Bylo by škoda... Napsal Rudolf Tomša Někdy mezi roky Výňatek aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech

Bylo by škoda… … aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech.

Napsal Rudolf Tomša Někdy mezi roky 1990 – 1997

Výňatek 19.11. 2006 © Vladimír Tomša 2003 1 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

OBSAH PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY ................................................................ 4 VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE .................................................................... 8 DOPRAVA........................................................................................... 11 ĎÁBLICKÝ HŘBITOV ....................................................................... 11 SILNICE V ĎÁBLICÍCH..................................................................... 11 ĎÁBLICKÁ ŠKOLA............................................................................ 12 BLÁTO ................................................................................................ 12 VODOVOD.......................................................................................... 13 SPOLEČENSKÝ ŽIVOT...................................................................... 14 BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH................................................................... 16 DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ ........................................................ 19 DRUHÁ ČÁST......................................................................................... 21 PŘÍPRAVY NA VÁLKU ......................................................................... 22 OBDOBÍ MNICHOVA 1937 - 1938......................................................... 25 OBSAZENÍ NĚMCI 15. 3. 1939 .............................................................. 28 PERLÍK.................................................................................................... 32 KONEC VÁLKY ..................................................................................... 35 RUSOVÉ.................................................................................................. 37 Projev V. M. Molotova ............................................................................. 39 REJSTŘÍK................................................................................................ 41

2 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

Výňatek vznikl vybráním některých pasáží, týkajících se Ďáblic, z osobních vzpomínek. mého otce, Rudolfa Tomši. Můj děda Rudolf Tomša (starší) přišel do Ďáblic v roce 1931. Mému otci, také Rudolfovi, bylo tehdy 10 let. Děda měl velmi dramatický život a z dnešního pohledu byl mírně řečeno idealista. Jak jinak si vysvětlit, že za první světové války vstoupil (jako mnoho jemu podobných) do legií v Rusku, prožil Sibiřskou anabasi a domů se vrátil až dva roky po skončení války. Jako by ale toho neměl dost, prakticky s příchodem Němců v březnu 1939 se znovu zapojil do odboje a spolupracoval s Obranou národa. To se pak jemu i mému otci málem stalo osudným. Děda byl k tomu ještě přesvědčený sociální demokrat a věřil tomu, že politika se dá dělat jako poctivé řemeslo… Jeho celoživotní zálibou byla zahrada. Byl v organisaci sociální demokracie, byl v Československé obci legionářské a založil zahrádkářský spolek "Společnost přátel zahrady", jehož byl celostátním jednatelem. Můj otec krátce po druhé válce z Ďáblic na nějakou dobu odešel. Na moje naléhání později sepsal osobní vzpomínky, které jsem znal z jeho ústního podání. Zabývají se hlavně naším rodem a jsou určeny dalším generacím. Většina z nás má podle mne problém, má-li říci něco o svých předcích za horizontem prarodičů… Nazval jsem tyto vzpomínky Bylo by škoda... Část z nich se zabývá i Ďáblicemi. Vzpomínky jsou psány v 90. letech minulého století, takže se značným odstupem. Může se proto stát, že v některých detailech nemusí být úplně přesné a jistě mohou být považovány za subjektivní. Nicméně jsem přesvědčen, že vzhledem k faktografickému pojetí a " technokratickému založení" mého otce mají docela spolehlivou vypovídací hodnotu. Kromě toho popisují místní události i v širším historickém kontextu.


PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY V té době se ujala vlády v Německu postava, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit vývoj Evropy – Adolf Hitler. Pamatuji se ještě zcela přesně na den 30. 1. 1933, kdy byl Hitler jmenován německým kancléřem. Poslouchali jsme večerní zprávy v rozhlase. Táta zcela jasně prohlásil: "To znamená válku!" Jak hlubokou pravdu řekl a jaké utrpení ho v souvislosti s tím bude čekat, to naštěstí nevěděl.

Adolf Hitler Rakousko Evropa zase smrdí střelným prachem… Policie a četnictvo posiluje Výroba letadel v našem okolí

Cvičení vojáků a počátky sledování leteckého provozu

Pak se pamatuji na situaci v Rakousku. Vypukly tam nepokoje, levicové strany se dostaly do rozporu s vládními orgány a policií v únoru 1934. Bojovalo se o dělnické sídliště Marxhof. V tom roce bylo velmi větrné a deštivé počasí a tak jsme ty dělníky, kterým policie a vojsko rozstřílely obydlí, velmi litovali. O počasí se vyjádřila maminka, že jsou to "Feberstürme" - únorové bouře. Takhle se mezi nás začala vtírat nová válka. Opravdu, tak od roku 1934 - 1935 bylo cítit, že Evropa, jak říkali Voskovec a Werich, smrdí střelným prachem. Zmíním se jen o tom, jak se tyto skutečnosti jevily v našem nejbližším okolí. Vláda začala posilovat policii a četnictvo. Letecké továrny (v naší blízkosti to byla AVIA Čakovice a Letov Letňany) začaly rapidně zvyšovat výrobu. Pro nás (ale nejen pro nás) bylo nepříjemné, že AVIA měla ve směru k Ďáblicím zkušebnu leteckých motorů. Každý motor před zamontováním do letadla musel mít "odjeto" několik hodin "na brzdě". Tehdy nebyly žádné ekologické předpisy v tomto směru a vojáci tehdy měli přednost. Mimo to v naší blízkosti byla zkušební letiště obou továren a letadla létala, přistávala a startovala prakticky celý den i noc. V těchto případech byl hluk skutečně nesnesitelný. Značně se zvýšila množství cvičení našich vojáků. Kopec Ládví (u křížku), kde je dnes hvězdárna, byl významným orientačním bodem. Vzpomínám si, že jsem viděl primitivní počátky vzniku řízení a sledování leteckého provozu, který později, zdokonalen, sehrál ve druhé světové válce tak obrovskou roli. Při těchto cvičeních byly na určitých místech zřízeny hlásky - pozorovatelny, vybavené polním drátovým telefonem. Zajímavé je, že v těch letech to byly telefonní přístroje japonské výroby, které si přivezli legionáři vracející se ze Sibiře. (Japonci byli za první světové války spojenci a byli též na Magistrále neboť měli zájem o Sibiř. Legionáři telefony od nich dostali či koupili.) Vedoucí hlídky měl triedr a tabulku, vlastně prkénko s namalovaným ciferníkem s čísly 1 - 12, přičemž číslo 12 bylo namířeno přesně na sever. Pozorovatel objevení letadla ohlásil ihned telefonem na nějakou centrálu, kde byla nevím. Jeho hlášení znělo: 1. - číslo hlásky 2. - směr objevení letadla (1 - 12) 3. - množství letadel 4. - daleko nebo blízko 4 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

5. - vysoko nebo nízko Je zajímavé, jak jednoduše se začínalo a jak rychle se tento systém za pár roků úplně zdokonalil a pomohl například vyhrát Bitvu o Británii. Na Ládví jsem také viděl v činnosti vojenskou vysílačku. Přijímač byl zřejmě na baterie a akumulátor (pro žhavení elektronek). Vysílačka byla napájena z dynama, které poháněl voják šlapáním na převod upravený z normálního bicyklu. Vysílací anténa byla zachycena na strom a místo uzemnění byla protiváha (drát položený na zemi ve stejném směru jako anténa - dělá se dodnes). Vesnicemi procházela velká množství vojáků na cvičení. Jezdili jsme s nimi na kolech až 10 - 20 kilometrů směrem k Mělníku. Vojenská střelnice v Kobylisích byla v plné činnosti. Jednou jsme tam byli na exkursi, ukazovali nám nácvik střelby na letadla. Modely letadel se posunovaly po drátě, střílelo se hliníkovými náboji, které se pohybovaly po odpovídající křivce jako při střelbě normálními náboji na skutečná letadla (redukované střelivo). Za tím účelem byl zvýšen příslušný násep. Tato střelnice pak v době takzvané Heydrichiády sloužila Němcům jako popraviště.

Vojenská vysílačka

Nácvik střelby na letadla

Přes tyto skutečnosti byl v naší republice až do smrti presidenta Masaryka 14. 9. 1937 celkem klid. Od té doby nabíraly události na závažnosti a na rychlosti. Významným datem byl 21. květen 1938. Na základě informací o pohybech německých vojsk u našich hranic vyhlásila naše vláda částečnou mobilisaci určitých ročníků, jednak specialistů, jednak posádek pohraničních opevnění. Mobilisace byla provedena tak, že nikdo nic nevěděl. Až když jsme ráno čekali na autobus, přijel jeden stařičký a jeho řidič nám řekl, že všechny provozuschopné městské autobusy vezly vojáky na hranice. Náš autobus měl porouchanou spojku - nevypínala. Řidič se rozjížděl tak, že zařadil jedničku, zapnul startér, vůz se pohnul, motor chytil a autobus se rozjel. Další rychlosti tam už "narval" bez spojky. A tak nás zavezl až k elektrice a pak jel znovu. Tak se tehdy řešily "neřešitelné" problémy.

Květnová mobilisace

To jsem však trochu odbočil a předběhl. Vrátím se zase do mírumilovnějších časů. Jak jsem již uvedl, táta se dost exponoval v Ďáblicích. V politice to byly stálé spory s komunisty (kterých byla v obci většina) a v menší míře i s pravicovými směry. Výsledky byly dosti problematické.

Táta a lokální politika

Účelná byla jeho práce u zahrádkářů. Jejich činnost pomohla a usnadnila práci mnoha obyvatelům nových domků, kteří se zahradami neměli žádné zkušenosti. Přednášky se dělaly zpravidla na některých zahrádkách. Častými přednášejícími byli pan Preizler, zahradník ČSD, a pan Polický, zahradník cukrovarského statku ve Ctěnicích. (V roce 1990 jsem s ním v Zahrádkáři ve Vodičkově ulici hovořil.)

Zahrádkáři

Pěknou akci zahrádkáři udělali výsadbou ozdobných stromů na ulicích v Ďáblicích. Táta sehnal sazenice stromů, převážně javorů a hlohů, ve školce u hřbitova. Pak udělali slavnost a po ní stromky zasázeli. Bylo to v roce

Výsadba stromů


1936, 12. dubna. Akci prakticky zosnoval táta s pomocí ostatních funkcionářů zahrádkářského spolku. Slavnost byla na náměstí, které se nyní jmenuje Koníčkovo. Jsou z toho fotografie. Na náměstí byly vysázeny lípy, které jsou tam dodnes, další stromy byly zasazeny v ulicích. Ostatní stromy neměly příliš dlouhou životnost, většinou zašly v padesátých letech. Některé stínily do oken, jiné vadily novým garážím, rostly do elektrického vedení nízkého napětí a podobně. Ale snad někde asi dva javory z této akce přežívají dosud. (Jeden je ještě před bývalou Kunertovou vilou, pak školkou, dnes místním úřadem, nad křižovatkou Květnové a Hřenské.) Zcela pravidelně se na konci léta dělaly výstavy ovoce v některém z ďáblických hostinců (kterých bylo mimochodem asi 7). Obstarávala se různá hnojiva a potřeby pro zahrádkáře za výhodnější ceny. Sousedé -Finkovi

-Tomáš Novák

T. Novák - R.Tomša

Nějaké poznámky o našich sousedech. Vpravo byli (vlastně dosud jsou) Finkovi. Byli o něco málo mladší než naši rodiče, velice inteligentní, hodní lidé. Velkou celoživotní zálibou pana Finka bylo včelaření. Dnes v jejich domě žije jejich dcera Vilma. Vlevo je domek, který si krátce po nás postavil pan Tomáš Novák. Patřil do rozsáhlé rodiny Nováků. Pan Novák byl ruský legionář a mezi válkami pracoval jako účetní Československé obce legionářské. Domek postavil v podstatě sám a bydlel v něm s dvěma sestrami. Byl to sociální demokrat, ale politicky se moc neangažoval. Ve třicátých letech byl několik období starostou Ďáblic1 a myslím, že pro obec dost udělal (například přístavba druhého patra školy). Proto nás dost překvapilo, že někdy v únoru - březnu 1940 utekl do Anglie (bližší podrobnosti nevím). Na obecním úřadě byla vyvěšena jeho fotografie s tím, že je pohřešován. Ptali se mě na něj při výslechu na Gestapu. Řekl jsem jim, ostatně podle pravdy, že o něm nic nevím. V květnu 1945 se vrátil. Byl v battle-dressu, mluvil anglicky a vyprávěl o situaci na Západě. Shodou okolností se u nás sešel s ruským velitelem útvaru v Ďáblicích. Setkání bylo velmi srdečné. Později pracoval v armádě, v administrativě. Pan Novák nebyl ženat. V domku donedávna žila jeho sestra Anežka Skopová (zemřela na konci roku 2000). Skopovi neměli děti. Pan Skopový se také věnoval včelaření. Není proto divu, že po připojení Ďáblic ke Praze (asi v roce 1969) byla naše ulice přejmenována na Včelařskou. Původní název Budovcova, spolu s mnoha dalšími, se již v Praze vyskytoval, a proto bylo třeba mnoho ulic někdy v letech 1971 - 1972 přejmenovat. Zabýval se tím pan (vlastně soudruh) Staněk. Nutno říci, že některé jiné přejmenované ulice dopadly, co se názvu týká, podstatně hůře. (Některé názvy jsou i úplně nesmyslné, například ulice Na znělci.) Na druhou stranu je s podivem, že ulice Legionářů si své jméno udržela i přes všechna pohnutá období naší nedávné historie. 1

To byla taková zvláštnost. V té době byli nejsilnější stranou v Ďáblicích komunisté. Ale protože neměli kandidáta s potřebnou kvalifikací, byl starostou sociální demokrat Novák.


Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí 12.4. 1936. V pozadí proslulá Restaurace U Kozáků.

Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí 12.4. 1936.


VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE Ďáblice v době, kdy jsme se tam nastěhovali, byla vesnice v okrese Karlín. Později se ten okres změnil na Praha - východ. Velkostatky

Parcely

Centrem staré části obce byl velkostatek a zámeček Křižovníků a další velkostatky - Battista, Rosenkranz, Stejskal, Procházka2. Té části Ďáblic, kde jsme postavili domek, se říkalo "na parcelách" nebo "parcely". Byla to čtvrť malých rodinných domků, postavených na pozemcích, vzniklých rozparcelováním části pozemků Řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kterým Ďáblice už dávno patřily. Parcelace byla provedena v souvislosti s tehdejší pozemkovou reformou. Pozemky byly vyměřeny soukromým geodetem z Kralup a byl proveden rozvod elektrického proudu. Staveniště "parcely" nebylo moc výhodné, ale pozemky byly poměrně levné. Celý prostor má sklon k severu. Voda, pokud se na ní přišlo, byla v hloubce 18 až 20 metrů. Některé rodiny musely léta dovážet vodu až z dnešního Koníčkova náměstí. Kanalizace ani vodovod na staveništi nebyl, ale zato nedaleko byly dvě cihelny a kámen na stavby se těžil na Ládví, kde byly malé soukromé buližníkové lomy. V Ďáblicích je kvalitní spraš pro cihlářské výrobky. Na řadě míst se zde také nalezly střepy a popelnice ze žárových hrobů. Hlavní zástavba proběhla v letech 1924 - 1938. Naše ulice se jmenovala Budovcova, dostali jsme číslo popisné 521. Jména ďáblických ulic, převážně podle našich historických osobností, byla dílem tehdejšího starosty Nováka. Když jsme v roce 1931 začali stavět, měli již domky postaveny Saramakovi, Finkovi, Holečkovi (ti už měli vchod z tehdejší Kaplířovy ulice). Na druhé straně ulice už byli Táborských, Píšovi (přímo naproti nám), dále byl domek, kde bydleli moji spolužáci Rysovi a Chalupníčkovi (majitele si už nepamatuji, dnes tam bydlí Novotných), dále Mezkovi a Marušákovi. Ve 30.letech byla opravdu veliká bída a lidé museli bydlet co nejlevněji, a proto nebyly výjimkou ani tři rodiny v jedné místnosti. Některé domy byly skutečně řešeny tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lidí, bez ohledu na hygienu a podobně. Tam byly skutečněn ošklivé poměry, zlepšovat se začaly až asi v letech 1935 – 36. Důvodem k častým pronájmům byl nedostatek peněz. Stavebník se finančně vyčerpal a potřeboval peníze na dokončení. Bydlet se v domě dalo, i když neměl vnější omítky, nátěry a podobně. Volná parcela vedle nás byla brzy zastavěna panem Novákem, účetním Obce legionářské a později (1934) starostou obce. Naproti nám byla volná parcela, která před válkou patřila DTJ a my jsme si tam udělali voleybalové hřiště.

2

Pan Procházka soukromě vyučoval hru na housle, např. Lojzu Saramaka. Byl jednooký, říkalo se, že byl chemikem a o oko přišel při nějakém pokusu. Jeho statek je po levé straně pod Štamberkem.


íšovi

Jedinou větší stavbou v tomto prostoru byla vila Němce pana Kunerta. Pamatuji si, že když ji v roce 1936 stavěl, spadl ve větru rozestavěný štít. (Dnes je tam sídlo místního úřadu.) V mobilisaci 1938 bylo ve vile velitelství nějaké naší vojenské části. Jinak v ní bydlel zmíněný pan Kunert. Před koncem války, někdy v březnu 1945 z Ďáblic beze stopy zmizel.

Kunertova vila

Podmínkou při zakoupení pozemku bylo, že musí být vykoupena ½ plochy ulice a zřízen chodník (dlážděný) 1 ½ m a "bosý" (nedlážděná část) také 1 ½ m. To stavebníky dost zatěžovalo, a tak zřízení chodníků pokud možno oddalovali. Do měšťanské školy v Kobylisích jsem chodil většinou pěšky se spolužákem Bronkem Krejzlem. Jednoho dne, když jsme šli do kopce ulicí od dnešního Koníčkova náměstí nahoru, sneslo se nad námi letadlo dvouplošník. Seděl v něm pilot a pozorovatel v otevřené kabině. Přímo nad námi pozorovatel něco vyhodil. Byl to zastřelený zajíc s připevněnou adresou napsanou na plátně. Z jednoho domu vyšel "adresát" a zajíce si sebral. U tehdejších letadel ještě nebyly kryté kabiny, dokonce i piloti dopravních letadel seděli v otevřené kabině (pasažéři pochopitelně v uzavřené kabině uvnitř trupu). Myslím, že první vojenská letadla s krytou kabinou pro pilota byla jedna série AVIA B534.

Zajíc z nebe

Již jsem se zmínil, že naproti nám měli domek Píšovi. Byli to starší manželé, domek byl dovršením jejich životních snah. Pan Píša pracoval ve výrobním družstvu VEDKA, které mělo monopol na elektrifikování osvětlení železničních vagonů ČSD. Ty byly v té době osvětleny buď olejovými lampami nebo svítiplynem. Pod vagonem byly plynojemy a v nich pod tlakem svítiplyn. Plnily se na vybraných a na to zařízených stanicích. Pan Píša nám upravoval elektroinstalaci při přestavbách domku a mně dal tak trochu základy znalostí o elektřině. Paní Píšová byla doma a pokud bylo hezky, trávila celé dny na balkoně. Píšovi měli jako první udělaný pěkný chodník z drobných kostek řevnického křemence. Myslím, že je tam dosud. A ten chodník si paní Píšová pečlivě hlídala. Nesmělo se na něj "s vozejkem", kolem, ani s kolečkem, ba nerada tam viděla i kočárky s dětmi. To ale bylo něco pro nás kluky, paní Píšovou dráždit! Jedna z forem bylo dát nohu na podezdívku plotu a zavazovat tkaničku. Paní Píšová v tu ránu přišla a nadávala. Byli to hodní lidé. Před válkou měli v okně tabulku: ZDE JE BYT K PRONAJMUTÍ. Někdy v roce 1937 nebo 1938 se k nim přestěhovala německá rodina, nevím odkud. Jmenovali se Ehrlichovi a měli asi 10 roků starého syna. Při vypuknutí války pan Ehrlich narukoval do německé armády a poměrně brzy padl, snad prý v Jugoslávii. Pak nám úplně zmizeli a také cedulka v okně "Byt k pronajmutí" navždycky zmizela. Paní Píšová zemřela koncem roku 1940, pan Píša někdy v padesátých letech. Myslím, že maminka paní Ehrlichové občas tlumočila. Pro mě má vzpomínka na chodník u Píšů ještě i jinou příchuť. 2. dubna 1940 navečer jsem hrál na hřišti DTJ vedle Píšů voleybal. U hřiště zastavil četník, myslím, že to byl pan Beneš, a zavolal mě. Pak mi předal předvolání na Gestapo. Na konci chodníku u Píšů jsem mu na koleně podepsal příjem. 9 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

Paní Píšová a její chodník

Tím pro mne a celou naši rodinu začala celá série nepříjemností a tragédií. Ale o tom až později.

Budovcova (dnešní Včelařská), asi v roce 1937


DOPRAVA Jak to bylo s dopravou v Ďáblicích ve 30. letech? Z náměstí Na stráži (u nemocnice Bulovka) jezdily do Báště přes Ďáblice takzvané modré autobusy. Byly skutečně modré a provozovala je Jihočeská autobusová akciová společnost. Garáže a opravny měly v Argentinské ulici u jatek v Holešovicích. Neměly konkurenci a byly drahé. Z Libně do Ďáblic to stálo 4,- nebo 5,- Kč, což bylo poměrně dost. Bylo proto tehdy zcela běžné, že se chodilo (i za tmy, ženy nevyjímaje) do Ďáblic severní cestou přes les z konečné v Kobylisích, kam jezdily tramvaje. Ďáblická obec usilovala o to, aby do Ďáblic jezdil takzvaný červený autobus Městských podniků. To ale vázalo na hřbitov. ĎÁBLICKÝ HŘBITOV Někdy po roce 1920 vybudovala obec pražská na katastru Ďáblic velký hřbitov jako náhradu za již plné Olšanské a Vinohradské hřbitovy. Potřebný pozemek získala (koupila) Obec pražská od obce Ďáblice. Ale tenkrát, tak jako dnes, mohl tento červený autobus jezdit jen po území Prahy. A tak zavedli linku Libeň Na stráži - hřbitov Ďáblice, kde končila. Pro obyvatele starých Ďáblic to nemělo velký přínos, ale modré autobusy zlevnily. Ďáblicemi ještě projížděl, ale nestavěl, soukromý autobus firmy Kryml z Mělníka. Ještě pár zmínek a doplnění údajů o hřbitově. Byl vybudován velkoryse v kubistickém slohu architektem Hofmanem. Ale brzy se ukázalo, že díky spraši, na níž je tento hřbitov vybudován, tlí mrtvoly neúnosně dlouho, a tak se nesplnil předpoklad o kapacitě a využití hřbitova. Problém vyřešilo spalování mrtvol - kremace, která se po roce 1918 začala velmi rošiřovat. (Mimochodem pan Teichman byl funkcionářem Spolku přátel žehu v ústředí v Praze, Revoluční třída.) Na hřbitově není prakticky pohřben nikdo významný. Jak vyšlo po roce 1989 najevo, byly zde pohřbeny oběti komunistických justičních vražd a jejich dětí (blízko našeho hrobu). Je tu také čestný vojenský hřbitov. SILNICE V ĎÁBLICÍCH Ve 30. letech byla hlavní silnice v Ďáblicích jen štěrkovaná a válcovaná (prašná). Vydlážděna byla až v roce 1937 od začátku hřbitova až k Březiněvsi. Silnice do Chaber byla také jenom štěrkovaná, pouze silnice do Čakovic byla na malé části dlážděná už asi od roku 1930. I ostatní ulice ve staré části byly jen štěrkované. Ulice na parcelách nebyly vůbec zpevněné. Někdy v roce 1933 byly však vyštěrkovány v rámci nouzových prací3 v

3

Nouzové práce – opatření, které mělo pomoci zmírnit následky hospodářské krise a nezaměstnanosti. Podrobnosti financování neznám, určitě to šlo přes obecní úřad. Byly vybírány práce jednoduché a nenáročné, aby se mohl každý nezaměstnaný zúčastnit.


době krise. Začátkem sedmdesátých let byly v podstatě bez jakýchkoli úprav povrchu vyasfaltovány. Cesty ďáblickým lesem (hájem) byly nezpevněné. Když se na střelnici střílelo, byli u lesa tři strážní vojáci - dva na ďáblické straně, jeden u Kobylis, a ti zaháněli chodce až za kopec směrem k Chabrům. Začátek a konec střelby se oznamoval sirénou. Nepamatuji se, že by kdy došlo k nějaké nehodě. Mezi starým ďáblickým hřbitovem a hřbitovem novým byl Akcíz, správně Čára potravní daně. To byla instituce převzatá z Rakouska Uherska. Byla obsluhována příslušníky finanční stráže, kteří vybírali daň z potravin, dovážených do Prahy. Bylo to dost formální a bylo to zrušeno po druhé světové válce. Ve dvacátých letech byly kolem celé Prahy vybudovány jednotné budovy s kancelářemi a byty pro "Akcíz". Jako byty slouží dosud. Akcíz v Kobylisích byl celý zapojen do odboje a většina jeho zaměstnanců za války zahynula. S některými jsem se sešel ve věznici na Pankráci. Znal jsem je, protože táta s nimi spolupracoval v Obraně národa. ĎÁBLICKÁ ŠKOLA Řídícím byl tehdy pan Pavlásek. Mým učitelem v páté třídě byl Alois Němec. Zeť pana Pavláska se jmenoval Blažek a učil mě později na měšťance v Kobylisích. Po roce 1945 začal dělat do politiky a do školství. V několika článcích napadl (komunistického) ministra Nejedlého v tom smyslu, že ač je velmi schopný, nebyl schopen svá rozhodující díla dokončit. Pochopitelně po roce 1948 se mu to sečetlo a z veřejného života zmizel. Kamarádi

Ve škole i v našem okolí jsem se seznámil s řadou kamarádů: Lojza Saramak, Chalupníček, Jarda Kratochvílů, Jirka Bouček, Karel Táborský. BLÁTO

Bláto

Jednou z věcí, které nám ztrpčovaly život, bylo bláto. Vzpomínám si, jak si na to stěžovala zejména sestra Eva. Bylo jí 17 - 18 let, chtěla být hezká, a přitom do Prahy přijela z Ďáblic úplně zablácená, což zejména na dámských střevíčkách bylo nepříjemné a nehezké. Jednou přišla domů chodila po 19. hodině, bylo už úplně tma a zablátila se až na našem chodníku. Táta totiž z chodníku odvezl černou ornici na zahradu a na její místo navozil žlutou hlínu, která zbyla z výkopu studně a základů. A do ní Eva zapadla. Bláto bylo ďáblický problém. Ďáblice jsou na spraši, což je v podstatě cihlářská hlína, která se maže a špatně odstraňuje. V páté třídě obecné školy jsme jako ruční práce vyřezávali dřevěné nože pro oškrabování bláta před vstupem do školy. Dnes už tomu nikdo neuvěří. Všude jsou chodníky, asfaltové vozovky, autobus jede do nitra obce, ale ve třicátých letech to všechno bylo jinak. 12 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

VODOVOD Vodovod byl v Ďáblicích vybudován až v roce 1953 prodloužením vodovodní přípojky, postavené za války do takzvaného lágru. (Do té doby se všechna voda tahala ze studní hlubokých kolem 20 metrů.) Zásluhu na vodovodu má pan Klenovec (později byl zabit při srážce s automobilem na Chotkově silnici nad Klárovem). Byla to práce v "Akci Z" - všechno si udělali občané sami, zejména výkopy.

Letecký pohled: pravý dolní roh sousedí s dnešní Včelařskou, levý horní s Květnovou, vodorovně jde Pod Prodejnou, za ní Hřenská… 13 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

SPOLEČENSKÝ ŽIVOT Ďáblice byly obcí na periférii Prahy. Také se jim říkalo noclehárna Prahy. Přesto však měly slušný společenský život. Centrem byly restaurace U Veselých s biografem a restaurece U Srchů s divadelním sálem. Hlavní kulturní atrakcí bylo místní kino, o kterém podrobněji píši na jiném místě. Dále zde byli aktivní ochotníci, často příjížděly také různé kočovné společnosti. Konaly se různé plesy, taneční zábavy, do módy přicházely "taneční čaje". V tomto směru sehrál svoji úlohu Hotel Ondrák, proti novému hřbitovu. Myslím, že se dnes jmenuje "Na Mělnické". Tam se pořádaly pravidelné čaje velmi dlouho (do války). Tam se také utvořila jazzová skupina, kterou vedl "Bogan" Brejcha. Začínal tam zpívat ve své době oblíbený Vašek Petlan. (Zpíval "Krásně je v Tatrách, tam nahore na skalách...") Prozpíval se celým životem. Jinak on i zmíněný Brejcha byli oba vyučeni nějakému černému řemeslu. V Ďáblicích bylo několik organisací politických stran. Nejsilnější byli zpravidla komunisté. Velkou činnost vyvíjel Sokol4, DTJ i JPT. Sokol a DTJ cvičili u Veselých. Dost bohatá byla i veřejná knihovna. Obecní úřad byl na takzvané "Hlavní ulici", rovněž tak pošta a různé prodejny. Proti Baťovi byl pan Musil - Trafika a koňské řeznictví. Domnívám se, že lékárník pan Šedivý a vedoucí prodejny Baťa (jméno nevím) strávili prakticky celý život prací v Ďáblicích. Lékaři

Kromě lékárny magistra Šedivého se o zdraví spoluobčanů starali lékaři Dr. Tatzaur, Dr. Pelech, Dr. Polák (byl Žid, skončil v plynu) a Dr. Perlík, o kterém se zmiňuji na jiném místě. Přesnou dobu příchodu jednotlivých lékařů do Ďáblic nevím. Dr. Tatzaur byl v Ďáblicích dříve než my, byl tam přes celou válku a skončil až po ní. Postavil si domek vedle Bati, kde bylo donedávna zdravotní středisko. Domovnictví tam ve 30. a 40. letech dělali Strnadovi. Dr. Pelech a Dr. Polák tam působili jen krátce, někdy mezi roky 1936 – 1939. Dr. Perlík byl též závodním lékařem Pošty ČSR a ordinaci měl na Smíchově v Holečkově ulici. Po válce skončil s ordinací v Ďáblicích a ordinoval jen na Smíchově. Zemřel někdy v osmdesátých letech. Bydlel na Štefánikově třídě v domě číslo asi 32. S jeho vdovou jsem mluvil ještě v devadesátých letech.

4

V šedesátých letech 19. století (1888) byl založen Sokol. Ukázalo se, že jeho činnost je velmi užitečná a i politicky velmi významná. Ostatně i vznik legií byl do značné míry ovlivněn sokolskou ideou. (Za zmínku též stojí, že například Syrový, Fierlinger, Švec a další byli učitelé tělocviku v Rusku.) Toho si byly vědomy i politické strany, které se tvořily začátkem 20. století, a proto zakládaly své tělocvičné spolky a organisace. Jako první utvořila sociální demokracie Dělnickou tělovýchovnou jednotu, DTJ. Po roztržce se sociální demokracií v roce 1921 si Komunistická strana vytvořila Jednotu proletářské tělovýchovy JPT. Strana lidová měla Orel a agrárníci Selskou jízdu. Žádná z těchto organisací nedosáhla masovosti a významu Sokola. Sokol pořádal Slety, DTJ Olympiády, JPT Spartakiády, Orel myslím také Slety. Selská jízda nedělala žádné masové akce. Dělali jen parádu na koních při různých slavnostech. Sokol neměl prakticky spojitost s žádnou konkrétní stranou, inklinoval k politice středu.


tníci

siči

Dr. Perlík spal do 6 hodin ráno, od 8 ordinoval na Smíchově až do odpoledne. Když přišel z práce do Ďáblic, lehl si a spal. Vstal asi v 5 hodin odpoledne a ordinoval asi do 10 hodin, pak asi tak do půlnoci chodil ještě po návštěvách. To vím docela dobře, protože jsem s ním někdy po těch návštěvách chodil. O bezpečnost pečovala četnická stanice (na rohu Pražské a Hořínecké) a jeden nebo dva obecní strážníci, pan Diviš a další, jehož jméno si nemohu vzpomenout. Pečovali též o obecní šatlavu. Obecní šatlava byla v budově Obecního úřadu na hlavní ulici. V tom domě sídlil Obecní úřad, obecní knihovna, hasičská zbrojnice i šatlava. Ta ale nebyla moc využitá, jen sem tam nějaký tulák v ní přenocoval. Celou válku sloužil ponocný pan Uher. Chodil v noci po Ďáblicích a hlavně hlídal, zda někde není požár. Přes den pomáhal na obecním úřadě (drobné práce, pochůzky a podobně). Často si i v noci ke mně přišel pro cigarety, které tehdy byly na lístky: "Pane Tomša, já bych kouřil, až bych plakal." Vždycky jsem pro něj nějakou cigaretu ze svého přídělu měl, byl jsem nekuřák.5 Také zde nějaký čas provozoval živnost pan Plachý, fotograf. Před válkou zde byl dobře fungující Sportovní klub SK Ďáblice. Hrála se kopaná a hokej. Obětavým funkcionářem byl můj kamarád Alois Saramak (zemřel na konci léta 1993). Na "Hlavní" měli železářství Kosovi - sokolská rodina. Jako poutač měli na střeše několik let "vysoké" kolo. (To staré s jedním kolem velkým a zadním malinkým). Nesmím zapomenout, že v Ďáblicích byl před válkou dobře pracující dobrovolný hasičský sbor. Významnými funkcionáři byli otec a syn Jiříkovi a pan Stehlík. Ten byl cukrářem, měl výrobnu cukrářského zboží. Ovšem řídil také hasičské auto, které bylo často využíváno jako sanitka. Bylo to nádherné vozidlo Škoda - Hispano Suiza, k požáru vozilo v závěsu stříkačku s benzinovým motorem. Výroba hasičských zařízení za první republika byla ve Vysokém Mýtě, firma se jmenovala myslím Sousedík. Původně byla hasičská zbrojnice v budově obecního úřadu. Začátkem války si sbor postavil novou zbrojnici Na Štamberku, kde je i dostatek vody. Sem pak za války při leteckém poplachu přijížděla požární vozidla Avie. To bylo nařízení, že požární technika nesmí po dobu poplachu zůstat v továrně, aby pak mohla účinně zasáhnout po náletu. Zbrojnice byla později rozšířena a jeden čas ji používali i pražští požárníci. V této zbrojnici se od 5. 5. 1945 soustředila obrana Ďáblic. Němečtí zajatci nás tam učili zacházet s pancéřovými pěstmi (Panzerfaust), granáty, minami a podobně. 5

Za války byly cigarety na příděl ("tabačenky"). Lístky na příděl dostávali jen muži nad 18 let, ženy příděl nedostávaly (možná jen poloviční; já se domnívám, že příděl dostávali jen muži.


Ponocný

Fotograf SK Ďáblice

BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH Biograf byl snad nejdůležitější kulturní institucí v Ďáblicích, podobně jako i v jiných obcích. Tomu nasvědčuje i okolnost, že ve 30. letech bylo v Ďáblicích i letní kino, na zahradě restaurace U Wernerů (poslední dům vpravo směrem na Prahu, dnes zcela přestavěn). Později tam byla lidová škola umění. V době krise, asi 1933 - 35, se biograf nevyplácel a byl zrušen. Filmová představení se konala v sále hotelu Veselý (pak "Na růžku", pak „Vancouver“, dnes – 2000 - zase "Na růžku"). Zmíněný sál míval universální použití. Byly tam pořádány plesy, taneční hodiny, taneční zábavy, přednášky, divadelní představení, cvičil tam Sokol a DTJ a podobně. Zde se také soustředila obrana Ďáblic 5. - 9. května 1945. Bylo zde improvisované velitelství, které ale odzbrojil německý oddíl snažící se dostat na západ k Američanům. Ale to sem teď nepatří. Vchod do promítací kabiny byl po železných schodech ze dvorka, muselo se přitom projít záchodkem restaurace. Po skončení promítání jsem musel projít dvorem restaurace, pokud už byla restaurace zavřena. Při představení musel být vždycky přítomen uniformovaný příslušník ďáblického hasičského sboru. Je třeba si uvědomit, že tehdy se používaly výhradně celuloidové filmy, což je v podstatě střelná bavlna, která prudce hoří a za určitých okolností vybuchuje. V té době bylo mnoho požárů se ztrátami na životech u nás i jinde ve světě. Při tom byla nejhorší panika, které se muselo vhodně předejít. Licenci na provozování kina v Ďáblicích měla místní skupina Československé obce legionářské. Kino vedl pan Olbrych. Pro filmy do půjčovny v Praze jezdil pan Kočí, legionář. Neměl pravou ruku, o tu ale nepřišel na frontě, nýbrž po válce v cukrovaru. Promítače dělal syn pana Veselého, majitele hotelu a restaurace. Ten se toho snažil zbavit a proto uvítal, když jsem se s ním začal bavit o možnosti promítat místo něho. Koupil jsem si nějakou literaturu, něco mi řekl pan Veselý a několikrát jsem byl na praxi v Kobylisích v kině Orient. Tam promítal letec - polní pilot v záloze, jméno už nevím. Zkouška na promítače byla vzhledem k nebezpečí požáru a výbuchu tehdy používaného celuloidového filmu poměrně přísná. Dělala se na Zemském úřadě (dnes ministerstvo práce a sociálních věcí na rohu ulic Zborovské a V botanice), zkoušel mě pan vládní rada Víc. Zkoušku jsem udělal myslím v květnu 1939. Od té doby jsem dělal v Ďáblicích operatéra, jak se tehdy říkalo promítačům. Promítání bylo náročné na čas, ale zase mi dávalo slušný výdělek. V kabině byly dva stroje. Jeden stařičký, němý, značky Krupp Erneman a druhý novější, už ozvučený přístroj. Obloukové lampy byly napájeny z třífázového konvertoru, zesilovač a ostatní zvukové zařízení bylo značky Philips. Promítalo se v neděli od půl třetí pro děti němé grotesky za 50 haléřů, od šesti a v sobotu i od osmi pak zvukové filmy. Někdy i ve středu od osmi. Za němé představení jsem měl 30 Kč, za zvukové 50 Kč. (V té době jsem pracoval v EMPU Čakovice za asi 800 Kč měsíčně). 16 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

Legrace byla při promítání dosti často, zvláště při dětských představeních. Děti vybíhaly k plátnu ve snaze pomoci napadenému nebo ukrytému. Dospělí mi zase často nadávali, že promítám moc rychle, protože nestačili číst titulky (ale rychlost promítání zvukového stroje nejde regulovat), a že bylo nutno představení přerušovat při vkládání nových cívek do stroje (měli jsme jen malé cívky). Poměrně zajímavý byl zájem o filmy v té době, to je v letech 1939 a dál. Plně navštěvované byly filmy české, prakticky bezvýhradně. V té době se ještě promítaly filmy americké, také vždy vyprodané, i ruské, také velmi navštěvované. Naproti tomu filmy německé byly skoro bojkotované, s výjimkou některých filmů s Heinzem Rühmanem a dalšími známými herci. Komická situace se vyvinula kolem zvukových týdeníků. Už před vypuknutím války 1. 9. 1939, ale tím víc potom, přestali naši lidé chodit na propagandistické týdeníky. Stáli na chodbě nebo kouřili před kinem a dovnitř šli, až když začal hlavní film. Tak přišlo nařízení, že se týdeník musí promítat po skončení hlavního filmu. To obecenstvo řešilo tak, že po skončení filmu odešlo a týdeník jsem promítal sám pro sebe. Tak tedy přišlo nové nařízení, že se týdeník musí promítat v polovině hlavního filmu. Takže jsme až do skončení války vždy v polovině hlavního filmu přerušili představení, nasadili týdeník, ten promítli, vyjmuli, nasadili zbytek hlavního filmu a promítli ho do konce. Když potom došlo k rozpuštění Československé obce legionářské, byla jim pochopitelně odebrána licence. Na nějaký čas ji tedy převzal pan Olbrych jako soukromník. Ale to nevydrželo a někdy v roce 1942 dostali licenci nějací manželé Stiastny. Bydleli na Florenci a proti domu, kde bydleli, měli malý krámek s dílnou a firmou TON - ZVUKOTECHNA. Ten krámek je už zbourán, bylo to v těch místech, kde se ulice Na Florenci láme vlevo při cestě od Masarykova nádraží. Obchodovali a opravovali promítací zařízení. Zaměstnávali mechanika, který se jmenoval Nohýnek. Jasně se mi vybavuje, jak jednou večer přišel do promítací kabiny pan Stiastny. Bylo to po vypálení Lidic. Říkal nám, že se jako německý odborník zúčastnil zkoušek vysílaček, které prý zabavili v Lidicích, a jak prý bylo konstatováno, že vysílačky jsou prvotřídní kvality. Asi se chtěl udělat zajímavým. Jak skončili po válce nevím, někam zmizeli.


Několik více méně technických poznámek: Vzhledem stav a zařízení prkny, protože promítání bylo instalovalo.

k požadavkům na univerzální využití sálu musel se přizpůsobit i technický kina. Před představením bylo nutno rozestavět židle a částečně je spojit předpis nařizoval „pevná sedadla“. To dělali uvaděči, já ne. Plátno na opravdové plátno, zavěšené na jevišti, takže se snadno odstranilo i nově

Vpravo od plátna byl velký dynamický buzený reproduktor. Pro účely buzení měl samostatný usměrňovač. V promítací kabině byl standardní nízkofrekvenční zesilovač Philips s triodou na koncovém stupni (asi 10 W), velkou jako láhev od okurek. Používal se i pro reprodukci gramofonových desek. Pro účely zvukového filmu byla prosvětlovací žárovka 6 V přesně usazená do štěrbiny. (6 V proto, aby tepelná kapacita silného vlákna zmenšila kmitání prosvětlení a tím i nepříjemné "vrčení".) Jeden promítací přístroj byl novější, dodatečně ozvučený, druhý byl ve velmi desolátním stavu. Dal se používat jen na němé filmy. Tehdy jich bylo hodně, převažovaly grotesky a kovbojky. Motor tento vadný stroj těžko utáhl, a tak se mu muselo pomáhat ručně. Pro napájení obloukové lampy byl používán konvertor, což byl jednokotvový měnič střídavého proudu na stejnosměrný. Měl na jedné straně 3 kroužky na přívod 3x 380V, na druhé komutátor na odvod stejnosměrného proudu. Zařízení mělo dvě nectnosti, a proto se moc tyto konvertory nerozšířily. Předně bylo galvanické spojení mezi oběma vinutími, což komplikovalo otázku isolace a bezpečnosti (principiálně šlo o autotransformátor s komutátorovým usměrněním). Druhou nectností bylo, že polarita stejnosměrné strany se nedala předem určit - záleželo na tom, v které části periody byl konvertor zapnut. Proto byl výstup veden na dvoupólový přepínač, kterým se dala polarita přepnout. Jinak se jednalo o měkký zdroj, což nám umožňovalo plynulé přechody z jedné promítačky na druhou. Když se blížil konec dílu, připravil se druhý stroj. Pak jsme se dotkli uhlíky o sebe v připravené obloukové lampě. Oblouk v běžícím stroji okamžitě zhasnul, ale rozhořel se v připraveném stroji. Obecenstvo nic nezpozorovalo. Dosti zajímavě bylo vyřešeno předepsané nouzové osvětlení. Tehdejší předpis ukládal, že nad všemi nouzovými východy musí být slabší světlo, zpravidla červené. V případě výpadku proudu musí být zabezpečeno osvětlení nouzového východu silnějším světlem. V příslušném nouzovém světle byl jeden „NiFe“ článek a neonka. Její jedna elektroda byla výrazně větší než druhá. To působilo jako usměrňovač a tak se NiFe článek trvale dobíjel, zatímco velká elektroda neonky svítila a umožňovala orientaci. Dále tam bylo relé (vinuté odporovým drátem), které při ztrátě napětí přeplo NiFe článek na žárovku. Tím se osvětlil nouzový východ. Nouzové východy se musely otevírat ven, nesměly mít nějaké zástrčky, jen obyčejné kliky. (Aby nedošlo při panice k ušlapání lidí.)


lada

DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ V zářijové mobilisaci jsme byli nasazeni - celá třída. Tahali jsme po Praze polní telefonní linky, spojující jednotlivá stanoviště Civilní protiletadlové obrany, nemocnice, protiletadlové kryty a podobně. Nálada byla výborná, v každém upřímné odhodlání jít do jakýchkoli risik, jít bojovat. Byl jsem též na památném shromáždění před Rudolfinem, které také takto vyznělo.

Zářijová mobilisace

Mobilisace skutečně sjednotila všechny Čechy. V každé, i té nejmenší vesnici byl pořádek, dobře fungovala Civilní protiletadlová ochrana. Dobrovolníci hlídali důležitá zařízení, pošty, nádraží, továrny a podobně. Po vesnicích a městech jezdila skříňová auta RND, zařízená jako plynové komory, řidič učil zacházení s plynovou maskou a v komoře se prověřovala jejich těsnost. Okna jsme přelepili papírovou lepicí páskou, aby se nevysypala při výbuchu bomby. Okna byla řádně zatemněna a prosvítání orgány CPO pečlivě kontrolovaly. Veřejné osvětlení bylo vypnuto, automobily, autobusy i elektriky měly reflektory utěsněny a světlo vyzařovalo podélným otvorem 3x8 cm. Často se užívalo modrých filtrů - například na kolech, jejichž světlo bylo slabé, se reflektor zabalil do modrého papíru.

Zatemnění

V mobilisaci se skutečně dělala nejrůznější opatření k dezorientaci možných diversantů. Byla odstraněna nebo zakryta jména nádraží, která byla vždy dobrým orientačním bodem pro letce. Při rychlostech tehdejších letadel nebylo problémem při bloudění si přečíst název nádraží. Opatření bylo tolik, že už si dnes ani všechno nemohu upamatovat. Dnes už si ani neuvědomujeme, že u nás do roku 1938 prakticky nikde nebylo provedeno označení křižovatek jako dnes. Směrovky byly opravdu jen ojediněle. Systematické značení u nás provedli Němci v letech 1939 a 1940. Použili dřevěná prkénka, nápisy byly černé na žlutém podkladě.

Zavedení směrovek na křižovatkách

V Ďáblicích, kde je dnes kino, byla prohluběň, vzniklá odtěžením cihlářské hlíny provozem bývalé cihelny. V tomto prostoru prováděla Československá armáda odvody motorových vozidel, nákladních, osobních i motocyklů. Odvody řídil nějaký nadporučík, kterého táta přivedl domů na noc. V Ďáblicích na takzvané hlavní ulici (dnes Ďáblická) je těsně u jednoho domu žulový patník, na který si náš táta stoupl, když byla vyhlášena mobilisace, a řečnil (asi 30 metrů pod Baťou, t.j. po levé straně od křižovatky u hotelu směrem na Březiněves). My kluci jsme hlídali poštu, obecní úřad a hasičskou zbrojnici.

Táta řeční

Jak to všechno dopadlo, je obecně známo. Co to udělalo s naší generací, její morálkou, s její důvěrou v budoucnost snad ani nejde definovat. Mnichov byl začátek všech tragedií, které nás postihly, od podzimu 1938 do 90. let XX. století, a za všechny je plně zodpovědný.

Mnichov


Ale život šel dál. Kantoři se vrátili z mobilisačního nasazení, škola začala fungovat a my se zase učili. Všechny přestávky se využívaly k debatám o tom, co se stalo, co kdo zavinil a co dál. Je nutno zdůraznit, že s Němci nikdo ani v nejmenším nesouhlasil. Škola na dvě směny

15. 3. 1939 viz též samostatná kapitola

Tisk letáků

Škola zavedla dvousměnné vyučování, protože bylo nutno zajistit vyučování pro žáky průmyslových škol, které zabrali Němci v Sudetech. To se později ještě rozšířilo, když Němci zavřeli vysoké školy po 17. listopadu 1939, aby vysokoškoláci gymnasisté mohli udělat nástavbové maturity na průmyslovce a jít pracovat. Průmyslová škola pokračovala ve svém vyučování. Už to ale nebyla ta krásná pohoda, klid a jistota jako dříve. Pak přišel 15. březen 1939 okupace a obsazení Němci. Na německé tanky jsme se dívali z oken třídy směrem k Jiráskovu mostu. Pamatuji se dosud zcela dobře, že táta přinesl ihned po 15. březnu 1939 z Poslanecké sněmovny opisy z "Přehledů zahraničního tisku", vydávaných dosud fungujícím ministerstvem zahraničních věcí. Jednalo se o postoje ciziny k otázce naší okupace. Tyto zprávy jsme opsali na blány a již kolem 20. března 1939 začali s tátou rozšiřovat. Jednalo se o psací a rozmnožovací stroj zahrádkářů. Zase taková absurdnost... Spojenci nás zradili, vlastní armáda ustoupila bez boje, politici zpravidla začali otáčet a přizpůsobovat se novým poměrům, ale obyčejný, bezvýznamný český člověk už se snažil bojovat proti Němcům skromnými prostředky, které měl k disposici. Odpovídalo utrpení těchto lidí, které na ně čekalo, či častěji jejich životy, kterými museli zaplatit, výsledku, kterého vůbec mohlo být tímto způsobem dosaženo...?


DRUHÁ ČÁST


PŘÍPRAVY NA VÁLKU Příprava na válku byla v Ďáblicích, jako ostatně v celé republice, velmi patrná. Několikráte byla různá cvičení a manévry v blízkém okolí, zvýšený letecký provoz se projevil také několika nouzovými přistáními letadel. Dobře si vzpomínám na nouzové přistání na severní straně Ďáblic za zahradou křižovnického velkostatku. Bylo to dvousedadlové civilní letadélko Praga Baby s dvouválcovým motorem. K letadlu přišel četník, myslím, že to byl pan Ulč, něco se vyptal pilota a počkal, až letadlo za chvíli odstartovalo. Často jsme s kamarádem Lojzou Saramakem na kolech jezdili do Kbel a do Letňan dívat se na letadla. Tehdy bylo letiště Kbely vojenské, zčásti s civilním provozem. Dále zde byla tovární letiště Avie u Čakovic a tovární letiště Letova u Letňan. Na kbelském, největším letišti byla také restaurace a celnice. Nepamatuji se přesně na počátky Československých aerolinií. Pokud vím, tak první let se uskutečnil ze Kbel v roce 1923. Vzpomínám si, že v letech 1934-1937 byla v provozu letecká civilní linka Praha Rotterdam. Letadla létala nad Ďáblicemi zcela pravidelně tak, že se podle nich mohly řídit hodinky. Byly to stroje Fokker IX, měly již krytou pilotní kabinu. Do Prahy létala též celá řada cizích linek. V té době bylo v Čechách jediné letiště pro leteckou dopravu, a to byly právě Kbely. Letadla Fokker IX byla u nás velmi oblíbená. Měla i vojenskou bombardovací versi. Byly to třímotorové hornoplošníky, spolehliví stroje. Staré Blochy už tou dobou dosluhovaly. Lojzova maminka se znala s konstruktérem letadel Ing. Novotným, který nás jednou vzal do bombardovacího letadla Fokker IX a všechno nám ukázal. Na letišti v Letňanech měl sídlo AEROKLUB VYSOKOŠKOLSKÉHO SPORTU, kde jsme si mohli všechna jejich civilní letadla dobře prohlédnout. Dívali jsme se také, jak vojáci seřizují pevné kulomety stíhaček střelbou do tunelu. Polární záře

CPO

V tom ošklivém roce přípravy Mnichova, 25. ledna 1938 se v Ďáblicích večer objevila nádherná polární záře. Měla podobu krásných světelných záclon, které byly dobře vidět severním směrem - od nás přes domek Píšů. Lidé to dávali do souvislosti s tou kritickou dobou, kterou jsme prožívali, a snad měli pravdu. Ta záře trvala asi hodinu, všichni v okolí byli venku a obdivovali se krásnému přírodnímu divadlu.6 Pokud si dobře vzpomínám, tak ty přípravy začaly v roce 1936. Obecní úřad ustanovil podle tehdy vydaných předpisů "Civilní protiletadlovou ochranu" (CPO). Byl to orgán obce, řízený z okresu. Táta byl členem poplachové komise. Kladl se důraz na slovo "ochrana", to až Němci v 6

Viz dobový článek z Říše hvězd v příloze.


průběhu války CPO vyzbrojili lépe a zdůrazňovali slovo „obrana“. Veřejné osvětlení bylo upraveno tak, aby mohlo být ihned vypnuto. V té době (1936) se posilovala bezpečnostní složka republiky, spousta lidí byla přijata k četnictvu a policii. Tehdy se také Jenda Zaplatílek dostal k policii. Počítalo se i s plynovými útoky. Byla postavena nová továrna Fatra Napajedla, která vyráběla plynové masky. Provozovala skříňové automobily RND, s kterými zajížděli na určená místa, nejčastěji k hospodám. Tam řidič udělal přednášku o bojových plynech, pak lidi uzavřel s maskami do vozu a pustil tam slzný plyn, aby si každý mohl zkontrolovat, jestli mu maska těsní. CPO byla velmi agilní. Na půdě každého domu musela být zásoba písku a vody kvůli zápalným bombám. Doporučovalo se přelepit okenní tabule lepicí páskou, aby se sklo při vzdáleném výbuchu zcela nevysypalo. Zvláště důsledně se dbalo na zatemnění. Nároky v těchto směrech stále stoupaly a postupně přešly do doby mobilisační. Situace v Ďáblicích byla výjimečná pro blízkost leteckých továren (AVIA, Letov, Aero). Motor každého tehdy vyrobeného letadla musel projít několikahodinovou provozní zkouškou "na brzdě". Teprve pak se mohlo letadlo zkompletovat. Většinou to byla letadla Avia B534. Zkušebna motorů byla v Čakovicích, od Ďáblic asi 2 km. Hluk byl u nás často nesnesitelný, ale nikdo si nestěžoval. Nejhůře na tom byli obyvatelé vilek v bezprostřední blízkosti zkušebny. Motory se zkoušely tak, že se na osu motoru příčně přišrouboval trámek, na jehož koncích byla čtvercová prkna. Tenhle krám se nastartoval, seřídil a nechal předepsaný počet hodin běžet. Samozřejmě bez tlumičů výfuku!

Avia B534 Motorová brzda

Provoz nad letištěm se stále zvětšoval, zejména se cvičily noční lety. Tehdy byl v provozu letecký maják na letišti ve Kbelích. Jeho paprsek dopadal na stěnu pokoje, kde jsem spal.

Letecký maják Kbely

Zajímavé bylo pozorovat cvičení se světlomety. Vojáci se cvičili zachytit paprskem světlometů (do kříže) letoun a osvětlit jej, aby se na něj mohlo zaměřovat a střílet. To se používalo až do konce války. Byly to zrcadlové světlomety se žaluziovou clonou o průměru asi 1,5 m. Dosvítily několik kilometrů do výšky. Bylo to krásné, jak ty světelné paprsky křižovaly oblohou. V době mobilisace byla na křižovatce u Čakovic umístěna tehdy moderní protiletecká baterie, ovládaná stejnosměrnými selsyny.

Protiletadlové světlomety

AVIA byla z našich leteckých továren největší a patřila pod Škodovku. Letov byla státní letecká továrna. Kbelské letiště bylo státní a mělo v té době (1936) vojenský i civilní provoz. AVIA i Letov měly svá malá travnatá letiště bez betonových ploch v podstatě podél železniční tratě a ulice Beranových. Dnes je to všechno zastavěno. Nevím, jak to bylo s letištěm továrny Aero, která byla ve Vysočanech.

Letecké továrny AVIA a Letov

Na následujícím obrázku je zakreslena přibližná poloha letišť ve Kbelích a u firem AVIA a Letov. Šipka vlevo nahoře ukazuje na naši ulici. 23 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

AVIA

Letov

Kbely

V době zvýšeného ohrožení republiky se stále něco dělo. Tanky jezdily i po našich silnicích. Proběhla částečná mobilisace 21. 5. 1938, všechny autobusy jely do pohraničních pevností. V době mobilisace bylo na silnicích živo, ale stále byl pořádek. Z ruzyňských kasáren vyjela naše nejtěžší děla (asi 150 mm houfnice). Byla tažena těžkými traktory, které jsme zdědili po Franz-Josefovi. Kola měla 2 metry v průměru.


OBDOBÍ MNICHOVA 1937 - 1938 … Vzpomínám si, že asi v červnu 1939 vznikl požár ve statku myslím Holcových na Štamberku. Náhodou jela kolem menší kolona německých vojenských motocyklistů. Vojáci ihned zastavili a aktivně se účastnili hašení. U nás bylo všechno při starém. Táta zahradničil, Evě se narodil syn Jan. Táta začal rozmnožovat protiněmecké letáky a zapojil se do odboje. Dále jsme poslouchali cizí rozhlas, zejména Moskvu a Londýn. Moskva měla v té době po Mnichovu u nás větší důvěru, než Londýn. A tak jsme se dočkali vypuknutí války. Prvního září 1939 přepadl Hitler Polsko. Tomu předcházelo uzavření paktu SSSR - Německo o neútočení koncem srpna 1939 a pak následovala dokonce smlouva o přátelství. Ještě se dobře pamatuji, že 3. 9. 1939 jsme hráli nějaký volejbalový turnaj ve Vršovicích na dvoře školy u Botiče (Přípotoční ulice). Dnes jezdím často okolo. Tam jsme se dozvěděli, že Anglie a Francie vyhlásily Německu válku.

Táta se zapojuje do odboje

Vypuknutí druhé světové války Postoj SSSR k Německu

Jak jsem již psal, denně jsme poslouchali cizí stanice. Moskva hovořila asi: "Hnědý pes Hitler, katan německých dělníků..." a tak podobně. V den uzavření paktu jen uvedla, že v zájmu zachování míru byla uzavřena přátelská smlouva s Německem. A v dalších dnech už byl nacismus chválen že je to druh socialismu, že mír bude zachován atd. Německý rozhlas (a náš taky) hovořily a noviny psaly podobně. A Hitler měl krytá záda pro napadení Polska. (Viz samostatná kapitola s Molotovovým projevem.) Od té doby se situace přiostřovala. Byly zavedeny potravinové lístky a takzvané body na textil. Pneumatiky na kolo byly na poukaz z obecního úřadu. Poslech cizího rozhlasu byl zakázán pod trestem smrti. Bylo zavedeno přísné zatemnění. Původně platilo od západu do východu slunce, což bylo uváděno v novinách. Později platilo zatemnění bez omezení, prostě nikdy žádné umělé světlo nesmělo prosvítat. Samozřejmě se událo mnoho věcí, ale ty všechny zde nemohu uvádět. Měli jsme potíže s uhlím, s petrolejem do vařiče a tak dále. Byly zavedeny dvojjazyčné nápisy, německy první a vždy psáno švabachem. A tak se nám zhroutily všechny ideály a opory, Francie a Anglie v Mnichově, Sovětský svaz podpisem dohody s Německem. A to jsme tehdy nevěděli o tajném dodatku sovětsko-německého paktu o pobaltských republikách a o rozdělení Polska, jehož důsledkem bylo obsazení části území Polska Sovětským svazem a rozdělení zájmových sfér. V těchto souvislostech se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Časově ji však už nemohu přesně zařadit, bylo to asi v roce 1943. Němci s velkým humbukem oznámili, že u města Katyn objevili hromadný hrob 25 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

Katynský masakr

zavražděných polských důstojníků. Zorganisovali vyšetřovací komisi se zástupci států Osy a jejich satelitů, včetně účasti řady expertů z neutrálních zemí. Většinou to byli soudní lékaři. Za protektorát se zúčastnil MUDr. Hájek, tehdy naše největší kapacita v soudním lékařství. Komise nějaký čas pracovala a pak se členové rozešli do svých zemí. Profesor Hájek měl tiskovou konferenci a napsal do novin, že se skutečně jedná o polské důstojníky, zavražděné Sověty, a uvedl řadu důvodů pro toto tvrzení. Krátce po ukončení války, v květnu 1945, profesor Hájek udělal novou tiskovku a napsal do novin nové prohlášení, že své stanovisko v roce 1943 musel udělat pod tehdejším tlakem, ale že už tehdy měl důkazy o tom, že polští důstojníci byli zavražděni nacisty a nikoli bolševiky. Je zajímavé, že díky SSSR tato verze aspoň u nás přežívala až do doby zcela nedávné, kdy Rusové svou vinu na masakru přiznali.


Ještě jednou sázení stromků na Koníčkově náměstí. Vpravo Rudolf Tomša.


OBSAZENÍ NĚMCI 15. 3. 1939 Dopravní chaos

15. března 1939 nastal v Praze, a více či méně i v jiných městech, nepředstavitelný zmatek. Jak známo, u nás se v té době jezdilo vlevo.7 Německá armáda byla plně motorisovaná a její vozidla včetně tanků jezdila vpravo. K tomu se ještě přidalo bláznivé počasí, byla zima, padal sníh s vodou a viditelnost byla značně snížena. Naše civilní doprava se snažila fungovat. Na důležitých křižovatkách chtěli naši policisté dopravu řídit, ale s malým úspěchem. Částečné řešení bylo nalezeno tak, že na severozápadním a západním okraji Prahy nastoupil na první tank náš policista. Ležel na pancíři a vedl šoféra tanku správným směrem. Tehdy policisté většinou uměli německy. Tak se aspoň minimalisovaly zmatky při průjezdu velkých kolon. První německé kolony přijely na severní okraj Prahy asi v 8 hodin. Nevím to přesně, ale pamatuji si, že jsme jeli s tátou ráno do Prahy (on do práce, já do školy) ještě předtím, než Němci přijeli. Pochopitelně se civilní provoz musel přizpůsobit situaci, proti tankům se nedalo nic dělat. Tak nastala kuriosní situace. Tramvaje vlevo - to jinak nešlo. Autobusy jezdily vpravo, ale ve stanicích se snažily vjet na levou stranu, aby lidé vystupovali na chodník a ne do prostředka ulice mezi tanky. Mezitím šli pěší, protože veřejná doprava, z důvodů uvedených výše, prakticky nefungovala. Německé velení pak vydalo nařízení, podle kterého i německá vozidla budou jezdit vlevo (asi 16. 3. 1939). Definitivní přechod na jízdu vpravo se uskutečnil 26. 3. 1939 ve 3 hodiny ráno bez výjimek. Pochopitelně nebylo možno v těch několika dnech udělat všechno. Tak tramvajím vypadávaly tehdy užívané kladky (místo dnes používaných pantografů), zejména tam, kde bylo odbočování. Různá zařízení, jako orientační čísla linek, umístění stanic a refýží nebylo dokončeno a podobně. Z autobusů se ještě dlouho vystupovalo do silnice, než se podařilo předělat vstupní dveře.

Silniční kontroly v Davídkově ulici

Při této příležitosti uvádím ještě jednu zajímavost. Za německé okupace bylo několik stanných práv, kdy se kromě jiného kontrolovaly všechny osoby přijíždějící do Prahy a vyjíždějící z Prahy. To se nedělalo jen při stanném právu, těch dní, kdy se kontroly prováděly, bylo mnoho, vždy, když byl někdo hledán. Kontroly prováděli naši policisté. Pro nás byla důležitá kontrola na ulici Davídkově. Tam, kde byla původní křižovatka Davídkovy se Střelničnou, stojí domy, postavené těsně před okupací. V jednom z nich byl obchod, který asi neprosperoval a byl zrušen. A ten byl používán policií. Vždy, když přijelo nějaké vozidlo, hlavně autobus z Prahy, z Ďáblic nebo Mělníka a podobně, jeden policajt vyšel, prošel autobus, prohlédl si tváře pasažérů a pak dal pokyn k pokračování jízdy. To jsme

7

Kromě nás se v Evropě jezdilo vlevo ve Velké Británii -tam jezdí vlevo dodnes- a v následnických státech Rakouska – Uherska, tuším, že i v Norsku a Švédsku. Ve 30. letech byla snaha přejít na jízdu vpravo. To urychlil Hitler, tam kde byl, zavedl jízdu vpravo. (Ještě dnes se jezdí ve více než 40 zemích světa vlevo. Vladimír)


zažívali dvakrát denně, při cestě tam i zpět. To se nám ulevilo, když válka skončila a Němci zmizeli. Zmíněný dům dosud stojí. Má čp. 773. Do ulice Střelničné má orientační číslo 51, do Davídkovy 119. (Dříve se k nám z Prahy jezdilo ulicí, která byla pokračování dnešní Davídkovy a vyúsťovala na okraji hřbitova, poblíž dnešní konečné tramvaje.)


Lágr

Do práce v EMPU jsem chodil převážně pěšky, na kole jen někdy. Jiné spojení neexistovalo. Bylo to období německých vítězství na všech frontách, zejména se SSSR. Začala se rozšiřovat továrna AVIA, která měla být největší továrnou na letadla v Německu. Stavební práce pokračovaly i v noci. Souběžně s tím byl vybudován takzvaný "lágr" u nás v Ďáblicích na poli, kde se tak dodnes říká - v lágru. Zatímco práce na rozšíření AVIE skončily někdy v roce 1943, kdy úspěchy Němců byly už podstatně menší (bylo po bitvě u Stalingradu), práce na lágru byly dokončeny a lágr byl osazen českými pracovníky AVIE z celého Protektorátu (tzv. "totální nasazení") prakticky až do konce války. Podrobnosti o režimu v lágru neznám, nebyl jsem tam, ale pravděpodobně byl relativně mírný a odpovídal běžným dělnickým ubytovnám. Nebyl vojenský ani polovojenský. V lágru bylo asi 22 dřevěných nízkých baráků na podezdívce, které byly osídleny až asi do února 1945. Pak se "totálně nasazení" postupně ztráceli. Utíkali a vraceli se domů. V posledních týdnech před koncem války některé baráky zabralo německé vojsko (Wehrmacht), v několika byli maďarští vojáci spojaři, kteří těsně před 5. květnem 1945 zmizeli. Někdy v polovině dubna 1945 cvičili stavění telefonních sloupových linek a natahování vodičů. Víc o nich nevím, ani jak se dostali do Ďáblic. (Maďarská armáda byla spojencem Němců ve válce. Na jejím konci se ale obrátila proti nim – včas složili zbraně. V Košickém vládním programu jsou Maďaři uvedeni stejně jako Sudetští Němci.) V lágru byly vybudovány komunikace, rozvod vody a elektřiny. Kanalisace bez čištění šla do povrchové kanalisace ve starých Ďáblicích. Lágr byl poměrně rozsáhlý, topení uhlím - lokální.

Dřevěná škola

Také barák takzvané "dřevěné školy" pochází z lágru, takže vlastně slouží jako "provizorium" už skoro půl století. Před koncem války zabral Wehrmacht vilu Dr. Choda 8 v takzvané Seidlově kolonii (naproti hřbitovu). Tam se usídlilo nějaké vyšší spojovací velitelství. Potřebovali se asi připojit na dálkový telefonní kabel Praha Drážďany - Berlín, který probíhá podél hřbitovní zdi v trase silnice Praha Líbeznice - Mělník - Roudnice... Proto vybudovali těsně u zdi hřbitova, přibližně proti restauraci Na Mělnické, nízkou polopodzemní zděnou budku (přilepenou k obvodové zdi hřbitova), která je zřejmě dosud v provozu. V této souvislosti si připomínám, jaké chyby jsme se dopustili v době povstání. Podél ďáblické silnice němečtí vojáci vybudovali sloupovou telefonní trasu s mnoha linkami, snad třiceti. Hned na začátku povstání jsme tuto trasu přerušili přestřiháním na samém okraji Ďáblic, proti četnické stanici. Ale nic z toho nebylo. Němci zřejmě měli už jen zájmy směrem na západ a ne na východ nebo sever. 8

"Zázračný doktor Chod" nebyl lékař, ale léčitel, prý velmi úspěšný. Naproti hospodě "Na mělnické" byla autobusová zastávka, kde vystupovali jeho pacienti, často chromí (s pomocí svých příbuzných), které uzdravoval. Zastávka na znamení tam byla ještě někdy v sedmdesátých letech. Jeho syn se nedostal po roce 1948 na medicínu. Bydlel v domku poblíž vily svého otce. Vilma Finková ho znala. Vladimír.


Zima 1941 - 1942 byla velmi studená až krutá. Uhlí bylo málo, moc se šetřilo, my jsme měli příděl asi 10 metráků. Pamatuji se, že jednou jsem trochu marodil, ležel jsem dole v pokoji, maminka spala v kuchyni. Večer mi před spaním dala do postele láhev od sodovky s horkou vodou, aby se mi lépe usínalo. V noci, když už vychladla, jsem ji vykopal na kraj postele. Ráno šla maminka do práce a já zůstal sám doma. Dopoledne mě probudila silná rána - ta lahev s vodou zamrzla a praskla. Přitom peřina byla v místech, kam jsem dýchal, pokryta vrstvou ledu.


Krutá zima 1941-42

PERLÍK Tato kapitola souvisí s Ďáblicemi jen vzdáleně, přes doktora Perlíka…. Připadá mi ale dost zajímavá, proto jsem ji zařadil. Bylo to ve středu 3. 4. 1940 pozdě odpoledne, spíše večer, kdy mě dva příslušníci Sicherheitsdienstu přivedli na celu číslo 137. Když se těžké dveře otevřely, stáli tam za sebou dva muži, z nichž první hlásil: "Achtung, Zelle Numero hundertsiebenunddreissig, zwei Man - alles im Ordnung." Bachaři za mnou dveře zabouchli, oba muži stáli pro jistotu ještě chvíli v pozoru, pak mi podali ruce a představili jsme se. Jejich první otázka byla: "Co máš, za co jsi tady?" Tak začalo asi tříměsíční společné žití v pankrácké cele. Mitbauer a Perlík

Aféra Schmoranz

Ten první, hubenější, který podával hlášení, se jmenoval Max Mitbauer a byl narozen 1917. Druhý, starší a silnější, se začínající pleší, byl Bohumil Perlík. Hned mě informovali, že ta dnešní bachařská směna je lepší než ta, která nastoupí zítra. Vzali na vědomí špatnou zprávu, že jsem nekuřák. Prohledali mi kabát, jestli nemám zbytky tabáku, když jsem tátovi chodil pro cigarety. Ale bezvýsledně. Měl jsem u sebe jen jeden řízek, který mi dala ráno maminka s sebou, tak jsme si ho rozdělili a snědli. Vzájemné oťukávání nějaký čas trvalo, ale byly mezi námi velmi dobré vztahy celou dobu. Dozvěděl jsem se, že krátce před mým příchodem odešel z cely nějaký štábní kapitán z akce plukovník Schmoranz9, jenž organisoval vojenské zpravodajství, které však bylo prozrazeno. Byl z Českých Budějovic a jmenoval se Chlajn. Ten Mittbauer byl zajímavý člověk. Vyprávěl nám, že pochází z Vimperka. Dětství měl velmi špatné, v době, kterou bylo možno odvodit z data jeho narození, byl otec rodiny na frontě, takže Maxa byl nenáviděn matkou i "otcem". Živil se všelijak. Za co byl zavřen jsme nevěděli, ale předpokládali jsme nějakou krádež nebo šmelinu. Byl to somrák a zřejmě i pasák holek. Měl ale dobrou povahu, uměl se chovat a někdy zajímavě vyprávěl. Bydlel někde v Dlouhé třídě. Naučil nás, jak se dívat z okna cely (odrazem přes výklopné okno), což bylo ovšem zakázáno. Kapitolou samou pro sebe by bylo vylíčení, jak mi umožnil motákový styk s tátou, což zřejmě přispělo k dobrému průběhu našeho vyšetřování, neboť jsem tátovi sdělil, co jsem vypovídal já a z části i Karel Táborský. Druhý z mužů na cele byl Bohumil Perlík. Samozřejmě, že jsme se domluvili, že v Ďáblicích má lékařskou ordinaci jeho bratranec MUDr. Jaroslav Perlík. Tím, ale nejen tím, mezi námi vznikl pěkný vztah. Perlík se 9

O aféře Schmoranz moc nevím, ale dalo by se leccos dozvědět. Plukovník nebo generál Schmoranz začal v roce 1939 - 40 znovuoživovat zpravodajskou službu. Chtěl k tomu použít důstojníky naší armády, kteří po jejím zrušení byli v různých civilních zaměstnáních. On sám byl na Ministerstvu financí. Na jakémsi shromáždění, které svolal, použil výroku: "... co vám pánové mám vykládat, jste přeci vojáci..." Někdo to udal a to stálo životy mnoha lidí.


netajil tím, že má rád Francouze a Francii. Byl majitelem dramatické, umělecké a literární agentury UNIVERSUM 10Bydlel vedle Pečkárny, ve Washingtonově ulici. Ono by se toho o něm dalo napsat mnoho, ale povím jen jednu episodu. Stala se ještě zajímavější teď v poslední době, kdy se vrátily některé filmové herečky, jmenovitě Lída Baarová. Bylo to v době, kdy se hovořilo o tom, že Lída Baarová má styky s nacistickými předáky, jmenovitě s Goebbelsem. Perlík Baarovou dobře znal, řekl bych, že důvěrně (a nejen ji!). Jednou mi vyprávěl, jak se vyvinul jeho případ a proč je vlastně zavřený. Perlík se běžně a často pohyboval ve společnosti herců, spisovatelů a podobně. To vyplývalo z činnosti jeho agentury. Dále před vypuknutím války často chodil na francouzské vyslanectví na Velkopřevorském náměstí, protože byl v častém styku s jejich kulturním atašé. Nikdy to sice neřekl přímo, ale vycítil jsem, že měl asi i nějaké styky zpravodajského rázu. Po válce se zjistilo, že Němci, konkrétně Gestapo, si ještě v hlubokém míru pronajali pokoje v paláci Nosticů proti vchodu do francouzského vyslanectví a každého návštěvníka si vyfotografovali.11 Perlíka asi také. Při jedné příležitosti prý hovořil s Lídou Baarovou a požádal ji o získávání zpráv z okolí Goebbelse a snad i dalších prominentů. A za několik dní byl zatčen Gestapem. A teď zahrál šťastný osud. Perlíka začali vyslýchat svým oblíbeným gestapáckým způsobem a on došel k závěru, že ho musela udat právě Lída Baarová. Mezitím však gestapáci z neznámého důvodu výslech přerušili. Perlíka zavřeli do nějaké koupelny v nejvyšším patře Pečkárny, odkud měl krásný rozhled po Praze a klid k přemýšlení, který potřeboval, aby si připravil vysvětlení. Po několika hodinách se gestapáci vrátili a ve výslechu pokračovali. Dospělo to tak daleko, že mu otevřeně řekli: "Tys vyzýval Lídu Baarovou ke špionáži!" A Perlík odpověděl: "Ano." Ale jak výslech pokračoval, řekl, že to udělal jen proto, že má Lídu Baarovou rád, že se mu strašně líbí a že se před ní chtěl udělat zajímavým. Teď by bylo třeba ukázat, že Perlík byl malý, obtloustlý a kulatý, se začínající pleší, ale značně bohatý. A tak mu to gestapáci spolkli i s navijákem. Na Pankráci si odbyl asi rok, pak nějaký čas v Terezíně a asi po dvou letech ho propustili. Jednou jsem s ním za války hovořil, ale jen krátce. Na závěr svého příběhu Perlík prohlašoval, že by Lídu Baarovou nejraději naládoval dynamitem a odpálil. 10. dubna 1992 jsem navštívil paní Jonášovou, dceru Bohumila Perlíka. Dostal jsem se k ní prostřednictvím vnučky pana Perlíka, paní Smikové, která bydlí po paní Perlíkové, své babičce, v Lucerně, Vodičkova č. 36. S paní Jonášovou jsem mluvil asi hodinu, řekl jsem jí, jak jsme se sešli a některé příhody z cely.

10

UNIVERSUM, divadelní a literární agentura Bohumila Perlíka, Praha 12, Moravská 22. Vydal např. divadelní hru G. B. Shawa Na úskalí, která je v naší knihovně v Ďáblicích. 11 Za mě tam bylo muzeum hudby. Táta mi při jedné návštěvě v muzeu ukázal okno naproti vchodu, z něhož Němci fotografovali. Vladimír.


Lída Baarová

Joseph Goebbels

Pan Perlík byl Gestapem zatčen 31. srpna 1939, tedy ještě před vypuknutím války. Otec pana Perlíka, známý lékař v Klobukách, zemřel roku 1931. Perlík přišel domů na Vánoce, ale paní Jonášová neví, který rok. Život Bohumila Perlíka se vyvíjel velmi špatně. Po únoru 1948 se postupně dostával do rozporů se svým okolím, pil, dělal dluhy. Zemřel v domově důchodců v Kobylisích na infarkt 11. 6. 1970. Jeho paní se s ním dala rozvést roku 1953. Na Pankráci, ob jednu celu dál (č. 135) byl na samotce také kancléř Šámal. Bachaři s ním jednali celkem slušně. Já jsem mu několikrát drhnul a myl podlahu cely. Ještě jedna vzpomínka na celu 137 a české fašisty. Přede mnou tam byl nějaký chlápek, který dělal kamelota českým fašistickým novinám Vlajka. Byl na tom špatně, protože noviny nikdo nekupoval. Až jednou byl ve Vlajce článek: "Válečný štváč, expresident Beneš mluvil na universitě v Chicagu." To bylo něco pro našeho kolportéra. Stoupl si do středu Václavského náměstí a hlasitě vyvolával: "Velký projev presidenta Beneše!" Lidi mu noviny rvali z rukou. Když je všechny prodal, tak ho sebrali a zavřeli. Bylo to někdy v březnu 1940. Jak je vidět, hodně záleží na tom, jak se co podá.


KONEC VÁLKY Koncem dubna 1945 se uskutečnil nálet a bombardování Ďáblic. Okolo nás byly letecké továrny (AVIA a Letov) a tři letiště. Proto tam měli Němci spoustu letadel. Sice schopných letu, ale neměli už pro ně benzín. Aby ztížili jejich bombardování, roztahali je do polí ve velkém okruhu. Na to Američani reagovali tak, že tyto plochy bombardovali velkým množstvím protipěchotních bomb, jejichž střepiny letadla poškodily, i když málokdy přímo zničily.

Bombardování Ďáblic

Ten den, už nevím přesně, kdy to bylo, byl vyhlášen poplach a z továren, zejména z kbelských bývalých československých vojenských telegrafních dílen, se osazenstvo, zejména ženy a děvčata, rozběhlo do polí mezi letadla, kde byly vykopány jednoduché zákopy proti střepinám. A do toho začaly padat spousty malých bomb. Ztráty na životech byly veliké. Pravděpodobně jedno letadlo shodilo část nákladu bomb na dolní část Ďáblic. Několik bomb padlo v nejbližší blízkosti domku Jakešových. Nikomu se nic nestalo, přestože jedna bomba dopadla vedle sklípku, ve kterém se před náletem schovali. Ani jinde v Ďáblicích nebyly žádné větší škody nebo ranění či mrtví. Dokud v domku Jakešovi bydleli, bylo možno vidět střepinu, zaseklou ve dveřích spíže. A tak jsme se dočkali konce války. V ETĚ už nebylo moc práce, nebyl materiál, a tak nám 4. května řekli, abychom následující den nechodili do práce. To už se strhávaly po Praze německé nápisy, na Václavském náměstí byly rozestaveny německé hlídky s kulomety. Ke květnovému povstání uvedu už jen několik vlastních vzpomínek a dojmů, o vlastním povstání je bohatá literatura. 5. května Československý rozhlas zahájil známým hlášením "je sechs hodin" a přestával vysílat v němčině, nebo vysílání zesměšňoval. V poledne volal rozhlas o pomoc a to už se v Ďáblicích začalo vystupovat proti Němcům. Na hlavní ulici byly vystaveny primitivní barikády, na kterých byli chyceni a zajati asi tři němečtí motocyklisté. Naše vozidla projížděla stodolami přilehlých statků. V ďáblickém lágru, který už byl v podstatě prázdný (nebyla už práce), měli asi dva baráky němečtí vojáci, jakási spojovací jednotka. Jejich barák byl přímo proti Klenovcům a Drábkům. Když jsem v poledne šel k Jakešům, viděl jsem, že jeden voják kope okop pro střelce z lehkého kulometu, protože dřevěné stěny baráku proti střelám nechránily. V té době přijelo do Ďáblic nákladní auto plné munice a zbraní z cihelny v Bořanovicích, kde byl německý sklad. Parta starších chlapců, kteří už měli po vojně, vzala jeden těžký kulomet a přes Saramakovic zahradu ho zadem dali do okna domu Klenovcových. Tím okamžikem se Němci vzdali, protože proti zděné budově neměli žádnou šanci. Byli odvedeni do zajateckého tábora v Čakovicích u cukrovaru. Svá zařízení nezničili, jen vylili kyselinu z akumulátorů. Bylo tam několik přijímačů typu Torn a jiných. Pár z nich se mi podařilo zprovoznit. Byli jsme bez elektrického proudu. Dodávka se ale brzy obnovila. 35 Bylo by škoda... C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc

Květnové povstání

Táta druhý zleva u německého přijímače. V.

Hlídali jsme lágr, ale celkem bezvýsledně. Kradlo se všechno, i špalíky dřeva na výrobu generátorového plynu pro pohon aut. Vůbec jsme neměli zprávy, co se děje. Kolovaly různé zmatené zprávy o pohybech Rusů i Američanů. Ve dnech povstání bylo na středovlnných rozsazích úplně prázdno. Nejbližší vysílače (pro nás Mělník) měli dosud v rukou Němci. Lidé jim je zabírali a oni je ostatně odevzdávali, zpravidla nepoškozené, ale nevysílalo se. Já jsem celé čtyři dny a noci vydržel beze spánku. Přičítám to zvláštním kulatým čokoládám, které pan Jakeš přinesl z rozbitého vagonu v Libni. Zřejmě obsahovaly nějaké látky proti únavě. Jinak ještě stručně. Pan MUDr. Tatzaur měl starou Tatru 11, která byla pojízdná, a tak rozvážel jídlo pro lidi, kteří byli na místech polních stráží v okolí Ďáblic. Všichni obchodníci dali své zásoby k disposici. Jedna polní stráž byla na konci háje směrem ke kobyliské vozovně. Po silnici jely silné transporty Němců, kteří se tlačili k Američanům. Ti vypálili část Chaber, v Kobylisích vyhořela stará lékárna a boje se přenesly na Trojský most - most Barikádníků (viz kniha Jana Drdy Němá barikáda). Naši hoši u lesa si jednou vystřelili na ustupující Němce. Vzápětí přiletěl dělový granát a všichni zahynuli. Mají tam pomníček. (Padl tam sociální demokrat Karel Břicháč.) Příjezd Rusů

V noci z 8. na 9. května jsem držel hlídku na silnici směrem na Chabry. Z dálky bylo slyšet dělostřelbu. To Rusové likvidovali dílčí hnízda odporu někde u Lovosic a Litoměřic. A ráno byli už Rusové v Ďáblicích. To vítání a atmosféru nelze vylíčit. Skončilo strašné období naší historie. Jednotka, která se první noc usadila v Ďáblicích, byli gardoví vojáci. Byla jich velká spousta, v každém domě bydleli v nevídaném počtu. Na naší zahradě bylo plno, že se nedalo projít. Bylo tehdy značně teplo. Hodně se pilo, tato jednotka sebrala Němcům nějakou kořist z Holandska spoustu zvláštních hliněných lahví s prvotřídními holandskými likéry. Politrukem té části, která byla u nás, byl jakýsi seržant, který při tom popíjení hovořil o tom, že poslední bitva teprve přijde a pak že Sověti definitivně zvítězí. To dosti roztrpčilo nás všechny, kteří jsme seděli kolem.

Návrat táty z koncentráku

Nejkrásnější chvíli jsme zažili 10. nebo 11. května 1945. Někdo přibíhá k našim vrátkům a zdaleka křičí: "Pan Tomša se vrací!" Vyběhnu ven a opravdu kolem Holečkovic plotu jde táta, hubený, ve starém vězeňském obleku s malým ranečkem. To přivítání se nedá popsat. Maminka byla v té době u Evy v Braníku, měla strach o vnuky. Tak jsme pro ni zajeli na ukořistěném motocyklu BMW a rodina byla konečně pohromadě! Lidé z Domažlic věděli o pochodu smrti a proto vypravili do Stamsriedu nákladní auta a naše lidi přivezli do Domažlic. Tam přečkali dobu Pražského povstání a pak je odvezli až do Prahy. A tak jsme se po pěti letech všichni opět setkali.


RUSOVÉ Příjezdem sovětských vojáků 9. května 1945 pro Ďáblice začal mír. Po silnici z Mělníka směrem do Prahy pochodovala ohromná množství německých zajatců, někteří na nákladních autech, většina pěšky. Rusové dbali na pořádek, kolony usměrňovali a hlídali. Na fotbalovém hřišti bylo několik ruských tanků, posádky většinou venku a bavily se. Lidé jim nosili různé pochutiny. Rusové rozdávali masové konzervy. Když jsme tam tak na tom hřišti hovořili a prohlíželi si tanky, jeden z nich najednou zcela nečekaně nastartoval. Z výfuku se vyvalil oblak černého kouře a tank se rychle rozjel za hřiště tak, že mohl sledovat silnici do Čakovic. My jsme se samozřejmě rozběhli za tankem. Viděli jsme, že z hlavní silnice se "utrhlo" z kolony postupujících Němců směrem na Čakovice nákladní auto, plné německých vojáků, zřejmě ve snaze utéci. Tank za jízdy vystřelil, a zasáhl auto do řidičské budky. Několik vojáků to zabilo, několik zranilo a několika vojákům se podařilo utéci do Legionářské ulice, kde se chtěli schovat. Nikdo je však nepustil do domu, a tak je Rusové pochytali a zařadili do průvodu na hlavní silnici. Již jsem se zmínil o tom, že kousek za Ďáblicemi byla silnice dlážděná velkými kostkami. Řadu let tam bylo vidět místo, kde tankový granát explodoval, kostky byly střepinami poškozeny paprskovitým způsobem. Dnes je vše přikryto asfaltem. Byl jsem překvapen ruskou organisací - jak rychle se osádka tanku dozvěděla, co se děje a co má dělat. Snad dva tři týdny panovalo jakési vzrušení. Kdo nebyl v práci, byl venku mezi lidmi. Kdo nemusel, do práce nešel. Já jsem také pomáhal, kde se dalo, uklízeli jsme a podobně. Rusové, kteří v Ďáblicích zůstali delší dobu, se sžili s místními obyvateli a soužití bylo bez problémů. Ruští vojáci brzy zjistili, že dělám rychle a zadarmo fotky a mohli mě strhat. Udělal jsem jich opravdu moc. Někdy koncem roku 1944 jsem koupil zvláštní balení fotografických papírů. Myslím, že to bylo 2000 kusů nezvyklého formátu (asi 10,2 x 12,5 cm). Vojáci mi pak někde sehnali další papíry, a tak jsem skoro měsíc jen zvětšoval. Vždy mi za fotky něco dali – konservu, suchary a podobně. Zajímavá byla jejich touha dát se vyfotografovat v civilu. Tak jsem stále půjčoval oblek a zejména klobouk. Jeden kapitán mi přinesl k vyvolání barevný film. Přesvědčil jsem ho, že to nejde amatérsky a dal jsem ho vyvolat v Praze. Film byl nádherný. Byl tam záběr z Berlína, ulice plné trosek, strhané troleje, nikde ani živáčka, jen kůň se svěšenou hlavou mezi troskami…


Fotky pro Rusy

U německého přijímače Torn Zleva: ??, Rudolf Tomša, Josef Dvořák, Václav Klenovec, mladý Liška

Zajatí Němci procházejí Ďáblicemi.


Projev V. M. Molotova předsedy Rady lidových komisařů a lidového komisaře zahraničních záležitostí na zasedání Nejvyššího sovětu 31. 10. 1939 Obzvlášť zajímavé pasáže z projevu, jehož text mi půjčil pan Corn za doby mých gymnaziálních studií, mě natolik zaujaly, že jsem si je tenkrát vypsal a dnes náhodou objevil. Myslím, že se hodí jako příloha tátova vyprávění. Rozum zůstává stát. Pamatujme si to! Vladimír. Od doby uzavření sovětsko – německé smlouvy o neútočení z 23. 8. bylo skoncováno s nenormálními vztahy, které existovaly po řadu let mezi Sovětským svazem a Německem. Zášť, kterou všemožně podněcovaly některé evropské mocnosti, vystřídalo sblížení a nastolení přátelských vztahů mezi SSSR a Německem. Další zlepšení těchto nových, dobrých vztahů, bylo vyjádřeno německo – sovětskou smlouvou o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem, podepsanou 28. 9. v Moskvě. …. Jak se však ukázalo, stačil krátký úder proti Polsku, nejdříve ze strany německé armády, a později Rudé armády, aby z tohoto zrůdného zplozence versailleské smlouvy, který žil z útlaku nepolských národností, nic nezbylo. …. V souvislosti s těmito důležitými změnami v mezinárodní situaci některé formulace, které jsme užívali ještě před nedávnem – a na které si mnozí tak zvykli – zjevně zastaraly a nejsou dnes použitelné. Je třeba si to uvědomit, abychom se vyhnuli hrubým chybám v hodnocení nové politické situace, která se vytvořila v Evropě. …. Dnes, máme-li mluvit o evropských velmocích, je Německo v situaci státu, který usiluje o co nejrychlejší ukončení války, o mír, kdežto Anglie a Francie, které ještě včera brojily proti agresi, trvají na pokračování války a jsou proti uzavření míru. …. ("ideologická válka") Nejsou to právě tyto středověké časy, doby náboženských válek, pověr, kulturního barbarství, ke kterým by nás chtěly opět zavléci vládnoucí třídy Anglie a Francie? …. …posuďte sami: změnil se v posledním období, nebo nezměnil obsah pojmů jako "agrese" a "agresor"? Není těžké postřehnout, že užití těchto slov ve starém smyslu, tj. ve smyslu užívaném před posledním rozhodným obratem v politických vztazích mezi SSSR a Německem a před začátkem velké imperialistické války v Evropě, může způsobit pouze zmatek v hlavách lidí a zákonitě bude vést i k chybným závěrům. Aby k tomu nedošlo, nesmíme připustit nekritický vztah k těmto pojmům, které v nové mezinárodní situaci nejsou použitelné. …. Smlouva o neútočení, kterou SSSR uzavřel s Německem, zavazovala nás k neutralitě v případě německé účasti ve válce. Důsledně jsme tuto linii uskutečňovali a není s ní v rozporu ani postup našich vojsk na území bývalého Polska, který začal 17. září. Stačí připomenout, že současně, tj. 17. 9., sovětská vláda zaslala všem státům, se kterými udržuje diplomatické styky, zvláštní nótu s prohlášením, že SSSR i nadále bude provádět politiku neutrality vůči nim. Jak známo, naše vojska vstoupila na území Polska teprve tehdy, kdy polský stát se rozpadl a fakticky přestal existovat. Zůstat neutrální vůči takovým událostem jsme samozřejmě nemohli, protože v jejich důsledku před námi vyvstaly ožehavé problémy bezpečnosti našeho státu. Navíc sovětská vláda nemohla nevzít v


úvahu mimořádnou situaci, v níž se ocitlo bratrské obyvatelstvo západní Ukrajiny a západního Běloruska, které v rozpadlém Polsku bylo ponecháno svému osudu. …. V současné době jsou naše vztahy s německým státem vybudovány na základě přátelských vztahů, na ochotě podporovat německé mírové snahy a zároveň na přání všemožně napomáhat rozvoji sovětsko – německých hospodářských styků, vzájemně výhodných pro oba státy. …. (Polsko) Rudá armáda vstoupila do těchto oblastí za všeobecných sympatií ze strany ukrajinského a běloruského obyvatelstva, které vítalo naše vojska jako své osvoboditele od útlaku pánů, od útlaku polských velkostatkářů a kapitalistů. …. Následovala pasáž s inventurou: Ztráty: Celkem 2599 737 mrtvých 1862 raněných Z toho Běloruská fronta 246 mrtvých 503 raněných 749 celkem Ukrajinská fronta 491 mrtvých 1359 raněných 1850 celkem Válečná kořist v Polsku: • > 900 děl • > 10 000 kulometů • > 300 000 pušek • > 150 000 000 nábojů • asi 1 000 000 dělových nábojů • asi 300 letadel Území: západní Bělorusko: západní Ukrajina:

108 000 km2 4 800 000 obyvatel 88 000 km2 8 000 000 obyvatel -------------------------Celkem 196 000 km2 asi 13 000 000 obyvatel, z toho víc než 7 mil. Ukrajinců, víc než 3 mil. Bělorusů, víc než 1 mil. Poláků, víc než 1 mil. Židů


REJSTŘÍK 1

G

15. březen 1939, 20, 28

Gestapo, 9 Goebbels Joseph, 33

9

H

9. květen 1945, 37

Hájek MUDr., soudní lékař, 26 Heydrichiáda, 5 Hitler Adolf, 4 Hofman architekt (Ďábl. hřbitov), 11 Holečkovi sousedé v Ďáblicích, 8 Hotel Ondrák, 14

A Akcíz, 12 AVIA, 4, 23, 30

B Baarová Lída, herečka, 33 Battista velkostatkář Ďáblice, 8 Beneš četník, 9 Blažek učitel v Kobylisích, 12 bombardování Ďáblic, 35 Brejcha Bogan, jazzman, 14 Břicháč Karel, soc. dem., 36

Ch Chalupníčkovi sousedé v Ďáblicích, 8 Chlajn akce plukovník Schmoranz, 32 Chod zázračný doktor, 30 chodník u Píšů, 9

J

C

Jiříkovi hasiči v Ďáblicích, 15 jízda vpravo, 28 Jonášová dcera B. Perlíka, 33

CPO, 22

D Diviš obecní strážník v Ďáblicích, 15 dřevěná škola, 30

K Katynský masakr, 25 Klenovec soused v Ďáblicích, 13 Kočí legionář, 16 Kosovi, 15 Krejzl Bronek, spolužák, 9 Kunert Němec v Ďáblicích, 9 Kunertova vila, 6 květnové povstání, 35

E Ehrlichovi sousedé v Ďáblicích, 9

F Finková Vilma, 6, 30 Finkovi, 6 sousedé v Ďáblicích, 8


Píšovi sousedé v Ďáblicích, 8, 9 Plachý fotograf v Ďáblicích, 15 Polák lékař v Ďáblicích, 14 polární záře (1938), 22 Polický zahradník, 5 ponocný, 15 požár u Holců (1939), 25 Preizler zahradník, 5 Procházka velkostatkář Ďáblice, 8

L lágr, 35 v Ďáblicích, 30 letáky, 25 Letov, 4, 23 Lidice, 17

M Magistrála, 4 Marušákovi sousedé v Ďáblicích, 8 Marxhof sídliště v Rakousku, 4 Mezkovi sousedé v Ďáblicích, 8 Mitbauer Max, spoluvězeň, 32 Mnichov, 19 mobilisace květnová (1938), 5 zářijová (1938), 19

R Rosenkranz velkostatkář Ďáblice, 8 Rysovi sousedé v Ďáblicích, 8

S

N

Saramak Alois, 15, 22 Saramakovi sousedé v Ďáblicích, 8 sázení stromků v Ď. 1936, 5 Schmoranz plukovník, akce, 32 Skopová Anežka, 6 Smiková vnučka B. Perlíka, 33 Stamsried pochod smrti, 36 Staněk soused v Ďáblicích, 6 stanné právo, 28 Stehlík hasič v Ďáblicích, 15 Stejskal velkostatkář Ďáblice, 8 Stiastny ďáblické kino, 17 střelnice v Kobylisích, 5

na parcelách, 8 Na růžku hotel, 16 Nejedlý Zdeněk, ministr školství (KSČ), 12 Němec Alois, učitel v Ďáblicích, 12 Nohýnek mechanik, 17 Novák Tomáš, starosta, 6, 8 Novotný konstruktér letadel, 22 Novotných sousedé v Ďáblicích, 8

O Obecní šatlava, 15 Olbrych vedoucí kina, 16

Š

P

Šámal kancléř, 34 Šedivý lékárník v Ďáblicích, 14

parcely, 8 Pavlásek řídící v Ďáblicích, 12 Pelech lékař v Ďáblicích, 14 Perlík Bohumil, spoluvězeň, 32 Jaroslav, lékař v Ďáblicích, 14, 32 Petlan Vašek, zpěvák, 14 Píšová, 9

T tabačenky, 15 Táborských sousedé v Ďáblicích, 8


Tatzaur lékař v Ďáblicích, 14, 36 Teichman Matěj, 11 Tomša Rudolf (1891), 36 totální nasazení, 30

restaurace v Ďáblicích, 16 Uher ponocný v Ďáblicích, 15

V Vlajka čeští fašisté, 34 vodovod v Ďáblicích, 13

U U Srchů restaurace v Ďáblicích, 14 U Veselých restaurace v Ďáblicích, 14 U Wernerů

W Wehrmacht, 30


Bylo by škoda... Napsal Rudolf Tomša Někdy mezi roky Výňatek aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech

Recommend Documents