Takoví jsme byli, část 10/13 „Dvojitý agent, trojitý agent, zrádce zrádců. . . Nevěřím mu. Nejraději bych ho viděla v internaci. . . ÿ Paranoia roste. Každým dnem se čeká útok Aradina. A klášter se připravuje na zoufalý odpor. Někteří trénují boj, někteří obranu a někteří evakuaci. A pokud se chcete dozvědět, jak se mezitím spravují magické sítě, máte možná poslední možnost. Správce je tu jen na služební cestě.
Zahradní slavnosti Poledne zastihlo dvě drobné postavičky kráčet přes dvůr směrem kamsi k zahradám. „Sem se divil, že po nás po tom včerejšku neskočil, brácho.ÿ „Já se dobře díval, úplně se musel držet stolu, aby nevyletěl. Ještě že byl tak velkej a těžkej. A o tom včerejšku mi ani nemluv – připadal jsem si tam jako naprostej blbeček, když tak na mě hleděli, jako že co jim to tak bulíkuju za nesmysly. . . ÿ „Náhodou,ÿ řekl uznale ten menší, „vykládal jsi to hezky, akorát si říkal moc často ,tedy‘. Ten Roh tedy, ten šaman tedy. Ale jinak to bylo dobrý.ÿ „Hmm, já vím. Ale já se vod toho nedokázal voprostit, pořád mě 1
přišlo, že to nějak nechápou, a že jim to musím opakovat. Víš ty Fricco, co já si o tý Radě myslim?ÿ „To nevim.ÿ „Že jsou tam některý moc chytrý lidi, ale že nevěděj vůbec nic. Že sami nemaj páru jak to s tim Rohem a Woodagem províst, teda aspoň ne o moc víc než my. Jinak by nebyli tak pozorný. Nemůžou nám to říct otevřeně, a tak lověj nějakou nápovědu z toho, co sme my viděli.ÿ „To je spektakulární myšlenka, brácho.ÿ „To znamená něco jako ornamentální?ÿ „To nevim. Co je ornamentální?ÿ „Něco jako exceltentní. Řikal to Dudla.ÿ „Tak to bude asi pravda,ÿ pokýval vážně hlavou ten menší. „Co myslíš, že nás všechno naučej?ÿ „Netušim. Jednou jsem ale viděl jednoho takovýho týpka v akci, bylo to eště v Parletu, a ten udělal jenom takový fidli fidli rukama, potom toho druhýho jenom tak lehce klepnul do kokosu a ten se složil k zemi, ani nevzdechl. Tak to bych chtěl teda umět taky.ÿ Už opustili zastavěnou část kláštera a ocitli se v zahradách. Na rozcestí tří pěšin poznali smluvené místo – mramorovou fontánku ve tvaru jednorožce. Voda v ní však nebyla ještě žádná. Rozhlédli se zběžně kolem, jestli je opodál nikdo nečeká, ale nikde ani živáčka. Vedle fontánky stála v hrubém štěrku jednoduchá lavička a oba zloději se na ni posadili a začali houpat nohama. Zahrady, do kterých byl odtud dobrý výhled, působily opuštěným a zpustlým dojmem; uschlé stonky bylin nikdo neostříhal, cestičky potřebovaly zamést od spadaných listů a ulámaných větviček, některé záhony ležely dosud zryté. Kolem však panovalo velebné ticho, jako by důstojným klidem stráženým klášterní branou a tichou řeholí kněžek nemohly otřást ani střely, ani katapulty, ani kouzla. „Ani hnout!ÿ ozvalo se jim za zády náhle a oba ucítili, jak se jim kazajkami na tělo tlačí něco ostrého a nepříjemně studeného. Nic na světě by je v tu chvíli nedonutilo tohoto příkazu neuposlechnout. Za okamžik však cítili, jak tlak slábne a někdo zezadu obchází lavičku. V jejich zorném poli se objevil štíhlý černovlasý muž s páskou přes 2
oko a křivým úsměvem ve tváři. Jenom koutkem oka zachytili, jak se v jeho rukou něco zablesklo a zmizelo někde v širokých rukávech jeho haleny. Muž se na ně usmál ještě o něco více a podal jim ruku. „Tak vstávat, vstávat. Já jsem ňákej Sven. Chtěli jste se přece naučit něco novýho, nebo ne?ÿ
Pod kontrolou Paranoia roste. . . Emrys s Dudlibolem hleděli za odDudlibol: Měli bychom cházejícím hobitem. Od včerejší podávat pozor na Maga... rady nepromluvil ani slovo a obličej Emrys: Něco zamýšlí! Jsem přesvědčená, že skrýval v kápi. nás hodlá zradit a teď „Takže neříkej mi, že jsem parato srovnává se svým svědomím. Naším štěstím noidní. Tohle je naprosto jasný.ÿ je Fantus, který „Já to netvrdím. Opravdu se nedovolí krádež Rohu. chová divně, no, ale. . . kdo ho Je to válečný pes, klidně ho zardousí. vlastně všechno jistí?ÿ „Upozornila jsem na to Bereniku, samozřejmě, a jmenovitě jeho hlídáním pověřila Hanettu, a taky Arnwalda Drakobijce, to je tamhleten,ÿ ukázala elfka na rozložitého muže středního věku, který kráčel přes nádvoří opačným směrem než Mag. „A samozřejmě to ví i Vrána a ten si to určitě jistí i někým ze svých lidí; nikoho jsem si ale nevšimla, což pokládám za důkaz, že se nemýlím.ÿ „Hmm. . . to je slušné. Jenom nevím, jestli se počítá mezi tím vším taky s magickým zajištěním? Je to přeci jen alchymista, i když momentálně bez prostředků. Má klášter nějaké stínění?ÿ „Bohužel, v tomhle je naše slabina. Jediné, co můžeme dělat, je zasáhnout včas. S klášterem je to v tomhle směru špatné, nikdy jsme se na tyhle věci nesoustředili, konečně naše magie pro ně ani není vhodná. Bojím se, aby se nám to nestalo osudným v bitvě, která přijde. Ta teleportace v Nambě. . . ÿ „Zatracená magie.ÿ Emrys se proti své vůli na Dudlibola usmála.
3
„Že to říkáš zrovna ty.ÿ „Kdybys viděla jak to vypadalo při té bitce včera, tak by ses tolik nesmála.ÿ „Naopak. Škoda, že jsem tam nebyla, aspoň bych jednou za čas viděla něco veselého.ÿ „No. Každopádně já se teď a tady kouzlení radši budu vyhýbat. Radši.ÿ Fantus začal být netrpělivý, poskakoval Emrys kolem nohy a tiše zakňučel. „No jo, už půjdem,ÿ uklidnila jej hraničářka. Na malé zvoničce strážní věže se rozklinkal zvon – poledne. Po galerii ve třetím patře se mihlo několik kněžek. Slunce začínalo konečně trochu hřát. „Tak ahoj. A kdyby bylo něco nového. . . tedy něco co mi můžeš říct. . . ÿ „Tak ti řeknu, neboj se. Zatím.ÿ
Pod stolem „Vítejte. Pojďte dál.ÿ Betridalova pracovna byla osvětlená o trochu lépe než minule; v koutech místnosti hořelo po lucerně. Odkudsi tu protahoval slušný průvan. „Je tady klid,ÿ podotkl Betridal nevzrušeně. „A taky je to tu dobře akusticky izolované. Zkoušky magického zaštítění bývají někdy kapku hlučné.ÿ Dudlibol sjel pohledem k protější stěně; omítka byla v jednom místě poněkud otlučená a trocha jí popadala na zem. Nikdo se ji neobtěžoval zamést. Chystal se postoupit dovnitř, mág jej však mírným gestem zadržel. „Moment. . . chvíli se nehýbejte.ÿ Betridal odstoupil několik kroků do pracovny a otočil se k Dudlibolovi čelem. Neudělal jediné gesto a neřekl ani slova, přesto elf ucítil jak se do něj na chvíli opřela jakási síla. Lehce jej to odstrčilo dozadu; v témže okamžiku však spatřil jak se Betridalovy oči rozšířily úlekem. Náraz vracející se energie jej odhodil lehce jako hadrového panáka 4
a praštil s ním o protější stěnu. Sesypala se další várka omítky. Dudlibol se k mágovi vrhnul, ale ten už se, byť dosti ztěžka, zvedal na nohy a třel si natlučená záda. „Omlouvám se, pane—ÿ „Nech toho,ÿ mávl rukou Betridal a ještě tím více rozvířil vápenný prach, který jim pomalu usedal na šaty; jeho tmavě hnědé vlasy se rázem přebarvily do popelavé šedi. „Moje chyba.ÿ Z háku na zdi sundal pracovní plášť a setřel jím jakousi louži na stole. Potom se na něj opatrně posadil. „Prosím. No, ale k tomu oč jsem se právě pokoušel – máte kolem sebe spoustu magie, té volné, nepoužitelné. Někdy se to stává; pro tyhle případy se běžně používá jednoduchý postup, které ji snadno odstraní. Tedy většinou. Ve vašem případě jsem však narazil na nesmírně silný odpor vůči tomuto zásahu, jak jste právě viděl.ÿ „To je právě to, co mi dělá největší starosti – takovou reakci jsem vůbec nepředvídal.ÿ „Což nás dostává k tomu, o čem přemýšlím od našeho prvního setkání,ÿ opáčil. „Ale nejdřív se zeptám já vás – za co jste se považoval, když jste se objevil v oné jeskyni?ÿ „Pokud jsem měl věřit svým přátelům, tak za revenanta,ÿ pokrčil rameny Dudlibol. „Přirozeně, přirozeně,ÿ souhlasil Betridal. „To by napadlo na prvním místě každého, včetně vaší kolegyně Emrys. Je to velmi. . . ÿ na okamžik zaváhal, „velmi bystrá dívka. Popsala mi, v jakém stavu vás našli na hřbitově v Nambě. Mimo jiné říkala, že jste měl poraněné ruce. Dost nepříjemným způsobem. Nyní máte ruce v pořádku; stopy po zraněních staršího data vám ale prý zůstaly. Co si o tom myslíte?ÿ Dudlibol nemusel pro odpověď chodit daleko. „Že pokud bych se teď zastavil v Nambě na hřbitově a dal si trochu té práce, tak—ÿ „—tak byste v jednom z hrobů našel svoje tělo, ano,ÿ∗ dokončil Betridal tak klidně, jako by právě zkoušel nějakého studenta na univerzitě v Subě. „Zkrátka a dobře, nemyslím si, že byste byl ně∗ Zde
se ovšem Betridal naprosto mýlí.
5
jaký druh nemrtvého. Máte sice nějaké příznaky lykantropie, ale jsou to jen povrchní vodítka; zavádějící nebo přinejmenším nepodstatná. Daleko důležitější je to, co jsem si uvědomil už po prvním setkání s vámi – chováte se a smýšlíte jako normální živá bytost. Vlastně vy žádný velký problém nemáte, ne tedy sám se sebou.ÿ Dudlibol chtěl něco namítnout, ale Betridal jej krátkým gestem zarazil. „Ještě moment. Jde taky o vztah váš a vašeho okolí, samozřejmě. Jednak jde o to, co se vlastně stalo a co jste zač; otázka, která možná nebude zodpovězena vůbec nikdy. Potom je zde další, mnohem prozaičtější problém – evidentně máte nějaké schopnosti a vlastnosti, o kterých víte jen částečně a které nemáte pod kontrolou. Není to, jak se domnívají někteří, vaše vědomé chování, co nás všechny může ohrozit.ÿ „Nechci nikoho ohrozit,ÿ řekl Dudlibol tiše. „Proto jsem se obrátil na vás.ÿ Betridal lehce pousmál a kolem očí mu naskočily drobné vějířky vrásek. „Udělám, co bude v mých silách. Nuže, v této chvíli mohu upřímně říct, že nejsem schopen podat nějaké rozumné vysvětlení toho, jak jste se v oné jeskyni objevil; a pokud se vám donesou nějaké spekulace na toto téma, radím vám, abyste je bral s rezervou. Co bychom měli udělat nyní, je pokusit se zjistit, jak reagujete na různé podněty, zejména magického rázu. Mám připravených několik otázek, které bych potřeboval ověřit.ÿ Dudlibol pocítil něco podobného jako cítí námořníci, když po dlouhé době opět spatří na obzoru známou zemi. Nejsem pryč ani rok, pomyslel si. Ani rok, a už jsem zapomněl i to, co se nás snažili naučit nejvíc.
Zloději v zácviku Návštěvníci klášterních zahrad toho dne mohli být svědky zvláštního úkazu. Betridal totiž nebyl jediný, kdo si dnes otloukal záda o kamení. 6
„Au!ÿ nevydržel už to Fricco, když s ním muž snad posté praštil do štěrku. Hobit měl pocit, že je rozlámaný na miniaturní kousíčky a každý z nich pulsoval trochu jinou bolestí. „To je tím, že pořád neumíš padat; plácneš sebou jako pytel brambor a to pěkně bolí. Dej si na chvíli oraz a koukej na svýho parťáka, tomu už to docela jde.ÿ Kiron sebou zkušeně nechal fláknout na zem a v okamžení byl zase na nohou, jako by jej od sebe odmrštila. „Přesně takhle,ÿ pochválil ho Sven. „Třeba nakonec nebudete tak úplně beznadějní.ÿ Pozdě odpoledne se Dudlibol potkal s Friccem a Kironem na zadním nádvoří. Kouzelníkovi neušlo, jak těžce se vlečou, a povzbudivě na ně kývl. „Copak se děje? Někdo vás přepadl, nebo jste potkali Vránu?ÿ Fricco se jenom znechuceně zašklebil. „Ale, houby. Byli jsme se projít v zahradách, no.ÿ Kouzelník údivem hvízdl. „No ne. A já myslel, že tohle je výsada Skal, totiž že mezi záhony se běžně chodí v chráničích a se zbraní v ruce. Vidím, že získáváme slušnou konkurenci.ÿ „To von jenom nechce přiznat, že mu jednou šlo něco hůř než mně,ÿ vysvětlil to s nádechem zlomyslnosti v hlase Kiron. „Prostě jsme trochu trénovali a jeden z Vránových lidí nás otloukal celou dobu o zem. A cos’ dělal ty? Viděli jsme tě vycházet vodtama, tam přece bydlí vedení.ÿ „To ani nechtěj vědět,ÿ řekl sklesle Dudlibol, zatímco se želvím tempem šourali k noclehárně. „Betridal si vyzkoušel jakýsi kouzlo a moc bych se nedivil jestli má naštípnutejch pár obratlů. No, a pak už jsme to radši jenom tak jako konzultovali. Mám přijít zítra.ÿ Fricco vykulil své oříškové oči, div mu z důlků nevypadly. „Žjova. . . naučil tě nějaký nový kouzla?ÿ vypadlo z něj jenom. „Spíš mi zakázal i ty starý.ÿ „’se mu ani nedivim. . . ÿ „Jo, to bych taky chtěl, jenom konzultovat,ÿ bručel Kiron, když vcházeli dovnitř. „Tohle magikům občas děsně závidím, tydlecty konzultace.ÿ 7
Čekání na Aradina Nad klášterem se zrodil další den, krásný a jarní. V noci se vrátily některé z jednotek, dosud se pohybujících po nejbližším okolí; zprávy, které však přinesly, nemohly být jiné než špatné. „Ano, a Vrána to ví už pěknou dobu,ÿ řekla Emrys, když se Dudlibol o náhle zvýšené aktivitě v klášteře zmínil. „Má tu k dispozici sotva dvě stovky bojeschopných lidí, k tomu asi padesátku kněžek, a potom několik družinek jako jsme my, ty však nestojí ani za řeč. Navíc jsme ztratili pozice v Nambě, tím pádem vázne zásobování a nemáme odtamtud spolehlivé informace. Když jsem o tom mluvila včera se Sitem, jenom pokrčil rameny a řekl, že pokud se Aradinovi podaří napadnout nás z boku nebo shora přes údolí, nemáme prakticky žádnou šanci pozice udržet. Naší silnou stránkou byly záškodnické oddíly, ale ani ty nemohou vařit z ničeho, a zásoba třaskavin se ztenčila na mez, kdy i s jejím plným využitím nezpůsobíme dobře vybavené armádě zásadní škody.ÿ Elfka se na chvíli odmlčela; oba pozorovali, jak se před kovářskými dílnami rozbíhá čilý ruch. Zahlédli i Situlu zabraného v rozhovor s Vránou a Davidem Brunem; všichni tři rychle kráčeli od zadního komplexu budov; Vrána vypadal jako by se ještě zmenšil, čerň jeho oděvu působila v jasném slunci nepatřičně, jako by byl jen posledním stínem prchající zimy. Brzy se ponořili mezi vznosné sloupy prvního traktu kláštera a zmizeli jim z očí. „Ale abych to dořekla. . . pokud bude útok veden přes bránu, čelně, máme šanci to na chvíli, snad na den, dva, udržet. Jestli ale nasadí účinnou magii, půjdeme ke dnu prakticky okamžitě, brána nebrána.ÿ „Co kněžky?ÿ „Co by bylo? Jako vždycky, budou se starat o raněné, jak jen jim síly postačí.ÿ „Pokud ovšem Rada předpokládá, že na to vůbec dojde. Rozhodně není nutné aby tu zůstávaly všechny, to se snad nepletu.ÿ „To,ÿ řekla Emrys stroze, „leží v rukou a na uvážení paní Bereniky.ÿ V rukou Bereniky, a při pomoci Paní. Snad tu ještě pořád zbývá 8
naděje aspoň pro ně, klášter znal mnohé tajné únikové cestičky do hor, daleko na sever. . . kolik jich však bude ještě bezpečných, až útok přijde? A bude vůbec čas je použít? Náhle si na nádvoří povšimli zvláštního ruchu; lidé ustávali v práci a několik z nich ukazovalo kamsi do výše. Emrys i Dudlibol sledovali ten směr a. . . Jenom koutkem oka zachytili jakousi mžitku mizící za hřbetem střechy nejvyšší budovy. Vzápětí se do jejich zorného pole odněkud vyhoupla jiná, drobná postavička, skokem byla na hřebeni a zvolala slabě, ale zřetelně: „Stůj, padouchu!ÿ Výkřik ani nestačil doznít a malého udeřily do zad dva záhadné projektily přibližně kulového tvaru. „Mrtvola! Padáš!!!ÿ Postava se překulila na druhou stranu střechy a vše zase ztichlo. Dole se lidé začali vracet ke své práci. Podobných scén zažilo obyvatelstvo kláštera ještě několik, a bylo to jedno z mála rozptýlení, kterého se jim mohlo dostat. Brzy všichni poznali Fricca a Kirona už podle siluet, ostatně jiný blázen, který by se honil po střechách nebo zlézal stěny kláštera bez jištění by se mezi nimi ani v této podivné době nenašel. V zahradě také přibyly tři hrubé figuríny, dřevění panáci různé velikosti.∗ Na některých místech byli výrazně otlučení.
Správce sítě Dudlibol zaklepal na známé dveře a v duchu se modlil, aby se dnes situace konečně někam hnula. Pokud možno k lepšímu. V horším případě kamkoliv. V nejhorším nikam. „Dále!ÿ ozvalo se zevnitř. Betridal se právě otáčel od úzkého okna a pozorně na příchozím spočinul očima. Dudlibolovi neušlo, že se dnes hrbí více, než to nízký parapet světlíku vyžadoval. Nemohl si také ∗ Jeden
měl nakresleny špičaté uši.
9
nepovšimnout tří kovových pohárů stojících na stole mezi dmychadlovým hořákem a do čista vydrhnutou byretou. Ve vzduchu dosud visela ostrá ozvěna nedávné výměny názorů. „Snažil jsem se včera večer ještě něco určit,ÿ šel Betridal bez okolků k věci a poodstoupil přitom od okna; ještě chvíli však ulpíval pohledem na modravém panoramatu hor a mluvil s tváří odvrácenou od Dudlibola. „A musím se vás neprodleně zeptat: udržujete se svými přáteli, nebo s lidmi které znáte, kteří jsou vám blízcí, kontakty nějakým neobvyklým způsobem? Telepaticky, pomocí dvojic provázaných delokovaných Spojek, a podobně?ÿ Dudlibolem stěží skryl úlek, který se jej v první chvíli zmocnil; ale ne, o tom druhém snad vědět nemohl. „Se svými přáteli komunikuji naprosto konvenčně.ÿ Betridal nyní studoval prostor kdesi nad elfovou hlavou. „Jste si tím jistý?ÿ „Jen tolik, pokud je v mém případě pojem jistota relevantní, potud tedy ano, pane.ÿ „Dobře; vidím, že mluvíte pravdu.ÿ Dudlibol na okmažik zkameněl. „Omlouvám se; ale tohle jsem si musel ověřit.ÿ „Ovšem; jsou věci které nesmíte zanedbávat,ÿ řekl Dudlibol, ale šlo mu to přes rty těžko. Představa jak mu kdokoliv cizí nakukuje do mysli byla neuvěřitelně nepříjemná. „Potom je to ale ještě horší, než jsem myslel,ÿ pokračoval už dál Betridal a jednu ruku přitom vztáhl nad hlavu, „totiž, že to neděláte vědomě.ÿ Mágova paže klesla v jednoduchém gestu dolů. V příšeří, které v místnosti panovalo, se objevil obrazec, vlastně ne obrazec, ale křehký, průsvitný model kláštera jako utkaný z modravé mlhy, z pavučiny pokryté první námrazou. Jemně se chvěl ve vzduchu a měkce zářil. Stěny údolí kolem něj byly jen zhruba načrtnuty, nedbale vymodelovány, a brzy se rozplývaly do nicoty. Šero v místnosti nepozorovaně přešlo v naprostou tmu. „Přiblížím to, moment.ÿ 10
Klášter se nadzvedl a natočil v podivném úhlu, takže Dudlibolovi se naskytl pohled z prvního nádvoří na budovu, ve které se nyní nacházel. Sloupy podloubí se rozkolísaně přiblížily, tak, jak by je viděl návštěvník kráčející přes nádvoří. Potom se kolem mihla přízračná zeď a pohled se stočil doleva. Chodba ubíhala dozadu, potom ještě jednou doleva a ke dveřím, které se bezhlučně otevřely. Nacházel se nyní na prahu Betridalovy pracovny. Mág potichu vyslovil jakési zaklínadlo a v místnosti se objevily dvě vzdáleně humanoidní siluety, připomínající však spíše sloupce živoucího ohně. Jedna z nich byla lidské velikosti, druhá se dotýkala stropu. Celá místnost slabě narudle opalizovala. „Původně to bylo vymyšleno pro odhalování komunikace mezi studenty během zkoušek, ale má to i daleko zajímavější využití,ÿ poznamenal odněkud ze tmy Betridalův hlas. „Je to vlastně jenom funkce prostoru zobrazující magický potenciál. Tohle,ÿ ukázal na větší sloupec, „ jste vy; ta druhá postava jsem já.ÿ Místnost jim zmizela z očí, byly tu zase už jen vzdalující se dveře, chodby letěly pozpátku, kolem se mihla zeď a nakonec se před nimi zase vznášel klášter v celé své kráse. Z jednoho místa však stále zářil zřetelný planoucí bod; táhla se od něj tenká vlákna, podobná sítím pavouka, a končila tu někde na nádvoří, tu v místech kde se zhruba nacházela marodka, tu až kdesi v zahradách, nebo naopak velice blízko, třeba už ve stejné místnosti. Cestou se linky proplétaly, větvily a zase spojovaly v podivných uzlinách, neustále v pohybu, jako provazce řas vznášejících se v říčním proudu. Ve více méně pravidelných intervalech po těchto drahách prolétaly drobné záblesky. Pozoruhodné na tom bylo, že daleko častěji mířily ke středu sítě než naopak. „Jelikož jde o funkci prostoru, má smysl mluvit o tom, co se nachází na zakončeních a křižovatkách,ÿ porušil Betridal konečně ticho. „Shodou okolností to je vždy nějaká osoba – samozřejmě všichni vaši kolegové, ale taky lidé z kláštera, jako třeba paní Elien, Vrána, Pavučinec, Raven, já. . . a mnozí další. Každá osoba v klášteře, která vás nějakým způsobem zná, je s vámi provázána způsobem, který není pod vaší kontrolou. Jen pro vaši informaci, od chvíle, kdy jsem 11
včera večer síť zobrazil poprvé, zhoustla a zvětšila se asi o polovinu původní velikosti. To je znepokojivé.ÿ Řekl to naprosto klidně, ale Dudlibola se současně s tím, jak odkrýval skutečný význam jeho slov, zmocňovala panika. „Co je to spojení? Dá se to nějak zastavit?ÿ „Nevím,ÿ přiznal Betridal. „A pokud jde o tu druhou otázku, myslím, že nikoliv; rozhodně ne tady a s prostředky, které mám k dispozici. A všimněte si ještě frekvence těch impulsů,ÿ vyzval Dudlibola. „Není všude stejná,ÿ zašeptal elf. „A když se podívám k vám, tak. . . ÿ krátká linka spojující dvě zářivé siluety byla souvislým proudem drobných výbojů. „Proto jsem se domníval, že jde o nějaký druh komunikace,ÿ pokrčil rameny Betridal. „Otázkou zůstává, jaký druh informace tudy prochází.ÿ Dudlibol se nezmohl na jediné slovo. Betridal mávnul rukou a laboratoř se opět trochu projasnila; síť zmizela a zůstal jenom klášter. „Tohle byla první věc, o které jsem vám chtěl říct. Nese to totiž s sebou některé nepříjemné důsedky.ÿ Nad komplexem budov znova začaly vystupovat linie, jako by je črtala ruka neviditelného architekta. Vyznačovaly jakousi klenbu či kupoli nad údolím; následně se někde uvnitř hlavní budovy objevil velký ovál, pokračující v hrubě vystínovaný tunel a zanedlouho se rozplývající do ztracena. „Starý portál,ÿ dovtípil se Dudlibol. Mág na něj s nemalým údivem pohlédl. „Ano, právě ten. Většinu času zde jsem strávil tím, že jsem se jej snažil uvést do provozuschopného stavu a trochu jej stabilizovat. Čas, který mi zbyl, jsem věnoval postavení štítu, na který se právě díváte. Je nutné jej pouze aktivovat, až přijde čas.ÿ Dudlibol si pomyslel, že Betridal by měl nějaký čas mezi těmito časy věnovat i jiným užitečným činnostem, například spánku. „Jenomže teď jste tu vy a to zásadně mění situaci. Zkoušel jsem velmi hrubé simulace toho, co by se s těmito konstrukcemi uvedenými v činnost stalo v blízkosti tak silného pole, jaké generujete. Detaily jsou už z podstaty nepředpověditelné, ale jedno je jasné – Aradin by 12
měl rázem o starost méně. Možná dokonce o několik starostí.ÿ Betridal se odmlčel. Obrysy kláštera, portálu i štítu se poznenáhlu začaly drolit a rozpadat, slábly a nakonec vyvanuly docela. Starší elf si svého kolegu prohlížel s úplně obyčejným smutkem. „To nemohu dopustit. Je naprosto zásadní, abyste ve chvíli, kdy dojde k útoku, byl mimo klášter. Pokud se něco zvrtne, je to na moji zodpovědnost.ÿ Rada nenařídila vaši likvidaci jenom proto, že jsem se za vás zaručil. Jestli začnete být nebezpečný nebo pokud útok přijde rychle a nečekaně, budu vás muset zabít. Betridal skoro neznatelně přikývl. „Domnívám se, že znám dostatečně účinný způsob; a velmi rychlý. Ale musím vás mít v dosahu. I proto vás nechci posílat mimo klášter dřív, než to bude nezbytně nutné.ÿ Chtěl dodat ještě něco, ale Dudlibol jen zavrtěl hlavou. „Naprosto vám důvěřuji. V tom případě to prostě udělejte. Prosím.ÿ „Spolehněte se.ÿ To nebylo zdvořilé ujištění, ale slib.
13
