Církev adventistů sedmého dne, její majetek a úloha státní moci v majetkových poměrech za komunistického režimu První adventisté sedmého dne se usadili na území dnešní České republiky v devadesátých letech 19. století, na Slovensku započaly misijní práce až počátkem 20. století. Jako státem neuznaná konfese neměl adventizmus sedmého dne za Rakouska-Uherska příliš volné ruce k působení, pořádání přednášek a jiné misijní aktivity byly problematické. To se změnilo až po právním zastřešení církve na základě spolkového zákona a Církev adventistů sedmého dne mohla v rámci Habsburské monarchie i později za Československé republiky více méně nerušeně působit. S počtem členů církve rostly i nároky na shromažďovací a bohoslužebné prostory a církevní spolky se stávají držitelem nemovitostí. V době druhé světové války vlastnil spolek Českomoravská (před a po válce Československá) jednota adventistů sedmého dne na území dnešní České republiky již 17 budov (Brno, Praha, Budějice, Jablůnka, Olomouc, M.Ostrava, Pardubice, Srbce, Jablonec, Ústí, Vrchlabí, Lazy, Návsí, Petřvald, Šumberk, Č.Těšín, Vojkovice), dva stavební pozemky (Frenštát, Hluboká) a další nemovitosti se jí navrátily po opětovném připojení pohraničních oblastí po konci druhé světové války. V poválečné
době
zaznamenává
Církev
adventistů
sedmého
dne
v Československu překotný početní nárůst členů církve. Během několika let se počet členů Církve zdvojnásobil, stejně jako se znásobily příjmy do církevního rozpočtu. Roste výrazně stavební činnost církve a častější jsou také nákupy nemovitostí. Celkový rozvoj se projevil také nejdynamičtějším růstem kazatelského sboru v celé republice. V roce 1950 se stala Církev adventistů sedmého dne církví se čtvrtým nejvyšším počtem duchovních v českých zemích. Jedním z největších nákupů bylo zakoupení rozsáhlého pozemku pro církevní seminář v Praze - Krči, kde mělo být za podpory peněz z Generální konference vybudo1
váno také církevní sanatorium. Tento plán však již státní správa za nového režimu zarazila. Církevní zákony Obrysy tzv. církevních zákonů (tj. zákon č. 217/49 Sb. „Zákon, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní“ a zákon č. 218/49 Sb. „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností“ - podstatné části druhého zákona byly zrušeny v roce 1990, zůstala hospodářská podpora církví.) vznikly v představách Komunistické strany Československa (KSČ) již na jaře 1948, dlouho však jejich realizaci bránilo vyjednávání s Římsko-katolickou církví o jejím zásadním nastavení k novému režimu. Když nedošlo mezi Pražskou arcidiecézí a KSČ k dohodě a v polovině roku 1949 přešly vzájemné vztahy v otevřený konflikt, byly tyto zákony v říjnu 1949 prosazeny bez ohledu na dohodu s katolickou hierarchií. O církevních zákonech bylo jednáno zvlášť také s Československou církví (dnes
s přízviskem
„husitská“)
a
s československými
evangelíky:
s Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) a slovenskými luterány i reformovanými. Schůzky se zástupci těchto církví měly zpočátku v roce 1948 charakter jednání o konečné podobě zákonů. Když však evangelíci tyto zákony zamítli a vyslovili se pro zachování dosavadní dotační podpory státem uznaných církví, byli v létě roku 1949 postaveni před volbu buď zákony přijmout nebo se vzdát jakékoliv finanční podpory státu a fungovat mimo systém státem uznaných církví. Za takovéhoto stavu se českoslovenští evangelíci rozhodli zákony přijmout, do konečného znění zákona, popřípadě prováděcích vládních vyhlášek, se nepodařilo ze strany církví prosadit žádné podstatné změny. Církve byly zároveň chlácholeny sliby ze strany státních a stranických představitelů, především Alexeje Čepičky, zaručující církvím vnitřní svobodu, slib však v budoucnu nebyl dodržen. 2
Před realitu nových církevních zákonů byly postaveny také tzv. svobodné církve, které byly zvyklé na úplné oddělení církve od státu a jejich financování bylo na státu nezávislé, mezi nimi i českoslovenští adventisté. Jednání s nimi se odehrálo až den před schválením zákonů ve sněmovně a bylo spíše informativní schůzkou než jednáním. Protesty zástupců církve, mezi nimiž byl také předseda Církve adventistů sedmého dne (CASD) Josef Doubravský, neměly žádný efekt a od roku 1949, důsledněji pak od provedení systematizace sborů svobodných církví v roce 1951, jsou i tyto církve financovány ze státního rozpočtu. Tento krok byl ze strany státu a KSČ vnímán jako bod důležitý v otázce hospodářské kontroly a vyššího vlivu na církve. 1 Znárodnění Církevní zákony samotné nijak nesouvisely nijak se zabavením majetku. Důvodová zpráva zákona č. 218/49 Sb. se tomuto tématu nevěnuje, hovoří se zde naopak o tom, že finanční zajištění církví a duchovních umožní skutečnou, tedy i hospodářskou, rovnoprávnost a osvobodí církve ze zastaralých feudálních a kapitalistických poměrů. Zároveň se zdůrazňuje, že když se stát postará o hospodářské zabezpečení církví, budou mít tyto více prostoru pro zaměření se na své poslání náboženské a mravní. Teprve později (a někdy i dnes) se objevují argumenty, že převzetí financování církví a náboženských společností státem má církvím nahradit znárodněný majetek. V době vzniku těchto legislativních opatření však takovouto argumentaci nezaznamenáváme, jedná se toliko o akt zajištění hospodářské kontroly režimu nad církvemi a náboženskými společnostmi. Znárodnění se dělo jinými legislativními akty.
1
To se v budoucnu ukázalo jako mylné: v roce 1956, v době velkých hospodářských obtíží země, byly opět povoleny tři dříve zakázané denominace: CASD, Křesťanské sbory a Novoapoštolská církev, s tím, že nebudou od státu požadovat dotace, v roce 1989 pak byla obdobně povolena Apoštolská církve. U těchto církví byla kontrola docílena administrativním dohledem nad rozpočtem církve.
3
Při znárodnění byl CASD odejmut majetek, který v celkovém objemu zestátněného majetku představuje největší část – totiž pozemek v Praze – Krči o rozloze 92 774 m2, zakoupený v srpnu 1947. Po únoru 1948 došlo k odebrání větší části tohoto majetku do státního užívání, totiž zemědělského velkostatku, který měl původně sloužit jako hospodářské zázemí pro vybudovanou školu a plánované sanatorium. Jednání o tomto majetku probíhalo v několika etapách od 8. dubna 1948 až do 7. dubna 1952, kdy bylo státem rozhodnuto o předání většiny zemědělské půdy pozemku v Praze – Krči a živého inventáře do správy Zemědělského podniku hl. m. Prahy. Stát církev finančně odškodnil pouze za živý inventář a to ještě za úředně určenou cenu. Definitivně byl pak majetek soudně převeden do vlastnictví státu v roce 1956, těsně před obnovení církve, tak aby na něj nevznikl ze strany církve právní nárok. Tento pozemek se nachází na dnes velmi lukrativním místě naproti Thomayerovy nemocnice a je z větší části již zastavěn. V lokalitě by se mělo v roce 2010 navíc začít se stavbou prvního úseku metra trasy D, takže cena tohoto pozemku stále roste. Celková cena pozemku by se tak mohla pohybovat od jedné do dvou miliard Kč či více, podle toho jak by se dnes podařilo pozemek prodat. Je potřeba také poznamenat, že u Církve adventistů sedmého dne nebyly ztráty v důsledku znárodnění a pozemkové reformy kompenzovány na základě zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. Jednou z podmínek obnovení Církve v roce 1956 bylo, že si bude sama platit své kazatele a také stavby a vydržování bohoslužebných prostor se zpravidla muselo obejít bez státních dotací. Je však třeba ještě jednou zdůraznit, že tento zákon se znárodnění přímo nesouvisí, i když se někdy peníze vyplacené státem církvím dávají do protiváhy k ceně zestátněného majetku.
4
Zákaz církve V den pozastavení činnosti CASD, 1. října 1952, byl vedoucím představitelům církve předložen k podpisu soupis jmění církve, který byl sestaven na základě dokumentů vyžádaných v posledních měsících před zákazem církve. Majetek byl předběžně vyčíslen na více něž 32 milionů korun. V soupisu majetku nejsou uvedeny (až na tři výjimky) inventáře bohoslužebných církevních objektů a je navíc veden v pořizovací ceně nemovitostí, což je účetní trik, jak cenu nemovitostí snížit. Jejich skutečná cena se již v roce zákazu činnosti církve pohybovala nejméně na desetinásobku uvedené ceny, jak přiznávají i tajné interní materiál Státního úřadu pro věci církevní, který pozastavení činnosti církve prosadil a následně řídil. Ve výčtu figurují tyto nemovitosti na území dnešní České republiky: Praha –Londýnská, Praha – Nad olšinami, Praha - Zálesí, Praha - Náměstí brigádníků, České Budějovice – Zátkova, Kladno – Balcarova, Ústí nad Labem – Masarykova, Jablonec n. Nisou – Petra Bezruče, Rokytnice n. Jizerou –Rokytno, Hradec Králové – Labská, Pardubice – Karlova, Brno – Střední, Olomouc – Na šibeníku, Přerov – Kopaniny, Ostrava- Mariánské Hory, Ostrava –Nemocniční, Ostrava – Matiční, Ostrava č.p. 519, Třinec – Lipová, Český Těšín – U modlitebny, Petřvald, Prostřední Suchá, Komorní Lhotka, Návsí, Frýdek, Vojkovice, Gottwaldov, Holešov, Jablůnka, Hluboká, Srbce, Horní Cerekev. Některé z nemovitostí byly vráceny, část z toho ve špatném stavu či s věcným břemenem. Odhadní dnešní cena nevráceného majetku se pohybuje mezi 200 a 300 miliony Kč. Škody vzniklé devastací majetku nebyly církví vyčísleny a nárokovány. Formulace samotného rozhodnutí politického sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa ze srpna 1952 o zastavení činnosti CSAD, mluví o tom, že majetek má být předán k užívání jiným církvím či veřejným institucím. V rozhodnutí o opětovném povolení církve z listopadu 1955 5
však mluví o tom, že majetek propadl státu, což museli v létě 1956 odsouhlasit také zástupci budoucího vedení církve. Toto politické rozhodnutí pak bylo uskutečněno několika legislativními akty, u pozemku v Praze – Krči to bylo soudní rozhodnutí, u ostatního nemovitého majetku to bylo na základě argumentace o „majetku bez pána“, který propadl státu. Toto definitivní administrativní rozhodnutí vydalo v únoru 1958 ministerstvo školství a kultury s tím, že odnětím státního souhlasu církvi, majetek propadl státu. Stojí za zmínku, že předběžné dobrozdání Generální prokuratury k podnětu CASD na rehabilitaci církve a navrácení majetku z roku 1969 uvádí, že akt pozastavení činnosti církve byl zřejmě mimo rámec soudobé legislativy. CASD a státní platy Spolu s ostatními svobodnými církvemi, také CASD byla po roce 1949 nucena přijmout státní platy. Ty byly vypláceny Národními výbory přímo duchovním a existuje o nich dostatek dokladů jak ve státních archivech, tak i v účetnictví církve. Toto období však trvalo pouze do zákazu církve. V archívech nenalezneme doklady o tom, nakolik a jak se s tím církev vyrovnávala. Pamětníci si na tuto skutečnost příliš nevzpomínají, zaznamenáváme také vzpomínku na to, že tyto platy kazatelé opět odevzdávali vedení církve a to je podle potřeby opět přerozdělovalo. To však není možno ani potvrdit ani vyvrátit, faktem zůstává, že během tohoto krátkého období byli kazatelé placeni státem. Po povolení církve byl placen přímo státem pouze předseda a tajemník církve, což zcela naplňovalo motivační funkci státních platů na vedoucí administrátory církve. Prvek, který však ve státním financování církve zůstal a kterým se stát pokoušel udržet vliv na duchovní bylo vyplácení tzv. „mimořádných odměn“ duchovním. Toto odměňování „pokrokových duchovních“ (tedy těch z pohledu státu loajálních) bylo zavedenou praxí již od roku 1949. Od roku 1953 byly tyto 6
odměny také vypláceny takovým způsobem, aby se nemusely zdanit a byly tak účetně utajené. Tyto výkonnostní odměny jsou podle interních státních materiálů „účinným politickým prostředkem při kádrové práci. Jejich výše se neřídí nikdy podle množství pastorační činnosti duchovního, nýbrž podle jeho kádrové kvalifikace.“ V seznamu Sekretariátu pro věci církevní se pravidelně nachází také adventističtí administrátoři. Např. v prvním pololetí roku 1987 je částka poukázaná předsedům a tajemníkům jednotlivých sdružení a Unie CASD vyšší než částka určená představitelům mnohonásobně početnější Českobratrské církve evangelické. Finanční výpomoc však dostávali i někteří kazatelé. Dnes někteří administrátoři vyplácení a přijímání těchto odměn popírají, zatím co jiní je připouštějí 2 . O výši poskytnutých odměn a jejich užití tak lze spekulovat, o vyplácení odměn samotných však nikoliv. Dodejme, že vyplácení těchto odměn nebylo vždy jen odměnou za loajalitu, ale také snahou si loajalitu ze stranu státu a KSČ vysloužit, což ne vždy muselo vést k zamýšlenému cíli. V období komunizmu také církev přijímala peníze, které byly vypláceny v souvislosti s mírovou činností církví. Také tyto prostředky byly spíše odměnou za tuto činnost než reálným vyčíslení nákladů v souvislosti s touto činností, celkový objem těchto prostředků je však v rámci financování CASD zcela zanedbatelný. Hlavním finančním kontrolním prvkem církevních zákonů však představovalo schvalování veškerého hospodaření, které bylo zásadním způsobem rozhodování o církevních penězích. V tomto ohledu CASD netvořila mezi československými církvemi výjimku. Tento prvek kontroly významně nabourával možnosti finanční nezávislosti na státu, neboť i nakládání s penězi vybranými od členů vyžadovalo státního souhlasu.
2
viz Advent 2009/1.
7
Dopad státního financování na výběr desátků v církvi Přímý dopad částečného státního financování duchovních církve na efektivitu výběru desátků v CASD v minulosti vysledovat nelze. Je však zcela patrná souvislost mezi výběrem desátků a sporem v církvi ohledně tzv. „školské otázky“. Státní orgány v tomto sporu prosadily do vedoucích pozic ty kazatele, kteří byli ochotni posílat své děti v sobotu do školy a prosazovat v církvi tento přístup. Stejně tak ti kazatelé, kteří své děti neposílali v sobotu do školy, přišli o státní souhlas k duchovenské činnosti a nemohli vykonávat své povolání. V tomto období je patrná stagnace výběru desátků v církvi. To že, poměrně velká část církve v tomto období desátky v plné výši neplatila, či přesunula tyto své dary do sborového účetnictví, je také patrné z nárůstu výběru po ukončení tohoto sporu v roce 1968. Také obnovující konference sdružení v tomto roce ve svých výzvách vyzývají k placení desátků. Lze tedy konstatovat, že zásadní celo-církevní kontroverze v církvi se projevují také na desátkové disciplíně v církvi a odpírání desátku v takových případech nabývá formy pasivní resistence vůči rozhodnutím vedení církve, které nemá u členstva podporu. Pravděpodobnost, že nastane taková situace v demokratickém systému, který má standardní možnosti vyjádření opozičního názoru, je však patrně malá. 3
Výbě r de sátků v Čsl. unii CASD 1957-1970 8 000 000,00 6 000 000,00 4 000 000,00 2 000 000,00 0,00 1957
1959
1961
3
1963
1965
1967 1969
K tabulce dodejme, že nebyla upravena o nárůst průměrné mzdy, který by stagnaci výběru desátků proměnil v propad. I když se např. v letech 1958 až 1967 vybralo téměř stejně či jen nepatrně více, průměrné mzdy v tomto období vzrostly o téměř 25%. Propad by byl ještě výraznější, pokud bychom přepočítali částku na jednoho člena, neboť v těchto letech došlo k početnímu nárůstu členů CASD.
8
V této souvislosti není bez zajímavosti porovnání výběru peněz u lidových církví po roce 1949, kdy začaly být náklady církví na duchovní plně financovány ze státního rozpočtu. V případě Českobratrské církve evangelické, která je nejpočetnější evangelickou církví v českých zemích vypovídají statistická data o tom, že žádný podstatný pokles ve finanční obětavosti členstva po vydání církevních zákonů, s výjimkou roku prvního – 1950, nenastal. Na podzim roku 1957 si nechal poradní odbor hospodářský při synodní radě Českobratrské církve evangelické vypracovat materiál o vývoji trendu této tématiky za posledních deset let, který dochází k závěru, že finanční obětavost členstva i přes vydání církevních zákonů roste. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že statistická data vypovídají o patrnému poklesu finanční obětavosti členstva od roku 1958 a to samozřejmě v přepočtu na jednoho člena, nikoliv jen v absolutních hodnotách. Statistická data ve zprávě ČCE navíc počítají jen s absolutním výběrem dávek a nezapočítají růst reálných mezd. Upravíme-li částku příspěvku připadající na jednoho člena k poměru k průměrné mzdě v republice, výsledek dat je posunut. Při této korekci dat zjistíme, že v průběhu 50.let je nárůst velmi mírný či stagnující (dokonce ani zmíněný rok 1950 nijak nevybočuje z trendu) a propad výběru finančních příspěvku je pak o to více výraznější na přelomu let 50. a 60. – pokles se pohybuje okolo 20%. Obecně lze tedy konstatovat, že efekt poklesu výběru finančních prostředků v ČCE nastal až 10 let po zavedení státních platů duchovním. Než však z daného trendu budeme cokoliv vyvozovat, je třeba podtrhnout otázku, zda jsou trendy 50. a 60. let dvacátého století srovnatelné s trendy jiných období. Stejně jako je možné pochybovat o přenositelnosti trendu z lidové církve jako je ČCE do prostředí svobodných církví. V poklesu výběru příspěvků u ČCE také sehrála svou (těžko měřitelnou) roli řada jiných faktorů: nástup postmoderní konzumní společnosti v Evropě v 60. letech, celkové přehodnocování postojů k tradičním autoritám v této době, zostření proticírkevní agitace v ČSR po roce 1958, dorůstání první generace, která prošla „materialistickou“ výchovou atd. Tyto údaje z let 9
padesátých a šedesátých 20. století jsou však jediná dostupná statistická data ohledně vývoje výběru finančních darů po zavedení státních platů duchovních a přes výše uvedené výhrady je tento trend tím jediným, čeho se lze chytit.
Jiří Piškula
Práce vychází z archivních pramenů, jejich odkaz je možno na požádání dodat. Metodika výpočtu ceny zabaveného majetku je podrobně uvedena v materiálu „Seznam pohledávek Církve adventistů sedmého dne vůči státu“, který si nechala vypracovat Čsl. unie CASD. Zde je kromě archivních odkazů také několik příloh obsahující např.: kupní smlouvu pozemku v Praze – Krči, výpis z pozemkové knihy a administrativní dohoda o převedení k témuž pozemku, soupis zabaveného církevního jmění z října 1952, znalecké posudky a.j.
10
