BYZNYS PO ITALSKU 15.5.2003
O Italech podnikajících v Česku se v poslední době na veřejnosti mluvilo dvakrát: v souvislosti s kolapsem Union banky a podivným únosem zástupce jejího vlastníka Giuseppa Roselliho a taky jako o vítězích zatím největší dražby nemovitostí v historii České republiky - domů v okolí Václavského náměstí. Ať už za to mohou bombastické zprávy, nebo seriály o mafii, podnikání Made in Italy nemá u nás nejlepší pověst. Šla jsem se na místní italskou podnikatelskou komunitu podívat zblízka: co, jak a proč tu Italové dělají kromě toho, co se píše v médiích, a jaké to má kořeny? Italská podnikatelská komunita v Česku je skutečně svébytná - tím, jak je pestrá až do nepřehlednosti. Všehochuť lidských a podnikatelských typů, často si tak vzdálených, že nikdy nepřijdou do styku. Drobní obchodníci a podnikavci všeho druhu, manažeři, velkoobchodníci, podnikatelé různého stylu a kulturního zázemí. Folklórní rozdělení mám od samotných Italů: na ty, co přijeli pracovně, a na milovníky žen. Koluje mezi nimi ještě jedna klasifikace: na ty, co tu jsou, a ty, co už odešli. Za špatnou pověst, říkají, vděčíme štikám, které sem hbitě vpluly za vidinou rychlých výdělků, když se hranice otevřely. Dobrodruzi prý postupně odpadli, ať už si nahrabali, nebo ne, zůstali lidi a firmy s realističtějšími představami a dlouhodobými plány. Pokud je to pravda, kauza Union banky se jeví jako anachronismus. V Česku dnes působí několik set firem a firmiček s italskými vlastníky. Přesně se to nedá zjistit a čísla taky ovlivňuje fakt, že Italové jsou dominantní v nemovitostech a tam platí, že co jednotlivá investice, to firma. Italové jsou v rodině velmi pospolití, ale mimo ni individualisté a málo kooperativní. Každý hraje za sebe, nedokáží prosazovat skupinové zájmy. Ne náhodou byla Italsko-česká smíšená obchodní a průmyslová komora založena teprve letos, zatímco země stejné váhy ji už dávno mají. Komora sdružuje asi sto dvacet společností. Hojně zastoupené jsou realitky s přidruženými architektonickými ateliéry. Dále poradenské firmy: Italové si nejraději nechají poradit zase od krajanů. Roli hraje jazyková bariéra, ale i to, že i doma, v Itálii, jsou podnikatelé zvyklí spoléhat se na externího poradce, který jim ohlídá a vyloží zákony a směrnice, pomůže s bankou, daněmi... Pak jsou tu obchodní společnosti a zastoupení, banky i výrobní firmy. Moc se neví, že tu Italové nejen obchodují, ale také vyrábějí. Italská je jedna z největších českých textilek, na zelené louce tu postavila fabriku evropská dvojka ve výrobě elektrospotřebičů a významný výrobce průmyslových vláken, do skupiny Fiat patří Karosa. ZPS Zlín má taky italského majitele, rovněž superčeská Matonka, to jest Karlovarské minerální vody. LÁSKA K CIHLE K investicím do nemovitostí Italové silně tíhnou, říkají tomu " láska k cihle": nejvíc majitelů bytů v přepočtu na obyvatele je v Evropě právě v Itálii. Italští architekti a stavitelé přišli do Čech spoléhajíce na klientelu drobnějších italských investorů, například rodinných podnikatelů, kteří budou nákupem domů či bytů v Praze chtít zhodnotit své zisky. Italy na začátku přitáhl hlavně unikátní historický střed města. Existují ovšem dva neuralgické body v tomto oboru: spekulace, to jest nákup a rychlý prodej se ziskem, který zvedá ceny, a zbavování se nájemníků. Dotýkají se přímo života lidí, a proto mnohým z nich italské realitky
nevoní. Architectural Consulting je jedna z největších firem s italským kapitálem, která v Praze kupuje od restituentů, opravuje a prodává domy jako celky nebo po bytech. Hlavně na Starém Městě, ale i v širším centru. Domy cizincům, byty ze šedesáti procent české klientele. Začínali ve čtyřech, teď je jich dvacet osm. Čekat na šéfa firmy půl hodiny nad schody v předsálí kanceláře nebyla nuda: pompa zrcadel v těžkých rámech, eklektická směs obrazů a starožitného a nového nábytku dokáží nadlouho zabavit. Architekt Francesco Augusto Razetto naplňuje představu o pragmatickém italském podnikateli ve stavitelství: uhlazené chování, sebekontrola a pevný pohled, kultivovaná mluva, pohotové odpovědi. Mluví dobře česky, viděl Pupendo a nemůže si je vynachválit. Žije nastálo v Praze, má syna s Češkou. Razetto poukazuje na to, jak díky penězům investorů po rekonstrukcích Praha zkrásněla. Spekulace? "Činnost bez přidané hodnoty, snažili jsme se jí vyhýbat, ale nemůžu říct, že jiní ji nedělali." Co uslyším, když se půjdu na firmu zeptat památkářů? "Dobré i špatné věci. Je normální, že zájmy mé a mých klientů se ne vždy shodují s jejich zájmy." Nadhazuji - než se může začít opravovat, je třeba vystěhovat nájemníky: "Za padesát let tržního vakua si lidé začali myslet, že ty byty jsou jejich, ač nejsou. My jim nabízíme důstojnou alternativu." Po zveřejnění zprávy o tom, že v největší dražbě v historii Česka zvítězila italská firma Bricks Invest, jsem se různě pokoušela dostat k jejímu majiteli Alessandru Grossovi. Záhadný cizinec, jak ho nazývá EURO, mě nechtěl vidět, má už dost médií. Škoda, tahle tajnosnubnost nedělá Italům dobrou službu. Ptám se na konkurenci Razetta. Ten říká, že Alessandro záhadný není: " Solidní člověk," v nemovitostech tu podniká šest sedm let, " tenhle zatím jeho největší obchod mu všichni přejeme." Kapitál prý patří skupině investorů ze severoitalského regionu Ligurie. V médiích trochu tajuplně psali, že Grosso je zastoupen v padesáti firmách - to je ovšem (viz výše) v realitní branži normální. Je tu ještě jedna - spíše psychologická - příčina, proč přítomnost Italů v nemovitostech vzbuzuje u Čechů nelibé pocity. Italové podnikají v první osobě a lidi mají na očích kapitalistu-vykořisťovatele. A navíc cizince. BUĎ POŽEHNÁN SELFMADEMAN Italských výrobních firem tu není víc proto, že český stát nemá pro menší a střední podniky, na kterých je založena italská ekonomika, žádná lákadla; ve svých investičních pobídkách se zaměřuje na kolosy, jež mohou nabídnout práci tisícům lidí. "V Rumunsku, ale třeba i na Sicílii je pro firmy menšího formátu daleko příznivější daňový režim," říká ředitel brněnské pobočky firmy Beghelli Maurizio Bergonzoni. Italská výrobní společnost, která investuje v Česku, má podle něj dlouhodobé záměry a nejen výrobní, ale i obchodní cíle. Povídáme si na letišti v Ruzyni, odkud Bergonzoni každý pátek odlétá na víkend za ženou domů, do Bologne. Skromně vystupující manažer světoběžník, nepoznali byste na něm, že má pod sebou skoro tři stovky lidí a za sebou strmou kariéru od píky. Před prací pro Beghelli jezdil sedmnáct let po světě s Olivetti. Do Česka přicházejí firmy hlavně ze severní a střední Itálie. Severní regiony Lombardie a Benátsko jsou tahouny italské ekonomiky a dějištěm italského hospodářského zázraku: hrubý domácí produkt na hlavu je v Benátsku skoro o dvacet procent vyšší než průměr v Evropské unii a na stejné výši jako v Bavorsku. Workholickým severním Italům se neříká evropští Číňané zbůhdarma - sladké nicnedělání neprovozují. Většinu italských firem založili lidé, kteří začínali z ničeho a již v nich, teď už spolu se svými dětmi, případně i vnuky, stále pracují. Tím se také vysvětluje, proč jsou podnikatelský styl a chování leckteré italské firmy odlišné od manažerské kultury velkých koncernů, které k nám přicházejí z jiných zemí. Tak jako v čele firmy Benetton stojí opravdu pan Benetton, stojí v
čele firmy Beghelli, která koupila brněnský Elplast, pan Beghelli. Firma vyrábí například obdélníková zelená světla s bílým človíčkem v běhu, jež při výpadku proudu ukazují nouzový východ v kinech, na letištích a jiných veřejných prostorách. Příběh jejího zakladatele je pro italské podnikání typický. Začínal jako pošťák, pak vedl provoz jídelny u firmy, u které posléze dostal možnost uplatnit své technické nápady. Člověk jako on - a v Itálii je jich jak máku hned, jak to jde, zakládá vlastní firmu. Ta nejdřív pracovala na zakázku pro jiné, ale pak se ve správnou chvíli chopila příležitosti: zákon o povinném nouzovém osvětlení vydal italský parlament poté, co v několika kinech vypukly požáry a způsobily paniku a neštěstí. Beghelli vzal jakousi japonskou lampu a upravil ji na tohle použití. Firma rostla, rozšířila sortiment, založila pobočky po světě, kotuje se na italské burze. Z tisíce zaměstnanců je čtvrtina Čechů, v Brně dělají technické osvětlení. " Češi jsou vynikající technici, možná nejlepší v Evropě. Nemají ale moc obchodního ducha a chuť brát na sebe riziko a taky jsou trochu ztuhlí, když jde o to, vymýšlet pružná řešení - chtěli by mít na vše hned přesné zadání," říká Bergonzoni. KEČUPOVÁ KULTURA A ŠPATNÉ PIVO Češi považují italské zboží za pěkné, ale málo kvalitní. Italové se slovem kvalita na rtech procitají a s ním uléhají. Jak je to možné? Jedno z vysvětlení se jmenuje kupní síla: dováží se prostě to, na co lidé mají peníze. " Na začátku devadesátých let zaplavili Italové trh šuntem a poškodili tak naši pověst," říká jeden z nejvýznamnějších italských obchodníků v Česku, Giancarlo Bertacchini. Zastupuje desítky italských výrobců: koupelnové vybavení, kohoutky, vany, radiátory, plynové kotle. Druhá větev jeho obchodu jsou potraviny a víno. S italským sortimentem potravin je v Česku těžké prorazit, i přes to, že se to tu italskými nápisy nad restauracemi jen hemží (ale italská je málokterá). Podle Bertacchiniho tu chybí "... kultura těstovin, kultura olivového oleje, kultura kvalitních surovin, na kterých je založena italská kuchyně". Italové vůbec používají velmi často slovo kultura. Obchodník, podnikatel a běžný Ital si pod ním představuje něco úplně jiného než Češi. Čech papírovou vzdělanost, Ital úro veň životního stylu - umět poznat a ocenit dobré víno, nerozvařit špagety a nelít si na ně kečup, sladit správně kravatu s košilí a nesmrdět potem v dopravních prostředcích. Na tuto svou kulturu jsou Italové hrdí a je pro ně měřítkem, podle něhož posuzují ostatní. A tak se Češi někdy zdají zaostalí a nekulturní i těm z nich, kteří sotva dokončili základní školu. Čechům je zase podezřelá italská péče o zevnějšek, zavání jim povrchností. Náš předsudek o nízké jakosti italského zboží nám Italové vracejí u nich doma. Ulrico Bovo, už třináct let přesazený z bohaté, ale nudné italské provincie do pražského Žižkova, si na živobytí vydělává tím, že doprovází české firmy na obchodních cestách do Itálie. Pomáhá jim s kontakty a je pro Italy garantem důvěryhodnosti. "Prosadit i kvalitní české zboží v Itálii je těžké," říká, "výrobky z východní Evropy mají pořád punc laciného braku." Inaše pivo má v Itálii spíš podprůměrnou pověst. Ulrico do Prahy nepřišel ani za byznysem, ani za ženskými. Zamiloval se do české hospody, do řečí, které se tam vedou, zkrátka do české kultury. Studoval v Benátkách ruštinu a češtinu. Pro místní Italy Ulrico vymyslel a provozuje zpravodajskoinformační portál webit.cz. DEJTE MI MOU BANKU Italové v Česku velice postrádali přítomnost italské banky. Kromě problémů s dorozumíváním hraje ro li i odlišný vztah mezi firmou a klientem, na který jsou zvyklí. V Itálii je familiárnější, zakládá se na důvěře, osobní známosti mezi bankou a klientem. Dostat od banky půjčku
znamená u nás absolvovat složitou proceduru, dodat spousty garancí - což je v zásadě správné, i v Itálii se budou muset přizpůsobit EU. Vše se ale dlouho táhne. A Italové mají někdy pocit, že pro ně leckdy ještě víc, než je běžné. Jedna z nejziskovějších evropských bank, Unicredito, se dlouho neúspěšně snažila vstoupit na český trh: stála o IPB a Komerční banku, kterou nakonec získala francouzská Société Générale (a někteří Italové to interpretovali jako příklad nedokazatelné, ale existující protiitalské předpojatosti). Nakonec koupila Živnostenskou banku. Mužem číslo dva ŽB bude (nebo už možná je) Sandro Bianco. Ostýchavý Miláňan. Ostýchavost, pokud jste to nevěděli, také patří k severoitalské povaze. V České republice dostal příležitost po dvaceti osmi letech práce pro Unicredito v Itálii. Dobrý příklad italské trpělivosti i zaměstnanecké loajality. Bianco by mi toho rád hodně a dobře povykládal o strategii New Europe skupiny Unicredito, ale můj pohled se rozostřuje a pozornost ztrácí. Bankovní sektor je jeden z nejdiplomatičtějších, takže na hloupou otázku: " V čem jsou italští úředníci lepší než ti naši?" dostávám odpověď: "Měl jsem již možnost se přesvědčit o vysoké profesionalitě místních zaměstnanců." A ROSELLI? Ale pod pojmem italský podnikatel si dnes čtenář českých novin možná představí ředitele Union banky Roselliho. Roselli je záhadná figura. Hodil by se mi víc na samý počátek devadesátých let, do dob, kdy byl trh ještě úplně zelený. Ital podnikající v Příbrami, zasazený do prostředí české provincie, kde se to hemží bývalými boxery a číšníky, nyní podnikateli s bodyguardy, dlužník státu za sociální a zdravotní pojištění, který je najednou vyzdvižen do čela banky a pak unesen... Od samotných Italů jsem o něm slyšela leccos: dluhy a jen dluhy, ale taky inteligentní člověk, gentleman, a dokonce: měl politickou ochranu z Itálie. V jeho kauze mě ještě víc zaujali příbramští kumpáni obvinění z jeho únosu. Někdo, kdo je dobře zná, jednoho z nich charakterizoval jako normálního středního podnikatele ze středního města. Proč to zmiňuji? Pracovala jsem před lety v Itálii pár měsíců pro jednoho malého podnikatele, jenž v Česku prodával garážová vrata. Vracíval se z Čech se zábavnými historkami o směšných figurách rychlokvašených podnikatelů, halasně jimi bavil osazenstvo naší kanceláře. Obraz, který o nás měli Italové, nebyl lichotivý a vlastně se tomu našemu o nich v lecčem podobal.Východ Evropy jako Divoký západ, ale ve verzi spaghetti westernu. Představte si, že Italové se nás dokonce někdy tak bojí, že si své místní manažery hledají mezi křesťany z hnutí "fokolari" - připadá jim to jistější. Onen podnikatel tehdy asi potkával lidi typu příbramské gardy. Takových normálních středních podnikatelů jako oni z Příbrami po Česku běhá požehnaně. Myslíme si proto, že i my jsme postavami z nějaké gangsterky? Nejspíš ne. Tak proč se tak držíme tohohle stereotypu u Italů? * Myslíte, že Češi trpí předsudky vůči Italům podnikajícím u nás? Diskutovat můžete na www.reflex.cz/obsah/diskuse
************
Architekt Francesco Augusto Razetto kupuje, opravuje a prodává domy v Praze. Tak jako všichni, se kterými jsem mluvila, se těší do Evropy: Italové jsou jedni z nejpřesvědčenějších "europeistů" a ti místní jsou přesvědčeni, že jejich byznysu vstup do EU jen prospěje. Ulrico ještě pořád nosí dlouhé vlasy: " Každá společnost by měla mít své rebely. Ale jsem optimista a katastrofickou vizi antiglobalistů nesdílím; Ya Basta! je banda blbečků." Maurizio Bergonzoni: "Měli jsme velký problém v brněnské firmě, prožil jsem několik strašných měsíců: mladá generace českých tunelářů v tom umí chodit. Zatímco ti starší si o všimné říkají - dej, a já udělám -, mladí si berou sami: znají triky, zneužívají mechanismy." FOTO PAVEL HOŘEJŠÍ FOTO TOMÁŠ TESAŘ
