen a vyválet ji na zemi ve sněhu. Nenapadne-li v masopustních dnech sníh, bývají medvědi smutní, protože o tuto zábavu přijdou.
Klibna Nebo také šiml, kobyla, koníček. V Iungmannově slovníku z poloviny 19. století se popisuje:" ... klibna, maškara, příšera slonu podobná .," Asi spíš záleželo na těch, kteří se pod maskou skrývali, zda jejich pohyby připomínaly koně, nebo slona. Většinou byli k vytvoření masky zapotřebí dva muži. Jeden dělal hlavu a přední nohy, druhý se
Další masky zvířat
opřelo prvního, dělal hřbet, zadek a zadní nohy. Přes sebe měli přehozenou plachtu a hlava bývala vyrobena z plátna vycpaného senem. První z dvojice ji měl nasazenou na hlavě a ven se díval otvorem v koňském krku. Hlava mohla být také upevněna na dlouhé tyči, kterou držel ten první. Někdy byl pod maskou jen jeden člověk, pak byla kobyla dvounohá. Jindy tvořilo masku více osob - tři až čtyři, to v případě, že na hřbetě klibny ještě seděl jezdec. Klibna chodila někde na obchůzky zcela sama, anebo ji provázeli kozlíci, případně Žid. Kromě masopustu se objevovala i v předvečer sv. Mikuláše nebo Tří králů.
K oblíbeným patřili také kozel, koza nebo kůň s jezdcem. Novějšího původu jsou zvířecí masky, mezi nimiž nechybí velbloud, slon či opice. Vizovičtí řezníci chodili s teletem, které představoval živý pes s přehozenou telecí kůží. Ve Vsetíně bylo zase
maska koníka s jezdcem a způsob upevnění obruče
Brůna Jde o severočeskou variantu klibny. Představovala koně, někdy se však podobala spíš žirafě, velbloudu nebo koze. Na hlavě měla rohy, většinou kozí nebo zatečené beraní. Vůbec nevypadala mírumilovně, jejím cílem bylo budít hrůzu. Často s ní
chodil ještě jeden společník, někdy v masce Žida, který ji vodil na opratích. Při strojení jak kLibny,tak brůny hrály často konstrukční roli velké dřevěné vidle, které držely plachtu nebo k nim byla připevněna hlava.
klapacl hlava kozlíka
61
60
možné spatřit vlka. Na Chodsku se koncem 20. století začali průvodů zúčastňovat i živí koně.
masky Žida
Žid Postava Žida nosívala na hlavě cylindr, obličej kryly dlouhé vousy, přes rameno byl přehozený ranec nebo pytel. Občas měl Žid na zádech vycpaný ohromný hrb. Byl oblečený do dlouhého kabátu nebo do střapatého kostýmu z barevných odstřižků. Na obličeji měl plstěnou kuklu s dlouhým nosem, někdy červeným. Židé patřili k maskám, které vytvářely chaos a jejich chování nebylo zrovna laskavé. Kdysi dávali každému na potkání šňupnout a požadovali za to peníze; kdo nedal, dostal ránu pytlem. Také rádi smlouvali a prodávali, často něco, co předtím ukradli. Jinde zase děvčatům prodávali tkanice a pentle, měřili a stříhall dřevěnými nůžkami. Moc jim to nešlo, a tak raději píchali děvčata do rukou.
62
vání. Ale nejen Židé, i jiné masky nosívají takové symboly, například SI
Bába
...
Často chodí s Židem, většinou nese v nusi na zádech dítě. Patří k náročnějším maskám. Objevuje se ve dvou variantá~h. U ~rv~ ~e dítě vycpaná loutka, ozdobena pestryml zaplatarni (strakapoun), post,avu .báb} ~o~í maskovaný člověk. Ve.druhe van~~e vy~mvá člověk z nůše a predstavuJe díte, zatímco vycpaná je naopak ~osta~~ ,báb~, něná v předklonu na prední cast nuse. Baba mívá někdy v nůši místo dítěte i dědka.
rr:
Nevěsta Také dnes nabízejí tretky nebo se vnucují jako holiči, ale zaplatit chtějí pořád. Někdy drží v ruce ostnatou vydělanou ježčí kůži na krátké tyčce, obalenou do látky. S její pomocí žertovně naznačují oplodňo-
Vedle báby patří k nejstarším for;nám masek, kdy se muži převlékaly za zeny. ~asto s ní chodil i ženich. Na jižním Valassku byla dokonce jedním z ústředních motivů obchůzky parodie celé svatby.
pohřebenář
neboli Slaměný
Nazývá se také hřebenář, slamák či slaměník. Býval oblečen do masky .ze slámy, n:bo hrachoviny. Je dost pravdepodobne, ze se maska kdysi vyráběla i z koudele, tedy spředeného lnu.
63
koval: "Pohřebeň, staré baby na hřebeňl' anebo "Staré baby na hřebeň a mladé ženy na rožeň!" Tento dnes už nepochopitelný pokřik měl zřejmě něco společného se zpracováním lnu na drhlenu a hachli, nástrojích, které připomínají velké hřebeny. Někde mu přihlížející diváci rozbíjeli o záda staré vyřazené hrnce. Dnes mívá tato maska začerněné tváře a v ruce bič. Oděv se vyrábí ze slámy a jeho pletení včetně čepice zabere několik hodin. Někdy se ještě zdobí papírovými ozdobami a třásněmi. Na Českomoravské vrchovině se kuželovitá slaměná čepice zdobila původně třemi, dnes i čtyřmi pletenci na vrcholu. Sláma musí být dlouhá, tedy ručně skJizená a mlácená. maska S/amáka a její příprava
Pohřebenář obvykle držel v jedné ruce rožeň, na který napichoval výslužku, v druhé měl karabáč nebo bič a neustále vykři-
Masopust V některých průvodech bývá maska Masopusta centrální postavou. Jeho kostým je zhotovován ze spousty barevných odstřižků látek; čím pestřejší, tím lepší. Na
hlavě mívá červenou čepici nebo klobouk. Role Masopusta končívá špatně, většinou oběšením nebo utopením, případně jinou formou "smrti". Takové vyvrcholení masopustního průvodu však potkává i jiné masky, například medvěda, kobylku apod.
Laufr Představoval biřice s papírovou čepicí a často chodíval před průvodem od chalupy k chalupě a zjišťoval, zda tam bud?~ maškary vítány. Bylo-li zavřeno, práskal Zllou nebo holí na vrata, a pokud se neotevřely, dal ostatnim znamení, že tento dům obejdou. Někde se mu říkalo také Strakatý podle typickébo obleku pošitého barevnými odstřižky. •. Historicky patří laufři do doby po tncetileté válce, kdy fungovali jako poslové na hranicích mezi habsburskou říší a tureckými zeměmi. Hrozil-li vpád Turků, varovali obyvatele blízkých vesnic, aby schovali dobytek a zásoby a utekli do bezpečí.
maska laufra
Turek Turci jsou většinou čtyři, dva mod.ří a ,dv~ červení. Vysoké čepice s pentlerru mlvap
65
64
výbojů. Hodně tancují, a proto se do těchto masek nejčastěji oblékají mladí chlapci.
ky, někdy škrabošku a doktorský fonendoskop. Léčí, rozdává tabletky (v poslední době "letí" víagra), ale jeho nejdůležitější úlohou je poprava kobyly nebo jiné masky na závěr průvodu.
Kominík
šátečkový tanec
ozdobené krepovými růžičkami, oblékají si bílé rukavice, bílý šátek a jezdecké boty. Na břiše nosí ochranné kyrysy. Maska nejspíš našla svůj předobraz ve skutečných tureckých vojácích z časů jejich válečných
66
Na sobě má typický kominický oděv a nosívá žebřík. Jeho úkolem bylo prohlédnout pece a sporáky, jestli tam hospodyně nezapomněla pekáč s nějakou dobrotou. Co našel, to zabavil. Dnes se spolu s některými dalšírní maskami soustřeďuje na mazání přihližejících černotou ze sazí a oleje, občas je polévá voňavkou. Maska nemá na venkově přiliš dlouhou tradici. Kominíci působili v renesančních městech, ale na vesnicích se tato profese objevila až koncem 18. století po nařízeních Josefa II., podle nichž musely všechny domy mít komíny, Do té doby to zdaleka nebylo běžné, kouř odcházel otvorem ve střeše a zapříčinil mnoho požárů.
Ras Skuteční rasové byli ještě v 19. století pro každou obec nezbytní. Likvidovali zdechli-
Kat Kat mívá podobnou úlohu jako ras, právě tak se v této roli objevuje soudce, případně kněz.
Smrt Smrtka bývá tradičně oblečena do bílého hábitu, na obličeji má strašidelnou masku a v ruce kosu. maska Slaměného
ny,působili jako dnešní veterinární dohled, někdy léčili i lidi. Ve středověkých městech byla jejich profese běžná, na venkově se objevili se zaváděním hygieníckých předpisů v 18. století. V současnosti mívá ras bílý oblek s červenými knoflíky a doplň-
Řemeslníci Častým námětem těchto masek bývají běžné profese a povolání, jaké lidé znají ze svébo bezprostředního okolí. V průvodech se objevují řezníci, holiči, kadeřnice, lékaři, dráteníci a řada dalších zástupců starých i novodobých povolání.
67
Masky v uniformách Většinou to bývají hasiči, vojáci všech možných podob včetně husarů a dělostřelců, nově i strážníci a policajti. Hudebníci Průvody doprovázejí muzikanti se svými nástroji" te~tokrát skutečnými, a hrají. Často <;ho?JvaJIhn.ed ~ I~ufrem v čele skupiny. Sloz~~1kapely Je rume a odpovídá místním tradicím nebo vkusu. Může to být dechová hudba: folklorní soubor, někdy jde s průvodem treba Jen harmonikář. Hraje se lidová hudba stejně jako i zcela moderní repertoár. K dalším maskám patří například rybnikář, perchta, rnouřenín, mládenci či šaškov~. Objevují se i démonické postavy čertu, hastrmanů, čarodějnic, černokněžniků r~2ných příš~r a ob!~d. Také postavy z po~ hade~, detských knížek a filmů jsou v poslední době oblíbené, ať už je to princezna nebo král, Sněhurka, kašpárek, Krakonoš Pipi Dlouhá punčocha nebo včelka Má~
ja v doprovodu Hurvínka. Masopustními průvody už prošli i zdravotníci ze seriálu ~.A.S.H., a.p0sta~ z dalších oblíbených filmu a senalu. A take skupina masek, která reaguje na aktuální dění doma i ve světě, na skandály a zajímavé osobnosti. V průvodu se objevil prezident Clinton i stážistka Lewinská, stávkující železničáři nebo Václav Klaus a Michael Jackson. Ne~í m?žné všechny masky vyjmenovat, protoze Jejich tvorba nemá žádná závazná pravidla a čím větší překvapení, tím větší je také legrace. Určitě si teď například spousta kluků připravuje masku Harryho Pottera ...
MASOPUSTNí
PEČIVO
Koblihy a kcbližntcí Charakteristické pro masopustní období bylo především smažené pečivo šíš-
ky, a koblihy. Dělaly se prázdné i plněné mákem nebo povidly. Už ve středověku existovali specializovaní pekaři kobližníci, kterým časem konkurovalo stále víc venkovských výrobců a prodavačů koblih. Ti sice nebyli členy pekařského cechu
Koblihy 500 g polohrubé mouky, 40 g tuku (např. rozehřáté máslo), 40g cukru, 40g droždí, 4 žloutky, 2-3 dcl vlažného mléka, 4 lžíce rumu,
69
68
špetka soli, na nádivku dobrá ovocná zavařenina, mák nebo ořechová směs Vykynuté těsto se lehce rozváli na sílu přibližně 1 cm a kroužkem naznačí budoucí koblihy. Do středu těchto kroužků se položí nádivka a na ni přiklopí vykrojená kolečka. Opatrně se přitlačí okraje a celé koblihy se teprve vykrojí. Ještě se nechají kynout pod utěrkou a potom smaží v oleji nebo tradičně
a jejich produkce byla nelegální, zato měli levnější zboží. V domácnostech se tohoto peči~~ ':'fI'0b~a spousta především jako tradiční odměna pro maškary, které si je. odnášely v pytlích stejně jako vejce, slarunu a maso. . Vedle po?:ouhlých šišek a kulatých kobLih se smazily tvary vykrajované nožem (pracky, prsty, uzlíky, kohoutí hřebeny) nebo splétané z válečků (smaženíce, křupance), které měly podobu různých uzlů, osmiček či věnečků. Z koblihového těsta se leckde dělaly. pro ~~dost malé figurky, ptáčCI nebo husičky, JInde se smažili jen lžící vykrajované kousky nebo trhané cípky, zvan~ oří~ky. Všechno toto pečivo bylo z kynuteho testa a recepty na něj jsou velmi podobné.
ratolístky točené na břewvé pruty
těsta lze tvořit nejrůznější další tvary podle místních tradic nebo vlastní fantazie. Většinou se ještě horké obaluji v cukru.
Boží milosti
v sádle. Vrstva tuku by měla být tak vysoká, aby v ní koblihy plavaly. Při správném postupu by měly dokonce samy "přeskočit" a otočit se na druhou stranu. Po usmaženi mají mít na bocích pěkný světlý proužek. Nakonec se posypou cukrem s vanilkou. Klasické koblihy jsou oválné, zdaleka to však neni jediná možnost. Z koblihového
Smažilo se i pečivo z nekynutého těsta, známé pod různými názvy jako listy, boží milosti, třísky, hobliny apod. Nejčastěji se připravovalo ve tvaru čtverečků, obdélníčků, koleček či květů. Pod názvem ratolistky nebo stříhánky se skrývalo pečivo z nudlevého těsta krájeného do proužků, které se smažilo navinuté na větvičce nebo špejLi.Na jedné straně byly pásky rozstříhané a pěkně roztřepené, takže se větvička skutečně podobala ratolesti s lístky. Boží milosti 250g polohrubé mouky, ořech másla, 2 žloutky, 1 celé vejce, šťáva a kůra z půlky citronu, 2 lžíce rumu, špetka soli Zpracované těsto se vyváli na tenkou placku. Z ní se tvoiitky nebo rádiem vykra-
jují různé hvězdy, kvítky, kosočtverce, kolečka a další tvary. Usmaží se v oleji a ještě horké se obalují ve vanilkovém cukru. Správné boží milosti musí být velmi křehké. Složitějším, ale ve/mi dekorativním tvarem je růže. Vytvoří se jednoduše tak, že se na sebe složí tři různě velké vykrojené květy nebo hvězdy, které se k sobě přilepí bilkem a ve středu přimáčknou obrácenou vařečkou. Při smažení se zformuje pěkný květ. Věnce a vrkoče Tolik smaženého pečiva jako o masopustu se jinak během roku nepřipravovalo. Bylo to také proto, že díky zabijačkám měly kuchařky hodně sádla a přes zimu se v olejnách vyrobilo dost oleje - hlavně lněného a konopného (ten byl určen na svícení), od počátku 19. století také řepkového. Některé druhy, hlavně koblihy a šišky, se sice dělaly i jindy, ale ne v takovém množství. Kromě smažení se masopustní pečivo také peklo, a to různé druhy z kynutého 71
70
těsta, hlavně koláče, buchty, vdolky, věnce, rohlíky. Často, zvláště pokud se peklo ve větším množství pohoštění na tancovačku nebo na svatbu, ženy snesly suroviny a pečivo připravovaly společně. Při těchto příležitostech se zhotovovaly také dekorativní věnce a vrkoče. Jejich základem byl velký koláč nebo pletenec z těsta se zapíchanými špejlerní, ozdobenými
malými panáčky, kolečky a jinými drobnostmi z těsta, ořechy, ovocem apod. K tomu ještě různé fábory a pentle. Složitější vrkoče byly i několikapatrové a sloužily jako ozdoba na masopustní tancovačce nebo na oslavě ukončeni přástek. Malé vrkoče sloužily i jako dárek děvčete chlapci za tanec, například na kateřinských zábavách, nebo jako mikulášský dárek pro děti.
DOROTA
~~ Svatá Dorota je zcela průměrnou, nijak zvlášť významnou křesťanskou mučednicí. Přesto však její příběh znal v Čechách v minulých staletích skoro každý. To proto, že se podle legendy o jejím umučení hrávaly oblíbené obchůzkové hry.
Boží dar Dorota byla krásná dívka z křesťanské rodiny a žila někdy ve 4. století ve městě Caesareji v Malé Asii. Její jméno pochází z řečtiny a znamená "boží dar". Vystihuje tak hlavní motiv legendy. O Dorotinu přízeň kromě jiných mužů usiloval i místodržící Apricius, a když ho odmítla, dal ji jako křesťanku mučit a poté stít Bylo to v zimě a Dorota se cestou na popraviště těšila na krásné květiny a ovoce, které rostou v nebeském ráji. Slyšel ji jistý úředník jménem Theofil a začal se dívce vysmívat Vzápětí se objevilo andělské dítě a nabídlo mu ko-
I
I I
72
(6. únor)
šik plný ovoce a čerstvých květin. Mladíka to přesvědčilo o existenci křesťanského Boha, a brzy byl také popraven.
Patronka zahradníků Legenda o sv. Dorotě se začala šířit v 7. století. Je zobrazována většinou s růžemi a jablky. Někdy mívá věnec z růží na hlavě nebo nad ní drží andělé růžové girlandy. Není dívu, že se záhy stala patronkou zahradníků a květinářů. Je považována i za ochránkyni nevěst, v některých zemích ji uctívají pivovarníci a horníci.
73
