Cestovatelský deník AP Výprava do Holandska aneb AP dě dělá vylodě vyloděniny
11.9. neděle
Na místo odjezdu dorazili BB a JJ tak pozdě, že už tam čekal dokonce i Milan. Ostudné. Krátce potom jsme si koupili 110 litrů piva. Kondomy si totiž JJ už vezl s sebou. I paní pokladní v Tescu nám potvrdila, že jsme hrdými vlastníky nejzvrhlejšího nákupu dne. Dle jejího vyjádření tu kopu piv, salámů a chipsů krásně završilo balení růžového toaletního papíru přihozené navrch. Jak příznačné. Někdy v mezidobí blažených časů skládání tučných zásob do přetékajícího nákupního vozíku padla i zaznamenáníhodná Fráňova hláška v tomto znění: „Pánové, přišel jsem na skvělou věc na hubnutí. Mám už několik dní sračku a …“ Zde jeho řeč přehlušil hurónský hlahol kácejících se AP členů. 1
S nákupem jsme ještě nebyli zcela spokojeni, a proto jsme si dojeli do dalšího obchodu pro devítilitrový party kyblík ve vkusném oranžovém provedení s masivním nápisem „OBI“ a praktickým blitkoměrem se stupnicí v litrech. Ten nám pomohl ověřit, že do přejetí hranic s Německem jsme spásli přibližně 18 litrů chipsů. Po cestě zemí našich nejméně humorných sousedů jsme si udělali zastávku na benzinové pumpě, kde jsme překvapeně seznali, že veškerá okolní auta jsou z jiných zemí jako Česko, Polsko či Maďarsko, a s ještě větším překvapením a mírným zděšením i to, že ani my nejsme Němci. Debata se opět, jako již mnohokrát, stočila na Fráňovu antropologicky anomální polskou lebku, což ho viditelně nepotěšilo a jako dobrý nápad mu nepřišlo ani zamíchat se k Polákům do dodávky, jestli si toho všimnou. Německo z dálnice nevyhlíží dvakrát poutavě a koneckonců ani po zastavení to nebylo o mnoho lepší. Město Lipsko, které jsme pojali jako dobrodružně-naučnou zastávku, je vcelku prostorné, avšak víc provinční, než jsme si představovali. Na druhou stranu jsme zde okusili rum, ze kterého se ani na okamžik nezvedá žaludek, což se nám do té doby jevilo být skutečným oxymoronem. V hospodě, kde hudební produkci obstarávaly výlučně hity z dílny ATBho, nás místní štamgast po zjištění země našeho původu počastoval větou: „Jo tak vy jste jedna z těch zemí, co má srovnatelně dobrý pivo jako my, a dokonce si myslíte, že to vaše je ještě lepší…he?“ Buď blb, nebo Germán s extrémně vyvinutým smyslem pro sebeironii. Večer jsme zakončili v autě sledováním umělecké produkce z JJova notebooku, kde zářila především jedna z nejnadanějších amerických hereček Tanner Mayes.
12.9. pondělí
Pak jsme dvakrát zabloudili a pro loď si přijeli pozdě. Během této cesty se ukázalo, že Fráňova touha po jídle je silnější než jeho touha po přežití. Při lovení kousku plesnivého chleba k snědku ze zadní sedačky se totiž málem vřítil pod náklaďák. Inu, život je otázkou priorit. A smrt je otázkou těch špatných. Naše pronárodní cítění zřetelně urazila restaurace „Grillhus“ ve městě Varel. V Kostnici by nás taková podpásovka nezaskočila, ale že by už i Varel ?! To, že jsme do městečka Terherne, kde jsme měli zaplacenou loď, přijeli pozdě, bylo celkem jedno, neboť jsme toho dne nikam nevypluli. Ne proto, že by majitele naší kocábky vyděsilo několik nám zapůjčených rudlíků na zavazadla přetékajících pivem a jiným alkoholem a odmítl nám plavidlo půjčit, leč panovaly pekelné povětrnostní podmínky, svou zběsilostí údajně nejhrůznější dosud. Nebo minimálně od roku 1906, jak před námi tento zhruba třicetiletý muž se slzou v oku zavzpomínal.
2
Loď nás překvapila svým komfortem – být jen o málo větší, tak bychom se na ní za celé 4 dny ani všichni nepotkali, nebo jen ve sprše. Přímo nás šokovala podobnost skutečného vzhledu s propagačními fotografiemi na internetu. Zaostalá západní Evropa dosud nepochopila tajemství demoverze. Ti blázni snad vážně fotili tuhle loď. První, čím jsme po naložení všech piv škuner zvelebili, byla krásná velká tříbarevná národní čistě vypraná a dojemná česká vlajka. Rázem nám všichni Holanďani a dokonce i Němci začali loď závidět. Chudáci Němci. Jelikož jsme nedostali povolení nikam vyjet, tak jsme se pouze nalodili a vyrazili na prohlídku městečka Terherne. Ač jsme nenalezli žádnou hospodu a byli celkem střízliví, zvedla se náhle před námi silnice. A pod ní projela loď. Obří loď. Loď tak dlouhá, že zasahovala do několika časových pásem. Užasli jsme. Následně jsme se neohroženě pustili do pustošení svých pivních zásob. Fráňa se neustále vracel ze svých neúspěšných pokusů nejít spát. Roztrpčen touto svou neblahou dysfunkcí, přidřepl si zkroušeně pod schody jako pes a málem brečel. Čekali jsme, kdy se podobně jako čtvernohý přítel začne orálně zbavovat análního ochlupení, ale styděl se a nechal si to do své kajuty, kam odešel nezvykle brzy „spát“. 13.9. úterý
Druhý den ráno, nebo víceméně ráno (v poledne) jsme vypluli. Neb jsme v oblasti ovládání plavidla od počátku oplývali nezdravým sebevědomím, považovali jsme za pramálo nutné při odjezdu z přístavu zapínat motory, ba dokonce jsme ani neodpojili nabíjecí elektrický kabel od rozvodné skříně. To za nás naštěstí udělali Němci. Motory jsme zapnuli až potom, co námi i při absenci plachet vítr a proud vody mrštily na okolostojící jachtičky, jež jsme drtili obřím trupem našeho škuneru. Majitel jachtařství se rázem stal majitelem kovošrotu. Tedy skoro, ale nebylo to daleko. Naštěstí jsme si včas uvědomili, že ve stejném přístavu budeme loď i vracet, a proto by neměl už při odjezdu hořet. Neztratili jsme ani špetku sebedůvěry a vypluli v dál do vod rozbouřeného jezera. Nevyzpytatelné proudy námi smýkaly ze strany na stranu, nebojácný Fráňa si odhodlaně nechal čechrat své kučeravé kadeře zpěněnými vrcholky nejvyšších vln šplíchajících vytrvale přes kapitánský můstek a ani my ostatní jsme se nezalekli síly nespoutaného živlu. Strachy jsme se však málem posrali již o minutu později ve zdymadle, kde kupodivu nic strašidelného nebylo, leč tíseň betonových stěn si na nás vybrala svou krutou daň. Jen jsme si osahali řízení, už se z nás stali zkušení profesionálové. Fráňa 3
v rámci cvičení vjel do slepého kanálu zakončeného mostem třikrát užším než naše loď a sveřepě jej hodlal projet. Jeho schopnost zužování však ještě nedozrála natolik, aby to byl dokázal, a tak byl potupně donucen i za cenu téměř poškození mnoha okolních plavidel a zahrad se s lodí otočit. Aby si napravil renomé, vjel o chvíli později opět do slepého přístavu. Cesta nás zavedla do města Sneek, kde jsme zakotvili a jako krysy opustili loď. Nenašli jsme však otevřenou hospodu, a tak jsme se vrátili do své pojízdné. Mezitím jsme navštívili pisoáry. Na
všechny vyzbyly, jen BB musel potupně močit na chodbičce. Od té doby třel bídu s nouzí. Počínaje následujícím naloděním jsme začali kontinuálně rozebírat loď. Ponejprv jsme se domákli toho, že lze odstranit střechu nad kapitánským můstkem včetně skel, za chvíli se nám zadařilo rozbít horní řízení. Povzbuzeni svými demontážními úspěchy jsme odkryli podlahu lodi a obnažili její útroby. Všemožnými nástroji jsme se pokoušeli opravit motor za chodu (motor záchodu byl bohudíky v pořádku) a vůbec nám přitom nepřišlo na mysl plavidlo zakotvit a zastavit. Nezachránil nás ani užaslý invalida na elektrifikovaném vozíku, který po přilehlé silnici freneticky kmital sem a tam v marné snaze nás spasit a nevěřícně zíral na naši loď několikrát čelně narážející do břehu. Pak kdosi prozřel, vypnul motor, aby se loď stala ještě více neovladatelnou a pokusil se nastalému zmatku zabránit spuštěním kotvy, kterou však správně spustit nedokázal, a tak jsme ji za sebou pouze vláčeli po dně a cyklicky se kolem ní s celým plavidlem otáčeli. Onen kdosi tuto neblahou situaci mínil vyřešit opakovaným použitím výkonných elektromotorů, kterými však pouze nadobro odpravil loďobaterii. Ponechme již dnes stranou, o jakého kohosi se jednalo, neboť jsme bezprostředně po těchto zmatečných okamžicích dostali prudký hlad a jali se grilovat. Teprve nyní jsme si naplno uvědomili, k čemu loď 4
ve skutečnosti slouží. Vykydlí u grilu na kapitánském můstku jsme si užívali života protřelých mořských vlků plnými doušky, a to až natolik, že jsme čas od času museli i trochu upustit přes palubu. Jakmile jsme se dostatečně nasytili pečeným hovězím, prasečím a kuřecím, vyjeli jsme směrem k velkému jezeru, kde jsme na noc chtěli zakotvit. Doslova o minutu jsme však nestihli projet posledním zvedacím mostem a zůstali tak před ním pro tento večer uvězněni. Pokusili jsme se proto zakotvit jinde a cesta kanály nás dovedla do opuštěného sovětského doku. Obří olejové tankery, rez a industriálno byly všude. To v nás vzbudilo touhu zplodit zde nový AP film z prostředí hrůzného doku, nebo zde alespoň tvořit nechutné zlo. Všem těmto bohulibým činnostem ale zabránila naddimenzovanost sovětské elektroinstalace, neboť dokonce ani my jsme se nepokusili dobít naši loďobaterii připojením k monstróznímu zrezivělému zvedáku na tankery, v jehož bzučící skříni probíjelo zhruba 12 000 voltů. Ostatně už do tohoto sovětského doku jsme vjeli pouze s vědomím toho, že se nachází v Holandsku – bylo nám totiž jasné, že v reálném Rusku bychom se na podobném místě místo kýžené tříkolíkové zástrčky dočkali daleko spíš tříkulkové rozlučky.
Aby nebylo strastí málo, zjistili jsme, že objem zásob pitné vody na lodi se kriticky blíží nule. Začali jsme si již odevzdaně chystat džbánky, hrnky a džbery na pití vlastní recyklované moči, ale nakonec se toto krajní řešení odsunulo, protože jsme kotviště se zdrojem vody nalezli. Tentokrát se jednalo o přístaviště západoevropského střihu, kde jsme si vodou určenou patrně k omývání uhynulého dobytka naplnili nejen nádrž k tomu určenou, ale málem i nádrž s palivem. Nastoupila běžná zábava spočívající v pití, hraní her, sledování fotbalu v televizi a vzájemném ponižování. V tom 5
jsme postupem času začali vynikat více než kdy jindy. Krutost všech ke všem vzrůstala – na dalším AP výletě do sebe pravděpodobně budeme pro zábavu střílet nebo se bodat noži. Fráňa opět odešel potupně první spát. Jeho spánek byl kvůli tomu mělký a nekvalitní, neb se nevešel do spacáku se svým těžkým svědomím. 14.9. středa
Následujícího dne dopoledne jsme se vystřídali v koupelně (Fráňa byl chvíli po Milanovi) a vydali se na cestu. Zastavili jsme se ve městě Heeg doplnit zásoby a nasát závan místní kultury. A taky jsme si pořídili další hordu grilovacích potřeb. Již brzy jsme je využili, kotvíc na blízkém jezeře. Fráňa ji měl jako z praku. Nebo to aspoň tvrdil. Čím více to tvrdil, tím méně to byla pravda. Kolem nás se proháněly veselé skupinky rozverných skautů na loďkách a dokonce jsme pocítili i boží dotek. Bohužel se do nás netrefil a zjevil se cca 50 metrů od lodi na vodní hladině. Pohané mezi námi to přisuzovali pouhé díře v mracích. Milan propadl strašlivému hladu a vyvstaly v něm jeho zvířecí instinkty – místo chleba si začal mazat hořčici na rukáv své flanelové košile a chtěl přikusovat vlastní ruku. Když jsme mu to zakázali, rozezlil se a pomstychtivě při likvidaci uhlíků z grilu zapálil loď. Vzduchem se prohnal masivní oblak žhavého dýmu a kusů uhlí, který zasypal celou loď až po střechu a dopadl i dovnitř na spícího JJe. Jako trest za tento zavrženíhodný čin byl Milan při následné vynucené očistě lodi hadicí vysazen a ponechán svému neblahému osudu psance a Ahasvera severních Flander a širokého okolí. Již brzy se nám ho však zželelo natolik, že jsme Fráňu opět příliš průhledně předstírajícího opilost přesvědčili, že Milan na lodi opravdu už není, a vrátili se pro něj. Zahájili jsme závod s časem. Rozhodli jsme se stihnout projet zvedacím mostem do Lemmeru, který stejně jako valná většina obdobných mostů v Holandsku a i jiných věcí končí se zvedáním v 7 večer. Uvědomili jsme si to v 18:40 místního času a roztopili loď k maximálnímu výkonu. Vše zahalil opar nafty. Otáčkoměr zrudl. Fráňa zbrunátněl a začal kromě řízení lodi, pití alkoholu, prdění a povzbuzování nás ke snížení tření ještě rozesílat pracovní maily. Loď chrlila spousty zplodin. Konečně jsme pochopili 6
význam značky „Nedělejte vlny“. Během cesty kanálem se za námi totiž vzdula několikametrová tsunami převracející lodi, lidi, krávy. Trávníky nic netušících Holanďanů skrápěla mrva. Naše zoufalství umocnila vidina mostu před námi, ke kterému se naše smrtelně supící loď přibližovala šnečím tempem. K mostu jsme dojeli o minutu pozdě. Už zase. Něco obdobného se nám, jak jsme zmínili, podařilo již den předtím - naštěstí tento mostník dřel 60 sekund přes čas a plně si tak zasloužil svá dvě eura do za tím účelem spuštěného dřeváku. Cesta do Lemmeru byla otevřená. A přesně proto jsme se tam nevydali.
Místo toho jsme strávili děsivý večer s Fráňou na jezeře. Ten nás opět ze všech sil přesvědčoval o tom, že ji má jako z praku a tuto svou vizi podpořoval hraným padáním z lodi a neschopností vyjít schůdky. Když jsme ho informací o předpokládané teplotě vody odradili od nápadu do ní skočit, souhlasil, že pojedeme do přístavu. Tam se zřejmě nechtělo JJovi, pročež vztekle utrhl páku horního řízení. Dokonce v tak podlé pozici, že tím zablokoval i řízení dolní. Již odkotveni jsme tak byli vláčeni v dál, ponechaní napospas v okolní temnotě projíždějícím tankerům. Z nebe padaly
7
proudy vody. Nahoře nebylo při opravování páky pranic vidět a naše ruce se obalovaly strojním mazem. Nakonec opět zvítězila naše geneticky podmíněná zručnost a vrozené konstruktérské dovednosti a vyjeli jsme, tentokrát řízeně. Vlivem přicházející bouře jsme naráželi do téměř neviditelných bójek. Viditelnost nezlepšovaly ani miniaturní stěrače, a proto jsme si dešti navzdory museli otevřít okénko do kabiny. Původně příjemně externí jezero se v mžiku začalo přesouvat do vnitřku kajuty. I přes to všechno jsme takřka poslepu slavně dorazili do přístavu. Abychom si nepřipadali příliš úspěšně, přijali jsme v sílící nepřízni počasí rozhodnutí zaparkovat do místa pro naši loď příliš úzkého a k tomu nabourat několik jiných lodí. Krom provazců deště tak naše plavidlo v příštích okamžicích bičovala i světla zmatených obyvatel zmíněných odstavených korábů, kterým zřejmě v důsledku náhlého nárazu zaskočila kost z kapra, nebo spadli z mísy. O pár zkrabatěných plechů později jsme konečně zakotvili. Fráňa řekl, že se brutálně ožereme a odešel spát v půl deváté. My ostatní jsme zjistili, proč je v přístavu internet zadarmo zadarmo a znechuceni jeho pomalostí šli spát.
15.9. čtvrtek
Ráno nás čekalo nejedno nepříjemné překvapení. Majitel maríny nás přišel zkasírovat, bláhový Fráňa mu místo ujetí zaplatil a došly sirky. Vyjeli jsme do hloubi města Lemmer a byli silně překvapeni, že místní selská obydlí ve veskrze rurální a provinční oblasti Nizozemí vypadají zhruba tak honosně jako u nás ambasády. Po krátkém zakotvení v civilizaci a nákupu jsme konečně vypluli na
8
otevřené moře. Vysvitlo slunce a JJ skočil do vody. Kupodivu byl zpátky nahoře ještě rychleji, než se do ní vydal. Její studenost totiž ochromila jeho vyšší nervovou činnost a zamrzl mu mozek. Patrně proto do vody zhruba o minutu později skočil znovu. Fráňa vyklopil do moře okurky a nalil si místo nich do sklenice pivo. Ostatní skleničky na lodi mu totiž hrubě nevyhovovaly svým falickým tvarem. K vypití nám zbývalo ještě 25 petlahví piva. Následovala peripetie ve zdymadle. Když za námi zapadla velká ocelová vrata, měli jsme již solidně otlučenou loď. Přesto jsme se rozhodli otočit o 180° a přivázat loď v protisměru. Napoprvé se nám tento husarský kousek podařil náhodou a při pokusu se při výjezdu ze zdymadla obrátit přídí správným směrem jsme si chytře k otáčení vybrali místo, kde již byla uvázaná jiná loď. Zde jsme se téměř otočili, ale místa bylo málo, takže jsme popojeli do volného prostoru, kde bylo místa dost, a tam odřeli předek a zasekli se o betonový sloup. Česká vlajka hrdě vlála.
Poškozeni, ale nezlomeni jsme projeli betonovou obludou zpět do Fríska. Cestou po široširém jezeře jsme se trochu nudili, a proto jsme si prohlíželi ptáky. Líbil se nám především kondor. Na olbřímí ploše vody nebylo co zkazit, proto Milan alespoň přejel bójku. Aby mu JJ vyléčil pošramocené sebevědomí, naoko najel na břeh. Milan byl spokojen a všem o JJově selhání ještě dlouho vyprávěl. Zakotvili jsme na jezeře a rozehráli partičku Activit, využívaje k tomu odbornou literaturu (převážně Maxim) jako zdroj zapeklitých výrazů. Již brzy se však tato nevinná zábava zvrhla v otřesnou pitku. Členové picího týmu si ji zpestřili duchaplnou disputací na převážně náboženská a etická témata. Za velmi krátkou dobu se však tato pokojná debata vyostřila v úmornou a hlasivky drásající slovní přestřelku, kdy se proti sobě postavili na jedné straně Fráňa a na druhé všichni ostatní. Kde Fráňovi 9
nestačily argumenty, tam vítězil hlasitostí a zarputilostí v opakování bazálních výrazů typu: „NE!!“, „Fakt sorry, ale…“, „…a to je pravda!“ a především potom: „Jste kreténi!“ V podnětném a všestranně obohacujícím rozhovoru došlo i na vztahy. Citujme alespoň úryvek: „Když jsem s ní byl dvakrát poprvý, tak ani jednou nic, ale už na třetím rande jsem prděl co pátej krok..“ Výhodou pití na lodi je, že se člověku nemotá hlava, takže dokáže zdolat i objemy alkoholu dosud nepoznané. Jinak si nelze vysvětlit skutečnost, že si Fráňa nejenom usmyslel uvařit pro BB polévku z vlastní moči a zelí, ale dokonce tuto šokující zvrhlost i realizoval. Zatímco dole vařil, Milan podle využil jeho nepřítomnosti a vymočil se mu do piva. Tento první úskok sice Fráňa ještě odhalil, o pár minut později však již vesele sosal pivo s jarem. Uzrál čas na sifon. Jelikož jsme neměli žádnou šťávu ani vodku, využili jsme do něj, co pojízdný dům dal. Nápoj sestávající z rumu, zelené, vína, rozpustné kávy a francovky jsme do sebe nechávali vyšumět po deckových skleničkách, postávaje na přídi, a to zrovna v době, kdy jezero křižovala celá kolona policejních lodí a skútrů (přípustná hladina alkoholu v krvi na lodi je ve Frísku 0,5 promile, ale v nás by se stejně tou dobou krve nedořezal). Smráklo se. Raději jsme neriskovali kotvení v naší domovské marině, jelikož jsme moudře usoudili, že není vyloučena možnost eventuálního hluku a pohoršení produkovaného této noci naším dosud nevybouřeným mládím. A jak nikdo není doma prorokem, my v Holandsku jsme jimi byli. Loď jsme tedy odstavili v přístavu vzdáleném asi 300 metrů. Netrvalo dlouho a počet vypitých piv se začal nebezpečně blížit 60. Oblečenému Fráňovi se konečně podařilo přepadnout z lodi. Odmítal naši pomoc a odhodlaně stále padal do vod rozbouřeného Severního moře. Nakonec se nechal JJem přemluvit, aby si dal teplou sprchu, ale zneužil této situace k tomu, aby nám opakovaně ukazoval všechny tajné záhyby svého luzného těla, především pak prdel. Začali jsme zpytovat svědomí, že provozujeme tak hlučné veřejné pohoršení ve 3 ráno, všechny hodiny ale ukazovaly tři čtvrtě na deset. Nevěřili jsme vlastním očím. Z důvodu, který si už nepamatujeme, se šel Fráňa opět sprchovat, tentokrát pro změnu v kalhotách. Milan projevil obdivuhodnou hrabivost (ačkoli on by to možná nazval schopností čtení situace) a shromáždil ve své kajutě veškerou elektroniku, jakož i jiné cennosti. Nebýt tohoto prozíravého aktu, opilci opakovaně padající ze schodů by ji rozbili hned několikrát. Rozhodli jsme se, 10
že dále nebudeme nebohou loď trápit, a půjdeme raději zničit celé Holandsko. BB se rafinovaně pro něco vrátil do své kajuty, z jejích útrob však již nevylezl a usnul. Nereagoval ani na návrat svých milovaných druhů, na hrnec studené vody, dokonce ani na krosnu dopadající na jeho hlavu. Chápaví přátelé ho tedy nechali vyspat a vyrazili na průzkum sami. Cesta z přístaviště dovedla Milana, JJe a Fráňu na rozlehlé pole, v dáli jako příslib zářil betlém připomínající statek. Fráňovi však nestačilo kráčet po asfaltové cestě, vybaven dvěma lahvemi s pivem se znenadání vřítil do křovisek, kde zahučel do nenápadně skryté řeky. Rákosí bylo tak vysoké, že jsme Fráňu pouze vyvolávali, aby šel za našimi hlasy. Kvičel jako kastrovaný čuník. Když se vrátil zpět na silnici, nebyl již jako dřív. Velmi rychle běhal v přikrčené pozici, ještě rychleji padal a vykřikoval paranoidní výplody své choré mysli, v nichž hlavní roli hrálo UFO. Pořád ještě pil pivo. Jakmile se konečně nechal přemluvit k cestě zpět na loď, utekl a schoval se do stínu pod stromy, kde ho však brzy objevil JJ. Fráňa ho poplácal po zádech a pronesl: „Dobře jsi mě našel, larp.“ Poté vyprávěl o svých zážitcích z larpu, kdy měl to štěstí, že se 4 dny mohl živit tím nejlepším, co nalezl na smetišti. Celou dobu, co jsme byli venku, se Fráňa pokoušel pozvracet, patrně proto, aby mu druhý den bylo lépe. Milan mu doporučoval strčit si prsty do krku, což však Fráňa zatvrzele odmítal s logickým odůvodněním, že by se z toho snad poblil. Nakonec - snad omylem, snad ze zlomyslnosti - vlezl na sousední loď. Již uvnitř naší vlastní galeony jsme pak vedli dlouhou debatu o statistice, která by snad nebyla ničím zajímavá, kdyby do ní BB nezačal ze spaní mluvit plynně holandsky.
16.9. pátek
Druhý den ráno kolem půl deváté jsme navzdory mlze tak husté, že by se nedala ani ukrojit, triumfálně dorazili do domovského přístavu. Těšili jsme se na vřelé objetí jeho majitele, který se v den našeho odjezdu jevil jako vyložený sympaťák s pochopením snad i pro vraždu. Místo toho ocenil náš návrat pouze zlým pohledem a několika slovy střízlivě hodnotícími vzhled nám zapůjčené lodi po 4 dnech užívání. Konkrétně replikou: „It looks like a SHIT!!“ Inu, náš Pikmeerkruizer 1100 Minerva vypadal skutečně spíše jako Pigmeerkruizer Konzerva. Dokonalým vytřením lodi v průběhu následující hodiny jsme však tomuto zbytečně přecitlivělému muži vytřeli zrak. Závěrem k naší plavbě podotkněme, že navzdory mořské nemoci, útrapám způsobeným nelidským množstvím alkoholu, skutečnosti, že jsme celou dobu měli žaludek na vodě i Fráňovým mnohačetným prdům, ke kterým ostatně hodlá vést i svou budoucí rodinu, se za celé 4 dny nikdo nepoblil. Na příští dovolenou chce AP jet s vlastními i nevlastními sourozenci a otci, případně do Číny.
11
dodatek
Pro tento výlet jsme, poučeni předchozím Balkán tripem, kdy se nám přes nesčetné pokusy ani za boha nepovedlo sníst meloun, vybavili naši kuchyň obří hlávkou zelí. Ano, nesnědli jsme ho ani půlku.
mapa
12
