Dvouletý akreditovaný kurz v artefiletice a arteterapii 2009 – 2011 Závěrečná práce Osobní zkušenost v expresivní arteterapii z hlediska humanistické psychologie
Cesta Zraněného Léčitele sebereflektivní úvaha
autor – frekventant Tomáš Záhořík
Název této reflexe zní možná jako úvod trochu komplikovaně, ale použil jsem toto spojení slov a pojmů z upřímných důvodů – abych dokázal popsat svou osobní zkušenost malíře / expresivního terapeuta / profilujícího se v pomáhajících profesích. Cílem je pokusit se formulovat a sdělit mé přesvědčení, že osobní prožitek, z něj nabyté poznání a jeho předávání i sdílení, je nejlepší prostředek k učení a růstu celistvé osobnosti jak terapeuta, tak klienta. Věřím, a díky svým prožitkům vím, že umění a jeho vytváření v sobě nese terapeutický potenciál využitelný pro správné nasměrování a obnovení lidských sebeuzdravujících a seberozvíjejících schopností, doposud třeba skrytých a neuvědomovaných. Nejsem akademicky vzdělán v oboru psychologie, avšak kromě své umělecké činnosti jsem absolventem výcviků a kurzů se zaměřením na arteterapii a artefiletiku, a ve spojení s konkrétními životními zkušenostmi a osobnostními dispozicemi jsem přesvědčen, že mohu ( a měl bych ) předávat takto získané dovednosti v roli průvodce a terapeuta všem, kteří hledají svou cestu k naplnění životního smyslu. Filosofickým východiskem pro mou praxi jsou témata existenciální filosofie potažmo psychoterapie – smrt, svoboda, existenciální osamělost, absence smyslu - s kterými se každý klient, více či méně uvědoměle, ve svém životě potkává. Prvky gestalt terapie, která se zaměřuje na přítomnost, na prožívání a vyjadřování emocí, mi pomáhají vytvářet s klientem autentický terapeutický vztah a podporují jeho úsilí být v kontaktu sám se sebou. Ani psychoanalytický nebo kognitivně-behaviorální přístup během terapeutické práce s klientem nevylučuji pokud cítím, že mi může pomoci porozumět více klientovu vnitřnímu nastavení a sebevnímání. Během počátečních setkání zkrátka zjišťuji, který z terapeutických přístupů mi může usnadnit cestu ke klientovi a naopak vzbudit jeho důvěru ke mně. V dalších fázích ovšem preferuji a nabízím expresivní arteterapeutické prostředky k dosažení cíle, který jsme na počátku společně s klientem nebo skupinou srozumitelně stanovili. Skupinová dynamika terapeutické nebo osobnostně-rozvojové práce zahrnuje jak individuální cíle, tak konsenzus celé skupiny o směřování nadcházejícího procesu.Vzájemná úcta, respekt, tolerance, jednota i rozmanitost, společná reflexe – to vše a další aspekty obohacují všechny zúčastněné. To jak
intenzivní a hluboká bude moje intervence do klientova sebeporozumění, nebo jestli budu pouze průvodcem na jeho cestě kreativního osobnostního růstu, se odvíjí od toho zda se u něj jedná o psychopatologii obecnou či speciální ( s výjimkou psychóz biochemického původu, které spadají do lékařské psychiatrické péče ), nebo psychospirituální krizi či touhu o hlubší sebepoznání a nalezení většího kontaktu se sebou. Další oblastí mého působení je lektorská činnost ve výuce expresivních výtvarných technik s nabídkou arteterapeuticko-artefiletického přesahu a také edukační proces ve školním prostředí ( 2.stupeň ZŠ a SŠ ), kterému se opět přizpůsobuje technika, forma a obsah mé snahy o rozvoj emoční a sociální inteligence žáků a studentů.
Nyní tedy přejdu k základnímu paradigmatu, z kterého vycházím při své arteterapeutické i artefiletické práci, kdy se tyto oba pojmy vzájemně prolínají a jejich odstupňované užití závisí na cílové skupině klientů a stanovených cílech. Humanistická psychologie vznikla v roce 1962, kdy skupina psychologů založila Společnost pro humanistickou psychologii jako alternativu k psychoanalytickému a behaviorálnímu přístupu. Humanistický směr je zaměřen ponejvíce terapeuticky, poradensky, či výchovně. Ve svém programu člověka nerozkládá, ale přistupuje k němu celostně (holisticky). Zajímá se o každodennost lidí, řešení jejich problémů. Upozorňuje na jedinečnost a hodnotu každého člověka. Tento psychologický směr se řídí několika základními principy : Prožívání konkrétního člověka se stává podstatou psychologického přístupu k osobnosti, člověk není pouze objektem studia, je nutné ho pochopit z jeho subjektivního hlediska, tudíž terapeut se musí stát partnerem. Lidé nejsou jednoduše motivování primárními pudy či fyziologickými potřebami, ale mají přirozenou potřebu rozvíjet své schopnosti. Objekt ( klient ) má individuální význam – není jen samotným objektem, i když to občas znamená použití méně přesné metody. Smysluplnost musí při výběru problému předcházet objektivitě. Primární je zájem terapeuta o hodnocení lidského bytí, zejména o důstojnost a plnost existence člověka a posilování vyšších lidských vlastností, k nimž patří svoboda volby, seberealizace, kreativita aj. Cílem je pochopit, nikoli určovat či kontrolovat chování lidí. Hlavními představiteli jsou Abraham H. Maslow a Carl R. Rogers. Ovšem i další psychologové měli a mají humanistické postoje, např. Carl Gustav Jung, Alfred Adler, Erik Erikson, Irvin D. Yalom, jejichž pohled se liší od analytického pohledu Sigmunda Freuda.
Pojetí člověka v humanistické ( a na ni navazující transpersonální ) psychologii je mi blízké z důvodů mého vnímání lidské bytosti jako bio-psycho-spirituálního celku. Je založeno na plném respektování klientovy hodnoty, důstojnosti a schopnosti hledat svou vlastní cestu. Tento přístup tedy vylučuje autoritativní, lékařský model psychoterapie. Nevyužívá klientův kreativní projev k diagnostice a k analýze. Věří, že vytvoření empatického, přijímajícího, upřímného, tvořivého prostředí mu umožní postupně nacházet své bytostné Já. Transpersonální psychologie, jejímž zakladatelem je Stanislav Grof spolu s A.H. Maslowem, je navíc rozšířena o transcendentní, spirituální aspekty lidského vědomí, které, jak předpokládá a věří, nejsou jen něčím co se vytváří v lidském mozku, ale co je součástí universálního vědomí sahajícího za hranice času a prostoru. Terapeutické metody těchto psychologických směrů používají meditativní a rituální techniky, expresivní práci s tělem a emocemi a v případě transpersonální psychoterapie také práci se změněnými stavy vědomí navozenými holotropním dýcháním, entheogeny nebo šamanskými a jinými spirituálními technikami. V práci s klienty tyto techniky nepoužívám, jen je zmiňuji pro ucelenou představu. ( Entheogen - možno přeložit jako „to, co ukazuje boha uvnitř“ či „probuzení vnitřního boha“, je to psychoaktivní, obvykle přírodní látka , používaná při náboženských, léčebných, rituálních obřadech ). Expresivní arteterapie je jednou z mnoha metod ve službách humanistických psychologických přístupů. Zahrnuje výtvarný projev, pohyb, hudbu, psaní, poezii nebo improvizační dramatické ztvárnění prožívaných emocí. Já se zaměřím v této sebereflexi pouze na výtvarný projev, neboť s ním mám největší zkušenosti. Pochopitelně vycházím ze stejného přístupu, který uplatňuji v klientské praxi. V tomto případě tedy použiji pojem expresivní arteterapie tak jak jej používá Natalie Rogers, dcera C.R. Rogerse. Pro účel této reflexe, která je popisem osobní zkušenosti, jsem vybral ze své tvorby 5 autoportrétů ( viz obrázky 1- 5 na konci textu ), symbolizujících určitá období mého života. Reflektují určité osobní nastavení dané chvíle tak intenzivně, že není pochyb o jejich autobiografickém obsahu. Ale existuje vůbec nějaké expresivní dílo, které nezrcadlí autorovu duši a jeho vnímání skutečnosti? To je ovšem téma na samostatnou práci. Budu se tedy protentokrát držet těchto 5-ti obrazů . Tato díla nejsou při svém vzniku primárně zamýšlena jako autoarteterapeutická cvičení, ale jejich reflexe pochopitelně tento rozměr vnímání umožňuje. Samotný proces jejich vytváření je terapeutický, neboť umožňuje objevování archetypu JÁ – usnadňuje proces sebepřijetí, sebeúcty a z toho vzniklé sebedůvěry. Myslím, že je potřebné pro pochopení souvislostí zmínit některé mé anamnestické údaje. Tedy podstoupit jistou formu autokazuistického předporozumění. To by ještě donedávna nebylo možné, neboť jsem po svém biologickém i faktickém původu začal intenzivně pátrat teprve nedávno, abych tak podpořil a upevnil své směřování k celistvosti. Narodil jsem se v roce 1963 v Trutnově, na gynekologicko-porodnickém oddělení zdejší nemocnice. Poté jsem byl umístěn do trutnovského kojeneckého ústavu a po třech měsících si mě matka vzala domů na naléhání sociální pracovnice , neboť to již dovolovala sociální situace rodiny, kterou tvořila ona, otec a sestra. Druhá sestra byla osvojena matčiným bratrem před mým narozením. ( Můj otec měl z prvního manželství šest dětí, když jeho první žena zemřela, ocitlo se pět z nich v dětských domovech a jedno bylo osvojeno. V mém případě existují jisté pochybnosti o jeho biologickém otcovství, protože matka udržovala vztahy i s dalšími muži / s otcem nebyli manželé / a povaha těchto vztahů byla s největší
pravděpodobností více než pouze přátelská…) Když mi bylo devět měsíců, otec tragicky zahynul po střetnutí s vlakem. Matka mě dala zpět do kojeneckého ústavu a souhlasila s případným osvojením nebo adopcí. Zanedlouho nastoupila do výkonu trestu ( souvislosti neznám ) a sestra byla poslána do dětského domova. Asi po třech dalších měsících jsem byl adoptován a začala tak historie mé dvojí identity. Biologické a sociální. V době adopce bylo mým adoptivním rodičům přes 40 let. Otec zemřel v roce 2012, matka doposud žije. Moje biologická matka zemřela v roce 1995 – nikdy jsme se, mimo těch několik málo týdnů po narození, nesetkali. Zatím se mi podařilo najít, po 48 letech, jednu sestru – má lehkou mentální retardaci a žije v ústavu sociální péče od svých jedenácti let. Dětství a dospívání nebudu zmiňovat protože to není, přísně vzato, účelem této práce a budu se stručně věnovat mé dospělosti. Tím samozřejmě není vyloučen fakt vývojových změn a podmíněností , které nějakým způsobem ovlivnily pozdější strukturu mé osobnosti a z toho plynoucí skutečnosti. Po absolvování Gymnázia a před nástupem vojenské služby v roce 1982 jsem se oženil. Z tohoto manželství mám dvě děti. Po deseti letech jsme se rozvedli. Znovu jsem se oženil v roce 1997 a s nynější ženou máme šest dětí. Nyní chci podrobněji reflektovat několik životních období, která jsou spojena s autoportréty. V roce 1996 vznikl autoportrét č.1, zobrazující pijáka absinthu. V té době jsem pracoval v divadle jako jevištní technik - kulisák a životní styl, který jsem do té doby vedl, se propojil s tímto zaměstnáním a umocnil již od adolescentního věku se projevující sklony k nadměrné konzumaci návykových látek ( alkohol, THC ). Bylo to také období mezi dvěma manželstvími, můj život postrádal smysl a ukotvení. Před tím, v roce 1992, jsem také absolvoval jednu krátkou psychiatrickou epizodu v důsledku abúzu alkoholu a suicidálních sklonů – tím také začalo mé docházení do individuální psychoterapie, s různě dlouhými pauzami, trvající do současnosti. Kolorovaná kresba vyjadřuje vnitřní rozpor mezi slastí a utrpením, které konzumace alkoholu přináší. Zelená barva je v této souvislosti barvou smrti, rozkladu. Není zde ani potřeba ztvárnit skutečnou podobu, ale jen rozpoložení duše. Jako by to byl někdo cizí, koho pozoruji. Jako by to byla cizí ruka, která nabízí sklenici již přeplněnému konzumentovi. Neztotožňuji se s ním – a přece jsem to já. Myslím, že je to výraz obrany před tím, že se můj svět hroutí vlastním přičiněním a neschopností se osvobodit. Nemožnost sebepřijetí a touha po smrti, jako prostředku k úniku z tíživé reality vlastního bytí. V roce 2003 jsem pracoval v Kontaktním centru pro uživatele drog, kam jsem nastoupil v roce 2001, kdy začala moje cesta v oborech sociální práce. Tehdy jsem měl pochybnosti, jestli mám místo přijmout pro jeho souvislost s mým nedořešeným vztahem k návykovým látkám, ale zároveň mě ta nabídka lákala – jako by mě přitahovalo právě to riziko, vyzkoušet sám sebe jestli dokážu pomáhat sobě i druhým a také potřeba otestovat se, jestli jsem schopen s těmito klienty pracovat. Nebyl jsem ještě plně připraven na náročnost této pozice, ale ve zpětném pohledu jsem za tuto zkušenost vděčný, protože urychlila moji potřebu transformace. Současně jsem byl zaměstnán na telefonické Lince důvěry. Moje schopnost empatie a přijímání, i práce s rodinnými příslušníky klientů přinesla své ovoce, ale postupně během tří let se změnila v identifikaci a posléze ve vyhoření, takže už jsem nepomáhal - jen spoluprožíval. Od úzkosti a stresu jsem si odlehčoval užíváním nealkoholových drog ( THC, krátkodobě metamfetamin ) - jak jsem byl navyklý z minulosti - to mi sice neznemožňovalo chodit do práce, jako to často činí nadměrná konzumace alkoholu, ale vnitřní rozpor mezi rolemi, ve kterých jsem se pohyboval začal být neúnosný. Rozhodl jsem se změnit
zaměstnání a zároveň se mi podařilo radikálně zastavit pravidelné užívání návykových látek zůstal zvyk se sociálním kontextem. Těsně před odchodem z tohoto zaměstnání jsem také započal výcvik v psychodynamicky a hlubinně orientované psychoterapii SUR s arteterapeutickým zaměřením. Byl to začátek velmi náročného období, skutečného zápasu o vlastní identitu a integritu - o život. Nastoupil jsem do zaměstnání na Střední škole aplikované kybernetiky jako psychosociální poradce. Na obraze č.2, který nese název Žlutý muž, je síla žluté barvy znásobena právě názvem tohoto autoportrétu. Symbolizuje silnou touhu po změně s uvědomováním si vlastního, doposud nevyužitého, potenciálu k této změně. Intuice hovoří o tom, že to nebude lehká cesta, ale stojí za to ji podniknout. Stát se hrdinou vlastního osudu. Boží oko, jakoby zaseknuté do čela, ujišťuje o transcendentním rozměru bytí a možnosti čerpat z něj sílu a inspiraci, vidět a vědět – neboť smrtí život nekončí. Bude to bolestivá transformace – o to hodnotnější, když se ji podaří dokončit. Dole, místo signace, je symbol planety Mars, který se zároveň používá v biologii pro označení mužského pohlaví. Štít a oštěp – dva atributy bojovníka.
V roce 2008, ze kterého je obraz č.3 nazvaný Klaun 45, jsem úspěšně ukončil psychoterapeutický výcvik. Toto plátno jsem použil také jako součást závěrečné výcvikové prezentace. Do výcviku jsem šel v roce 2003 s tím nastavením, o kterém vypovídá obr.2. A to také přineslo své plody nejen v pozitivním smyslu osobnostního růstu, ale i v jeho dramatičnosti. Těm, kteří prošli kterýmkoliv psychoterapeutickým výcvikem pro zvýšení své autentičnosti v terapeutických profesích, nemusím objasňovat co se může s člověkem dít, pokud se účastní výcviku naplno a s poctivou otevřeností. Ano, otevřel jsem se jako prošlá konzerva - vše vytěsněné, skryté, nepřijaté vyletělo ven a zaplavilo vědomí nečekanými obsahy. V souvislosti s tehdy prožívanými osobními životními těžkostmi ( krize manželství, naléhavost existenciálních témat ) a nepravidelným - intenzitou kolísajícím, ale stále udržovaným jistou potřebou, užíváním návykových látek ( alkohol, THC ), se výcvik stal skutečným nástrojem osobní katarze. Asi v polovině výcviku, v roce 2005, jsem se tak ocitl v hospitalizaci na psychiatrické klinice s akutní psychotickou poruchou. Když ataka pominula, odcházel jsem domů s diagnózou - emočně nestabilní porucha osobnosti, smíšená úzkostně depresivní poruchou u disponované osobnosti. Ve výcviku jsem po krátké rekonvalescenci pokračoval. V následujících letech se úzkostně depresivní stavy vracely s železnou pravidelností, vždy v přibližně stejném ročním období – na konci jara. S možností sociálního stažení se do pracovní neschopnosti a přicházejícími letními prázdninami, jsem se vždycky nějak přes toto období přenesl a boj nevzdával. Získal jsem schopnost, tyto stavy procházet a nemírnit je intoxikací, ale s každým jejich překonáním se stávat odolnějším. V roce 2009 jsem byl znovu hospitalizován, tentokrát na vlastní žádost – tedy ne již na tzv. uzavřeném oddělení, ale v resocializačním programu s terapeutickou péčí. Diagnóza byla stejná, doplněna o narcistické rysy osobnosti. Měl jsem zde možnost malovat v arteterapeutickém ateliéru, čehož jsem s radostí a uspokojením využíval. To mi výrazně
pomohlo překonat i toto období. Tyto osobní zkušenosti mi zprostředkovaly formu učení pro profesi expresivního arteterapeuta intenzivněji, než jakýkoliv jiný druh studia. Za nejdůležitější považuji fakt, že jsem dosáhl takového postoje k návykovým látkám, který pro mě není sebedestruktivní, nevytváří psychosociální zátěž a závislost, nezpůsobuje vnitřní konflikty. A s tím je spojen stav vědomí ( vycházející z potřeb nevědomí ), kdy již není ovlivňováno cravingem - tedy potřebou dosahovat změněného stavu prostřednictvím těchto substancí za účelem otupění nepříjemných emočních stavů a odkládání řešení emočních konfliktů – ale naopak umožňuje zpracování těchto konfliktů a porozumění jejich souvislostem. Přispěla k tomu intenzivní výcviková práce v rámci skupinové dynamiky a individuální terapeutická práce s osobními existenciálními tématy, jejich nový náhled a víra v možnost změny. Ale jistě i existence rodiny s mnoha dětmi, jelikož tento fakt ve mně udržoval jistou úroveň zodpovědnosti. Schopnost udržet si náhled na situaci střídaný s krizovými osobními stavy považuji za trénink vpravdě jungovský - být emočně zúčastněn a zároveň pozorovat sám sebe a svou situaci považuji za podstatu mého uzdravení - za dar ! Další adiktologické úvahy, o míře a důvodech nebo typu mých překonaných sklonů k závislostem, by byly samozřejmě možné a tato individuální cesta mnou není doporučována klientům, neboť každý jedinec s podobnou problematikou má jiné osobnostní a psychopatologické dispozice. Pro mnoho osob není jiná cesta z pekla závislosti, než absolutní abstinence. Tato sebereflexe ovšem není úzce zaměřena pouze na toto téma. Chci tím jen poukázat na důležitost vnímání a respektování jedinečnosti každé lidské bytosti a tedy hledání individuálního terapeutického přístupu a péče. Obraz č.3 skutečně nese poselství nepřeberného množství osobních témat, která se za pět let výcviku nashromáždila a čekají na zpracování. Jakoby můj svět byl poskládán z mnoha částí mozaiky, která se mnou tvoří celek z něhož se snažím vymanit, abych si ho mohl prohlédnout s odstupem. A proč Klaun 45 ? Protože klaun pro mě představuje symbol tragikomičnosti bytí člověka v mnoha životních rolích, střídajících se emočních stavech a aspektech osobnosti. Ty je možné integrovat do jednoho celku, aniž by byly popřeny jedny na úkor druhých. Bylo mi v tom roce 45 let. Čísla čtyři i pět jsou symbolem celistvosti, fyzické reality člověka usilujícího o spojení s realitou světa prostřednictvím uskutečňování vizí. Zaběhnuté fungování ega je vyzýváno ke změně skrze intuitivní potřebu stát se součástí kosmu– stát se tím, kým jsem. S tímto odhodláním jsem ukončil pětiletý výcvik. Tyto autoportréty pochopitelně nejsou jediným obrazovým materiálem, který mapuje můj vnitřní svět – jsou vybrány jen jako zástupci jednotlivých, ne přímo navazujících, životních fází. Maluji po celou dobu, o které je v této práci řeč a nyní s odstupem času jasně vidím, jak mi tato tvůrčí práce umožňovala a umožňuje nést kříž sebepoznání a sebepřijetí. Díky ní mohu pomáhat sobě i druhým v jejich hledání. To je také smyslem této reflexe – prostřednictvím osobní zkušenosti ukázat, jak může přirozená kreativní činnost osvobozovat tělo, srdce, mysl, ducha i duši ze zajetí svazujících, geneticky podmíněných, vývojově vzniklých nebo z podstaty lidské existence vyplývajících, stereotypů. Dostávám se k obrazu z roku 2010. To byl první rok, po předešlých čtyřech letech, bez pracovní neschopnosti nebo hospitalizace. Byl jsem již schopen rekapitulovat uplynulé období a přemýšlet o podstatě mých krizových stavů mysli i těla. Nechci nijak popírat oprávněnost diagnostikování mých psychických potíží, protože rozumím tomu, že vycházelo ze seriózního
lékařského přístupu, potvrzeného mnoha a mnoha lety praxe, studia a výzkumu. Jen kladu otázku sám sobě zda-li je možné, že spouštěcí faktory které jsem uvedl a moje silná potřeba rozumět existenciálním osobním tématům, mohli být příčinou psychospirituální krize tak, jak ji popisuje transpersonální psychologie. A zároveň mě napadá, že poruchy osobnosti a úzkostně depresivní stavy, které se naplno projevily z mnoha kontinuálních příčin až v tomto dospělém věku, nijak nevylučují i tuto alternativu současně s psychiatrickou diagnózou. Obojí může být pravdivým popisem skutečnosti. Právě moje snaha porozumět tomu, co přivodilo tuto dlouhodobou krizi – tedy příležitost ke změně, mě dovedla k seznámení se s transpersonální psychologií a existenciální psychoterapií. Zde jsem objevil mnohá možná objasnění příčin mých těžkostí, včetně nečekaných stavů změněného (rozšířeného ) vědomí, které se zároveň stali branou k širšímu a bohatšímu sebepojetí. Obraz č.4 se jmenuje Autotransfigurace - přetváření osobnosti za aktivní účasti jí samé. To znamená, že nedávám pouze volný průchod psychosomatickým a spirituálním změnám navozeným nečekanými vnějšími nebo vnitřními faktory, ale cíleně (např.meditací, modlitbou, řízenou imaginací, expresivním tvůrčím sebevyjadřováním, občas s pomocí entheogenů ) tyto podmínky vytvářím a využívám k osobnostnímu růstu a hledání skutečného středu, pravému já zakotveném v Bohu, v Universálním Vědomí - chcete-li. K tomu patří právě spirituální rozměr člověka, který sice vnímám již od útlého dětství, ale teprve nyní – v posledních letech jsem schopen ho plně integrovat jako samozřejmou součást mého lidství. Konvertoval jsem ke křesťanství před čtrnácti lety, avšak nyní má víra získala jasnější podobu - kdy hmota a vědomí již nejsou v dualistickém protikladu, ale tvoří svatou jednotu - ( volná parafráze myšlenek křesťanského filozofa P. Teilharda de Chardin ). Přes zájem o šamanismus a krátkou osobní zkušenost s ním, jsem se dostal zpět ke křesťanské mystice, která pro mě představuje širší a hlubší alternativu oproti běžnému institucionalizovanému pojetí spirituality křesťanských církví. Barvy na obraze jsou jasnější a pokládány volnější formou než na předešlých plátnech. Bezstarostnost a jistota symbolizovaná volně loženou cigaretou v pootevřených ústech kontrastuje s rozkládající se tváří v nepřetržitém pohybu – nebude to bezbolestný proces, jistota budoucí proměny by se neměla stát arogantní sebestředností. Aby mohlo vzniknout nové, musí zaniknout staré – nic se neztratí, jen bude vše jinak poskládáno a nabude novou, přetvořenou kvalitu.
Autoportrét č.5 z roku 2011 navazuje na předešlý nejen podobnou formou v použití barev a dynamismu malby, ale také pokračováním příběhu. Transfigurace – transformace proběhla, ne že by byla ukončena, ale odstartovala novou, další etapu na cestě k celistvosti. Výraz a podoba tváře je nejrealističtější ze všech zde uvedených autoportrétů. Tím je zdůrazněna síla potřeby ztotožnit se maximálně se svou fyzickou existencí v těle a ve světě, aniž by byl vytěsňován duchovní, mystický aspekt. Ten je zastoupen modrou a fialovou barvou, použitými jakoby v mírném množství a intenzitě – trpělivost a pokora se v této oblasti poznání vyplácí. Červená barva stékající, obmývající tvář kolem černé průrvy je léčebným, životadárným potenciálem ukrytým hluboko v duši. Může symbolizovat i Kristovu oběť, která se mě osobně týká a vyzývá mě k osobnímu obětování - ztrátě starého, bezpečného ale ničivého sebepojetí a vybudování skutečné lásky k sobě a k druhým - „ Miluj svého bližního, jako sám sebe !“ - Ježíš tím myslí to, co říká - nic víc, nic míň ! Černá průrva se vztahuje k ještě neprozkoumaným oblastem nevědomí, ale i jeho stinným a temným aspektům, jejichž
poznání a prožití mi umožňuje nacházet novou úplnost. Její zlaté ohraničení a další použití jiného odstínu zlaté v malbě hovoří o bohatství ducha , díky kterému tato transformace může existovat a pokračovat. Miroslav Tomáš Maxmilián Nohýnek Záhořík Šarközi – všechna tato jména, která jsou názvem obrazu, vytvářejí mou autobiografickou - sociální, biologickou, psychickou i spirituální historii a dotvářejí současnost do podoby budoucího a z budoucnosti tvoří to, co je TADY a TEĎ !
Mohl bych ještě mnoho hovořit o prezentovaných autoportrétech a interpretovat svou malířskou tvorbu, ale myslím, že to není pro účel této reflexe nezbytné. Mám za to, že jako ukázka mé expresivní tvorby a jejího vlivu na uzdravující proces, kterým jsem prošel a procházím je uvedený materiál dostačující. Navíc, jak jsem podotkl na začátku, není interpretace a analýza expresivního tvůrčího projevu v humanistických terapeutických směrech primárním nástrojem léčby a růstu. Tím je samotný fakt tvůrčího procesu a jeho akceptování terapeutem spolu s klientem. On sám ví, co prožívá při svém tvůrčím zaujetí a co mu to přináší nebo bere. Můžeme pracovat i společně – každý ve svém prostoru – neboť i to vytváří atmosféru kongruence. Samozřejmě jsem nablízku a k dispozici jako průvodce, ba jako druh, kterému může důvěřovat. Obrátí-li se na mě s žádostí o podání pomocné ruky neváhám mu ji poskytnout. Interpretaci jeho práce se úplně nevyhýbám - chci porozumět jeho nastavení, ale nemusím ji verbálně sdělovat pokud o to nestojí. A pakliže ano, nabízím ji jen jako inspiraci a neustále si ověřuji, zda není v přímém protikladu k jeho porozumění souvislostem, zda je v souladu s jeho vnímáním a prožíváním. On sám mě vede k sobě a dovoluje mi podílet se na jeho sebeuzdravení. Učím se a dozvídám se od něj něco o sobě a předávám mu svou zkušenost. Forma a obsah expresivního sebevyjadřování pomáhá nenásilně otevírat jeho spirituální složku osobnosti, o které jsem přesvědčen, že je přirozenou součástí každého člověka a skrze ni lze nalézat odpovědi na základní existenciální otázky. V této interakci se oba stáváme plně lidskými bytostmi. Věřím, že tyto zkušenosti nabyté během mé profesní a osobní cesty, se mohou stát povzbuzením pro všechny, kteří podobným způsobem usilují o své vnitřní uzdravení i pro ty, kteří postupně s touto snahou v sobě objevují potenciál k provázení a službě těm, kteří takovou pomoc hledají. Jako symbol a posilu pro toto směřování vnímám starobylý příběh z řecké mytologie o kentaurovi jménem Cheirón. „…Cheirón byl nejmoudřejším z kentaurů. Odmítnut a opuštěn matkou, otce nepoznal. Nešťastnou shodou okolností byl zasažen a zraněn otráveným šípem namočeným v Hydřině krvi. Jelikož byl nesmrtelný, tato rána mu způsobovala věčnou bolest. Když hledal způsob jak se vyléčit, našel cestu jak léčit druhé. Při předávání léčitelského umění ostatním, nalézal velkou míru úlevy od vlastního utrpení.“
STAL SE ZRANĚNÝM LÉČITELEM – JEHO ARCHETYPEM
Věnováno Ondřeji Bičovskému (spolubojovníkovi ze zmíněného psychoterapeutického výcviku 2003-2008), který v tomto roce opustil tělo a tento svět, směřujíc k bodu Omega… Prosinec 2011
Použitá literatura a jiné zdroje : Vytváření mandaly, Susanne F. Fincher, Pragma, 1997 Existenciální psychoterapie, Irvin D. Yalom, Portál s.r.o., 2006 Přístupy v arteterapii, Judith Aron Rubinová, TRITON, 2008 Mapy k extázi, Gabrielle Roth, Dharma Gaia, 2010 Internet,Wikipedie – otevřená encyklopedie
Obr.1 Absinth, kolorovaná kresba tuží, karton, 42x29cm, 1996
Obr.2 Žlutý muž, olej, tempera, sololit, 85x75cm, 2003
Obr.3 Klaun 45, akryl, plátno, 120x120cm, 2008
Obr.4 Autotransfigurace, akryl, plátno, 70x70cm, 2010
Obr.5 M.T.M.N.Z.Š., akryl, plátno, 120x120cm, 2011
