Cesta k duši. Zuzana Vávrová

Cesta k duši Zuzana Vávrová Otevřená zpověď při cestě na kole z Jičína do Brna. 450km, 13 dní, převážně sama.

Knihu je možné v nezměněné podobě volně šířit do světa. Pokud mi po přečtení budete chtít poděkovat v podobě peněz, budu Vám moc vděčná, pokud tak učiníte na účet 670100-2210757529/6210. Dodá mi to víru, že moje práce má smysl. Částku si určete sami podle toho, jakou pro Vás kniha bude mít hodnotu nebo jak moc mě budete chtít podpořit v další činnosti. "Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě." Mahátma Gándhí Předem mnohokrát děkuji.  S láskou Zuzka ♥ (www.zuzkova.cz)

Poděkování: Chtěla bych poděkovat lidem, bez kterých by můj výlet sice byl možný, ale byl by o moc složitější. Takže: moc děkuj mamce a taťkovi za nejen finanční podporu; bráchovi Tomovi za přípravu kola, půjčení vybavení a praktické rady; Honzovi Olahovi a jeho kamarádovi Láďovi na Rozkoši, Ondrovi a Štěpánovi Hubálkovým z Lukavice a rodině Vackových z Moravské Třebové – těmto všem lidem vděčím mnohé za poskytnutí noclehu, teplého jídla a sprchy; panu vrchnímu z pizzerie Terrazza v Blansku za darování oběda výměnou za mou pomoc v podobě zametání okolo restaurace; paní prodavačce v supermarketu Billa v Moravské Třebové za darování propisky; Zuzce Malíkové a Michalovi Soukupovi z obchodu Kolo-park.cz v Jilemnici za nářadí a náhradní díly za nákupní ceny; Monče Filjačové za darování toaletního papíru a společnost na začátku mého výletu; Monče Crhové za půjčení buzoly; Vojtovi Vávrovi a Matějovi Zemánkovi za „pomoc“ při přepisování mého deníku do počítače a všem, kteří mi věřili a podporovali mě. Moc si vaší pomoci vážím a jsem za ni vděčná.

2

Obsah Den 1. – Ježek zabiják Den 2. – Cimrman se přestěhoval! Den 3. – Proč má stan podlážku Den 4. – SOS tatarski Den 5. – Zvuk lenoch Den 6. – Úprk z místa činu Den 7. – Debilní kecy Den 8. – Doják v supermarketu Den 9. – Řezání vyššího dobra Den 10. – 10 metrů odvahy Den 11. – Brzdi motorem! Den 12. – Duše pošla Den 13. – Hodnota 320-ti korun

4 7 10 14 17 24 29 33 37 41 45 50 58

3

Den 1. – Ježek zabiják Vyjíždíme něco po desátý spolu s Mončou F., bráchou Tomášem a jeho kamarádem Davidem. Kluci se odpojují kousek za Dřevěnicemi a pak už je nevidíme. Já s Mončou pokračujeme přes Lázně Bělohrad a dál na Miletín.

banánů. My už ji z nich máme snad ještě větší a tak nasedáme na naše velocipédy a razíme směr přehrada Les Království. Po cestě prosíme místňáky na zahrádce o vodu a bereme to zkratkou po červený. Však víte, je to sice dál, ale zato horší cesta. Červená totiž po chvíli mizí, anebo jsme z ní někde odbočily. Ale k té kouzelnické variantě bych se přikláněla spíš. No a tak nám nezbývá nic jiného, než táhnout kola přes les. Nicméně k podmáčeným pralesům ve Švédsku, kde jsem strávila minulý rok svého života na studijním pobytu, to má pořád daleko, takže pohoda. A ejhle, cesta se náhle objevuje, já jsem říkala, že nám ji někdo začaroval. My za nic nemůžeme. Po cestě jedeme pro mě náročnějším sjezdem. Ale pro Tomáše by to byla pořád nuda. Docela se bojím, ale Monča pořád jede a tak hodím dolu sedátko a jedu taky. A hele, borůvky. No tak ty si samozřejmě nesmíme nechat ujít a nejmíň na hodinu tu zkejsneme. Ještě, že se už kluci odpojili. Jedem dál a trošku se ztratíme, ale zato tam jsou třešně. A já se bála vyrazit na výlet, že si toho ovoce doma neužiju! K večeru dorážíme k přehradě Les Království. Je krásná.

Zde na náměstí jíme chleby, kupujeme Miletínské modlitbičky a posloucháme místní bezdomovce na vedlejší lavičce (kterými jsme mimochodem momentálně také), jak se dohadují, kdo si sedne vedle, že ze sebe mají hlavu jak pytel od 4

Při hledání vhodného místa na koupání jedeme tam, zpět a zase tam. Rozhodneme se pro koupel na Adama a Evu, teda v našem případě spíš na Evy. Z druhého břehu nás uklidňují rybáři, že k nám není odtamtud vůbec vidět a tudíž se nemusíme stydět. Ještě nás žádají, ať připlaveme až k nim. Takovou radost jim ale neuděláme a jdeme z vody. Později, když malinkým kompaktem fotím západ slunce, vykřiknou „sýr“. Takže ano, opravdu k nám nebylo vůbec vidět. Okouknuté od rybářů už jsme a tak jdeme hledat místo na spaní. Stanování je zakázáno okolo přehrady všude, takže

není, co řešit. Nařízení jsou od toho, aby se porušovala. Nakonec si vybíráme místo v lese, které se později jeví jako „velmi vhodné“, protože nás ze tří stran obklopují cesty. Takže jsme opravdu dokonale schované. Již za tmy nás při stavění stanu vyleká šustění listí, které se k nám blíží. Krve by se ve mně nedořezal! Okamžitě ztichneme a vypneme čelovky. Napjatě čekáme, co nás to přijde sežrat, nebo nám dát pokutu. Po chvilce šeptavého dohadování usuzujeme, že člověk to být nemůže, neb je to moc lehké, protože pod tím nepraskají větve a rozsvítíme. No a ono to není ani vidět! Asi nějaký ježek. Dejte mi vědět, až vás něco podobného vystraší k smrti! Pokračujeme ve stavění a zase nás vyruší nějaké zvuky. Situace se opakuje jen s tím rozdílem, že tentokrát to jsou nějací dva přiopilí chlápci, kteří se za hlasitého rozprávění vrací domů. Konečně máme stan hotový a jdeme si hledat místo na spaní. Ve stanu totiž spát nebudeme, neb je krásně a pod promokavým stanem z Polska za 300 Kč spolu s plachtou z Praktiku za 100Kč bychom se akorát potily. Stan je jen pojistka, protože hlásí bouřky a průtrže mračen. V noci se nejspíš ze strachu neustále budím. V lese pod širákem spím jen ve dvou lidech poprvé. Vadí mi všelijaké ty zvuky, o kterých nevím kdo, anebo co, je vydává. Co kdyby ke mně v noci přišel nedej bože ten ježek, první mi propíchal

5

spacák, pak krkovici a já vykrvácela! Navíc Monča spí daleko, celé 2 metry! Nicméně ježkovraždy se nakonec nekonají a já se nejenom celá, ale dokonce i ve zdraví, probouzím do nového rána. Nechápu, čeho jsem se v noci tak bála! Vždyť je to takový krásný les! Už nemůžu dál Už nemůžu mlčet. Musím s kůží na trh. Ano je to nebezpečné. Alespoň já se toho bojím. Ale mnohem víc nebezpečné je žít život někoho jiného. Pracovat pro splnění snů ostatních lidí a ne mých vlastních. Nemůžu jinak. Musím odhalit své pravé Já. Své nitro. To, kým doopravdy jsem. Pod všemi těmi maskami a rolemi. A musím to odhalit v první řadě sama sobě. Musím se přestat bát. Pomůže mi to. A třeba i někomu jinému. Věřím tomu. A tak následuju své vedení, svou Intuici, anděly, Vesmír nebo jak to nazvat. Již se tomu nebráním. Nebráním se životu. Jsou tu pro mne připravené různé lekce. Ale já vím, že je všechny zvládnu. Jinak by tu nebyly. A vyjdu z nich silnější a moudřejší. Ale hlavně šťastnější. Tedy alespoň v to doufám.

6

Den 2. – Cimrman se přestěhoval! Míříme do Dvora Králové. Po cestě si prohlížíme krásný zastřešený most pro pěší. A taky užíváme posledních kilometrů z kopce, protože nás dnes již dlouho nepotkají. O čemž ale zatím nemáme ani ponětí. Zbytek dne dupeme do kopce rychlostí 6 km/hod. Po cestě narážíme na rozcestí „U Jánské studánky“ a modrou směrovkou „Jánská studánka – 0,5km“ a dodatkem „též po zelené“. Tomáš, který jede před námi, mi ohlásil, ať si u Dvora nabereme vodu, že potom už dlouho nic není. Takže zamykáme kola a vyrážíme. Zpočátku jdou modrá a zelená spolu, takže není, co řešit. Po chvilce se ale rozpojují. Tak, a co teď! Už nevím, jakými myšlenkovými pochody jsem dospěla k názoru, že máme jít po zelený. Jo už vím, protože po modrý jsme přeci jely a nic jsme nepotkaly. Nicméně na zelené nic není a tak se vracíme zpět. Ovšem na modré taky nic není. No nic, jsou tu aspoň borůvky. Jsme přeci na modré. Zase jim neodoláme. Zklamaný se po hodině a půl hledání a ládování se vracíme zpět. Když v tom hned u rozdvojování modré a zelené nacházíme kámen s vyrytým letopočtem 1937. Aha, tak tady byla ta studánka! No když už nic, tak tu aspoň rostou jahody! To mohli rovnou napsat, že máme hledat jídlo a ne vodu! Pokračujeme dál a narážíme na úžasný rybník Dolce. Hurá! Bude koupačka! Po těch kopcích je opravdu zasloužená!

Umeju si i hlavu, jak jinak než ekologickým šamponem. Lepší pocit jsem ze svých vlasů snad ještě neměla! Pořád si je musím hladit a hrát si s nimi ještě druhý den. Rybník forever! Monča si mezitím dává do nosu. Ty kopce nám fakt daly zabrat! V tom volá Tomáš a ptá se, kde jsme. Mimo řečí oznámí, že na druhém břehu je hospoda, kterou hledáme už pěkně dlouho! No to nám říká teda brzo! Já si dávámm Kofolu a do Monči se ještě jedna polívka nakonec taky vejde. Mezitím přijede pán na vozíku taženým kobylou. Ta není vůbec uvázaná a připomíná mi mého bráchu, když byl ještě mrně. Kam se postaví, tam je.

7

Při pokračování dál na Trutnov narážíme na elektrický ohradník s nápisem „Zákaz vstupu. Ve stádu je plemenný býk.“ Co teď? V tom z druhé strany ohrady vesele přijede pár na kole, jako by se nechumelilo. A hned začnou kola přendávat před ohradu s tím, že na druhé straně žádný nápis nebyl. Naše tak 30-ti kilová kola nám pán ochotně přendává také a my můžeme směle vyrazit vstříc plemennému býkovi. Toho k našemu zklamání nepotkáváme, ale radost nám udělá absence elektriky na druhé straně ohrady. A tak na žádného svalovce čekat nemusíme a kola jednoduše podvádíme pod páskou. Sjedeme z kopečka a dole nám cyklisté radí objet to po asfaltce. Díky tomu se vyhýbáme obávanému sjezdu, kde bychom podle informací od Tomáše kola stejně jen vedly. Opravdu si to užíváme. Při sjezdu po asfaltu nám stoupne průměrná rychlost z 10,4 na 10,9 km/hod. Přijíždíme do vesnice Staré Buky, kde mají jedinou hospodu na světě, kam je nejenom zákaz vstupu, ale dokonce je i střežena psy a kamerovým systémem. Asi se Cimrmanovi na mýtince už nelíbilo.

Razíme si to dál přes Trutnov až do vesnice Lhota. Jak originální název. Zde stavíme v hospodě. Do téhle je už naštěstí vstup povolen. Přisedává si k nám přiopilý starší pán a pořád nás láká, ať s ním jedeme do Petříkovic, že tam mají skiareál a koupaliště. Koupaliště teďka v létě asi moc nevyužijeme, ale ten skiareál by se opravdu mohl hodit. A tak dáváme na jeho rady a nakonec jedeme tam. Ne tak úplně kvůli letní lyžovačce, ale protože druhou stranou by to podle jeho slov bylo „dost drsný“ a toho jsme si dnes užily až až. 8

V Petříkovicích nás ze zahrady někdo zdraví hlasitým ahóóój! Už se asi nedozvíme, jestli to byl nadšenec do dálkové cyklistiky, nebo ten dědula. Každopádně máváme nazpět. Jedeme až do půl 10., aby to neměl Tomáš, který se s námi chce potkat a jede nám naproti, tak daleko. Večer koukáme na tachometr a sklesle zjišťujeme, že za poslední hodinu jízdy po hlavní jsme toho najely víc, než za celý den. A taky, že čistého času jsme jely jen 3 hodiny! A přitom to byla taková dřina! Potkáváme Tomáše a po vyměnění zážitků jdeme spát na louku pod strom. K ránu nás budí štěkání srnce. Já se ale kupodivu vůbec nebojím. Možná to je tím, že tento zvuk už znám. Ale hlavně asi proto, že spím uprostřed a vedle sebe mám z každé strany člověka. Takže jsem v bezpečí. Jak to, že zvířata nic nepotřebují? Jak to dělají, že si dokáží sehnat pitnou vodu, jídlo, místo na spaní a mají srst, která je chrání před chladem? A já musím kvůli svému přesunu jet na kole a ještě s sebou tahat asi 20-ti kilový náklad, abych vůbec přežila? Tak kdo je tady vyspělejší?

9

Den 3. – Proč má stan podlážku Ráno stavíme na koupališti ne v Petříkovicích (vracet se přeci nebudeme), ale ve Chvaleči. Ne kvůli koupání, ale pro vodu. Přichází k nám pán a říká, ať pak jdeme zaplatit k němu. Já se samozřejmostí souhlasím. Tu kohoutkovou vodu mu klidně zaplatím, když jinak nedá. Ale Tomáš protestuje, že se nejdeme koupat. A tak nic platit nemusíme. Jo on chtěl zaplatit koupaliště! To mi mohlo taky dojít! Poté se brácha odpojuje a razí si to dom. Zatímco my dupeme serpentýny na Adršpach. Na začátku vesnice se zastavíme v hospodě na obídek. Obsluha nikde a tak si zatím lehám na lavici na zahrádce. Jsem bez energie. Nejspíš proto, že jsem poslední dobou moc nejedla. Číšník přichází k druhému stolu, ale nás si nevšímá. A tak jdeme po chvilce čekání dovnitř požádat o jídelní lístek. Pán se omlouvá, že myslel, že spíme. Ten je hodný.  Někudy tudy má vést Kopkův extrémní závod 1000 miles a tak je číšník na polomrtvé cyklisty nejspíš zvyklý. Poté konečně dorážíme do vytouženého Adršpachu. Zamykáme kola a jdeme se podívat do skal pěšo. To je nádhera! Prachov je fajn, ale tohle je teda něco! Uprostřed skal potkáváme u jezírka kachnu s oprsklými káčaty. Snažím se je chytit, ale zas až tak oprsklá nejsou. Anebo jsem hold špatný lovec.

Když se již po zavírací době pokladny vracíme zpět kolem jezera Pískovna, narážíme na spoustu naháčů koupajících se přímo u cedule „Zákaz koupání“. Ceduli bych poupravila na „Zákaz koupání od 8:00 do 18:00“. Neodoláme, šupajdíme pro kola a koupeme se taky. Tentokrát už v plavkách.

10

Dáváme si okružní plavbu kolem ostrůvku uprostřed a skáčeme ze skály. Pak si Monča umyje hlavu a já vyperu oblečení. Jelikož ekologický prací prášek nevlastním, použiju obyčejný sprcháč. Stejně ten pán v Zemělodi na Sázavě říkal, že co snese naše kůže, s tím si rostliny poradí taky. Tak snad to Pískovna zvládne!

11

Na spaní se uhnízdíme na břehu jezera. Jen co všechno doštracháme a zalezeme do spacáků, začne liják! Stan se nám stavět už nechtěl, když jsme ho minule stejně nepoužily a tak se jen přikrýváme plachtou. Plachta srážky drží, zato zem ne! Přímo pode mnou se začíná tvořit louže. Jo tak už chápu, proč mají stany tu podlážku! Voda mi začíná téct na karimatku! A tak jen co liják ustane, zvedáme kotvy a stěhujeme se do bufetu s přístřeškem. Přístřešek je fajn, jen světla jaksi zapomněli zhasnout. Usuzujeme, že tady se teda spát nedá a tak šmejdím všude okolo a hledám něco lepšího. Jdu se podívat i na vlakovou zastávku, ovšem tam se svítí také. Chodím všude bez bot, protože sandále jsem si jaksi taky vyprala a teď schnou. Teda spíš moknou. A ty štěrkový cesty jsou na moje bosá chodidla opravdu moc fajn! Po hodině nebo dvou hledání nacházím za parkovišti prázdný altán. Naše spása! Na mokrou karimatku si dávám nepostavený stan, aby se mi nenamočil spacák. Tak aspoň na něco ten stan využiji!

12

Peníze jsou energie Konečně mi to došlo. Pořád jsem přemýšlela, co se skrývá za těmi záhadnými papírky, které všichni chtějí. Vždyť přeci kdyby to byly jen nějaký kusy papíru, ba co víc, jen čísílka v počítači, tak po nich neštěkne pes. První jsem si myslela, že je za penězi čas a práce. Ale jak jdu ještě hlouběji, zjišťuji, že se za nimi skrývá energie. Energie ve formě myšlenek, nápadů, našeho úsilí vloženého do určité činnosti. Ano, někdo peníze získá třeba podvodem nebo výhrou ve Sportce, ale taky o ně podle mě zase brzy přijde. A proto bohatí lidé, kteří je získali vlastním úsilím a pak o ně přišli bankrotem firmy (jako třeba R. Kiyosaki nebo D. Trump), jich poté získali mnohem víc. Poučili se. Ale hlavně – jsou jim prostě otevření. Jsou otevření hojnosti. Věří, že je tu dostupná pro každého. Jen ve svém srdci otevřít stavidlo až po okraj a dovolit si nezištně dávat, ale i přijímat. Ekonomie daru. Škoda, že se o tomhle neučíme na ekonomické škole. Ale on to asi málokdo ví. A těžko někdo někoho naučí něco, co sám neví. Proto tu je tolik strachu a chudoby. Už jsem o penězích a energii zaslechla dřív, jenže jsem to nechápala. Měla jsem to jako teorii, ale byla mi celkem k ničemu, dokud za ní nebylo pochopení. A protože energie je ve Vesmíru neomezeně (nebo možná nějak omezená je,

každopádně je jí hrozně moc), tak je i množství peněz na světě neomezené. Ach ten můj racionální mozek. Proč prostě jen neuvěřím tomu, že je tu všeho dost pro všechny? Proč musím všechno pochopit? To už na základce v matice. Ostatní prostě brali, že to tak je. Jenže já jsem to musela pochopit, jinak jsem to nepřijala. Asi proto, aby mi někdo jen tak něco nenabulíkoval. Každý si vybíráme, i když někdy nevědomě, čemu budeme věřit. A proto svůj výběr pečlivě zvažuji. I když mě to někdy brzdí v poznání.

13

Den 4. – SOS tatarski Ráno je k nám počasí přívětivější a my vše sušíme na sluníčku. Během dopoledne nezbyde na našich věcech po dešti ani památka.

Než Monča odjede, dává si ještě smazony ser, frytki a sos tatarski. A já si dávám nabíjet mobil a foťák do stánku se zmrzlinou. Ve 12:14 se už s Mončou musím rozloučit a vlak ji odváží domů spolu s mým stanem, botami a přebytečným oblečením. Tak a jsem tu sama. Za bouření vylézám na Křížový vrch a sedám si nahoře pod křížek. Sundávám si boty, abych měla větší kontakt nohou se zemí. V tom ucítím nutkání svlíknout se celá. Okamžitě to zavrhnu s tím, že je to blbost. Ale pořád na to musím myslet. Bojím se, že sem někdo přijde a rovnou mě pošle do blázince. Ale pravděpodobnost, že se tu někdo během začínající bouřky objeví, je mizivá. Takže to nakonec přeci jenom udělám. Zvláštní pocit. Divím se, že mi i přes déšť není vůbec zima. Čekám, co se bude dít. Mohla by přijít nějaká vize nebo vnuknutí. Ale přichází akorát tak sluníčko a tak se aspoň chvíli opaluji. Strach z příchozích lidí a hlavně jejich reakce na mě je ale silnější a tak se zas oblíknu. Asi hodinu ještě sedím nahoře a píšu si deník. Nějakého pána to zaujme natolik, že si mě fotí.

Mezitím se seznamujeme s polskými sousedy ve vedlejším altánu. Vypadá to, že v něm snad i bydlí. Monča zkouší jejich slacklinu. Mě ale víc uchvátí jejich úžasné štěně border kolie, který se chce nejvíc mazlit zrovna, když už má jít zpátky. 14

Pak slezu dolu, u našeho altánu zachránce se naposledy najím a pak už hurá směr Teplice nad Metují. Po cestě prolézám i s kolem příkopem, abych se dostala ze silnice na cyklostezku. Když v tom uvidím pod nohami zmiji. Leknu se a uskočím dozadu. Když se pak znovu podívám dolů, zmije už tam není. Uf! Asi ze mě měla větší strach než já z ní. Ale stejně se mi nechce pokračovat dál. Nic jiného mi ale nezbývá a tak zatnu zuby a jdu do toho. Když jsem na cyklostezce, pořádně se mi uleví! Projedu Teplicemi a při stoupání nahoru narazím na poustevnu. Ptám se po prohlídce a pán souhlasí s tím, že bude

bouřka a tak ještě zavře okna. Kolo si můžu dát dovnitř a místo moknutí venku se dozvědět o Ivanitských poustevnících, kteří zde žili. V průběhu se k nám přidávají ještě 2 zmoklí pocestní. Překvapuje mě, kolik toho byl místní kastelán o tomhle místě schopný vypátrat navzdory tomu, že němečtí pamětníci se po válce odstěhovali i s kronikami. Pak nám ještě kastelán překrásně zahraje na varhany. Netušila jsem, jak je to složité! Dostanu i vodu a pak si ještě venku mezi stromy měním tampón. Překvapuje mě, že navzdory ulici z jedné strany a kempu z druhé jsem docela uvolněná a jde to snadno. Menstruace je na cyklovýletu fakt supr věc. Ale ještě, že ji mám. Co by za ni třeba někdo jiný dal. Pak už dupu do kopce cestou pro pěší, na které je znát, pro koho je určená. K tomu všemu se dala objet po silnici! Tak aspoň, že ty schody tu nejsou! Nahoře v lese se rozhodnu pro nocleh, když už jsem se sem teda vyškrábala! Bloumám sem a tam, než si konečně vyberu vhodné místo. Protože očekávám déšť, dělám s plachtou psí kusy a snažím se z ní postavit nějaký přístřešek. Když něco jakž takž vyrobím a lehám si do toho, jsem zpocená víc, než bych byla mokrá od deště. Takže tuto variantu zavrhuji. Nakonec si dávám část plachty pod sebe s tím, že zbytkem se kdyžtak přikryji. Zase nemůžu zamhouřit oka. Já se toho lesa prostě bojím. Nakonec se mi nějak podaří usnout, ale několikrát za 15

noc se budím. Taky proto, abych se přikrývala a zase odkrývala plachtou. Nicméně už je to lepší, než první noc. Odvaha šneka Já, že jsem odvážná? Já, která jedu na kole, byť sama, ale po státě, ve kterém jsem vyrůstala a znám jeho jazyk a kulturu? Já, která mám k dispozici peníze od rodičů a kdykoli je potřebuji, tak stačí jen říct? Já, která jsem je dostala jen tak, prostě jen proto, že jsem se narodila zrovna do téhle rodiny? A co takový šnek, který leze přes silnici? Šnek, který má jen ulitu? Ta ho sice ochrání před drobnými živočichy, ale proti člověku je bezmocný. A on přesto riskuje svůj život a svojí šnečí rychlostí odhodlaně leze z jednoho kraje silnice na druhý. Pomalu, ale přece. Kdykoli může přijet auto a on bude ve vteřině mrtvý. Né já, ale šnek je odvážný. Mohli bychom se od něho učit.

16

Den 5. – Zvuk lenoch Ráno drobně prší. Naštěstí jen drobně! Mažu řetěz a zjišťuji, že je moje zadní duše měkká. A tak se ji snažím nafouknout. Ano, snažím, to je to správně slovo. První zapomenu povolit ventil a divím se, proč to pumpování jde tak ztuha. Pak ho pro změnu povolím moc a půlku duše si vypustím. Postupně na to jakž takž přicházím. Když je duše nafouklá asi tak, jako byla na začátku, radši toho nechávám. Taky bych si ji mohla vypustit celou! Že já jsem se do toho vůbec montovala! Po mém ne tak úplně zdařilém servisu kola sjíždím přes osadu Skály do Starkova. Je zataženo a mlha, ale alespoň už neprší. Po cestě si hodně nahlas zpívám, abych si zvedla náladu. Ale hlavně proto, že mě to baví. Baví mě dát do toho úplně všechno a křičet do polí. Zvlášť, když jedu z kopce a pro vítr hučící mi v uších se neslyším. Proč jen tohle nedokáži i před lidmi? Proč nezvedám náladu i jim? Bojím se. Bojím se odsouzení. Bojím se výsměchu. Musím si uvědomit, že můj zpěv nejsem já. Je to jen činnost, kterou dělám. Ale s mojí identitou to nemá vůbec nic společného. Já jsem stále Věčnost, Radost, Láska, Štěstí, dítě Vesmíru. Ať už ostatní přijmou můj zpěv či nikoli. A na tom se nic nemění. Již nemám potřebu, aby mě ostatní přijímali. Přijímám se já. Právě taková, jaká jsem. To stačí. Jsem šťastná. Jsem moudrá. Jsem. Já prostě jsem.

Po cestě narážím na vojenský bunkr postavený před druhou světovou válkou. Je zavřený a tak si aspoň čtu informační tabuli. Dozvídám se, že taková stavba byla strašně drahá. Dnes by to stálo asi 450 mil. Kč! Navíc nebyl nikdy použit pro svůj účel, neboť Češi byli nuceni toto území předat Němcům jako Sudety pro zachování míru. Nicméně to se jim, jak víme, stejně nepovedlo. Z tohoto místa cítím úzkost a nelíbí se mi tu. Proto hned po přečtení peláším pryč do Červeného Kostelce. Zde konečně poprvé za svůj výlet narážím na otevřenou drogerii. Teda otevřenou… Přesněji řečeno, za půl hodiny otevřená bude. Mezitím si u kostela sním oběd a pak si skočím koupit deodorant a vlhčené ubrousky. Taky si vyberu v bankomatu peníze a pak už hurá do Babiččina údolí.

17

Brečím Sedím v poli s kukuřicí a brečím. Něco ve mně mi říká, ať se tomu nebráním a nechám to vyplout na povrch. Tak brečím. Proč? Stýská se mi? Vždyť jsem teprve den sama. A ve Švédsku jsem byla sama rok a vůbec mi to nevadilo. No jo, ale tam jsem si postupně udělala kamarády. A na začátku jsem taky brečela. Myslela jsem, že to bylo kvůli Radkovi. Ale tak asi ne. Asi se mi stýskalo po všech. Ano, stýská se mi. Po rodičích. Po mamce a po taťkovi, po Tomovi, ale hlavně asi po Vojtíkovi.

Tak tohle jsem teda nečekala. Myslela jsem, jak jsem silná a jak zdolám svět. A ono prd. Stačí být den sama asi 100 km od domova a tohle to se mnou udělá. Vždyť jsem to ale přesně takhle chtěla. Chtěla jsem jet sama a otevřít své srdce. I když to se mi povedlo, jinak bych teď nebrečela. Proč mám své rodiče vždycky nejvíc ráda, když jsem od nich daleko? Proč se před nimi bojím otevřít? Protože jsem to dělala, když jsem byla malá a oni mě zraňovali? A tak jsem se postupem času naučila, že je jednodušší se před nimi uzavřít? Ale i před mamkou? Čím mě zranila mamka? O taťkovi to vím, i když to dělal nechtěně a nevědomě. Ale mamka? Nicméně teďka už jsem velká a silná. Teda aspoň občas určitě. A nenechám se od nich zranit. Od nikoho. Je bezpečné se před nimi otevřít. Po 10-ti nebo 15-ti letech. Ale pořád lepší, než na jejich smrtelné posteli. Nikdy není pozdě a takhle to je správně. Potřebovala jsem zrovna tolikhle času, abych zesílila. Hlavně vnitřně. Vše je, jak má být. Přijímám se přesně taková, jaká jsem. Jsem dokonalá. Všichni jsme dokonalí. Se všemi svými nedokonalostmi. Právě proto se skvěle doplňujeme a tvoříme jeden veliký úžasný živý organismus. Každý, byť sebemenší článek je důležitý. Co kdyby se třeba takový popelář rozhodl, že se mu nechce do práce? Kdo by nám pak vyvezl odpadky? Vždyť já ani nevím, kam to ti popeláři vozí. A co paní u pokladny? Kdo by mi pak prodal jídlo? Jsme prostě dokonalí. 18

Jeden bez druhého bychom nedokázali existovat. Tak proč je mezi lidmi tolik nenávisti? Nenávist je ale zase jenom podoba strachu. Strach o svoje vlastní ego. Strach, že mi ublíží znova. Strach, že nebudu mít dostatek prostředků pro zajištění potřeb svého těla a umřu. Ale naše pravé já přece neumírá. Je věčné. Jen na sebe navléká různá těla jako oblečení. Přesně ta, která se pro danou chvíli nejvíc hodí. Nedokáži si představit, že už tu nebudu. Takže to není možné. Jsem vždy a všude v naprostém bezpečí. Nikdy se mi nemůže nic stát. Jsem dítě Vesmíru a ten mě miluje a podporuje ve všem, co dělám. Ostatně jako každý rodič. Připravuje mi jen takové zkoušky, na které jsem již připravení a zvládnu je. Tím mi umožňuje růst. Nic opravdového mi nemůže vzít. Jsem v bezpečí. Dospěla jsem. V obci Rýzmburk si prohlížím zrenovovaný altán. Jsou v něm pootevřené dveře a tak jdu dovnitř. Dveře hlasitě vržou, ale nikdo tu není, aby mi to zakázal. Uvnitř je ale jen suť zdiva a plachty. Tak asi ještě tak úplně zrenovovaný není. Přes něj projdu na zarostlou zahradu. Vypadá to tu jak v pohádce o Šípkové Růžence.

19

Na druhém konci je další stavení, které je zevnitř celé pomalované od dětí. Škoda, že takhle nevypadají všechny zdi ve městech. Hned by bylo na světě veseleji. Z altánu koukám dolů do údolí řeky Úpy. Je krásné a strašně mě láká jít se tam po naučné stezce podívat. Nicméně pro kolo vypadá nejen nesjízdná, ale i těžko schůdná a tak si nechávám zajít chuť a volím cestu po silnici. Profrčím z kopce, projedu přes Bílý most a už jsem u Úpy. Je opravdu krásná, tak, jak vypadala seshora. Dorážím k Viktorčinu splavu a Starému bělidlu. V něm se od průvodkyně dozvídám, že Babička nežila přímo tady. Nicméně Božce se toto místo líbilo natolik, že děj Babičky zasadila sem. Ještě chvíli si s průvodkyní povídáme o mém cestování a pak už hajdy dál k mlýnu a ručnímu mandlu. Mlýn už je zavřený, ale prohlídku mandlu ještě na chvíli stíhám. Je poháněný vodou skrze mlýnské kolo. Ti lidé byli ale stejně chytrý, když to už před tolika lety zvládli takhle zpřevodovat. Já bych na to nepřišla ani teď.

Zajdu se ještě podívat na splav na řece Úpě, kde narážím na nápis „Do objektu vstup zakázán“. Tak proč mě sem sakra tou směrovkou posílali! :-D Mezitím vysvitne sluníčko a já se svlíkám jen do trička a kraťasů. Tak to jsem ráno, když jsem za deště vyrážela, opravdu nečekala. Koukám, že můj zpěv má vliv i na počasí. A asi je ten zvuk dneska nějaký líný, když mu trvalo půl dne, než dorazil do nebe. No tak aspoň, že vůbec dorazil.  Vracím se podívat na zámek zpět do Ratibořic. Ten už je taky zavřený, ale má krásnou zahradu s jezírkem. Nikdo tu 20

není a toto místo se mi líbí natolik, že se tu na chvíli uhnízdím a píši.

Večer opět za deště vyjíždím kolem Loveckého pavilonu směrem na Českou Skalici. V lese potkávám cyklistu, který se pod stříškou ukrývá před deštěm. Zve mě, ať se jdu taky schovat. Tak jo. Představuje se mi jako Honza a povídáme si o cyklistice, cestování a o životě. Vypráví mi, jak ¾ roku pracoval v Anglii a jak jsou tam lidi vstřícní a milí, na rozdíl od Čechů.

To věřím, Švédi mi taky přišli přívětivější. Tak jsem si na to zvykla, že jsem se pak bála vrátit domů, do reality. Ale národ se skládá z jednotlivců a je jen na nás, jakým národem budeme. Změna musí přijít zevnitř. Tohle nám žádní politici svými zákony nepřikáží. A proto se snažím změnit sama sebe. Ale koukám, že přesvědčení o tom, že všichni ostatní jsou lepší, než lidé doma, má více z nás. Aneb jak mi vyprávěla kamarádka z Itálie, po jejím návratu ze Švédska: „Když jsem přijela domu, tak jsem na Italech viděla jen to nejhorší a říkala si, že tohle a tamto bylo na Švédech lepší. A pak mi došlo, že takovýto přístup nikam nevede a akorát se trápím. A tak jsem na Italech začala hledat to dobré. A ono se to začalo objevovat.“ Ještě, že mi to řekla, neboť jsem díky tomu doma nemusela prodělat další post-erasmus syndrom jako v zimě, když jsem přijela na měsíc domů na Vánoce. Domů jsem se strašně těšila, až konečně po půl roce uvidím rodinu a kamarády. A první dny to bylo opravdu tak supr, jak jsem si to vysnila. Jenže poté se to začalo vracet do stereotypu typu: „Zuzko, ukliď si tohle a udělej tamto“. Jenže já už jsem si zvykla starat se o sebe sama. Zvykla jsem si na svobodu a s ní spojenou zodpovědnost. Hodně jsem se ve Švédsku změnila a tak nějak jsem očekávala, že doma se věci průběžně mění taky. Ale doma bylo vše při starém. Naprosto vše. Jak bolavé zjištění.

21

Honza mi taky vypráví, jak byly po revoluci výhodný půjčky na podnikání a že o tom přemýšlel. Jenže se bál, že nakonec o všechno přijde. Což se ale nakonec stalo stejně, i když je zaměstnanec. Podle jeho slov: „Chtěl jsem byt, nemám. Chtěl jsem rodinu, nemám.“ Tak že by nakonec ten zákon přitažlivosti opravdu fungoval? Že bychom dostali přesně to, na co myslíme? Ať už to chceme nebo ne? No asi jo, neboť v okamžiku, kdy Honza zjišťuje, že chci spát sama venku v lese v tomhle dešti, mě zve k sobě. Ani se nijak moc nerozmýšlím. Něco mi říká, že je to bezpečné a že tenhle člověk mi neublíží. A navíc představa spaní pod širákem při celonočním dešti mě opravdu nijak neláká. Domů ale radši v mojí každovečerní esemesce napíšu, že spím u jedné paní. Nechci, aby se o mě zbytečně báli. Přijde mi, že mám situaci pod kontrolou. Ve Švédsku jsem se naučila důvěřovat své intuici, neboť tam to ani jinak nešlo. A z tohohle člověka necítím žádné nekalé úmysly. Ale kdyby se mi nezdál, tak k němu samozřejmě nejdu. Jelikož pršet nepřestává a už se stmívá, tak vyrážíme déšť nedéšť. Dojedeme do kempu na Rozkoši, kde právě bydlí u kamaráda v buňce, neboť má nějaké finanční potíže. Přivítá nás jeho kamarád Láďa jen v tričku a slipech. No jsem z toho nervózní, ale když zjišťuji, že je přátelský a má taky děti, jako Honza, tak má nedůvěra pomalu mizí. Přijde mi, že tito lidé mi opravdu chtějí pomoci. Dokonce mi i dovolí dát celé zmáchané kolo dovnitř, že prý těm sousedům vedle nevěří. Strašně jim

tam nadělám. Když pak ráno přijdu s nabídkou, že jim tam aspoň vytřu, odmítají. Zjišťuji, v jakých primitivních podmínkách tu žijí. Bydlí v buňce se dvěma palandami, skříní, stolem, židlemi, gaučem, ledničkou, televizí a přenosným elektrickým vařičem. Na záchod, do sprchy a pro vodu musí do společných umýváren asi o 100m dále. Dávám si to dohromady s tím, co mi Honza říkal o tom, že jako malý hrál hokej, ale že toho musel nechat, protože to jeho taťka už neutáhl. Asi na tom nebyli finančně nejlépe. V tom mi dochází, že mí rodiče mi nevědomě předali to nejlepší, co mohli. Pocit materiálního a finančního zabezpečení. V tu chvíli jsem si naprosto jistá, že se sice může stát cokoli a já přijdu o všechno a spadnu na dno. Ale že to určitě bude jen dočasné a pokaždé se z toho dostanu. Minimálně na tu úroveň, na které jsem byla před tím. A vyjdu z toho silnější a zkušenější. Protože uvnitř jsem nastavená na prosperitu. Je to uklidňující pocit. Aneb po každé bouřce vyjde sluníčko. I když se to zrovna, když prší, opravdu nezdá a myslím si, že bude pršet navždy a už věčně. Sice nevím, za jak dlouho, ale to není důležité. Důležité je, že vyjde. Opravdu a stoprocentně. Nejde to jinak. Přes protesty dostanu i teplou večeři. Máme smažené brambory s krabími tyčinkami. Jé, na brambory už se těším 22

několik dní! A krabí tyčky sním i přes vegetariánství také, neb mám hrozný hlad a nemám to srdce, je odmítnout. Mám ze všech největší porci. Zvláštní, jak jsou lidé, kteří skoro nic nemají, schopni se o to málo podělit s ostatními. Proč to takhle nefunguje u všech? Dostanu dokonce i 10Kč na sprchu a deštník. Honza mě dovede do umýváren. Jů, po pěti dnech teplá sprcha! Tak to je luxus. A záchody jsem už neviděla taky pěkně dlouho. Využiju i teplou vodu v umyvadle a vyperu si spodní prádlo. Tak takovýhle přepych jsem dneska teda opravdu nečekala! I když jsem se uklidňovala, že se nemusím ničeho bát, že dneska budu spát v suchu. Že to ten Vesmír prostě nějak zařídí. A taky, že zařídil. A jak! Honza na mě ještě obětavě čeká u sprch a vede mě zpět. Spím nahoře na palandě, ale stejně jsem nejistá a občas se budím. Možná taky proto, že celou noc běží televize.

Protože jsem byla malá a slabá. Sama bych nepřežila a tak jsem jim bezmezně důvěřovala. Ale teďka už jsem velká a zvládnu se o sebe postarat sama. Už nemusím věřit tomu, čemu věří ostatní. Propouštím své již nefunkční přesvědčení. Už mi neslouží. Už je nepotřebuji. Na světě je všeho dost pro všechny. Máme tu dostatek zdrojů, abychom uspokojili potřeby všech lidí na celé planetě. Jen s nimi efektivně hospodařit.

Za čím se to honím? Co chci světu dokázat? Co chci dokázat sama sobě? Že dokáži ujet x-set kilometrů na kole? Proč se nemám ráda už taková, jaká jsem? Jaká vlastně jsem? Kdo jsem? Jsem Věčnost. Jsem Moudrost. Jsem Láska. Nekonečná a neomezená. Omezení totiž ve skutečnosti neexistují. Existují jen v mé hlavě. Proč si je vlastně vůbec vytvářím? Proč si myslím, že tohle nemůžu a tamto nejde? Proč jsem ostatním uvěřila, když mi to říkali? 23

Den 6. – Úprk z místa činu Vstáváme ve 4, protože chlapi jdou do práce. Vůbec se mi nechce, klidně bych ještě další 4 hodiny spala. Ale byla jsem v teple a suchu, takže si nemůžu stěžovat. Ráno stále ještě prší a já přemýšlím, jestli to nezabalit. Má to vůbec cenu, někam jezdit? Už včera jsem o tom pochybovala a do toho ten liják. Půda už je úplně nacucaná. Když se vyčůrám, další tekutinu už nevsaje. To už asi nebudu moci spát venku. Kromě toho jsem sjela z kopců a husté jehličnaté lesy vystřídaly lesy listnaté a pole. Tam už se asi nebude dát tak dobře spát. Ty už nezachytí tolik vody. A dole je ten lesní porost. A k tomu všemu ten déšť. A po čtyřech hodinách spánku jsem nevyspalá a bez energie. Ale co, ještě alespoň den pojedu a když bude celý den pršet, tak se domů vlakem dostanu vždycky. Nemůžu to vzdát při první nesnázi. To bych se pak vzdávala pořád. V České Skalici narazím na v 6 hodin ráno otevřený potraviny. Zjišťuji, že mají otevřeno dokonce už od 5. Docela se divím, že mi vůbec něco prodají. Přijdu tam totiž jako zmoklá slepice. Na horní polovině těla mám cyklopláštěnku a dolní půlku mi chrání normální pláštěnka uvázaná kolem pasu. Módní policie by ze mě šílela, neboť nejenže mám ponožky v mojí jediné obuvi – sandálech, ale dokonce přes ně mám

nandané i igeliťáky. Ale prodavačkám to očividně nevadí a dokonce mi i ochotně ukazují, kde co mají. Už stojím frontu u pokladny, ale pořád přemýšlím, nad koupí Nutelly. Stojí 45Kč, což mi přijde dost. Jenže já na ní mám opravdu chuť. A jestli si ji nekoupím teď, tak na ní stejně budu myslet a koupím si ji někdy jindy někde jinde. Pořád všude čtu a všem vykládám, že máme být nastavený na hojnost a být otevřený dávání a přijímání, aby energie mohla volně proudit. Tak bych to v první řadě měla sakra žít já ne? Kromě toho jsem zjistila, že to, co pořád všem cpu, je to, čím si já sama nejsem jistá a dokazuju to především sama sobě. No tak jo, jde se pro Nutellu. Což se později ukazuje jako skvělý kup, protože tím uspokojím svoji potřebu po sladkém a už vůbec nemám chuť na sušenky. Proč sakra nedůvěřuju svému tělu? Proč nevěřím, že ví samo nejlíp, co je pro něj v danou chvíli dobré? Proč si zakazuju sladké, když je v něm nejvíc energie, kterou při takové fyzické zátěži opravdu potřebuji? Mají tu stoleček a židličky, takže se tu rovnou nasnídám. A hned se mi jede líp. Prohlížím si Barunčinu školu, teda spíše jen vrata od ní, neboť mají zavřeno.

24

Cítím se stále bez energie. Tak si ještě dávám chleba a konzervu fazolí v kečupu, na kterou se těším snad už od doby, co jsem vyjela. Kupodivu mi vůbec nechutná a já ji do sebe stěží nasoukám. Sil mi ovšem nepřibylo a mě dochází, že jídlem nedostatek spánku nedoženu. Mezitím přestalo pršet. Hurááá! Obloha je pořád zatažená, ale už NEPRŠÍ! NE-PR-ŠÍ! Juchů. Když u Rozkoše zastavím na čůrání, narazím kromě rybáře na zralé červené špendlíky. Jé, konečně už jsou „hotové“. Žlutých jsem už totiž potkala dost. V žaludku pořád ještě cítím fazole a tak si je

aspoň natrhám s sebou. Tak alespoň k něčemu s sebou ty krabičky od zmrzliny táhnu. Pokračuju dál a cestou do Opočna potkávám ještě třešně. Zkouším vylézt na strom, jelikož dolní větve už stihl otrhat někdo přede mnou. Ale kmen je ještě mokrý a tudíž kluzký. Inu sandále hold nejsou ideální obuv na všechno. A za odřeniny mi ty třešně zase nestojí. Sním si teda aspoň ty špendlíky a při tom přemýšlím o životě a pozoruju veverku. V Opočně si nedávám pravou zmrzlinu z Opočna, kterou prodávají snad i u nás v Jičíně. I když už dokonce občas vykukuje zpoza mraků i sluníčko. Prohlížím si teda aspoň zámecký park a zámek. Teda jen zvenčí, dovnitř se mi nechce. Po cestě zpět mě upoutá Burianův obraz s cedulí lákající na výstavu. Obrazy mě normálně moc neberou, ale tento mě něčím přitahuje. Z galerie zrovna vychází paní a ptá se, jestli chci jít dovnitř. Po chvilce váhání přikyvuji, že ano. Dokonce mi i nabídne schovat si kolo dovnitř, že prý se dneska lidem nedá věřit. Paní jeví zájem o můj způsob cestování a já ochotně odpovídám na všechny její otázky. Jsem ráda, že si můžu s někým popovídat. Ptám se po WC a posílá mě do zámku. Tam si i rovnou naberu vodu. Při vstupu do obrazárny mě zaujme citát od Jacka Londona: „Zapomeň sám na sebe, potom si tě svět bude pamatovat.“ Obrazy od F. Buriana jsou nádherné. V první chvíli si je spletu s fotografiemi. U pokladny jsem obdržela o autorovi 25

letáček. Jak se znám, přečtu si ho buď teď anebo nikdy. Rozhoduju se tedy pro teď. Je supr pozorovat, jak mě tato cesta nutí žít v přítomnosti. A protože se chci v každé chvíli cítit co nejlépe, sedám si v rohu místnosti na zem a opírám se o zeď. Což ovšem později zjistí paní z pokladny, neboť moje bílá záda mluví za vše. Nicméně se nezlobí a záda mi opráší. Rozloučí se se mnou se slovy, ať jsem opatrná, že lidi jsou zlí. Moje včerejší zkušenost však dokazuje opak. Lidé jsou takoví, jací věříme, že jsou. Po prohlídce si ještě na náměstí dávám bílý rohlík s Nutellou. Monča C. coby budoucí nutriční terapeut by mi dala. Jenže když ono je to tak dobré! A Nutella má v sobě navíc tolik energie. Už chápu děti, které preferovaly tuhle kombinaci před domácí buchtou. I když tu buchtu bych si taky nechala líbit. Při sváče pozoruju děti, teda spíše dítě s babičkou, jak si na náměstí hrají na schovku. Jsem mile potěšena při zjištění, že bych si šla s chutí zahrát s nimi. Tak konečně se ve mně probouzí moje vnitřní dítě. Ta malá Zuzanka, která si ráda hraje, baví ji objevovat svět a je ke všem upřímná a otevřená. Ta malá Zuzanka, kterou jsem kdysi byla. Teda já jsem jí vlastně pořád. Jen jsem na to přes iluze starostí všedního dne zapomněla. Když si se mnou chce Vojta hrát, tak se mi většinou nechce a hledám výmluvy, proč to nejde. Ale když mě přeci jenom nakonec ukecá a já se do

hry naplno ponořím, tak jsou to většinou nejlepší chvíle z celého dne. Tak to jsem ráda, že teďka by mě nemusel ukecávat a já mám takovou náladu sama od sebe. Nicméně hrát s nimi nakonec stejně nejdu. Až natolik se ve mně to vnitřní dítě zase neprobudilo. Místo toho raději pokračuju dále. Když narazím na třešně, zase neodolám. Tentokrát již rostou nízko a tak nemusím riskovat své zdraví šplháním na strom. Proto si jich natrhám zase plnou krabičku. Jsou jich tu mraky a spousta z nich je už plesnivých. Proč to ti lidé netrhají, když mají domy hned přes silnici? Poté narážím na směrovku „Rozhledna Osičina“ a tak malinko změním trasu a jedu tam. K mému zklamání je ale zavřená. No tak to teda ne! Když už mě sem nalákali, tak se nahoru podívám. Proto přelézám mříže. Shora je krásný výhled.

Když pak slezu dolu, zaujme mě stánek s pokladnou, neb má převislou stříšku a už se blíží večer s hrozícím deštěm. Bylo by tu pěkné místo na spaní. Při té příležitosti si tu čtu, že otevírací doba je jen o víkendech. A taky, že rozhledna patří nejmenované telefonní 26

společnosti a vniknutí do objektu může být stíháno soudním řízením za případné poškození. No tak tady teda rozhodně spát nebudu a prchám z místa činu. Tak snad se jim tam mezitím nic nerozbije a nebude to na mě. Představa propršelé noci mě žene a já si stanovuju za cíl Kostelec nad Orlicí, kde bych případně snad sehnala ubytování. Zvláštní, kolik kilometrů se dá ujet, když člověk pospíchá. Kdybych takhle jela pořád, tak jsem na té Macoše raz dva. Už jsem si stanovila cíl svého výletu. Zjistila jsem totiž, že jen tak se zbůhdarma toulat kdo ví kam, mě neuspokojuje. A tak pojedu na Macochu, o které nedávno mluvila kamarádka a na které jsem ještě nikdy nebyla. A pak dojedu do Brna a vlakem zpět do Jičína. Pořád přemýšlím, jestli spát venku anebo vevnitř. Koketuju s myšlenkou, zeptat se lidí na zahrádce, zda nechtějí s něčím pomoci a že by mě pak nechali u sebe přespat. Nicméně pokaždé, když na někoho narazím, tak v sobě najdu tisíc výmluv, proč to nejde. Asi na tohle ještě nemám, když mi dělá problém jen požádat o vodu. Vždycky to odkládám, co jen to jde. Když pak na mě zpoza mraků vykoukne na chvíli sluníčko, beru to jako signál pro spaní venku. Hledám si vhodné místo a najdu posed. K mé smůle je ale zamčený. Pak taky krásnou vlakovou zastávku, která je dál od vesnice, takže by tu mohl být klid. Zjišťuju ale, že poslední vlak jede v půl 11.

a další pak už v 5. Tuto možnost tedy zavrhuji. Vždyť jsem se přeci dneska chtěla pořádně vyspat. Nakonec se rozhoduju pro spaní v blízkém lese a zastávku beru jako pojistku. A jako další zálohu mám nově najitý posed, kde se sice celá nenatáhnu, ale zato bych byla v suchu. Dnešní pelíšek si připravuju v opravdu hustém smrkovém lese, který by nějaký ten menší deštík mohl zvládnout. Opět se bojím zvířat. Lidé sem snad nepřijdou, když se tu dá stěží projít. Jsem asi fakt paranoidní, když přesto zamykám kolo ke stromu. To jo, takovému divočákovi by se určitě mohlo hodit. Tak aspoň, že se můj strach z lesa den ode dne zmenšuje. Odvaha je jen víra Víra, že všechno dobře dopadne. Důvěra ve Vesmír, že se o mě postará. Že má všechno ve svých rukou a tudíž to už já nemusím kontrolovat. Stačí jen věřit a následovat své Srdce. Poslouchat svou Intuici. Jít za svým nadšením a dělat to, co mě tolik baví. To je moje poslání. Zbytek už je na Vesmíru, Bohu, Vyšší moci, Universu... Myslím, že přesné slovo pro to neexistuje. A proto tomu každý říká jinak. Nicméně je to tu a funguje to. Navždy.

27

Slimáci kanibalové Jedu po dešti po kraji silnice a pozoruju slimáky, jak požírají své mrtvé druhy, kteří byli přejeti automobilem. Na jedné mrtvolce je jich sesypáno hned několik. A pak jede další auto a počet mrtvol stoupá exponenciální řadou. Nejsme my taky tak trochu kanibalové? Nejsou zvířata naši druzi? Jak to, že se dokážeme rozplývat nad štěňátkem a pak sníst telátko? Ano, nezabili jsme ho, ale ono trpělo a pak umřelo jen kvůli nám. V čem je pes lepší než kráva? V čem je člověk lepší než zvíře? Kde bereme tu jistotu, že máme právo zabíjet jen kvůli svým chuťovým buňkám a tradici?

28

Den 7. – Debilní kecy Les déšť neudržel, nicméně v kombinaci s plachtou se suchá probouzím do nového rána. Plachta je sice zevnitř trochu orosená, jak nemohla pryč vlhkost jdoucí ode mě. Ale já jsem v suchu. I když mám u nohou kaluž vody a spacák je zvenčí mokrý. To jsem si asi musela udělat až ráno, když jsem ze sebe plachtu neopatrně shazovala. Jinak nevěřím, že by to ten spacák vydržel. Ještě pořád kape ze stromů, a tak rychle balím věci, odbývám ranní hygienu a peláším pryč do Kostelce nad Orlicí. Zde snídám, ale nikam nepospíchám, jelikož mi mamka včera večer psala, že bych mohla spát u její spolužačky z vejšky, která bydlí jen 30km odsud. Nabídka bezpečí, suché a měkké postele, večeře, pitné vody, teplé sprchy, možnosti vyprání oblečení a usušení věcí se snad ani odmítnout nedá. Po snídani si ještě prohlížím Kostelec a narážím na pána, který na zeď u nádraží sprejuje překrásné obrázky. Nejspíš to jsou jen reklamy, ale moc se mu povedly. No vida že i graffiti může být umění.

Poté jedu podél řeky po cyklostezce k zámku, kde právě probíhá svatba. Dávám si tu druhou snídani a pak už si to razím podél Divoké orlice. Tady nacházím první cyklostezku, na které je zákaz jízdy na kole. Vtipálci. Asi proto se to tu jmenuje Veselý kopeček.

29

Po cestě v jedné vesnici narážím na stodolu, která má po celé výšce přidělanou plachtu s fotografií člověka bez kůže. Pořád přemýšlím nad smyslem jejího umístění zrovna tady. První mě napadá, že má jen zakrýt díru ve stodole, ale po bližším prozkoumání zjišťuji, že je plachta přesně ořízlá podél fotografie. Inu asi moderní umění.

Po urputném kopci se konečně dostávám na hrad Potštejn. Prohlídka se koná až za půl hodiny a pouze v případě, že se na ni dostaví minimálně 4 lidé. Ale pár lidí tu už čeká. A tak se zatím dojdu vykakat do lesa. Jejich ToiToika mě nijak neláká. V lese navíc narážím na spoustu keřů s malinami. Mňam. Vracím se přesně včas, abych si stihla koupit lístek. Asi nejvíc z celé prohlídky mě zaujme průvodkyně v tričku s nápisem: „Mám debilní kecy a nestydím se za to.“ Nicméně její kecy zas až tak debilní nejsou a prohlídka je zajímavá. 30

Po ní se ještě najím a pak s překvapením zjišťuji, že už je půl 5. a za celý den jsem ujela jen 15km! A to jsem si říkala, že bych v 5 mohla být už u Hubálků, abych zastihla doma i rodiče, kteří poté odjíždí a pak už budou doma jen jejich synové. Tak to asi těžko. A proto pořádně šlápnu do pedálů, abych k nim nepřijela o půlnoci. Mojí snahu však zbrzdí cesta, která vede kolem řeky a je kamenitá a plná louží. Tady by se stěží i jen procházelo. Natož pak s kolem. No jestli bude celých dalších 20km takovýchto, tak to k nim nedorazím ani zítra. Ach jo, už si zase vymýšlím ty nejhorší scénáře. Proč to sakra dělám? K čemu mi to je? Vždyť

pak jsem z toho akorát ve stresu. Tak jo, zkouším zákon přitažlivosti a říkám si, že tam prostě v 7 budu a že se nemám čeho bát. V Žamberku se ještě na radu mamky stavuju v supermarketu pro 2 čokolády, abych jim aspoň něco přivezla. A světe, div se, přesně v 19:00 jsem opravdu u nich. Trochu se bojím zazvonit, ale oddalováním bych stejně nic nevyřešila a tak odhodlaně stisknu zvonek. Otevřou mi 2 milí kluci a hned mě zvou dovnitř. Sakra kdy já už se konečně přestanu věčně něčeho obávat?! Ochotně mi pomáhají se sušením věcí a uspokojením všech mých potřeb. Mám dovoleno se u nich osprchovat. To je paráda! Taková teplá sprcha je stejně supr vynález! Pak si vyperu v umyvadle oblečení, což mě teda moc nebaví. Jenže představa čerstvě vypraného voňavého prádla je silnější. Ona i ta pračka není k zahození. Moje kalhotky jsou kvůli několikadennímu nošení i přes trojí vyprání stále cítit jako mužský penis. Tak buď se kluci, které jsem poznala, moc nemyli, anebo se už začínám měnit na kluka. Klidně bych i věřila té druhé variantě. Poté dostávám plný talíř polívky s chlebem. Mňam! Mladší Štěpán jde hrát na počítači, ale starší Ondra udělá čaj a celý večer si povídáme. Vyptávám se ho na jeho roční pobyt v Americe a s úžasem zjišťuji, že ten kluk, ač je o několik let mladší, je víc dospělý, než já a většina dospělých, které jsem

31

měla tu čest poznat. Na věku opravdu nezáleží. Rozumím si s ním asi jako s Manosem, kterému bylo 35. Jelikož se již setmělo a jsme oba unavení, jdeme spát. Spím v ložnici v posteli s peřinami. Tak o takovémto přepychu se mi ani nesnilo! Člověk opravdu pozná, co má, až když o to přijde.

pěkně. Jo, jasně, jsem tu já a třeba se normálně takhle nechovají. Každopádně z mého pohledu bych byla ráda, kdyby takhle nějak jednou vypadaly mé děti.

Ti kluci mě fascinují Na nic si nehrají, nesnaží se mi nic dokázat. Nejspíš už to dokázali sami sobě. Tak proč to dokazovat ostatním. Zaujal mě citát od Thomase Mertona visící v ložnici: „Můj Pane Bože, ani nevím, kam kráčím. Nevidím před sebou cestu. Nemohu s jistotou vědět, kde skončí. Neznám ani sám sebe, a myslím-li si, že konám Tvou vůli, neznamená to, že ji skutečně konám. Věřím však, že touha, abych se Ti zalíbil, se Ti opravdu líbí. A doufám, že ono touhu vkládám do všeho, co činím. Doufám, že nebudu nikdy nic konat bez ní. A vím: budu-li to činit, Ty mě povedeš po správné cestě, ačkoliv si to já třebas ani neuvědomím. Proto Ti vždycky budu důvěřovat, i když se mi bude zdát, že jsem ztracen a ve stínu smrti. Nebudu se bát, neboť Tys stále se mnou a nikdy nedopustíš, abych musel čelit nebezpečí sám.“ Tak jestli ti kluci v tomhle vyrůstali, tak to se ani nedivím, že jsou tak vyrovnaný. Hrozně ráda bych poznala jejich rodiče. Zajímali by mě lidé, kteří vychovali takovéto osobnosti. Chovají se nejen ke mně, ale i k sobě navzájem moc 32

Den 8. – Doják v supermarketu Ráno se poprvé za celý výlet probouzím po noci, během které jsem se ničeho nebála. Nebála jsem se, že začne pršet, že mě něco sežere, někdo vynadá nebo dokonce znásilní. Zabíjet by mě snad nikdo nechtěl, co by z toho měl. Vzpomínám si na sen, ve kterém jsme spolu s Ondrou spali. Už včera mě to napadlo, ale hned jsem to zavrhla, že se to nehodí. Ale spíš asi proto, že bych to nedokázala. Jo, Manose jsem zvládla, ale taky mi to trvalo aspoň měsíc. Ještě, že byl tak trpělivý a nic na mě nezkoušel. Počkal, až to udělám sama. Asi to vycítil. Anebo to opravdu měla být jen lekce pro mě. A já to nakonec dokázala. Poprvé v životě jsem dokázala přiznat, že to chci. Poprvé v životě jsem udělala první krok. Tak hluboko byl ve mně zaryt pocit, že tohle právo má jen mužské pohlaví. Přistihnu se, že si začínám představovat, jaké by to bylo, kdybych s Ondrou chodila. Tak a teď si ho postavím na piedestal, začnu ho uctívat jako ideálního partnera a tím mezi nás postavím zdi. Ze strachu, že něco pokazím, se před ním uzavřu a ve výsledku nebudu schopná se s ním ani pořádně bavit. Kolikrát já už tohle zažila. A stále jsem se z toho nepoučila. Proč tohle všechno dělám? Vždyť ho znám den. Ne, znám ho jeden večer. Jak můžu vědět, že by to byl ideální partner? Proč vždycky, když se mi někdo líbí a přijde mi zajímavý, tak se před ním uzavřu? Tím všechno zničím a ten

kluk se pak taky stáhne. A pak chodím jen s kluky, kteří se mi nelíbí anebo mi přijdou nezajímavý. Je to bezpečné. Ale není to to, co chci. Jo možná Radek byl výjimka. Ale co bylo u něj jinak? Že se mi dokázal otevřít a já mu pak chtěla s jeho „problémem“ pomoci? Že jsem to brala jako pomoc a ne jako projev sympatií? A pak, když už se to stalo, tak proč spolu rovnou nechodit? Možná. Proč se bojím projevit své city? To je jak s tím Italem, se kterým jsem se 5 minut bavila, a on se mě pak zeptal, jestli se mi líbí. Jo Italové to mají jednoduchý. Hned na začátku se na rovinu zeptají a už ví, na čem jsou. To jenom já jsem mu nedokázala odpovědět, že ano.

33

K snídani dostávám jogurt s domácí jahodovou marmeládou. No tak to je teda bomba! Jogurt už jsem neměla pěkně dlouho. Kluci mi dokonce dovolí podívat se na internet a vyřídit pár mailů. Napíši Kristě z Brna, kterou jsem potkala ve Švédsku, že bychom se na konci mojí cesty mohly sejít. A při té příležitosti ji požádám o české tel. číslo. Mám na ní jen to švédské, které pravděpodobně už nepoužívá. Ani nevím, jak se to stane, ale najednou je poledne. Kluci se mě ptají, jestli s nimi zůstanu na oběd. Souhlasím, ačkoli jsem si říkala, že ráno vypadnu. Jenže když ona je to tu

taková pohoda! Jistota, že i když začne pršet, tak mě to může být šum a fuk. Přístup k pitné vodě a jídlu, kdykoli potřebuji. Nabízím se jako pomocná síla v kuchyni, ale odmítají. Tak si aspoň mezitím pobalím věci. K obědu máme polévku a palačinky s tou úžasnou marmeládou. No tak to je paráda! Snědla bych je klidně všechny, ale přijde mi to blbý. Už takhle jsem jim toho tu sežrala. Ačkoli se mi odsud vůbec nechce, po obědě odjíždím. Nemůžu tady oxidovat napořád. Kromě toho, takhle bych na tu Macochu nedojela. V Letovicích za svůj život poprvé spatřuju živé mluvící papoušky. S dětmi na sebe pokřikují: „ahój“. Zahlédnu i další svatbu. A to jsem si myslela, že dneska se lidi už jen rozvádějí. V Lanškrounu mi při stání fronty v supermarketu vyhrknou dojetím slzy do očí při pohledu na činnost jeho nadačního fondu pomáhající českým dětem. Vždycky jsem totiž velkoobchody potravin brala jen jako vydřiduchy, kteří nás chtějí co nejvíce oškubat a sami na tom zbohatnout. Ale jak je vidět, tak dělají i bohulibé činnosti. Dochází mi, že (můj) svět se mění přesně tak, jak se měním já. Stačí jen změnit úhel pohledu a začít na všem hledat to pozitivní. O zbytek se už postará Vesmír.

34

Po cestě potřebuju kakat a tak zastavuju u řady stromů kolmo k silnici. Nějak mi nedochází, že z jednoho směru sice vidět nejsem, ale z toho druhého mě stromy zakryjí jen těžko. Popocházím tedy ještě o kousek dál, ale stejně to moc nepomáhá. S překvapením zjišťuji, že už jsem tak otrkaná, že mi projíždějící auta při otírání zadku vůbec nevadí. Stejně mě neznají, tak co. A to jsem se na začátku v přírodě skoro nemohla vyprázdnit, i když jsem byla dokonale schovaná v lese.

Je příjemné pozorovat, jak se během cesty měním. Tedy mé pravé já se nemění. Jeho podstata je pořád stejná. Mění se jen mé ego. Z procházení trávou si přinesu 4 klíšťata. 2 ještě lezou, takže je jen odcvrnknu. Ty další dvě už jsou bohužel přisátá a já zjišťuji, že je úplně jedno, jestli se vytáčí po anebo proti směru hodinových ručiček. A taky, že namísto oleje, nebo co se to na ně radí, stačí obyčejné sliny. Jak prosté. Nechápu, proč se kolem klíšťat dělá takový povyk. Nicméně pro jistotu ještě místa zakápnu desinfekcí, kterou mi nechal brácha, než odjel. Zastavuju se v lese a píšu. Zkejsnu tu několik hodin a už je večer. Pomalu si začínám hledat místo na spaní. Už se zase bojím. Bojím se, že do setmění nenajdu vhodné místo a za tmy pak už nenajdu nic. Ach ty moje strachy, pomalu mě přestávají bavit. Po cestě si ještě zaskočím nabrat vodu k Mariánskému prameni. A to jsem se bála, že si ráno budu muset čistit zuby šťávou, kterou jsem dostala od kluků Hubálkových. Je tu taky poutní kaple, ale bohužel je zavřená. Nicméně i zvenčí přes sklo vypadá pěkně. Je to krásné místo, až na ty otravný všudypřítomný (teda hlavně na mě přítomný) mušky, komáry a hovada. Mám ráda společnost, ale čeho je moc, toho je příliš. S nimi bych se teda asi moc nevyspala.

35

Nakonec nacházím místo nahoře na rozmezí lesa a pole. Vypadá to, že by sem nemusel nikdo přijít. Slyším akorát štěkání srnců. Tak snad přestanou, až se setmí. Přestali. Zato diskotéka z vedlejšího tábora, nebo vesnická zábava nebo co to je, hraje pořád. Její repertoár není zrovna můj šálek čaje. Ale kupodivu mi nevadí, ani když do hudby falešně zpívá moderátor. Naopak jsem ráda, že slyším nějaké písničky. Ta hudba mi docela chybí. Divím se, jak rychle se mi podaří připravit se ke spánku. Z dřívější hodiny až dvou to zkrouhnu na 15 minut, takže jsem již v půl 10. hotová. Tak aspoň, že se zas tak moc nebojím. Asi nejméně od té doby, co spím sama v přírodě. Že by můj strach pomalu začínal mizet? Nebo je to tím, že nespím v lese, který považuju za království zvířat, kam můžu jen na návštěvu a jinak tam nemám co dělat?

36

Den 9. – Řezání vyššího dobra Ráno se budím až v půl 9. a to vedrem. Praží na mě totiž sluníčko. Konečně po dlouhé době a tak si to užívám. Neničit obilí Jsem na kraji lesa a kamkoli jdu, jdu přes obilné pole. Zpočátku je mi to fuk a šlapu si, kam se mi zachce. Vždyť to pole přeci není moje. Pak mi ale dochází, že to obilí tu přeci někdo pěstuje z nějakého důvodu. A taky, že to pak budu třeba právě já, kdo si později z jeho mouky koupí chleba. A že když bude menší úroda, tak se pečivo zdraží. Jo, jasně, nezdraží se kvůli 10-ti pošlapaným klasům. Ale kdyby to udělal každý… Takže když tu ničím obilí, tak si škodím jen sama sobě. A proto si poté už dávám pozor a našlapuju opatrně mezi řádky. Na svůj chleba si teda rozhodně dupat nehodlám! Zuzko, smrdíš Vzpomínám si na Vojtu, který večer, když jsem si k němu lehala po celém dni do postýlky, abych mu přečetla pohádku, prohlásil: „Zuzko, smrdíš.“ A pak taky na mamku, která mi chtěla sdělit totéž. Jenže mi trvalo pěknou chvilku, než jsem to přes všechnu opatrnost, aby se mě nedotkla, pochopila. Proč něco, co je pro nás jako děti naprosto přirozené, se zdá v dospělosti jako nadlidský úkol? Jak se to stane, že se

z těch úžasných, neustále veselých, šťastných a zvídavých dětí, kteří chtějí pořád něco objevovat a zkoušet, časem změníme v zamračené, znuděné a utahané dospělé, kteří nemají na nic čas? Jak to, že uvěříme všemu tomu zastrašování, že život je boj a lidé jsou zlí? Chtějí snad děti hned po narození všem ubližovat? Ne, to z nich vychováme až my dospělí. Ale proč to všechno děláme? Proč se neodpojíme od toho systému, založeného na strachu? Protože to naše dosavadní zkušenosti potvrzují? Potvrzují, že je dobré a užitečné se bát? Bát se toho, že nebudu mít kde bydlet a co jíst? Bát se toho, že neuživím svoji rodinu? Proč se toho vlastně bojím já? Proč nedůvěřuju Vesmíru, že se o mě postará? Bylo tomu snad někdy jinak? Stalo se snad někdy, že by mě nechal na holičkách? Vyplnily se snad někdy moje nejčernější představy? Ne! Vždycky, naprosto vždycky, všechno nakonec dobře dopadlo. I když jsem se bála, že neudělám zkoušky. I když jsem se bála, že ve vlaku ve Švédsku přejedu mojí zastávku a dojedu, Bůh ví kam. I když jsem se bála, že už bude pršet navždy a já se nebudu mít, kde usušit a už nadosmrti mi bude zima. Proč je pro mě tak těžké zbavit se strachu? Proč jsem si ho nechala v sobě tak hluboko zakořenit? Proč jsem mu uvěřila? K čemu je mi to dobrý? K čemu mi to slouží?

37

K ničemu. Proto ho teď propouštím. S láskou. Strachu, byl jsi mi dobrým učitelem. Děkuju ti za vše, co jsi mě naučil. Děkuji, že jsi byl mým průvodcem. Ale nyní mě už jen brzdíš ve vývoji. Už tě nepotřebuju. Loučím se s tebou. Navždy. Děkuji. Ahoj. Už nade mnou nemáš žádnou moc. Jsem svobodná. Již nejsem v Tvém područí. Měj se. Děkuju za osvobození. Děkuju za Lásku. Ale především děkuju tobě Zuzi, že to všechno zvládáš. Že následuješ mé vedení a procházíš všemi lekcemi. Jsi volná. Užívej si to.

Toto místo se mi tak líbí, že až do 4 píši. A kdyby mi nedopsala propiska, tak tu píši asi ještě další den. Za celou dobu sem nikdo nepřišel. Inu ono opravdu jen stačí poslouchat Intuici, ta už vybere nejlepší místo. Přijde mi, že i když skoro celý den nic nedělám, sním toho snad stejně, jako když jedu na kole. A mě dochází, že strach mi ubírá stejně, ne-li víc energie, než fyzická zátěž. Proto toho tolik sním, když se učím na zkoušky a jsem z toho nervózní. A nervózní, to teďka teda jsem. Jsem nervózní z toho, co napíši. Jestli toto celé úsilí nevynakládám zbytečně. Jestli to potom po mě bude vůbec někdo číst. A taky z toho, co o sobě zjistím. A zda to není moc nebezpečné, takhle se před všemi otevřít. Tedy před všemi, hlavně před těmi, co mě znají. Cizí lidé mi ani nevadí. Jak budou mí známí reagovat, až zjistí, kdo doopravdy jsem? Takto do hloubky mě snad nikdo nezná. Ale pokud tato knížka pomůže alespoň jednomu člověku, tak splnila svůj účel. A to už splnila, neboť pomáhá mě. Pomáhá mi zjistit, kdo doopravdy jsem. V Moravské Třebové se ptám v Bille prodavačky na propisku, neb je neděle odpoledne a všechny ostatní obchody mají zavřeno. Se zklamáním dostávám odpověď, že propisky nevedou. Načež dodává, že mi může jednu darovat a z kapsy vytahuje vlastní. Nevěřícně poděkuju a jdu zaplatit. A pak, že lidi jsou zlí. 38

V Třebové se ještě dojdu podívat na zámek, před kterým právě probíhá divadlo. Ochotníci, to je něco pro mě a tak usedám na lavičku. Jsou fakt dobří. Publikum vypukne v aplaus po tom, co přijde chlápek s motorovou pilou a tomu druhému uřízne nohy v podobě chůd, protože nekonal „vyšší“ dobro.

Po skončení jim chci něco dát, ale nikdo s kloboukem nepřichází. Manželský pár sedící vedle na lavičce mi oznamuje, že jsou oficiální program a tudíž jsou placeni od města. Chvíli se s lidmi vedle mě dál bavím, když v tom mi nabídnou nocleh u nich doma.

A to jsem si myslela, že už do konce výletu budu spát venku. Chvíli váhám, neboť je teprve 6 večer a já dnes ujela pouhých 10km. Ale tato cesta není o najetých kilometrech. Ke všemu se blíží déšť a tak souhlasím. Vackovi jsou moc milí, dostávám večeři a můžu se u nich i osprchovat. Pak se společně díváme v televizi na Účastníky zájezdu. Je to sranda a na sledování filmu jsem se těšila už dlouho. Dochází mi ale, že zábava vyvolaná zvenčí mě dlouhodobě neuspokojí a tak jsem ráda, že toto není moje každodenní rutina a že druhý den můžu pokračovat vstříc novému dobrodružství. Kromě toho, ty reklamy mají opravdu ohromnou moc. Dívat se na ně ještě chvíli, začnu věřit, že všechny ty výrobky opravdu potřebuji. A to jsem si myslela, jak jsem proti nim imunní. Poté uléhám čistá a voňavá do měkké a suché postele. Tak to si snad ani nezasloužím. Dávání je lepší než přijímání Pořád musím přemýšlet nad tím, proč mi všichni ti lidé pomáhají. Proč si jen tak vezmou cizího člověka domů, dají mu najíst, sprchu a teplou postel a nic za to nechtějí. Co z toho mají? Ze začátku jsem se cítila, jako že si to zasloužím, když se celý dny třeba i v dešti dřu na kole. Že mi to ten Vesmír dluží. Ale teďka už bych za to taky ráda něco dala. Nabízím se paní, že bych jí ráda s něčím pomohla. Že pořád jen něco 39

přijímám a že už bych to taky ráda nějak oplatila. A ona, že je to pro ně taky zážitek, přivést si někoho z ulice domů, postarat se o něj a popovídat si s ním. Proč já pořád nevěřím tomu, že pocity při dávání jsou příjemnější než při přijímání?

40

Den 10. – 10 metrů odvahy Ráno vstávám v 6, protože manželé odchází do práce. Dostávám úžasnou ovesnou kaši s medem. Doma si ji musím určitě taky dělat. Poté mi paní ještě popíše cestu a já s ohromnými díky vyrážím. Cesta vede v údolí po rovině a já si ji snad poprvé za celý svůj výlet pořádně užívám. Myslela jsem, že se takhle budu cítit celou dobu. Asi proto jsem se na výlet vydávala. Chtěla jsem se cítit svobodná. Chtěla jsem s otevřeným srdcem obdivovat každý strom a každičkou květinu, kterou potkám. Jako ve Švédsku. Ale do teď mi to nešlo. Buď jsem se trápila strachem snad ze všeho, hlavně v noci z deště, zvířat a lidí. Nebo to bylo fajn. Ale pořád to nebylo ono. Inu otevření mého srdce opravdu nezáleží na okolním prostředí nebo na činnosti, kterou právě dělám. Záleží jen na mně. Na mé ochotě mít ho otevřené. A možná i na mé odvaze a síle. A pak se může stát, že zažívám překrásné pocity a spojení se vším klidně i uprostřed města plného aut při čekání na autobus. Jen nevím, kde přesně je ten klíč. Vím jen, že je ve mně. Ne venku. Okolnosti nemají na mé pocity vůbec žádný vliv. Pokud jim to tedy nedovolím. A proto si dovoluju být šťastná. Teď a tady. Bezdůvodně. Prostě jen proto, že jsem. Že žiji. Že můžu obdivovat krásy Světa. Že můžu cokoliv, pokud neuvěřím, že ne. Já jsem. Já jsem šťastná. Jupí! Juchuchů! To je nádhera!

Tak kvůli tomuhle jsem se musela na kole, sama, v dešti a ve vedru trmácet přes 300km?! Čelit všem svým strachům? Asi ano. Ale stojí to za to. Rozhodně! Po cestě si zpívám. A po chvíli se odhodlám a zpívám, i když projíždím mezi lidmi ve vesnici. A kupodivu se neohlíží, co to jede za blázna. Přijde mi, že si toho vůbec nevšímají. Inu když se s tím srovnám já, tak okolí je už taky v pohodě. Je to jako s mým vegetariánstvím. Když jsem si tím nebyla jistá, tak mě ostatní pořád nutili maso jíst a já je poslouchala. Ale jakmile jsem si to ujasnila v sobě, tak ten tlak z okolí přestal. Nebo že bych se proti němu jen stala imunní? Okolí je jen mé zrcadlo. Ukazuje mi, na čem mám ještě pracovat. A já jsem mu za to vděčná. Přijímám vše, co se v mém životě děje. Bezprostředně. Bez podmínek. Prostě je to tak a je to tak správně. Již se tomu nebráním. Již ne. Smířila jsem se s životem. Smířila jsem se sebou samou. Důvěřuji. Přijímám. Jsem. Já prostě jsem.

41

Projíždím přes Jevíčko. Nevím proč, ale ten název mi je něčím povědomý. Asi se o něm psalo v nějaké knížce, o které jsme se učili ve škole. Ve vsi Borotín se na ní snažím složit písničku. Pár veršů vymyslím, ale moc mi to nejde. Důležité ale je, že to beru jen jako srandu a nedělám z toho žádnou vědu. To by se mi to pak nepodařilo nikdy. Nicméně nakonec si stejně radši zpívám to, co znám. K večeru dojíždím do Boskovic a přemýšlím, co dál. Nakonec se rozhoduju jet k přehradě Boskovice s tím, že bych se tam ráno mohla vykoupat. Bylo totiž dneska pěkné vedro a já jsem dost ulepená. Poblíž westernového městečka narážím

na úžasný borovicový les. Nevím proč, ale je mi strašně sympatický. Asi proto, že takový je na Prachově a v Krčkovicích, kam jsem jezdila jako malá na tábory. Při jeho projíždění a hledání vhodného místa na spaní, se škrábu i s kolem do kopce. Myslím, že to snad ani nevylezu, jak je to náročné. A to jsem si myslela, jakou nemám fyzičku. Překvapuje mě, že z hledání místa na přenocování jsem každý večer nervózní, ne-li ve stresu. A to jsem všem vykládala, jak se právě na to, že nebudu vědět, kde budu druhý den spát, nejvíc těším. Jo, tak to bylo, když jsme loni jeli k Baltskému moři. Jenže to nás bylo pět a nepršelo. Sama a s hrozícím deštěm se toho dost bojím. Nakonec nacházím místo v houštině, kam není vidět z turistické cesty. Před deštěm mě to sice asi moc neochrání, ale cítím se tu relativně bezpečně. Postupně se s tím lesem začínám sžívat. Už jsem se smířila s tím, že jsou tu prostě neznámé zvuky. Usínám relativně v klidu.

42

Nicméně když mě v noci probudí bouřka a já jdu kakat, odhodlám se popojít jen asi 10 metrů, neb se dál neodvážím. Zatím naštěstí neprší. Rozhoduju se vyzkoušet sílu své mysli a vsugerovávám si, že dneska v noci prostě pršet nebude. A daří se. Nakonec ani nekáplo.

43

Vesmír je nekonečný Protože naše možnosti jsou neomezené. A s tím, jak se rozvíjíme my, se zároveň rozpíná i Vesmír. Díky našemu učení se, posouvání hranic, boření mýtů a zdolávání překážek. A náš rozvoj nemá hranic. Takže ani Vesmír je nemá.

44

Den 11. – Brzdi motorem! Ráno mě probouzí nějaký dusot. Je za mnou a já se bojím otočit. Ale něco mi říká, ať jsem klidná, že mi to neublíží. Budou to buď srnky, nebo divoká prasata. Každopádně mi nic neudělají, protože tu jen tak ležím a nebudou se cítit ohroženi. A jen tak na mě útočit nebudou. Nakonec se odvážím a zvedám hlavu. Tím je ale vyplaším. Bylo to stádo srnek. A bylo asi jen 10 metrů ode mě. Takhle blízko jsem jim snad nikdy nebyla. Poté se balím a vyrážím k vodní nádrži Boskovice. Bylo mi divné, proč sem nevedou skoro žádné cesty. A ono tu je II. pásmo vodního zdroje a nesmí se sem skoro ani vstoupit, natož pak se koupat. A tak alespoň na hrázi snídám. Nikdo tu není a paří slunce. Proto se svlékám jen do kalhotek a při chroustání jablek se na příjemně chladivém mramoru opaluji. Slyším přicházet lidi a překvapuje mě, že mi to je ukradené. Nevšímám si jich a oni jen projdou. Proč z toho jindy, když by mě měl někdo náhodou vidět nahou, dělám takovou vědu? Pak už jen sjedu do Boskovic, kde si nakoupím. Jelikož se to vedro opravdu nedá vydržet, kupuju si na náměstí točenou zmrzku. Objednávám si malou míchanou. Ovšem tak velkou porci, jakou dostanu, jsem snad ještě nikdy neměla. Asi jsem se jen v kraťasech a sportovní podprsence tomu klukovi líbila. Sedám si s ní pod strom, kde je slyšet hudba z blízkého baráku. To je pohoda.

No ještě, že jsem se posilnila, neb mě čeká snad nejhorší kopec z celého výletu, což ovšem zatím netuším. A to jsem chtěla jet na Moravu, že jsou tu jen samé roviny. Říkám si, jak to, že mi ten kopec dává tak zabrat, když tu ani nejsou serpentýny a auta si to kolem mě vždycky jen tak profrnknou. Nahoře narážím na ceduli upozorňující na 12% klesání a radící, ať brzdím motorem. Jo jak ráda bych brzdila, jen kdybych nějaký měla!

Nahoře ve Valchově zkouším studnu, ale nefunguje, jak se dozvídám od jednoho pána. Ale jestli se prý chci osvěžit, tak 45

mi otevře místní školu. Jů, tak to je super! Umývám si obličej a nabírám vodu. Proč já si sakra, při každý náročný situaci myslím, že to nikdy neskončí a že si nebudu mít kdy odpočinout? A pak je po tom a já se divím, proč jsem se toho tak bála. Vždyť je to jako na Cestičkách od Brontosaurů. Ano, byly tam psychicky i fyzicky náročný hry, ale po každé hře přišel čas na odpočinek a relaxaci. Jenže tam jsme si byla jistá, že mě nenechají umřít vyčerpáním. Ale proč si to neuvědomuju i v běžném životě?

Později přichází několik lidí, ale do vody lezou vždycky jenom psi. No tak nevím, jak to je s tím koupáním. Tak aspoň, že mi z té vody nic není. Poté sjíždím do Sloupu, konečně už z kopce! Nechávám si od jednoho hodného pána na zahrádce načepovat vodu do flašky a prohlížím si místní kostel. Je krásný a vstup je zdarma. Paráda!

Bláhově jsem si myslela, že tím pro dnešek kopce skončily. A hned je tu další. V půlce stavím a odpočívám. Ještě, že jsou na mapě vyznačený hned dvě místa ke koupání. Uklidňuju se, že si lehnu tam. Díky Bohu, že ta cesta vede v lese. V tomhle pařáku bych to jinak asi fakt nedala. V Ludvíkově se ptám po koupališti, ale je mi řečeno, že je až ve Sloupu. No nic, v mapě je nějaká voda ještě v příští vesnici. A voda tu opravdu je, jen těžko říct, jestli ke koupání. Divím se, že tu v tomhle počasí nikdo není. Ale tráva je posekaná, takže to asi nebude tak zlý, když se tu o to někdo stará. Obcházím koupališťo-rybník kolem dokola, čuchám k vodě, nabírám ji do hrstí a pořádně prohlížím. Nakonec se rozhoduju pro koupel. Hlavu asi ale pro jistotu nenamáčím. Jů, to je příjemné.

46

No a pak už si to razím směr Punkevní jeskyně, které jsou na dně Macochy. Tento nápad se ale později jeví jako ne úplně ten nejlepší, protože jeskyně jsou už zavřené a těch 140 m, které Macocha má, musím vytlačit nahoru po serpentýnách kamenité turistické cesty. Tak prý mám ještě pořád moc energie a nějaký ten kopeček navíc mi neuškodí. Konečně jsem nahoře. Ten výhled za tu námahu rozhodně stojí.

47

Dochází mi, že tu vůbec nejsem kvůli tomu, co se děje venku kolem mě. Jsem tu proto, co se děje uvnitř. Ve mně. Tak jsem u Macochy. U propasti. Jsem i sama u sebe? Nevím. Každopádně jsem si mnohem blíž než dřív. Ale dochází mi, že jsem teprve na začátku hledání. Je to celoživotní proces. Pořád je co se učit a co poznávat. Bohudík. Jinak by byl život strašná nuda. V restauraci si dávám pivo. První za celý výlet. Proč já jsem vždycky na sebe tak přísná a nic si nedopřeju? Ostatním bych dávala nejradši pořád, ale že bych dala taky něco sobě? Kdo jiný se o mě a mé potřeby postará, než já sama? Pan Vacek mi předevčírem dal na cestu energetické gely Carbošneky, jak tomu říká brácha. Prý to mám, až mi dojde. A že mě dneska došlo hned několikrát. Jenže ani jednou jsem si to nebyla schopná přiznat. To se pak nedivím, že si toho na sebe navaluju tolik, že to mé záda už neudržely a zkroutily se do skoliózy. Ale jak jinak si ji vyléčit než tím, že k sobě budu shovívavější? Že se budu mít ráda alespoň tak, jak mám ráda ostatní? Že si dopřeju více odpočinku?

48

nezmoknu. Jistoty, že mě nic nesežere. A to jsem si myslela, že jistoty nepotřebuju. Že jsou hrozná nuda. Ale potřebuju je. Tedy alespoň zatím určitě.

Píšu až do večera a když začíná zapadat slunce, jdu hledat místo na spaní. Uhnízdím se v lese kousek od Macochy. Při přípravě noclehu zjišťuji, že už začínám mít zvířecí instinkty. Při každém šustnutí sebou trhnu, ztuhnu, zhasnu světlo, rozhlížím se a poslouchám. Možná taky proto, že jsem slyšela nějaké rány, které jsem si vyložila jako výstřely. Ještě aby mě tak někdo ulovil. Docela ty zvířata obdivuju, že dokáží žít v tomto neustálém strachu o holý život. Na jednu stranu se docela těším domů, do bezpečí. Do jistoty. Jistoty, že budu mít kde spát a co jíst. Jistoty, že v noci 49

Den 12. – Duše pošla Tak jsem dorazila na místo určení. Do cíle, který jsem si vytyčila. Ale to nejdůležitější mě teprve čeká. Pořád jsem se nezeptala někde v hospodě, jestli nechtějí s něčím pomoci. A zda by mi za to na oplátku nedali najíst. Chci vyzkoušet, s jak málo penězi se dá cestovat. Nebo jestli to jde úplně bez nich. Původně jsem takto chtěla cestovat celý tento výlet. Ale ještě jsem k tomu nenašla odvahu. Kamarádka to říkala rovnou, že by na to neměla. A já jsem si říkala, že na tom nic nebude. Jenže je. Bojím se toho. A asi dost, když jsem to nedokázala za celý týden, nebo jak dlouho už jsem sama na cestě. Ale vždyť na tom nic není. V nejhorším mi řeknou, že ne. No a co. Svět se nezboří. Inu líná huba, holý neštěstí. A to jsem si myslela, že se díky Švédsku už nebojím na cokoli zeptat. Omyl. Potřebovala bych tu Manose. Ten by se zeptal, ještě než bych na to stačila jen pomyslet. No jo no, Řek. Ale já tu mám sama sebe. A to stačí. Zvládnu to. Nepotřebuju ničí podporu. Mám svou. A ta je mnohem silnější, než jakákoli podpora zvenčí. Máš na to Zuzi. Nic na tom není. Nemáš se čeho bát. Jsi v bezpečí. Jsi neustále podporována Vesmírem. Ten na tebe dohlíží. Neustále. A nedopustí, aby se ti stalo něco zlého. Vše, čím procházíš, má svůj hlubší smysl. Bude se ti to v budoucnu hodit. Zatím do toho nevidíš, ale to nevadí.

Jednou to pochopíš. Teď prostě jen důvěřuj. Nic na tom není. To je tvůj úkol. Tvoje poslání. Následovat své vedení. Pak jsi v bezpečí. Naprostém. Napořád a navždy. Amen. Ráno mám budíka na 7, jako že bych mohla být už v 8:20 v jeskyních jako první návštěvník. Poté dojet do Brna a ještě dneska být doma. A to jsem si říkala, že domov nepotřebuji. Že se budu jen tak toulat životem. Cestování je supr, ale jen když se má člověk, kam vracet. Tedy alespoň já to tak mám. Nicméně vstávat se mi nechce. Když se konečně přemůžu, všechno pobalím a vyrazím, zjistím, že jsem píchla! A ještě ke všemu zadní kolo, na které jsem právě dala všechen ten náklad. No tak to zase sundávám, vyměňuju duši, a opět to nandávám zpět. Tak dneska doma asi ještě spát nemám. Do jeskyní se dostávám až v 10:40. A to jsem měla štěstí, že jsem sama a paní mě šoupla hned takhle brzy. Skupinka lidí přede mnou si musí počkat až do 13:20.

50

Jeskyně jsou krásné a vidět Macochu ze dna je také zážitek. Nicméně nejvíc si užívám jeskynní plavbu na lodičkách. Kormidelník je vtipný a chrlí jednu perlu za druhou. Směje se celá posádka a nálada stoupne natolik, že hlášky chrlí i návštěvníci.

51

Po prohlídce se vracím ke kolu, které tu naštěstí je, ale zadní kolo je opět prázdné. To je divný, že bych zase píchla? To mám spíš v plášti zabodnutý nějaký trn. No nic, zase dávám všechno dolu a opravuji. Při lepení duší začíná pršet a tak se se všemi krámy stěhuju pod stříšku. Po chvíli se sem ale přestěhují i všichni ostatní a začíná tu být trochu těsno. Kromě toho mě všichni se zájmem pozorují. Tedy alespoň já mám ten pocit. Ale nejspíše jsem jim ukradená. S deštěm jsme spolu dokonale sehraní, protože pršet přestává zrovna ve chvíli, kdy mám hotovo. A tak vyrážím dál. Tak jo, zdolala jsem Macochu, ale pořád jsem nezdolala sama sebe. Nepřekonala jsem svůj strach ze zeptání se na práci a požádání o jídlo. Měla jsem to udělat už dávno. Už loni na Brontosauří Ekopařbě, kde jsme to měli jako úkol při jedné hře. Jenže já se bála a nezeptala se. Od té doby to visí ve vzduchu. A já vím, že pokud to neudělám během tohoto výletu, tak to stejně budu muset udělat někdy v budoucnu. Neuteču před tím. Neuteču sama před sebou. Navíc dneska je už poslední den. Takže teď anebo nikdy. Tak jo, jakmile narazím na první hospodu, jdu tam! A ejhle, zrovna tu jedna je. Jsem nervózní a tak radši první napíšu pohledy. Co kdyby se tu mezitím zázrakem objevila schránka a já je tam nemohla hodit, že jo! Pohledy jsou napsány, takže teď už musím dovnitř! A hele, táhle je

52

funkční mlýnský kolo, no tak to se na něj musím jít podívat, to je jasný. A ještě potřebuju čůrat. Tak dobře, došly mi výmluvy, rezignuju a jdu dovnitř. Je tu recepční, protože je to zároveň i hotel. A tak jí vyložím svůj záměr. Vedle stojí nějaký pán, nejspíš šéf nebo majitel, jelikož se slova ujímá on. Je z toho trošku vedle. Prý tu na to nejsou zvyklí. No to se ani nedivím. Myslím, že na tohle nejsou zvyklí nikde. Nicméně na žádnou činnost nepřichází. Prý kdybych přišla před půl hodinou, to tu byl frmol, to by mi dali třeba mýt nádobí. No jo, kdybych já jen neotálela. Ještě si chvíli povídáme o závodě 1000 miles, neb ho mám natištěný na tričku, které jsem obdržela předloni při dobrovolničení. Poděkuju za ochotu a odcházím. I přes odmítnutí mám nesmírnou radost. Já to dokázala! Já se zeptala! Jupí! A kupodivu mi ani hlavu neutrhli. No jo, jsem to ale strašpytel. Z radosti si po cestě zpívám. No nic, zkusím to jinde. Hned v další restauraci, kterou potkám. Jinak bych zase hledala tisíc výmluv, proč to zrovna tady nejde. Takhle to je jednodušší.

V Blansku koukám do mapy a cesta nevede přes město. Jenže v něm se to místy se zkříženými příbory jen hemží. Volba je jasná, jede se přes město. A hele, hned tady je jedna pizzerie. Mňam, pizzu bych si dala. Ptám se číšnice, která mě odkáže na šéfa. A ten – souhlasí! Jůůů! Prý by potřebovali venku zamést zahrádku. No zahrádku, je to spíš zahrada. Dostávám koště. Práci vidím tak na hodinku. Ze začátku to je fajn, ale když po více než hodině nejsem ani v půlce, začíná mě to štvát. Tak nevím, jestli tímto způsobem získám víc energie z jídla, než co ztratím prací. Ke 53

všemu mě bolí mě záda a to vedro! Kdybych já se jen se vším tak nepiplala. Dochází mi, že s takovýmto přístupem se tu dřív uštvu, než najím. S přístupem, že to dělám jen kvůli jídlu, které ke všemu není tak úplně jisté, jelikož nemám nic víc než dobré slovo. A tak v tom začínám hledat hlubší smysl. Vždyť přeci pořád nadávám na lidi, co dělají stereotypní práci. Říkám si, proč v tom nehledají to pozitivní a neužívají si to. Jo, jistě, je to těžké, ale jinak jim život proklouzne mezi prsty ani nebudou vědět jak. A teď jsem jedna z nich. No tak to teda ne. Nedělám to kvůli odměně. Dělám to prostě proto, že je to užitečné a potřeba. Kromě toho mě už tolik lidí na cestě nezištně pomohlo a pohostilo. A já jim za to nic nedala. Tak to takhle alespoň trochu splatím. Sice ne přímo jim, ale ono se to neztratí. Prostě to vydám a pak už se o to nebudu starat. Pan vrchní z toho třeba bude mít radost a pomůže zas někomu jinému. Anebo taky ne, to je fuk. Hlavní je si uvědomit, že nedávám, ale jen vracím. A hned se mi pracuje líp. Když zametám kousek dál od lidí, odvážím se i nahlas zpívat. A to se mi tolik líbilo, když si někdo při práci zpívá. A teď je to pro mě tak těžké. Je těžké přiznat, kým doopravdy jsem. Uvolnit se a být spontánní, jako malé děti. Propustit svou duši ze spárů ega a nechat ji se volně projevovat.

Po chvíli se otrkám a zpívám si, byť jen potichu, i když mě ostatní slyší. A potom mě začne práce tak bavit, že dělám i to, co bych tak úplně nemusela. Inu když se z práce stane meditace, tak je naprosto jedno, co dělám. Pořád mi ještě chybí zamést pod pár stoly, jenže tam stále sedí lidé. A tak už jdu vrátit koště. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že jsem pracovala 4 hodiny! No kdybych se takhle měla živit pořád, tak se mi to asi moc nevyplatí. Vida, k čemu jsou ty peníze dobré. A to jsem si dřív myslela, že můžou za všechno zlo na světě. Že jsme díky nim manipulováni dělat to, co ve skutečnosti nechceme. A co navíc ani nikdo jiný, kromě pár mocnářů na vrcholu, nepotřebuje. Jenže ono je to jinak. Nemůžou za to peníze, ale strach. To díky němu svolíme k něčemu, co nechceme. Strach, že nebudu mít kde bydlet a co jíst. Strach, že neuživím rodinu. Strach, že nebudu šťastná. Strach. Prostě strach. Tak proto s ním tak bojuji. Je to dost těžký. Asi bych měla přestat bojovat a zvolit jiný přístup. Přístup Lásky. V ní se potom strach rozpustí sám od sebe. Nebude s čím bojovat. Půjde už jen milovat. Milovat sama sebe, ostatní, vše.

54

Jako odměnu si vybírám vegetariánskou pizzu. Je obří a skvělá! Takhle mi snad nikdy žádné jídlo nechutnalo. Nevím, jestli tu mají tak výborného kuchaře, nebo je to tím, že už jsem několik dní neměla teplé jídlo. Anebo taky tím, že jsem naposledy jedla tak před 5-ti hodinami. Asi to tak budu dělat pořád. Jinak si toho jídla vůbec nevážím. Takhle má úplně jinou cenu. Teď je jen otázka, jak to udělat, aby mi to vydrželo a byla jsem za vše tak vděčná i doma, v běžném životě. Věčně cestovat nemůžu. Teda můžu, ale nechci. Přijde mi, že tím

nevytvářím žádnou hodnotu. Že jen přijímám. Jenže já chci i dávat. Vše musí být v rovnováze. V harmonii. Ale nějakou hodnotu svým cestováním přeci jen vytvářím. Poznávám sama sebe. Posouvám své hranice. A také dělám ostatním z jejich všedních dnů nevšední. Přeci jen, jak často potkáte na ulici cyklocestovatele/lku a vezmete si ho k sobě domů? A také třeba ostatním ukazuju, co všechno je možné. Ale do toho už já nevidím. Nevím, co se jim při setkání se mnou honí hlavou. Hlavně to musím dělat jen kvůli sobě. Ne kvůli ostatním. Nejen cestování, ale všechno. Jinak za to budu něco očekávat a pak to třeba nedostanu a budu akorát zklamaná. Takhle nezištné dávání nefunguje. Když si dám vše, co chci a potřebuju, tak pak už nebudu nic chtít od ostatních. Hlavně lásku a štěstí. To je asi to, co u nich nejčastěji hledám. Ale ono je to všechno jen ve mně. VE MNĚ! Kdy to konečně pochopím? Ale hlavně, kdy se tím začnu řídit?! Cítím, že si za takovou práci zasloužím ještě něco. Mohla bych si říci o dezert. Pan vrchní říkal, že je mu sympatické to, co dělám a vypadal, že by mi i klidně ještě něco dal. Jenže já se bojím zeptat. Ach jo, už zase. A tak radši píšu. No ale, jestli s tím budu otálet, tak už pak nedostanu nic. Tak jo, jdu dovnitř. Šéf souhlasí a já si objednávám palačinky. Jak to bylo nakonec jednoduché. Dezert je výborný. Takhle královsky jsem se už dlouho nenajedla. Když odnáším 55

talíř a chci mu moc poděkovat, od číšnice zjišťuji, že už tu není. No jo no, tak si alespoň poznamenám název restaurace, třeba potom na něj někde na internetu najdu mail. Ještě koukám do jídelního lístku a zjišťuji, že moje jídlo stálo bez 3kč dvě stovky. Takže jsem pracovala za necelých 50Kč/hod. Obdivuju a zároveň lituju lidi, co takhle pracují pořád. To bych byla asi radši na té podpoře. I když ne, to by mě nebavilo. To bych asi začala podnikat. No, ale kdyby to pak nevyšlo… No nic, konec spekulací, stejně teďka nevymyslím, co bude. Prostě si na to jen počkám a nechám se překvapit. Ono to nějak dopadne. Klidně bych psala dál, ale začíná se smrákat a tak vyrážím. První trochu bloudím sem a tam, až mě navede jeden pán, kterého jsem předtím potkala čůrat u cesty. Tak jedu. Už je docela šero a proto vyndávám blikačku. Po odbočení z hlavní jedu po úžasné cyklostezce podél řeky. Škoda jen, že už je tma a já nic moc nevidím. Ve dne to tu musí být krásné. Už bych ráda někde zakempila, jenže oni jsou po obou stranách cesty prudké kopce a tady u vody je strašně hmyzáků a projíždějících a procházejících lidí. A taky zima. No nic, jedu až do Adamova, u města snad nějaké rovné místo bez lidí bude. Jaké je však moje překvapení, když zjišťuji, že celé město se rozkládá na kopcích po obou stranách podél řeky. Tak že bych jela až do Bílovic? Na mapě tam tolik vrstevnic

nakreslených není. Není to daleko a je teplo (21°C) a ani nejsem unavená. No jo, jenže to neuvidím tu zdejší krajinu. A tady to zrovna vypadá skoro jako v horách, které mám tak ráda. Stačí, že už jsem přišla o podívanou na cyklostezce. A hele, z támhleté strany ten kopec nevypadá zas až tak velký a až na vršku svítí paneláky. Tak za nimi by to snad mohlo jít. No jo, paneláky sice svítí na vršku, ale na vrcholku kopce mají jen horní patra. Vyrůstají o trochu níže. To mě nějak nenapadlo. A výš už silnice nevede. A bez silnice se tam zase štrachat nechci. Toho jsem si užila až až. Tak jedu dál. Jenže silnice začíná zase klesat. Tak že bych přeci jenom dojela až do těch Bílovic? No ale zas když už jsem si to sem vydupala! A hele, otevřený svodidla. A hučí tam voda. To by tam mohlo něco být. A taky že jo, studánka. A před ní zarovnaná zem. Takže je to jasný, spí se tady. Ráno sem asi začnou chodit lidi, neb je to kousek od města, ale tak když vstanu třeba v 6, tak by tu ještě nikdo být nemusel.

56

Při přípravě noclehu zahlédnu svítící oči. Asi to bude kočka. Jenže tohle spíš hopsá, než běží. Po tom, co to přijde blíž, rozpoznávám, že je to liška! A jen asi 2 metry ode mě! Jak jsem jí svítila do očí, tak mě neviděla. Ta je malinká. Opravdu jako ta kočka. A já si jí nejspíše kvůli pohádce O lišce Bystroušce představovala velkou jako vlka. Jak se za ní otáčím, lekne se a uteče. A to jsem žila v domnění, že lišky žijí snad už jen v Londýně! Uléhám a zvuk tekoucí vody má na mě léčivé účinky. Cítím, jak se mi uvolňují záda a je to moc příjemné. Nakonec zpoza mraků vykoukne i hvězda. Lepší místo jsem si opravdu najít nemohla! 

57

Den 13. – Hodnota 320-ti korun Ráno mě asi v 8 probouzí první běžec. Tak to je pohoda, čekala jsem ho tu mnohem dříve. To je hodný, že mě nechal vyspat. Jen se napije, protáhne a běží dál. Za chvíli je tu další a dáme se do řeči. Říká, že jsem si nevybrala zrovna nejlepší místo na spaní, neboť 300m odsud je sídliště. A taky že on rovněž rád spí venku, ale ne sám, sám by se bál. No vždyť já se také bojím. A jak! Jsem ráda, že příští noc už budu (doufejme!) spát doma, v bezpečí. Po jeho odběhu usuzuji, že už je asi čas vstávat, než sem přiběhne zbytek sídliště. Po snídani píši. A píši pěkně dlouho, snad do 2. Mám toho ještě hodně na srdci a cítím, že doma už to nedopíšu. Po odjezdu zjišťuji, že ten pán měl pravdu, to sídliště bylo opravdu jen kousek.

Sleduju jen své zájmy I když to vypadá, že něco dělám pro druhé, tak to ve výsledku dělám vždycky jen kvůli sobě. Nepomáhám ostatním kvůli nim samotným, ale kvůli svým dobrým pocitům, které z pomoci posléze mám. A také, protože pak zase třeba na oplátku pomůžou oni mně. Ano, zní to sobecky a je to těžký, si to přiznat. Ale je to tak. A dokud se ztotožňuju se svým egem, tak to asi ani nemůže být jinak. Užívám si sjezd z kopce. Ten včerejší výšlap za to rozhodně stál! Po cestě podél řeky mě zaujmou mosty, jelikož 58

jeden pruh silnice vede po rovině mezi pilíři a druhý trochu níže mezi pilíři vedlejšími. Jo tak proto tu mají dopravní značku upozorňující na nebezpečí zvýšené vodní hladiny! To se pak dá jezdit asi jen jedním směrem. Cestu do Brna si vyloženě užívám. Je po rovině v údolí, ale hlavně, je poslední! Je to pro mě docela vysvobození. Čekala jsem, jak si celý výlet užiju, že to bude minimálně tak super jako loni, když jsme jeli k Baltu. No jo, jenže to jsem nepočítala s deštěm, kopci, terénem, ale hlavně – se samotou. A s mými strachy. Teda spíše představami, co všechno by se mohlo stát, které vypadají tak reálně, že jsem jim uvěřila. A myslím si, že je to pravda, že jsou skutečné. Jenže oni nejsou. Jsou to jen výplody mé mysli, mého ega. A nakonec se nic z toho stejně nestalo. Naštěstí! Nenabodlo mě na kel divoké prase, neskočila na mě v noci omylem srnka, nerozmočila jsem se, ani mě nikdo nezastřelil nebo jsem neumřela hlady a vyčerpáním. Tak proč jsem se toho sakra tak bála?! Na kraji Brna potkávám sympatický pár na kolech a dáváme se do řeči. Diví se, že jsem už druhý týden na cestě. Oni si prý kola půjčili včera a už teďka toho mají plné kecky. Poté, co mi ten kluk ukáže jeho sedlo, které samo zajíždí dolů, se ani nevidím. :-D

Ptám se na cestu na hlavní nádraží a poradí mi, ať jedu pořád po čtyřce. „Čtyřce cyklostezce?“ ptám se, jelikož jsem až do teďka jela po pětce. „Ne, po čtyřce šalině,“ smějí se. Aha. Tak tedy jedu. Jejich rada byla výborná, jelikož se asi po půl hodině dostávám před Freedom square (jak zní ty názvy v Aj vtipně) opravdu na hlavák. A ani to nebolelo. Po chodnících to bylo docela v pohodě. Nedokáži si představit, že bych cestu na nádraží absolvovala v Praze. Kupuju si lístek na vlak, který jede asi za ¾ hodiny. No vida, jak to všechno vychází. Jízdenka i s kolem díky In kartě stojí 320Kč. To má všechno moje dosavadní úsilí tak malou hodnotu?! I když dříve se mi až do Brna jezdit vlakem nechtělo, že je to daleko, trvá to dlouho a je to drahý. A teďka mi ta částka přijde směšná. Za 3 a ¾ hodiny jsem doma. Inu ta veřejná doprava je opravdu dobrý vynález. Na vlakáči mě měla čekat mamka, ale napsala jsem jí, ať přijede déle, jelikož máme zpoždění. No jo, jenže strojvůdce to zpoždění po cestě dohnal a my přijeli včas. A ona je z toho teďka chudák celá smutná, protože si mě chtěla vyfotit, jak vystupuju z vlaku. Tak a jsem doma. V bezpečí. Konečně. Juchů! Tak a co teď? Teď se budu muset naučit udělat každý den jedinečným tak jako na cestě. Jenže ve stereotypu všedních dnů je to mnohem náročnější. Naštěstí jsou tu záchytné body v podobě

59

vycházení z mé zóny komfortu. Ty mě vždycky vrátí na správnou cestu, když náhodou zbloudím. A pak, příroda je všude. Je jedno, jestli jsem na Moravě, ve Švédsku nebo v Jičíně. Každý les mě vždycky přijme do svého království. Každý strom mě obejme po tom, co mu to dovolím a obejmu ho já. Stačí mezi ně jen přijít a strávit s nimi trochu času. V klidu a tichosti. Bez hlídání času. Bez stresování se. Bez přemýšlení. Prostě jen BÝT.

Pokud Vás můj příběh zaujal a chcete mi poděkovat v podobě peněz, budu Vám moc vděčná, pokud tak učiníte na účet 670100-2210757529/6210. Dodá mi to víru, že moje práce má smysl. Částku si určete sami podle toho, jakou pro Vás kniha má hodnotu nebo jak moc mě chcete podpořit v další činnosti. "Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě." Mahátma Gándhí Předem mnohokrát děkuji.  S láskou Zuzka ♥ (www.zuzkova.cz)

KONEC … … NEBO TEPRVE ZAČÁTEK? 60