Církev po sametu I. Vztah církve a společnosti

Církev po sametu I. Vztah církve a společnosti Uteklo 25 let od sametu, a je o čem přemýšlet. Osobně jsem s touto dobou dosti spojen. Byl jsem postupně aktivista občanského i katolického samizdatu, politický vězeň, krajský volební zmocněnec OF za Jihomoravský kraj. Nyní funguji jako hierarchicky zapojený kněz a jezuita, učím filosofii a část politické filosofie na vysoké škole. Proto mám za povinnost přemýšlet o vývoji za posledního čtvrt století z různých stran. Viz články na umlaufovinách k politickému vývoji za posledních 10 let a během posledních dvou let můžete číst moje texty na e-republice.cz, kde dělám jednoho z redaktorů, pochopitelně nikým neplacených. A čtenáři na naši práci přispívají minimálně, viz konto občanského sdružení umlaufoviny. Nebudu věci kolem státu a společnosti komplikovat teoreticky, k tomu viz stať Budování státu I-IV. Vezmu jen jeden důležitý koncept, a tím je termín „solidarita otřesených“. Použil ho Jan Patočka v závěru samizdatového díla Kacířské eseje o filosofii dějin (1975). Tento termín lze použít buď vážně, nebo ironicky k analýze katolické církve po sametové revoluci. Vezměme tento termín jako klíč pro hodnocení církve ve třech okruzích: 1) vztah církve a společnosti; 2) vztah církve a náboženství; 3) vztah církve a víry. 1. Hluchý, slepý a otřesený Píše se sobota, 25. listopadu 1989. Zasedá ÚV KSČ, které se prozatím nezabývá požadavky právě vzniklého Občanského fóra. A to zase v ranním prohlášení tvrdí, že obměna KSČ nic neřeší. Ptá se, zda tato partaj skutečně pochopila rozsah krize a jak je možné, že ve vedení zůstali lidé, jejichž odchod je požadován. Kardinál Tomášek slouží pontifikální mši u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Zúčastnilo se 7 000 lidí, mši přenášela prorežimní Československá televize. Kardinál v kázání tvrdil, že církev "stojí za lidem". Schválně jsem vybral toto datum, protože ukazuje všechny společenské paradoxy najednou: KSČ nic nepochopila; OF už myslí na svržení komunistického režimu; hierarchická církev také v této době z revoluce nic nepochopila, ale na rozdíl od pomýlené KSČ alespoň pateticky tvrdí, že stojí za lidem. Kolem 25. 11. 1989 už KSČ nechápalo dobu a nic ve skutečnosti neřídilo. Církev také nechápala dobu a nic společensky neřídila, minimálně od rozpadu Rakousko-Uherské monarchie. A ani zde už na nic neměla přímý politický vliv, prakticky od Josefínských reforem zahájených roku 1781 vydáním Tolerančního patentu. Ten v monarchii kromě katolictví 1

povolil kalvinismus, luteránství a pravoslaví. Od té doby se ideové cesty státu a katolické církve prakticky rozešly. A jak dobře víme, kardinálovo heslo, že církev "stojí za lidem" dnes, po uzákoněných restitucích, připadá jako dobrý vtip drtivé většině obyvatel státu. A církev dělala v průběhu posledních 10 let všechno proto, aby šla na ruku nové vládnoucí klice politických dobrodruhů, veksláků a divokých privatizátorů, která tento stát ekonomicky, politicky a morálně zdevastovala. Takže se ptejme: Kdo a jak byl „otřesen“ po listopadu 1989? Moje analýza ukazuje, že minimálně část aktivních věřících (k níž patřím), zažila otřes docela značný. Tak rozsáhlou kolaboraci církevní hierarchie s ekonomicko-politickou mocí jsem nepředpokládal. A už vůbec ne s lidmi, kteří jsou nyní obžalováni z těžkých zlodějen, nebo na to čekají, nebo je Václav Klaus pro jistotu na konci svého prezidentování rychle amnestoval. Otřes se tedy týkal dvou fází, které určily další vývoj církve až po dnešek. Za prvé: Kdo a jak rozuměl situaci v listopadu 1989? Zodpovězení první otázky již vlastně odpoví i druhou otázku: Kdo a jak v církvi rozumí politickému dnešku? 2. Kdo a jak v církvi rozuměl společenské situaci v listopadu 1989 Listopad 1989 pohnul dějinami a otřes byl značný. Podívejme se zhruba na 4 skupiny v církvi a na jejich reakci. Chartisté a opozice sice byli překvapeni z rychlého vývoje událostí jako každý jiný. Ale vývoj ve společnosti jen potvrdil to, na čem jako svobodní občané 20 let pracovali. Stoupenci první skupiny stáli logicky v čele změn, řečnili na náměstích, jednali s KSČ o předání moci, zakládali místní buňky OF. Hierarchie se s nimi sice později chlubila, ale to bylo všechno. Nikdo z později jmenovaných biskupských hierarchů s nimi nesouzněl, protože tato skupina byla pronásledovaná a ostrakizovaná po celou dobu i uvnitř církve. Kolaboranti všeho druhu tvrdili, že jejich radikální postup ohrožuje pomalá, ale jistá „jednání“, která na různých úrovních přece již dávno vedou a přinášejí drobné výsledky. A pochopitelně byla tato skupina odtržena i od masy národních švejků, kteří si zacinkali klíči, a pak šli domů k televizi a čekali na zázrak z nebe. Místo něho přišel Klaus a ODS. Tato skupina tedy měla ideje, celý život za ně bojovala, a díky přineseným obětem věděla, k čemu byl listopad dobrý. Ale tito aristokraté ducha, demokracie a aktivního křesťanství neměli ve společnosti a v církvi šanci. Druhá skupina nejprve hleděla, a pak si šla v davu zacinkat klíči. Předešlého odboje se prakticky nezúčastnila, Chartě 77 a aktivistům se vyhýbala, protože to byli buď neznabozi nebo bývalí komunisté, nebo katoličtí „extrémisté“. Maximálně se scházeli po bytech na 2

modlení, nebo na soukromé dýchánky. Patřil k nim oportunista a nomenklaturní kádr Václav Klaus a jeho prorežimní partička čtenářů Hayeka na jedné straně. Na druhé straně to bylo katolické hnutí Fokoláre, které rekrutovalo hlavně zbožnou střední třídu měst. Tito lidé měli za bývalého režimu hodně co ztratit, proto byli maximálně opatrní, a maximálně předuchovnělí. Mohu dosvědčit, že se vyhýbali první skupině církevních a politických aktivistů jako čert kříži. Rezolutně odmítli veřejné akce na podporu tehdy pronásledovaných kněží, natož kohokoliv jiného. StB brzy pochopila, že tento spolek je v podstatě neškodný, nasadila do něj agenty a nechala jej na pokoji. Z těchto skupin se jak známo rekrutovali první biskupové po roce 1990, a to v masovém počtu. Z analýzy vyplývá, že byli s partou Klause jedna krevní skupina. Samet je překvapil a nevěděli, co si o něm mají myslet. Pro jistotu měsíc dva počkali doma a v práci, člověk nikdy neví. Pak se přidali do již funkčního hnutí OF nebo odešli za vzkříšenými lidovci, které v revoluční době řídil agent StB Josef Bartončík a jím jmenovaní okresní tajemníci tehdejší ČSL. Třetí a čtvrtá skupina se naprosto liší církevně, ale nikoliv společensky. Davídkova tajná církev, běžní nechápaví věřící a faráři zaměstnaní opravami střech a opíjením církevních tajemníků kvůli zmíněným opravám - ti všichni nechápali v listopadu z listopadu vůbec nic. Ti první proto, že změny chápali jen jako přesuny moci uvnitř KSČ, nebo se stáhli zpět kvůli tragickým zkušenostem z 50. let daným kriminály a srpnovou invazí 1968. Tento typ lidí prostě počítal s tím, že jde buď o manipulaci uvnitř partaje, nebo o vzpouru typu Maďarska a předešlých povstání, které režim přejel tanky. Což se později stalo čínským studentům na náměstí Nebeského míru v červnu 1989. Takže reflexy vyplašené komunistické partaje četli bývalí vězni z 50. let částečně správně. Apolitičtí faráři přerušili natírání střechy, do urny v prvních volbách 1990 hodili lístek s Bartončíkem, pogratulovali slušným lidem k převzetí moci ve městě nebo na vesnici. Tím pro ně revoluce a samet skončil. Pak vzali čepici a šli prosit nové mocipány o další příděl peněz na opravu další střechy, což dělají dodnes. Bývalí vězni z 50. let si založili spolky, požádali o politickou podporu a o odbojářský průkaz, mimo jiné i přeběhlé komunisty a svazáky v ODS. Pak se pustili do globálního nadávání na komunisty, což také dělají dodnes. Společensky viděno, příslušníci tajné církve Koinótés, běžní kněží a běžní věřící fungovali a fungují mimo dějiny. Proto jim ani nemohou rozumět, protože nechtějí být trvale aktivní v rámci „společné věci občanů“ (res publica). Této výsady svobodných lidí se tato skupina dobrovolně vzdala, a to ve prospěch jiných hodnot, které vidí 3

jako mnohem důležitější. Třetí skupina tvoří základní kanónenfutr pravicových ideologií, poplatných médií, politických stran a církevního provozu všeho druhu. 3. Kdo a jak v církvi rozumí společenské situaci dnes Vezměme předešlé tři skupiny podle jejich reakce na dějinotvorný samet a hned je jasné, jako roli budou dalších 20 let hrát. První skupina nutně a jasně skončila v církevní opozici. Nebo se nechala vlastní vinou umlčet a interně koupit v rámci tzv. „odpovědnosti“ jako bývalý chartista a nynější biskup Václav Malý. První skupina navíc nutně založila další formy samizdatu usnadněné novou informační revolucí v rámci internetu a pokračuje v peticích a v probouzení občanské a křesťanské odpovědnosti za občanskou společnost. Tzv. „dobří“ věřící jim nadávají stejně jako před listopadem, že jsou „extrémisté“, a že by se měli věnovat rodině, charitě, dětem, chalupě, šůrování kostelní podlahy a tak. O aktivitách této skupiny více až v obou dalších dílech. Druhá skupina je velmi zajímavá. Svým osudem, sociologickou a občanskou příbuzností byla předurčena k prorežimní politice a ke kolaboraci s vítěznou Klausovou a jinou pravicí, viz předešlou část. Ideu OF a občanské společnosti tato církevní parta pohřbila stejně rychle jako noví privatizátoři. Bezvadně si zvykla na nový statut moci a začala postupně ospravedlňovat i naprosto šokující neoliberální výstřelky, včetně pokusů o divokou privatizaci například důchodů a zdravotnictví. Tito katoličtí borci pochopili, že z ukradeného na republikovém stole na ně nějaké drobky zbudou i pod stolem. Jejich vliv v církvi je dodnes dominující, a to z několika důvodů. Patří k nim prakticky všichni biskupové, což v katolické církvi znamená mnoho, ne-li všechno. Laikové druhého typu jsou usazeni ve vysokých státních a politických funkcích zavedených partají, pročež hierarchům stačilo zvednout telefon jako za starých komunistických časů. Nová podnikatelská vrstva si zaběhla na skok do kostela, a pak skončila trvale na hřbitově. Takže i tam vznikl nemalý vliv na velmi důležitou skupinu a došlo k ideovému ztotožnění s jejími třídními a ekonomicko-společenskými zájmy. Všechny tyto faktory působí v církvi trvale, a k nim je třeba připočíst i globální působení ideologie neoliberalismu za posledních 10 let. Poslední skupina jako vždy potřebovala opravit faru a natřít střechu, protože rez a mráz působí stejně za komunismu, i za kapitalismu. Protože během pěti let po sametu vznikla nová elita politicko-ekonomických politiků, veksláků a privatizátorů, vzali jako vždy čepici a šli za nimi. Změna byla v tom, že nyní je biskupové pochválili za to, jak jdou s dobou, 4

jak dělají hezky fundraising, a jak jsou křesťansky hodní na všechny ty milé podnikatelské a mafiánské korporace. Bohužel, mezitím se jejich farníkům opět daří špatně, a jejich rodiny jsou bez práce. Ale druhá skupina této třetí pomýlené a tápající skupině trpělivě a taktně vysvětluje, že na oltář kapitalismu je třeba položit nějakou tu drobnou lidskou oběť, aby se společenské ledy hnuly správným směrem. A navíc za rohem číhá děsivá nestvůra zvaná Komunismus, a ta by sežrala každou neopatrnou Mařenku či Jeníčka ze třetí skupiny, pokud by se vzdálili od mateřského prsu druhé party. Ale to přece neudělají, protože jsou rozumní, hodní, pobožní a potřebují ty zatracené peníze na opravu střechy. A navíc máme ty volby a málem se to těm komunistům ve volbách zase povedlo, i když tomu faktické volební výsledky nenasvědčovaly. Ale „my“ se nedáme, nabízíme vám k volbě tyto a jiné stejné zloděje. Stále píšeme biskupské listy na podporu té správné strany, a hlavně proti té Nestvůře, jejíž jméno raději ani nebudeme vyslovovat nahlas a když, tak pouze před volbami. A „vy“ drobný třetí lide, vy naše lidi volíte. Koho byste také jiného volili, přece ne ty socany a nezávislé. A tak to má být, nyní, od tohoto času až navěky, amen. K důsledkům tohoto postoje pro církevní politiku si přečtěte článek Církve v politických nedbalkách. Závěrečné 4 body bych s odstupem tří let jen doslova opsal, a to nebudu dělat. Třetí skupina je ve svých skutcích neuvěřitelně konsistentní, protože ji vede pud sebezáchovy. Například pro veverku je to dobrá věc, protože se v důležitých věcech nikdy nesplete. Ale politického našince (který není zvířetem, neb je stvořen jako imago Dei) vede pud sebezáchovy k sociálnímu fašismu italského typu. Životní potřeby pro celé stádo přežvýkavců totiž ve společnosti i v přírodě nejlépe zabezpečí jeden energický a schopný Vůdce. A může být i trochu zbožný, to také neuškodí.

Církev po sametu II. Vztah polistopadové církve a náboženství První část ukázala stručnou, a doufám i čtivou analýzu politického smýšlení různých církevních skupin před listopadem a po něm. Ale církev nedělá jen politiku, jak se u nás může zdát, ale také náboženství. Ale nás zde a nyní nezajímá náboženství ve smyslu nějakých kultovních a liturgických tradic či konfesijních vyznání, ale společenská krize náboženství spojená s listopadem 1989. Hana Arendtová v díle Krize kultury mluví mimo jiné i o původu autority. Autorka ukázala, že existuje trvalý vztah mezi náboženstvím, autoritou a tradicí. Vývoj liberální moderny v 19. století ukázal, že krizí autority v osvícenství automaticky padly i 5

oba další póly, tj. náboženství i tradice. Autorita v politickém smyslu latinského slovesa „růst“ (augere) znamená vztah k události zakládající „společnou věc“ (res publica), která z podstaty věci už nemůže být „můj“ zprivatizovaný podnik. Její růst podporujeme tím, že předáváme smysl této události dalším generacím (traditio). Tím se spojujeme s touto událostí jako počátkem něčeho nového (religio). Krize českého katolicismu je jasná. Jak se spojit s počátkem „res publica“ ve smyslu zakladatelského činu, z něhož vyrostly společensky prospěšné hodnoty? 1. Sinajská smlouva a česká realita Vznik Československa v roce 1918 nebyl primárně spojen s Hospodinem, ale s bojem legií v Rusku a s Masarykovou ideou demokracie. Psal jsem v článku Výhody časného vstávání, že toho památného roku prošel Hospodin kolem nás, katolíků. I nebylo v milé rakouskouherské, a tak trochu české katolické církvi nikoho hierarchického, kdo by uzavřel smlouvu s procházejícím republikánským Hospodinem. Arcibiskup Pavel Huyn nebyl na svém místě, a tudíž nemohl uzavřít novou náboženskou smlouvu typu Mojžíše a Hospodina na Sinaji, kde bylo dáno morální Desatero. Tehdejší převážně německá a rakouská katolická biskupská hierarchie považovala vznik samostatného českého státu za politickou katastrofu. Pražský arcibiskup Pavel Huyn po vyhlášení samostatného státu v roce 1918 nařídil zapřáhnout kočár a prásknout do koní. Arcibiskup nakonec utekl do zahraničí a ostatní biskupové se raději stáhli do ústraní. Jiné hierarchie se k národní ideji při jejím založení chovali šetrněji. Slováci a Poláci by mohli vyprávět o tisíciletém "soužití" s panovačnými Maďary, Rusy, Prusy a Rakušáky, kteří je v 19. století přivedli na samý okraj národního zániku. A proto jsou dnes masově náboženští: katolická církev a různá protestantská vyznání držely na Slovensku a v Polsku povědomí národní identity. Vazba na národní identitu je tedy v těchto zemích dána trvale, tím je dáno i spojení s počátkem a také společenské hodnoty, které je třeba předávat dalším generacím. Stejně problematické je spojení s novým počátkem české státnosti po sametu. První část analýzy ukázala, že kromě první skupiny neměl nikdo z laiků a z hierarchů na to, aby procházejícího Hospodina v listopadovém cinkání klíčů viděl, poznal, zastavil a sjednal s ním náboženskou smlouvu o provedení práce. Druhá skupina pilně asistovala při vykradení státu, a pak pro zloděje dne 17. listopadu sloužila mši před prorežimní telkou. Článek Nesvatá trojice komentoval toto oficiální foto, kdy v pražské svatovítské kostelní lavici zasedli tři 6

pánové. Na popisce k fotografii je text: "Zleva: Premiér Petr Nečas, prezident Václav Klaus a pražský arcibiskup Dominik Duka se zúčastnili 17. listopadu (2010) v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze oslavy státního svátku Dne boje studentů za svobodu a demokracii." Přítomnost duchovního v kostele není na škodu, ale proč jsou s ním ti dva? Symbolem boje studentů z devětaosmdesátého byl pochopitelně tehdy živý (i když už nemocný) Václav Havel a tehdejší studenti a herci. Havel tam nebyl, ani jím delegovaný zástupce. A svatořečená Anežka Česká pozoruje dění ve vlasti z jiného úhlu pohledu. Katedrální substitucí Havla za Klause vznikl problém, protože z hlediska hodnot byla hierarchie slušným lidem v ČR opět k smíchu. Odborně se tomu říká „krize identity“ a „krize hodnot“. Z našeho pohledu jde navíc i o krizi vztahu k dědictví listopadu 1989, protože tento zakladatelský čin byl za pilné spolupráce druhé skupiny spojen s vytunelováním společnosti, a tím i české státnosti. Krize hodnot, krize autority a krize tradování těchto v praxi neexistujících hodnot jsou nerozlučně spojeny do jednoho balíku. A bohužel, těsně souvisí se smyslem vytunelované zakladatelské události, tak nadějně dané v listopadu 1989. 2. Tanec svatého Víta a česká státnost Přesně tak se jmenuje analýza z dubna 2011, kterou jsem psal k 20-ti letému výročí přežívání ODS. Dějiny kvapí a nyní už asistujeme při jejím pohřbu daném bez tatíčka Zakladatele a Amnestovatele. Jenže tento debakl jedné partaje je i debaklem náboženské autority katolické církve svázané s pokusem vytvořit polistopadový mýtus o české státnosti. A filosofie dějin je moje odborná parketa, proto jsem o tom psal včas. Citoval bych volně klíčové části studie, protože platí i dnes a ukazuje zásadní krizi náboženské autority. Faktickým vyloučením Václava Havla z katedrály na symbolické datum české státnosti dne 17. listopadu 2010 začal nový arcibiskup hned od počátku svého působení budovat nový zakládající mýtus státu v aktivní spolupráci s Václavem Klausem, a ne s nemocným Václavem Havlem. Toho kardinál Duka církevně uložil do hrobu, symbolicky a fakticky. Vinou Klausovy ješitnosti a velikášství si arcibiskup musel vybrat. Jistěže mohl pozvat dne 17. listopadu 2010 do katedrály oba Václavy. Ale to neudělal, protože chtěl doopravdy jenom jednoho z nich: toho, s nímž nikdy nemohl sedět na Borech. Jde o věc zásadního charakteru, protože tato volba z roku 2010 ukazuje na aktivní budování nového mýtu, a to přímo ve Svatovítské katedrále, a pochopitelně dne 17. listopadu. Psal jsem v úvodu studie, že výroba pseudovlastenectví představuje poslední šanci pravice, jak zamaskovat pod fíkovým listem 7

nové ideologie polistopadové vytunelování politiky a rozkradení republiky. Pravice pochovala českou státnost zlodějnami, proto ji musí udržet naživu nějakou ideologií, aby v jejím jménu mohla nerušeně pokračovat v tunelech. Prostě, začarovaný kruh demagogie a zlodějny. Obě činnosti jsou iracionální, proto potřebují masy obluzené mýtem, nikoliv racionálně přemýšlející. Instrumentálním fištrónem naopak vynikají tvůrci těchto mytologií. Tyto státotvorné mýty poprvé vytvořil Platón a mají za sebou už dva tisíce let existence. Ideově nabuzený volič bude novým otcům národa vděčný za nově získaný smysl existence ve zmateném světě. A ve jménu nově získaných hodnot jim rád odpustí nějaké ty rozkradené stamiliardy. Václav Klaus a Dominik Duka tedy začali od 17. listopadu 2010 společně vytvářet nový mýtus české státnosti. Analýza se snažila najít odpovědi na několik otázek. Proč se tito dva význační občané navzájem potřebují a proč si politicky kryjí záda? Co je přitom spojuje a rozděluje? Odpověď se snaží najít společné ideové jmenovatele polistopadové aliance mezi hradním trůnem a arcibiskupským oltářem. Oba aktéři dobře věděli, co činí. Katedrála začala sloužit novému mýtu české státnosti. Začal nový tanec svatého Víta v zajímavé režii trůnu a oltáře, z níž byl hned na počátku vyloučen excelentní zástupce občanské společnosti. Protože jsem byl na Borech ve stejné době jako Havel i Duka, a proto znám oba tyto aktéry, celá věc se mne osobně týká. Připomeňme si v této souvislosti slavnostní Te Deum kardinála Berana, kdy žehnal novopečenému presidentu Gottwaldovi ve svatovítské katedrále dne 14. června 1948. Jenže Beran nové moci požehnal, ale pak proti ní protestoval. Pravicový Duka nemorální moci požehnal a prozatím s ní aktivně spolupracuje nastolením symbolické účinnosti dané přímo od svého arcibiskupského stolce, čili ex cathedra. Tolik parafráze pro nás zajímavých bodů studie, kterou si můžete přečíst celou zde. Dnes již víme, že katedrální inscenace v režii Hradu a Pražského arcibiskupského paláce posvětila dějinnou fikci, která nemá oporu v reálném průběhu historie. Ježíš měl pro tyto věci pochopení: „Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7, 26‒27) Mýtus dějinné fikce padl, klauzovština se stala politickou nadávkou, ODS s TOP09 kráčejí s nakradeným do politického zásvětí. Katolíkům druhé a třetí skupiny (viz 1. část analýzy) vznikl problém. Kde vzít a nekrást? Myslím tím nikoliv partajní peníze, ale res gestae. Tak totiž Římané nazývali zakladatelské činy, které bylo nutno opatrovat pro další 8

generace. Jejich význam musel růst, a proto byl tradován pomocí religiózního spojení s počátkem. Kardinál Duka vsadil na hodně špatného koně. Tento reprezentant druhé skupiny věřících byl ve své preferenční volbě pro vlivné a bohaté zcela konzistentní. Krize náboženství a autority spojená s listopadem 1989 je nyní zcela jasná. Pro druhou skupinu se žádný počátek ve smyslu demokratické res gesta nekonal, a ani nemohl konat. Tato církevní parta vsadila na zloděje, které Havel ještě jako prezident odsoudil ve slavném Rudolfinském projevu dne 9. prosince 1997. Církev svou preferenční volbou pro privatizátory a zloděje vsadila na 17. listopad jako na začátek nikoliv procesu demokratizace, ale procesu privatizace. A to dokazuje slovem i skutkem až dodnes. Její iniciativa (od latinského initium, tj. počátek) vzhledem k listopadu 1989 se týká moci a peněz. Tím pádem se nebylo možno iniciativně spojit s ničím solidním, a tak nebylo ani co tradovat, kromě vazby na politickou moc, na privatizační peníze, či na restituční majetky. Jenže to není zrovna ta skála, o níž mluvil výše citovaný laik a Boží syn Jošua. První skupina je spojená s listopadem jako demokratickým počátkem řádu a práva, a celkem kvalitně. Nikdy nezradila nosné ideje společnosti, a všichni to ví. Jenže tato malá disidentská skupina je v církvi i ve společnosti bez reálného vlivu, a to také všichni vědí. Druhá skupina není malá, peníze a moc jí nechybí, ale má problém, velký problém. Odborně řečeno: pletla koše s baňama, načež jim toto mytologické dílo spadlo z pražského hradního nebe na zem. Jeho pád byl spíše nevelký, protože jsme v Česku, a ne v Ježíšových časech Izraele před židovskou válkou a před zničením Jeruzalémského chrámu roku 70. Ale co není, to může být. Navíc mnohé věřící probral ze spánku politický a mediální tanec Václava Klause kolem lebky svatého Václava během hlavní mše ve staré Boleslavi památného mytologického dne 28. září 2011. Klaus svatováclavskou ideu zavraždil podruhé, tentokrát za ochotné asistence arcibiskupa Duky. Tím skončil definitivně první a zatím poslední hierarchický pokus o vytvoření zakládajícího mýtu české státnosti napojeného na 17. listopad 1989. K tomu jsem psal článek Zažije naše katolická církev 17. listopad? Jak je vidět, otazník je na místě i dnes. Článek komentuje tři petice katolických laiků, které se objevily před a po tomto památném datu. Solidarita otřesených, o níž jsem se zmiňoval v úvodu, konečně začala přinášet své ovoce. A končil bych opět citací z výše uvedeného článku. Nyní, během pontifikátu papeže Františka, už nemám, co víc bych k tomu řekl. 9

„Církev nežije ve vzduchoprázdnu, to se může zdát jen ze zamlžených oken arcibiskupských paláců či biskupských rezidencí. Věřící včetně biskupů tvoří občanskou část společnosti s volebními právy a s politickou odpovědností. Pak je jasné, že o této odpovědnosti se musí vést veřejná a trvalá diskuze. Závažná politická a společenská rozhodnutí nedělají biskupové na základě toho, že se jim osobně líbí Topka, nebo ODS, či Klaus, a že nemají rádi socany či komunisty. Dokonce nejde primárně ani o to, že mají pro církev vyjednat prachy a majetek, který jí kdysi nějak patřil. A ani nejde o to, že je třeba s mocnými, dříve s komunisty a nyní s těmi novými, demagogicky a demokraticky zvolenými mocipány, tak zvaně "nějak" vyjít. Biskupové jednají v politických věcech podle lajny uložené sociálním učením a jejich vlastní politickou prozíravostí, která musí zásadním způsobem respektovat právo a spravedlnost.“

Tolik k náboženství, čili k Desateru, o němž jsme mluvili na začátku druhé části. Hospodin tudy zkrátka v listopadu 1989 prošel, ale voliči chtěli všechno možné, jen ne pořádek a právo. A tak dnes máme jen málo z toho mála, které zbylo, a k tomu nám všem chybí od samého počátku téměř nikým nehledaný pořádek a právo. Proto lidé otočili záda k demokracii a volí Babiše, jehož pevná oligarchická ruka zabezpečí aspoň ten chleba a pořádek, viz rozbor voleb 2014 (Volby 2014: přechod ke korporativní vládě jednoho vůdce).

Spojení se zakládající událostí české státnosti by

vyžadovalo širokou církevní diskuzi. A navíc po 25-ti letech už do toho má co mluvit nová generace, která vyrostla v polistopadovém režimu a nese přímé důsledky naší společenské a církevní prohry dané od listopadu 1989. Strašit tyto mladé nějakými bájnými předlistopadovými komunisty už nemá smysl. Máme jim ukázat, proč se vyplatí žít v námi založené a budované demokracii, která volně, svobodně a odpovědně diskutuje o vážných společenských tématech. Jenže to si u nás v církvi (a už ani ve společnosti) nemůžeme dovolit, protože jsme právě restituovali a je třeba imperativně udržovat tzv. „pořádek a klid“. Běží totiž boj proti terorismu, ergo boj za mír vedený lokálními válkami a globálním odposlechem. Takže demokracie zase chvíli počká, což jednomu procentu světové oligarchické nomenklatury nijak nevadí. Jestli nám, starším, to něco předlistopadového připomíná, tak je to podobnost zcela náhodná.

10

Církev po sametu III. Vztah polistopadové církve a víry Matoušovo evangelium píše k našemu tématu toto: „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.“ (Mt 14,25‒26) Ježíš šel k apoštolům po moři a v bouři, protože se nechtěl zdržovat plaváním v moři a v bouři. Apoštolům se z toho rozklepala kolena, protože neměli víru. Jejich solidarita byla dána strachem, nikoliv prohlédnutím jejich existenciální situace. A kdo by také víru měl, když byla bouře, a oni asi neuměli plavat. Církev v hierarchickém podání dnes asi také nemá moc víry, protože má strach ze všech a ze všeho, dokonce i z vlastních angažovaných věřících. Plavat možná umí, ale určitě to nebude riskovat. Tím vznikla nová solidarita ve strachu a v obavách. A mnozí hierarchové se bojí aktivistů a demokratů z první skupiny, viz první část úvah. A těch se možná bojí nejvíc ze všeho, což také nijak nepřekvapuje, viz druhá část úvah. 1. Víra a znamení času Ve třetí části se máme zamyslet nad čtením znamení času, která by vedla a orientovala víru. Pokud víra existuje, tak musí vytvářet společenství, které je otřeseno pozitivně, zázrakem vzkříšení. Kdo čte kázání na umlaufovinách tak ví, že pro mne víra a náboženství nejsou totéž. Možná a hlavně proto, že Ježíše ukřižovali všichni hlavní náboženští představitelé Izraele, a to po celonočním rokování tehdejší židovské chrámové konference. Omyl byl vyloučen a Ježíš byl ukřižován jako rouhač, po zralé úvaze a po demokraticky provedeném hlasování. Protože vstal z mrtvých a založil církev, tak je jasné, že musí být nějaký rozdíl mezi postojem náboženství a postojem víry. To první na to druhé nemá, a to druhé se o to první moc nezajímá. Obojí ukazuje příklad Ježíše v evangeliích. K víře patří prorocké vidění současnosti dané skrze správnou četbu znamení doby. Jenže to poznají až další generace, že někdo uměl číst. Starý i Nový zákon k tomu smutně dodává, že to většinou bylo pro náboženství již pozdě a že hlavní kultovní stánek židovstva byl poprvé a podruhé zcela zničen. Náboženství je tedy na víru nějak fatálně odkázáno, a fatálně víře nerozumí. Víra zase umí číst znamení doby, ale s náboženstvím moc nekomunikuje. A když to přece jen zkusí, tak to většinou dopadne konfliktně. Pak ale někdo takový nebo taková musí být, kdo to alespoň veřejně zkouší a pak publikuje na webu. Soukromě si každý může dělat, co chce. Církev však existuje jako společenství, a veřejně také 11

hlásá zvěst víry. Smůla je hlavně v tom, že dnes je proroků celkem dost a ve všech částech politického i církevního spektra. Tím pádem mezi nimi musí i být i velká kupa falešných kecálistů. To je také jasné, protože z Bible víme, že těch pravých proroků vždy bylo jako šafránu. Stejně jako za časů prvního obléhání Jeruzaléma (přečtěte si hezkou historku u Jeremiáše 28,1-17), i tuto pilnou ideologickou partu živí církevní i vládní dotace, a dnes hlavně EU-dotace. Proto je tyto falešné borce v médiích dost slyšet. Opět haraší hlavně ve veřejnoprávních a v církevních médiích. Zmíněné veřejné dotace a privátní pud sebezáchovy řídí jejich činnost pro blaho národa. Dalším ukazatelem víry je způsob, jak a komu se Ježíš zjevuje po zmrtvýchvstání. Psal jsem v jednom kázání, že se nejprve zjevil ženám, ale jejich svědectví mělo v patriarchální společnosti hodnotu mluvícího papouška. Pak s tím přišli dva učedníci z Emauz. Ale jejich svědectví mělo hodnotu až ve výsledném součtu individuálních zjevení konaných na všechny strany. Centrální církev shromážděná tehdy v jednom bytě potřebovala naprosto nejrůznější doklady o zmrtvýchvstání. Jeden důkaz by nevytvořil dostatečnou záruku, a navíc by si jej přivlastnila nějaká skupina jako duchovní monopol. Cesta víry tehdy zásadně rozkolísala tehdejší náboženskou instituci a donutila jedenáctku apoštolů myslet a rozlišovat. Moc jim to nešlo, proto se jim nakonec musel Ježíš zjevit osobně. Obojí, myšlení a rozlišování, se v církvi moc nedělá, protože je třeba sloužit mše a opravovat. Víra říká, že se něco děje na periferii našeho zájmu, kde už probíhá vzkříšení. Ale náboženské centrum apoštolů a jejich biskupských následovníků je ovládané strachem a rokuje za zavřenými dveřmi. Proto o dění na periferii nic neví. Proto musí být tato zjevení podávána různým způsobem a často, aby se centrální církev probrala z dogmatického a ideologického spánku, který podle jednoho kapriciózního malíře plodí můry. Dění na společenské periferii má tedy klíčový význam pro správnou četbu znamení doby. Nelze vidět tajemný růst světa bez osobní angažovanosti za budoucnost světa a za růst dobra. Takoví lidé dokážou vycítit drobné změny, které oznamují počátek něčeho nového. Proto se vraťme ke zmíněným třem skupinám konfrontovaným s poselstvím 17. listopadu a k jejich víře. Jaká solidarita otřesených zde vzniká, a proč? 2. Víra a periferie První skupina je na tom nejlépe z mnoha důvodů. Jednak uměla úspěšně rozpoznat znamení už dříve, proto stála od samého začátku u dějinné změny. Za druhé, nyní jsou na periferii 12

zájmu a dění, kam je poslali vítězové druhé skupiny. Tím mají čas a možnost vidět nové věci přímo v okamžiku jejich vzniku. Za třetí, sami jsou většinou stále aktivní a nové věci připravují tím, že ve veřejném prostoru svobodně jednají. Alespoň do té doby, dokud je zase nezavřou nebo neinternují v zájmu ostatních pokojných občanů-mírotvorců, držitelů platební a věrnostní karty. A chudí jsou dostatečně, což jim také pomáhá ve správném rozlišování. Budoucnost pro první skupinu by tu byla, ale na druhé straně je jich (zase) málo, jsou roztříštění ideově i personálně, vládnou mezi nimi animozity dlouhého data, mladí na ně kašlou a nabíjí platební kartu někde v EU na pracovním a studijním pobytu. Navíc dnes musí bojovat o živobytí tak intenzivně, jak to nikdy předtím za komunismu nebylo třeba. A nemají jednoho výrazného společného nepřítele, který by je sjednotil. Takže mohou být rádi, že se nad nimi občas slituje ta druhá, bezohledná a prodejná parta a pustí je do jejich telky, třeba někdy po půlnoci. Ale třeba si pomůžou jako vždy a v rámci nové solidarity otřesených vytvoří zase o něco kvalitnější TV-samizdat na úrovni americké nevládní Democracy Now! Druhá parta má jen jeden problém: zůstat u vesla a u nakradeného či vydělaného, ať se děje, co se děje. Nový společenský a církevní establišment by byl otřesený, kdyby se něco zásadně změnilo. Proto musí pilně číst znamení času a včas se obrátit třeba i na pětníku, když to musí být. Na otřesy doby je třeba pružně reagovat, a je třeba vracet věci do normálu. Tato četba znamení času je řízena pudem sebezáchovy. To znamená, že tito lidé nikdy nebyli, nejsou, a nebudou svobodní. Zato jsou a budou bohatí a mocní, to už holt patří k rozlišování místa u koryt. Někde leží hranice kompromisu, kdy se z této skupiny vydělují Nikodémové. Jdou v noci za Ježíšem a říkají mu, že má asi pravdu, ale že teď na to není doba. Zato ho hezky pochovají i s voňavkami v extra hrobě, protože na to mají. Tato skupina si u nás musí řešit základní dilema spojené s listopadem 1989. K moci, vlivu a penězům v tzv. „demokracii“ se dostali kvůli tomu, že někdo z první skupiny dlouhodobě nasadil krk za společné hodnoty. Někdo musel demokracii s rizikem vybudovat, a nyní ji za podobného rizika brání. Na to oni nemají čas, protože čas jsou peníze a moc. A společné hodnoty nikdy neuznávají, protože je vytunelovali, a tím je proměnili v osobní majetek. Ale ze zakládajícího činu první skupiny žijí, protože na dobyté svobodě a demokracii parazitují, společensky a ekonomicky. Pak jsou pro ně jen dvě možnosti. Buď tato parta v rozhodujícím momentu skrze úsilí první skupiny finančně a mocensky podpoří demokracii, a tím se přidá na stranu solidarity otřesených. Nebo svou nečinností nechá vzejít oligarchický fašismus a diktaturu. A ten tuto skupinu 13

pochopitelně zničí, protože je nažene do lokální či do globální války pro zájmy jednoho procenta. Pokud tomu nechtějí věřit, ať se dnes podívají za hranice, na válečné dění v Ukrajině, v Iráku, v Libyi, či v Sýrii. Třetí skupinu jsme popsali v první části jako kanónenfutr druhé party. Tito až po uši zadlužení lidé nyní urputně bojují o živobytí a o existenční záchranu svých rodin. Na hlouposti druhé a první party nemají čas. A pokud čas mají, tak se podívají na telku a jdou v neděli do kostela. Jo, a také musí na akce s předraženým zbožím v supermarketech, což také něco stojí, čas i peníze. Druhá skupina si na rozdíl od této uhoněné party žije jako prase v žitě. Proto má čas na dělání politiky a na podobné hlouposti, které jim vydělaly miliardy, a tak zničily a zotročily tuto třetí, apolitickou skupinu. Pro třetí partu platí vzhledem k listopadu stejné dilema volby mezi demokracií a fašismem. Ale na rozdíl od druhé skupiny jsou na tom mnohem lépe vzhledem k základní volbě. Jsou už sami na periferii společenského a politického života. A na otřesy mají dobrá tykadla. Protože šli jako první v listopadu 1989 zvonit klíči, tak se mohou i nyní snadno spojit s první skupinou, která je na tom ekonomicky dost podobně. 3. Závěr Pouze první a třetí skupina žije na periferii, kde se děje akt víry ve vzkříšení, víry v autentické možnosti svobodného občanského života. Tam je solidarita otřesených reálnou skutečností dějin. Naštěstí pro první skupinu se třetí skupina díky (nikoliv vinou) neoliberalismu v posledních letech masivně rozšiřuje, protože do ní padá celá zchudlá střední třída a živnostníci. Pak bude na planetě existenciální volba mezi jedním procentem populace a mezi zbytkem obecního lidu, což snad bude už dost na očích. Pokud ovšem do té doby nezničíme i planetu. Nebo pokud nám jedno procento totálně nevypere mozky za pomoci svých mediálních a ideových patolízalů, které si koupilo a kupuje kvůli jejich zbytnělému pudu sebezáchovy. Také se v této planetou otřásající volbě mezi jedním procentem a mezi zbytkem světa bude lámat osud náboženství a víry. Historicky viděno, náboženství se vždy hodilo k manipulaci davu skrze elity. Opium lidu nebo opium intelektuálů, k tomu je náboženství zneužitelné vždy, ale skutečná, otřásající víra, ta nikdy. Proto víra, na rozdíl od náboženství, mnohým vadí. Václav Umlauf Liberec, listopad 2014 14