Busking, umění či žebrota? Terénní studie zabývající se životem pouličních umělců, tzv. živých soch
Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra psychologie
Bc. Martin Kotek Martin Macháček
Vedoucí práce: PhDr. Iva Štětovská, Ph.D.
Soutěžní kategorie: Bc.
Praha 2014
Abstrakt V této práci je věnována pozornost netradičnímu druhu umění – buskingu. Jedná se o zmapování problematiky tohoto druhu umění a může sloužit jako jakýsi předvýzkum pro podrobnější studie věnující se buskingu. Autoři se ve svém výzkumu snaží podchytit podstatu tohoto pouličního umění. Jejich pozornost byla upřena především na buskery působící v Praze. Výzkum byl realizován během několika měsíců, vedle rozhovorů a pozorování se autoři uchýlili také k introspektivní metodě, osobnostnímu dotazníku BIG a testu životních hodnot. Všemi těmito výzkumnými prostředky se pokusili zanalyzovat tu část populace, která se buskingu věnuje. Jednalo se především o motivaci k této práci, popis a význam kostýmu, vztahy mezi nimi navzájem, jak pracují s lidmi a jak na celý busking nahlíží. Výsledkem je velmi zajímavá studie, která je krom konkrétních výpovědí obohacená i o osobní zážitek autorů, v rámci kterého se sami jako sochy postavili do ulic. Touto prací je tak nabídnut pohled do života a práce umělců, se kterými se sice denně dostáváme do styku, ale o jejich práci nic nevíme. Autoři seznamují s finanční i osobní motivací pro výkon práce, způsob, jakým se k této práci dostali, jakým způsobem se připravují, dle čeho volí kostým, či jak je důležité ladit s okolím, ve které stojí. Samostatnou otázkou jsou pak vztahy k lidem, způsoby, jakým zaujímají a jak s lidmi pracují. Celá práce je pak podepřena vlastními poznatky z práce buskera, analýzou hodnot a rozborem jednotlivých osobnostních dimenzí z BIG5. Výsledkem je tak ve své skupině poměrně jedinečný výzkum. Abstract This work is devoted to non-traditional kind of art - busking. This is an overview of the problem of this kind of art and it can serve as a sort of preliminary research for more detailed studies of busking. The authors try to capture the essence of this street art in their research. Their attention was focussed mainly on the buskers who work in Prague. The research was realized during the several months. In addition to interviews and observation, the authors also used the introspective method BIG5 personality questionnaire and test of life values. With help of all of these research methods they have tried to analyze the part of the population that do busking. That means especially their motivation for this work, a description of the importance of costume, relations between them, how they work with tourists and how they look at busking as occupation. The result of this is a very interesting study, which is excepting specific statements of buskers enriched with personal experience of the authors, when they themselves stayed as buskers on the Old town square equally to real living statues. This work thus offers an eye view into the life and work of artists with whom we come into contact every day, but absolutely do not know something about their work and who they are. The authors present financial and personal motivation for their work, the way how they start doing this job, how to prepare for it by choosing right costume, or how important is to blend in with the surroundings in which they stand. A separate issue is also the relationship with people, ways how they engage them and how they communicate with people. The whole work is supported by their own knowledge of the work of busker, analysis of life values and analysis of individual personality dimensions by BIG5. The result of it is in this group of studies really unique research.
Obsah Úvod…………………………………………………………………………………………………………….………………..4 Východiska výzkumu……………………………………………………………………………………………………… 4 Výzkumný soubor a metodika jeho sběru……………………………………………………………………… 4 Rozhovor, jeho záznam a analýza………………………………………………………………………………….. 5 Výsledky………………………………………………………………………………………………………………………… 6 a) Motivace…………………………………………………………………………………………………………….6 b) Kostým………………………………………………………………………………………………………………. 7 c) Vztahy………………………………………………………………………………………………..……………… 8 d) Introspekce ……………………………..……………………………………………………………………….. 9 e) BIG5 + Hodnotový žebříček ................................................................................... 10 Busking: umění nebo žebrota?........................................................................................... 11 Diskuze…………………………………………………………………………………………………………………………. 11 Literatura, zdroje……………………………………………………………………………………………………….… 13 Přílohy …............................................................................................................................. 14
Úvod Na následujících stránkách bychom rádi představili naši studii v podobě kvalitativního výzkumu věnovanou v současné době velmi se rozvíjející formě umění a obživy. Mapujeme v ní oblast pouličního umění, konkrétně živých soch. Jedná se o druh buskingu – pouliční veřejné produkce, která má svou kolébku pravděpodobně ve španělské Barceloně. Vedle těchto soch, které se prezentují v mnoha provedeních, zahrnuje pojem busking také ostatní formy pouličních umělců včetně hudebníků, „bublinářů“ etc. Ačkoli v Evropě lze tyto umělce potkávat již mnoho let, u nás v České republice, konkrétně v Praze je jejich tradice zatím poměrně mladá. Praha je jediným českým městem, které toto pouliční umění pomocí směrnic a vyhlášek reguluje. (www…, Bureš, 2013) Zaujal nás tento způsob vystupování a výdělečné činnosti, a tak jsme se rozhodli zmapovat na dostupném a ochotném vzorku buskerů, kdo jsou, co je k tomu přivedlo, dle čeho si vybírají kostýmy, jak se na to dívá policie a jaké mají mezi sebou vztahy. Práce poskytuje zmapování dané problematiky v České republika a může sloužit jako podklad pro budoucí podrobnější studie. Součástí výzkumu byl i zahraniční výlet do Drážďan, vlastní zkušenost s prací buskera a snaha o analýzu charakterových rysů a hodnot osob, které se tomuto umění věnují. Jako metodu jsme používali polostrukturovaný rozhovor místy doplněný o pozorování respondentů, introspekci, osobnostní dotazník BIG5 a sestavování žebříčku hodnot dle naší vlastní metodiky. V textu jsou uvedeny i obrazové ukázky některých umělců, včetně nás. V současné době pracujeme na stálém rozšiřování našeho vzorku, nicméně jsme bohužel zpomalováni mnoha bariérami, o kterých se zmiňujeme níže u popisu vzorku. Jednou z těchto bariér je roční doba - mnoho buskerů v rámci své práce a sbírání zkušeností cestuje a největší nápor buskerů zažívá Praha samozřejmě o letních prázdninách, kdy nastává pro většinu pouličních umělců hlavní sezóna.
Východiska výzkumu Jako základ vymezení buskingu jsme použili směrnice a vyhlášky, jež nám poskytl Magistrát hlavního města Prahy. Také jsme čerpali z internetovýh stránek (www.busking.cz), které provozují samotní buskeři. Lze zde najít i tzv. „kodex buskera“, který jsme porovnáváli se samotným chováním pouličních umělců. Hlavní obrázek jsme pak získávali především při skládání mozaiky z jednotlivých rozhovorů s konkrétními buskery. Nicméně i ze samotných rozhovorů se zástupci Magistrátu a jednotlivými buskery jsme nabyli přesvědčení, že ani městští představitelé, kteří by měli být schopni busking jasně vymezit, ani samotní buskeři, nejsou zajedno v názoru, co ještě busking je a co již není. Při pátrání po východiscích v podobě literární jsme narazili pouze na několik článků v nevědeckých populárních periodikách, o které jsme se z jednoduchého důvodu nemohli opřít. Do výzkumu jsme šli s několika základními otázkami, které byly postupně doplňovány vzhledem k odkrývání jednotlivých témat v rámci dotazování. Základními otázkami, na které jsme hledali odpovědi, byly: Kdo to jsou buskeři? Jaká je jejich motivace k této činnosti? Jaké
4
mají vztahy mezi sebou? či Jak hodnotí svou profesi z hlediska náročnosti? Podružnými otázkami jsme se ptali na volbu kostýmu, rodinném zázemí či výši výdělků.
Výzkumný soubor a metodika jeho sběru Naše snaha se zaměřovala na všechny buskery – sochy, na které narazíme. Jednotliví respondenti byli tedy dohledáváni a vybíráni kombinací metody „snowball“ a „náhodné procházky“. Svým způsobem byla do této metody po prvním rozhovoru přidána i výběrová kvóta týkající se kvality provedení (eliminace jedinců, kteří nejsou buskery v pravém slova smyslu). Přímý kontakt byl buď zprostředkován na základě telefonního čísla, jež nám respondenti poskytli nebo prostým dotázáním se na ochotu spolupracovat na našem výzkumu přímo při výkonu jejich profese. Pro všechny případy jsme byli vybaveni potvrzením z naší katedry ohledně užití získaných informací pouze pro studijní účely. Tušili jsme totiž problém, že pouliční umělci by mohli být nedůvěřiví k lidem zajímajícím se o jejich povolání, které mnozí označují jako povolání na hranici mezi uměním a žebrotou. Často jsme se však setkali se vstřícným jednáním a ochotou podělit se o svůj životní příběh, ovšem za předpokladu již počáteční ochoty do rozhovoru jít. Je nutné zmínit, že jsme poměrně často narazili na problémy a to: neochotu spolupracovat, ignorování našeho pokusu o kontakt, a jazykovou bariéru 1. Pouze v jediném případě se stalo, že podmínkou poskytnutí rozhovoru ze strany respondenta byla finanční odměna ve výši 200 Kč. Soubor čítal čtrnáct respondentů. Ve všech případech se jednalo o muže a to ve věkovém rozmezí od 21 do 55 let. Během našeho sběru dat jsme se pouze jedinkrát setkali s „buskerkou“. Bohužel vinou jazykové bariéry se nám nepodařilo navázat kontakt. Později nás však jeden z buskerů uvědomil o faktu, že děvčat je mezi buskery – sochami také poměrně dost. Bývají to často vysokoškolské studentky, mívají kvalitnější kostýmy, hodně cestují a pracují zpravidla jen, když je hezky. Pokud se týká národnostního rozdělení, lze říci, že se jedná o rovnoměrné rozdělení Čechů a Slováků a dalších národností z východu. Konkrétně mezi Čechy a Slováky panuje znatelný rozpor ohledně kvality a způsobu, jakým by se busking měl dělat a dělá.
Rozhovor, jeho záznam a analýza Rozhovor probíhal v průměru půl hodiny, v kombinaci s dotazníkem a žebříčkem hodnot jsme se blížili jedné hodině. Někteří byli více sdílní, jiní sledovali čas, kdy rozhovor skončí, aby se mohli dále věnovat své práci. V zásadě byl problém najít hodinu, kterou by nám mohli věnovat. Vždy to bylo buď ráno anebo večer po práci tak, aby se neošidili o část výdělku. U některých byl dokonce i zájem o to, aby byla práce publikována a pomohla tak přesvědčit magistrát, že je třeba busking lépe regulovat a ponechat zde jen ty kvalitní. 1
Mnoho buskerů je z východních zemí jako je Bulharsko či Rumunsko.
5
Pro nejefektivnější záznam jsme zvolili model jednoho komunikujícího a jednoho zapisovatele. Komunikující se mohl plně soustředit na rozhovor s respondentem a rozhovor vést žádoucím směrem. Zapisující nebyl rozptylován a plně se soustředil na písemný zápis. V počátcích výzkumu jsme uvažovali i o hlasovém záznamu, ovšem prostředí, v němž se rozhovory uskutečňovaly, tomuto způsobu nakloněno nebylo (hluk, rušivé hlasy), navíc jsme byli pevně přesvědčeni, že by s tím buskeři z pochopitelných důvodů nesouhlasili. Právě z toho důvodu nejsou naše záznamy doslovné, ale spíše se snaží podchytit podstatu každého rozhovoru. V rámci samotné analýzy jsme pak v záznamech hledali jednotlivé kategorie, díky nimž jsme mohli buskery podle určitých znaků třídit a popisovat je jako uměleckou subkulturu.
Výsledky Předkládáme okruhy poznatků, na které jsme v rámci struktury dotazování a analýzy výpovědí cílili a označili bychom je jako často se opakující a zásadní. Vedle obecných pojmů zmiňujeme i některé konkrétní sochy, které jsou svou povahou či významem něčím specifické či důležité.
a) Motivace První oblastí, kterou zároveň ve výzkumu považujeme za jednu ze stěžejních, byla motivace jednotlivých buskerů. Ptali jsme se na způsob, jakým se k pouličnímu umění dostali, jak se o něm dozvěděli. Jednoznačné se ukázaly dva faktory či hlavní rysy. Prvním rysem byly finanční problémy či těžká životní situace, druhým rysem objevujícím se téměř u všech buskerů byl kontakt s lidmi (pobavit je i sebe, něco předat). Tyto dva prvky se u všech buskerů v různém poměru mísí, v zásadě je však lze rozdělit (i přes to, že převážnou většinu z nich busking živí) na dvě skupiny dle preferencí – preferující kontakt s lidmi a preferující výdělek. Vzhledem k našim dojmům z pozorování a na základě rozhovorů je však jejich vztah k buskingu zřejmý, u některých jsme z jejich vyprávění o zážitcích z kontaktů s lidmi chápali, že mají svou práci skutečně rádi. Baví je objevovat nová města, nové lidi, nové zážitky, busking jim tedy přináší mnoho nového. Svůj náhled na busking (jakožto umění pro lidi), ze kterého mají radost nejen kolemjdoucí, ale i oni sami, vidí jako jediný správný způsob provozování buskingu. V buskingu je tak možné vidět jednoduchou možnost vydělat si slušné peníze za nevelké úsilí, ale to by byl velký omyl, výše výdělku je odvislá od mnoha faktorů a ani fyzická a psychická náročnost rozhodně nejsou opomenutelné, výdělek je tak často mnohem nižší, než sám busker očekává. Další kategorií jsou buskeři, kteří si takto přivydělávají ke svému invalidnímu důchodu. Všichni takřka synchronně mluvili o „starých dobrých“ časech, kdy buskerů bylo jen poskrovnu a ve světě nebyla ekonomická krize. Jejich výdělky dosahovaly až trojnásobné výšky. U jiného buskera jsme se setkali s tím, že má busking jako vedlejší zaměstnání, mimo svou hlavní práci se mu věnuje jako zábavě, sám sebe označil za baviče a komika. Jiný
6
k buskingu přišel po životním zlomu a využívá jej jako možnost zklidnit se a přemýšlet sám nad sebou. Náhled na busking je tedy skutečně rozmanitý. Pro busking se námi oslovení buskeři nerozhodli pouhým hnutím mysli. Někteří se s tím setkali v zahraničí, kde jim bylo umožněno si to přímo vyzkoušet či jen okoukat a pak zkusit na vlastní pěst. Někteří dokonce mají své „mentory“, od kterých se učí a přebírají zkušenosti. V době, po kterou se buskingu dotazovaní věnují lze najít rozdíly. Rozmezí se pohybuje od čtyř měsíců do dvaceti let. Samozřejmě otázka fyzické a psychické náročnosti znemožňuje mluvit o buskingu jako o celoživotním zaměstnání a navíc více než kde jinde je nutné, aby je práce bavila. Jak mnoho z nich potvrdilo, lidé vycítí náladu a buskerův přístup, a podle toho s ním jednají (nejvíce je to pak znát na výdělku).
b) Kostým Dalším okruhem, na který jsme se buskerů tázali, byl jejich kostým. Náš zájem směřoval především k otázkám na jeho význam, původ, případně na počet kostýmů a způsob přípravy. Je logické, že je mu v podání buskerů věnována značná pozornost nejen, co se podoby týče, ale i co se týče finanční nákladnosti. Ve své podstatě lze říci, že každý busker má spíše několik kostýmů. Výjimkou jsou pak tací, co mají kostým půjčený a jeho význam tak příliš neřeší, tím se však vzdalujeme jádru pravého buskingu. V souvislosti s tím jsme byli také upozorněni na určitý jev, kdy jsou kostýmy půjčovány za rentu v podobě obživy a dotyčný pak vydělává na svého "pasáka"2 (zda je to však skutečně pravdou, a jak celá záležitost funguje či fungovala, jsme nedokázali ověřit, to by si žádalo proniknout hlouběji do celé komunity). Nejčastější je vybírat kostým podle toho, zda dokáže zaujmout kolemjdoucí, a to tak, aby odpovídal místnímu koloritu. Právě i z toho důvodu je častá snaha o to, aby kostým zapadal do rázu krajiny, okolí, či města, v našem případě aby se hodil do historické Prahy. A nejde jen o to obléct si kostým ladící s místem, roli hraje také frekvence kolemjdoucích a pozadí za buskerem, které je často voleno tak, aby si turisté spolu s ním vyfotili i historickou část města. Oblíbeným motivem jsou tak například historické postavy z různých etap české i evropské historie3. Jiným příkladem je snaha postihnout něco typicky českého, příkladem je kostým Švejka (který však prý očekávaný úspěch neslavil zřejmě kvůli přílišné neznámosti této postavy v zahraničí). Další možností je sázka na tradiční kostým - tím míníme zlatě či stříbrně nastříkaný kostým s určitým motivem (baron, letec). Zde je problém výskytu kopírování prvků. Ať už se jedná o celý kostým, nebo o píšťalky pod jazyk, kopírování je velmi častý a nepříjemný jev, protože narušuje vztahy a také výdělky jednotlivých buskerů. U soch, které mají nápad a přidávají něco navíc, je i zřejmá vyšší úspěšnost než u pouze stojících. V zahraniční produkci je pak velmi populární levitující typ 4. V Praze býval však s tímto typem provedení problém, protože byl shledáván jako podvod na lidi (možná za 2
Takoví buskeři nemají pokladničku otevřenou, ale opatřenou zámečkem, aby byly vydělané peníze pod kontrolou.
3
Zcela výjimečným příkladem byla dvojice buskerů absolutně pohlcena německou historií, kteří nám vyprávěli i nejrůznější německé báje a pověsti ve spojitosti s jejich kostýmy.
7
přičinění ostatních buskerů). Dnes už je tento zákaz minulostí a levitace se opět vyskytují. Specifické jsou také bílé kostýmy, které jsou preferované i z důvodu použitelnosti za tmy -busker tak lépe vynikne (duch, anděl).
c) Vztahy Jinou oblastí, která nás velmi zajímala, byly vztahy. Pro nás se v tomto pojmu skrývalo několik dimenzí - vztahy mezi buskery navzájem; vztahy k turistům a kolemjdoucím, které se snaží svým uměním oslovit; vztahy s městem a policií; rodina a blízcí. Zde jsou mezi nimi patrné rozdíly vyplývající právě z toho, jak přistupují k celému povolání buskera. Velmi neoblíbení jsou buskeři, kteří přijíždí sezónně5. Je to z toho důvodu, že často nerespektují zaběhlá pravidla ohledně míst (stálí buskeři mají svá oblíbená místa, která si někteří i vzájemně hlídají a drží) a celkově snižují kvalitu celé produkce. Otázka kvality buskingu v Praze je vůbec velmi ožehavá a z řad některých trvalejších buskerů se objevují snahy o komunikaci s Magistrátem ve smyslu zajistit udělování povolení na provozování této práce (na principu konkurzů). Trvalí buskeři v Praze jsou, co se názoru na sebe samé týče, také dosti nesourodí. Rozhodně se nedá říci, že fungují jako „velká rodina“, spíše naopak. Existuje několik malých skupinek, které se více či méně tolerují. Poněkud koherentnější se zdá být například skupina slovenských buskerů, pak jsou tu ale také tací, kteří dělají především na sebe a k ostatním by se spíše raději neznali. Také je zde jemně citelná nespokojenost českých buskerů s výskytem ostatních, včetně slovenských. Narazili jsme i na názory, že privilegium by zde měli mít domácí a počet míst by měl být omezen. Také jsme postřehli určitou rivalitu či rozpor a to mezi buskery ze Staroměstského a Václavského náměstí. Relevantnost tohoto sporu však nemáme ověřenou z více zdrojů, faktem je, že se respektují a tzv. do zelí si nelezou. Byť jsou tedy vztahy mezi nimi diskutabilní a pokud existují, tak spíše v menších skupinkách, panuje mezi nimi tolerance a respekt. Buskeři o sobě vědí. Vědí, kdo kde stojí a to respektují, nemají zájem narušovat existenci nepsaných pravidel, která si vytvořili, dokážou si vyhovět. Pokud se tedy týká povrchní známosti (od vidění), stálí buskeři o sobě jednoznačně vědí a stejně tak o místech, kde druzí stávají. Často také hovořili o určitém respektu, co se týče staršího buskera či jeho oblíbeného místa (s ohledem na to, že u nás neexistuje nic jako pronájem míst, jedná se o čistě neformální pravidla či zdvořilosti). Když se podíváme na komunikaci s lidmi, je společným jmenovatelem gestikulace a mimika. Turisté jsou poměrně zvyklí na tento druh umění v ulicích a tak do jisté míry hodnotí provedení a předvedenou „show“. Velmi nepopulární a lidmi negativně hodnocená jsou gesta směřující k vyžádání si peněz či přímo urážky za to, že peníze nevhodili. Důležitá je také nálada buskera. Lidé jsou empatičtí, a pokud vidí naštvaného či znechuceného buskera, ignorují ho. To mají buskeři ozkoušené a zmiňovali to téměř všichni. Někteří pokud „nemají den“ do práce radši ani 4 Levitace se v Evropě vyskytuje v mnoha podobách. Nejčastější je individuální nebo dva buskeři levitující nad sebou. Od klasického buskera se levitace liší především fyzickou náročností, dobou přípravy a odlišným přístupem k lidem („meditují“, nesnaží se komunikovat). 5
To se týká především Bulharů a Rumunů.
8
nejdou, protože vědí, že by to k ničemu nevedlo. Od jednoho z nich se nám dokonce dostalo i příměru k psychologii. Mínil tím komunikaci s lidmi a v tomto směru jsou často vděčným cílem děti. To vše můžeme potvrdit a to jak z vlastní zkušenosti, tak z přidruženého pozorování. Poměrně obvyklá je také komunikace buskerů s ostatními „lidmi ulice“, kteří se v centru nacházejí (bezdomovci, Romové a buskeři jiných typů). Někteří jsou zde proto, aby jim pomáhali (něco přinést, pohlídat), nicméně stává se, že i sami bezdomovci se stávají buskerem v propůjčeném kostýmu a vydělávají na někoho jiného (viz výše). O tomto faktu jsme ale slyšeli jen z vyprávění (od bývalého takto zaměstnávaného bezdomovce). Jsou zde však i jiné problémy. Například není neobvyklé, že je busker okraden. Pokud se týká policie, názory i zkušenosti se různí, shodují se však na jednom a to, že rozdíl je policista od policisty. Někteří se s nimi zdraví6 a tolerují je, jiní mají potřebu si rýpnout a dělat zle. Zcela specifickým článkem je jeden z buskerů, který funguje jako most mezi ostatními buskery a městem, a bojuje za to, aby se úroveň buskingu provozovaného v Praze zvedla. Posledním bodem, který bychom zde zmínili, je rodina. Buskeři často vedou normální rodinný život, mají partnerku či přítelkyni a často také děti, zpravidla studující nebo mířící na vysokou školu.
d) Introspekce V rámci pochopení podstaty buskingu jsme se rozhodli jej vyzkoušet. Pro lepší porozumění problémům, se kterými se setkávají buskeři jsme shledali tuto skutečnost jako nezbytnou. Ze svého studování této problematiky a následně i z výpovědí buskerů jsme věděli, že není potřeba žádné povolení od magistrátu k provozování této činnosti. Zapůjčili jsme si tedy kostýmy dvou zámeckých pánů (viz příloha) a postavili jsme se na Staroměstské náměstí. Samotnou přípravou jsme strávili jednu hodinu (průměrná doba ostatních buskerů se pohybuje do 15 minut). Prostory, kde jsme se převlékali, byli zcela odlišné od provizorních prostor, ve kterých se často převlékali dotazovaní buskeři. První minuty na ulici pro nás nebyli nikterak příjemné. Cítili jsme se „nazí“ před kolemjdoucími, kteří nás překvapivě (s lehkým úsměvem) pohledem spíše přecházeli. Byli jsme pro ně pouhou součástí běžného života v ulicích. S výběrem místa i s nezbytnými podstavci nám pomohl pomocník kolegů buskerů. Dal nám pár velice užitečných rad o vzdálenosti kasičky, o místě a směru, kterým jsme měli stát a mnoho dalších doporučení. Je třeba říci, že jsme se v jeho přítomnosti cítili dobře, jako bychom byli přijati do „jejich“ komunity. Zcela striktně jsme se dohodli, že nebudeme ukazovat na naši kasičku a žádat od turistů peníze. Sami jsme poznali, že se jedná o velice náročnou aktivitu. Jako pomůcku při nacházení správné polohy pro náš postoj jsme měli hole, o které jsme se opírali. Psychickou náročnost, často zmiňovanou buskery, jsme nepociťovali vzhledem k času, který jsme buskingu věnovali a dále i skutečnosti, že jsme „stáli“ v páru. Často jsme se otáčeli, hýbali, mluvili na sebe, čímž jsme pro kolemjdoucí působili daleko přívětivějším dojmem, což se 6
Jeden z buskerů se dokonce zná a je v kontaktu s policejním náčelníkem, a řeší s ním některé nepříjemné o obtěžující záležitosti v oblasti buskingu.
9
projevilo i na množství fotografií. Paradoxně nejvíce se s námi turisté chtěli fotit, když jsme měli jednu ze svých mnoha přestávek a seděli jsme na podstavcích a povídali si. Pro turisty toto „sestoupení“ na jejich úroveň znamenalo zahození ostychu a větší chuť se s námi vyfotit. Potvrdila se nám i slova jednotlivých buskerů o důležitosti výběru místa. Dopolední místo nám vybrali profesionální buskeři, zatímco odpolední místo jsme si vybrali sami. Od první chvíle se u nás zastavovalo méně turistů a někteří jako by si nás ani nevšimli. Busking jsme si již vyzkoušeli, efekt novosti opadal a nyní jsme zjišťovali, že za opravdovým buskingem nemůže být jen pouhá zvědavost. Poznali jsme, že pro výkon buskingu je potřeba (či alespoň výhodou) mít určitě vlastnosti. Vysokou míru extroverze bychom zmínili určitě jako první. Zcela jistě i empatie, kdy je na citu buskera, aby poznal, kdy na člověka pokynout, kdy se pouze usmát, a kdy se ani o nic nesnažit. Ač jsme se velmi snažili o identické podmínky v porovnání s profesionálními buskery, jednou zcela zásadní věcí jsme se lišili. Motivací všech buskerů je obživa a vydělávání peněz touto činností. Pro nás byla hlavním motivem zvídavost, touha vyzkoušet si netradiční druh umění/obživy. I tak jsme se nedokázali zbavit mírně nepříjemného pocitu - kasička před námi a vhazované mince od turistů v nás evokovaly myšlenky o žebrotě. Jsme si tedy vědomi, že určité situace jsme viděli zcela rozdílně než námi dotazovaní buskeři.
e) BIG5 + Hodnotový žebříček Poslední částí našeho výzkumu byla snaha nahlédnout do osobnosti buskerů standardizovaným způsobem. Distribuovali jsme jim BIG5 osobnostní dotazník. S ohledem na dosavadní zkušenosti jsme šli do vyhodnocování s pracovními hypotézami o vyšších percentilech u položek E a O.
Neuroticismus – percentil 50, na základě kolísavosti jednotlivých výsledků jsme usoudili, že se jedná spíše o individuálně osobnostní charakteristiku, než o obecný rys člověka živícího se buskingem
Extraverze – percentil 74, zde se zcela potvrdil náš předpoklad, výsledek odráží nutnost jejich práce, buskery lze tedy chápat jako extravertované, společenské a hovorné osoby
Otevřenost vůči zkušenostem – percentil 71, opět potvrzení předpokladu, buskeři se nebrání novým zkušenostem, jsou spíše zvídaví a nekonvenční7
Přívětivost – percentil 24, překvapivé, pokud bychom odkazovali na jejich vřelý přístup k divákům, pokud však vezmeme v úvahu jejich životní osudy, to že pracují na ulici a jaké vztahy panují mezi nimi navzájem, můžeme buskery až na výjimky považovat za spíše realistické, podezíravé, nedůvěřivé a zaměřené na sebe
7 Výjimkou jsou buskeři vyššího věku, kteří jsou limitováni zdravotním stavem, u nich byl tento percentil podstatně nižší.
10
Spolehlivost – percentil 69, ačkoli naše zkušenost značí to, že konkrétně spolehlivost není jejich silnou stránkou, pokud se jedná o vůli, ctižádost, výkonnost a cílevědomost, to jak se zdá, osobnost buskera v různém zastoupení má
Také jsme vytvořili seznam hodnot, v rámci kterého jsme žádali buskery o jejich řazení. Z obecných hodnot jsou pro ně nejdůležitější rodina, přátele a zdraví. Ze specifických pak umění pobavit, radost ze své práce a seberealizace. Naopak nedůležité jsou pro ně vztahy s ostatními buskery, což odráží naše zkušenosti z rozhovorů.
Busking: umění nebo žebrota? Závěrem se tak vracíme k úvodní otázce, která dala naší práci název a to, co je to busking a jak na něj máme nahlížet. Mínění lidí v tomto směru ovlivníme jen těžko a tak se představa buskingu jen jako jiné formy žebrání bude ve společnosti objevovat stále. Pravdou však je, že se toto umění či způsob obživy dostává stále více do povědomí a stává se nedílnou součástí koloritu historických center měst po celé Evropě. Pokud byste se na tuto otázku zeptali samotných buskerů, pravděpodobně by se urazili, sami se za žebráky rozhodně nepovažují a takové pojetí nepřipouští. Jejich odkaz směřuje k Evropě a především Barceloně, kde je busking skutečným uměním, prací, zaměstnáním, zkrátka způsobem, jak dát životní náplň sobě a přijít si přitom k penězům. „Umění do klobouku“, jak nám busking popsal jeden z buskerů, je tak zcela výstižné. Negativní konotaci tak pražský busking získává právě pro to, že na rozdíl od jiných evropských zemí není regulován a jeho kvalita tak značně zaostává. Pokud byste se zeptali nás, ačkoli jsme z pokladničky před sebou neměli dobrý pocit, přikláníme se k názoru buskerů – pokud se to dělá, tak jak má, pak to nemá s žebrotou vůbec nic společného.
Diskuze S ohledem na fakt, že jsme se pohybovali na prakticky nezmapovaném terénu, neměli jsme možnost porovnat náš výzkum s jakýmkoli jiným podobného charakteru. Ztratili jsme tak možnost komparace s jinými výsledky, na druhou stranu jedná se o kvalitativní výzkum na principu grounded theory a to v podobě jakéhosi předvýzkumu či mapování nové oblasti a z toho důvodu není příliš nutné jej porovnávat s dalšími výzkumy. Před začátkem studie jsme měli základní otázky, na které jsme hledali odpověďi. Současně s odpověďmi přicházeli i další otázky. Na tento výzkum by tak mohla navázat podrobnější studie těchto umělců. Vzhledem k tomu, že ke sběru dat byl použit rozhovor, je třeba brát v úvahu především možnost či riziko fabulace ze strany respondentů. Jsme odkázáni pouze na jimi vyřčená tvrzení. Není proto možné si reálnou pravdivost jejich odpovědí lépe ověřit. Avšak s ohledem na naši snahu vyseparovat opakující se vzorce, místy i na hloubku rozhovoru a na atmosféru, jakou jsme se snažili navodit, pevně věříme v pravdivost odpovědí.
11
Velikost vzorku může být též poněkud zkreslující, nicméně si troufáme ji prohlašovat za reprezentativní vzorek minimálně pro stálou pražskou část tohoto typu buskingu. Dle tvrzení dotázaných je odhadovaný počet trvalých buskerů v podobě živých soch v Praze cca 15-20. S ohledem na výpovědi týkající se buskingu v zahraničí by bylo velmi přínosné podniknout podobné kvalitativní šetření v jiných městech jiných zemí a výsledky pak porovnat. Z nasbíraných informací se zdá, že busking se v posledních letech velmi rozšířil a tak by se kromě zmiňované Barcelony, Drážďan 8 a Prahy dalo uvažovat i o Bratislavě, či některých městech v Itálii a Francii. Kvalita buskingu v Praze je totiž prý oproti jiným místům dosti zaostalá a upadající (jedním z důvodů je fakt, že jsme snad jediná země, kde není třeba žádného povolení pro výkon tohoto umění). Bylo by tedy zajímavé porovnat stálé buskery i z jiných koutů Evropy a získat tak opět o něco ucelenější pohled na tuto komunitu. Současně jsme si vědomi i nedostatečnosti takovéhoto jednorázového šetření, pokud se týká sledování dynamiky a vztahů v této umělecké subkultuře. Podchytili jsme situaci v určitém časovém okamžiku, nicméně byli jsme zároveň i svědky toho, jak se nám některá tvrzení o nerozlučných přátelstvích drolí před očima a zároveň naopak, kdy si například dva buskeři se vzájemně okopírovaným kostýmem (což je, jak jsme uvedli, mezi nimi velmi nepopulární způsob vlastní produkce) nakonec stoupli vedle sebe a začali fungovat jako dvojice. Vztahy mezi buskery se tak zdají být obecně dosti vrtkavé a nestabilní, i z toho důvodu by bylo zajímavé sledovat celou situaci po delší dobu a postihnout tak více hloubku osobnosti každého z nich. Posledním podnětem je samotná práce buskera. V očích běžné populace je busking často nahlížen jako jen další forma žebrání, což je však důsledkem zmíněné situace v Praze. Pokud byste klasického buskera v jeho přítomnosti označili za žebráka, radost byste mu neudělali. Zdá se, že pravého buskera dělá srdce, které do produkce vkládá a nikoli výdělek (který je však nutnou a nedílnou součástí). Je nespornou pravdou, že právě u těch mluvících o potěšení z lidí a z toho, co jim mohou předat, jsme zároveň i my (nezávisle na sobě) cítili z celého rozhovoru větší uvolněnost a pohodu. Vlastní otevřeností některých z nich jsme byli zvlášť překvapení, jejich sdílností ohledně svých životních příběhů i problémů, které je provázeli.
8 Drážďany jsme v rámci výzkumu navštívili. Naše zkušenost však neodpovídá tvrzení pražských buskerů. Narazili jsme zde pouze na dva buskery a to Čechy, kteří hovořili o tom, že naopak příliš velký rozdíl mezi buskingem v Drážďanech a v Praze nevidí.
12
Literatura, zdroje BUREŠ, Vítězslav. Zákaz pouličního umění zklidnil pražské ulice. Pokuty zatím nepadají. Dostupné z: http://praha.idnes.cz/poulicni-umeni-v-praze-0br-/praha-zpravy.aspx? c=A130520_111528_praha-zpravy_eb., staženo dne 14. 3. 2014 Internetové stránky www.busking.cz Hřebíčková, M., & Urbánek, T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář [map]. (1. české vydání). Praha: Testcentrum.
13
příloha č. 1.:
14
příloha č. 2.:
15
příloha č. 3.:
16
příloha č. 4.:
17
příloha č. 5.:
18
