Cikáni Romové v československém právním řádu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Cikáni – Romové v československém právním řádu Bakalářská práce

Autor:

Lukáš Horčička Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Litoměřicích dne 5. 4. 2012

Lukáš Horčička

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. PhDr. Renému Petrášovi , Ph.D. za cenné připomínky, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

Anotace

Bakalářská práce se zabývá právním postavením Cikánů – Romů v československém právním řádu. V souvislosti s nedávnou situací v České republice a vyvolanými incidenty nepřizpůsobivých občanů je vidět, ţe je tato problematika stále velmi aktuální. První část práce se zabývá historií Romů z obecného hlediska. Další část práce je jiţ zaměřená na právní postavení Cikánů – Romů v československém právním řádu, zejména jsem se snaţil popsat dva významné zákony týkající se této etnické skupiny a to zákon č. 117/1927 SB.z.n. o potulných cikánech a zákon č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob. Závěrem práce jsem se zabýval právním postavením Cikánů – Romů v období komunismu.

Klíčová slova: Cikán, Rom, majorita, asimilace

Annotation

My dissertation topic is a legal status of gypsies – Romanies in a Czechoslovakia legal code. It is evident in a connection with recent events in the Czech Republic and with provoked incident sof asociál Citizen that these problems are still very topical. The first part of this dissertation is concentrated on a Romany history from the point of the general view. The next part is concentrated on a legal status of gypsies – Romanies in a Czechoslovakia legal code particularly I try to describe two important laws related to this ohnic group, namely the law of wandering gypsies No.117/1927 in Czechoslovakia statute book and the law of a permanent settle of wandering persons No. 74/1958 in Czech statute book. In the end I apply mysem to a legal status of gypsies – Romanies in period of communism.

Key words: gypsy, Romany, majority, assimilation

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1. POJEM CIKÁN A ROM ..................................................................................................... 8 1.1. OZNAČENÍ CIKÁN.............................................................................................................. 8 1.2. OZNAČENÍ ROM ................................................................................................................ 8 2. PŘEHLED DĚJIN ROMŮ DO OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY .................................... 9 2.1. PŮVOD ROMŮ ................................................................................................................... 9 2.2 PŘÍCHOD ROMŮ DO EVROPY .............................................................................................. 9 2.3. ROMOVÉ NA NAŠEM ÚZEMÍ ............................................................................................. 10 2.4. ROMOVÉ PO ROCE 1700................................................................................................... 11 2.5. ROMOVÉ ZA RAKOUSKA-UHERSKA................................................................................. 12 3. CIKÁNI – ROMOVÉ V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU PŘED ROKEM 1945 .......................................................................................................................................... 14 3.1. SITUACE ZA PRVNÍ REPUBLIKY ........................................................................................ 14 3.2. ZÁKON ČÍSLO 117/1927 SB. O POTULNÝCH CIKÁNECH ................................................... 16 3.3. ROMOVÉ V PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA ............................................................. 21 3.4. HOLOCAUST ROMŮ ......................................................................................................... 24 4. CIKÁNI – ROMOVÉ V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU OD ROKU 1945 DO ROKU 1948 ...................................................................................................................... 27 4.1. SLOŢENÍ ROMSKÉHO OBYVATELSTVA V ČESKÝCH ZEMÍCH PO ROCE 1945 ....................... 27 4.2. SITUACE ROMŮ TĚSNĚ PO VÁLCE .................................................................................... 29 5. CIKÁNSKÁ OTÁZKA OD ÚNORA 1948 DO ZÁKONA O TRVALÉM USÍDLENÍ KOČUJÍCÍCH OSOB 74/1958 .............................................................................................. 30 5.1. KOMUNISTICKÝ REŢIM A ŘEŠENÍ CIKÁNSKÉ OTÁZKY ...................................................... 30 5.2. ZAČÁTEK KOMUNISTICKÉ KONCEPCE ASIMILACE ROMŮ ................................................. 33 6. ZÁKON Č. 74/1958 O TRVALÉM USÍDLENÍ KOČUJÍCÍCH OSOB ....................... 35 6.1. PŘIJETÍ A CHARAKTERISTIKA ZÁKONA Č. 74/1958 SB. .................................................... 35 6.2. PROVÁDĚNÍ SOUPISU KOČOVNÝCH A POLOKOČOVNÝCH ROMŮ V ÚNORU 1959............... 37 6.3. ÚSPĚŠNOST ZÁKONA Č. 74/1958 SB. ............................................................................... 38 7. OBDOBÍ OD ROKU 1965 DO KONCE ČESKOSLOVENSKA ................................... 40 7.1. USNESENÍ Č. 502 ZE SRPNA 1965 ..................................................................................... 40 7.2. SVAZ CIKÁNŮ – ROMŮ .................................................................................................... 41 7.3. KONCEPCE TZV. SPOLEČENSKÉ A KULTURNÍ INTEGRACE ROMSKÉHO OBYVATELSTVA .... 43 7.4. CHARTA 77 ..................................................................................................................... 44 5

7.5. KONEC KOMUNISTICKÉHO ŘEŠENÍ CIKÁNSKÉ OTÁZKY .................................................... 45 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 47 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .............................................................................................. 49 ELEKTRONICKÉ ZDROJE ......................................................................................................... 49 SEZNAM POUŢITÝCH TABULEK ............................................................................................... 50

6

Úvod Tato práce je zaměřena na postavení Cikánů – Romů v československém právním řádu. Přestoţe tato menšina ţije v českých a slovenských zemích jiţ několik staletí, musel se s jejím odlišným způsobem ţivota vyrovnat kaţdý právní systém. Ať uţ za doby monarchie, Rakouska – Uherska, první republiky, komunistické reţimu, tak i v dnešní době. Společnost ať uţ v minulosti anebo současnosti, stále nechápe, ţe tato menšina je jiná zejména z důvodu odlišných tradic, jazyka, historického vývoje a dalších skutečností, které jim brání v souţití s majoritou. Od samého počátku jejich historického vývoje, byli pronásledovaní různými reţimy, vykořisťovaní a nebyli v minulosti nikdy právně uznanou menšinou. Snahou všech předchozích systémů byla spíše jejich asimilace a sţití se s majoritou, neţ jejich uznání jako národnostní menšiny. Téma bakalářské práce „Cikáni – Romové v československém právním řádu“, jsem si vybral především proto, abych se seznámil s jednotlivými etapami právního začlenění této menšiny v období Československa. Zajímá mě, do jaké míry předchozí období ovlivnilo právní postavení Romů, jak tehdy byla řešena cikánská otázka a jak se podařilo tyto osoby asimilovat s ostatním většinovým obyvatelstvem. Cílem mé práce je seznámit se s celkovým historickým vývojem romské skupiny obyvatelstva a zjistit jaké bylo jejich právní postavení vůči majoritě v jednotlivých časových obdobích Československa aţ do pádu komunismu. Vzhledem k tomu, ţe zvolené téma bakalářské práce je velice široké, zaměřím svoji práci především na dva výrazné mezníky v období Československa týkající se Romů a to na zákon č. 117/1927 Sb.z.n. o potulných cikánech a zákon č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob.

7

1. Pojem Cikán a Rom Dříve neţ se budu ve své práci věnovat danému tématu, je potřebné ujasnit si v této malé kapitole jaký je rozdíl mezi označením Cikán nebo Rom a kdy jednotlivé označení pouţívat.

1.1. Označení Cikán Pojem Cikán byl odvozen z řeckého slova Athinganoi. Ve větším mnoţství se toto slovo objevuje v byzantských pramenech od dvanáctého století, ale lze se s tímto označením setkat jiţ v pramenech z osmého století. Z tohoto slova vzniklo nejrozšířenější pojmenování Romů.  Česky – Cikáni  Rusky – Cyganě  Německy – Zigeuner  Italsky – Zingary  Francouzsky – Tsiganes  Anglicky – Gypsies1

1.2. Označení Rom Označení Rom se poprvé objevilo 8. dubna 1971 na mezinárodním fóru prvního mezinárodního kongresu Romů v Londýně. Tento název romského obyvatelstva, tak byl romskými představiteli oficiálně deklarován na mezinárodní úrovni. Do této doby se tak Romové Romy nazývali jen sami mezi sebou. V ČSSR se oficiálně označení Rom začalo pouţívat ve spojitosti s působností Svazu Cikánů-Romů.2

1

Původ názvů Rom – Cikán. Projekt Varianty, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s., 2002. [3.4.2012] http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b02romove/17.pdf 2 Původ názvů Rom – Cikán. Projekt Varianty, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s., 2002. [3.4.2012] http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b02romove/17.pdf

8

2. Přehled dějin Romů do období první republiky 2.1. Původ Romů „Pravlastí Romů je Indie“.3 Předkové Romů patřili k původnímu obyvatelstvu tohoto kontinentu. Vzhledem se odlišovali od ostatních obyvatel, kteří nad ním později převládli. Uţ v jejich pravlasti kočovali, coţ jim pomáhalo vyuţít jejich řemeslné dovednosti, hlavně bylo uplatněno kovářství, ale mimo jiné vyuţívali i schopnosti pobavit lidi tancem, hudbou a různými vystoupeními.4 Je jen málo pramenů, které by popisovaly nejstarší dějiny Romů a ze kterých by bylo moţno čerpat. „ „Skutečné dějepisectví cikánské rasy spočívá ve studiu jejich jazyka“, prohlásil jeden z předních badatelů.“5 Romové začali opouštět Indii v 9. a 10. Století a v jednotlivých skupinách putovali přes Persii, Arménii a malou Asii do Evropy.6

2.2 Příchod Romů do Evropy Indii Romové opouštěli postupně a jejich odchod z této pravlasti trval více staletí.7 V Evropě je povaţován za nejstarší písemnou zmínku o Romech záznam v rukopisu Ţivot svatého Georga Antonia, který dokumentuje příběh, v němţ byzantský císař Konstantin Monomacha v roce 1050 pozval na své sídlo do Konstantinopole kouzelníky, kteří měli svými kouzly zničit dravé šelmy v císařských loveckých revírech.8 Romské podskupiny, které se oddělovaly od jiných skupin, postupovaly stále hlouběji na balkánské území, kde se rozdělily na usedlíky a kočovníky. Mezi usedlíky patřili zejména Romové ovládající kovářské řemeslo a muzikanti. Kovářské řemeslo bylo velice ţádané. Své uplatnění nacházela i hudba a jiné druhy zábavy a někteří z Romů ovládajících toto umění se uplatnili ve sluţbách na dvorech tamních feudálů.

3

ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 15 s. ISBN 80-7178-410-9. 4 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 15 s. ISBN 80-7178-410-9. 5 FRASER, Angus. CIKÁNI. Praha 1998: Vydalo NLN, s.r.o. Nakladatelství Lidové noviny. 12 s. ISBN 807106-212-X. 6 MANN, B. Arne. Romský dějepis. 1. vydání. Praha 2001. Fortuna. 5 s. ISBN 80-7168-762-6. 7 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 15 s. ISBN 80-7178-410-9. 8 MANN, B. Arne. Romský dějepis. 1. vydání. Praha 2001. Fortuna. 7 s. ISBN 80-7168-762-6.

9

Vzhledem k populačním nárůstům Romů se stejnými dovednostmi, došlo k rozdělení skupin na dvě i více částí, z nichţ jen jedna zůstávala v původní zemi, ostatní skupiny hledaly své uplatnění v sousedních zemích. 9 „Nejstarší romští migranti postupovali v malých skupinách a sporadicky do Panonské nížiny, kde jsou počáteční zprávy o jejich přítomnosti kusé a nepřehledné. První Romy měl přivést do Uher r. 1219 král Ondřej II. při návratu z křižácké výpravy do Jeruzaléma. R. 1260 porazil náš Přemysl Otakar II. u Kressenbrunnu uherského Bélu IV. a v listu papeži o tomto svém vítězství mj. uváděl, že zajal Cingary: to však byli pravděpodobně Bulhaři nikoli Romové, jak tento údaj četla a interpretovala starší histografie.“ 10

2.3. Romové na našem území „První zprávy o Romech na našem území jsou z doby krátce po roce 1400.“11 O Romské přítomnosti bylo psáno teprve r. 1481 v českých kronikách v Kutné Hoře a na Novém Městě Praţském. „Někdy z této doby pochází ritina „Cikánská rodina“ od Václava z Olomouce, která je prvním zobrazením romského námětu v našem prostředí.“12 I kdyţ romští poutníci nabízeli své výrobky a sluţby, naráţeli na odpor konkurence, která doposud měla na daném území výsadní postavení. Jelikoţ byli Romové v některých nabízených sluţbách úspěšnější, jako např. v předpovídání budoucnosti, černé magii, hudbě, tanci či v jiné zábavě, upřednostňovali činnosti, které souvisely např. s ţebrotou, drobnými krádeţemi a jinými činnostmi, kterými parazitovali na ostatních. Romové nebojovali o začlenění do sociálního a ekonomického sloţení středověké společnosti a i kdyby se o to snaţili, nenašli by zemi, ve které by se mohli trvale usadit. Proto se z nich stali bezdomovci a kočovali z jednoho místa na druhé, kde pobývali tak dlouho, dokud jim to okolní společnost tolerovala. Jiţ několik desítek let po příchodu Romů na naše území, se začal projevovat odstup ostatního obyvatelstva a jejich odmítání romských kočovníků z toho důvodu, ţe jak měšťané, tak i venkované byli jiţ vyčerpáni poskytováním materiální pomoci. Romové přesto i nadále dostávali milodary, ale jiţ ne jako almuţny, ale jako úplaty, za to ţe odejdou. Pokud se toto míjelo účinkem, Romové nebyli vpuštěni do měst a od jejich bran byli vyháněni třeba i 9

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 16 s. ISBN 80-7067-952-2. 10 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 16 s. ISBN 80-7067-952-2. 11 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 16 s. ISBN 80-7178-410-9. 12 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 21 s. ISBN 80-7067-952-2.

10

násilím. Z tohoto důvodu docházelo k prvním konfliktům a na základě těchto skutečností i k prvním protiromským opatřením. V roce 1545 vydal Ferdinand I. první mandát, kterým přikázal vykazovat kočovné Romy z Českého království. V případě jejich přistiţení, jim byly odebrány zbraně a pak byly skupiny Romů hnány přes celou zemi, aţ ji opustily. V roce 1556 následoval další mandát vydaný taktéţ Ferdinandem I., který byl daleko přísnější, jelikoţ první mandát se ukázal nedostatečným. V tomto mandátu bylo upozornění, ţe romští muţi se budou trestat popravami a mučením a jejich děti a ţeny nebudou trestáni utopením, ale budou jim přikazovány různé prospěšné práce. V roce 1560 byl ve Slezsku vydán další císařský mandát, který nařizoval pochytat a vyhnat ze země kočovné romské skupiny, ale nebylo dosaţeno sledovaného výsledku, proto jeho ustanovení byla několikrát měněna a opatření vůči Romům zpřísňována. Výsledkem všech opatření, mandátů a patentů bylo, ţe Romové byli postaveni mimo zákon. 21. srpna 1688 Leopold I. vypověděl Romy ze země a 11. července 1697 je prohlásil za psance tzv. vogelfrey, tzn. ţe muţe směl kdokoliv při pronásledování zastřelit. Po zadrţení je čekal trest smrti. Ţenám a dětem byly uříznuty uši a byly vyhnáni ze země a to vše mohlo být prováděno beztrestně. Pokud byly ţeny opakovaně zadrţeny, tak podle nařízení z 29. září 1701 na ně dolehly stejné sankce, jako na jejich muţe.13

2.4. Romové po roce 1700 I po roce 1700 pokračovalo pronásledování Cikánů. Důkazem toho je i např. patent z roku 1700, kterým bylo nařízeno, ţe dospělí muţi mají být potrestáni bez rozdílu oběšením a ţenám a dospívajícím dívkám má být uříznuto ucho. V Čechách pravé ucho a na Moravě levé. „Zároveň se však v této době už postupně prosazují snahy vzít Romy oficiálně na vědomí, legalizovat jejich přítomnost a začlenit je do společnosti“14 Cikáni jsou ze začátku nejdříve oficiálně tolerováni, zvláště jako kováři. Těm je někdy i povolováno kočování, aby mohli své řemeslo nabízet tam, kde měli odbyt. V roce 1761 vydala Marie Terezie zákon, kterým jako první začala uplatňovat asimilační politiku, tj. ţe se Cikáni měli přizpůsobit ostatnímu obyvatelstvu, např. pracovat v zemědělství, nosit stejné oblečení, plnit povinnosti vůči panovníkům a církvi. Dále Cikánům bylo zakázáno výše 13

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 21-28 s. ISBN 80-7067-952-2. 14 ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 17 s. ISBN 80-7178-410-9.

11

zmíněným zákonem mluvit cikánsky a kdo by toto porušil, čekal ho trest 25 ran holí. „Nesmějí si nechat ani svá „bezbožná“ cikánská jména“15 Marie Terezie a Josef II. se snaţili svými zákony a patenty trvale usadit všechny Cikány a zapojit je do normálního pracovního procesu, ze kterého by platili daně. Zároveň zejména v roce 1761 a 1763 byla přijata opatření, kterými byli Cikáni nuceni ke křesťanským obřadům, k přejmenování křesťanskými jmény a oblékání normálního oděvu. Josef II. v patentu z roku 1782 nařizoval cikánům mluvit stejným jazykem, jakým mluvilo jejich okolí a měli se na trvalo usadit v řádných domech ve vesnicích. Dále byla tímto patentem z roku 1782 řešena výchova dětí, které měli být odebrány rodičům do převýchovy u tamních obyvatel a později měly být poslány do sluţby nebo řemesla. „Tato cikánská regulace v zásadě nebyla úspěšná a skončila po smrti Josefa II.“16 Ze soupisu Cikánů z 2. poloviny 18. století vyplývá, ţe v tomto období Cikáni ţili na celém území Slovenska a převládal u nich spíše usedlý způsob ţivota. Ţivili se například kovářstvím, hudbou nebo rolnickou prací. I přesto, ţe se osvícenští panovníci snaţili, přetrvávaly někdy v praktickém ţivotě dřívější praktiky. Např. v tzv. hontianském procesu z roku 1782, ve kterém bylo čtyřicet Cikánů obviněno z vraţd a lidoţroutství a následně podkladě byli krutým způsobem popraveni. Teprve aţ dodatečně na základě vyšetřování císařským komisařem, byla prokázána jejich nevina, jelikoţ osoby, které měly být zavraţděny ţily a přiznání popravených Cikánů k vraţdám a lidoţroutství byla nucena mučením. Z původně tedy 173 členné skupiny Cikánů, bylo popraveno čtyřicet a popravy ostatních obviněných Cikánů byly zastaveny.17

2.5. Romové za Rakouska-Uherska „V právním státě, jakým se stávaly obě poloviny Rakouska-Uherska a jímž byla Československá republika, omezoval socialitu či antisocialitu kočovných a potulných Romů soubor legislativních úprav.“18 V Rakousku-Uhersku byla vydána série proticikánských opatření, ve kterých bylo vyzdviţeno zejména, ţe cikánský národ terorizuje ostatní občany a

15

ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. 17 s. ISBN 80-7178-410-9. 16 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 226-227 s. ISBN 978-80-246-1426-7. 17 MANN, B. Arne. Romský dějepis. 1. vydání. Praha 2001. Fortuna. 11-12 s. ISBN 80-7168-762-6. 18 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 52 s. ISBN 80-7067-952-2.

12

ohroţuje jejich bezpečnost vč. majetku. Zásadním byl pro Cikány výnos vídeňského ministra vnitra ze 14. září 1888, který tvořilo celkem 14 článků, jeţ řešily zadrţování a vyhošťování Cikánů, kdyţ byli cizí státní příslušnosti, nebo potulné a kočovné Cikány. Výnos také řešil Cikány, kteří nebyli cizí státní příslušnosti, zejména pak vydávání jejich dokladů a spolupráci úřadů při potírání tzv. cikánského zlořádu. V případě dopadení potulných Cikánů v obcích bez zdrojů obţivy, byli dospělí jedinci soudně trestně stíháni podle zákona o tuláctví číslo 89/1885 ř. z.

19

Zákon řešil zejména tuláky, ţebráky a osoby bez práce. Zákon uváděl: „kdo

bez zaměstnání a práce se potuluje nemoha prokázati, že má prostředky ke své výživě nebo že jich poctivě nabýti hledí, budiž potrestán jako tulák. Trestem jest tuhé vězení od 1 do 3 měsíců. Pro žebrotu budiž potrestán: kdo na veřejných místech nebo dům od domu žebrá nebo ze zahálčivosti se dovolává veřejné dobročinnosti nebo kdo nedospělé k žebrotě svádí, vysílá nebo jiným přechovává. Trestem je tuhé vězení od jednoho do tří měsíců.".20 Pokud bylo moţné dodat zadrţené do káznic, měl být současně s tím podán návrh na základě zákona o donucovacích pracovnách a polepšovnách č. 90/1885 ř. z. Kdyţ nebylo přípustné na základě zákona o tuláctví č. 89/1885 ř. z. dodat zadrţené do káznic, byli potulní Cikáni povaţováni za obtíţné cizince a podle hnaneckého zákona č. 88/1863 ř. z. byli dodáni postrkem z jedné obce do druhé aţ do domovsky příslušející obce. Nikdo z těchto Cikánů však nesměl být přidělen obci jako osoba bez domova podle domovského zákona č. 105/1863 ř. z. Podle císařského nařízení z 10. října 1914 měla být cikánská otázka v Předlitavsku řešena s účinností od r. 1916 zákonnou cestou, k čemuţ ale nedošlo, i kdyţ Vídeňským ministerstvem vnitra byla vypracována předloha zákona. Ta se ale k parlamentnímu projednání a schválení nedostala a tak výnos z roku 1888 platil po celou dobu trvání první světové války a ještě dlouhou dobu po pádu monarchie. 21

19

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 52 s. ISBN 80-7067-952-2. 20 Časopis Policista č. 1/2006. [16.2.2012] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/policista/2006/01/zebraci.html 21 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 52-54 s. ISBN 80-7067-952-2.

13

3. Cikáni – Romové v československém právním řádu před rokem 1945 3.1. Situace za první republiky Ve skutečnosti mezi státními orgány, většinovou společností a cikány docházelo k velkému mnoţství konfliktů, jejichţ jádrem byla kriminalita, kterou páchali kočovní cikáni. Pohybovali se po celé zemi ve skupinách, neměli trvalé bydliště a obţivu si zajišťovali trestnými činy a to i s pomocí násilí. Velká potíţ byla s jejich identifikací, jelikoţ většina měla i několik křestních listů na různá jména a tak právě z tohoto důvodu byla zavedena daktyloskopická evidence. Potíţe s kočujícími Cikány se řešily jejich postrkem z jednoho politického okresu do druhého, kde se ale dlouho nezdrţeli a toulali se dál. 22 „Na základě císařského nařízení z 10. října 1914 měla být otázka Romů v Předlitavsku s účinností od r. 1916 upravena zákonnou cestou. Vídeňské ministerstvo vnitra vypracovalo sice předlohu zákona, ale ta se nedostala k parlamentnímu projednání a schválení. Výnos z r. 1888 platil proto po celé období první světové války a dlouhou dobu o po pádu monarchie.“23 Jiţ od počátku první republiky bylo početně ţádáno, aby vznikla proticikánská opatření. Např. v roce 1919 na základě protestu z Jičína, kde se potulovali nebo kočovali Cikáni a na tomto základě vyslovila i zemská správa politická v Praze nespokojenost s výsledky jakých bylo v Čechách dosaţeno při potírání tzv. cikánského zlořádu. Ministerstvo vnitra ve společné odpovědi na oba přípisy doporučilo Cikány stíhat na základě platných rakouských předpisů a sestavovat návrhy na preventivní a represívní prostředky.24 Nejvyšším orgánům výkonné a zákonodárné moci docházely podobné návrhy jako např. provést řádný soupis cikánské populace, zakázat kočování a potulku, poskytnout obecní samosprávě právo na vydávání zvláštních nařízení o postrku, zřídit občanskou stráţ proti kočovným a potulným Cikánům a obcím s usedlými Cikány poskytnout zvláštní finanční výpomoc. Na předsednictvo poslanecké sněmovny se obrátil městský úřad v Čermné s poţadavkem, aby bylo vydáno nařízení o trvalém usazení všech Cikánů. Poţadavek se 22

PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 226-227 s. ISBN 978-80-246-1426-7. 23 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 54 s. ISBN 80-7067-952-2. 24 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 55 s. ISBN 80-7067-952-2.

14

dostal z poslanecké sněmovny na Ministerskou radu a následně k ministrovi vnitra, u nějţ poskytl podnět k vypracování Zákona o omezení tuláctví a zahálčivého ţivota. Smyslem připravovaného zákona, bylo zakázat potulku a kočování všem tulákům a kočovníkům, kteří se měli v určitý den shromáţdit na určená místa, aby mohla být zjištěna přesně jejich příslušnost, zdroje obţivy a domovská obec a následně na to, aby jim mohly být sejmuty otisky ukazováčku jejich pravé ruky. Cizí státní příslušníci měly být postrkem vyhoštění z území republiky. Osoby nakaţené přenosnými nemocemi anebo osoby které nemohly pracovat měly být umístěny v nemocnicích a starobincích. Nezaměstnaní a osoby bez trvalého bydliště měly být umístěny v donucovacích pracovnách a jejich děti měly být umístěny v nalezincích a sirotčincích. Všem ostatním mohly být vydány občanské legitimace s daktyloskopickými otisky prstů, ale pouze za podmínky, ţe opustí místo svého pobytu pouze se souhlasem příslušných orgánů a ţe budou provozovat nadále své zaměstnání, ale ne při jiných činnostech natoţ kočovných.25 První verze předlohy zákona byla vypracována v září roku 1921. Nicméně její další úpravy se protahovaly, proto stoupala netrpělivost s jakou se očekávala konečná verze předlohy zákona, která se projevovala hromadně podávanými peticemi obcí a různými soukromými iniciativami. Mimo petic obcí se legislativní úpravy problematiky Cikánů domáhala také větší míra parlamentních interpelací a to na základě podnětu agrárního poslaneckého klubu. Vlastní dotaz pak podali národně demokratičtí poslanci 24. listopadu 1922. V této souvislosti bylo po té ministerstvu vnitra uloţeno ukončit co nejdříve přípravné práce a předloţit předlohu zákona „na potírání řádění cikánů domácích i cizích“26 ke schválení. Jen tak mohla být zajištěna osobní a majetková ochrana venkovského obyvatelstva. Vzhledem k tomu, ţe se připomínkové řízení stále dosti prodluţovalo, zůstával text připravovaného zákona pouze na papíře a nebyl tak předloţen k projednání a ke schválení zákonodárným sborům. Registrace potulných a kočovných Cikánů i první pokus o zvláštní soupis cikánského obyvatelstva, byl tak jediným výsledkem dlouhých přípravných prací. Legislativní úprava cikánské otázky, byla moţná teprve s nástupem hospodářského rozvoje v demokratickém systému Československa, kdy se v této době podstatně zhoršovaly vztahy mezi Cikány a majoritní společností a to i díky odhalení mladistvých cikánských zločinců na Moldavě nad Bodvou a domnělých loupeţí cikánských skupin v Jiţních Čechách. 25

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 55-56 s. ISBN 80-7067-952-2. 26 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 56 s. ISBN 80-7067-952-2.

15

Domnělé z toho důvodu, ţe při zorganizované četnické razii bylo zadrţeno celkem 158 podezřelých osob. Mezi těmito osobami bylo jen 12 Cikánů a 10 Cikánek. Vzhledem ke zhoršeným bezpečnostním poměrům bylo jasné, ţe otázku Cikánů nelze řešit dosavadním způsobem, a proto bylo nutné dosavadní nařízení aktualizovat. Jelikoţ tuláckou a hlavně cikánskou otázku, nebylo moţno řešit pouze trestním právem, ale i zřízením nových institucí pro nucenou práci a výchovu, byly přípravné práce na předloze zákona na základě vládního nařízení ze dne 26. října 1922 obnoveny. Vycházelo se přitom z praxe uplatňované proti Cikánům doma i v cizině.27

3.2. Zákon číslo 117/1927 Sb. O potulných cikánech Zákon číslo 117/1927 Sb. O potulných cikánech se stal za první republiky klíčovou právní normou v řešení cikánské otázky. Přijetí tohoto zákona bývá dáváno do souvislosti s nástupem nové vlády tzv. panské koalice. Zákon byl připravován za velikého zájmu veřejnosti. Ten byl způsoben na jedné straně oprávněnými obavami vesničanů před útoky kočovných tlup Cikánů a na straně druhé také z politických důvodů. Při přípravě nového zákona vycházela vláda zejména z výnosu ministerstva vnitra z roku 1888 č. 14.015.28 Dále pak z přípravného materiálu na základě pokusu o vydání zákona o omezení tuláctví a zahálčivého ţivota z doby 1922 – 1926. Zákon byl také inspirován zahraničními zákony a to zejména francouzskou právní úpravou provozování kočovných ţivností a cestování kočovníků z r. 1912, zvláště pak bavorským zákonem o cikánech, tulácích a povalečích z roku 1926.29 3. a 4. článek francouzského zákona nebyl namířen pouze proti Cikánům, ale pojednával i o osobách, které neměly trvalé bydliště, potulovaly se a nebyly kočovnými řemeslníky nebo trhovci. Přitom tuláky byli myšleni zejména Cikáni, i kdyţ nebyli ve zmíněných článcích doslovně zmíněni. Zákonem byla zaváděna pro kočovníky a tuláky řádná evidence pomocí antropometrických kníţek, které obsahovaly fotku osoby, popis, otisky všech prstů a předpisy jimiţ se musela dotyčná osoba řídit. S malými změnami byla tato myšlenka převzata a pouţita v návrhu československého zákona. Oproti francouzskému zákonu, kterým se inspiroval návrh československého zákona, byl ten bavorský čistě 27

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 56-59 s. ISBN 80-7067-952-2. 28 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 228-229 s. ISBN 978-80-246-1426-7. 29 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 59 s. ISBN 80-7067-952-2.

16

policejním předpisem, který určoval jak bojovat proti tzv. cikánskému zlořádu. Z bavorského zákona se vycházelo především při zavádění kočovných listů a po obsahové a formální stránce byl tento zákon také uplatněn jako předloha pro československé předpisy, zejména svými články o táboření a články omezujícími pohyb Cikánů. Na základě výše uvedených podkladů byla ministerstvem vnitra vypracována předloha Zákona o potulných cikánech a ten byl pak po jeho projednání a schválení vyhlášen Národním shromáţděním jako zákon č. 117 ze dne 15. července 1927.

30

Zákon byl schválen i přes jeho bouřlivé projednávání

v Parlamentu. Např. pravici se zdál zákon příliš mírný a doporučovala jeho zpřísnění, a to ve formě násilného odebírání dětí nebo tetování Cikánů.31 26. dubna 1928 byla vládním nařízením k výše uvedenému zákonu vydána prováděcí nařízení a také výnosy jednotlivých ministerstev, takţe právní úprava romské otázky měla v Československé republice definitivní podobu. Zákon se nevztahoval jen na potulné cikány, ale i na tuláky. Přitom na tyto osoby bylo nahlíţeno, jako na kočovné a potulné, i kdyţ se částečně, hlavně v zimním období zdrţovaly v místě bydliště tj. i kdyţ byly polousedlé.32 „Za potulné cikány podle tohoto zákona pokládají se cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště.“33 Pojmy tulák a cikánský způsob ţivota nebyly v zákoně dostatečně definovány a byly tak všeobecné, ţe bylo moţné na základě takové právní úpravy postihnout i ty, co se nevyhýbali práci a měli trvalé bydliště.34 Zákon byl zaměřen proti kočovnému způsobu ţivota, o čemţ vypovídá ustanovení zákona o nutnosti vydání kočovnického listu pro kočování s rodinou nebo s vozidly. Drţení kočovnického listu bylo podmíněno tím, ţe ţadatel musel být drţitelem cikánské legitimace na základě prováděcího vládního nařízení č. 68/1928 Sb.z.n. k zákonu č. 117/1927 Sb.z.n. o potulných cikánech. Kaţdý potulný cikán starší 14 let měl obdrţet cikánskou legitimaci, ve které byla uvedena osobní data, otisky prstů, popis osoby, které legitimace patřila a dále v ní

30

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 59-60 s. ISBN 80-7067-952-2. 31 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 229 s. ISBN 97880-246-1426-7. 32 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 61 s. ISBN 80-7067-952-2. 33 Tisk č. 1135. §1. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [27.2.2012] http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm 34 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 61 s. ISBN 80-7067-952-2.

17

měl být obsaţen případný policejní dohled a z něj vyplývající omezení. Tuto legitimaci byl kaţdý potulný cikán povinen nosit stále u sebe. Pokud byl poţádán bezpečnostním orgánem nebo úřadem o předloţení, byl povinen ji předloţit. V případě jakékoli změny, např. v osobních údajích, narození dětí atd., byla povinnost tuto změnu hlásit nejbliţšímu politickému úřadu nebo četnické stanici nejpozději do osmi dnů a při ztrátě legitimace nejpozději do tří dnů. V případě úmrtí osoby, které byla cikánská legitimace vydána, musely osoby, které s ní ţily vrátit legitimaci nejbliţšímu politickému úřadu nebo četnické stanici. Na základě prováděcí přihlášky a to konkrétně ustanovení o povinnosti podrobit se soupisu a evidenci, měli být evidováni všichni potulní cikáni, kteří se na území Československa zdrţovali na základě povolení ministerstva vnitra, nebo kteří byli československými občany a byli starší 14 let. Společně s osobami, s nimiţ ţijí, měly být evidovány děti mladší 14 let. Ministerstvu vnitra bylo podřízeno ústředí pro evidenci potulných cikánů, které vzniklo za účelem evidence, do jehoţ oprávnění spadalo vydávat bliţší předpisy o způsobech evidence potulných cikánů. Současně se vznikem výše uvedeného orgánu, byl nařízen soupis všech potulných cikánů, kteří se zdrţovali na území Československa. Pokud by se někdo chtěl odvolávat proti zapsání do takového soupisu, tak toto odvolání nemělo odkladný účinek.35 „Samotný soupis proběhl na základě výnosu ministerstva vnitra č. 25 452/5 ze dne 15. června 1928 od léta 1928 do léta 1929.“36 Dle § 5 zákona o potulných cikánech č. 117/1927 Sb.z.n. mohli Cikáni kočovat v rodinách se svými zvířaty určenými k tahu nebo nošení zavazadel, pouze na základě kočovnického listu, ve kterém bylo uvedeno, pro které osoby platí. Dále se v něm evidoval počet vozidel, jejich druh a jaká zvířata mohou mít sebou. Kočovnický list také mohl obsahovat další údaje, jako např. směr a druh cesty, určení místa, ve kterém mohli kočovat anebo mohlo být uvedeno i jiné omezení. Pokud tyto údaje nebyly v kočovnickém listu obsaţeny, tak platilo povolení pro kočování v celém státě.37 Dále dle výše uvedeného zákona § 6 platil pro potulné Cikány absolutní zákaz drţení jakýchkoliv zbraní, střeliva a výbušných 35

LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 232-233 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf 36 LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 233 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012]

http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf 37

Tisk č. 1135. § 5. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [27.2.2012] http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm

18

látek.38 § 11 zmíněného zákona se zabýval tím, ţe Cikáni mohou být v zájmu jejich vlastního zdraví nebo veřejného zdravotnictví kdykoli podrobeni lékařské prohlídce a s tím všem souvisejícím omezením nebo opatřením. Např. očkování, izolace, nutné dodání do léčebných ústavů, příp. i ostříhání, přičemţ se tato opatření nevztahovala pouze na Cikány, ale i na jejich movitý majetek a zvířata. Náklady spojené s těmito opatřeními, pokud je nemohl hradit sám Cikán, nebo jiné osoby k tomu příslušné, nesl stát.39 Neméně důleţitým ustanovením zákona č. 117/1927 Sb.z.n. byl § 12, který řešil odnímání dětí mladších 18 let, jeţ mohli být Cikánům odebrány, nemohli-li o ně řádné pečovat, zajistit jim řádnou výchovu, ale kaţdopádně jim bylo moţné na základě zákona odebrat dítě cizí. Odebrané děti měly být dány do výchovných ústavů nebo do řádných rodin, které měly zajistit jejich řádnou výchovu a přípravu pro praktický ţivot a to tak dlouho, dokud bylo třeba nebo do dosaţení zletilosti. Výchovný ústav přebíral nad svěřenými dětmi všechna práva, které měli vlastní rodiče, příp. poručníci. V případě, ţe odebrané dítě mělo před odebráním svého poručníka, tak tento poručník odebráním dítěte k převýchově, ztratil práva plynoucí z jeho poručnictví a to po dobu, po kterou bylo dítě umístěno ve výchovném ústavu. O odebrání dětí potulným cikánům do výchovných ústavů rozhodovaly na základě oznámení okresní soud v Čechách a sirotčí úřad na Slovensku s místní příslušností, v jejichţ obvodu byla rodina s takovými dětmi přistiţena. Řízení vedená před těmito institucemi podléhala všeobecným ustanovením o řízení před opatrovnickými a sirotčími úřady. Z úhrady nákladů spojených s umístěním odebraných dětí, byly vyjmuty obce a jejich úhradu nesl stát, pokud k tomu nebyly ze zákona povinné třetí osoby.40 V případě porušení povinností stanovených zákonem č. 117/1927 Sb.z.n., byly určeny tresty 1 aţ 3 měsíců odnětí svobody. Jako další druhy trestů mohly být pouţity draţby majetku nebo propadnutí věci. V případě neoprávněného kočování, mohla být potulným cikánům zabavena zvířata a vozidla a následně mohly být dány do draţby.

38

Tisk č. 1135. § 6. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [27.2.2012] http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm 39 Tisk č. 1135. § 11. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [27.2.2012] http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm 40 Tisk č. 1135. § 12. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [27.2.2012] http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm

19

Během dvouleté existence zákona o potulných cikánech, bylo ústředním pátracím oddělením v Praze, jeţ se stalo orgánem dohlíţejícím nad prováděním zákona uvedeno, ţe ke dni 12. listopadu 1930 bylo v českých zemích vydáno 11 537 cikánských legitimací: z toho 174 duplikátů bylo objeveno 311 hledaných osob 1 000 osob bylo necikánského původu 32 osobám byly cikánské legitimace odebrány. Legitimace byly odebrány z toho důvodu, ţe osoby nesplňovaly podmínky, proto, aby takovou legitimaci museli mít. Jednalo se zejména o osoby, které měly po větší část roku trvalé bydliště na jednom místě, nebyly trestané anebo pro které legitimace představovala překáţku v jejich zaměstnání. 23 000 osob bylo podrobeno otiskům prstů, coţ převyšovalo poměr vydaných cikánských legitimací a to vzhledem k tomu, ţe v letech 1927 aţ 1928 byly otisky prstů odebírány jak usedlým cikánům, tak i dětem starším 10 let. V roce 1930 poslouţila sbírka otisků prstů v 15 případech ke zjištění pachatele trestného činu. Za období první republiky bylo vydáno celkem asi 36 000 cikánských legitimací. Zákon o potulných cikánech se stal diskriminačním, coţ lze usuzovat z toho, ţe jedna skupina dotčená tímto zákonem byli cikáni původem a druhou skupinou osob byly osoby, jejichţ způsob ţivota byl kočovný anebo se toulaly. Tudíţ podle tohoto zákona ţili cikánských ţivotem. Někteří nositelé se chtěli zbavit svého cejchu být vlastníkem cikánské legitimace a tak se odvolávali proti jejich zařazení do soupisu. Odvolání podávali k příslušnému prvoinstančnímu úřadu, který je ale povětšinou zamítal a to z důvodu, ţe ţadatelé nemají nárok na zbavení se cikánské legitimace, jelikoţ v zákoně o potulných cikánech a ani v jeho prováděcí vyhlášce není uvedena moţnost odnětí cikánské legitimace. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1541/40 ze dne 8.7.1942, se mohl ţadatel domáhat změny stavu, tj. odnětí cikánské legitimace. Důvodem bylo to, ţe cikánská legitimace a zápis v soupise, nebyly rozhodnutími schopnými právní moci. Cikánská legitimace osvědčovala pouze vlastnosti určité osoby a soupis byl jen evidenčním nástrojem. Podle výše zmíněného rozhodnutí měly osoby s cikánskou legitimací sice moţnost dovolávat se vyjmutí ze soupisu, nicméně neměly moţnost se odvolat. Tzn., ţe nebyl moţný soudní přezkum. Pokud se osoba dovolávala vynětí ze soupisu, muselo být prokázáno, ţe nesplňuje podmínky zápisu, a to zejména, ţe má stále bydliště s ohledem na ustanovení zákona o 20

potulných cikánech. Diskriminačním lze zákon o potulných cikánech proti Cikánům povaţovat zejména proto, ţe splňovaly automaticky jednu ze dvou podmínek. Do soupisu na základě zákona byli zařazeni díky svému etnickému původu. Oproti ostatním necikánským osobám, kteří kromě toho, ţe museli ţít cikánským ţivotem, museli splňovat pro zapsání do soupisu ještě jednu podmínku a to sice, ţe museli být označené za osoby štítící se práce, z čehoţ jasně plyne, ţe zákon byl jednoznačně vůči cikánskému etniku diskriminační.41

3.3. Romové v protektorátu Čechy a Morava Kdyţ se rozpadala Československá republika, tak bylo její cikánské obyvatelstvo na čtyřech státních územích. Cikáni z jiţního Slovenska se stali občany Maďarska, slovenští Cikáni patřili do Slovenské republiky a čeští do Protektorátu Čechy a Morava. Přitom v kaţdém z uvedených států byla jiná proticikánská politika.42 „Protektorát Čechy a Morava vznikl na základě výnosu říšského kancléře 1. 3. 1939.“43 V protektorátě většina Cikánů patřila mezi neárijce a vše co bylo proti nim v prvních letech okupace učiněno, je moţné povaţovat za pokračující proticikánská opatření z dřívějšího období. Tato opatření byla čím dál více vyostřována rasovými motivy. Vzhledem k pohybu Cikánů na počátku třicátých let, došlo ke zvýšení cikánské populace a s touto skutečností, byl spojován i nárůst trestné činnosti. Tato situace se stala předpokladem pro chystaná proticikánská opatření.44 V prováděcím nařízení k zákonu o říšských občanech ze 14. listopadu 1935 uţ byly v říši pojmy Cikán a cikánský míšenec dány z rasového hlediska, ale v legislativě protektorátu toto označení oproti výše uvedenému zákonu dlouho ještě nebylo. Zde byly za cikány povaţovány všechny osoby na základě zákona č 117/1927 Sb.z.n., kterým byla vystavena cikánská legitimace, nebo byly vedené v evidenci kriminální ústředny v Praze. Na základě zákona č. 89/1942 Sb.z.n. nehrálo roli jaké byly státní příslušnosti, nebo zda byly bez ní a aţ teprve na základě výnosu o vybírání sociálně vyrovnávací dávky ze 3. května 1943, byly tyto osoby podle předlohy říšského zákona rozčleňované na úplné cikány a na cikánské míšence. Prvním vydaným proticikánským výnosem, byl výnos z 31. 3. 1939, vydaný protektorátní 41

LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 233-235 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf 42 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 66 s. ISBN 80-7067-952-2. 43 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 66 s. ISBN 80-7067-952-2. 44 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 16-17 s.

21

vládou a bylo jím určeno úřadům, zabývat se se zvýšenou pozorností chováním a ţivotem Cikánů, zejm. tím, aby nedocházelo k táboření Cikánů, jejichţ skupiny by převyšovaly počtem rámec rodiny. Na základě předpisu z 30. 11. 1939 vydaného protektorátním ministerstvem vnitra měli Cikáni do dvou měsíců zanechat kočování a trvale se usadit. S tím souvisel další předpis vydaný stejným ministerstvem ze 13. 2. 1940, na základě kterého se měly okresní a policejní úřady postarat o trvalé usazení kočovníků a pravidelně informovat o jeho průběhu. V případě, ţe by někdo nerespektoval nařízení, mělo mu být hrozeno umístěním do kárného pracovního tábora.45 Kárné pracovní tábory měly být zřízeny na základě vládních nařízení z 2. března a 28. dubna 1939 a to pro všechny osoby starší 18 let, nebo pro osoby, které se vyhýbaly práci a nebyly schopné prokázat, ţe si obţivu zajišťují poctivým způsobem. Prvním zřízeným táborem byl v Čechách tábor v obci Lety a na Moravě v obci Hodonín. Tyto tábory byly otevřeny 10. srpna 1940 a ihned po jejich otevření byla dána ţádost ministerstvem vnitra příslušným zemským úřadům, aby informovali o romských muţích, kteří by byly vhodní k zařazení do těchto táborů. Tohoto vyuţila zejména obecní samospráva ve svůj prospěch, jelikoţ nedokázala čelit problémům, které měla v souvislosti s nařízením o usazování Cikánů. Podle prováděcích předpisů z 1. března 1939 k Himmlerovu výnosu z 8. prosince 1938, jenţ upravoval z rasového hlediska celou otázku o Cikánech v říši a byl de facto základním předpisem, muselo být cikánské obyvatelstvo, aby nedošlo ke vzájemnému míšení, vyloučeno z řad německých občanů.46 Ve dnech 25-27 října 1939, byl na základě tajného oběţníku proveden soupis všech „„Cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem žijících osob““

47

, na základě kterého měly být zadrţeny aţ do svých deportací, které byly

plánované na území protektorátu nebo Generálního gouvermentu.48 Hromadné transporty do ghett a táborů na okupované polské území, se na základě rozkazu říšského vůdce SS z 27. dubna 1940 uskutečnily nejdříve ze severozápadních a západních pohraničních oblastí.49 Na základě výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu, který byl vydán po vzoru říšského vůdce SS generálním velitelem neuniformované protektorátní policie 10. 6. 1942,

45

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 66-67 s. ISBN 80-7067-952-2. 46 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 16-19 s. 47 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 19 s. 48 Správní jednotka na části polského území s centrem v Krakově. 49 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 19 s.

22

byli policejními úřady a četnickými stanicemi evidováni všichni cikáni.50 „Tag der Aerfassung der Zigeuner“51, byl stanoven praţskou kriminální ústřednou na 2. srpna 1942, na základě čehoţ bylo Romům zakázáno opouštět ve dnech 1 – 3. srpna 1942 místa jejich pobytu a ve stejný okamţik se měly dostavit na policejní úřady nebo četnické stanice. Na těchto úřadech byly v určený den připraveny ve dvojím vyhotovení vyplněné dotazníky pro kaţdou rodinu, vzor říšské a protektorátní daktyloskopické karty pro kaţdou osobu starší 16 let, nebo záznamy o odnětí osobních dokladů a o udělených výstrahách. Po doplnění byla dokumentace předloţena kriminální ústředně v Praze – pro Čechy a kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Brně pro Moravu. Konečné výsledky evidence, zda se jedná o Cikány, cikánské míšence, nebo osoby po cikánsku ţijící, se prováděly postupně. Cikánská populace se do počtu shodovala s výsledky evidence z let 1940 – 1941. Byla rozdělena jiţ v den soupisu na dvě skupiny. Vzhledem k tomu, ţe se rozdělení udělalo velice rychle, tak bylo plné omylů a jejich náprava trvala celý půl rok. Všichni Cikáni, kteří spadali do menší skupiny, byly i se svými rodinami s okamţitou platností odeslány do zřízených cikánským protektorátních táborů. Do této skupiny byly zařazení zejména Cikáni vzatí do policejní preventivní vazby, nebo s předpoklady pro uvalení této formy vězení a stejně tak i Cikáni, kteří byli bez pracovního poměru. Ve větší skupině byli zařazení Cikáni, kteří měli stálou práci a byli tudíţ ponecháni i se svými rodinami na svobodě. Z rasově-biologického hlediska jim byly odebrány občanské průkazy, místo nichţ jim byly vystaveny cikánské legitimace a současně s legitimací jim byla vystavena protokolární výstraha, ţe nesmí přerušit zaměstnání, projevit nechuť k práci, nebo opustit své trvalé bydliště a musí se postarat o to, aby i jejich rodinný příslušníci vedli řádný ţivot. Nicméně pod tím vším probíhali v tajnosti přípravy k hromadným deportacím do cikánského tábora v Osvětimi II. Březince.52

50

NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 68 s. ISBN 80-7067-952-2. 51 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 20 s. 52 HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 20-21 s.

23

3.4. Holocaust Romů Vzhledem k tomu, ţe stoupala potřeba nových pracovních sil, byly zdroje nacisty hledány ve vyuţití otrocké práce vězňů, coţ mělo za následek, ţe se v roce 1942 tzv. cikánská otázka blíţila ke konečnému řešení. H. Himmler na podzim roku 1942, jako vůdce SS a O. Thierack z říšského ministerstva vnitra konstatovali nutnost53 „předání asociálních elementů k výkonu trestu říšskému vůdci SS ke zničení prací.“54 Rozkaz Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 o deportacích Cikánů a cikánských míšenců do koncentračního tábora Osvětim II. Březinka, se vztahoval i na protektorát, ve kterém byli Cikáni, kteří ţili v českých zemích povaţováni za cikánské míšence. Nepřipadali pro ně tudíţ ţádné výjimky z plánovaných opatření. Výnos Heinricha Himmlera byl doplněn 29. ledna 1943 prováděcími předpisy. Podle nařízení měla být veškerá romská populace z území Velkoněmecké říše, protektorátu, Belgie, Holandska a Lucemburska soustředěna do koncentračního tábora Osvětim II. Březinka. Transport Cikánů z protektorátu se dá rozdělit na dvě části a to tak, ţe první skupinu tvořil transport Cikánů, kteří nebyli soustředěni do protektorátních cikánských táborů a ţili aţ doposud na svobodě a druhou skupinu tvořili Cikáni z protektorátních cikánských táborů. Prvně měli být transportováni Cikáni spadající do první skupiny, ale vzhledem k epidemii tyfu, která vypukla v obou cikánských pracovních táborech, musel být plán přehodnocen a tak byli transportováni jako první Cikáni, kteří ţili aţ doposud na svobodě. Z nařízení německé kriminální policie, jako tomu bylo podobně podle vládního nařízení č. 89/1942 Sb.z.n. o preventivním potírání zločinnosti, byly sestavovány transporty Cikánů, jejichţ realizace byla svěřena četnictvu a protektorátní německé policii. Poslední slovo o zařazení Cikánů do transportů měla německá kriminální policie. Transporty byly do Ostravy provázeny protektorátním četnictvem a na hranicích si je přebírala německá policie, která je doprovázela aţ do Osvětimi. Východiskem pro genocidu Cikánů v koncentračním táboře Auschwitz II. – Birkenau se stalo nařízení H. Himmlera z 16. prosince 1942.55

53

LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 241 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf 54 LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 241 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf 55 LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 242 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf

24

Vzhledem k tomu, ţe se samotný rozkaz H. Himmlera z 16. prosince 1942 nedochoval, můţe k jeho rekonstrukci poslouţit prováděcí příkaz Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) ze dne 29. 1. 1943, „který byl jakousi prováděcí vyhláškou k deportacím Romů do koncentračního tábora Osvětim II - Birkenau“.56 Vznik rozkazu z 16. 12. 1942, je moţno rekonstruovat pouze na základě útrţkovité dokumentace, která se zachovala a to následovně. V dopise Himmlerovi ze dne 3. 12. 1942, uvedl vedoucí Hitlerovy kanceláře Martin Bormann námitky proti vyjmutí některé části cikánské populace z prováděných nařízení. Nejdříve se dne 6. 12. 1942 Himmler sešel s Bormannem a poté s Adolfem Hitlerem, kdy se Himmler zřejmě snaţil obhájit své stanovisko a podle textu prováděcího nařízení z 29. 1. 1943, byly jeho námitky nejdříve akceptovány a měly se definovat skupiny Cikánů, na které by se deportace nevztahovaly. Z deportací měly být vyjmutí rasově čistí němečtí Cikáni, a dále němečtí Cikáni, kteří byli začleněni do společnosti. Sestavením seznamu rasově čistých Cikánů, byli nacisty v listopadu 1942 jmenováni z řad německých Sintů cikánští mluvčí. Seznamy měly být schválené kriminální policií, ale v praxi se tato skutečnost nerealizovala. Vzhledem k tomuto dění byl vydán spěšný dopis Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) o deportacích do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau ze dne 29. 1. 1943 z celého území tehdejší Německé říše, vč. Protektorátu Čech a Moravy. Pro území alpských a dunajských ţup, byl podobný příkaz vydán ještě o den dříve a 29. 3. 1942 byl podobný příkaz vydán pro území Belgie a Nizozemí. Do koncentračního tábora Osvětim II-Birkenau bylo na základě rozkazu Henricha Himmlera ze dne 16. 12. 1942 deportováno nejméně 22 000 osob, které byly označeny za Cikány a cikánské míšence.57 Na základě říšskoněmeckého zákona o nakládání s majetkem nepřátel národa a státu ze dne 14. července 1933, byl majetek Cikánů, kteří byli uvězněni v koncentračním táboře zabaven. Provádění tohoto zákona příslušelo Gestapu, RSHA a kriminální policii. Na Moravě s ním byla oprávněna disponovat brněnská úřadovna Gestapa. Ovšem zabezpečení majetku měly provádět jednotlivé obce. Majetek deportovaných Cikánů v transportech ze 7. a 19. března 1943 zabezpečovalo kriminální ředitelství v Brně. Rasistický základ o postavení Cikánů byl charakterizován také ve vládním nařízení č. 119/43 Sb.z.n. ze dne 3. května 1943 o vybírání sociální vyrovnávací dávky v Protektorátě 56

Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi (1942). 16. prosince 1942. [6.3.2012] http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/vynos 57 Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi (1942). 16. prosince 1942. [6.3.2012] http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/vynos

25

Čechy a Morava, které ale vzhledem k probíhajícím deportacím do koncentračního tábora Auschwitz II. – Birkenau nemělo praktickou účinnost. Diskriminačními byly pro Cikány také další právní normy a to normy důchodového a sociálního zabezpečení, které Cikány, stejně tak Ţidy a Poláky řadily do nevýhodných skupin sociálního a důchodového systému, kdy např. podle nařízení č. 233/1943 Sb.z.n. ze dne 9. srpna 1943 o dani důchodové měli platit daň v nejvyšší kategorii a taktéţ jejich rodiny. Na základě vládního nařízení č. 105/1943 Sb.z.n. ze dne 22. dubna 1943 o sráţce důchodové ze mzdy, byly upraveny daňové odpisy zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají Cikány tak, ţe je těmto zaměstnavatelům znemoţňovala. Cikáni a Ţidé neměli dokonce ani podle ust. § 3 odst. 2 vládního nařízení č. 250/1943 Sb.z.n. ze dne 27. srpna 1943 nárok na podporu v nezaměstnanosti.58

58

LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 242-244 s. ISBN 978-80-7368-645-1 [26.2.2012] http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf

26

4. Cikáni – Romové v československém právním řádu od roku 1945 do roku 1948 4.1. Složení romského obyvatelstva v českých zemích po roce 1945 Pro československé Cikány znamenal rok 1945 výrazný mezník. Vzhledem k tomu, ţe původní cikánské obyvatelstvo bylo téměř zlikvidováno, začali do českých zemí migrovat Cikáni ze Slovenska, které bylo postiţeno válkou a chudobou. Tato situace se stala klíčovou pro řešení cikánské otázky v poválečném Československu a projevuje se i po jeho rozpadu aţ do současnosti. Za hlavní důvod zhoršujících se vztahů s většinovým obyvatelstvem je označována právě neustálá migrace Cikánů z chudých cikánských osad a vesnic z východního Slovenska a to vzhledem k tomu, ţe vedle přizpůsobujícího se romského obyvatelstva se neustále objevují noví migranti s dosti odlišnou kulturou. Podle odhadů bylo v českých zemích po válce jen tisíc Cikánů. Podle evidence z roku 1947 ţilo na Slovensku 84 438 Cikánů a 16 752 v českých zemích, z čehoţ je vidět jak rychle migrace Cikánů potupovala.59 Na základě historických souvislostí lze stručně charakterizovat skupiny Cikánů, které se podílely na utváření skupin Cikánů, ţijících v Čechách a na Moravě po roce 1945.  Moravští a čeští Cikáni o Mimo usedlých rodin ţily v jihomoravských osadách na Moravě a v Čechách, také rodiny, ve kterých jejich ţivitelé stále provozovali ještě v meziválečném období řemeslné kočovnictví. Většina těchto rodin vlastnila domek a jejich příslušníci ţili usedle. Ţivnost v maringotce tak provozoval jen ţivitel.  Němečtí Cikáni o Němečtí Cikáni, označovaní jako Sinti, byli dosti zvláštní uzavřenou skupinou, ve které převládaly kočovné skupiny a rodiny, které se zabývaly provozováním kolotočů anebo jinými zábavními podniky. Ţili vedle německého obyvatelstva v celé oblasti střední Evropy a na naše území zřejmě přecházely původně ze sousedících německých oblastí. Jejich počet nelze přesně zjistit, jelikoţ nebyli úřady evidovaní samostatně. V případě, ţe měli trvalé bydliště, soustředili se do příhraničních oblastí Čech a Moravy.

59

PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 231 s. ISBN 97880-246-1426-7.

27

 Usedlí Cikáni ze Slovenska o Toto cikánské obyvatelstvo se dělilo do dvou skupin:  Cikáni z jihozápadního a jiţního Slovenska  Maďarští Cikáni o Způsob ţivota se v zásadních věcech nelišil a tyto skupiny se rychle spolu sţívaly. Českými úřady byly tyto skupiny Cikánů pro jejich odlišný způsob komunikace, jelikoţ mluvili spíše maďarským dialektem, povaţovány za cizí státní příslušníky, které se snaţily vykázat ze země.  Kočovní cikánští migranti o Jednalo se o skupiny Cikánů, které pronikaly do vylidňujících se pohraničních oblastí, kde se chtěly podílet na kořisti po odsunovaných Němcích. Tzv. olaští Cikáni ze Slovenska, jejichţ počet z celkového počtu Cikánů nepřekročil 5 10%, přijíţděli do českých zemí na typických vozech krytých plachtou, které byly taţeny koňmi. Mezi jejich způsob obţivy většinou patřilo kšeftování s potravinovými lístky, šatenkami anebo nedostatkovým zboţím, případně se zabývali majetkovou trestnou činností. Např. kapesními a bytovými krádeţemi, nebo pytláctvím.60 Počet cikánské populace se po roce 1945 zjišťoval nejdříve dvěma různými soupisy ministerstva vnitra a následně v pozdějším období to jiţ byly pravidelné evidence národních výborů. Reálná skutečnost v těchto evidencích byla pokaţdé podhodnocena oproti skutečnému stavu. Soupisy bezpečnostních sloţek byly zaměřené na kočovné Cikány a tak usedlí a usazující se Cikáni a všichni ti, co se obávali moţných postihů v těchto soupisech chyběli. Národními výbory byly evidované pouze rodiny, které vyţadovaly zvláštní sociální péči, ale ne Cikáni začlenění do majoritní české společnosti. Skutečné počty Cikánů byly vţdy vyšší neţ údaje naznačené v následující tabulce.61

60

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 18-21 s. ISBN 80-86621-07-3. 61 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 84 s. ISBN 80-7067-952-2.

28

Tabulka č. 1 Rok 1947 1966 1967 1968 1970 1980 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989

Počet absolutní v % z úhrnu obyvatelstva 16 752 0,19 56 519 0,57 59 467 0,60 61 058 0,62 60 279 0,61 88 587 0,86 101 193 0,98 112 192 1,11 115 877 1,12 120 784 1,17 124 899 1,21 132 167 1,28 136 812 1,32 140 915 1,36 143 071 1,38 145 738 1,41

Zdroje údajů soupis ministerstva vnitra ₋ evidence národních výborů ₋ sčítání lidu ₋ evidence národních výborů ₋ ₋ ₋ ₋ ₋ ₋ ₋ ₋ ₋

Zdroj: NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes.

4.2. Situace Romů těsně po válce Za 2. světové války byla díky nacistické genocidě vyhlazena v koncentračních táborech většina českých a moravských Cikánů včetně skupiny Sintů. Skončení druhé světové války se tak stalo pro Cikány důleţitým historickým mezníkem pro jejich další vývoj.62 Ve srovnání s první republikou nedošlo z právního hlediska k větším změnám a stále byly pouţívány předválečné právní normy i předpisy z dob monarchie. I kdyţ byli Cikáni oběťmi nacistické genocidy, tak ve srovnání s první republikou nebyla ochota v poválečném Československu zlepšit jejich postavení a někdy docházelo i ke zhoršení jejich situace. Byl aplikován zákon 117/1927 Sb.z.n., díky němuţ byl v roce 1947 proveden soupis Cikánů. Opět byly zavedeny cikánské legitimace. Od září roku 1945 byla v ČSR, podobně jako tomu bylo v době války zavedena pracovní povinnost pod policejním dohledem nad pracovním zapojením Cikánů. Hned po skončení války se úřady snaţily prosadit zákaz kočování a tím usměrnit pohyb Cikánů. Oproti létům 1946 a 1947, kdy byly snahy zabývat se cikánskou problematikou, tak ve druhé polovině roku 1947 a v roce 1948 došlo celkově ke sníţení aktivity státu na řešení cikánské otázky.63 Prvorepublikový zákon č. 117/1927 Sb.z.n., o

62

DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 9. ISBN 80-7067-533-8. 63 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 231-232 s. ISBN 978-80-246-1426-7.

29

potulných cikánech byl proti Cikánům uplatňován aţ do roku 1950 a to v rozporu s ústavními proklamacemi Košického vládního programu o rovnoprávnosti všech občanů.64

5. Cikánská otázka od Února 1948 do zákona o trvalém usídlení kočujících osob 74/1958 5.1. Komunistický režim a řešení cikánské otázky Samotný počátek komunistického reţimu se řešení cikánské otázky nijak nedotkl. Po Únoru 1948 byli postiţenými zejména příslušníci bohatých nebo vzdělaných vrstev, kterých ale bylo mezi Cikány minimum, ale např. u Ţidovské menšiny byla situace opačná, kdy její většina brzy emigrovala. Stát začal provádět novou aktivní politiku aţ v roce 1950 a tak se ve faktickém ani v právním postavení Cikánů Únorem nic nezměnilo. Komunistické reţimy patřily obecně v problematice národnostních menšin k zastáncům docela příznivého postoje.65 „Vůči usedlým Romům, zejména pokud se o nich hovoří jako o pracovních silách pro průmysl či zemědělství, naopak zaujímá nový režim na všech stupních svého aparátu od počátku velmi vstřícný a uznalý postoj.“66 Např. z několika zápisů z jednání Ministerstva práce a sociálních věcí, které se cikánské otázce jako jedna z mála institucí věnovalo trvale, konstatovalo na svém zasedání ze dne 11. 6. 1948, ţe „„Cikáni jsou velmi dobří pracovníci, většinou se naše firmy s nimi nechtějí rozloučit. Např. Okresní úřad ochrany práce v Chomutově potvrzuje, že jsou nepostradatelní, ale často s nimi neumíme zacházet. Mnohé rodiny dodržují v ubikacích pořádek.““67 V Československu v padesátých i šedesátých letech vládl značný optimismus. Bylo počítáno s rychlým řešením menšinových problémů. Pozice Cikánů byla ovšem od

64

DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 10. ISBN 80-7067-533-8. 65 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 231-232 s. ISBN 978-80-246-1426-7. 66 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 33 s. ISBN 80-86621-07-3. 67 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 33 s. ISBN 80-86621-07-3.

30

ostatních menšin odlišná, protoţe nebyli povaţováni za národnost, tudíţ měla být cikánská otázka řešena asimilací.68 Zájem o Cikány v průběhu roku 1949 značně zesílil. Mnoţily se různé stíţnosti, např. na špatné ubytovací podmínky, devastaci objektů, nepořádek, zavšivenost dětí z usedlých rodin a nemocnost. Také různé správní orgány začaly znovu zaznamenávat zvýšený pohyb kočovníků. Dále se Cikány také zabývaly odbory, kriminální ústředny a národní výbory. Byla navrhována i některá opatření, která měla řešit situaci. Např. závody měly řešit bytovou a sociální otázku nebo docházku dětí do školy apod.69 Na počátku komunistického reţimu byly sociální poměry značné části cikánského obyvatelstva v mnoha směrech takřka děsivé. Některé skupiny Cikánů propadaly alkoholismu, u kterých tato závislost na alkoholu odčerpávala i 2/3 příjmů. Některé skupiny Cikánů zaskočily orgány veřejné správy i tak šokujícími skutečnostmi, jako např. tím, ţe se některé cikánské rodiny ţivily vykopanými zdechlinami z mrchovišť. Situace byla vyvolána naprosto ubohou ţivotní úrovní Cikánů. Obzvláště mnoho potíţí vyvolávali kočovní Cikáni, kteří se dopouštěli velkého mnoţství trestných činů a vzhledem k tomu, ţe neměly stálé trvalé bydliště, vymykaly se v podstatě státní kontrole. Vzhledem k tomuto prováděli orgány veřejné bezpečnosti rozsáhlé akce, při kterých sbíraly informace, jako např. kde tyto osoby přišly k šatenkám a potravinovým lístkům, tak aby zabránily machinacím. Informace o Cikánech byly orgány veřejné moci shromaţďovány nejen s cílem zabránit kriminální činnosti, ale slouţily i jako podklady k vytvoření nové státní politiky, týkající se této problematiky. Pro úspěšný postup v řešení cikánské otázky si reţim uvědomoval, ţe bude nutné velmi důkladně prozkoumat tuto problematiku, k čemuţ je nutné znát přesně některá data, např. data o počtu Cikánů v jednotlivých krajích, okresech a obcích, způsob ţivota jak usedlých tak i kočujících Cikánů, jejich pracovní morálku, dodrţování školní docházky jejich dětí, zdravotní stav atd.70 Prvním významným mezníkem v dosavadním řešení cikánské otázky se stal rok 1950. Ze strany předcházejících reţimů povaţovali představitelé komunistického reţimu v prvé řadě Cikány za oběti vykořisťování a soustředili se tak na jejich vyrovnání se s majoritou. 68

PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 232 s. ISBN 97880-246-1426-7. 69 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 33 s. ISBN 80-86621-07-3. 70 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 234-235 s. ISBN 978-80-246-1426-7.

31

Z právního hlediska byla tato otázka řešena § 150 článku 2 trestního zákona správního č. 88/1950 Sb.z.n., kterým byl zrušen zejména zákon číslo 117/1927 Sb.z.n. Cikáni tím byli formálně zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem.71 „Ve skutečnosti na počátku padesátých let v ideologických schématech KSČ ani v plánech mocenských orgánů žádná konkrétnější představa o postupu při řešení složité problematiky romského obyvatelstva neexistovala.“72 Ministerstva vnitra, kultury a zahraničních věcí si mezi sebou posílali korespondenci, na základě které si úředníci vyměňovali názory a poznatky o situaci proticikánské politiky v sousedních lidově demokratických zemích a podrobnosti o statusu cikánských skupin v SSSR. Ministerstvo informací a osvěty v letech 1952 a 1953 při vytváření návrhů na koncepci řešení cikánské otázky vyvinulo mimořádnou iniciativu, kdyţ navrhovalo otázku převýchovy přesunout na jeho osvětový poradní sbor, který se konal 5. – 6. 4. 1952, kam bylo pozváno cca 80 dobrovolných sociálních pracovníků a několik zástupců z řad Cikánů. Tato konference měla stanovit hlavní směry převýchovy romského obyvatelstva. Ukázalo se, ţe mezi delegáty konference panují zkreslené představy o identitě, kultuře a dalších specifických rysech cikánského obyvatelstva, tudíţ nemohou být kompetentní řešit jeho postavení. Skutečný vývoj v první polovině padesátých let stále výrazněji naznačoval, ţe uznání cikánské národnosti nebude schůdné. Největší podíl na řešení cikánské problematiky mělo Ministerstvo vnitra a dále pak jemu podřízené národní výbory. Ze strany úředníků státní správy nebylo pro sloţité postupy, na základě kterých by byli Cikáni respektováni moc pochopení, jelikoţ časté problémy, které se vyskytovaly, bylo jednoduší řešit prostřednictvím administrativních úkonů nebo je ponechat volnému vývoji. Ve společnosti se tak měnila celková atmosféra, ve které se nepřipouštělo diskutovat o podstatě problémů, nebo jejich řešení. Úřední dokumenty, které souvisely s řešením cikánské otázky, obsahovaly stále častěji termíny jako asimilace nebo splynutí Cikánů s ostatním obyvatelstvem. Celková koncepce komunistické politiky vůči Cikánům se teprve v průběhu padesátých let rodila.73

71

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 34 s. ISBN 80-86621-07-3. 72 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 34 s. ISBN 80-86621-07-3. 73 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 34-36 s. ISBN 80-86621-07-3.

32

5.2. Začátek komunistické koncepce asimilace Romů Ve druhé polovině padesátých let Komunistický reţim dokončoval budování svých základních struktur, čímţ se pro cikánské obyvatelstvo vytvořila zcela nová situace, jelikoţ bylo moţné věnovat se dořešení otázek, které neměly zatím ţádnou pevnou koncepci a vyvíjeli se spíše ţivelně. S blíţícím se IX. sjezdem KSČ, bylo vedením strany a státu připravováno vyhlášení nové ústavy, na základě které mělo být patrné, ţe v zemi byly dokončeny socialistické vztahy, postavené na tom, ţe jsou si všichni obyvatelé rovni. Nicméně Cikáni se do tohoto modelu nehodili, jelikoţ stále ţili na okraji společnosti v nejniţší sociální úrovni a někteří z nich dosud ještě kočovali, nebo byly bez stálého trvalého bydliště a neměli stálé pracovní místo. Představy o samovolném a rychlém přizpůsobení se Cikánů majoritní společnosti na počátku padesátých let nebyly zcela reálné. Situace se naopak ještě komplikovala díky přílivu dalších vln imigrantů. Největším problémem byli stále kočovní Cikáni, kteří se ţivili překupnictvím doplňovaným kapesními a bytovými krádeţemi.74 „Většina stížností končila voláním po mnohem tvrdším postupu úřadů a Veřejné bezpečnosti vůči těm, kdo narušují veřejný pořádek, obsahovala návrhy na internaci, odebírání dětí, rozptyl rodin, přísný dohled nad jejich usazením apod.“75 Krajské orgány i ústřední výbor Komunistické strany se začaly uţ v roce 1956 zabývat váţnou situací v oblasti cikánské problematiky a ministerstvo vnitra v březnu roku 1956 vypracovalo a předalo Ministerstvu práce a sociálních věcí Situační zprávu o cikánské otázce v ČSR, na základě které bylo konstatováno, ţe není moţné zařadit Cikány do práce, zjednat nápravu v řešení jejich negramotnosti, zdravotního stavu a sociálního postavení aniţ by byly trvale usazeni. Postupně se dospívalo k názoru, ţe je nutné jednoznačně řešit jednotnou koncepci řešení cikánské otázky. Na úrovni jednotlivých krajů i ústředních institucí pokračovaly v roce 1957 porady o řešení cikánské otázky. Ministerstvo vnitra v srpnu odevzdalo ideologickému oddělení ÚV KSČ rozsáhlý elaborát, který obsahoval celkem 40 příloh zabývajících se řadou negativních zpráv o situaci cikánského obyvatelstva v ČSR společně s návrhy případného řešení. V usnesení politického byra UV KSČ z 8. 4. 1958 o práci mezi cikánským obyvatelstvem v ČSR, bylo jednoznačně potvrzeno, ţe Cikány lze povaţovat za sociálně a kulturně zaostalé obyvatelstvo se zvláštním způsobem ţivota a nelze 74

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 57 s. ISBN 80-86621-07-3. 75 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 57 s. ISBN 80-86621-07-3.

33

je jednoznačně povaţovat za svébytnou národnostní skupinu. Proces ústředně řízené asimilace, jeţ měla postupně vést k likvidaci zaostalého způsobu ţivota, se stal závaznou směrnicí pro všechny podřízené orgány decizní sféry. Podle způsobu ţivota byli Romové rozděleni do tří skupin: 1. usedlí Cikáni 2. Cikáni polousedlí 3. Cikáni kočovní (potulní) Nejvíce se komunistický reţim soustředil na převýchovu polousedlých Cikánů, kdy měli být trvale usídleni a zařazeni do pracovního procesu. Pro příslušné odbory pracovních sil, bylo povinností vést přesnou evidenci pracujících. Závody měly pro cikánské pracovníky vytvářet vhodné pracovní podmínky a neumoţnit jim bezdůvodné rozvázání pracovního poměru. Měli je zařazovat do pracovních kolektivů a ROH a dále organizovat kurzy pro negramotné. Školy měly dohlíţet na docházku cikánských dětí a vést jejich docházku. Povinností zaměstnavatelů spolu s pracovníky NV bylo zajistit pro cikánské rodiny vhodné ubytování. Zdravotnická střediska se měla postarat o zlepšení zdravotního stavu a hygienických podmínek a zajistit pravidelné návštěvy v cikánských čtvrtích a osadách. Mezi další prostředky převýchovy patřil boj proti vzrůstající kriminalitě, odstranění prostituce a zlepšení podmínek v nápravných zařízeních. Dále bylo v usnesení zdůrazněno, ţe aby byl zajištěn okamţitý postup, bude třeba přijmout některá zvláštní přechodná opatření. Všechny sloţky decizní sféry měly za úkol Cikány přesvědčit, ţe charakter těchto všech změn není diskriminační.76

76

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 57-58 s. ISBN 80-86621-07-3.

34

6. Zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob 6.1. Přijetí a charakteristika zákona č. 74/1958 Sb. Rok 1958 byl v tehdejším Československu tvrdým mezníkem ve vývoji Cikánů. Na základě usnesení politického byra UV KSČ, které bylo vydáno v dubnu 1958 viz. předchozí kapitola, byl připraven zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob.77 Tento zákon byl jednomyslně přijat a schválen Národním shromáţděním ČSR 17. října 1958 a jednostranně diskriminačním postupem nařizoval neusedlým osobám přejít k usedlému způsobu ţivota a zanechat kočovného ţití.78 „Charakteristickým znakem nového zákona č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob bylo, že výslovně se v něm sice o Cikánech nehovořilo, avšak naprostou většinou se zákon týkal právě této skupiny – tedy její podstatné části“79 Přestoţe zákon byl zcela nepochybně zaměřen proti Cikánům, tak ani v parlamentu se o Cikánech výslovně nehovořilo.80 Samotný zákon obsahoval pouze pět paragrafů, které měly vymezit jeho rámec.81 Zákonem 74/1958 Sb. měl být zlikvidován kočovný způsob ţivota všech osob s pohyblivým bydlištěm a kočovných Cikánů.82 „§1 Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se staly řádnými pracujícími občany.“83 Paragraf 2 vymezuje, kdo je povaţován za toho, ţe vede kočovný způsob ţivota: je to ten, kdo 77

DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 197. ISBN 80-7067-533-8. 78 NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. 101 s. ISBN 80-7067-952-2. 79 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 238 s. ISBN 97880-246-1426-7. 80 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 238 s. ISBN 97880-246-1426-7. 81 DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 197. ISBN 80-7067-533-8. 82 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 238 s. ISBN 97880-246-1426-7. 83 ZÁKON ze dne 17. Října 1958 o trvalém usídlení kočujících osob. [29.3.2012] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1958/sb29-58.pdf

35

se ve skupinách či jednotlivě toulá z místa na místo, vyhýbá se poctivé práci a ţivý se nekalým způsobem a to i tehdy, je-li v nějaké obci hlášen k trvalému pobytu. V paragrafu 3 se stanovuje, ţe pokud někdo přes poskytnutou pomoc setrvá při kočovném způsobu ţivota, bude potrestán odnětím svobody na dobu šesti měsíců aţ tří let. Na základě paragrafu 4 bude Ministrem vnitra spolu s dohodou zúčastněných ústředních orgánů stanoveno, jakým způsobem se budou provádět dodatečné zápisy do matrik, zjišťována totoţnost osob, které vedly kočovný způsob ţivota a zajištěna jejich evidence. Zákon nabyl dle paragrafu 5 účinnosti dnem vyhlášení s výjimkou paragrafu 3, který nabývá účinnosti 1. března 1959. K provedení tohoto zákona dle paragrafu 5 byly pověření ministři vnitra a spravedlnosti dohromady se zúčastněnými členy vlády.84 Přestoţe se v zákoně nikde neuváděli Cikáni, bylo patrné, ţe uţ samotné znění zákona bylo protiústavní. Znovu proti nim bylo tímto zákonem zavedeno výjimečné zákonodárství. Zasahoval totiţ do jednoho z jejích základních občanských práv, tím ţe omezoval pohyb početné skupiny obyvatel a svobodnou volbu pohybu. Romové byly tímto zákonem vymezení velmi nepřesným označením, které bylo zpochybněno dále pak v prováděcích předpisech. Podle charakteristiky v paragrafu 2 zákona č. 74/1958 Sb. se tento zákon nemohl v ţádném případě vztahovat na tzv. polokočovné Cikány, o kterých se v zákoně vůbec nehovoří. Přitom jiţ v roce 1958 byl Ministerstvem vnitra vymezen rozsah osob, kterých se měl zákon týkat mnohem obsáhleji a na základě jeho dopisu, byly s tímto návrhem seznámeny všechny národní výbory. Dle tohoto návrhu se měl zákaz volného pohybu týkat také polokočnovných osob, tj. osob které sice mají trvalé bydliště, ale z části se ţivý nekalým způsobem, tj. nemají trvalé zaměstnání. Dalším bodem k nim byly ještě přiřazeny osoby zabývající ţivnostmi, např. brusičstvím, kotlářstvím nebo ambulantním prodejem. Dále v textu návrhu bylo uvedeno, ţe pokud není směrnicí stanoveno jinak, tak je nutné pojmy kočovníci a polokočovníci povaţovat za synonyma. Tímto nepřesným a zavádějícím vymezením pojmů si úředníci vykládali vymezení osob, na které se zákon vztahoval dle svých potřeb a momentálních představ, coţ vedlo ke komplikacím a protestům osob, které byly zapsané do soupisu a s jejich případným vyjmutím z působnosti zákona. Na základě článku II a III uváděného dopisu, byly pověřeny národní výbory, aby ve spolupráci s VB ve dnech 15. – 28. 9. 1958 provedly předběţný soupis všech kočovníků starších 15 let. Po zapsání měli být kočovníci upozorněni na jednotlivá ustanovení 84 ZÁKON ze dne 17. Října 1958 o trvalém usídlení kočujících osob. [29.3.2012] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1958/sb29-58.pdf

36

připravovaného zákona, měla jim být podána výzva k usídlení na určené místo a výzva k nastoupení do práce.85

6.2. Provádění soupisu kočovných a polokočovných Romů v únoru 1959 K provádění soupisu kočovných a polokočovných Cikánů předcházel tzv. předběţný soupis cikánských osob, který byl proveden většinou orgány VB na podzim roku 1958. Výsledky provedeného soupisu se metodicky a ve výsledných číslech lišily s konečným soupisem z února 1959. Důvodem těchto odlišností mohl být jak odlišný postup, tak ujasnění postupu k uplatnění zákona č. 74/1958 Sb. v průběhu dalších měsíců. Prováděcí předpisy k zákonu č. 74/1958 Sb. byly Ministerstvem vnitra vydány 8. 12. 1958 a termín konečného soupisu kočovných osob byl stanoven na 3. – 6. 2. 1959.86 V noci ze 3. na 4. února 1959, byly cikánské rodiny navštíveny sčítacími komisaři, kteří vzbudili dospělé i děti a zaevidovali je. Byla jim sundána kola od vozů a zabaveny koně. Po této razii se jiţ zaevidovaní potulní Cikáni nemohli svobodně pohybovat po republice. Pokud se chtěl někdo přestěhovat na jiné místo např. z důvodu sňatku, nebo za prací, muselo to být schváleno předem mezi oběma okresy, k čemuţ většinou nedošlo, takţe v praxi to připomínalo moderní dobu nevolnictví.87 Dalším velkým problémem, který byl odhalen na základě provedeného soupisu, bylo to, ţe velká část usazených Cikánů, která bydlela ve městě, neměla odpovídající bydlení, podle tehdejších současných poţadavků. Bydleli dosud v dělnických ubytovnách nebo ve starých centrech měst, kde byla velká část bytů hygienicky závadná. Dalším problémem soupisů bylo, ţe obsahoval velké mnoţství chybných zápisů, coţ mělo za následek desítky ţádostí o vynětí, které byly dosti často vyřizovány kladně, na základě toho, ţe rodina byla jiţ mylně posuzována v únoru 1959. Vyskytly se ovšem i případy, kdy ţádost o vynětí ze soupisu byla zamítnuta s odůvodněním, ţe dále kontrolovaný ţadatel nedává záruku usedlého ţivota. Záhy se ukázalo, ţe ţádosti o vynětí ze soupisu jsou

85

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 62 s. ISBN 80-86621-07-3. 86 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 67-69 s. ISBN 80-86621-07-3. 87 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 239 s. ISBN 97880-246-1426-7.

37

jen dílčím problém, jelikoţ většina Cikánů nebyla schopna odhadnout, zda do soupisu byli zařazeni oprávněně či nikoliv, proto se nebránili ani tak zápisu, ale spíše jeho důsledkům. Největším problémem, jak jsem jiţ uvedl v předchozí části, bylo pro Cikány to, ţe se nemohli bez dovolení Národních výborů přestěhovat nebo opustit i na krátký čas své trvalé bydliště. V tomto důsledku se v prvních měsících začaly mnoţit ţádosti o přestěhování nebo o povolení opustit alespoň krátkodobě místo trvalého pobytu. Vyřizování těchto ţádostí se neodůvodněně oddalovalo, někdy se vůbec nevyřídilo anebo byly tyto ţádosti zamítnuty. Pouze malá část ţádostí byla vyřízená kladně. Z tohoto důvodu nikdo nedokázal zabránit neplánovaným přesunům cikánských rodin. Evidence a kontrola ze strany MNV selhávala a jiţ v průběhu roku 1959 se začaly mnoţit případy nepovoleného stěhování Cikánů. Na základě výše uvedených informací lze tedy konstatovat, ţe soupis nesplnil očekávání úřadů a nezajistil tak trvalé usazení všech romských rodin.88

6.3. Úspěšnost zákona č. 74/1958 Sb. Důleţitou otázkou je, nakolik povaţoval zákon za úspěšný sám komunistický reţim.89 „Z materiálů neurčených pro veřejnost vcelku zaznívá jisté zklamání.“90 Většina komisí vytvořených při národních výborech, přestala poměrně brzy pracovat a pečovat o převýchovu a proto snaha o zajištění trvalého usídlení a zaměstnání přinesla jen dílčí výsledky. Ze Slovenska začali jezdit Cikáni na krátkodobá zaměstnání, čímţ se de facto objevil nový způsob kočování. Zákon 74/1958 Sb. byl proto povaţován za nedostatečně neúčinný. Cikáni zneuţívali finanční dávky, jakými byla nemocenská, důchod nebo mimořádná sociální výpomoc. Zákon v zásadě trestně postihoval pouze kočování, ale jak se později po roce 1959 ukázalo, byl daleko problematičtějším nepovolený pohyb Cikánů, kteří bez souhlasu příslušných orgánů opouštěli poskytnuté zaměstnání a ubytování. Obava byla i z problematické výchovy dětí v mnoha cikánských rodinách. Proto byl doporučen trestní postih rodičů, kteří ohroţovali mravní výchovu nebo nedodrţovali vyţivovací povinnosti, 88

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 73-77 s. ISBN 80-86621-07-3. 89 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 240 s. ISBN 97880-246-1426-7. 90 PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 240 s. ISBN 97880-246-1426-7.

38

nebo byla doporučována i aplikace ustanovení zákona o rodině, na základě kterých bylo moţno rodiče zbavit jejich práv. Bylo tedy doporučováno i pouţívání jiţ existujících právních norem. Ohledně zákona č. 74/1958 Sb. se v polovině šedesátých let uvaţovalo o jeho novelizaci, případně zrušení a přípravě zákona nového, coţ se ovšem neprosadilo a řešení cikánské otázky mělo od roku 1965 řešit vládní usnesení č. 502.91

91

PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. 240 s. ISBN 97880-246-1426-7.

39

7. Období od roku 1965 do konce Československa 7.1. Usnesení č. 502 ze srpna 1965 Na základě usnesení č. 502 ze dne 13. 10. 1965, byl zřízen vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva, který byl sloţen z náměstků zainteresovaných ministerstev, zástupců ústředních orgánů, společenských organizací a KNV krajů, v nichţ byl největší počet Cikánů. Na základě jejich jednání byly koncipovány 18. 12. 1965 tzv. Zásady pro organizování rozptylu a přesunu cikánského obyvatelstva, které po té byly postupně rozpracovány jednotlivými správními orgány na základě jejich představ o92 „„likvidaci nežádoucích soustředění obyvatel cikánského původu““.

93

Jako hlavní cíl činnosti vládního výboru, bylo

zajištění likvidace slovenských cikánských osad a rozptyl tohoto obyvatelstva po celém území státu. Na tomto základě byl vypracován dlouhodobý plán realizace záměru a to aţ do roku 1970, podle kterého mělo být z celkového počtu cca 1300 osad zlikvidováno cca 611. Plánované přesuny nebyly vládní komisí zajišťovány přímo, ale ve formě doporučení, na základě kterého se měly české a slovenské kraje dohodnout. Za největší chybu celé akce bylo potom příslušnými orgány uvedeno, ţe většina institucí neumí samostatně postupovat, aniţ by byla nařízena přímo direktiva. Problém spočíval v tom, ţe slovenská strana začala rychle bourat cikánské osady a to bez ohledu na doporučení ohledně počtů a směru následného rozptylu a naopak cílové okresy v českých zemích se bránili dalšímu přílivu cikánských obyvatel, kteří tam měli být usazeni. Plány rozptylu se postupně v letech 1967 – 1968 hroutily a podle zjištění nově ustanovené vládní komise, která dodatečně šetřila průběh celého projektu, bylo zjištěno, ţe plány na rozptyl byly splněny pouze na 45%. Nejvýrazněji svědčí o celkovém zhroucení plánu organizovaného rozptylu fakt, ţe velký rozsah ţivelných migrací nejen, ţe pokračoval, ale naopak se zvyšoval.94 Na základě komplikací a potíţí spojených s naplněním koncepce řešení cikánské otázky, byl roku 1968 Vládní výbor zrušen a to na základě vládního usnesení

92

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 89-90 s. ISBN 80-86621-07-3. 93 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 90 s. ISBN 80-86621-07-3. 94 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 90-93 s. ISBN 80-86621-07-3.

40

č. 384 z roku 1968. Toto usnesení přeneslo odpovědnost za další postup řešení tzv. cikánské otázky na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí a dále pak na sociální odbory krajských a okresních národních výborů.95

7.2. Svaz Cikánů – Romů Na podzim roku 1968 navázali čeští romští zástupci kontakt se slovenským přípravným výborem romské organizace, který následně rozeslal několika ústředním institucím plán na vytvoření svazu československých cikánů. V průběhu dalšího roku se pak vytvořily dvě samostatné romské organizace. Nejpočetnější skupina romské inteligence působila v Brně, kde také bylo jádro utváření českého romského svazu. Dobrovolná společenská organizace Svaz Cikánů-Romů (SCR), byla Ministerstvem vnitra České republiky zaregistrována dne 30. 5. 1969. V této době jiţ vycházel Informační zpravodaj, později přejmenovaný na Romano ĺil, který začal vydávat přípravný výbor organizace. Dne 30 .8. 1969 se v Brně konal ustavující sjezd SCR. Celkem se sjezdu zúčastnilo 200 delegátů z krajů, mezi nimiţ nechyběli ani zástupci státních orgánů, vědeckých ústavů a slovenského Zväzu Cigánov-Rómov. Sjezd byl zahájen učitelem Antonínem Danielem a následoval zahajovací projev, který pronesl JUDr. Tomáš Holomek, jenţ vyzdvihl, ţe tento sjezd je první historickou moţností, jak se mohou sami Romové podílet na řešení cikánské otázky. Výsledkem svolaného sjezdu bylo zvolení celkem osmatřicetičlenného ústředního výboru a jeho patnáctičlenného předsednictva, schválení stanov, jednacího řádu Svazu Cikánů-Romů a základní okruhy jeho budoucí působnosti. Zejména řešení některých úkolů v oblasti bydlení. Činnost svazu se následně začala celkem úspěšně rozvíjet.96 „Už koncem roku 1969 měl Svaz Cikánů-Romů v ČR téměř 1 500 členů, o rok později už 4 846, v listopadu 1971 se počet členů rozrostl už na 7 tisíc, v r. 1972 na 8 500 členů.“97 Řada z těchto členů se ovšem aktivně neúčastnila a neplatila ani příspěvky. Dalším významným mezníkem v činnosti SCR, bylo ustanovení hospodářského podniku SCR, který byl Ministerstvem vnitra zaregistrován pod názvem Névedrom dne 24. 3. 1970. V celém podniku, který sestával celkem z osmi závodů, pracovalo celkem v roce 1970 95

DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 203-208. ISBN 80-7067-533-8. 96 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 104-105 s. ISBN 80-86621-07-3. 97 DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 206. ISBN 80-7067-533-8.

41

1300 romských pracovníků a mimo stavebních a rekonstrukčních prací, bylo v plánu obnovit některá tradiční romská řemesla, např. práce s kovy, proutím, dřevem atd. Jiţ v prvním roce činnosti, byl vykázán zisk 14 milionů Kčs. V dalších letech činnosti, hlavně díky státním zásahům omezujícím počet pracovníků aţ na polovinu, se začaly objevovat sloţité problémy. Tyto problémy pramenily z neodborných znalostí romských vedoucích, kteří neměli schopnosti vést větší počet lidí, vést účetnictví a kterým chyběly absolutně manaţerské dovednosti. I kdyţ se vedení SCR snaţilo centralizací vedení všech podniků zabránit dalším nedostatkům, tak pod tlakem státních orgánů ke dni 31. 12. 1972 Névedrom zrušilo. SCR se také zabývalo otázkou začlenění romské národnosti v ústavě a postavení Romů ve společnosti, kdy o tomto poţadavku jednali zástupci SCR se zástupci České národní rady jiţ v roce 1969. Zároveň byla na toto téma jiţ od počátku vzniku svazu rozvíjena diskuze, kdy bylo vyţadováno od státních orgánů jednoznačné podpory vědeckého výzkumu z hlediska uznání Romů jako národnostní menšiny. Pověřena byla společenskovědní komise, která formulovala konkrétní představy o postavení Romů v České republice. Na základě memoranda k základním otázkám romské (cikánské) problematiky a vymezení společenského postavení Romů (Cikánů), které bylo vydáno 17. 4. 1970, byla odmítnuta dosavadní politika asimilace Romů a jejich rozptylu, zrovna tak jako chápání romského obyvatelstva pouze v sociální rovině. Memorandum i přes svůj mírný tón vyvolalo ve vedení KSČ rychlou ostrou reakci a nebylo pochyb o tom, ţe uznání Romů za samostatnou národnostní menšinu nepřichází v úvahu. Pod přímým tlakem ÚV KSČ bylo pak ústředním výborem SCR od prosazování memoranda upuštěno a další diskuze na toto téma jiţ, alespoň oficiálně otevírány nebyly. Dále se SCR ve vztahu postavení Romů ve společnosti soustředila zejména na jednotlivé případy diskriminace.98 Politické vedení Národní fronty, jeţ vyuţilo chyb, které byly zejména učiněny v provozovaných podnicích, pod tlakem ÚV KSČ násilně administrativním způsobem v dubnu 1973 zrušilo Svaz Cikánů-Romů v ČSR.99

98

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 105-107 s. ISBN 80-86621-07-3. 99 DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. s. 206-207. ISBN 80-7067-533-8.

42

7.3. Koncepce tzv. společenské a kulturní integrace romského obyvatelstva Názory, ţe je potřeba romskou problematiku řešit na vědeckém základě se postupně prosazovaly jiţ od konce šedesátých let. Ve druhé polovině šedesátých let se začaly projevovat určité náznaky posunu v pojetí státní politiky vůči Romům. Jednak mezi ně patřily terénní výzkumy, které měly mapovat skutečnou situaci romských komunit, potřeby dalšího rozvoje, jejich vztahy s majoritou a lépe evidovat počet, pohyb a strukturu romského obyvatelstva v rámci státu. V ČSSR se v letech 1966 – 1968 obnovily pravidelné celostátní soupisy romského obyvatelstva. Statistický úřad sledoval od roku 1970 romské obyvatelstvo samostatně i v průběhu pravidelného sčítání lidu. Na základě usnesení vlády ČSSR č. 384/1968 přestal fungovat vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva, který měl koordinovat neúspěšný pokus o rozptyl obyvatelstva slovenských romských osad. Dále od ledna 1969 přestal fungovat po vzniku federace meziresortní orgán, celostátně odpovědný za práci mezi Romy. Federální a národní ministerstva práce a sociálních věcí převzala pravomoci po bývalém výboru. Na to, ţe dosavadní pokusy o asimilaci a rozptyl Romů nerespektovaly zvláštnosti této etnické skupiny, upozornilo ve své zprávě o současném stavu řešení romské otázky v ČSR České ministerstvo práce a sociálních věcí ve své zprávě v listopadu 1970. Vláda ČSR pak svým usnesením č. 279/1970 odstartovala pokus o novou interpretaci státní politiky vůči Romům. Za protiústavní postup byla označena v důvodové zprávě novelizace zákona č. 74/1958 Sb. o zákazu kočování a omezování volného pohybu romských obyvatel. I v dalších dokumentech z let 1971 - 1972 je v něm kladen důraz na řešení otázek týkajících se zaměstnanosti, vzdělávání a rozmístění romské mládeţe a na celkové řešení romské sociální situace. Činnost národních výborů ve spolupráci s dobrovolnými pracovníky, mezi kterými je v té době zdůrazňována i role SCR, se má stát základem pro řešení výše uvedených otázek. Tzv. komise vlády ČSR pro řešení otázek cikánského obyvatelstva, byla na základě usnesení vlády č. 279/1970 jmenována, jako orgán, který se měl věnovat pouze problematice Romů v českých zemích. Komise se pravidelně scházela, podílela se na přípravě koncepčních materiálů, kontrolovala a koordinovala činnost jednotlivých ministerstev a dalších centrálních orgánů a to aţ do svého zrušení v roce 1988. Dále si nechávala v jednotlivých časových intervalech podávat zprávy o plnění vládních usnesení k romské problematice. Např. jiţ v roce 1970 podávalo Ministerstvo školství ČSR zprávu o konání čtrnáctidenního prázdninového kurzu pro učitele romských dětí, který se konal v Litoměřicích. Pořádaný kurz, 43

který měl seznámit učitele se specifikou romské kultury, mentalitou ţáků apod., se konal pravidelně od roku 1974. I kdyţ byla nová koncepce státní politiky vůči Romům v českých zemích uplatňována jiţ na základě usnesení z roku 1970, definitivně byla zformulována aţ v průběhu roku 1972 a následně téhoţ roku v srpnu byla vyhlášena usnesením federální vlády č. 231/1972. Stěţejním úkolem se podle tohoto usnesení v dalším vývoji romského etnika stala tzv. všestranně kulturní a společenská integrace Romů, zaloţená na postupném vyrovnávání se průměrné ţivotní úrovně romského obyvatelstva s majoritou. V tomto dokumentu bylo vládou zdůrazněno, ţe tento úkol je nutné chápat jako dlouhodobý, přičemţ mimořádný důraz je potřebné klást především na výchovu a vzdělávání mladé generace od předškoláků aţ po dokončení povinné školní docházky, další studium a přípravu na budoucí povolání. Další části dokumentu byly také věnované řešení zaměstnanosti, otázkám sociálního vyrovnání romského obyvatelstva, zvyšování kvalifikace, zdravotní péči a výchově. Je patrné, ţe v tomto období nelze upřít organizaci státní politiky vůči Romům soustavnější a důslednější metodicky lépe řízenou činnost, zejména na úrovni českých ústředních orgánů státní moci a správy. Kromě oficiálně přijatých a schválených příruček se od druhé poloviny sedmdesátých let v našem prostředí o Romech nepsalo. V tisku se jen občas objevily články o úspěšné státní politice tzv. integraci.100

7.4. Charta 77 Chartisté vydali 13. 12. 1978 dokument pod názvem O postavení Cikánů - Romů v Československu. Tento dokument byl adresován OSN. Tímto dokumentem se signatáři snaţí upozornit na to, ţe v ČSSR patří diskriminace Romů mezi méně zjevné porušování lidských práv, proto se rozhodli jejich postavení věnovat určitou pozornost. Je zde také zdůrazněno, ţe po zrušení SCR neexistuje v Československu ţádná romská instituce, která by hájila a prosazovala jejich práva. Za zvlášť nebezpečné povaţují autoři dokumentu to, ţe otázky minorit v ČSSR jsou zanedbávány a vládní instituce se snaţí potlačovat informace o jejich problémech. Odlišnost způsobu ţivota uţ nelze ovšem povaţovat za hlavní překáţku tzv. cikánské problematiky, ale jedná se o problematiku většinové společnosti. Jako největší

100

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 110-114 s. ISBN 80-86621-07-3

44

problém spatřují autoři dokumentu v tom, ţe komunistický reţim odmítá uznat Romy za svébytnou národnostní menšinu, čímţ Romové tak vlastně právně neexistují. Dále je v dokumentu chartisty shrnován dopad jednotlivých opatření komunistického reţimu, zejména zákon č. 74/1958 Sb. o zákazu kočování a následující soupis kočovného a polokočovného obyvatelstva. Dále pak na základě usnesení č. 502 z roku 1965 povinný rozptyl a likvidace neţádoucího soustředění cikánského obyvatelstva. Přestoţe toto opatření bylo zrušeno, jsou Romové postihováni za nedovolené migrace, ale na druhou stranu je tento jejich nedovolený pohyb tolerovaný, jelikoţ jsou z hospodářského hlediska jako nekvalifikovaná pracovní síla nepostradatelní. Za specifickou formu diskriminace je povaţována školní docházka dětí, které díky neúspěchu v českých a slovenských školách, jsou přeřazovány do škol pro děti s podprůměrnou inteligencí. Jako hlavní důvod neúspěchu romských dětí v českých a slovenských školách, je označováno to, ţe neexistují romské školy a romské děti jsou tak nuceni učit se jazykem, kterému nerozumí. V závěru dokumentu charty 77, se oceňuje úsilí členů vedení SCR, kteří i přes nátlak po protiprávně rozpuštěném svazu projevili vytrvalost a statečnost, se kterou se nesetkaly.101 „Řešení sloţité problematiky romského obyvatelstva tedy podle chartistů spočívá v zásadní právní úpravě jejich postavení a ve skutečné a tvůrčí účasti samotných Romů na rozhodování o nich samotných.“ 102

7.5. Konec komunistického řešení cikánské otázky Zpráva o stavu řešení romské problematiky, která byla dne 3. 2. 1989 předloţena Karlem Hoffmannem schůzi předsednictva ÚV KSČ, se uţ na první pohled lišila od ostatních dokumentů KSČ a to pak zvláště v tom, ţe zde byl jiţ pouţíván zásadně pro označení Cikánů termín Rom, tak jak to bylo běţné ve všech mezinárodních dokumentech. Úvodní část zprávy obsahovala obvyklé klišé o ideologických principech reţimu. Další obsah zprávy je však bez ohledu na úvodní text takovým prvním pokusem zhodnotit skutečný stav romské populace a najít nové cesty k jeho nápravě. Romská problematika je označena za závaţný a sloţitý společenský problém a v poznámce dokonce přiznává, ţe k řešení tohoto problému nebyli po zrušení SCR přizváni zástupci Romů, coţ vedlo k přerušení společného dialogu s tímto 101

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 124 s. ISBN 80-86621-07-3 102 PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 125 s. ISBN 80-86621-07-3

45

obyvatelstvem. Dále se ve zprávě uvádí, ţe začlenění Romů do společnosti neprobíhá v souladu s moţnostmi a potřebami společnosti. Nejprve je potřeba věnovat pozornost řešení otázky ústavněprávního postavení Romů a zapojit je do řešení romské problematiky. Další části zprávy jsou věnovány např. školským otázkám a problému se vzděláním, úvaze o nezamýšleném účinku procesu společenské integrace a to zejména, ţe díky zapojení širší části Romů do pracovního procesu a na tomto základě vysokým příjmům, se snaţí napodobit povrchní ţivot majority. Samotný text poukazuje výstiţně na to, ţe rychlé napodobování chování majority, můţe mít nepříznivý následek, a proto toto přizpůsobování se nelze podceňovat. K opatřením, která by měla řešit postavení romského obyvatelstva ČSSR, se zpráva vrací v závěrečné části. Zejména je zdůrazněno, ţe je nutné v připravované nové ústavě a na ní navazujících zákonů, určit postavení Romů jako svébytnou národnostní skupinu a zajistit jí odpovídající občanská práva a ţe je nutné, aby v komisích KSČ a Národní fronty byly i představitelé z řad Romů. Nicméně na toto navazuje úvaha o dočasném omezení práva na shromaţďování s poukázáním na neúspěšnost bývalé SCR. Vzhledem k tomu, ţe KSČ a její vedoucí role v politickém systému státu brzy skončila, není moţné posoudit, nakolik se tyto zásady promítly do skutečného ţivota.103

103

PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. 127-131 s. ISBN 80-86621-07-3

46

Závěr Cílem této práce bylo nahlédnout na celkový postoj státu k řešení cikánské otázky od první zmínky o Cikánech přes monarchii aţ do komunistického reţimu. Kaţdý z těchto států po celou dobu přistupoval k řešení této otázky po svém s ohledem na charakteristiku té doby, avšak vţdy byla tato problematika řešena podobným způsobem. Nově vznikající státy a politické reţimy, se vţdy snaţily k řešení cikánské otázky postavit novým způsobem, ovšem za pouţití předchozích ustanovení právních norem. Z toho plyne ta podobnost řešení popisované problematiky. U Cikánů jsou stále hlavně řešeny problémy související se sociální a kulturní odlišností od majority. V úvodu této práce jsem se snaţil seznámit se s původem Cikánů, odkud vlastně jsou a jak se tato specifická skupina ocitla na našem území. Jak je patrné z historie, tak v době monarchie byla různými glejty a mandáty panovníků řešena především kriminalita páchaná kočovnými tlupami Cikánů, neţ jejich právní postavení. V tomto duchu bylo v právním postavení Cikánů postupováno de facto aţ do období před vznikem první republiky. Z prostudované literatury pojednávající o historii Cikánů před vznikem první republiky, mohu usoudit to, ţe dřívější reţimy se snaţili Cikány spíše ze svých území vyhnat, neţ aby řešili jejich setrvání. Bylo lepší a jednoduší se problémových jedinců zbavit. Hlavní část mé práce je věnována postavení Cikánů – Romů v československém právním řádu. Zatímco předešlé reţimy si vystačily s obecnými právními předpisy, tak v období Československa vznikly dva poměrně důleţité zákony a to zákon č. 117/1927 Sb.z.n. o potulných cikánech a zákon č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob. Srovnání těchto dvou zákonů je velice těţké a těţko říci nakolik ovlivnily další vývoj Cikánů. Zákon č. 117/1927 Sb.z.n. o potulných cikánech měl za následek spíše útisk Cikánů, kdeţto zákon č. 74/1958 Sb. o trvalém usídlení kočujících osob, byl zaloţen spíše na různých sociálních programech, i kdyţ byl značně tvrdší. Oproti zákonu č. 117/1927 Sb.z.n., který kočování pouze omezoval, tak zákon č. 74/1958 Sb. kočování zcela zakazoval, čímţ byl pro romskou skupinu obyvatel naprosto šokující, jelikoţ znamenal veliký skok v jejich ţivotních zvyklostech. Na závěr bych uvedl, ţe v průběhu celého trvání Československé republiky, byla jednoznačně snaha vlád vyřešit cikánskou otázku asimilací tohoto obyvatelstva a sţití se této skupiny s majoritní společností, čehoţ nebylo dosaţeno. Bylo by zajímavé zabývat se touto 47

otázkou a hledat příčiny, jak by se mohlo vyvíjet řešení romské problematiky dále, nebýt konce komunistického reţimu. Rok 1989 přinesl nové poměry, které ale dále v této práci nelze pro jejich rozsáhlost rozebírat a věnovat se jim, jelikoţ řešení cikánské otázky po tomto roce by vystačilo minimálně na další samostatné téma bakalářské práce, z čehoţ je patrné, ţe problémy s řešením romské otázky přetrvávají dodnes.

48

Seznam použité literatury 1. DAVIDOVÁ, Eva. ROMANO DROM – CESTY ROMŮ 1945-1990. 1. Vydání. Olomouc 1995. ISBN 80-7067-533-8. 2. FRASER, Angus. CIKÁNI. Praha 1998: Vydalo NLN, s.r.o. Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-212-X. 3. HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor. Ţalující píseň. Brno 1993: Ústav lidové kultury ve Stráţnici. 4. MANN, B. Arne. Romský dějepis. 1. vydání. Praha 2001. Fortuna. ISBN 80-7168762-6. 5. NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067-952-2. 6. PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Vydání 1. Praha 2004. Vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. ISBN 80-86621-07-3. 7. PETRÁŠ, René. Cikánská/romská otázka v Československu na počátku komunistického reţimu a návaznost na starší vývoj. Právněhistorické studie 38. 1. Vydání. Praha 2007: Nakladatelství Karolinum. ISBN 978-80-246-1426-7. 8. ŘÍČAN, Pavel. S Romy ţít budeme – jde o to jak. 2. vyd., upravené. Praha 2000: Nakladatelství Portál, s.r.o.. ISBN 80-7178-410-9.

Elektronické zdroje 1. Časopis Policista č. 1/2006. [online]. [cit. 2012-02-16]. Dostupný z WWW: < http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/policista/2006/01/zebraci.html> 2. Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi (1942). [online]. 16. prosince 1942. [cit.2012-03-06]. Dostupný z WWW: 3. LHOTKA, Petr. Pojem „cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. [online]. In: HISTORIE/HISTORICA. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2009. 232-233 s. ISBN 978-80-7368-645-1. [cit. 2012-02-26]. Dostupný z WWW: < http://dlib.lib.cas.cz/4901/1/historica_016_229-246.pdf>

49

4. Původ názvů Rom – Cikán. [online] Projekt Varianty, Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s., 2002. [cit. 2012-04-03]. Dostupný z WWW: < http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b02romove/17.pdf> 5. Tisk č. 1135. [online]. §1. Usneseni senátu Národního shromáţdění republiky Československé k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 415 a 459) o potulných cikánech a podobných tulácích. [cit.2012-02-27]. Dostupný z WWW: < http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/index12.htm> 6. ZÁKON ze dne 17. Října 1958 o trvalém usídlení kočujících osob. [online]. [cit. 2012-03-29]. Dostupný z WWW:< http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1958/sb29-58.pdf>

Seznam použitých tabulek 1. Tabulka č.1. NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 4. Doplněné vyd. Olomouc 1999: Vydavatelství Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067952-2.

50