Chudinská péče v Táboře v letech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Chudinská péče v Táboře v letech 1850 - 1914 (magisterská diplomová práce)

Jaroslava Tkadlecová

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny

V Brně dne 4. ledna 2011

…...……………………………

5

Zde bych chtěla poděkovat doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce, podnětné rady a připomínky.

6

Obsah 1. Úvod ...................................................................................................................................... 9 2. Pouţité prameny a literatura ................................................................................................ 10 3. Charakteristika města, správní vývoj města a společenského dění v obci v druhé polovině 19. století ............................................................................................................................. 13 3.1 Dějiny města a obecní samosprávy do roku 1914 .......................................................... 13 3.2 Společensko-kulturní ţivot města v druhé polovině 19. století ...................................... 21 4. Kořeny sociální péče o mládeţ v habsburské monarchii..................................................... 25 5. Chudinská péče v Táboře v letech 1850 – 1914 .................................................................. 34 5.1 Chudinská péče obce ...................................................................................................... 34 5.1.1 Chudinský fond ........................................................................................................ 35 5.1.2 Otevřená péče obce .................................................................................................. 36 5.1.2.1 Almuţny ............................................................................................................ 36 5.1.2.2 Vdovské a sirotčí provize .................................................................................. 38 5.1.2.3 Úhrady zdravotní péče a léků ............................................................................ 38 5.1.2.4 Dřevo a uhlí pro chudé ...................................................................................... 39 5.1.2.5 Hrazení školného za chudé děti a studenty ....................................................... 39 5.1.2.6 Chudé vysvědčení a ţádosti o podpory ............................................................. 40 5.1.2.7 Tuláctví a instituce postrku ............................................................................... 41 5.1.3.7 Zdravotně policejní a hygienická opatření ........................................................ 42 5.1.3 Instituce uzavřené péče ............................................................................................ 44 5.1.3.1 Měšťanský chudobinec – špitál u sv. Alţběty ................................................... 44 5.1.3.2 Městská opatrovna............................................................................................. 47 5.1.3.3 Obecní sirotčinec ............................................................................................... 48 5.1.3.4 Vojenský špitál a lazarety ................................................................................. 49 5.1.3.5 Nemocnice ......................................................................................................... 49

7

5.1.3.6 Okresní stravovna .............................................................................................. 52 5.2 Dobročinné aktivity jednotlivců a táborských spolků .................................................... 53 5.2.1 Měšťanské nadace .................................................................................................... 54 5.2.1.1 Chudinské a sirotčí nadace ................................................................................ 54 5.2.1.2 Školské a studentské nadace ............................................................................. 55 5.2.2 Dobročinné aktivity táborských spolků ................................................................... 60 5.2.2.1 Spolek Berla ...................................................................................................... 62 5.2.2.2 Dělnický spolek ................................................................................................. 63 5.2.2.3 Ţenský spolek Zora ........................................................................................... 65 5.2.2.4 Dobročinné spolky táborské ţidovské obce ...................................................... 69 5.2.3 Spolky podporující chudé ţáky a studenty .............................................................. 70 5.2.3.1 Kříţkův spolek .................................................................................................. 70 5.2.3.2 Krejcarový spolek ............................................................................................. 72 5.2.3.3 Ostatní školské spolky ....................................................................................... 73 5.2.4 Ostatní spolky .......................................................................................................... 74 6. Závěr..................................................................................................................................... 75 6. Seznam pramenů a literatury ................................................................................................ 78 6. 1 Archivní prameny .......................................................................................................... 78 6.2 Tištěné prameny ............................................................................................................. 78 6.3 Dobový tisk..................................................................................................................... 79 6.4 Literatura ........................................................................................................................ 79 6.5 Internetové odkazy ......................................................................................................... 82 7. Přílohy ................................................................................................................................. 82

8

1. Úvod Sociální péče, ve smyslu systematické podpory osob, které se nacházejí v hmotné nouzi, se v dějinách společnosti objevuje poměrně pozdě, teprve v druhé polovině 19. století. Nelze opomenout, ţe jednotlivá zařízení pro péči o chudé a nemohoucí existovala jiţ v předchozích dobách. Ta však měla zcela jiný charakter. Motivace k těmto spíše „zboţným činům“ měla ráz především náboţenský a etický. Tyto dobročinné skutky podnikali jednotlivci nebo náboţenské asociace v první řadě pro spásu svých duší, a aby naplnili příkaz lásky k bliţnímu. Laická zařízení chudinské péče byla zakládána teprve od druhé poloviny 18. století v důsledku rozvoje osvíceneckého humanismu. Chudinství bylo chápáno jako záleţitost, která spadá do sféry činnosti a zájmu církve, nikoli jako úkol veřejné správy. Teprve hluboké hospodářské a sociální proměny 19. století přinesly zásadní změny v chápání a konečně i realizaci sociální péče a chudinství. Péče o chudé, nemocné a nemohoucí se stala zájmem a povinností obecní, zemské a státní správy.1 V této diplomové práci se věnuji problematice chudinství ve městě Táboře v letech 1850 aţ 1914. Dolní hranice tohoto časového rozmezí je dána dostupností archivních pramenů, horní hranice – začátek první světové války – představuje poslední běţný rok v ţivotě města. Mým cílem bylo zachytit a zmapovat počátky sociální péče v tomto nevelkém jihočeském okresním městě, a to od činnosti městské samosprávy aţ po charitativní aktivity měšťanů a měšťanských spolků. Pokusila jsem se také postihnout, zda a jak docházelo v průběhu tohoto období ke změnám v chápání fenoménu chudinství a jak se proměňovaly postoje k lidem, kterým měla být pomoc poskytována. Zajímalo mě, jakým způsobem se rychlá modernizace a sekularizace společnosti projevila v myšlenkové a hodnotové proměně táborského měšťanstva. Ačkoli se Tábor stal v roce 1750 krajským městem, patřil i nadále k menším a méně významným českým královským městům. Obec měla charakter řemeslnicko-obchodnického centra. Tento ráz si Tábor uchoval i v druhé polovině 19. století, kdy byl střediskem okresním. Po celé toto období zde měly silné postavení cechy (jejich nástupci řemeslnická a ţivnostenská společenstva) a katolická církev. Prostředí to tedy bylo značně konzervativní, ale i přesto se zde projevily zásadní společenské proměny druhé poloviny 19. století, a to zejména v oblasti vzdělávání. Na konci století se Tábor stal významným centrem českého středního 1

Kallab, Jaroslav: Otázka brannosti a sociální péče o mládež. Brno 1930, s. 1-2.

9

školství. Zřejmě také proto se většina místních dobročinných spolků zabývala podporou chudých ţáků a studentů. Je aţ překvapivé, jak výrazně převyšuje počet školských měšťanských nadací nadace chudinské nebo sirotčí. Chudinství 19. století bylo také úzce propojeno s jinými aspekty ţivota společnosti, jako bylo zdravotnictví a systematické úsilí o zamezení vzniku a šíření nebezpečných epidemií. Také na tomto příkladu bylo moţné zachytit změny mentality měšťanstva v postoji k prevenci a profesionalizaci zdravotní péče, coţ mohlo pomoci eliminovat počet osob, které bude potřeba, v případě onemocnění a ztráty zaměstnání, zaopatřit. Na formování a ţivot táborské měšťanské společnosti a tedy i fungování chudinské péče měla také jistě podstatný vliv skutečnost, ţe se jednalo o město ryze české s nepočetnou německou menšinou. Aţ do konce 19. století zde také téměř postrádáme dělnictvo ve smyslu homogenizované skupiny, která by jakýmkoli způsobem vyvíjela nátlak na městskou správu za účelem radikálnějších kroků při řešení sociálních otázek.

2. Použité prameny a literatura Během zpracovávání diplomové práce jsem místy narazila na nedostatek a neúplnost historických pramenů pro tuto sledovanou oblast sociálních dějin Tábora. Zejména v písemnostech městské samosprávy. Ovšem i přesto se mi nakonec podařilo zjistit řadu informací, zejména o bohatém charitativním působení místních spolků. Většinu pramenů ke své práci jsem získala ve Státním okresním archivu v Táboře. Při jejich studiu jsem se místy setkala se značně torzovitými písemnostmi, zejména ze správy města v první polovině 19. století. Táborský městský archiv utrpěl největší škody v letech 1848 – 1849 za působení měšťanského výboru, kdy byly písemnosti v obrovském mnoţství správou města prodávány jako nepotřebný starý papír.2 Dále byla roku 1871 realizována velká zčásti organizovaná, zčásti ţivelná skartace archivu táborské městské spisovny od druhé poloviny 18. století aţ do roku 1848. Dodnes není blíţe známo, z jakých příčin k této skartaci došlo. Zřejmě aby byl získán prostor, či spíše proto, ţe spisy z doby před rokem 1848 se staly pro správu města zbytečnými. Nutno vzít také v úvahu, ţe městský archiv byl ve svých 2

Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849. In: Táborský archiv 8, Tábor 1998, s. 231.

10

počátcích ústavem čistě historickým. Proto do něj nebyla převzata městská registratura. Ta se podle tehdejších názorů jevila jako přítěţ a proto byla téměř celá magistrátní spisovna zničena. Nejdůleţitějším pramenem pro zpracování mé diplomové práce byl fond Archiv města Tábor a fondy písemností jednotlivých spolků. Fond Archiv města Tábor obsahuje písemnosti úřadů táborské městské samosprávy z let 1406 – 1945. Výjimku představují spisy z období od 17. století do roku 1851, které byly, jak jiţ bylo řečeno, skartovány v roce 1871. Z tohoto obrovského mnoţství materiálů jsem se zaměřila na písemnosti z let 1851 aţ 1914, které se týkaly chudinství, školství a zdravotní péče. Jednalo se o zápisy z jednání městské rady, obecního zastupitelstva a protokoly z jejich usnesení, úřední korespondence, ţádosti o podpory, chudinské listy, seznamy ţáků, kterým bylo odpuštěno školné, a osob, kterým byla přidělena almuţna. Dále zde jsou uloţeny zakládací listiny nadací, které spravovala obec, instrukce pro chod zařízení chudinské péče, které zřizovalo a spravovalo město, jako byl špitál, chudobinec, nemocnice, sirotčinec nebo opatrovna. Přínosné byly také dochované rozpočty královského města Tábora na léta 1880 aţ 1914. Bohuţel řada z těchto dokumentů byla neúplná. Dalším důleţitým pramenem jsou písemnosti jednotlivých spolků a dobrovolnických organizací. V první řadě to byly výroční zprávy, stanovy, zápisy ze schůzí, zprávy o uspořádaných akcích, seznamy dárců a sponzorů ţenského spolku Zora, Krejcarového spolku, Kříţkova spolku, spolku Berla a dělnického spolku. Z těchto materiálů bylo moţné udělat si představu o dobročinnosti ve městě, částečně také o členské základně těchto korporací a jejich sponzorů. Řadu poznatků, jednotlivých konkrétních informací i celkem názorný obraz společenského a veřejného ţivota v Táboře jsem získala z místních periodik. V druhé polovině 19. století se jednalo především o dva týdeníky - Tábor a Český jih. Méně významný byl časopis Jiskra. Týdeník Tábor začal vydávat táborský tiskař Jan Karel Frank koncem dubna roku 1864. Profesor Martin Kolář pro něj zajišťoval redakční práce a téměř dva roky byl hlavním autorem historických a vlastivědných článků. Janu K. Frankovi se podařilo překonat odbytovou krizi časopisu, kdyţ se více zaměřil na místní a regionální zpravodajství a na beletristické příspěvky. Následně byl vydáván aţ do roku 1841. Politicky se týdenník Tábor 11

od konce 19. století hlásil k mladočeské straně, po roce 1918 vycházel jako orgán národně demokratické strany. Další táborský tiskař Jan Nedvídek od října roku 1872 zaloţil a redigoval druhý úspěšný táborský týdeník Český jih a vtiskl mu zaměření poněkud odlišné, neţ měl časopis J. K.

Franka.

Neuveřejňoval

obvykle

beletristické

články,

ale

postupně

zavedl

národohospodářskou rubriku a značný prostor věnoval také historické a vlastivědné tématice. I v době nástupu masových politických stran se Český jih důsledně označoval za nezávislý týdeník a jeho kulturní rubrika předčila svou úrovní jiné táborské časopisy. Svůj nestranický ráz s občanským a kulturním zaměřením si Český jih udrţel i po vzniku Československé republiky.3 Ve srovnání s týdeníkem Tábor podával tento časopis také mnohem více informací týkajících se dobročinných aktivit ve městě i charitativních podniků ze strany města nebo jednotlivých spolků. Pro výzkum počátků sociální péče v období rakouskouherské monarchie není bohuţel k dispozici dostatečné mnoţství historických pramenů ani literatury. Ze současných odborných prací byla pro pochopení problematiky historického vývoje sociální péče velmi přínosná zejména disertační práce Lukáše Fasory4 a kniha Jana Janáka o počátcích sociálního zákonodárství v Předlitavsku.5 K problematice sociální péče o děti jsem nejvíce informací získala z prací Jaroslava Kallaba (právníka a předsedy České zemské péče o mládeţ na Moravě) a Antonína Tůmy. Zásadní pro poznání společensko-kulturního a hospodářského ţivota v Táboře byly práce Jiřího Kořalky publikované ve sbornících Táborský archiv. Diplomovou prací absolventky FF MU Hany Píšalové6 jsem se nechala inspirovat ve výběru odborné literatury k tomuto tématu a v otázce tematického členění práce. Vyuţila jsem také poznatků, které jsem získala při studiu materiálů pro svou práci bakalářskou.7

3

Augusta Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor. Praha 2001, s. 77 - 78. Fasora, Lukáš: Systém české zemské péče o mládež na Moravě v letech 1921 – 1937. Disertační práce. FF MU Brno. Brno 2000. 5 Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. 6 Píšalová, Hana: Chudinská péče v Opavě v letech 1860 – 1914. Diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2009. 7 Tkadlecová, Jaroslava: Sociální péče o děti a mládež v Táboře v letech 1880 – 1937. Bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2007. 4

12

Přílohová část práce obsahuje dobové fotografie, které byly pořízeny fotografickým ateliérem Šechtl a Voseček v Táboře. Fotografie jsem pouţila s laskavým svolením paní Marie M. Šechtlové.8

3. Charakteristika města, správní vývoj města a společenského dění v obci v druhé polovině 19. století „…Táborský kraj… Slyšíme ta dvě slova a v mysli nám vyvstává představa nedostatku a vystupuje na duševní oko pustina… A táborský kraj považuje se namnoze za obraz celých jižních Čech. Vzato u nás do zvyku pronášeti a vybouzeti o českém jihu domněnky v každém ohledu temné… Skutečné nedostatky nelze odmluvit a netřeba jich zapírati. Ale přitom slušno na jedné straně zůstati aspoň na pouhé skutečnosti a nezhoršovati ji, a na druhé straně nezamlčovati četné přednosti, jimiž i ta část naší vlasti k sobě vábí a jimiž vskutku pozoruhodna jest.“9

3.1 Dějiny města a obecní samosprávy do roku 1914 Město Tábor leţí na severním okraji jiţních Čech na rozhraní Třeboňské pánve a Vlašimské vrchoviny, 83 km jiţně od hlavního města Prahy, 60 km severně od Českých Budějovic v mírně zvlněné krajině Táborské pahorkatiny. Na ostrohu nad řekou Luţnicí a hlubokým údolím Tismenického potoka zaloţil Přemysl Otakar II. kolem roku 1270 královské město s městským hradem, později zvaným Kotnov. Město zaniklo kolem roku 1277 v bojích mezi králem a Vítkovci, přetrval jen hrad. Hradiště hory Tábor bylo zaloţeno v březnu 1420 ústeckými husity, kteří zde hledali bezpečnější útočiště, neţ bylo nechráněné Sezimovo Ústí. V husitském období, kdy se fakticky rozpadlo zemské zřízení, stanul Tábor v čele jednoho ze tří husitských svazů (měst a šlechty). V počátečním období bylo nejvyšším civilním orgánem shromáţdění celé obce,

8 9

http://sechtl-vosecek.ucw.cz/index.html (Stahováno: prosinec 2010) Šubert, František Adolf: Z českého jihu. Praha 1882, s. 6.

13

kterému byla podřízena rada starších. Později toto shromáţdění volilo městskou radu. Z roku 1430 pochází první doklad o radě v čele s purkmistrem. Privilegiem krále Zikmunda Lucemburského z 25. ledna 1437 byla Táboru jako novému královskému městu udělena práva Starého Města praţského ve všech přích, soudech i obyčejích včetně práva popravy a přímého odvolání od městského soudu k panovníkovi. Táborští získali také právo šest let volit konšely (fakticky jim zůstalo aţ do roku 1452), dále právo pořádat dva výroční a dva týdenní trhy a konečně i městský znak a pečeť. Aţ do roku 1452, kdy Tábor konečně kapituloval před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a obec uznala českého krále za svého pána, přeţívala zde řada zvyklostí z komunálního ţivota revolučních let, které teprve později ustoupily běţně platným pořádkům královských měst.10 Hlavním orgánem městské samosprávy byla městská rada, jejímţ členem se mohl stát pouze plnoprávný měšťan. Měšťanství se nabývalo rodem, nebo mohla být osoba do měšťanského stavu přijata. Městskou radu tvořilo dvanáct radních, v jejím čele stál purkmistr. V této funkci se střídali všichni konšelé, kaţdý na dobu čtyř týdnů.11 Klidnější léta na sklonku 15. století umoţnila nebývalý rozvoj města po stránce hospodářské i v otázce stavitelské činnosti. Na přelomu 15. a 16. století se táborská obec výrazně zapojila do střetu městského stavu a šlechty. Tábor se také aktivně připojil k povstání českých stavů proti panovníkovi Ferdinandovi I. Habsburskému a odmítnul mu vojenskou pomoc při taţení proti německým luteránům. Obec vloţila do boje celou svou prestiţ jednoho z nejbohatších měst království. Král měšťany tvrdě potrestal zejména konfiskací rozsáhlého pozemkového vlastnictví, které do té doby tvořilo základ prosperity města. Z původního rozsáhlého majetku zbyla po Ferdinandově záboru asi jen pouhá šestina. Dalším trestem bylo značné omezení původně poměrně rozsáhlých kompetencí městské rady. Byl zřízen úřad císařského rychtáře, čímţ byla výrazně omezena samospráva královských měst. Rychtář zastupoval v obci panovníkovy zájmy, vybíral poplatky pro královskou komoru a zajišťoval odúmrtě.12 Značně ztenčený majetek neposkytoval dostatečné příjmy, které by kryly vydání velkého města. Tíţivým břemenem pro obec byly i její značné dluhy.13

10

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor. Praha 2001, s. 13. Mácová, Libuše: Městská správa v Táboře na počátku 17. století. In: Sak, R. (ed.): Tábor. Sborník k 550. výročí vzniku města. Tábor 1970, s. 52 – 54. 12 Úřad císařského rychtáře byl přechodně zrušen v letech 1618 – 1620, posléze definitivně v roce 1783, ovšem jiţ od roku 1750 přebraly jeho funkce krajské úřady. 13 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 15. 11

14

Tábor odepřel poslušnost Habsburkům i v roce 1618 a přidal se k povstání, vedenému nekatolickou šlechtou. Kdyţ se o tři roky později vzdal císařskému generálu Marradasovi, císařští vojáci město bezohledně vydrancovali. Poté následovaly další konfiskace městského majetku. (V roce 1629 byla část zabaveného vlastnictví Táboru opět navrácena.) Generál zanechal ve městě vojenskou posádku, která měla mimo jiné navrátit táborské měšťany do lůna katolické církve. Lépe se táborským nevedlo ani létě roku 1648, kdyţ se stali obětí švédské armády. Během třicetileté války došlo ve městě k výraznému úbytku obyvatel, způsobenému především nemocemi a hladem. Po skončení války zůstalo v Táboře 165 domů pustých a jen 184 obydlených. Obec byla opakovaně ţalována pro neplacení dluhů.14 Atmosféru kaţdodenního ţivota i společenského dění oţivil v polovině 17. století příchod mnišského řádu augustiniánů, pro něţ praţský architekt italského původu Antonio de Alfieri postavil nový klášter. Kromě činnosti duchovní se řád věnoval vzdělávání dětí táborských měšťanů (v latině). Mniši plnili také své charitativní poslání, a to zejména během morové epidemie roku 1680.15 Po zrušení kláštera zde byla na počátku 19. století zřízena vojenská věznice. V roce 1750 se stal Tábor krajským městem nově zřízeného táborského kraje. Ke zvýšení prosperity obce to však nijak zvláště nepřispělo, přestoţe se město stalo důleţitým řemeslnicko-obchodním, administrativním a dopravním centrem. Cechovní řemesla, z nichţ nejdůleţitější bylo soukenictví, neměla totiţ sebemenší zájem na rozšiřování výroby a na zvyšování počtu tovaryšů a učňů. Císařským nařízením ze dne 24. září 1788 byly odstraněny poslední zbytky bývalé městské samosprávy. Konšelská rada byla přeměněna v regulovaný magistrát, v jehoţ čele stál purkmistr. Při tomto magistrátu působil kriminální soud, jehoţ pravomoc se vztahovala na oblast táborského kraje. Purkmistry regulovaného magistrátu v Táboře byli: Jan Votápek z Ritterwaldu (1788 – 1807), Martin Kopecký (1807 – 1813), Träger von Königinberg (1813 – 1815), Kašpar Walter (1815 – 1844) a František Dušek (do roku 1850). Císařský purkmistr spravoval město aţ do roku 1850, vţdy ve spolupráci s dvěma, třemi nebo čtyřmi radními, které schvaloval krajský úřad, a platila obec.16 Ve vztahu k regulovanému magistrátu

14

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 18. Tamtéţ, s. 105. 16 Tamtéţ, s. 14. 15

15

převládala jiţ před rokem 1848 značná nespokojenost v řadách táborských řemeslníků a ţivnostníků, kteří poţadovali účast na kontrole obecního majetku.17 Nejvýznamnější osobností regulovaného magistrátu byl purkmistr Martin Kopecký, který měl velkou zásluhu především na povznesení základního školství v Táboře. Naopak za působení jeho nástupce Kašpara Waltera bylo rozvráceno hospodaření města a navíc bylo jeho vinou zmařeno dlouholeté úsilí o zřízení gymnázia. Další purkmistr František Dušek si důvěru měšťanů získal, takţe byl v roce 1848 zvolen za Tábor do rakouského říšského sněmu.18 Královské město Tábor patřilo v první polovině 19. století k méně významným krajským městům v Čechách. Statisticko-topografický přehled Českého království zachytil k 1. červenci 1840 celkový počet 4 298 obyvatel města Tábora (včetně předměstí).19 Podle výsledků úřední konskripce z roku 1846 ţilo v Táboře 4 694 osob, z toho 3 181 muţů a 2 513 ţen, kteří bydleli ve 452 domech a tvořili 1 089 domácností. Výlučně řemeslem se tehdy zabývalo 161 táborských domácností, výlučně zemědělstvím čtyři, řemeslnou a zemědělskou činností současně 80 domácností, kdeţto 844, tedy přes 77%, domácností nacházelo obţivu jinde neţ v samostatně provozovaném řemesle nebo rolnictví. Podle údajů konskripce zaměstnávala kaţdá táborská měšťanská domácnost v průměru dva slouţící, jednoho muţe a jednu ţenu. Z celkového počtu 452 domů v Táboře bylo 426 domů měšťanských, 14 obytných domů vrchnostenských, čtyři úřední budovy, tři špitály, dvě školy, jedna fara, jedna tovární budova a jeden vrchnostenský dvůr. Pouze 136 majitelů domů bylo pojištěno proti ohni.20 Císařské silnice spojily Tábor s Prahou a Lincem, Pískem a Pelhřimovem. Poštovní přeprava byla vcelku pravidelná a na rozdíl od konce 18. století také bezpečná. Význam města jako dopravního střediska následně vzrostl roku 1871, kdy zahájila provoz ţeleznice z Vídně přes Tábor do Prahy, a ještě ve větší míře otevřením provozu transverzální ţeleznice na Jihlavu (1888) a na Písek (1889).21 Během první poloviny 19. století došlo k markantnímu zvýšení počtu obyvatel, na čemţ se nejvíce podílelo přistěhovalectví z blízkého i vzdálenějšího okolí. Podle úředních sčítání 17

Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848 – 1948. Brno 2006, s. 284. 18 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 27. 19 Sommer, Johann Gottfried.: Das Königreich Böhmen, statistich-topographisch dargestellt, 10: Taborer Kreis. Prag 1842, s. 4. 20 Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849, s. 217 – 218. 21 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 17.

16

osob měl Tábor v roce 1880 7 413 obyvatel, v roce 1890 8 440, v roce 1900 10 703 a v roce 1910 11 926 obyvatel (viz. Graf č. 1). Ve srovnání s jinými městy a okresy v Čechách vykazoval Tábor na počátku 20. století neobyčejně vysoký podíl ţen na celkovém počtu obyvatel. V roce 1910 připadlo na 1 000 muţů 1 144 ţen. Bylo to způsobeno především přitaţlivostí zajištěného zaměstnání s vyhlídkou na starobní penzi pro ţeny v místní státní tabákové továrně.22

Graf č. 1: Vývoj počtu obyvatel královského města Tábor v letech 1840 – 1910 Vedoucí postavení ve veřejném ţivotě města Tábora měly především dvě sociální skupiny, jednak samostatní řemeslníci a ţivnostníci, jednak státní úředníci, jejichţ význam se zvyšoval postupnou byrokratizací správního aparátu.23 Události roku 1848 proběhly v Táboře podle velmi kusých dochovaných zpráv poměrně klidně. Táborští řemeslníci a ţivnostníci projevovali velkou nespokojenost s omezením městské samosprávy, které přetrvávalo od zřízení regulovaného magistrátu roku 1788. Někteří z nich poţadovali počátkem května 1848 předání obecního jmění a právo sesazovat a přijímat městské úředníky. Měšťané vytvořili národní gardu na ochranu osob a majetku. Ústupky ze strany státu se omezily na to, ţe vedle dosavadních dvou volných reprezentantů ve správě města byl zvolen šestičlenný měšťanský výbor, jehoţ členové získali poradní hlas při kontrole

22 23

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 18. Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849, s. 218.

17

obecního majetku.24 Byli to: správce městského velkostatku Matěj Krátký a pět řemeslnických mistrů - koţeluh Jakub Zeis, řezník Václav Bárta, pekař Karel Erben, sedlář Jan Schwarz, obuvník Josef Vostrý.25 Stále se udrţovala zavedená praxe z předcházejících desetiletí, ţe do městské samosprávy volily nebo vysílaly své zástupce jednotlivé cechy.26 Po mnoho generací byly řemeslnické cechy ve městech všeobecně uznávanou institucí a jejich vliv se v Táboře uplatnil i při obnově městské samosprávy v letech 1848 – 1850. Společenský vliv táborských cechů se tedy udrţoval a zčásti dokonce posiloval, ale jejich význam ekonomický zřetelně klesl.27 Ovšem naprostá převaha konzervativní řemeslnickoobchodnické vrstvy v táborské městské samosprávě se následně udrţela po celou druhou polovinu 19. století, a dokonce počátkem 20. století. Kdyţ v roce 1859 zrušil liberálně koncipovaný ţivnostenský řád cechovní zřízení, poměry v Táboře zůstaly téměř neměnné. Pokusy o průmyslové podnikání naráţely nejen na nedostatek kapitálu a omezenou surovinovou základnu, ale také na hluboce zakořeněnou nedůvěru k podnikatelskému riziku. Po celé 19. století bylo v Táboře a okolí běţné, ţe řemeslník nebo ţivnostník pracoval většinou sám, v menším počtu případů pak zpravidla s jedním pomocníkem nebo učněm. Ve městě se udrţovala dalekosáhlá soudrţnost a sousedská sounáleţitost mezi táborskými starousedlíky, tehdy typická spíše pro menší venkovské obce.28 Průmyslové závody středního rozsahu existovaly v Táboře a okolí jen v odvětvích potravinářského průmyslu (pivovary, lihovary, mlýny). O rozvinutý chov dobytka se opíraly táborské koţeluţny, ale z devíti koţeluţských dílen měla v roce 1875 charakter továrny pouze jedna.29 Největším průmyslovým podnikem v Táboře i v celém kraji byla tabáková továrna, která svůj provoz zahájila roku 1872.30 Teprve v desetiletí před první světovou válkou zde bylo zaloţeno několik větších průmyslových podniků. Patřily k nim rozšířená táborská cihelna, městská parní pila, Herzanova továrna na zpracování kamene, mechanická pletárna Ješ a Wagner, akciová továrna na konzervy a poţivatiny (zaloţená aţ

24

Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849, s. 220. SOkA Tábor, Archiv města Tábora, III/7/3, rok 1848. 26 Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 2. Tábor 1920, s. 35 a 40. 27 Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849, s. 220. 28 Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939, s. 289. 29 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 81. 30 Na přelomu 19. a 20. století pracovalo v táborské tabákové továrně 1300 aţ 1400 zaměstnanců, z toho naprostou většinu tvořily ţeny. 25

18

roku 1912) a Jihočeská lučební továrna na zuţitkování ţivočišných a průmyslových odpadů, známá jako klihárna (také z roku 1912).31 Na základě nového obecního zákona ze 17. března 1849 bylo v srpnu 1850 zvoleno první městské zastupitelstvo a městská rada v Táboře. Řemeslničtí mistři tvořili celou polovinu z osmnácti zvolených členů městského zastupitelstva a měli také většinu v městské radě. Prvním starostou (měšťanostou, purkmistrem) byl zvolen koţeluţský mistr Jakub Zeis, který stál v čele města aţ do roku 1870. Druhý koţeluţský mistr Petr Kolda a soukenický mistr Jakub Veger byli spolu s vinárníkem a bývalým sládkem Václavem Václavíčkem zvoleni městskými radními. Mezi členy zastupitelstva (výboru) zvolenými v druhé daňové třídě byli řezník Václav Bárta, pekař Karel Erben, mydlář Jan Novák, sedlář Jan Schwarz, soukeník Josef Veger a mlynář František Veselý, zatímco z první třídy se do zastupitelstva dostali tři státní úředníci, soudce, zeměměřič, lékař, lékárník a katolický děkan.32 V roce 1864 bylo vydáno obecní zřízení, podle něhoţ bylo v místní obci usnášejícím se a kontrolujícím orgánem obecní zastupitelstvo a výkonným orgánem městská rada. Působnost obce byla jednak samostatná (správa obecního majetku, péče o bezpečnost, financování školství, zdravotnictví, chudinská péče a další), jednak přenesená (obec vykonávala záleţitosti státní správy přikázané jí zákonem na náklady obce).33 V roce 1865 byla provedena volba členů do pěti odborů městské správy (finanční, stavební, lesní, hospodářský a policejní). V době působení Jakuba Zeise v úřadu starosty došlo při úřadování na táborské radnici k té skutečnosti, ţe zápisy městského zastupitelstva se od roku 1850 zaznamenávaly výhradně v českém jazyce. Tomuto zavedenému úzu zůstala táborská radnice tvrdošíjně věrná. Svědčí o tom i četné konceptní odpovědi na německé přípisy, kde první městský tajemník František Pelikán bez jakékoli odpovědi sděluje, ţe táborská radnice úřaduje výhradně česky.34 Tato skutečnost napovídá, ţe Tábor byl v druhé polovině 19. století městem ryze českým s nízkým podílem německé populace. Jakub Zeis byl výrazným představitelem tradiční řemeslnicko-obchodnické vrstvy. Nebyla sice nakloněna pronikavým novotám, ale měla na svou dobu vzácné pochopení pro české střední a odborné školství. Po mnohaletém úsilí bylo roku 1862 konečně otevřeno 31

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 81. Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849, s. 231. 33 Fasora, Lukáš – Kladiwa, Pavel: Obecní samospráva a lokální elity v českých zemích 1850 – 1918. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848 – 1948. Brno 2006, s. 15. 34 Poustka, Karel: Vývoj městské samosprávy v Táboře v období kapitalismu. Tábor 1963, s. 5. 32

19

reálné gymnázium, kombinace reálky a gymnázia s českým vyučovacím jazykem. Byla to první škola tohoto typu v celé habsburské monarchii, prosazující pod vedením ředitele Václava Kříţka moderní vyučovací metody. V profesorském sboru tohoto ústavu převaţovali mladí lidé do třiceti let, kteří se na rozdíl od většiny pedagogů starších klasických gymnázií vyznačovali průbojností a velkou společenskou aktivitou.35 Od listopadu 1866 byla otevřena vyšší hospodářská a hospodářsko-průmyslová škola, také s češtinou jako vyučovacím jazykem. Studovala zde řada Rusů, Poláků a zejména Bulharů. V roce 1900 bylo toto učiliště povýšeno na Královskou českou hospodářskou akademii. Před první světovou válkou si tedy Tábor získal pověst studentského města. Bez větších těţkostí se na zdejších středních školách prosadila náboţenská tolerance vůči studentům ţidovského vyznání a evangelíkům. Od školního roku 1904/1905 začaly být ke studiu přijímány také dívky.36 Počátkem šedesátých let 19. století se ve veřejném ţivotě města Tábora střetávaly odlišné zájmy a společenské aktivity tři skupin, a to státního úřednictva, které aţ na výjimky prosazovalo vládní politiku s převahou německého jazyka. Další uskupení představovaly řemeslnicko-obchodnické kruhy, které hrály hlavní roli v městské samosprávě. Třetí, poměrně nepočetnou, skupinou byla skupina maloměstských vzdělanců, kterou v té době v Táboře tvořili hlavně učitelé a středoškolští profesoři, kteří se během několika málo let aktivně zapojili do činnosti místních spolků i městské samosprávy. Nadále se udrţoval také značný vliv místních představitelů katolické církve. Právě v Táboře se roku 1892 konal katolický sjezd. Krátce nato zde zahájil své působení evangelický lékař Josef Pavlík k uctění památky Jana Husa. 37 Dalším, druhým, starostou města (1870 – 1883) se stal barvířský mistr a velitel ostrostřeleckého sboru Moric Schöne. Do doby jeho působení v čele Tábora spadá vybudování tabákové továrny (1872), zaloţení dívčí školy (1872), sirotčince (1879) a městského muzea (1878). Po jeho smrti byl novým představitelem města zvolen syn prvního starosty JUDr. Emanuel Zeis. Počet odborů a kuratorií vzrostl na čtrnáct. Byla věnována značná péče opravám historických staveb. Došlo k výstavbě nemocnice (1888), chlapecké školy, 35

Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939, s. 286. Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 32. 37 Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939, s. 286. 36

20

městského divadla (1887), Ţiţkova pomníku, nové cihelny a zejména ţeleznice Písek – Tábor – Jihlava. 38 Jako čtvrtý starosta působil v letech 1889 – 1899 táborský fotograf Alexander Seik. Byl to poslední staročech v čele Tábora. Patřil ke stoupencům katolicko-konzervativního křídla v Národní straně. Zasadil se o opravu patronátních kostelů v Táboře i v okolních obcích.39 Dalším starostou města se stal JUDr. Alois Kotrbelec (1899 – 6. 2. 1918). V jeho úředním období koupilo město stříbrné doly na Horkách. Byl zřízen sad u nádraţí, postavena ústřední jatka, zavedeno elektrické osvětlení ulic (1901). Záhy byla postavena ţelezniční trať z Tábora do Bechyně (1903), městská pila, rozšířena městská vodárna (1807). Byla zaloţena průmyslová škola pro ţenská povolání (1907), zbudovány městské lázně (1908) a začátkem první světové války přistavěna okresní nemocnice. Ke konci války byl starostou jmenován ředitel městské spořitelny JUDr. Josef Kos. V posledních dnech války pak iniciativu ve městě přejímá sociální demokracie.40

3.2 Společensko-kulturní život města v druhé polovině 19. století V druhé polovině a zejména na sklonku 19. století vystupovala stále naléhavěji tzv. jihočeská otázka. Jednalo se především o stále se zvětšující a sílící zaostávání českého jihu a jihozápadu nad průmyslovějšími oblastmi středních a severních Čech. To vedlo k pozvolnému úpadku zemědělství (které nebylo schopno uţivit všechny členy početných rolnických rodin), průmyslu, řemesel i obchodu. Navíc zde chyběla vyhovující komunikační síť. Potřebné byly ţeleznice, kvalitní silnice i mosty. S tím byla ruku v ruce spojena problematika depopulace. Vystěhovalectví postihovalo především drobná města a venkovské obce. Zpočátku se jednalo pouze o tzv. sezonní vystěhovalectví, kdy otec rodiny odcházel za prací do jiného regionu a po jejím skončení se opět vracel domů. Později se s ţivitelem stěhovali nastálo všichni jeho rodinní příslušníci. Mezi první pokusy o povznesení jiţních Čech patřily v osmdesátých letech 19. století snahy starosty města Tábora M. Schöna o zaloţení Sboru pro zvelebení českého jihu. Tato 38

Poustka, Karel: Vývoj městské samosprávy v Táboře v období kapitalismu, s. 6. Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939, s. 288. 40 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 29. 39

21

výzva nenašla poměrně dlouhou dobu patřičný ohlas. Dne 28. června 1884 byla zaloţena Národní jednota pošumavská, která převzala jistou část úkolů, které měl původně plnit Sbor pro zvelebení českého jihu. Mezi další spolky s podobným zaměřením patřil také akademický spolek Štítný. Na sklonku 19. století se tak jihočeské regionální vědomí stávalo pozvolna součástí stále širšího okruhu lidí.41 Tábor 19. století představoval národnostně téměř čistě české prostředí. Přesto zde byla aţ do poloviny století němčina hojně pouţívána. Zaloţení reálného gymnázia v Táboře v roce 1862 značnou měrou přispělo k národnímu, hospodářskému a hlavně společenskému ţivotu města. Zejména jeho ředitel Václav Kříţek se s velkým nadšením věnoval povzbuzení veřejného ţivota a pod jeho vlivem i ostatní členové profesorského sboru. Paleta táborských spolků a jejich aktivit byla poměrně pestrá, od sdruţení vzdělávacích, veřejně prospěšných, profesních, aţ po tělovýchovné a kulturní. Všechny tyto korporace přispívaly svým větším či menším dílem k velkému společenskému rozmachu města. Je to právě druhá polovina 19. století, která je i v celostátním měřítku povaţována za zlatou éru spolků a spolkového ţivota. Aktivní účast na spolkové činnosti byla očekávána od člena obecního zastupitelstva, podnikatele, advokáta či jiného příslušníka lokálních elit. Tyto spolkové aktivity představovaly asi nejpodstatnější součást občanské angaţovanosti.42 Činnost ve spolcích představovala odrazový můstek do vedoucích pozic v komunální politice a naopak. V čele prestiţních spolků často nacházíme příslušníky komunální elity z řad členů obecní samosprávy. Nebylo výjimkou, ţe se vyskytovali v řadě spolků současně. Pro členy obecních výborů a rad je typická vysoká kumulace funkcí ve spolcích a dalších organizacích.43 Střediskem spolkového ruchu v Táboře byla měšťanská (později občanská) beseda, do jejíţ činnosti se zapojovali všichni významnější občané města, ať uţ se angaţovali na scéně politické, kulturní nebo v oblasti hospodářské a finanční. K těm nejprestiţnějším korporacím patřil spolek střelecký, čtenářský, pěvecký, okrašlovací nebo sbor dobrovolných hasičů. Míru prestiţe spolku můţeme určit mimo jiné podle jeho postavení ve slavnostních průvodech a

41

Dvořák, Jan: Co přinesl „čas výstavní“ pro řešení tzv. „jihočeské otázky“. In: Blümlová, D. – Rauchová, J. (eds.): Čas výstavního ruchu. Studie a materiály. České Budějovice 2005, s. 133 – 137. 42 Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850 – 1914. Díl II/1. Muţi z radnice. Ostrava 2008, s. 17. 43 Tamtéţ, s. 100.

22

shromáţděních. Jejich dramaturgie měla svůj specifický scénář a účastníci z řad jednotlivců i asociací své vymezené místo zohledňující jejich společenské postavení.44 Byly to také manţelky a dcery předních táborských představitelů, které se do rozmanitých „volnočasových“ aktivit s nadšením zapojovaly. Táborský ţenský spolek Zora zaujímal význačné postavení ve společenském ţivotě města a angaţoval se v něm velmi aktivně. Mezi hlavní obory působnosti tohoto „dámského“ spolku patřily rozličné charitativní aktivity od vaření polévek pro chudou školní mládeţ, aţ po organizaci akcí ošacovacích a stravovacích. Dále pak to byla snaha o vzdělávání ţen a dívek, a to nejen v oboru ručních prací, případně zpěvu, ale také v oblasti upevňování jejich českého národního cítění a vlastenectví. Spolek vedl vlastní knihovnu s čítárnou a pořádal kaţdoročně celou řadu veřejných koncertů a přednášek, různých dobročinných bazarů a na řadě kulturních i veřejně prospěšných aktivitách se podílel spolu s jinými táborskými korporacemi. Nezanedbatelný význam pro veřejný ţivot v Táboře měla samozřejmě také místní periodika. V této době to byly Tábor a Český jih. Oba tyto týdeníky značně podrobně informovaly širokou táborskou veřejnost o akcích všeho druhu, které se připravují, i o podnicích, které se jiţ uskutečnily. Seznamovaly nejen s děním v obci, činností městské samosprávy a spolků na místní úrovni, ale také o událostech z blízkých jihočeských obcí a významných událostech na celozemské i celostátní úrovni. Na hospodářském a společenském vzestupu Tábora v průběhu 19. století se významnou měrou podíleli také obyvatelé ţidovského vyznání, přestoţe teprve rok 1848 přinesl jejich úplné zrovnoprávnění s ostatními obyvateli města. Táborští Ţidé nebyli nikdy soustředěni do vyhrazené čtvrti nebo ulice, ale bydleli vţdy v nájmu rozptýleně mezi křesťanským obyvatelstvem.45 Rakouská sčítání lidu z let 1880 - 1910 se nezabývala národnostním sloţením obyvatelstva, ale zjišťovala tzv. obcovací řeč (Umgangssprache), tedy jazyk pravidelného dorozumívání v soukromém i veřejném ţivotě. Toto ustanovení neznalo ţidovský jazyk, proto se Ţidé v Čechách museli přihlásit buď k české, nebo německé obcovací řeči. Během sčítání lidu roku 1880 se v Táboře k německé obcovací řeči přihlásilo 72 osob ze 7413 obyvatel, coţ představuje necelé jedno procento obyvatel města. Ovšem v naprosté většině se jednalo o státní úředníky a soukromníky římskokatolického vyznání 44 45

Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv, s. 100. Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 21.

23

nikoli o Ţidy. Počet obyvatel ţidovského vyznání se v letech 1880 – 1910 pohyboval kolem 450 osob.46 Starší

generace

táborských

Ţidů

aktivně

působila

v táborském

městském

zastupitelstvu. V osmdesátých letech to byla především rodina Guttmannů, která měla velkou zásluhu na prosazení české většiny v obchodní a ţivnostenské komoře v Českých Budějovicích. Zástupci mladší generace se přikláněli k českoţidovskému hnutí. V roce 1897 po zrušení jazykových nařízení pro Čechy a Moravu došlo v Táboře k několika antisemitským demonstracím. Skutečnou příčinou však byla spíše zášť vůči podnikatelské převaze ţivnostníků a obchodníků ţidovského vyznání, kteří v některých oborech získali ve městě téměř výluční postavení. Z toho vyplývala také jejich větší zámoţnost a ţivotní úroveň.47 Táborská ţidovská obec zřídila v průběhu 19. století ve městě špitál a školu pro obyvatelstvo ţidovského vyznání. Ţidovský špitál byl zaloţen v roce 1828. Ţidovská obec za tímto účelem koupila se svolením magistrátu dům č. p. 84 pod městskými sady. Ţidovská škola byla zaloţena poprvé v roce 1844, ovšem ještě téhoţ roku zanikla. Obnovena byla v roce 1864 v Trubačovském domě jako dvoutřídní obecná s německou vyučovací řečí. K jejímu definitivnímu uzavření došlo v roce 1890 následkem protestů představitelů českoţidovského hnutí, kteří usilovali o její zrušení z národnostních důvodů.48 Ve zdejší ţidovské obci vzniklo také několik dobročinných spolků a nadací, které se zabývaly podporou souvěrců v hmotné nouzi a především chudých ţáků a studentů ţidovského vyznání na místních školách. Patřil mezi ně dámský dobročinný spolek Chanuka nebo spolek Libanon. Vedle činnosti ve spolcích ţidovské obce se celá řada místních Ţidů také aktivně zapojovala do spolkového a veřejného ţivota obce táborské a vstupovala do neţidovských organizací všeho druhu. Významným faktorem, který ovlivňoval společenský ţivot v obci, byla také činnost evangelických církví v Táboře. Počátky jejich agitace se projevily aţ po roce 1880. Kazatelé Svobodné reformované církve tehdy po několik měsíců vydávali časopis Betanie. Dále to byly aktivity Spolku zřízení reformovaného sboru v Táboře a Spolku pro zbudování Husova 46

Kořalka, Jiří: Sociální struktura židovského obyvatelstva v Táboře roku 1900. In: Táborský archiv 4, Tábor 1992, s. 108. 47 Kořalka, Jiří: Sociální struktura židovského obyvatelstva v Táboře roku 1900, s. 110. 48 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 23.

24

pomníku v Táboře.49 Významnou osobností táborského evangelického prostředí na přelomu století byl městský a ţelezniční lékař Josef Pavlík. Během krátké doby získal pověst lidumila, který obětavě chodil k nemocným i v noci a od chudších pacientů nepřijímal peníze za své sluţby. Působil také jako lékař dělnické nemocenské pokladny a v době první světové války byl přednostou lazaretu Červeného kříţe v Táboře, kde zachránil před frontou mnoho českých muţů.50

4. Kořeny sociální péče o mládež v habsburské monarchii Nejen problematika chudinské péče, ale rovněţ snahy o řešení dalších sociálních otázek souvisejících např. se zdravotním pojištěním pracujících, podporou v nezaměstnanosti či

pracovní

neschopnosti,

zaopatření

pracujících

ve

stáří

prošla

v souvislosti

s modernizačními procesy 19. století celou řadou zásadních proměn. Na změně postojů k otázkám chudinské péče a jejich řešení můţeme sledovat také proměny v mentalitě měšťanů od náboţensky duchovně motivovaných činů aţ k modernímu pojetí sociální péče jako rozsáhlého systému, který klade důraz na centralismus a profesionalitu. Myšlenka péče o chudé a nemocné se od období vlády Marie Terezie podstatněji uplatňovala také v habsburské monarchii. V této době docházelo k zakládání dobrovolných spolků, které si za svůj úkol vytkly věnovat se jednotlivým oborům sociální péče. Vznikaly také speciální ústavy pro zanedbanou mládeţ, pro slepé, pro hluchoněmé, ale i formy blíţící se vzájemné podpoře, jako byly první pojišťovny, vdovské a sirotčí pokladny apod. Významnějších výsledků však tato opatření nedosahovala. O to více se rozvíjela soukromá dobročinnost jednotlivců a dobrovolnických korporací.51 Chudinská péče v habsburské monarchii vykazovala značné nedostatky, a to zejména ve srovnání se západní částí Evropy. Aţ do konce 18. století nebyla sociální problematika státními zákony vůbec upravena a byla záleţitostí téměř čistě soukromou.52 V zákonodárství jednotlivých rakouských zemí nacházíme sice různá nařízení proti tulákům a ţebrákům, 49

Více k tématu: Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 100 – 101. Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 142. 51 Kallab, Jaroslav: Historický vývoj sociální péče o mládež. Brno 1923, s. 10. 52 Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Praha 2000, s. 845. 50

25

jednalo se však ve valné většině o opatření represivní. První krok ke sjednocení legislativy v této oblasti učinil aţ Josef II. Z jeho iniciativy byla provedena první pozitivní opatření za účelem sníţení počtu chudých a zřizováním tzv. farních chudinských ústavů byly poloţeny základy chudinské péče v habsburské monarchii. Aţ do této doby stát do chudinské problematiky nezasahoval a péči o chudé ponechával téměř výlučně v rukou církve, případně v kompetenci vrchnosti a jejích dobrovolných dobročinných aktivit. Josef II. se pro svůj postup v organizaci chudinství nechal inspirovat majitelem novohradského panství hrabětem Janem Buquoyem. Ten zaloţil v roce 1780 chudinský ústav, který poskytoval chudým almuţnu ve výši čtyř krejcarů, zpravidla v naturáliích, coţ představovalo asi třetinu nádenické mzdy. Místo zboţných bratrstev a mariánských spolků, které byly Josefem II. zrušeny roku 1783, vznikaly v jednotlivých habsburských zemích podle vzoru buquoyských institutů farní chudinské ústavy.53 Dvorské dekrety z 9. listopadu 1782, 20. listopadu 1785 a 12. února 1786 spolu s guberniálním nařízením z 25. dubna 1785 doporučovaly zřizovat tyto chudinské ústavy.54 Jejich zakládání ovšem nebylo zákonem nařízeno. Ţebrání mělo být naprosto zakázáno. Cestující řemeslníci měli být podporováni cechy, tuláci hnáni postrkem. V jednotlivých farnostech měli být zvoleni tzv. otcové chudých, kteří měli provést soupis chudých. Rozdělování podpor se mělo konat v určitý den, kdy měli chudí obdrţet na faře nebo v domě otce chudých jim stanovené dávky. Největší nárok na podporu měli sirotci.55 Na organizaci farních chudinských ústavů se v zásadě nic nezměnilo aţ do poloviny 19. století. Velký důraz byl kladen zejména na to, aby pomoc těchto ústavů byla poskytována pouze skutečně chudým, kteří přísluší do té které obce. Tedy těm osobám, které pro stáří, nemoc nebo invaliditu nebyly schopny zajistit výţivu sobě a své rodině vlastní prací. Za skutečně chudého byl povaţován ten, kdo neměl majetek ani ţádný příjem a nemohl si vlastními silami zaopatřit dostatečné prostředky k vlastní obţivě. Cizí ţadatelé o almuţnu měli být postrkem posíláni do své domovské obce. Těm, kteří práce schopní byli, ale nemohli sehnat práci pro její nedostatek, měli moţnost výdělku zajistit majitelé panství, magistráty, případně místní úřady. Různé snahy a pokusy o zřizování dobrovolných pracoven se sice objevovaly, ale ty většinou neměly dlouhého trvání. V první polovině 19. století, v souvislosti 53

Hlavačka, Milan: Die soziale Sicherungsordnung in der ländlichen Gesellschaft. In: Fasora, Lukáš - Hanuš, Jiří - Malíř, Jiří (eds.): Sozialreformerisches Denken in den böhmischen Ländern 1873-1914. München 2010. 54 Tůma, Antonín: K nové úpravě sociální péče o mládež. Praha 1920, s. 3. 55 Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970, s. 95.

26

s úsilím o omezení potulky a ţebrání, byly zakládány donucovací pracovny, nazývané také jako robotárny nebo káznice.56 V polovině 19. století vykazoval rakouský systém sociální péče stále značnou roztříštěnost, a to zejména proto, ţe jeho fungování bylo organizováno hned několika ministerstvy současně (ministerstva vnitra, orby a obchodu) a několika samosprávnými orgány, které fungovaly spíše jako poradní instituce těchto vládních orgánů, jako byla např. Komise pro zamezení pracovním úrazům nebo Úřad pro statistiku práce. Ministerstvo sociální péče a zdravotnictví bylo zřízeno aţ v roce 1917, a to zejména pod vlivem zhoršujících se sociálních podmínek obyvatelstva, způsobených první světovou válkou.57 Se sociální péčí bylo úzce spjato i veřejné zdravotnictví. Snahou vídeňských vlád bylo zejména zamezit vypuknutí a šíření různých neustále hrozících epidemií, a to především cholery, a chránit obyvatelstvo před nebezpečnými zhoubnými nemocemi jako byla tuberkulóza, malárie nebo neštovice. Zákon z roku 1860 zřídil zdravotní policii, která měla mít dohled nad lékaři a lékárnami, prováděla vrchní dozor v nemocnicích a všech zdravotnických zařízeních. Zřizovala ústavy pro choromyslné, porodnice, nalezince, kojenecké a očkovací ústavy.58 Přelomovým mezníkem ve vývoji sociální péče v habsburské monarchii byl rok 1863, kdy došlo k přechodu od systému péče dobrovolné k systému zákonem dané odpovědnosti domovských obcí za své sociálně nebo zdravotně ohroţené příslušníky. Domovského práva v určité obci bylo moţno dosáhnout pouze narozením, sňatkem, získáním veřejného úřadu a přijetím do domovského svazku, o čemţ rozhodovala jedině sama obec. Domovský zákon č. 105 ř. z. z 3. 12. 1863 doplňoval obecní zákon č. 18 ř. z. z 5. 3. 1862. a stanovoval povinnosti obce v oblasti chudinství a sociální péče. Tyto povinnosti se ovšem vztahovaly pouze na ošetření a obţivu v těch nejakutnějších případech.59 Pouze u dětí byla domovským obcím uloţena veřejnoprávní povinnost starat se nejen o výţivu, ale také o výchovu především chudých, osiřelých, opuštěných a zanedbaných dětí. Obce byly pověřeny zřizovat zařízení potřebná k tomuto účelu.60 V Čechách stanovil zemský chudinský zákon z 3. 12. 1868 z. z. č. 59, ţe úkoly přesahující moţnosti obce má převzít okres, respektive země. Na Moravě a 56

Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 97. Efmertová, C. Marcela: České země v letech 1848 – 1918. Praha 1998, s. 260. 58 Tamtéţ, s. 261. 59 Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 3-4. 60 Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče na ochranu mládeže. Praha 1920, s. 5. 57

27

ve Slezsku toto ustanovení neplatilo.61 Podle těchto zákonů náleţelo samosprávným vyšším orgánům na úrovni okresů a zemí právo dohlíţet, aby obce své povinnosti v chudinské péči řádně a svědomitě plnily.62 Okresy většinou zřizovaly sirotčince, okresní dětské útulny a jiná zařízení. Na některá odvětví sociální péče neměly odpovídající mnoţství prostředků ani obce, ani okresy. Zejména pokud se jednalo o osoby, především děti, tělesně nebo duševně postiţené, jejichţ stav vyţadoval odbornou ústavní péči. Takové ústavy byly zřizovány za součinnosti země a několika okresů.63 Činnost zemské autonomní správy byla tedy významná především v oboru sociálně výchovné práce o zdravotně nebo duševně handicapované děti. Pokud obec neplnila své povinnosti v sociální péči, mohla být k tomu přinucena politickou exekucí. Docházelo vlastně k tomu, ţe nutná opatření, která se obec zdráhala provést, byla zajištěna okresním nebo zemským politickým úřadem na účet příslušné obce.64 Domovský zákon diskriminoval zejména malé venkovské obce a obce v periferních oblastech, jejichţ pracovní potenciál odešel hledat zaměstnání do průmyslových oblastí. V době, kdy byl chudinský zákon vydán, byla úroveň veřejnoprávní péče velmi jednoduchá. Posléze v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století nastaly spolu se změnami politickými a hospodářskými četné komplikace zavedených systémů. Rodiny, které ţily po celá desetiletí v obcích pohromadě, začínaly své svazky uvolňovat vlivem sociálních a hospodářských krizí. K tomu přispíval i rozvoj dopravy a přesuny mnoţství venkovského obyvatelstva do měst za prací. Všechny tyto okolnosti měly za následek, ţe řada příslušníků obcí ţila jinde neţ ve své domovské obci. Ale v případě potřeby sociální podpory se podle zákona musela obrátit právě na ni. Proto se stále častěji ozývaly hlasy, které poţadovaly, aby domovské právo bylo moţno získat také několikaletým nepřetrţitým pobytem v obci. V této souvislosti sílil i tlak na revizi domovského práva a vydání nového chudinského zákona. Tyto obtíţe byly částečně odstraněny novelou zákona z roku 1896, podle které desetiletý nepřetrţitý pobyt odůvodňuje nárok na udělení domovského práva v obci pobytu.65 Péče o chudé v jejich domovských obcích měla celou řadu forem. Ve městech byly zřizovány chudinské ústavy, které obhospodařoval městský úřad nebo samosprávný svaz. 61

Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 3-4. Tůma, Antonín: K nové úpravě sociální péče o mládež. Praha 1920, s. 3 - 4. 63 Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče, s. 5. 64 Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče, s. 3. 65 Tamtéţ, s. 4. 62

28

Jinde se chudinská péče prováděla prostřednictvím naturálních darů. V malých obcích se udrţoval způsob „střídy“, kdy obecní chudí a sirotci byli podle určitého systému přijímáni k výţivě přímo v rodinách.66 Příčina spočívala v nedostatku finančních prostředků těchto obcí. Hospodář bohuţel často vyţadoval, aby si svou stravu u něj odpracovaly i děti.67 V šedesátých letech 19. století se objevuje stále více stíţností na vzrůstající počet tuláků a ţebráků a tím se zvyšuje i naléhavost efektivního vyřešení tohoto problému. Podstatnou roli v hledání účinného řešení sehrála zejména hospodářská krize v sedmdesátých letech 19. století, jejíţ dopad zvýšil počet osob poţadujících podporu a upozornil tak na značné nedostatky stávajícího systému. V roce 1871 byl po dlouhém projednávání vydán říšský zákon o postrku, který výrazně omezoval volnost pohybu širokých vrstev obyvatelstva. Podle této normy mohly být policejně vykázány a hnány postrkem do svých domovských obcí jednak tuláci a lidé, kteří nechtěli pracovat, ale také osoby, které byly pro obec a její příslušníky nebezpečné, jako např. trestanci, osoby propuštěné z robotáren nebo prostitutky. Těmto osobám mohlo být přikázáno, aby se do místa, odkud byly vyhoštěny buď nikdy, nebo po stanovenou dobu nevracely.68 Hnanci byli postrkem vedeni do své domovské obce, která měla povinnost je zaopatřit a pokud moţno jim poskytnout příleţitost k obţivě.69 Pravdou ovšem zůstává, ţe tito lidé, dopravení do domovských obcí postrkem, byli často nedostatkem pracovních příleţitostí donuceni k tomu, aby se opět vydávali do světa hledat práci nebo si opatřovat obţivu ţebrotou. Neúčinnost tohoto systému se projevovala ve stále rostoucích nákladech na postrky a také nárůstem počtu hnanců.70 Roku 1873 vešel v platnost tzv. Vagabundengesetz, tedy policejní trestní zákon ostře zaměřený proti tulákům a ţebrákům. Ten zaváděl instituci policejního dohledu, upravoval fungování donucovacích pracoven, ale také nápravoven pro mládeţ.71 V těchto pracovnách měla být část tuláků internována a přinucena k práci. Tím by se sníţil počet aspirantů na chudinskou podporu a ušetřily by se nedostatečné prostředky obcí. Ovšem v sedmdesátých letech 19. století došlo v souvislosti s hospodářskou krizí k markantnímu nárůstu nezaměstnanosti. Převáţnou část osob odsouzených za potulku tak

66

Efmertová, C. Marcela: České země v letech 1848 – 1918. Praha 1998. s. 262. Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 5. 68 Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 100. 69 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1233, fol. 34, rok 1855. 70 Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 102. 71 Dále k tématu: Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 103 - 106. 67

29

představovali dělníci, kteří nemohli sehnat zaměstnání, nikoliv lidé, kteří pracovat nechtěli. Proto se v roce 1877 v Čechách rozvinulo rozsáhlé hnutí za zřizování veřejných, ne donucovacích, pracoven, které by poskytly práci nezaměstnaným dělníkům. Idea zřizování dělnických pracoven naráţela však na odpor ţivnostenských a řemeslnických společenstev, pro které by představovaly nevítanou konkurenci. Proto další z návrhů počítal se zaváděním tzv. dělnických kolonií, kde by nezaměstnaní dělníci vykonávali zejména zemědělské práce.72 Ovšem ţádný z těchto návrhů nebyl realizován a nový protitulácký zákon z roku 1885 kladl především důraz na represi, tedy umísťování dospělých tuláků do robotáren a nezletilých do polepšoven. Systém sociálního pojištění, který začal vznikat v osmdesátých letech 19. století, částečně řešil problém výţivy a zaopatření osob, neschopných pracovat ze zdravotních důvodů. Jak jiţ bylo řečeno, aţ do této doby byli sociálně potřební odkázáni na prostředky chudinské péče a veřejnou dobročinnost. Částečná sociální reforma byla realizována podle německého vzoru Taaffeho vládou. Zákony o nemocenském a úrazovém pojištění, které mohly ušetřit značné prostředky z obecních rozpočtů, se však vztahovaly pouze na průmyslové dělnictvo.73 Přestoţe nejčastějším důvodem poskytování podpor bylo vysoké stáří a invalidita. Tuto nejdůleţitější příčinu chudinské péče bylo moţné eliminovat zavedením invalidního a starobního pojištění a s ním spojeného pojištění vdovského a sirotčího. Myšlenka nevyhnutelnosti toho kroku vedla ke snahám o další reformu veřejného chudinství. Místo všeobecného pojištění bylo však zavedeno starobní a invalidní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších sluţbách. Tento zákon byl přijat v roce 1906 a po něm mělo následovat zřízení tohoto druhu pojištění i pro dělnictvo. K tomu uţ ovšem nedošlo a invalidní a starobní pojištění dělnictva bylo aţ úkolem první republiky. První hlasy po zavedení starobního zaopatření ţivnostníků a řemeslníků se začaly objevovat v osmdesátých letech 19. století. Jiţ předtím se můţeme setkat s návrhy na zřizování domů pro zaopatření starších zchudlých ţivnostníků a jejich vdov.74 Ţádná z realizovaných variant řešení však nebyla dostatečně účinná. Se stejným výsledkem byly zakončeny také snahy o starobní zabezpečení rolnictva. 72

Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 152 - 153. Tamtéţ, s. 134. 74 Tamtéţ, s. 140. 73

30

Neúspěchem tedy skončilo úsilí o sníţení nákladů obcí na chudinskou péči prostřednictvím zavedení invalidního a starobního pojištění a pojištění vdovského a sirotčího pro dělníky, čeleď, ale také drobné řemeslníky a zemědělce. Naopak v roce 1886 byl úspěšně realizován další pokus o alespoň částečné řešení problému velkého počtu nezaměstnaných chudých migrujících osob, a to zakládání stravovacích stanic. Tato zařízení poskytovala stravu a nocleh osobám, které cestují za účelem hledání zaměstnání, nikoli ţebrákům a tulákům. Tato zařízení měla zároveň fungovat jako zprostředkovatelny práce.75 Oproti ostatním veskrze represivním opatřením snaţícím se eliminovat narůstající počet chudých nezaměstnaných osob, představovaly stravovací stanice první pozitivní krok k řešení dané situace. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století začal být v habsburských zemích propagován tzv. elberfeldský systém chudinské péče. Jednalo se o způsob zaopatření chudých, který byl poprvé zaveden ve městě Elberfeld v düsseldorfském okrese jiţ v roce 1852.76 Odtud se rozšířil do dalších německých měst a posléze začal být pouţíván i v zahraničí. Byl uplatňován zejména ve větších městech. Jednalo se o systém decentralizované a individualizované chudinské správy. Zakládal se především na zásadě otevřené chudinské péče. Vycházel z toho, ţe je prospěšnější nechat chudé ţít v jejich přirozeném prostředí neţ je z něho vytrhovat a umisťovat je v uzavřených ústavech. Tato zařízení měla být určena jenom pro ty chudé, kteří potřebovali ošetření a speciální péči. Tento systém byl také minimálně byrokratický. Zakládal se především na dobrovolné činnosti pracovníků (chudinských správců, otců chudých), jejichţ úkolem bylo poznat do všech podrobností poměry jednotlivých chudých rodin. V rakouských městech se začal tento systém postupně zavádět aţ koncem osmdesátých let. Nejvíce uplatnění našel v německých městech v Čechách. Nejprve byl zaveden v Trutnově, Liberci, Varnsdorfu, Karlových Varech a Bílině. Na Moravě začalo tento způsob chudinského zaopatření pouţívat Brno, Moravská Ostrava, Svitavy aj., ve Slezsku Opava.77 V devadesátých letech 19. století pak byl elberfeldský systém především ve velkých městech nahrazován modelem štrasburským, který naopak přinesl větší byrokratizaci a centralizaci chudinské péče.

75

Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 172. Armenordnung für die Stadt Elberfeld und Geschäftsordnung für die städtische Armen-Verwaltung. Elberfeld 1890. 77 Janák, Jan.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 128 - 129. 76

31

Velmi důleţitou kapitolou v zájmu chudinské péče byla problematika chudých dětí a sirotků. Přestoţe od šedesátých let 19. století byla tato otázka více méně legislativně ošetřena, praktické fungování sociální péče o děti mládeţ nedosahovalo ve většině obcí očekávaných výsledků. Sirotci sice dostávali určitý finanční příspěvek, ale jednalo se spíše pouze o almuţnu. Některé obce v rámci sniţování svých výdajů na chudinskou péči organizovaly dokonce veřejné draţby sirotků, při kterých je dostával na rok do sluţby ten, kdo po obci ţádal nejniţší příspěvky na jejich výţivu. V některých obcích byly zakládány různé instituce, které se staraly o chudé děti – chudobince, sirotčince, opatrovny, útulny pro chudé matky apod. Tato zařízení ale jiţ nedokázala vykonávat činnost preventivní a poradenskou.78 Malé obce poskytovaly pomoc a podporu pouze v nepatrné míře, a to zpravidla teprve tehdy, pokud k tomu byly donuceny. Rozsáhlé změny v chudinské péči s sebou samozřejmě přinášely řadu potíţí. Nepřehledná situace vznikla zejména v oblasti financování jednotlivých oblastí péče o děti a mládeţ. Pokusem o vyřešení bylo zřízení Zemských sirotčích fondů zákonem z 3. 6. 1901 ř. z. č. 62.79 Jejich působnost byla zaloţena na součinnosti obcí, okresů a země. Byly vytvořeny ze správních přebytků společných sirotčích pokladen.80 Ovšem i zde zůstávala řada kompetenčních a finančních nejasností. V roku 1907 se konal I. rakouský kongres na ochranu mládeţe, který vyzval k zakládání zemských centrál péče o děti a mládeţ. Tyto centrály měly následně zřizovat své pobočky na úrovni soudních okresů. Byl to jeden z prvních kroků k centralizaci sociální péče. V českých zemích vznikaly v této souvislosti tzv. Zemské komise pro ochranu dítek a péče o mládeţ. Byly rozděleny na českou a německou větev. V roce 1908 byla ve Vídni zaloţena Zentralstelle für Kinderschutz und Jugendfürsorge, coţ bylo ústředí všech organizací činných v ochraně a péči o mládeţ.81 Předmětem činnosti okresních komisí bylo zajišťovat ty aktivity, které měly aţ dosud ze zákona provádět obce, okresy, země a stát. Proto bylo také povinností těchto státních institucí podporovat okresní komise potřebnými dotacemi. Zemské komise doplňovaly činnost okresních komisí. Měly mít přehled o všech spolcích a zařízeních na ochranu a podporu dětí a mládeţe, které působily v jejich obvodu. Dalším jejich úkolem bylo pečovat o děti fyzicky nebo duševně postiţené a zřizovat pro ně 78

Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 5. Tamtéţ, s. 4. 80 Tůma, Antonín: K nové úpravě sociální péče o mládež. Praha 1920, s. 4. 81 Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 5-6. 79

32

odpovídající vhodné ústavy. Hlavní náplní jejich činnosti ale bylo, aby jakoţto ústředí veškeré ochranné péče organizovaly péči o mládeţ a propagovaly myšlenku na její zlepšení v nejširší veřejnosti.82 Dalším významným krokem ve vývoji sociální péče o děti a mládeţ bylo zřízení tzv. poručenských rad v roce 1914. Jejich úkolem bylo seznamovat soudy s důleţitými skutečnostmi, potřebnými pro zahájení a vedení poručenských prací. Dále měly podporovat soudy při dozoru nad poručníky a opatrovníky a oznamovat soudu nedostatky, které přitom byly zjištěny a které nemohly být odstraněny napomenutím. Poručenské rady upozorňovaly na děti, kterým se má přidělit poručník, spoluporučník nebo opatrovník, nebo zda se má poručenství prodlouţit. Seznamovaly soudy s případy zanedbané péče, výţivy a výchovy nebo zneuţití práv rodičů a povinností s nimi spojených. Vyhledávaly způsobilé osoby, které by byly ochotné převzít poručnictví nebo opatrovnictví. Kromě této náplně práce mohl soud poručenské radě nařídit, aby přijímala a potvrzovala slib poručníků, spoluporučníků a opatrovníků. Soud mohl také poručenské radě svěřit poručnictví nad nezletilými, pro které se nenašel jiný poručník. Vláda měla právo poručenské radě svěřit dozor nad dětmi ve věku do 14 let, které byly dány soukromým osobám do stravy a ošetřování (tzv. schovanci). O tom, kdo byl oprávněn přijímat schovance, rozhodovala právě poručenská rada.83 Poručník byl ustanovován nezletilým dětem a zastával zejména z právního hlediska otcovy práva a povinnosti. Potřeby svého svěřence ale nezajišťoval z vlastních prostředků. Spíše jen dohlíţel a dbal na jeho správnou výchovu a dostatečné hmotné zaopatření. Podléhal dohledu poručenského soudu a tomuto soudu byl také zodpovědný.84 Dalším předmětem zájmu sociální péče byla nesporně také problematika „mravně ohroţených“ dětí. Domovský zákon z roku 1863 přikazoval domovským obcím postarat se nejen o výţivu chudých, opuštěných a zanedbaných dětí, ale také o jejich řádnou výchovu. Proto byla tato otázka v Rakousku dlouhou dobu zahrnována do problematiky chudinské. Podobně jako v případě dětí psychicky, duševně nebo fyzicky postiţených. Teprve v druhé polovině 19. století se setkáváme s pokusy tyto otázky od sebe oddělit a přenést jejich řešení

82

Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče, s. 13-15. Kallab, Jaroslav: Okresní poručenské rady a okresní komise pro péči o mládež. Praha 1915, s. 3. 84 Tamtéţ, s. 4. 83

33

mimo obecní kompetence.85 V roce 1885 byl vydán říšský zákon o donucovacích pracovnách a polepšovnách pro výchovu mládeţe „mravně zpustlé“. Tyto ústavy zřizovaly a spravovaly země. Byly určeny pro děti od 10 do 14 let, které se dopustily nějakého závaţného přestupku nebo trestného činu. Mladiství, tzn. osoby od 14 do 18 let, byli do polepšoven umísťováni jen tehdy, kdyţ se dopustili přestupku tuláctví, ţebroty nebo prostituce. Zemské polepšovny byly v Čechách zřízeny v Králíkách, Kostomlatech a Opatovicích nad Labem. 86 Zákonem z roku 1888 bylo upraveno také zřizování a vedení nemocnic. Podle této normy příslušelo jednotlivým okresům zřizovat nemocnice a země měla hlavně povinnost hradit ošetřovné pro chudé nemocné.87

5. Chudinská péče v Táboře v letech 1850 – 1914 Jak jiţ bylo řečeno, dominantní sloţkou táborského měšťanstva druhé poloviny 19. století byli řemeslnící a ţivnostníci, kteří lpěli na tradičních konzervativních hodnotách a prosazovali takový politicko-společenský diskurs. Proto také v otázce chudinské péče zastávali v polovině století tradiční staroměšťanské chápání této problematiky. Hlavní motivací k podpoře a pomoci chudým je křesťanská láska k bliţnímu, případně také úsilí o zisk jakési prestiţe dobrodince v měšťanské společnosti. Na postupném rozvoji chudinské péče v Táboře můţeme pozorovat také zvyšující se nároky na kvalitní péči v soukromých i obecních dobročinných ústavech.

5.1 Chudinská péče obce Způsob, jakým domovská obec realizovala povinnou pomoc chudým, byl různý. V zásadě byly rozeznávány dva hlavní druhy chudinského zaopatření, a to tzv. chudinská péče otevřená a uzavřená. Uzavřená péče znamenala úplné zaopatření chudých osob v ústavech a zařízeních k tomu určených, tzn. v chudobincích, chorobincích, sirotčincích a jiných obecních nebo okresních zaopatřovacích chudinských ústavech. V rámci otevřené chudinské péče byly

85

Fasora, Lukáš: Systém České zemské péče o mládež na Moravě, s. 3-4. Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče, s. 5. 87 Tůma, Antonín: K nové úpravě sociální péče o mládež, s. 6. 86

34

potřebné osoby zaopatřeny mimo ústavy.88 Tedy prostřednictvím přidělování příspěvků různého druhu. Dále byly rozlišovány podpory pravidelné a přechodné, peněţní nebo naturální. Podmínkou pro udělení chudinské podpory bylo táborské domovské právo, chudoba, neschopnost výdělku a nedostatek osob povinných zaopatřit svého příbuzného.

5.1.1 Chudinský fond Chudinská péče byla realizována z obecních prostředků, z tzv. chudinského fondu (chudé kasy, ústavu chudých). Jeho správa byla zcela v rukou obecní samosprávy. Běţnými zdroji tohoto fondu byly pokuty, a to jak pokuty uloţené soudy za trestné činy a přestupky podle trestního zákona, tak pokuty pořádkové. V táborských pramenech se nejčastěji setkáváme s pokutami za nedodrţení policejní hodiny v hostincích (23:00). Za tento přestupek musel hostinský zaplatit do chudinského fondu 3 zlaté.89 Dále to byly pokuty za psa, který volně pobíhal po ulici (20 krejcarů), pro pekaře za nízkou váhu chleba (5 zlatých) nebo pro hostinské za špatnou míru piva (3 zlaté).90 Další poloţkou byly výtěţky z prodeje předmětů, které byly na základě rozsudku soudu prohlášeny za propadlé. Důleţitým zdrojem chudinského fondu bylo také tzv. chudinské procento. Jednalo se o veřejnou dávku, která se vybírala od zcizitele věcí movitých i nemovitých, z výtěţku docíleného veřejnou dobrovolnou draţbou ve prospěch obecní chudinské péče. Tento poplatek původně náleţel farním chudinským ústavům. Po jejich zrušení bylo jejich jmění převedeno ve prospěch obecních chudinských fondů, protoţe obce se staly hlavními nositeli chudinské péče.91 Nesmíme opomenout také poplatky zákonem výslovně určené pro chudinskou péči, jako byla dávka za prodlouţení policejní hodiny v hostincích do půlnoci, poplatek za zápis do matriky, za povolení k uzavření sňatku, přidělení hudební licence apod. Do této skupiny dotací do chudinského fondu patří také poplatek za udělení měšťanského nebo domovského práva.92 Jednalo se o sumu, kterou byl povinen zaplatit ten, kterému bylo přiděleno měšťanské právo, případně ten, kdo byl přijat to obce jako její příslušník. Tato částka se 88

Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 119. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1232, fol. 257, rok 1855. 90 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1232, fol. 235, rok 1855. 91 Slovník veřejného práva československého. Svazek I., Praha 2000, s. 847. 92 Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 120. 89

35

v průběhu let měnila v závislosti na finančních potřebách obce a byla v různém poměru rozdělena mezi několik adresátů. Obvykle to byl městský důchod, reálné gymnázium, hlavní škola, dívčí škola a chudinský fond, někdy také střelecký sbor nebo výbor pro okrášlení a osvětlení města. Částka určená do chudé kasy se pohybovala obvykle mezi 2 aţ 5 zlatými, přičemţ celková měšťanská taxa dosahovala 8 aţ 58 zlatých.93 Nezbytné pro dostatečné finanční zabezpečení chudinského fondu byly samozřejmě dobrovolné příspěvky soukromých dárců nebo významných návštěvníků města, charitativní odkazy z pozůstalostí, výtěţky z dobročinných sbírek a v neposlední řadě také dotace samotné obce, protoţe ta jako hlavní organizátor chudinské péče byla ze svých důchodů povinna hradit to, co se nedostávalo chudinskému fondu.

5.1.2 Otevřená péče obce Otevřená péče o chudé ze strany obce spočívala především v udělování různých sociálních podpor, ať uţ peněţních nebo naturálních. Městské radě bylo adresováno velké mnoţství ţádostí o pravidelnou almuţnu nebo pouze jednorázový příspěvek v těţké ţivotní situaci. Všechny tyto podpory byly stanovovány jednotlivě, případ od případu byla posuzována oprávněnost nároků ţadatelů. Vyšší dávky byly přidělovány zejména sirotkům a chudým studentům. Podmínkou pro udělení chudinské podpory bylo domovské právo, chudoba, neschopnost výdělku a nedostatek osob povinných zaopatřit svého příbuzného.

5.1.2.1 Almuţny Almuţny byly městskou radou stanovovány obvykle v rozmezí 1 aţ 10 krejcarů denně. Bylo tak vytvořeno sedm chudinských tříd podle výše přípěvků. Nejobvyklejší byla částka 1 aţ 2 krejcary za den. Pravidelné podpory tak získávalo denně 140 aţ 200 osob a bylo mezi ně rozděleno 3 aţ 5 zlatých.94

93 94

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 344, fol. 87 - 88, rok 1867. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1237, fol. 142 - 148.

36

1861 chudinská denní třída příspěvek I. 10 kr. II. 5 kr. III. 4 kr. IV. 3 kr. V. 2 kr. VI. 1,5 kr. VII. 1 kr. celkem za den -

počet osob 5 9 23 2 45 31 24 139

celkem 50 45 92 6 90 46 24 3 zl 53 kr

1863 počet osob 5 8 22 4 48 22 36 145

celkem 50 45 88 12 96 33 36 3 zl 60 kr

Tabulka č. 1: Almužny udělované chudým v letech 1861 a 1863 z chudinského fondu 95 Aby byla usnadněna evidence osob, kterým je udělována pravidelná almuţna, bylo město rozděleno na čtyři okrsky a předměstí na dva okrsky. V kaţdé této oblasti, obvykle ve svém domě, rozděloval almuţny proti podpisu jeden městský úředník. Tito úředníci byli nazýváni jako „otcové chudých“. K jejich úkolům patřilo kromě pravidelného přidělování finančních podpor také sledování ţivotních poměrů nemajetných a podporovaných osob v přidělené oblasti. Tradicí se také záhy stalo předvánoční obdarovávání chudých dospělých i dětí z prostředků chudinského fondu, do kterého za tímto účelem vkládali své dobrovolné příspěvky ostatní majetnější obyvatelé města. Jednotlivé příspěvky se pohybovaly mezi 30 krejcary a 10 zlatými. Záleţelo na solventnosti a štědrosti dárce. Nejběţnější byla suma 1 aţ 2 zlaté. Obvykle bývalo místním chudým rozdělováno asi 200 zlatých mezi 180 aţ 200 osob. Vánoční obdarování dětí bylo běţně spojeno s menší společenskou slavností nazývanou „strojení vánočního stromku“ a odehrávalo se obvykle na radnici, v divadle nebo případně v některé z táborských škol. Vstupné bývalo mezi 3 aţ 5 krejcary za osobu. A výnos ze slavnosti připadl Krejcarovému spolku na podporu chudých školních dítek. Dětem byly téměř výhradně rozdělovány dárky hmotné – zimní oblečení, obuv a školní potřeby.

95

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1237, fol. 142 – 148.

37

5.1.2.2 Vdovské a sirotčí provize Další výraznou poloţkou v rozpočtu chudinského fondu byly vdovské a sirotčí provize a příspěvky na výchovu a zabezpečení nezletilých dětí chudých rodičů. Výše vdovských příspěvků se pohybovala od 15 aţ po 250 zlatých na osobu na rok. Finanční podpory k vychování dětí dosahovaly podle počtu potomků a finanční situace rodiny 10 aţ 100 zlatých ročně. Nárok toho kterého ţadatele o tyto příspěvky byl i později přezkoumáván, a tak zástupci městské rady často při revizi zjistili, ţe řada z nich jiţ podporu nepotřebuje, a přesto ji i nadále pobírá. Výše těchto podpor závisela značnou měrou také na tom, jaké bylo společenské postavení vdovy, resp. jejího zemřelého manţela. Např. v roce 1889 ţádaly u městské rady o vdovské podpory a příspěvky na výţivu dětí dvě vdovy. Vdově po lesním byla přidělena penze 167 zlatých na rok a na výţivu kaţdého dítěte 28 zlatých. Dcera měla na tento příspěvek nárok do svých 18 let, syn do 20 let. Druhá ţena, vdova po hajném, obdrţela podporu výrazně niţší. Ročně jí bylo vypláceno 36 zlatých a 44 zlatých pro obě děti dohromady. Syn i dcera mohli tuto podporu pobírat do 14 let.96 Vysoké příspěvky bývaly přidělovány také opatrovníkům, kteří se starali o sirotka. Byl to v podstatě plat za jejich práci a vynaloţené náklady. Mohlo jim připadnout aţ 20 aţ 40 zlatých na rok za opatrování jednoho dítěte. Výše příspěvku závisela samozřejmě na zámoţnosti opatrovníka a stáří sirotka.

5.1.2.3 Úhrady zdravotní péče a léků Další z forem chudinské péče v rukou městské samosprávy byly úhrady zdravotních sluţeb a léků pro ty nejchudší obyvatele. Kromě bezplatných sluţeb lékařů se jednalo také o poskytnutí léčiv či úhradu péče a stravy v místních i přespolních špitálech a nemocnicích. Za léky bylo v šedesátých letech propláceno čtvrtletně městskému lékárníkovi průměrně 130 zlatých. Ošetřování táborských chudých v nemocnici stálo ročně v průměru 550 – 700 zlatých. Tyto poloţky stoupaly úměrně tomu, jak rostl počet pacientů nemocnice. Důvodem pro úhradu lékařské péče za chudé nemocné byla eliminace případného zdravotního ohroţení obyvatel města. Lze předpokládat, ţe tato poskytovaná zdravotní péče výrazně sniţovala moţnost vzniku různých epidemií a tím také dopady těchto jevů na příslušníky obce.

96

Český jih 1888/1889, č. 25, s. 4.

38

5.1.2.4 Dřevo a uhlí pro chudé Kromě peněţního příspěvku se těm nejchudším, vdovám a nemajetným rodinám s větším počtem dětí mohlo dostat také podpory naturální, a to zejména prostřednictvím poskytnutí dřeva na topení v zimním období. Obvyklý příděl byl jeden aţ dva sáhy. Od šedesátých let najdeme v zápisech o zasedání městského zastupitelstva opakovaně rozhodnutí o rozdělování lístků, kterými se chudým povolovalo po určitý počet dnů sbírat zdarma v městských lesích suché dřevo a chrastí.97 Na počátku 20. století se začalo také se zvýhodněným prodejem uhlí pro chudé. Na městském úřadě obdrţel chudý, který měl na slevu nárok, legitimaci. Tento doklad platil celou zimu a na jeho základě si mohl jeho drţitel vyzvednout kaţdý měsíc odběrní lístek na 4 m3 uhlí. Poskytnutou slevu 20 haléřů na jeden metrický cent hradila obchodníkům s uhlím obec z chudinského fondu.98

5.1.2.5 Hrazení školného za chudé děti a studenty Další formou podpory nemajetných obyvatel města bylo odpuštění školního poplatku pro jejich děti. Částka se lišila podle školy a třídy, kterou ten který ţák navštěvoval, a stanovovala ji městská rada. Pohybovala se mezi 2 aţ 13 zlatými za rok. Ze zápisů zasedání městského zastupitelstva vyplývá, povinnost placení této taxy nebyla na všech školách vyhlašována kaţdoročně.99 Původně se povinnost placení školného vztahovala pouze na děti majetnějších rodičů. Později byla rozšířena na všechny ţáky s tím, ţe domovská obec měla povinnost tento poplatek za chudé děti uhradit ze školního fondu.100 Např. ve školním roce 1863/1864 bylo ze 110 ţáků navštěvujících starotáborskou školu odpuštěno školné 16 z nich.101 V následujícím roce bylo ke studiu na gymnáziu přihlášeno 365 studentů. Z nich 101 bylo školné odpuštěno v celé výši a 7 studentů platilo polovinu stanovené částky.102 Ţádosti o odpuštění školného adresovali rodiče ţáků a studentů městské radě, ale shromaţďovány byly nejprve v jednotlivých školách. Zde byly nároky ţadatelů posouzeny pedagogickým sborem a na základě jeho doporučení následně městská rada rozhodla, komu má být placení školného prominuto. Podmínkou byla především chudoba rodiny, ze které dítě 97

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 326, fol. 52, rok 1863. Český jih 1911, č. 20, s. 3. 99 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 344, fol. 26, rok 1864. 100 Český jih 1888/1889, č. 12, s. 2. 101 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1233, fol. 23 - 24, rok 1863. 102 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1233, fol. 11 - 20, rok 1864. 98

39

pocházelo, velký počet sourozenců apod. Ovšem nezbytný byl také dobrý prospěch a chování ţáka. Školní poplatek mohl být prominut zcela nebo jen jeho polovina.

5.1.2.6 Chudé vysvědčení a ţádosti o podpory K takovéto ţádosti o odpuštění školného, stejně jako k jiným ţádostem o chudinskou podporu, bývalo předkládáno také tzv. chudé vysvědčení nebo chudý list, který potvrzoval neutěšenou sociální a finanční situaci ţadatele. Toto potvrzení, které dávalo nárok na chudinskou podporu, posuzovalo a vydávalo obecní zastupitelstvo.103 Obec měla povinnost zjistit všechny potřebné okolnosti, a to domovskou příslušnost, majetek a příjmy ţadatele, moţnost opatřit si výdělek, zdravotní stav apod. Rozhodujícím faktorem byla také majetnost osob, které měly ze zákona povinnost se o ţadatele starat. Na základě těchto skutečností pak obec rozhodla, zda je ţadatel skutečně osobou chudou a zda je nárokovaná podpora oprávněná.104 V roce 1867 byly tyto kompetence přiděleny novému specializovanému odboru pro chudé a nemocné, který byl ustaven při městské radě táborské. Část radních však s tímto krokem nesouhlasila s odvoláním na stávající zákony o chudině, kde se o ničem podobném nehovoří. Zastánci speciálního odboru pro chudinské záleţitosti jim oponovali v tom smyslu, ţe tyto zákony poroučí, aby se obec o chudé starala, ale uţ nepředepisují, jakým způsobem to má vykonávat. Proto bude pro obec prospěšné, kdyţ se bude jeden odbor zabývat pouze chudinskou problematikou a jeho práce tak bude efektivnější. Odbor pro chudé byl i přes tuto názorovou nejednotu ustaven a jeho prvním úkolem bylo podrobné a pečlivé prověření seznamu finančně i jinak podporovaných osob, zda mají na tuto podporu skutečně nárok.105 Čím dál naléhavěji se objevuje potřeba odlišit od mnoha nemajetných obyvatel ty skutečně chudé, kterým jedině by měla být tato pomoc adresována.

103

Pokud šlo o obec bez vlastního statutu, musel být tento dokument potvrzen okresním úřadem. Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Praha 2000, s. 864. 105 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 344, fol. 88, rok 1867. 104

40

5.1.2.7 Tuláctví a instituce postrku Jedním z nejčastějších, a přitom nejméně účinným, nástrojem chudinské péče 19. století byla instituce postrku. Také v Táboře byl tento způsob eliminace počtu ţebráků a tuláků v ulicích města hojně vyuţíván. Městská rada ve snaze zamezit ţebrotě přidělovala ţebrákům s domovskou příslušností v Táboře chudinské podpory různého druhu, a cizí tuláci bývali zatčeni, umístění dočasně v městské šatlavě a následně posíláni postrkem zpět do své domovské obce. V písemnostech městské rady se také několikrát objevuje výzva příbuzným domácího ţebráka, aby se sami zasadili o jeho řádné ţivobytí.106 V roce 1870 vydalo táborské okresní zastupitelstvo instrukce, které upravovaly průběh postrků.107 Městský lékař měl pokaţdé posoudit, zda je hnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen jít posrkem pěšky. Pokud ne, byli takoví ţebráci vezeni povozem. Dozor nad postrkem měl mít tzv. komisař hnanců. Jeho úkolem bylo vypravovat postrky z města, zajistit povoz pro hnance a doprovod, který byl placen za to, ţe tuláky dovedl do jejich domovské obce, kde byli předáni místnímu komisaři hnanců. Mzda za provázení hnanců se nestanovovala podle jejich počtu, ale podle počtu průvodců. Kolik jich bude, určoval komisař hnanců, v závislosti na tom jaké osoby měli doprovázet, zda potřebovaly nějakou výraznější pomoc nebo zda mohl hrozit jejich útěk během transportu. Průvodci měli s sebou průvodní list (tzv. recepis), který obsahoval jména hnanců i jejich doprovodu. Tento dokument potvrzoval komisař při odchodu postrku i při předání hnanců v jejich domovské obci. S nárůstem nezaměstnanosti v sedmdesátých a osmdesátých letech se otázka tuláctví stávala palčivější i v Táboře. Potřeba oddělit od sebe tuláky, kteří pracovat chtěli, ale nemohli, a ty, kteří práci nehledali a pouze vyuţívali veřejné dobročinnosti, se stávala aktuálnější i v tomto řemeslnicko-obchodnickém městě. V zápisech z jednání městské rady se stále častěji objevuje poţadavek, aby ţádosti o podpory byly posuzovány přísněji a aby byly poměry ţadatelů důkladně prošetřeny. Potulka se měla potírat a osobám, které hledaly práci, se mělo podle moţností pomoci sehnat moţnost výdělku. Zaloţením tabákové továrny a později i dalších podniků se nezaměstnanost na Táborsku zmenšila, ovšem tuláctví z vlastní vůle se odstranit nepodařilo.

106 107

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1202, fol. 27 a 144, rok 1864. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1232, fol. 166 - 167, rok 1870.

41

5.1.3.7 Zdravotně policejní a hygienická opatření Můţeme říci, ţe se sociální péčí a poskytováním zdravotní péče obyvatelstvu také souvisí dohled městské správy nad hygienickými a zdravotními podmínkami ve městě. Týkalo se to zejména kvality vody a funkční kanalizační sítě. A to nejen z důvodu zkvalitnění ţivota uprostřed středověkého města, ale zejména kvůli prevenci vzniku šíření různých nebezpečných onemocnění a epidemií. V zápisech z jednání městské rady se setkáváme s poţadavkem, ţe je třeba výrazně omezit ţebrotu, ţe je nezbytné rozšířit kapacitu místního špitálu, postavit nemocnici a podobně. Nutno poznamenat, ţe táborská městská rada si v těchto záleţitostech počínala dosti liknavě a nedůsledně, i přestoţe si důleţitost takovýchto opatření dobře uvědomovala. Městský policejní revizor a jemu podřízení městští stráţníci odpovídali nejen za pořádek a bezpečnost obyvatel, ale také v určitém rozsahu i za odpovídající hygienické a zdravotní podmínky. Pitná i uţitková voda byla vţdy v centru Tábora nedostatkovým artiklem, protoţe zde nebyly ţádné dostupnější přírodní zdroje. Na konci 15. století byla vybudována údolní nádrţ Jordán a z ní byla voda rozvedena vodovodem do městských kašen. Tento vodovod ovšem nestačil potřebám rozrůstajícího se města. Navíc se stále častěji objevují stíţnosti na kvalitu vody, a to zejména v dobách, kdy se ve městě objevila cholera. Na konci 19. století byl tedy postaven druhý vodovod ze Zavadilky, který dodával do města kvalitnější pitnou vodu. Mezi významné aktivity táborské městské správy druhé poloviny 19. století je nutno bezesporu zařadit vybudování stok a průlivů, tedy městské kanalizace, coţ významnou měrou přispělo k zlepšení hygienických podmínek ve městě. Do té doby totiţ odpadní vody a fekálie často vytékaly rovnou na ulici. V sedmdesátých letech 19. století byly vybudovány uliční stoky, na které měly být postupně napojeny odpady ze všech domů. Tím se situace výrazně zlepšila. Při kaţdém domě byla ţumpa a obvykle i hnojiště. Povinností obyvatel domu bylo tyto odpady pravidelně vyváţet. Za nedodrţení tohoto nařízení bývala vyměřována pokuta. Dohlíţeli na to městští stráţníci. Dvorky, na kterých mohly být ţumpy umístěny, však nebyly u všech domů a pouze některé měly moţnost přímého vjezdu z přilehlé ulice. U těchto nepřístupných dvorků bylo nutné realizovat vyváţení ţump a odvoz mrvy z hnojiště přes

42

obytný dům. Problémy při likvidaci hnojišť a fekálií, doprovázené nadměrným zápachem, přiměly správu města k nařízení, ţe tento transport je moţné provádět pouze v noci.108 Zejména v době obav z šíření cholery (v roce 1866) se mnoţí v místním tisku výzvy k udrţování čistoty v ulicích města, k pravidelnému vyváţení ţump, jímek a hnojišť, k odstranění stojatých vod z centra města. Má se také dbát na to, aby se v hostincích prodávalo dobré pivo, na jehoţ kvalitu se také objevovala řada stíţností. Epidemie cholery i přes veškerá varování na Táborsku nakonec přece jen vypukla. Během necelého půl roku onemocnělo v táborském kraji 64 322 osob, z nichţ 1189 na váţné onemocnění zemřelo.109 K vybudování technické infrastruktury, zejména kanalizace a také vydláţdění táborských ulic výrazně přispěl Spolek pro okrášlování města a okolí, kterému bylo svěřováno organizační zajištění jednotlivých akcí včetně technického dozoru a sledování financování. Roku 1892 byl vytvořen desinfekční řád pro královské město Tábor. Desinfekce horkou párou byla povinně prováděna v bytech a domech, kde někdo onemocněl nebo zemřel na infekční smrtelnou chorobu. Tato sluţba byla zpoplatněná, ale v nemajetných domácnostech byla prováděna bezplatně.110 V roce 1880 byl v Táboře zaloţen místní odbor Červeného kříţe. Ten zřídil desinfekční a záchrannou sluţbu s působností v celém táborském okrese. Za první rok činnosti bylo provedeno 151 desinfekcí (v bytech a domech, kde se vyskytlo infekční onemocnění) a 37krát byl pouţit ambulantní vůz na odvoz nemocných. Náklad na jednu desinfekci byl 8,52 K. Okrajově s touto problematikou souvisí také eliminace přítomnosti osob, které by potenciálně mohly takováto onemocnění šířit, tedy ţebráků a tuláků. Jak jiţ bylo řečeno, domácím ţebrákům bylo poskytnuto základní zaopatření. Cizí ţebráci a tuláci bývali posíláni postrkem do své domovské obce.111

108

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 50 - 51. Tábor 1865/1866, č. 18, s. 4. 110 Český jih 1898/1899, č. 39, s. 2. 111 Z konce 18. století pochází zmínky o tom, ţe potulní cizí ţebráci byli v Táboře zavíráni do šatlavy, kde zůstali uvězněni čtyři měsíce. Po tuto dobu museli pracovat, především příst. Výnos za jejich práci následně připadl do městského chudinského fondu. Výţivu těchto ţebráků ve vězení měla hradit jejich domovská obec, a to 4 krejcary denně. In: Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 2. Tábor 1920, s. 622. 109

43

5.1.3 Instituce uzavřené péče Z rozpočtů města Tábora z druhé poloviny 19. století je zřejmé, ţe obec pravidelně ze svých finančních zdrojů financovala tzv. dobročinné ústavy. Mezi tyto instituce tzv. uzavřené péče patřily městský špitál, sirotčinec, opatrovna a chudobinec, později také nemocnice. Zřizovatelem těchto zařízení bylo město Tábor. Zajišťovalo jejich provoz, platilo personál a z obecních lesů jim poskytovalo dříví na topení.

5.1.3.1 Měšťanský chudobinec – špitál u sv. Alţběty Nejpočetnější skupinou, která stála v zájmu chudinské péče, byli zejména staří a nemohoucí lidé. Ti nejchudší byli proto umísťováni do měšťanského chudobince. Jeho předchůdcem byl městský špitál. V dobových pramenech bývají pouţívána obě tato označení. Obec financovala jeho provoz, dále pak hradila péči, léky, zdravotnický materiál a někdy dokonce i prádlo na zimu pro ty nejchudší nemocné. Nejstarší písemná zmínka o špitálu u sv. Alţběty (na dnešním Špitálském náměstí) pochází z let 1443 - 1444. Špitál slouţil původně nejen k péči o nemocné, zejména ty dlouhodobě nemocné, ale také o staré lidi a chudé obyvatele města, kteří neměli vlastní střechu nad hlavou. Zprávy o jeho chodu i obyvatelích jsou skromné. Aţ do 17. století zde ţily zřejmě jen ţeny. Do roku 1671 bylo při špitále celé hospodářství, dvůr, stodola, stáje, choval se zde hovězí dobytek (čtyři dojné krávy). Správu zajišťovala za plat poskytovaný obcí šafářka. Zaměstnána zde byla také kuchařka a čeledín. Ke špitálu patřila louka zvaná Špitálka. Dohled nad zařízením měl z pověření městské rady špitálník. Chod špitálu byl financován z výnosu hospodářství, tedy z prodeje mléka a mléčných výrobků, a dále z obecních financí. Z ţita vypěstovaného na špitálském hospodářství se zde pekl chléb pro špitál i pro školu. Špitálnice měly měsíčně nárok na ţejdlík másla a libru sýra. V zápisech ze zasedání městské rady z roku 1699 stojí ţádost o vyšetření poměrů ve špitále, zejména dojivost místních krav, protoţe prý šafářka nedává špitálnicím řádné příděly másla. Stíţnosti na šafářku se objevovaly opakovaně také v druhé polovině 19. století. Špitálníci si stěţovali jednak na to, ţe nedostatečně plní svoje povinnosti, především řádný úklid, a také na to, ţe si přivlastňuje větší podíl potravin, zejména masa, neţ jí přísluší.

44

Aţ do roku 1699 zde všechny obyvatelky ţily v jedné společné místnosti. Posléze zde bylo postaveno několik menších místností, aby zejména nemocné pacientky měly více soukromí. V roce 1718 k němu byla dokonce přistavěna v barokním slohu špitální kaple sv. Alţběty (patronka chudých a nemocných). Stavba byla financována z odkazu zemřelého měšťana Václava Klouzala (50 zlatých) a z městského důchodu (30 zlatých). Stará budova postupem času přestala zejména z kapacitních důvodů vyhovovat. Zřejmě také z toho důvodu, ţe sem začali být přijímáni také muţi. Proto se roku 1838 začalo v blízkosti se stavbou nové budovy špitálu.112 Podle instrukcí pro táborský špitál u sv. Alţběty z roku 1862 a 1875 byla kapacita zařízení koncipována pro 12 osob.113 Tato instrukce stanovovala obyvatelům špitálu určitý denní řád a pravidla společného souţití. Důraz byl kladen zejména na dodrţování společných denních modliteb a na kaţdodenní účast na bohosluţbě. Z této povinnosti byli omluveni pouze ti, kteří ze zdravotních důvodů nemohli dojít do kostela. Špitálníci měli přísně zakázáno zastavit, prodat nebo komukoli přenechat oděvy, prádlo a obuv, které jim byly obcí poskytnuty. muţi kaţdoročně

kaţdé tři roky

kaţdé čtyři roky kaţdých devět roků

ţeny

2 košile 2 košile 1 pár bot 1 pár bot 1 pár vlněných punčoch 1 pár vlněných punčoch 1 klobouk 1 soukenný tělník 1 soukenná kamizola 1 plátěný šátek 1 soukenné kalhoty 2 plátěné bílé čepce 2 zástěry 2 šátky na krk 1 soukenný kabát 1 soukenná sukně 1 soukenný kabátek 1 soukenný plášť 1 soukenný plášť

Tabulka č. 2: Oděvy a obuv poskytované špitálníkům 114

112

Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 2, s. 660 - 661. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1235, fol. 2 a 52. 114 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1235, fol. 54. 113

45

Provoz chudobince stál průměrně 200 zlatých ročně. Tento obnos byl hrazen převáţně z chudinského fondu. Část byla pokryta z úroků chudinské Sládkovské nadace (roční úrok dělal 52,50 zlatých). Pobyt jedné osoby ve špitále přišel městskou kasu přibliţně na 15 zlatých.115 V 19. století pořádala městská rada ve prospěch tohoto obecního ústavu příleţitostné veřejné draţby. Z obecních finančních prostředků byly pro ústav nakupovány také léky a prkna na rakve. Z obecního důchodu bylo také hrazeno pochování nemajetných na městském hřbitově. Obvyklý plat nádeníků, kteří odnesli rakev k hrobu, byl 1 zlatý. Hrobník byl ze zákona povinen pro chudého vykopat hrob bezplatně.116 Podstatným důvodem, proč město zřizovalo specializovaný ústav pro tyto staré, práce neschopné osoby, bylo to, ţe jejich pobyt v nemocnici byl podstatně finančně nákladnější. V chudobinci byla poskytována péče pouze místním chudým. Do tohoto chudinského zařízení byly obvykle přijímány ty osoby, které nedostávaly ţádné jiné podpory, ani z chudinského fondu. Dostalo se jim zde celkového, i kdyţ skromného zaopatření. Byla zde poskytována strava, základní ošacení a bezplatná lékařská péče. Ovšem kapacita zařízení byla omezená a poptávka po umístění ji občas převyšovala. Proto o tom, kterému z ţadatelů bude přiděleno místo v chudobinci, rozhodovala původně městská rada, později otcové chudých (jmenovaní městskou radou) ve spolupráci s táborským děkanem. Pokud by se nějaký špitálník špatně choval nebo jakkoli porušoval pravidla špitálu, mohl být odtud na základě rozhodnutí městské rady bez náhrady vyloučen.117 Jak jiţ bylo řečeno, správu budovy městského chudobince měla na starosti šafářka, která zde také trvale bezplatně bydlela. Obec jí hradila také osvětlení a poskytovala dřevo na otop. Starala se o čistotu a pořádek a pečovala o nemocné. Dále jí připadla povinnost dvakrát denně zvonit klekání. Její plat dělal 8,40 zlatých ročně a k tomu ještě 15,75 zlatých zvlášť za praní prádla a úklid domu. Dále jí připadly také příspěvky materiální – obilí, hrách, sůl, hovězí maso, máslo, sýr a ryby.118

115

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1235, fol. 50. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1058, fol. 192, rok 1870. 117 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1235, fol. 9. 118 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1235, fol. 23 - 24. 116

46

Dohled nad zařízením vykonával městský fyzik a jeden obecní radní, který byl jmenován pro tento účel správcem špitálu.119 Na něj se mohli obyvatelé chudobince obracet v případě nějakých stíţností nebo ţádostí. Tyto ţádosti se obvykle týkaly zvětšení přídělu potravin a oděvů, případně výměny vnitřního vybavení chudobince, které postupně dosluhovalo. Správce také dohlíţel na správný chod zařízení a plnění povinností celého jeho osazenstva.

5.1.3.2 Městská opatrovna Opatrovna, tzv. malá školka, fungovala v Táboře zřejmě jiţ od roku 1844 a byla umístěna v obecním domě č. 315. Zájem o toto zařízení byl jiţ od počátku značný. Navštěvovalo ho v průměru 50 aţ 80, někdy i 100 dětí denně. Hlavním cílem tohoto zařízení bylo pečovat o chudé, školou nepovinné děti ve věku od 4 do 6 let v době, kdy byl otec v zaměstnání a matka zaneprázdněna buď výdělečnou činností, nebo prací v domácnosti. Staraly se tu o ně zpočátku školské sestry, později zde za plat pracovala městskou radou vybíraná opatrovnice. Při opatrovně působil také učitel. V druhé polovině šedesátých let 19. století jím byl Karel Kocián, ten ovšem v roce 1870 na tuto funkci rezignoval kvůli velmi nízkému platu. Městská rada zvaţovala, ţe by učitelské místo zůstalo po nějakou dobu uprázdněno, aby se mohla navýšit suma určená na mzdu. K tomu ale nakonec nedošlo a na místo učitelky v opatrovně byla přijata manţelka bývalého učitele Anna Kociánová.120 Do opatrovny mohly děti docházet za příspěvek 2 aţ 40 zlatých ročně. Tento poplatek byl stanovován individuálně podle solventnosti rodičů dítěte. Chudým rodinám býval tento plat zcela odpuštěn. Město kromě příspěvku na provoz poskytovalo v zimním období tomuto zařízení také dřevo na topení (obvykle šest sáhů). V době školních prázdnin byla opatrovna uzavřena. Ředitel reálného gymnázia Václav Kříţek se jako okresní školní inspektor zasadil o to, aby byla městská opatrovna v roce 1880 reorganizována v řádnou mateřskou školu. Mělo se z ní stát zařízení, které by dětem neposkytovalo pouze azyl v době zaneprázdněnosti rodičů, ale děti se zde měly začít připravovat na školní docházku a vzdělávat se.121 Místnosti opatrovny byly přemístěny do vhodnějších prostor měšťanských a obecních dívčích škol. Správa zařízení byla opět svěřena kongregaci školských sester. O děti zde pečovaly dvě sestry 119

V osmdesátých letech 19. století zastával tuto funkci Karel Tvrzník. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1234, fol. 1 - 15. 121 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 31. 120

47

z domovského kláštera řádu v Horaţďovicích. Do Tábora tak přišla sestra Justýna, která si svou neúnavnou prací v opatrovně i sirotčinci získala velkou oblibu a respekt u táborské veřejnosti. Do opatrovny byly nyní přijímány děti ve stáří od 3 do 5 let. Uţívání opatrovny mělo být od této doby bezplatné pro všechny děti bez rozdílu.122 V roce 1883 byl zájem o umístění dětí do opatrovny tak enormní, ţe byly přijímány pouze děti od 4,5 do 5 let a ani tak nebylo všem vyhověno. Kapacita zařízení byla při 100 chovancích zcela vyčerpána.123 Jak jiţ bylo řečeno, správkyní opatrovny i sirotčince byla na přelomu století školská sestra Justýna. Organizovala řadu akcí na získání příspěvků na chod těchto dvou zařízení. Tradiční byly výstavky ručních prací chovanců opatrovny u příleţitosti konce školního roku. A zejména kaţdoroční vánoční hry dětí z opatrovny a sirotčince, jejichţ výtěţek byl věnován na jejich provoz. Vstupné se pohybovalo mezi 20 a 30 krejcary na osobu. Tyto hry se konaly v městském divadle v předvánočním čase a byly místními měšťany hojně navštěvovány. Tradice těchto charitativních představení byla zahájena v roce 1880 sestrou Justýnou.

5.1.3.3 Obecní sirotčinec Sirotčinec byl obecním zastupitelstvem v Táboře zaloţen po dlouhodobém úsilí teprve v roce 1879. Došlo k tomu u příleţitosti stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a jeho manţelky císařovny Alţběty. Toto zařízení bylo určeno k trvalému nebo dlouhodobému pobytu osiřelých, opuštěných i „mravně zpustlých“ dětí. Sirotčinec byl koncipován pro deset dětí a byl umístěn v budově nové školy na Parkánech, kde byl částečně spojen s opatrovnou. V letech 1880 – 1914 zde ţilo průměrně 7 aţ 10 sirotků. V době první světové války se jejich počet zvýšil aţ na 20 dětí. Pečovaly tu o ně školské sestry, stejně jako o děti v opatrovně. Náklady na jedno dítě za den se pohybovaly kolem 47 krejcarů.124 Na zřízení sirotčince vyhradila obec z rozpočtu 1000 zlatých. Tento obnos však zdaleka nedokázal pokrýt veškeré náklady, a proto byla na účely sirotčince vypsána veřejná sbírka.125

122

Český jih 1879/1880, č. 52, s. 3 – 4. Český jih 1882/1883, č. 12, s. 3. 124 Tábor 1879, č. 13, s. 4. 125 Tábor 1879, č. 14, s. 3. 123

48

Do roku 1879 byli táborští sirotci buď v péči dobrovolných opatrovníků a pěstounů, kteří přijímali tyto děti na vychování, nebo byli posíláni do královského českého zemského nalezince do Prahy. Předtím zde samozřejmě také existovala instituce střídy. Opatrovníci a pěstouni sirotků mohli u královského zemského výboru ţádat o finanční podporu na péči. K této ţádosti bylo nutné přiloţit potvrzení o chudobě a řádném navštěvování školy. Podle zprávy o zdravotních poměrech a chudinství v Táboře, uveřejněné v místním tisku, bylo v roce 1895 v táborském okrese zjištěno 1 973 nalezenců, z nich 718 bylo umístěno v zemském nalezinci, zbytek u opatrovníků. Pouze málo dětí ţilo v sirotčinci.126

5.1.3.4 Vojenský špitál a lazarety V roce 1866 za prusko-rakouské války byl ve městě zřízen vojenský špitál. Původně měl být umístěn v budově reálného gymnázia. Nakonec však byly pro jeho účely vybrány prostory okresního soudu, který byl dočasně přemístěn do úřadoven městského zastupitelstva.127 V důsledku nedostatku finančních prostředků způsobeného válkou byla rovněţ sniţována řada příspěvků pro chudé, zejména pak vdovské podpory.128 Vojenské lazarety byly v Táboře znovu dočasně zřízeny aţ v průběhu první světové války. Tyto špitály pro raněné z front byly umístěny v reálce, v novoměstské chlapecké škole na Nádraţní třídě, na Střelnici, v sokolovně, v dívčích školách Na Parkánech a v Přehořovské pivnici na Trţním náměstí.129

5.1.3.5 Nemocnice Cesta k zaloţení táborské nemocnice byla krkolomná a zdlouhavá. Ve městě sice jiţ od středověku fungoval městský špitál, ale jeho kapacita byla značně omezená a zejména v dobách epidemií naprosto nedostačující. V těchto časech býval dům, kde někdo onemocněl nebo zemřel, jednoduše uzavřen a jeho obyvatelé museli následně strávit několik týdnů v lazaretu za městem, v jakési karanténě. Na takovýto lazaret upomíná dodnes pojmenování jednoho domu pod městskými sady. Říká se zde „v Nazaretě“.130

126

Český jih 1898/1899, č. 39, s. 1 - 2. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 344, fol. 73, rok 1866. 128 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 344, fol. 75, rok 1866. 129 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 41. 130 Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 1, s. 202. 127

49

V roce 1798 odkázal administrátor táborského pivovaru Ferdinand Filipovský obci 500 zlatých k vystavění „nemocného domu pro chudý a opuštěný lid“. Následujícího roku zemřel a jeho bratr, magistrátní rada František Godefried Filipovský, rozhodl, ţe tuto nemocnici na Klášterním náměstí postaví sám s přispěním vlastních nákladů. Za to obdrţel od krajského úřadu čestnou zlatou medaili. Zakládací listina nemocnice pochází z 26. října 1804. Dům byl tehdy jiţ postaven, ovšem kapitál nadace Ferdinanda Filipovského 2000 zlatých na zařízení a provoz nemocnice nestačil. Proto byl dům prozatím pronajímán. V roce 1816 podává purkmistr Kašpar Walter krajskému úřadu zprávu, ţe dům určený pro nemocnici v roce 1813 vyhořel a stále není opraven. O opravu se nakonec postaral opět František Filipovský, ovšem dům se začal opět pronajímat. Teprve vypuknutí epidemie cholery v Táboře roku 1832 pohnulo s problematikou nemocnice kupředu. Nebylo ani tak potřeba nemocnice pro civilní obyvatelstvo, jako spíše pro vojenskou posádku.131 Od této epidemie se jiţ nemocnice uţívalo k jejímu čelu a roku 1860 jí bylo uděleno právo veřejnosti. Její kapacita byla však značně omezená, postačovala pro pouhých dvacet pacientů.132 Aţ do své smrti v roce 1872 řídil nemocnici lékař Karel Weger. Jeho nástupci ve funkci městského lékaře byli pánové Rosol, Bloch, Petřík a Petr Jehlička. Správu nemocnice, úklid, stravování a ošetřování nemocných měli na starosti manţelé Václav a Kateřina Cazákovi. Účetní správu vedli městští důchodenští úředníci.133 V průběhu druhé poloviny 19. století se v místním tisku i v zápisech z jednání městského zastupitelstva objevuje stále více stíţností na stav nemocnice, která se stávala pro nemocné i lékaře spíše postrachem. Proto byla roku 1888 v Táboře otevřena nová nemocnice, která lépe splňovala hygienické poţadavky a potřeby pacientů i lékařů. Tato nemocnice byla postavena velkou měrou z úroku Filipovské nadace, tedy z peněz, které k tomuto účelu poskytli bratři Filipovští. Tento obnos však k realizaci takové stavby dlouho nepostačoval. Teprve havarijní stav staré táborské nemocnice a zejména dotace táborské obce a městské spořitelny umoţnily stavbu provést. Významnou měrou k financování projektu přispělo i zavedení jednoprocentní přiráţky do nemocničního fondu,

131

V 18. a 19. století hostil Tábor jen malou posádku jedné aţ dvou setnin. Ve městě nebyly kasárna, takţe vojáci byli ubytováni po domech. Teprve roku 1850 byl koupen dům, kde obec zřídila kasárna. Od pruskorakouské války slouţil jako vojenská nemocnice dům řečený Klavikovský. Více k tématu: Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 39 - 42. 132 Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 1., s. 202 - 203. 133 Český jih 1938, č. 50, s. 2.

50

který v roce 1866 zaloţilo okresní zastupitelstvo, a který měl slouţit k výstavbě nemocnice.134 Nové zdravotnické zařízení v Táboře dostalo název na počest panovníka „nemocnice císaře a krále Františka Josefa I.“ Na základě výběrového řízení byli městskou radou zvoleni dva nemocniční lékaři se sluţným 600 zlatých na rok. Primářem se stal městský fyzik, soudní lékař a zubař MUDr. Petr Jehlička, sekundářem MUDr. Josef Procházka. Doktor Jehlička zemřel v roce 1906 a jeho nástupcem se stal MUDr. Josef Pavlík, který byl jiţ roku 1907 vystřídán MUDr. Jaroslavem Danielem. Ošetřovatelskou sluţbu a vnitřní chod nemocnice zajišťovala kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Jejich představenou byla sestra Armela Valíková. V této funkci ji v roce 1917 vystřídala sestra Edigna Niederhoferová. Obvykle zde pracovalo pět sester a k dispozici měly tři sluţky a dva sluhy. Působila zde také porodní bába.135 V roce 1907 vzrostl počet sester na 12. Navýšen byl také počet pomocných sil. Administrativní a finanční správa nemocnice byla svěřena dvěma úředníkům městského důchodu, totiţ důchodnímu Karlu Voborskému a kontrolorovi Václavu Novákovi. Rok co rok stoupající počet ošetřovaných a s tím související nárůst administrativy si vynutily zavedení nové funkce správce. Kapacita nemocnice byla koncipována na 100 lůţek, ovšem jiţ několik let po jejím otevření se začínají objevovat stíţnosti na její nedostatečnost, špatné, zastaralé vybavení, absenci moderních lékařských přístrojů apod.136 Jisté modernizace se nemocnice dočkala v roce 1907, zejména zde byla zřízena sterilizační místnost, zavedeno elektrické osvětlení.137 Postupně docházelo k rozšiřování nemocnice i její profesionalizaci. A to nejen z popudu nemocničních lékařů, ale také táborské veřejnosti. Řada novinek a oprav přitom byla financována ze soukromých dobročinných darů.138 Ještě před první světovou válkou bylo k nemocnici přistavěno infekční oddělení a zvláštní hospodářské budovy.139

134

Český jih 1888/1889, č. 11, s. 1 – 2. Porodní báby, nebo také porodní babičky, musely pro výkon svého povolání absolvovat v krajské nemocnici v Českých Budějovicích čtyřměsíční kurz. Zájemkyně o tento kurz měly při zápisu předloţit potvrzení o jejich věku, dobrých mravech, a ţe umějí dobře psát a číst. Toto potvrzení jim vydávala domovská obec nebo místní farář. 136 Výroční zpráva o činnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře od 1. ledna 1905 do 31. prosince 1906. Tábor 1907, s. 5. 137 Aţ do roku 1907 se v nemocnici i při operacích svítilo olejem a petrolejem. 138 Na financování provozu nemocnice významně přispívaly také úroky stále existující Filipovské nadace. 139 Český jih 1938, č. 50, s. 2. 135

51

rok

počet pacientů

ţeny

muţi

1888 1895 1898 1900 1905 1906 1908 1910 1911

225 983 1118 1060 936 942 996 1100 1306

35 182 190 193 229 252 343 398 424

190 801 928 867 707 690 653 702 882

Tabulka č. 3: Počty pacientů veřejné všeobecné nemocnice Františka Josefa I. v Táboře 140 V roce 1911 byla z důvodu obavy z další cholerové epidemie vybudována infekční stanice. K tomuto účelu byla adaptována obcí zakoupená usedlost na Horkách. Byla zde pouze prostorná chodba, loţnice pro čtyři pacienty a byt pro ošetřovatele nemocných.141 Později bylo infekční oddělení zřízeno při všeobecné nemocnici. Na konci 19. století se výrazně změnila funkce nemocnic. Přestaly být útulkem téměř výlučně chudých nemocných lidí. Jejich sluţby čím dál častěji vyhledávali také majetnější obyvatelé, zejména v souvislosti s rozvojem lékařské vědy, především chirurgie. S tím byly spojené i rostoucí nároky na vybavení, péči a profesionalitu poskytované sluţby.

5.1.3.6 Okresní stravovna Okresní stravovna byla v Táboře zaloţena v roce 1896. Byla určena pro nezaměstnané dělníky, kteří hledají práci. Strávníci mohli prostřednictvím stravovny také sehnat práci. Zaměstnavatelé nahlásili ve stravovně, o jaké zaměstnance by měli zájem, případně si je zde mohli rovnou vybrat. V místním tisku byly zveřejňovány nabídky práce pro dělníky a řemeslníky v Táboře a jeho okolí. Zájemci se měli obracet na stravovnu. Veškeré zprostředkovatelské práce byly bezplatné.142

140

Český jih 1938, č. 50, s. 2. Český jih 1911, č. 46, s. 4. 142 Tábor 1901, č. 8, s. 3 – 4. 141

52

rok

počet strávníků

počet opatřených pracovních míst

1896 1897 1898 1899 1900

2076 3228 3811 2816 2731

73 146 164 196 204

Tabulka č. 4: Počty zaopatřených v táborské okresní stravovně 143

5.2 Dobročinné aktivity jednotlivců a táborských spolků Poskytovaná míra a úroveň sociální péče v druhé polovině 19. století do značné míry závisela na charitativních aktivitách dobrovolných spolků, organizací i soukromých osob. Dobrodinci z řad měšťanstva významnou měrou přispívali k zvýšení úrovně chudinské péče.144 Jednak zakládali dobročinné spolky, ve kterých se sami angaţovali, jednak podporovali charitativní instituce formou darů, odkázání majetku v poslední vůli nebo zakládáním nadací. Také v Táboře vycházelo tradiční pojetí chudinské péče z měšťanské dobročinnosti. Takovéto jednání bylo motivováno především náboţenským cítěním měšťanů a mělo silný religiózní podtext. Jeho iniciátoři usilovali spíše o dosaţení vlastní spásy, neţ o eliminaci těchto neţádoucích jevů. Pod vlivem sekularizace společnosti se tato forma chudinství postupně proměňuje. Účast na dobročinných aktivitách patřila k dobrému tónu příslušníků starých měšťanských rodin a byla více spjata s prestiţí společenského postavení. Postupem času dochází k stále větší centralizaci sociální péče. S tím souvisí také postupná byrokratizace chudinství, která kladla větší důraz na specializovanou, profesionální, resp. ústavní péči.

143

Tábor 1901, č. 8, s. 3 – 4. V květnu roku 1863 bylo mezi 368 táborských chudých rozděleno 1200 kg mouky na náklady majitele zdejšího mlýna měšťana Jana Brdlíka. 144

53

5.2.1 Měšťanské nadace Měšťanské nadace byly podstatnou součástí chudinské péče. Byly zakládány jiţ od středověku, kdy měly charakter charitativní instituce v rukou církve. Reformy církevních institucí Josefa II. a podstatné změny v organizaci chudinství ovlivnily také tradiční fungování charitativní činnosti měšťanstva. Dobročinné nadace byly postavené pod správu obce. Ovšem pouţití odkázaných prostředků se muselo drţet podmínek stanovených zakladatelem.145 Také v Táboře můţeme, i přes značnou torzovitost pramenů první poloviny 19. století, zaznamenat jistý úbytek mešních nadání pro kostel na slouţení kaţdoročních zádušních mší za zemřelého dobrodince, případně za jeho rodinné příslušníky. Postupně zde byly zakládány také nadace jiného charakteru, jednalo se především o nadace chudinské a dále pak školské a studentské. Setkáme se zde také s nadací veteránskou. Všechny tyto dobročinné podpory byly zaměřeny na chudé osoby s domovskou příslušností ve městě Táboře.

5.2.1.1 Chudinské a sirotčí nadace V roce 1904 ve své závěti zaloţil bývalý starosta Alexandr Seik chudinskou nadaci pro táborské „chudé a mravné sirotky bez rozdílu pohlaví“. Této nadaci odkázal 300 zlatých. Kaţdý Štědrý den měli být z úroku z tohoto kapitálu obdarováni tři sirotci. Kurátorem nad tímto fondem ustanovil císařského radu a táborského advokáta Emanuela Zeise. Přednost v udělení sirotčí nadace měly děti zcela osiřelé a chudé. V případě, ţe by se nikdo takový nenašel, měla být nadace poskytnuta sirotkům částečným nebo dětem, kterým jejich rodiče nemohli poskytnout odpovídající péči.146 Při chudinském fondu byla také zřízena chudinská nadace Jakuba Bambergera, řečená Bambergerovská. Jejím základem byl obnos 200 zlatých. Z úroků byly kaţdoročně o vánočních svátcích poděleny dvě chudé měšťanské táborské rodiny. Jednalo se obvykla o částku kolem 5 zlatých. Jiţ ve čtyřicátých letech byla zaloţena nadace Arona Sterna. Na domě č. p. 131 vázl obnos 210 zlatých, z nichţ měl majitel domu kaţdoroční povinnost vyplácet 5% úrok městské radě. Tyto peníze byly následně rozděleny mezi táborskou ţidovskou obec a jednoho chudého chlapce z Tábora aţ do doby dosaţení jeho zletilosti.

145 146

Slovník veřejného práva československého. Svazek I., Praha 2000, s. 866. SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 496, fol. 6, rok 1904.

54

K významným chudinským nadacím patřila nadace Příhodovská. Zaloţena byla roku 1906 paní Marií Příhodovou. Výnosy z počátečního kapitálu 2000 K byly rozdělovány vţdy 29. ledna, tedy v den jejího úmrtí, mezi šest nemajetných vdov. Dalším velkým nadáním byla nadace Anny Pleiveisové z roku 1903. Výnosy ze státního dluhopisu na 6000 K byly určeny pro táborské chudé, především pro nemocné příslušníky města, přičemţ přednost měli dostat osoby z příbuzenstva zakladatelky. Úroky byly rozdělovány dvakrát ročně ve svátek sv. Alexandra (26. února) a sv. Anny (26. července). Zakladatelka měla právo doporučit vhodné osoby podle svého přání. Po její smrti byl tento výběr zcela v rukou městské rady. Obvykle bylo kaţdého půl roku poděleno dvacet osob. Jednotlivé finanční podpory se pohybovaly od 2 do 10 K.147 V roce 1907 zaloţila Marie Šiškovská nadaci, jejíţ výtěţek byl určen pro dvě chudé táborské ţeny. Roku 1913 zaloţila podobnou nadaci Terezie Musilová. Z úroku této nadace měla být kaţdoročně vyplacena podpora třem chudým nemocným, do Tábora příslušným ţenám. Z nadace Dr. Viktora Guttmanna byli ročně poděleni čtyři chudí obyvatelé města.148 Tradice charitativní činnosti realizované formou zaloţení a financování chudinské nadace byla přenesena také do systému sociální péče Československé republiky. Svědčí o tom např. nadace Josefa Langa, lesmistra ve Vickovicích, zaloţená roku 1921 se základním kapitálem 6000 Kč. Z úroků měly být 19. března kaţdého roku vypláceny podpory synům chudých rodičů, v Táboře narozeným, katolíkům, české národnosti a v první řadě z příbuzenstva zakladatele.149 Správa těchto dobročinných nadací patřila ke kompetencím městské rady. Ta také posuzovala doručené ţádosti a vybírala vhodné kandidáty na kaţdoroční přidělování výnosu nadací. Počet přidělených podpor závisel na výši úroků z té které nadace.

5.2.1.2 Školské a studentské nadace Další formou dobročinných nadací byly ty s účelem podporovat chudé děti školou povinné a studenty místních středních škol. Měšťané nejčastěji podporovali právě studující na středních a vyšších školách. Nadace na podporu nemajetných studentů byly většinou včleněny pod danou školu, pro kterou byly zakladatelem určeny, nebo v případě reálného gymnázia pod

147

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 2763, fol. 77 - 78. Tamtéţ, fol. 99 – 105. 149 SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 496, fol. 22, rok 1921. 148

55

Kříţkův spolek pro podporu chudých studentů. Existovaly zde ale také studentské nadace, které byly přímo ve správě obce. Při udělování těchto nadací museli posuzovatelé, ať uţ pedagogický sbor nebo městská rada, brát v první řadě ohled na chudobu ţadatele. Ovšem zásadní bylo také slušné chování a dobré studijní výsledky. Mezi dalšími nejčastěji uváděnými podmínkami přidělení nadace jmenujme domovskou příslušnost do města Tábora nebo vyznání (katolické, ţidovské apod.). Některé nadace byly udělovány kaţdý rok jinému studentovi. Jiná nadání patřila jednomu studujícímu po celou dobu jeho studia. O uprázdnění takové nadace pak často informoval místní tisk, aby případní zájemci mohli podávat své ţádosti u správce nadace.

Arbeiterova nadace Tato nadace Jana Dobromila Arbeitera v hodnotě 2000 zlatých byla zaloţena roku 1871 jeho manţelkou, paní Kateřinou Antonií Arbeitrovou, na podporu chudých a mravných studentů na táborském reálném gymnáziu a k uctění památky jejího zesnulého manţela. Na konci kaţdého školního roku se měla polovina úroků ze základního vkladu přidělit chudému a pilnému ţákovi, synovi buď táborského měšťana, nebo příslušníka, který hodlá pokračovat dále ve studiu na vysoké škole. Správu nadace měla ve svých rukou městská rada společně s ředitelstvím reálného gymnázia. Vhodné kandidáty na podporu vybírala aţ do své smrti sama paní Arbeiterová na základě ţádostí jednotlivých uchazečů. Poté přešel tento úkol na pedagogický sbor ústavu a táborskou městskou radu. Pokud by se nenašel vhodný student pro přidělení nadace, můţe být udělena studentovi z předposledního ročníku nebo můţe být ponechána do dalšího roku. V případě, ţe by byli dva vhodní adepti, můţe se příspěvek mezi ně rozdělit. Druhá polovina úroku byla věnována Kříţkovu spolku.150 Nadace židovské obce Táborská ţidovská obec zaloţila v roce 1875 nadaci na památku výročí 25-letého nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn v hodnotě 100 zlatých. Nadace byla ve správě táborského obecního důchodu a úrok z ní se uděloval kaţdoročně 2. prosince.151 Nadace Podpůrného spolku židovských paní Spolek ţidovských ţen v čele s předsedkyní Eleonorou Sternovou zaloţil v roce 1900 studijní nadaci na podporování chudých a pilných ţidovských studentů na táborském gymnáziu v hodnotě 400 K. Toto nadání bylo zřízeno na památku padesátiletého výročí 150 151

SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 5. SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 8.

56

panování císaře Františka Josefa I. Úroky mají být kaţdoročně 2. prosince rozděleny mezi dva chudé a svědomité chlapce ţidovského vyznání. Jejich výběrem pověřuje nadační listina ředitele ústavu a táborského rabína. Jungmannova nadace Tato nadace byla zaloţena Komitétem pro uspořádání Jungmannovy oslavy v Táboře v roce 1873. Jednalo se o výtěţek z divadelního představení, koncertu a taneční zábavy na Střelnici, celkem 50 zlatých. S vyplacením první podpory se mělo podle přání zakladatelů počkat do doby, neţ částka vzroste alespoň na 500 zlatých. Výnosy této nadace byly určeny absolventům posledních ročníků reálného gymnázia, kteří odcházeli studovat na vysokou školu. Pro udělení nadace bylo nutné, aby otec ţáka byl táborským měšťanem. Pokud by se ţádný takový nenašel, mohli získat podporu i synové táborských příslušníků. Návrhy vhodných kandidátů byly svěřeny do rukou profesorského sboru. Ty pak následně musely být schváleny městskou radou, která tuto nadaci spravovala. K přidělení nadace docházelo vţdy na konci školního roku.152 Po rozdělení reálného gymnázia na gymnázium a reálku měli na tuto nadaci nárok studenti obou nově vzniklých škol. Proto se v přidělování nadace kaţdoročně pravidelně střídaly. Nadace ředitele J. Matěje Růžičky Nadace o hodnotě 200 zlatých z roku 1881 byla určena na podporu chudých studentů táborského gymnázia. Na konci prvního pololetí vybral katecheta tři kandidáty na příspěvek a profesorský sbor z nich pak zvolil jednoho.153 Nadace na oslavu stříbrné svatby jejich císařských a královských veličenstev Tuto nadaci s počátečním vkladem 300 zlatých zaloţili v roce 1879 společně profesorský sbor reálného gymnázia, obecní zastupitelstvo, spolek Kato, pan dvorní rada Roob a Kříţkův spolek. Podpory z této nadace byly kaţdoročně přidělovány 24. Dubna mezi šest aţ sedm chudých studentů.154

152

SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 6. SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 7. 154 Tamtéţ. 153

57

Konrádova nadace Nadaci zaloţil Karel Konrád, bývalý katecheta a profesor na reálném gymnáziu. V roce 1888 sloţil obnos 100 zlatých, aby úroky z něj byly kaţdoročně přiděleny dvěma chudým a nadaným studentům školy. Předání podpory mělo být vţdy uskutečněno dne 2. prosince na památku čtyřicetiletého výročí vlády císaře Františka Josefa I. Vhodní studenti, kteří si tuto pomoc zaslouţili, byli opět vybíráni pedagogickým sborem. V roce 1892 pak navýšil Karel Konrád základní sumu jistiny o dalších 100 zlatých, z jejichţ úroku měli být za stejných podmínek a ve stejný den poděleni další jeden aţ dva ţáci. 155 Kremserův fond Kremserův fond k podporování chudých studujících zaloţili v roce 1892 abiturienti gymnázia z roku 1871, aby projevili vděčnost ústavu a uctili památku svého třídního profesora Viléma Kremsera a oslavili dvacetileté výročí od ukončení studií. Úroky z dluţního úpisu na 300 zlatých měly být kaţdý rok v den úmrtí profesora Kremsera (tedy 18. února) uděleny dvěma chudým pilným studentům s výslovným označením „dar z fondu Kremserova“.156 Fond Milana Farského V roce 1899 po smrti svého syna Milana (studenta gymnázia) vloţil František Farský, ředitel vyšší hospodářské školy v Táboře, jeho úspory na spořitelní kníţku, kterou daroval Kříţkovu spolku jako uctění památky zesnulého syna. Úroky z počáteční sumy 200 K měly být pouţity pro účely spolku.157 Nadace Růžičkova – Schwarz Sewardova Tato nadace z roku 1878 byla dedikována třem středoškolským ústavům – gymnáziím v Klatovech, Táboře a Jindřichově Hradci. Správcem tohoto nadání bylo praţské místodrţitelství.158

155

SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 6. Tamtéţ, fol. 7. 157 Tamtéţ. 158 Tamtéţ, fol. 8. 156

58

Nadace Karla Václava Kučery Tuto studentskou nadaci zaloţila ve své poslední vůli Majdalena Tirchner z Millenau, která zemřela roku 1829 v Litoměřicích. Obnos 55 zlatých ročně (v roce 1845 byl zvýšen na 120 zlatých) měl připadnout chudému studentovi s výbornými studijními výsledky z Tábora, který měl tento obnos pobírat po celou dobu středoškolského a případně i vysokoškolského studia. Přednost při přidělení nadace měli mít příbuzní kanovníka K. V. Kučery, který se v Táboře narodil a později působil ve Staré Boleslavi. Právo udělení nadace příslušelo městské radě a táborskému děkanovi. Nadaci spravovalo české místodrţitelství v Praze.159 Sládkovská nadace Nadace Josefa Ignáce Sládka byla zaloţena v roce 1858 s počátečním vkladem 1000 zlatých a byla určena na pořizování učebnic a školních pomůcek chudým školákům. Ještě v padesátých letech byla tato nadace spojena s nadací Pillerovou.

Tato Piller-Sládkovská

nadace pak byla ve správě městské rady a úroky z ní byly kaţdoročně připisovány Krejcarovému spolku.160 Nadace Františka Josefa I. Pro studenty vyšší zemské hospodářské školy byla určena nadace císaře a krále Františka Josefa I. Byla zaloţena v roce 1898 a úroky z ní byly na základě rozhodnutí profesorského sboru přiděleny kaţdoročně jednomu chudému studentovi s výborným prospěchem.161 Nadace společenstva stavebních živností V roce 1873 byla zaloţena nadace Společenstva stavitelů, mistrů zednických, tesařských, kamenických a studnařských. Výnos z ní byl určen ţákům, kteří navštěvovali stavební obor na zdejší průmyslové škole. Nadace pro chudé žáky obecných a měšťanských škol Nadací, které byly určeny na podporu dětí absolvujících povinnou školní docházku, bylo výrazně méně neţ nadací pro studenty táborských středních škol. Patřila mezi ně nadace 159

SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 8. SOkA, Archiv města Tábor, i. č. 1232, fol. 132. 161 SOkA, Archiv města Tábor, i. č. 1234, fol. 45. 160

59

korunního prince Rudolfa, zaloţená v roce 1882. Úroky z vloţeného kapitálu byly kaţdoročně 10. května starostou rozděleny mezi deset chudých dětí – čtyři chlapce a šest dívek. 162 Nadace P. Františka Svobody z roku 1904 s vkladem 200 K byla určena pro chudé ţákyně táborské obecné a měšťanské dívčí školy. Výnosy měly být kaţdoročně připsány ředitelství školy, které s nimi mělo naloţit podle svého uváţení.163 Velký důraz kladený na vzdělání je pro druhou polovinu 19. století typický. Vedlo to nejen k markantnímu zvýšení počtu obecných a měšťanských škol, ale především k rozmachu středního školství. U majetnějšího měšťanstva a úřednictva můţeme sledovat, jak se pro ně postupně stávalo vzdělání jejich synů důleţité. Tento trend je patrný také v Táboře jako v jednom z významných center středního školství nejen v rámci okresu, ale také v celozemském měřítku. To vysvětluje značný počet studentských nadací a odkazů táborských měšťanů chudým studentům. Nejednalo se jiţ výlučně o dobročinnost a bohulibý čin, který měl dárci pomoci v posmrtném ţivotě. Dobré vzdělání začalo být váţeno a stávalo se cestou, jak se zbavit nedostatku, dostat se z chudoby a získat lepší společenské postavení.

5.2.2 Dobročinné aktivity táborských spolků Vzhledem k tomu, ţe obec sama nebyla schopná dostatečně pokrývat všechny potřeby sociálně slabých a potřebných obyvatel, měla v tomto směru zásadní význam aktivita dobrovolných institucí a spolků. K jejich ţivelnému zakládání dochází zejména od šedesátých let 19. století po pádu bachovského absolutismu a následném vydání nového všeobecného zákona o spolcích v roce 1867. Následující období se pak tedy odehrává ve znamení intenzivní spolkové činnosti, a to jak společenské, tak profesní. Čechy a Morava náleţely k oblastem s nejrozvinutějším spolkovým ţivotem v habsburské monarchii. Rozmanité spolkové aktivity jsou pro toto období významným charakteristickým prvkem. Členstvím ve spolku jedinec vyjadřoval své postoje, zájmy a cíle, ale také své ambice. Všeobecně je přijímána teze, ţe cesta do komunální politiky vedla zpravidla přes vedoucí roli ve významných spolcích.164 Zejména pro rané období spolkového ţivota byla charakteristická především jistá sociální exklusivita. Členství bylo často závislé na určitém materiálním 162

SOkA, Archiv města Tábor, i. č. 2763, fol. 27 - 28. SOkA, Archiv města Tábor, i. č. 2763, fol. 99 - 100. 164 Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv, s. 87-104. 163

60

příspěvku a na jisté úrovni vzdělání. S počtem členství navíc nepochybně stoupala i osobní prestiţ jedince. Aktivní účast na činnosti spolku byla chápána jako téměř nezbytná součást občanské angaţovanosti. Počátky spolkového ţivota v habsburské monarchii spadají do poloviny 18. století, respektive do roku 1764, kdy bylo dvorským výnosem ustanoveno, ţe spolky (asociace) lze zakládat výhradně se souhlasem panovníka. Jednalo se především o korporace, které se věnovaly umění, kultuře, osvětové činnosti. V roce 1816 byly stanoveny zásady pro zakládání ţenských dobročinných spolků. Následujícího roku pak zásady podpory spolků, které sledovaly všeobecně prospěšné cíle, které stát nemohl z finančních důvodů sám zajistit. V roce 1852 byl vydán nový spolkový patent, ovšem podmínka povolení a kontroly ze strany státní moci zde zůstala zachována. Zakázáno bylo vytváření spolků politických a dělnických. Průlomem v dosavadní politice státu vůči spolkům byla jednak prosincová ústava z roku 1867, která zaručovala rakouským občanům právo shromaţďovací, petiční a spolkové, a také především jiţ výše zmíněný spolkový zákon z téhoţ roku.165 Tyto normy umoţnily uvolnění spolkového ţivota a tím také nárůst počtu spolků, přestoţe i nadále zůstávaly tyto korporace pod kontrolou státních úřadů. Iniciativa k zakládání spolků v menších městech vycházela většinou od jedinců, kteří měli vliv na politický a sociokulturní ráz města, jako byli starostové, učitelé, majetnější obchodníci a řemeslníci, ale také přistěhovalci - lékaři, právníci nebo soudci. Průkopníky spolčování byli tedy zejména vzdělanější lidé, v maloměstském prostředí často imigranti. Původní honorační politické spolky byly výrazně elitářské. Jejich úloha skončila v osmdesátých letech 19. století vlivem procesu společenské mobilizace. Vznik profesních a zájmových organizací ukazuje na pokračující profesionalizaci společnosti.166 Mezi nejstarší táborské spolky patří ostrostřelecký sbor, Spolek divadelních ochotníků a Zpěvácký spolek (později Hlahol). Ochotnická divadelní představení v paláci staré táborské radnice byla z iniciativy krajského lékaře Jana Eiselta obnovena kolem roku 1830. O deset let později začala být jako první táborská divadelní budova vyuţívána nově postavená sýpka na obilí. Aţ na malé výjimky se vystoupení místních ochotníků odehrávala převáţně v němčině.167 Také čtenářský spolek vlastnil většinou německé knihy. Prvním ryze českým 165

Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv, s. 90 - 91. Fasora, Lukáš – Kladiwa, Pavel: Obecní samospráva a lokální elity, s. 38. 167 Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 16. 166

61

spolkem se stala roku 1862 Měšťanská beseda a následně sbor dobrovolných hasičů v témţe roce. Postupně začaly být zakládány další spolky profesní, osvětové a v neposlední řadě také dobročinné. Některé spolkové organizace se charitativním aktivitám věnovaly pouze okrajově. U jiných byla dobročinnost hlavní náplní jejich činnosti. Tyto charitativní spolky byly v druhé polovině 19. století především výsadou měšťanských ţen. Byla to pro ně mimo jiné cesta, jak se zapojit do společenského a veřejného ţivota ve městě. V Táboře působila široká paleta spolků nejrůznějšího zaměření. Nemálo bylo právě těch, které svými aktivitami výrazně přispívaly ke zlepšení ţivotní úrovně a situace chudých a nemohoucích obyvatel města. Mezi ty nejvýznamnější patřily ţenský spolek Zora, Křiţíkův spolek pro podporu chudých studentů, Krejcarový spolek, spolek Berla, dělnický spolek a další.

5.2.2.1 Spolek Berla Spolek členy své vzájemně podporující Berla byl ustaven na principu vzájemné solidarity členů. Zaloţen byl v Táboře v roce 1871. Jeho jediným účelem bylo finančně podporovat své členy v případě nemoci a v případě úmrtí hradit pohřební výlohy a případně také zařídit organizaci pohřbu. Povinností členů byla také účast na pohřebních průvodech zesnulých spolkových členů. Zdrojem příjmů byly členské příspěvky, dary a výnosy z charitativních akcí pořádaných spolkem. Za člena mohla být přijata pouze ta osoba, která dosáhla maximálně padesáti let věku a která byla zcela zdráva. Spolek disponoval vlastním spolkovým lékařem, který prováděl tyto vstupní prohlídky a kontroly ţadatelů o příspěvek v nemoci.168 Členové měli na podporu nárok teprve po šesti měsících členství a řádného placení příspěvků. Navíc onemocnění nebo poranění nesmělo vzniknout následkem opilství, rvačky nebo zanedbání zdravotně policejních nařízení. Pokud měl nemocný někoho, kdo měl ze zákona povinnost ho v nemoci zaopatřit, připadla takovému členovi pouze třetina stanovené podpory. Pokud se stalo, ţe onemocnění trvalo déle neţ 26 týdnů, byl příspěvek sníţen na polovinu. V případě, ţe se pacient do roka neuzdravil, rozhodovala o jeho podpoře valná hromada spolku, která byla svolávána dvakrát

168

Od roku 1887 byl spolkovým lékařem městský fyzik a budoucí primář táborské všeobecné nemocnice MUDr. Petr Jehlička.

62

do roka.169 Od placení členských příspěvků mohli být osvobozeni zchudlí členové korporace, aniţ by pozbyli nároků na podporu. V roce 1887 bylo předsednictvo spolku rozděleno na tři odbory – odbor, který měl posuzovat nárok nemocných ţadatelů na podporu, odbor k obstarávání pohřbů a odbor finanční. V roce 1911, v době čtyřicetiletého výročí zaloţení, měl spolek 313 členů. Za dobu své dosavadní existence podpořil v nemoci 663 osob a 180 členům vypravil pohřeb. Náklady na tyto podpory dosáhly sumy 2 233,08 K.170

5.2.2.2 Dělnický spolek Dalším spolkem, který fungoval na principu vzájemného podporování vlastních členů, byl dělnický spolek. Kromě různých charitativních akcí, jako byly na příklad plesy nebo mikulášské obdarovávání chudých dětí oděvy, obuví a drobnými dárky z výnosu mikulášské zábavy, poskytovala tato korporace podporu svým členům především v případě nemoci. Z počátku byl tento příspěvek 2 zlaté na týden po dobu 12 týdnů. Na začátku osmdesátých let rozdělil takto spolek na podporách průměrně 40 aţ 50 zlatých za rok. Jak rostlo spolkové jmění, mohla být dávka zvýšena na 3 zlaté na týden.171 V případě úmrtí poskytoval spolek rodině zesnulého 15 zlatých na pokrytí nákladů na pohřeb. Ovšem pouze v tom případě, ţe pozůstalí nemohli pohřeb uhradit z vlastních prostředků.172 Součástí spolkového ţivota byla také nezbytná účast na pohřbech členů a kaţdoročních zádušních mší za zemřelé členy a příznivce spolku. Dělnický spolek byl také velmi úzce propojen s místní organizací sociálně demokratické strany. V roce 1888 byla v Táboře zaloţena okresní nemocenská pokladna pro dělníky. Příspěvek dělníků byl stanovován podle výše jejich denní mzdy. Dělník odváděl 2 krejcary z kaţdého vydělaného zlatého a jeho zaměstnavatel 1 krejcar. V případě nemoci hradila pokladna dělníkovi nejen léčebné výlohy, ale navíc mu vyplácela po určitou dobu 60% mzdy. V případě úmrtí dělníka měli jeho pozůstalí obdrţet dvacetinásobek jeho denního platu. Řada dělníků měla k této novince značnou nedůvěru a pro případ, ţe by podpora nefungovala tak,

169

Stanovy členy své vzájemně podporujícího spolku Berla v královském městě Táboře. Tábor 1872, s. 3 – 9. Český jih 1911, č. 3, s. 3. 171 Český jih 1887, č. 8, s. 3. 172 Český jih 1888/1889, č. 30, s. 2. 170

63

jak bylo proklamováno, vstupovali táborští dělníci zejména zpočátku raději do dělnického spolku. Na jaře v roce 1902 uspořádal dělnický spolek v Táboře dotazníkovou anketu a na základě jejího výsledku chtěl zachytit majetkové a ţivotní poměry táborského dělnictva. O zpracování výsledků byl poţádán Emanuel Chalupný a lékař Josef Pavlík. Největší podíl na počtu táborského dělnictva představovali především zaměstnanci místní tabákové továrny, kde pracovaly v převáţné většině ţeny (kolem 64%). Zájem o tuto práci byl značný, zejména proto, ţe zde ţeny měly zajištěnou stálou práci za poměrně vysoký plat oproti jiným ţenským zaměstnáním. Záporná stránka této větší zaměstnanosti ţen byla spatřována v tom, ţe neměly moc dětí, obvykle 2 – 3. Z muţských dělnických profesí byli v Táboře nejčastěji zastoupeni nádeníci a ţelezniční zřízenci. Nádeníci byli ti nejchudší. V těchto rodinách obvykle pracovala i ţena. Naopak ţelezniční zřízenec zvládl ze svého platu celou rodinu uţivit sám. Bytová situace dělníků byla vzhledem k nízkým mzdám na přelomu století velmi tristní. Aţ 80% táborských bytů mělo pouze jenu místnost, ze dvou pokojů se skládalo pouhých 20% bytů.173 Řada příbytků vznikla ve sklepích apod. Nebylo výjimkou, ţe v jednopokojovém bytě ţilo 7 aţ 9 osob, které měly dohromady 3 postele. Častý byl také takový model, ţe byt slouţil zároveň jako dílna k výkonu otcova povolání. Také úroveň těchto bytů byla nevalná. Jedno okno nezajišťovalo dostatečnou cirkulaci vzduchu v často přeplněném prostoru. Navíc v zimním období kvůli úspoře tepla se nevětralo téměř vůbec. Byty byly malé, vlhké, špinavé, špatně osvětlené. S tím souvisely i velmi nedostatečné hygienické podmínky.174 Proto vedení spolku usilovalo o to, aby se obec postarala o přestavbu starých nevyhovujících bytů a zejména o výstavbu nových bytových domů pro táborské dělníky. Ovšem k tomu došlo aţ po první světové válce.

173 174

Z těchto 20% bytů patřila šestina těm, kteří byt dostali jako součást mzdy. Chalupný, Emanuel – Pavlík, Josef: Poměry dělnictva táborského. Tábor 1903, s. 25 – 26.

64

5.2.2.3 Ţenský spolek Zora Jednou

z nejvýznamnějších

dobročinných

organizací,

která

se

charitativně

společenskými aktivitami zabývala téměř výlučně, byl ţenský spolek Zora. Tato korporace byla zaloţena roku 1870, původně jako spolek pěvecký. Impuls k jeho zaloţení vzešel od ředitele reálného gymnázia Václava Kříţka, který byl spolu se svou manţelkou Marií a později také dcerou Marií Farskou, hybnou silou spolku v počátcích jeho existence.175 První předsedkyní byla zvolena paní Josefína Franková. Prvními členkami spolku se stávaly především manţelky profesorů a učitelů táborských škol, lékařů, členů městské samosprávy apod. Pro tyto ţeny bylo členství v takové korporaci také otázkou společenské prestiţe, stejně jako pro jejich muţe. Pro ţeny to byl navíc v podstatě jediný způsob, jak se mohly realizovat a angaţovat ve veřejném ţivotě obce. Postupem času docházelo v činnosti spolku k oslabení zájmu o zpěv a těţiště jeho aktivit se přeneslo do oblasti vzdělávání, osvěty (především ţen a dívek) a do oblasti dobročinnosti. Spolek zřídil jiţ roku 1871 vlastní knihovnu a roku 1886 také čítárnu. Zora pořádala řadu přednášek, lidových besed, zahradních slavností a divadelních, loutkových i hudebních představení, většinou pro děti.176 Výtěţky z těchto podniků byly obvykle pouţity k charitativním účelům. Obzvláště výnosnou akcí byly dobročinné bazary, pořádané v letech 1871 (ve prospěch Národního divadla), 1883 (ve prospěch ústřední matice školské), 1899, 1900 (ve prospěch jeslí), dále 1912, 1916 a 1918. Předměty určené k prodeji byly zhotoveny a darovány členkami spolku. Během jednoho dne se zde prodalo na 700 výrobků a zisky z těchto bazarů bývaly skutečně vysoké. 177 Značné úsilí bylo také věnováno zaloţení dívčího lycea. Ovšem po dlouhých peripetiích se nakonec podařilo prosadit pouze otevření městské dívčí průmyslové školy v roce 1907. Dívkám se také roku 1906 otevřela moţnost studovat na místním gymnáziu. Jako v téměř kaţdém dámském spolku této doby se také členky Zory zabývaly ručními pracemi a, jak bylo pro druhou polovinu 19. století typické, především sběrem a snahou o

175

K jubileu 25letého trvání ženského spolku „Zora“ v Táboře. Tábor 1896, s. 3. Památník ženského spolku „Zora“ v Táboře na paměť padesátiletého jubilea 1870 – 1920. s. 14-16. 177 Český jih 1882/1883, č. 12, s. 2. 176

65

oţivení místních lidových krojů z národopisných oblastí Kozácka (Táborsko) a Blat (Soběslavsko).178 V oblasti charitativní činnosti se korporace zaměřila zejména na sociální péči o chudou školní mládeţ. Kaţdoročně pořádala mikulášské nadílky, během nichţ členky spolku obdarovávaly chudé děti oděvy, obuví a potravinami. Také v průběhu roku organizoval spolek příděly ošacení, brambor nebo mléka pro malé děti. Pořádána byla také celá řada slavností spojených s dobročinnými bazary a sbírkami. Také výtěţek z kaţdoročního plesu Zory byl určen na charitativní účely. Zora byla jedním z nejštědřejších dárců přispívajících na různé bohulibé účely. Téměř pravidelně se objevuje v seznamech sponzorů dobročinných akcí všeho druhu. Mikulášské obdarování chudých dětí dámami ze Zory se brzy stalo tradiční charitativní akcí předvánočního času. Tato aktivita byla financována finančními příspěvky mnoha místních dobrodinců, resp. valnou většinu dárců představovaly ţeny – manţelky majetnějších měšťanů. Jednotlivé příspěvky se pohybovaly od 1 do 10 K, někdy darovaly přímo oděvní součástky nebo látky. Členky spolku pak za obdrţené finance obuv a oděvy nakoupily nebo většinou samy ušily. Na příklad v roce 1910 bylo poděleno 275 dětí, z toho bylo 89 chlapců a 186 děvčat. Chlapcům se rozdalo 43 párů bot, 34 kusů kalhot, 11 kabátů a 1 látka na kabát. Dívky dostaly 67 párů bot, 64 sukní, 32 šatů, 18 kabátů, 5 látek na kabát a 6 vlněných čepců.179 Průměrně bylo během této akce obdarováno kaţdoročně 200 dětí. V místím tisku byly uveřejňovány jmenné seznamy všech dárkyň a dárců, kteří přispěli na tyto bohulibé účely. Také z toho je patrné, jak důleţitá byla pro tehdejšího člověka prestiţ dobrodince. Svědčí o tom také fakt, ţe se pouze velmi výjimečně setkáváme se zmínkami o anonymním dárci. Významnou pomocí nemajetným rodinám s dětmi bylo také vaření polévek chudým dětem, které spolek zajišťoval od roku 1892 z iniciativy dlouholeté předsedkyně spolku Marie Zeisové. Řízení kuchyně se ujala Anna Suchomelová. Vařilo se v zimních měsících kaţdý den kromě nedělí a svátků, obvykle od prosince do března. V prvních letech bylo polévkou poděleno v průměru 200 dětí denně, v roce 1909 uţ to bylo 500 dětí denně a v prvním válečném roce 1914 nasytily členky Zory dokonce 840 dětí za den. Tato polévka byla určena 178 179

Památník ženského spolku „Zora“ v Táboře, s. 17. Český jih 1911, č. 2, s. 3.

66

především pro chudé a přespolní děti z dívčích i chlapeckých, obecních i měšťanských škol. V období první světové války byla tato práce zkomplikována aprovizačními nedostatky, zejména uhlí, a ztrátou kuchyní, které byly zabrány pro potřeby vojska. K ušetření nákladů byla nakonec v roce 1917 dětská kuchyně sloučena s „lidovou kuchyní“ na radnici, kterou také zřídily a vedly členky Zory za finanční podpory táborské městské rady.180 Na vaření polévek pro děti i na chudinskou kuchyni opět přispívala řada táborských měšťanů, opět většinou ţen. Jejich dar byl buď finanční, obvykle 2 – 6 K, ale pro tyto účely to byly převáţně dary naturální (jíška, zelenina, hrách, rýţe, nudle, kroupy, chléb, uhlí apod.). rok

počet porcí za den

počet porcí celkem

1898 1909 1914

203 500 840

10 000 22 500 42 000

Tabulka č. 5: Vývoj počtu chudých dětí nasycených v dětské kuchyni spolku Zora 181 V roce 1872 byl při Zoře vytvořen Krejcarový spolek. Jeho úkolem bylo z členských příspěvků (5 krejcarů měsíčně), darů a charitativních akcí všeho druhu financovat potřeby pro ruční práce chudým ţákyním dívčích škol, později i jiná materiální podpora školních dětí. Zora v rozdělování podpor nezapomínala ani na studenty. Kaţdoročně přispívala Husovu fondu a jiným studentským podpůrným institucím. Navíc od roku 1919 byly kaţdoročně opatřeny dvěma táborským chudým studentům na vysokých školách nákladem spolku obědy v akademické menze, ubytování na studentských kolejích nebo hrazeny jiné jejich potřeby.182 Od devadesátých let 19. století vyvíjela Zora značné úsilí k zaloţení jeslí a podnikal řadu kroků k realizaci tohoto plánu. S touto myšlenkou přišla jiţ v roce 1899 Anna Jehličková. Jednalo se o to, aby velmi malé děti, jejichţ matky jsou nuceny odcházet za svým zaměstnáním z domova, nezůstávaly bez řádného dozoru. Paní Jehličková zahájila přednáškovou akci o významu a potřebnosti jeslí, v roce 1901 pořádala ve prospěch tohoto projektu tzv. pohádkové večery. Byla rozeslána řada ţádostí o příspěvky a dary. Jesle byly nakonec otevřeny aţ 29. května 1904. Ovšem jiţ krátce na to se spolek začal potýkat 180

Památník ženského spolku „Zora“ v Táboře, s. 20-21. Tamtéţ. 182 Tamtéţ, s. 21. 181

67

s nedostatkem finančních prostředků potřebných pro jejich chod. Vedlo to aţ k tomu, ţe v roce 1908 byla městská rada poţádána, aby jesle převzala do své vlastní správy. Ta to ale odmítla, a tak musely být táborské jesle 11. července 1908 opět uzavřeny.183 V období první světové války se činnost spolku (zejména ta dobročinná) ještě více rozšířila. Na rozdíl od řady jiných organizací, které své aktivity omezily nebo dokonce úplně zastavily. Kromě jiţ zavedených stravovacích akcí šily ţeny prádlo pro vojáky (během války bylo vyrobeno 5076 kusů) a posléze i pečovaly o raněné v táborských lazaretech. Nezanedbatelná finanční i naturální pomoc byla poskytována jak jednotlivcům, tak různým fondům. Ihned po vypuknutí války obstarávala Zora pod vedením předsedkyně Heleny Suchomelové spolu s Červeným kříţem pomocnou sluţbu na nádraţí, kde se podávalo občerstvení vojákům jedoucím na frontu. Velká péče byla věnována také polským uprchlíkům. Zora pro ně vařila na nádraţí čaj, rozdávala jim prádlo a lůţka z inventáře bývalých jeslí.184 V prvorepublikovém období se pak Zora stala přidruţenou organizací Okresní péče o mládeţ. Kromě toho měla své zastoupení také v jiných táborských organizacích zabývajících se sociální péčí nebo kulturní činností, jako byly Československý červený kříţ nebo městská osvětová komise. Členky spolku nezaměřovaly svou péči pouze na děti a mládeţ. Během doby jejich činnosti byly přiděleny podpory peněţité i materiální celé řadě dospělých osob, nezaviněně zchudlých, nemocných, zmrzačených, nezaměstnaných či jinak potřebných. Lidová kuchyně Velmi podstatným příspěvkem dámského spolku Zora k táborské chudinské péči bylo zřízení lidové kuchyně. Tato stravovna pro nemajetné obyvatele města byla zaloţena v roce 1903 na Ţiţkově náměstí manţelkou tehdejšího táborského starosty a místopředsedkyní spolku Marií Kotrbelcovou. Vařilo se po celý leden a únor. Osmdesáti starým chudým osobám byla strava poskytována zdarma, ostatním nemajetným byla prodávána za nízké ceny – polévka za 2, později za 3 krejcary, hovězí maso s omáčkou za 7 krejcarů a příloha za 6

183 184

Památník ženského spolku „Zora! v Táboře, s. 21-22. Tamtéţ, s. 22-23.

68

krejcarů. Celý oběd tedy stál pouze 15 krejcarů, proto není divu, ţe strávníků rychle přibývalo. Kvůli vzrůstajícím cenám potravin muselo být po osmi letech činnosti upuštěno od vaření obědů, podávaly se pouze polévky a čaj s houskou. S počátkem první světové války se výrazně zvýšil také zájem o levnou stravu z lidové kuchyně. Polévka byla připravována ve dvou kotlích po 84 litrech. V květnu 1915 byla činnost lidové kuchyně zřejmě z důvodu nedostatku prostředků zastavena. Ovšem v prosinci téhoţ roku bylo vaření polévek opět obnoveno. V roce 1916 se jiţ vařilo ve třech kotlích a stravovna denně rozdala zdarma 100 porcí polévek a 24 bochníků chleba. Nemajetným byla polévka prodávána po 6 haléřích. Během roku 1916 bylo celkem prodáno 21 640 porcí. V roce 1917 vzrostl počet návštěvníků kuchyně na 180 osob za den. Ovšem začaly se také jiţ výrazně projevovat důsledky války, tedy vysoké ceny a nedostatek potravin. Uchylovali se sem také váleční uprchlíci, zejména Poláci a Italové. Pro velkou poptávku po levné stravě byl do kuchyně přidán čtvrtý a posléze pátý kotel a táborské ţeny se rozhodly, ţe budou ve vaření polévky pokračovat také v létě. Denně bylo prodáno přes 700 porcí a dalších 200 zdarma rozdáno těm nejpotřebnějším.185 Od roku 1917 byla k lidové kuchyni připojena také kuchyně spolku Zora pro přípravu polévek pro chudé děti. Denně byla polévka rozdělena 200 dětem. Náklady na tuto stravu hradil spolek. Ke sloučení obou stravoven došlo kvůli úspoře topiva. Náklady na provoz lidové kuchyně hradila městská rada ze subvencí k tomu určených. Nezanedbatelné byly také dobrovolné příspěvky dárců. Ţeny, které zajišťovaly fungování celého stravovacího zařízení, vařily a pečovaly o strávníky, vytvořily Sdruţení paní a dívek Lidové kuchyně. Převáţná většina z nich byla současně členkami spolku Zora. Celá řada z nich zde pracovala skutečně s velkým nasazením a téměř kaţdý den.

5.2.2.4 Dobročinné spolky táborské ţidovské obce Také v táborské ţidovské obci vzniklo několik dobročinných spolků, které se zabývaly zejména podporou souvěrců v hmotné nouzi. Dámský dobročinný spolek Chanuka byl zaloţen v roce 1887 a na počátku 20. století měl kolem 40 členů. Organizoval sbírky na podporu sirotků, chudých obyvatel ţidovského vyznání, na výpravu svateb pro nemajetné dívky. Vedle toho organizoval tento dámský spolek také společenský ţivot ţidovské obce. 185

Tábor 1919, č. 52, s. 2.

69

Kaţdoročně pořádal chanukové plesy a večírky, dětské slavnosti na svátek Simchat Tóra, obvykle spojené s charitativní sbírkou. Další ţidovskou korporací, která se zabývala podporou chudých souvěrců, byl spolek Libanon. Tato organizace v Táboře působila od roku 1901 a vedle dobročinnosti svými aktivitami také významně přispívala k společenskému ţivotu obce.186 Výnos z kaţdoročního plesu spolku byl věnován na charitativní účely

5.2.3 Spolky podporující chudé žáky a studenty Druhou početnou skupinu táborských dobročinných korporací představovaly takové, které se zabývaly podporou chudých ţáků obecných, měšťanských i středních škol. Děti absolvující povinnou školní docházku byly podporovány téměř výlučně materiálně, tzn. byly jim poskytovány zdarma školní pomůcky, učebnice, obědy, někdy také oděvy a obuv. Studenti středních škol dostávali jak příspěvky materiální, tak peněţní.

5.2.3.1 Kříţkův spolek Kříţkův spolek pro podporu chudých studentů byl zaloţen v roce 1863 a jeho hlavní náplní činnosti byla podpora nemajetných studentů na táborském reálném gymnáziu. Tato podpora spočívala v první řadě v bezplatném poskytování školních pomůcek a učebnic. Učebnice byly pouze půjčovány a musely se tedy na konci školního roku vracet. V případě onemocnění ţáků přispíval spolek na léčebné výlohy. Korporace poskytovala těmto chudým studentům také stravu (obvykle obědy) zdarma. Ve stanovách spolku však bylo také výslovně zakotveno, ţe se studentům nikdy nesmí poskytnout peníze v hotovosti. Postupem času ale začalo být toto nařízení uvolňováno a v určitých nezbytných případech byla ţákům darována přímo finanční podpora. Všechny druhy podpor byly poskytovány studentům, kteří byli v první řadě chudí, ovšem podstatný pro udělení podpor byl také jejich výborný prospěch a dobré chování. V tomto ohledu spolupracovali členové spolku úzce s pedagogy reálného gymnázia, kteří jim vhodné kandidáty na podporu doporučovali.

186

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 25.

70

Knihy byly půjčovány v průměru 80 aţ 100 studentům ročně. Jednalo se o 400 aţ 500 knih a učebnic, které byly v majetku spolku. Obědy byly hrazeny 15 aţ 20 ţákům. Kaţdý z nich měl nárok na dvě jídla týdně, ve výjimečných případech i na tři. Prostředky k této podpůrné činnosti získával spolek z příspěvků členů i dobrovolných darů, odkazů, z úroků fondů, dobročinných nadací a z výtěţků akcí organizovaných spolkem jako byly hudební a pěvecké akademie, plesy, věnečky, přednášky apod. Členské příspěvky byly ve stanovách vymezeny minimální částkou 1 zlatý (později 3 K) ročně, ovšem meze dobročinnosti se nekladly.187 Roku 1898 byl u příleţitosti padesátiletého výročí panování císaře Františka Josefa I. zaveden úzus kaţdoročního obdarování chudých ţáků ústavu zimními oděvy a obuví. Na financování této akce mělo být vyhrazeno 50 aţ 100 zlatých ze spolkových peněz. K rozdělování zakoupených oděvů mělo docházet kaţdoročně 2. prosince. Úkol vybrat ţáky, kteří tuto pomoc potřebují nejvíce, byl svěřen profesorskému sboru gymnázia.188 V prvním roce této akce dostalo pět chlapců zimní kabát, pět boty a čtyři kalhoty.189 V následujících letech počet obdarovaných studentů pozvolna vzrůstal. Stejně jako u Krejcarového spolku klesal počátkem 20. století počet členů i ve spolku Kříţkově. Stále častěji se stávalo, ţe rodiče z korporace vystupovali okamţitě poté, co jejich synové školu absolvovali.190 Členskou základnu spolku tvořilo průměrně 150 aţ 200 osob. Kříţkovu spolku bylo postupně darováno dobročinnými odkazy měšťanů několik nadací. Na konci 19. století to byla nadace Jana Dobromila Arbeitera pro abiturienty, nadace ţidovské obce na památku 25. výročí nastoupení Františka Josefa I. na trůn, nadace Karla Konrada, nadace na památku oslavy stříbrné svatby císařského páru, Kremserův fond a další. Z úroků kaţdé této nadace bylo obvykle poděleno dva aţ šest ţáků ročně.191 Po rozdělení reálného gymnázia na klasické gymnázium a reálku ve školním roce 1900/1901 měli na přidělení úroků z nadací nárok studenti obou škol. Proto se udělovaly střídavě. Jeden rok byli vybráni ţáci gymnázia a druhý reálky.

187

SOkA Tábor, Archiv města Tábor, i. č. 1233, fol. 76, rok 1864. Český jih 1898/1899, č. 9, s. 3. 189 SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 4, fol. 10. 190 SOkA Tábor, Kříţkův spolek Tábor, i. č. 3, fol. 115. 191 Český jih 1898/1899, č. 38, s. 1. 188

71

Podle stanov Křiţkova spolku byl jeho předsedou vţdy stávající ředitel táborského reálného gymnázia, stejně tak jako jím byl jeho zakladatel Václav Kříţek (1833 - 1881). Byl to významný táborský pedagog, vlastenec, politik a kulturní organizátor. V roce 1862 byl zvolen v pouhých 29-ti letech ředitelem na právě otevřeném reálném gymnáziu v Táboře. Brzy se o táborském reálném gymnáziu a především jeho řediteli mluvilo pochvalně v celých Čechách. Zájem vyvolávalo i pouţívání různých učebních pomůcek (map, závěsných tabulí a statistik), za Kříţkova předsednictví se konala v Táboře (1870) první učitelská konference o učebních pomůckách a názorném vyučování. Mimořádná byla knihovna (vedená historikem prof. Martinem Kolářem), v roce 1870 měla 5000 knih. Václav Kříţek výrazně zasáhl také do veřejného ţivota města. Zaloţil spolek pro podporu chudých studentů (Kříţkův spolek). Byl spoluzakladatelem ţenského spolku „Zora“, inicioval úspěšnou ţádost o zřízení místní Vyšší zemské hospodářské školy. Jako člen městského zastupitelstva prosadil roku 1867 první táborský městský rozpočet. V letech 1867-1869 byl za Tábor poslancem českého zemského sněmu. Byl prvním předsedou místního Klubu přátel věd a umění (1875) a navrhl zřízení městského muzea (otevřeno bylo 1878).192

5.2.3.2 Krejcarový spolek „Krejcarový spolek ku podporování ţactva obecných a občanských škol ve školním okresu táborském“ byl zaloţen roku 1873 při ţenském spolku Zora. Jak jiţ z názvu vyplývá, jeho účelem byla finanční a hmotná podpora chudých ţáků v Táboře a jeho okolí. Zdrojem příjmů byly členské příspěvky, dary a úroky z Piller – Sládkovské nadace. Spolek dále aktivně působil po celé prvorepublikové období. Svou činnost ukončil zřejmě roku 1940. Předsedou spolku býval téměř po celé období jeho existence ředitel některé z místních škol. Spolkové peníze byly kaţdoročně rozdělovány jednotlivým školám poměrně podle počtu tříd. Největší příspěvek dostávala dívčí obecná a měšťanská škola, poté chlapecká obecná škola a nejmenší podíl připadl na měšťanskou chlapeckou školu. Později se k těmto třem školám připojila ještě škola novoměstská. Tyto příspěvky měly školy vyuţít na nákup školních potřeb a učebnic pro chudé ţáky. Na přelomu století se začínají v zápisech z porad a valných hromad spolku objevovat stíţnosti na nedostatek nových členů, úbytek sponzorů a zmenšující se příspěvky dárců. Naopak chudých a potřebných ţáků ve školách přibývalo. Jednalo se především o děti dělnic 192

Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor, s. 142.

72

z místní tabákové továrny.193 Na počátku 20. století se spolek potýkal s nedostatkem financí. Nezřídka se stávalo, ţe výdaje překročily příjmy a nakupovalo se na účet dalšího roku. Opakovaně se také objevují stíţnosti na řídícího učitele novoměstské školy194 Em. Rabišku, který tím, ţe od dárců přijímal podpory pro svou školu přímo, způsobil úbytek spolkových financí, které měly být spravedlivě rozděleny. Navíc naprostá většina chudých táborských dětí navštěvovala školy staroměstské, takţe by tyto peníze byly potřebnější zde.195

5.2.3.3 Ostatní školské spolky Besídka pro učně Učednická besídka byla v Táboře zaloţena roku 1911. Jejím účelem bylo poskytnout učňům a tovaryšům po část jejich volného času zotavení a „povzbuzující zaměstnání“. Důraz byl kladen nejen na jejich vzdělávání, tělovýchovu a osvětu, ale spolek tuto pracující mládeţ podporoval i v případě potřeby dočasné pomoci materiální.

196

Po vzniku Československé

republiky a zaloţení Masarykových škol práce v Táboře působil spolek při tomto vzdělávacím zařízení aţ do roku 1946. Konference sv. Václava Tento spolek pro podporu chudých fungoval v Táboře na přelomu století. Své charitativní podniky financoval z členských příspěvků, odkazů a dobročinných darů jednotlivců i korporací. Mezi jejich hlavní podpory patřilo poskytování obědů pro chudé studenty. Husův fond Na konci 19. století vznikl v Táboře také místní odbor Husova fondu. Tato organizace se zaměřila na materiální podporu nemajetných českých studentů a studentek na vysokých školách v Praze. Táborský odbor organizoval ve městě sbírky k financování aktivit tohoto fondu. Akademický spolek Štítný 193

V roce 1913 poţádalo o půjčení učebnic a bezplatné poskytnutí školních pomůcek 250 dětí zaměstnankyň táborské tabákové továrny. 194 Základní kámen k Novému městu byl poloţen v září roku 1872. Tato honosnější část města začala postupně vznikat v prostoru mezi nádraţím a starou historickou částí Tábora. 195 SOkA, Krejcarový spolek Tábor, kn. č. 2, fol. 26. 196 Český jih 1911, č. 43, s. 4.

73

Svou pobočku pro kraj táborský, českobudějovický a písecký měl v Táboře od roku 1872 také Akademický spolek Štítný, který se kromě osvěty, zakládání českých knihoven a osvětové činnosti věnoval také podpoře chudých českých studentů na praţských vysokých školách.

5.2.4 Ostatní spolky Do této skupiny můţeme zahrnout korporace, které se dobročinností zabývaly pouze okrajově. V podstatě všechny táborské spolky podporovaly své zchudlé členy. Spolek ostrostřelců a spolek dobrovolných hasičů poskytoval podporu dokonce chudým vdovám a sirotkům po svých členech. Zejména v době adventu poskytovaly i organizace, které neměly charitu ve středu zájmu, řadu finančních příspěvků na dobročinnost. U městské rady odváděli peněţité dary ve prospěch chudých školních dětí divadelní ochotníci, Sokolové, členové bruslařského klubu i celá řada jednotlivců. Příspěvky byly adresovány také zařízením a spolkům, které se charitou zabývali v první řadě. V roce 1898 vzniká v Táboře místní odbor dobročinného spolku pro dcery zřízenců rakouských státních drah. Tato ţenská korporace byla zaloţena na oslavu císařského jubilea. Jejím hlavním úkolem byla podpora dcer nemajetných ţelezničních zřízenců. Měla jim zajistit výchovu, výbavu a trvalé zaopatření.197 Spolek vojenských vyslouţilců byl zaloţen v roce 1870 a také působil na principu vzájemné podpory členů v dobách nemoci, v případě zchudnutí nebo úmrtí. Velkou roli u těchto korporací hrál také slavnostní doprovod při pohřbu zemřelého člena a účast na kaţdoročních bohosluţbách za zesnulé členstvo.198 Na konci 19. století vznikl v Táboře také Spolek k podporování a zaopatřování propuštěných trestanců. Členové této korporace pomáhali lidem po výkonu trestu především najit zaměstnání, podporovali je materiálně v počátečním období a snaţili se „uvést je na správnou cestu“, resp. zabránit jim v recidivě. 197 198

Český jih 1898/1899, č. 38, s. 4. SOkA, Spolek českých vyslouţilých vojínů, kn. 1, fol. 33.

74

6. Závěr Konstituování moderní obecní samosprávy v předlitavské části habsburské monarchie v polovině 19. století znamenalo významný krok k vytvoření liberální občanské společnosti. V otázce sociální péče se s konečnou platností prosadila zásada, ţe veřejná chudinská péče má být záleţitostí domovské obce a úzce spjata s domovským právem. Do popředí zájmu státu se dostala chudinská péče spolu s péčí o veřejné zdraví a o základní školství. V důsledku převratných politických, hospodářských a sociálních proměn druhé poloviny 19. století docházelo v měšťanské společnosti k probuzení zájmu o péči o sociálně slabé a potřebné. Také státní správa se těmito aktivitami začala postupně zabývat a snaţila se chudinskou péči organizovat a provozovat. Tento všeobecný proces se samozřejmě odrazil i ve společenském dění ve městě Táboře a v táborském okrese. Vedle veřejné, zákonem přikázané chudinské péče byla velice důleţitým činitelem pro efektivní a dostatečné zajišťování tohoto úkolu dobrovolná spoluúčast veřejnosti, která povinnou péči veřejných úřadů účelně podporovala a doplňovala. Tyto dobročinné aktivity měly značný význam zejména proto, ţe veřejná péče nebyla, hlavně v počátcích, sama schopná řádně plnit své úkoly. Rozmanitou charitativní činnost vyvíjeli jak jednotlivci, tak různé organizace. V průběhu 19. století můţeme pozorovat proměnu motivace charitativního jednání jednotlivců. Od dobročinných aktivit motivovaných především zboţností se postupně vnímání dobročinnosti posunulo do roviny společenské prestiţe. Stále aktuálnějším se stával také poţadavek a úsilí o profesionální úroveň sociální péče. Také v Táboře lze zaznamenat tento postupný posun ve vnímání chudinské péče a pomoci potřebným. A to přes značnou konzervativnost zdejšího prostředí. Naprostá převaha konzervativní řemeslnicko-obchodnické vrstvy v táborské městské samosprávě se v čele městské samosprávy udrţela po celou druhou polovinu 19. století, a dokonce i počátkem 20. století, a výrazně tak ovlivňovala společenské klima a veřejný ţivot města. Proto také táborský systém chudinské péče vycházel z tradičního staroměšťanského modelu křesťanské dobročinnosti. V průběhu 19. století můţeme zaznamenat zmenšení počtu mešních nadací za účelem spásy duše zemřelého. Ovšem nejedná se o nijak markantní úbytek. Katolická církev si ve městě udrţovala velmi silné pozice aţ do počátku 20. století a také

75

značně konzervativní charakter místního prostředí napovídá, ţe o zásadnější sekularizaci táborské měšťanské společnosti v této době nemůţeme uvaţovat. Jakákoli charitativní činnost měšťanstva byla ovšem také motivována úsilím o potvrzení vyššího sociálního postavení. Neopomenutelná, zejména mezi členy dobročinných spolků, byla ale také jejich opravdová snaha pomoci chudým. Svou roli v motivaci k péči o sociálně slabé sehrála jistě také obava z jakési společenské nebezpečnosti těchto jedinců, ať uţ se jednalo o ohroţení zdraví veřejnosti různými epidemiemi, o kriminalitu nebo různé konflikty sociální. Podstatný byl v řadách táborského měšťanstva zejména důraz na vzdělání, které právě pro ty nejchudší jedince mohl být cestou z bídy a mohl vést k jejich vyššímu společenskému postavení. Tento fakt se odráţel především v zakládání nebývalého mnoţství nadací k podpoře dětí absolvujících povinnou školní docházku, ale v první řadě studentů místních středních a vyšších škol. Nezanedbatelnou roli zde také hrála skutečnost, ţe do Tábora jako administrativního a školského centra oblasti přijíţděla řada úředníků a pedagogů, kteří si význam vzdělání jako účinného prostředku k omezení chudoby obyvatel uvědomovali a tyto nové postoje vnášeli také do stojatých vod táborského konzervativního měšťanstva. Svou roli na podobě chudinské péče v obci jistě sehrál také fakt, ţe aţ do osmdesátých let 19. století ţil v Táboře pouze velmi malý počet dělnictva v důsledku absence větších průmyslových podniků. Aţ do této doby řešila táborská městská rada chudinské otázky sice leckdy liknavě (zdlouhavá výstavba městské nemocnice, dlouhodobě nepostačující kapacita chudobince; také se stávalo, ţe v důsledku nedostatečné kontroly dostávaly chudinské podpory osoby, které na ně jiţ neměly nárok), ale docela účinně. Změnu přineslo aţ zaloţení táborské tabákové továrny, které markantně zvýšilo počet dělníků ve městě, a to především dělnic. Navýšením počtu chudých obyvatel města došlo nejen k nárůstu ţádostí o chudinské podpory, ale také o zvětšení kapacity městské opatrovny a především o zaloţení jeslí, coţ se i pře značné úsilí členek spolku Zora v podstatě nepodařilo. Je však nutné zdůraznit, ţe ani v době zakládání nových továren a zvyšování počtu dělníků na konci 19. století, nedošlo v Táboře k vytvoření silnějšího organizovaného dělnického hnutí, které by razantním způsobem nutilo městskou správu k řešení často zanedbávaných sociálních otázek a které by na svých poţadavcích neoblomně trvalo.

76

Kromě této skutečnosti se na formování podoby chudinství v Táboře zajisté podílela také skutečnost, ţe Tábor 19. století byl městem téměř ryze českým. Tudíţ se do chudinské péče nepromítaly národnostní rozpory a boje, jak tomu bylo v národnostně smíšených městech a oblastech. Chybí zde tedy tento motivační faktor pro poskytování a především zlepšování sociálních sluţeb. Úloha táborských dobročinných a podpůrných spolků na efektivitě sociální péče ve městě byla značná. Mezi neštědřejší dárce a nejaktivnější dobrodince patřil dámský spolek Zora, jehoţ členky nechyběly na ţádné charitativní akci.

Významná byla také činnost

Krejcarového spolku, který především materiálně podporoval děti školou povinné, a Kříţkova spolku, který se zaměřil na studenty táborského reálného gymnázia. Je nutné také poznamenat, ţe bez aktivity těchto korporací by pouhá chudinská péče města jistě nepostačovala potřebám obyvatelstva. Nelze ovšem předpokládat, ţe by desítky aţ stovky členů dobročinných spolků věnovaly svůj čas, energii a peníze pouze z čisté lásky k bliţnímu nebo z vědomí celospolečenské nutnosti omezení chudoby. U většiny z nich se jednalo spíše o jednání, které patřilo k jejich společenskému postavení a svým způsobem ho potvrzovalo. Zejména pro ţeny byla spolková a charitativní činnost jedinou cestou, jak se mohly realizovat ve veřejném ţivotě obce. Bylo určitou nepsanou konvencí, ţe dobrý měšťan se dobrovolně a nezištně podílel na dobročinnosti. Nasvědčují tomu také dlouhé jmenné seznamy sponzorů a přispívatelů uveřejňované v místním tisku a také fakt, ţe toto období v podstatě nezná fenomén anonymních dárců. Řada představitelů města byla titulována jako „velký dobrodinec“ nebo “lidumil“ a také si na tomto označení patřičně zakládala. Dobročinnost a mecenášství se tak postupně stávaly důleţitou součástí prezentace významnějších táborských měšťanů.

77

6. Seznam pramenů a literatury 6. 1 Archivní prameny Státní okresní archiv Tábor: Fondy: Archiv města Tábor Berla – podpůrný spolek Tábor Červený kříţ Tábor – odštěpný spolek Gymnázium Tábor Krejcarový spolek Tábor Kříţkův spolek Tábor Okresní školní výbor Tábor Okresní úřad Tábor Okresní zastupitelstvo Tábor Okresní všeobecná nemocnice Tábor Spolek českých vyslouţilých vojínů Spolek Zora Tábor Učňovská škola Tábor

6.2 Tištěné prameny Armenordnung für die Stadt Elberfeld und Geschäftsordnung für die städtische Armen-Verwaltung. Elberfeld 1890. Chalupný, Emanuel – Pavlík, Josef: Poměry dělnictva táborského. Tábor 1903. Čtvrtá výroční zpráva o působnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře v roce 1911. Tábor 1912. Druhá výroční zpráva o působnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře v roce 1909. Tábor 1910. K jubileu 25letého trvání ženského spolku „Zora“ v Táboře. Tábor 1896. Památník ženského spolku „Zora“ V Táboře na paměť padesátiletého jubilea 1870 – 1920. Tábor 1920. Stanovy členy své vzájemně podporujícího spolku Berla v královském městě Táboře. Tábor 1872.

78

Stanovy ženského spolku Zora v Táboře. Třetí výroční zpráva o působnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře v roce 1910. Tábor 1911. Výroční zpráva o činnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře od 1. ledna 1905 do 31. prosince 1906. Tábor 1907. Výroční zpráva Učednické besídky v Táboře. Rok 1913 – 1914. Zpráva o působnosti všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. v Táboře v roce 1908. Tábor 1909.

6.3 Dobový tisk Český jih Jiskra Tábor

6.4 Literatura Augusta, Pavel – Klínková, Hana: Kniha o městě Tábor. Praha 2001. Beresnevičiute-Nosálová, Halina: Prezentace styků brněnských a vídeňských kulturních elit v brněnském tisku první poloviny 19. století. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (eds.): Brno Vídni, Vídeň Brnu. Zemské metropole a centrum říše v 19. století. Brno 2008, s. 369 – 382. Černá, Lenka: Postavení jihočeských okresů v systému české a německé péče o mládež v Čechách v meziválečném Československu. Diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2006. Dvořák, Jiří: K dějinám jihočeského regionalismu. In: Jihočeský sborník historický 64, České Budějovice 1995, s. 140 – 149. Dvořák, Jiří: Co přinesl „čas výstavní“ pro řešení tzv. „jihočeské otázky“. In: Blümlová, D. – Rauchová, J. (eds.): Čas výstavního ruchu. Studie a materiály. České Budějovice 2005, s. 133 – 137. Dvořák, Jan: Ochrana mládeže. Praha 1908. Dědičová, Pavla: Rodina Zeisova v táborském veřejném životě. Bakalářská práce. JČU České Budějovice. České Budějovice 2008. Efmertová, C. Marcela: České země v letech 1848 – 1918. Praha 1998.

79

Fasora, Lukáš: Systém české zemské péče o mládež na Moravě v letech 1921 – 1937. Disertační práce. FF MU Brno. Brno 2000. Fasora, Lukáš: Problémy systému péče o mládež na Moravě v letech 1921 až 1937. In: Vlastivědný věstník moravský 53, 2001, s. 24 – 39. Fasora, Lukáš: Sirotek. Příklad sourozenců Kaldových a chovanců Americké domoviny. In: Fasora, L – Hanuš, J. – Malíř, J. – Vykoupil, L. (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 337 – 352. Fasora, Lukáš – Kladiwa, Pavel: Obecní samospráva a lokální elity v českých zemích 1850 – 1918. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848 – 1948, Brno 2006, s. 11 – 40. Fasora, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851 – 1914. Brno 2007. Geremek, Bronislav: Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství. Praha 2003. Hlavačka, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862 – 1913. Praha 2006. Hlavačka, Milan: Die soziale Sicherungsordnung in der ländlichen Gesellschaft. In: Fasora, Lukáš - Hanuš, Jiří - Malíř, Jiří (eds.): Sozialreformerisches Denken in den böhmischen Ländern 1873-1914. München 2010. Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. Jankovec, Otakar – Barošová, Ivana – Vaníček, Jiří: Tábor 1805 – 2003. Proměny historického jádra města v 19. a 20. století. Ostrava 2009. Kallab, Jaroslav: Obecní poručenské rady a okresní komise pro péči o mládež. Praha 1915. Kallab, Jaroslav: Historický vývoj sociální péče o mládež. Brno 1923. Kallab, Jaroslav: Sociální péče v obcích. Brno 1927. Kallab, Jaroslav: Otázka brannosti a sociální péče o mládež. Brno 1930. Kallab, Jaroslav: Stručný výklad zákona z 11. března 1932, č. 48 Sb. z. a n. o trestním soudnictví nad mládeží. Brno 1931. Kallab, Jaroslav – Kotek, Karel – Vítek, Bohuslav: Koncept návrhu na dobré zdání Svazu československé péče o mládež v ČSR o návrhu osnovy zákona o veřejné péči o mládež z 21. prosince 1936. Brna 1937. Kladiwa, Pavel: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850 – 1914. Díl I. Vývoj legislativy. Ostrava 2008. Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv

80

Moravy a Slezska 1850 – 1914, Díl II/1. Muţi z radnice. Ostrava 2008. Kořalka, Jiří: Sociální konflikty v Táboře a Soběslavi v červenci 1844. In: Táborský archiv 1, Tábor 1987, s. 89 – 94. Kořalka, Jiří: Sociální struktura židovského obyvatelstva v Táboře roku 1900. In: Táborský archiv 4, Tábor 1992, s. 108 - 114. Kořalka, Jiří: Táborští řemeslníci a živnostníci v letech 1848 – 1849. In: Táborský archiv 8, Tábor 1998, s. 217 - 233. Kořalka, Jiří: Společenské poměry v Táboře v letech 1861 – 1862 v dopisech do pražského deníku Hlas. In: Táborský archiv 11, Tábor 2002, s. 273 – 290. Kořalka, Jiří: Společenská aktivita a zvolení Miroslava Tyrše poslancem českého sněmu v Táboře roku 1869. In: Táborský archiv 12, Tábor 2003 – 2004, s. 279 – 301. Kořalka, Jiří: Řemeslnicko-obchodnická elita v čele samosprávy města Tábora v letech 1848 – 1939. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848 – 1948. Brno 2006, s. 284 - 292. Krabbe, Wolfgang: Die deutsche Stadt im 19. und 20. Jahrhundert: Die Einführung. Göttingen 1988. Mácová, Libuše: Městská správa v Táboře na počátku 17. Století. In: Sak, Robert (ed.): Tábor. Sborník k 550. výročí vzniku města. Tábor 1970, s. 52 – 54. Malý, Tomáš: Donátor. Příklad lékárníka Ignatze Bockena. In: Malíř, Jiří (ed.): Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. Století. Brno 2008, s. 306 – 320. Píšalová, Hana: Chudinská péče v Opavě v letech 1860 – 1914. Diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2009. Poustka, Karel: Vývoj městské samosprávy v Táboře v období kapitalismu (1850 – 1945). Tábor 1963. Reulecke, Jürgen: Geschichte der Urbanisierung in Deutschland. Frankfurt am Main 1985. Rheinheimer, Martin: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450 – 1850. Praha 2003. Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Praha 2000. Solnička, František: Sociální péče. In: Kroupa, František (ed.): Tábor. K padesátinám zaslouţilého starosty a čestného občana Václava Soumara. Tábor 1937, s. 74 – 83. Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen, statistich-topographisch dargestellt, 10: Taborer Kreis. Prag 1842.

81

Stoklásková, Zdeňka: Domovské právo a obecní samospráva. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848 – 1948. s. 138 – 145. Šubert, František Adolf: Z českého jihu. Praha 1882. Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. Díl 1,2. Tábor 1920. Tkadlecová, Jaroslava: Sociální péče o děti a mládež v Táboře v letech 1880 – 1937. Bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2007. Trnková, Marie: Kapitoly ze sociální péče o mládež. Praha 1932. Trnková, Marie: Organisace péče o kojence. Brno 1920. Tröster, Petr a kol.: Právo sociálního zabezpečení. Praha 2000. Tůma, Antonín: K nové úpravě sociální péče o mládež. Praha 1920. Tůma, Antonín: Organisace zákonné i dobrovolné sociální péče na ochranu mládeže. Praha 1920. Tůma, Antonín: Zařízení sociální a výchovná péče o mládež duševně vadnou, zvláště slabomyslnou. Praha 1920. Tůma, Antonín: Právní základy péče o mládež. Praha 1925. Tvrdoň, Antonín: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936. Vančata, Vladimír: Počátky průmyslu na území okresu Tábor do roku 1914. In: Táborský archiv 1, Tábor 1987, s. 95 – 112. Vlk, Josef: Chudinství královského hlavního města Prahy. Praha 1901.

6.5 Internetové odkazy http://sechtl-vosecek.ucw.cz/index.html (Stahováno: prosinec 2010)

7. Přílohy Příloha 1: Městský chudobinec se špitální kaplí ................................................................................... 83

82

Příloha 2: Budova dívčích škol na Parkánech. Byl zde umístěn sirotčinec a opatrovna. ...................... 84 Příloha 3: Děti z táborské opatrovny - 80. léta 19. století ..................................................................... 84 Příloha 4: Chovanci městského sirotčince - 80. léta 19. století ............................................................. 85 Příloha 5: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - dětské oddělení ................................................ 85 Příloha 6: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - operační sál ...................................................... 86 Příloha 7: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - MUDr. Pavlík a personál ................................. 86 Příloha 8: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - kuchyně............................................................ 87 Příloha 9: Ředitel Václav Kříţek

Příloha 10: Starosta Alexander Seik ............................... 87

Příloha 11: Starosta Alois Kotrbelec ..................................................................................................... 88

Příloha 1: Městský chudobinec se špitální kaplí

83

Příloha 2: Budova dívčích škol na Parkánech. Byl zde umístěn sirotčinec a opatrovna.

Příloha 3: Děti z táborské opatrovny - 80. léta 19. století 84

Příloha 4: Chovanci městského sirotčince - 80. léta 19. století

Příloha 5: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - dětské oddělení

85

Příloha 6: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - operační sál

Příloha 7: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - MUDr. Pavlík a personál

86

Příloha 8: Všeobecná nemocnice Františka Josefa I. - kuchyně

Příloha 9: Ředitel Václav Křížek

Příloha 10: Starosta Alexander Seik 87

Příloha 11: Starosta Alois Kotrbelec

88

89