"
c · 1< 16
ROČNfK 33-Kčs 1,60
"v ZEMI, SOTVA TROCHU VYSCHLÉ, HLOUBILI JSME
DOLKY, HRÁLI OFAZOLE A VYHŘíVALI SE NA MILÉM SLUNíCKU ...
ff
Kresba národního umělce JOSEFA LADY
,
František Hrubín
MAJ Máji, máji, zavoň kvítím! Až já v louce cvrčka chytím, mámě bude zpívat sladce pod okny i na zahrádce. Zpívejme s ním, děti, v máji všude cvrčci vyhrávají, slunce, skřivani i včely tu písničku se dělí.
°
Je v ní láska, mír a světlo, všechno, co kdy hřálo, kvetlo, a té lásky je nám třeba jako slunce, jako chleba.
PRVNí MÁJ A PRVNí PIONÝŘI V minulém Kukátku jsme psali o tom, jak byla založena naše Pionýrská organizace. Snímek, který teď otiskujeme, ukazuje, že o týden později v průvodu Prvního máje roku 1949 už pochodovali první pražští pionýři.
provázela kytara. Dále jsme zhlédli filmy o místních železárnách a oslavách 600. výročí založení Veselí nad Moravou. Také jsme vyráběli blahopřání pro libanonské občany a besedovali s restaurátorem akademickým malířem Karlem Benedíkem. Ze setkání jsme si přivezli mnoho zážitků a nových poznatků. Jarmila Čichoňová, Těmice FATMA A JEJí SESTRA Druhý dopis z Libye
ZA MíR A ŽiVOT červnu se v Praze uskuteční Světové shromáždění za mír
V
a život proti jaderné válce. Naši pracující ze závodů, členové JZD, svazáci" nejrůznější kolek tivy a organizace toto shromáždění podporují. Zasílají finanční příspěvky na Fond míru a solidarity, z něhož budou hrazeny náklady na konání této veliké mírové akce. Ani pionýři nezůstá vají pozadu a na fond přispívají. Peníze získávají především za sběr a za brigádnickou činnost. Jeden z prvních pionýrských oddílů, který vyzval všechny pionýrské kolektivy k podpoře mírového shromáždění, byl pionýrský oddíl Mladých požárníků Plameňáci ze Železného Brodu.
DRUHÉ SETKÁNí OPŠ OPŠ je zkratka pro okresní pionýrský štáb. Naše pionýrská skupina Žeravice měla na druhé setkání OPŠ poslat dva zástupce. Jel tam praporečník skupiny a já, předsedkyně skupinové rady. Setkání štábu hodonínského okresu se konalo ve Veselí nad Moravou. Trvalo dva dny. Byly přednášky, hovořilo se o Klubu mezinárodního přátelství, o Paprsku , o timurovském hnutí. Večer jsme se učili zpívat nové písničky, při kterých nás do-
Jeli jsme kamennou a písečnou pouští. Všude hrozné sálavé horko. Připadalo mi, jako by někdo otevřel dvířka od kamen. Foukal totiž vítr gibbli - horký vítr z pouště. Začínáme být unaveni. Míjíme maličké oázy, čítající jen několik palem. Projíždíme však i obydlenými oázami. V jedné, která se jmenuje Matras, zastavujeme. Arabské ženy a děti si nás prohlížejí zvědavě, ale blíž se neodváží. Vzala jsem si z auta sáček bonbónů a šla k dětem. Nejmenší chlapci neodolali a za chvíli jsem byla i u děvčat. lámanou arabštinou jsem se s nimi začala bavit a za chvíli jsem se s nimi skamarádila. Účastníci naší výpravy mi naznačovali, abych vyjednala fotografování. Nebylo to jednoduché. Zejména ženy měly z fotoaparátu panickou hrůzu. Děvče, se kterým jsem se nejvíc spřátelila, se jmenovalo Fatma. A malá Fatma mě najednou začala zvát k prohlídce jejich obydlí. Kromě mne už tam nikoho nepustili. Sestoupila jsem
do tmavé Místnůstka
komůrky bez oken. byla rozdělena drá-
tem, na kterém visely pestré hadry. Ženy seděly na malém koberečku a jedly. Hned mi samozřejmě také nabízely, ale já raději slušně odmítala. Pak mi ženy začaly ukazovat své děti. Každé jsem pohladila a něco mu řekla. A sotva odpadl prvni ostych, tak se o mě skoro rvaly. Fatma mě raději zatáhla k hadrovému závěsu a cosi tam zavolala. Tiše jako stín vykráčela dívka přibližně stejného věku jako já (mně je 13 let). Stála přede mnou se sklopenou hlavou a já byla u vytržení. Tolik zlata jsem ještě pohromadě neviděla. Čelenka, řetízky (spíše však ře tězy), náramky, prsteny-všecko ze zlata a stříbra. A v závoji perličky. Najednou jsem se rozesmála. Mezi ťou parádou měla na krku náhrdelník z obyčejných knoflíků. A mezi šesti různými zlatými náramky měla obyčej nou červenou gumičku. Podobná podívaná se nám naskytla i na dalších místech. Zážitek to byl velký, ale těch dívek mi ·bylo líto. Celé dny sedí v zatuchlé tmavé komůrce a nesmějí se s nikým stýkat, nesmějí se bavit, hrát si. Pro nás to bylo nepochopitelné. Věra Krincvajová, Libye
SOUBOJ OKAMŽiKY OBJEVŮ
NAPSAL S. HAVELKA
"Práce vám jde jedna radost," liboval si který osobně dohlížel na opravu duležité klikové hřídele. Vytáhl z kapsičky u vesty hodinky: "Do pul páté budete hotovi. Pak máte volno. Zítra musí být každý jak rybička. Arno, vy ještě dnes prohlédněte svuj úsek. Ručíte mi za každý šroubek." Arno si umouněnou rukou setřel pot z čela: "Spolehněte se." Den se vydařil. Hladina jezera klidná jak z vosku, nebe vymetené. Hrabě se rozhlížel: "jen aby zas v noci -" "Bude jasno. já se v počasí vyznám," kasal se Arno. "Beru vás za slovo. Od této chvíle jste za škody zpusobené nepřízní počasí zodpovědný vy," žertoval hrabě. Všichni se zasmáli, ale ve skutečnosti nikomu do smíchu moc nebylo. Na všech dělní cích a mechanicích pracujících na stavbě vzducholodi ležela ta vzpomínka jak těžká mura ... Tehdy už od rána loupalo Arnovi ve všech kloubech. "V noci něco přijde," předpovídal. A přišlo. Hrom burácel a vítr strhával z oblohy celé opony deště. Zoufalou tmu činily blesky ještě zoufalejší. Stopadesátimetrový prám, který sloužil jako hangár i jako konstrukční dflna vzducholodi, se nemotorně házel na hrabě,
4
vlnách jezera. Duněl a praskal ve všech kloubech. Hrabě stál u okna ubikace, ruce v kapsách. Pohupoval se ze špiček na paty. Arno věděl, že je to známka jeho nejvyššího rozčílení. Kdyby se té bouřce dala hodit hrst mouky jak meluzíně, aby se utišila, pomyslel si Arno. A pak se uprostřed noci ozvala rána, jako když se zřítí dum. "Střecha! Vichřice strhla střechu hangáru. Kostra vzducholodi uvnitř bude zničená!" ozývalo se všude, odkud byl mohutný prám ve svitu blesku na dohled. Arno - aby zapudil tu ošklivou vzpomínku přejel si mimovolně znovu předloktím čelo. Věděl, jako všichni ostatní, že hrabě obě toval na uskutečnění svého snu celé jmění. Tím snem bylo zkonstruování vzducholodě, která nebyla pouhou hříčkou větru jak balón, ale kterou by bylo možné řídit, jako se na zemi řídí velocipéd nebo motocykl. Pustošivá noční bouře jako by odvála sen hraběte Zeppelina do nenávratna. Nebyl to však pouze hraběcí sen. I technici, mechanici a dělníci fandili společnému dílu. Arno pak dostal nápad. A nemusel nikoho dlouho přemlouvat. Všichni souhlasili, aby práce na opravě a další stavbě vzducholodi probíhaly od slunka do slunka. Bez nároku na vyšší mzdu. A tak se konečně přiblížili k cíli. Nic, nestojí v cestě zítřejšímu startu. A přece. Arno s dělníky dokončovali opravu hřídele, když do konstrukční dílny vešel hřmotně starší muž. Tělo držel vojácky zpříma. Při pochodoval k hraběti a zahrčel: "Hrrrabě, jménem obyvatelstva celého Frrriedrrrrrich-"
"Milý pane," přerušil ho hrabě, "patrně jste dveřích dílny přehlédl nápis: Osobám zde nezaměstnaným se vstup zapovídá!" Muž si nervózně upravil monokl a dokončil
na
připravenou větu:
" ... Frrriedrrrichshafenu vás žádám, abyste zastavil stavbu!" Všichni zvědavě přerušili práci. "A pročpak?" zeptal se hrabě. "je to mrrrhání časem i prrrací. A hlavně
okamžitě
penězi."
"jsou to přece moje peníze!" "Vaše se už dávno rrrozkutálely. Jsou to peníze z císařské pokladny." "Pak je to věc moje a císaře Viléma." Hrabě vstrčil ruce do kapes a začal se pohupovat ze špiček na paty. Tohle dobře neskončí, pomyslel si Arno. "Císař Vilém je daleko," řekl vetřelec. "My, kteří denně sledujeme vaši marrrnou a zbytečnou prrráci, víme nejlépe, že císař ské peníze by se mohly vynaložit na účelnější věci. Nebe by měl člověk podle mého názorrru přenechat ptákum." "A zemi oslum, není-liž pravda," odsekl hrabě.
Návštěvník zbrunátněl. Vztekle vytrhl z kapsy navštívenku. "Ponechávám vám volbu zbrrraně, času i místa, hrrrabě," procedil rachotivě mezi zuby. "Pistole. Dostavte se zítra ve 20.00 na molo, pane generrrále ve výslužbě," sykl hrabě, prohlížeje si navštívenku. Generál odpochodoval. "Budete mi dělat sekundanta, Arno,'.' pře-
rušil nezvyklé ticho v dílně hrabě. "Pokračujte v práci!" přikázal a zamyšleně vystoupil na břeh.
Na celou dílnu padla sklíčenost. A pak se najednou rozhlaholili jeden přes druhého, jako by někdo vytáhl stavidla jejich rozhořčení: "Kdypak asi držel hrabě v ruce naposled pistoli?" - "Nechat se zabít pro nic za nic od takového hrubiána a pitomce!" - "Patřilo by se hodit ho do jezera, šaška!" - "Já bych mu namlátil ciferrrník!" - "Ticho," napomenul spolupracovníky Arno. "To není naše věc. My musíme hledět, aby byl stroj v naprostém pořádku ... " Příštího dne došel svátečně oblečený Arno k molu těsně před dvacátou hodinou. Generál a jeho sekundant už čekali. "Pane generále," řekl Arno, jak mu hrabě přikázal, "byl jsem požádán, abych vám sdělil místo souboje." Nad Bodamským jezerem se ozval hukot motoru. Arno zvýšil hlas: "Ferdinand Graf von Zeppelin vás očekává ve výšce dvě stě metru nad molem." V tu chvíli obrovský doutník vzducholodě majestátně doplul přímo nad jejich hlavy. Všichni dělníci a mechanici shromáždění na břehu jezera začali jásat. Mávali. Radostf vyhazovali do vzduchu čepice. Vždyť byli svědky úspěšného startu první řiditelné vzducholodě. Tam v oblacích, v jedné z gondol pod vzducholodí, čekal vynálezce na svého soka. Generál se zlostně obrátil čelem vzad a odpochodoval z mola. Souboj skončil dříve, než začal. Arno se přidal k jásajícím. Byl 2. červenec 1900.
NAKRESLIL P. JEHLiČKA
HRDí JMENOVCI Z TACHOVA
va kosmonauta Alexeje Gubareva a beseda s ním. Ovšem pionýrská skupina Jana Ziky při ZŠ Hornická v Tachově si všechny ty pocty opravdu zaslouží. Vždyť v Ionském roce pionýři například vysázeli 6000 stromků, sebrali 2213 kg starého chleba a skoro stejně tolik kaštanů, v okresním kole Běhu Mladé fronty získali čtyři první, jedno druhé a pět třetích míst, skupinový Partyzánský samopal měl tři sta šedesát pět účastníků a tak dále. A ani letos si skupina nestanovila menší cíle. Takže gratulujeme i držíme palce! -ks-
Pionýrská skupina Jana Ziky o
úspěšné činnosti pionýrů jsem věděl
tachovských už dlouho. Když jsem se pak za nimi konečně vypravil, potěšilo mě, že jejich výsledky jsou snad ještě lepší, než se mi doneslo. "Jméno soudruha Jana Ziky se do čestného názvu naší pionýrské skupiny dostalo vlastně trochu zprostředkovaně," vysvětluje mi skupinový vedoucí Vláďa Nový. "Nad skupinou má patronát místní vojenský útvar Jana Ziky. a protože naše spolupráce je výborná, převzali jsme časem čestný název útvaru." Spolupráce je opravdu výborná. Kromě jiného vždy nejméně šest příslušníků útvaru pracuje jako oddíloví vedoucí. a tak není divu, že mezi zájmovými odznaky vede na skupině Mladý obránce vlasti. Dobře ovšem pracují i další oddíly. Třeba sportovní Plamínek se čtyřmi vedoucími; má družbu s jednou sportovní školou v Plzni,
6
pravidelně pořádá letní tábor Karolině dolině. U turistických Práčat, která nedávno uspořádala pro celou skupinu noční brannou
v
hru, jsem si opsal z oddílové kroniky část jejich slibu: "Podobně jako práčata v době husitské chceme být prospěšní a ukáznění a prokazovat statečnost a lásku k vlasti jako děti ve stejnojmenném filmu z dob osvobození naší vlasti. " Celkem má skupina přes šest set pionýrů. Tři z nich se zúčastni li Ionského celostátního setkání pionýrů v Hradci nad Moravicí. To byla samozřejmě pocta pro celou skupinu, stejně jako návště-
POHLED DO HLOUBKY Světlo hvězdiček,
na které se možná někdy za jednoho zadíváte, k nám letí desítky či stovky let. Takže to světýlko, které právě teď vidíte, opustilo svou mateřskou hvězdu pi'ed stovkami let ... Je to vlastně jednoduché - čím vzdáleněj!í vesmírné objekty dokážeme pozorovat, tím víc se díváme zpět do minulosti. A proto - čím máme větší dalekohled, tím starší vesmírnou minulost nám může odhalit. Který z astronomů by nechtěl vidět zrození hvězd, hvězdných galaxií, první životní krůčky vesmíru ... Tento jejich sen dokáže však splnit jen obří dalekohled. Zatím největší pozemský optický dalekohled byl sestrojen v Sovětském svazu. Má zrcadlo o průměru šest metrů a je umístěn na severním Kavkazu. Ani takovýto obr mezi ostatními dalekohledy však nedohlédne do dětských let vesmíru. Proto sovětští odborníci uvažují o stavbě dalekohledu o průměru zrcadla 25 metrů. Kolos mezi obry má být jakousi skládankou. Pětadvaceti metrové skleněné zrcadlo totiž již nedokážeme v pozemských podmínkách odlít a vyrobit. Obrovské zrcadlo má proto být složeno asi z 500 pi'esných šestiúhelníků. Přesnost a opět přesnost - to bude hlavní heslo při výrobě zrcadla. Poloha každičkého šestiúhelníku bude v celé soustavě neustále upravována - pomůže počítač, aby se "vymazaly" i ty nejdrobnější nepřesnosti. Materiálem šestiúhelníků bude slitina křemíku, tantalu a hliníku. Nové obří zrcadlo dokáže soustředit až sedmnáctkrát více světla než nynější šesti metr. A tak nejslabší vesmírné objekty, které dalekohled na fotografické desky ještě zachytí, budou vzdáleny 10 miliard světelných let. Proto nový sovětský dalekohled by mohl lidem ukázat i první "momentky" z dětských let vesmíru. -oc-
večera
Hodina pravopisu NAPSAL JAROSLAV HAŠEK
NAKRESLIL NEPRAKTA "Můj hoch trochu kulhá v češtině," pravila ke mně paní Kohanová, když měl jsem jejího syna Tomáše vyučovat první hodinu. "Tomáš je hlava myslivá, zamyslí se, přem!tá a babyka napíše s měkkým i. To mu vad! na postupu. Takový nadaný chlapec, je mu třináct let, a je doposud ve čtvrté obecné. Musíte m!t s nim trpělivost a vysvětlit mu, co je to ženský, co střední a co mužský rod. On je hloubavá hlava. Třebas se vás optá, proč se slunce nepíše s tvrdým y. Takové věci třeba mu vymluvit." Pak mně přála mnoho štěst! a odešla do schůze pokrokových žen. Tomáš, který po celý hovor psal prstem po okně, po jejím odchodu · podíval se na mě nepřátelsky a pohodlně posadil se na židli. Byl to docela slušný klacek. "Vašnosti," řekl, "proč se má psát ,Bilá sobota byla bilá' všude s tvrdým y?" "To jste na omylu, Tomáši." "Na omylu s měkkým i, vašnosti?" ,,$ tvrdým y, Tomáši." "Proč tedy, vašnosti, nep!še se všude tvrdé y, proč někde píšou měkké, jako například lysý, a proč zase v tom samém slově, jako je napří klad líska, píšou všude tvrdé y?" "Milý hochu," pravil jsem. "Milý hochu," vpadl rozšafně Tomáš, "mohu napsat buď s tvrdým, nebo s měkkým i, není-liž pravda? Předešlý můj domácí učitel povídal za čtrnáct dní: .Teosi dělejte, Tomáši, co chcete.' A když
přijdu do školy a napíšu to takhle: ,Přýjdu do školi: a dám všude tvrdé y, tak se pořád drží katedry a koulí očima a vyvolá někoho, aby mně to opravil, a pak celá třída vstane a řekne najednou: ,Po ř píše se vždy měkké i.' A já si to pamatuju a pan učitel druhý den mě zavolá a chce, abych napsal: ,~eky tekly.' A já tedy napíšu ,řeki tekli', a zas to nen! dobře, a přece se po ř píše měkké i. A každý můj domácí uči tel dává mně úkoly, abych doplnil nějakým i všelicos. Tak například poslední pan učitel, ten vzal papír a napsal: ,Ryb- plaval- ve vodě,' a povídal: ,Tomáši, do rána uděláte z toho množné číslo a odůvodníte, proč napíšete tvrdé y.' Tak jsem si sedl a přemýšlel jsem,
a nemohl jsem si na nic vzpomenouti, proč bych měl napsat: ,Ryby plavaly ve vodě.' Když jsem to nemohl rozluštit, tak jsem napsal: ,Ribi neplavali ve vodě,' protože když plavaly, mělo být tvrdé y, nevím proč, a když neplavaly, tak jistě měkké. Domácfmu učiteli to nebylo vhod. Zavolal tatínka a tatínek vzal rákosku a řekl: ,Napiš: Dostanu výprask. Napíšeš-Ii to správně, nebudeš bit.' Tak jsem přemýšlel a napsal: ,Dostanu víprask,' a také jsem ho dostal, a tak bylo přeci správné, co jsem napsal, a tatínek říkal, že jsem měl napsat y, a pan uč i tel říkal, že všude vy se píše s tvrdým y. Tak jsem začal psát: ,Nejsem vynen na tom výně, co bilo vypito na Vynohradech.' Pak přišel tatínek a byl jsem bit znova, že prý jen ,vypito' jest správně napsáno, a já přec dělal, co jsem moh . Já třebas v noci si sednu ke stoIku a cvičím se v pravopise. Vezmu noviny a všude, kde je tvrdé y, tam vpíšu měkké, a všude, kde je měkké, tam vpíšu tvrdé, aby se to vyrovnalo, pak se s dm ráno pochlubím a maminka říká, že jsem zvíře, zvíře s tvrdým y. Víte, vašnosti, že je to těžké, chdt se každému zavděčit. Já nejsem Ifný chlapec, já se učím pravopisu od šesti let a umím pravidla, že mužský rod má přednost před ženským a středním, a když napíšu takhle : ,Dubi a olše stáli na hrázi rybníka,' tu není to prý zas to správné, a přece dub jest rodu mužského a má přednost před olší, poněvadž ta je rodu ženského a jest za dubem. Když člověk přijde na hráz, tu napřed tam stojí dub a za ním teprv olše a za olší třebas dítě si hraje v písku a je rodu středního. Já to neumím tak říct, jak si to myslím . Pan učitel říkal, že dub jest neživotný
a že se musí psát ,duby stály', a přeci stojí v čítance, že i stromy cítí bolest a že žijí. A když napíšu: ,Ženy nesli oběd mužllm na pole,' zas to není správné, ačkoliv ženy jsou životné a kromě toho nosí oběd mužllm, kteří mají před nimi přednost. Já už si nevím rady. Bylinu mám psát takhle: ,Bylina,' a když napfšu ,býlý', pak je to prý hrubá chyba, ačkoli byliny jsou bílé, jako například sedmikrása, ale tu nesmfm také psát takhle: ,sedmykrása', nýbrž ,sedmikrása', ačkoliv vfm, že se řfká a píše ,my jdeme', a nikde, mi', jedině ve slově ,midliny'." Více jsem neslyšel. Před očima vystouply mi náhle fialové kruhy, svalil jsem se ze židle, a když mě vzkřísili, nemohl jsem mluvit. Slyšel jsem, že se mne pan Kohan táže, kde bydlfm, aby mne tam odvezli. Napsal jsem třesoucf se rukou: "Bidlým ve Veleslavýnově ulycy ... ..
30. DUBNA UPLYNE 100 LET OD NAROZEN í ČES K ÉHO SPISOVATELE JAROSLAVA HAŠKA
V ZA.JETI , o DELFlNU Já vím, že mi nebudete věřit, že by někomu mohlo od delfínů hrozit neJde přece o tvory, o nichž je známo, že mají k lidem přátelský vztah. Je to už hodně dávno, co starý řecký historik Hérodotos psalo tom, jak delfín zachránil před utonutím slavného zpěváka Ariona. A římský spisovatel Plinius Starší popisoval přátelství delfína a římského chlapce. Stačilo prý, aby se chlapec postavil na mořský břeh a zavolal: "Simo! Simo!" A za chvíli se delfín objevil. bezpečf.
vyprávějí
Podobné historky se I v na~ich časech. Někdy je těžko jim uvěřit. Na Novém Zélandě prý žije delfín, který provází rybářské lodě a vozí na svém hřbetě koupajíc! se děti. Je ov~em pravda, že ve velkých mořských delfináriích někde na Floridě, v Kalifornii, v Japonsku nebo v Evropě jsou delfíni vycvičeni stejně jako u nás třeba psi. A jsou lidé, kteří tvrdí, že vycvičit delfína je dokonce snadněj~í. Jestli máte doma psa, jistě víte, jak je těžké ho něčemu naučit. A hlavně to trvá dlouho. To delfín je jiný pašák. Lehčí úkoly dokáže opakovat po několika hodinách cvičení a těžší se naučí plnit za dva až tři dny. K cvičením, která zvládnou ~ikov ní delfíni, patří například chytání ryby, která je zapletená do síťky a uvázaná ~est metrů nad vodou. Pokud chce delfín pochoutku získat,
musí nejdi'íve sám síťku rozvázat. No a právě o takových ~ikovných delfínech, kteří umějí nejen to, ale i dam kousky, je právě řeč. Je jich ~est a bydlí v Holandsku. Delfíní domeček se holandsky jmenuje Dolfinarium a stojí v přímořském městečku Harderwijku. Delfíni tu mají bydlení v prostorném, čtyři metry hlubokém bazénu se stálou teplotou vody a kolem je příjemné posezení pro patnáct set hostů. Nádtěvníci se chovají způsobně jak se ostatně hosté chovat mají - a za to jim jejich hostitelé, delfíni, předvádějí, co všechno se naučili. Vozí děti na loďce, proskakují současně vysoko zavěšenými kruhy nebo svým hostům sehrají zápas v košíkové. A mezi tuto společnost jednoho dne přišli českoslovenští filmaři, aby tu natočili část třináctidílného
televizního sci·fi seriálu Nádtěvní· ci, o němž jsme už v Ohníčku psali. Na spolupráci s delfíny jsme se ze· ptali toho, kdo jim byl nejblíž, herečky Dagmar Patrasové: "jestli si myslíte, že jsem se ne· bála, tak to se mýlíte. jenomže jsem to nesměla dát na sobě znát. Nová role v připravovaném televizním seriálu mi předepisuje chovat se mezi delfíny ,normálně'. Hraji totiž jejich tlumočnici. Děj seriálu se odehrává v našem věku, ale také v pětadvacátém století. Naší matič ce Zemi hrozí střetnutí s cizím vesmírným tělesem. Dělá se všech· no pro její záchranu a delfíni do toho mají také co mluvit. Zpočátku se chovali mírumilovně a hravě. Hned při prvním setkání nás pocákali vodou, smáli se a má· vali na nás ploutvemi, jaká je to legrace. Byla jsem pro močená na kůži. Nakonec jsem byla ráda, že se mohu převléci do suchých plavek. Na plavky nejsou delfíni zvyklí. jejich cvičitelé k nim vplouvají ve speciálních oblecích, které mají povrch podobný jejich kůži. Ta je neustále jako namočená gumová holínka. Bát se lidí delfíni nemusí. Každý z nich má sílu jako družstvo vzpěračů, zuby jako pilka a váhu kolem tří metráků. Na seznámení u košíku ryb jsme měli pouhých deset minut a to bylo málo. Tak si mě delfíni ohmatávali ještě ve vodě. Podplouvali mě, vyhazovali do výš. ky a ze všech stran mě přátelsky štípali. Bolelo to, ale to nic. Nako· nec všechno dobře dopadlo. Sezná· mila jsem se i s nejvěHím z nich. Itíkají mu Gudrun - Zabiják. To je ten, kterého vidíte nahoře na obráz·
ku. Sám cvičitel delfínů nemohl po· chopit, jak je možné, že Gudrun se ode mne nechá hladit a objím;tt. Natáčeli
jsme ve vodě i na suchu. Delfíni jsou zvědavý národ. Když jsme natáčeli na souši, nedaleko bazénu, vyskočili si nahoru a přišli se podívat, co se děje. Přitom do mne šťouchali a strkali, že jsem málem spadla do vody. Ale to všech· no jen z legrace. Proč jsem tedy dostala z delfínů strach? To bylo takhle. Scény ve vodě a na souši jsme natočili do· poledne se třemi delfíny. Potom byla malá přestávka. Po ní jsme točili se šesti delfíny, ale pod vodou. Myslela jsem, že teď, když už mě delfíni znají, nemůže se nic neočeká· vaného stát. Cvičitel byl asi jiného názoru, protože měl při okraji bazénu připraveny košíky s rybami, které delfínům rozdával. Pak jsem se ponořila pod vodu. V tu chvíli se nálada mých kamarádů delfínů změnila. Přátelství vystřídal hněv. Delfíni kolem mne utvořili kruh. Neproniknutelnou hradbu těl. Ne·
zajímaly je ani ryby, které jim cvi· čitel nabízel, aby je ode mne odlá· kal. Dostala jsem strach. Vycítila jsem to napětí kolem sebe a uvědo· mila jsem si, že jsem překročila svoje právo, hranici, kterou určila shovívavost hostitele. Vysílačka, kterou jsem měla připevněnou na krku, nahrávala můj strach na zvu· kový pásek. Naštěstí delfíni ne· zaútočili. Přesto mě z bazénu mu· seli vytáhnout. Trvalo dlouhou chvíli, než jsem se z toho vzpamatovala. Řeknu vám, strach je víc, než když se jenom bojíte ... Ale delfíny mám pořád moc ráda." PŘIPRAVIL MIROSLAV NOVÁK
DĚTI, POZOR, NENECHTE SI UJíT! Měsíčník Sovětská literatura, číslo 6, bude letos v červnu patřit vám nejmladším čtenářům.
V pražské redakci tohoto známého vybrali redaktoři několik desítek pohádek, povídek a básniček právě pro vás. Mezi autory, kteří napsali zajímavé, naPínavé i dobrodružné příběhy, jsou například známí spisovatelé V. Katajev a V. Kaverin. Jsou tu i pohádky ze současnosti, které pro vás napsali B. Zachoděr, E. Nijtová, F. Krivin a další. Na stránkách tohoto čísla Sovětské literatury věnovaného dětem budou i básničky. Některé verše napsali známí básníci, jako třeba S. Michalkov, ale bude tam i řada takových, které napsaly děti, jako jste vy. Protože mladí čtenáři mají rádi vědu a techniku, bude v tomto mimořádném čísle i vyprávění o tom, jak se člověk naučil létat, jak se časopisu
hledají a poznávají vzácné nerosty a podobně. Navíc tu najdete mnoho ilustrací v textu i na barevné kří dové příloze. Dvě stě stránek pohádek, povídek, básniček a zajímavostí bude stát 10 Kčs. Poproste rodiče, ať podepíší objednávku a předají ji poštovnímu doručovateli nebo ji zašlou okresní administraci Poštovní novinové služby.
OBJEDNÁVKA Sovětské literatury Č. 6/1983 Sovětská
literatura
dětem
Objednávám ..... výtisků Č. 6/1983 měsíčníku Sovětská literatura Jméno a
příjmení:
.................................... .
Adresa a PSČ: ....................................... . Datum:
Podpis (u
školáků
podpis
rodiČŮ):
JARO ZA HUMNY o fazole a vyhřívali se na milém Když vyschla větší místa, náves nebo kopeček, hned se hemži· la dětmi z celé vesnice. Hoši mrskali koupené i samodílné káči, napalovali mičudu, hráli "koťata", "špač ka", "kokeše" a všechny možné jarní hry. Někdy jsme si hráli na vojáky, na hasiče, na školu, jindy na zloděje, myslivce, hastrmany. Děv čata se točila dokola, skákala "školku" nebo si hrála na "Elišku pyš. nou". Na vyschlých zahradách jsme sbírali pecky z loňských švestek
a jako vzácnou pochoutku jsme z nich vybírali hořká jádra. S touhou jsme se dívali po holých kmenech stromů a hádali jsme, za jak dlouho budou míti zase ovoce. A sotva jsme trochu užili jarních her a radovánek, už nám také nastávaly první práce a povinnosti. Já jsem musel chodit na trávu našim malým housátkům; chodíval jsem na ni rád. Ta první jarní travička je vždy tak svěže zelená a při trhání tak příjemně voní. Na svých prvních jarních vycházkách jsem vždy dych.
sluníčku.
Přiletělo jaro a my se začali s větším z6jmem dívat na obraz n6rodního umělce Josefa Lady, kde jsou zachyceny jarní dětské hry. Ten obraz visí u n6s ve škole na chodbě a teď je dokonce i na ob6lce Ohníčku. Když jsme si obraz dobře prohlédli, vyšli jsme si za humna (za poslední domy obce) a hr61i si tam jako děti před osmdes6ti lety. Cvrnkali jsme kuličky a fazole, rozt6čeli k6ču (Lenka ji objevila doma na půdě), vyr6běli si píšťalky a pořódali různé honičky. Jenom špačka (napaluje ho kluk vedle houpačky) jsme neovlódali, ale snad objevíme nějakého dědečka, který nóm hru vysvětlí. Abych však nezapomněl, před vychózkou za humna jsme si ještě přečetli tento úryvek z Ladových vzpomínek:
~ ,":'('.,"-, ... .".' .. .. . '--
• "
Jakmile na jaře slezl trochu sníh, už jsme vyhledávali na výsluní vyhřátá místa a tam jsme se nedočka vě zouvali, abychom po dlouhé zimě zase jednou dosyta užili běhání na boso. V zemi, sotva trochu vyschlé, hloubili jsme důlky, hráli jsme
12
,I/t,y
"'.','. . ',( .
I
'"
\
•• :
--J - AI'
,,~,,~,.,.
"'''" ,. , • . ,•,•'I . ' . ."'.
"
."'.11' :
~WJ..-"®~~ ",,:,..:>'::.,,1 ~
\.
"I.
~ ,
•
-.!:::
I
'"" ,' •• '
:w--
"
=--_ .::..
~
..
'. ••
-
fo..
~
"
I
I
,,'
..
.'
,,'
•
r;; .
". " -,,/\,
. .,.--"'" _
", ..
'cC-""')"").' c c;,.: C>.,;J .. ) ..
=-- -= -=- --
:""....----'
-,--_- _.---
I
""','
.:.
tive vyhledávai na malé stráňce nad potůčkem mezi bílými břízami první něžné květy sasanek. A když jsem je našel, to už jsem pevně věřil rozjásanému skřivánku, že jaro už doopravdy přišlo. Když žlutá housátka trochu povyrostla, vozil jsem je v nůši na trakaři za ves na malý palouček, kterým se vinul malý potůček. Hou· sátka se hned naučila škubat svěží travičku a stále si mezi sebou něco štěbetala. Snad jim stará husa poradila, jak to mají dělat, protože jim dovedla povědět i jiné věci. Když krátce zaštěbetala jen slabiku: ha!, tak to znamenalo výstrahu, že se objevilo něco nebezpečného. Housátka zvedla ihned hlavičky a také já Jsem se někdy ohlédl, co to je. A bývala to někdy letící vrána, jindy pes nebo některá tetka s otepí suchého chrastí na ohnutých zádech. To mě však nikdy nevyrullilo z pilné práce. Ale jakmile začala stará husa: ratatatal, to jsem jí ihned musel prutem pohrozit, aby si takové žerty nechala, protože štěbetání znamenalo: "Děti, už nechte všeho a teď alou, všichni za mnou k domovu I" A já jsem měl na paloučku je!ltě tolik nedodělané práce: musel jsem opravit vodovod z březových ' trubek, abych mohl pohodlně zavodňovat malou zahrádečku, plnou žlutýcl) květů . pampelišek a blatouchů. Také malý mlýnek na potůčku potřeboval nutnou opravu, abych jej měl v pořádku, než mladé osení. doroste a dozraje k žatvě. Tolik práce jsem měl, a stará husa pořád jen domů a jen domůl
Když Jarek uslyJel větu "To máme pěknou zimu," tak se ohlédl. Ale nikoho neviděl. "Co tě trápn" zaslechl a nohy mu zdřevěněly. Protože mluvil sněhulák. "ViJ, kdo poprvé v zimě postaví sněhuláka, muže se mu splnit jedno přání." "Sněhuláku," vykřikl radostně Jarek, "tebe mně samo nebe poslalo! Potřebuji lyže!" - "Máš je mít," řekl sněhulák. Jarek dostal lyže a sněhu lák jméno Pepa.
Radka
Dvořáková,
Velké
Meziříčí
Tu větu mu řekl sněhulák. Sněhu lák a chlapec se spřátelili. Chlapec sl vzal sněhuláka domu a zavřel ho do ledničky. Maminka se ho zeptala, kam bude dávat sýry, mléko apod. Chlapec chvfll přemý§lel a pak řekl: "Jrdlo budeme dávat za okno."
Martin
Staněk,
Praha 2
Vtom se začal sněhulák sypat a vylezl z něho Franta, kterého mrzelo, že se dal strhnout k nadávkám. Vždyť on sám moc lyžovat neuměl. "Připlížil jsem se zezadu, odloupl kusy sněhových koulí a při tiskl jsem se ke sněhulákovi," vy_ světloval Franta. Jarek byl rád, že zase s Frantou kamarádí. Byl vJak smutný, že má zlomenou lyži. "Pojď k nám, já ti pujčím staré lyže," řekl Franta. A tak oba kamarádi lyžovali celou zimu jen a jen spolu. A nikdo se jim neposmíval, když náhodou upadli. Irena Prokopová, Alšovice
TO MÁME PĚKNOU ZIMU Jak Jarek se ohlédne a vidí starého "Ano, je hezká, ale nemohu lyžovat, protože jsem si lyže zlomil." - "Nu což, pojď se mnou." Jarek Jel za dědečkem na pudu. Tam dědeček vytáhl staré lyže a podával je Jarkovi. "Jestli chcel, tak si je vem. Já už je potřebovat nebudu." "Jé, dědečku, vy mi je skutečně dáte?" - "Dám." - "Děkuju vám mockrát." Jarek se rozloučil a posprchal domu. dědečka.
čtenáři dokončili
povídku s
zlomil lyži a že se mu kluci posmívali. Když dopovídal, Pavel vesele prohlásil: "Přestaň být smutný, právě jsem dostal nápad. Babička má přece na pudě necky. VíJ už, co myslím?" Jarek mu rozradostněně odpověděl: "To je výborný nápad. Mužeme je jít hned vyzkoulet na protější svah."
Hana Cal6bkovó, Brno
}olana Housov6, Hostinné Jarek se podíval na sněhuláka a vidí, že se na něho sněhulák směje. Najednou se ze sněhuláka začal odlepovat sníh a stal se z něho chlapec, stejně veliký jako Jarek. Stali se kamarády. Jarek mu dal jméno Petr. Spolu potom kluky zkoulovali. Kluci se divili, kde se vzal nový kluk, a zahanbeně utekli. Jarek a Petr pak Jli domu. Doma Jarek vJechno řekl po pravdě rodičum a rodiče si Petra vzali za vlastního.
koncem
ukážu ti své bohatství." Jarek mlčky přikývl. "Nejdřív však sněz tuto pilulku," řekl trpaslík. Jarek ji snědl a hned byl malý, měřil jenom pět centimetrů. Pak mu trpaslík ukázal malý otvorvjako pro myJku. Oba tam vlezli. Sli dlouhou chodbou, až došli do velké síně. Tam bylo zlato, drahé kamení a šperky. Jarek řekl: "Je to hezké, ale já bych chtěl radši lyže." Skřítek přikývl a dal mu malé lyže a proutek. "Až vyjdeš ven, mávni proutkem a lyže ti vyrostou. A ty taky." Od té doby Jarek vyhrával vJechny závody na lyžích. Zdeněk
Brunclik, Praha 8
Jarek se ohlédl a za stromem hajného Nováka. Vezl na saních zvířatům do lesa krmení. Jarek ho pozdravil a zeptal se, jestli mu může pomoci. Hajný souhlasil a vzal ho s sebou do lesa. Cestou mu Jarek vypravoval svou příhodu s ly_ žemi. Když se vraceli domů, pan Novák řekl, že se pokusí zlomenou lyži opravit. A opravdu své slovo dodržel, protože druhý den Jarek opět lyžoval na kopci se svými kamarády. uviděl
Marcela Lhotková, Strojetice Než se vzpamatoval z leknutí, sebou bratrance Pavla. radost, s Pavlem byla vždycky legrace. "Už tě pozoruji hezkou chvíli, jenom nevím, proč se tváří§ nabručeně, když je tak pěk ně." Jarek mu všechno vyprávěl. Že
otevřeným
uviděl před Měl velkou
Jarek se otočil a užasl. Za ním stál který řekl: "Neboj se mě, jsem trpaslík Šmudla. Jestli chce!, skřítek,
Libor Štecha a Bezno
Zdeněk
Lajbner,
CO? KDO? CO JE TO ATMOSFÉRA? jistě jste již slyšeli toto CIZI slovo. Atmosféra je vzdušný obal naší Země. Skládá se z několika vrstev: z troposféry (do výše jedenácti kilometrů od zemského povrchu), stratosféry (jedenáct až
osmdesát kilometrů), ionosféry (osmdesát až čtyři sta kilometrů). Nejvyšší část ionosféry (dosahuje až do výšky osmi set kilometrů) se nazývá exosféra. Pro život člověka jsou nejdůležitější nejnižší vrstvy, které jsou složeny ze 78 % dusíku a 21 % kyslíku. Zbytek připadá na vzácné plyny a kysličník uhličitý. Dále obsahuje atmosféra vodu ve všech skupenstvích (kapky deště, ledové krupky, sněhové vločky, mlhu) a pevné částice (prach; popílek, částice kouře apod.).
14
PROČ?
CO? KDO?
KTERÉ ZEMt V EVROPt JSOU NEjMENŠf? Podle velikosti území k nim patří především Vatikán, ležící na úbočí pahorků v severozápadní části Říma. Rozloha tohoto státu je 0,44 km 2 a má zhruba 1 000 obyvatel. Druhým nejmenslm státem v Evropě je Monaco. Nalézá se na pobřeží Středozemního moře a zaujímá území o velikosti 1,49 km 2 a žije tu 23000 obyvatel. Na třetím míste je Gibraltar, což je britské dominium na rozhraní Evropy a Afriky. Rozloha tohoto státu činí 6 km 2 , na kterých žije 28000 obyvatel. Sanmarinská
republika na Apeninském poloostrove je ze všech stran obklopena územím Itálie. Dvacet tisíc obyvatel tohoto státu žije na
PROČ?
území o rozloze 61 km 2 • lichtenštejnské knížectví leží ve střední Evropě mezi Švýcarskem a Rakouskem, má 21 500 obyvatel a jeho území měří 158 km 2 •
CO JE ČiNČiLA? Tento trochu komický název patří malému hlodavci podobnému veverce, který pochází z jižní Ameriky. Kvalitní kožešinu čin čily znali již odpradávna Indiáni, chránili se jí před chladem a používali ji i pro ozdobu. Srst činčily také opracovávali na lehoučké a teplé pokrývky. V 16. století bylo těchto malých zvířátek v Argentině, Chile, Peru a Bolívii na milióny. V 19. století se však čin čila stala módní kožešinou, a když v roce 1910 bylo v jihoamerických státech vydáno nařízení o zákazu lovu, odchytu a obchodu s čin-
CO?
čilou, byla už téměř vyhubena. A tak kolem roku 1920 vznikají na americkém kontinentě první farmy pro jejich chov; jejich chov se po druhé světové válce rozšířil i do Evropy.
JAK SE RODf žiRAFY? Žirafy se rodí ve stoje, a tak mládě padá na zem z výšky dvou metrů. Matka si proto stoupne vedle keře, aby jeho větve zmírnily pád mláděte . V zoologických zahradách se ke stejnému účelu využívá otýpek sena. Zatímco na narozené žiraf! mládě čeká nepří-
/1
I
(I jemný pád z výšky, hroší nemluvně má jiné potíže. Samice hrocha v obavě před útoky krokodýlů se ukrývá v hluboké vodě. Narozené mládě musí proto rychle vyplavat na hladinu, nadýchnout se poprvé ve svém životě vzduchu, a zase se rychle ponořit do bezpečí k matce.
Ir'
JAGUAR jaguár je typickým obyvatelem jihoamerických džungli, hustě zarostlých vegetací. S oblibou se zdržuje na vlhkých místech pi'i bi'ezich i'ek nebo jezer. Rád se také koupe a pati'í k dobrým plavcům; hravě pi'eplave i široké toky v době záplav. V mělčinách vod často loví svou koi'ist, kterou se stávají především tapíři a kapybary. jaguár se však obratně zmocní i sladkovodních želva ryb, které šikovně vyhazuje tlapou na bi'eh. Občas přepadne a pozi'e i menšího kajmana. V blízkosti lidských osad se však může stát nebezpečný pro domácí zvíi'ata. Silný jedinec zabije snadno nejen ovce, psy a telata, ale dokonce i dospělou krávu nebo koně. Člověka však jaguár napadne jen v sebeobraně, zvláště když je posti'elen. Nikdy však u této statné šelmy nebylo zaznamenáno lidožroutstvi. Kromě člověka nemá nepřítele, jen výjimečně
jaguár téměi' žádného by ho mohla ve vodě zabít obrovitá anakonda nebo veliký krokodýl. Na lov vychází jaguár nejčastěji za ranního šera nebo před večerním setměním , ale aktivní je jak v noci, tak i ve dne. I když jaguára často zastihneme na stromech, po kterých dobře šplhá, není šelmou stromovou, ale typicky pozemní. Do korun stromů se uchyluje jen v době odpočinku nebo před lovci, kteří ho pronásledují za pomoci smečky psů. jen zcela výjimečně na stromě uloví například pomalého lenochoda nebo spící opici. jaguár je mimo dobu svatební šelmou samotář skou a každý jedinec vlastní rozsáhlé teritorium, které mívá kolem 50 kilometrů čtverečních, ale někteří jedinci mají své území velké až několik set kilometrů. Na takovém území se snadno uživí a svým lovem přispívají k biologické rovnováze v krajině. jlA.1 FELIX
DOCELA MAlA , Jiří
Napsala Ludmila Romportlová
Nakreslil
Když si to Helena spočítala podle dnů, objevila číslice pěkně vysoká. Pak se dala zředit do číslic-dvojčat, a protože ji bavilo ředit dál, zů stávala jí pak čísla jako samostatná velká písmena. A ta se zase dala znova složit dohromady, objevilo se znovu číslo-dvojče a Helena napočíta la dvacet čtyři. A číslice dvacet čtyi'i zase lehce sklouzla do poloviny a pak je~tě do men~í a zase se dál poskládala jako barevné sklrčko v kukátku a to udělalo nakonec zkroucenou a prohnutou dvojku.
V pokoji se stmívalo, Helenino načmárané zmizelo na papíi'e, a i půlka vytrženého listu ze sešitu bledla a šedla, až Helena rozsvítila malou lampičku a věci kolem dostaly zase svoje pevné známé barvy. A také Ara zbělela, spala na polUáři na zemi a skoro svítila, protože byla vykoupaná ve svém psím bublinkovém ~amp6nu. I když dnes březnový dé~ť rozmáčel cestičky na zahradě do mlaskavého bláta a Ara na svých čtyřech tlapkách dělala v předsíni obtisky jako vysoustruhované, byla to zase jenom ta vypočí taná slavnostní dvojka, pro kterou ji Helena vykoupala, usu~ila a rozčesala zamotané psí chlupy a bez mámy vJechno uklidila a vytřela vodu kolem vany. A pak si sedla k Aře na zem a dívala se na ten běloskvoucí psí obličej a na voňavé rozčesané kudrny. A někde hluboko v sobě měla takový maličký pocit údivu, že vlastně pes je jiný než člověk i v počítání let, že Ara je vlastně najednou starn a dospělejší než sama Helena. A je to zvláštní, jak se takovým počítáním dovede změ nit situace, i když se vlastně docela nic nemění. Ara je pořád malá a nechá si čechrat učesané chlupy a jen Helena sedí na zemi a bez počítání
se
A to se Helena rozhodla, že nechá a vypustí trojnásobná čísla-dny i dvojčata měsíce, protože dvojka byla i legračním symbolem dal~ích věcí, jelikož v~ichni pejskové mají dvě oči a dvě u~i a dvakrát dvě nohy. A to už byla dal~í a stra~ně dlouhá hra na vypočítávání, a počítání a násobení je docela zvláUní práce, kterou nemá Helena ráda. A tak jr zůstala ta samotná veliká dvojka, napsaná jako konečný součet na papíi'e. A znamenala celé dlouhatánské dva roky, protože dva roky byla právě stará její bílá Ara, její chlupatá a vlastně vždycky akorát bílá pudličí holka, její psí kamarád a veřejná láska, pro kterou se jí nesmáli ani holky, ani kluci.
16
počítání
Krásl
DOCELA MAlA , TA,I E~MS'IiVI Jiří
Napsala Ludmila Romportlová
Nakreslil
Když si to Helena spočítala podle dnů , objevila číslice pěkně vysoká. Pak se dala zředit do č íslic-dvojčat, a protože ji bavilo ředit dál , %ů stávala jí pak čísla jako samostatná velká písmena. A ta se zase dala znova složit dohromady, objevilo se znovu číslo-dvojče a Helena napočíta la dvacet čtyl'i. A číslice dvacet čtyl'i zase lehce sklou%la do poloviny a pak je~tě do menlí a zase se dál poskládala jako barevné skličko v kukátku a to udělalo nakonec zkroucenou a prohnutou dvojku.
V pokoji se stmívalo, Helenino načmárané %mi%elo na papíře, a i půlka vytrženého listu %e se~itu bledla a ~edla, až Helena rozsvítila malou lampičku a věci kolem dostaly zase svoje pevné známé barvy. A také Ara %bělela, spala na politáři na zemi a skoro svítila, protože byla vykoupaná ve svém psím bublinkovém bmp6nu. I když dnes březnový délť ro%máčel cestičky na zahradě do mlaskavého bláta a Ara na svých čtyřech tlapkách dělala v předsíni obtisky jako vysoustruhované, byla to zase jenom ta vypočí taná slavnostní dvojka, pro kterou ji Helena vykoupala, usulila a ro%česala zamotané psí chlupy a bez mámy vlechno uklidila a vytřela vodu kolem vany. A pak si sedla k Aře na zem a dívala se na ten běloskvoucí psí obličej a na voňavé rozčesané kudrny. A někde hluboko v sobě měla takový maličký pocit údivu, že vlastně pes je jiný než člověk i v počítání let, že Ara je vlastně najednou starlí a dospělejlí ne! sama Helena. A je to %vliltní, jak se takovým počítáním dovede změ nit situace, i když se vlastně docela nic neměni. Ara je pořád malá a nechá si čechrat učesané chlupy a jen Helena sedí na zemi a bez počítání
se
A to se Helena ro%hodla, že nechá a vypustí trojnásobná čísla-dny i dvojčata měsíce, protože dvojka byla i legračním symbolem dallich věcí, jelikož yJichni pejskové mají dvě oči a dvě u~i a dvakrát dvě nohy. A to už byla dallí a strdně dlouhá hra na vypočítávání, a počítání a násobení je docela %vláitní práce, kterou nemá Helena ráda. A tak jí zůstala ta samotná veliká dvojka, napsaná jako konečný součet na papíře. A %namenala celé dlouhatánské dva roky, protože dva roky byla právě stará její bilá Ara, její chlupatá a vlastně vždycky akorát bílá pudličí holka, její psí kamarád a veřejná láska, pro kterou se jí nesmáli ani holky, ani kluci.
16
počítání
Krásl
•
vlel ijak přemýš lí o tajemných dospělých věcech, ale všude v t om myš lení se zvedaji jakoby vysoké hladké stěny, kte ré H e le na nepře l e%e • Leží s hlavou u kudrnatých psích uší, bu b li nový ~ampón % nich t eple vo ní. I svět l o % malé lampičky dovede u spat, stíny se ukládají na ko berec konejšivě jako ukol ébavka. A H elenino tajemné přemýšlení neru~í an i tátovo rád io, ani máminy všelijak porou čen é příkazy. A tak p o dvečerní s mívání uplývá v blažených minu tách, kd y se nic
nemusí, kdy i zvuky celého bytu jakoby chodily po špičkách. Ale i tyhle Heleniny minuty se natahují do dalších minut a ještě dalších, a než je % nich nové počítání, přetrhnou se bouchnutím, jaké vydávají dveře do předsíně. A další zvuky už nechodí po špičkách, vržou a šustí a hrkají a mluví nahlas, přilel táta, dupe na rohožce a říká, že půjde raděj i hned. A protože k dalším zvukům patří klapání, jaké dělá dře věná lopata na sníh, podívá se Helena z oken a v jejich tmavém rámu se sype sníh, bílý jako cukr, a padá do zahrady a na chodník a na ulici. A je to takový sníh, který zůstává ležet, je to sníh pro radost. Zůstává bílý a netaje, je to veselý sníh, i větev hrušky obaluje tlustými rukávky. A Ara se v něm prohání a skáče a honí, a i když je po vykoupání a lampy na dvou rozích jejich zahrádky ještě nezačaly svítit, je sníh ještě o mnoho a mnoho bělejší než je Ara. Na chodníku přibývají lopaty a košťata, ve sněhu se dělají pěšiny a cestičky, sněhová návěj ustupuje, ale padají další cukrové chomáče, a je to krásné. I Ara jakoby chtěla pomáhat, škrábe tlapkou sníh, vrací se ke kamení pod schodem a pravou přední tlapkou vystřeluje pod kámen, pištivě bafá a neslyší volat tátu ani Helenu. Když Helena dojde až k ní, neutíká a nestojí o honičku, zůstává stát se zdviženou packou, slepenou sněhem . V tom bílém nadělení jakoby ukazovala Heleně směr, že právě tam, v kousíčku pod kamenem, kam nepadá sníh, vyčmuchala tajemství. A když Helena natáhňe ruku a poslepu zašátrá v puklince, dotkne se něčeho, co je mokré a studené, ale co je živé. A protože zvědavá Ařina packa míří znova pod kámen, sebere Helena celou svou holčičí odvahu a vytáhne to neznámé studené z puklinky.
A je to malý rozcuchaný ptáček, vydě~ený a mokrý. A H ele na se zanic nepřizná, že jeho strach se podobá něč ím jej ímu, ale drží tělíčko pevně. P táče k se cu ká a brání a maličké drápky klovají H e le nu d o dlan ě. Ale ta ho nepouští, nese ho přes zasněžen ou cest i č ku do kuchyně a tam ho opatrně k la d e na ze m . A protože zase přícválá divo ká a ro zš tě kaná Ara, je černý ptáček zase v H eleni n ě d la ni, ostré drápky se znovu zatínají do kůže, a le už se Helena nebojí. N ese p táč ka nahoru, projde s ním tátovu knihovn u i pokoj , zde v~ ichni spí. Za ním je komůr ka, kde se net op í, jsou tam dvě staré skl'íně, peři ny, nasklá d a né jako pyramida, a jiné věci, známé i nezná m é, kter é tu nerušeně spí téměř pod střechou v z im ě v létě. A proto že dve ře od komůrky nemají klíč, otev řou se skoro samy a Helena staví ptáčka na starý ko berec a ř íká mu, že to červené na něm jsou tuli pá nky, které jistě zná. A promlouvá k ně m u málem jako k Aře, ale on se bojí, poskakuje na svých t e nounkých nožkách, tlačí se do koutků a pa k je najednou pod ním černá a bílá loužička. A t o je vlastně opak toho, že ptáček musí také jíst, a Helena říká, aby počkal , že tu bude hned. A pak usypala na talířek krupici a mák, oboje se jí na ta lí ř ku smíchalo, do tátovy mrňavé likér o vé s kl e nič ky nalila vodu a šla nahoru za ptáč kem jako z a n ávštěvou. Ale on se pořád bál a nechtěl nic, ta k H e le na řekla, aby se nestyděl, a dala si p rsty p řed o č i , i za tu chvilku provoněné tátovým h něd ý m koňakem. Ale ma lý kos nebyl jako Ara, utíkal a nechtěl se dát poh la d it. A protože se táta už vracel, seškrabával z lopa ty sn íh a volal na Helenu, dotkla se jedn ím p rstem ptačího křídla a řekla, aby se nebál, že zase p ř ijde. A tak v las t n ě bylo v domě tajemství, které se mohlo jmenovat ptačí. A máma ani táta nic ne-
17
I
,r
všelijak přemýšlí o tajemných dospělých věcech, ale všude v tom myšlení se zvedají jakoby vysoké hladké stěny, které Helena nepřeleze. Leží s hlavou u kudrnatých psích uší, bublinový šampón z nich teple voní. r světlo z malé lampičky dovede uspat, stíny se ukládají na koberec konejšivě jako ukolébavka. A Helenino tajemné přemýšlení neruší ani tátovo rádio, ani máminy všelijak poroučené příkazy. A tak podvečerní s mívání uplývá v blažených minutách, kdy se nic
nemusí, kdy i zvuky celého bytu jakoby chodily A je to malý rozcuchaný ptáček, vyděfený po špičkách. Ale i tyhle Heleniny minuty se na- a mokrý. A Helena se zanic nepřizná, že jeho tahují do dalších minut a jeně dalších, a než je strach se podobá něčím jejímu, ale drží tělíčko z nich nové počítání, přetrhnou se bouchnutím, pevně. Ptáček se cuká a brání a maličké drápky jaké vydávají dveře do předsíně. klovají Helenu do dlaně. Ale ta ho nepouští, nese A další zvuky už nechodí po špičkách, vržou ho přes zasněženou cestičku do kuchyně a tam ho a šustí a hrkají a mluví nahlas, přišel táta, dupe opatrně klade na zem. A protože zase přicválá na rohožce a říká, že půjde raději hned. A proto- divoká a rozštěkaná Ara, je černý ptáček zase že k dalším zvukům patří klapání, jaké dělá dře v Helenině dlani, ostré drápky se znovu zatínají do kůže, ale už se Helena nebojí. věná lopata na sníh, podívá se Helena z oken Nese ptáčka nahoru, projde s ním tátovu knia v jejich tmavém rámu se sype sníh, bílý jako cukr, a padá do zahrady a na chodník a na ulici. hovnu i pokoj, zde všichni spí. Za ním je komůr A je to takový sníh, který zůstává ležet, je to sníh ka, kde se netopí, jsou tam dvě staré skříně, peři pro radost. Zůstává bílý a netaje, je to veselý ny, naskládané jako pyramida, a jiné věci, známé i neznámé, které tu nerušeně spí téměř pod sníh, i větev hrušky obaluje tlustými rukávky. A Ara se v něm prohání a skáče a honí, a i když střechou v zimě v létě. A protože dveře od komůrky nemají klíč, je po vykoupání a lampy na dvou rozích jejich zahrádky ještě nezačaly svítit, je sníh ještě otevřou se skoro samy a Helena staví ptáčka na starý koberec a říká mu, že to červené na něm o mnoho a mnoho bělejší než je Ara. Na chodníku přibývají lopaty a košťata, ve jsou tulipánky, které jistě zná. A promlouvá k ně mu málem jako k Aře, ale on se bojí, poskakuje sněhu se dělají pěšiny a cestičky, sněhová návěj ustupuje, ale padají další cukrové chomáče, a je na svých tenounkých nožkách, tlačí se do koutků a pak je najednou pod ním černá a bílá loužička. to krásné. I Ara jakoby chtěla pomáhat, škrábe tlapkou A to je vlastně opak toho, že ptáček musí také sníh, vraci se ke kamení pod schodem a pravou jíst, a Helena říká, aby počkal, že tu bude hned. A pak usypala na talířek krupici a mák, oboje přední tlapkou vystřeluje pod kámen, pištivě se jí na talířku smíchalo, do tátovy mrňavé likébafá a neslyší volat tátu ani Helenu. Když Helena dojde až k ní, neutíká a nestojí rové skleničky nalila vodu a šla nahoru za ptáč o honičku, zůstává stát se zdviženou packou, sle- kem jako za návněvou. Ale on se pořád bál a nepenou sněhem. V tom bílém nadělení jakoby chtěl nic, tak Helena řekla, aby se nestyděl, a dala ukazovala Heleně směr, že právě tam, v kousíčku si prsty před oči, i za tu chvilku provoněné tátopod kamenem, kam nepadá snih, vyčmuchala vým hnědým koňakem. Ale malý kos nebyl jako Ara, utíkal a nechtěl se tajemství. A když Helena natáhne ruku a poslepu zašátrá dát pohladit. A protože se táta už vracel, selkrav puklince, dotkne se něčeho, co je mokré a stu- bával z lopaty sníh a volal na Helenu, dotkla se dené, ale co je živé. A protože zvědavá Ařina jedním prstem ptačího křídla a řekla, aby se nepacka míří znova pod kámen, sebere Helena bál, že zase přijde. A tak vlastně bylo v domě tajemství, které se celou svou holčičí odvahu a vytáhne to neznámé mohlo jmenovat ptačí. A máma ani táta nic nestudené z puklinky.
17
věděli,
jen Ara si
občas přišla začichat
a tiše za-
vrčela.
Do večera kos uschnul, splihlá peříčka se zase zaleskla a začal zobat krupici i mák a dokonce pil z likérové skleničky vodu, i když se Helena dívala. A poskakoval po tulipánech na koberci, mžikal malýma očima a pozoroval, jak Helena zametá zbylou krupici i všechny uschlé zbytky loužiček. A potom už i maličko létal, vznesl se na skříň a díval se zvysoka na malou komůrku. Ráno přestalo chumelit, do bláta na ulici zasvítilo slunce a nebe nad zahradou bylo modré a jasné. Helena se na ně zadívala okýnkem z komůrky. Třeba se na ně podíval i malý kos z vrcholku skříně. a
Dívali se oba a nic se nebál.
neříkali.
Venku bylo ticho
ptáček
Helena čekala. Do okna zavanul lahodný vzduch, skoro jarní. Oba se ho nadechli. Pak se černý kos snesl ze skříně na kupu nastlaných peřin a uhladil si pod sebou všechna peříčka. A jako by se chtěl Heleně ještě jednou celý ukázat, zachvěl se jako malé letadlo před startem, když túruje, potom zakroužil obloukem dolů a hned zas nahoru a vylétl okýnkem pryč , ven, do zahrady, daleko, pod modré a jasné nebe. A večer si Helena položila hlavu vedle bílé Ariny, protože ten podivný měkký pláč, co v sobě měla, vlastně nebyl pláč. Jakoby najednou věděla, že i malá tajemství, která jsou krásná a neobyčej ná, nemohou přestat být, i když zmizí. I když uletí. I když nebe zůstane prázdné. A když druhý den našla černé kosí pírko na koberci s tulipány, zvedla ho, zlehounka se jím dotkla tváře a říkala si - Po tobě, ptáčku.
18
NAKRESLILA EVA PRŮŠKOVÁ
~ '('
.
.:!J
..
I: ".
SBĚRNU VTIPŮ OHNíČEK
ŘíDí KUBA KUBíČEK
- PET~E, na pravé straně je ji, já se bojím, . žadoní malý Martin, který se v noci probudil. - A jak mám v té tmě poznat, kde mám pravou stranu? diví se Petr. lampička, rozsviť
!:tipán Skalický, Pardubice
TRENÉR se ptá sedmiletých, jak doma
začínajících hokejistů, cvičí.
- Já zvedám patnáctikilogramové činky, hlásí Jirka. - Nepovídej, copak je uzvedneJ? - Ano, táta mi pomáhá. Ivo Hochman, Brno.Chrlice
O~TI, kdopak nám dává med? ptá se soudružka učitelka. - Prosím babička. Má ho v komoře, oznamuje Mařenka. Gabriela Vlkovi, Brno-Kohoutovice
- Ve ~kole se mají koruny.
že stromy
Nováka, který v pokoji - To nevím, pelně.
~IOIČ tramvaje zastaví a I'ek-
ne: Musíte si vystoupit, nejdou
Martin Loupold,
Přlbram
NEMOCNÝ Pepíček se schová pod peřinu a volá: - Mami, není mě vidět? - Není, odpoví maminka. - A sly~et taky ne? Martin Fra;dl, Čistá u LitomyJle
PEPIK si odře kolena a volá: - Mamí, jak se kulhá na obě nohy? Soused už to nevydržel.
Iveta Petrufelová, Bukovany
- Máme. A to sis na ně vzal tak velkou tdku? - Ne, já v ní ty my~i nesu. Simona Šturmová, Duchcov
- PANE recepční, prosil bych pokoj s koupelnou. - S koupelnou? To jste se nemohl vykoupat doma?
Karel Pawlitochko, Vimperk
Pavel Remenlk, Karviná
POOfVEJ se na vlaftovky, jak si stavějí hnízdo. Co myslí~, kde berou stavební povolení?
- VČERA jsem byl zase po dlouhé době na rybách. - A chytil jsi něco? - Jo, chytil jsem prut a vzteky ho rozlámal na kusy.
PEPfčEK přijde do obchodu a ptá se: - Prosím vás, máte pastičky na my~i?
Dodko Červenka, Brati.lava
František Kotallk, Praha 9
- KTEAI živočichové se na jaře probouzejí ze zimního spánku? Prosím zmrzlináři I
Senice n. H.
jsem je v kou-
- CHCETE tu opravu na poPtá se vedoucí opravny zákazníka. - Ano, na počkání. - A chcete počkat týden, čtrnáct dní nebo měsíc?
Vluta Novotná, Ivanovice n. H.
PANU Novákovi se narodila dcera. Vběhne do květinářství a říká: - Potřebuji kytku pro manželku. Prodavačka se zeptá, kolik je jí let. - Právě se narodilal
měl
čkáni?
otevřít dveře.
Vařechovi,
přistihl
zloděje.
Hana Kalábová, Velelovice
K. a P.
- MAMINKO, je to pravda, že koruny rostou na stromech? - Ale kdepak, koruny se razí v mincovnách. Kdopak ti namluvil, že rostou?
říkalo,
Jana Olivová, Nivnice
- A NECVAKALY vám strachy zuby? ptali se sousedé pana
'
..
Je hrozně líný, bez houpacího křesla už se nehne z domu.
..-EK Děti
modrého plameňáka V. KRAVIPIN
A. BORN
..Ty že za všechno můžeš?" podivil se Dug a vyk Julkovi. Julek si sedl na bobek, prsty si držel zátylek a celý se chvěl od pláče. Skrze slzy křičel: .. Protože jsem zrádce a zbabělec! To já jsem jim řeklo prachu a o tajném vchodu. Chytili mě a já jsem jim to řekl!" Zalykal se slzami, byl z něho chomáček neštěstí. Vedle něho usedla Soti, pohladila mu poškrábané rameno a tiše se ho zeptala: .. Moc tě mučili?" Takovou něhu Julek nečekal. Pomalu zvedl mokrou tvář, pohlédl na Soti, na nás a nějak kročil
udiveně řekl:
..Vůbec mě nemučili. Jenom řekli, že to udě lají .•• A já jim všechno řekl. Tak vidíte, jaký jsem zbabělec ..... A znovu se rozbrečel ... Teď mě musíte soudit jako zrádce!" Dug ho vzal do náručí a pomalu s ním vstal. Zamračeně řekl:
..Ty, M rňousi. .• To tamty bychom měli soudit," a kývl hlavou směrem, kde se ve večerním světle tyčilo město, a nesl Julka do podzemí. Uvnitř Dug položil Julka na palandu. Julek se celý chvěl a mlčel. Naše pohledy se setkaly. "Jak se to stalo, Julku?" zeptal jsem se. Prudce se zvedl a řekl:
20
..Jak ..• Já sám nevim .•. Šel jsem vesnicí a najednou ke mně přiskočili ti dva. A hned mě drželi ••• Povídají: ,Ty jsi přišel z pevnosti?' Dělal jsem, že jim nerozumím. A oni na to: ,Nezapírej, stejně jsme už všechny pochytali.' Já jsem se strašně lekl: ,Vážně?' Oni se rozesmáli a začali mě někam táhnout •.. Mají tam takový sklep •• ." Julek se znovu zachvěl, pohlédl na Duga a zašeptal: .. Stejně mě musíte soudit ..... Dug mu chtěl odpovědět, ale přišla Soti. Nesla džbán a čistou látku. Mlčky mě i Duga odstrčila od palandy a začala omývat z Julkových rtů a brady krev. Dug mě vzal pod paží. .. Pojďme odtud .. ." Zničený kraj náměstíčka byl ještě v kouři. Tráva se bělala prachem. Děti nás mlčky očeká valy. Gal přivolal pohybem ruky Duga i mě a ukázal, abychom se ukryli . "Podívejte se." Opatrně jsme nahlédli dolů. Les byl ozaren západem. Mezi stromy bylo vidět Dračí sluhy. Odcházeli a ani se neohlédli. Byli si jisti, že jsme výbuch nepřežili nebo že jsme dokonale uvězněni v pevnosti. A taky jsme skutečně byli. Výbuch zničil sestup, nemohli jsme se teď dostat ani k moři, ani do lesa. A hluboká studna, odkud jsme brali vodu, byla zavalena. Dug nás shromáždil u moždíře, jenom Soti s Julkem chyběli. ..Tak co budeme dělat?" zeptal se. Všichni mlčelí. Asi přemýšleli o tom, jak se dostat z pasti, ale já myslel na Julka. Dejme tomu, že s Julkem brzy odletíme, ale co bude s ostatními? Copak je tu můžeme nechat v neštěstí?
.. Nemáme, kam bychom odtud odešli," řekl Gal ... Dole by nás pochytali jako slepice ..... .. A tady umřeme hlady," zamračeně poznamenalDug. .. Pomůže nám Pták," řekl jsem nejistě. .. Copak ho můžeme takhle využívat?" řekl Dug ... My sami dolů nemůžeme. Dračí sluhové jsou jistě v okolí. Tak kam se podějeme? Jedině do Modrého údolí," odpověděl si sám. Všichni na to mlčeli, jenom Gal řekl zoufale:
"Jsi blázen! Chceš se zničit?" "A co tedy máme dělat? To mají kvůli mně zahynout všichni?" tiše se zeptal Dug. Pak říkal jeJtě něco, ale všichni ho přehlušili svým voláním. Proč všichni tak křičí? Vůbec jsem tomu nerozuměl. Přistoupila Soti a tiše řekla: "Co křičíte? Ticho! Kde je Luk?" Vyvedla Luka, posadila ho na lafetu a začala mu rozvazovat špinavý obvaz na noze. V levé ruce držela lesknoucí se skleničku. "Co to máš?" zeptal se Gal. "To je lék. Mrňous ho přineslo .... Tak přece jenom ho přinesl! To znamená, že Julka chytíli, když se vracel od stařeny. Schoval ho a nerozbil, neztratil ••• Obstoupili jsme Luka. Po výbuchu jsme dočista zapomněli na jeho zranění. Rána mu už zaschla, ale kotník měl opuchlý. "To nic, teď to brzy přejde." Vzala nový obvaz a navlhčila ho odvarem. Večer jsme zapálili malý oheň. Všichni jsme ml~ky a smutně seděli kolem. Měl jsem strach o Jlllka, a tak jsem šel za ním. Vyšel ale ven sám. I v šeru bylo vidět, jak je zoufalý. "Pojď, Julku, půjdeme k ohni," řekl jsem mu opatrně a vzal ho za ruku. Vytrhl mi ji a zavrtěl hlavou. "Tak co je? Pojď," opakoval jsem. Julek znovu zavrtěl hlavou a usedl do trávy u paty věže. Opatrně jsem ho vzal kolem krku. Byl studený, jako kdyby ani nežil. "Vždyť nastydneš," zakoktal jsem. "Ne," řekl Julek a pohnul rameny. Přistoupil k nám Gal a Julka ukryl svou roztrhanou blůzou. Mě odvedl pryč a řekl: "Ať si teď posedí sám, když chce. Musí mu být zle." Po chvíli jsem si vzpomněl na nedávnou rozmluvu a zeptal jsem se Gala: "Co je to to Modré údolí?" Gal mi šeptem vyprávěl, že na jižním okraji
ostrova, uprostřed strmých skal, je místo, kde roste spousta plodů, kde hnízdí množství ptáků a kde se daří všem zvířatům. Vyvěrají tam čisté prameny a nikdy tam není velké vedro. Ale lidé tam přesto nežijí. Na místě opuštěných vesnic jsou jenom rozvaliny. Vždycky ráno, když na zem dopadnou první sluneční paprsky, z rozvalin se vyvalí modravý dým a rozplyne se ve vzduchu. Dětem tenhle dým nevadí, pro dospělé je však smrtelně nebezpečný. Ani jeden dospělý člověk se neopováží tam jít. Ví, že když se nadýchá toho dýmu, po několika týdnech zemře na záhadnou
)
/~
nemoc podobnou malárii. Pták by nám pomohl dostat se do Modrého údolí, lepší úkryt pro děti ani nemůže být. Co ale s Dugem? Ten je dospělý. "Tak spát," utrousil Dug a pomalu vstal. Hned jsem přistoupil k Julkovi. Také už neseděl. "Tak jde se spát, Julku." Julek poslušně vstal a vklouzl do moždíře. Jako dřív jsme ulehli na pružnou podestýlku. "A teď mi všechno popořádku vyprávěj!" Jako kdyby mu to udělalo radost. Pozvedl se na loktech a mluvil.
~)
/'
21
"Stalo se to strašně rychle. Zavlekli mě do sklepa a tam na mě: ,Ukážeš nám, kde je vchod?' ,Jaký vchod?' já na to. ,Do pevnosti.' ,Já nevím.' Rozesmáli se a řekli: ,Ale ukážeš. Půjdeme tam spolu.' ,Nepůjdu.' Zase se smáli. Kdyby mě bili, nadávali mně ... Přivázali mě na lavici. Nad ní byl takový trám a na něm kolo, z něj trčely hřebíky. Dlouhé rezavé hřebíky. Jeden z nich stlačil ně jakou páku, zaskřípalo to a kolo klesalo rovnou na mě. Jako kdyby na mě mělo najet. Ten druhý, to nebyl Dračí sluha, měl na sobě obyčejné šaty, byl takový dlouhý, zuby měl odporné, se na mě usmíval: ,Tak co, chlapečku, budeš mluvit?' A pak taky něco stiskl. Chtěl jsem zavřít oči, ale nešlo to. Hřebíky byly blíž a blíž ... Nevydržel jsem to a vykřikl: ,Pusťte měl' Nepamatuju se, Žeňko, co bylo dál. Zřejmě jsem všechno vyzradil. Kde je vchod, kde je prach •.• A řekl jsem jim o nás všech .. ." Probudil jsem se zimou. V ústí moždíře jsem viděl kolo modré oblohy. Julek ležel s otevřený ma očima vedle mne. Obličej měl jako vyřezaný, sinalý. Bylo jasné, ale studené ráno. Všechny děti se klepaly zimou a vylézaly z ústí hlavní. "Tak trochu zvesela I" volal na ně Dug. "Všechno ještě můžeme napravit, hlavu vzhůru I Při pravte se na cvičeníl" zvolal. Pak nastalo nepochopitelné ticho, Dug podivně znehybněl. V tom tichu se ozvala malá rána, jako když někdo tleskne. A Dug začal neuvěřitelně pomalu padat na obličej.
Příště:
Sbohem, bašty!
Přeložil
22
Josef
Týč
1983 ROK ČESKÉHO
DIVADLA
S+H
Jsou dva. Jsou ze dřeva a patří neodmyslik sobě. Nikdy nestárnou a nikdy nikde nikoho nezarmoutí. Ten první se jmenuje Spejbl, ten druhý Hurvínek. Spejbl začal svou kariéru u národního umělce profesora Josefa Skupy roku 1920, Hurvínek jen o šest let poz-
telně
ději.
Se slavnými jmény Spejbla a Hurvínka se už desetiletí pojí i jméno národního umělce Miloše Kirschnera, Skupova žáka a pokračovatele, dnes ředitele Divadla S + H, spolutvůrce repertoáru a především herce, který vodí Spejbla a který oběma loutkám propůjčuje svůj hlas. "Se Spejblem a Hurvínkem jsem se poprvé setkal ve hře Hurvínek mezi broučky," zavzpomínal si Miloš Kirschner. "Bylo mi tenkrát pět, a ani ve snu mě nenapadlo, že o dvacet let později promluví Hurvínek právě mými ústy. Prvně se tak stalo na podzim roku 1952. Profesor Skupa se už tehdy cítil dost unavený, a protože věděl, že mám podobnou fistuli jako on, svěřil mi na jednom zájezdě po republice Hurvínkův hlas. O rok později
jsem už studoval svoji první hru, Hurvínkovy zimní radovánky. V témž roce Josef Skupa vážně onemocněl a na mne pi'ešel celý dětský repertoár. Hrál jsem Hurvínka, ale ještě ne Spejbla. Ale netrvalo dlouho a pi'evzal jsem celý repertoár Spejbla a Hurvínka. Za třicet let společného života jsme prožili nejedno dobrodružství a procestovali velký kus světa. Navštívili jsme čtyři kontinenty a s tím šestadvacet zemí, kde Spejbl s Hurvínkem promlouvali sedmnácti jazyky. Práce kolem Spejbla a Hurvínka není málo. Jenom v divadle odehrajeme za rok 350 před stavení. K tomu je třeba absolvovat aspoň 250 zkoušek. Denně jen v divadle tedy mluví Hurvínek čtyři až šest hodin fistulí. Kdo to nezkusil, asi nepochopí, jaká je to dřina pro hlasivky. Přitom kromě divadla odehrajeme za rok průměrně 120 relací v rozhlase, prů běžně vystupujeme v televizi, natáčíme gramofonové desky. Vždyť Spejbl s Hurvínkem mají kolem padesáti velkých desek! A stále přibývají další. Co nevidět začneme natáčet Abecedu slušného chování. Také tentokrát bychom chtěli posloužit pedagogicky, ovšem vesele, s humorem, ja'k už to patří k tradici, kterou si Spejbl a Hurvínek za víc než půlstoletí své existence vytvořili."
tři
SPEJBL. HURViNEK A SILUETOVÝ AUTOPORTRÉT JEJICH TVŮRCE JOSEFA SKUPY (1947) P!l.IPRAVILA JANA SOELDNEROVÁ FOTO HILDA MISUROVÁ
V'
~
1llOZNA jl"....ou
se rozhodnete žít v některém z umělých měst vybudovaných v jedenadvacátém století v blízkosti pevnin v mělkých mořích (tomuto mělké mu pobřežnímu pásmu říkáme šelfy). Když dnes hovoříme o šelfech, pak vědinou ve spojení s podmořskou těžbou nafty. V nedaleké budoucnosti však vzniknou šelfová města i z docela jiných důvodů. Vaše Oceánie bude nejspíš postavena na dně některého z překrásných zálivů, kde po většinu roku svítí slunce, kam nikdy nepřipluje naftový tanker a kde dokonce ani není nákladní ' přístav. Přesto tam nebudete trávit jenom dva roky prázdnin, ale budete tam pracovat. Možná se dokonce kvůli Oceánii už brzy rozhodnete pro studium přírodních věd, abyste se dobře připravili pro budoucí náročná vědecká povolání, jež toto město bude nabízet a potřebo vat. Odměnou za práci v onom městě vám mimo jiné bude i to, že si dosyta užijete moře, slunných pláží, vodních sportů a dokonale čistého životního prostředí. Spousty lidí změní v jedenadvacátém století zaměstnání a způsob života jen kvůli tomu čistému ovzduší šelfových měst. A jak to tam bude s dopravou? Dopravní prostředky v Oceánii budou patřit k nejrozmanitějším, jaké si lze představit. Půvabné jachty, služební motorové čluny, pracovní podmořské čluny, obrovská vznášedla hromadné dopravy a hydroplány, ale i vlaky potrubní dráhy, které budou Oceánii spojovat s pevninou. Samozřejmě že v Oceánii budete obklopeni vším, co budete potřebovat k plnému životu, pamatováno bude i na centrum
Obrázek z archívu autora
kultury. Pi'esto někdy zatoužíte po pevnině. Nebude nic jednodušlího, než nasednout do potrubního expresu, který vás za pár minut dopraví na pevninu. Expres se bude pohybovat v průhledném
potrubí ze speciálního skla, na vzduchovém polštái'i. a protože trať bude dokonale přímá a bez zastávek, rychlost 300 km/ho pro něj bude hračkou. VÁCLAV KRÁL
BARBÁNEK ,j
NA HRADĚ
KRESLí V. FALTOVÁ -
PíŠE JlltiK
"
NAINDICKĚ I
_~
~
OJIZDCE Určitě si hned vzpomenete na slona. Jenže dnešní Indie se značně liší od představ, které vám utkvěly v hlavě po přečtení verneovek a jiných dobrodružných knížek.
Na slonu se mužete svézt při návštěvě nějaké rezervace nebo třeba pevnosti v Ambe ru, al e pro průměrného Inda je jízda na slon u
p řír od ní
pomalu stejná zvláštnost jako pro evropského návštěvn íka.
Typickým dopravním prostředkem Indie je rikša. Tu nejobyčejnější, která už pomalu mizí, táhne běžící člověk. Jiné jsou poháněny s poněkud menším úsilím pomocí pedálu. Šlapací rikši jsou zhotoveny z jízdních kol a pasažéři sedí vedle sebe na sedátkách za namáhajícím se majitelem vozidla. Rikši zaplavují vozovku, jsou levné a v ulicích indických měst jsou ve značné převaze proti automobilum. O stupeň výše jsou rikši motorové. Jejich řidiči se řítí ulicemi, mačkají z motoru co největší výkon a nrohroženě, s pronikavým hvízdotem pneumatik vytáčejí oblouky na širokých křižovatkách. Pasažéři sedícf za řidičem v kovové konstrukci pokryté jen tenkým plátnem, se sice ve zdejším horkém podnebí osvěží, ale zato musí mít v pořádku nervy. Mezi Indy jsou oblíbené i skútry a motocykly. Často tu jezdí československé jawy, které se vyrábějí v licenci. Dopravní předpisy jsou značně volné, a tak se na skútru přepravuje tolik pasažéru, kolik se jich tam jen vejde. Viděl jsem i jednoho koumáka, který připevnil na jawu dlouhé prkno a vezl šest pasažéru. Ti poslední ovšem komíhali nohama ve vzduchu a z motorky měli zároveň houpačku. Na ulicích indických měst lze zahlédnout všemožné dopravní prostředky. Vedle patrového autobusu třeba dvojkolovou masívní káru taženou párem volu nebo barevně pomalovaný nákladní automobil předjíždějící velbloudí karavanu. Když se na ulice vyhrnou ještě v dopravní špičce cyklisté, vzniká nepředstavitelný, ale malebný zmatek, který má však přesto určitý řád. Dopravních nehod je poměrně málo. TEXT A FOTO ZDEN~K THOMA
HODINY JDOU NAZPÁTEK Digitálkám je dyanáct let. První hodinky číslicovým displejem se objevily ve výlohách hodinářství v roce 1971. Zpočátku toho moc neuměly. Ukazovaly jen čas, navíc byly velké,
s
tlusté, rychle spolykaly zásobu energie z baterie a rozsvěcovaly se jen po stisknutí knoflíku. Ale už po pěti letech byla z digitálek velká móda. Za krátkou dobu se naučily - jak se sluší na zázračné dítko moderního věku spoustu věcí. Stopovat, odpočítávat čas pozpátku, měřit ho v různých zeměpisných pásmech, dále vypočítat libovolný den v týdnu až do roku 2099, zapamatovat si, kdy má kdo narozeniny a včas na to upozornit, nebo budit příjemným způsobem (třeba vám zahrají nápěv písničky Oh, Zuzano ... Nebo vás pozdravit po ránu vemlouvavým sympatickým hlasem - mají totiž v sobě zabudovaný syntetizátor lidského hlasuJ. Displeje nejnovějších digitálek přiPomínají palubní ~esku letadla. Je na nich množství symbolů, které blikají a všelijak pípají. Vyrábějí se digitálky kombinované s kalkulačkou, takže umějí i počítat. Ještě nedávno se zdálo, že hodinkám s ručič kami je jednou pro vždy odzvoněno, že nemohou konkurovat těm chytrým a přesným mikroelektrickým "stroječkům". Jenomže se ukázalo, že digitálkám k naprosté dokonalosti přece jen něco chybí. Přišlo se na to, že přes všechny ty "fajnové" kousky, které digitálky předvádějí na stisknutí knoflíku, ukazují čas příliš suchopárně, že nepodněcují představi vost a neukazují čas prostorově, časový údaj se na nich musí číst, zatfmco na staré hodinky stačilo jen mrknout. A tak začal velký návrat k ručičkám. Ale nové ručičkové hodinky už nejsou ty známé tikající placičky a ani jejich
nejsou opravdové. To se jen vytváří na celoplošném displeji obraz ciferníku a kroužícího ukazovátka času. Také nové ručičkové hodinky toho umějí hodně. Po stisknutí knoflíku se třeba převtělí a jsou z nich digitálky se vším všudy. Jenom jedno zatím neumějí - oznamovat ubíhající čas střídáním vůní, a tím ještě víc rozněcovat naši představivost a libost. Před mnoha a mnoha staletími měli ve starém Japonsku vonící hodinky. Byly jednoduché. V dlouhé svíci byly zapuštěny kousky různého kadidla, které plamínek v pravidelných intervalech zapaloval. Z hodinek pak tryskala vůně a každá "hodina" voněla jinak. Takže možná jednou ••. ukážeš zápěsti a řekneš; Koukej, zmáčknu tenhle čudlík a mám hodinky s vodotryskem ručičky
heřmánkové vůně!
-ip-
27
ROZUM DO HRSTI Pozorně
te
si
tyto
obrázku A které
prohlédně·
kresby.
Na
chybějí ně·
předměty
z ob·
rázku B a na obrázku B také není všechno tak jako na obrázku A. Co chybí?
CO D~LAJi? PŘIŘAĎ KAŽDÉMU PŘEDM~T. KTERÝ MU PATŘI.
Pomozte rybě Hermíně najít cestu k hejnu. Jen abyste ji ne. vedli rovnou do chapadel chobotnice!
ná energie vystačí na tři a půl hodiny jízdy při rychlosti 25 kilometrů za hodinu. jsou-Ii akumulátory prázdné, je možné je za den znovu sluneční energií nabít.
NEjSTARŠl zbytky květů v historii Země objevili nedávno norští geologové ve starých kamenolomech v oblasti Osenu. Vědci odhadují jejich stáří na 80 miliónů let. Květiny z Osenu se zachovaly vlastně jen díky náhodě při lesním požáru před oněmi 80 milióny lety nebyly květy úplně spáleny, ale jen zuhelnatěly, spadly do popela a byly jím zasypány. Tak se zachovaly jejich velmi zřetelné otisky. ČiSTÉ brikety se začaly vyrábět v maďarském městě Tatabánya. I když byste se o ně asi přece jen trochu ušpinili, protože k jejich výrobě se používá předsušeného uhelného prachu. Při spalování však minimálně znečišťují okolí a mají velkou výhřevnost. SLUNEČNí skútr zkonstruoval jeden inženýr z Mnichova. Akumulátory jsou nabíjeny třemi panely slunečních buněk a získa-
grafové na více než 35 000 krychlových kilometrů - toto množství lze srovnat se Středo zemním mořem. BU LHARSKÝ vědec dr. jordanov právě dokončuje několika tahy štětcem ' bystu bojovníka proti Osmanům z minulého století. Dr. jordanov, vedoucí laboratoře plastické antropologické rekonstrukce - takhle složitě se jeho obor jmenuje, "oživil" již přes dvacet lebek z různých epoch nalezených na území Bulharska.
CHACHA, tak mě letos nikdo nevyvedl aprílem. A to jsem prosím jenom osel ...
OBROVSKY ledovec, vlastně celý plovoucí ledový ostrov, objevený u břehů Antarktidy, je polárníky právem považován za rekordmana. je dlouhý přes 160 kilometrů a široký přes 72 kilometry. Ledovec obsahuje přes 2500 krychlových kilometrů vody. Celkový objem všech plovoucích ledovců odhadují geo-
PAP í R, jehož spotřeba ve světě neustále stoupá, se vyrábí z nejrůznějších surovin. Například ve Vietnamu úspěšně vyzkoušeli výrobu papíru z listů ananasu. Nová surovina se ukázala jako vhodná pro výrobu i tak nároč ného papíru, jaký se používá při tisknutí bankovek.
L ___ . ___ ... - zábavný čtrnácti. deník. - Vydává česká ústřední rada PO SSM v Mladé frontě. Šéfredaktorka Marie Lapáč ková. - Zástupce šéfredaktorky Karel Soukup. - Výtvarná redaktorka Věra Faltová. - Redakce Ohníčku: Radlická 61, ISO 02 Praha 5 - Radlice. - Tiskne Polyerafia, n .. p., závod f. Praha 2. _ Cena 1,60 Kčs. - Rozšiřuje PNS.Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá pošta a každý doručovatel. _ Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústředni expedice a dovoz tisku, administrace vý~ vozu tisku, Kafkova 19, 16000 Praha 6. - Námi nevyžádané rukopisy nevracime. - Toto čislo dáno do tisku 23. února 1983, vyšlo 25. dubna 1983. © Mladá fronta
Puňťa
nhrání
přírod u
STAČí JEDNA JISKRA Hoří-Ii v kamnech, je to v naprostém pořádku. Hoří-Ii v lese, je to tragédie. Což vám potvrdí každý myslivec. Lesní požár je to nejhorJí, co může přátele přírody potkat. Nikdo si to nepřeje, ale přesto k němu dochází. Většinou nedbalostí a trestuhodnou lhostejností. Hospodáři přicházejí o tisíce, ba milióny metrů dřeva, ale to není ještě nejhorší. jsou přece škody, které neize vyčíslit. Při katastrofě, jakou je lesní požár, uhyne spousta zvěře, ptáků, plazů a zejména hmyzu. Nikdo nedokáže spočítat, o jaké hodnoty jsme přiJli jen proto, že někdo ledabyle odhodil zápalku nebo neuhasil ohýnek. To druhé
častěji.
Rozdělávat
ohýnky v lese nám, bůhvíproč, připadá nadmíru romantické. jsme byli stokrát, ne-Ii tisíckrát varováni před možnými následky, nebereme to v úvahu. Věříme si. je nám jasné, že my žádnou škodu nemůžeme způsobit. jsme přece rození zálesáci! Co je obtížného na tom, vydlabat otvor do ztrouchnivělého pařezu a zapálit tam pár suchých větviček? Ohýnek přece včas a pečlivě zalejeme vodou! jenomže právě tohle není jednoduché a snadno proveditelné. Často se před námi ukryje jedna jediná jiskra a trpělivě doutná v suchém dřevě i ně kolik dní. Potom vzplane. My už nemůžeme zasáhnout. I kdybychom mohli, nezasáhneme. Máme v té době už jiné starosti a na lesní ohýnek vzpomínáme už jen jako na příjemný romantický zážitek. Snad se ani nedozvíme, že jsme vlastně původci velikého neštěstí. Ale je to tak. jsme vinni i tehdy, když náš pobyt v lese se zápalkami dobře dopadne. Každý, kdo riskuje lesní požár jen pro svou pochybnou zábavu, je vandal nad vandaly. Kdo má les a život v něm rád, zapomene, že zápalky vůbec existují! Ačkoliv
PíŠE M. ŠVANDRLíK
KRESLí NEPRAKTA
INDEX 47011
,.; CI
Io
... "
~
:;
•o 1. .I:
..!!
'č
>CI
E
"
"li o c
E
• :
.I:
l
! ;oj
c
E
...
o
">
.;
.. ~
>Cll
>
:e :
Ol
Q
.;;
~ o
...... O
3.
Z ů stal
jsem v této poschodich.
chat~ přel
noc a prolel jsem chodby ve všech
4. Zdálo se, fe všechno je v po· řádku. Z prvního poschodí jsem selel do přizemi, kde j,em zůstal af do rána.
s.
JeJtě
ne! se roz.ednilo jsem znovu prolel viechna poschodí. Nikde jsem nenaš,,1 nic podezřelého. Ráno mi vliak Iprávce ohlásil,:le v noci opět dolilo ke dvěma kráde:lim. V duchu jsem li jeltě jednou připomenul jednotlivá poschodí ... a tu jsem sí uvědomil, ve ktero!m pokoji bydli pachatel.
PODLE ČEHO DETEKTIV ŠTIKA POZNAL, VE KTER~M POKOJI BYDLEL PACHATEL?
