Otrava olovem Je 14. května 601 CL a Kuno Ditmar sedí za stolem ve své kanceláři. Kuno je pomenší zavalitý člověk s mastnými černými vlasy a třídenním strništěm. Jeho oblečení není z nejhorších, ale působí dojmem, že v něm posledních pár nocí spal. Kruhy pod očima a rozostřený pohled mluví o tom, že to nebyl ani dlouhý, ani klidný spánek. Místností se vznáší slabý zápach spálené cibulky, který sem proniká odněkud z hlubin domu. Je něco po poledni a kolem panuje klid, rušený jen potlačovaným zíváním a šustěním papíru, jak se Kuno probírá nějakými listinami. Občas se do některé z nich roztržitě začte a na jeho nezdravě bledém čele přibývá vrásek. V pravidelných intervalech se napřimuje a tehdy zatěká zrakem ke vchodovým dveřím, poznamenaným několika čerstvými děrami po střelách z kuše, a skrz ulepené okno za zády, kterým je vidět na vnitřní dvůr. Kunova kancelář a byt v jednom se nacházejí na okraji obchodnické čtvrti zvané Bernov, v prvním poschodí nevzhledného pavlačového domu, jednoho z mnoha, které svými třemi patry po celý den zastiňují ulici Na řvanici. Naložené vozy tam za dlouhé roky zvlnily dlažbu do dvou hlubokých kolejí, kterými se po dešti valí potoky špinavé vody. Jde o tu nejlevnější část Bernova, ale Kunovi už ani to zřejmě nepomůže. Kuno Ditmar je obchodník. Dlouhé roky kupoval z Vraních hor surové železo, ocel, cín, olovo a měď a s výnosem prodával v Parletu. Před šesti týdny bez náhrady přišel o všechny rozjednané zakázky. Bez ohledu na viníka je to však on, komu teď ze dveří lezou třísky. Tolik k teorii káceného lesa. 15
Zatímco Kuno vysedává ve své kanceláři, ulice Na řvanici žije další ze svých věčně stinných dní. Jejím středem táhne pětičlenná skupina. „Do prdele, nebulíkuj mě, Phoenixi!� „Fakt, nekecám!� zvedl v obraně ruku vyzáblý elf s dredy a pletí černou jako saze. V druhé ruce svírá objemnou knihu. „V Zámoří takový žijou! Žejo, Elanor?� „Co tam žije?� přispěchala dopředu pohledná hobitka a vmáčkla se mezi oba diskutující, elfa řečeného Phoenix a vytáhlého mladíka s jiskrnýma, uhýbavýma očima. „Takový mušky,� vysvětlil ochotně Phoenix. „Sedají na mravence a kladou jim do hlavy larvy. Ty mravencovi zevnitř vyžerou mozek, takže pak bezmyšlenkovitě chodí sem a tam —� „To je ale píčovina!� protestoval vytáhlý mladík. „Chodí sem a tam,� zamračil se elf, „ jako zombie. A pak mu upadne hlava a ven vyletí další malý mušky. Najdou si dalšího mravence. A tak pořád dokola.� Během elfovy řeči mladík potřásal hlavou a jeho černé oči se podezřívavě úžily. „Elanor, je to pravda?� Hobitka pokrčila rameny, až jí nadskočila kuše, ledabyle zavěšená na zádech. „Já nevím. . . v Zámoří jsem nikdy nebyla. Tys to viděl?� obrátila se na Phoenixe. „Četl jsem to v jedný knížce,� odtušil nadneseně elf a mimoděk zamával knihou, kterou nesl. „Aha!� zahýkal vítězoslavně vyčouhlý mladík. „To je celej von – účetní!� „Proč to vlastně řešíte?� zajímala se hobitka. „Martis má v kredenci mravence,� ušklíbl se Phoenix. „A chtěl se jich nějak zbavit.� „Dneska ráno se mi chleba zdál nějakej kyselej,� zaškaredil se dotčený. „A pak jsem si všimnul, že ti malí čuráci nalezli dovnitř. Spoustu sem jich sežral.� „To byli teda pěkně blbí mravenci,� podotkla Elanor. Kromě kuše má přes rameno přehozenu také brašnu s černým křížem na bílém poli. 16
Chvilku bylo ticho. Naproti jednomu z průjezdů stál šikmo natočený vůz, který blokoval ulici skoro po celé šířce. Jeden po druhém se jich pět protahovalo úzkou mezerou mezi oprýskaným barákem a zadními koly. Martis musel dokonce sundat ze zad kuši a nést ji nad hlavou. „Ty, Elanor,� začal, když se vrátili do původní formace. „Jde nějak poznat, jestli má mravenec mozek?� Phoenix se jízlivě zachechtal. „Copak, Martisi? Nerojily se ti náhodou poslední dobou kolem kredence malý mušky?� Martis nabral v obličeji o odstín zelenější barvu. „Rojily,� přiznal. „To budou moli,� usoudila suše Elanor, „nebo octomilky. Vyhoď všechno zkažený, vynes odpadky a bude pokoj. A taky —� Zastavili se. Byli na konci ulice. „Přešli jsme to.� „Jaktože jste nic neřekli?� otočil se Martis k zbývajícím dvěma z celé pětice. Mladý muž se zlatými loknami cherubína trhl rameny. Bylo to ledabylé, skoro lhostejné gesto, ale přesto nepostrádalo kočičí ladnost. „První ste šli vy.� Světlovlasý mladík, který dosud nepromluvil, něco zabručel a z kapsy u kalhot vylovil kus papíru. Oproti cherubínovi po svém boku vypadá podsaditý a neohrabaný. „Na řvanici, orientační číslo 54.� Vraceli se ulicí. Martis vrtěl hlavou ze strany na stranu, jak prohlížel každé dveře, které míjeli. „Stejně nechápu, proč se začaly používat čísla,� vrčel nespokojeně. „Po tom, co Parletská populace o řád poskočila, domovní znamení rychle došla,� řekl mladík s papírkem. Šel jako první a očima klidně sledoval jednu stranu ulice. „Dyť to nedává žádnej smysl! Jak si mám zapamatovat, kde je který číslo?!� „Nijak,� přisolil si Phoenix. „V tom je právě ten vtip.� „Neser mě.� 17
„Nasadil jsem ti brouka do hlavy, co? Nebo spíš mušku?� ušklíbl se elf. Martis chtěl něco odseknout, ale jenom neartikulovaně hekl, protože v té chvíli narazil do náhle zastavivšího vůdce. „Stefane!� „Drž zobák,� odtušil světlovlasý a schoval papírek do kapsy. „Jsme na místě.� Stáli před pootevřenými vraty, vedoucími do tmavého průjezdu. Nad nimi se na oprýskané omítce skvěla zbrusu nová plechová tabulka s číslem 54. „Je to v prvním patře,� dodal Stefan. „Běžte s Tomvilem,� kývl na cherubína, který si z opasku povytáhl dosud skryté dýky, „ jako první. Pak já s Elanor. Phoenix naposled.� Vystoupali po prošlapaných schodech a funíce stanuli před jedinými dveřmi v patře. Phoenix si tiše odkašlal. Vilík si plivl do dlaní a ulízl si své zlatavé lokny. Martis rozkopl dveře dokořán. „Nazdar Kuno,� ušklíbl se na chlapíka za stolem. „Nerojí se ti v kredenci mušky?� Kuno zkameněl strachy. Z ruky, trčící na píď nad stolem, mu vyklouzla snůška papírů. S otevřenou papulou zíral, jak Martis za chůze vláčným pohybem sundává z ramene kuši. „Nějak se nám ztratilo deset beden olova, tak je tady hledáme, víš?� zazpíval Vilík a přehodil si dýku z jedné ruky do druhé. „A tak jsme se chtěli zeptat, jestli jsi je tu někde poblíž neviděl,� zamrkal na pobledlého obchodníka Stefan. „Třeba —� Poslední z papírů dokončil svůj klouzavý let na rozvrzaných prknech podlahy. Kuno vyrazil podivný skřek – něco mezi žabím zakřehotáním a štěknutím – a vyskočil od stolu tak prudce, že jej povalil. Do vzduchu vylétly další papíry, skrápěné černými slzami rozbitého kalamáře. „Stůj!� zařval Martis. Kuno sáhl pod sebe, zkroutil se v soudkovitém pase jako diskobo18
los a Vilíkovi, který se mu vrhal v ústrety, hodil pod nohy židli. Vilík instinktivně odskočil stranou a zavyl, když nakopl hranu povaleného stolu. Kuno vyrazil, nohy mu podjely na hromádce papírů, popojel, komicky mávaje rukama ve velkých kruzích, a znova našel rovnováhu. Trhnutím otevřel nenápadné dveře v boční stěně a vyběhl ven. Připráskl za sebou, zrovna když za ním Vilík natahoval své dlouhé ruce. Několikrát to v rychlém sledu zakřupalo. Martis vztekle zaklel a nahodil si kuši zpátky na rameno. Před povalenou židlí se odrazil k mohutnému skoku, byl ale sražen Stefanem, kterému uklouzly nohy na zrádných listinách. Se zaduněním loktů zmizel za polstrovaným opěradlem, do vzduchu vylétly jeho nohy. „Kurva!� zařval Stefan a setrvačností mohutně kopl do židle. „Ééééé!� zamečel Martis, když schytal druhou do naražených holení. „Aoouuu oouuu aoouuu!!� vyl Vilík jako vzteklý vlk. Dokonce i jeho řev se nesl v dokonalé souhře tónin. Phoenix a Elanor vešli dovnitř a udiveně se rozhlíželi po narvané opuštěné pracovně. „Co se děje? Proč se s váma nechtěl bavit?� dožadoval se černý elf vysvětlení. Nervózně poklepával na knihu, kterou si přinesl. Nikdo mu neodpověděl. Vilík řval. Odněkud z chodby, kterou přišli, zazníval vyděšený ženský hlas, volající o pomoc. Stefan trhl za kliku, Vilík naposledy melodicky zakvílel a odpotácel se od zákeřných futer, foukaje si na prsty. „Moje ruce, moje ruce, moje ruce!� volal plačtivě. Martis ze sebe vydal něco mezi zavrčením a zasmáním a vyrazil za Stefanem, který už zmizel ve dveřích. Kuno neztrácel ani vteřinu. Tatáž hrůza, která jej v první chvíli zmrazila na místě, vlila do jeho krátkých nohou nevídanou rychlost. Z vnitřní chodby se vrhl na pavlač. Nahnul se přes zábradlí, očima zatěkal podél zdi pod sebou. Tam! Hromada vyhozených slamníků byla jen kousek napravo. Doběhl nad ni, bez váhání se přehoupl přes chatrné zábradlí a skočil. 19
Dopadl na nohy. Pružné balíky jej vyhodily do vzduchu, z nezbytí udělal neohrabaný kotrmelec a ještě jeden, než se skutálel dolů. Tvrdě kecl na zadek, dlaněmi plácl do páchnoucí kaluže. Koutkem oka zahlédl na pavlači pohyb a zaslechl dusot nohou. Tryskem vyrazil přes dvůr, až mu od bot odletovaly kusy bláta. Byl teprve v polovině dvora, když se Stefan vyhrabal z hromady slamníků, kam potupně zapadl, a když se Martis, který si jich nevšiml, zvedl na podruhé natlučených loktech. Obchodník přes rameno vrhl pohled na své pronásledovatele. A zrychlil. Rozběhli se za ním. „Já ho zabiju, já toho zmrda malýho zabiju,� sliboval Martis. Kuno vběhl do průchodu na opačném konci dvora. Na okamžik jim zmizel z dohledu. Oči jim nakratičko zastřela nebezpečná tma, pak je setrvačnost vyplivla do opuštěné uličky, doběla vypálené poledním sluncem. Zprava sem doléhal ruch jedné z hlavních cest. Prchající Kuno už nabíral rychlost tím směrem. Stefan byl teď z obou pronásledovatelů o něco napřed. Zkrátil obchodníkův náskok na poslední kroky. „Chyť ho — Drž ho —� vykřikl zoufale Martis. Stefan skočil. Kuno se zakymácel. Váha, která mu spoutala kolena, jej strhla k zemi a on sletěl jako podseknuté stéblo na hrbolatou dlažbu. Stačil ještě dlaní ztlumit pád, ale to bylo všechno. Dýku, po které sahal, mu kdosi vyrval a ruku nemilosrdně zkroutil za zády. Na páteři ucítil tlak, který sice zatím nelámal žebra, ale nijak daleko k tomu neměl. Kudla, kterou na chvíli ztratil z dohledu, se vrátila přímo pod jeho vlastní krk. Cítil, jak mu koutkem úst vytéká hořká slina, kterou se neodvážil polknout. „Tos fakt posral,� řekl nějaký hlas zprava. Kuno jedním okem zamžoural přímo na hrot šipky a za ním na Martisův obličej, zkřivený vítězným úšklebkem. „Ty taky, mladej,� pronesl v odpověď neznámý hlas. Martis se poplašeně ohlédl. Kde se vzali, tu se vzali, za jejich zády stáli dva chlapíci s kušemi v rukou. Jeden, ještě menší než Kuno a úplně plešatý, držel na mušce Stefana. Druhý, vysoký a s třídenním strništěm na 20
bradě, mířil na Martise. Byl to on, kdo mluvil. Měřil si oba mladíky klidným pohledem očí barvy olova a pomalu přežvykoval. Nechal jim chvíli na rozmyšlenou a potom vyplivl hnědou slinu. „Tohle vám neprojde. Vzdejte to.� Martisův výraz se změnil z překvapeného na vzteklý. „Vyserte si voko. A vypadněte, tohle není vaše věc.� Ditmar zkroutil hlavu jak jen to šlo a jedním okem zamžoural na plešatce. „J-j-j-j –� zajíkl se. Nosem nedůstojně vyfoukl velkou lesklou bublinu. Zarostlý si přehodil žvanec z jedné strany na druhou. „Je náš.� Plešatec zafuněl. Neznělo to zlostně, spíš jako když čajník upouští páru. V uličce bylo vedro k zalknutí. „Váš šéf,� uplivl si v parodické nápodobě Stefan, „nějak přišel o hlas, ale jestli si nesbalíte ty svý fidlátka, přijde taky o krk. Strašně se mi potěj ruce když na mě někdo míří kuší, víme?� Trochu přitlačil na kudlu. Do prachu se skutálelo několik rudých kapek. „J-j-j-j –� jektal Ditmar a zoufale koulel jedním černým okem. Pot se z něj jen řinul. Pravou ruku měl zkroucenou za zády a levou si přilehl, tak aspoň začal jako o překot třepat chodidly. Šedooký se pohrdavě ušklíbl. „O mým šéfovi víš hovno.� „Hovno?� podivil se Martis. „Hovno,� potvrdil vysoký a vyplivl další hnědou slinu. Kývl k ležícímu Ditmarovi, který připomínal roztékající se sulc. „Díky za ten foch, ale teď už zmizte.� Prstem spočinul na spoušti. Plešatec se zařídil podle jeho příkladu. V jeho kulaté tváři se nepohnul ani sval, jen po skráních mu stékaly olejovité kapky potu. Šedooký pootevřel ústa, aby přežvýkl. „Doprdele,� zabručel místo toho. Phoenix pomalu vyšel z průjezdu. Vedle něj kráčela Elanor, s kuší přitisknutou k rameni a zacílenou na plešatce. Několik kroků za nimi se coural Vilík, s tváří zamotanou do obvazů, beze zbraně a se zá21
dumčivým výrazem v líbezných bleděmodrých očích. Vypadal, jako by sem zabloudil jenom náhodou. Padlý anděl. „Kolik vás tam sakra je?� zavrčel zarostlý. Nepostřehnutelným pohybem olověných očí přejel po Elanor a Phoenixovi. Nakonec se zastavil u Vilíka, který měl ruce obalené dlouhými pruhy látky. Pobaveně povytáhl obočí. „Ten k vám taky patří?� „Taky,� kývl roztržitě Phoenix. „Neposmívejte se mu, prosím. To je jenom lepra.� Bezstarostným krokem se vydal k Ditmarovi. „Stefane, sundej mu tu kudlu z krku. A probohy ho nech nadechnout. Pan Ditmar je přece jen náš klient.� Stefan poslechl. Ditmar duchapřítomně zůstal ležet. „Tak hele —� vmísil se do toho zarostlý. Stále ještě držel na mušce Martise a Martis držel na mušce jeho, ale teď už měl tolik drzosti, aby na něj posměšně vyplázl jazyk. Phoenix sebevědomě poklekl vedle obchodníka. „Je to náš klient,� zopakoval netrpělivě. „A my s ním budeme jednat první. Rozumíte?� Sklonil se nad Ditmarem. „A co se týká vašich ostatních věřitelů. . . � Vilík mezitím bloudil kolem a s výrazem malého dítěte si prohlížel oba kušiníky. Zmateně před ním ustupovali. V jedné chvíli neopatrně kýchl a málem spustil podstatně smrtonosnější salvu. Nešikovně si utřel nos hřbetem zafačované ruky. „Oblouváb se, do ta lebra,� zaskřehotal jako sup. „Rozpadá se bi dosní břepážka.� Phoenix se zvedl a oprášil si kolena. „Vilíku, pomoz pánovi na nohy,� zvolal nahlas a ustoupil. Oslovený se se zasněným výrazem přišoural k ležícímu. Prkenným pohybem mu podsunul ruku pod břicho a když se Kuno vyškrábal na nohy, přehodil si jeho paži přes rameno a nešikovně ji sevřel ve své dlani, pokryté vrstvami obvazů. Odcházeli, s odstupem následováni Stefanem, a zanedlouho zmizeli v průchodu. Phoenix za nimi spokojeně hleděl. „Kdo chce kam, pomozme mu tam,� poznamenal. Pokrčil rameny. „Až Vilík s panem Ditmarem – chci říct, až my s panem Ditma22
rem skončíme, milerádi vám ho přenecháme napospas,� obrátil se k přežvykujícímu, který už před nějakou dobou zapomněl přežvykovat. „Budete ho mít ve svých. . . � promnul si vyzáblé černé dlaně, „. . . rukou.� Elanor a Martis na sebe kývli a pomalu couvali k průjezdu. Phoenix se vydal za nimi, udělal několik kroků, ale pak se ještě otočil. „Jo, a až s ním budete, ehm, jednat,� zakvedlal ve vzduchu prsty, „tak si raději nasaďte rukavice.� ♣
Jestli neznámí vymahači skutečně jednali s panem Ditmarem v rukavičkách, to náš Příběh už nevypráví. Jisté je jen to, že ještě téhož odpoledne získal pan Manuci, tiskař a městský radní, své peníze zpět. Donesl mu je Phoenix osobně, poté se omluvil za zdržení a zůstal v účtárně přesčas, aby dohonil zanedbanou práci. Elanor si vzala na starost Vilíka a odvedla jej na univerzitu, kde studovala medicínu. Vilík byl odborně ošetřen v rámci chirurgického semináře, svedl přitom tři studentky a vysloužil Elanor nehynoucí nenávist u tělnaté nehezké elfky, která praktika vedla. Martis zůstal v dílně, kde po zbytek dne bavil grafičku Simanor vyprávěním o hlavožravých mravencích a nechával se obdivovat sazečkou Kuličkou při líčení dnešní honičky. Stefan, který byl kouzelník, v dílně pracoval na částečný úvazek a za pár měsíců měl absolvovat, odešel na přednášku z pokročilé materiální magie. Nevěříte? Věřte. Stanou se horší věci.
23
