z obsahu Ohlédnutí za letošními krajskými volbami . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 1 Ročník XXIII ● 13. listopad 2012 ● cena 10 Kč ● číslo 20
Už jste to slyšeli? Radní s nejširším pozadím . . . . . . . . . . . . . . . str. 2 Vyhlášena anketa VN . . . . . str. 3 Vodňanské vzpomínky Josefa Busty (9. část) . . . . . . . . . . . . . . str. 5 Naši legionáři - část 3. . . . . . str. 7 Vzpomínka na „Luděčka“ Hintnause . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 8 Za tajemstvími muzea se Zdeňkem Bromem . . . . . . . . . . . . str. 12
Na okraj
V noci z 25. října na 26. října zemřel Ing. Luděk Hintnaus ze Stožic, dlouholetý správce hradu Helfenburk. Poslední rozloučení s Ing. Hintnausem proběhlo v sobotu 3. listopadu na jeho milovaném Helfenburku.Vzpomínce přátel tohoto vyjímečného člověka věnujeme str. 8 a 9.
„Chcete-li změnu opravdu radikální, volte prezidentem našeho Viktora!“ „Chcete-li změnu opravdu radikální, volte prezidentem našeho Viktora“ - to nám vzkazuje Vladimír Renčín (viz http://www.novinky.cz/pictureByDate?date=20120809&galleryId=131). Voliči v letošních krajských volbách asi takovou „opravdu radikální změnu“ nechtěli - z vodňanského starosty Viktora Blaščáka udělali zřejmě „antiskokana“ krajských voleb na jihu Čech. Letošní krajské volby jsou už historií. Politologové vyřkli své domněnky na téma „co voliči vzkázali politickým stranám“ a stránky denního tisku se začínají plnit úplně jinými zprávami. Pozornost se prostě začíná obracet k jiným tématům – blížící se prezidentské volby, probíhající krize v Evropě apod. Pro obyvatele Vodňan vyplynula z výsledků krajských voleb zajímavá informace - Ing. Blaščák byl
„vykřížkován“ z jasně volitelné pozice hluboko do pole poražených. Zastavme se jenom krátce u toho, jak do krajských voleb zasáhly Vodňany. Zřejmě všichni, kteří šli k hlasovacím urnám, si povšimli, že na kandidátních listinách do krajských voleb se objevila i jména vodňanských zastupitelů. Nejzajímavější ale bylo klání mezi pokračování na str. 2
Listopadové jednání vodňanského zastupitelstva nabídlo těm, kteří se ho zúčastnili leccos. Většinou ale šlo o dost smutnou podívanou. Jedním z hodně neradostných momentů bylo projednávání rozpočtových změn. Vedení radnice se pokusilo zlegalizovat chybu místostarosty Janšty, který proplatil faktury na akci, která v té době nebyla součástí rozpočtu. Podle platných zákonů jde jednoznačně o porušení rozpočtové kázně. To je ale v tuto chvíli vedlejší. Kolem rozpočtové změny, která měla dodatečně toto pochybení legalizovat, se rozvinula bouřlivá diskuse. Nešlo o nic podstatného - koalice má většinu a odhlasuje si cokoliv. Proto mě zarazilo, že starosta města neudržel nervy na uzdě a najednou začal nekoordinovaně křičet směrem k diskutujícím zastupitelům. Po tomto selhání už nikdo neměl chuť pokračovat v diskusi se zneurotizovaným starým člověkem. Koalice si rozpočtovou změnu odhlasovala, takže výpadek Ing. Blaščáka byl úplně zbytečný. Zůstala jen otázka - jak může člověk, který se na veřejnosti nedokáže ovládat, řídit město? Martin Šnajdar
pokračování ze str. 1
Ing. Blaščákem a předsedou místních lidovců PhDr. Hunešem. Výsledek hlasování je odrazem nezkreslené reality a ukazuje na obrovský rozpor mezi nekonečnými ambicemi Ing. Blaščáka a jeho skutečnými schopnostmi. Jen pro osvěžení paměti připomeňme, že Ing. Blaščák v listopadu 2010 mluvil o „sklonku své politické kariéry“, nicméně na kandidátce KDU-ČSL se vyškrábal na třetí místo, tedy mezi ty, kdo měli prakticky jistotu, že budou zvoleni. Zřejmě to s koncem své politické kariéry, stejně jako s dalšími svými sliby, nemyslel tak úplně vážně. To u Ing. Blaščáka ale není zas až tak velké překvapení … PhDr. Huneš naopak byl nasazen na 13. místě, tedy na pozici, která zvolení prakticky vylučovala. Jenže voliči rozhodli jinak. Ing. Blaščák se ziskem 3,56% preferenčních hlasůve volbách posunul z původně třetí pozice na kandidátní listině až na pozici devátou a stal se pátým náhradníkem za čtyřmi zvolenými zástu-
piteli za KDU-ČSL v krajském zastupitelstvu. Jedná se tak zřejmě o největšího „antiskokana“ krajských voleb na jihu Čech. Naopak PhDr. Huneš získal 6,71% preferenčních hlasů a z původně třinácté pozice na kandidátní listině skončil celkově na pátém místě, tedy jako první náhradník za čtyřmi zvolenými zastupiteli. Voliči tak dali jasně najevo, co si myslí o schopnostech Ing. Blaščáka a PhDr. Huneše. Je možné, že toto je jeden z momentů, proč Ing. Blaščák nesnáší PhDr. Huneše. Jak nedávno poznamenal jeden můj kolega v práci – dvojky se obklopují trojkami. Já bych k tomu dodal, že dvojky přímo nesnáší jedničky. Kromě koaličních zastupitelů se krajských voleb na místech kandidátů zúčastnili i zastupitelé opoziční. Všichni opoziční zastupitelé kandidovali na nevolitelných pozicích, tzn. neměli ambice být zvoleni. Václav Heřman podpořil svou přítomností kandidátní listinu stranu SNK ED, Ing. Blanka Vykusová kandido-
vala za KSČM, Ing. Martin Šnajdar a Mgr. Stanislav Podlaha kandidovali za ODS. Už jsem se o tom několikrát zmiňoval - kvůli volebnímu systému je potřeba mít kandidátku kompletně zaplněnou. To dává kandidátům na čelných místech lepší vyhlídky na zvolení. Z tohoto důvodu jsou potřeba „nosiči vody“, kteří tak pomáhají „vrcholovému družstvu“ k co nejlepšímu výsledku. A co naše vodňanská koalice? S výjimkou Ing. Blaščáka byli i ostatní koaliční zastupitelé na nevolitelných místech. Místostarosta Karel Burda po své „komunistické“ minulosti na stavebním odboru před rokem 1989 a následném angažmá mezi zastupiteli blízkými ODS opět pootočil kormidlem a figuroval na kandidátce „Jihočeši 2012“, což jsou odpadlíci z různých politických stran, především z ODS. Sympatické je, že i on figuroval na nevolitelné pozici. Stejně tak (na nevolitelné pozici) zasáhl do letošních krajských voleb i druhý místostarosta Mgr. Pavel Janšta. Martin Šnajdar
Už jste to slyšeli?! Už jste to slyšeli?! No, ono je to takové dost choulostivé a tak ani nevíme, jak do toho. Tak tedy zkrátka a jasně: vodňanské zastupitelstvo má člena, který má jedno z nejširších pozadí v ČR. Všeobecně se říká, že nelze jednou zadnicí sedět na dvou židlích. Jenže kampak s tím na vodňanskou realitu. U nás to dokázali překonat. Vox populi dnes bude pokračovat hodnocením našich městských představených. V radě nejvyšších sedí takový zvláštní pán. Týden před komunálními volbami ve Vodňanech byl k vidění na náměstí, kde se na předvolebním setkání s občany objímal s
bývalým starostou Heřmanem. „Pane starosto, jak se máte? … A to je dnes hezký den, že pane starosto?… Jak se daří paní doktorce Cepákové? … Určitě vyhrajeme, vždyť jste nejlepší, pane starosto? …“ Tak a jinak si s poslušnou úklonkou předcházel své nadřízené pan Harvát. No aby ne, vždyť je šéfem organizace zřízené městem. Pak byly volby, starosta Heřman prohrál a v panu Harvátovi se cosi hnulo - a svědomí to rozhodně nebylo. Se stejnou úslužnou poklonkou se dostavil k vítězi voleb a stejně usměvavě cukroval: „No, co kdybychom to dali dohro-
Vodňanské noviny - stránka 2
mady? … Já Vás už stejně dávno obdivoval, jak jste dobří … Je třeba hledět do budoucnosti …“ Bylo půvabné pozorovat, jak pan Harvát poslušně cupital po ustavujícím zastupitelstvu za novými vládci Vodňan. A od té doby se ponořil do tichého rozjímání. Asi největší aktivitu vyvinul při pronesení věty: „Chystám a zpracovávám analýzu škol.“ Touto řečí se ale asi definitivně vyčerpal a nikdy žádnou analýzu nepředložil. Obsazení židle zastupitele - židle radního – židle šéfa městské organizace je sice úctyhodný výkon, ale je otázkou, co to přináší městu ... VOX POPULI
Co s ním? Předmětem otázky je nevyužitý místostarosta města Vodňany Pavel Janšta. Již mnohokrát během předvánoční akce „Zalovte v nápadech, vylovte kapra“ bylo občany zmiňováno, že bychom si na jeho místě představovali někoho jiného. Současně i někteří návštěvníci Vodňan během roku nad jeho činy vyjadřovali své podivení. Proto jsme se rozhodli otevřít otázku:
Co s ním? Jeho původní náplní práce mělo být získávání dotací pro vodňanskou radnici. V této záležitosti, ale místostarosta Janšta v první polovině funkčního období zcela selhal. Protože ale starosta Viktor Blaščák trvá na další přítomnosti místostarosty Janšty na radnici, je třeba pomoci při novém vytyčení jeho pracovní náplně. Své podněty, prosím, posílejte na mailovou adresu
[email protected] Během času pak došlé „možné podoby“ pracovní náplně místostarosty Janšty představíme a zvolíme další postup. Prosíme pouze o konstruktivní návrhy, které lze zveřejnit. O tom, kam by bylo vhodné místostarostu Janštu poslat, ví už ve Vodňanech téměř každý, ale postavme se k tomu konstruktivně.
Tedy: Co s ním?
Smutný osud vodňanské kroniky Ambiciózní místostarosta Pavel Janšta drží v tichosti pod pokličkou další malér, který vznikl jeho přičiněním. Přesněji řečeno - problém vznikl díky jeho nečinnosti. Ve správě Mgr. Janšty se ocitnula i starost o kroniku města Vodňany. Měl tedy sehnat kronikáře, který by městskou kroniku vedl, protože dlouholetá a vynikající kronikářka, paní učitelka Dudáková, si přála již vystřídat a předat propisku někomu mladšímu. Místostarosta Janšta se řešení zhostil po svém. Normální by sice bylo vypsat konkurz a z uchazečů vybrat toho nejlepšího. Bylo by
to nejen normální, ale i nejvíce veřejně kontrolovatelné. Pavel Janšta byl ale jiného názoru a podle toho i postupoval. Vzal si seznam svých spolukandidátů ze společenství Vodňany pro změnu a vybral z něj paní učitelku Dagmar Šmídovou. Tu pak také rada města na místo městské kronikářky jmenovala. Ale nastaly (pro ně) nečekané komplikace. Nová kronikářka se práci na kronice patřičně nevěnovala (to je řečeno jazykem diplomatů) a navíc téměř přestala komunikovat. Výsledkem je, že zápis do kroniky
za rok 2011 ještě není hotov. Zákon ale nařizuje, že zápis do kroniky má být proveden minimálně jednou ročně, takže místostarosta Janšta musel začít konat. Nastala hra „Najdi si mě“, při které se místostarosta různými způsoby snažil vystopovat kronikářku. Hra nakonec skončila tak, že zápis za rok 2011 opět provede paní učitelka Dudáková. Za tuto pomoc městu si zaslouží obdiv a poděkování. To se ale netýká práce místostarosty Janšty ... (šs)
Naše společnost nabízí: • prodej elektropotřebičů • servis elektrospotřebičů • likvidaci starých elektrospotřebičů
Karel Handšuh, Palackého 1232, 38901 Vodňany 383 373 777, e-mail:
[email protected]
www.karelhandsuh.cz Vodňanské noviny - stránka 3
Vodňanské noviny - stránka 4
- VN 20/2012 Vodňanské vzpomínky (Josef Busta) - 9. pokračování
pracovním zapojení do „výstavby socialismu“ po roce 1948, jsme vyjížděli s Tatrou pouze v neděli, v ostatních dnech v týdnu vyjímečně. Povětšinou v pozdním létě a na podzim jsme jezdívali do lesů na houby, na maliny, na borůvky, na brusinky, kde našimi oblíbenými lesy byly povětšinou ty za Dlouhou Vsí, ale zajížděli jsme i do Vodňanských Svobodných Hor, na Špagát (Libějovické Svobodné Hory) a na Šumavu, kde jsme třeba celý den nepotkali živáčka, kam jsme jezdili převážně na lískové oříšky a šípky, a kde lesní úlovky hub byly daleko vyšší a i příroda tam byla jiná, panenská, než v lesích nedaleko Vodňan, v podhůří Šumavy. Častokrát při našich toulkách Šumavou jsme objevili nějakou z mnoha Němci opuštěných usedlostí, kde jsme si mohli prohlédnout, co v nich, po jejich nuceném odchodu, zde bylo jimi zanecháno. Pamatuji si, že i když by některé věci by si bylo možno z objektů po Němcích vzíti a pamatuji si na ledacos, co zde zůstalo, třeba kupř. na postele, šicí stroje, koberce aj., ale nikdy jsme si nic odtud, kromě lesních plodů, lískových oříšků, šišek v pytlích, trnek a šípků, ze kterých tatínek dělával víno, nevezli. Při jedné zastávce na Fefrách (na Libínské Sedlo byla nevelká šumavská vesnice Fefry, odkud byl krásný rozhled na Prachatice, přejmenována až později), jsme se zde setkali s prvními nuceně sem dosazenými přistěhovalci, kterými byli Rumuni, kteří sem, jako mnoho jiných, přišlo pohraničí dosídlit, spíše však dokončit rabování opuštěných šumavských usedlostí (po odchodu Němců, zde nezbyl snad ani jediný obyvatel vesnice). Od časů mého mládí mně Šumava přirostla k srdci a rád jsem ji při nesčetných výletech a pobytech poznával, pokud mám čas, tak se na ni rád vracím a vychutnávám si její krásu a jedinečnost, její panenskost. Často jsme Tatrou, povětšinou celá rodina, zajížděli k příbuzným do Podhory, na samoty nacházející se pod Svatým Jánem nad Malší, odkud tatínek pocházel a kde v jeho rodném domě žila jeho maminka, moje babička a tatínkovo sestra se svojí rodinou (dům byl již v čase, kdy zde otec nebydlel, dle jeho projektu rozšiřován). Vždy jsem se na tuto událost, cestu do Jána, jak jsme ji zvali, která se uskutečňovala od jara do podzimu skoro každý měsíc, těšil. Na cestu jsme vyjížděli vždy tak, abychom na místo přijeli po obědě, i když jsme věděli, že zde budeme nám milá jídla na stole v Podhoře, jíst (po cestě jsme se pravidelně zastavovali v cukrárně ve Čtyřech Dvorech pro dorty, abychom s sebou něco přivezli). Po pravidelné prohlídce všeho v domě a v jeho okolí, po návštěvě lesa, který je od domu vzdálen ani ne sto metrů, jsme zbytek času do odjezdu povídali a jedli. Nezapomenu na uzené maso, kterému jsme říkali „ločeňák“, jenž jsme jedli syrový, nakrájený na tenounké plátky, s domácím chlebem (název uzeného masa byl námi dán podle nedaleké vesnice Ločenice, pod níž Podhora, když se tam tatínek narodil, katastrálně přináležela), nezapomenu na velké kulaté tvrdé knedlíky ze žitné mouky zvané „pumy“, na jejich výbornou chuť, nezapomenu za bramborové zelí a samozřejmě na uzené maso, ovšem jiného druhu než byl „ločeňák“ a vlastně na vše, co bylo na talíři omaštěno sádlem. Příjemné odpoledne bylo zakončeno bílou kávou, kterou byla melta s domácím mlékem a k tomu doma pečený chléb, či buchty. Ano, zde na samotě, bylo nutno si péci chléb a k tomu byla ve sklepě v provozu pec, kde se peklo i maso, tak jako v půdním prostoru v komíně byla udírna, kde byl uzen „ločeňák“. Babička, tatínkovo maminka, byla moc hodná paní a byla všemi, kdo ji znali, oblíbená. Ač v tu dobu byly důchody mizerné, vždy mě babička obdarovala nejenom svojí láskou, ale někdy i nějakou tou korunou, kterou jsem si po příjezdu domů zanesl do aktiv ve své peněžence. Vždy jsme z Podhory odjížděli se šiškou čerstvě utlučeného másla a s „ločeňákem“. Naše Tatra byla na tom dosti často „fyzicky nedobře“ a tak se někdy i stalo, že jsme ji museli roztlačovat a tlačit, aby vůbec jela. Jednou, kdy jsme jeli celá rodina do Podhory, při zpáteční cestě, jsme dostali přibalen strom, kterým byla švestka. Tatínek strom přivázal na rezervní kolo na zádi auta a my jeli se švestkou na zádi a s její korunou nad střechou auta maskovaní, jako do nějakého vojenského boje. Sranda vyvrcholila, když při průjezdu Českými Budějovicemi, před kasárnami ve Čtyřech Dvorech, se Tatra začala zlobit a nechtěla jet. Vojáci v oknech kasáren byli úplně „auf“, když viděli dvě mladé a celkem pohledné dívky (mé sestry), roztlačovat nepojízdné auto, ke všemu s na ním přivázaným stromem. To vám bylo slyšet z kasárenských oken průpovídek, které však nenechaly líce mých sester, tehdy ve věku zhruba dvaceti let, bez červeného efektu, jak se za to, co se stalo, styděly. Ještě na jedno místo jsme v čase mého mládí jezdívali, a to dosti často Tatrou, a tím bylo Sezimovo Ústí a s ním sousedící Tábor. V Táboře jsme měli tety Nováků (teta, jinak výborná kuchařka, k vaření využívala minikamínka na pevná paliva, která měla postavena na větších kamnech a na nich měla plechové minihrníčky a minikastrůlky, ve kterých míchala připravovaná jídla minivařečkami a minikvedlačkami a nakonec z toho bylo normální dobré jídlo, tak mě utkvěla v paměti jedna z mých tet, ta starší, matka té mladší) a v Sezimově Ústí, kde bydleli další příbuzní, Veseckých (teta v Sezimově Ústí spravovala náš dům a strýc, jinak starosta obce, se mohl honosit tím, že domluvil budoucímu panu prezidentovi koupi jejich domu), moji rodiče postavili na náměstí dosti velký dům s tím, že se sem přestěhují, kvůli větší zdejší aglomeraci a větších pracovních možnostech a příležitostech tatínka, stavitele. K našemu přestěhování do Sezimova Ústí však nikdy nedošlo a to proto, že s odsunem lidí z pohraničí po zabrání Sudet Němci, nám byly, do ne ještě úplně stavebně dokončeného domu, nastěhováni jako nájemníci, lidé vyhnaní z pohraničí. Tito nájemníci zde již zůstali na věky. Po osmačtyřicátém roce (ještě asi patnáct let jsme platili splátky za půjčky), nám, resp. mým - 17 -
rodičům komunisti nechali splatit všechny anuity na finanční půjčky, které si rodiče na stavbu domu museli tehdy od Záložny vypůjčit a po jejich splacení, nám dům, za který nám poskytli „mrzký peníz“, odebrali. Byl rok 1948, léto, kdy jsme, tak jako jindy předtím, celá rodina přijela do Sezimova Ústí, já, moc si toho však nepamatujíc. Vždy jsme se od našeho domu na náměstí, kde mezitím otec zařizoval náležitosti spojené s jeho chodem, vypravovali na procházku k vile pana prezidenta Beneše a dále podél plotu k prezidentovo domu přináležející rozsáhlé zahrady, kterou byl a dosud je i les. Maminka si vždy vzpomene na jednu událost, která se stala v době, kdy pan prezident Beneš již nebyl prezidentem a trávil zde v Sezimově Ústí, dá se říci poslední měsíce svého života. Pan prezident s manželkou Hanou, se procházeli po zahradě u svého domu a maminka se sestrami, jdouc podél plotu zahrady, pana prezidenta s manželkou zdravily a paní Benešová na oplátku ze zdvořilosti povídala k mamince o jejich krásných holčičkách dvojčátkách a v tu chvíli má sestra Milada, po pozdravu, nahlas pronesla k mamince „...to je ten odstoupenej?“. Pan, již ne prezident a i paní Benešová, se glose pronesené mojí sestrou, kterou uslyšeli, zasmáli. Sice ne moc si pamatujíc, přesto si určitosti z mé účasti na pohřbu pana prezidenta Beneše v Sezimově Ústí, kterého se zúčastnila celá naše rodina, pamatuji. Naše rodina i příbuzní, bydlící též v Sezimově Ústí, kteří se s rodinou pana prezidenta stýkali, byli nejenom po celý čas trávený jím v Sezimově Ústí, jeho velkými sympatizanty. K tomu samozřejmě přispělo i to, že v našem domě na náměstí měla sídlo policejní prezidentská ochranka, jež zajišťovala prezidentovu bezpečnost, včetně ochrany prezidentova objektu, nejenom v čase jeho pobytu v Sezimově Ústí, ale po celý čas, kdy vykonával funkci prezidenta a ve svém domě nebyl přítomen. Otec byl velkým příznivcem pana prezidenta Edvarda Beneše a inklinoval a ve volbách volil pravicovou stranu Národních socialistů, jejímž členem byl také pan prezident Beneš. Do Tábora a Sezimova Ústí, jsme jezdívali za příbuznými i po čase, kdy jsme přišli o zde, na náměstí mými rodiči postavený dům. Jednou, bylo to v roce 1952, jsme se s rodiči vyjeli podívat Tatrou do Prachatic. Bylo hezké nedělní odpoledne, z modré oblohy svítilo sluníčko, tak proč se nepodívat na filmování, které tehdy probíhalo na prachatickém náměstí, kde za účasti hlavního protagonisty a tím nebyl nikdo jiný, než král českých komiků Vlasta Burian, byl natáčen film. Nejenom domy na prachatickém náměstí byly účastny filmování předposledního Burianova filmu „Nejlepší člověk“, ale i vlastní náměstí, kde byl před hotelem „Černý medvěd“ rozložen filmovací štáb, který odtud zabíral scény na trhu na náměstí, mezi zúčastněnými samozřejmě s Vlastou Burianem a hosty sedící před restaurací Černý medvěd. Mezi několika zde sedícími a filmovanými hosty, byl i jeden vodňanský občan, taková zajímavá vodňanská figurka, jenž byl zřejmě vybrán filmaři do komparzu. Touto figurkou byl pan Bělohlávek, bydlící v Říční ulici, v jediném patrovém domě zde stojícím, kde bydlel i jeden z mých mnohých spolužáků Ota Lederhofer. Pan Bělohlávek, jemuž nikdo jinak neřekl než „Budulínek“, byl postavou nevysoký, ale o to více zavalitější pán, který denně chodil na a z náměstí ve Vodňanech, přes místa našich her, na hlavě v létě vždy se slamákem, ve vestičce a s pruhovaným sakem, někdy ho držíc přes ruku a přitom v druhé ruce s hůlkou. Již dopředu, po jeho vzdáleném zahlédnutí, jsme s radostí křičeli jeden na druhého, „Budulínek jde, Budulínek jde“. Ještě jednoho filmování jsem byl jako kluk jedné vodňanské ulice přítomen a to, když byly ve Vodňanech filmovány záběry pro film „Kam čert nemůže“. Dva nedlouhé záběry, jeden u kostela a druhý na nádraží, zvedly doslova celé město, kdy nespočty lidí byly účastny odpoledních příprav filmového štábu a večerních filmování, za účasti herců pana Miroslava Horníčka a paní Jany Hlaváčové. Byl to tehdy ale zážitek. Bylo léto, jedna z jeho nedělí, kdy ráno jsme se vydali naší Tatřičkou na návštěvu příbuzných, na jejich chatu, jež se nacházela zhruba kilometr pod budoucí orlickou přehradou, jejíž výstavba tehdy probíhala. Bylo ráno a všichni jsme se divili, proč zajíc, jenž nám přebíhal před Protivínem před autem přes silnici, ještě nespí. Nejdříve nespal a potom skoro spal. Tatřička, jestli jela maximální rychlostí sedmdesát kilometrů, přesto pošramotila zajíce, jenž se tu neděli nějak brzo vyspal. Setrvačností přebíhající a autem nabraný zajíc, se dostal na druhou stranu silnice a po několika metrech padl, jako podťatý. Tatínek pronesl: „Proč ho nevzít sebou, tady by z něj nic nebylo“, zřejmě myslel, že by byl lepší na pekáči. A tak se po našem okamžitém zastavení stalo, že jsme se my s tatínkem vydali za zajícem, do místa, kde ležel, zatímco maminka vše sledovala z okna auta. Jak jsme se u zajíce ocitli, v tu chvíli zajíc sebral zřejmě poslední zbytky sil a pod rukama nám „vzal do zaječích“. Zdálo se nám to divné, a když po několika desítkách metrů opět upadl, znovu jsme se za ním vydali ho chytit a znovu se opakovala předešlá situace, při níž poraněný zajíc se nám, sice bolestiv, ale jistě smál. Ještě dvakrát jsme se snažili ho dohnat a získat, jistě přitom myslíc na něho na smetaně s knedlíkem, ale vždy zajíc, za nímž jsem uběhl více, než pětset metrů, vyhrál. Nakonec jsme odjeli bez něho a tak jsme mohli za pozitivum brát pouze návštěvu u příbuzných na chatě, kam jsme o nějaký čas později dojeli a bezvadně čistou a teplou vltavskou vodu, kterou nám matka českých řek, připravila. Auto Tatra neměla pouze rodina Bustova, ale i Žahourova a to ještě lepší, krásnější, zachovalejší, i se záclonkami na oknech, na zádi s krásnou bednou na všelijaký potřebný materiál a nářadí, které jakoby právě opustilo bránu automobilky v Kopřivnici. Byla radost se v Žahourů krásné Tatře vést, když se strýc vydal na některou ze sporadických jízd, kterými převážně, co já si pamatuji, byly jízdy do lesa, ať za Dlouhou Ves, či na Helfenburk, či na Lomec (jednou, - 18 -
Naši legionáři - část třetí
Československé legie v Rusku Rok 1914 V předválečném Rusku žilo na 70 000 Čechů. Kyjevští Češi ihned po vypuknutí 1.světové války v létě 1914 založili „Radu Čechů v Rusku“ a požádali cara o založení samostatné vojenské jednotky, což jim bylo obratem povoleno. Tak vznikla slavná „Česká družina“, předchůdce všech legií v Evropě. Byla v síle téměř tisíce mužů, Slováků v ní bylo šestnáct. Více než symbolicky pak na den patrona Českého království sv.Václava, 28. září podle pravoslavného kalendáře přísahali v Kyjevě naši první čeští dobrovolníci na nejstarší prapor s vyšitou svatováclavskou korunou. Družina byla přídělena k 3. armádě a rozdělena až na poločety. Jednalo se o první československou jednotku na straně spojenců Dohody jako armáda státu, který ještě neexistoval a za který již bojovali. Od počátku byli naši legionáři využíváni jako zvědové, jak se dříve nazývali průzkumníci a rozvědčíci. Bylo to především proto, že dokonale ovládali řeči nepřítele a znali struktury rakouské armády. Při svých akcích prováděli také průzkum pozic nepřítele a agitovali mezi rakouskouherskými vojáky slovanského původu k přeběhnutí fronty na ruskou stranu a měli značný podíl na legendárním zajmutí velké části pražského 28. pěšího pluku (bez hudby, jak je mylně a vlastenecky tradováno). Již v říjnu 1914 zaslal T. G. Masaryk tajnou zprávu do ruského generálního štábu, ve které žádal, aby ruští vojáci nestříleli na české vojáky, mávajícími bílými šátky a zpívají píseň „Hej Slované ...“
Rok 1915 V lednu tohoto roku byl povolen další nábor včetně dobrovolníků za zajatců v operačním prostoru 3. armády. Tak vznikla „Druhá družina“ čili druhý prapor. Příslušníci obou praporů získali již na počátku 1. světové války vysoká ruská vyznamenání a stále byli vysoce hodnoceni pro svou výzvědnou činnost a získávání „jazyků“, jak se tehdy říkalo nepřátelským zajatcům.
volyňskými Čechy umožnili vznik 2. československého střeleckého pluku a tím i vznik Československé střelecké brigády o síle dvou pluků. V druhé polovině roku se ruská vláda pokusila převzít kontrolu nad československým hnutím v Rusku. Tyto snahy účinně odrazil M. R. Štefánik, který v té době v Rusku pobýval a umožnil přes různé vnitropolitické a spolkové spory navázání úzké spolupráce s Národní radou československou v Paříži a zvýšení prestiže našeho odboje v Rusku.
Počáteční úspěchy ruské armády přivedly družiníky až pod Krakov, ale po průlomu v květnu ustupuje Družina společně s ruskými vojsky a usazuje se v oblasti Pinských bažin. V té době vrcholí počet zajatců české a slovenské národnosti, kteří byli doma povinně do c.a k. armády mobilizováni. U nich se projevovala neochota bojovat za cizí zájmy na nevyhnutelném sklonku monarchie. Zajatci v zajateckých táborech, kteří se dozvěděli o vznikajícím československém vojsku, hromadně se do něho hlásili. Již v březnu tohoto roku zástupci českých a slovenských krajanských spolků v Rusku na svém sjezdu v Moskvě v březnu založili „Svaz československých spolků na Rusi“.
Rok 1916 V únoru byla pro své mimořádné úspěchy a zásluhy přetvořena Česká družina na standardní vojenskou jednotku – Československý střelecký pluk a ruské velení si od toho slibovalo vytváření dalších jednotek v rámci vyšího vojenského svazku. Zároveň byl povolován další nábor Čechů a Slováků ze zajateckých táborů. Hlásili se jich tisíce a ti spolu s
Vodňanské noviny - stránka 7
Rok 1917 Rok 1917 byl pro naše budoucí legionáře nejvýznamnější. Po únorové revoluci, která sesadila cara, vznikla Prozatímní vláda a ta vyhlásila republiku. Tím se podmínky pro nábor do československého vojska na Rusi výrazně zlepšily. V tom měsíci odejel do Ruska T. G. Masaryk, aby vyjednal samostatnost československých jednotek a odklon k Francii. Na jaře ze zajatců české a slovenské národnosti vznikl základ 3.československého střeleckého pluku a Československástřelecká brigáda se skládala již ze tří pluků. Ta se v červnu v rámci tak zvané Kerenského ofenzívy pře- sunula do oblasti ukrajinského Zborova, kde měla původně útočit na vedlejším úseku. Brigáda se v bitvě u Zborova velmi vyznamenala. Po šestihodinovém úspěšném boji prolomila rakousko-uherskou obranu do hloubky více než pěti kilometrů a zajala přes 3300 mužů, z toho 66 důstojníků, převážně příslušníků českých pluků č.35 a č.75. Ti se vzdávali více než ochotně, zvláště, když se přitom zpracoval Zdeněk Hruška pokračování v příštím čísle
Vzpomínka na „Luděčka“ Hintnause Vážení a milí čtenáři, najít ta správná slova k začátku psaní tohoto článku o velkolepém muži, kterého řada z vás měla tu čest poznat, není jednoduché, v tom, že jeho moudrost a vyjímečnost se nedá shrnout do jednoho článku. Pan Ing. Luděk Hintnaus byl správcem na hradě Helfenburk od roku 2001. Tato rozsáhlá zřícenina gotického hradu se nachází 5,5 km od města Bavorov, leží na hoře Malošín v nadmořské výšce 683m. Posledních 11 let věnoval Luděk všechen svůj čas tomuto překrásnému místu. Každý kdo jste ho znal, víte, že to byl člověk neobyčejný, rozdával moudra, radost a každému svým šarmem a logikou vštípil trochu své moudrosti, své obětavosti, své pohostinnosti ... Rozhodla jsem se proto, tento článek napsat se slovy jeho rodiny a přátel.
„Byl to člověk, kterýmu život úplně nepřál, nebyl zahrnut jenom štěstím, nikdy nikomu neublížil a zlo řešil vždycky jenom dobrem.“ řekla o svém synovi paní Marie Hintnausová. V této větě je obsaženo vše a kdo z vás umí číst mezi řádky a znal Luďka, ví, o čem jeho maminka mluví. Ing. Jaroslav Pižl, Luďkův dlouholetý kamarád, řekl tato krásná slova: „Každý z nás, kteří jsme ho znali, ví, koho jsme ztratili. Sám za sebe po 44 letech kamarádství, mám teď pocit, že nejsem kompletní, mám pocit, že mě část chybí, a že to je, bohužel, ta lepší část. Vím, že v současné době, poznamenané inflací pojmů, to zní blbě pateticky, ale je to tak. Všem nám bude chybět jeho klid a nadhled, se kterým dokázal řešit problémy, jeho laskavost a obětavost, se kterou nám pomáhal. Jeho úžasná paměť a logika, se kterou se uměl ohlédnout do minu-
Ing. Luděk Hintnaus tak, jak si ho pamatujeme - se spokojeným úsměvem a na „svém“ Helfenburku
losti, a odhadnout budoucnost. Jeho jemný neurážející humor, jeho znalost a schopnost užívat češtinu ... A hlavně jeho odvaha žít tak, jak to pokládal za správné. Měřit lidský život počtem prožitých let může být zavádějící. Důležitější je, co člověk dokázal v životě vykonat. Luděk žil život, někdy nesnadný, ale vždycky bohatý a plodný. My, kteří jsem tu zůstali, můžeme jeho památku uctít nejlépe tím, že budeme pokračovat v tom, co započal, kdo můžete a chcete, pojďte do toho s námi.“ Zemřel vzácný člověk. Takto na něj vzpomíná Ing. Petr Míka: „Zrovna v den dušiček jsem svítil tlustou svíci u portrétu svých rodičů, v tom zazvonil telefon a kamarád z Olomouce František Kroutil mi povídá „Petře, sedni si, Luděk Hintnaus se zastřelil“. Blesklo mi hlavou – HRDINA. Život je boj, který nelze vyhrát. Jsou
Kromě zvelebování hradu bylo jeho přáním (jako každého kastelána), aby lidé na hrad chodili a se tam bavili
Vodňanské noviny - stránka 8
dvě možnosti jak z toho ven - buď se smířit s utrpením a trpět, anebo se tomu svobodně postavit jako muž a rázně to ukončit. Luděk to udělal. Byl to důstojný odchod ze života v krutých bolestech zákeřné choroby, nepřízně osudu a tlaku těžké deprese, kterým byl dlouho vystaven. Přitom to nedával najevo, byl to velmi noblesní člověk s diplomatickými schopnostmi, zábavný společník, vypravěč s ohromným rozhledem v několika oborech, prostě GENTLEMAN povahou. Já sám mám velké zdravotní problémy a o Luďkovi jsem si myslel, že je v podstatě fit. A má jen nějaký nepříjemný problém spíše kosmetického rázu. Nevěděl jsem vlastně o jeho chorobě nic. Luděk svými problémy lidi neobtěžoval, on pro lidi žil. Tak vzácných lidí a pro mě přátel jsem v životě potkal sakra málo, snad ne více než pět. Jsem štasten, že jsem se s ním mohl potkat a seznámit, a to díky kamarádům Tomáši Tatarovi a Martinu Ušákovi a dalších z kruhu historického šermu, kteří mě na hrad Helfenburk „dotáhli“. Během několika letních oslav okolo svátků 5.-6. 7. na hradě prožít inspirujících, doslova vibrací lidského souznění a intelektuální a tvůrčího porozumění kousek mého života. Prostě chvál – a to záslužně. Luděk svým charismatem přitahoval lidi a lidi ho za to nabíjeli svojí pozitivní energií, humorem, elánu a hravosti. Některé ty chvíle byly úžasné a nedají se vypsat. Luděk byl duší Helfenburku a zcela právem tam i spočinul. Je to opravdu škoda. Vzpomínky jsou na něho radostné a povznášející. Luděk nikoho nezarmoutil, až svým odchodem. Luďku nikdy na tebe nezapomeneme, tvoji přátelé ze skupiny historického šermu Polaban“ „… zde loučili jsme se v bolu, u boha snad se sejdem spolu“
Martin Ušák: „Luděk nás sice opustil, avšak pouze jeho tělesná schránka. V sobotu 3. 11. 2012 se zrodila Legenda.“ Adam Pištěk: „Luděček byl vyjímečný kamarád a vyjímečný člověk, kterého jsem měl a mám moc a moc rád. Svým osobním kouzlem musel zůstat v paměti i lidem, se kterými se setkal jen jednou nebo dvakrát. Já měl to štěstí ho znát 12 let. Nikdy se nestalo, že by neměl odpověď na jakýkoli můj dotaz, nebo mi neuměl poradit s nějakým problémem. Jsem vděčný za každý okamžik, který jsem s ním mohl strávit. Ve svém srdci ho budu mít navždy.“ Jak můžete číst slova jeho rodiny a přátel, nikdo o „Luděčkovi“, Ing. Hintnausovi, nemluví jinak než jako o moudrém člověku. I lidé, kteří neměli to štěstí se s Luďkem Hintnausem potkat a jen o něm slyšeli, ho zmiňují jako výborného člověka. Možná není všem úplně známé, ale „Luděček“ rád psal. Je dokončena Historie hradu Helfenburk, dále sepsal Helfenburské pohádky, poslední rozpracovaná kniha je také pohádková - Pohádky naruby. Připomeňme si alepsoň úryvek z „Luděčkovy“ knihy Historie Helfenburku: Historie je i pro součastníka velmi poučná. Zamyslíme-li se hlouběji nad
Vodňanské noviny - stránka 9
některými událostmi té doby, často až překvapivě najdeme paralelu i v současnosti ... Jako současníci žijící v tomto půvabném koutě na dolní Blanici, s pokorou a úctou hledíme na odkaz našich předků. Nezbývá nám než doufat, že nejenom současná, ale i příští generace si jejich odkazu bude vážit ... Ano - a Luděček byl ten, kdo se snažil tento odkaz zanechat pro další generace. S podporou města Bavorov, které je majitelem Helfenburku a přátel hradu, dokázal hrad opravit, tak aby i nadále zůstával přístupný pro širokou veřejnost, aby se zde mohly konat kulturní akce, aby se zde mohli potkávat lidé, kteří na návštěvu hradu nikdy nezapomenou, budou o tom vyprávět, o tomto až kouzelném místě. To kouzlo hradu dal Ing. Luděk Hintnaus. Poslední Luděčkova slova byla „DRŽTE POSPOLU“. Splňme mu jeho přání, a v této uchvátané době, kdy se nesmyslně honíme za něčím nedefinovatelným, pojďme a věnujme se jeden druhému, pojďme a v klidu poseďme a poslouchejme zvuky přírody. Při každé návštěvě hradu si vzpomeňte na tohoto úžasného muže, na toho pána, který propadl kouzlu Helfenburku. Zlatuše Pištěková, DiS
Vodňanští otužilci zahájili novou sezónu S prvním sněhem začala sezóna otužilců z Vodňan na rybníku Záhorský na Pražáku za účasti členů oddílu otužilců TJ Fezko Strakonice. Kdo nebyl zrovna někde v Karibiku, tomu není třeba připomínat počasí v sobotu dne 27. 10. kolem 13,00 hodin, kdy začal padat déšť se sněhem, vzduch měl 1,5 °C ,voda 8,5°C. Otužilci ze Strakonic již mají za sebou plavání v Punkvě v Moravském krasu dne 7. 10. 2012, což je první závod v rámci Českého poháru zimního plavání. Obdobných závodů je samozřejmě celá řada, společnou akcí opětovně bude plavání na rybníku Bolevec v Plzni dne 24. 11. 2012, a následně již klasický závod dne 26. 12. 2012 v Praze ve Vltavě, na tradičním Memoriálu Alfréda Nikodéma. Vodňanští se ještě sejdou na Pražáku odpoledne na Štědrý den s přáním hezkých Vánoc spojené samozřejmě s plaváním, kde mimochodem díky prokysličování vody rybám to bylo loni jediné nezamrzlé místo v okolí, kde bylo možno si zaplavat. Nový rok potom společně přivítají odpoledne dne 1. ledna 2013 ve Strakonicích plaváním na Otavě. JUDr Miloš Hamáček foto Ing. Jitka Hamáčková
Podzimní výlovy ryb začínají ... Na vodňanských rybnících začaly podzimní výlovy ryb. Byli jsme při výlovu Okrouhlice, který proběhl 31. října. Akce se konala za krásného slunečného počasí. Podle očekávání se vylovilo přes 10 t ryb, převážně tržních kaprů. foto Karel Novotný
Vodňanské noviny - stránka 10
Jaroslava Pixová
NA BŘEHU BLANICE – K ŠUMAVSKÉMU PRAMENI Městská galerie je z důvodu opravy oken
UZAVŘENA od 22. října do 1. prosince 2012 na výstavu v infocentru ve spolupráci s Junákem – svazem skautů a skautek ČR, Středisko Vodňany
Junák ve Vodňanech při příležitosti 100. výročí založení skautingu v Čechách výstava potrvá do 24. listopadu 2012 na přednášku s promítáním ve spolupráci s nakladatelstvím Kalina v Putimi
ve čtvrtek 15. listopadu 2012 v 19,00 hodin v malé zasedací síni
Loutkové divadlo Pimprlata při MěKS Vodňany zve na pohádky
MIKULÁŠSKÁ S NADÍLKOU
připravujeme
v neděli 2. prosince 2012 ve 14,00 a v 16,00 hodin
ADVENTNÍ KONCERT
vstupné 20,- Kč
ve čtvrtek 6. prosince 2012 v 18.30
Informace tel.: 383 384 934 (infocentrum) www.infocentrumvodnany.cz otevřeno: Po–Pá 9–12, 13–16 hod, So 9 – 12 hodin tel.: 383 382 057 (galerie) www.muzeumvodnany.cz Městská galerie je od 22.10. do 1.12. uzavřena
předprodej vstupenek v infocentru od 20. listopadu 2012 (otevřeno Po - Pá 9 - 12, 13 - 16 hodin, So 9 - 12 hodin)
VÁNOČNÍ POHÁDKA S KAŠPÁRKOVO DÍLNOU v sobotu 15. prosince 2012 v 16,00 hodin vstupné 15,- Kč Těším se na Vás v divadélku ve Smetanově ulici! Nazdárek Váš Kašpárek
Týden knihoven V rámci Týdne knihoven, který byl letošní rok vyhlášen ve dnech 1.10. – 7.10.2012, proběhlo v knihovně několik akcí. Jako každý rok byly Dny otevřených dveří. Kdo chtěl, mohl navštívit obě oddělení knihovny, prohlédnout si rozdělení fondu, informovat se o možnosti půjčování knih a o službách pro čtenáře, které knihovna poskytuje. Každý rok v tomto týdnu probíhá také burza vyřazených knih. Všichni noví čtenáři měli možnost přihlásit se do knihovny na 1 rok zdarma zapomnětlíci mohli knihy vrátit bez sankčních poplatků za upomínky. V prostorách knihovny byla instalována výstavka knih o zdravé výživě, ve vestibulu kulturního domu byla instalována výstava prací dětí z různých soutěží v naší knihovně. Také jsme vyhlásili novou literární soutěž pro děti pod názvem „Bradavice jinak“. Děti měly vymyslet svou fantazijní zemi, nakreslit k ní mapu a doplnit příběhem. Vyhodnocení proběhne během listopadu.
Ve spolupráci se Svazem postižených civilizačními chorobami se uskutečnila v kavárně Colombina kulturního domu beseda nad nově vydanou knihou Co mi báby povídaly. Tuto knihu napsala a krásně o ní povídala psycholožka a spisovatelka Eva Marie Zitková, žijící v Kanadě. Její kořeny pocházejí z nedalekých Netolic, kde zanechala svoje srdíčko. Odkoupila znovu svůj dům, který ne-
ustále renovuje. Děj svého historického románu zasadila do nám známého prostředí Netolicka, zmínka je i o Vodňanech. Autorku románu doprovázel a úvodní slovo měl spisovatel a její vydavatel ing. Ivo Stehlík z Volar. Mnoho účastnic besedy odcházelo nejen se zajímavými zážitky, ale i knihou podepsanou od její autorky.
Vodňanské noviny - stránka 11
Libuše Petrášková, knihovnice
Za tajemstvími muzea Hromový kámen byl od pradávna považován za univerzální léčivý prostředek, který zároveň svému majiteli zajišťuje magickou ochranu proti zlým duchům, zlodějům atd. Tato víra v zázračnou moc hromových kamenů byla rozšířena po celé Evropě. Není proto divu, že šlo o ceněný předmět, se kterým se čile obchodovalo. Nic proti tomu, ale v poznávání nejstarší historie nám to působí komplikace. On je totiž hromový klín především pravěký kamenný sekeromlat. V minulosti se často stávalo, že takový sekeromlat lidé našli při práci na poli nebo v lese v místech pravěkého osídlení nebo pohřebiště. Tyto souvislosti neznali, zato si pamatovali, že v těchto místech nedávno udeřil blesk. Takže ten podivný kámen musí pocházet od blesku. A bylo to. Hromový kámen, tedy sekeromlat, pak putoval do domácnosti nebo byl prodán dál. A tak se sekeromlaty „couraly“ po celé Evropě, čímž bohužel ztratili svoji historickou vypovídací hodnotu. Podobný hromový klín – sekeromlat je dalším zajímavým kouskem ze sbírek MaG Vodňany. Jde o velký neolitický kamenný sekeromlat s oblým oprýskaným týlem, olámaným ostřím a konicky vrtaným otvorem. Je černý, na povrchu hlazený a asi jde o buližník. Sekeromlat je dlouhý 142 mm, šířka ostří 40 mm, průměr těla u otvoru 79/40 -44 mm a průměr otvoru 29/27 mm. Do Vodňan ho z dnes již bývalé Jugoslávie – Hercegoviny přivezla v roce 1935 paní M. Bělohlávková, vdova po vrchním radovi, a 22. srpna 1935 ho městskému muzeu darovala. Tyto sekeromlaty byly vyráběny tzv. broušením. K vrtání otvoru se používala buď dutá kost nebo bezová duše, která se během vrtání podsy-
pávala pískem a podlévala vodou. V případě našeho sekeromlatu byl použit pravděpodobně druhý způsob. Ve své době šlo o znaky moci (často nalézán u mužských pohřbů) a o pracovní nástroj. Náš sekeromlat je sice poškozený, což by mohlo svědčit
o jeho používání k práci, ale poškození mohla vzniknout i při pozdější manipulací s ním. Pravda, sekeromlat byl přivezen z Hercegoviny, ale není vůbec jisté, zda tam byl vyroben a používán. Klidně může pocházet z úplně jiné země, kde ho kdysi někdo nalezl a jako ceněný léčivý kámen prodal. Kdo ví… Zdeněk Brom
Stále aktuální inzerci jsme převzali ze sborníku „Vodňany svému jubileu 1336 – 1936“, který byl vydán „nákladem a prací obce, Okresního osvětového sboru a redakce Zlaté stezky ve Vodňanech“ v roce 1936 při příležitosti šestistého výročí města. Vodňanské noviny - čtnáctideník. Vydává občanské sdružení „Vodňany – město krále Jana Lucemburského“, Radomilická 655, 389 01 Vodňany. IČO 27028887, e-mail:
[email protected]. Registrováno u MK pod č. E 16730, tisk Tiskárna Petr Smolík, Písek.
