BYLANY – EXKURZ vypracoval P. Květina
Základní literatura o Bylanech (s používanými zkratkami) Soudský, B. 1962: The Neolithic Site of Bylany, Antiquity 36, str. 190-200. BYLANY, Soudský, B. 1966: Bylany – osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné, Praha. BYAI, Bylany, analýza, díl I (B.Soudský, ed. 1970, rukopis.) Pavlů, I. 1977: K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou, PA 68/1, str. 5-55. BYA1, Katalog sekce A, část 1 (Pavlů, I. – Zápotocká, M. 1983: Bylany. Sekce A-díl 1 Výzkum 19531967, Praha). BYA2, Katalog sekce A, část 2 (Pavlů, I. – Zápotocká, M. – Soudský, O. 1985: Bylany . Sekce A-díl 2. Výzkum 1953-1967, Praha.) BYBF, Katalog sekce B a F (Pavlů, I. – Zápotocká, M. – Soudský, O. 1987: Katalog B, F. Praha.) BYTH, Bylany-Theses (Pavlů, I. – Rulf, J. – Zápotocká, M. 1986: Theses on the neolithic site of Bylany, PA 77/2, str. 288-412.) BYSE, Bylany-Seminar 1987 (Rulf, J. ed.1989: Bylany – Seminar1987. Collected papers. Praha.) BYST, Bylany-Stones (Pavlů, I. – Rulf, J. 1991: Stone industry from the Neolithic Site of Bylany, PA 82, str. 277-365.) BYRO, Bylany-Rondel (Pavlů, I. – Rulf, J. – Zápotocká, M. 1995: Bylany rondel. Model of the neolitic site, PA Supplementum 3.) BYV1, Bylany-Varia 1 (Pavlů, I. ed..1998: Bylany-Varia 1, Praha.) BYLIFE, Bylany-situační analýza (Pavlů, I. 2000: Life on a neolithic site, Praha.) BYV2, Bylany-Varia 2 (Pavlů, I. ed..2002: Bylany-Varia 2, Praha.) PAVLŮ, I. 1974: Formalizace popisu vztahů mezi objekty na sídlištích kultury s lineární keramikou, SlA 22/2, str. 465-474. PAVLŮ, I. 1977: K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou, PA 68/1, str. 5-55. Dějiny výzkumů na lokalitě Vykopávky v Bylanech u Kutné Hory vnesly do popředí zájmu odborné veřejnosti problematiku studia sídelních areálů prvních zemědělců ve střední Evropě – tedy společnosti kultury s lineární keramikou. Počátky výzkumu na lokalitě jsou neodmyslitelně spjaty se jménem prof. B. Soudského ve své době vizionářského archeologa. Jeho žáky a pokračovateli jsou dr. I. Pavlů a dr. M. Zápotocká a také nedávno zesnulý dr. J. Rulf. Velkoryse pojatý výzkum odkryl území o rozloze téměř 7 ha a probíhal v letech 1953 – 1967 v sekcích A, B a F. Výsledkem terénních aktivit bylo několik prací, jež zcela zásadním způsobem ovlivnily metodiku výzkumu neolitu a zpracování archeologického materiálu nejen z tohoto období. Současně s tím se také modifikovaly názory na kulturní nivó časných zemědělců: Historie vědeckých aktivit v Bylanech: • 1953 – 1967 projekt velkoplošeného odkryvu neolitického sídliště. Výsledkem bylo zejména vytvoření interní chronologie sídliště. Už v průběhu vykopávek se ukázalo, že zjištěné osídlení tvoří nehomogenní časoprostorový celek a skládá se z několika komponent. Odkryv na sekci A byl přerušen v roce 1964 v souvislosti se změněnou koncepcí vědeckých úkolů Archeologického ústavu. Dodnes jde o největší souvisle odkrytou plochou neolitického sídliště v Čechách, přestože zůstala jen torsem původně projektovaného úplného odkryvu areálu dnes označovaného jako Bylany 1 (BY1).
•
•
•
1968 – 1989 se výzkum zaměřil na celý mikroregion, jehož kostru tvoří místní vodoteče (Bylanka, Vrchlice, dolní Klejnárka). Program zahrnoval sondování bylanských mikroareálů BY1 – BY5, terénní výzkumy mikroareálů Kutná Hora 2, Nové Dvory 1 a 2 a Hlízov. Probíhaly též vykopávky na lokalitě Miskovice 2 (birituální pohřebiště VK, osídlení LnK). 1990 – 1993 byl realizován bylanský program “Model neolitického sídliště”. Během více než 40-ti let intenzivní badatelské práce je “lokalitou” (komponentou) chápán komplex současných areálů s rozlišitelnými funkcemi. Z předchozího výzkumu zaměřeného na vnitřní chronologickou strukturu lokality se badatelé orientovali na rozpoznání vzájemných vztahů osídlení v rámci časoprostorově omezeného areálu. Respektive na hlubší poznání složité struktury osídlení i kultury neolitické společnosti. Součástí tohoto programu byl i terénní výzkumu bylanského rondelu (BYRO). 1993 – dosud se výzkum soustřeďuje na komplexní průzkum prehistorie a historie regionu Kutnohorska v rámci toho je realizována celá řada záchranných výzkumů a terénních prospekcí. Mimo jiné se aktivity soustředily na dříve opomíjenou oblast Podoubraví s cílem podchytit zde stopy nejstarších antropogenních aktivit. I když terénní odkryvy v Bylanech nepokračují, soustřeďuje se výzkum na tzv. „revitalizaci“ dat získaných vykopávkami a to s cílem zpřístupnit je analýzám současnými počítačovými technologiemi. Probíhá digitalizace plánů, vytváření GIS systému a jeho propojení s archeologickou databází. V budoucnu by se analýzy měly soustředit především na vysvětlení vztahu formy a rozmístění sídlištního odpadu vzhledem k odrazu aktivit, které na sídlišti probíhaly.
Vyhodnocení výsledků Už od počátku souvislejších odkryvů (1956) bylo průběžně prováděno i vyhodnocování získaných materiálů. Koncem padesátých let byla publikována první jednoduchá kvantitativní analýza (Soudský 1960), v níž její autor položil základy chronologie bylanského sídliště. Protože získaného archeologického materiálu bylo obrovské množství vynutilo si jeho zpracování zcela nový přístup. Na mysli máme tzv. kvantitativní automatizované zpracování artefaktů. Zde je třeba se zastavit nad základními přístupy zpracování arch. materiálu. Starší a dosud používaný je tzv. verbální popis nalezených předmětů. Ukažme si to na příkladu popisu střepu. Popisován bývá jeho tvar a umístění na těle nádoby (např. střep ze spodku nádoby), síla střepu (např. tenkostěnná nádoba), výzdoba (např. zdoben úzkou rytou linií s notovými značkami na lomech nebo koncích linií), počet zlomků střepu (např. slepen ze dvou částí), stav dochování (např. pro značnou otřelost povrchu je výzdoba špatně čitelná), keramické těsto a jeho výpal (např. šedý plavený materiál s velmi jemným ostřivem, měkce vypálený). Výsledkem verbální deskripce bývá rozvitá “věta” obsahující velké množství informací, které jsou však poměrně obtížně zpětně abstrahovatelné. Cílem tohoto typu popisu jsou archeologické nálezy ve smyslu individuí (tj. konkrétní sekerka, jeden střep...). Druhým způsobem, který byl použitý v Bylanech je kvantitativní zpracování arch. materiálu. Základním krokem k přístupu tohoto typu hodnocení je vytvoření otevřeného kódu pro popis nejdůležitějších znaků artefaktů (deskriptorů, vlastností apod.). Takový kód byl vytvořen v Bylanech již v průběhu velkoplošného výzkumu a obdržel název “-etic”. Znakovou numerickou formou popisuje zkoumané objekty a artefakty. Ale tyto tzv. primární kódy samy ještě nejsou kvantitativním zpracováním. Při příliš obsáhlém rejstříku popisovaných znaků (např. atributů keramiky) může dojít k podobné situaci jako u verbální formy, totiž že získaná a v daném okamžiku potřebná data se ztrácejí v sumě ostatních. Proto po primárních popisných systémech (kódech) přicházejí na řadu sekundární kódy, které pracují s ohodnocenými znaky předchozích primárních systémů. Záleží na vůli badatele jaký rozměr vlastností artefaktu si zvolí. V Bylanech byl I. Pavlů vytvořen sekundární popisný kód (tzv. “-emic”) pracující s chronologicky ohodnocenými vlastnostmi lineární keramiky (Pavlů 1977):
a12 (alfa12) – je klasická vyplňovaná páska, její jednotlivé varianty nemají širší chronologický význam. V globálu je to však velmi významný prvek pro lineární keramiku z Čech a13 (alfa13) - je mladší forma pásky vyplňované vpichy, typické jsou noty na obou hraničních liniích (podle Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 319-321) a20 (alfa20) – jde o mladší vyplňovanou pásku, která je v české lineární keramice řídká, a proto málo chronologicky významná a30 (alfa30) – zahrnuje žebříčky všech druhů, jejich podíl by měl stoupat zvláště v mladším stupni b (beta) – jde o skupinu trojlinkových pásek zahrnující klasickou A-trojlinku provedenou prostou linií, trojlinka podobná předchozí, ale provedená technikou klasické vyplňované pásky (b20), totéž ale s notovou výzdobou na konci nebo na spojnici, výjimečně s notami umístěnými řídce na linii (b30) g (gama) představuje všechny formy žlábkování, ať už prosté či žlábkování s důlky nebo Apáska provedená žlábkovou rýhou d12(delta10,20) – nejpočetnější varianta lineární výzdoby, delta 10 a 20 zahrnují kurvilineární i rektilineární ornamenty, chronologická významnost této výzdoby je malá d30 (delta 30) – je pozdní forma trolinky s výrazným zúžením pásky, která nevytváří A ornamenty, ale spíše běžné spirálové nebo klikatkové motivy e10 (epsilon10) - obsahuje noty vystupující pouze na koncích nebo v úhlech linií, což je prvek spíše starší, ale spojený převážně s přímočarými motivy (podle Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 319-321) e20 (epsilon20) – jde o výzdobu linie s řídce řazenými notami e? (epsilon?) – sem přiřazujeme noty na linii, které se vyskytují na malých zlomcích, takže nelze identifikovat jejich přesnější zařazení (podle Pavlů – Rulf – Zápotocká 1986, 319321) e30 (epsilon30) – jsou to hustě řazené noty na linii a lze sem (pracovně z důvodu absence detailnějšího třídění) zahrnout i kombinace různých mladších notových technik zeta (zeta) – obsahuje všechny mladé noty na předrýsované linii a kombinace hustých rýžek na linii (tzv. papouščí žebříček). Je to znak pozdního vývoje notové techniky, kdy vlastní notové značky začínají převažovat nad technikou prosté linie eta (eta) – tato technika představuje řadu vpichů jako novou progresivní techniku, opouštějící dosavadní lineární provedení a předznamenávající pozdější vývoj vlastní vypíchané (kolkované) výzdoby theta – rytá výzdoba linií s důlky (notami) mimo Chronologie kultury LnK Chronologie LnK je v současné době tvořena čtyřmi vývojovými stupni, z nichž každý je charakterizován prezencí a kvantitou ohodnocených znaků lineární výzdoby. Před charakteristikou jednotlivých stupňů je dobré povědět si něco o keramice prvních zemědělců jako takové. Její původ je možné sledovat až na Přední východ, kdy lidé uskutečňovali experimenty se sádrou a vytvářeli z ní i nádoby. Keramika LnK se v zásadě skládá ze dvou celků a to z hrubé keramiky (HR) a jemné keramiky (JM). Někdy se také používá dělení na stolní a kuchyňskou, což je však poněkud zavádějící. Obě skupiny lze charakterizovat jednak způsobem zpracování keramické hmoty, kdy “hrubá” keramika je skutečně hrubá, silnostěná se silným podílem organického ostřiva. Dalším charakteristickým znakem je způsob dekoru povrchu nádob. Hrubá keramika je zdobena především technickými výzdobnými prvky (prstování, nehtování...) a plastickými aplikacemi (pupíky, záchytky, ouška). Naopak jemná keramika je zdobena rytou lineární výzdobou. Poslední názory interpretující tuto skutečnost jsou velmi překvapivé: hrubá keramika se svými plastickými výčnělky byla patrně z bezpečnostních důvodů ovazována provázky. Ty zabezpečovaly nádobu před rozbitím a umožňovaly lepší manipulaci. Hrubá keramika proto
zřejmě sloužila hlavně při běžných provozních úkonech jako je příprava potravy a její skladování a jako obal na různé objekty. U jemné keramiky je to trochu jiné. Lineární výzdoba na jemné keramice by potom představovala symbolické znázornění ovazu (např. tzv. noty na liniích jsou vlastně asi původní uzlíky). Dnes je už jasné, že lineární výzdoba s sebou původně nesla nějaký symbolický význam – např. sebeidentifikace regionálních a příbuzensky spjatých komunit (BYLIFE). I. STARŠÍ STUPEŇ: charakteristické je žlábkování (gama10) a A-trojlinka žlábkovaná (gama30), která však má mít klesající tendenci a na konci staršího stupně bude nahrazena A-trojlinkou rytou (beta). Charakteristická je převaha silnostěnné keramiky s výrazným organickým ostřivem. Lineární výzdoba byla prováděna žlábkovanými rýhami a skládá se z jednoduchých vzorů obloučků, spirály, úseček, meandru. Nevyskytuje se linka pod okrajem. Hrubá keramika může mít na povrchu prstované důlky pod okrajem nebo rýžky po celém povrchu, ale výjimečné je prstování celého povrchu nebo plastická páska pod okrajem. Typické jsou pupky se žlábky nebo přesekávané, a s prstovanými důlky po stranách. Ucha se vyskytnou málo a pouze na lahvích a putnách (Pavlů – Vokolek 1992, 44-45). V průběhu stupně sledujeme nahrazování žlábkované linie (gama10) linií prostou rytou (delta10, delta20). Narůstající tendenci by měla mít žlábkovaná linie s důlky mimo (gama20). Ve starším stupni nebo na jeho konci se může objevit páska vyplňovaná vpichy (alfa11) a také linie s důlky mimo (theta), avšak nejsou tu podstatné. II. STŘEDNÍ STUPEŇ: typická je páska vyplňovaná vpichy (alfa12), také noty na koncích, lomech a průsečících linií (epsilon10). Trojlinkovα A-páska (beta) má klesající tendenci a je postupně nahrazována mladšími variantami (delta30, epsilon13 a epsilon23). Varianty vyplňované pásky alfa20 a alfa30 se mohou takι vyskytnout, i když by se spíše měly objevit v následujícím stupni. Linie s důlky mimo (theta) má klesající tendenci, stejně jako prostá rytá linie (delta10). III. MLADŠÍ STUPEŇ: klíčovým prvkem jsou řídce i hustě řazené noty na linii (epsilon20, epsilon30) a nově se objevují husté noty na předrýsované linii (zeta), jejichž význam však prudce vzrůstá až v přechodné fázi mezi mladším a pozdním stupněm. Nepodstatné jsou, ale vyskytnout se mohou vyplněná páska (alfa12) i její mladší varianty (alfa20, alfa30), linie s důlky mimo (theta), noty na lomech (epsilon12). IV. POZDNÍ STUPEŇ (šárecký): klíčové jsou noty na předrýsované linii (zeta) a méně často se už objeví technika řady samostatných vpichů (eta). Nepodstatné jsou mladé pásky vyplněné vpichy (alfa12, alfa20, alfa30). Také se mohou objevit v Čechách málo početné žebříčky a dále mladá trojlinka splývající s technikami notové výzdoby (gama30, epsilon13, epsilon23) Pro nejpozdější fázi jsou nejvíce typické volné noty trojúhelníkového tvaru. Výsledky situační analýzy a stručná historie sídliště v Bylanech V roce 1966 byla zveřejněna v populárněji zaměřené práci celková představa autora základního projektu BYLANY o tom, jak takové neolitické sídliště vypadalo (Soudský 1966). Především jde o Soudského koncepci “periodického osidlování jednoho sídelního prostoru s pravidelnými přestávkami, kdy se komplex příbuzných staveb nacházel na jiném blízkém místě”. Tato představa se opírala o teorii cyklického zemědělství, které bylo přisuzováno za určitý základní hospodářský systém nejstarších zemědělců ve střední Evropě. V Evropě se od konce padesátých let začaly rozvíjet podobné výzkumné projekty především v holandském Limbursku a později v německém Porýní. Autoři těchto výzkumů se pokusili o vlastní interpretaci, která spočívala jednak v představě určitého celkového posunu sídelního areálu, vytváření center a regionálně odlišných modelů (Modderman 1988: 101), jednak ve vybudování zcela nové
představy o neolitickém sídlišti jako komplexu nezávisle se vyvíjejících dvorců (Boelicke - Brandt - Lüning - Zimmermann 1988: 890 - 931). Současná představa původu neolitického obyvatelstva a jeho historie na lokalitě Bylany byla naposledy zhodnocena I. Pavlů (BYLIFE). Podle posledních teorií hodnotících populaci postglaciálního období lze vyloučit krajní teorie neolitizace Evropy, a to jak zcela autochtonní vývoj postmezolitické populace, tak i hromadné vlny kolonistů. “Spíše zde probíhal dlouholetý proces postupného pronikání malých skupin složených z několika málo rodin, které překonávaly relativně malé vzdálenosti” (BYLIFE). Protože se tyto skupiny usazovaly na okraji zájmových oblastí postmezolitických LS, nemusely si obě skupiny překážet. Do regionu Kolín- Kutná HoraČáslav dorazily zemědělci okolo roku 5600 B.C. Ti sem přišli podél Labe a potom proti proudu Vrchlice a Bylanky. Počítá se, že do Bylan dorazila asi 2.-3. generace přišedších zemědělců někdy kolem roku 5500 B.C. Za zajímavé lze považovat skutečnost, že v neolitu byla neolitiky opomíjena rozsáhlá oblast Podoubraví. Možným vysvětlením je, že zde setrvávalo původní LS obyvatelstvo. V současné době probíhá v Podoubraví archeologický projekt, který se snaží zmíněnou hypotézu doložit. První zemědělci, kteří dorazili do regionu se museli sžít z místním přírodním prostředím. Podle představ paleoekologů byla krajina pokryta téměř souvislým lesním porostem, tvořeným duby a dalšími listnatými stromy. Čím se tehdejší krajina lišila od současné byly především dosud nezasedimentovaná údolí řek, které nepokrývala vegetace, ale tvořil je původní štěrkopískový povrch. Údolí vodních toků byla proto snadno průchozí a představovala přirozené komunikační tepny. Jak neolitická osada vypadala? Počáteční bylanské fáze tvořilo 3 – 5 jednoduchých jednorodinných staveb s rozptýlenou formou zástavby. Už od počátku byla osídlená plocha rozdělena na určitá zájmová území, jejichž vymezení bylo respektováno po několik generací. Zpočátku byly obyvatelé osady blízce příbuzní a tato reálná příbuznost se postupně přesunula do mytické roviny (vytvoření rodů a postupně i kmenů?). Jednotlivé rodiny hospodařily samostatně a skupinová spolupráce se odehrávala jen v rámci aktivit potřebných pro chod celé osady (např. kácení lesa). Již v druhém bylanském sídelním intervalu se zakládají domy i v jiných částech mikroregionu. Je pravděpodobné, že tyto byly s původním mateřským sídlištěm příbuzensky spjaty. V Bylanech postupně vznikal jeden sídelní areál s konglomerátem zanikajících a obnovovaných staveb. Nabízí se označení tzv. horizontálního tellu. Vývoj obydlí je více než zajímavý. Předpokládá se původní typ stanové konstrukce, který si zemědělští obyvatelé Bylan připomínali již pouze hliněnými modely (tzv. “pece”). Obecným typem domu celé civilizace s lineární keramikou byl dlouhý dům s pěti řadami kůlů. Podélné členění domu na 4 lodě bylo spíše jen doplňkové a důležitější bylo dělení na příčné. Obytná část byla obvykle střední, to v případě, že stavba měla severní i jižní přístavbu. Střední část domu je typická rozšířením – resp. vynecháním řad kůlů nebo jejich posunutí ke stěnám. Interpretace severní a jižní části je složitější. Je zřejmé, že jižní strana hrála roli v komunikaci obyvatel s okolím a že v ní byl umístěn hlavní vchod do domu. Ve směru podélné osy se místa vzdálenější od vchodu vyznačovala narůstající intimitou. Za málo pravděpodobné se považuje ustájení domácích zvířat v severní části stavby. Vnější vzhled domů je snad dostatečně známý. Stěny byly vyplétané a omazané hlínou, kouř procházel střechou. Snad mohla být ve stěnách malá prosvětlující okénka. Pozice a různé pozice kůlů v jižním čele napovídají, že tuto část domu zdobila mohutná předstěna s jednoznačně symbolickou funkcí. Je pravděpodobné, že činnosti se prováděly mimo dům. I. Pavlů se domnívá, že nadměrná délka staveb byla určována potřebami uchýlit se do domu v případě nepříznivého počasí. Specifickým typem jsou domy “Big Manů” u nichž byla ve dvou případech zjištěna ohrada. Místo původní interpretace B. Soudského že se jedná o ohrady pro dobytek je dnes více akceptován samotný fakt vymezování prostoru vůči okolí. Což by korelovalo s představou o významném
postavení obyvatel takového domu. V Bylanech nebylo zjištěno ohrazení celého osídleného areálu, tak jako na jiných lokalitách. Jak už jsme naznačili je pro velké sídelní areály LnK typické permanentní opouštění a znovuzakládání domů v rámci vymezeného obytného prostoru. Dřívější hypotéza cyklického zemědělství předpokládala, že k přesunům docházelo vždy řízeně a kolektivně na delší vzdálenosti. Dnes již víme, že se domy přesouvaly nesynchronně. Jak to vysvětlit? Převratná hypotéza I. Pavlů poukazuje na možnost respektování obydlí zemřelých předků. Respektive v okamžiku, kdy zemřel nejvýznamnější obyvatel domu – nejčastěji tzv.“velký otec” či stařešina domu, byl tento ponechán ve svém domě a živí obyvatelé si vedle postavili dům nový. Další zemřelí mohli být ukládáni do již konstituovaného “domu mrtvých”. Tímto způsobem se osídlení rozšiřovalo do stran a mohl vznikat již zmíněný tzv. horizontální tell. Tato hypotéza by zároveň odpovídala na otázku neexistence pohřebišť kultury LnK v regionu. Život na neolitickém sídlišti v Bylanech zahrnuje vlastně dvě základní složky: 1) souhrn individuálních osudů lidí, 2) a osudů nejrůznějších předmětů, které tito lidé vytvořili. Celé je to zašifrováno v těžko přehledné archeologické situaci na prozkoumané ploše. Prvním krokem k rozluštění historie vývoje osady je vytvoření tzv. stavebních komplexů, což jsou vlastně jakési ideální rekonstrukce původních “household”. Jde o to postihnout vzájemný vztah obytných staveb a okolních jam. K tomu se používá formalizovaný popis vztahů mezi objekty, což je vlastně kombinace horizontálně i vertikálně prováděných stratigrafických analýz a nazývá se externí evidence. Vycházíme při tom z předpokladu, že existuje zákonitost spojení mezi půdorysem domu (respektive jeho zbytkem) a stavební jámou. Již dříve (Pavlů 1977, 13) byl dohodou stanoven pás široký 5 m podél obvodu chaty, který byl nazván vnější užitkový prostor stavby a o němž předpokládá, že byl nedílnou součástí jejího prostoru. K založení stavby byla tedy potřeba parcela široká nejméně 15 m a dlouhá podle požadované délky rozšířené o vnější prostor. Kombinací externí evidence a chronologického rozboru keramiky dojde potom k zjištění časově relativně současných stavebních komplexů a k vytvoření stavebních fází lokality. Historie osady. Celkem bylo vytvořeno 25 stavebních fází na základě posloupnosti stavebních komplexů a vnitřní keramické chronologie sídliště (resp. chronologického uspořádání zde nalezených předmětů a objektů). Je však možné, že toto pořadí bylanských fází může sloužit jako měřítko celkového časového rozpětí kultury LnK – jakási regionální historie osady a celého regionu. “Výsledkem j vytvoření řady 6 časových intervalů, které zahrnují několik fází a které jsou výrazem lokální historie archeologických nálezů jako korelátů skutečných pravěkých dějů” (BYLIFE). V jednotlivých analytických vrstvách se tyto intervaly projevují shodných přerušováním určitého krátkodobého konsistentního vývoje (poprvé to bylo zjištěno na dynamice výskytu mlýnů – Pavlů 1982). Původní sídlištní fáze jsou umělými časovými úseky, jimž je zde připsána společná konstanta 30 let. Ta vytváří relativní měřítko času a představuje řádově jednu generaci obyvatel v jejímž rámci docházelo obvykle k přestavbě domu. Tyto přestavby, však nebyly vzájemně synchronizovány, takže absolutní počátek časově současných staveb není shodný. Intervaly trvají 3-5 časových měr-fází. 1.interval. Počátek osídlení na sekci F spadá do poloviny 6. tisíciletí BC. Populace byla stabilní a projevuje se rostoucí kvalitou konstrukce domů. Jde o postupný přechod od nejstaršího typu domu s postraními žlábky a gracilní dřevěnou konstrukcí ke konstrukcím ze silnějších kmenů bez postraních žlábků. Ve 4. fázi se poprvé objevuje dům poněkud výjimečné konstrukce (č. 2197), který by mohl signalizovat dům vůdčí osobnosti. Jeho prostor, však není nijak zvláštně prostorově ani hospodářsky vymezen, proto je možné se domnívat, že zastával stejnou funkci
jako ostatní domy. Po 4. fázi nastal jakoby zlom – patrně bylo nutné změnit původní rozvržení stavebních parcel v sekci F, které již byly několikanásobně zastavěny. 2. interval. Populace opět zůstává stabilní, odhadovaný minimální počet rodin nepřesáhl deset. Ale prudce klesá kvalita konstrukce domů. Velmi podobný je vývoj kamenných nástrojů (BI, ŠI, mlýny), jejichž kvalita nejprve klesá a potom opět stoupá, což je možné vysvětlit určitými sociálními změnami v osadě. Pro tuto změnu by svědčil i první výskyt velkých společných hliníků (v 8. fázi). Jde patrně o doklad porušení původních přísně individualizovaných domácích hospodářství. K této individualitě patří např. pracovní areály dokumentované jámou za severní stranou domů. 3. interval. V prvním úseku intervalu došlo k prudkému vzrůstu obyvatel a v druhém úseku k silnému poklesu. V 10. fázi, kdy počet obyvatel dosáhl minimálního počtu 12 rodin se opět objevuje stavba s mohutnou konstrukcí – jako možné sídlo “Big Mana”. I když BI a mlýny se projevují poklesem kvality, tak kvalita ŠI naopak stoupá, což by mohlo svědčit pro její neutilitární náplň. Ve 12. fázi končí poprvé kontinualita osídlení a sídelní areál BY1 byl prakticky opuštěn. I. Pavlů se domnívá, že narozdíl od závěrečného opuštění lokality na konci LnK, kdy byla zřejmým důvodem kulturní změna, se ve 12. fázi jednalo o lokální přeryv. Ale upozorňuje, že nejsou doklady pro důvod tohoto opuštění. P. Květina se domnívá, že by konec osady mohl souviset právě se skutečností vrcholícího rozkvětu osady, která se tak mohla stát terčem útoku jiné populace. Konec tohoto období bylanské 12. fáze se kryje s vyvrcholením vývoje české LnK, dokumentované např. na maximu výskytu výzdoby páskou vyplňovanou vpichy. Pro LnK to znamená nástup mladšího stupně vývoje výzdoby. Na Moravě začíná vývoj želiezovské skupiny. 4. interval. Na počátku došlo k celkovému obnovení sídelního areálu na ploše BY1. V 13. fázi je typická pravidelná zástavba s rozestupy mezi domy i jejich celkovým uspořádáním. Znovu se objevuje dům náčelníka (dům 41). V následujících fázích trvá vyšší počet domů, ale dům náčelníka nebyl identifikován (I. Pavlů se domnívá, že může být skryt v neprozkoumané ploše areálu). Ke konci intervalu počet rodin klesá. V průběhu intervalu nepravidelně kolísá kvalita konstrukce domů i kamenných nástrojů. Také pokračuje omezování individuality jednotlivých domů. Některé domy mají kvůli blízkosti dalších staveb omezený manipulační prostor. Dříve typické dlouhé stavební jámy podél stěn se vytrácejí a přetrvávají pouze u domů výjimečné konstrukce a jakoby tím podtrhovaly jejich výjimečnou roli. Spraš se získávala z velkých (snad společných) hliníků. Navíc se ve 14. fázi objevuje silo jako doklad společně sdílených hospodářských aktivit. 5. interval. Minimální počet rodin překročil 12 a objevuje se dům “náčelníka” (dům 96, v kterém byla zahloubena velká keramická zásobnice). Počet domů v intervalu kolísá, ale kvalita jejich konstrukce se zlepšuje. Opakuje se skutečnost, kdy mlýny a BI mají klesající kvalitu a naopak u ŠI kvalita stoupá. Především 19. fáze se vyznačuje komplikovanou zástavbou s několika hliníky a sily (podobně jako 14. fáze z předchozího intervalu). Pro 17. fází tohoto intervalu bylo stanoveno radiokarbonové datum 5080 BC. 6. interval. Závěrečná etapa osídlení se vyznačuje celkově klesající tendencí všech sledovaných charakteristik. Zpočátku je ještě dost vysoký počet rodin a přetrvává zde i obydlí “Big mana” v domě s ohradou 912. Je to naposledy, co se zde patrně konstituuje tato vůdčí osobnost. Kvalita staveb rapidně klesá a pro konec vývoje je typická koncentrace zástavby, absence velkých společných hliníků a větší prezence sil (ochranné důvody?). Vývoj bylanského obytného areálu končí v období existence domů 278 a 277. Nejsou doklady pro katastrofický zánik osady, spíše některé indicie naznačují, že obyvatelstvo své domovy opustilo. V období zhruba 250-300 zůstala poloha neosídlena a poté se zde usazuje populace v období mladší kultury s vypíchanou keramikou. rondel. V souvislosti s projektem “model neolitického sídliště” proběhl v 90. letech výzkum rondelu v poloze mikroareálu BY4. Ačkoliv byl příkop objeven už v průběhu vykopávek 1965,
jeho správná interpretace byla umožněna až v 70. letech a označení “rondel” dostal až po konferenci v Poysdorfu-Laa/Thaya. Zájmu se tomuto typu architektury dostalo po zahájení velkých výzkumu v Těšeticích-Kyjovicích (prof. Podborský 1976) a ve Svodíně (NěmejcováPavúková 1986). V 80. letech proběhla geofyzikální prospekce polohy rondelu a zjištěno jeho datování do období VK. V průběhu geofyzikálního měření se podařilo zdokumentovat nejen původně známý rondel, ale také velký vnější nepravidelný kruh o průměru zhruba 240 m. Ten obkružuje menší rondel. Vstup byl patrně na východní straně. Měření také ukázala, že příkop měl rozdílné hloubky. Výplň byla naměřena jako heterogenní. Jako zcela nový se ukázal objev trojitého příkopu na jihu areálu, který snad měl být straší než druhé dva rondely. Interpretace neolitických kruhových sakrálních areálů je dodnes nejednoznačná a proto je publikace o bylanském rondelu uzavřena třemi rozdílnými hypotézami: Hypotéza Rulf: rondely se stavěly z kultovních důvodů spíše než ze sociálně-ekonomických. Kolektivní stavby rondelů mohly být vedeny snahou o odvrácení nějaké (snad klimatické nebo ekonomické...) katastrofy. Dává ale do souvislosti s počátkem eneolitu, kdy se zcela mění charakter osídlení i společnosti. Hypotéza Zápotocká: Také se přiklání k sakrální funkci. Oproti Rulfovi dává přednost faktu, že v období stavby rondelů byla společnost na vrcholu kulturního vývoje. Pouze rozvinuté společnosti mohou “plýtvat” silami na stavbu sakrálních staveb. Hypotéza Pavlů: Návaznost na předchozí neolitický vývoj – roztroušené osídlení se začíná integrovat prostřednictvím ekonomicko-kultovních center. Podobný vývoj lze sledovat při vzniku chrámového hospodářství na Předním východě. Jakmile byl tento vývoj přerušen, nastupuje počínaje horizontem mladšího Lengyelu období rozdělení do isolovaných oblastí. Domnívá se, že slibně se rozvíjející společenský vývoj byl nějak přerušen. Nemuselo být zapříčiněno vnějšími násilnými vlivy, ale i zkolabováním sféry ekonomické a demografické. Je pravděpodobné, že výzkum ohrazených areálů v Bylanech není zdaleka dořešen. V tomto kontextu se nabízí ještě mnoho problémů k řešení (např. otázka “menhirové aleje”). Odpovědi na tyto a mnoho jiných otázek by měla hledat nastupující badatelská generace v Bylanech.
