C. Raný novověk (1492 – 1618) 1. Další vzestup měšťanstva Řemeslníci zvyšovali účinnost (produktivitu) své práce novými metodami, mezi nimiž čelné místo zaujímá budování manufaktur. Český význam slova (manufaktura = ruční dílna) nevystihuje celou podstatu věci. Manufaktury byly velké dílny založené na dělbě práce při výrobě jednoho produktu. Zaměstnávaly větší počet dělníků, z nichž každý důkladně ovládal výrobu jedné součástky nebo provádění jedné výrobní operace. Manufaktury dokázaly využít i méně kvalifikované pracovníky a vyráběly ve větším množství než jednotliví mistři se svými tovaryši. Manufaktury se zaměřovaly zejména na zpracování látek, výrobu papíru, skla, kočárů, jehel apod. Tradiční řemeslnické dílny samozřejmě zůstaly: individualizovaná výroba proslulých specialistů si zákazníky udržela a také ne všude byl pro manufaktury dostatek pracovních sil. Souběžně rostly i bohatství a vliv bankéřů. Patrně nejvýznamnějším bankéřským rodem na přelomu 15. a 16. století byla německá rodina Fuggerové, která financovala expanzi Habsburků i papežskou politiku a získala dokonce nájem těžby drahých kovů. 2. Renesance Doba, jíž se právě zabýváme, byla zásadně ovlivněna atmosférou renesance. Renesance (fr. renaissance, it. rinascimento) znamená obnovení, obrození, nový rozkvět. Nejde jen o umělecký sloh: renesance zasáhla všechny oblasti života, od filosofie a všech druhů umění až k bydlení a oblékání. Jak už název napovídá, základem renesance bylo oživení antické kultury a využívání jejího dědictví. Renesance vládla v Evropě od 14. do 16. století. Neznamená to, že se do té doby Evropané o antiku nezajímali: vzpomeňme na renesanci karolinskou i otonskou. Ty však byly regionálně i tematicky omezené. Renesance byla podnícena novými vědeckými a technickými objevy i rozšířenými možnostmi cestování. Její podstata spočívala ve vyváženém spojení umění a vědy. Odtud vycházely 3 ústřední požadavky: 1. Realistické (věrné, opravdové) vyjádření či zobrazení skutečnosti; 2. Úsilí o harmonii a všestrannou dokonalost. 3. Respekt k přirozeným potřebám i zájmům člověka. Z objevů, jež renesanci ovlivnily, uveďme jen některé: 1. Knihtisk (Němec Johannes Gutenberg, 1455): jeden z největších vynálezů všech dob, umožnil hromadné rozšíření gramotnosti a zásadní nárůst literární produkce. 2. Optická čočka: vedla k vynálezu dalekohledu i mikroskopu, takže se pronikavě rozšířil obzor přírodních věd a nejčastějším způsobem poznávání se stala empirická metoda (založená na přímé badatelské zkušenosti). 3. Hodinky: člověk díky nim získal vládu nad časem, který navíc začal chápat lineárně (jako časovou přímku), čímž se vzdálil mytologii, založené na kruhovém pojetí času (na opakování obdobných epoch). 4. Anatomie: tento medicinský obor vznikl vlastně až nyní (teprve v renesanci se konaly první pitvy) a prospěl nejen lékařství, ale i výtvarnému umění, které se po éře gotické stylizace dopracovalo k zcela věrným zobrazením postav. 4. Zdokonalené kovolijectví: vedlo k produkci četných kovových soch a jiných plastik. 5. Zdokonalené statické výpočty: umožnily stavbu rozlehlejších budov, zejména s většími vnitřními prostorami (použití geometrie v malířství vedlo k používání malířské perspektivy).
V literatuře se kromě latinských děl (většinou odborných) rozvíjí i písemnictví v národních jazycích (roste také zájem o překlady Bible z původních jazyků přímo do jazyků živých, tedy bez latinského prostřednictví). Ve vývoji dramatu byly velikonoční hry překonány divadlem podle antického vzoru. Mohutní úsilí o přiblížení norem křesťanského života reálnému světu, ovšem renesance neznamená úbytek zbožnosti (Madonu je však už možné namalovat i jako kojící matku a sochy zpodobňující krále Davida bývají pojednány jako mužské akty). Renesance vznikla v Itálii, za první renesanční umělce jsou nejčastěji považováni spisovatelé Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio a Francesco Petrarca. Renesanční myslitele označujeme jako humanisty (lat. humanus = lidský). Mnozí z nich byli zároveň přírodovědci: např. Němec Mikuláš Kusánský nebo Polák Mikuláš Koperník, který dokazoval, že Země obíhá kolem Slunce a ještě sama rotuje kolem své osy. Další humanisté se věnovali kromě filozofie i krásné literatuře: Ital Niccolo Machiavelli (často kritizovaný za účelové pojetí politiky), Angličan sir Thomas More (který ve spise Utopia vylíčil ideální společnost) a Francouz Michel de Montaigne. Jiní humanisté se zabývali mj. teorií vzdělávání: Holanďan Erasmus Rotterdamský a Čech Jan Amos Komenský. Z bezpočtu výtvarných umělců máme prostor jen na nejslavnější jména: jsou to zejména Italové Leonardo da Vinci (autor ženského portrétu Mona Lisa, který je patrně nejpopulárnějším obrazem všech dob), Michelangelo Buonarroti (autor soch Davida a Mojžíše a fresek v papežské Sixtinské kapli), sochař Donatello a malíři Tizian a Raffael. Ještě dříve však působil Holanďan Jan van Eyck, známý jako experimentátor s technikami malby. Renesančním dramatem prosluly Anglie (William Shakespeare) a Španělsko, které tuto éru nazývá zlatým věkem španělské literatury (působil tu nejen dramatik Lope Félix de Vega Carpio, ale také romanopisec Miguel de Cervantes Saavedra). Z básníků francouzské renesance je dodnes čten Francois Villon. Renesanci se dařilo i v prostředí německých kupeckých měst: malíři Albrecht Dürer a Lucas Cranach či dramatik Hans Sachs patří k vrcholným renesančním osobnostem. Česká renesance byla důkladně propojena s politickým vývojem Českých zemí, a proto o ní pojednáme později. 3. Rozmach reformace a hlavní reformační proudy S pronikavými změnami evropské společnosti na přelomu středověku a novověku stále více kontrastovala praxe katolické církevní hierarchie. S jedinou výjimkou Českých zemí se působení katolického duchovenstva stále vyznačovalo obdobnými neduhy jako za Husových časů. Výsledkem nálad kritických vůči tomuto stavu byl rozmach reformace. Jeho prvním ohniskem se staly německy mluvící země. Německá reformace vycházela z německých poměrů a prakticky nenavazovala na skutečný světový počátek reformačního, protestantského křesťanství, českou Jednotu bratrskou. a) Luteránství Prvním německým reformačním vůdcem byl Martin Luther (1483 – 1546), augustiniánský mnich vyučující na univerzitě ve Wittenbergu. Studiem Bible dospěl k závěru, že lidské hříchy
může odpustit ze své milosti jen Bůh, že kněz nemůže odpuštění zprostředkovat (a že tedy mj. odpustky nejsou k ničemu). V r. 1517 Luther své myšlenky rozvedl do 95 tezí. R. 1518 začal v Římě proti němu v nepřítomnosti soud pro kacířství. Luther na dálku kontroval v r. 1519 tvrzením, že poslušnost papeži není nutná ke spáse, že koncily se mohou mýlit a že je třeba navazovat také na Husa i jeho stoupence, poněvadž to byli dobří křesťané. V červnu 1520 papež Lev X. prohlásil Luthera za kacíře. Luther stihl do konce roku ve 3 svých spisech vyzvat křesťanstvo k nekompromisní reformě církve podle biblických zásad. V prosinci 1520 veřejně spálil papežskou bullu, která mu hrozila klatbou, a v lednu 1521 Lev X. klatbu skutečně vyhlásil. Luther získal obrovskou lidovou podporu, ale z katolických teologů se k němu nikdo nepřidal. Jemu a jeho stoupencům tedy nezbylo, než zformovat novou církev, což si však vyžádalo delší čas. Luther se svými spolupracovníky přeložil (v l. 1521 – 1534) Bibli z původních jazyků: tento geniální překlad se stal základem dnešní spisovné němčiny. Luther psal další texty odmítající církevní majetek, řehole, celibát aj. Tam, kde měl vliv, zjednodušil mešní obřad (ovšem prosazoval přijímání podobojí), odstranil z kostelů obrazy a sochy (odporují 2. přikázání Desatera), zavedl široké používání němčiny jako liturgického jazyka. Sám v r. 1524 vystoupil z augustiniánského řádu a r. 1525 se oženil s bývalou cisterciačkou Kateřinou von Bora. Lutherovo učení se stalo ideovým tmelem i pro skupiny spíše politické než náboženské. Na jedné straně je převzali účastníci mohutného, avšak nakonec neúspěšného poddanského povstání proti šlechtě i církvi (Německá selská válka 1524 – 1526, povstalecký vůdce Thomas Müntzer). Na straně druhé je využili mnozí šlechtici (i panovníci četných německých států - zejm. na severu a ve středu země), aby zabrali církevní nemovitosti ke svému užitku. V r. 1529 lutheránští stavové poprvé protestovali proti prokatolické politice římského císaře Karla V. - odtud vzniklo označení protestanti. Vyznání křesťanské víry pro luterány vypracoval Lutherův přítel Filip Melanchthon (1497 – 1560): bylo prezentováno r. 1530 sněmu v Augsburgu (odtud název Confessio Augustana = Augsburské vyznání víry). Stalo se základním programem světové reformace. Karel V. a většina říšské šlechty Augsburskou konfesi odmítli. Protestantské stavy se v r. 1531 spojily ve Šmalkaldský spolek (Schmalkaldischer Bund, uzavřen ve městě Schmalkalden). Luterské pojetí křesťanství se rychle šířilo do Českého království (tam se luteráni stali nejpočetnější nekatolickou skupinou!), do Uher aj. V l. 1546 - 1547 Karel V. porazil Šmalkaldský spolek ve Šmalkaldské válce. Po dalších, již menších bojích byl r. 1555 na říšském sněmu v Augsburgu uzavřen Augsburský náboženský mír: situace v německých státech se uklidnila, bylo stanoveno pravidlo, že vrchnost určuje vyznání ve svém teritoriu (Cuius regio, eius religio = Čí vláda, toho náboženství).
b) Kalvinismus Další proud protestantské víry se zrodil ve Švýcarsku. Švýcarsko bylo nezávislé na Svaté říši římské i na Habsburcích od konce 15. století (mimochodem: z mnoha postav dlouhého švýcarského protihabsburského odboje je nejznámější lučištník VIlém Tell, jehož historická existence však není dokázána). Pro švýcarskou reformaci je charakteristické podřízení církevního života městské samosprávě. Hlavní zakladatelskou osobností tu byl kněz Jean Calvin (Jan Kalvín). Francouzský Švýcar Kalvín (1509 - 1564) působil nejprve jako katolický kněz ve Francii. K reformaci dospěl náhlým obratem v zimě 1533/1534. Před nepřízní církevní hierarchie odešel do švýcarské Basileje, kde vydával Lutherovy spisy a začal psát vlastní. Sám se však dopracoval k ještě odvážnějším závěrům. Když se stal městským farářem v Ženevě, učinil z ní hlavní středisko světové reformace.
Církevní hodnostáři (kazatelé a učitelé) byli jen odbornými a organizačními činiteli (podobně jako v luterství), ale navíc byli podřízeni městské radě a měli právo neomezeně kontrolovat náboženskou kvalitu veškerého soukromého života věřících (mohli např. volně vstupovat do všech domů). Během pěti let bylo v Ženevě 56 nemravných lidí popraveno (mezi nimi i španělský lékař Miguel Servet, který sice objevil malý krevní oběh, ale měl svérázné náboženské názory). 78 lidí bylo v témže období vypovězeno a např. výrobce hracích karet unikl přísnějšímu trestu jen veřejným pokáním. Kalvín založil v Boží obci Ženevě vynikající teologickou školu, jež měla velký podíl na rychlém rozšíření kalvinismu po Francii i jiných zemích. Společným programem švýcarských (tedy vlastně kalvínských) protestantů se v r. 1566 stalo Helvetské vyznání víry (Helvetia = lat. Švýcarsko). Obecně můžeme říci, že teprve v průběhu výše popsaných zápasů se protestanti organizačně a formálně oddělovali od katolické církve. Ustálila se praxe, kdy prakticky v každé zemi existovala (a existuje) od jednotlivých vyznání (augsburského i helvetského) národní církev, která není nijak spojena ani s obdobnými církvemi za hranicemi (je to tedy něco zcela jiného než nadnárodní, univerzální charakter církve katolické). Dnes protestantismus převládá v severních krajích Německa, v evropských severských státech, ve Velké Británii, ve Spojených státech. V Nizozemí, Švýcarsku a Kanadě má zhruba stejnou pozici jako katolictví. Co lidi k protestantskému směru křesťanské víry přitahuje? 1. Ovzduší rovnoprávnosti při bohoslužebných úkonech. Jediným zdrojem víry je Bible, a tak si každý její čtenář může dopřát svůj soukromý přístup k Bohu. 2. Úsporný náboženský provoz, který umožnil protestantským věřícím soustředit všechny své finanční síly na účelové podnikání. Často se hovoří o tom, že protestantská spořivost i sebekázeň patřily (patří dodnes?) mezi hlavní zdroje vysoké ekonomické úrovně západní Evropy. Na druhé straně je protestantství velmi náročné na abstraktní uvažování o božské podstatě světa: na rozdíl od katolictví se zde nelze opřít o konkretizující představy o andílcích a mariánských zázracích. A po kazatelích sice nikdo nechce celibát (jsou to profesionálové jako každý jiný), ale právě všichni věřící by měli mít nejvyšší kněžské kvality: proto úzkostlivost např. ve věcech sexuální morálky byla vyšší u protestantů než u katolíků (ti se mohou očistit u zpovědi). Nemůžeme prohlásit, která skupina křesťanů má pravdu (která vyznává křesťanství správným způsobem). Některým křesťanům zkrátka více vyhovuje přístup katolický, jiným protestantský. Zdá se, že teologické poznatky, v nichž se oba směry shodují, jsou prověřené a odpovídají skutečnosti. Tam, kde se oba směry liší, jde zřejmě jen o hypotézy či o pohledy z různých stran na jednu a tutéž věc. Dnes se rozvíjí úsilí o ekumenismus (o spolupráci mezi oběma křesťanskými směry). 4. Rozvoj hospodářského podnikání šlechty a počátky nevolnictví V evropském vnitrozemí pokračuje kolonizace dosud neobydlených území. Rozšiřování obhospodařované vrchnostenské půdy je doprovázeno zvyšováním roboty. Aby poddaní neutíkali na panství s mírnějšími podmínkami, je poddanský vztah zpřísňován: poddaný se bez vrchnostenského svolení nesmí přestěhovat, a tedy ani vstoupit do manželství či odejít na studia. Takovému postavení poddaného říkáme nevolnictví. Nebylo zaváděno okamžitě (např. vrchnostenským výnosem), ale spíše postupně a s využitím pestrých metod nepřímého nátlaku. Pak se však stalo vžitou normou a platilo třeba i dvě staletí.
5. Vznik absolutismu a) Francie Ve Francii byl absolutismus nastolován postupně poté, co prestiž francouzských králů stoupla díky vítězství ve Stoleté válce. Ve 2. polovině 16. století se však Francie ocitla ve sporech mezi převládajícími katolíky a početnými kalvinisty, kteří zde byli posměšně nazýváni hugenoti (zkomoleno z německého Eidgenosse = spříseženci, což bývali švýcarští odbojníci proti Habsburkům). Hugenoti usilovali mj. o oslabení královské moci ve prospěch stavů. Výrazem snahy po usmíření stoupenců obou vyznání se měla stát pařížská svatba sestry francouzského krále Jindřicha III. z dynastie Valois, Markéty, s vůdcem hugenotů, Jindřichem Navarrským (z kraje Navarra na francouzsko-španělském pomezí). Nevěstina matka, tvrdá katolička Kateřina Medicejská, však zorganizovala likvidační útok na protestantskou část svatebních hostů. Obřad se uskutečnil, ale vzápětí, v noci z 23. na 24. srpna 1872, byl shromážděný výkvět hugenotů povražděn (24. 8. je den svatého Bartoloměje, odtud bartolomějská noc). Po smrti svého tchána, jímž skončila vláda rodu Valois, Jindřich Navarrský přestoupil ke katolictví. R. 1589 byl jeho tchán zavražděn, čímž dynastie Valois vymřela, a Jindřich nastoupil na trůn jako Jindřich IV. Dynastie, kterou tímto založil, si dala jméno Bourboni. Svým nedávným souvěrcům Jindřich zajistil klid v r. 1598 vydáním Ediktu nantského (v městě Nantes) o zrovnoprávnění hugenotského a katolického vyznání. Francie se v ovzduší tolerance dočkala všestranného vzestupu: důslednější vybírání daní umožnilo jejich snížení a tím i rozvoj podnikání, došlo též na kolonizaci Kanady aj. Jindřich IV. sám však zahynul rukou katolického fanatika (jenž pak byl za svůj čin mimořádně krutě umučen).
b) Anglie 1. Jindřich VIII. Zvláštní byly okolnosti vzniku protestantismu anglického. V l. 1509 - 1547 v Anglii vládl král Jindřich VIII. z dynastie Tudorovců (žil v l. 1491 - 1547). V Anglii nastolil absolutismus. Později usiloval o dobytí Irska. Chtěl mít podíl na španělském koloniálním impériu, a tak se r. 1509 jako osmnáctiletý oženil s bezmála čtyřiadvacetiletou Kateřinou Aragonskou, mladší sestrou Jany Šílené. Aby si upevnil přízeň katolických rodičů své ženy, postavil se na papežovu stranu ve sporu proti protestantství. Vydrželo mu to však jen do doby, kdy zjistil, že očekávané zisky z manželství nebudou (Habsburkové byli rychlejší), a kdy si (r. 1527) našel milenku Annu Boleynovou (1507 - 1536). Papež však Jindřichově žádosti o rozvod nevyhověl, a tak Jindřich prohlásil v r. 1533 církev v Anglii za oddělenou od Říma. Stanovil, že hlavou této anglikánské církve je anglický panovník. Sám sebe pak rozvedl docela snadno (ještě r. 1533, Kateřina zemřela r. 1536). Anglikánská protestantská církev je dnes ve Velké Británii nejrozšířenější, avšak její liturgie byla té katolické vždy velmi podobná, takže záhy anglikáni museli soupeřit s vlnou autentičtějšího, opravdu chudého protestantismu z kontinentu. Starostí se ovšem Jindřich nezbavil: trpěl představou (zčásti oprávněnou), že se šlechta proti němu spojuje i s lidmi jemu nejbližšími. V r. 1533 se oženil s Annou Boleynovou, která mu pak porodila dceru Alžbětu (budoucí královnu). Po čase však podezíravost velela králi dát Annu popravit. Brzy po exekuci (stále r. 1536) se oženil potřetí, s Janou Seymourovou (asi 1509 - 1537), která však zemřela při porodu. Jindřich hledal tři roky a r. 1540 si vzal Annu Klévskou (1515 1557), s níž se však ještě téhož roku rozvedl a do Vánoc dokonce stihl svou pátou svatbu, tentokrát s Kateřinou Howardovou (1520 - 1542), kterou posléze také vydal katu. Poslední, šestá manželka, Kateřina Parrová (1512 - 1548), Jindřicha přežila a po jeho smrti se znovu provdala.
2. Alžběta I. Dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové žila v letech 1533 - 1603 a panovala od r. 1558. Vládla absolutisticky, ale umožnila ekonomický vzestup měšťanů i podnikatelské šlechty. Výrazně podporovala zámořské objevy. Za její vlády začali Angličané osidlovat atlantické pobřeží Severní Ameriky. Alžběta dokázala vhodně mhouřit oči nad činností anglických pirátů (námořních lupičů), kteří škodili Španělům. Nejslavnějším tehdejším anglický pirátem byl Francis Drake. Poté, co několik let přepadal španělské lodě, vyslala jej Alžběta (podle jeho vlastního přání) na cestu kolem světa. Drake to zvládl za tři roky a během plavby zdeptal španělské koráby u jihoamerických břehů. Stal se prvním námořním velitelem, jemuž se obeplutí zeměkoule podařilo. Španělský král Filip II. (syn Karla V.) žádal jeho potrestání, ovšem Alžběta na to zareagovala tím, že Drakea přímo na palubě jeho lodi Golden Hind povýšila do šlechtického stavu. Vítanou příležitostí, jak otřást španělskou mocí, se stala Nizozemská revoluce: Alžběta ji neoficiálně podporovala a neváhala sáhnout k ničení španělského loďstva, včetně dvou devastujících útoků na španělský přístav Cádiz. Španělé se pokusili o odvetu. V r. 1588 zaútočili proti Anglii s obří flotilou 130 lodí, nazvanou Armada. Angličané Armadu zastavili v Doverské úžině (mj. zásluhou Drakeovou). Španělské loďstvo pak ještě těžkopádně manévrovalo kolem britských břehů a se zhruba padesátiprocentními ztrátami se vrátilo zpět do Španělska. Alžběta měla jedinou slabinu: svůj soukromý život. Nikdy se nevdala a nedokázala rozhodnout otázku nástupnictví na trůně. Měla ovšem několik milenců, kteří vesměs vynikali jako vojenští velitelé: Robert Dudley Leicester byl Alžbětin věkový vrstevník, bývalý pirát sir Walter Raleigh byl o 19 let mladší než Alžběta a Robert Devereux Essex byl mladší dokonce o 33 let. Proslulým se stal konflikt mezi Alžbětou I. a skotskou královnou Marií Stuartovnou. Marie Stuartovna vládla od r. 1561, kdy jí bylo 19 let. Byla katolička a nelibě nesla rozmach protestantismu ve své zemi. Pro svou netolerantnost se musela již r. 1567 vzdát skotského trůnu ve prospěch svého ročního (!) syna Jakuba I. R. 1568 odešla do Anglie a zřejmě vycítila příležitost zajistit Jakubovi naději na anglickou korunu, neboť začala podporovat tamější katolickou opozici proti Alžbětě. Okamžitě však byla uvězněna a Alžběta ji nechala 19 let v žaláři, než ji dala r. 1587 popravit. Alžbětinská Anglie ovšem zažívala i intenzivní kulturní rozkvět, jehož zdaleka nejviditelnějším symbolem se stal William Shakespeare a jeho hry i básně. Londýn se rozrostl ve velké město celoevropského významu. A na závěr připomeňme jako zajímavou drobnost, že Alžběta posílala dopisy do Prahy římskému císaři Rudolfu II.
c) Rusko Na konci 15. století se Rusové zbavili tatarské nadvlády nad velkou částí své země, čímž vytvořili předpoklady k upevnění moci svých vladařů. Mimořádnou úlohu tu sehrál kníže Ivan IV. Vasiljevič Hrozný, který vládl v l. 1533 - 1584. V r. 1547 se prohlásil za prvního ruského cara (císaře) a vzápětí nastolil absolutismus: oslabil vysokou šlechtu (bojary) tím, že jim odebral půdu, přičemž se začal opírat o šlechtické rody nové, které na něm ovšem byly závislé. Začal zavádět nevolnictví. Ivan Hrozný učinil z Ruska koloniální mocnost zvláštního druhu: Rusové začali dobývat Sibiř, která jim pak sloužila jako koloniální zdroj přírodního bohatství, ovšem připojili ji přímo k území ruského státu. V r. 1584 se carem stal Ivanův syn Fjodor I. Ivanovič. Neměl však vladařské schopnosti a řízení země předal svému švagrovi, bojaru Borisi Godunovovi. Godunov pokračoval ve znevolňování ruských poddaných a v kolonizaci Sibiře. Na severním pobřeží bylo založeno město Archangel°sk, které se stalo nejvýznamnějším ruským přístavem. Odtud totiž vedla nová významná obchodní cesta v severojižním směru (její podstatnou část tvořila řeka Volha).
Fjodorovou smrtí v r. 1598 dynastie Rurikovců vymřela. Novým carem se samozřejmě stal Godunov a vládl až do své smrti r. 1605. Hlavními postavami boje o ruský trůn po Godunovově smrti byli dva dodnes neznámí muži, kteří se oba vydávali za syna Ivana Hrozného, který se jmenoval Dimitrij Ivanovič a zemřel r. 1591 za záhadných okolností. Lžidimitrij I. a po něm Lžidimitrij II. však byli zabiti (1606 a 1610) a situace se uklidnila až r. 1613, kdy se carem stal Michal III. Fjodorovič Romanov, jenž zahájil vládu druhé a poslední ruské dynastie, Romanovců. 6. Tridentský koncil a počátky protireformace Katolická církev nepřihlížela nečinně rozvratu svých pozic. Hubení protestantů špičkami katolické politiky samo o sobě nestačilo, neboť katolická šlechta i panovníci tu zhusta hájili především vlastní mocenské zájmy. Bylo potřeba odstranit citelnou absenci církevní strategie pro nové podmínky. V l. 1545 - 1563 zasedal (s přestávkami) koncil v alpském Tridentu (malá část jednání se odehrála v Bologni). O jeho mimořádném významu svědčí i to, že další koncil se sešel až r. 1869 (!). Koncil stanovil strategii protireformace. Její ústřední myšlenkou bylo postavit proti rozumovému protestantskému lpění na biblickém textu citové prožívání víry. Tomu mělo sloužit 7 metod: 1. Byla zrevidována veškerá liturgická praxe katolické církve a se zřetelem na zdůraznění dosavadních zvyklostí byla uspořádána v přehledný systém: byly - konečně - odstraněny křiklavé případy prospěchářství mezi duchovními, obnovena askeze u těch řeholních řádů, jež se od ní odchýlily, oživena církevní charitativní činnost, ale také stanovena přesná pravidla pro udělování svátostí apod. Hlavním heslem příštího církevního života se stalo Vše pro spásu duše. 2. Církev se zásadním způsobem vyslovila proti protestantským východiskům: podle koncilu člověk má sám významný podíl na odpuštění hříchů (na svém ospravedlnění), z toho též vyplývá, že církev si má stejnou měrou vážit Bible a pozdější tradice. 3. Reorganizačními opatřeními byla zvýšena účinnost inkvizice. R. 1559 byl vydán Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Držitelé těchto knih, hlasatelé nesprávných názorů, ale i ženy podezřelé z čarodějnictví byli pronásledováni, někdy až k fyzické likvidaci (upálení). 4. Církev plně využila atraktivní úlohy umění, zejm. nového slohu, baroka, ač ten není slohem pouze katolickým. 5. Církev zřídila nové, vysoce kvalitní školy hlavně nižších, předuniverzitních stupňů, jež spojovaly šíření vědění s výchovou ke katolictví. 6. Rozvinula se intenzívní misijní činnost v dosud nechristianizovaných, hlavně mimoevropských zemích, ale také v zemích již většinově protestantských. 7. Pro katolické účely se pěstovala mystika: úsilí směřující prostřednictvím asketického života i zvláštních duševních pochodů k prožitku totožnosti s Bohem. Mezi realizátory závěrů Tridentina vynikal nový mužský řeholní řád Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu, jesuité), založený r. 1534 v Paříži španělským šlechticem Ignácem z Loyoly (svatý Ignác): jesuité se soustředili především na školství (a vědu) a na misie, podporovali též barokní umění. Z mystiků jsou nejznámější španělští karmelitáni Terezie z Avily a Jan od Kříže, kteří společně svůj řád zreformovali (oba svatořečeni). Obnova v duchu Tridentského koncilu zvýšila prestiž katolické církve a přinesla jí šanci obstát v soutěži s protestantismem.
7. Nizozemská revoluce (1566 - 1609) Významnou událostí, jež úspěšně spojila emancipační boj měšťanů a jejich spojenců s protestantským zápasem, byla revoluce v Nizozemí, jež bylo pod nadvládou španělských Habsburků. Sloužilo přitom jako kvalitní dílna pro velkou část Evropy, takže bohatství jeho měšťanů velmi vzrostlo. Revoluce začala v r. 1566 prvními nepokoji proti katolizaci země a za povolení kalvinismu. Španělsko Filipa II. nepokoje krvavě potlačilo. Pak sice souhlasilo s kalvinismem, ale zavedlo vysoké komerční daně (jejich soubor se nazýval alcabala): Nizozemci museli platit daně ve výši 1 % z veškerého majetku, 5 % z prodeje nemovitostí a 10 % z každého prodeje zboží. Alcabala měla odčerpat nizozemské bohatství zpátky do španělské státní pokladny, ochromila však celý hospodářský život v Nizozemsku. Nizozemci tedy zahájili nové, mnohem mohutnější povstání, do nějž se zapojili vedle stavů i sedláci a rybáři. Vůdcem revoluce se stal kníže Vilém Oranžský, vzápětí inkvizicí obviněný z kacířství. V r. 1581 se severní část Nizozemí osamostatnila. Byla vyhlášena první velká moderní republika, Spojené Nizozemí. Skládalo se z několika správních oblastí (provincií). Nejbohatší představitelé každé provincie pravidelně volili své zástupce do ústřední vlády. V čele vlády stál stadhouder (nejčastěji překládáno jako místodržící, neboť vrchní úřad tohoto jména existoval již za španělské nadvlády). Prvním místodržícím byl samozřejmě zvolen Vilém Oranžský. Volitelů ústřední vlády bylo v celém Spojeném Nizozemí jen asi 2 tisíce. Přesto šlo o významný krok směrem k moderní demokracii. Severní Nizozemí (dnešní Nizozemsko neboli Holandsko) vynikalo svobodou a tolerancí ve veřejném životě. Svou nezávislost muselo ovšem ještě uhájit v dlouhých bojích proti Španělsku. Vilém unikl nejméně čtyřikrát atentátníkům, až jej r. 1584 zastřelil katolický fanatik z Francie. Poté se úřad stadhoudera stal dědičným ve Vilémově rodě, tedy v dynastii oranžsko-nasavské. Šlo o silný monarchistický prvek, ovšem volitelnost vlády zůstala (až dodnes), přestože se r. 1806 Nizozemsko formálně stalo královstvím. Jižní Nizozemí zůstalo Habsburkům až do konce 18. století a od r. 1830 je samostatné pod názvem Belgie. Nizozemská revoluce přinesla poprvé v dějinách trvalou vládu systematicky utvářenou zástupci šlechty stejně jako měšťanů. Stala se předstupněm revolucí 17. - 18. století.
