CESTY PRO VOZÍČKÁŘE VEDOUCÍ K VODNÍM PLOCHÁM Pavla Kotásková1, Jitka Fialová1 Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta, Zemědělská 3, 613 00 Brno, Česká republika E-mail:
[email protected] 1
Abstrakt
Článek se zabývá zohledněním potřeb osob s omezenou schopností pohybu při návrhu cest v blízkosti vodních ploch. Tyto osoby se nemusejí nutně pohybovat po všech existujících trasách pro chodce, ale existuje celá řada lokalit, které by mohly být vhodnými úpravami zpřístupněny i vozíčkářům, kteří v této oblasti mají nejkomplikovanější situaci. Na základě znalostí potřeb vozíčkářů a parametrů daných vyhláškou č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích
zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, je třeba navrhnout vhodné povrchy i parametry turistických tras, včetně odpočinkových nebo vyhlídkových míst. Pro přístup téměř k vodním plochám musí být vybrány břehy, u nich je zaručena stabilita vytvořena biotechnickými nebo technickými úpravami. O realizovaných bezbariérových cestách je potřeba dostatečně detailně informovat. Key words: disabled people, trails in the landscape, streams, beaches, rivers
Úvod
Pro vytvoření bezbariérových cest, kde turistickým cílem bude přírodní prostředí s
vodními plochami, je třeba znát požadavky a parametry osob s omezenou schopností pohybu. Osoby s omezenou schopností pohybu jsou osoby na vozíku, osoby s kočárkem/doprovázející
děti do 3 let, starší lidé, osoby používající berle, hole, chodítka nebo jiné pomůcky pro chůzi nebo i těhotné ženy. Takovou osobou může být i mladý člověk se sádrou na noze a o berlích.
Lidí s tělesným postižením je veliký počet. Jedná se však o velice různorodou skupinu, která se od sebe liší druhem a rozsahem tělesného postižení. Nejsložitější situace je pro vozíčkáře, proto je článek zaměřen na tuto skupinu lidí.
Současným trendem je objevování nových cest, které umožní lidem se zdravotním
omezením zvolit si domov a způsob života podle svých představ a žít v co největší míře samostatně (bez závislosti na pomoci druhých, neustálého žádání o pomoc). V této souvislosti si musíme uvědomit, že základní podmínkou aktivního zapojení člověka do života společnosti je přístupnost prostranství a staveb, jejich užívání a možnost se v nich volně pohybovat. Jde o naplnění
práva
na
svobodu
pohybu
v
nejširším
msk.cz/pdf/uzitecne/ATHENA_PRIRUCKA_KOMPLET.pdf)
slova
smyslu.
(http://www.czp-
Je třeba navrhovat turistické trasy, kterými se zde rozumí stezky pro pěší,
cyklostezky/cyklotrasy nebo naučné stezky, s cílem umožnit zejména vozíčkářům samostatný,
bezpečný, snadný a plynulý pohyb a jejich míjení s ostatními chodci, případně i jízdními koly v přírodním prostředí. Příkladem jsou již realizované stezky v zahraničí (viz obr.1).
Obr. 1 Směrová tabule upozorňující na odpočívadlo s možností výhledu do krajiny – uzpůsobené pro vozíčkáře – Skotsko (Fialová) Požadavky na bezbariérovost
Povinnost navrhovat úpravy zohledňující samostatný pohyb osob s omezenou
schopností pohybu upravuje vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb.
Pro průjezd vozíku postačí šířka 900 mm, ale v prostoru, kde se má míjet vozíčkář
s chodcem nebo, kde se vozíčkář potřebuje otáčet, je třeba navrhnout šířku 1500 mm. Pro míjení dvou osob na vozíku je nutná šíře 1800 mm. Nejmenší prostor pro otáčení vozíku o 90° až 180° je obdélník o rozměrech 1200 mm x 1500 mm. Minimální manipulační prostor,
který má umožňovat otáčení vozíku do různých směrů v rámci úhlu, který je větší než 180°, tomu odpovídá kruhová plocha o průměru 1500 mm. (viz obr. 2)
Obr. 2 Minimální manipulační prostor pro otáčení vozíku (Kotásková, 2015)
Z tohoto důvodu chodníky a turistické trasy musí být široké nejméně 1500 mm, lépe
2000 mm. Překážky na cestách, lavičky, informační tabule a stromy musí být osazeny tak, aby byl zachován průchozí prostor podél přirozené vodicí linie šířky nejméně 1500 mm.
V odůvodněných případech lze umístit tak, že bude průchozí prostor místně zúžen až na 900 mm.
Pro bezbariérového užívání osobami s pohybovým omezením je třeba splnit zejména
tyto obecné požadavky:
Maximální překonatelný výškový rozdíl je pro vozíčkáře 20 mm. Maximální podélný
sklon mohou mít cesty v poměru 1:12 (8,33 %), na rampách do 3 m délky v poměru 1:8
(12,5 %). Maximální příčný sklon nemá překročit poměr 1:50 (2 %). U mostních objektů nejvýše v poměru 1:40 (2,5 %) alespoň na průchozí šířce 900 mm.
Při nevhodném sklonu větším než 1 : 6, např. při nájezdu na mostní konstrukci, lávku
apod., hrozí při sjíždění vyklopení vozíčkáře, který se z vozíku vysune. Při najíždění je
naopak reálné nebezpečí přepadnutí s vozíkem dozadu. Bez cizí pomoci prudký nájezd vozíčkář nevyjede.(viz obr. 3) (Filipiová, 2002)
Obr. 3 Nevhodný sklon nájezdů (Filipiová, 2002) Pro překonání bariér na stezkách pro všechny je vhodné v určitém úseku navrhnout
souběžně odlišná opatření pro jednotlivé skupiny. Například pro překonání určitého
výškového rozdílu lze navrhnout pro osoby s omezenou schopností pohybu rampu s malým sklonem, pro cyklisty rampu s větším sklonem a pro ostatní chodce schodiště. Návrh cesty a vyhlídkových míst
V blízkosti vodních ploch lze v některých lokalitách navrhnout turistické trasy. Není
nezbytné, aby trasa vedla v celé délce v blízkosti vody. Je vhodné navrhnout okružní trasy,
event. vytvořit propojení se sítí cest, která umožní i zkrácení či prodloužení cesty. Na trasách
je žádoucí umístit vyhlídková a odpočinková místa s pohodlnými lavičkami. Ty se musí umístit tak, aby v každém místě cesty zůstal volný průchod 1 500 mm. Úsek s podélným
sklonem větším než 1:20 (5,0 %) a delší než 200 m by měl mít odpočívadla o podélném a příčném sklonu nejvýše 1:50 (2,0 %). Při realizaci těchto odpočinkových ploch pamatujeme na prostor pro invalidní vozík či kočárek. (viz obr. 4)
Obr. 4 Příklad řešení typu posezení pro celou společnost včetně osob na vozíčku (Hrůza, 2015)
Přímý přístup do vody mnohdy není nutný, pro potřeby vozíčkáře můžeme navrhnout
vhodnou vyhlídkovou plochu v těsné blízkosti břehu. Břehy ale musí být zpevněny. Ve
většině případů je možné stabilizovat břehy vodních nádrží pouze vegetačními úpravami. Jsou však místa, kde dochází k výraznému poškozování břehů, vzniku abrazních srubů a odplavení zeminy. Následně může dojít k sesuvům půdy a k ohrožení vyhlídkové plochy.
Jeden z nejvýhodnějších typů břehových opevnění se jeví biotechnická opevnění.
Technický prvek se umísťuje v oblasti největšího namáhání břehu, vegetační prvky opevnění pak v části méně namáhané (v oblasti působení výběhu vlny), přičemž oba tyto prvky se ve stykové oblasti prolínají. Z dřevěných úprav se používají jedno nebo víceřadé zápletové
plůtky, oživené sruby, haťové a haťoštěrkové válce, oživené kamenné rovnaniny, aj. Lze
použít i technické způsoby stabilizace břehů, kdy se jedná především o kamenné paty svahů, betonové, či železobetonové opěrné zdi, kamenné pohozy a záhozy, dlažby, prefabrikovaná opevnění, drátokamenné matrace a další.
Podle celkového hodnocení se jako nejvhodnější typ opevnění jeví dobře založená
stabilizační pata z lomového kamene požadované velikosti, doplněná kamenným záhozem, či
pohozem oživeným vrbovými řízky, v horní části svahu pak zatravnění doplněné břehovými dřevinnými porosty (viz obr. 5). (Šlezingr, 2004)
Obr. 5 Oživený kamenný zához (Šlezingr, 2004) Velmi vhodným stabilizačním prvkem jsou drátokamenné matrace (viz obr. 6) a
v současné době používané i drátokamenné konstrukce - drátokamenné koše plněné lomovým
kamenem. Při ukládání kopírují drobné nerovnosti terénu a jsou propustné pro vodu. Kámen jako přírodní materiál bude lépe do krajiny zapadat, než prefabrikované betonové dílce či vegetační tvárnice, zejména pokud dojde k prorůstání kamenů vegetací.
Obr. 6 Uložení drátokamenných matrací pro zpevnění břehu (Šlezingr, 2004) Na zpevněném břehu je úak možné vytvořit odpočinková či vyhlídková místa. Mohou
být řešeny zpevněnou plochou, nebo konstrukcí dřevěných lávek (viz obr. 7). Tato vyhlídková místa mohou být zřízena i nad vodní plochou mostní konstrukcí (viz obr. 8).
Obr. 7 Zpřístupnění okolí vodního toku pro vozíčkáře – Finsko (Fialová)
Obr. 8 Příklad možnosti zpřístupnění vodního toku a vyhlídky na něj pro vozíčkáře – část zábrany je otevírací – Finsko (Fialová) Trasu lze navrhnout jako naučnou stezku s edukativními panely. Zde je nutné zvolit
vhodnou výšku konstrukce, aby tabule byly čitelné i pro vozíčkáře (viz obr. 9).
Obr. 9 Panel naučné stezky u mořského pobřeží uzpůsobený pro vozíčkáře – Skotsko (Fialová)
Povrchy cesty
Povrch cesty by měl vhodně zapadat do přírodního prostředí, avšak nezpevněné
povrchy nebo zpevněné nestmelenou vrstvou jsou pro osoby se sníženou pohyblivostí pohybující se na vozíku nevhodné. Zejména v období po jarním tání, po dlouho trvajících
deštích apod. Povrch cest podél toků je preferován zpevněný, dle charakteru místa a využití buď přírodě blízký anebo živičný či betonový.
Z nestmelených konstrukčních vrstev zpevnění můžeme doporučit pouze vrstvu z
mechanicky zpevněného kameniva s maximální velikostí frakce 32 mm. Ostatní typy nestmelených vrstev obsahující maximální velikost frakce 63 mm se vzhledem k tloušťce
pneumatik a velikosti kol nemotorových dopravních prostředků nedají doporučit. (Hrůza, 2015)
Pro vozíčkáře lze doporučit zpevnění povrchu vozovky hutněnými asfaltovými
vrstvami. Použití dlažby s minimálními sparami (zámkovou betonovou dlažbu), lze rovněž použít, ale ne zcela vždy bude tento materiál vhodně do daného prostředí zapadat.
Bitumenové (asfaltové) povrchy jsou chápány jako nejvhodnější kryty, ať už z
hlediska rovinnosti povrchu, rizika skluzu, komfortu pohybu, funkčnosti a životnosti. Nejkvalitnější bitumenové kryty, které se používají, jsou asfaltový beton, obalované kamenivo, či asfaltový koberec. Na chodníky může být použit litý asfalt s betonovým podkladem. U současných cest s bitumenovou vozovkou je nejčastějším krytem penetrační
makadam. Tento penetrační makadam je z živičných krytů asi nejméně vhodný pro takový účel. Konstrukce této vozovky je tvořena kamenivem hrubších frakcí (0 - 32, příp. až 64 mm), což v důsledku hrubší a výraznější struktury má za následek drsnější povrch. (Juško, 2015)
V podmáčených nebo jinak nepřístupných územích je možné navrhovat dřevěné povalové
chodníky. Pochůzná plocha je uložena na podélné nosníky a je tvořena hranolky, podélně
rozříznutou kulatinou nebo fošnami připevněnými k nosníkům hřeby. Mezi jednotlivými
prvky vytvořené pochůzné plochy je vhodné nechat spáry minimálně 1 cm, aby mohla voda
z horní plochy odtékat. Není vhodné použít dřevěné prvky podélně, tedy rovnoběžně s trasou cesty, neboť podélná spára a případná nerovinnost jednotlivých dřevěných prvků by mohla způsobit vozíčkářům problémy (viz obr. 10). Na krajích povalových chodníků by měly být osazeny vodící lišty vyšší než 60 mm, zabraňující při vybočení event. pádu. (viz obr. 11)
Obr. 10 Nevhodná konstrukce povalového chodníku (Kotásková)
Obr. 11 Vhodná úprava povrchu stezky pro vozíčkáře dřevěným povalovým chodníkem (Fialová)
Závěr
V článku jsou uvedeny požadavky pro navrhování cest v přírodě vhodné pro
vozíčkáře. Je nutné navrhovat tzv. cesty pro všechny, to však znamená bezbariérové. Po
vytvoření takových cest je nezbytné vytvořit dostatečnou publicitu prostřednictvím internetu. Informace o přístupnosti jsou základním požadavkem pro rozhodování o výletu. Musí být
natolik detailní, aby umožňovaly každému nezávisle a s určitostí vyhodnotit, zda skutečně
může danou lokalitu navštívit. Kromě popisu turistické trasy jsou nezbytné i další doprovodné informace: možnost parkování a občerstvení, přístupnost a vzdálenost bezbariérových WC apod.
PODĚKOVÁNÍ: Příspěvek vznikl za podpory projektu Trails for disabled people in the V4 countries (International Visegrad Fund’s Small Grant No. 11510242)
Literatura:
Filipiová D. 2002. Projektujeme bez bariér. Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha 2002, 104 s., ISBN 80-86552-18-7].
Hrůza, P. 2015. Využití lesní cestní sítě a směřování zpřístupňování lesa v České republice pro osoby se sníženou pohyblivostí. In Chodníky pre telesne postihnutých ľudí na vozíku v krajinách V4. 1. vyd. Zvolen: Technická univerzita vo Zvolene, 2015, s. 140--147. ISBN 978-80-228-2757-7. Juško, V. 2015. Technické parametre líniových trás pre pohybovo hendikepované osoby na Slovensku. In Chodníky pre telesne postihnutých ľudí na vozíku v krajinách V4. 1. vyd. Zvolen: Technická univerzita vo Zvolene, 2015, s. 140--147. ISBN 978-80-228-2757-7. Kotásková, P. 2015. Technické požadavky na dřevostavbu rodinného domu bez bariér pro osoby se sníženou schopností pohybu. Stavební partner. 2015. sv. II, č. 2, s. 12--17. ISSN 1805-5958. URL: http://partnerstvi-stavebnictvi.msdk.cz/emagazin/2015-02 Šlezingr, M. 2004: Břehová abraze. Příspěvek k problematice zajištění stability břehů. Brno, CERM 2004. ISBN 80-7204-342-0. Vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace http://www.czp-msk.cz/pdf/uzitecne/ATHENA_PRIRUCKA_KOMPLET.pdf. Centrum pro zdravotně postižené Moravskoslezského kraje o.p.s.. [online]. [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: www.projectathena.cz
