Chtěl bych poděkovat prof. PhDr. Josefu Ungerovi, CSc. za cenné rady a připomínky, týkající se nejen studované problematiky, které byly pro tuto

Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci vypracoval samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 20.10.2004

2

Chtěl bych poděkovat prof. PhDr. Josefu Ungerovi, CSc. za cenné rady a připomínky, týkající se nejen studované problematiky, které byly pro tuto práci obohacením. Dále děkuji mgr. Dagmar Kašparové za umožnění studia na Numizmatickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně a Martinu Šavelovi za technickou podporu. Můj dík dále patří mým spolužákům, přátelům a rodinným příslušníkům za psychickou podporu a trpělivost při zpracovávání rigorózní práce.

3

OBSAH 1. ABSTRAKT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. KLÍČOVÁ SLOVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. ÚVOD A VYMEZENÍ PROBLEMATIKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. HISTORIE VÝZKUMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. ARCHEOLOGICKÉ A HISTORICKÉ POZADÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1. Morava v 11. – 12. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.1. DĚJINY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.2. CHRISTIANIZACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.3. POHŘEBNÍ RITUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2. Dějiny mince jako platidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1. VZNIK A VÝVOJ SMĚNY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2. VZNIK A ŠÍŘENÍ MINCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.3. POČÁTKY ČESKÉHO A MORAVSKÉHO MINCOVNICTVÍ . . . . . .. 5.3. Mince v hrobech v celosvětovém a evropském kontextu . . . . . . . . . . . . 5.4. Mince v hrobech ve středoevropském kontextu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.1. ČECHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.2. SLOVENSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.3. JIŽNÍ POLSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.4. NĚMECKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5. Mince v moravských hrobech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.1. DOBA LATÉNSKÁ (4. – 1. STOLETÍ PŘ. N. L.) . . . . . . . . . . . . . . .. 5.5.2. DOBA ŘÍMSKÁ (1. – 4. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.3. STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ (5. – 6. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.4. DOBA HRADIŠTNÍ (7. – 12. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.5. STŘEDOVĚK (13. – 15. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.6. NOVOVĚK (16. – 18. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.7. SOUČASNOST (19. – 20. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. MINCE V MORAVSKÝCH HROBECH V 11. – 12. STOLETÍ . . . . . . . . . . . . . 6.1. Základní údaje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2. Zastoupení hrobů s mincemi na pohřebištích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3. Vývoj v průběhu 11. a 12. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4. Provenience mincí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.5. Počet mincí v hrobech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.6. Uložení mincí v hrobech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.7. Datování hrobů mincemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.8. Ekvivalenty mincí v hrobech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9. Funkce mincí v hrobech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.1. ÚVOD DO PROBLEMATIKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.2. MINCE JAKO DOKLADOVÝ PŘEDMĚT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.3. MINCE JAKO RITUÁLNÍ PŘEDMĚT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 6.10. Diskuse v sociokulturním kontextu doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8. SOUPIS LOKALIT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9. O AUTOROVI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10. SLOVNÍK DŮLEŽITĚJŠÍCH POJMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11. REJSTŘÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12. PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13. LITERATURA A PRAMENY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

4

5 5 6 8 10 10 10 11 13 15 15 16 18 20 22 22 24 26 26 27 27 27 28 28 29 30 32 33 33 33 35 38 41 43 49 51 52 52 53 57 67 78 81 115 116 120 122 157

1. ABSTRAKT V současné době známe z moravských hrobů z 11. a 12. století přibližně 400 mincí, což představuje asi 80-90% všech z Moravy známých mincí hrobového původu. Mince byly nalezeny v nejméně 378 hrobech na 72 lokalitách. Maximum jejich výskytu spadá do let 1035-1085. V hrobech nacházíme mince uherské (převládají v první polovině 11. století), moravské (dominantní v druhé polovině 11. století), zřídka i jiné. Podíl hrobů s mincí na jednom pohřebišti je variabilní. Jeden hrob obsahuje většinou pouze jednu minci. Nejfrekventovanější uložení je v dlani kostry (minimálně 31%), více je zastoupena dlaň pravá. Neexistuje prokazatelný vztah mezi uložením mincí v hrobě a pohlavím a věkem kosterních pozůstatků. Mince byly do hrobů vkládány nejčastěji intencionálně z rituálních důvodů, měly tedy funkci „obolu mrtvých“. Nejpravděpodobnější vysvětlením významu tohoto zvyku spočívá v úloze mince jako ekvivalentu věcných předmětů záhrobní výbavy, vyskytujících se ve starších slovanských hrobech, které byly nahrazeny mincí z důvodů její lepší utajenosti v hrobě před církevním dohledem nad pohřební ceremonií. Ve výjimečných případech nacházíme v hrobech i ekvivalenty mincí ve funkci obolu mrtvých. Mince je předním archeologickým pramenem k datování hrobů i jiných nálezů.

2. KLÍČOVÁ SLOVA Mince Hrob Morava Mladší doba hradištní Obolus mrtvých Sociální a duchovní kultura Pohanství × křesťanství

5

3. ÚVOD A VYMEZENÍ PROBLEMATIKY Ve známé řecké Aristofanově komedii „Žáby“ (Rannae 140, 270) z roku 405 př. n. l. můžeme vedle pojednání o literárním souboji Aischyla s Eurípidem najít zmínku o převozníku Charonovi, jenž za poplatek v podobě mince převáží mrtvé do podsvětí přes řeku Léthé (Karpatský 2001, 42; Radoměrský 1955, 4). Jedná se o nejstarší písemné zaznamenání této tradice. Zprávy o převozníku Charonovi se potom objevují i v dílech pozdějších řeckých autorů, v některých případech přímo ve spojitosti s kladením mincí do hrobů za účelem platby za převoz. Mince sloužící k tomuto symbolickému poplatku jsou již tradičně označovány termínem „obolus mrtvých“. Na základě archeologických poznatků je známo, že staří Řekové skutečně přidávali mrtvým do hrobů mince, a to již záhy po jejich zavedení do oběhu v 6. století př. n. l. Ještě z dřívějších dob je však známo vybavování hrobů premonetárními směnnými prostředky (Radoměrský 1955, 4). Případná spojitost tohoto zvyku a staré řecké pověsti je zde tedy velmi pravděpodobná. Mince byly zavedeny primárně jako platební prostředky, avšak jejich ukládání do hrobů i další způsoby uplatnění (jako dekorativní předměty, amulety atd.) svědčí pro to, že byly již od počátku využívány i jinak než v ekonomické sféře. Zvyk pohřbívání mince spolu s mrtvým není však omezen jen na okruh antického Řecka, ale setkáváme se s ním prakticky ve všech kulturách od dob importu nebo zavedení mincí do oběhu v podstatě až do současnosti. Dokonce již z dob před vlastním „vynalezením“ mince a z některých oblastí před jejich uvedením do oběhu je znám zvyk vybavovat hroby i jinými směnnými prostředky (Radoměrský 1955, 3-4). Stranou nezůstala ani Morava, kde se zvyk ukládání mincí do hrobů vyskytl snad již v době laténské, s větší jistotou v době římské a velmi významně se rozvinul právě v 11. a 12. století, odkdy známe převážnou většinu hrobových mincí. I zde se tento zvyk uplatňuje sporadicky až do současnosti. Archeologicky bylo v moravských hrobech prokázáno doposud asi 450-500 mincí, z toho asi 400 jich pochází právě z 11. a 12. století. Poslední úplný soupis a analýzu mincí z 11. – 12. století publikoval roku 1955 Pavel Radoměrský, který shromáždil údaje asi o stovce kusů hrobových mincí z Moravy. Od této doby uplynulo již téměř půl století, během kterého se počet známých moravských mincí hrobového původu z mladší doby hradištní více než zčtyřnásobil. Cílem předložené práce je proto vytvoření nového soupisu a analýza a interpretace moravských mincí z hrobů z 11. a 12. století.

6

Materiálem mého výzkumu jsou numizmatické a archeologické informace o mincích v moravských hrobech z mladší doby hradištní a dosavadní rozbory problematiky pohřebního ritu s nimi spojeného. Metodika práce zahrnuje tři složky. První je heuristická část, tedy shromažďování informací a tvorba databáze moravských hrobových mincí z pohřebišť 11. a 12. století. K tomuto účelu slouží jednak literární prameny (vědecké články a monografie), jednak nepublikované nálezové zprávy a ústní sdělení badatelů. Obsahem analytické složky práce je rozbor pohřebního ritu spojeného s kladením mincí do hrobů, to znamená zjišťování mnohostranných vzájemných vztahů mezi dobou ražby mincí, stářím hrobu, proveniencí mincí, uložením mincí v hrobech, pohlavím a věkem kosterních pozůstatků, popřípadě jiných aspektů pohřebního ritu. Třetí složkou je interpretace, tedy zařazení problematiky moravských hrobových mincí z 11. a 12. století do časového a regionálního kontextu střední Evropy a pokus o vysvětlení pohřebního ritu s nimi spojeného na pozadí sociokulturních změn moravské společnosti v 11. a 12. století. Po „Abstraktu“, „Klíčových slovech“, „Úvodu a vymezení problematiky“ a „Historii výzkumů“ následuje vlastní práce, která je rozčleněna do tří celků. První tvoří kapitola „Archeologické a historické pozadí“, kde jsou stručnou formou shrnuty jednak poznatky týkající se historického vhledu do problematiky, tedy dějiny, christianizace a pohřební ritus na Moravě v 11. a 12. století, jednak jsou zde obsaženy úvodní komentáře zaměřené na problematiku vývoje směny, mincí i předmincovních platebních prostředků a konečně i přehled vývoje ukládání mincí do hrobů na Moravě a v některých okolních zemích. Druhý celek tvoří kapitola „Mince v moravských hrobech v 11. – 12. století“ pojednávající o vlastní analýze hrobových mincí z 11. a 12. století na Moravě, tedy o jejich celkovém počtu, frekvenci na pohřebištích, provenienci, počtu v jednom hrobě, uložení v hrobech, o jejich uplatnění jako datovacího prostředku, o interpretaci jejich funkce v hrobech, dále o možných ekvivalentech mincí v hrobech a nakonec je zde zařazena diskusní pasáž o původu a vývoji zvyku spojeného s ukládáním mincí do hrobů ve slovanském období. Třetím celkem je „Soupis lokalit“ z Moravy, tedy katalog míst, na kterých byly nalezeny hroby datované do 11. a 12. století, které byly vybaveny mincemi. Následuje shrnující kapitola „Závěr“. Práce je na konci doplněna přílohou z tabulek, grafů, map a grafických vyobrazení, které názorně dokreslují sledovanou problematiku.

7

4. HISTORIE VÝZKUMŮ Problematice nálezů mincí v hrobech se badatelé věnovali již od dob prvních archeologických výzkumů slovanských pohřebišť, tedy od druhé poloviny 19. století. Roku 1884 se Josef Smolík zabýval možnostmi datování hrobů a součástí hrobového inventáře právě na základě mincí (Radoměrský 1955, 9). Roku 1894 publikoval Jan Knies v časopise Český lid (roč. 3.) soupis moravských slovanských hrobů v článku „Předhistorické nálezy z pozdní doby slovanské na Moravě“, ve kterém se zmínil rovněž o nálezech mincí v hrobech (Knies 1894, 465-466). Podobně učinil ve svých pracích o slovanských hrobech na Moravě i Inocenc Ladislav Červinka (Červinka 1897; Červinka 1902; Červinka 1924; Červinka 1928; Červinka 1932).

První větší syntetickou prací o hrobových mincích z území Čech je

článek Rudolfa Turka „České hradištní nálezy datované mincemi“ z roku 1948, publikovaný v časopise Slavia Antiqua (roč. 1.). Mince zde začala být poprvé považována za přední archeologický pramen k datování hrobů i jiných nálezů (Turek 1948). Roku 1955 publikoval Pavel Radoměrský práci „Obol mrtvých u Slovanů v Čechách a na Moravě“, kde navázal na přibližně v éže době probíhající soupisovou akci „Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (Nohejlová-Prátová 1955). Radoměrského práce představuje první souhrnné dílo zabývající se právě konkrétně nálezy mincí v hrobech z 11. a 12. století, a to na území celé České republiky. Autor vytvořil soupis v jeho době známých pohřebišť s nálezy mincí, jichž na území Moravy zjistil celkem 96 kusů z 37 lokalit, jednak provedl analýzu a statistické vyhodnocení tohoto pohřebního zvyku včetně jeho interpretace. Zjistil mimo jiné, že maximum výskytu mincí v hrobech je datováno do období let 1035-1060 (Radoměrský 1955).

Za poslední téměř půlstoletí od vydání této práce bylo učiněno několik významných nálezů, které počet mincí z hrobů zněkolikanásobily a částečně upravily i datování tohoto pohřebního zvyku. V letech 1957-1965 bylo prozkoumáno rozsáhlé slovanské pohřebiště z 9. – 12. století v Uherském Hradišti – Sadech, v jehož mladohradištních hrobech bylo nalezeno 71 mincí. Již tento samotný nález počet známých hrobových mincí ve své době téměř zdvojnásobil a přinesl významné poznatky týkající se posunu datování výskytu mincí v hrobech hlouběji do 12. století (DV v MZM v Brně; Sejbal 1986). V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století bylo odkryto pohřebiště v Prušánkách, které poskytlo dalších 43 hrobových mincí (Klanica 1981; Klanica 1982; Klanica 1983; Klanica 1991; Krejčík 1986, 283-288).

V letech 1980-1983 bylo na slovanském pohřebišti v Mušově nalezeno celkem 41

8

mincí (Jelínková 1999; Nemeškalová-Jiroudková 1999) a roku 1981 bylo dalších 39 kusů zjištěno na pohřebišti v Holubicích (Geisler 1986; Geisler 1994). Relativně bohatou lokalitou se v poslední době staly i Diváky, kde bylo doposud nalezeno v hrobech 15 mincí (NZ v archivu ÚAPP v Brně, 323/00, 330/01 a 302/02; Živný 2002).

Problematikou mincí v hrobech ze syntetického hlediska se zabývala rovněž Eva Kolníková v práci „Obolus mŕtvych vo včasnostredovekých hroboch na Slovensku“, publikované ve Slovenské archeológii roku 1967 (roč. 15.). Autorka se zde věnuje analýze tohoto pohřebního zvyku ve slovenských hrobech a zařazuje tuto problematiku do širšího středoevropského kontextu. Nálezy ze Slovenska porovnává s objevy hrobových mincí v Maďarsku, v Polsku, v Čechách i na Moravě, okrajově i v Rumunsku, Jugoslávii a Německu (Kolníková 1967). Nejnovější prací zabývající se nálezy hrobových mincí z Čech je článek Jana Klápštěho „Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přemyslovských Čechách“, publikovaný v Archeologických rozhledech roku 1999 (roč. 51). Autor navazuje na práci Pavla Radoměrského z roku 1955, kterou reviduje a přináší poznatky o nově objevených hrobových mincích. Kriticky se zde zaměřuje především na mince ve funkci obolu mrtvých. Předkládá jednak soupis hrobů s mincemi, jednak analýzu a interpretaci pohřebního ritu s nimi spojeného v politickém a kulturním kontextu doby (Klápště 1999).

Vhled do problematiky pohřebního zvyku spojeného s ukládáním mincí do

hrobů učinila rovněž Dagmar Víchová ve své seminární práci „Obol mrtvých – počátky výskytu v evropských souvislostech“, sepsané roku 2000. Autorka se zde zabývá vznikem této funerální tradice a její kontinuitou v oblasti Evropy v průběhu prvního a první poloviny druhého tisíciletí. Speciálně se zaměřuje především na území Čech, Moravy a Slovenska a podává rovněž soupis mincovních i nemincovních nálezů ve funkci obolu mrtvých z tohoto území, datovaných do 9. – 18. století, a to písemnou i elektronickou formou (Víchová 2000).

9

5. ARCHEOLOGICKÉ A HISTORICKÉ POZADÍ 5.1. Morava v 11. – 12. století 5.1.1. DĚJINY V průběhu 10. století se Morava ocitala střídavě v mocenské sféře sousedních států. Je možné, že po pádu Velké Moravy existoval nějaký státní útvar tributárně vázaný na Maďarsko (Havlík 1978, 100-101). Někdy po roce 955, poté, co byli Maďaři poraženi v bitvě na Lechu, došlo pravděpodobně k obnovení moravské suverenity (Konečný 1977-1978, 297), není ale vyloučeno ani částečné připojení (zejména Olomoucka) k českému státu. Roku 1003 se Moravy zmocnil polský kníže Boleslav Chrabrý. Roku 1019, popřípadě 1029 dobyl Moravu český kníže Oldřich, definitivně ji připojil k Českému státu a dosadil do její správy syna Břetislava jako moravského údělného knížete se sídlem v Olomouci. Poté co se stal Břetislav českým knížetem, moravským správcem se stal jeho syn Spytihněv. Roku 1054 ustanovil Břetislav jako český kníže tzv. seniorát, podle něhož byla Morava rozdělena zprvu na dva úděly, jejichž správa byla přidělena jeho synům – olomoucký připadl Vratislavovi a brněnský převzali Ota a Konrád. Spytihněv se stal roku 1055 českým knížetem. O rok později odňal bratrům jejich úděly, pouze Vratislav se v roce 1058 vrátil do Olomouce (Ráček 1929, 61). Když se stal Vratislav roku 1061 českým knížetem, předal správu olomouckého údělu Otovi (1061-1087) a brněnského Konrádovi (1061-1092). Po Konrádově smrti v roce 1092 bylo Brněnsko rozděleno mezi jeho syny Oldřicha (1092-1115), který zůstal v Brně, a Litolda (1092-1112), jenž přesídlil do Znojma. Ota Olomoucký, Oldřich Brněnský a Litold Znojemský se tak stali zakladateli moravské přemyslovské sekundogenitury (Měřínský 1999, 100). Zavedení údělného systému však přineslo řadu nástupnických problémů. Roku 1182 využil císař Fridrich I. Barbarossa sporů o český trůn a udělil Moravu v léno Přemyslovci Konrádu Otovi. Morava se stala markrabstvím nezávislým na moci českého panovníka. To však trvalo jen do roku 1186, kdy byl Konrád Ota nucen opět uznat svrchovanost českého knížete Bedřicha. Roku 1189 nastoupil Konrád Ota na český trůn a Morava a Čechy byly opět spojeny osobou jednoho panovníka. Morava si však podržela titul markrabství (Ráček 1929, 87-88). Správa Moravy byla organizovaná prostřednictvím údělných center a systémem hradských ústředí. Sídly hradských obvodů čili kastelánií byla hradiska v Hradci nad Moravicí, Přerově, Spytihněvi, Břeclavi a později i v Bítově (Klanica – Měřínský – Stuchlík

10

1997, 60).

Dále existovalo několik center nižšího správního významu. Některá hradiska

plnila obrannou funkci. Proti hranici Uher v Pomoraví to byla hradiska ve Spytihněvi, Sudoměřicích, Hodoníně a Břeclavi. Moravskorakouské pomezí (Podyjí) střežila hradiska ve Vysočanech, Bítově, Vranově nad Dyjí, Znojmě, Hrádku, Drnholci, Dolních Věstonicích („Vysoká zahrada“), Mikulově, Bulharech a Podivíně (Novotný 1970, 147; Peška – Unger 1993, 140).

V první polovině 13. století dochází k osídlovacímu procesu v doposud

neobydlených horských a zalesněných oblastech v tzv. pomezním hvozdu a k zahušťování sítě sídlišť. Kolonizace byla spojena s lokací středověkých měst a vesnic. Mění se i správní a obranný systém. Dosavadní hradiska již nevyhovují, neboť přestala odolávat lepší vojenské technice. Poloha v záplavových oblastech kolem Moravy a Dyje způsobila zkázu fortifikací, jež podléhaly přívalům vod a erodované půdy z odlesněných horských strání. Jejich místo v obraně i administrativě zaujaly kamenné hrady (Novotný 1970a, 147).

5.1.2. CHRISTIANIZACE Církevní organizace se na Moravě v 11. – 12. století opírala o správní (hradskou) organizaci. Nevíme příliš o stavu v 10. století. Je možné, že perzistoval nějaký zbytek velkomoravské církevní organizace, později bylo území Moravy církevně přičleněno k pražskému biskupství. Roku 1063 bylo (znovu)založeno olomoucké biskupství. Při biskupském kostele byla zřízena tzv. katedrální kapitula, tedy sbor kleriků vyššího i nižšího svěcení v čele s proboštem, kteří žili v jakési klášterní komunitě (Kadlec 1991, 88-89). Hierarchicky nižší jednotkou byly tzv. velkofarní obvody. Byly to církevní okrsky, které se územně přibližně shodovaly s kastelániemi, čímž byla církevní organizace geograficky i politicky vázána na státní administrativu. Název „velkofarní“ je příznačný, neboť z jednoho centra musela církevní kontrola zasáhnout rozsáhlý geografický celek (Smetánka 1992, 185),

a církevní administrativa byla tak vzdálená běžnému venkovskému obyvatelstvu.

Na Moravě bylo šest církevně-správních okrsků – Olomouc, Brno, Znojmo, Přerov, Spytihněv a Břeclav (Kadlec 1991, 118). Jejich prvním vývojovým typem byly tzv. archipresbyteriáty – v hradských centrech se soustředil sbor kněží, v jejichž čele stál arcikněz (archipresbyter). Ten byl závislý na světských činitelích (kníže, hradský správce), kterým se zodpovídal, byl však i kanovníkem biskupského kostela. Arcikněz vykonával svou funkci hradském kostele, který byl rovněž světským majetkem. Při velkofarních kostelech se konstituovaly tzv. kolegiátní kapituly. Pokročilejší formou správních církevních okrsků byly archidiakonáty (arcijáhenství) v čele s archidiakony (arcijáhny). Ti

11

byli podřízení přímo biskupovi, byli jeho zástupci ve správě diecéze a na světské moci nebyli oficiálně závislí tolik jako archipresbyteři. Arcijáhenské zřízení zavedl na Moravě olomoucký biskup Jindřich Zdík roku 1131, poté co mu kníže Soběslav II. daroval šest hradských kostelů, aby je učinil arcijáhenskými středisky. Vznik archidiakonátů je dokladem úspěšného boje církve za vymanění se z rukou světských vládců, který na Moravě proběhl dříve než v Čechách. Od konce 12. století a především ve 13. století se v souvislosti s kolonizací země a s expanzí venkovských kostelů, jež začínají přebírat farní práva, mění církevní organizace z velkofarní na farní. Země byla rozdělena na menší farní obvody, v jejichž čele stál venkovský farář (Kadlec 1991, 117-118). Církevní administrativa tak pronikla přímo do venkovského prostředí mezi prostý lid. Farní organizace byla dobudována ve 13. století (Kadlec 1991, 149). Christianizace byla provázena zakládáním sakrálních staveb. V 11. a částečně i ve 12. století existovalo na Moravě jen málo kostelů. Byly obnoveny některé velkomoravské kostely (v Uherském hradišti – Sadech, ve Znojmě – Hradišti, devátý kostel v Mikulčicích a rotunda ve Starém Městě), nové vznikaly od konce 10. století, ale po celé 11. a částečně i ve 12. století se stavěly pouze v centrech, popřípadě v klášterech. Byly vlastnické a jejich majitelem byl kníže nebo klášter. V případě centrálních se jednalo o velkofarní kostely, kolem nichž se soustředil sbor kněží hradského okrsku. Příkladem hradských kostelů je dosud pravděpodobně nenalezený (?) kostel sv. Petra v Olomouci, který mohl být biskupským kostelem v druhé polovině 10. století i po znovuobnovení biskupství roku 1063. Roku 1131 se jeho nástupcem stal biskupský chrám sv. Václava (Kadlec 1991, 89). Dalšími příklady jsou brněnská rotunda z konce 10. století (Cejnková 1980; Cejnková 1992), znojemská rotunda z druhé poloviny 11. století (Klíma 1995) a snad i kostel ve Spytihněvi (Novotný 1978).

Od 12. století se kostely začaly stavět i na venkově. Zprvu se však jednalo

opět o vlastnické kostely, tedy soukromé kostely na majetku drobných feudálů, které neměly farní práva. Příkladem časného venkovského kostela je kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích, který vznikl spolu s románským dvorcem někdy v letech 1120-1150 (Konečný s. d.).

Od druhé poloviny 12. století počet venkovských kostelů roste. Soukromé kostely

začínají vykonávat funkce farních kostelů a stavějí se i nové farní kostely jako centra vznikajících farností. V 11. století vznikají první kláštery, zprvu benediktinské. Nejstarším je proboštství břevnovského kláštera v Rajhradě, které vzniklo asi roku 1048 (Kadlec 1991, 91).

Druhým je Hradisko u Olomouce, založený roku 1078 jako pohřebiště olomoucké

větve Přemyslovců (Dohnal 1985, 108) a dalším klášter v Třebíči z roku 1101, vybudovaný jako pohřebiště brněnské a znojemské větve Přemyslovců (Ráček 1929, 74). 12

V neposlední řadě je nutno připomenout panovnická nařízení, upravující život obyvatelstva ve smyslu respektování křesťanských zásad. Roku 1039 vyhlásili kníže Břetislav I. (1034-1055) a biskup Šebíř při hrobu sv. Vojtěcha v Polsku tzv. Hnězdenská statuta, která měla definitivně odstranit pohanské přežitky. Nařizovala zachovávat monogamii a nerozlučitelnost manželství, zakazovala těžkou práci v neděli a ve svátek a provozování krčem, upravovala soudní procesy s vrahy a rovněž se vyjadřovala k pohřebnímu ritu – zakazovala pohřbívání na poli či v lese v neposvěcené půdě. O tom, že pohanství přetrvávalo i dále, svědčí další podobná nařízení obsažená v zápovědi knížete Břetislava II. (1092-1110) z roku 1092. Zakazují pohřby v lesích a na polích, pohanské hry pro lehké odpočinutí duší, bezbožné žerty, vyzývání duší mrtvých k věštbám osudu atd. Přes tato opatření je možno zachytit pohanská rezidua až do 12. století. Dokládá to např. soudobý Homiliář Opatovický, který vybízí kněze, aby zakazovali smích a ďábelské písně, které lidé v noci zpívají nad mrtvými (Kadlec 1991, 77-78; Ráček 1929, 58, 68; Zíbrt 1995, 17). Nutnost opakovaně vydávat protipohanská nařízení svědčí o tom, že boj s pohanskými přežitky byl dlouhý a že tradiční kultura byla v prostém lidu hluboko zakořeněná.

5.1.3. POHŘEBNÍ RITUS V současné době známe z Moravy a Slezska asi 240 lokalit s hroby z 11. – 12. století (Živný 2000, 130).

Oblast, kde se pohřebiště nacházejí, odpovídá ve většině případů tzv.

starému sídelnímu areálu, tedy povodí velkých řek a jejich přítoků. Pohřební ritus byl ovlivněný řadou faktorů, z nichž nejdůležitější byly aspekty náboženské a sociální. V duchovní sféře se jednalo především o synkretizmus starého pohanského a nového křesťanského náboženství, v sociálních vztazích o rozpad původního rodového zřízení a prohloubení feudalizace společnosti. Tyto procesy měly za následek úplné převládnutí kostrového pohřbívání v plochých hrobech. Žárový ritus a mohyly se udržely jen sporadicky v místech vzdálených církevnímu dozoru v podhorských oblastech východní Moravy, a to až do poloviny 11. století (Dohnal 1980, 63-74; Staňa 1958). Ke konci 10. a na počátku 11. století došlo k ukončení pohřbívání na středohradištních nekropolích, především na zbytku přežívajících mohylových pohřebišť. Nejčastějším typem nových nekropolí od 11. století jsou tzv. plochá venkovská řadová pohřebiště. Nacházela se stranou sídlišť a hroby v nich byly organizovány v řadách. K největším patří pohřebiště v Mušově, Holubicích, Vícemilicích nebo v Nové Dědině.

13

Hrobové jámy mají obvykle půdorys tvaru obdélníka se zaoblenými rohy. Jejich rozměry odpovídají parametrům pohřbeného těla. Délka hrobů dospělých jedinců spadá nejčastěji do intervalu 200 – 225 cm, šířka 50 – 75 cm, hloubka 0 – 25 cm a kubatura 0 – 0,5 m3. Hroby byly na povrchu občas označovány pomocí kamenných příkrovů či monolitických náhrobních kamenů. Můžeme však předpokládat i jiné typy nedochovaného vnějšího označení. Dále známe několik variant kamenného a dřevěného obložení a rovněž vzácné stopy po rakvích. Hrobový zásyp se svým složením příliš neliší od okolního terénu. Obsahuje především hlínu a jílovité složky, občas se stopami po starším či soudobém osídlení (lidské i zvířecí kosti, keramické fragmenty a jiné sídelní artefakty). V jednom hrobě nalézáme většinou ostatky jediného člověka. Kostry zaujímají většinou nataženou polohu na zádech, lebka leží na týle, horní končetiny spočívají podél těla a dolní končetiny jsou nataženy. Orientace koster má v naprosté většině směr v intervalu SZ-JV až JZ-SV, nejvíce však přímo západ – východ, což je dodržováno přísněji než ve střední době hradištní. Hroby jsou co do jejich vybavení poměrně chudé. Výskyt pohanských přežitků, jako keramiky, věder či přímých pozůstatků po nutričních milodarech (skořápky vajec, zvířecí kosti) končí v průběhu 11. století. Nejčastějšími a ve většině případů jedinými artefakty, které v hrobech nacházíme, jsou esovité záušnice a mince, občas se setkáme i s prsteny, korály (náhrdelníky) a noži. Zcela výjimečnými nálezy jsou náušnice, náramky, devocionálie, součásti oděvu a obuvi, militária, kamenná a železná křesadla (ocílky), toaletní předměty a řemeslnické a zemědělské nástroje. Dalším typem nekropolí jsou pohřebiště u kostelů. Výjimečně se vyskytují již v 11. století, avšak pouze v centrech, neboť na venkově ještě kostely neexistovaly. Příkladem je pohřebiště u rotundy v Brně, u zbytků obnoveného velkomoravského kostela v Uherském Hradišti – Sadech, u kostela sv. Michala ve Starém Městě nebo ve Znojmě – Hradišti. Od druhé půle 12. století dochází k proniknutí kostelů i na venkov a tím i k přesunu pohřbívání z venkovských řadových nekropolí ke kostelům, které definitivně převládlo v první polovině 13. století. Příkladem venkovských kostelních nekropolí z této doby je např. hřbitov u rotundy v Pustiměři, u kostela v Řeznovicích, v Bořitově, v Přibyslavicích, nejstarší pohřby u kostela v Mušově, v zaniklých Narvicích u Pohořelic nebo v zaniklém Koválově u Žabčic. Hroby u kostelů byly kladeny těsně vedle sebe a často ve více vrstvách. Mrtví v nich spočívali v natažené poloze na zádech s horními končetinami podél těla, přičemž ruce byly nejčastěji složeny na břichu. Orientace koster byla téměř výhradně západ – východ. Hroby u kostelů z 13. – 15. století byly velmi chudé a prakticky v nich

14

nenacházíme žádné předměty. Menší část nekropolí z 11. – 12. století zaujímají pohřby na hradiscích (mimo hradištní kostely), v sídelních areálech a v klášterech (Živný 2000).

5.2. Dějiny mince jako platidla 5.2.1. VZNIK A VÝVOJ SMĚNY Člověk je tvor společenský a už od pradávna žije v komunitách. Dokáže být sice v extrémních případech soběstačný a žít pouze z přírodních zdrojů, avšak součástí jeho společenskosti je i závislost na ostatních členech komunity. Jedním z projevů této společenské komunikace je i výměna či směna hmotných životních potřeb mezi členy pospolitosti. Směna jako odvětví lidské činnosti je proto činností velmi starou a vyvinula se současně se vznikem osobního vlastnictví. Prošla složitým vývojem, kdy se postupně specializovala. Vývoj směny lze rozdělit do následujících fází: 1. Prostá (nahodilá) forma směny: Jde o jednoduchou výměnu předmětů mezi dvěma jedinci, provedenou na základě jejich vzájemné dohody (Podborský 2001, 117). Neexistuje rozdíl mezi zbožím a směnným prostředkem (Sejbal 1997, 13). Vznikla již v dávné minulosti a jako archaická forma přežívá i v dnešní době. 2. Úplná (rozvinutá) forma směny: Jde o složitější, organizovanou směnu, kdy se lidé scházeli podle domluvy v určený čas na určeném místě a realizovali směnu produktů různého druhu podle dohodnutých hodnotových poměrů (Podborský 2001, 117). Opět neexistuje rozdíl mezi zbožím a směnným prostředkem a „platidlem“ byl v podstatě každý přírodní produkt či vyrobený artefakt. 3. Všeobecná forma směny: Jde o nákup zboží za peníze, tedy za předměty, které jsou směnnou ekvivalentní jednotkou, jejíž pomocí je vyjádřitelná hodnota zboží. Tento typ směny lze jinak nazvat také obchodem. Jeho počátky lze sledovat v době bronzové, odkdy také docházelo postupně k vydělení vrstvy obchodníků a tím i k prohloubení společenskoekonomické dělby práce (Podborský 2001, 117). Podle typu platidla, kterým obchod disponuje, jej můžeme rozdělit do těchto vývojových stupňů: •

Premonetární obchod: Jde o obchod, kde jako platidlo slouží předměty naturálního charakteru, které mají pevně stanovenou cenu, vyplývající z jejich reálné hodnoty. Předpokládá se, že nejstarším předmincovním platidlem byly nutriční prostředky, jako obilí, rýže, čaj, sůl, ryby a především živý skot. Brzy se však jako platidlo uplatnil kov díky jeho trvanlivosti, tvárnosti, dobré dělitelnosti, uchovatelnosti a neměnnosti –

15

velkou hodnotu bylo možno „konzervovat“ v malém objemu. Používaly se jak kusy surového kovu (ruda, valouny, krystaly, prach, slitky), tak kov v upravené formě, a to buď v podobě obecně funkčních předmětů (formy suroviny, šperky) nebo speciálně upravený pro platební funkci, zprvu ve formě připomínající původní prostředky směny – příkladem jsou tzv. měděné H-desky ve tvaru býčích kůží, známé ze Středomoří (Podborský 2001, 117; Sejbal 1997, 13-14). •

Monetární obchod: Jedná se o obchod, kde jako směnná ekvivalentní jednotka slouží mince, tedy kovové předměty nejčastěji v podobě kruhových ražených střížků s ikonami, nápisy a opisy. Hodnotu dodává minci hodnota kovu v ní obsaženého. Pevná hodnota mince bývá garantována již určitou politickou (státní) mocí. Zavedení mince platební styky značně ulehčilo.

•

Postmonetární obchod: Jde o obchod, ve kterém se platí tzv. kreditními platidly, tedy předměty, jež samy o sobě nedosahují ceny toho, za co jsou směňovány, a jejich hodnota musí být proto kryta a garantována cenou jiných předmětů, tzv. aktiv, především drahých kovů, jež nejsou v oběhu. Příkladem kreditních platidel jsou papírové peníze (bankovky), ale také dnešní mince, jejichž reálná hodnota je obvykle nižší než hodnota kovu v nich obsaženého, a musí být proto kryty.

•

Žirový obchod: Jedná se o nejpokročilejší formu obchodu, kdy se platí pouze ústními, písemnými nebo v dnešní době elektronickými převody peněz, kdy platící (kupující) a placený (prodávající) nepřijdou vůbec do fyzického kontaktu jak s penězi, tak k sobě navzájem. Příkladem je třeba písemný bankovní příkaz k převodu peněz z jednoho účtu na druhý nebo placení kreditními kartami.

5.2.2. VZNIK A ŠÍŘENÍ MINCE Předstupněm mincí byla kovová platidla ve tvaru kruhu, známá ze starověkého Orientu a pravěké Evropy (Sejbal 1997, 15). Existují dvě světová centra vzniku mincí. Prvním je Čína, kde se v 10. století př. n. l. začaly jako platidlo používat střížky kovu tvarované do podoby miniaturních předmětů denní potřeby a asi od 6. století př. n. l. okrouhlé mince s kvadratickým otvorem uprostřed (Sejbal 1997, 17). Druhým a pro nás významnějším centrem byla západní část Malé Asie. V 10. – 8. století př. n. l. se zde jako platidlo používaly zašité a zapečetěné váčky s elektronovým prachem. Kolem poloviny 7. století př. n. l. zavedl patrně lýdský král Gýgés (685-652 př. n. l.) první skutečné mince v podobě zploštělých valounovitých kousků elektronu – přírodní (či umělé?) slitiny zlata a

16

stříbra. Brzy se znalost mince rozšířila i do řeckých měst na pobřeží Malé Asie, kde dostala typickou podobu kruhového raženého střížku. Odtud ještě na konci 7. století př. n. l. expandovaly i do evropské části Řecka, kde začaly být raženy tentokrát již stříbrné mince nejprve v Aigíně a na ostrově Euboia, odkud se rozšířily do Atén, a od 6. století př. n. l. postupně do všech významnějších městských států. Na pojmenování jednotlivých elementů mincovního systému měla vliv některá premonetární platidla. Před zavedením mince se jako peněz užívalo nejdříve dobytka, potom netvarovanými (talanton, mná) i tvarovanými kusy různých kovových předmětů. Mezi ně patřil obelos (rožeň, tyč) a drachmé – hrst obelů, které daly názvy řeckým peněžním jednotkám (Sejbal 1997, 21-23). Z Řecka se šířila znalost mincí i do ostatních oblastí Evropy a Středomoří. Šlo jednak o export peněz, jednak o šíření myšlenky – postupně došlo k zavedení ražby mincí i v mimořeckých oblastech. Specifický vývoj proběhl například ve starém Římě, kde můžeme podobně jako v Řecku dobře sledovat vývoj platidel od naturálních přes kovové až po mince. Zpočátku složil jako platidlo skot, později od 6. století př. n. l. tzv. aes rude, tedy kusy surové vážené mědi. Další fází byly od konce 4. století př. n. l. tzv. aes signatum, tedy kusy značené mědi ve formě cihel s vyobrazením, například kotvy, větévky či skotu, což poukazuje na dřívější význam dobytka jako platidla. Třetí fází byly tzv. aes grave, tedy těžká měď – jedná se již o vlastní mince, které však byly lité a těžké. Byly zavedeny ve 3. století př. n. l. Roku 211 př. n. l. se započalo s ražbou typických stříbrných mincí, tzv. denárů (Sejbal 1997, 37). Římské mince byly široce exportovány po celém vznikajícím impériu a byly exportovány i mezi barbarské obyvatelstvo. Pod antickým vlivem se započalo s ražbou mincí i za hranicemi impéria, a to jak ve Středomoří (například v severní Africe), tak ve střední a západní Evropě. Ve druhé polovině 3. století př. n. l. zde zavedli ražbu mincí Keltové, přičemž vrchol jejich mincovní produkce spadá do 1. století př. n. l. (Sejbal 1997, 32-33).

Expanze římské moci do západní Evropy umožnila v této oblasti plynulé

pokračování mincovnictví, avšak germanizace středoevropského prostoru v 1. století znamenala krok zpět – Germáni nerazili své vlastní mince, čehož příčina je dodnes ještě nevyřešený problém. Buď neměli dostatek surovin potřebných k výrobě mincí, neznali dostatek zdrojů drahých kovů nebo jejich společnost nedospěla k takovému stupni vývoje, aby mince potřebovala k vnitřnímu obchodu. Není vyloučeno ani to, že Germáni mohli považovat za bohatství něco jiného než mince a drahé kovy (Víchová 2000, 8). V době stěhování národů na antické mincovnictví navázal systém byzantský (tzv. solidový, navazující na východořímské mincovnictví) a francký (tzv. denárový, vycházející ze západořímské mincovní produkce), které dále ovlivnily zavedení mincí i v ostatních 17

částech Evropy. Střední Evropa byla více pod vlivem byzantského mincovnictví. Kromě importovaných východořímských mincí zde byly od 4. století produkovány jejich germánské napodobeniny, tzv. pseudobrakteáty, z nichž některé sloužily jako přívěšky se závěsným ouškem (tzv. brakteátové závěsky), tedy mince opět ve funkci šperků (Víchová 2000, 8).

Až do 9. století byl však import mincí z oblastí jejich produkce (z Byzance a

západní Evropy) velmi omezený, o čemž svědčí jejich velmi sporadické nálezy. Zvláštní kapitolou je avarské mincovnictví. Avaři dostávali po svém ovládnutí Karpatské kotliny ve druhé polovině 6 století od Byzance každoroční výkupné za mír, tzv. tributum pacis, které bylo realizováno sice především v naturáliích, avšak na území avarského kaganátu se dostávaly rovněž vlastní byzantské mince, jež Avaři určitě používali a zhotovovali rovněž jejich napodobeniny. Příliv byzantských mincí oslábl na konci 7. století po příchodu Bulharů na Balkán (Víchová 2000, 11). Rozvoj obchodu a importu mincí nastal ve střední Evropě opět v 9. století pod vlivem Velké Moravy. Od 10. století došlo k postupnému zavádění vlastní mincovní produkce i v nově vznikajících slovanských státech.

5.2.3. POČÁTKY ČESKÉHO A MORAVSKÉHO MINCOVNICTVÍ První mince na našem území byly importované římské mince, které se k nám dostávaly od 3. století př. n. l. Brzy začali Keltové razit svoje vlastní mince. Nejprve se jednalo o zlaté napodobeniny mincí makedonských králů – nejstarší typ Níké, ražený od druhé poloviny 3. století př. n. l., byl napodobeninou mincí Filipa II. (359-336 př. n. l.) a Alexandra III. Velikého (336-323 př. n. l.), mladší typ Athéna-Alkis, ražený od první poloviny 2. století př. n. l., byl imitací mincí Antigona II. Gonáta (277-239) a Filipa V. (221-179) Od této doby začali Keltové produkovat i vlastní typy mincí – zlaté ražby s kancem, drakem a bojovníkem a miskovitě prohloubené „mušlovité“ mince. Později, patrně v letech 60-40 př. n. l., byly na jihozápadním Slovensku raženy velké stříbrné mince s latinsky psanou legendou, které podle nejčastějšího nápisu „BIATEC“ nazýváme také jako „biatekové mince“ (Sejbal 1997, 32-33). Kromě domácích se u nás vyskytují i importované mince z území jiných, především západoevropských a norických keltských kmenů. S pádem keltské moci v druhé polovině 1. století př. n. l. došlo k zániku domácího mincovnictví, které bylo přerušeno na dobu bezmála tisíce let. Neustal však příliv cizích mincí. Během doby římské (1. – 4. století) se k nám dostalo mnoho římských mincí, jednak imperiálních, jednak speciálně ražených pro oběh v Barbariku. Import mincí velmi výrazně poklesl na konci 4. století v době počátku stěhování národů. Z 5. a 6. století známe z

18

našeho území jen málo mincí a ze 7. století až na ojedinělé případy žádné. Na počátku slovanské epochy v 7. – 8. století se mince v obchodních vztazích prakticky nepoužívaly a neexistovaly ani jiné obecné ekvivalenty hodnot, které by měly pouze platební funkci (Chvojka 1999, 193-194).

Oživení mincovního importu nastalo až v 9. století v době velkomoravské. V této době se naše území stalo jakýmsi klínem mezi franckou a byzantskou říší, kde se rozvinuly vyspělé mincovní systémy (francký denárový a byzantský solidový) a odkud se mince dostávaly i k nám, kde byly rovněž používány jako platidlo. Zdá se však, že nemonetární platební systém se na Moravě řídil spíše byzantskými poměry (Chvojka 1999, 215). Nálezy importovaných mincí z této doby jsou však velmi vzácné. Vlastní mincovnictví na Velké Moravě neexistovalo, avšak došlo již k vyčlenění předmětů, které sloužily jako ekvivalent míry hodnot. V této funkci se užívaly některé nespecifické předměty (určité druhy šperků, neražený kov v podobě zlatých plíšků a amorfní kousky zlata), jejichž uplatnění lze předpokládat i v mezinárodním obchodě (Kučerovská 1986, 28). Postupně byly zavedeny specifické platební předměty, které již neměly jinou funkci než funkci platidla. Patří k nim především železné sekerovité hřivny, dále i olověné hřivny, misky slezského typu a rovněž šátečky – arabský obchodník Ibrahím ibn Jakúb se v druhé polovině 10. století o tomto platidle zmiňuje jako o lehkých šátečcích, „které se k ničemu nehodí“. Uvádí sice, že šátečky byly vyráběny v „zemi Bújama“, tu však nelze ztotožňovat pouze s dnešními Čechami, ale s celou říší Boleslava I. Patřilo sem tedy i někdejší velkomoravské území (Chvojka 1999, 195-211).

Neschopnost dosáhnout takového stupně ekonomického vývoje, kdy

by byly zavedeny vlastní mince, je považována také za jednu z příčin rozkladu a pádu Velké Moravy, podobně však její zánik znemožnil tohoto stavu docílit. Počátky (či spíše obnovení) vlastního mincovnictví na našem území je spojeno s českým státem Přemyslovců. Někdy se uvádí, že ražbu mincí zavedl již kníže Václav, tato domněnka však nebyla doposud bezpečně prokázána. S jistotou razil mince však jeho nástupce Boleslav I., a to asi od roku 955 nebo o něco později. Prvními českými mincemi byly tzv. řezenské denáry, které dostaly své jméno proto, že byly napodobeninou soudobých mincí ražených v Řezně (Sejbal 1997, 68). Ražba vlastní mince byla jedním z projevů ekonomické vyspělosti a suverenity českého státu. Od této doby razil své mince prakticky každý český kníže, často i v několika typech. Doba až do roku 1210, kdy byla zavedena brakteátová měna, je nazývána podle jména ražených mincí obdobím denárovým. Zavedení mincí však neznamenalo zánik premonetárních platidel. Platilo se i dále zlomkovým stříbrem, slitkovým stříbrem, dobytkem, pravděpodobně i šátečky a 19

dalšími prostředky (Chvojka 1999, 215-218). První české mince se obchodními kontakty dostávaly i na území Moravy. Počátky moravského středověkého mincovnictví spadají do období po roce 1020, kdy Moravu dobyl český kníže Oldřich, jenž nechal razit první moravské mince s vyobrazenými kotvami. Ve větší míře začal ve své mincovně (patrně v Olomouci) razit vlastní mince moravský údělný kníže, pozdější český kníže Břetislav I.. Podobně činili i jeho nástupci na moravském trůně Spytihněv (1048-1054) a Vratislav (1058-1061) (Sejbal 1997, 87). Od 11. století začaly být tedy naturální směna nahrazována peněžní. Na základě archeologických nálezů je však zřejmé, že nejčastěji používanými mincemi na Moravě v první polovině 11. století byly mince uherské. Uvádí se, že uherské denáry tvořily převažující složku oběživa až do počátku šedesátých, někdy dokonce až do sedmdesátých let 11. století a ovlivnily i zavedení mincí podobného typu v polovině 11. století na Moravě, spojeného s reformou knížete Břetislava I. (Michnová – Kalábek 2001, 41). Domnívám se, že příčinu tohoto stavu lze hledat v charakteru politické příslušnosti Moravy v první polovině 11. století. Oslabením velkomoravské říše na konci 9. století ztratila Morava své centrální postavení v rámci slovanského osídlení střední Evropy a po jejím pádu v první polovině 10. století měla po dlouhou dobu perifernější ráz, ať už v rámci eventuální maďarské svrchovanosti, tak i jako součást českého nebo přechodně polského státu. Politická moc těchto států zřejmě nebyla na Moravě tak intenzivní, aby mohla kontrolovat oběh mincí a udržovat mince vlastní a z tohoto důvodu zde nad politickými vztahy převládaly vztahy ekonomické. Ty byly vázány spíše na staré obchodní stezky vedoucí do Podunají (do Uher), které fungovaly zřejmě intenzivněji než obchodní trasy mezi Moravou a Čechami. To mohlo mít vliv na dominanci uherských mincí v tomto období. Převaha moravských mincí od šedesátých let 11. století byla způsobena silným rozvojem moravského mincovnictví za vlády prvních údělných knížat, jejichž mincovní oprávnění bylo poprvé přesvědčivě prokázáno objevem pokladu asi 4000 převážně moravských mincí z přelomu 11. a 12. století v Rakvicích roku 1886 (Klanicová 1998, 172).

Jejich vlivem tak došlo k vytlačení doposud převažujících uherských

denárů (Michnová – Kalábek 2001, 41).

5.3. Mince v hrobech v celosvětovém a evropském kontextu Prvotní význam mince spočívá v její platební funkci, avšak již od dob jejího zavedení (tzv. monetizace) začaly být využívány mnoha způsoby i v mimoekonomické

20

sféře (tzv. demonetizace). Jednou z možností jejich druhotného využití byla aplikace v přechodových rituálech, především při pohřbech, kdy převzaly funkci hrobového artefaktu. Zvyk ukládání mincí do hrobů se vyvinul v obou světových centrech vzniku mincí. Ve východoasijském centru je doložené přidávání mincí do hrobů od 3. století př. n. l. (Bóna 1980, 87).

Co se týká nám bližší středomořské oblasti, tak jak již bylo řečeno, mince byly

kladeny od 6. století př. n. l., ve větší míře od století následujícího do starořeckých hrobů. Z řecké kulturní oblasti se tento prvek rozšířil i do jiných prostředí. Významný rozvoj tohoto pohřebního zvyku nastal především na území římského impéria, kde byly mince vkládány jak do kostrových, tak do žárových hrobů. Sporadicky se kladení mincí do hrobů rozšířilo ve starověku i ve střední Evropě za hranicemi impéria, kde jako první dávali mince do hrobů Keltové. Karel Castelin uvádí 22 dokladů užití mince jako hrobového artefaktu v keltských hrobech ze širší oblasti střední Evropy, avšak většinou se jedná o sporné případy. Některé mince měly v hrobech funkci závěsku (amulety), avšak vyskytly se i skutečné případy rituálního „obolu mrtvých“ (Castelin 1979; Víchová 2000, 6-7). Rovněž z germánských hrobů z doby římské a z období stěhování národů jsou nálezy mincí výjimečné a jedná se většinou o mince ve funkci závěsku, ale i atributu bohatství a vysokého sociálního postavení pohřbeného. K nejvýznamnějším nálezům z této doby patří objev asi 100 zlatých a 200 stříbrných republikánských i imperiálních římských mincí ve velmi bohatě vybaveném hrobě franckého krále Childericha (458-481) v Tournai v Belgii. Mince byly uloženy v koženém váčku v klíně zemřelého a představovaly jeho osobní výbavu a atribut moci (Lutovský 1997, 152-154; Víchová 2000, 9-10).

Období stěhování národů představovalo most k dalšímu rozšíření tradice spojené s ukládáním mincí do hrobů v raném středověku, kdy se tento zvyk intenzivněji rozvinul i v oblastech bez přímé antické minulosti. Starověká tradice ze Středomoří ale i tak sehrávala důležitou roli v jeho uplatňování. Zvyk ukládání mincí do hrobů byl rozšířen v mnoha oblastech Evropy a okolního světa i v období vrcholného a pozdního středověku a dále v novověku, přičemž někde se udržuje až do současnosti, avšak jeho intenzita byla na různých místech a v různých dobách jiná a měla odlišné příčiny. Potřeba nutnosti vybavovat hroby směnnými prostředky je známa už i z dob před vynalezením vlastní mince a z oblastí před zavedením raženého kovu do oběhu. V těchto případech byly ve funkci obolu do hrobů ukládány do nefunkčních míst jiné cenné předměty, především výrobky z drahých kovů, které měly v civilním životě různé funkce

21

(například šperky), mnohdy však rovněž funkci platidla, byly tedy premonetárním měřítkem cen. Ekvivalentem mincí v hrobech Italiků byly například kusy surové mědi, tzv. aes rude, které byly v civilním životě používány jako platidlo. Lidé několika pravěkých a starověkých národů v Evropě doby laténské (Francie, jižní Německo, Etrurie, Řecko) kladli mrtvým do hrobů železné nebo bronzové rožně, které sloužily nejen k přípravě jídla, ale do zavedení peněz také jako měřítko cen. Jejich řecké pojmenování (οβελοσ) přešlo do vlastního mincovního systému (Radoměrský 1955, 4, 6). V raném středověku byly v oblasti střední Evropy ukládány do hrobů například valounky zlata, zlomky zlatého plechu, zbytky taveného zlata, zlaté kruhové střížky, ale i hotové výrobky, jako například šperky, tedy předměty, které mohly sloužit rovněž jako platební prostředky. Používání nemonetárních platidel jako hrobového artefaktu přežívalo v mnoha oblastech i po zavedení mincí do oběhu. Někdy se setkáváme s tím, že na místo mincí byly jako jejich náhrada použity předměty, které je pouze svým tvarem imitují, ale jež nemají zdaleka jejich hodnotu (nejsou jejich hodnotovým ekvivalentem), například kamenné kotoučky nebo keramické fragmenty. Jejich ukládání do hrobů lze vysvětlit například jako pouhé napodobování jinak rozšířeného zvyku vkládání mincí jako důsledek probíhajícího dobového trendu, aniž by muselo jít současně o zachování původní funkce obolu.

5.4. Mince v hrobech ve středoevropském kontextu 5.4.1. ČECHY V českých hrobech se první mince podle některých zpráv vyskytují již od doby laténské, jedná se však o sporné případy (Radoměrský 1955, 8). Jako příklad je možno uvést lokality Holohlavy, kde u keltské kostry byla nalezena bronzová dýka a tři „jako tolar velké peníze“ (Radoměrský 1955a, 42), Hostomice s nálezem zlaté keltské mince pod střepy nádoby v kostrovém hrobě (Radoměrský 1955a, 43) a Třebívlice, kde byla v kostrovém hrobě nalezena zlatá keltská mince (Radoměrský 1955a, 66). Několik mincí je známo i z hrobů doby římské, například v Pětipsech byly v hrobě (?) nalezeny dvě mince císaře Traiana (98-117) (Radoměrský 1955a, 111), 1955a, 119),

stejná mince byla v kostrovém hrobě ve Vyšehorkách (Radoměrský

v Žatci byl u kostry denár císaře Gordiana III. (238-244) (Radoměrský 1955a, 146),

v Brandýse nad Labem antoninián císaře Valeriana (253-260) (Radoměrský 1955a, 152), v Bílině bronzová mince císaře Galliena (260-268) (Radoměrský 1955a, 154) a v Kolíně pozlacená mince císaře Constantina II. (337-350) (Radoměrský 1955a, 166). Několik mincí je

22

známo i z hrobů doby stěhování národů, příkladem je lokalita Tetín, kde byla u kostry mince císaře Theodosia (379-395) (Radoměrský, 1955a, 183), Praha – Radotín s hrobovým solidem císaře Arcadia (383-408) (Radoměrský 1955a, 185), Měcholupy s hrobovou mincí Konstantina III. (407-411) (Droberjar 2002, 177) a Záluží, kde byl v hrobě nalezen solidus císaře Anthemia (467-472) se závěsným ouškem (Radoměrský 1955a, 190). Nejstarší známý případ mince ve slovanském hrobě pochází z Klecan u Prahy, kde byla v jednom středohradištním hrobě na pohřebišti s pozdně velkomoravským inventářem nalezena keltská mince (Sláma 2002, 228). Starší syntetické zpracování hrobových mincí z 10. – 12. století v Čechách je obsahem práce Pavla Radoměrského (Radoměrský 1955), který eviduje 58 hrobů s mincemi, z 34 českých lokalit, což bylo již v této době mnohem méně ve srovnání se situací na Moravě. Nejnověji podal rozbor tohoto tématu Jan Klápště, jenž tento rozbor kriticky zhodnotil, upravil a doplnil a došel k číslu 82 mincí z 52 lokalit. Do svého soupisu nezahrnul pouze několik sporných případů z Radoměrského práce, navíc ale použil i několik vrcholně a pozdně středověkých nálezů (Klápště 1999). Už z tohoto množství je zřejmé, že počet známých mincí hrobového původu se v Čechách za několik posledních desetiletí zvýšil oproti Moravě jen velmi málo. Zvyk klást do hrobu minci byl tedy v Čechách rozšířený daleko méně než na Moravě. Až na jednu výjimku nacházíme v hrobech mince domácí české provenience. Nejčastěji nacházíme v hrobě pouze jedinou minci. Nejfrekventovanějším místem uložení je dlaň, kde nacházíme asi 57% mincí. Výrazně dominuje uložení v pravé dlani. Pozice v jiných místech jsou vzácné. Časová distribuce mincí v průběhu 10. – 13. století je vyrovnanější než na Moravě (tabulka 3A). Zatímco odtam známe jen jednu spornou hrobovou minci z počátku 10. století, z Čech je známo několik hrobů s mincemi již z jeho průběhu. Nejstarší je denár bavorského vévody Jindřicha I. (948-955), nalezený u kostela Panny Marie na Budči (Radoměrský 1955, 15-16). Na pohřebišti v Řepově byl nalezen denár českého knížete Boleslava II. (967-999), souvislost s hroby je zde však sporná (Radoměrský 1955, 23).

V jednom hrobě v Libici nad Cidlinou bylo nalezeno 10 denárů téhož panovníka.

Patrně se jednalo o mince uložené původně ve váčku, se kterým byl mrtvý pohřben (Radoměrský 1955, 18-19).

Vrcholný rozvoj zvyku kladení mincí do hrobů nastal i v Čechách v

11. století, přičemž největší podíl z této doby známých mincí spadá do intervalu let 10601085. Poté se počet hrobů s mincemi snižuje. Na rozdíl od Moravy, kde jsou poslední hrobové mince datovány do první poloviny 12. století a další se sporadicky vyskytují až v druhé polovině 13. století, existuje v Čechách plynulejší vyznívání či spíše méně intenzivní pokračování tohoto zvyku od první poloviny 12. století až do počátku 14. století – 5 mincí 23

spadá do intervalu 1135-1160, 2 mince do období 1160-1185 a dále byly v hrobech nalezeny 2 mince Přemysla Otakara I. (1197-1230), 2 mince Václava I. (1230-1253), 2 mince Přemysla Otakara II. (1253-1278) a 1 mince Jana Lucemburského (1310-1346). Kromě toho známe z 12. – 16. století několik nálezů hrobů s větším množstvím mincí uložených ve váčku, mezi nimi se však vyskytují již i mince cizí provenience (Klápště 1999, 778-784).

Mince známe výjimečně i z hrobů novověkých. V ústech kostry z hrobu č.

52/1968 u kostela sv. Martina v Radomyšli byla nalezena mince Vladislava II. Jagellonského (1471-1516) (Nechvátal 1999, 105). V hrobě č. 4 u kostela sv. Petra a Pavla v Oškobrhu, rovněž v ústech kostry, byla nalezena schaffhausenská mince z roku 1597, přičemž v témže hrobě se nacházela i mince Ferdinanda I. (1526-1564) uložená ve váčku (Hrdlička – Richter 1974, 149).

V severní boční lodi kostela P. Marie v Mostě byl nalezen hrob

vyložený kameny, v němž se nacházel (bez uvedení bližší specifikace) haléř Marie Terezie (1740-1780) (Hejna 1977, 454).

5.4.2. SLOVENSKO Na území Slovenska byly mince vkládány velmi vzácně již do keltských hrobů v době laténské. V bohatě vybaveném ženském kostrovém hrobě v Palárikově byla nalezena na hrudi stříbrná mince spolu s korálky a mušlí kauri, která sloužila pravděpodobně rovněž jako platidlo. Uvedené předměty spočívaly asi původně ve váčku (Beňadik 1984, 97-104). Dvě stříbrné mince byly nalezeny i v dětském hrobě pod laténskou chatou v Bánově (Pavúk 1964, 225-226).

V době římské a stěhování národů je tento zvyk znám sporadicky z germánských

hrobů, avšak větší množství mincí bylo nalezeno i v hrobech provinciálních římských pohřebišť patřících k antické obci Gerulata v dnešní Bratislavě – Rusovcích. Pochází odtud 29 hrobových mincí, z toho 5 z kostrových hrobů (uložené byly v ústech a v dlaních) a 24 ze žárových hrobů (Pichlerová 1981). Zvyk kladení mincí do hrobů převzali v raném středověku i Avaři v karpatské kotlině, kteří k tomuto účelů používali jak importované byzantské mince, tak jejich napodobeniny, známo je však i užití

pozdně antických,

převážně bronzových mincí. Některé byly provrtané, sloužily tedy jako přívěšek, avšak v některých případech lze usuzovat i na jejich rituální funkci (obol mrtvých). Ze slovanskoavarského pohřebiště v Želovcích ze 7. století jsou z bohatých hrobů č. 170 a 818 známy zlaté střížky pro avarské napodobeniny solidů (které mohly eventuálně být i skutečnými avarskými mincemi), nalezené u lebky, původně tedy asi v ústech zemřelých (Chvojka 1999, 192; Kolníková 1967, 213; Víchová 2000, 11),

z hrobů z 8. století jsou z některých lokalit

24

(Holiare, Devínska Nová Ves, Nové Zámky, Komárno) uváděny nálezy provrtaných i nijak neupravených pozdně římských mincí (Chvojka 1999, 193; Víchová 2000, 12-13). Ve střední době hradištní se mince poprvé vyskytla v hrobě č. 209 na Martinském vrchu v Nitře (v areálu předpokládaného kostela). Jednalo se o denár západofranckého krále Karla Prostého (898-923), spočívající v ústech zemřelého (Kolníková 1967, 214). Mince se vkládaly rovněž do staromaďarských i slovanských hrobů v 10. století. Nacházíme v nich jednak importované, především byzantské mince, jednak mince ukořistěné během válečných tažení do západní Evropy. Například v hrobě č. 200 v Malých Kosihách byla po levé straně lebky nalezena západofrancká mince Eudea z Toulouse (887-898) společně s korály a vaječnými skořápkami (Hanuliak 1994, 180, 127). Speciálním případem jsou uměle perforované mince ve funkci přívěsku ve staromaďarských hrobech (Kolníková 1967, 216). Ze slovenských lokalit lze uvést nález provrtaného solidu byzantských císařů Romana I. a Christophora (919-944), nalezený v dětském hrobě v Iži (Kuzmová et al. 1980, 122), a dvakrát perforovaný arabský dirham z let 913-932 v ústech dospělého jedince v hrobě č. 101 v Prši (Točík 1968, 39).

Zajímavý nález pochází z Vojnic, kde v hrobě č. 5, jež patřil jezdci s

pohřbem koně, bylo objeveno 7 celých a 2 poloviny stříbrných mincí západních panovníků, rozhozených kolem lebky koně. Zřejmě sloužily jako ozdoba koňského postroje (Točík 1968a, 60). Mohutný nástup zvyku vkládání mincí do hrobů nastal na počátku 11. století a mince byly poměrně často kladeny do hrobů až do 17. století. Problematiku hrobových mincí na Slovensku dříve souhrnně zpracovala Eva Kolníková (Kolníková 1967). V době jejího výzkumu bylo ze Slovenska známo 181 hrobových mincí, datovaných do 11. – 13. století, což bylo již tehdy mnohem více než v Čechách a na Moravě. Dnešní stav počtu známých hrobových mincí je samozřejmě vyšší. Nejbohatší lokalitou je kostelní pohřebiště v Krásně, kde bylo v hrobech nalezeno 93 mincí z první poloviny 12. – první poloviny 14. století. Většinu mincí ve slovenských hrobech tvoří domácí uherské denáry (asi 88%), zbytek cizí importované mince (české, moravské, friesašské, štýrské a bavorské denáry a vídeňské feniky). V jednom hrobě se většinou vyskytuje pouze jediná mince, jsou však známy i případy dvou, tří i více mincí v jednom hrobě. Ve starším období byly mince ukládány především do úst a do dlaní zemřelých, v mladší fázi se objevují i na mnoha jiných místech při kostře. První mince spadají do období vlády Štěpána I. (1000-1038). Počet hrobů s mincemi významně narostl na konci 11. a v první polovině 12. století. Z této doby jsou vedle regulérních ražeb uherských panovníků a několika importovaných mincí známy rovněž anonymní uherské denáry jen s rámcovým datováním, jejichž zařazení do konkrétní 25

stanovené periody je proto obtížné. V druhé polovině 12. století počet hrobů s mincemi klesá, avšak znovu se zvýšil v době vlády Ondřeje II. (1205-1235). Uvádí se, že za vlády tohoto slabého panovníka se mohla znovu objevit pohanská reakce, jejíž následek představuje i větší množství mincí v hrobech. Po roce 1235 opět nastal pokles, který pokračoval až do přelomu 13. a 14. století, kdy se stal zvyk kladení mincí do hrobů na základě dřívějších archeologických pramenů již jen sporadickým (Kolníková 1967) (tabulka 3B). Tato situace se však změnila po objevech velkého počtu hrobových mincí na dvou významných pohřebištích – v Kopčanech, kde bylo uvnitř kaple sv. Markéty Antiochijské nalezeno mnoho hrobů s několika desítkami převážně uherských mincí ze 14. – 17. století s těžištěm v první polovině 15. století (Hunka 2003, 246), a v Kostolci při Ducovom, kde bylo v hrobech nalezeno celkem 152 novověkých mincí (Ruttkay 1992, 100-101).

5.4.3. JIŽNÍ POLSKO Hrobové mince z jižního Polska (Slezsko a Malopolsko) zpracoval souhrnně K. Wachowski (Wachowski 1992). Na pohřebištích uvedeného regionu registroval celkem 99 hrobových mincí z 10. – 13. století pocházejících ze 78 hrobů. Co se týká provenience mincí, tak podíl hrobů s domácími polskými ražbami dosahuje jen asi 25%, zbytek tvoří mince importované. Nejvyšší podíl (asi 50%) tvoří saské křížové denáry, dále se vyskytly mince německé, české, arabské, jedna uherská a jedna dánská. Ve většině případů byla v hrobě pouze jediná mince, 3 kusy byly nalezeny v hrobě č. 43 v Gorysławicích (saské křížové denáry z druhé poloviny 11. století), 5 raněstředověkých mincí bylo v hrobě č. 1 v Goleniówě a v hrobě č. 91 v Niemczy bylo zjištěno 16 mincí z druhé poloviny 10. století. Nejčastěji se mince vyskytovaly v dlaních koster (více v pravé než v levé) a dále v ústech, kde jich bylo asi dvakrát méně než v dlaních. Kladení mincí do hrobů začalo zvolna již kolem poloviny 10. století a prvního maxima dosáhlo na přelomu 10. a 11. století, kdy dominantní podíl tvoří německé mince. Potom počet mincí v hrobech klesl, avšak záhy začal znova narůstat a nejvyšší maximum za celé sledované období nastalo na přelomu 11. a 12. století. Převážnou většinu mincí této periody tvoří saské křížové (vendické) denáry, od druhé poloviny 11. století se začínají v hrobech objevovat i domácí polské mince. Potom počet mincí v hrobech prudce klesl a zvyk vybavovat hroby mincemi se v 12. a 13. století udržoval jen sporadicky, ve všech případech se již ale jednalo pouze o domácí ražby (Wachowski 1975, 59; Wachowski 1992) (tabulka 3C).

26

5.4.4. NĚMECKO V Německu se vyskytují mince na řadových pohřebištích z doby stěhování národů a dále z doby merovejské a karolínské (5 – 8. století). Později, v důsledku pokročilé christianizace, jsou nálezy mincí v hrobech (na kostelních hřbitovech) vzácné. Relativně větší množství známe z pozdně slovanských řadových pohřebišť na severu Německa. Dominuje u nich uložení v ústech. Na nálezy mincí bohatší je řadové kostrové pohřebiště v Növenthien (Hannoversch Wendland) v oblasti kmene Drevanů na levém břehu Labe, kde bylo nalezeno celkem 34 mincí, datujících tuto nekropoli do druhé poloviny 12. a první poloviny 13. století. Nejčastěji byly mince uloženy v ústech – v 50% případů, dalšími častějšími místy uložení jsou dlaně (asi 26%) a hrudník (asi 21%). Na blízkém pohřebišti v Rassau bylo nalezeno celkem 6 mincí (Peters 1966, 229-231; Schmidt 1992, 42). Několik pohřebišť s nálezy mincí je známo i z Mecklenburska. Na lokalitě Usadel na břehu jezera Tollensesee bylo nalezeno 12 mincí, z toho 2 v jednom hrobě. Nejčastěji byly uloženy opět v ústech (v šesti případech), zbylé spočívaly v dlani nebo na hrudi. Jinak jsou hroby s mincemi z této oblasti vzácné, většinou se však vyskytnou jedna nebo dvě mince na celém pohřebišti (Schmidt 1992, 40-41).

5.5. Mince v moravských hrobech 5.5.1. DOBA LATÉNSKÁ (4. – 1. STOLETÍ PŘ. N. L.) V době laténské se k nám dostaly první importované mince a rovněž domácí keltské obyvatelstvo je od druhé poloviny 3. století př. n. l. začalo razit. Co se týká jejich ukládání do hrobů, tak z Moravy lze uvést pouze jednu velmi spornou lokalitu, a to Držovice, kde na „Dílech Odvrahovičních“ byly nalezeny peníze neznámého typu (?) v rozrušeném laténském (?) hrobě (Radoměrský 1955a, 71). Nález je však popsán ve staré nálezové zprávě, již nelze ověřit. Doklad podobného pohřebního zvyku však pochází z hrobu č. 20 z Blučiny z keltského pohřebiště v trati „Konopné zahrádky“, kde byla pohřbena bohatě vybavená mladá dívka, za jejíž lebkou spočíval stříbrný terčík, interpretovaný jako odraz antických zvyklostí (Doba protohistorická), můžeme jej tedy považovat za mincovní ekvivalent ve funkci obolu mrtvých.

27

5.5.2. DOBA ŘÍMSKÁ (1. – 4. STOLETÍ) S mincemi v hrobech se poprvé s větší jistotou na Moravě setkáváme v době římské (1. – 4. století). Z této doby známe asi 8 hrobových mincí, u některých je však spojitost s hrobem sporná (Nováček 2001, 136). Vyskytují se jak v žárových, tak v kostrových hrobech. Jedná se ve všech případech o importované římské mince. Datování hrobů pomocí nich je však problematické, neboť římské mince byly v barbarských oblastech užívány často velmi dlouho po době jejich ražby (Radoměrský 1955, 11). Do 1. století jsou datovány 3 mince, a to bronzový sestercius císaře Caliguly (37-41), nalezený v žárovém hrobě v Žarošicích (Tejral 1961),

neurčená zlatá mince z žárového hrobu z Bzence (Červinka 1902, 298) a denár císaře

Vespasiána (69-79) z kostrového hrobu v Mikulově, kde byl použit jako přívěšek. Hrob s posledně jmenovanou mincí je datován do 2. století (Tejral 1971). Do 2. století spadají 2 mince, a to denár císaře Antonia Pia (138-161) z kostrového hrobu v Branišovicích (Kaufman 1961)

a padělek denáru císaře Traiana (98-117) z kostrového hrobu v Mikulově

(Říhovský 1951).

Ze 3. století pochází antoninián císaře Galliena (260-268) z žárového hrobu

z Dolního náměstí v Olomouci (Tejral 1975, 105), antoninián císaře Proba (276-282) z žárového hrobu v Kostelci na Hané (Zeman 1961) a stejná mince nalezená v kostrovém hrobě na germánském sídlišti v Uherském Brodě (Pochitonov 1955, 269).

5.5.3. STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ (5. – 6. STOLETÍ) V období stěhování národů (5. – 6. století) je zvyk kladení mincí do hrobů znám především ze západní Evropy a středního Podunají (Radoměrský 1955, 11). Z moravských hrobů této doby jsou však nálezy mincí výjimečné. Z hrobů z 5. století jsou známy 2 mince, a to pozdně římská bronzová mince z hrobu č. 1 ze Šaratic (Droberjar 2002, 324) a zlatý triens východořímské císařovny Aelie Pulcherie (414-450), nalezený v hrobě č. 156 ve Strachotíně, jenž byl provrtaný a sloužil jako přívěšek (Podborský et al. 1993, 493). Z hrobů z 6. století pochází 3 mince, a to zlatý solidus byzantského císaře Anastázia I. (491-518) z hrobu č. 113 z Lužic, zlatý solidus byzantského císaře Justiniána I. (528-565) z hrobu č. 55 z téže lokality (Droberjar 2002, 164; Podborský et al. 1993, 501) a zlatý brakteátový přívěšek z hrobu č. 5 ze Šaratic (Droberjar 2002, 324).

5.5.4. DOBA HRADIŠTNÍ (7. – 12. STOLETÍ) Mince neznáme ze slovanských žárových hrobů ze starší doby hradištní (7. – 8. století), kdy se na Moravě běžně nepoužívaly. Ze stejného období je tento zvyk doložen

28

například z Karpatské kotliny, kde jej praktikovali Avaři (Bóna 1980, 82; Kolníková 1967, 214). Několik mincí (asi 8 kusů) bylo nalezeno ve středohradištních hrobech (9. – 10. století), i když u některých je jejich spojitost s hrobem sporná (Kurková 2003, 116-118). Ve všech případech se jedná o importované (byzantské a italské, mimo vlastní území Moravy i karolínské), popřípadě starší moravské (keltské) i jiné (římské) mince, protože v době velkomoravské neexistovalo na Moravě vlastní mincovnictví. V Josefově byla nalezena v hrobě č. 18 u pravé klíční kosti (původně asi v ústech) dítěte zlatá keltská mince typu Athéna-Alkis, která zde měla platnost pouze kusu kovu (Sejbal 1960, 77). V Dolních Věstonicích byla nalezena u zbytků dětské lebky římská mince císaře Galliena (253-268) (Poulík 1948-1950, 161)

a ve Žlutavě u kostry muže uloženého v mohyle č. 3 římská mince

císaře Iulia Philippa Arabse (244-249) (Dostál 1957, 41). V Litenčicích ležela v jednom hrobě polovina stříbrné římské mince (Michna 1989, 366). U trojlodní baziliky v Mikulčicích v hrobě č. 480 byla nalezena zlatá mince byzantského císaře Michala III. (856-867) v ústech mužské kostry (Halačka 1960). Západně od atria před bránou do ohrazeného areálu s bazilikou byly nalezeny tři severoitalské „široké denáry“ (denaro di stampo largo), dva krále Lamberta (894-898), jež byly provrtány a patrně přišity k některé části oděvu, a jeden neprovrtaný krále Berengara I. (888-915). Mince souvisí se skupinou hrobů programově vydělených z areálu hřbitova, které náležely asi příslušníkům odlišného náboženství. Jedná se o mince ukořistěné Maďary při invazi do severní Itálie v letech 899-900 a rovněž tyto hroby souvisí se starými Maďary (Kouřil 2003, 112-113; Kučerovská 1973; Kučerovská 1998, 156157).

Z mladší doby hradištní (11. – 12. století) známe již asi 400 hrobových mincí, jejich

celkový počet tedy podstatně početně převyšuje množství hrobových mincí známých ze všech ostatních období. Jejich souhrnnému zpracování je věnována tato studie.

5.5.5. STŘEDOVĚK (13. – 15. STOLETÍ) Několik hrobů s mincemi je známo i z období vrcholného středověku z 13. – 15. století. Některé mince, zvláště ty, které byly nalezeny v zásypech hrobů, však nelze bez problémů označit jako současné s hrobem. Na základě archeologických nálezů můžeme sporadické obnovení zvyku kladení mincí do hrobů datovat do druhé poloviny 13. století. V hrobě č. 817 v kostele sv. Martina v Bohušově byla nalezena mince Přemysla Otakara II. (1253-1278), uložená u levé ruky kostry (Prix – Zezula 2003, 437). Mince téhož panovníka byla nalezena poblíž lebky jednoho hrobu morového (?) hřbitova v Boleradicích. Souvislost s hroby je zde však problematická (Poulík 1948, 148). V hrobě č. 91 na hřbitově v

29

areálu kláštera Hradisko v Olomouci bylo nalezeno 10 brakteátů Přemysla Otakara II. i se zbytky plátěného obalu (Čižmář – Kohoutek 1998, 345). Mince Václava II. (1278-1305) byla nalezena v dlani jedné kostry u zaniklého kostela Panny Marie v areálu Starobrněnského kláštera (Cejnková 1992, 17). Na klášterním hřbitově v Třebíči byly v hloubce 1,5 m mezi kostrami nalezeny dvě mince z druhé poloviny 13. století, souvislost s hroby je však nejistá (Karasová 1961).

V hrobě u kostela sv. Oldřicha ve Strachotíně byl nalezen parvus Jana

Lucemburského (1310-1346) (Měřínský 1982). U zaniklého kostela v Koválově u Žabčic, v hrobě č. 32 (žena, 30-40 let), byl na nosní kosti mrtvého nalezen haléř typu Castelin z druhé poloviny 14. století (Měřínský – Unger 1983, 123, 134). V Hustopečích na lokalitě „Wasserstuben“ bylo u hlavy kostry nalezeno 21 mincí z konce 14. století (Sejbal 1957). Několik mincí ze 14. – 15. století je známo z hrobů okolo druhé (raně gotické) stavební fáze chrámu sv. Petra a Pavla v Brně. Některé se nalézaly v zásypech, jiné přímo u kosterních pozůstatků. V některých hrobech uvnitř chrámu byly mince Václava II. (12831305), Jana Lucemburského (1310-1346) a Karla IV. (1346-1378) (Procházka 2000, 77). Někdy však šlo evidentně o příměs v zásypu, zvláště když byly středověké mince objeveny v hrobech s novověkou (devocionální) výbavou (Rubinková 1999, 226-227, 239-240).

5.5.6. NOVOVĚK (16. – 18. STOLETÍ) Zvyk ukládání mincí do hrobů se opětovně v o něco větší míře objevil na přelomu 15. a 16. století a udržoval se až do počátku třicetileté války (Šikulová 1977, 144). Z 16. století známe minimálně 23 hrobů s mincemi, v následujících staletích jejich počet opět poklesl. Nejvíce hrobových mincí je známo z chrámu sv. Václava v Ostravě, kde bylo nalezeno 18 hrobů s mincemi z 16. století. Nejstaršími jsou parvy Vladislava II. Jagellonského (14711516), nejmladší je mince s letopočtem 1599. Mince byly uloženy v ústech zemřelých, v jednom hrobě byly v ústech 2 mince a v jednom hrobě kromě 2 mincí v ústech další 3 jinde v hrobě, a to 2 gdaňské denáry Zikmunda III. (s letopočtem 1590 na západní stěně rakve a s letopočtem 1599 mezi žebry) a fenik Oty z Kyrburku (1548-1607) mezi levým kotníkem a stěnou rakve. Na minci Maxmiliána II. (1564-1576) z roku 1573 byly nalezeny konzervované rostlinné zbytky – listeny z chmelové šištice. V zásypech některých dalších hrobů se dále vyskytly mince původně asi přemístěné ze starších hrobů, soudě podle typické patiny, přičemž se může jednat i o doklady záměrného vhazování mincí do hrobů (Šikulová 1968, 103; Šikulová 1977, 144; Zezula 1999).

Mezi tělesnými pozůstatky z krypty v

moravské kapli sv. Václava v Opavě bylo nalezeno 17 mincí z 16. – 17. století, z toho v

30

pěti případech se mohlo jednat o mince původně použité jako obolus mrtvých, neboť byly kryty patinou typickou pro takové mince. Jedná se o 2 bílé peníze Vladislava II. Jagelonského (1471-1516), bílý peníz Maxmiliána II. (1564-1576) a 2 bílé peníze Rudolfa II. (1576-1611). Dále zde bylo nalezeno 10 půlkrejcarů Ferdinanda II. (1619-1637) z let 1624, 1625 a 1630 a kladský půlkrejcar Ferdinanda III. (1627-1657) z roku 1630. Některé z těchto mincí byly spojeny s útržkem stejné tkaniny, je tedy zřejmé, že původně tvořily jeden celek, který se sem dostal náhodně s oděvem zemřelého. Poslední mince je neurčená (Šikulová 1970).

Mince ze 14. – 15. století byly nalezeny rovněž v zásypech některých hrobů

dominikánského kláštera v Opavě (Šikulová 1977, 145). V jednom hrobě kolem kostela sv. Oldřicha ve Strachotíně byl nalezen černý peníz Ludvíka Jagellonského (1516-1526) (Měřínský 1982). V hrobě č. 1 (žena) v kapli sv. Jana Křtitele na dómském návrší v Olomouci byly nalezeny 3 mince, z toho jedna v ústech a dvě na horní části trupu. Jedná se o bílý peníz Ferdinanda I. (1526-1564), haléř markraběte Jošta (1375-1411) a falzum vídeňského feniku rakouského vévody Albrechta V. (14111439). Na základě nejmladší mince je hrob datovaný do 16. století. V hrobě č. 2 (žena) na téže lokalitě byla na pánvi kostry uložena dokulata obroušená břidlicová ploténka, napodobující mincovní střížek (Dohnal 1981a, 50). Z Modřic je uváděn nález části hřbitova z první poloviny 16. století s hrobem, ve kterém byla mince z 16. století (Čižmář – Geislerová – Unger 2000, 183-184).

Uvádí se, že do jednoho prehistorického (?) hrobu na pohřebišti v

Nové Dědině byl uložen mladší hrob dítěte, které mělo na krku bílý penízek z doby Ferdinanda I. (1526-1564) (Červinka 1927, 3). Několik mincí bylo nalezeno v hrobech, které byly uloženy do destrukce zaniklého kostela v Divicích u Brumovic. V jednom hrobě spočíval v ústech kostry dvoufenik salcburského arcibiskupa Jana Jakuba KhuenBelassyho (1560-1586), ražený roku 1578, v jiném hrobě po levé straně hrudi zlomky penízu asi Maxmiliána II. (1564-1576) a zlomky mince asi Rudolfa II. (1576-1611) (Unger 1992, 30-31).

Dva hroby s mincemi jsou známy i z presbytáře kostela sv. Marka v Litovli. V

hrobě č. 21/99 se u hlavy mrtvého nacházela mince z roku 1606, v hrobě č. 24/99 byla v ústech kostry nalezena mince, rámcově datovaná do 14. – 16. století (Faltýnek 2000, 80). Uvádí se, že roku 1889 bylo pod lebkou jedné kostry na hřbitově kolem kostela sv. Mořice v Olomouci objeveno 5 mincí Ferdinanda II. (1619-1637) různé nominální hodnoty, ražené v pražské a olomoucké mincovně (Burian 1978). Ve Starém Městě byl v poloze „Za zahradou“ nalezen hrob s nerituálně uloženou kostrou. Mrtvý, jenž zemřel zřejmě násilnou smrtí, byl uložen v hedvábném či damaškovém šatě a u levého boku měl nůž a plátěný váček s kostěným hřebenem a 6 mincemi z počátku třetího desetiletí 17. století (Snášil – 31

Procházka 1980, 53).

Mince blíže neurčené jsou známy i z hrobů kolem bývalého kostela

Všech svatých na ulici Kopečné v Brně (Ústní sdělení D. Zapletalové), z hrobů kolem kostela sv. Jakuba v Brně (Měšťan byl…) a z osária v kostele sv. Jakuba v Pohořelicích (Unger 1999, 417),

kde souvislost s hroby sice nelze prokázat, ale je možné, že některé pocházejí rovněž

původně z rozrušených hrobů, ze kterých se mohly společně s kosterními pozůstatky dostat do osária. Z hrobů z období po skončení třicetileté války jsou nálezy mincí jen výjimečné a sporné, tím spíše to platí o nálezech rituálně uložených mincí. Je možno uvést, že u západní části Sirotčího hrádku u Klentnice byla nalezena kostra muže s mosaznou přezkou, růžencem, medailónem a 4 mincemi z let 1661-1678, uloženými vpravo ve výši pasu. Jedná se asi o oběť morové epidemie, rituální funkce nalezených mincí je tedy sporná (může se jednat o rychlé pohřbení jedince se vším, co měl při sobě), avšak přítomnost růžence může svědčit i o záměrném vložení nejen něj, ale i mincí (Jüttner 1931; Rubinková 1999, 148).

Jak již bylo řečeno, nalezly se mince i v některých novověkých hrobech s

devocionáliemi v chrámu sv. Petra a Pavla v Brně, jednalo se zde však o mince středověké, které se i přes polohu těsně u kostry dostaly do hroby nejspíše náhodně se zásypem. Jedná se například o hrob č. 255 z 16. – 18. století, kde byl v oblasti rukou nalezen růženec a mince – uherský parvus Zikmunda Lucemburského (1387-1437) a hrob č. 342 ze čtyřicátých až osmdesátých let 18. století, ve kterém byl v oblasti pánve nalezen křížek a mince – parvus Václava II. (1283-1305) (Rubinková 1999, 226-227, 239-240).

5.5.7. SOUČASNOST (19. – 20. STOLETÍ) V současné době není zvyk rituálního ani nerituálního kladení mincí do hrobů na území Moravy, ani v sousedních oblastech, běžně rozšířen a pokud se vyskytuje, týká se pouze některých konkrétních skupin obyvatelstva. Sledování tohoto jevu však již spočívá spíše na etnografické bázi než na archeologickém výzkumu. Intenzivně je například vybavování hrobů penězi aplikováno při velmi pompézních pohřbech významných a bohatých příslušníků z komunit tzv. olašských Rómů v Brně a v Ostravě, jimž jsou do hrobů kromě mincí dávány i papírové peníze a jiná kreditní platidla, zdůrazňující bohatství zemřelého i jeho rodiny. Hlavní část těchto peněz bývá uložena k mrtvému do rakve, avšak další jsou vhazovány i následně do zásypu hrobu. Platí to jak pro hroby mužů, tak pro pohřby žen i dětí (Ústní sdělení M. Šarköziho).

32

6. MINCE V MORAVSKÝCH HROBECH V 11. – 12. STOLETÍ 6.1. Základní údaje Na základě archeologických nálezů můžeme vyvodit, že v 11. – 12. století nastal na Moravě největší rozvoj pohřebního zvyku spojeného s přidáváním mincí do hrobů v celé její historii. V současné době známe asi 400 mincí nalezených v hrobech nebo alespoň v jejich blízkosti v areálu pohřebiště, což představuje asi 80-90% všech z území Moravy známých mincí hrobového původu (tabulka 2). K tomuto počtu je nutno připočíst ještě několik mincí z pohřebiště v Josefově a ve Znojmě – Hradišti, které se mi nepodařilo konkrétně podchytit. Celkově lze tedy říci, že známe zhruba 400 mincí hrobového původu z 11. – 12. století, z toho většina (asi 350 kusů) pochází z 11. století, zbylých asi 50 kusů ze století následujícího. Z tohoto počtu nejméně 378 jich bylo nalezeno přímo v hrobech, ostatních několik kusů je známo z porušených hrobových celků a jsou tedy pravděpodobně hrobového původu. Protože z 11. a 12. století známe z území Moravy velmi přibližně asi 3000-4000 hrobů, můžeme konstatovat, že zhruba každý desátý hrob byl v této době vybaven mincí. Uvedené mince byly nalezeny na 72 lokalitách (tabulka 14), což představuje asi 30% známých lokalit s pozůstatky lidských kosterních pozůstatků z 11. – 12. století na Moravě (Živný 2000) (přehled všech známých moravských hrobových mincí z 11. – 12. století s příslušnými informacemi, týkajícími se popisu a spojitosti s jednotlivými aspekty pohřebního ritu, je obsahem tabulky 1).

6.2. Zastoupení hrobů s mincemi na pohřebištích Na 31 lokalitách byla nalezena jedna mince, na 11 lokalitách po 2 mincích, na 7 lokalitách po 3 kusech, na 6 lokalitách po 4 kusech, na 5 lokalitách po 5 kusech, na 2 lokalitách po 6 kusech a na zbylých 10 pohřebištích bylo zjištěno více než 6 kusů mincí. Nejvíce mincí bylo nalezeno v Uherském Hradišti – Sadech, celkem 71 kusů z 68 hrobů (Sejbal 1986, 150-151),

což představuje asi 8% z celkového počtu zde odkrytých hrobů.

Druhou nejbohatší lokalitou jsou Prušánky se 43 mincemi z 43 hrobů, což je asi 43% ze všech zdejších mladohradištních hrobů (Krejčík 1986). Dalšími jsou Mušov – 41 mincí z 38 hrobů, tedy asi 17% ze všech hrobů (Jelínková 1999), Holubice – 39 mincí z 39 hrobů, to je asi 18% ze všech hrobů (Geisler 1994, 364), Vícemilice – 23 mincí z 22 hrobů, tedy asi 17%

33

ze všech hrobů (Radoměrský 1955, 35-36), Diváky – 15 mincí z 15 hrobů, tedy asi 20% ze všech hrobů (Živný 2002; NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 323/00, 330/01 a 302/02), Brno-Holásky – 11 mincí z 11 hrobů, to je asi 22% ze všech hrobů (Novotný 1959; Radoměrský 1955, 28-29), Mistřín – 8 mincí ze 7 hrobů, to je asi 29% ze všech hrobů (Dohnal – Ondruš 1964, 204), Nový Poddvorov – 7 mincí ze 7 hrobů z celkového počtu 13 hrobů (Klanica 1973) a Rokytná rovněž se 7 mincemi (?), ale všechny byly z jediného hrobu (Radoměrský 1955, 33). Co se týká méně bohatých lokalit, tak ve Slavoníně – Horním lánu bylo mezi 47 hroby 6 hrobů s mincemi, to je asi 13% (NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 90/97), ve Slavoníně – U hvězdárny bylo mezi asi 60 hroby rovněž 6 hrobů s mincemi, to je asi 10% (Michnová – Kalábek 2000),

ve Šlapanicích to bylo 5 hrobů s mincemi mezi 58 hroby, to je asi 9% (NZ v

archivu AÚ ČSAV Brno, č. j. 1752/88),

ve Velkých Hostěrádkách bylo mezi asi 70 hroby 5 hrobů

s mincemi, tedy asi 7% (Ludikovský – Snášil 1974). V Nové Dědině byly mezi nejméně 142 hroby (ve skutečnosti však více) jen 3 hroby s mincemi (asi 2%), v Jiříkovicích bylo nalezeno 5 hrobů s mincemi mezi několika desítkami ostatních hrobů a v Předmostí 3 hroby s mincemi mezi více než stovkou ostatních hrobů. Z uvedeného výčtu plyne, že na středně velkých venkovských řadových pohřebištích (s asi 50 – 200 hroby), kde má smysl provést statistické vyhodnocení, je podíl hrobů s mincemi velmi variabilní a dosahuje hodnot několika procent až několika desítek procent. Často se zastoupení pohybuje kolem 20%. Na pohřebišti u kostela v Uherském Hradišti – Sadech je tento podíl (asi 8%) v nižší části rozmezí. Podíl hrobů s mincemi na větších pohřebištích je tedy vždy minoritní. Sledování vztahu mincí s pohlavím kostry, u které byla nalezena, je možné pouze u lokalit s větším počtem nalezených mincí a s dostupnou antropologickou analýzou kosterních pozůstatků, což znamená u pohřebiště z Uherského Hradiště – Sadů, Mušova a Holubic (tabulky 9-12). V Sadech bylo mincemi vybaveno asi 13% mužských hrobů, 14% ženských hrobů a 10% hrobů nedospělých. Tyto údaje však mohou být zkreslené, neboť antropologické určení kosterních pozůstatků bylo možno provést pouze u asi 65% hrobů, reálná čísla jsou tedy pravděpodobně nižší. V Mušově byly mince obsaženy v asi 18% mužských hrobů, 20% ženských hrobů a 15% hrobů nedospělých. V Holubicích byly mince nalezeny v asi 25% mužských hrobů, 10% ženských hrobů a 22% hrobů nedospělých. V Sadech a v Mušově zaznamenáváme tedy relativně větší zastoupení mincí v ženských hrobech než v mužských, i když rozdíly jsou jenom minimální. V hrobech nedospělých jedinců byla frekvence mincí nižší než v hrobech dospělých. V případě Holubic však vidíme, že mincemi byly mnohem častěji vybavovány hroby mužů než hroby žen, hroby nedospělých mají přibližně stejnou frekvenci jako hroby mužů. 34

6.3. Vývoj v průběhu 11. a 12. století Z důvodu vysokého počtu známých hrobových mincí z 11. – 12. století je třeba sledovat vývoj pohřebního ritu spojeného s užíváním mince jako hrobového artefaktu v podrobnějších časových intervalech. K tomu je vhodné rozdělit období mezi léty 10101110 na úseky po 25 letech, které zhruba korespondují s dobou vlády panovníků – vydavatelů mincí, a v nich daný pohřební ritus sledovat. Předem je však nutno zdůraznit, že se jedná primárně o rozdělení hrobových mincí podle doby jejich vzniku, nikoliv přímo o časové rozdělení hrobů s mincemi, i když můžeme předpokládat, že doba uložení mince do hrobu výrazněji nepřesahuje pětadvacetiletý časový horizont její ražby (viz podkapitola „Datování hrobů mincemi“). Vývoj ukládání mincí do hrobů shrnuje tabulka 4A a 4B. Tabulka 5 představuje zastoupení mincí podle jejich původu ve stanovených časových intervalech. Geografické rozložení lokalit z jednotlivých period 11. a 12. století je předmětem map v tabulkách 15-17.

Období do roku 1010 Z tohoto období známe pouze jedinou hrobovou minci z jednoho hrobu (0,3% z celkového počtu hrobů s mincemi), a to kontroverzní německý denár z přelomu 10. a 11. století, nalezený na pohřebišti v Nové Vsi (Kostelníková 1957, 332). Je však těžko prokazatelné, jestli byl do hrobu uložen rovněž na počátku 11. století nebo později, proto nelze skutečný počátek výskytu mincí v mladohradištních hrobech s jistotou zařadit na samý počátek 11. století.

Období 1010-1035 Z této doby známe 52 mincí z 50 hrobů (13,2% z celkového počtu hrobů s mincemi) z 24 lokalit. Největší zastoupení mají uherské denáry, kterých do tohoto intervalu spadá 49 kusů (asi 94% ze všech mincí této doby). Jedná se ve všech případech o ražby uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Ojediněle se vyskytly i mince moravské, celkem 2 kusy, a to ražby Břetislava I. jako údělného knížete na Moravě (před rokem 1034). Poslední minci představuje denár anglického krále Cnuta Dánského (1016-1035) z hrobu č. 187 v Holubicích (Geisler 1986, 37), u něhož je opět sporné, zda-li byl do hrobu uložen v uvedeném časovém rozmezí nebo později. Do intervalu mezi léty 1010-1035 můžeme tedy klást počátek rozvoje pohřebního zvyku spojeného s ukládáním mincí do hrobů.

35

Období 1035-1060 Z tohoto období známe celkem 122 hrobových mincí ze 121 hrobů (32,0% z celkového počtu hrobů s mincemi), tedy více než dvojnásobek oproti předchozímu období. Byly nalezeny na 40 lokalitách, což představuje největší geografickou distribuci výskytu hrobových mincí v celém sledovaném období. Největší zastoupení mají opět uherské denáry, kterých z tohoto intervalu známe 98 kusů (asi 80% ze všech mincí této doby), maximum z celého období 11. – 12. století. Většinu z nich představují ražby krále Ondřeje I. (1046-1061), celkem 89 kusů, zbytek tvoří 7 denárů krále Petra (1038-1046) a 2 mince krále Aba Samuela (1041-1044). Maximum v tomto období zaznamenaly také mince českého původu, kterých bylo nalezeno 10 kusů. Jedná se o 5 denárů knížete Břetislava I. (1034-1055) a stejný počet mincí knížete Spytihněva II. (1055-1061). Stoupl rovněž počet domácích moravských mincí – celkem je známo 14 kusů, z toho jsou 4 moravské ražby českého knížete Břetislava I. (1034-1055), 6 denárů pozdějšího českého knížete, nynějšího moravského údělného knížete Spytihněva II. (1048-1054) a 4 denáry rovněž moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (1058-1061).

Období 1060-1085 Z tohoto období pochází 138 mincí, nalezených ve 124 hrobech (32,8% z celkového počtu hrobů s mincemi) na 31 lokalitách. Vzhledem k absolutnímu počtu mincí i mincemi vybavených hrobů je to nejvíce z celého sledovaného období, tento interval můžeme tedy považovat za vrchol rozvoje pohřebního zvyku spojeného s ukládáním mincí do hrobů. Počet lokalit se však již snížil. Všechny mince tohoto časového intervalu jsou moravského původu, což znamená maximum mincí moravské provenience v celém sledovaném období. Ražeb z olomouckého údělu je známo 87, přičemž u všech se jedná o denáry údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Zbylých 51 kusů představují mince ražené v brněnském údělu, z tohoto počtu je 33 denárů údělného knížete Konráda I. (1061-1092) a 18 denárů společné ražby údělných knížat Oty I. Sličného a Konráda I. (po roce 1061). Prohloubení rituálu ukládání mincí do hrobů v druhé polovině 11. století zřejmě souvisí se všeobecným rozvojem moravského mincovnictví v civilním životě.

Období 1085-1110 Do uvedeného intervalu spadá 36 mincí, nalezených v 33 hrobech (8,7% z celkového počtu hrobů s mincemi) na 13 lokalitách. Většinu představují opět domácí moravské mince, celkem 31 kusů (86% ze všech mincí této doby). Olomouckých ražeb je známo 25, 36

z toho byly 3 olomoucké denáry krále Vratislava II. se synem Bořivojem (1085-1092) a 22 denárů údělného knížete Svatopluka (1095-1107). Dalších 5 moravských mincí představují brněnské ražby, a to 2 denáry údělného knížete Oldřicha (1092-1115) a 3 mince z doby brněnského mezivládí (1097-1099). Poslední moravskou mincí této periody je denár znojemského údělného knížete Litolda (1092-1112), který představuje jedinou známou znojemskou minci hrobového původu. České mince kladené do tohoto intervalu reprezentují 2 denáry českého knížete Bořivoje (1100-1120), uherské mince 3 denáry uherského krále Ladislava I. (1077-1095). Pavel Radoměrský klade do této periody konec výskytu mincí v hrobech, neboť všechny jemu známé hrobové mince (až na jednu spornou výjimku) nepřekročily svým původem rok 1110. Důvod viděl v církevním nařízení knížete Břetislava II., které mělo potlačit pohanské přežitky. Mince neochránily ani zbožné křesťanské symboly, kterými byly opatřeny (Radoměrský 1955, 60-61). Tento závěr byl však revidován po objevu několika desítek mincí především v Uherském Hradišti – Sadech (Sejbal 1986)

datovaných do první poloviny 12. století. Jejich absolutní počet sice ve

srovnání s předchozí etapou indikuje omezení výskytu mincí v hrobech na konci 11. století, ale neznamená zdaleka jejich úplné vymizení.

Období po roce 1110 Z tohoto období známe 24 mincí z 22 hrobů (5,9% z celkového počtu hrobů s mincemi), avšak již pouze ze 4 lokalit. Opět převažují moravské denáry, kterých je známo 22 kusů (92% ze všech mincí této doby). Z tohoto počtu je 15 mincí olomoucké provenience, a to 9 denárů údělného knížete Oty II. Černého (1107-1125), 2 denáry údělného knížete Vladislava I. (1110-1113) a 4 denáry údělného knížete Soběslava I. (1125-1135). Brněnských ražeb je známo 6 kusů, a to ve všech případech společných ražeb údělných knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125). Zbylou jednu moravskou minci představuje blíže neurčený denár z počátku 12. století. Nově se objevují i mince rakouské, celkem známe 2 feniky z první poloviny 12. století. Jak je z uvedených přehledů zřejmé, první polovinu 12. století lze na základě archeologických poznatků považovat za období konce masového výskytu mincí v hrobech. Další, tentokrát již pouze ojedinělé nálezy hrobů s mincemi, jsou datovány až do druhé poloviny 13. století a do následujících období středověku a novověku.

37

6.4. Provenience mincí Podle původu lze mince vyskytující se v moravských hrobech z 11. a 12. století rozdělit na domácí moravské ražby a importované. Mincí moravské provenience bylo v hrobech nalezeno nejméně 211 kusů (asi 53%), importovaných mincí bylo objeveno minimálně 168 (asi 42%) a vyskytují se mezi nimi české, uherské, německé, anglické a starořímské denáry a rakouské feniky. Zbylých 21 mincí (asi 5%) je neurčených. V průběhu 11. století výrazně narůstá podíl domácích mincí, vrcholu dosahuje v letech 10601085. Následující rozbor ukazuje detailní analýzu provenience mincí vyskytujících se v moravských mladohradištních hrobech (tabulka 6).

Uherské mince Uherské mince tvoří početně druhou nejsilnější skupinu mincí v moravských mladohradištních hrobech. Známe celkem 150 kusů (37,5%) nalezených ve 148 hrobech na 41 lokalitách (tabulky 18B a 20). První uherské mince se na moravských mladohradištních pohřebištích vyskytly v intervalu let 1010-1035, odkdy známe celkem 49 ražeb krále Štěpána I. (1000-1038), které tvoří převážný podíl mincí z této doby (asi 94%). Z intervalu let 1035-1060 známe 98 hrobových mincí uherského původu, které tvoří i v tomto období dominantní skupinu (asi 80%). Z tohoto počtu 7 tvoří ražby krále Petra I. (1038-1046), 2 mince krále Aba Samuela (1041-1044), nejvíce však denáry krále Ondřeje I. (1046-1061), kterých bylo nalezeno 89 kusů. Z intervalu 1060-1085 není známa žádná uherská mince, z časového rozmezí 1085-1110 pochází 3 denáry krále Ladislava I. (1077-1095), které jsou posledními uherskými mincemi použitými jako hrobový artefakt v moravských mladohradištních hrobech. Uherské mince byly tedy prvními, které byly používány ve větší míře v pohřebních rituálech na Moravě, a to až do doby, kdy nad nimi převládly mince moravské provenience (tedy do počátku šedesátých let 11. století). Tato jejich převaha v počáteční fázi zvyku kladení mincí do hrobů může naznačovat východisko, kudy mohl rituál obolu mrtvých na Moravu proniknout, pravou příčinu je však třeba hledat v tom, že uherské mince tvořily v popisované době dominantní složku oběživa.

Moravské mince Mincí moravské provenience známe celkem 211 kusů (52,8%), nalezených ve 192 hrobech na 43 lokalitách (tabulky 18A a 19). Nejčastěji se objevují olomoucké ražby,

38

kterých známe 137 kusů, na druhém místě stojí denáry brněnských knížat (62 kusů), ze znojemského údělu známe 1 minci, 4 mince jsou moravskými ražbami českých knížat. Jedna mince nalezená v Horních Dunajovicích je rámcové datována do počátku 12. století (Radoměrský 1955, 50)

a 3 mince jsou jen rámcově označené jako moravské. Mince

olomouckého původu se geograficky vyskytují více na lokalitách soustředěných na území olomouckého údělu, především přímo v okolí Olomouce (tabulka 19B). Mince brněnské provenience jsou přibližně rovnoměrně zastoupené jak na bývalém území brněnského a znojemského údělu (který v době hlavního výskytu mincí v hrobech v druhé polovině 11. století ještě neexistoval a Znojemsko bylo součástí Brněnska), tak na území údělu olomouckého, avšak v jeho rámci více na lokalitách soustředěných blíže Brnu (tabulka 19A). V menší míře se moravské mince vyskytly ve stínu především uherských mincí už v první polovině 11. století. Poprvé to bylo v intervalu let 1010-1035, ze kterého známe 2 moravské mince, a to denáry moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Břetislava I. (před rokem 1034). Z intervalu 1035-1060 známe již 14 moravských mincí – 4 moravské ražby českého knížete Břetislava I. (1034-1055), 6 denárů moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054) a 4 denáry rovněž moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (10581061). Poměrně nízké zastoupení domácích moravských mincí do šedesátých let 11. století je dáno už tím, že v této době byla moravská mincovní aktivita na nízké úrovni a v peněžním oběhu kolovaly především mince uherské. Moravské mince úplně převládly po roce 1060. V intervalu mezi léty 1060-1085 se staly dokonce jedinými mincemi v hrobech nacházenými. Z této doby známe 138 moravských mincí, z toho 87 bylo raženo v olomouckém údělu – u všech se jedná o denáry údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Ostatních 51 kusů představují mince brněnské, z toho je 33 denárů údělného knížete Konráda I. (1061-1092) a 18 denárů společné ražby údělných knížat Oty I. Sličného a Konráda I. (po roce 1061). Z období 1085-1110 známe z hrobů 31 moravských mincí, které tvoří asi 86% všech hrobových mincí z této doby. Z olomouckých ražeb se jedná o 3 denáry Vratislava II. se synem Bořivojem (1085-1092) a 22 mincí údělného knížete Svatopluka (1095-1107). Brněnské mince představují 2 denáry údělného knížete Oldřicha (1092-1115) a 2 mince z doby brněnského interregna. Poprvé se vyskytla také jediná znojemská mince – denár údělného knížete Litolda (1092-1112). Z období po roce 1110 je známo z hrobů 22 moravských mincí, které však opět dominují (asi 92% ze všech). Z tohoto počtu je 15 olomouckých mincí, a to 9 denárů údělného knížete Oty II. Černého (1107-1125), 2 denáry údělného 39

knížete Vladislava I. (1110-1113) a 4 denáry údělného knížete Soběslava I. (1125-1135). Brněnských ražeb je známo 6 kusů, a to společných ražeb údělných knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125). Převaha moravských mincí od šedesátých let 11. století v hrobech reflektuje jejich dominanci v praktickém životě této doby. Jejich vlivem tak došlo k vytlačení doposud převažujících uherských denárů (Michnová – Kalábek 2001, 41).

České mince Mince vydávané českými knížaty a ražené na území Čech se v moravských hrobech vyskytují jen výjimečně. Známe jich pouze 12 kusů (asi 3,0%) z 11 hrobů nalezených na 8 lokalitách. Nejstarší pocházejí z intervalu let 1035-1060, ve kterém zaznamenáváme rovněž jejich maximum. Z 10 kusů této doby se jedná o 5 denárů knížete Břetislava I. (1034-1055) a 5 mincí knížete Spytihněva II. (1055-1061). Zbylé 2 mince z intervalu 1085-1110 byly vydané knížetem Bořivojem II. (1100-1120). Relativně nízké zastoupení českých mincí v první polovině 11. století zřejmě zapříčinil již zmíněný slabší politický vliv českých panovníků na Moravě v této době a také málo vyvinutá síť obchodních cest mezi Čechami a Moravou. Jejich ještě výraznější úbytek v druhé polovině 11. století nastal vlivem suverénní mincovní aktivity moravských údělných knížat, jejichž mince se staly dominantní složkou oběživa.

Ostatní mince Mincí jiné než české, moravské a uherské provenience bylo v hrobech doposud nalezeno nejméně 6 kusů. Podle data jejich ražby je lze rozdělit do dvou skupin, a to na mince přibližně současné s danými hroby z 11. – 12. století a na mince podstatně starší. U mincí první skupiny, přestože se jedná o ražby soudobé s popisovaným časovým horizontem hrobů, lze přesto jen stěží stanovit, kdy byly do hrobu uloženy, tedy jaký časový odstup uplynul od jejich ražby k jejich použití jako hrobového artefaktu, zvláště jedná-li se o mince importované z větší dálky. V hrobě č. 187 v Holubicích byl nalezen denár anglického krále Cnuta Dánského (1016-1035), ražený tedy v první polovině 11. století (Geisler 1994, 365). V hrobě č. 10 v Nové Vsi spočíval blíže neurčený, pravděpodobně německý denár z přelomu 10. a 11. století (Kostelníková 1957, 332). Z hrobu č. 10/63 v Uherském Hradišti – Sadech pochází rakouský fenik z doby vlády Leopolda III. nebo IV. (1082-1137). Jiný neurčený rakouský fenik, pravděpodobně z první poloviny 12. století, byl nalezen v hrobě č. 163/61 na téže lokalitě (Sejbal 1986, 151, 167). Druhou skupinu tvoří 2 římské denáry z období starověké římské republiky a císařství. V zásypu hrobu č. 69 v 40

Mušově byl objeven římský republikánský denár (Aulus Postumius A. f. S. n. Albinus) z roku 82 př. n. l. (Jelínková 1999, 28). Rituální použití této mince v pohřebním ritu v 11. – 12. století je sporné už z toho důvodu, že se jedná o lokalitu s bohatými nálezy z doby římské a mince se tak mohla dostat do zásypu druhotně. Z hrobu č. 20 v Moravičanech pochází nález římského denáru (zobrazující Faustinu matku, manželku císaře Antonia Pia) z roku 141 n. l., spočívající na levé lícní kosti zemřelého (původně snad v ústní dutině). Byl použit jako rituální předmět pravděpodobně poté, co byl nalezen při hloubení hrobu v místech germánského sídliště z doby římské (Nekvasil 1961).

6.5. Počet mincí v hrobech Počet mincí nacházejících se v jednom hrobě závisí na způsobu, kterým se mince do hrobu dostaly, odráží tedy mimo jiné tedy i funkci mincí v hrobech. Z 11. – 12 století známe z Moravy minimálně 378 hrobů, ve kterých byla nalezena jedna nebo více mincí. Ve většině případů, v 371 hrobech (98%), byla nalezena pouze jedna mince. V 7 hrobech (2%) byla více než jedna mince, z toho v 5 hrobech po dvou kusech, v jednom hrobě 3 kusy a v jednom hrobě bylo dokonce 7 mincí. Hroby s více než jednou mincí byly nalezeny na následujících lokalitách: Mistřín: Z hrobu č. 20 známe 2 denáry olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). První byl uložen mezi trupem a levým humerem a druhý pod pravou pánevní kostí (Dohnal – Ondruš 1964). Mušov: Nalezeny 2 hroby se 2 mincemi. V hrobě č. 136 byl v oblasti pravé pánevní kosti denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), vpravo od kyčelního kloubu denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob č. 225 obsahoval patinou slepené denáry brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložené uvnitř pravého lokte (Nemeškalová-Jiroudková 1999, 230-231, 236). Sady: Nalezeny 2 hroby se 2 mincemi. Hrob č. 47/62 obsahoval dva denáry olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). První byl uložený na levé pánevní kosti silně strávené kostry, druhý u levého boku, kam mohl vypadnou ze strávené levé ruky. V hrobě č. 35/63 byly nalezeny dva denáry olomouckého údělného knížete Soběslava I. (1125-1135), uložené na sobě u levého předloktí, původně v pravé ruce (pravá paže byla přeložená napříč přes trup a ruka spočívala u levého boku) (Sejbal 1986, 98-181).

41

Hodonín: Mezi lopatkou a lebkou kostry spočívaly 3 patinou slepené mince – denáry uherského krále Štěpána I. (1000-1038), které byly původně asi v ústech (NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 2910/59).

Rokytná: V jednom hrobě na Hradisku bylo nalezeno 7 mincí brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), detailní informace o tomto nálezu však nejsou známy (Červinka 1928, 168).

Pokud byly mince do hrobu uloženy rituálně, je podle Pavla Radoměrského skutečným „obolem mrtvých“ jen jedna mince. Jestliže se v hrobě vyskytuje mincí více, nelze tento případ brát jako rituální obol mrtvých (Radoměrský 1955, 41-42). Podle Zdeňka Váni je však možno za obol považovat i dvě mince, a to s ohledem na antickou tradici dvou obolů převozného (Váňa 1956, 372). Rovněž Eva Kolníková uznává za obol výskyt dvou nebo i tří mincí v hrobě a dokládá to na příkladu maďarských hrobů, ve kterých je přítomnost dvou mincí dosti častá. Větší počet mincí v hrobě považuje za projev zvláštní přízně k mrtvému (Kolníková 1967, 217), bližní se tedy podle svých ekonomických možností snažili vybavit zemřelého lépe než bylo obvyklé. István Bóna se domnívá, že dvě nebo více mincí v hrobě může být odrazem devalvace měny způsobené inflací, jak tomu bylo např. v římských hrobech ve 4. století (Bóna 1980, 78). Podle Milana Hanuliaka je společný výskyt více mincí v hrobě slučitelný spíše s majetkovými poměry zemřelého než s rituálními důvody (Hanuliak 1989, 185). Aby bylo možno interpretovat funkci více mincí v jednom hrobě, je nutno posuzovat jejich celkový počet, vzájemný vztah a vztah ke skeletu (uložení v hrobě). Více mincí nalezených se zbytky plátěného obalu může představovat momentální hotovost zemřelého v době smrti, avšak dvě nebo tři mince slepené patinou nebo samostatné a uložené na rozdílných, ale funkčních místech mohou být intencionálně vloženým artefaktem („obolem mrtvých). Až na zmíněný hrob z Rokytné nejsou z území Moravy až do konce 12. století známy nálezy hrobů s větším množstvím mincí. Uvádí se jen, že v jednom hradištním kostrovém hrobě v Knínicích bylo prý nalezeno asi 400 mincí, tato informace je však velmi problematická a neověřitelná (Radoměrský 1955, 30). Několik hrobů s více mincemi je z Moravy známo z 13. – 17. století, z okolních území (Čechy, Slovensko, Polsko) i z dřívějších dob (10. – 12. století), zde však nejde o mince ve funkci rituálního obolu mrtvých.

42

6.6. Uložení mincí v hrobech Poloha mincí v hrobech odráží mimo jiné záměr, s jakým byly do hrobu vloženy, popřípadě okolnosti, za jakých se do hrobu dostaly. Při studiu polohy mince v hrobě je nutno rozlišovat primární uložení, tedy místo, do kterého byla mince vložena během pohřební ceremonie, a sekundární uložení, tedy polohu, ve které byla mince nalezena při archeologickém výzkumu. Obě pozice jsou v mnoha případech shodné, ale často docházelo v průběhu staletí vlivem různých činitelů k přesunu mince z místa svého původního uložení. To je však možno částečně rekonstruovat na základě informací o pozici mince zjištěné výzkumem a o poloze některých částí těla, především hlavy a horních končetin. Polohu mincí v moravských hrobech z 11. – 12. století známe v 321 případech (tabulka 7 a 21). Mince se v hrobech nacházejí v mnoha rozličných polohách, některé z nich však dominují. Pokud bereme kostru jako celek, tak zjišťujeme, že zhruba ve střední podélné rovině kostry je uloženo asi 20% mincí, na pravé straně asi 48% a na levé straně asi 32%. Vyplývá z toho tedy dominance polohy mincí ve spojitosti s pravou stranou těla (v poměru asi 3:2). Co se týká vývoje, tak pokud odhlédneme od období do roku 1010 s jedinou mincí, tak můžeme sledovat, že téměř vždy dominuje uložení v oblasti pravé části těla, pouze v intervalu 1085-1110 převládá pozice u levé strany. To však může být zkresleno menším počtem známých mincí z tohoto období (tabulka 8A). Určité rozdíly však můžeme najít, analyzujeme-li detailněji jednotlivá větší pohřebiště. Tabulky 9-12 znázorňují frekvenci mincí u jednotlivých částí těla na konkrétních pohřebištích, jednak v rámci kosterních pozůstatků jako celku, jednak – pokud je to možné – zvlášť v případě mužů, žen a nedospělých jedinců. Na pohřebištích v Uherském Hradišti – Sadech a v Mušově lze zaznamenat dominanci pravé části těla u populace jako celku i zvlášť u jednotlivých jmenovaných skupin. V Holubicích je pravá i levá strana zastoupena přibližně stejně, avšak u mužů a u zvláště u žen dominuje pravá strana, u nedospělých levá. Na pohřebišti v Prušánkách můžeme vidět mírnou převahu uložení v oblasti levé strany těla v rámci celé populace, pro absenci antropologické analýzy však nelze analyzovat jednotlivé skupiny. V následujícím přehledu uvádím výsledky rozboru pozice mincí v hrobech tak, jak byly nalezeny během archeologického výzkumu, přičemž u polohy v ústech a v dlaních předkládám i výsledky rekonstrukce původního uložení (tabulky 8B-D). Mince nacházíme v hrobech v následujících polohách:

43

V ústní dutině Přímo v ústní dutině bylo primárně nalezeno celkem 6 mincí (asi 2%), z toho 3 kusy jsou datovány do období 1010-1035 (asi 7% ze všech mincí se známou polohou z této doby). Původně se však mohly mince nacházet v ústech i v těch případech, byly-li nalezeny pod bradou, u mandibuly, na lebce, na horní části hrudi nebo v místech destruované lebky. Po rekonstrukci polohy se tak v ústech mohlo původně nacházet 16-24 mincí (asi 5-8%), z toho 3-6 kusů spadá do období 1010-1035 (tvoří 7-14% mincí z této doby), potom jejich podíl klesá a stoupá opět v období 1085-1110, odkdy známe 3 kusy, které mohly být původně uloženy v ústech (tvoří asi 11% mincí z této doby). V ústech byla pravděpodobně uložena i nejstarší mince z 11. – 12. století, nalezená v jednom hrobě v Nové Vsi (Kostelníková 1957, 332). Na žádném analyzovaném větším pohřebišti nebyla nalezena přímo v ústní dutině kostry žádná mince, ale vzhledem k poloze některých mincí v oblasti lebky jich tam mohlo původně spočívat v Uherském Hradišti – Sadech až 5 a v Prušánkách a v Holubicích 1-2, přičemž vidíme mírnou převahu u mužů. Vzhledem k velmi nízké frekvenci mincí v ústní dutině však nelze vyvozovat žádné spolehlivější závěry týkající se vývoje ukládání mincí do úst ani vztahů k jiným elementům pohřebního ritu. Podle Pavla Radoměrského bylo ukládání mincí do úst starší než do dlaně či na jiná místa, neboť tento způsob byl nejrozšířenější ve starších antických a merovejských hrobech. Protože na Moravě se mince vyskytly v ústech jen výjimečně, považuje zde tento zvyk za mladší fázi pohřebního ritu obolu mrtvých (Radoměrský 1955, 55). Naproti tomu István Bóna dokládá velkou variabilitu umístění mincí v římských hrobech v Panonii i u středoasijské větve Avarů (Bóna 1980, 78-89). Eva Kolníková vyvodila na základě studia mincí v maďarských a slovenských hrobech závěr, že ve starší fázi byly mince ukládány většinou do úst a do dlaní, v mladší fázi i k jiným částem těla (Kolníková 1967, 222). Co se týká situace na Moravě, tak rituální ukládání mincí do úst bylo ve slovanských hrobech praktikováno již v 9. století – tuto situaci známe z Josefova (Sejbal 1960, 77), patrně i z Dolních Věstonic (Poulík 1948-1950, 161) (v obou případech jde o starší, s hroby nesoudobé mince), především však z hrobu č. 480 u trojlodní baziliky v Mikulčicích, kde byla nalezena zlatá mince byzantského císaře Michala III. (856-867) v ústech mužské kostry (Halačka 1960).

Rovněž mince nalezená ve středohradištním hrobě na Martinském vrchu v

Nitře spočívala v ústech mrtvého (Kolníková 1967, 214). Protože i premonetární ekvivalenty v hrobech byly v době středohradištní ukládány především do úst (Víchová 2000, 26), můžeme říci, že tato poloha mince v hrobě byla pro uvedené období dominantní. Avšak absolutní i relativní počet mincí nalezených v ústech či jejich okolí v moravských hrobech z 11. – 12. 44

století je velmi malý a totéž platí i pro území Čech. Naproti tomu na Slovensku a v Maďarsku bylo ukládání mincí do úst době preferováno i v této době, především však v 11. století (Kolníková 1967). Sledujeme-li situaci na Moravě v dalších obdobích, zjišťujeme, že ve 13. – 15. století nejsou mezi skromným počtem známých hrobů s mincemi známy případy jejich uložení v ústech, pouze snad mince z druhé poloviny 14. století z hrobu č. 32 v Koválově u Žabčic, nalezená na nosní kosti mrtvého, může indikovat původní polohu v ústech (Měřínský – Unger 1983, 123, 134). Avšak v 16. století, kdy se zvyk ukládání mincí do hrobů opětovně intenzivněji rozšířil, začalo být znovu toto uložení dominantní, jak to dokládá například situace v novověké části hřbitova u chrámu sv. Václava v Ostravě (Šikulová 1968, 103; Zezula 1999).

Je možno uvést, že i ve dvou hrobech z Čech, kde byla

nalezena mince z 16. století, se jednalo o uložení v ústech (Klápště1999, 778-779).

V dlaních Přímo v dlaních, respektive mezi články prstů horní končetiny bylo primárně nalezeno celkem 100 mincí (asi 31%), z toho 54 v pravé dlani, 38 v levé dlani a u 8 případů není lateralita uvedena. Absolutní počet mincí v dlaních dosahuje maxima v intervalu 1060-1085, relativní zastoupení je však nejvyšší v intervalech let 1085-1110 a po roce 1110 (v obou případech 39% ze všech mincí datovaných do těchto fází). Pokud vezmeme v úvahu i mince nalezené na místě již strávených kostí ruky, zvýší se jejich počet až na 126 (asi 39%), z toho 72 v pravé dlani a 46 v levé. Jejich podíl v dlaních v průběhu vývoje stoupá, maximum lze sledovat v intervalu po roce 1110, kde dosahují až 61% všech mincí se známou polohou z tohoto období. Původně se však mohly mince nacházet v dlaních i v těch případech, byly-li nalezeny u zápěstí, u boku, vedle pánve, u femuru nebo na pánvi či v pánvi, to znamená v těch případech, pokud byly dlaně uloženy na kyčelních kostech, tedy tam, kam mohly z dlaní vypadnout. Celkově tak mohlo být v dlaních původně až 155 mincí (asi 48%), z toho 94 napravo a 52 nalevo. Jejich podíl v průběhu vývoje opět stoupá, maximum dosahuje toto uložení v intervalu po roce 1110, kde dosahuje až 67% všech mincí se známou polohou z tohoto období. Z těchto počtů vyplývá, že uložení mince do dlaně je na moravských mladohradištních pohřebištích nejčastějším případem polohy mince v hrobě a během 11. století se jejich podíl stále zvyšoval, zatímco uložení v ostatních polohách ustupovalo. Teď k situaci na konkrétních lokalitách. V Uherském Hradišti – Sadech bylo v dlani minimálně asi 37% všech mincí, původně však asi 54-64% všech mincí. Dominuje uložení v pravé dlani. Přímo na tomto místě jich bylo nalezeno 16, původně se jich tam však mohlo 45

vyskytovat 25-31. V levé dlani bylo nalezeno 10 mincí, původně asi 13-14. V Mušově bylo v dlaních nalezeno asi 24% všech mincí, původně tam mohlo spočívat asi 37-46% ze všech mincí. Opět výrazněji dominuje uložení v pravé dlani, kde bylo nalezeno 9 mincí, i když původně jich tam mohlo být 13-16. V levé dlani byla nalezena pouze 1 mince, původně tam snad spočívaly 2-3. V případě Holubic bylo v dlaních nalezeno asi 26% všech mincí, původně jich zde však mohlo být až 36%. Stranové umístění je zhruba vyrovnané, jak v pravé, tak v levé dlani bylo nalezeno 5 mincí, původně mělo tuto polohu v obou případech snad 7 mincí. V Prušánkách bylo nalezeno v dlaních asi 25% všech mincí, původně jich tuto pozici mohlo mít asi 35-40%. Dominuje zde ale již uložení v levé dlani, a to v 7-11 případech, zatímco v pravé dlani to bylo 4-6 mincí. Přibližně stejné zastoupení mincí v dlaních (kolem 25%, po rekonstrukci kolem 40%) lze tedy sledovat na venkovských řadových nekropolích v Mušově, Holubicích a Prušánkách, zatímco na pohřebišti kolem kostela v Sadech byl podíl mincí uložených v dlani vyšší. Teď k situaci v rámci jednotlivých pohlaví. V Sadech bylo případě mužů uloženo v dlani 37%, původně asi 56-67% mincí, v případě žen 35-52% mincí a u nedospělých 38%, původně 57-79% mincí. Ve všech případech převažuje uložení v pravé dlani. V Mušově bylo ze všech mincí v mužských hrobech 36%, původně snad 57-64% uloženo v dlaních, u ženských hrobů to bylo asi 31%, původně asi 38-46%, a u nedospělých 8%, původně snad 15-31%. Ve všech případech dominuje opět uložení v pravé dlani. V Holubicích mělo pozici v dlani 27%, původně snad až 47% mincí v mužských hrobech, u žen to bylo asi 29% a u nedospělých 25-31%. U mužů převládá uložení v pravé dlani, u žen byly všechny mince v dlaních (v tomto případě ale pouze 2 kusy) uloženy v levé dlani, u dětí je mírná převaha v levé dlani. Z těchto údajů vyplývá, že v případě mužských hrobů vidíme porovnatelné výsledky na pohřebištích v Sadech a v Mušově, pouze o něco nižší hodnoty zaznamenáváme v Holubicích. Totéž platí pro hroby žen. V případě nedospělých je však patrná značná variabilita – v Sadech bylo v dlaních nedospělých uloženo relativně nejvyšší množství mincí, méně to bylo v případě Holubic a nejméně na pohřebišti v Mušově.

V prostoru hrudníku V oblasti hrudníku bylo nalezeno 53 mincí (asi 17%), z toho 28 na hrudi, 9 pod hrudí, 8 uvnitř hrudi (kam patrně sestoupily z původního uložení na hrudi), 4 vedle hrudi a zbylých 5 s uvedením pouze v oblasti hrudi. Pravá i levá strana a rovněž mince bez udání strany se vyskytují přibližně rovnoměrně. Mezi mincemi asociovanými s hrudníkem tedy dominuje uložení na hrudi, avšak někdy může být tato poloha druhotná – mince se sem 46

mohla dostat například z úst. V hrobě č. 222 v Prušánkách byla nalezena mince v levé části hrudi, přičemž se uvádí, že se sem mohla dostat s dislokovaným levým zápěstím (Krejčík 1986, 286).

Co se týká vývoje, tak podíl mincí uložených v prostoru hrudníku klesá z 32% v

období 1010-1035 až na 4% v intervalu po roce 1110. Rozdíly můžeme zaznamenat opět u konkrétních lokalit. V Uherském Hradišti – Sadech bylo v oblasti hrudníku nalezeno 6 mincí (asi 9% všech mincí), přičemž podíl mincí v oblasti hrudníku z mužských hrobů vybavených mincí dosahuje asi 7%, u žen je to asi 17% a u nedospělých 0%. Častěji byly tedy na tomto pohřebišti mince uložené v prostoru hrudníku u žen. V Mušově byly v této poloze 3 mince (asi 8% všech mincí), a to po jedné u mužů (asi 7% v rámci všech mincí v mužských hrobech), u žen (asi 8%) a dětí (asi 8%). Avšak v Holubicích bylo ve spojitosti s hrudníkem 10 mincí (asi 26% všech mincí), a to u mužů asi 20% v rámci všech mincí v mužských hrobech, u žen asi 43% a u dětí asi 25%. Rovněž v Prušánkách bylo zaznamenáno vysoké zastoupení mincí v oblasti hrudníku (asi 23% všech mincí). V Sadech a v Mušově byly tedy mince asociované s hrudníkem méně frekventované než v případě Holubic a Prušánek. V Sadech a v Holubicích vidíme dále vyšší frekvenci mincí v oblasti hrudníku u ženských hrobů, v Mušově je jejich podíl v mužských a ženských hrobech přibližně vyrovnaný.

V prostoru pánve V oblasti pánve bylo nalezeno 50 mincí (asi 16%), z toho bylo 19 na pánvi, 13 pod pánví, 1 v pánvi, 13 vedle pánve a 4 v oblasti pánve bez udání bližší polohy. Dominuje uložení v prostoru pravé strany pánve (26 kusů), nalevo bylo nalezeno 16 kusů, u 8 kusů není uvedena strana. Dominance pravé strany se projevuje zejména v případech, kdy je mince uložena pod pánví nebo vedle pánve. Souvisí to zřejmě s převahou mincí v pravé dlani, neboť právě do těchto míst se mohly mince z původního uložení v dlaních nejčastěji dostat. Rozdíly můžeme zaznamenat opět u konkrétních lokalit. V Uherském Hradišti – Sadech bylo v oblasti pánve nalezeno 11 mincí (asi 15% všech mincí), přičemž podíl mincí v prostoru pánve v mužských hrobech vybavených mincí dosahuje asi 30%, u žen je to asi 9% a u nedospělých asi 7%. V Mušově bylo v této poloze 7 mincí (asi 17% všech mincí), přičemž podíl mincí v prostoru pánve v mužských hrobech mincí vybavených dosahuje asi 14%, u žen je to asi 8% a u nedospělých asi 38%. V Holubicích bylo ve spojitosti s pánví 7 mincí (asi 18% všech mincí), přičemž podíl mincí v prostoru pánve v mužských hrobech vybavených mincí dosahuje asi 20%, u žen je to 0% a u nedospělých asi 25%. V Prušánkách bylo zaznamenáno 7 mincí v oblasti pánve (asi 16% všech mincí). Podíl mincí 47

uložených v prostoru pánve se tedy na všech analyzovaných lokalitách pohybuje přibližně mezi 15-20%. V Sadech, Mušově i Holubicích vidíme větší či menší dominanci polohy mincí v oblasti pánve u mužských hrobů.

U jiných částí skeletu Asi 90 mincí (asi 28%) bylo primárně nalezeno u jiných částí skeletu než v ústech, v dlaních nebo v prostoru hrudníku a pánve. Z tohoto množství byla u 20 mincí popsána poloha u boku (11 u pravého a 9 u levého) a 4 mince spočívaly v oblasti bederní páteře. Tyto polohy jsou dost nespecifické a uvedené mince by mohly být považovány někdy za uložené v prostoru hrudníku, někdy v oblasti pánve. Další 4 mince byly uloženy za lebkou, 7 mincí v oblasti krční páteře, kam se však mohly dostat z úst, dále 3 mince vně pravého a 4 mince vně levého předloktí a 12 mincí v prostoru femurů, z toho 10 na pravé straně, což může být opět spojeno s tím, že sem mince vypadly z původního uložení v pravé dlani. Jiné 4 mince byly nalezeny v kumulaci kostí dislokovaného skeletu. Uložení u dalších částí skeletu, především dolních končetin, je výjimečné a bylo nalezeno na těchto lokalitách: Sady: V hrobě č. 162/62 byla mince nalezena vně levého kolena, v hrobě č. 61/63 vně pravého kolena. Obě mince jsou datovány do doby po roce 1110 (Sejbal 1986). Holubice: V hrobě č. 6 byla mince uložena na vnitřní straně pravého femuru nad kolenem. Jedná se o denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) (Geisler 1986, 7). Mušov: V hrobě č. 208 byla mince uložena mezi koleny. V hrobě č. 178a byla mince nalezena vně pravého bérce. V obou případech se jedná o denáry brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092) (Jelínková 1999, 50, 56). Prušánky: V hrobě č. 355 byla mezi holenními kostmi mince uherského krále Štěpána I. (1000-1038). V hrobě č. 408 se mince nacházela u pravé patní kosti (Krejčík 1986, 285-286). Nový Poddvorov: V hrobě č. 1 spočívala mince pod levým chodidlem (Klanica 1973).

Mince neasociované se skeletem Bez přímé souvislosti se skeletem bylo nalezeno 22 mincí (asi 7%), z toho 10 kusů bylo nalezeno v hrobových zásypech, přičemž je složité rozhodnout, zda-li se do nich dostaly nezáměrně (náhodně) nebo byly intencionálně vhozeny do hrobu při zasypávání hrobové jámy. Další 3 mince byly nalezeny u okraje hrobové jámy, avšak i v těchto případech je lze pravděpodobně klasifikovat jako mince v zásypech. Zbylých 9 mincí bylo nalezeno mimo hroby, avšak v areálu pohřebiště či přímo poblíž hrobů, takže mohou být rovněž původně hrobového původu. Tuto skutečnost však nelze prokázat, ale ani vyvrátit. 48

6.7. Datování hrobů mincemi Mince jsou důležitým prostředkem pro datování hrobů, vývoje jednotlivých elementů pohřebního ritu a předmětů hrobového inventáře. Termín „post quem“, tedy datum, po kterém byla mince do hrobu vložena, je dán dobou ražby mince, již můžeme vztáhnout přibližně k počátku vlády jejího vydavatele, ovšem pokud známe i datování konkrétního numizmatického typu mince, tak i k bližšímu konkrétnímu roku. Složitější je stanovení termínu „ante quem“, tedy data, před kterým došlo k umístění mince do hrobu. To se mohlo udát v podstatě kdykoliv od ražby mince až do současnosti. Občas nacházíme mince ražené v určité konkrétní známé době v hrobech, které jsou podle jiných znaků pohřebního ritu podstatně mladší než vložená mince. Evidentní je tato skutečnost především na některých mincích, které se do hrobu dostaly nezáměrně se zásypem. Podle Rudolfa Turka nemůžeme ani zhruba odhadnout dobu, jež uplynula mezi ražbou mince a jejím uložením do hrobu. Turek se rovněž domnívá, že do hrobů byly většinou kladeny mince vyšlé z oběhu, v mnoha případech dlouho po uplynutí jejich platnosti, přičemž se odvolává se na nálezy antických, byzantských a karolínských mincí ve slovanských hrobech i v hrobech z doby stěhování národů (Turek 1948, 504). Pavel Radoměrský ale s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že denáry z 10. – 12. století podléhají jiným vědeckým kritériím než například mince antické. Římské mince byly používány u barbarských kmenů v Podunají a ve střední Evropě i dlouho po době jejich platnosti, ne tak ale raněstředověké denáry, i když v tomto případě jinou datovací schopnost mají mince otřelé, nasvědčující dlouhému oběhu, a mince se zachovalým ražebním leskem, u nichž je patrné, že byly do hrobu vloženy relativně krátce po ražbě (Radoměrský 1955, 11-12). Eva Kolníková zastává názor, že by bylo paradoxní, aby na jedné straně existovala víra v sílu obolu jako prostředku na získání všeho potřebného na onom světě a na druhé straně byla do hrobu vkládaná neplatná mince (Kolníková 1967, 222).

Existují jak případy svědčící pro synchronnost, tak asynchronnost hrobů a ražby mincí v nich nacházených. Příkladem evidentní nesoučasnosti ražby mince a vzniku hrobu jsou mince nalezené v hrobech s jednoznačným (mimomincovním) datováním do zcela odlišného období, což je typické pro obě římské mince známé z moravských mladohradištních hrobů. První představuje římský republikánský denár z roku 82 př. n. l., nalezený v zásypu hrobu č. 69 v Mušově (Jelínková 1999, 28). Zřejmě se právě v tomto případě jedná o součást hrobového zásypu, nikoliv o rituálně vloženou minci. Druhá

49

římská mince pochází z hrobu č. 20 v Moravičanech. Jedná se o římský denár z roku 141 n. l., spočívající na levé lícní kosti zemřelého. Původně se však asi nacházel v ústech, byl tedy použit jako rituální předmět pravděpodobně poté, co byl nalezen při hloubení hrobu v místech germánského sídliště z doby římské (Nekvasil 1961). Dále svědčí pro nesynchronnost mince a hrobu ty případy, kdy se v jenom hrobě nachází více mincí časově od sebe vzdálených, avšak zde je třeba počítat s možností, že se mince mohly dostat do hrobů nezáměrně se zásypem. Tato situace sice nebyla zaznamenána v žádném mladohradištním hrobě na Moravě, ale některé případy jsou známy z pozdějších období. Například v hrobě v kapli sv. Jana Křtitele v Olomouci byly nalezeny 3 mince, z toho jedna v ústech a dvě na horní části trupu, a to bílý peníz Ferdinanda I. (1526-1564), haléř markraběte Jošta (13751411) a falzum vídeňského feniku Albrechta V. (1411-1439). Podle nejmladší z nich náleží hrob do 16. století, ale jak je vidět, byly v něm obsaženy i rituálně uložené mince z 14. – 15. století (Dohnal 1981a, 50). Podobně z některých novověkých hrobů s devocionální výbavou z chrámu sv. Petra a Pavla v Brně jsou známy mince ze 14. století, avšak zde se již pravděpodobně jedná o náhodnou příměs v zásypu (Rubinková 1999, 226-227, 269-240). Synchronnost vzniku mince a hrobu je relativním pojmem a lze ji posuzovat ve více rozlišovacích úrovních. Pokud se díváme na námi vymezené období 11. a 12. století jako na celek, tak skutečností je, že naprostá většina mincí z takto datovaných moravských hrobů chronologicky spadá právě do 11. – 12. století. Z toho je zřejmé, že do hrobů byly kladeny mince alespoň rámcově datované do stejného období jako mince. Otázkou však je, zda-li můžeme mince použít pro detailnější datování hrobu. Přibližná současnost uložení hrobu a ražení mince se může odrážet v synchronnosti (chronologické podobnosti) mincí v hrobech vybavených více než jedním kusem. Ve všech moravských hrobech z 11. a 12. století s nálezy dvou a více mincí (viz podkapitola „Počet mincí v hrobech“) se jedná vždy o mince současné, ve většině případů dokonce typově stejné. Z některých slovenských pohřebišť je však uváděno několik případů hrobů se dvěma mincemi, mezi nimiž může být i řádově desetiletí trvající časový odstup. Tyto mince mohly být součástí peněžní zásoby zemřelého, přičemž nemusely být ani neplatné (Hanuliak 1989, 183-183). Je tedy třeba počítat s tím, že rozdíl mezi dobou ražby mince a jejím uložení do hrobu může trvat i několik decénií. I když tedy pomineme kontroverzní termín „ante quem“, možnost často velmi přesného stanovení termínu „post quem“ činí z hrobových mincí přední pramen k datování nejen hrobů, ale i artefaktů v nich nacházených (přehled mincemi datovaných hrobových nálezů je obsahem tabulky 13).

50

6.8. Ekvivalenty mincí v hrobech Z některých moravských hrobů jsou známy i předměty, které nahrazovaly, popřípadě imitovaly dosud nezavedené nebo nedostupné mince. Z nejstaršího období je možno uvést již výše zmíněný nález stříbrného terčíku v bohatě vybaveném keltském hrobě v Blučině, který mohl mít rovněž funkci obolu mrtvých a byl by tak mincovním ekvivalentem (Doba protohistorická).

Několik typů mincovních ekvivalentů známe i z velkomoravských hrobů. V

době Velké Moravy neexistovalo vlastní domácí mincovnictví a pokud se užívaly mince, byly vždy importované. Jako obol se používaly premonetární platební prostředky, jako valounky zlata, zlomky zlatého plechu, zbytky taveného zlata, zlaté kruhové střížky a také šperky v nefunkčních místech, například náušnice uložené v ústech či v rukou mrtvých (Kolníková 1967, 214-216).

Funkce mincovního ekvivalentu je připisována i radiolaritovým

úštěpům (Eisner 1966), které se vyskytly například ve středohradištních hrobech na pohřebišti v Čakajovcích na Slovensku (Rejholcová 1995, 19). Postupně byly zavedeny specifické platební předměty, které již neměly jinou funkci než funkci platidla, a ty byly rovněž výjimečně vkládány do hrobů. Patří k nim například sekerovité hřivny, které jsou v počtu 7 kusů známy z hrobů ze Starého Města, kde byly uloženy u rukou zemřelých (Kraskovská 1966, 50).

Za předmincovní platidla jsou považovány i šátečky.

Za jediný archeologický doklad šátečkové měny je považován nález z pohřebiště v Uherském Hradišti – Sadech – na „Horních Kotvicích“, kde byl šáteček nalezen v mužském hrobě ve váčku spolu se dvěma noži a ocílkou. Do malého šátečku z jemné lněné látky byla zabalena železná obdélníková destička. Délka jedné strany šátečku asi 15 cm odpovídá polovině římské stopy. Předmět údajně sloužil jako výztuha chránící šáteček před pomačkáním a poškozením. U šátečků nemuselo jít o jejich vlastní hodnotu, ale pouze o hodnotu směnnou, vyplývající ze společenské konvence té doby (Kurková 2003, 117; Marešová 1983, 88-90; Marešová 1986).

V umístění předmětů nemincovního charakteru použitých ve funkci obolu mrtvých ve středohradištním období na Moravě byla preferována poloha v ústech (Víchová 2000, 26). Zevrubný přehled velkomoravských hrobů s premonetárními ekvivalenty podává se své práci Dagmar Víchová (Víchová 2000, 22-24). Od 11. století začaly být mince běžněji používány, zvláště po zavedení vlastních moravských ražeb po roce 1060, můžeme však předpokládat, že platidla nemincovního charakteru se používala i nadále. Výskyt mincovního ekvivalentu ve funkci obolu mrtvých však nebyl v mladohradištních hrobech

51

na Moravě spolehlivě prokázán, avšak některé indicie, především tvar, materiál a uložení některých předmětů dovolují o nich uvažovat jako o ekvivalentech mincí. Jedná se o následující předměty: Holubice: Pod levou kostí kyčelní v hrobě č. 188 (muž, 40-60 let) byla nalezena stříbrná esovitá záušnice (Geisler 1986, 25, 44). Slavonín – U hvězdárny: V hrobě č. 57 (dítě, 12-13 let) byl u pravé ruky kostry nalezen keramický fragment v podobě nepravidelného terčíku o průměru asi 30 mm, napodobující denár (Michnová – Kalábek 2000, 40, 45). Uherské Hradiště – Sady: V hrobě č. 40/62 byl nalezen fragment stříbrného plíšku bez ražby, který byl uložen v místech kolen mrtvého (DV v MZM v Brně), ovšem zda byl původně užit jako náhrada mince, je sporné. Velké Hostěrádky: V hrobě č. 1 (dítě, 7 let) byla nalezena bronzová esovitá záušnice, spočívající vlevo od pánve (Ludikovský – Snášil 1974, 61). Vážany nad Litavou: U levé kyčle dětského skeletu byly nalezeny 2 dislokované esovité záušnice (Šikulová 1959, 116). Zborovice: V hrobě č. 24 byla v ruce ženské kostry bronzová esovitá záušnice, v hrobě č. 29 u levé ruky ženské kostry stříbrná esovitá záušnice (Chybová 1986, 19).

6.9. Funkce mincí v hrobech 6.9.1. ÚVOD DO PROBLEMATIKY Předměty, jež nacházíme v hrobech, vypovídají jak o materiálním, tak především o sociálním a duchovním aspektu kultury daného společenství. Na jeho základě lze rekonstruovat společenskou a náboženskou situaci (stav, změny) v popisované době a společnosti. Na základě toho, jakým způsobem se v hrobě ocitly, je možné předměty hrobové výbavy rozdělit do dvou hlavních skupin, a to na rituální a nerituální (dokladové). Rituální předměty jsou takové, které byly do hrobu vloženy intencionálně a měly nejčastěji symbolický význam, reflektující náboženské představy, ale i společenské poměry dané společnosti. Patří sem tedy artefakty magicko-ochranného významu (amulety, talismany, devocionálie), předměty zabraňující revenanci mrtvého (fyzicky funkční předměty jako hřeby nebo pouta, ale i předměty symbolického charakteru), předměty denní potřeby (nutriční milodary, pracovní nástroje, oblíbené věci zemřelého), předměty sloužící k vykonání přechodových rituálů, dary pozůstalých a atributy (předměty vložené do hrobu s

52

úmyslem identifikace mrtvého s určitou společenskou, náboženskou, profesní, etnickou, popřípadě i jinou skupinou, k níž za života patřil). Dokladové předměty jsou takové, které se do hrobů dostaly jako nutná nebo náhodná doprovodná součást pohřebních rituálů. Patří sem tedy momentální vlastnictví zemřelého v době smrti, součásti rakví či jiných pohřebních schrán (ceremoniální předměty), doprovodné předměty rituální výbavy (keramické nádoby, vědra) a předměty, které se do hrobu dostaly společně se zásypem. Jak je tedy ze schématu patrné, jeden a týž předmět se mohl do hrobů dostat z různých důvodů, které se mohou vzájemně prolínat. Esovitá záušnice nalezená vedle spánkové části ženské lebky je nejspíše předmětem dokladovým (šperkem), ale spočívá-li v oblasti dlaně mužské kostry, mohla mít původně význam symbolický (funkci „obolu mrtvých“). Nůž může být jak předmětem momentálního vlastnictví zemřelého v době smrti, tak především rituálním artefaktem ve významu magicko-ochranného předmětu, atributem, předmětem denní potřeby, součástí přechodového rituálu atd. Výrazně multifunkčním hrobovým artefaktem, co se týká možností interpretace, jsou právě mince. Mince mohla být rituálním předmětem ochranného či antirevenantského významu, předmětem denní potřeby, viatikem i atributem, ale rovněž i dokladovým předmětem jako momentální hotovost zemřelého, šperk či náhodná součást zásypu. Může se identifikovat jak s křesťanstvím, tak s pohanskými rituály. K exaktnějšímu posouzení funkce mincí v hrobech je nutno sledovat hlavně počet mincí v jednom hrobě, jejich umístění v hrobě, eventuální úpravy tvaru nebo i asociace s jinými předměty.

6.9.2. MINCE JAKO DOKLADOVÝ PŘEDMĚT Za dokladovou (nerituální) komponentu hrobového inventáře můžeme považovat mince, které se do hrobů dostaly jinak než intencionálním vložením, tedy ty kusy, které měl mrtvý při sobě v době smrti buď jako platidlo nebo ozdobu, a mince, jež se dostaly do hrobu náhodně spolu se zásypem. Zdá se, že u většiny z jinak sporadického počtu známých hrobových mincí z doby laténské, římské, stěhování národů a časněslovanského či avarského období ve středoevropském prostoru se jedná právě o mince nerituálního charakteru s funkcí závěsku nebo nášivky na oděvu (Víchová 2000, 13). Z hrobových mincí z 11. – 12. století (ale rovněž i z nepatrného počtu mincí z doby středohradištní) představují nerituální mince jen velmi malý podíl, snad jenom kolem 3-4%, i když přesnější stanovení nelze jednoznačně provést. V hrobech s mincemi ze 13. – 17. století se opět o něco častěji

53

vyskytují případy nálezů většího množství mincí v jednom hrobě i náhodné mince v zásypu. Dokladový charakter mohly mít mince z těchto důvodů:

Momentální vlastnictví zemřelého Pokud člověk zemřel a měl u sebe určitou hotovost mincí, je možné, že mohl být v některých případech s nimi pohřben, především tehdy, jednalo-li se o člověka zemřelého v okruhu neznámých lidí nebo o člověka narychlo pohřbeného z důvodů nebezpečné nemoci. Šlo by tedy o pohřeb za výjimečných událostí a se vším, co měl mrtvý u sebe. O této interpretaci je možné uvažovat v těch případech, bylo-li v jednom hrobě nalezeno více mincí přibližně stejného data (tedy mincí, které byly v danou dobu právě v oběhu) na jednom místě, nejčastěji u pasu (nebo v případě porušených hrobů i roztroušeně v hrobové jámě), někdy i s pozůstatky plátěného nebo koženého váčku. I v těchto případech však nelze vyloučit, že váček s mincemi byl do hrobu vložen záměrně. Ze starších období nejsou z Moravy ani z okolních území hromadnější nálezy mincí v hrobech známy. Ani pro 11. a 12. století není možné tímto způsobem žádný hrobový nález mincí jednoznačně interpretovat. Je možno se zmínit pouze o jednom hrobu z Rokytné, v němž bylo nalezeno 7 denárů brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092). Nic bližšího však o tomto nálezu není známo (Radoměrský 1955, 33). Co se týká nálezů mincí se zbytky tkaniny, tak ty byly učiněny v hrobě č. 54 v Holubicích, kde byl v dolní části hrudníku kostry nalezen denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) (Geisler 1986, 12), a v hrobě č. 493 v Prušánkách, kde byl uprostřed pánve pohřbeného jedince objeven denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087) (Krejčík 1986, 285-286). Z charakteru těchto nálezů je pravděpodobné, že se jednalo spíše o záměrně vložené mince, zabalené do kousku tkaniny nebo o případ, kdy mince konzervovala kus oděvu k ní přiléhající. Je rovněž možné, že v plátěném obalu bylo do hrobů vloženo podstatně více mincí, kdy se zbytky obalu nezachovaly. Několik zajímavých příkladů hrobových mincí ve funkci pravděpodobně momentální hotovosti zemřelého známe ze středověkých i novověkých hřbitovů. V hrobě č. 91 na hřbitově v areálu kláštera Hradisko v Olomouci bylo nalezeno 10 brakteátů Přemysla Otakara II. (1253-1278) i se zbytky plátěného obalu (Čižmář – Kohoutek 1998, 345). U hlavy jedné kostry z lokality „Wasserstuben“ v Hustopečích bylo 21 mincí z konce 14. století (Sejbal 1957).

Ze Starého Města pochází hrob, v němž byl u levého boku kostry nalezen nůž

a plátěný váček s kostěným hřebenem a 6 mincemi z počátku třetího desetiletí 17. století (Snášil – Procházka 1980, 53).

U Sirotčího hrádku u Klentnice byla nalezena kostra muže se 4 54

mincemi z let 1661-1678, uloženými vpravo ve výši pasu. Jedná se asi o oběť morové epidemie (Jüttner 1931; Rubinková 1999, 148). Několik příkladů hrobů s větším množstvím mincí je známo z okolních území střední Evropy. Z Čech lze uvést zejména nález z hrobu č. 53 z Libice nad Cidlinou, kde bylo nalezeno 10 mincí Boleslava II. (967-999), původně snad umístěných ve váčku při levém boku kostry (Radoměrský 1955, 19). Z jednoho hrobu z 11. století v Srbech pochází 11 mincí (Radoměrský 1955, 23). Ve Vrbně byl nalezen soubor 128 českých denárů, které byly pravděpodobně ve váčku a spočívaly při levém boku kostry jednoho hrobu (Hásková – Nechvátal 1993). Několik dalších hromadných nálezů mincí z českých hrobů je datováno do 13. – 16. století a vyskytovaly se v nich i mince cizí provenience (Klápště 1999, 783-784). Na Slovensku v hrobě č. 705 v Krásně bylo při pravé ruce kostry nalezeno 28 vídeňských feniků vévody Albrechta (1282-1308) se stopami váčku (Kolníková 1967, 222). V Polsku na lokalitě Grajewo bylo v jednom hrobě 16 arabských dirhamů Isma´ila ibn Ahmada z roku 906/907 (Kolníková 1967, 230) a na lokalitě Niemcza 16 mincí z druhé poloviny 10. století (1 saský křížový denár, 5 německých denárů, 4 české denáry, 4 arabské dirhamy, 1 dánská mince a 1 neurčená mince) (Wachowski 1992).

Mince jako ozdoba Některé mince mohly být vyjmuté z oběživa (demonetizované) již během civilního života a použity v jiné než ekonomické funkci, především jako dekorativní předmět nebo jako magicko-ochranný prostředek (amulet). Tyto mince mohly být buď uchyceny na oděv, nebo zavěšeny v náhrdelníku, v tomto případě by se jednalo o uměle perforované mince. Takové mince se potom mohly dostat do hrobů jako součást oděvu či ozdob zemřelého, byly by tedy nerituálními předměty, i když pokud měly za života nějakou magickou funkci, mohly si ji udržet i při pohřbu. Je však rovněž možné, že i provrtané mince byly do hrobu vloženy intencionálně z rituálních důvodů. U mnoha provrtaných mincí známých z Karpatské kotliny chybí totiž důkaz jejich dekorativní funkce, kterým může být například zbytek náhrdelníku, na kterém mohly být zavěšeny, nebo doklady jejich použití jako nášivky. Je možné, že i provrtané mince mohly být dodatečně využity k záměrnému vložení do hrobu, protože pro platební styk byly znehodnocené (Hanuliak 1989, 177). Provrtané mince známe již z hrobů doby římské a stěhování národů a rovněž z některých českých a uherských pohřebišť z raného středověku (Klápště 1999, 782; Kolníková 1967, 216). Typické byly zejména pro Karpatskou kotlinu. Vyskytly se již v avarských hrobech ze 7. a 8. století, ze kterých jsou známy provrtané pozdně římské mince (Víchová 2000, 12-13), dalšího rozšíření nabyly především ve staromaďarských hrobech z 10. století (Hanuliak 1989, 55

175).

Na území Moravy se ojediněle vyskytují již v hrobech z doby římské, stěhování

národů i v hrobech středohradištních – s hroby u trojlodní baziliky v Mikulčicích patrně souvisí dva italské denáry krále Lamberta (894-898), které byly provrtány a patrně přišity k některé části oděvu a jež souvisejí právě s maďarskou invazí (Kouřil 2003, 112-113; Kučerovská 1973; Kučerovská 1998, 156-157).

V období mladohradištním i později ve středověku a

novověku však na Moravě prakticky chybí. Sporný příklad pochází pouze z hrobu č. 83/60 z Uherského Hradiště – Sadů, kde u pravé ruky kostry byl nalezen denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1117), na okraji snad provrtaný. Jeho funkce jako součásti náhrdelníku, na kterém mohl být zavěšen, je těžko prokazatelná vzhledem k uložení v hrobě, které naznačuje spíše intencionálnímu vložení, a také pro nejednoznačnost jeho umělého perforování (Sejbal 1986, 112).

Mince jako součást zásypu Některé mince se mohly dostat do hrobu náhodně jako součást zásypu. Z Moravy známe asi 10-15 mincí z hrobů z 11. – 12. století, které byly nalezeny v zásypu hrobů. Interpretace těchto mincí je však i v tomto případě nejistá. Na jedné straně mohla být mince do hrobu (do zásypu) záměrně vhozena během pohřební ceremonie, jednalo by se tedy o rituální předmět, na druhé straně některé mince, které se nalezly těsně při kostře, na níž mohly zanechat i stopy v podobě patiny, se do hrobu mohly dostat náhodně. Důležitou otázkou je to zejména v případech mincí ze staršího časového rámce než hroby z 11. – 12. století, tedy u obou římských denárů. Denár nalezený v zásypu hrobu č. 69 v Mušově (Jelínková 1999, 28)

byl zřejmě náhodnou příměsí v zásypu, neboť hrob se nachází na lokalitě

s intenzivním osídlením z doby římské. Denár z hrobu č. 20 v Moravičanech spočíval na levé lícní kosti zemřelého (Nekvasil 1961). Je otázkou, zda se do hrobu dostal náhodně se zásypem nebo zda byl použit jako rituální předmět poté, co byl nalezen při hloubení hrobu v místech germánského sídliště z doby římské. Ostatních několik mincí známých ze zásypů moravských hrobů z 11. – 12. století je přibližně soudobých s těmito hroby a mohly se do nich dostat jak náhodně, tak záměrně. Jiná situace však byla u hrobů mladších. Zdá se, že u středověkých a novověkých hrobů na kostelních hřbitovech je fenomén náhodnosti mincí v zásypech mnohem pravděpodobnější než u hrobů mladohradištních, neboť na rozdíl od nich se jedná o vzájemně se porušující hroby, hloubené do míst s intenzivním osídlením i rozsáhlou pohřební aktivitou. Například v některých novověkých hrobech odkrytých v chrámu sv. Petra a Pavla v Brně byly nalezeny v zásypech i při kostrách mince ze 14. – 15. století, tedy mnohem starší než hroby (Rubinková 1999, 226-227, 239-240). 56

6.9.3. MINCE JAKO RITUÁLNÍ PŘEDMĚT Mince, které se dostaly do hrobů záměrně z rituálních účelů (byly tedy milodarem) označujeme termínem „obolus mrtvých“. Za skutečný obol je obvykle považována pouze ten případ, kdy se v hrobě vyskytuje jediná mince, která má tím pádem symbolický význam. Rituální charakter však není vyloučený ani u dvou nebo tří mincí, pochyby o rituální funkci mohou nastat spíše u hromadnějších nálezů mincí v hrobech. Za rituálně vložené můžeme považovat zejména mince nalezené v místech, do kterých by se těžko dostávaly náhodně, tedy především v ústech a v dlaních. Interpretace smyslu tohoto zvyku je poměrně široká a jeho důvod se mohl v různých dobách v minulosti měnit. Vždy je však odrazem náboženských a sociálních zvyklostí dané populace. Za mince rituálně do hrobu vložené můžeme považovat již některé nálezy ze starších období, jejich zastoupení se zvyšuje v době středohradištní (kdy byly však vedle mincí ve funkci obolu mrtvých častěji využívány jejich ekvivalenty) a v 11. a 12. století naprosto převládají (pravděpodobně ve více než 95% případů). Mince do hrobu rituálně uložené jsou známy i ze 13. – 15. století a ještě častěji z některých moravských hrobů ze 16. století. V následujícím přehledu uvádím několik možných vysvětlení zvyku rituálního ukládání mincí do hrobů, z nichž některé mohou být důvodem rozšíření této tradice i v mladší době hradištní na Moravě.

Viatikum Českým ekvivalentem viatika je slovo „cestovné“ či „převozné“. U mnoha národů světa je rozšířena představa o existenci nějakého limitu mezi světem živých a mrtvých, který má podobu například mostu, brány či řeky, k jejímuž překonání je potřeba použít loď. Častá je právě myšlenka vodního toku či vodní plochy jako bariéry mezi oběma světy, což se často projevuje i na lokalizaci pohřebišť za vodní překážkou oddělující nekropoli od sídliště. Přechod přes tyto překážky vyžaduje podle lidové víry platbu – na základě stupně ekonomického rozvoje daného společenství buď v premonetárních prostředcích nebo v penězích (v mincích). Víra o nutnosti platby za přechod ze světa živých do světa mrtvých může být tedy jednou z inspirací vedoucích k vybavování mrtvých mincemi. Znamenalo by to funkci mince jako prostředku k uskutečnění základního posmrtného přechodového rituálu. Známá je již vzpomenutá řecká pověst o Charonovi, který za poplatek převážel mrtvé přes řeku Léthé (Styx, Acheron) do podsvětí. V řeckých hrobech se obol mrtvých vyskytuje už v 6. stol. př. n. l. a je zřejmé, že tato funerální tradice může souviset s uvedenou pověstí. Ze starého Řecka, ale i z jiných oblastí Evropy, je však znám zvyk klást

57

do hrobů premonetární platidla ještě před vlastním vynalezením mince, což znamená, že pověst o Charonovi dala tomuto starému pohřebnímu zvyku pouze nový význam, nejednáli se vůbec pouze o příběh zcela smyšlený až v klasickém období řecké civilizace. I tak to ovšem svědčí o víře v existenci bariéry mezi světem živých a mrtvých. Tradice obolu byla rozvíjena v raném středověku v byzantském prostředí, kde byl velmi dobře znám starý mýtus o Charonovi. O poplatku tomuto převozníkovi se zmiňují i některé literární prameny, například Siudas – encyklopedický slovník z 10. století a Epidémia Mazari – satirické dílo z 15. století. Je velmi pravděpodobné, že podobně jako jiné pohanské tradice byl i tento zvyk v období christianizace transformován v duchu křesťanských představ. Z řecké milostné poezie je známa postava boha smrti zvaného Charos či Charontas, který vznikl právě přerodem z antického Charona. Z některých oblastí středověkého Řecka je známo vkládání mince do hrobů jako prostředku na zaplacení cesty do ráje (křesťanského světa mrtvých), opět tedy jde o christianizaci antické tradice. „Převozníky“ se podle lidové víry stali andělé, ďáblové nebo přímo sv. Petr, který vybíral poplatky při vstupu přes nebeskou bránu. V odlehlejších oblastech Řecka a Malé Asie se podle etnografických zjištění udržel zvyk mince na převoz až do 19. nebo i 20. století (Horváthová 1993, 65; Vavřínek 1970, 36-37). Č. Zíbrt zaznamenal, že „na Parnassu se peníz dává vyběrači mostného na úzkém nestabilním mostě, upleteném z vlasů, který se houpá nad řekou do podsvětí“ (Zíbrt 1995, 22). Oficiálně však byla mince v hrobě jako milodar pro církev nežádoucí – nikdo nepotřeboval jít k poslednímu soudu či do ráje s mincí (Radoměrský 1955, 60). Je otázkou, zda mohla antická tradice o Charonovi ovlivnit i pohřební ritus v období raného středověku v oblasti střední Evropy a jestli tedy lze tímto způsobem interpretovat mince v moravských hrobech v 11. – 12. století (ale i dříve a později). Kulturní okruh starověkého Řecka byl přece jen regionálně i časově vzdálenější raněstředověkému slovanskému prostředí, archeologicky nelze eventuální kontinuitu obolu od doby římské do středověku kvůli nedostatku nálezů prokázat a ani písemné prameny vztahující se k našemu území se tomuto tématu nevěnují. Je však známo, že k pohanskému myšlení starých Slovanů patří rovněž víra o vstupu do záhrobí přes vodní plochu, která mohla být ještě i v 11. a 12. století silnější než křesťanská představa záhrobí (Hanuliak 1989, 184-185), a ta mohla v dobách zavádění mincí do oběhu indikovat i podobné názory na vstup do světa mrtvých jako mnohem dříve v Řecku. Uvádí se, že (modifikovaná) představa o Charonově obolu se mohla dostat do slovanského prostředí prostřednictvím Byzance. Lubor Niederle spojoval s touto tradicí pohřby v lodích, které jsou známy z prostředí ruských Slovanů 58

(Radoměrský 1955, 4-5).

Tato otázka zůstává tedy pouze ve stádiu spekulací. Pokud byli staří

Slované ovlivněni ve svém myšlení pověstí o Charonovi, jednalo by se o pohanský nebo křesťansky transformovaný zvyk. Mince použitá za účelem viatika teoreticky nevyžaduje žádné specifické (nutně funkční) umístění v hrobě, i když ve starověkém Řecku a v mnoha evropských oblastech doby římské a stěhování národů je s touto tradicí typicky spojeno ukládání mincí do ústní dutiny. Je otázkou, zda-li i mince uložené v ústech i v pozdějších hrobech mohou souviset se svým významem jako viatika spíše než s jinými možnostmi interpretace. Poloha mincí v ústech je typická především pro středohradištní období, kdy byly do úst vkládány kromě zanedbatelného počtu mincí především premonetární ekvivalenty (Víchová 2000, 26). V 11. a 12. století je však podíl hrobů s mincemi v ústech na Moravě zanedbatelný, totéž platí i pro Čechy. Naopak v Karpatské kotlině (na Slovensku a v Maďarsku), tedy v oblastech svázanějších s antickým světem, je v této době poloha mincí v ústech dominující (Kolníková 1967). Představa o minci jako viatiku však existovala i v pozdějších dobách a někde se udržuje až do současnosti. V této souvislosti se lze zmínit o tom, že na Moravě se zvyk vkládání mincí do úst opět ve větší míře rozvinul v 16. století (Šikulová 1968, 103; Zezula 1999). V některých oblastech Ruska, Ukrajiny, Polska, ale i Slovenska se ještě v 19. století vyskytoval zvyk dávat mrtvému minci „na převoz“ pro převozníka, označovaného například na Ukrajině jako “didka“ (Niederle 1911, 266-267). Užití mince na „prievoz“ se vyskytovalo podle etnografických pozorování i v padesátých letech 20. století například i na Slovensku, v okolí Trenčína (Skutil 1955). Z uvedených příkladů vyplývá, že víra v nutnost platby „převozného“ mohla být v novověku, ale i ve středověku jen dlouhodobě tradovanou představou, kdy se udržovala pouze myšlenka, která již ztratila svůj oficiální význam. Tomu může nasvědčovat například i Hájkova reminiscence na vybavování mrtvých mýtických knížat penězi pro „plavce“ (Sommer 1998, 150). Kromě víry o překonávání vodní překážky při cestě do záhrobí existují i jiné lidové představy o podobě bariéry mezi světem živých a mrtvých, doložené opět etnografickými výzkumy. V Maďarsku byla například rozšířená představa, že mrtvý musí projít do posmrtného světa sedmi závorami, hlídanými sedmi zlými duchy, proto bylo do některých hrobů přidáváno 7 mincí (Villiers 1927, 267-268).

Ekvivalent naturálních milodarů Mince uložená do hrobu může být peněžním ekvivalentem naturálních (věcných) milodarů, především nutričních prostředků (sypkého jídla a nápojů) podávaných do hrobů 59

v keramických nádobách, vědrech či přímo umísťovaných k mrtvému (vejce, masitá strava, například kur domácí aj.), což se praktikovalo velmi široce v 9. – 10. století. V mladší době hradištní, kdy se na Moravě hlouběji prosazovalo křesťanství, vstupovala v platnost církevní nařízení, která upravovala pohřební ritus po křesťanském způsobu. Přestože nemáme přímé dobové písemné důkazy o zákazech kladení předmětů do hrobů, je jisté, že alespoň ty artefakty, které přímo symbolizovaly pohanství, byly v hrobech nežádoucí a církev proti nim vystupovala. Mince je mohla zastoupit z několika důvodů: •

Tak jako naturální hospodářství a směna byly především právě v 11. století postupně nahrazovány peněžním a lidé začali mít povědomí o hodnotě peněz, tak i milodary v hrobech se měnily z naturálních v peněžní (Radoměrský 1955, 58-59). Za minci vloženou do hrobu si mohl mrtvý pořídit v záhrobním světě vše potřebné. Důležitý je zde však předpoklad rozvinutých peněžních vztahů (Sommer 1998, 149-150). Jiří Sejbal rozlišuje tři vývojové fáze obolu – první fází jsou nádoby s potravinami a nápoji, druhou fázi reprezentují premonetární předměty směnné hodnoty a třetí fází jsou vlastní mince (Sejbal 1960, 74).

Mince vložená do hrobu z tohoto důvodu by tedy nevyžadovala žádné

specifické umístění. Někdy se však uvádí, že původně měla mince v hrobě význam jako symbolická věc sloužící k jídlu, s čímž může souviset její umístění v ústech (Radoměrský 1955, 60). •

Za mincí stála autorita jejího vydavatele, v našem prostředí tedy knížete, a navíc byly mince opatřeny křesťanskými symboly (křížem, nápisy, ikonami světců či jiných křesťanských osobností), které jim dodávaly jistou imunitu, proto na sebe nemusely již od počátku soustředit vážnější odpor církve. Jednalo by se tedy o příklad synkretizmu křesťanství s tradičního pohanského náboženství. Rovněž v tomto případě by mince nevyžadovaly specifické umístění v hrobě. Avšak mince nahrazující předměty pohanského charakteru stále zůstává milodarem, tedy věcí pro církev nežádoucí, proto se stejně časem nevyhnula jejímu odporu (Radoměrský 1955, 60).

•

Mince – artefakt malých rozměrů – uložená v ústech či v dlani zemřelých, popřípadě i jinde, mohla být v hrobě mnohem nenápadnější a lépe skrytá než objemnější nutriční milodary a před církevním dozorem a zákazy křesťanských panovníků tak utajená. Této interpretaci by odpovídaly ty mince, které byly v hrobě umístěny na nenápadných, skrytých místech, což bylo v dlaních, v ústech, pod hrudí, pod pánví atd., tedy tam, kde byly skutečně většinou nalezeny. Jiné argumenty však hovoří proti tezi o substituci milodarů mincemi, i když to může

být pouze zdánlivý dojem. Na některých slovenských lokalitách byl například prokázán 60

několik desetiletí trvající časový hiát mezi koncem výskytu naturálních milodarů na konci 10. století a objevením se mincí v hrobech začátkem druhé třetiny 11. století (Hanuliak 1989, 186).

Je však otázkou, jestli lze skutečně archeologicky zachytit období trvající pouze

několik desítek let, zvláště víme-li, že se jedná o dobu po pádu Velké Moravy v druhé polovině 10. století, kdy lze hroby jen stěží datovat. Výskyt mincí v hrobech až po určité pauze po vyznění nutričních milodarů lze ale rovněž triviálně vysvětlit tím faktem, že do oběhu a tedy užívání byly mince zavedeny až později po zániku uvedených dokladů pohanství a že tedy nebyly přidávány do hrobů proto, že jednoduše neexistovaly (nebyly pro běžného člověka snadněji dostupné). Naproti tomu na moravském pohřebišti v Holubicích, ale i jinde, se v některých hrobech vyskytly mince společně s keramickými nádobami, vědry či skořápkami vajec, tedy s typickými doklady pohanských funerálních zvyklostí (Geisler 1994, 366-367). Podobně je tomu i v některých hrobech z území Čech (Klápště 1999, 778-781).

Těchto mincí je ale z celkového počtu velmi málo a to, že se v hrobě

nachází s předměty, které by měly spíše zastupovat než nahrazovat, může být odrazem probíhající „módní vlny“ spojené s kladením mincí do hrobů, tedy že byly použity jako milodar z toho důvodu, že se to v této době běžněji dělalo. Hodnota mincí v hrobech rovněž převyšuje hodnotu původních milodarů, zejména těch z konce 10. století (Hanuliak 1989, 186). Je ale možné, že se tyto milodary do dnešních dnů zachovaly jen torzovitě, popřípadě že mince nezastupovala jen jídlo a pití, ale i jiné předměty. V tomto případě by kupní síla denárů mohla odpovídat hodnotě dřívějších milodarů (Ludikovský – Snášil 1974, 29). Milan Hanuliak rovněž uvádí, že nádoby se ve středohradištních hrobech vyskytovaly hlavně v hrobech dětí, méně v hrobech žen a minimálně u mužů, zatímco u mincí v 11. a 12. století je tomu naopak, což představuje protichůdný trend a vylučuje tedy vzájemnou návaznost těchto pohřebních zvyklostí (Hanuliak 1989, 187).

Na Moravě však závěry ze slovenských lokalit neplatí – mince se na

některých pohřebištích vyskytují v hrobech žen a nedospělých častěji než v hrobech mužů (viz podkapitola „Zastoupení hrobů s mincemi na pohřebištích“). Mince použitá jako ekvivalent dřívějších naturálních milodarů by tedy spadala do kategorie předmětů denní potřeby, které na základě lidové víry mrtvý „potřeboval“, aby mohl bez věcných a finančních obtíží důstojně „přežívat“ i v posmrtném životě, tedy aby si mohl – v tomto případě za peníze – pořídit vše potřebné. Na Slovensku bylo z etnografických pozorování z novější doby zjištěno kladení mincí do hrobů proto, aby měl mrtvý peníze na ofěru, svíčky či obdarování jiných (Horváthová 1993, 65). Příklady podobného využití známe i z jiných kulturních oblastí, například v Lotyšsku byla stříbrná mince dávaná do hrobu proto, aby se 61

mrtvý při dlouhé cestě na „druhou stranu“ nedostal do finanční tísně, v Estonsku zase proto, aby mohl na konci vypít konvici piva nebo si koupit světlo (Viliiers 1927, 267-268).

Předmět magicko-ochranného významu Mince mohla být do hrobu vložena proto, aby chránila zemřelého před nepříznivými účinky zlých duchů a sil, popřípadě i před návratem vlastní duše (viz níže). Mohla mít tedy funkci amuletu. Ochranný efekt mohl být zajištěn například vírou v magickou sílu kovu, ze kterého byla mince vyrobena. Tato představa zřejmě vychází z odvěkých pozorování antiseptických účinků kovu (stříbra), což lze doložit například i na zvyku vkládání stříbrné mince do čerstvého mléka, aby nezkyslo (Schutzmaßnahmen…). Paralelou k tomuto tvrzení mohou být některé ekvivalenty mincí v hrobech, které mají kovový charakter, například plíšky, střížky, drátky i šperky (Kolníková 1967, 216). Magicko-ochranný význam mohla však minci dodávat i její ikonografie, tedy nápisy a vyobrazení. Máme pro to moderní doklad například z Makedonie (Radoměrský 1955, 7), kde ještě nedávno byla mince s veršem z koránu používána jako zaklínadlo proti zlým silám. V křesťanském prostředí mohly mít tutéž funkci mince opatřené obrázkem kříže jako křesťanského symbolu nebo zpodobením panovníka či nějakého svatého. V tomto případě by mince byla chápána jako devocionálie. Tvrzení o magicko-ochranném účelu mince by mohlo odpovídat v podstatě jakékoliv její umístění v hrobě. V interpretacích je však často zmiňováno v této souvislosti umístění mince v ústech zemřelého, neboť právě ústa byla chápána jako vstupní prostor, kudy vychází duše z těla a kudy rovněž vnikají zlí duchové. Podle Pavla Radoměrského mohou tato tvrzení nepřímo dokládat rčení týkající se posledních okamžiků lidského života, jako „poslední vydechnutí“ a „má duši na jazyku“. Moderní doklady jsou pro to známy opět z území Makedonie, kde byl zvyk vkládat mrtvému do úst kousek posvěceného chleba nebo střep z nádoby, na který byl vyryt nápis IX NIKE (Ježíš Kristus vítězí) (Radoměrský 1955, 7). Magickou funkci však mohly mít i mince používané za života jako amulet (ať v pohanském nebo křesťanském významu), tedy provrtané mince zavěšené na náhrdelníku. V tomto případě by byly v hrobě umístěny nejspíše na hrudi nebo v blízkosti hrudi zemřelého, v podstatě je ale možná dislokace i v jakémkoliv jiném místě – podobně jako například růžence z novověkých hrobů bývají umístěny i v dlaních, nejen tedy na hrudi. Představa o minci jako o součásti devocionální výbavy mrtvého (tedy předmětu křesťanského významu) je aktuální právě v období 11. a 12. století, kdy byla Morava prakticky již plně oficiálně christianizovaná. Mince byly raženy křesťanskými panovníky, opatřeny křesťanskými symboly a vkládány do jinak velmi chudě vybavených hrobů, ve 62

kterých tvoří vedle esovitých záušnic nejčastěji se vyskytující artefakty. V tomto bodě je možno se zmínit o tom, že i esovité záušnice jako nejčastější výbava mladohradištních hrobů bývají někdy interpretovány jako předmět křesťanského významu – I. Borkovský uvedl názor, že esovité ukončení je symbolem spojeným s monogramem Krista, a výroba a šíření esovitých záušnic je spojeno s činností misionářů, neboť se vyskytla všude tam, kde probíhala první etapa christianizace (Borkovský 1956, 152-153). Motiv esovité kličky se vyskytuje na řadě liturgických předmětů a celá esovitá záušnice je šperk podobný tzv. „coroně“, eucharistii známé z raného středověku ze západní Evropy (Sommer 1998, 151-152). Celý pohřební ritus 11. a 12. století by tak byl mnohem komplexněji křesťanský než jak by se mohlo jevit. V období konce středověku a novověku plnily devocionální funkci v hrobech růžence, medailóny a křížky, tedy opět předměty křesťanského charakteru, které představují prakticky jediné v této době do hrobů vkládané artefakty, což může být považováno jako paralela právě k období 11. a 12. století, kdy by byly do hrobů přidávány opět v podstatě pouze křesťanské předměty – mince a esovité záušnice.

Antirevenantské opatření Mince v hrobě mohla podle představ našich předků zabraňovat mrtvému v návratu (revenanci) do světa živých, kde by mohl dělat škodu. Byla by tak tedy jedním z protivampyrických opatření. Podle některých představ mohla mít mince tento efekt opět z důvodů jejího charakteru jakožto magického předmětu, kdy magickou sílu měl kov (především stříbro), ze kterého byla vyrobena. Kovová mince vložená mrtvému do úst měla svým působením zabránit v návratu duše nebo zlého ducha do těla zemřelého, což se dělo podle lidové víry prostřednictvím úst a čímž by zemřelý ožil a stal se vampýrem. Takto bývají někdy interpretovány mince v ústech zemřelých i v antických hrobech. S příchodem křesťanství mohly tuto funkci převzít kříže z vosku nebo pevné bavlněné příze, vkládané mrtvým na rty. O této interpretaci můžeme tedy uvažovat v těch případech, kdy byla mince vložena do úst, což se vyskytuje na Moravě jen velmi zřídka. Z území východní Evropy je však znám i zvyk operativního vkládání stříbrných mincí nebezpečným zemřelým do srdce. V této souvislosti se nabízí otázka, zda-li občasné nálezy mincí uvnitř hrudi zemřelých je vždy nutné interpretovat jako dislokace z původního umístění na hrudi nebo jako jejich skutečné původní uložení do hrudi. Podobně je z východní Evropy znám zvyk zatloukání rakví stříbrnými hřebíky jako ochrana proti vampyrizmu, vyplývající opět z víry v magické účinky stříbra (Schutzmaßnahmen…). Mince

63

však mohla být někdy chápána i jako mechanický předmět k uzavření otvoru do lebky – schránky duše. Podle jiných představ byla mince vkládána do hrobů na základě jejího charakteru jako platebního prostředku – uložení mince do hrobu bylo symbolickým vykoupením podílu z majetku rodiny zemřelého a mělo zabránit, aby se mrtvý pro svůj majetek vracel mezi živé a škodil jim. V německé literatuře byla například klasická hrobová výbava vyložena jako projev respektování nároku mrtvého na podíl majetku komunity (Sommer 1998, 149).

Vložením mince do hrobu došlo tedy k jakémusi „uplacení“ mrtvého. Například

podle starogermánského práva „měl mrtvý právo“ ponechat si třetinu svého bohatství, což mu mělo umožnit vést v záhrobí důstojný život, a právě mince symbolicky představovala jeho podíl z majetku (Víchová 2000, 20). Mince přidávaná do hrobu za účelem „usmíření“ či vykoupení mrtvého je zvyk známý i z novodobých dokladů (Navrátilová 1993, 71; Radoměrský 1955, 7).

Z některých slovenských obcí (Dobrá, Drietoma a jiné) je etnograficky doloženo,

že se tímto penízem mrtví „vyplácajú z majetku“ (Skutil 1955, 23). Podobný charakter má i představa rozšířená například na Kavkaze, kde byla zlatá mince dávaná do hrobu proto, aby mrtvý oznámil Bohu o svých příbuzných jen to dobré (Villiers 1927, 267-268). Alexander Ruttkay se zabýval možností funkce mincí jako prostředku k vykoupení majetku mrtvého v novověké fázi hřbitova v Kostolci pri Ducovom, kde bylo nalezeno v hrobech 152 mincí. Uvádí, že jelikož byly tyto mince jak v hrobech mužů, tak v hrobech žen i dětí, je uvedené vysvětlení úlohy mince vyloučené (Ruttkay 1992, 100-101). Pokud se podíváme na situaci na větších mladohradištních pohřebištích na Moravě (Holubice, Mušov, Uherské Hradiště – Sady), zjišťujeme, že i zde byly mince obsaženy nejen v hrobech mužů, ale velmi frekventovaně i v hrobech žen a nedospělých, i malých dětí. I zde proto můžeme možnost, že víra ve vykoupení majetku mrtvého by hrála důležitější roli při rituálním ukládání mincí do hrobů, spíše vyloučit než akceptovat. Na zmíněné důvody vkládání mincí do hrobů můžeme do určité míry usuzovat především tam, kde byla do hrobu vložena jen polovina nebo ještě menší fragment mince. Rozlomení mince bylo součástí rituálu, kdy část mince dostal zemřelý a část si ponechali pozůstalí. Poloviny mincí jsou známy například z maďarských a polských hrobů (Kolníková 1967, 222).

Několik příkladů je však známo i z území Moravy. Polovina stříbrného římského

denáru byla nalezena již ve velkomoravském hrobě v Litenčicích (Michna 1989, 366). V hrobě č. 187 v Holubicích byla polovina denáru anglického krále Cnuta Dánského (10161035), uložená při hrudní páteři (Geisler 1986, 25, 37). V hrobě č. 36 ve Šlapanicích byla na levé části hrudi nalezena polovina mince českého knížete Břetislava I. (1034-1055) (NZ v 64

Archivu AÚ ČSAV Brno, č. j. 1752/88).

V hrobě č. 22 ve Zborovicích spočívala na hrudi polovina

mince uherského krále Ondřeje I. (1046-1060) (Chybová 1986, 8, 13), v hrobě č. 2 v Divákách spočívala polovina denáru téhož panovníka (NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 323/00). V jednom hrobě z Brna – Přízřenic byl nalezen fragment denáru českého knížete Břetislava I. (1034-1055) a zlomek též mince byl nalezen v hrobě č. 50 ve Vícemilicích (Radoměrský 1955, 33, 35).

Podle těchto zjištění spadá většina fragmentárních mincí do intervalu let 1035-

1060. Zda-li však lze tyto fragmenty mincí spojovat s uvedeným rituálem, je otázkou. Ne vždy je například možné přesně stanovit, zda byla mince rozlomena během pohřební ceremonie nebo se zlomila artificiálně v pozdějších dobách, například přirozenou destrukcí kovu nebo neodbornou manipulací. Z písemných pramenů je rovněž známo, že lámané mince byly dokonce v oběhu, odkud je byla snaha vytlačovat pro jejich těžko stanovitelnou hodnotu. Jedním ze způsobů zbavování se těchto mincí mohlo být i jejich uplatnění v pohřební ceremonii, neboť pro pozůstalé to znamenalo nižší ztrátu než v případě použití celé mince (Hanuliak 1989, 181-182). Otázku funkce mince jako prostředku proti revenanci mrtvých je však možno vidět i mnohem šířeji, z obecného pohledu na pohřební ritus jako celek – rituální vkládání všech předmětů do hrobů z jakéhokoliv účelu mohlo být vždy primárně motivováno strachem z mrtvých, kteří byli chápáni jako nepřátelé živých (Radoměrský 1955, 6-7). Již samotná rituální obřadnost (tedy uskutečnění oficiálního pohřbu) při úmrtí člověka měla za cíl zabezpečit nezvratnost přechodu zemřelého do záhrobí. Byla první z možností směřujících k ochraně kolektivu pozůstalých před škodlivostí zemřelého a všeho, co s ním přišlo do styku (Víchová 2000, 20).

Pozůstalí vybavovali hroby svých bližních potravinami, předměty běžné potřeby,

oblíbenými věcmi zemřelého atd., aby si mrtvého „usmířili“ a nedali mu důvod vrátit se pro ně zpět mezi živé. Nyní použili k tomuto účelu minci, která mohla posmrtnou výbavu nahradit. Stejně tak mince na „převoz“ či „přechod“ do světa mrtvých měla zajistit, aby se zemřelý skutečně do záhrobního světa dostal nebo aby v něm mohl „žít“ a neměl důvod se vracet zpět mezi živé. Mince rituálně vložená do hrobu – obolus mrtvých – mohla mít tedy sice funkci ekvivalentu nutričních a jiných milodarů, viatika, magicko-ochranného prostředku nebo i přímo fyzického opatření proti revenanci, ale všechny tyto důvody mohly být primárně zastřešeny myšlenkou původního, primitivního, strachu z mrtvých.

Atribut Atributy můžeme charakterizovat jako artefakty vložené do hrobu s úmyslem identifikace mrtvého s konkrétní společenskou, náboženskou, profesní, etnickou, popřípadě 65

i jinou skupinou, k níž za života patřil. Rovněž o mincích v hrobech můžeme v našich úvahách spekulovat jako o atributech různých společenských stavů zemřelého. Jak již bylo výše uvedeno, je možné uvažovat o mincích jako o atributu náboženského vyznání mrtvého, v tomto případě (uznáme-li minci jako devocionálii) o jeho křesťanské víře. Tím by však byly pouze tehdy, pokud by byly do hrobu ukládány za účelem prezentace toho, že mrtvý byl křesťan. To však lze těžko prokázat. Pokud by však měly mince charakter křesťanského předmětu, byly by spíše indikátorem tohoto náboženství než atributem, majícím úmyslně ztotožňovat mrtvého s křesťanstvím. Ještě složitější je prokazovat, zda mohly mít některé mince funkci profesního atributu, tedy spojitost s povoláním zemřelého souvisejícího s přímou prací s penězi. Je možné se ale zmínit o tom, že některé pozdně římské bronzové mince z avarských hrobů ze 7. – 8. století z Karpatské kotliny, které se vyskytly v hrobech současně s váhami, mohly sloužit jako závaží a měly by tedy v hrobě funkci atributu řemeslnické nebo kupecké profese zemřelého (Staššíková-Štukovská 1989, 5455).

Vzhledem k tomu, že mince mají přímý ekonomický význam a hodnotu a jejich počet

odráží majetkové poměry jejich vlastníka, lze o nich v rámci těchto úvah přemýšlet především jako o atributu bohatství pohřbeného a tedy i jeho náležitosti ke konkrétní majetkové skupině. Z písemných pramenů víme, že kupní síla denáru byla značná především v 10. století, kdy byly domácí mince uznávány i jako silná mezinárodní měna. Arabský kupec Ibrahím ibn Jákúb uvádí, že roku 965 bylo možno za jeden denár pořídit 10 slepic nebo pšenici pro člověka na 30 dní. I když se zrno a průměr mincí snižoval, ještě v 11. století bylo hodnota denáru značná. Po roce 1050, kdy jejich kupní síla následkem úmyslného snižování obsahu stříbra klesla, se naše denáry teritorializovaly, tedy uplatnily se spíše ve vnitřním obchodě (Ludikovský – Snášil 1974, 29; Sejbal 1997, 77).

Převedeme-li tyto poznatky do současných

poměrů, můžeme říct velmi zhruba, že jeden denár mohl mít pro tehdejšího člověka význam jako v dnešní době pro nás řádově tisíce korun, představoval tedy značný majetek. Je tedy jasné, že postrádat minci jejím vložením do hrobu nebylo pro běžného člověka možné a dovolit si to mohli jen majetnější. Jan Klápště poukazuje rovněž na to, že obyčejný vesničan získával mince z tržní směny a používal je pro „nekomerční účely“, tedy pro daně a jiné platby, jen okrajově pro účely peněžní směny (Klápště 1999, 799). Vlastnictví mincí pro komerční účely bylo proto spíše výsadou bohatších vrstev, které si je mohly dovolit použít i v pohřebním rituálu. Stále však zůstává otázkou, zda mohla být mince vložená do hrobu za účelem identifikace mrtvého s majetnějšími vrstvami – spíše je

66

možno interpretovat mince opět jako indikátory bohatství než jako atributy, tedy že byly do hrobu vloženy z jiných pohnutek, ale pouze majetnějšími pozůstalými. Na slovenských pohřebištích v Ducovém a v Somotoru bylo největší procentuální zastoupení mincí registrováno v hrobech pod náhrobními kameny, které lze považovat za jeden z indikátorů vyšší společenské prestiže zemřelého (Hanuliak 1989, 186). V případě pauperizovaných a „hodnotově“ nivelizovaných mladohradištních hrobů na Moravě nelze však zatím na základě studia pohřebního ritu prokázat bohatství pohřbeného a určit, zda právě hroby s mincemi byly hroby bohatších jedinců. V této souvislosti lze připomenout, že funkci atributu bohatství mají mince vkládané v současnosti na Moravě do hrobů „vyšší společenské vrstvy“ tzv. olašských Rómů. Samotné jejich pohřby bývají velmi pompézní a mrtvý dostává na svou „záhrobní cestu“ kromě obrovského objemu cenností i velké množství peněz (řádově desítky až stovky tisíc korun), a to nejen ve formě mincí, ale i bankovek a jiných kreditních platidel. Smyslem tohoto zvyku je prezentace bohatství zemřelého a jeho rodiny, jedná se tedy o mince v typické funkci atributu bohatství (Ústní sdělení M. Šarköziho).

Žádný funkční význam Ve výčtu možných důvodů rituálního ukládání mincí do hrobů je nutno uvést ještě možnost, že sami původci tohoto zvyku v některých případech ani nemuseli přesně vědět, proč minci do hrobu přidávají. Mohlo jít o zažitou tradici, která přetrvala i po zániku původní myšlenky, nebo i o pouhé napodobení módní vlny, která v dané době všeobecně probíhala. Avšak v kterých případech a jestli vůbec tomu tak mohlo být je otázka ležící pouze v rovině spekulací.

6.10. Diskuse v sociokulturním kontextu doby Kulturu lze charakterizovat jako historickou kumulaci symbolických poznatků, což znamená, že každý kulturní prvek vychází z předchozího vývoje. Stejně jako u všech kulturních prvků rozšířených v konkrétních oblastech i u zvyku rituálního ukládání mincí do slovanských hrobů v době hradištní na Moravě můžeme předpokládat dvě základní možnosti či výklady týkající se místa původu a šíření – autochtonní, který předpokládá vznik této tradice v domácím moravském prostředí, a allochtonní, pracující s možností difúze tohoto zvyku z okolních zemí, v našem případě buď ze západu z prostředí Francké

67

říše nebo z východu z oblasti Podunají a Byzantské říše. Zvyk se na Moravě doby hradištní objevil a šířil ve dvou fázích, a to v době středohradištní a v období mladohradištním. Hiát mezi nimi byl způsoben přerušením kulturního vývoje po pádu Velké Moravy. Aby bylo možno uvažovat o způsobech zavedení tohoto zvyku v 11. století, je nutné se zmínit o možnostech vývoje tradice obolu v době velkomoravské. Podle Evy Kolníkové nemohlo několik mincemi vybavených hrobů z doby římské na našem území už i z důvodů velké časové mezery ovlivnit tento ritus u Slovanů (Kolníková 1967, 213), což znamená, že se jedná o kulturní prvek cizí a na naše území zavedený z okolních zemí. Západní původ obolu v 9. století, jehož zastánkyní je Eva Kolníková, je spojován především s šířením kultury a křesťanské víry ze západní Evropy a s transformací tohoto zvyku z antického období (Kolníková 1967, 214). V době velkomoravské nastává zvýšený zájem západní Evropy o naše území, což se mimo jiné projevuje i příchody západních misionářů. Kolníková spojuje uplatnění obolu na Moravě s jeho výskytem v merovejských hrobech v západní Evropě. Jeho šíření z této oblasti dává do souvislosti s příchodem franckých obchodníků, řemeslníků a umělců, kteří pracovali na Velké Moravě na stavbách nejstarších kostelů. Uvádí rovněž možnost emigrace části germánského obyvatelstva z Francké říše, jež chtělo setrvat na svých tradicích poté, co zde církev začala důsledně kontrolovat dodržování křesťanských zásad v pohřebním ritu a tedy i zakazovat vkládání předmětů do hrobů. Tito lidé si po svém příchodu na Velkou Moravu udrželi jim známou tradici obolu, kterou praktikovali i v novém prostředí. Svědčí o tom například již uvedený nález velkomoravského hrobu na Martinském vrchu v Nitře, ve kterém byl mrtvý vybaven mincí snad západofranckého krále Karla Prostého (898-923). Podle nálezové situace je možné, že se jednalo o hrob cizince, jehož etnickou příslušnost nám říká uvedená mince (Kolníková 1967, 214).

Tato interpretace však naráží na velký časový hiát mezi koncem

intenzivního používání obolu na franckých pohřebištích na počátku 8. století a hrobem z Nitry až z počátku 10. století. Je také neprůkazné, že se v tomto případě jedná o člena franckého poselstva (Vavřínek 1970, 38). Zastáncem byzantského původu obolu mrtvých na (Velké) Moravě je Vladimír Vavřínek. Podle něj je možnost rozšíření zvyku kladení mincí do hrobů z Byzantské říše podepřen například nálezem solidu císaře Michala III. (856-867) v hrobě č. 480 u trojlodní baziliky v Mikulčicích. Zdá se, že mince byla darem nějakého byzantského úředníka či přímo císaře významnému moravskému velmoži, který se s ní dal i pohřbít. Protože se jedná o byzantskou minci, přičemž i ostatní nálezy z pohřebiště mají byzantský charakter a těžiště jeho užívání spadá do poslední třetiny 9. století, tedy do doby, kdy moravsko68

byzantské kontakty dosáhly největší intenzity, je velmi pravděpodobné, že se v tomto případě jedná o napodobení byzantského zvyku (Vavřínek 1970, 35-36). Ten nebyl zřejmě přenesen přímo duchovní součástí cyrilometodějského poselstva, ale jeho doprovodem – staviteli, obchodníky a dalšími účastníky misie. Ti mohli zavést zvyk obolu na Moravě. Otázkou je účel, jaký měla mince v hrobě plnit. Z písemných pramenů je známo, že antická tradice Charonova obolu byla dobře známa i v prostředí Byzantské říše, kde byla částečně křesťansky transformována. Je tedy možné, že mince z mikulčického hrobu měla funkci viatika. Je možno připomenout, že v jiných třech hrobech na pohřebišti kolem mikulčické baziliky byl v ústech mrtvého nalezen kousek zlatého plechu, který zde měl podobný význam jako uvedená mince (Vavřínek 1970, 33-38). Zastáncem původu obolu mrtvých v Karpatské kotlině jako východisku jeho dalšího šíření ve středoevropském slovanském prostředí v raném středověku je István Bóna, který jej spojuje s římským panstvím v Panonii (Bóna 1980, 78-81). Podle něj jsou teorie o franckém i byzantském původu obolu nesprávné proto, že obě ho hledají na dalekých územích a nepřihlížejí k místům s tisíciletou tradicí jeho užívání (Bóna 1980, 90-91). Tím místem je právě Karpatská kotlina, kde kladlo mince do hrobu už provinciální obyvatelstvo v době římské a v období stěhování národů, kdy byl zvyk znám například u Gótů, Gepidů nebo Sarmatů. Důležitou úlohu v uplatnění tohoto ritu sehráli Avaři, kteří sami vybavovali své mrtvé mincemi. Avaři jistě navázali na staletou tradici obolu v Panonii. V jejich hrobech se vyskytují vesměs byzantské mince z 6. – 7. století, zvyk obolu byl tedy ovlivněn nejen místní pozdněantickou tradicí, ale i byzantským vlivem (Vavřínek 1970, 35). Kromě toho si tento zvyk mohli s sebou přinést i ze střední Asie. Je známo, že vkládání mincí do hrobů bylo běžným zvykem už ve 3. století př. n. l. v Číně, která mohla tímto Avary ovlivnit (Bóna 1980, 87). Avaři však přišli do styku rovněž se západoevropskou formou tohoto ritu, a to prostřednictvím německých kolonistů, kteří se usazovali ve východoalpských oblastech (Kolníková 1967, 214). Avaři vkládali do hrobů svých mrtvých zprvu byzantské solidy. V době krize byzantského mincovnictví v 7. a 8. století, která se projevila i nedostatkem mincí, vytvořili Avaři vlastní solidy jako imitace byzantských vzorů a ty vkládali do hrobů (Bóna 1980, 82). Protože na Velké Moravě nebyly raženy vlastní mince, užívaly se ve funkci obolu buď soudobé mince importované, které souvisí obvykle s pohřby cizinců, nebo mince starší (keltské a římské), kde se nelze k etnicitě s nimi pohřbených lidí přímo vyjádřit. S hroby zřejmě souvisí i tři provrtané italské denáry z přelomu 9. a 10. století, nalezené u trojlodní baziliky v Mikulčicích, zde však měly pravděpodobně funkci nášivky na oblečení 69

a jedná se téměř nepochybně o záležitost spojenou s maďarskou invazí (Kouřil 2003, 112-113; Kučerovská 1973; Kučerovská 1998, 156-157).

V celkovém měřítku je ale počet mincí známých z

velkomoravských hrobů velmi malý (z Moravy je jich známo méně než 10 kusů kusů, z toho ne u všech je prokázána souvislost s hroby, z Čech a Slovenska ještě méně). Masovějšímu rozvoji pohřebního zvyku spojeného s ukládáním mincí do hrobů jistě zabránila neexistence vlastního moravského mincovnictví. O tom, že však existovala představa o nutnosti vybavovat hroby prostředky směny, svědčí nálezy několika desítek hrobů s ekvivalenty mincí ve funkci obolu. Jedná se o již uvedené nálezy zlatých střížků, drátků, amorfních kousků zlata, šperků na nefunkčních místech (například v ústech a v dlaních), železných sekerovitých hřiven a plátěných šátečků. Dominantní polohou těchto premonetárních ekvivalentů, ale i malého počtu vlastních mincí ve středohradištním období je uložení v ústech zemřelých (Vavřínek 1970, 34; Víchová 2000, 26), což poukazuje na spojení s tradicemi obolu v jižní Evropě. Jaký však mělo rituální ukládání mincí do hrobů v této době skutečný význam, je otázkou. V souvislosti s návazností na jiné aspekty tohoto pohřebního zvyku lze uvažovat o tom, že obol měl nejspíše funkci viatika, tedy že došlo k napodobení zvyku již dlouho rozšířeného a tradovaného v sousedních oblastech s antickou minulostí a jeho přenesení na naše území. Znovuobjevení tohoto zvyku v mladší době hradištní spojuje István Bóna se zaváděním peněžní směny na území Čech, Moravy, Polska a Uher (Bóna 1980, 90). Jeho zavedení nebo expanze na Moravě byl složitý proces, který je nutno sledovat v rámci socioekonomických a kulturních podmínek panujících v raném středověku, především se zavedením mincí do oběhu, vznikem peněžních vztahů a střetem šířícího se křesťanství a starých pohanských zvyků hluboce zakořeněných v konzervativním způsobu myšlení lidí. Zvyk rituálního vkládání mincí do hrobů se maximálně rozvinul v letech 1035-1085. V intervalu 1060-1085 je sice počet známých, mincemi vybavených hrobů nepatrně vyšší (124 hrobů) než v periodě 1035-1060 (121 hrobů), ale vzhledem k tomu, že v letech 10351060 se mince vyskytují na větším počtu lokalit a mírná převaha mincemi vybavených hrobů v letech 1060-1085 je způsobena v podstatě pouze situací na jediném pohřebišti (Uherské Hradiště – Sady), je možno konstatovat, že maximum rozvoje tohoto pohřebního zvyku spadá do let 1035-1060. Původ obolu v českých a moravských mladohradištních hrobech může být odlišný. Čechy mohly přijmout tento zvyk pravděpodobně ze západu. Nejstarší minci v českém mladohradištním hrobě reprezentuje řezenský denár bavorského vévody Jindřicha I. (948-955), nalezený v hrobě u kostela v Budči (Radoměrský 1955, 39). Na Moravě je při studiu vzniku tohoto pohřebního zvyku možno počítat opět buď s introdukcí 70

z východu nebo ze západu, nebo i s autochthonním původem. S přemyslovskou expanzí na Moravu se mohl rozšířit alespoň částečně i ritus obolu mrtvých, čímž by se zde jednalo o zavedený zvyk západního původu. Většina českých denárů nalezených na Moravě, jejichž absolutní počet je však zanedbatelný, jsou ražby Břetislava I. (1034-1055) a rovněž nejstarší moravské ražby náležejí tomuto panovníkovi z doby jeho působení ve funkci moravského údělného knížete, tedy z doby před rokem 1034. Významnější roli v šíření tohoto zvyku na Moravu sehrál pravděpodobně Uherský stát. Z 10. století je odtud známo ukládání mincí západního i východního původu do hrobů. Uměle perforované mince ve staromaďarských hrobech však mají evidentně dekorační funkci a nelze v nich proto hledat uplatnění jako obolus mrtvých. Počátky rituálního obolu u Maďarů můžeme spatřovat až na počátku 11. století za vlády uherského krále Štěpána (1000-1038). Jak známo, tento panovník se oženil s bavorskou princeznou Gizelou a západní kultura se pro něho stala vzorem životního stylu. Na jeho dvoře působili západní umělci a řemeslníci, kteří přinášeli svou kulturu. Zvyk obolu mrtvých se v této době rozšířil nejen v Uhrách, ale jejich prostřednictvím i v zemích, kam sahala velkomoravské tradice, tedy hlavně na Moravě. Jednalo by se tak o zvyk introdukovaný z východu. Podle Evy Kolníkové tomu mohlo napomoci všeobecné šíření západních kulturních vzorů do střední Evropy (Kolníková 1967, 216). Je však nutno se opět zmínit o tom, že na konci 10. nebo na počátku 11. století již zvyk rituálního ukládání mincí do hrobů v západní Evropě prakticky neexistoval, respektive byl pouze sporadický a těžko mohl mít proto přímý nebo důležitý vliv na rozšíření tohoto rituálu ve střední Evropě. Na podporu uherského původu tohoto ritu v mladohradištních hrobech na Moravě je možno uvést, že právě uherské mince jsou prvními a téměř jedinými, které se v nich vyskytují ve větší míře už v první polovině 11. století. Dnes známe více než 140 mincí uherských panovníků vládnoucích v letech 1000-1060. Lokality s nálezy uherských mincí však nejsou soustředěny v blízkosti uherských hranic o nic více než ostatní pohřebiště s nálezy mincí jako celek a ani jejich geografické rozložení v letech 1010-1035 a 1035-1060 nenaznačuje šíření od hranic Uher (tabulka 20). Vysoký podíl uherských mincí z první poloviny 11. století v hrobech tedy zřejmě odráží jejich výrazné zastoupení v oběživu této doby, původ předmětu tedy nemusí automaticky ukazovat i původ zvyku s nimi spojeného. Jaký byl tedy skutečný smysl kladení mincí do hrobů v 11. století? Interpretace funkce mincí v hrobech na pozadí sociokulturního klimatu nám může napomoci i k řešení otázky původu zvyku. Tuto problematiku je nutno sledovat ve spojitosti se sociálním a duchovního vývoje Moravy, a to již od počátků christianizace na přelomu 8. a 9. století. V 71

první polovině 9. století přijala na Moravě křesťanství vládnoucí vrstva, která se je snažila prosadit mezi prostým obyvatelstvem, a to formou církevního dohledu. Prvním výsledkem byl poměrně rychlý přechod od spalování k pohřbívání nespálených těl, neboť takové očividné projevy pohanství, jako spalování mrtvých, se nedaly dobře skrýt ani před zcela nahodilou kontrolou. Proto se lokality s přežívajícím žárovým ritem soustřeďují od této doby spíše do okrajových oblastí vzdálených od hlavních center, kam politický a církevní vliv nedosahoval. Podobně tomu bylo i s pohřbíváním v mohylách, které představovalo rovněž pohanský prvek. Avšak právě v době počínající intenzivní christianizace Moravy v 9. století se začínají v již převládajících kostrových hrobech masově vyskytovat nutriční milodary a předměty s nimi spojené (keramické nádoby a vědra). Podíl hrobů jimi vybavených dosahuje i na velkých pohřebištích často i více než 50%. Jejich mohutný rozvoj až v této době a ne dříve je zřejmě pouze zdánlivých archeologickým obrazem, neboť v dřívější době žárového ritu mohly být (a jistě byly) tyto předměty spalovány spolu s mrtvým. To, že se v hrobech vyskytují tak často i v období christianizace, může být výsledkem několika faktorů – církevní kontrola nebyla na venkově tak intenzivní, aby mohla kontrolovat dodržování křesťanských zásad při každém pohřbu, na druhé straně je ale možné, že církev zprvu proti kladení předmětů do hrobů nevystupovala, čehož odrazem může být snad i občasný výskyt typických pohanských artefaktů v hrobech kolem velkomoravských kostelů. Z našeho prostředí totiž nejsou z písemných pramenů známy církevní zákazy hrobové výbavy, i když jejich existenci můžeme předpokládat, vyskytují se však v některých dřívějších západoevropských zákonících, jako například v Pactus Alamannorum. Na tomto místě je možno se zmínit například o tom, že i z hrobů nejstarších Přemyslovců z 10. století z chrámu sv. Jiří na Pražském hradě jsou známy předměty předkřesťanského charakteru (Sommer 1998, 148). V 11. století nabyl stupeň christianizace Moravy již značné intenzity a pohřební ritus této doby tomu odpovídá – hroby jsou již výhradně kostrové a velmi chudé, i když pohřebiště jsou umístěna mimo kostely, kterých bylo v této době velmi málo. Tato situace je zřejmě odrazem běžně probíhající církevní kontroly i na venkově. V pohřebním ritu se to projevilo faktickým zánikem vkládání pohanských předmětů do hrobů, které se v hrobech z 11. století vyskytují již jen ojediněle. Právě v této době však rychle nastupuje používání mince jako součásti pohřební ceremonie. Podíl hrobů vybavených mincí je však ve srovnání s podílem dřívějších hrobů s nutričními milodary nižší, na větších pohřebištích je vždy menšinový a obvykle se pohybuje mezi 5-20%. Podle současných poznatků byl mincí v této době vybaven na základě velmi hrubého odhadu přibližně každý desátý hrob. 72

Mince jsou dále ve srovnání s keramickými nádobami či vědry artefaktem malé velikosti a v hrobech byly umístěny na skrytých místech. Mají svou ekonomickou (kupní) hodnotu, která byla i běžnému venkovskému člověku alespoň v hrubých rysech známa, a jsou opatřeny křesťanskými symboly. Skryty v hrobě proto nemusely budit pozornost církevních představitelů, i když časem se mohla církev zaměřit i na ně, proto je podíl hrobů jimi vybavených minoritní (tento fakt lze ale interpretovat i jako jev se sociálním podtextem – jen malá část venkovské populace si mohla dovolit postrádat minci, která měla vysokou kupní hodnotu, jejím vložením do hrobu, na druhé straně spojitost hrobu s mincí s pohřbem bohatšího člověka nelze pro 11. století na Moravě prokázat). Nelze však rozhodnout, jestli primárním impulzem pro zvýšené ukládání mincí do hrobů bylo právě nebezpečí církevních kontrol a případné sankcionování, nebo jestli lidé nenahradili mincí původní nutriční (nebo i jiné) milodary i bez ohledu na církevní dohled, pouze na základě dobového trendu, který byl spojený se zaváděním peněžní směny. Pokud přijmeme možnost, že mince byly do hrobů uloženy jako devocionálie, staly by se zároveň indikátory křesťanského smýšlení obyvatel a mohly by být i atributem křesťanství. Tento fakt však nelze na základě současných poznatků ani potvrdit, ani vyvrátit, lze o něm pouze spekulovat. Kladení mincí do hrobů z účelů liturgických je zatím jen jedním z několika možných vysvětlení. Zdá se ale pravděpodobnější, že se do hrobů dostaly spíše na základě věrských (pohanských) představ a křesťanské symboly je pouze oficiálně chránily před razantním odporem církve proti pohanským přežitkům. Je rovněž zajímavé, že na Moravě se mince v hrobech vyskytují v mnohem větší míře než v Čechách, zatímco u devocionálií (tedy těch, které jsou jiného charakteru než případně mince) je tomu naopak. Hrála zde snad roli „zaostalost“ Moravy před Čechami, vyplývající z jejího periferního rázu v rámci českého státu, větší vzdálenost moravských lokalit od centra pražského biskupství nebo pokročilejší christianizace Čech v 11. a 12. století, která měla za následek důkladnější kontrolu pohřebního ritu? V této souvislosti je možno uvést, že lokality, na kterých byly nalezeny hroby s mincemi datovanými do let 1060-1085, tedy do období, kdy bylo obnoveno olomoucké biskupství (roku 1063), se soustřeďují do oblastí vzdálenějších od Olomouce a oproti intervalu 1035-1060 nápadně poklesl počet těchto lokalit právě v okolí Olomouce, tedy sídla biskupství (tabulka 16). Velmi nápadné rozšíření zvyku kladení mincí do hrobů právě v 11. století v době sílící christianizace a rovněž jeho očividné omezení v druhé polovině 12. století a dále ve středověku může na základě komplexního posouzení všech výše zmíněných argumentů představovat vrcholný projev „skrývání“ hluboce zažitých pohanských tradic prostého 73

obyvatelstva, které bylo na jedné straně vystaveno christianizačnímu tlaku, na druhé straně se jen nerado vzdávalo svých zvyklostí, které se snažilo udržet i v mezích oficiálního křesťanského prostředí. Podle této domněnky by tedy zavedení mincí „přišlo v poslední chvíli“ a „nabídlo“ tak lidem ještě jeden přechodně použitelný způsob, jak uplatnit svoje staleté tradice. Výrazný ústup mincí v hrobech v dobách následujících by byl potom odrazem definitivního prostoupení křesťanství prakticky všemi aspekty života, tedy i jednoznačně církví kontrolovaného pohřbívání u kostelů. Zvyk ukládání mincí do hrobů se tedy mohl v 11. století na Moravě vyvinout částečně autochtonně, poté co obyvatelstvo poznalo ekonomickou hodnotu mince a možnost využít ji z důvodů církevní kontroly pohřebního ritu nebo i bez jejího ovlivnění jako ekvivalentu věcných milodarů, tedy jako alternativního prostředku, jak vybavit mrtvého na posmrtný život. Současně mohla k jeho rozvoji přispět i tradice již dříve známá, která teď dostala nový obsah a význam, či tradice rozšířená z okolních zemí, v tomto období především z Karpatské kotliny. Tento proces mohl stejně tak proběhnout i v jiných oblastech střední Evropy (v Čechách, na Slovensku či v Polsku), kde docházelo k podobným ekonomickým změnám jako na Moravě, a to současně a na podobných základech. Zvýšený zájem o ukládání mincí do hrobů v 11. století může tedy představovat univerzální a částečně autochtonní jev probíhající na širším území střední Evropy a provázející zavádění peněz do oběhu právě v době sílící christianizace pohřebního ritu. Jaká byla kontinuita či diskontinuita zvyku rituálního vkládání mincí do hrobů od 12. století dále ve středověku? Na základě archeologických zjištění můžeme vypozorovat, že první polovina 12. století je závěrečnou etapou silnějšího rozvoje pohřebního zvyku spojeného s kladením mincí do hrobů. Jednak v tomto období dochází k výraznějšímu poklesu nálezů mincí hrobového původu, které v průběhu 12. století na základě současných poznatků úplně vymizely, jednak počet mincí datovaných do 13. století a dále je ve srovnání s mladší dobou hradištní již jen velmi malý. Pavel Radoměrský viděl důvod tohoto jevu v církevním nařízení knížete Břetislava II., které mělo potlačit pohanské přežitky (Radoměrský 1955, 60-61). Avšak po vydání Radoměrského práce došlo k objevu více hrobových mincí datovaných do první poloviny 12. století, jedná se především o nálezy z Uherského Hradiště – Sadů, tedy z prostředí kostelního hřbitova (Sejbal 1986), ale i k dalším, i když sporadičtějším nálezům mincovního obolu v hrobech z 13. – 17. století. Interpretace tohoto jevu i tak naráží na četné problémy. Je nutno vzít v úvahu, že 12. století je na Moravě dobou výrazné proměny pohřebního ritu, a to přechodu pohřbívání z venkovských řadových nekropolí ke kostelům. Detailnější sledování této změny je obtížné z toho 74

důvodu, že pro nedostatek či spíše absenci nálezů charakteru hrobového inventáře v této době je těžké stanovit ukončení pohřbívání na příslušném venkovském pohřebišti a počátek funerálního využívání kostelního hřbitova. Dále zatímco hroby na venkovských řadových pohřebištích se prakticky neporušují nebo jen velmi omezeně a hrob tvoří do doby archeologického výzkumu ve většině případů alespoň zhruba uzavřený a neporušený celek, hroby na středověkých kostelních hřbitovech bývají uloženy velmi hustě vedle sebe i nad sebou v mnohočetných superpozicích, porušují se jednak vzájemně, jednak je narušují zdiva různých stavebních fází kostela a často dojde v průběhu staletí k jejich úplnému zničení. Nejstarší horizont hrobů u moravských kostelů středověkého původu tvoří tak většinou hroby z konce 12. nebo počátku 13. století, které – pokud se vůbec zachovaly – lze jen těžko během archeologických výzkumů odlišit od mladších hrobů, neboť středověké hroby u kostelů bývají až na výjimky bez nálezů. Pokud byly mince do hrobů dále ukládány, je možné, že během staletí různých zásahů podlehly zkáze a nezachovaly se, což platí nejen pro samotné mince, ale i pro hroby, ve kterých mohly být eventuálně uloženy. Na základě těchto předpokladů lze jen těžko rekonstruovat pohřební zvyky ve 12. – 13. století, které je klíčovým obdobím pro studium ukončení (či kontinuity?) kladení mincí do hrobů. Je nutno zdůraznit, že naprostou většinu hrobů s mincemi z 11. – 12. století lze najít právě na venkovských řadových pohřebištích (asi 82%) již z toho prostého důvodu, že kostelní hřbitovy se v době hlavního rozvoje pohřebního ritu spojeného s kladením mincí do hrobů prakticky nevyskytují. Zajímavé v tomto smyslu je to, že na mince nejbohatší lokalita, pohřebiště v Uherském Hradišti – Sadech, je kostelní nekropolí, avšak domnívám se, že svým charakterem (neporušující se hroby v řadách) se toto místo blíží spíše venkovským řadovým pohřebištím své doby než středověkým kostelním hřbitovům s etážovým pohřbíváním. Mincí nalezených na jiných kostelních hřbitovech z 11. – 12. století je velmi málo. Jeden denár z 11. století pochází z kostelního hřbitova z Wurmovy ulice v Olomouci (Bláha 2001), denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087) je znám z hrobu u kostela sv. Michala ve Starém Městě (Hrubý 1967, 64)

a několik mincí z 11. století bylo nalezeno v hrobech kolem kostela na hradišti sv.

Hipolyta ve Znojmě (Radoměrský 1955, 37). Na řadových pohřebištích byla naprostá většina mincí ukládána v letech 1010-1085, maximum spadá do intervalu 1035-1060. Několik mincí se objevuje ještě na počátku 12. století, ale jejich výskyt prakticky končí rokem 1110 (tabulka 4C). Tento stav je tedy velmi podobný tomu, co zjistil již Pavel Radoměrský, který měl k dispozici prakticky pouze 75

mince z řadových pohřebišť. Je zajímavé, že i minimálně trojnásobný nárůst počtu známých hrobů s mincemi výrazně neovlivnil statistické výsledky. Naproti tomu na kostelních hřbitovech (prakticky se však jedná o situaci v Uherském Hradišti – Sadech, odkud známe asi 95% všech mincí z kostelních hřbitovů) začaly být mince ukládány do hrobů v podstatě až po roce 1060, maximum nastalo v intervalu 1060-1085, po kterém se tato situace přibližně udržovala až do poloviny 12. století, kdy výskyt hrobů s mincemi náhle končí (tabulka 4D). V podstatě všechny „jistější“ mince z hrobů, datované do intervalu 1110-1135 jsou známy z Uherského Hradiště – Sadů, tedy z kostelního pohřebiště, jedna mince je z Nové Dědiny z řadové nekropole, kde ale existence sakrální stavby v jejím areálu není vyloučena (Červinka 1927, 10), a jedna mince je známa z rotundy sv. Pantaleona v Pustiměři, protože však byla objevena v druhotné poloze, její spojitost s hrobem nelze prokázat, ale ani vyloučit. Sporadické znovuobjevení mincí v hrobech v druhé polovině 13. století bylo ze zřejmých důvodů záležitostí středověkých kostelních hřbitovů. Z uvedených zjištění tedy vyplývá, že do hrobů u kostelů začaly být mince přidávány ve větší míře až později a tato tradice se na nich udržela déle než na původních venkovských řadových pohřebištích. Pro území Moravy je tedy charakteristické rychlé objevení (přihlédneme-li ke sporadické velkomoravské fázi, tak znovuobjevení) se výskytu mincí v hrobech na počátku 11. století, vyvrcholení v druhé polovině tohoto věku a rychlé vyznění v průběhu první poloviny 12. století. Znovuobjevení se mincí v hrobech spadá do druhé poloviny 13. století, bylo však již jen sporadické. Sledujeme.li však situaci v Čechách, zjišťujeme, že zvyk kladení mincí do hrobů se vyvíjel pomalu již od poloviny 10. století, výrazněji se rozvinul v 11. století a po maximu v letech 1060-1085 nastal rychlý, ale plynulý pokles, trvající zhruba kontinuálně až do počátku 14. století. Mohutný nástup tohoto zvyku v 11. století je i v Čechách spojován s dominancí venkovských řadových pohřebišť, které představují hlavní kategorii pohřebišť, pro něž je výskyt mincí typický. Oslabení ve 12. století je spojováno se zánikem řadových pohřebišť a přesunem pohřbívání ke kostelům, tedy s prohloubenou christianizací pohřebního ritu (Klápště 1999, 776-777). Na území Slovenska se mince v hrobech objevily na počátku 11. století, jejich počet maximálně narostl na konci 11. a v první polovině 12. století, poté plynule klesl a znovu se zvýšil v první polovině 13. století. Potom opět plynule klesal až do počátku 14. století (Kolníková 1967).

V Čechách a na Slovensku byl tedy výskyt mincí v hrobech vzhledem k jejich

rozložení v čase (v průběhu 10. – 13. století) mnohem plynulejší než na Moravě. Omezení počtu mincí v moravských hrobech od 12. století může být tedy jak reálné (náboženský a 76

sociální podtext), tak i částečně zdánlivé (jejich pokles mohou zvýrazňovat artificiální změny spojené s porušováním hrobů ve stísněných prostorách kostelních hřbitovů). Konkrétní příčina je však zřejmě složitější a druhotná – řada mincí se mohla z kostelních hrobů mohla ztratit jako následek jejich porušování, avšak vymizení mincí z hrobů nebo spíše omezení jejich ukládání do hrobů lze vidět i v souvislosti s vymizením kategorie pohřbívání, typicky spojené s ukládáním mincí do hrobů, tedy se zánikem venkovských řadových nekropolí, který samotný má svoje náboženské a sociální odůvodnění.

77

7. ZÁVĚR Ukládání mincí do hrobů je zvyk známý z mnoha období i kulturních oblastí světa. Na Moravě se mince v hrobech objevují od doby římské a jejich používání jako hrobové přílohy trvá s přestávkami prakticky do současnosti. Maximální rozvoj tohoto pohřebního zvyku zaznamenáváme v 11. a 12. století, tedy v mladší době hradištní. V tomto období definitivně převládlo pohřbívání nespálených těl v plochých hrobech, přičemž nejčastějším typem pohřebních areálů jsou řadová pohřebiště, zakládaná mimo sídliště. Inventář hrobů je zřejmě vlivem pokročilé christianizace velmi chudý. Z hrobů mizí předměty pohanského charakteru a nejčastěji v nich najdeme esovité záušnice a právě mince. V současné době známe z území Moravy asi 400 mincí z hrobů, datovaných do 11. a 12. století, což představuje asi 80-90% všech z Moravy známých mincí hrobového původu. Tyto mince byly nalezeny v nejméně 378 hrobech na 72 lokalitách. Počátek zvyku kladení mincí do hrobů nacházíme ve sledovaném období na počátku 11. století, maximální rozvoj tohoto pohřebního zvyku zaznamenáváme v letech 1035-1085 a oslabení a konec datují archeologické nálezy do první poloviny 12. století. Není zcela jasné, je-li vymizení mincí v hrobech v druhé polovině 12. století reálné (zánik řadových pohřebišť jako kategorie nekropolí na nálezy mincí typických, prohloubení církevní kontroly pohřebního ritu) nebo iluzorní (všeobecně nedostatečná znalost podrobnějšího vývoje pohřebního ritu této doby, horší podmínky pro zachování mincí v prostorách kostelních hřbitovů atd.). Sporadické obnovení využití mince jako součásti pohřební ceremonie nastalo v druhé polovině 13. století, více se uplatnilo zejména od přelomu 15. a 16. století a poté se udržovalo v malé míře až do 17. století. V hrobech nacházíme mince jak domácí moravské (asi 53%), tak importované (asi 42%), a to uherské, české, německé, rakouské, anglické a starořímské. Do šedesátých let 11. století převládaly v hrobech zcela jednoznačně mince uherské, což odráží i situaci v oběhu mincí v praktickém životě této doby. Od šedesátých let 11. století nastává téměř absolutní dominance domácích moravských mincí, ražených v olomouckém, brněnském a zcela výjimečně i ve znojemském údělu. Rovněž tato převaha domácích mincí je reflexí ekonomických poměrů ve společnosti, tedy prosazení mincovního privilegia moravských údělných knížat. Ostatní mince se vyskytují v hrobech sporadicky. Zastoupení hrobů s mincemi v rámci jednoho pohřebiště je velmi variabilní a liší se lokalitu od lokality. Na větších pohřebištích, kde má smysl počítat statistické závěry, je však vždy minoritní.

78

Nejvíce mincí z jedné lokality je známo z Uherského Hradiště – Sadů, kde jich bylo nalezeno celkem 71. V jednom hrobě nacházíme téměř výhradně jedinou minci, výjimečně se v hrobě vyskytnou 2 kusy a zcela ojediněle i více mincí. Hroby s větším množstvím mincí se občas vyskytnou ve 13. – 17. století. Mince nacházíme v hrobě v mnoha polohách. Nejčastěji jsou mince asociovány přímo se skeletem (asi 93%). Nejobvyklejším místem jejich uložení je dlaň, kde bylo nalezeno minimálně 31% mincí, avšak původně mohly být mince uloženy v dlaních i tehdy, byly-li nalezeny v místech, do nichž mohly z dlaní vypadnout. Původní podíl mincí v dlaních tak může dosahovat 39-48%. Dominuje uložení v pravé dlani. V prostoru hrudníku bylo nalezeno asi 17% mincí, v oblasti pánve asi 16%. V ústní dutině byla nalezena jen necelá 2% mincí, ale podobně jako v případě dlaní mohly mince z úst vypadnout a po rekonstrukci původní polohy jich tam mohlo být původně uloženo 5-8%. V jiných místech při kostře se vyskytlo jen několik kusů a asi 7% mincí se nacházelo bez přímé spojitosti se skeletem, tedy především v zásypu ať již původně nebo druhotně, popřípadě v areálu nekropole bez asociace s konkrétním hrobem. Neexistuje žádný prokazatelný vztah mezi polohou mince v hrobě a antropologickými charakteristikami kosterních pozůstatků, tedy s jejich pohlavím a věkem. V tomto aspektu se i výrazně od sebe odlišují jednotlivé konkrétní lokality. Mince je výrazně multifunkčním hrobovým artefaktem co se týká jejího účelu v hrobě. Může být jednak dokladovým, jednak rituálním předmětem. Dokladový charakter mají ty mince, které se do hrobu dostaly nezáměrně, tedy tehdy, pokud představovaly momentální hotovost zemřelého, který byl po smrti spěšně pohřben (tedy pohřeb za výjimečných neobvyklých událostí), dále pokud měly funkci nášivky nebo šperku nebo dostaly-li se do hrobu společně se zásypem. Podíl těchto mincí v moravských hrobech z 11. a 12. století je ale minoritní a zřejmě nedosahuje ani 5%. Podstatně frekventovanější (více než 95% případů) jsou mince, které byly do hrobu vloženy intencionálně z rituálních důvodů, tedy mince ve funkci „obolu mrtvých“. Otázkou však jsou důvody záměrného vkládání mincí do hrobů. Mince mohla mít funkci magicko-ochranného předmětu, prostředku proti revenanci mrtvého, předmětu denní (záhrobní) potřeby zemřelého, viatika (převozného ze světa živých do světa mrtvých) nebo i atributu. Diskuzi o skutečné funkci rituálního vkládání mincí do hrobů lze však provést pouze ve spojitosti s jinými historickými a archeologickými aspekty daného období. Zdá se, že v 11. a 12. století na Moravě můžeme hrobové mince s největší pravděpodobností zařadit do kategorie předmětů denní potřeby a interpretovat je jako ekvivalent předmětů záhrobní výbavy, které byly 79

hojné v hrobech v 9. a 10. století. Mince by tak nahradily především nutriční milodary (pevnou a tekutou stravu), přikládané ve střední době hradištní buď přímo k mrtvému nebo v keramických nádobách či v dřevěných vědrech do hrobů, a to z důvodu povědomí o jejich reálné hodnotě a současně z důvodu jejich malých rozměrů, díky nimž mohly být v hrobě mnohem lépe utajeny před eventuální církevní kontrolou. O tom by svědčilo hlavně nejčastější uložení v dlaních nebo pod tělem, popřípadě i v ústech. Před razantnějším odporem církve mohly mince po určitý čas ochránit i křesťanské symboly na nich znázorněné. Tento vývoj šel současně ruku v ruce i s ekonomickými změnami ve společnosti, neboť právě v 11. století proběhla hlavní fáze přeměny naturální směny v peněžní (monetizovaný) obchod. Všechny tyto důvody potom v komplexu poukazují na hluboce zakořeněné pohanské tradice prostého obyvatelstva, avšak v oficiálně křesťanském prostředí Moravy v 11. a 12. století.

80

8. SOUPIS LOKALIT Následující soupis obsahuje přehled moravských hrobů a pohřebišť z 11. – 12. století, ve kterých byly nalezeny mince. Každá lokalita je nejprve stručně popsána z archeologického hlediska se zaměřením na hrobový inventář, především na nálezy mincí. Pokud bylo v dané lokalitě nalezeno více mincí, jsou uvedeny v přehledu za popisem lokality. Podle dostupnosti informací jsou u každého hrobu s mincí uvedeny i jiné nálezy v hrobě zastoupené a tedy danou mincí datované a dále pohlaví a věk kosterních pozůstatků jedince, u kterého mince spočívala. V případě nalezišť s větším množstvím mincí je uvedena i stručné statistické vyhodnocení. Přehledný soupis hrobů s mincemi včetně jejich určení je obsahem tabulky 1 Pro úplnost obsahuje soupis i některé sporné lokality, kterých ale nebylo použito v analýze pohřebního ritu spojeného s výskytem mincí v hrobech.

BEDIHOŠŤ (okr. Prostějov) Lavkovy Roku 1959 bylo objeveno 18 hrobů v pěti řadách. Kostry ležely v natažené poloze na zádech s pažemi podél těla a orientací Z-V. Z hrobů pochází nádobka, 7 bronzových esovitých záušnic a mince – denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Říhovský 1961

BÍLOVICE NAD SVITAVOU (okr. Brno-venkov) Na kopci Roku 1968 bylo prozkoumáno 14 hrobů slovanského pohřebiště ve třech řadách. Hroby byly zahloubeny 40-110 cm pod úroveň dnešního terénu. Mrtví leželi v natažené poloze na zádech s pažemi podél těla a orientací přibližně Z-V. V hrobech bylo 12 esovitých záušnic (6 měděných, 3 stříbrné a 3 cínové), železná přezka, střep a 2 mince. Hrob 13: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého boku. Hrob 14: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u levého boku. Marešová 1968/1969

BOHUTICE (okr. Znojmo) Na vápenici Roku 1926 bylo objeveno pohřebiště se 17 hroby ve třech řadách. Kostry ležely v natažené poloze na zádech a orientací Z-V. Mrtví byli ukládáni na dřevěných deskách nebo v rakvích. V hrobech byly nalezeny 4 drobné bronzové esovité záušnice, 1 větší stříbrem plátovaná a 1 mince – denár uherského krále Petra (1038-1046), nalezený u levé ruky jedné z koster.

81

Červinka 1928, 161-162; Radoměrský 1955, 26; Šikulová 1959, 149

BOŘETICE (okr. Břeclav) Jihozápadně od obce Roku 1981 bylo zjištěno 7 hrobů v mělkých hrobových jámách. Kostry byly uloženy v natažené poloze s orientací SZ-JV. V jednom hrobě byla nalezena mince – denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Čižmář – Gaisler – Rakovský 1983

BRNO (okr. Brno-město) Brněnské Ivanovice V pískovně Šimona a Leopolda Schnircha vykopal M. Chleborád roku 1935 dva hroby orientované Z-V. V hrobě č. 2 bylo po stranách lebky po jedné stříbrné esovité záušnici, pod bradou korál z jaspisu a mince – denár uherského krále Ondřeje I.(1046-1061). Radoměrský 1955, 27; Šikulová 1959, 150

Holásky Na poli „Vysoudilka“ prokopal roku 1926 I. L. Červinka 47 hrobů, roku 1956 přibyly další 2 hroby. Kostry ležely v řadách a byly nestejně orientovány. Inventář obsahoval nože, kování vědra, skořápky, esovité záušnice, železnou přezku, úlomek bronzového plechu s okrajem zdobeným dvěma řadami kroužků a 11 mincí. Hrob 1: Moravský denár, patrně ražba brněnského údělného knížete Konráda I. (10611092), uložený u levé ruky. Hrob 3: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na pravém femuru. Hrob 6: Železný nůž a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u levé ruky. Hrob 8: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na levé kyčli. Hrob 12: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na pravé kyčli. Hrob 16: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený u pravé ruky. Hrob 24: Denár českého knížete Břetislava I. (1034-1055), uložený v pravé dlani. Hrob 32: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený u levé ruky. Hrob 36: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého femuru. Hrob 41: Železný nůž, u lebky byl denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob z roku 1956: Bronzová, stříbrem plátovaná esovitá záušnice a denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v pravé dlani. Červinka 1928, 163; Novotný 1959; Radoměrský 1955, 28-29; Šikulová 1959, 152

Ivanovice Roku 1995 bylo na staveništi hypermarketu Glóbus objeveno 13 slovanských hrobů z 9.11. století. Mladohradištní hroby byly hluboké 5-10 cm. U dvou bylo k úpravě užito dřevěných desek. Kostry ležely v natažené poloze na zádech s pažemi podél těla, některé měly dlaně na kyčelních kloubech. Orientace kolísala od směru SSZ-JJV až po Z-V. Hrob asi třicetileté ženy obsahoval bronzovou esovitou záušnici, železný drátek a skořápky vajíčka. V hrobě 137 s kostrovými pozůstatky asi desetiletého dítěte byl železný nůž, bronzové nákončí kožené pochvy nože, bronzové kování a mince – denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038) s otiskem dřeva, uložený v pravé dlani.

82

Geisler 1998

Přízřenice V trati „Modřické lány“ rozkopal roku 1935 J. Bartl 5 hrobů v řadě. U nich byl nalezen železný nůž, bronzový drátkový prsten, korál ze zeleného skla a fragment mince – moravské ražby denáru českého knížete Břetislava I. (1034-1055). Radoměrský 1955, 33; Šikulová 1959, 158

ČECHYNĚ (okr. Vyškov) U lip Roku 1953 bylo prozkoumáno 13 hrobů. v řadách směřujících od SZ k JV a v hloubce 6090 cm od dnešního povrchu. Kostry ležely na zádech s pažemi podél těla. Deset hrobů mělo orientaci JZ-SV. Zbylé tři hroby byly orientovány SV-JZ, z toho ve dvou byly mince. Hrob 6: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé dlani. Hrob 12: Moravský denár, pravděpodobně ražba olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený pod bradou. Radoměrský 1955, 27; Staňa 1956, 681-682; Šikulová 1959, 150

DĚTKOVICE (okr. Prostějov) Za zahradama Roku 1894 bylo objeveno několik koster. U jedné byla mince. Roku 1899 otevřeli F. Heidenreich a I. L. Červinka další 3 hroby v řadách, bez předmětů. Kostry byly vzdáleny od sebe 0,5 m, spočívaly v hloubce 0,8-1,6 m, orientace Z-V. Roku 2000 bylo nalezeno v hloubce 0,5 m pod současným povrchem dalších několik hrobů z 11. století, ve kterých byly 2 stříbrem plátované esovité záušnice a dvě mince. Mince 1 (z roku 1894): Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Mince 2 (z roku 2000): Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Mince 3 (z roku 2000): Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Červinka 1902, 319; Červinka 1928, 162; Michna 2001, 397; Radoměrský 1955, 27; Šikulová 1959, 151; Šmíd 2001; Výroční zpráva 2000, 13

DIVÁKY (okr. Břeclav) Padělky za humny V letech 1995-1999 bylo náhodně prozkoumáno 8 slovanských hrobů nebo jejich částí, které byly bezprostředně ohroženy zničením. V letech 2000-2004 proběhl na lokalitě záchranný výzkum. Bylo prozkoumáno asi 80 slovanských hrobů z 9.-12. století, z nichž většina náleží do mladší doby hradištní. Kostry ležely v natažené poloze na zádech, horní končetiny byly většinou podél těla, popř. někdy složeny v pánvi, orientace byla Z-V. Inventář sestával z bronzových, stříbrných a stříbrem plátovaných esovitých záušnic, fragmentu náušnice (?), železných nožů, železné tyčinky a 15 mincí. Hrob z roku 1997: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038) pod pravým předloktím. Hrob 2: Obsahoval 2 bronzové, stříbrem plátované esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložení nezjištěno.

83

Hrob 19: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087) pod pánví. Hrob 31: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený vedle pravé pánevní kosti. Hrob 41: Železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený pod pánví. Hrob 51: Bronzová esovitá záušnice, bronzová, stříbrem plátovaná esovitá záušnice a denár uherského krále Aba Samuela (1041-1046), uložený na levé části hrudi. Hrob 59: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený ve střední části hrudi. Hrob 61: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený pod pánví. Hrob 62: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v oblasti pánve. Hrob 64: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložení nezjištěno. Hrob 67: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 70: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), Hrob 72: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 79: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 86: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Výroční zpráva 2000, 13; ÚAPP; Živný 2002; NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 323/00, 330/01 a 302/02

DOLNÍ VĚSTONICE (okr. Břeclav) Na pískách J. Poulík prozkoumal v letech 1946-1959 pohřebiště s asi 1500 hroby, které tvořily skupinky a nepravidelné řady. Kostry ležely až do hloubky 250 cm a jejich orientace byla většinou Z-V. Místo začalo být využíváno jako nekropole už koncem 8. století. Nejvíce hrobů spadá do středohradištního období. Pohřbívání však pokračovalo i ve druhé polovině 10. a v první polovině 11. století. V těchto mladších hrobech byly keramické nádoby, bronzové a stříbrem plátované esovité záušnice malých rozměrů, železný nůž, stříbřité a sklovité korály a 2 mince. Hrob 99: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na levé pánevní kosti (u levé ruky). Hrob 103: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený při pravé pánevní kosti, původně asi v pravé dlani. Měřínský 1985a, 208; Poulík 1948-1950, 74-90; Radoměrský 1955, 27-28; Šikulová 1959, 108-109, 151

DRAHANOVICE (okr. Olomouc) Mezi silnicí a železniční vlečkou V letech 1975 a 1986 odkryto 31 hrobů s pozůstatky asi 36 lidí. Ve východní části byly hroby v řadách, v západní tvořily skupiny. Hrobové jámy byly zahloubeny asi 1 m pod původní povrch. Mrtví leželi na zádech s pažemi podél těla nebo s rukou v klíně a orientací přibližně Z-V. Z hrobů pochází 6 bronzových, 2 stříbrem plátované a 5 stříbrných záušnic, 4 mince a z jednoho dětského hrobu i hrnek, bronzový prsten, železný nožík se zbytky dřeva, lyrovitá železná ocílka a křesací kamínek. Původně byly tyto předměty asi ve váčku. Hrob 5: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval fragmenty blíže neurčitelného denáru, uloženého v pravé dlani. Hrob 8: Kostrové pozůstatky ženy (?) ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval 2 stříbrné esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravé části hrudi. 84

Hrob 11: Kostrové pozůstatky muže (?) ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v levé dlani. Hrob 14: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého zápěstí. Dohnal 1977; Dohnal 1981, 259-260; Frolíková-Kaliszová 1999; Kaliszová 1989

DRNOVICE (okr. Vyškov) ? Z pohřebiště zachránil V. Travěnec sedm bronzových esovitých záušnic (jedna plátovaná stříbrem), dva skleněné kroužky a z hrobu č. 12 minci – denár uherského krále Štěpána I. (?) (1000-1038), nalezený v hrobě spolu se 3 bronzovými esovitými záušnicemi. Radoměrský 1955, 28; Skutil 1946, 57-58; Šikulová 1959, 151

DRŽOVICE (okr. Prostějov) Cihelna Konečného a Nedělníka V cihelně byly po mnoho let vykopávány hroby s orientací většinou Z-V. V nich bylo nalezeno 14 nádob, které někdy obsahovaly skořápky vajec nebo vlásenku, dále železné nožíky, obušky, přezky, ostruhy, stříbrné náušnice a bronzové a stříbrné esovité záušnice. U některých koster byly zbytky rakví. Roku 1921 bylo vykopáno 5 hrobů 0,5 m pod povrchem, dva obsahovaly bronzové esovité záušnice. Roku 1925 přibyly další 3 hroby, v jednom byla mince. Roku 1926 byl nalezen hrob s nádobkou. V letech 1927-1929 bylo odkryto dalších 5 hrobů, ze kterých byly získány stříbrné esovité záušnice. Roku 1937 byly rozkopány 4 hroby orientované S-J. Obsahovaly 2 bronzové esovité záušnice a 2 mince. Další kostry byly nalezeny v letech 1939, 1964 a 1998. Mince 1 (z roku 1925): Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054), uložený na pravé lopatce. Mince 2 (z roku 1937): Denár moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Břetislava I. (před rokem 1034), uložený v ústech. Mince 3 (z roku 1937): Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10611087), uložený u pravé paže. Červinka 1928, 162; Dostál 1966, 124; Gottwald 1924, 132; Michna 1999, 404; Peškař 1965; Radoměrský 1955, 28; Šikulová 1959, 151-152

DUBŇANY (okr. Hodonín) Na Fabiáně V hloubce 1,5 m bylo odkryto 6 hrobů s bronzovými esovitými záušnicemi a mincí. Škojec 1998, 396

HAŇOVICE (okr. Olomouc) U Boží muky Pohřebiště bylo rozoráno na podzim roku 1955. Na jaře roku 1956 zde byly pozorovány stopy asi 7 hrobů s vyoranými lidskými kostmi, 1 stříbrná a 6 bronzových esovitých 85

záušnic a mince – denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054), nalezený mimo hroby. Pohřebiště je datováno do 11. století. Dohnal 1981, 259; Sedlák 1956

HODONÍN (okr. Hodonín) Laboratoře Československých naftových dolů Roku 1959 byly nalezena kostra (asi mužská) v poloze na zádech, s pažemi podél těla a orientací Z-V. Mezi lopatkou a lebkou spočívaly 3 patinou slepené mince – denáry uherského krále Štěpána I. (1000-1038), které byly původně asi v ústech. NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 2910/59

HOLUBICE (okr. Vyškov) Nad křížem Roku 1981 bylo objeveno rozsáhlé pohřebiště. Z 220 nalezených hrobů jich 211 náleží mladší době hradištní. Hroby tvořily 11 – 12 řad. Některé mladší hroby porušovaly starší. Mrtví byli uloženi v natažené poloze na zádech, jedna kostra ležela na pravém boku. U paží převažovalo uložení podél těla. Orientace pohřbených měla ve většině případů směr Z-V, ale vyskytla se i opačná, tedy V-Z. V několika hrobech byly prokázány stopy po vnitřní úpravě, kterou tvořily jedlové desky umístěné pod i nad kostrami. Téměř polovina hrobů obsahovala artefakty, které datují začátek pohřbívání do prvních desetiletí 11. století a konec na závěr 11. století či na přelom 11. a 12. století. Bylo nalezeno 157 esovitých záušnic, z toho 89 bronzových, 49 stříbrných a 19 bronzových, stříbrem plátovaných, dále korály, bronzové a stříbrné prsteny, nože, kování věder, skořápky vajec a ojediněle i keramika, šipka s trnem, rolnička, kostěný jehelníček, železný prut a jeden parohový předmět a celkem 39 mincí. Hrob 2: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 8 let. Hrob obsahoval denár českého knížete Spytihněva II. (1055-1061), uložený v horní části hrudníku. Hrob 6: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na vnitřní straně pravého femuru nad kolenem. Hrob 19: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Petra (1038-1046), uložený v místě pravé dlaně, spočívající na pánevní kosti. Hrob 20: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 8-9 let. Hrob obsahoval 2 železné nože (?) a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený pod levou pánevní kostí. Hrob 22: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval bronzovou rolničku a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v levé části hrudníku. Hrob 24: Kostrové pozůstatky ženy blíže neurčitelného věku. Hrob obsahoval stříbrnou esovitou záušnici a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený pod pravým předloktím. Hrob 28: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 14-15 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místě pravé dlaně, spočívající na pánevní kosti. Hrob 31: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 14-15 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místě levé dlaně. Hrob 33: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na vnější straně pravého předloktí.

86

Hrob 40: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 16-17 let. Hrob obsahoval bronzový prsten, stříbrný korál, stříbrnou esovitou záušnici, železné kování vědra a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místech pravé dlaně, spočívající v pánvi. Hrob 41: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval 3 stříbrné esovité záušnice a denár českého knížete Břetislava I. (1034-1055), uložený v pravé dolní části hrudníku. Hrob 43: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místech levé lopatky. Hrob 54: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v dolní části hrudníku. Hrob 62: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. Hrob obsahoval železné kování vědra, skořápky vajíčka, železný nůž a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v hrudníku. Hrob 73: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 16-18 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na vnitřní straně levého předloktí, spočívajícího pod pánví. Hrob 76: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v zásypu. Hrob 79: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený při týlní části lebky. Hrob 96: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v místě pravé dlaně. Hrob 101: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 15 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé části hrudníku při páteři. Hrob 110: Kostrové pozůstatky muže (?) ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na vnitřní straně pravého kyčelního kloubu. Hrob 131: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v místě levé dlaně. Hrob 139: Kostrové pozůstatky dospělého jedince neurčitelného pohlaví a věku. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v zásypu. Hrob 142: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený pod pravou pánevní kostí. Hrob 146: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár českého knížete Spytihněva II. (1055-1061), uložený v zásypu. Hrob 156: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený nad pravou pánevní kostí při páteři. Hrob 157: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6 let. Hrob obsahoval železný drátek, 6 bronzových esovitých záušnic a denár brněnského údělného knížete Konráda I. (10611092), uložený v zásypu u levého předloktí, které se dochovalo jen fragmentárně. Hrob 158: Kostrové pozůstatky muže (?) ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený mezi levým předloktím a pánví. Hrob 162: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený mezi prsty levé ruky. Hrob 166: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2 roky. Hrob obsahoval skořápky vajíčka a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na levé pánevní kosti. Hrob 168: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený pod pánví.

87

Hrob 169: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v zásypu. Hrob 177: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 4 roky. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený na vnější straně levého předloktí. Hrob 184: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 12 let. Hrob obsahoval 4 bronzové esovité záušnice a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v levé části hrudníku při páteři. Hrob 187: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár anglického krále Cnuta Dánského (1016-1035), uložený v pravé části hrudníku při páteři. Hrob 188: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-60 let. Hrob obsahoval železný nůž, stříbrnou esovitou záušnici a denár uherského krále Petra (1038-1046), uložený pod rozdrcenou lebkou. Hrob 191: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 12-13 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Petra (1038-1046), uložený v místě levé dlaně, spočívající původně v pánvi. Hrob 200: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v místě pravé dlaně. Hrob 203: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval 2 stříbrné esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v místě levé dlaně. Hrob 212: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval železný drátek a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravé lopatce. Vyhodnocení: Na pohřebišti bylo nalezeno celkem 39 mincí v 39 hrobech, což představuje asi 18% ze všech prozkoumaných hrobů. Ve všech těchto hrobech bylo po jedné minci. Co se týká distribuce mincí v jednotlivých časových intervalech, tak první mince spadají do období 1035-1060, maximum do intervalu následujícího, tedy 1060-1085, přičemž relativně vysoké zastoupení je i v období 1085-1110, kdy výskyt mincí na tomto pohřebišti končí. Těžiště hrobů s mincemi spadá tedy do druhé a třetí čtvrtiny 11. století, maximum zaznamenáváme dříve než v rámci časového rozložení všech hrobových mincí z 11. – 12. století. Sledujeme-li uložení mincí, tak na pohřebišti jako celku dominuje poloha spojená s levou stranou těla – celkem u 14 mincí, na pravé straně bylo 13 mincí a ve střední rovině těla 8 mincí. Uložení při pravé a levé polovině těla je zde tedy přibližně rovnoměrné. Žádná mince nebyla nalezena přímo v ústech. V dlaních bylo nalezeno celkem 10 mincí (asi 26% z hrobů s mincemi), v pravé i levé po 5 kusech. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohla být 1-2 mince (asi 3-5% hrobů s mincemi), v dlaních 14 mincí (asi 36% hrobů s mincemi), v pravé i v levé po 7 kusech. V mužských hrobech bylo nalezeno 15 mincí, z celkového počtu mužských hrobů to představuje asi 26%. 6 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 4 mince s levou a 4 mince byly zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních byly nalezeny celkem 4 kusy (asi 27% z mužských hrobů s mincemi), z toho 3 v pravé a 1 v levé. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohla být 1 mince (asi 7% z mužských hrobů s mincemi), v dlaních 7 mincí (asi 47% mužských hrobů s mincemi), z toho 5 v pravé a 2 v levé. V ženských hrobech bylo nalezeno 7 mincí, z celkového počtu ženských hrobů to představuje asi 12%. 4 mince byly asociovány s pravou polovinou těla, 2 mince s levou. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních byly 2 mince (asi 29% z ženských hrobů s mincemi), obě v levé. V hrobech nedospělých bylo nalezeno 16 mincí, z celkového počtu dětských hrobů to představuje asi 24%. 3 mince byly asociovány s pravou polovinou těla, 8 mincí s levou a 4 mince byly zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních bylo nalezeno celkem 4-5 kusů (asi 25-31% z dětských hrobů s 88

mincemi), z toho v pravé to byly 2 kusy, v levé 2-3. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohla být 1 mince (asi 6% z dětských hrobů s mincemi), v dlaních 4-5 mincí (asi 25-31% z dětských hrobů s mincemi), z toho 2 v pravé a 2-3 v levé. Čižmář – Geisler – Rakovský 1983a; Geisler 1986; Geisler 1994

HORNÍ BOJANOVICE (okr. Břeclav) ? Roku 1973 byly objeveny kostrové hroby, které obsahovaly 2 mince. Jedna byla ražbou uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Šmerda 1989, 229

HORNÍ DUNAJOVICE (okr. Znojmo) Na záhumenicích Roku 1889 prozkoumal J. Palliardi 38 hrobů, roku 1981 vykopal J. Kovárník další hrob. Hroby netvořily pravidelné řady. Kostry ležely v hloubce 65-200 cm pod povrchem na zádech, s pažemi většinou podél těla s orientací SZ-JV. V některých hrobech se zachovaly zbytky rakví nebo kamenného obložení. Celkem bylo nalezeno 29 esovitých záušnic (17 mosazných, 8 měděných, stříbrem plátovaných, a 4 stříbrné), náhrdelníky ze skleněných, fluoritových, jaspisových a křemenných korálků, prsteny, nože, přezka, dvě nádoby a mince – neurčitelný moravský denár z první poloviny 12. století, nalezený v pravé dlani. Červinka 1928, 163; Dostál 1966, 93; Knies 1894, 465-466; Michna 1982, 377; Palliardi 1890; Palliardi 1893; Radoměrský 1955, 29; Šikulová 1959, 152

HRADČOVICE (okr. Uherské Hradiště) Cihelna Hroby s bronzovými esovitými záušnicemi a 2 mincemi – denáry z 11. století. Červinka 1928, 163; Radoměrský 1955, 29; Šikulová 1959, 153

CHVALNOV (okr. Kroměříž) Lom v lese Roku 1933 objeveny kostry, u jedné byla mince – denár brněnského údělného knížete Oldřicha (1092-1097, 1099-1115). Radoměrský 1955, 30; Šikulová 1959, 153

JIŘÍKOVICE (okr. Brno-venkov) Parvízy Roku 1930 byly objeveny 2 hroby, v letech 1932-1934 nalezli J. Poulík a A. Dvořáček 110 hrobů a roku 1955 objevil K. Ludikovský dalších 5 hrobů. Slovanské pohřebiště bylo původně založeno na místě halštatské nekropole, o čemž svědčí obložení dvou hradištních hrobů kameny z halštatské mohyly. Starší hroby nevytvářely pravidelné řady a obsahovaly středohradištní inventář. Mladší hroby se soustředily především na poli Mazálkově a

89

Štěpánkově. Byly kladeny těsně vedle sebe v pravidelných řadách. Některé kostry ležely v rakvích. V hrobech bylo 34 bronzových, stříbrných a stříbrem plátovaných esovitých záušnic se zbytky řemínků, prsteny, železné nože se zbytky dřevěných pochev, náhrdelníky ze skleněných, jantarových, karneolových a fluoritových korálů a 5 mincí. Mince 1: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v ústech. Mince 2: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v ruce. Mince 3: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v ruce. Mince 4: Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054), uložený v ruce. Mince 5: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v ruce. Belcredi a kol. 1989, 174; Radoměrský 1955, 30; Šikulová 1959, 153; NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 1033/45

JOSEFOV (okr. Hodonín) Okraj obce V letech 1958-1961 bylo odkryto 176 hrobů náleží ze střední doby hradištní. Na východní stranu této nekropole navazuje řadové pohřebiště z 11. století, datované esovitými záušnicemi a mincemi – denáry uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Šráčková 1962; Měřínský 1997, 91

KLOBOUKY (okr. Břeclav) Staré Hory Roku 1928 prokopal V. Bretschneider 4 hroby v řadě s orientací Z-V. V hrobech byl fragment železného nože, malá bronzová esovitá záušnice a 3 mince. Je možné, že z pohřebiště pochází ještě další mince, uložená v místním Vlastivědném muzeu v Kloboukách. Mince 1: Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054). Mince 2: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087). Mince 3: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Mince 4: Denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), není však jisto, zda pochází z hrobů. Červinka 1928, 386; Kordiovský 1974, 16; Radoměrský 1955, 30; Šikulová 1959, 153; Unger 1971

KNÍNICE (okr. Blansko) Hradisko V první polovině 20. století bylo odkryto několik hrobů s esovitými záušnicemi. Uvádí se, že někdy před rokem 1904 bylo prý v hradištním kostrovém hrobě nalezeno 400 mincí. Tato zpráva je však velmi problematická a neověřitelná. Červinka 1928, 165; Radoměrský 1955, 30; Šikulová 1959, 153; NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 727/50, 1045/45, 619/48 a 1699/69

90

KOBEŘICE (okr. Vyškov) Nad vinohrádky Roku 1927 bylo prokopáno 22 hrobů s kostrami v natažené poloze na zádech a u nich bronzové a stříbrné esovité záušnice, skleněné korály, 2 nože (jeden s kostěnou střenkou), kování vědra a 2 mince – denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092) a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na hrudi kostry č. 4. Červinka 1928, 165; Hrubý 1957, 152; Radoměrský 1955, 30; Šikulová 1959, 154

KŘENOVICE (okr. Vyškov) Domek paní Pospíšilové Roku 1932 byly vykopány 4 hroby. V jednom byla mince – moravský denár z 11. století. Radoměrský 1955, 31; Šikulová 1959, 154

KUPAŘOVICE (okr. Brno-venkov) Dům pana Špačka Roku 1970 nalezl I. Špaček 6 koster na zádech s pažemi podél těla a orientací Z-V. Z pěti hrobů bylo vyzvednuto 7 bronzových a 1 stříbrná esovitá záušnice, dva bronzové prsteny, zlomek železného nože a fragment mince. Nálezy datují pohřebiště do 11. století. Belcredi a kol. 1989, 174; Staňa 1971

LADNÁ (okr. Břeclav) Padělek Roku 1933 byl v Šohajově pískovně rozkopán hrob s kostrou. U ní byly dvě stříbrné a jedna bronzová esovitá záušnice, náhrdelník z jaspisových a křemenných korálků a mince – denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (10611087), nalezený ve vyhozené hlíně. Červinka 1942, 17; Radoměrský 1955, 31; Šikulová 1959, 154

MIKULČICE (okr. Hodonín) Panské V letech 1999-2000 bylo objeveno pohřebiště z 9.-11. století. Prozkoumáno bylo 128 hrobů, většinou středohradišních, asi 10 (v jihozápadní části) je datováno do mladší doby hradištní. Tyto hroby byly mělčí a obsahovaly bronzové a stříbrné esovité záušnice a 5 mincí. Hrob 2: 2 stříbrné esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) v zásypu. Hrob 3: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místě pravé pánevní kosti, původně asi v pravé dlani. Hrob 4: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený vedle pravé pánevní kosti, původně asi v pravé dlani. Hrob 6: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) ve shluku kostí v místech břicha. Hrob 35: Bronzová esovitá záušnice a denár uherského krále Petra (1038-1046).

91

Poláček a kol. 2001; Poláček – Škojec – Skopal 2000; Rutar 2000; DV na expedici AÚ AVČR v Mikulčicích

MISTŘÍN (okr. Hodonín) Trávník Roku 1960 bylo odkryto 23 hrobů z druhé poloviny 11. století. Další hrob byl nalezen roku 1997. Hroby tvořily 4 nepravidelné řady orientované SSV-JJZ. Obdélníkové hrobové jámy byly hluboké 60-125 cm. kostry ležely v natažené poloze s pažemi většinou podél těla a orientací převážně Z-V. Některé hroby obsahovaly zbytky rakví či dřevěného obložení. Nad okrajem hrobu č. 7 byl nalezen plochý pískovcový kámen, který sloužil k jeho zevnímu označení. V hrobech byl nalezen pletený bronzový prsten, 1 stříbrná, fragment cínové a 5 bronzových esovitých záušnic a 8 mincí v 7 hrobech. Hrob 1: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé dlani. Hrob 7: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený pod pánví. Hrob 8: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v levé dlani. Hrob 9: Bronzový prsten a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený pod levým humerem. Hrob 18: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087) na hrudi. Hrob 19: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravém femuru. Hrob 20: Bronzová a stříbrná esovitá záušnice a dva denáry olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). První byl uložen mezi trupem a levým humerem a druhý pod pravou pánevní kostí. Dohnal – Ondruš 1964; Hložek 1999; Stloukal 1961; Stloukal 1964

MORAVIČANY (okr. Šumperk) Dílečky Roku 1960 bylo na soutoku řeky Třebůvky s Moravou objeveno pohřebiště z 11.-12. století. Zdá se, že leželo původně u dosud nenalezeného kostela na ploše slovanského hradiska z 11. století. Těsně pod povrchem se objevovaly fragmenty kostí a od hloubky 120 cm se nacházely kosti ve shlucích. V hloubce 130-150 cm byly souvisle uložené části lidských těl, kterých bylo nalezeno 31. Kostry byly orientovány Z-V a byly u nich nalezeny 3 bronzové esovité záušnice, prsten ze slitiny stříbra s cínem a v hrobě č. 20 mince – římský denár z roku 141 n. l., znázorňující Faustinu matku, manželku císaře Antonia Pia. Mince byla uložena na levé lícní kosti, původně asi v ústech. Protože se nekropole nachází na ploše germánského sídliště z doby římské, je pravděpodobné, že mince byla nalezena při kopání hrobové jámy a použita pak jako obol mrtvých. Nekvasil 1961; Nekvasil 1961a

MUŠOV (okr. Břeclav) Areál V letech 1980-1983 bylo odkryto 261 hrobů rozsáhlého pohřebiště. Počátek pohřbívání na této nekropoli sahá do 9. století, ukončeno bylo patrně na počátku 12. století. Asi desetina hrobů byla středohradištních, většina jich náležela do mladší doby hradištní, čímž se toto pohřebiště stalo největší prozkoumanou venkovskou nekropolí z tohoto období na Moravě. 92

Hroby dosahovaly hloubky 5-50 cm. Kostry ležely v poloze na zádech s pažemi většinou podél těla, popř. s dlaněmi na pánvi či v klíně, a s nohama nataženýma. Objevilo se i několik dvojhrobů. Část hrobů vykazovala stopy po dřevěné úpravě. Inventář sestával z asi 160 bronzových, měděných, stříbrných a stříbrem plátovaných esovitých záušnic, bronzových prstenů, skleněných, fluoritových, karneolových a křišťálových korálů, železných nožů, železných tyčinek, keramických fragmentů, dřevěného kovaného vědérka a 41 mincí. Hrob B: Jedná se o porušený hrob, z něhož pochází denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092). Hrob 9a: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Petra (1038-1046), uložený v pravé dolní části silně stráveného hrudníku. Hrob 42: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval železnou tyčinku se zbytkem tkaniny, 2 stříbrné esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (10461061), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 44: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6-7 let. Hrob obsahoval fragment nádoby, 9 bronzových esovitých záušnic a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v oblasti pánve silně strávené kostry u dislokované mandibuly. Hrob 64: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ladislava I. (1077-1095), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 69: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. V zásypu nad kostrou se nalézal římský republikánský denár Aulus Postumius A. f. S. n. Albinus z roku 82 př. n. l. Hrob 72: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval zploštělou keramickou pecku, fragment nádoby a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený vně pravého femuru. Hrob 74: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 80: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený vně pravého femuru. Hrob 86: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-40 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v místě nad prsty pravé ruky, v zásypu ve výšce lebky silně strávené kostry. Hrob 90: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 94b: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 50-60 let, napravo vně jejích dolních končetin kumulace kostí dítěte ve věku 8 let. U kumulace v druhotné poloze bylo nalezeno 11 bronzových esovitých záušnic a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 95: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé části hrudníku. Hrob 98: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval měděnou, stříbrem plátovanou esovitou záušnici a denár brněnského údělného knížete Konráda I. (10611092), uložený mezi prsty pravé ruky, která spočívala na pravém kyčelním kloubu. Hrob 99: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený mezi levou pánevní kostí a levým předloktím. Hrob 101: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval kruhovitou objímku z železného pásku, železný, oboustranně hrotitý předmět a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u prstů pravé ruky.

93

Hrob 105: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval železný nůž, železnou břitvu a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený mezi levým loktem a stráveným hrudníkem. Hrob 112: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval stříbrnou esovitou záušnici a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u bederních obratlů. Kostra byla uložena v rakvi. Hrob 129: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 132: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený mezi prsty pravé ruky. Hrob 136: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 8-9 let. Hrob obsahoval keramickou nádobu, 10 bronzových a 1 měděnou, stříbrem plátovanou esovitou záušnici a dvě mince. V oblasti pravé pánevní kosti se nalézal denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), vpravo od kyčelního kloubu byl denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 138: Kostrové pozůstatky muže (?) ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený mezi posledním žebrem a levou pánevní kostí. Hrob 146: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 16-18 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na pravé pánevní kosti. Hrob 150: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 13-14 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na pravé pánevní kosti, na níž spočívá pravá dlaň. Hrob 151: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený na levém femuru, snad v místech strávených kostí levé ruky. Hrob 160: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený u pravého kyčelního kloubu, v místech strávených kostí pravé ruky. Hrob 167: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092) pod pravou pánevní kostí silně strávené kostry. Hrob 172: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 9 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místě pravé pánevní kosti silně strávené kostry. Hrob 175: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 13-14 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený po pravé straně lebky před obličejem. Kostra byla uložená v rakvi. Hrob 178a: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 8 let. Hrob obsahoval 3 měděné, stříbrem plátované esovité záušnice a denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený vně pravé fibuly. Hrob obsahoval ještě kostrové ostatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob 182: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený na spodním okraji pravé pánevní kosti. Oblast pánve je částečně dislokovaná, mince mohla vypadnout z pravé ruky. Hrob 185: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval bronzový prsten, bronzovou a stříbrnou esovitou záušnici a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený vně pravého kyčelního kloubu, na místě strávených kostí prstů pravé ruky. Hrob 187: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u lebky v druhotném uložení. Kostra byla uložena v rakvi.

94

Hrob 196: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 5 let. Hrob obsahoval 11 bronzových esovitých záušnic a denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený vně pravé pánevní kosti, v místech strávených kostí prstů pravé ruky. Hrob 204: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v oblasti levé části hrudníku silně strávené kostry. Hrob 208: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 4 let. Hrob obsahoval denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený mezi koleny. Hrob 212: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár českého knížete Spytihněva II. (1055-1061), uložený mezi prsty levé ruky. Hrob 213: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený za temenem lebky, spočívající na pravém spánku. Hrob 225: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval olověnou esovitou záušnici a dvě mince, a to patinou slepené denáry brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložené uvnitř pravého lokte. Vyhodnocení: Na pohřebišti bylo nalezeno celkem 41 mincí v 38 hrobech, což představuje asi 17% ze všech prozkoumaných hrobů. V 36 hrobech byla jedna mince, ve dvou hrobech po 2 kusech a 1 mince byla nalezena mimo hroby. Co se týká distribuce mincí v jednotlivých časových intervalech, tak 2 mince spadají do období 1010-1035, potom jejich podíl stoupá a maximum je v intervalu 1060-1085, pokles a ukončení v intervalu 10851110. Těžiště hrobů s mincemi spadá tedy do druhé a třetí čtvrtiny 11. století, distribuce mincí v čase tedy přibližně odpovídá distribuci všech hrobových mincí z 11. – 12. století. Sledujeme-li uložení mincí, tak na pohřebišti jako celku dominuje poloha spojená s pravou stranou těla – celkem u 26 mincí, na levé straně bylo 6 mincí a ve střední rovině těla 3 mince. Žádná mince nebyla nalezena přímo v ústech a zdá se, že tam nebyla žádná ani původně. V dlaních bylo nalezeno celkem 10 mincí (asi 26% z hrobů s mincemi, z toho v pravé dlani 9 a v levé 1. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v dlaních mohlo být 1519 mincí (asi 37-46% z hrobů s mincemi), z toho 13-16 v pravé a 2-3 v levé. V mužských hrobech bylo nalezeno 14 mincí, z celkového počtu mužských hrobů to představuje asi 18%. Z toho 8 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 5 mincí s levou a 1 mince byla zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních bylo nalezeno celkem 5 kusů (asi 36% z mužských hrobů s mincemi, z toho v pravé 4 a v levé 1. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v dlaních mohlo být 8-9 mincí (asi 57-64% z mužských hrobů s mincemi), z toho 6 v pravé a 2-3 v levé. V ženských hrobech bylo nalezeno 13 mincí, z celkového počtu ženských hrobů to představuje asi 23%. 10 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, nalevo nebyla žádná a 1 mince byla zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních byly nalezeny celkem 4 kusy mince (asi 31% z ženských hrobů s mincemi). Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v dlaních mohlo být 5-6 mincí (asi 38-46% z ženských hrobů s mincemi), všechny v pravé. V hrobech nedospělých bylo nalezeno 13 mincí, z celkového počtu dětských hrobů to představuje asi 15%. Z toho 9 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 3 mince s levou a 1 mince byla zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních byla nalezena 1 mince (asi 8% z dětských hrobů s mincemi). Z dalších výrazněji zastoupených poloh třeba jmenovat 3 mince nalezené na pravé pánevní kosti. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v dlaních mohly být 2-4 mince (asi 15-31% z dětských hrobů s mincemi), všechny v pravé. Hanáková – Stloukal – Dobisíková 1999; Jelínková 1999; Nemeškalová-Jiroudková 1999

95

NOVÁ DĚDINA (okr. Kroměříž) Kostelík Roku 1910 byly v místním lomu zachyceny hroby s esovitými záušnicemi. Během zimy 1920-1921 došlo k objevu dalších hrobů. I. L. Červinka provedl roku 1921 záchranný výzkum a objevil 142 hrobů v 17 řadách orientovaných S-J. Počet všech hrobů nekropole, i se zničenými, mohl však dosáhnout čísla až 250. Mrtví leželi v různých hloubkách, někde až ve čtyřech vrstvách nad sebou. Mnohé hroby se porušovaly. Kostry zaujímaly většinou polohu na zádech, vyskytly se však i případy, kdy ležely na břiše s lebkou vrytou do země a široce rozevřenými ústy. Orientace vykazovala směr hlavně Z-V, ale v některých případech směřovala lebka k ostatním světovým stranám. Část hrobů měla vnitřní i vnější úpravu. Někteří mrtví leželi v rakvích, jiní byli položeni na dřevěné prkno nebo jím byli přikryti, další měli kamenný obklad. Asi šest hrobů bylo označeno náhrobními kameny, z nichž na dvou (v hrobě 119 a 120) byl vytesán jednoduchý kříž. V prozkoumaných hrobech se našlo celkem 93 esovitých záušnic (z toho 77 bronzových, 3 bronzové, stříbrem plátované, 9 stříbrných a 4 olověné), z nichž některé byly použity asi ve funkci prstenu. Z dalších nálezů nutno jmenovat náhrdelníky ze skleněných a fluoritových korálků, prsteny, železné nože, přezku a 3 mince Pohřebiště je datováno do druhé poloviny 11. a do 12. století. Existovalo však patrně i dále. Je možné, že se tu nacházel kostel. Zdá se, že nerituální uložení některých koster souvisí s hromadným pohřbíváním po nějaké katastrofě. Hrob 102: Bronzová a olověná esovitá záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený pod bradou. Hrob 120: V řadě pod hrobem byla nalezena měděná, stříbrem plátovaná napodobenina denáru českého knížete Bořivoje II. (1100-1107, 1109-1110, 1118-1120). Hrob 128: Denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 11131125), uložený u pravé ruky. Červinka 1927; Červinka 1928, 166; Radoměrský 1955, 31; NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 542/69

NOVÁ VES (okr. Břeclav) Proklatá Roku 1954 bylo objeveno pohřebiště s 8 hroby. Mrtví byli uloženi v různé hloubce a byli v několika případech obklopeni dřevěným nebo kamenným obložením. Orientováni byli ZV, pouze ve dvou případech V-Z. Hroby obsahovaly nůž, ocílku, nádobku, skleněný korálek, železnou ploténku, železný váleček a pletenou stříbrnou esovitou záušnici s kličkou na obou koncích. V hrobě č. 10 byly fragmenty mince, patrně německého denáru z počátku 11. století, který byl uložen nad posledním krčním obratlem, lebka byla odorána. Kostelníková 1957; Radoměrský 1955, 31, 56; Šikulová 1959, 156

NOVÝ PODDVOROV (okr. Hodonín) Podkovné Roku 1972 bylo objeveno pohřebiště s 13 hroby. Mrtví leželi v hloubce 55-90 cm v poloze na zádech, s pažemi podél těla a orientací JZ-SV. V hrobech byly 3 esovité záušnice (1 bronzová a 2 stříbrem plátované), nůž, železná šipka s trnem a 7 mincí, mezi nimiž byly ražby uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 1: Bronzová esovitá záušnice, nůž a mince, uložená pod levým chodidlem.

96

Hrob 2: Mince na horní části hrudi. Hrob 3: Mince těsně za lebkou. Hrob 6: Jednalo se o dvojhrob, který obsahoval kostru dospělé osoby a silně porušenou kostru malého dítěte. V severozápadním rohu hrobové jámy byla mince. Hrob 9: Mince, uložená v místech pravé dlaně. Hrob 10: Železná šipka s trnem a mince, uložená v pravé dlani. Hrob 12: Bronzová, stříbrem plátovaná esovitá záušnice a mince, uložená v pravé dlani. Klanica 1973

ODRLICE (okr. Olomouc) Mezi Odrlicemi a Seničkou Nalezeno 6 hrobů pohřebiště z druhé poloviny 11. století. V hrobech byly nalezeny dvě mince, a to denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Čižmář – Geislerová – Unger 2000, 194

OLOMOUC (okr. Olomouc) Ulice Wurmova Roku 1999 a 2002 bylo odkryto asi 60 hrobů a základy kostela z druhé poloviny 12. století. Místo původně sloužilo jako obytná a posléze i pohřební plocha v době středohradištní (v podloží pod uvedenými hroby byly nalezeny ještě 3-4 hroby velkomoravské). V 10. století zde znovu vznikly sídlištní objekty a od poloviny 11. století se na lokalitě začalo opět pohřbívat. Hroby byly uloženy velmi hustě ve třech etážích. V některých byly prokázány zbytky rakví a kamenného obložení a část z nich byla kryta náhrobními kameny. V hrobech byly esovité záušnice a prsteny z bronzového plechu a drátu a ze skla a v ústech jedné kostry i mince z 11. století. V průběhu 12. století byl na již existujícím pohřebišti vystavěn románský kostel, kolem kterého se dále pohřbívalo. Kostel i pohřebiště byly zrušeny po lokaci města v průběhu druhé poloviny 13. století. Bláha 2001; Bláha 2001a, 45; Bláha 2003; Michna 2000, 411; Tauberová 2002

OLŠANY (okr. Prostějov) Zlatniska Roku 2001 bylo odkryto 8 hrobů, kostry měly horní končetiny podél těla a orientaci Z-V. V hrobech byla železná přezka, nůž a 2 mince, a to denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) a denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 106/01

POLKOVICE (okr. Přerov) Záhony Roku 1953 nalezen hrob s kostrou v hloubce 1,5 m v poloze na zádech a orientací SZ-JV. U pravé dolní končetiny byla mince – denár uherského krále Ladislava I. (1077-1095). Radoměrský 1955, 31; Šikulová 1959, 157

97

PROSTĚJOV (okr. Prostějov) Lokalita: Ulice Třebízského Roku 1914 bylo objeveno asi 18 hrobů v řadách, roku 1934 byly nalezeny další dva hroby. Kostry ležely v hloubce 80-100 cm s orientací obvykle Z-V. V hrobech byl objeven železný nůž, jedna lebka měla zeleně zbarvený levý spánek, patrně od bronzové esovité záušnice, a dále se našlo 5 mincí. Mince 1 (z roku 1914): Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (1058-1061). Nalezen v hrobě spole s nožem. Mince 2 (z roku 1914): Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (1058-1061). Nalezen v hrobě spolu s nožem a patinou po esovité záušnici. Mince 3 (z roku 1914): Denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054). Mince 4 (z roku 1934): Moravská ražba denáru českého knížete Břetislava I. (1034-1055), mince byla uložena v ústech. Mince 5 (z roku 1934): Moravská ražba denáru českého knížete Břetislava I. (1034-1055), mince byla uložena v pravé ruce. Červinka 1928, 168; Gottwald 1924, 132-133; Gottwald 1939, 10; Radoměrský 1955, 32; Šikulová 1959, 157

PRUŠÁNKY (okr. Hodonín) Podsedky V sedmdesátých a osmdesátých letech byla objevena 2 slovanská pohřebiště, vzdálená od sebe asi 250 m. Pohřebiště I. je datováno do 8.-9. století, pohřebiště II do 8.-12. století. Oproti prvnímu mělo více vesnický charakter. Bylo zde prozkoumáno 359 hrobů ve 2 skupinách. Menší skupina (velkomoravská) měla 12 hrobů a ležela asi 30 m severozápadně od velké skupiny tvořené 347 hroby. V jižní, starší části hlavní skupiny bylo několik jamkových žárových hrobů z konce 8. století a dále asi 200 kostrových hrobů středohradištních. Severní část byla mladší a obsahovala asi 100 hrobů z 10.-12. století. Kostry ležely na zádech s orientací Z-V. Mladohradištní hroby byly vybaveny měděnými a stříbrnými esovitými záušnicemi (několik desítek kusů) a 43 mincemi. Hrob 222: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený v levé polovině hrudi v místech levého zápěstí. Hrob 223: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený mezi články prstů levé ruky. Hrob 227: Stříbrná esovitá záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087) bez známého uložení. Hrob 320: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v zásypu asi 10 cm nad kostrou. Hrob 327: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na dně hrobové jámy při jižní stěně. Hrob 335: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé dlani. Hrob 346: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na zlomku pánve z vnitřní strany femuru. Hrob 355: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený mezi holenními kostmi. Hrob 357: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený těsně za temenem. Hrob 358: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místech pravé dlaně. Hrob 359: 4 stříbrné esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v kumulaci kostí ve střední části hrobu.

98

Hrob 360: Železný nůž a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místech hrudní kosti. Hrob 363: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený vedle levého kyčelního kloubu v místech levé dlaně. Hrob 367: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v jihovýchodním rohu hrobové jámy. Hrob 370: Měděná esovitá záušnice a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místech pravé lopatky. Hrob 371: Keramická nádoba, železný nůž a denár uherského krále Štěpána I. (10001038), uložený v levé polovině pánve. Hrob 373: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený vedle levého kyčelního kloubu v místech levé dlaně. Hrob 376: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v levé dlani. Hrob 381: Měděná esovitá záušnice a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v pravé polovině hrudi. Hrob 382: 2 stříbrné esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený vedle pravé pánevní kosti, asi v místech pravé dlaně. Hrob 384: Bronzová, stříbrem plátovaná esovitá záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený pod pravou klavikulou. Hrob 388: Měděný prsten a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10911087), uložený na vnitřní straně pravého kyčelního kloubu. Hrob 389: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na pravé straně spodního bederního obratle. Hrob 391: Denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), nalezený při středu severní podélné stěny hrobové jámy v zásypu, asi 20 cm nade dnem. Hrob 392: Měděný prsten, skleněný prsten, stříbrná esovitá záušnice a denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), nalezený z vnější strany levého zápěstí. Hrob 393: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený těsně u mandibuly. Hrob 394: Fragmenty blíže neurčitelného moravského denáru, uloženého na spodním okraji zbytků hrudi. Hrob 402: Měděná esovitá záušnice a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený uprostřed levé poloviny hrudi. Hrob 406: Stříbrná esovitá záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místech pravého ramene. Hrob 408: 1 měděná a 1 bronzová, stříbrem plátovaná esovitá záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený u pravé paty. Hrob 411: Skleněný prsten, 2 měděné esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený pod lebkou. Hrob 413: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený v místech levé dlaně. Hrob 415: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místech levé dlaně. Hrob 429: Stříbrná esovitá záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v pravé polovině hrudi. Hrob 430: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místech pravé dlaně. Hrob 455: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený mezi články prstů levé ruky. Hrob 481: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený v místech levé dlaně. Hrob 488: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v místech levé dlaně.

99

Hrob 490: Měděný a stříbrný prsten, 2 stříbrné esovité záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na levé části hrudi. Hrob 491: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený v levé polovině hrudi. Hrob 493: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený uprostřed pánve ve zbytcích hedvábného plátna. Hrob 503: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) na vnitřní straně pravého lokte. Hrob 505: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087), uložený v místech pravé dlaně. Vyhodnocení: Na pohřebišti bylo nalezeno celkem 43 mincí v 43 hrobech, což představuje asi 43% ze všech prozkoumaných mladohradištních hrobů. Ve všech hrobech bylo po jedné minci. Co se týká distribuce mincí v jednotlivých časových intervalech, tak první mince spadají do období 1010-1035, maximum do obou následujících intervalů, tedy 10351060 a 1060-1085, kdy je zastoupení rovnoměrné, výrazný pokles nastal v intervalu 10851110. Těžiště hrobů s mincemi spadá tedy do druhé a třetí čtvrtiny 11. století, distribuce mincí v čase tedy přibližně odpovídá distribuci všech hrobových mincí z 11. – 12. století. Sledujeme-li uložení mincí, tak na pohřebišti jako celku dominuje poloha spojená s levou stranou těla – celkem u 16 mincí, na levé straně bylo 13 mincí a ve střední rovině těla 7 mincí. Žádná mince nebyla nalezena přímo v ústech. V dlaních bylo nalezeno celkem 11 mincí (asi 26% z hrobů s mincemi), z toho 4 v pravé a 7 v levé. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohly být 2 mince (asi 5% z hrobů s mincemi), v dlaních 15-17 mincí (asi 35-40% hrobů s mincemi), z toho 5-6 v pravé a 10-11 v levé. Protože na kosterním materiálu nebyla provedena antropologická analýza, nelze se vyjádřit k souvislostem mezi mincemi a pohlavím kosterních pozůstatků. Klanica 1981; Klanica 1982; Klanica 1983; Klanica 1991; Krejčík 1986, 283-288; Rajchl 1987

PŘEDMOSTÍ (okr. Přerov) Chromečkova cihelna a okolí Východně od současného hřbitova, nad známým paleolitickým nalezištěm, vykopal M. Kříž v letech 1894-1895 celkem 140 hrobů v řadách. Další hrob nalezl ještě K. J. Maška. Roku 1983 bylo objeveno 5 koster a totéž ještě roku 1985. Kostry spočívaly v hloubce 40300 cm, někde až ve třech vrstvách nad sebou, v natažené poloze na zádech, s pažemi většinou podél těla a orientací obvykle JZ-SV nebo Z-V. Některé hroby měly velkomoravský inventář, většina však byla mladohradištních. Nacházely se v nich bronzové, cínové, stříbrné a stříbrem plátované esovité záušnice, stříbrná košíčková náušnice, skleněné, karneolové a křišťálové korály, železné nože, přezky, kostěné šídlo, kostěný proplétáček a 2 mince. Roku 1923 bylo v zahradě J. Kubíčka rozkopáno 15 hrobů v řadách s 27 esovitými záušnicemi. Roku 1944 byly odkryty hroby „Za hřbitovem“ a v hliníku Přikrylově. Byly v nich esovité záušnice, stříbrný prsten, zlomky skleněného kroužku, náhrdelník z korálů se stříbrnou fólií a mřížkovým dekorem, nože a 1 mince. Pohřebiště se rozrůstalo od severu k jihu a pohřbívalo se zde od 8. do 11. století. Mince 1 (z let 1894-1895): Denár moravského údělného knížete, pozdějšího českého knížete Břetislava I. (před rokem 1034), uložený v ruce. Mince 2 (z let 1894-1895): Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087). Nalezen v hrobě se 3 stříbrnými esovitými záušnicemi. Mince 3 ( z roku 1944): Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061).

100

Červinka 1928, 167; Dostál 1966, 155-158; Hrubý 1957, 144; Kříž 1896, 56-57; Radoměrský 1955, 32; Staňa 1962, 209; Staňa 1985; Staňa 1987; Šikulová 1959, 157

PŘÍTLUKY (okr. Břeclav) Jižní část katastru V letech 1950, 1952 a 1954 byly v žárových mohylách slovanského mohylníku nalezeny kostry uložené sem ve střední a mladší době hradištní. Mladohradištní byly orientovány ZV a obsahovaly bronzové a stříbrné esovité záušnice, bronzový náramek, šipky a 4 mince. Hrob 166: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Hrob 174: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Hrob 336: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravé pánevní kosti. Hrob 344: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na levé pánevní kosti. Poulík 1951, 97-100; Radoměrský 1955, 33; Šikulová 1959, 158

PUSTIMĚŘ (okr. Vyškov) Rotunda sv. Pantaleona Roku 1932 vykopal V. Procházka severně od apsidy 6 hrobů. V jednom byla pod velkým kamenem uložena kostra ženy s bronzovou esovitou záušnicí. V letech 1977-1978 bylo při severní straně rotundy prozkoumáno pohřebiště z 12. – 14. století, odkryto bylo 23 hrobů v několika vrstvách. V interiéru lodi rotundy byla objevena hrobka z gotických „buchet“, kde byl podle písemných zpráv pohřben olomoucký biskup Jan Volek. V druhotném zásypu hrobky byly nalezeny zlomky kostí 3 jedinců, textilií a 1 mince – denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125). Dále bylo v lodi prozkoumáno 5 hrobů mužů, žen i dětí. Vedle regulérních hrobů byly zachyceny i roztroušené kosti, jež spolu s nálezem bronzové esovité záušnice a zmíněné mince naznačují možnost existence rozrušených hrobů z 12. – 13. století v interiéru stavby, které mohly rotundě i předcházet. Červinka 1932, 8; Konečný 1986; Staňa 1980; Šikulová 1959, 158

RADSLAVICE (okr. Vyškov) Zelená hora V letech 1963-1964 bylo v západní části hradiska objeveno pohřebiště s 27 hroby v nepravidelných řadách. V 15 hrobech byly uloženy dětské kostry, ve zbylých 12 skelety dospělých. Sedm hrobů obsahovalo předměty, a to bronzové a stříbrné esovité záušnice, 86 drobných skleněných korálků a v hrobě č. 21 byla mince – denár společné olomoucké ražby českého knížete Vratislava II. (1061-1092) se synem Bořivojem. Staňa 1986, 88; Staňa 1993, 184-186

ROHATEC (okr. Hodonín) Cihelna Hroby byly na lokalitě ničeny již od roku 1925. V roce 1950 bylo prozkoumáno 5 hrobů v řadě a roku 1952 přibyly další 2 hroby. Kostry ležely v hloubce 95-105 cm s orientací JZ-

101

SV až SZ-JV. V hrobech byly nalezeny 4 bronzové a 3 stříbrem plátované esovité záušnice, 30 skleněných korálků, sedmihranný bronzový prsten, železný nůž, železný kramlík, zbytky dvou železných kování z rakve, úštěpek jaspisu a tři mince. Mince 1: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Mince 2: Denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). Mince 3: Blíže neurčitelný denár. Radoměrský 1955, 33; Staňa 1956, 680-681; Šikulová 1959, 159

ROKYTNÁ (okr. Znojmo) Hradisko Roku 1853 vykopal A. Heinrich v hliníku pod osadou jižně od vnějšího příkopu kostry ve třech až čtyřech vrstvách nad sebou. V jednom hrobě bylo 7 bronzových, stříbrem plátovaných esovitých záušnic a 7 mincí brněnského údělného knížete Konráda I. Červinka 1928, 168; Novotný 1981, 215, 230; Radoměrský 1955, 33-34; Šikulová 1959, 159

RUDIMOV (okr. Zlín) Spálice Roku 1958 byla zkoumána mohyla u hradiska „Gradca“, v níž byli pohřbeni v superpozici dva lidé. V dolní části v hrobce srubovité konstrukce spočívaly ostatky ženy, při níž byla nalezena stříbrná náušnice s oboustranným hrozníčkem (byzantský charakter, 2. polovina 10. století), náhrdelník z 18 korálků, 2 železné spony vykládané skleněnými kameny, drobný nýtek s jemně zlacenou hlavičkou, křesadlo, nůž, rezavý fragment srpu a oválná železná přezka. V horní části to byl muž (antropologického určení M. Stloukal), s železným nožem, kouskem emailu a mincí – denárem uherského krále Štěpána I. (10001038), nalezeným v levé dlani. Je možné, že muž byl s ženou spřízněn, a proto byli oba uloženi do společné mohyly. Staňa 1958; Stloukal 1958; NZ v archivu AÚ AVČR v Brně, č. j. 1356/59

SADY (okr. Uherské Hradiště) Špitálky V letech 1958-1965 byly objeveny základy velkomoravského kostela a přilehlé pohřebiště. Už ve střední době hradištní se v kostele a kolem něj pohřbívalo, což dokládá objev 87 velkomoravských, často bohatě vybavených hrobů. Místo si zachovalo svůj význam i po pádu Velké Moravy, kdy byl kostel vypálen a hrobky v něm vyloupeny. Od konce 10. století se na lokalitě začalo znovu pohřbívat. Výzkum odhalil celkem 856 kostrových hrobů z mladší doby hradištní, čímž se toto pohřebiště stalo největší prozkoumanou mladohradištní nekropolí na Moravě. Hroby respektovaly pouze půdorys první stavební fáze velkomoravského kostela, který byl v této době zřejmě obnoven. Část hrobů byla uložena do stavební destrukce zbytků kostela, většina se jich však soustředila do prostoru kolem něj, kde mnohé z nich porušovaly starší velkomoravské hroby. Některé hroby tvořily řady probíhající v severojižním směru. Mladohradištní hroby byly mělké a dosahovaly hloubky 10-110 cm od současného povrchu. Kostry byly uloženy v poloze na zádech, s pažemi většinou podél těla a orientace Z-V nebo ZSZ-VJV, popřípadě s menšími odchylkami. Vyskytlo se i několik dvojhrobů a jeden trojhrob. Velká část hrobů měla

102

vnitřní úpravu. Bylo prokázáno mnoho variant kamenného obložení a mnohé z použitých kamenů pocházejí z destruované části velkomoravské sakrální stavby. V některých hrobech se zachovaly stopy po dřevěném obložení, popřípadě zbytky rakví s hřeby. V inventáři se nejvíce vyskytovaly esovité záušnice (téměř 400 kusů). Byly většinou bronzové, vyskytly se ale i stříbrné, postříbřené, stříbrem plátované, cínové, olověné a záušnice z bílého kovu. Z dalších předmětů byly v hrobech přítomny páskové i tordované prsteny z bronzu, mědi, stříbra, cínu, bílého kovu a skelné pasty, železné nože, rohovcový nůž, rohovcové a kamenné křesadlo, bronzové kroužky, náhrdelníky z korálků ze skla, skelné pasty, točené skelné niti, polodrahokamů a bronzových drátků, železná šidélka, železná břitva, kousky železa, srp, úštěp jaspisu, stříbrný plíšek bez ražby, fragmenty náušnice (?), ojedinělé fragmenty keramiky a další. Dále bylo v hrobech nalezeno celkem 71 mincí. Co do počtu mincí jde o největší prozkoumanou lokalitu tohoto druhu v České republice. Hrob 5/59: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval 2 bronzové, stříbrem plátované esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), nalezený u pravé ruky. Hrob 30/59: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 3-5 let. Hrob obsahoval 7 bronzových esovitých záušnic a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), nalezený u pravého boku. Hrob 34/59: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Mezi články prstů levé ruky byl nalezen denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 63/59: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 19-20 let. Hrob obsahoval 1 bronzovou a 3 stříbrné esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na levé pánevní kosti, Mince patrně vypadla z pravé ruky, která byla složena v pánvi. Hrob 72/59: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 2-3 roky. Hrob obsahoval 10 bronzových esovitých záušnic a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v pravé ruce. Hrob 88/59: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 12-17 let. Hrob obsahoval železný nůž a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého zápěstí. Hrob 98/59: Kostrové pozůstatky dospělého jedince neurčitelného pohlaví ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), nalezený u pravého lokte orbou poškozené kostry. Hrob 127/59: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval masivní stříbrnou esovitou záušnici a denár uherského krále Ladislava I. (1077-1095), nalezený pod lebkou po pravé straně. Hrob 134/59: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravé pánevní kosti. Hrob 155/59: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 4-6 let. Hrob obsahoval rohovcový nůž v zásypu a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého boku kostry. Hrob 163/59: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u levé ruky. Hrob 179/59: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 220-30 let. Hrob obsahoval 4 masivní cínové esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10611087), uložený v pravé ruce.

103

Podbrázdí/59: Mimo hrob ve výplni střední příčky kostela byl nalezen denár olomouckého údělného knížete Vladislava I. (1110-1113). Hrob 23/60: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený mezi prsty levé ruky. Hrob 30/60: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár z období mezivládí v brněnském údělném knížectví (1097-1099), uložený v pravé ruce. Hrob 79/60: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený na vnitřní straně pravého humeru. Hrob 81/60: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár z období mezivládí v brněnském údělném knížectví (1097-1099), uložený v pravé ruce. Hrob 83/60: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u pravé ruky. Hrob 91/60: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 17-20 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u levé ruky. Hrob 93/60: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený pod pravým loktem. Hrob 95/60: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený pod pravou kyčelní kostí. Mohl však vypadnout z pravé ruky, která byla těsně při těle. Hrob 99/60: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval bronzovou, stříbrem plátovanou esovitou záušnici a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravé klavikuly. Hrob 102/60: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na vnitřní straně pravého humeru. Hrob 117/60: Kostrové pozůstatky muže ve věku let 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na vnitřní straně pravého předloktí Jednalo se o dvojhrob, ve kterém byly ještě uloženy kostrové pozůstatky ženy starší 20 let. Hrob 146/60: Kostrové pozůstatky ženy blíže neurčitelného věku. Hrob obsahoval 2 bronzové esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10611087), uložený vpravo od lebky. Hrob 7/61: Kostrové pozůstatky muže ve věku let 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého boku. Hrob 25/61: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 17-20 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravého boku. Hrob 41/61: Kostrové pozůstatky dospělého jedince neurčitelného pohlaví ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravé ruky. Hrob 44/61: Neurčitelné kostrové pozůstatky. Hrob obsahoval masivní esovitou záušnici a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v místech levého boku strávené kostry. Hrob 46/61: Neurčitelné kostrové pozůstatky. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený v místech levé ruky silně strávené kostry. Hrob 77/61: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval esovitou záušnici a denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený na pravé straně hrudi. Hrob 89/61: Kostrové pozůstatky nedospělého ve věku 15-18 let. Hrob obsahoval 2 prsteny (kroužkový z bílého kovu a páskový bronzový), 2 stříbrné esovité záušnice a denár

104

olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na vnitřní straně levého lokte. Hrob 116/61: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 3-5 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený mezi zbytky lebky silně strávené kostry, původně tedy asi v ústech. Hrob 117/61: Kostrové pozůstatky dospělého jednice neurčitelného pohlaví ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval 3 esovité záušnice a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený mezi zuby. Hrob 119/61: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na pravé straně pod bradou. Hrob 157/61: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár českého knížete Bořivoje II. (1110-1107, 1109-1110, 1118-1120), uložený u levé ruky. Hrob 163/61: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval bronzový prsten a patrně rakouský fenik z první poloviny 12. století, uložený u levé ruky. Hrob 3/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený pod zbytky pravé pánevní kosti. Hrob 8/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval bronzový prsten, 2 bronzové, stříbrem plátované esovité záušnice a zlomky jedné cínové a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u levého boku Hrob 26/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený pod rozdrcenou lebkou. Hrob 30/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u pravé ruky. Hrob 36/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval esovitou záušnici z bílého kovu a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10611087), uložený na levé straně hrudi. Hrob 38/62: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6-10 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u pravého boku částečně strávené kostry. Hrob 47/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval dva denáry denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). První byl uložený na levé pánevní kosti silně strávené kostry, druhý u levého boku, kam mohl vypadnou ze strávené levé ruky. Hrob 52/62: Kostrové pozůstatky dospělého jedince neurčitelného pohlaví ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený uprostřed hrudi silně zničené kostry. Hrob 60/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u levého boku, původně snad v levé ruce silně strávené kostry. Hrob 83/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený pod dlaní pravé paže, která byla podél těla. Hrob 102/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval zbytky drobného železného předmětu a denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený u pravé ruky. Hrob 119/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený pod pravou pánevní kostí.

105

Hrob 162/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený u levého kolena. Hrob 167/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval Na levém kyčelním kloubu, mohl sem vypadnout z levé ruky (v klíně). Hrob 174/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125) u pravé ruky. Hrob 177/62: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval bronzový prsten a denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u pravé ruky. Hrob 191/62: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 5-6 let. Hrob obsahoval silně fragmentovaný, blíže neurčitelný denár, uložený u pravé ruky porušené kostry. Hrob 194/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u levé ruky. Hrob 199/62: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Vladislava I. (1110-1113), uložený v pravé ruce. Hrob 209/62: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 5-9 let. Hrob obsahoval 8 esovitých záušnic a denár z období mezivládí v brněnském údělném knížectví (1097-1099), uložený pod porušenou kostrou. Hrob 290/62: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 5-9 let. Hrob obsahoval blíže neurčitelný brněnský denár, uložený u pravé ruky. Hrob 10/63: Kostrové pozůstatky muže staršího 30 let. Hrob obsahoval rakouský fenik vévody Leopolda II. (1082-1096) a Leopolda III. (1096-1137) u pravého kyčelního kloubu. Hrob 13/63: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Soběslava I. (1125, 1130-1135), uložený na pravé pánevní kosti, kam mohl vypadnou z pravé ruky (ohnuta v bok). Hrob 16/63: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený u levé ruky. Hrob 21/63: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený na vnitřní straně levého femuru. Hrob 22/63: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval bronzový prsten s očkem ze skelné pasty, 6 velkých bronzových esovitých záušnic a denár olomouckého údělného knížete Soběslava I. (1125, 1130-1135), uložený u pravého zápěstí, Hrob 23/63: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 4-6 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Soběslava I. (1125, 1130-1135), uložený u pravé ruky. Hrob 33/63: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený na levé kyčelní kosti těsně u levé ruky. Hrob 35/63: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval železnou břitvu a dva denáry olomouckého údělného knížete Soběslava I. (1125, 1130-1135), uložené na sobě u levého předloktí, původně asi v pravé ruce (pravá paže byla přeložená napříč přes trup a ruka spočívala u levého boku). Hrob 39/63: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107), uložený u levé ruky. Hrob 54/63: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval fragmenty dřeva z kotoučkovitého předmětu (?) a denár olomouckého údělného knížete Oty II. Černého (1107-1110, 1113-1125), uložený u levého boku, původně snad v levé ruce silně strávené kostry. Hrob 61/63: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval bronzový prsten, fragmenty cínové esovité záušnice a rozpadlého železného předmětu a denár

106

společné brněnské ražby knížat Oty II. Černého a Spytihněva (1125), uložený vně pravého kolena. Vyhodnocení: Na pohřebišti bylo nalezeno celkem 71 mincí v 68 hrobech, což představuje asi 8% ze všech prozkoumaných hrobů. V 66 hrobech byla jedna mince, ve dvou hrobech po 2 kusech a 1 mince byla nalezena mimo hroby. Co se týká distribuce mincí v jednotlivých časových intervalech, tak první a jediná mince spadá do období 1035-1060, maximum do intervalu následujícího, tedy 1060-1085, přičemž relativně vysoké zastoupení je i v období 1085-1110 a po roce 1110. Na pohřebišti se vyskytly mince ražené až na jednu výjimku po roce 1060, těžiště hrobů s mincemi spadá tedy do druhé poloviny 11. století a poměrně vysoké zastoupení se udržuje i v první čtvrtině 12. století, čímž se tato lokalita výrazně liší od celkové časové distribuce všech moravských hrobových mincí z 11. – 12. století. Sledujeme-li uložení mincí, tak na pohřebišti jako celku dominuje poloha spojená s pravou stranou těla – celkem u 38 mincí, na levé straně bylo 24 mincí a ve střední rovině těla 7 mincí. Žádná mince nebyla nalezena přímo v ústech. V dlaních bylo nalezeno celkem 26 mincí (asi 37% z hrobů s mincemi), z toho v pravé 16 a v levé 10. Z ostatních výrazněji zastoupených poloh třeba jmenovat pravý bok, kde bylo nalezeno 5 mincí, a levý bok s 6 mincemi. Rekonstruujeme-li původní uložení mincí, tak v ústech se mohlo vyskytovat až 5 mincí (asi 7% z hrobů s mincemi) a v dlaních 38-46 mincí (asi 5463% z hrobů s mincemi), z toho v pravé 25-31, v levé 13-14. V mužských hrobech bylo nalezeno 27 mincí, z celkového počtu mužských hrobů to představuje asi 13%. Z toho 15 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 10 mincí s levou a 2 mince byly zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních bylo nalezeno celkem 10 kusů (asi 37% z mužských hrobů s mincemi), z toho v pravé 5 kusů a v levé rovněž 5. Z dalších výrazněji zastoupených poloh byly 3 mince nalezeny pod pravou pánevní kostí. Rekonstruujeme-li původní uložení mincí, tak v ústech se mohly vyskytovat 2 mince (asi 7% z mužských hrobů s mincemi), v dlaních 15-18 mincí (asi 56-67% z mužských hrobů s mincemi), z toho 9-12 v pravé a 6 v levé. V ženských hrobech bylo nalezeno 23 mincí, z celkového počtu ženských hrobů to představuje asi 14%. Z toho 13 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 8 mincí s levou a 2 mince byly zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních bylo nalezeno celkem 8 kusů (asi 35% z ženských hrobů s mincemi), z toho v pravé 6 a v levé dlani 2. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohla být 1 mince (asi 4% z ženských hrobů s mincemi) a v dlaních 12 (asi 52% z ženských hrobů s mincemi), z toho 8 v pravé a 4 v levé. V hrobech nedospělých bylo nalezeno 14 mincí, z celkového počtu dětských hrobů to představuje asi 11%. 9 mincí bylo asociováno s pravou polovinou těla, 3 mince s levou a 1 mince byla zhruba ve střední rovině. V ústech nebyla nalezena žádná mince. V dlaních bylo nalezeno celkem 5 kusů (asi 36% z dětských hrobů s mincemi), z toho v pravé 4 a v levé 1. Další 4 mince byly nalezeny u pravého boku. Rekonstruujeme-li původní uložení, tak v ústech mohla být 1 mince (asi 7% z dětských hrobů s mincemi), v dlaních 8-11 (asi 57-79% z dětských hrobů s mincemi), 7-10 v pravé a 1 v levé. Bortel 2001; Galuška 1996, 79; Sejbal 1986, 98-181; DV v MZM v Brně

SLAVĚTICE (okr. Třebíč) Na pískách Roku 1930 bylo vykopáno 6 hrobů ve dvou řadách. Jeden hrob byl nalezen i roku 1977 a dalších 19 hrobů s náznaky řadového uspořádání v roce 1987. Hrobové jámy byly hluboké 5-25 cm, ve dvou byly obkladové kameny. Zemřelí leželi v natažené poloze s pažemi podél těla a orientací SZ-JV. V hrobech byly bronzové esovité záušnice, jednoduchá kroužková

107

náušnice a v hrobě 5 nalezená mince – denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (1058-1061), uložený u pravého femuru. Koštuřík a kol. 1986, 164, 238; Poláček 1990; Skutil 1946, 111; Šikulová 1959, 159

SLAVONÍN (okr. Olomouc) Horní lán V letech 1996-1997 a 2001 bylo prozkoumáno 120 hrobů ze střední a mladší doby hradištní. Mladohradištních hrobů bylo nejméně 47. Kostry ležely v natažené poloze na zádech a orientací měla téměř vždy SZ-JV. V hrobech bylo nalezeno několik bronzových a stříbrných esovitých záušnic, bronzový prsten, železný nožík, železná šipka, přezka, 6 mincí a v ústní dutině jedné kostry i velký křemencový valoun. Hrob 28: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval minci v pravé dlani. Hrob 29: Kostrové pozůstatky muže ve věku 16-24 let. Hrob obsahoval minci, uloženou u levého zápěstí. Hrob 34: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 9 let. Hrob obsahoval nůž, železnou šipku a minci, uloženou v pravé dlani. Hrob 37: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval minci v levé dlani. Hrob 39: Kostrové pozůstatky dospělého muže. Hrob obsahoval minci v pravé dlani. Hrob 78: Kostrové pozůstatky muže ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval minci u levé lopatky. Kalábaek – Tajer – Prečanová 2002; Michna 1998, 407; Šmíd 1999; Šmíd 1999a; NZ v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 90/97

U hvězdárny Roku 2000 bylo prozkoumáno pohřebiště z 11. století s 60 hroby v pěti řadách. Kostry ležely v natažené poloze na zádech s orientací Z-V. V hrobech byly nalezeny bronzové a stříbrem plátované esovité záušnice, nože a 6 mincí a v hrobě č. 57 rovněž keramická imitace denáru. Hrob 17: Kostrové pozůstatky nedospělého jedince ve věku 16-20 let.. Hrob obsahoval denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený u pravé dlaně. Hrob 22: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 12 let.. Hrob obsahoval denár českého knížete Spytihněva II. (1055-1061), uložený u levé ruky. Hrob 30: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6-7 let.. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Spytihněva II. (1048-1054), uložený po pravé straně nedochované části trupu. Hrob 34: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let a dítěte ve věku 3-4 roky. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 51: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 40-50 let.. Hrob obsahoval bronzovou esovitou záušnici a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený u středu jižního okraje hrobové jámy. Hrob 59: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let.. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087), uložený u pravé ruky. Kalábek 2001; Kalábek – Tajer – Vitula 2001; Michna 2001, 404; Michnová – Kalábek 2000; Živný 2001

108

STARÉ MĚSTO (okr. Uherské Hradiště) Na dědině Dnešní kostel sv. Michala vznikl v první polovině 13. století přestavbou velkomoravské rotundy, kolem které se pohřbívalo nejen ve střední, ale i v mladší době hradištním a hřbitov zde existuje až dodnes. Mladohradištní hroby v prostoru kostela byly většinou zničeny, jak to naznačuje výskyt rozhozených lidských kostí v zásypech mladších hrobů a nález esovité záušnice a tordovaného držadla vědérka v suťových vrstvách kostelní lodi. V původním uložení se uchovaly pouze 2 hroby, a to hrob č. 56 s mincí – denárem olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087) a hrob č. 75 s měděnou, lehce postříbřenou esovitou záušnicí. Hrubý 1965, 188-191, 196, 210-211; Hrubý 1967, 64; Malík 1995, 102-103

STRACHOTÍN (okr. Břeclav) Kostel sv. Oldřicha Roku 1980 bylo na jižní straně kostela objeveno 67 hrobů z 11. – 18. století. Nejstarší datuje mince – denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) – do poloviny 11. století. V mladších hrobech se dále našel parvus Jana Lucemburského a černý peníz Ludvíka Jagellonského, zlomky středověké a novověké keramiky, dřevo a hřeby z rakví, sponky a zlaté či pozlacené ozdoby z čelenky. Měřínský 1982

SYROVICE (okr. Brno-venkov) Klínek V hrobech objevil F. Černý 8 bronzových esovitých záušnic, skleněné, hliněné a bronzové korálky, nůž, fragmenty nádob a minci – denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Belcredi a kol. 1989, 177-178; Červinka 1928, 169; Radoměrský 1955, 34; Staňa 1956, 680; Šikulová 1959, 159

ŠAKVICE (okr. Břeclav) Polní ulice Roku 1974 byla odkryta mladohradištní nekropole s 25 hroby s ostatky 27 jedinců. Hroby se nacházely v hloubce 40-90 cm. Inventář sestával ze stříbrných a stříbrem plátovaných esovitých záušnic, olověného kroužku a 3 mincí. Mince 1: Esovitá záušnice a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061) u levé ruky. Mince 2: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Mince 3: Denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092). Novotný 1975

ŠARATICE (okr. Vyškov) Padělky pod kopečkem J. Spáčil vykopal hrob se 4 bronzovými a 1 stříbrnou esovitou záušnicí s navlečenými skleněnými kroužky, stříbrným granulovaným korálem a zlomky korálu se stříbrnou fólií.

109

Roku 1951 byly odkryty další 4 hroby. Jeden obsahoval bronzový prsten s nedovřenými konci, jiný dvě masivní stříbrné esovité záušnice, stříbrný prsten a minci – patrně denár brněnského údělného knížete Konráda I. (1061-1092), uložený v levé dlani. Král 1951; Radoměrský 1955, 34; Šikulová 1959, 159-160

ŠELEŠOVICE (okr. Kroměříž) Podrozdílí Roku 1926 odkryl I. L. Červinka 19 hrobů ve třech řadách v hloubce 30-60 cm pod rozoranou brázdou, s orientací S-J a J-S a se 2 bronzovými a 1 stříbrem plátovanou esovitou záušnici, noži a mincí – denárem uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uloženého na hrudi. Červinka 1927a; Červinka 1928, 169; Radoměrský 1955, 34; Šikulová 1959, 160

ŠLAPANICE (okr. Brno-venkov) Vinohrady Roku 1983 bylo prozkoumáno 58 hrobů s náznaky řadového uspořádání. Kostry ležely mělce v natažené poloze na zádech, s pažemi většinou podél těla, nohama nataženýma a orientací Z-V. V některých případech se zachovaly nepatrné zbytky dřevěné úpravy. Hroby obsahovaly bronzové, stříbrné a stříbrem plátované esovité záušnice, bronzový prsten, nože, vědra, fragmenty keramiky, jednu celou nádobu, vaječné skořápky, prasečí kosti a 5 mincí. Hrob 11: Kostrové pozůstatky muže ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval nůž, vědro a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený na pravé straně hrudníku. Hrob 19: Kostrové pozůstatky muže ve věku 50-60 let. Hrob obsahoval nůž a denár uherského krále Petra I. (1038-1046), uložený na levé straně hrudníku. Hrob 36: Kostrové pozůstatky muže ve věku 40-50 let. Hrob obsahoval nůž a denár českého knížete Břetislava I. (1034-1055), uložený v levé horní části hrudníku. Hrob 47: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-40 let. Hrob obsahoval nůž a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený u lopatky v kumulaci kostí. Hrob 58: Kostrové pozůstatky dospělého jedince neurčitelného pohlaví. Hrob obsahoval nádobu a denár českého knížete Břetislava I. (1034-1055), uložený na pravé pánevní kosti. Procházka 1987; NZ v archivu AÚ ČSAV v Brně, č. j. 1752/88

TIŠTÍN (okr. Prostějov) Taufrova zahrada A. Coufalík objevil pohřebiště s hroby v nepravidelných řadách. V jednom bylo 5 bronzových esovitých záušnic, v jiném v levé ruce kostra slepice. Roku 1905 odkryl A. Telička 8 hrobů s kostrami v rakvích s hřeby a s bronzovými esovitými záušnicemi, nožem a 2 mincemi. První byl denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), další byl denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Červinka 1928, 169; Radoměrský 1955, 34; Šikulová 1959, 160

110

URČICE (okr. Prostějov) Záhumení Roku 1993 bylo pohřebiště s 37 hroby ve třech řadách. Hrobové jámy byly rozpoznány většinou jen u dospělých osob. V hrobech byly nalezeny bronzové a stříbrem plátované esovité záušnice a 4 mince. Pohřebiště je datováno do druhé poloviny 11. století. Mince 1: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Mince 2: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Mince 3: Denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). Mince 4: Denár společné olomoucké ražby českého knížete Vratislava II. (1061-1092) se synem Bořivojem. Čižmář – Dočkalová – Šmíd 1997

VELATICE (okr. Brno-venkov) Zadní Velikonoce Roku 1939 nalezl J. Poulík v jednom hrobě v levé ruce kostry minci – denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087). Radoměrský 1955, 35; Šikulová 1959, 161

VELKÉ HOSTĚRÁDKY (okr. Břeclav) Podlipiny Na začátku 20. století F. Majer vyoral asi 20 koster. Roku 1929 prokopal M. Chleborád několik hrobů, u kterých našel nožík a minci. V letech 1962-1964 prozkoumal K. Ludikovský dalších 50 hrobů, které tvořily asi 10 řad. Kostry ležely v hloubce 20-70 cm v poloze na zádech, s pažemi většinou podél těla nebo s rukama v klíně a orientace Z-V. V hrobech bylo nalezeno 8 bronzových, 6 měděných, stříbrem plátovaných a 2 stříbrné esovité záušnice, 3 železné nože, skořápky vejce, jedna kraslice a 5 mincí. Hrob z roku 1929: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na hrudi. Hrob 28: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval 4 bronzové, stříbrem plátované esovité záušnice a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený vedle pravého femuru. Hrob 34: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 20-30 let. Hrob obsahoval 2 stříbrné esovité záušnice a denár brněnského údělného knížete Oldřicha (1092-1097, 1099-1115), uložený na levé části hrudi. Hrob 35: Kostrové pozůstatky ženy ve věku 30-40 let. Hrob obsahoval denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený mezi žebry u páteře. Hrob ?: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087). Ludikovský – Snášil 1974; Radoměrský 1955, 35; Stloukal 1963; Šikulová 1959, 161

VELKÉ PAVLOVICE (okr. Břeclav) Východně od obce Roku 1932 prozkoumal J. Reitmayer 10 koster ve třech řadách. U jedné kostry se nacházela bronzová esovitá záušnice a u jiné mince – denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Traduje se, že v místech pohřebiště stával kostelík sv. Floriána.

111

Poulík 1948, 161; Radoměrský 1955, 35; Šikulová 1959, 161

VÍCEMILICE (okr. Vyškov) Písky V letech 1932-1934 odkryl F. Kalousek 129 různě orientovaných hrobů již dříve ničeného pohřebiště. V hrobech byly zbytky dřevěných desek, ojediněle byl hrob překryt kamennou deskou. Hroby obsahovaly bronzové a stříbrné esovité záušnice, stříbrnou košíčkovou a uzlíčkovou náušnici, prsteny, nože, korály ze stříbra, skla i polodrahokamů, vědra, nádoby a celkem 23 mincí. Hrob 2: 2 bronzové esovité záušnice, skleněné korály a denár olomouckého údělného knížete Svatopluka (1095-1107). Hrob 5: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087). Hrob 11: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na hrudi. Hrob 19: Denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 20: Železný nůž a denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na hrudi. Hrob 21: Železný nůž a denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087). Hrob 50: Železný nůž a denár – moravská ražbu denáru českého knížete Břetislava I. (1034-1055). Hrob 63: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087). Hrob 69: Železný nůž a denár uherského krále Aba Samuela (1041-1044). Hrob 74: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 76: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na hrudi. Hrob 77: Denár společné olomoucké ražby českého knížete Vratislava II. (1061-1092) se synem Bořivojem. Hrob 81: Železný nůž a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038). Hrob 82: Denár českého knížete Spytihněva II. (1055-1061), uložený na hrudi. Hrob 88: Železný nůž a denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061). Hrob 92: 2 bronzové a 3 stříbřité esovité záušnice, uzlíčkovitou náušnici, kovový korál a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený na hrudi. Hrob 100: Železný nůž a denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v levé dlani. Hrob 101: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený v ústech. Hrob 107: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087). Hrob 108: Železný nůž a denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (10911087). Hrob 115: Denár českého knížete Břetislava I. (1034-1055). Hrob 127: Denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087). Mimo hroby: Nalezen denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1091-1087). Vyhodnocení: Na pohřebišti bylo nalezeno 23 mincí, z toho 22 kusů ve 22 hrobech, což představuje asi 17% ze všech prozkoumaných hrobů, a 1 mince v areálu nekropole. Co se týká distribuce mincí v jednotlivých časových intervalech, tak první mince spadají do období 1010-1035, maximum do obou následujících intervalů, tedy 1035-1060 a 10601085, kdy je zastoupení přibližně rovnoměrné, výrazný pokles nastal v intervalu 10851110, kam patří poslední mince nalezené na pohřebišti. Těžiště hrobů s mincemi spadá

112

tedy do druhé a třetí čtvrtiny 11. století, distribuce mincí v čase tedy přibližně odpovídá distribuci všech hrobových mincí z 11. – 12. století. Radoměrský 1955, 35-36; Šikulová 1959, 161-162

VÍTONICE (okr. Prostějov) Proti hliníku Roku 1907 byla vykopána kostra s mincí – denárem olomouckého údělného knížete, pozdějšího českého knížete Vratislava II. (1058-1061), uloženým u ruky. Červinka 1928, 170; Gottwald 1909, 80; Knies 1894, 467; Radoměrský 1955, 36; Šikulová 1959, 162

VRANOVICE (okr. Břeclav) Za zahradami Na lokalitě bylo vykopáno 36 koster uložených v hloubce 30-50 cm a orientací V-Z. V několika hrobech byly stopy po dřevěných rakvích. V hrobech byly stříbrné esovité záušnic, nádobky, železný nožík a 2 mince. Červinka 1928, 170; Knies 1894, 466; Radoměrský 1955, 36-37; Šikulová 1959, 162

VRBKA (okr. Kroměříž) Tabarky Uváděno mohylové pohřebiště a řadové kostrové hroby. Ty obsahovaly malé bronzové esovité záušnice, zlaté knoflíčkovité náušnice, prsteny, korály, keramiku, vědra, nože, sekyry, militária a mince (Břetislav I., Vratislav II., Konrád I. a další). Mladší nálezy z lokality, včetně mincí, jsou však velmi sporné. Červinka 1902, 317-319

VŠETULY (okr. Kroměříž) Vpravo od silnice Holešov-Hulín Roku 1971 byly nalezeny dva hroby, vzdálené od sebe asi 90 cm. Kostry ležely v hloubce 75 cm na zádech, s jednou paží podél těla a druhou v lokti pokrčenou a s dlaní v pánvi a orientací Z-V. První hrob obsahoval minci – denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený mezi levým loktem a hrudníkem. Ondráček 1972

ZBOROVICE (okr. Kroměříž) Smrchov Roku 1983 bylo prozkoumáno 33 hrobů v řadách, které měly směr SV-JZ. Kostry spočívaly v hloubce 50-80 cm pod úrovní současného povrchu v poloze na zádech s pažemi většinou podél těla nebo v lokti pokrčenými a orientací SZ-JV. V jednom hrobě se zachovaly zbytky dřevěné desky. V hrobech bylo nalezeno 35 esovitých záušnic (28 bronzových, 4 stříbrné, 1 stříbrem plátovaná a 2 z bílého kovu), 6 nožů, 2 skleněné

113

kroužky, 2 kostěné předměty, náhrdelník ze skleněných korálků, 4 prsteny (z toho 2 z esovitých záušnic) a 4 mince. Hrob 10: Denár uherského krále Štěpána I. (1000-1038), uložený na pravé části hrudníku. Hrob 14: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložení nezjištěno. Hrob 18: Železný nůž a denár společné brněnské ražby knížat Konráda I. (1061-1092) a Oty I. Sličného (1061-1087), uložený na hrudi. Hrob 22: Denár uherského krále Ondřeje I. (1046-1061), uložený na hrudi. Chybová 1986; Chybová 1987

ZNOJMO (okr. Znojmo) Hradiště sv. Hypolita V letech 1949-1951 a 1954-1957 bylo v areálu proboštství prozkoumáno mladohradištní a novověké pohřebiště. Mladohradištní hroby byly ve dvou skupinách. Ve skupině A je to celkem 95 hrobů, které tvořily 13 řad. Kostry ležely v natažené poloze na zádech, s pažemi většinou podél těla a orientací hlavně ZSZ-VJV. Bylo zjištěno několik způsobů kamenného a dřevěného obložení hrobů. Tři hroby byly kryty náhrobními kameny, jeden byl označen vertikální kamennou stélou. Inventář obsahoval 20 bronzových, 4 stříbrné a 6 stříbrem plátovaných esovitých záušnic (jedna měla snad závěsek v podobě kostěného kroužku), 8 bronzových a stříbrných prstenů (drátěných i pletených), 3 skleněné korály, nože, přezky, fragment ostruhy, kostěné šídlo a jehelníček a 2 mince. Na základě uvedených předmětů je nekropole datována do 11.-12. století. Do skupiny B náleží 18 hrobů, které byly bez nálezů, ale podle polohy a orientace a rovněž podle porušení základy kostela sv. Hypolita z první poloviny 13. století je zřejmé datování do 12., popř. počátku 13. století. Během novodobých výzkumů v okolí kostela v letech 1987, 1988 1994-1995 a 1997-2000 bylo nalezeno dalších asi 90 mladohradištních hrobů s bronzovými, stříbrem plátovanými a stříbrnými esovitými záušnicemi, korály a mincemi. Hrob 6: Kostrové pozůstatky nedospělého jedince ve věku 14-17 let. Hrob obsahoval denár znojemského údělného knížete Litolda (1092-1112), uložený v levé dlani. Hrob 29: Kostrové pozůstatky dítěte ve věku 6-7 let. Hrob obsahoval denár olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1061-1087)., uložený v pravé dlani. Hroby z novodobých výzkumů: Několik denárů uherských králů Štěpána I. (1000-1038) a Ondřeje I. (1046-1061), uložených v dlaních některých koster. Dostál 1966, 192-193; Dostál 1968; Dostál 1969; Klíma 2001, 52; Lorencová 1969; Radoměrský 1955, 37; Šikulová 1959, 162; Ústní sdělení B. Klímy

114

9. O AUTOROVI

Živný Michal (16. 9. 1976, Boskovice), Mgr., antropolog, absolvent magisterského studijního programu

oboru

antropologie

na

Katedře

antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Pohřební ritus v mladší a pozdní době hradištní na Moravě a ve Slezsku (2000), vedoucí práce: Prof. PhDr. Josef Unger, Csc. V současnosti je studentem doktorského studia na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se problematikou pohřebního ritu na Moravě i jinde ve střední Evropě v 11. – 15. století se specializací na antropologické zpracování lidských kosterních pozůstatků, studium demografické struktury pohřebišť a zkoumání fenoménu mincí v hrobech. Současně pracuje jako archeolog v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Olomouci. Kontakt: Mgr. Michal Živný, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno. telefon: 737 873 671 e-mail: [email protected] [email protected]

115

10. SLOVNÍK DŮLEŽITĚJŠÍCH POJMŮ aes grave, lat. těžká měď. Peníze okrouhlého tvaru lité z mědi a oboustranně opatřené reliéfy. Zavedené na italském území na rozhraní 4. a 3. století př. n. l. Průměrná hmotnost byla 267,86 g. Jsou považovány za počátek římského mincovnictví. aes rude, lat. surová měď. Nezpracovaný kus mědi o hmotnosti 2 g až 2,5 kg, užívaný na italském území v l. tisíciletí př. n. l. až do přelomu 4. a 3. století př. n. l. jako směnný prostředek. aes signatum, lat. značkovaná měď. Kusy mědi odlité do tvaru cihly o hmotnosti 10001830 g a opatřené reliéfy. Užívány zejména v oblasti střední Itálie koncem 4. a počátkem 3. století př. n. l. jako předmincovní platidlo. allochtonní, řec. přicházející odjinud, cizorodý, původem z jiného místa, přenesený, vyskytující se na cizí půdě. Opak autochtonní (viz). amulet, malý, často ozdobný předmět, který se nosí zpravidla na krku a jemuž se připisují ochranné účinky. Víra v a. souvisí s prvobytnou magií a fetišizmem. autochtonní, řec. původní, vyskytující se nebo uložený v místech svého vzniku. Opak allochtonní (viz). Avaři, kočovné kmeny turkotatarského původu ze střední Asie. V 6.století pronikli na západ, porazili Anty a 563-567 dvakrát napadli franskou říši. Po odchodu Langobardů do Itálie (568) obsadili Karpatskou kotlinu a podmanili si většinu slovanského obyvatelstva. Největší rozmach koncem 6. století, kořistnické výpravy do Byzance a západní Evropy. Porážka u Cařihradu 626, odboj Slovanů vedených Sámem 623-658 a vnitřní rozpory A. oslabily a ti nebyli schopni čelit náporu franské říše (791-803). V 9. století zprávy o A. mizí. avers, přední, hlavní strana listin, mincí, pečetí atd. Obsahuje vlastní znění listiny, obraz, znamení a legendu mincovního pána nebo majitele pečeti. atribut, lat. nezbytná, neodlučitelná vlastnost něčeho, podstatný znak. Jinak též předmět ztotožňující člověka s konkrétní společenskou skupinou. brakteát, lat. bractea = plíšek. Od 17. století nové označení pro tzv. duté, jednostranné středoevropské ražby 12. a 13. století V Čechách byl b. ražen asi od 1210 až 1215 do 1300, na Moravě od poloviny 13. století. B. byly vesměs bez opisu, jejich chronologie je proto značně obtížná. Nejstarší české b. byly tzv. široké b. (hmotnost 1 g), pak byly raženy tzv. malé b. a od šedesátých a sedmdesátých let 13. století tzv. střední b. Základní mincovní jednotkou byla česká hřivna (251 g). demonetizace, vyjmutí mincí z penežního oběhu a jejich použití k jiným než ekonomickým účelům. denár, lat. denarius = obsahující po desíti, odtud nummus denarius = peníz obsahující po desíti (stříbrných asech). Nejstarší římská stříbrná mince o hmotnosti 4,55 g, začala se razit roku 211 př. n. l. v mincovně při chrámu Iunony Monety na Capitolu. Od poloviny 1. století př. n. l. hlavní římská stříbrná mince. V Evropě od konce 6. do 12. – 13. století hlavní mince mincovních soustav, základní měnová jednotka. Z karlovské libry (408 g) bylo raženo 240 d. V Čechách po 955 první ražená mince. Na zač. 13. století (asi 1210) vystřídána brakteátem (viz). devocionálie, předměty spojené s provozováním náboženského kultu (růžence, křížky, medailky aj.). dirham, základní stříbrná jednotka arabského mincovnictví, zavedená 692-696. Původní hmotnost 3,9 g. doba hradištní, archeologický periodizační termín užívaný především v Čechách a na Moravě k označení slovanského období a nálezů od 7. do 13. století. Název odvozen od

116

četných hradišť, která byla tehdy budována. D. h. se dělí na starší (600-800), střední (800950) a mladší (950-1200) a pozdní (1200-1250). drachma, řec. drachmé = hrst – do hrsti se dalo vzít 6 obelů (viz). Původně antická řecká stříbrná mince. Nejrozšířenější byla atická d. o hmotnosti 4,366 g. Roku 1833 d. obnovena jako řecká měnová jednotka. ekvivalent, lat. stejná, resp. odpovídající hodnota. esovitá záušnice, nejběžnější ozdoba účesu užívaná Slovany v 10. – 13.století. Měla tvar otevřeného kroužku s jedním koncem roztepaným a esovitě svinutým. Nejčastěji se vyskytující artefakt ve slovanských (převážně dětských a ženských) hrobech v Čechách a na Moravě v 11. a 12. století. groš, lat. denarius grossus. Těžší stříbrná mince, prvně ražená ve Francii (1266). Odtud se g. rozšířil do Čech (1300-57) a Míšně (1338). Hmotnost 3,75 g. hrobový inventář, soubor artefaktů nalezených v hrobě a tvořících hrobovou výbavu zemřelého. I. se dělí na nerituální čili dokladový (předměty, které se do hrobů dostaly jako nutná nebo náhodná doprovodná součást pohřebních rituálů) a rituální (předměty, které byly do hrobu vloženy intencionálně a měly nejčastěji symbolický význam, reflektující náboženské představy a společenské poměry dané společnosti). Charon, řecký mytologický převozník, který převáží stíny zemřelých přes podsvětní řeku Léthé (viz) do Hádova podsvětí. chistianizace, proces přijímání křesťanství. Ibrahím ibn Jákúb, 10.století, židovský cestovatel, obchodník a diplomat původem z arabského Španělska. O své cestě do střední Evropy (965-966) napsal obšírnou zprávu s nejstarším popisem Prahy, Krakova a zemí baltských Slovanů. kreditní platidla, platební prostředky, jež samy o sobě nedosahují ceny toho, za co jsou směňovány, a jejich hodnota musí být proto kryta a garantována cenou jiných předmětů, tzv. aktiv, především drahých kovů, jež nejsou v oběhu (patří sem například bankovky). křesťanství, monoteistické náboženství založené na víře v trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého a na víře ve spasitelskou moc smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vzniklo původně jako efemérní židovská sekta v 1. století v Palestině a brzy expandovalo především na území římského impéria, která tvořila most k jeho rozšíření převládnutí ve středověké Evropě. V ní bylo k. nejrozšířenějším náboženstvím a oporou moci panovníků, již i garantovalo. Léthé, řecká mytologická podsvětní řeka, ze které pili duchové zemřelých zapomnění poté, co je převozník Charón (viz) převezl do Hádovy podsvětní říše. milodar, předmět rituálně a záměrně vložený mrtvému do hrobu. mince, původně kus kovu určitého tvaru, za jehož váhu a obsah drahého kovu ručil stát či vydavatel, a který plní funkci peněz jako oběživa. První m. ve starověku se objevily v Číně a Malé Asii (Lýdie), v Řecku a římské říši, odkud se rozšířily dále do Evropy. Dnes je m peněžní jednotkou, která je součástí peněžní soustavy každého státu. M. má dvě strany: líc čili avers (viz) a rub čili revers (viz). misky slezského typu, železné mísovité nebo talířovité předměty tvaru vrchlíku koule. Vyskytovaly se hlavně ve Slezsku v 7. – 11. století, na našem území existovalo snad druhotné středisko jejich výroby. Na Velké Moravě se zřejmě používaly jako platidlo. monetizace, zavedení mincí do peněžního oběhu. numizmatika, řec. nomisma = peníz, podobně lat. nummus = peníz. Jedna z pomocných věd historických. Její studijní základnu tvoří zejména mince, dále i žetony, kovové známky, nouzová platidla a medaile. Badatelským cílem je podat jejich výklad funkčně, tedy jakožto dějiny peněz. obchod, článek společensko-ekonomické dělby práce zaměřený na uskutečňování oběhu zboží, jinak také směna zboží či služeb formou koupě a prodeje. Historicky se vyvinul z

117

prvních primitivních forem směny. Rozvoj peněžních vztahů umožnil o. zefektivnit a rozšířit počet různého zboží, které lze směňovat v obchodních transakcích. Tímto také došlo k oddělení o. od výroby v rámci procesu dělby práce. Cílem obchodní činnosti se stala koupě a prodej zboží a dosažení zisku. V tomto smyslu o. znamená transakci s cílem uzavřít obchodní vztah. obelos, řec. rožeň (původně praktický předmět, potom jako předmět ve tvaru stříbrné hůlky i předmincovní měřítko cen a platidlo v antickém Řecku). Název přešel po zavedení peněz do oběhu na nejstarší mince – oboly (viz). obol mrtvých, označení pro minci rituálně a záměrně vkládanou zemřelým do hrobů z kultovních důvodů. obolos, drobná stříbrná mince, zpravidla šestina drachmy (viz). Atický o. měl hmotnost 0,73 g. olaši, příslušníci olašských Rómů. O. mají světlejší pigmentaci i vlasy, mnozí z nich se stále oblékají do klasického rómského oblečení. O. si cení zlata. Mezi sebou nejčastěji mluví rómsky – olašským dialektem. V ČR tvoří skupinu asi 20 000 Rómů. Ze svého středu volí O. krále, mají vlastní zákony a největším trestem je vykázání z rodu. olověné hřivny, ploché olověné pásky čočkovitého průřezu s poněkud zprohýbanými okraji a se zaoblenými jazykovitě rozšířenými konci. Na Velké Moravě byly pravděpodobně používány jako platidlo. parvus, lat. malý. Parvus denarius Pragensis (malý pražský denár) – dvanáctina pražského groše (viz). Drobná dvoustranná mince, ražená 1300-84. Hmotnost 0,5 g. patina, změny struktury povrchu předmětů dlouhodobým vlivem prostředí, jako koroze kovů (např. měděnka –zásaditý uhličitan měďnatý, zelenavý lesklý povrch měděných a bronzových předmětů), laků (galerijní tón olejomaleb) nebo jakýkoliv povlak na povrchu archeologických nálezů (např. bílá p. pazourkových nástrojů z doby kamenné). Umělé p. se dosahuje hlavně pomocí chemických prostředků. Provádí se i patinování sádrových odlitků, napodobující p. kovu. Přeneseně též starobylý vzhled. peníz, staročeský název jednotky měny, tj. denáru. Po vzniku soustavy grošové měny 1300 se označení p. přeneslo na nejnižší nominál – parvus (též haléř). Po prohloubení měnové soustavy 1384 označení středního nominálu – sedminy groše. peníze (platidla), prostředky směny různých druhů zboží, všeobecně ztělesňující hodnotu všech druhů zboží. Jde tedy o všechny předměty, které mají funkci všeobecného ekvivalentu (viz) hodnot. pohanství, z egocentrického pohledu jiné náboženství než moje nebo příslušníků mé komunity. V křesťanském světě náboženství těch, kteří nepřijali víru v Ježíše Krista. pohřební ritus, druh pohřbu (kostrový, žárový). premonetární platidla, předmincovní platební prostředky, které tvoří přechodnou formu mezi užitkovým předmětem používaným ke směně a vlastní mincí (viz) a jejichž hodnota odpovídá hodnotě toho, za co jsou směňovány. revenant, ve folkloristice označení pro postavu tzv. vracejícího se mrtvého, který je potrestán za zlé skutky spáchané zaživa, a nemůže proto najít v hrobě klid. Stejně jsou označeny osoby, které zemřely, aniž splnily nějaký neodkladný úkol (zemřelá šestinedělka se vrací ke svému dítěti ap.). Existence představ o r. doložena v archeologických nálezech, motiv r. je rozšířen po celém světě. revers, zadní strana mince, pečeti, listiny. rituál, z lat. ritus = řád, obyčej, obřad, odtud ritualis = obřadný. Historicky vzniklá forma složitého symbolického chování, jež zahrnuje kodifikovaný systém aktivit (včetně řečových), sloužících k vyjádření určitých sociálních a kulturních vztahů (uznání hodnot či autorit, podpora sociálně-normativního systému).

118

sekerovité hřivny, železné výkovky podobné štíhlé sekeře bizarního tvaru s tenoučkým, často zaokrouhleným, listovým břitem, s úzkým dlouhým krčkem čtvercovitého nebo obdélníkovitého průřezu a s hlavicí podobnou uchu pro topůrko. Na Velké Moravě byly používány jako platidlo. slitkové stříbro, víceméně pravidelné kusy drahého kovu, používané u nás od 13. století jako platidlo. Slované, skupina evropských národů, jejichž jazyky náleží ke slovanské větvi indoevropské jazykové skupiny. Etnogeneze S. začala snad již ve 2. nebo na začátku l. tisíciletí př. n. l. nejspíše v oblasti mezi Vislou a Dněprem (Praslované). První bezpečné historické zprávy o S. jsou až ze 6. století n. l. V tomto a v následujícím století vyvrcholila jejich expanze, při níž osídlili střední Evropu (až po Polabí a Pomohaní), značnou část Balkánu a ve východní Evropě pronikali na území obydlená Balty a Ugrofiny. Rozšířením S. na velkém území postupně zanikala jejich někdejší jazyková jednota a další vývoj probíhal odlišně podle místních podmínek. V nových sídlech se vnitřním vývojem i vlivem podnětů z někdejšího římského prostředí i od sousedních etnik urychlil vývoj společenský i kulturní Po zformování nejstarších slovanských kmenových svazů (Antové, Sámova říše) vznikaly v důsledku dalšího vývoje od 9. st. první slovanské státy (Bulharsko, Velkomoravská říše, Polsko, přemyslovský stát, Kyjevská Rus), které se významně podílely na evropských dějinách. solidus, zlatá římská mince o hmotnosti 4,55 g, ražená od 324 a užívaná v byzantské říši až do jejího zániku 1453. Jako s. se označuje také tzv. besantius, zlatá mince o průměrné hmotnosti 3,2 g, ražená v Byzanci od 4.století. stříž, hrubá váha mince. střížek, kus kovu, většinou okrouhlého tvaru, opatřený na líci (viz) i rubu (viz) ražbou, tj. ztvárněním drobnou plastikou. talisman, předmět, který má podle pověr magický účinek a jenž má svého majitele chránit a přinášet mu štěstí. terminus ante quem, lat. doba, před níž (se událost stala). terminus post quem, lat. doba po níž (se událost stala). vampyrizmus, pověrečná představa o možnosti návratu zemřelého jako tzv. vampýra (upíra) mezi žijící, kterým škodí na zdraví a majetku. Počátky v. spadají již do pravěku, jeho dlouhé přežívání až do moderní doby zjišťuje etnografie. viaticum, přijímání těla Kristova před smrtí (jakoby na cestu), proměněný chléb a víno – tělo a krev Krista. Výbava na cestu do světa mrtvých – potraviny a jiné předměty, např. mince sloužící k zaplacení převozu do záhrobí. záušnice, viz esovitá záušnice. zlomkové stříbro, soubory záměrně rozlámaných mincí, stříbrných slitků, šperků, ozdob a jiných fragmentů. Používalo se jako platidlo pouze v hodnotě váhy kovu. zrno, váhové množství drahého kovu v minci

119

11. REJSTŘÍK A

H

aes grave 17

Hanuliak Milan 42, 61

aes rude 17, 21

Hodonín 11, 42

aes signatum 17

Holubice 33, 48, 52, 64

Acheron 57

Horní Dunajovice 39

amulet 6, 21, 52, 55, 62

hrobový inventář 8, 23, 49, 53, 75, 78

Aristofanes 6

CH

atribut 21, 52, 54, 65, 66, 67, 73, 79

Charon 6, 57-59, 69

Avaři 18, 24, 44, 53, 55, 66, 69

Childerich 21

B

christianizace 7, 11, 26, 58, 63, 71-74, 76

biateková mince 18

I

brakteát 19, 29, 54

Ibrahím ibn Jakúb 19, 66

Brno – Holásky 34

J

D

Jiříkovice 34

demonetizace 20, 55

K

denár 17, 19, 20, 22-26, 28-30, 35-42, 48,

Keltové 17, 18, 21, 27

49, 52, 54-56, 61, 64-66, 69-71, 75

Klápště Jan 9, 23, 66

devocionálie 14, 32, 50, 52, 62, 63, 65, 73 Kolníková Eva 9, 25, 42, 44, 49, 68, 71 dirham 25, 55

křesťanství 5, 13, 53, 58, 60, 63, 66, 68, 70,

Diváky 9, 34, 65

72, 74, 80

doba laténská 6, 21, 22, 24, 27, 53

L

doba římská 6, 18, 21, 24, 27, 41, 50, 53

Léthé 6, 57

55, 56, 58, 68, 69, 78

M

drachma 17

Maďaři 10, 29, 71

E

milodary 14, 52, 57-61, 65, 72-74, 80

ekvivalent mincovní 5, 7, 21, 44, 51, 52, 57 mince české 19, 23, 25, 26, 36-38, 40, 55 elektron 16

mince moravské 5, 6, 20, 25, 28, 35-38, 39,

esovitá záušnice 14, 52, 53, 63, 78

40, 51, 71, 78

G

mince uherské 5, 20, 32, 35, 37, 38, 71, 78

Germáni 17

Mistřín 34, 41

Gerulata 24

mladší doba hradištní 6, 7, 29, 60, 70, 74, 78

120

monetizace 20, 80

sekerovité hřivny 19, 51, 70

Moravičany 41, 50, 56

Slavonín 34, 52

Mušov 8, 13, 14, 33, 41, 43, 46-49, 56, 64 směna 7, 15, 16, 20, 60, 66, 70, 73, 80

N

solidus 17, 19, 22-25, 28, 68, 69

Nová Dědina 13, 31, 34, 76

stěhování národů 17, 22, 24, 26, 28, 49, 55, 69

Nová Ves 35, 40, 44

starší doba hradištní 28

novověk 21, 30, 37,56, 59, 63

střední doba hradištní 14, 24, 44, 51, 53, 57,

Nový Poddvorov 34, 48

59, 68, 70, 80

O

středověk 21, 22, 24, 29, 37, 55, 58, 63, 73-76

obchod monetární 16

Styx 57

obchod postmonetární 16

Š

obchod premonetární 15

Šlapanice 34, 64

obchod žirový 16

T

obelos 17

talisman 52

obol mrtvých 5, 6, 9, 21, 22, 24, 27, 30, 38, terminus ante quem 49, 50 42, 44, 51, 53, 57, 58, 60, 68-71, 74, 79

terminus post quem 49, 50

Olaši 32, 67

tributum pacis 18

P

U

parvus 29, 30, 32

Uhersské Hradiště – Sady 8, 12, 14, 33, 37, 40,

peníz 30, 31, 50, 58, 64

41, 43-48, 51, 52, 56, 64, 70, 74-76, 79

platidla kreditní 16, 32, 67

V

platidla premonetární 17, 19, 51, 57

vampyrizmus 63

pohanství 5, 13, 60, 61, 72,

Vážany nad Litavou 52

pohřební ritus kostrový 13

Velké Hostěrádky 34, 52

pohřební ritus žárový 13, 72

viaticum 53, 57-59, 65, 69, 70, 79

Prušánky 8, 33, 43, 44, 46-48, 54

Vícemilice 13, 33, 65

pseudobrakteát 17

Z

R

Zborovice 52, 65

Radoměrský Pavel 6, 8, 9, 23, 37, 42, 44, 49, 62, 74, 75 revenance 52, 63, 65, 79 Rokytná 34, 42, 54

S Sejbal Jiří 60 121

12. PŘÍLOHY Popis tabulek:

Tabulka 1: Tabulka 2:

Tabulka 3: Tabulka 4:

Tabulka 5: Tabulka 6: Tabulka 7: Tabulka 8:

Přehled mincí z moravských hrobů z 11. – 12. století s uvedením základních nálezových a popisných okolností. Horní graf – vývoj ukládání mincí do hrobů v 1. – 18. století na Moravě: osa x = století, osa y = počet mincí. Dolní graf – detailní výseč znázorňující 10. – 13. století rozdělené do 25-letých intervalů. Vývoj ukládání mincí do hrobů v 10. – 13. století v oblastech střední Evropy: A – Čechy, B – Slovensko, C – jižní Polsko. Vývoj ukládání mincí do hrobů v 11. – 12. století na Moravě v 25-letých intervalech. A – celková tabulka, B – celkový graf, C – situace na řadových pohřebištích, D – situace na kostelních hřbitovech. Vývoj ukládání mincí do hrobů v 11. – 12. století na Moravě v 25-letých intervalech s přihlédnutím k provenienci mincí Provenience mincí v moravských hrobech z 11. – 12. století. Uložení mincí v hrobech. Detailní rozbor vývoje uložení mincí v hrobech. A – uložení vzhledem k lateralitě těla, B – uložení zjištěné archeologickým výzkumem (horní tabulka – absolutní čísla, dolní tabulka – procentuální zastoupení), C –

Tabulka 9:

rekonstrukce původního uložení v ústech a v dlaních s minimálními odhadnutými hodnotami (horní tabulka – absolutní čísla, dolní tabulka – procentuální zastoupení), D - rekonstrukce původního uložení v ústech a v dlaních s maximálními odhadnutými hodnotami (horní tabulka – absolutní čísla, dolní tabulka – procentuální zastoupení). Vyhodnocení hrobových mincí z pohřebiště v Uh. Hradišti – Sadech.

Tabulka 10: Tabulka 11:

Vyhodnocení hrobových mincí z pohřebiště v Mušově. Vyhodnocení hrobových mincí z pohřebiště v Holubicích.

Tabulka 12:

Vyhodnocení hrobových mincí z pohřebiště v Prušánkách.

Poznámky k tabulkám 9 – 12: A – graf znázorňující vývoj ukládání mincí do hrobů v 25-letých intervalech, B – uložení mincí v hrobech vzhledem k lateralitě těla, C – uložení mincí v hrobech vzhledem ke kostře, D – detailní rozbor uložení mincí v ústech a v dlaních (horní údaj představuje počet zjištěný archeologickým výzkumem, dolní údaj představuje rekonstruovaný původní počet).

Tabulka 13:

Mincemi datované nálezy

122

Tabulka 14:

Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí z 11. – 12. století. Čísla v mapě odpovídají číslům lokalit z následujícího seznamu:

1. Bedihošť 4. Bořetice 7. Dětkovice 10. Drahanovice 13. Dubňany 16. Holubice 19. Hradčovice 22. Josefov 25. Křenovice 28. Mikulčice 31. Mušov 34. Nový Poddvorov 37. Olšany 40. Prušánky 43. Pustiměř 46. Rokytná 49. Slavětice 52. Strachotín 55. Šaratice 58. Tištín 61. Velké Hostěrádky 64. Vítonice 67. Zborovice

Tabulka 15: Tabulka 16: Tabulka 17: Tabulka 18: Tabulka 19:

2. Bílovice nad Svitavou 5. Brno 8. Diváky 11. Drnovice 14. Haňovice 17. Horní Bojanovice 20. Chvalnov 23. Klobouky 26. Kupařovice 29. Mistřín 32. Nová Dědina 35. Odrlice 38. Polkovice 41. Předmostí 44. Radslavice 47. Rudimov 50. Slavonín 53. Syrovice 56. Šelešovice 59. Určice 62. Velké Pavlovice 65. Vranovice 68. Znojmo

3. Bohutice 6. Čechyně 9. Dolní Věstonice 12. Držovice 15. Hodonín 18. Horní Dunajovice 21. Jiříkovice 24. Kobeřice 27. Ladná 30. Moravičany 33. Nová Ves 36. Olomouc 39. Prostějov 42. Přítluky 45. Rohatec 48. Sady 51. Staré Město 54. Šakvice 57. Šlapanice 60. Velatice 63. Vícemilice 66. Všetuly

Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí z intervalu 985-1010 (A) a 1010-1035 (B). Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí z intervalu 1035-1060 (A) a 1060-1085 (B). Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí z intervalu 1085-1110 (A) a 1110-1035 (B). Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí moravské (A) a uherské (B) provenience.

Tabulka 21:

Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových moravských mincí brněnské (A) a olomoucké (B) provenience. Mapa Moravy s vyznačením lokalit s nálezy hrobových mincí uherské provenience z intervalu 1010-1035 (A) a 1035-1060 (B). Schéma lidské kostry s grafickým znázorněním uložení mincí – velikost

Tabulka 22:

plochy kroužku je přímo úměrné počtu mincí nalezených v dané oblasti při kostře. Ukázky mincí: 1 - hrob 90 v Mušově (Štěpán I.); 2 - hrob 9a v Mušově

Tabulka 20:

(Petr I.); 3 - hrob 95 v Mušově (Ondřej I.); 4 - hrob 105 v Mušově (Ondřej I.); 5 - hrob 208 v Mušově (Konrád I.); 6 - hrob 225 v Mušově (Konrád I.); 7 - hrob 136 v Mušově (Ota I.); 8 - hrob 175 v Mušově (Konrád I. a Ota I. spol.); 9 - hrob 212 v Mušově (Spytihněv II.); 10 - hrob 99 v Mušově (Ota

123

I.); 11 - hrob 69 v Mušově (Aulus Postumius - římský denár z roku 82 př. n. l.); 12 - hrob 20 v Moravičanech (Faustina matka - římský denár z roku 141 n. l.). Zobrazeno v poměru 3 : 2. Podle: 1 - 11: Jelínková 1999, tab. XXXIV (2), tab. XLII (1, 3), tab. XLIII (4, 10), tab. XLVI (7), tab. XLVII (11), tab. XLVIII (8), tab. XLIX (5, 6, 9); 12: Nekvasil 1961, tab. XLIII.

Tabulka 23:

Ukázky mincí z pohřebiště v Holubicích: 1 - hrob 22 (Štěpán I.); 2 - hrob 19 (Petr I); 3 - hrob 6 (Ondřej I.); 4 - hrob 24 (Štěpán I.); 5 - hrob 188 (Petr I.); 6 - hrob 20 (Ondřej I.); 7 - hrob 40 (Štěpán I.); 8 - hrob 191 (Petr I.); 9 - hrob 28 (Ondřej I.); 10 - hrob 43 (Štěpán I.); 11 - hrob 187 (Cnut Dánský); 12 - hrob 31 (Ondřej I.); 13 - hrob 184 (Štěpán I.); 14 - hrob 96 (Ota I.); 15 - hrob 101 (Ondřej I.); 16 - hrob 131 (Konrád I.); 17 - hrob 139 (Ota I.); 18 - hrob 146 (Spytihněv II.); 19 - hrob 156 (Konrád I.); 20 - hrob 162 (Ota I.); 21 - hrob 2 (Spytihněv II.); 22 - hrob 177 (Konrád I.); 23 hrob 212 (Ota I.); 24-hrob 41 (Břetislav I.). Podle: Geisler 1986, tab. XXII (1, 2, 3, 6, 21), tab. XXIII (4, 9, 10, 12, 24), tab. XXIV (7), tab. XXX (14, 15, 16), tab. XXXI (17, 18), tab. XXXII (5, 11, 19, 20, 22), tab. XXXIII (13), tab. XXXIV (8, 23).

Přílohy (na stranách 123-156) nejsou součástí jednotného textového souboru, proto je nebylo možné začlenit do tohoto PDF. Následující kapitola 13. Literatura a prameny byla za účelem vytvoření jednotného PDF k předchozímu textu překopírována, v originálním díle následuje za přílohami (od strany 157).

124

13. LITERATURA A PRAMENY Belcredi, L. et al. (1989): Archeologické lokality a nálezy okresu Brno-venkov. Brno. Bláha, J. (2001): Překvapivé archeologické poznatky o staroslovanské a středověké historii Olomouce ve Wurmově ulici. Zrcadlo památek, červen 2001, s. 2-3. Bláha, P. (2003): Wurmova ulice č. o. 1. Státní památkový ústav v Olomouci. Výroční zpráva 1992, s. 80-83. Bóna, I. (1980): Studien zum frühawarischen Reitergrab von Szegvár. Acta archeologica Academiae scientiarum Hungariae, roč. 32, s. 31-95. Borkovský, I. (1956): Esovité záušnice, jejich původ a význam. Referáty Liblice 1955, s. 148-158. Bortel, R. (2001): Antropologický rozbor pohřebiště Uherské Hradiště – Sady (10. – 13. století n. l.). Nepublikovaná diplomová práce uložená na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Burian, V. (1978): První nálezy z bývalého mořického hřbitova v Olomouci. Přehled výzkumů 1976, s. 106-108. Castelin, K. (1979): K otázce „obolů mrtvých“ u středoevropských Keltů. Numismatický sborník, roč. 15, s. 69-101. Cejnková, D. (1980): Archeologický výzkum starobrněnského kláštera. Archaeologia historica, roč. 5, s. 335-336. Cejnková, D. (1992): Archeologický výzkum ve Starobrněnském klášteře. Forum brunense, roč. 4, s. 11-20. Červinka, I. L. (1897): Dějiny Moravy a praehistorická archaeologie. Kroměříž. Červinka, I. L. (1902): Morava za pravěku. Brno. Červinka, I. L. (1924): O hrobech starých Moravanův. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 35, s. 266-31. Červinka, I. L. (1927): Řadové pohřebiště u Nové Dědiny (okres Kroměříž). Pravěk, roč. 23, s. 3-12. Červinka, I. L. (1927a): Řadové pohřebiště u Šelešovic (Sulešovic) (okres Kroměříž). Pravěk, roč. 23, s. 15-16. Červinka, I. L. (1928): Slované na Moravě a říše velkomoravská. Brno. Červinka, I. L. (1932): Nálezy mincí z Moravy. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 45, s. 1-36.

125

Čižmář, Z. – Dočkalová, M. – Šmíd, M. (1997): Určice (okr. Prostějov). Přehled výzkumů 1993-1994, s. 256-258. Čižmář, M. – Geisler, M. – Rakovský I. (1983): Záchranný výzkum mladohradištních hrobů z Bořetic (okr. Břeclav). Přehled výzkumů 1981, s. 50. Čižmář, M. – Geisler, M. – Rakovský, I. (1983a): Rettungsgrabungen auf der Autobahn bei Holubice im Jahre 1981 (Bez. Vyškov). Přehled výzkumů 1981, s. 71-72. Čižmář, M. – Geislerová, K. – Unger, J. (2000): Výzkumy. Ausgrabungen. 1993 – 1998. Brno. Čižmář, Z. – Kohoutek, J. (1998): Předběžná zpráva o výzkumu kláštera Hradisko v Olomouci v roce 1999. Archaeologia historica, roč. 23, s. 335-350. Doba protohistorická: In: http://www.blucina.cz/dobaprotohistoricka.htm Dohnal, V. (1977): Mladohradištní pohřebiště v Drahanovicích (okr. Olomouc). Přehled výzkumů 1975, s. 62-63. Dohnal, V. (1980): Slovanské žárové mohyly na východní Moravě. In: Dostál, B. – Vignatiová, J, ed., Sborník referátů ze sympozia Slované v 6. – 10. století, Břeclav – Pohansko 1978, s. 63-75. Brno. Dohnal, V. (1981): Mladohradištní pohřebiště na Olomoucku. Archeologické rozhledy, roč. 33, s. 258-267. Dohnal, V. (1981a): Výzkum dómského návrší v Olomouci – 4. etapa (okr. Olomouc). Přehled výzkumů 1979, s. 48-51. Dohnal, V. (1985): Raněstředověké osídlení a

počátky hradu v Olomouci. Časopis

Slezského muzea, roč. 34 (vědy historické), s. 97-112. Dohnal, V. – Ondruš, V. (1964): Pohřebiště z mladší doby hradištní v Mistříně u Kyjova. Archeologické rozhledy, roč. 16, s. 191-208. Dokumentace z výzkumu v Uherském Hradišti – Sadech (1958-1965), uložená v Moravském zemském muzeu v Brně. Dokumentace z výzkumu v Mikulčicích v trati „Panské“, uložená v expedici AÚ AVČR v Mikulčicích. Dostál, B. (1957): Slovanský mohylník u Žlutavy. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, roč. 2 (řada archeologicko-klasická), s. 37-74. Dostál, B. (1966): Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha. Dostál, B. (1968): Spätburgwallzeitliche und neuzeitliche Grabstätte in Znojmo – Hradiště. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, roč. 17 (řada archeologicko-klasická), s. 7-66. 126

Dostál, B. (1969): Archäologische Bemerkungen zur Grabstätte im Gebiet der Propstei in Znojmo – Hradiště. In: Grabstätte in Znojmo – Hradiště. Folia scientiarum naturalium Universitatis Purkynianae brunensis, s. 5-14. Brno. Droberjar, (2002): Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Eisner, J. (1966): Rukověť slovanské archeologie. Praha. Faltýnek, K. (2000): Záchranný archeologický výzkum v kapli sv. Jiří a v kostele sv. Marka v Litovli. Památkový ústav v Olomouci. Výroční zpráva 1999, s. 76-82. Frolíková-Kaliszová,

D.

(1999):

Mladohradištní

pohřebiště

v Drahanovicích.

Archeologické rozhledy, roč. 51, s. 317-333. Galuška, L. (1996): Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. Brno. Geisler, M. (1986): Holubice. Pohřebiště z mladohradištního období. Brno. Geisler, M. (1994): Statistické zhodnocení mladohradištního pohřebiště z Holubic, okr. Vyškov. Pravěk (Nová řada) 1992, s. 359-368. Geisler, M. (1998): Pohřebiště z 10. – 11. století v Ivanovicích u Brna, okr. Brno-město. Pravěk (Nová řada) 1997, s. 395-402. Gottwald, A. (1909): Nové nálezy předhistorické z okolí Prostějova a odjinud. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 26, s. 69-80. Gottwald, A. (1924): Pravěká sídliště a pohřebiště na Prostějovsku. Prostějov. Gottwald, A. (1939): Doplňky k prehistorickým nálezům na Prostějovsku. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 52, s. 1-10. Halačka, J. (1960): Nález byzantské mince v Mikulčicích. Moravské numismatické zprávy, roč. 7, s. 52-53. Hanáková, H. – Stloukal, M. – Dobisíková, M. (1999): Kosterný materiál z pohřebiště střední a mladší doby hradištní v Mušově. In: Jelínková, D., ed., Slovanské pohřebiště z 9. až 12. století v Mušově. Katalog, s. 237-248. Hanuliak, M. (1989): K problematike výskytu mincí v hroboch z 11. – 12. storočia na Slovensku. Slovenská numizmatika, roč. 10, s. 175-187. Hanuliak, M. (1994): Malé Kosihy I. Pohrebisko z 10. – 11. storočia (archeologickohistorické vyhodnotenie). Materialia Archeologica Slovaca XII, Nitra. Hásková, J. – Nechvátal, B. (1993): Mladohradištní pohřebiště ve Vrbně u Mělníka a hrob s depotem denárů. Archeologické rozhledy, roč. 45, s. 72-92. Havlík, L. (1978): Morava v 9. – 10. století. Studie ČSAV. Praha.

127

Hejna, A. (1977): Založení a stavební vývoj kostela P. Marie v Mostě. Památky archeologické, roč. 68, č. 2, s. 454. Hložek, M. (1999): Svatobořice – Mistřín (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1995-1996, s. 461. Horváthová, E. (1993): Predstavy o posmrtnom životě v koreláciach s pohrebnými obradmi. In: Krekovič, E., ed., Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Bratislava, s. 61-67. Hrdlička, L. – Richter, M. (1974): Slovanské a středověké osídlení Oškobrhu u Poděbrad. Památky archeologické, roč. 65, s. 111-184. Hrubý, V. (1957): Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. Památky archeologické, roč. 48, č. 1, s. 118-212. Hrubý, V. (1965): Staré město, velkomoravský Velehrad. Praha. Hrubý, V. (1967): Kostel sv. Michala ve Starém Městě. Časopis Moravského muzea, roč. 52 (vědy společenské), s. 47-71. Hunka, J. (2003): Nové doklady k interetnickým vzťahom Slovenska so zahraničím z pohľadu nálezov mincí. Archaeologia historica, roč. 28, s. 245-251. Chvojka, O. (1999): Předmincovní platidla u Slovanů v českých zemích a na Slovensku. Pravěk (Nová řada) 1998, s. 183-224. Chybová, H. (1986): Záchranný výzkum mladohradištního pohřebiště ve Zborovicích. Studie muzea Kroměřížska 1986, s. 3-24. Chybová, H. (1987): Rettungsgrabung eines jungburgwallzeitlichen Gräberfeldes in Zborovice (okr. Kroměříž). Přehled výzkumů 1983, s. 55-56. Jelínková, J. (1999): Slovanské pohřebiště z 9. až 12. století v Mušově. Katalog. Brno. Jüttner, K. (1931): An Fuße der Rosenburg bei Klentnitz. Deutsch – mährisch – schlesische Heimat, roč. 9, č. 10, s. 1-4. Kadlec, J. (1991): Přehled českých církevních dějin. Praha. Kalábek, M. (2001): Pod hvězdárnou. In: Bém, M., ed., Archeologické zrcadlení. Archaeological reflections. Olomouc, s. 97-100. Kalábek, M. – Tajer, A. – Prečanová, V. (2001): Olomouc (k. ú. Slavonín, okr. Olomouc). Přehled výzkumů 43, s. 285. Kalábek, M. – Tajer, A. – Vitula, P. (2001): Olomouc (k. ú. Slavonín, okr. Olomouc). Přehled výzkumů 2000, s. 236. Kaliszová, D. (1989): Zjišťovací výzkum mladohradištního pohřebiště v Drahanovicích (okr. Olomouc). Přehled výzkumů 1986, s. 64. 128

Karasová, H. (1961): Archeologický výzkum v areálu benediktinského kláštera v Třebíči v letech 1959-1960. Archeologické rozhledy, roč. 13, s. 740-741. Karpatský, D. (2001): Malý labyrint literatury. Praha. Kaufman, J. (1961): Nové nálezy z okolí Moravského Krumlova. Archeologické rozhledy, roč. 13, s. 586. Klanica, Z. (1973): Mladohradištní pohřebiště v Novém Poddvorově (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1972, s. 64. Klanica, Z. (1981): Výzkum pohřebišť z 8. – 11. stol. a pravěkých a slovanských sídlišť v Prušánkách v roce 1979. Přehled výzkumů 1979, s. 35-36. Klanica, Z. (1982): Výzkum v Prušánkách v roce 1980 (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1980, s. 25-26. Klanica, Z. (1983): Grabung in Prušánky im Jahre 1981 (Bez. Hodonín). Přehled výzkumů 1981, s. 46-47. Klanica, Z. (1991): Die Erforschung des slawischen Gräberfeldes Prušánky II im Jahre 1988 (Bez. Hodonín). Přehled výzkumů 1988, s. 45-46. Klanica, Z. – Měřínský, Z. – Stuchlík, S. (1997): Pravěk a středověk Ždánicka. Brno. Klanicová, E. (1998): Archeologické lokality na katastru Rakvic. Jižní Morava, roč. 34, s. 167-178. Klápště,

J.

(1999):

Příspěvek

k archeologickému

poznávání

úlohy

mince

v

přemyslovských Čechách. Archeologické rozhledy, roč. 51, č. 4, s. 774-806. Klíma, B. (1995): Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Brno. Klíma, B. (2001): Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. Deset let archeologických výzkumů velkomoravského centra. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, roč. 17 (řada společenských věd), s. 3-58. Knies, J. (1894): Předhistorické nálezy z pozdní doby slovanské na Moravě. Český lid, roč. 3, s. 449-468, 545-549. Kolníková, E. (1967): Obolus mŕtvych vo včasnostredovekých hroboch na Slovensku. Slovenská archeológia, roč. 15, č. 1, s. 189-245. Konečný, L. (1986): Výsledky stavebně historického a archeologického průzkumu rotundy sv. Pantaleona v Pustiměři 1977-78. Archaeologia historica, roč. 11, s. 329-355. Konečný, L. (s. d.): Románský kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích. Kordiovský, E. (1974): Přehled archeologických lokalit a nálezů z doby hradištní na Kloboucku (okres Břeclav). Jižní Morava, roč. 10, č. 2, s. 13-20. 129

Kostelníková, M. (1957): Pletená záušnice z Nové Vsi u Židlochovic na Moravě. Archeologické rozhledy, roč. 9, s. 331-336. Koštuřík, P. et al. (1986): Pravěk Třebíčska. Brno. Kouřil, P. (2003): Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie. In: Kouřil, P., ed., Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. S. 110-146. Král, J. (1951): Slovanské pohřebiště v Šaraticích na Moravě. Archeologické rozhledy, roč. 3, s. 325. Kraskovská, L. (1966): Nálezy železných hrivien na území Velkej Moravy. In: Sborník I. numismatického symposia 1964, s. 49-61. Krejčík, T. (1986): Denáry z kostrových hrobů z mladohradištního pohřebiště v Prušánkách, okres Hodonín. Numismatický sborník, roč. 17, s. 283-288. Kříž, M. (1896): Mé výzkumné práce v Předmostí a jejich hlavní výsledky. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 13, s. 51-61. Kučerovská, T. (1973): Nálezy severoitalských mincí na velkomoravském hradišti „Valy“ u Mikulčic. Moravské numismatické zprávy, roč. 13, s. 10-15. Kučerovská, T. (1986): Přeměna peněžně ekonomických vztahů v raně feudální společnosti a jejich vyústění v mincovní hospodářství. In: Sejbal, J., ed., Denárová měna na Moravě, s. 23-28. Kučerovská, T. (1998): Münzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, L., ed., Studien zum Burgwall von Mikulčice III. Brno, s. 151-170. Kurková, L. (2003): Pohřební ritus ve střední době hradištní na Moravě a ve Slezsku. Nepublikovaná

diplomová

práce

uložená

na

Katedře

antropologie

Přírodovědecké fakulty Masarykovy v Brně. Kuzmová, K. et al. (1980): Druhá sezóna revízneho výskumu rímskeho kastela v Iži – Akcia Dunaj. AVANS 1979, Nitra, s. 121-132. Lorencová, A. (1969): Anthropologische Bearbeitung des Skelettsmaterial. In: Grabstätte in Znojmo – Hradiště. Folia scientiarum naturalium Universitatis Purkynianae brunensis. Brno, s. 15-80. Ludikovský, K. – Snášil, R. (1974): Mladohradištní kostrové pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách (o. Břeclav). Praha. Lutovský, M. (1997): Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Praha. Malík, P. (1995): Pohřební ritus na Moravě v období středověku. Diplomová práce. 130

Marešová, K. (1968/1969): Slovanské pohřebiště v Bílovicích nad Svitavou (okres Brnovenkov). Časopis Moravského muzea, roč. 53/54 (vědy společenské), s. 59-70. Marešová, K. (1983): Uherské Hradiště – Sady. Staroslovanské pohřebiště na Horních Kotvicích. Brno, Uherské Hradiště. Marešová, K. (1986): Nález předmincovního platidla na slovanském pohřebišti v Uherském Hradišti – Sadech. In: Sejbal, J., ed., Denárová měna na Moravě, s. 91-97. Měřínský, Z. (1982): Výzkum hradiště „Petrova louka“ u Strachotína a jeho zázemí v roce 1980 (okr. Břeclav). Přehled výzkumů 1980, s. 32. Měřínský, Z. (1985a): Archeologická topografie katastrálního území obcí v oblasti vodního díla Nové Mlýny (okres Břeclav). Jižní Morava, roč. 21, s. 205-220. Měřínský, Z. (1997): K problematice nekropolí druhé poloviny 10. až počátku 13. století na Moravě. In. Michna, P. – Nekuda, J. – Unger, J., ed., Z pravěku do středověku. Brno, s. 87-93. Měřínský, Z. (1999): Otázky kolonizace a interetnických vztahů na středověké Moravě. Archaeologia historica, roč. 24, s. 99-117. Měřínský, Z. – Unger, J. (1983): Archeologický výzkum pozůstatků kostela na zaniklé vsi Koválov u Žabčic. Jižní Morava, roč. 19, s. 119-131. Měšťan byl pohřben v 16. století: In: Mladá fronta dnes, 11.2.2004, s. 1. Michna, P. (1982): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1981. Vlastivědný věstník moravský, roč. 34, s. 376-383. Michna, P. (1989): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1988. Vlastivědný věstník moravský, roč. 41, s. 362-372. Michna, P. (1998): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1997. Vlastivědný věstník moravský, roč. 50, s. 401-408. Michna, P. (1999): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1998. Vlastivědný věstník moravský, roč. 51, s. 399-406. Michna, P. (2000): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1999. Vlastivědný věstník moravský, roč. 52, s. 407-415. Michna, P. (2001): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 2000. Vlastivědný věstník moravský, roč. 53, s. 396-407. Michnová, V. – Kalábek, M. (2000): Nálezy denárových ražeb z mladohradištního pohřebiště v Olomouci – Slavoníně (archeologický výzkum lokality U

131

hvězdárny v roce 2000). Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 280, s. 39-51. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 1033/45 o výzkumu v Jiříkovicích. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 1045/45 o výzkumu v Knínících. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 619/48 o výzkumu v Knínících. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 727/50 o výzkumu v Knínících. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 1356/59 o výzkumu v Rudimově. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 2910/59 o výzkumu v Hodoníně. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 542/69 o výzkumu v Nové Dědině. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 1699/69 o výzkumu v Knínících. Nálezová zpráva v archivu AÚ AVČR Brno, č. j. 1752/88 o výzkumu ve Šlapanicích. Nálezová zpráva v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 90/97 o výzkumu ve Slavoníně (Horní lán). Nálezová zpráva v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 323/00 o výzkumu v Divákách. Nálezová zpráva v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 106/01 o výzkumu v Olšanech.

Nálezová zpráva v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 330/01 o výzkumu v Divákách. Nálezová zpráva v archivu ÚAPP v Brně, č. akce 302/02 o výzkumu v Divákách. Navrátilová, A. (1993): K některým kultovním a sociálním aspektům pohřebního obřadu v české a slovenské lidové tradici. In: Krekovič, E., ed., Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias po súčasnosť. Bratislava, s. 69-74. Nechvátal, B. (1999): Radomyšl – raně středověké pohřebiště. Praha. Nekvasil, J. (1961): Raně středověké pohřebiště v Moravičanech, okr. Šumperk. Přehled výzkumů 1960, s. 101-102. Nekvasil, J. (1961a): O výzkumu raně středověkého pohřebiště v Moravičanech. Severní Morava, sv. 7, s. 50-52. Nemeškalová-Jiroudková, Z. (1999): Mince z mladohradištního pohřebiště v Mušově. In: Jelínková, D., ed., Slovanské pohřebiště z 9. až 12. století v Mušově. Katalog, s. 225-236. Niederle, L. (1911): Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů 1. Praha. Nohejlová-Prátová, E. (1955): Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha. Nováček, J. (2001): Pohřební ritus Germánů v době římské (0 – 400 n. l.) na Moravě. Nepublikovaná

diplomová

práce

uložená

na

Katedře

antropologie

Přírodovědecké fakulty Masarykovy v Brně. Novotný, B. (1959): Mladohradištní hroby v Holáskách. Přehled výzkumů 1956, s. 67.

132

Novotný, B. (1970): K problematice vývoje časně-feudálních opevněných center na Moravě v 10. až 12. století. In: Klíma, B., ed., Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám. Brno, s. 143-147. Novotný, B. (1975): Objev pohřebiště z doby stěhování národů a pozdní doby hradištní u Šakvic (okr. Břeclav). Přehled výzkumů 1974, s. 42-43. Novotný, B. (1978): Výzkum přemyslovského ústředí „castrum Zpitignew“ z 11.-12. století a rekonstrukce jeho údělu v archeologických a písemných pramenech. Archaeologia historica, roč. 3, s. 183-212. Novotný, B. (1981): Archeologický výzkum hradu „Rokyten“ na Moravě z 11. až první poloviny 12. století, jeho hradský obvod a románský dvorec Řeznovice. Archaeologia historica, roč. 6, s. 221-236. Ondráček, J. (1972): Pohřebiště z 11. století v Holešově – Všetulech (okr. Kroměříž). Přehled výzkumů 1971, s. 98-99. Palliardi, J. (1890): Slovanské pohřebiště kosterné v Horních Dunajovicích u Znojma. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 7, s. 69-77. Palliardi, J. (1893): Pohřebiště z pozdní doby slovanské v Horních Dunajovicích. Časopis vlasteneckého musejního spolku olomouckého, roč. 10, s. 159-161. Pavúk, J. (1964): Osídlenie z doby laténskej a rímskej v Bánove na Slovensku. Archeologické rozhledy, roč. 16, č. 3, s.323-336. Peška, J. – Unger, J. (1993): Jungburgwallzeitliche Befestigung bei Dürnholz, Bez. Břeclav (Lundenburg) in Mähren. Beiträge zur Mittelaltrerarchäologie in Österreich, roč. 9, s. 139-148. Peškař, I. (1965): Slovanské kostrové hroby v Držovicích. Přehled výzkumů 1964, s. 63. Peters,

H.

G.

(1966):

Die

archäologischen

Ergebnisse.

In:

Das

wendische

Reihengräberfeld von Növenthien. Neue Ausgrabungen und Forschungen in Niedersachsen, roč. 3, s. 225-264. Pichlerová, M. (1981): Gerulata Rusovce. Rímske pohrebisko II. Bratislava. Podborský, V. et al. (1993): Pravěké dějiny Moravy. Brno. Podborský, V. (2001): Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno. Pochitonov, E. (1955): Nálezy antických mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. In: Nohejlová-Prátová, E., ed., Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha. Poláček, L. (1990): Výzkum mladohradištního pohřebiště u Slavětic (okr. Třebíč). Přehled výzkumů 1987, s. 61-62. 133

Poláček, L. et al. (2001): Mikulčice (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 2000, s. 217-218. Poláček, L. – Škojec, J. – Skopal, R. (2000): Mikulčice (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1999, s.170-171. Poulík, J. (1948): Staroslovanská Morava. Praha. Poulík, J. (1948-1950): Jižní Morava, země dávných Slovanů. Brno. Poulík, J. (1951): Staroslovanské mohylové pohřebiště v Přítlukách na Moravě. Archeologické rozhledy, roč. 3, s. 97-100. Prix, D. – Zezula, M. (2003): Středověké osídlení Bohušova (okr. Bruntál) a počátky kostela sv. Martina. Archaeologia historica, roč. 28, s. 433-458. Procházka, R. (1987): Záchranný výzkum mladohradištního pohřebiště ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov). Přehled výzkumů 1983, s. 50. Procházka, R. (2000): Zrod středověkého města na příkladu Brna (K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech). Mediaevalia archaeologica 2, s. 7-146. Ráček, B. T. J. (1929): Československé dějiny. Praha. Radoměrský, P. (1955): Obol mrtvých u Slovanů v Čechách a na Moravě. Praha. Radoměrský, P. (1955a): Nálezy keltských mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. In: Nohejlová-Prátová, E., ed., Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha. Rajchl, R. (1987): Orientace slovanských pohřebišť na jižní Moravě. Říše hvězd, roč. 68, č. 9, s. 170-174. Rejholcová, M. (1995): Pohrebisko v Čakajovciach (9. – 12. storočie). Analýza. Nitra. Rubinková, M. (1999): Pohřební ritus 17. a 18. století na Moravě. Nepublikovaná diplomová práce uložená na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Rutar, S. (2000): V Mikulčicích objeveno další velkomoravské pohřebiště. Malovaný kraj, roč. 36, s. 21. Ruttkay, A. (1992): Novověká fáza cintorína na „Kostolci“ při Ducovom. Slovenská numismatika, roč. 12, s. 91-120. Říhovský, J. (1951): Hroby z římského období u Mikulova. Archeologické rozhledy, roč. 3, s. 37-40. Říhovský, J. (1961): Slovanské kostrové pohřebiště v Bedihošti. Přehled výzkumů 1960, s. 172.

134

Sedlák, K. (1956): Nálezy z mladší doby hradištní v Haňovicích na Litovelsku. Zprávy Krajského vlastivědného muzea Olomouc, roč. 6, s. 82-83. Sejbal, J. (1957): Moravské denárové mince markraběte Jošta. Numismatický sborník, roč. 4, s. 97. Sejbal, J. (1960): K počátkům peněžní směny ve velkomoravské říši. Časopis Moravského muzea, roč. 45 (řada věd společenských), s. 73-82. Sejbal, J. (1986): Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města. In: Sejbal, J., ed., Denárová měna na Moravě, s. 98-181. Schmidt, V. (1992): Die slawischen Gräberfelder und Kultbauten am Südende des Tollensesees. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg – Vorpommerns 26, s. 9-66. Schutzmaßnahmen gegen Vampire: In: http://www.lonlygunmen.de/paranormal/legende/ vampschutz/schutz.html Skutil, J. (1946): Moravské prehistorické výkopy a nálezy. Časopis Moravského muzea, roč. 30, s. 45-134. Sláma, J. (2002): Přínos archeologie k poznání strukturálních proměn v přemyslovském státě na počátku 11. století. In: Čech, P. – Smrž, Z., ed., Sborník Drahomíru Kouteckému. Most. Smetánka, Z. (1992): Legenda o Ostojovi. Praha. Snášil, R. – Procházka, R. (1980): Záchranný výzkum v Uherském Hradišti – Starém Městě. Přehled výzkumů 1978, s. 52-53. Sommer, P. (1998): Duchovní svět raně středověké české laické společnosti. In: Třeštík, D. – Žemlička, J., ed., Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. Praha, s. 133-166. Staňa, Č. (1956): Nové nálezy na pohřebištích z mladší doby hradištní na Moravě. Archeologické rozhledy, roč. 8, s. 679-684. Staňa, Č. (1958): Slovanský kostrový hrob z hradiště „Gradca“ u Rudimova. Přehled výzkumů 1958, s. 97-98. Staňa, Č. (1962): Staroslovanské pohřebiště v Předmostí u Přerova. Památky archeologické, roč. 53, č. 1, s. 203-210. Staňa, Č. (1971): Mladohradištní pohřebiště v Kupařovicích (okr. Brno-venkov). Přehled výzkumů 1970, s. 55. Staňa, Č. (1980): Archeologický výzkum pohřebiště při románské rotundě v Pustiměři (okr. Vyškov). Přehled výzkumů 1977, s. 83-84.

135

Staňa, Č. (1985): Mladohradištní (?) kostrové hroby v Přerově – Předmostí (okr. Přerov). Přehled výzkumů 1983, s. 55. Staňa, Č. (1986): Mince jako historický pramen v archeologických nálezech 8. – 12. století. In: Sejbal, J., ed., Denárová měna na Moravě, s. 86-90. Staňa, Č. (1987): Další mladohradištní (?) hroby v Přerově – Předmostí (okr. Přerov). Přehled výzkumů 1985, s. 45-46. Staňa, Č. (1993): Pustiměřský hrad. Archaeologia historica, roč. 18, s. 181-196. Staššíková-Štukovská, D. (1989): K formám výmeny a hodnoty tovaru v 6. a 7. storočí na Slovensku. Slovenská numismatika, roč. 10, s. 53-56. Stloukal, M. (1958): Anthropologický rozbor kostry z polohy „Gradca“. Přehled výzkumů 1958, s. 98. Stloukal, M. (1961): Anthropologische Analyse der Begräbnisstätte in Mistřín. Přehled výzkumů 1960, s. 89-90. Stloukal, M. (1963): Slovanské kostry z Velkých Hostěrádek. Přehled výzkumů 1962, s. 54-57. Stloukal, M. (1964): Slovanské kostry z Mistřína u Kyjova. Archeologické rozhledy, 16, s. 209-214. Šikulová, V. (1959): Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. In: Pravěk východní Moravy, I. díl. Gottwaldov, s. 88-162. Šikulová, V. (1968): Předběžná zpráva o výzkumu v kostele sv. Václava v Ostravě. Přehled výzkumů 1967, s. 101-102. Šikulová, V. (1970): Krypta v moravské kapli sv. Václava v Opavě. Přehled výzkumů 1969, s. 67-70. Šikulová, V. (1977): Nálezy mincí z výzkumu středověké Opavy a Ostravy. Středověká archeologie a studium počátků měst, s. 141-146. Škojec, J. (1998): Archäologische Fundstätten und Funde im „Hinterland“ des Burgwalls von Mikulčice II. (Katastralgebiete Dubňany, Mutěnice, Ratíškovice, Rohatec, Vacenovice). In: Poláček, L., ed., Studien zum Burgwall von Mikulčice. Band 3. Brno, s. 393-456. Šmerda, J. (1989): Nálezy uherských mincí na Moravě z 11. a 12. století. Slovenská numizmatika, roč. 10, s. 223-231. Šmíd, M. (1999): Slavonín (okr. Olomouc). Výstavba areálu Mercedes-Benz. Přehled výzkumů 1995-1996, s. 460.

136

Šmíd, M. (1999a): Olomouc – Slavonín (okr. Olomouc). Přehled výzkumů 1997-1998, s. 354. Šmíd, M. (2001): Dětkovice (okr. Prostějov). Přehled výzkumů 2000, s. 205. Šráčková, E. (1962): Výzkum slovanského pohřebiště v Josefově (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1961, s. 93. Tauberová, D. (2002): Archeologové odkryli další hroby. Zrcadlo památek, únor 2002, s. 1. Tejral, J. (1961): Žárové hroby ze starší doby římské ze Žarošic. In: Pravěk východní Moravy, II. díl. Brno, s. 110-120. Tejral, J. (1971): Příspěvek k datování moravských hrobových nálezů ze sklonku starší a počátku mladší doby římské. Slovenská archeológia, roč. 19, s. 27-93. Tejral, J. (1975): Die Probleme der späten römischen Keiserzeit in Mähren. Studie AÚ ČSAV, roč. 4, č. 2. Praha. Točík, A. 1968: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Holiare. Archaeologia Slovaca – Catalogi I. Bratislava. Točík, A. (1968a): Altmagyarische Gräberfelder in der Südwestslovakei. Archaeologia Slovaca – Catalogi III. Bratislava. Turek, R. (1948): České hradištní nálezy datované mincemi. Slavia Antiqua, roč. 1, s. 485-534. Unger, J. (1971): Nálezy denárů na mladohradištním pohřebišti v Kloboukách u Brna (okres Břeclav). Jižní Morava, roč. 7, s. 191-192. Unger, J. (1992): Slovo archeologie k počátkům církevní architektury na jižní Moravě. Okres Břeclav. Jižní Morava, roč. 28, s. 7-33. Unger, J. (1999): Kostnice a hrobka v kostele sv. Jakuba Většího v Pohořelicích (okr. Břeclav). Pravěk (Nová řada) 1998, s. 417-422. Vavřínek, V. (1970): „Cháronův obolos“ na Velké Moravě. Numismatické listy, roč. 25, s. 33-39. Víchová, D. (2000): Obol mrtvých – počátek výskytu v evropských souvislostech. Nepublikovaná seminární práce uložená na Katedře archeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Villiers, E. (1927): Amulette und Talismane. München. Výroční zpráva 2000. ÚAPP Brno. 2001. Zeman, J. (1961): Severní Morava v mladší době římské. Praha. Zezula, M. (1999): Ostrava (okr. Ostrava). Přehled výzkumů 1997-1998, s. 354-357. 137

Zíbrt, Č. (1995): Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha. Živný, M. (2000): Pohřební ritus v mladší a pozdní době hradištní na Moravě a ve Slezsku. Nepublikovaná diplomová práce uložená na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Živný, M. (2001): Zpráva o demografické analýze mladohradištního pohřebiště v Olomouci – Slavoníně. Antropologický posudek uložený na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy v Brně. Živný, M. (2002): První nálezy na slovanském pohřebišti v Divákách. Pravěk (Nová řada) 2001, s. 365-370.

138