Chov jelena lesního Druh Cervus elaphus – jelen lesní se u nás rozšířil ve čtvrtohorách, a jednalo se o nejmohutnější přežvýkavou parohatou zvěř, přizpůsobenou v původních stepích až lesostepích rychlému a vytrvalému pohybu. V průběhu doby se dobře přizpůsobil změněným životním podmínkám, kdy byl vytlačen do lesních komplexů.
Obsah Chov jelena lesního .................................................................................................... 1 Obsah ..................................................................................................................... 1 Zoologické zařazení ................................................................................................ 1 Zoologie .................................................................................................................. 3 Potrava.................................................................................................................... 4 Ekologie a etologie.................................................................................................. 4 Choroby jelení zvěře ............................................................................................... 5 Virové choroby .................................................................................................... 5 Bakteriální choroby.............................................................................................. 6 Parazitární choroby ............................................................................................. 6 Použitá a doporučená literatura .............................................................................. 8
Zoologické zařazení Systematické zařazení jelenů, není do dnešní doby uzavřenou kapitolou ve vědeckém prostředí. kmen: třída: řád: podřád: čeleď: podčeleď: rod:
obratlovci (Vertebrata) savci (Mammalia) sudokopytníci (Artiodactyla) přežvýkavci (Ruminatia) jelenovití (Cervidae) výšší jeleni (Cervinae) pravý jeleni (Cervus)
Rod pravých jelenů (Cervus) se vyznačuje pohlavním dimorfismem, kdy větší samci (na rozdíl od samic) nosí ( a každoročně shazují) na hlavě dichotomicky větvené kostěné parohy, vyrůstající z pučnic nad čely úzkých, dlouhých a poměrně tenkostěných lebek. V systematice je značný nesoulad mezi jednotlivými vědeckými větvemi. Během 20. století se střídalo dělení jelena lesního do různého počtu poddruhů. Fylogenetickou kolébkou jelena lesního (Cervus elaphus) je pravděpodobně oblast stření Asie, v níž dodnes žijí slabší jeleni s parožím typu hanbila. Jsou to trofeje jednoduché stavby, obvykle vidlicového desateráka, případně se základní korunou do 3 výsad na lodyze. Řadí se mezi ně 4 poddruhy žijící od Afghánistánu po Čínu ( C.e. affinis – j.l.
hangulu, C.e. bactrianus – j.l. bucharský, C.e. wallichi – j.l. šu, a C.e. macneilli – j.l. sečuánský). Severní část Asie obývají silní sibiřští jeleni s maraloidním typem mohutných bezkorunových parohů, většinou členitosti čtrnácteráků. Paroží má obzvláště vyvinutou čtvrtou (vlčí) výsadu, od níž se lodyha zřetelně stáčí dozadu a bývá zakončena vidlicí . Mezi tyto jeleny jsou řazeny 4 poddruhy žijící od Ťan Šanu po Mandžusko (C.e. songaricus – j.l. Ťanšanský, C.e. alashanicus – j.l. alašský, C.e. sibiricus – j.l. sibiřský a C.e. xantopygus – j.l. mandžuský). Stejnou mohutností i architektonikou paroží se vyznačují také severoameričtí jeleni, označováni jako wapiti, jichž je celkem 6 poddruhů. Všechny tyto druhy se ozývají při říji pískáním. Jeleni obývající Evropu se vyznačují tvorbou koruny, která je úměrně síle paroží buď poměrně jednoduchá ( s 3- 5 výsadami) u jelenů středomořské oblasti : C.e. barbaru – j.l. berberský, C.e. corsicanus – j.o. korsický, C.e. hispanicus – j.o. iberský. Nebo je členitá a obvykle nabírá na členitosti od východu na západ (C.e. maral – j.l. kavkazský, C.e. brauneri- j.l. krymský, C.e. Montanu – j.l. karpatský, C.e. hippelaphus – j.l. západní, C.e. elaphus – j.l. skandinávský, C.e. atlanticus – j.l. norský, C.e. scoticus – j.l. anglický). Tyto druhy se ozývají při říji troubením. Pro střední Evropu je typický poddruh jelena západního (C.e.hippelaphus). Dospělý jelen má po vyvržení s hlavou hmotnost od 120 do 170 kg. Vlčí výsady se u něj zpravidla nenacházejí. Nicméně během 19. a 20. století došlo často k překřížení s dovezenými jedinci z karpatské oblasti.
Rozšíření v Evropě
Rozšíření v ČR
Zoologie Příslušníci rodu Cervus mají poměrně rozdílné tělesné rozměry, někdy až dvojnásobně se lišíc, v různých areálech jejich rozšíření. Středoevropští jeleni dosahují hmotnosti (po vyvržení s hlavou) 130 – 160 kg, laně 60-90 kg. Hmotnost zvěře podléhá změnám jednak během života zvěře, ale také během roku (například jeleni ztrácejí v průběhu říje až 15% tělesné hmotnosti). Tělesné rozměry jsou značně rozdílné a jsou odvislé od: o geografických poměrů (od východu na západ jsou jeleni menší, podobně od vyšších nadmořských výšek k nižším) o klimatických poměrů (kontinentální klima ovlivňuje hmotnost pozitivně) o potravních poměrů o genetického původu Zbarvení srsti je hnědočervená v letním období složená z krátkých a tenkých pesíků, v zimním období tmavohnědé složených z dlouhých dutých pesíků a zvlněné, jemné a husté podsady s vynikajícími tepelně-izolačními vlastnostmi. K přebarvování dochází v květnu, respektive v září a začátkem října. Pachové žlázy jsou obvykle ohraničeny tmavší srstí. Druhotným pohlavním znakem samců jsou parohy. Jeho vývoj je ovlivňován hormonální činností. Mladým samcům začínají růst pučnice v 5.-6. měsíci života, jejich růst je ukončen přibližně ve stáří 1 roku. Z pučnic vyrůstá asi 3 měsíce první
paroží. Toto vytlouká během srpna-září, a shazuje na jaře následujícího roku. Růst paroží je ovlivňován růstovým hormonem somatotropinem. První paroží mívá formu špičáka (případně tzv. korunového špičáka),následně šesteráka či osmeráka, nebo vidlicového desateráka, a v dalších letech by měli být všechny trofeje korunové.
U jelení zvěře je patrný výše zmíněný sexuální dimorfismus. K pohlavním orgánům jelena (kratinám) patří dvě varlata (ráže) o hmotnosti do 170 g, uložená v sestouplém šourku. K nim přiléhají nadvarlata, kde se hromadí a dozrávají spermie. Spermie se při kopulaci (pokládání) pohybují z nadvarlat semenovody do močové trubice pyje (žíly) a při ejakulaci jsou vstřikovány do pochvy samičího pohlavního orgánu (svírky). Spermie dozrávají již v červenci, ale nejvíce se jich tvoří v září, tvorba spermií končí v druhé polovině října. K pohlavním orgánům laně patří 2 vaječníky s dvěma vejcovody, děloha a pochva. Laně od stáří 2 let kladou zpravidla po 1 kolouchovi.
Potrava Jelení zvěř je oportunní býložravec, potravu bere ústy (svírákem) tak, že ji za pomocí řezáků spodní čelisti uškubává, a téměř bez dalšího zpracování v dutině ústní ji hltá a odchází do bachoru, který je schopen pojmout více než 20 litrů potravy. Jelení zvěř proto bere potravu jen několikrát denně. S naplněným bachorem odtáhne zvěř na klidné místo, a začne přežvykovat. Prosliněná přežvýkaná potrava v bachoru vlivem přítomných bakterií kvasí, a vzniklé enzymy rozkládají těžko stravitelnou celulózu. Potrava prochází z bachoru do čepce (druhý předžaludek), jehož svalnaté stěny vrátí do bachoru hrubé části potravy, zatímco jemné se posunují do knihy (třetí předžaludek). Listy knihy dále drtí větší kousky potravy, zbavují potravu přebytečné vody a teprve odtud se dostává potrava do slezu (vlastní pravý žaludek), který obsahuje trávicí šťávy. Zde teprve dochází k vlastnímu trávení a průnikem střevních stěn se živiny dostávají do krevního oběhu. Průchod potravy zažívacím ústrojím je různý podle druhu potravy. Nejrychleji zužitkovává zvěř krmiva jadrná a zelené trávy (4 dny), nejpomaleji siláž a letninu (až 8 dnů).
Ekologie a etologie Říje probíhá za normálních povětrnostních podmínek v našich oblastech v září a končí v první dekádě října. V nižších a jižněji položených oblastech bývá časněji (asi o 7-10 dnů) než na horách. Počátek a délka říje je určována říjností laní, které také určují místo říje. Jelení zvěř často putuje na říjiště dosti vzdálená od jejich stávanišť v průběhu roku, a po říji se opět vrací. Jelen se přidává k tlupě holé, pokud je některá z laní říjná začne se jelen hlasitě projevovat - troubit, a tím dává na vědomí ostatním jelenům, že říjiště je obsazené. Přijde-li do blízkosti říjiště jiný jelen, dochází nejdříve k hlasovému porovnávání sil. Jelen stojící u laní pozorně zkoumá výzvy soka, a posílá mu své varování, která se stupňují se zkracováním vzdálenosti. Většinou skončí střetnutí již v této fázi, kdy slabší jelen pozná z hlasových projevů, že by neměl naději na úspěch, a v tichosti zmizí. Naopak, když se podle hlasových projevů zdá, že jsou síly vyrovnané, dochází k tzv. vizuální konfrontaci, při níž oba jeleni zaujímají výhružné postoje a snaží se protivníka zastrašit. Ve většině případů zde
končí souboj rivalů. Pokud však ani vzájemná vizuální konfrontace nerozhodne, dochází ke střetu, kdy se za stálých hlasových výhružek se jeleni k sobě přibližují, zaujímají imponující chůzi, hrabou předními běhy a bijí parohy do okolních stromků a větví. Poté dochází k souboji, kdy do sebe narazí parožím a snaží se vzájemně přetlačit. Často po hlasovém souboji a před vlastním soubojem dochází k tzv. paralelnímu pochodu, kdy oba jeleni postupují imponujícím krokem s naježenou srstí někdy s menší, někdy s větší vzdáleností od sebe. K opakované říji u laní, které v hlavní říji nebyly oplodněny, dochází zcela výjimečně. Po skončení říje se jeleni od laní oddělí a obě pohlaví vytvářejí samostatné tlupy. Oplodněná laň je březí (těžká) 34 týdnů, zárodek se po oplodnění vajíčka začne ihned vyvíjet. Vývoj zárodku je zpočátku pomalý, ke zrychlení vývoje dochází v průběhu března. Laně ve vysokém stádiu březosti několik dní před kladením odcházejí z tlup, aby vyhledali vhodné místo ke kladení. Vlastní kladení je závislé na tělesné kondici a věku laně a trvá zhruba ½ až 1 hodinu. Laň se hned po kladení věnuje kolouchovi, kterého intenzivně zbavuje zbytků plodových obalů a vysušuje mu srst. Všechny produkty kladení pozře, sebere i veškerou vegetaci potřísněnou plodovou vodou a zbytky po porodu, tak aby zakryla místo kladení. Kolouch se přibližně po jedné hodině zvedne, a udrží se na nohou. Do 6-8 týdnů kolouch přijímá jen mateřské mléko, po tomto věku začíná již přijímat potravu. V Evropě lze za normálních podmínek očekávat přirozený přírůstek od laní starších tří let minimálně 80%, od dvouletých laní (oplozených ve druhém roce života) se počítá v průměru s 50% přírůstkem. Ideální poměr pohlaví je 1:1. V podmínkách, kde došlo k hrubému narušení jak věkové, tak i sexuální skladby, a nebo tam kde bylo silně narušeno životní prostředí, dochází k obrácenému poměru. Toto slouží jako obranný prvek populace, která reaguje na negativně působící vlivy.
Choroby jelení zvěře Virové choroby Enzootická paréza (bederní ochrnutí) Tato choroba je známa již více než 100 let, ale dodnes není objasněna. Objevuje se lokálně a postihuje nejčastěji jeleny mladšího věku. Příznakem je špatná koordinace zadních končetin, později potácení, až úplné ochrnutí zádi. Vzteklina Je všeobecně známá u masožravců. U jelení zvěře se vyskytuje velice zřídka, probíhá většinou tichou formou. Inkubační doba může být dosti dlouhá, po propuknutí klinických příznaků hyne zvěř během několika dnů. Aujezského choroba (pseudovzteklina) Významnější je u masožravců a prasat. Imituje vzteklinu zvýšenou nervozitou a poruchami pohybu. Chorobu přenáší bodavý hmyz, protože uzdravené zvíře vylučuje virus i několik měsíců. Na člověka není přenosná.
Bakteriální choroby Leptospiróza Vyskytuje se v několika druzích běžně u hlodavců a šelem. U jelení zvěře byly zjištěny protilátky až u 50% vyšetřené ulovené zvěře. Napadá především ledviny a vylučuje se močí.
Parazitární choroby Kokcidie U jelení a daňčí zvěře bylo zjištěno asi 6 druhů, které jsou specifické a přenos na jiné druhy zvířat nebyl prokázán. Napadají střevní sliznici a i když u jelení zvěře nebyly pozorovány žádné chorobné účinky, byly při vyšetřeních trusu nalézány poměrně často (asi v 11%). Nepříznivě působí zejména u kolouchů. Toxoplasmóza Parazit byl původně popsán jako Toxoplasma gondii u mnoha druhů zvířat, ptáků. Teprve nedávno se zjistilo, že jde o vývojové stádium kokcidií z rodu Isospora, vyskytujících se u kočkovitých šelem. Jen u nich probíhá vývoj až do stadia oocyst, které se vylučují trusem. Po spolknití oocysty nespecifickým hostitelem, se parazit rozmnoží v různých orgánech a svalovině do mokroskopických rohlíčkovitých útvarů, které se po pozření dalším nespecifickým hostitelem znovu rozmnoží, ale nikdy nedozrají do oocyst. U těhotných žen se parazit silně rozmnoží v děloze a plodu a mohou způsobit těžké poruchy nervové soustavy a celkového vývoje, vedoucí až k potratům. Těhotné ženy by se tedy měly vyhýbat manipulaci se zvěřinou, nebo úzkostlivě dodržovat hygienické zásady. Motoličnatost Motolice jaterní Játra napadená motolicí jaterní jsou zřetelně zvětšena a na povrchu jater prosvítají bělošedě zbarvené pruhy rozšířených žlučovodů, jejichž stěny jsou zavápněné tak, že při řezu nožem skřípají a kladou řezu větší odpor. Ve žlučovodech je možné najít motolice. Dospělá motolice má velikost 2 až 4cm délky a 0,8 až 1,2cm šířky, dospělci žijí v jaterních žlučovodech, kde kladou též vajíčka. Vajíčka se dostávají spolu se žlučí do střeva a poté s výkaly ven. Pokud se vajíčka dostanou do vodního prostředí, vylíhnou se z nich malé larvičky, které vyhledávají svého mezihostitele, jímž je vodní plž bahnatka malá. V tomto plži se larvičky motolice několikráte dělí, takže z jedné larvičky motolice mohou vzniknout až stovky ve vodě pohyblivých zárodků motolic, tak zvaných cerkarií, které opouští tělo bahnatou a přichycují se na vodní rostliny a stébla trav rostoucích ve vodě. Cerkarie se pak obalí tuhou blánou a udržuje si životaschopnost i po několik měsíců i v suchém prostředí. Jestliže zvěř pozře trávu s těmito cerkariemi, dostanou se krevním oběhem do jaterních žlučovodů, kde parazitují a probíhá zde další vývoj. Při větším napadení probíhají těžké záněty, zduření a ucpávání žlučovodů a mohou tak způsobit i větší úhyny zvěře.
Motolice obrovská V případě motolice obrovské jsou napadená játra značně zvětšená. Mají tupějí ztvrdlé okraje, které jsou šedobíle zbarveny a povrch jater je na několika místech výrazně vyklenut. Motolice obrovská parazituje v jaterním parenchymu, kde při větší invazi vytváří celou soustavu dutin a chodeb. Dutiny obsahují krev, dospělce motolic a případně i jejich vajíčka. Tato motolice dosahuje velikosti 4-10cm délky a 2cm šířky. Další vývoj této motolice i mezihostitel je téměř shodný s motolicí jaterní. Tato motolice k nám byla zavlečena společně s introdukovaným jelencem běloocasým a jeleny vapiti, vyskytuje se hlavně v jižních a středních Čechách. Motolice kopinatá Tato motolice parazituje v močovodech a rovněž při její invazi jsou játra zvětšená. Její rozměry jsou: délka 0,8-1,0cm a šířka 0,15-0,3cm. Vývojový cyklus je podobný jako u obou předešlých jen s tím rozdílem, že mezihostitelem nejsou vodní, nýbrž suchomilní plži. Motolice bachorová V bachoru parazituje motolice jelenovka bachorová, která je zhruba stejně velká jako motolice kopinatá a protože parazituje v bachoru, uniká obvykle pozornosti při vývrhu. Mezihostitelem této motolice jsou vodní plži a vývojový cyklus probíhá obdobně jako u motolice jaterní. Tato motolice není pro zvěř zdaleka tak nebezpečná jako motolice parazitující v játrech.
Tasemnice srnčí Z tasemnic se může vyskytnout tasemnice srnčí, která parazituje jako dospělec ve střevech. Její larva se vyvíjí v roztočích. Dospělá tasemnice má tužkovité z mnoha plochých článků složené tělo bílé až žlutavé barvy, které může mít délku až 5metrů a šířku 8mm. K napadení zvěře dochází při pastvě pozřením roztočů nakažených larvami této tasemnice. Tasemnice vroubená Daňčí zvěř bývá mezihostitelem tasemnice vroubené v jejím larválním stadiu. Při vývrhu můžeme najít váček o velikosti lískového ořechu až slepičino vejce, který je naplněný skoro čirou tekutinou, v níž je obsažen boubel tasemnice. Váček bývá přirostlý na vnitřních orgánech zvěře jako například na okruží střev, na žaludcích, játrech, plicích nebo pobřišnici. Finálním hostitelem této tasemnice jsou šelmy, které požili boubel (také psi a kočky).
Použitá a doporučená literatura Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. Bubeník, A., 1953: Krmení lovné zvěře. SZN, Praha Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Hromas, J., 1995: Popis jelení zvěře. Sborník referátů z konference Jelení zvěř. Rembrandt, Dobřichovice Kamer, J., Homolka, M., Koubek, P. Muflon v lesním prostředí jeho soužití s vegetací a ostatními druhy spárkaté zvěře, Myslivost 5/2005, str. 42 Lochman, J., 1985: Jelení zvěř. SZN, Praha Nečas, J., 1959: Jelení zvěř. SZN, Praha
Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198s. Wolf, R., 1995: Jelení zvěř. Sborník referátů z konference Jelení zvěř. Rembrandt, Dobřichovice
Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s.
