BURUNDI: VZNIK A VÝVOJ POLITICKÝCH STRAN [Burundi: origins and development of political parties]

BURUNDI: VZNIK A VÝVOJ POLITICKÝCH STRAN [Burundi: origins and development of political parties] Published in: Fiala, Vlastimil, Radim Tobolka et Jan Záhořík. 2012. Politické stranictví ve střední Africe: Demokratická republika Kongo, Konžská republika, Rwanda, Burundi a Středoafrická republika [Political Parties in Central Africa: the Democratic Republic of the Congo, the Republic of the Congo, Rwanda, Burundi, and the Central African Republic]. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, pp. 26-48. Úvod Burundi je miniaturní stát ve střední Africe o rozloze pouhých 27 816 km2, tedy o něco větší než historické území Moravy. Země se administrativně dělí na sedmnáct provincií. Hlavní město Bujumbura leží na břehu jezera Tanganika. Hustota obyvatel 313 obyvatel na 1 km2 patří k nejvyšším v Africe a je téměř dvaapůlkrát vyšší ve srovnání s Českou republikou (United Nations Population Fund 2012). Ekonomika spočívá na zemědělství, nejdůležitějšími vývozními artikly jsou čaj, káva a bavlna. V druhé polovině 20. století se zemí přehnalo několik vln extrémního politického násilí včetně genocidy v roce 1972 a občanské války v letech 1993 až 2005. Burundi je nedílnou součástí širšího regionu, kam dále patří Rwanda, východní Kongo a jižní Uganda. Tato oblast se vyznačuje vysokou politickou a demografickou nestabilitou. Naopak podnebí náleží k nejpříjemnějším v subsaharské Africe, na většině území panuje vyrovnaná roční teplota o průměru 21 stupňů Celsia (Britannica 2003). Tento článek se zabývá vznikem a vývojem burundských politických stran od jejich počátků v 50. letech 20. století do současnosti. Autor kombinuje řadu primárních i sekundárních zdrojů: akademickou produkci, zprávy národních i mezinárodních organizací, burundské i zahraniční internetové zpravodajství, publikace burundských státních institucí, prohlášení a další materiály burundských politických stran, přímé pozorování voleb a volební kampaně (tři měsíce v roce 2010), terénní výzkum (pět týdnů v roce 2012) a další.1 Text začíná několika poznámkami týkajícími se specifického sociálně-politického kontextu a pokračuje stručnou politickou historií s důrazem na období po získání nezávislosti v roce 1962. Hlavní část analyzuje historii a rodokmen politických stran, jejich volební výsledky, strategie, mocenské praktiky a vnitřní fungování. I. Stát, společnost, etnicita Před pojednáním o samotných politických stranách je třeba zdůraznit hlavní témata definující jeviště, na němž se odehrává burundská politika. Na nejobecnější rovině Burundi charakterizuje nedostatečná emancipace (oddělení) politických institucí státu a společnosti. Chabal a Daloz (1999: 16, překlad autor) o podobných zemích píší: „stát není více než décor, pseudo-západní fasáda zakrývající hluboce personalizované politické vztahy“. Státní instituce a související polostátní firmy představují nejstabilnější „ekonomický sektor“ a nejcennější „kořist“ politických stran. Historicky i v současnosti je burundská společnost prostoupena klientelismem. V minulosti se jednalo o „tradiční“ typ klientelismu, který van de Walle (2007: 51) anglicky nazývá „tribute“ a Scott definuje jako „účelové přátelství, kde osoba s vyšším socioekonomickým statusem (patron) využívá svého vlivu a zdrojů, aby poskytla ochranu či výhody (nebo obojí) osobě s nižším statusem (klient), která oplácí nabídkou podpory a výpomoci, včetně osobních služeb, patronovi" (Scott 1972 citovaný v Muno 2010: 3, překlad autor; cf. Lemarchand 1996: 10-14). Dnes je převládajícím typem klientelismu tzv. prebendalismus, kdy člen vládní strany zprostředkuje státní zaměstnání vybranému člověku a současně mu umožní prostřednictvím tohoto zaměstnání nezákonně se obohacovat, např. braním úplatků, to vše výměnou za politickou loajalitu (van de Walle 2007: 51-52). Jde tedy o specifický druh korupce. Zvolíme-li za opěrný bod běžně používaný žebříček korupce, nalezneme Burundi na 165. místě ze 176 hodnocených zemí (Transparency International 2012; cf. ICG 2012a). Stejně jako v okolních zemích vznik politických stran a ústavní právní rámec nejsou výsledkem vnitřního socio-politického vývoje. Ústavu a všeobecné volební právo, pro drtivou většinu obyvatelstva původně zcela neznámé pojmy, zavedla belgická koloniální správa krátce před vyhlášením nezávislosti. V historii kolonizovaného Burundi se navíc neobjevují společenství občanů jako například odborové organizace, které by se mohly přetvořit v politické subjekty. Také role neziskových ekonomických sdružení (družstev) byla okrajová a vznik politických stran byl především reakcí na bleskovou implantaci individuálního práva volit (OAG 2009: 15-18). Pro obyvatelstvo Burundi je charakteristických několik statistických údajů, jež mají přímý dopad na stranickou politiku. 1

Použité internetové stránky jsou uloženy v archivu autora ve formátu pdf.

Stránka 1 z 20

Jde zejména o poměr venkovského a městského obyvatelstva (Burundi má nejvyšší podíl venkovského obyvatelstva na světě: 89 %), drtivou chudobu (ve výpočtu indexu lidského rozvoje je země na 185. místě ze 187 hodnocených) a nízkou úroveň vzdělanosti (třetina obyvatel starších 15 let je negramotných a v průměru absolvovala 2,7 roku školní docházky) (United Nations Development Programme 2011, United Nations Population Fund 2012). Většina venkovského obyvatelstva jsou zemědělci- samoživitelé hospodařící na malých políčcích a zahrádkách. Hutuové a tutsijové, kteří se dostali do povědomí světové veřejnosti během genocidy ve Rwandě v roce 1994, nejsou etnické skupiny v primordiálním slova smyslu, tj. přímo nenavazují na etnický substrát rozdílného původu, jazyka, zvyků, náboženství atd. V době příchodu kolonizátorů byly hutu a tutsi významné kategorie sociální diferenciace, nikoli však jediné. Jejich proměna v nástroj politické mobilizace štěpící společnost do rigidně definovaných pseudo-etnických skupin je historickou shodnou okolností, během níž hrál významnou roli rasistický hamitský mýtus šířený Evropany a jeho internalizace rozhodující částí burundské úřednické a politické elity (Chrétien 2000: 245-252; Krueger and Krueger 2007: 24-25; Lemarchand 1996: 20, 50; République du Burundi 1999; Záhořík 2012: 76-77, 87-91). Přestože existují stereotypy, jak vypadá a chová se hutu a tutsi, dojde-li k náhodnému setkání dvou neznámých lidí, v mnoha případech nejsou schopni s určitostí rozpoznat, s kým mají tu čest, dokud se druhá strana sama neidentifikuje. Člověk může pouze hádat příslušnost druhého s jistou pravděpodobností, která závisí např. na geografickém regionu. Jinými slovy, u takového hypotetického setkání nemusí existovat žádný očividný klíč ke zjištění příslušnosti, např. fyzická podoba, jazyk, způsob oblékání, zvyk či náboženský projev (cf. Umutesi 2004: 6-7). Rozhodující zůstává sebeidentifikace. V případě smíšených manželství, kterých je v Burundi velký počet (zejména svazků muže hutua a ženy tutsijky), potomci přejímají příslušnost otce. V praxi je pseudo-etnické zařazení povětšinou předem známo, neboť lidé jsou obživou a životním stylem vázáni na konkrétní místa a sociální sítě, kde se ví, kdo je kdo, popřípadě není obtížné se doptat. Ačkoli je nedávná historie země poznamenána násilím, jež se v odborné literatuře i v médiích běžně označuje za „etnické“, oproti jiným africkým zemím se Burundi vyznačuje výraznou sociokulturní homogenitou a žádné "kmeny", tj. etnické skupiny v primordiálním pojetí zde kromě většinového obyvatelstva prakticky neexistují. Belgická koloniální správa v každém případě s kategoriemi hutu / tutsi pracovala jako s krevními skupinami a dle jejího sčítání obyvatel z roku 1956 žilo v zemi 85 procent hutuů a 14 procent tutsijů a jedno procento Twa (Reyntjens 1993: 574; Samii 2011: 14). Kromě národnostních menšin, např. z jižní Asie, Blízkého východu, Evropy a okolních zemí, zůstávají snadněji odlišitelnou skupinou jedině potomci lovecko-sběračských Pygmejů (Twa). II. Politická historie Když v druhé polovině 19. století dorazili na území dnešního Burundi první evropští cestovatelé a dobrodruzi, nacházelo se zde samostatné decentralizované království, které se zrodilo v 16. a 17. století. Od roku 1850, kdy zemřel král Ntare Rugamba, až do 50. let 20. století, byla vnitřní politická dynamika poznamenána soupeřením dvou linií královských potomků, neboť po smrti krále Ntare Rugamba circa v roce 1850 nastoupil na trůn jeho nejmladší syn Mwezi Gisabo, proti němuž se postavili starší bratři. Takto vznikly klany Bezi (synové Mweziho) a Batare (synové Ntareho). Kohezi politického celku, kde se snažily prosadit různé dynastické a náčelnické skupiny, zajišťovala loajalita k posvátnému královského řádu a jeho rituálům (Chrétien 2000: 138-140; Lemarchand 1970: 301-323, 1996: 36-39; Záhořík 2012: 32-33). Burundi bylo od konce 19. století kolonizováno Německem a po jeho ústupu během první světové války v roce 1916 je okupovala a posléze spravovala Belgie na základě mandátu Společnosti národů z roku 1922. Stejně jako v jiných zemích kolonizátoři zavedli nucené práce, povinné pěstování určitých plodin, placení daní, hrubě zasahovali do místního politického a administrativního pořádku a nemilosrdně potírali jakoukoli neposlušnost či protesty. Po ideologické stránce se společnost nacházela pod silným vlivem katolické církve a rychle se obracela na křesťanskou víru. Belgická katolická církev měla též kontrolu nad vzdělávacím systémem, jehož prostřednictvím se mezi elitou šířil zmíněný hamitský mýtus (Chrétien 2000: 234-235; Lemarchand 1996: 41-44; Záhořík 2012: 66). V druhé polovině 50. let 20. století, kdy již subsaharskou Afriku ovládaly myšlenky na nezávislost, určuje situaci na burundské politické scéně pět hlavních hráčů. 1. Pierre Baranyanka, nejvlivnější člen klanu Batare, vyzyvatel krále (anti-roi), dlouhodobě spolupracuje s belgickou koloniální správou. Většinou obyvatelstva je považován za zrádce. Jeho nepopularita se přenáší na celý klan Batare a současně zvyšuje oblibu soupeřícího klanu Bezi (Lemarchand 1996: 47-51). 2. Mwambutsa IV., mwami (král) Burundi z klanu Bezi, stojí v opozici vůči Belgičanům. Hlavní politickou stranu UPRONA bojující za nezávislost však nikdy nepodpořil. Mwambutsa sympatizoval s monarchistickými stranami, které založili jeho blízcí spolupracovníci (Lemarchand 1970: 324-342). 3. Louis Rwagasore, prvorozený syn Mwambutsy IV., se vrací ze studií v Belgii a spojuje svůj osud s nově založenou nacionalistickou stranu UPRONA. V osobnosti Rwagasoreho se usmiřovaly rozpory mezi nacionalistickým hnutím a monarchií a mezi hutuy a tutsiji (Lemarchand 1996: 53-57; cf. Záhořík 2012: 103-104). 4. Belgická koloniální správa podporuje politickou stranu PDC (Le Parti démocrate-chrétien) a snaží se omezit vliv Stránka 2 z 20

UPRONA (L'Unité pour le progrès national) (Lemarchand 1996: 51-53). Organizace spojených národů se sídlem v New Yorku směřuje zemi k nezávislosti přes odpor belgické koloniální správy (Chrétien 2000: 265; Lemarchand 1996: 52). Rychlý politický vývoj probíhá na pozadí tzv. sociální revoluce v sousední Rwandě s obdobným složením obyvatelstva. V letech 1959 – 1961 se rwandská společnost do velké míry rozpadla do nepřátelských táborů podél linie hutu / tutsi. Po dlouhém období, kdy Belgičané protěžovali tutsijskou menšinu, se ještě před oficiálním vyhlášením nezávislosti dostává ve Rwandě k moci hutuská strana PARMEHUTU podporovaná novou generací misionářů belgické katolické církve, spřízněnými organizacemi a posléze i koloniální správou. Tutsijové se stávají nevítanými ve vlastní zemi. Na podzim 1959 probíhají první „rasově“ motivované masakry a Rwandu opouštějí tisíce tutsijských uprchlíků. K řádově větším masakrům pak dochází v roce 1963 a počty rwandských tutsijkých uprchlíků stoupají na 200 tisíc. 45 tisíc jich nalézá útočiště v Burundi, odkud podnikají přeshraniční výpady proti hutuskému režimu ve své rodné zemi (Chrétien 2000: 262-271; Lemarchand 1970: 145-196, 1996: 60-62; Viret 2010: 21; Záhořík 2012: 91-100). První parlamentní volby v Burundi v září 1961 s přehledem vyhrává nacionalistická UPRONA a princ Rwagasore se stává ministerským předsedou. Krátce poté, v říjnu 1961, je zavražděn řeckým občanem jménem Jean Kageorgis, kterého si za tímto účelem najali vůdci strany PDC z klanu Batare, s největší pravděpodobností se souhlasem belgické koloniální správy. V červenci 1962 Burundi vyhlásilo nezávislost a nově jmenovaný nejvyšší soud znovu otevřel již skončený proces. Kageorgis a další čtyři spoluviníci (včetně obou synů Baranyanky v čele strany PDC) byli odsouzeni k smrti a v lednu 1963 popraveni. Vražda Rwagasoreho je považována za klíčovou událost novodobých burundských dějin. V zemi neexistovala sjednocující osobnost podobného formátu a politická elita se po jeho smrti začala štěpit do dvou táborů dle kategorizace hutu / tutsi podobně, jak se přihodilo ve Rwandě. Boj o nástupnictví ve straně UPRONA vyústil ve vznik dvou frakcí: hutuské, vedené Paulem Mererekanem (tzv. monrovijská skupina), a tutsijské, vedené ministerským předsedou André Muhirwou (tzv. casablanská skupina). Do konce roku 1962 se konflikt rozšířil do parlamentu, vlády a především do státní správy, kde po letech protěžování tutsijové měli na všech úrovních většinu, která neodpovídala jejich zastoupení v populaci (Lemarchand 1970: 340-342, 1996: 53-67). V lednu 1962 je zaznamenán první případ otevřeného násilí mezi oběma skupinami, tzv. "potyčky v Kamenge" podle čtvrti hlavního města. Ozbrojené oddíly tutsijské extremistické mládežnické organizace JNR (Jeunesses nationalistes Rwagasore) zapalují domy, napadají a zabíjí čelní představitele hutuských křesťanských odborů (Syndicats chrétiens) a prohutuské politické strany PP (Le Parti du peuple). V letech 1963 a 1964 se rozpolcenou politickou scénu pokouší zklidnit mwami Mwambutsa IV. se skupinou svých poradců. Jeho vyvažování monrovijské a casablanské frakce vede pouze k posilování pravomocí královského dvora na úkor ústavních institucí. Situaci dále komplikuje povstání ve východním Zaire, do kterého jsou zapojeny světové mocnosti na obou stranách železné opony. Na straně povstalců se angažují tutsijští uprchlíci ze Rwandy a přes Burundi k nim putují dodávky čínských a sovětských zbraní. V lednu 1965 rwandský tutsijský uprchlík zaměstnaný na americkém velvyslanectví v Bujumbuře zabíjí nově jmenovaného hutuského ministerského předsedu Pierra Ngendandumwe. Mwami vyhlašuje na květen 1965 parlamentní volby, v nichž s převahou vítězí hutuští kandidáti. Mwami však výsledek voleb nerespektuje a do funkce ministerského předsedy jmenuje v září 1965 svého oblíbence z královské rodiny Léopolda Bihumuganiho alias Bihu (příslušníci královské rodiny, tzv. ganwa, stojí mimo kategorie hutu a tutsi) (Lemarchand 1970: 347-350). Politické napětí definitivně vybuchuje v říjnu 1965, kdy se pokouší uchopit moc skupina hutuských důstojníků z armády a gendarmerie. Zabíjí ministerského předsedu Bihu, ale jejich útok na královský palác končí neúspěchem a současná vzpoura hutuských příslušníků armády je potlačena složkami pod tutsijskou kontrolou. Mwami a další členové královského dvora ve strachu opouštějí zemi. Zatímco hutuští extrémisté na venkově vraždí stovky tutsijů (pouze v provincii Muramvya přes 500 obětí), tutsijská politická elita zatýká a popravuje hutuské představitele armády, gendarmerie, politických stran a dalších organizací. Celá generace hutuských vůdců a vlivných osobností přichází o život, celkem 2,5 tisíce až 5 tisíc osob. Casablanská frakce přebírá kontrolu nad UPRONA a tutsijové získávají mocenský monopol. V listopadu 1966 tutsijská politická elita definitivně zbavuje moci nově jmenovaného mwamiho Charlese Ndizeye (Ntare III.) a vyhlašuje republiku (Lemarchand 1970: 417-418). Rozhodující silou se stává tutsijská klika z jižní provincie Bururi (Samii 2010: 2). Pro politiku v období do roku 1976 (a v menší míře až do roku 1993) je charakteristické soupeření tutsijských frakcí o kontrolu nad státem. Čím intenzivněji jsou tutsijové zaměstnáni vlastními rozbroji, tím se vždy zvětšuje hrozba hutuského povstání. Stát se podobá paranoidní, neo-patrimoniální polis vystavěné okolo soutěže jednotlivců a klik (osobních, příbuzenských, statusových, regionálních) o stranu, vládu, armádu, státní správu, polostátní firmy atd. (Lemarchand 1996: 76-78, 139-142). V dubnu 1972 skutečně propuká improvizované hutuské povstání, pravděpodobně organizované "chabě propojenou skupinou mladých [hutuských] radikálů pokoušejících se zmobilizovat chudší hutuské vrstvy - dělníky a zemědělce pomocí směsice rasistických a revolučních sloganů" (Lemarchand 2008). Povstání má za následek asi tisíc obětí, převážně tutsijů a částečně i hutuů, kteří se odmítli připojit. Odpovědí režimu bylo "záměrné, systematické vyhlazení celé hutuské 5.

Stránka 3 z 20

elity a potenciální elity" (Lemarchand 2008), celkem bylo v průběhu několika měsíců zabito 100 až 300 tisíc osob. Tuto genocidu organizovala skupina vedoucích představitelů bezpečnostních složek s blízkými osobními a regionálními vazbami na prezidenta Michela Micombera. Zabíjení prováděla tutsiji kontrolovaná armáda za pomoci JRR (Jeunesses révolutionnaires Rwagasore), mládežnického křídla strany UPRONA, částečně se podíleli i běžní civilisté. Ze země uprchlo přibližně 150 tisíc hutuů (Lemarchand 1996: 104; McClintock & Nahimana 2008: 76; Samii 2010: 3). Tzv. první republika skončila nekrvavým státním převratem v listopadu 1976, kdy se moci chopil Micomberův příbuzný, Jean-Baptiste Bagaza, náčelník generálního štábu. Druhou republiku (1976 – 1987) charakterizuje falešné volání po národní jednotě2, anti-klerikalismus (vyústil v diplomatickou rozmíšku s Belgií a Francií) a snaha vybudovat silnější státní instituce, které však mají za cíl upevňovat tutsijskou hegemonii a udržovat pod kontrolou hutuskou, ještě více venkovskou většinu (Lemarchand 1996: 106-117). Ve vlivných tutsijských kruzích Bagazův režim postupně přišel o legitimitu především pro vysokou míru korupce a nepotismu, částečně i pro svůj anti-klerikalismus. Skupina armádních důstojníků, která měla být odsunuta do předčasného důchodu, pak v září 1987 provedla další nekrvavý státní převrat, jež vedl major Pierre Buyoya. Pravděpodobně též pod vlivem měnící se mezinárodní atmosféry na konci studené války začal Buyoya s opatrným politickým uvolňováním. Režim normalizoval vztahy s církví, umožnil svobodu projevu, propustil stovky hutuských politických vězňů a vyjádřil ochotu začít vážně řešit otázku „národní jednoty“ (Lemarchand 1996: 114-120). V srpnu 1988 zasáhla komuny Ntega a Marangara na severozápadě země na hranici s Rwandou vlna násilí. V této oblasti žila na obou stranách hranice početná uprchlická populace (hutuská ve Rwandě a tutsijská v Burundi) a hutusko – tutsijské vztahy byly dlouhodobě velmi napjaté. Částečná politická liberalizace jen pozvolna se šířící z hlavního města vzbudila na straně místních hutuů očekávání, která místní tutsijská politická elita zcela zklamala. Z centra provincie byly poslány bezpečnostní jednotky, aby dohlédly na dodržování veřejného pořádku. Mezi hutuskými venkovany jejich přítomnost vzbudila strach, že se bude opakovat genocida z roku 1972, a podezření zažehlo spontánní násilí proti místním tutsijům (zpočátku vysoce postaveným, ale rychle se šířící na všechny bez rozdílu) ze strany hutuů. O řád více smrtící odvetná akce armády po sobě zanechala přibližně 20 tisíc obětí bez rozdílu pohlaví a věku (Lemarchand 1996: 120-130). Masakry v Ntega a Marangara vyvolaly ostrou reakci západních zemí a Buyoův režim v souladu s radikálně se měnící mezinárodní politickou scénou pokračoval v riskantním projektu politického uvolňování. V listopadu a prosinci 1991 bezpečnostní složky brutálně potlačily neúspěšné povstání hutuských radikálních skupin spojených s podzemní politickou stranou PALIPEHUTU. Není vyloučeno, že hutuské útoky byly částečně zosnovány státními agenty, aby tak byla ospravedlněna následná odplata, při níž zahynulo jeden až tři tisíce povětšinou nevinných hutuských civilistů. Struktury PALIPEHUTU na území Burundi byly rozprášeny. V březnu 1992 byla v referendu přijata nová ústava umožňující soutěž politických stran (Lemarchand 1996: 155-159). V červnu 1993 se po 28 letech konaly pluralitní volby. Převážně hutuská politická strana FRODEBU získala 65 křesel v parlamentu, převážně tutsijská UPRONA získala 16 křesel. Nově zvolený hutuský prezident Melchior Ndadaye, předseda FRODEBU, byl ale v říjnu 1993 spolu s řadou dalších vysokých státních představitelů zavražděn během pokusu o vojenský puč. Puč provedli tutsijští armádní důstojníci, kteří se tak snažili zvrátit proces politické emancipace hutuské většiny. Po celé zemi okamžitě propukají spontánní masakry tutsijských civilistů a tutsiji kontrolovaná armáda odpovídá plošnými odvetnými akcemi.3 V zemi propuká občanská válka, jež s různou intenzitou trvá do roku 2005, v určitých oblastech až do roku 2008. Celkový počet obětí se odhaduje na 200 až 300 tisíc, v drtivé většině civilistů. Konflikt vyhnal z domovů přibližně 1,2 miliónu osob, z nichž statisíce uprchly do zahraničí. Do násilností byla zapojena řada hutuských a tutsijských ozbrojených skupin, tutsiji kontrolovaná armáda i běžní civilisté (Reyntjens 2000: 19; Ngaruko a Nkurunziza 2000 citovaní ve Voors et al 2012: 944). Během války se postupně zhroutila vláda i ostatní instituce a kontrolu nad zbytky státu převzala armáda. Tuto situaci v červenci 1996 formalizoval vojenský převrat, jehož prostřednictvím se chopil moci bývalý prezident Buyoya. Okolní státy odpověděly ekonomickými sankcemi. Pod tlakem regionálních organizací a za osobního přispění Nelsona Mandely devatenáct různých smluvních stran podepsalo v srpnu 2000 v tanzanském městě Aruša mírové dohody včetně představitelů vlády, parlamentu, FRODEBU, UPRONA a dalších politických stran i hnutí. Dvě nejdůležitější ozbrojené skupiny CNDD-FDD (frakce Pierra Nkurunzizy) a PALIPEHUTU-FNL (frakce Agathona Rwasy) však dohody nepodepsaly. CNDD-FDD se dohodlo na příměří až v roce 2003 a jeho členové byli integrováni do vlády, armády a policie. Teprve po tomto podpisu intenzita násilí výrazně poklesla (Chrétien 2000; Reyntjens 2000, 2006; WRITENET 2002). Přechodná vláda na základě dohod z Aruša funguje až do roku 2005, kdy se konají pluralitní volby, jež vyhrává CNDD-FDD, které se mezitím přetvořilo v politickou stranu. Jeho šéf Pierre Nkurunziza se stává prezidentem, je vytvořena vláda 2

Např. preferování národního jazyka kirundi ve vzdělávacím systému na úkor francouzštiny zvýhodňuje tutsijské uchazeče o kvalifikovanou práci, neboť ti již znají francouzštinu z domova. 3 McClintock & Nahimana (2008: 76) uvádějí v počáteční fázi 100 tisíc tutsijů zabitých hutuskými civilisty a desítky tisíc hutuů zabitých armádou, není však zřejmé, odkud tato čísla čerpají.

Stránka 4 z 20

s většinou CNDD-FDD. PALIPEHUTU-FNL uzavírá příměří až v roce 2006, ale jeho uvedení do praxe vázne. Poslední ozbrojené akce probíhají v dubnu a květnu 2008. Ve stejném měsíci jsou domluveny definitivní podmínky a ozbrojené hnutí je integrováno do státních institucí a bezpečnostního aparátu. CNDD-FDD dále posílilo svou pozici ve volbách v roce 2010, které však poznamenal bojkot hlavních opozičních stran. Od těchto voleb je politická atmosféra v zemi napjatá. Mezi státem a silným občanským sektorem panuje hluboká nedůvěra, nejvýznamnější opoziční politici odcházejí do emigrace, probíhá zastrašování politických oponentů, zvláště v roce 2011 došlo k desítkám mimosoudních poprav a politických vražd (HRW 2012; ICG 2011, 2012b; Tobolka 2011). III. Vznik a vývoj politických stran Předchozí dva oddíly jasně ukazují, v jakém mezinárodním a lokálním kontextu vznikaly první politické strany: burundská společnost s nimi neměla žádné zkušenosti. I zde je nutné zdůraznit vliv rwandské sociální revoluce, zvláště pokud jde o šíření nacionalismu a republikánství mezi hutuy, šíření paranoidních postojů k hutuské většině mezi tutsijskou menšinou a podporu nacionalistických hutuských stran belgickými osadníky. Pokud jde o typologii burundských politických stran, jako nejvhodnější se jeví klasifikace vypracovaná místní nevládní organizací OAG (L’Observatoire de l’action gouvernementale), která kombinuje historické etapy a konkrétní okolnosti vzniku a rozděluje politické strany do šesti skupin (Lemarchand 1996: 60-62; OAG 2009: 31-33; cf. CENAP 2012): 1. Strany nezávislosti 2. Znovuzavedení multipartismu v roce 1992 3. Strany vzniklé z ozbrojených hnutí během občanské války 4. Strany vzniklé v návaznosti na podepsání dohod v Aruša 5. Nové strany 6. Odštěpené politické strany III. 1 Strany nezávislosti Politické strany se začaly neoficiálně formovat od roku 1957. První politická strana (UNARU, viz níže) předložila žádost o registraci v červnu 1959. V době prvních všeobecných (komunálních) voleb v listopadu a prosinci 1960 bylo již registrováno 26 politických stran (Mtoka 2012a; OAG 2009: 18; úplný seznam viz Gahama 1991 nebo Ntirandekura 1998). Strany zakládali především příslušníci nové úřednické elity (évolués), kteří absolvovali či alespoň po nějakou dobu navštěvovali hlavní koloniální vzdělávací zařízení ve Ruanda – Urundi: L’Ecole d’Astrida. Cíle a programy nově založených stran byly velmi podobné (Gahama 1991: 137). Hlavním tématem, vůči kterému se strany vymezovaly a které hrálo významnou roli během volební kampaně, byla nezávislost zejména ve smyslu, jak rychle má být vyhlášena. Dále se strany vymezovaly svým vztahem ke koloniální mocnosti, tj. do jaké míry vítaly či naopak odmítaly spolupráci s Belgií. Koloniální správu rozdrobenost politické scény netrápila, ale chovala se velmi nepřátelsky vůči všem stranám, které požadovaly okamžité osamostatnění. Toto nepřátelství se projevovalo např. kladením různých byrokratických překážek a zatýkáním stranických představitelů pod různými záminkami. Mezi stranami převládaly čtyři různé tendence (Gahama 1991): 1. Požadavek okamžité nezávislosti 2. Spolupráce s Belgií 3. Konec feudálního paternalismu 4. Monarchismus Nacionalisté UNARU (L‘Union nationale africaine du Rwanda-Urundi), první nacionalistická politická strana (zrod v roce 1957, registrace v červenci 1959). Jejím předsedou byl Barnabé Ntunguka a generálním sekretářem Salum Hassan Mashangwa, tiskař z Buyenzi, majitel prvního afrického časopisu ve svahilštině. Bezpečnostní složky koloniálního správy se od počátku snažily znemožnit straně činnost. Využily k tomu i skutečnosti, že se někteří její vedoucí představitelé nenarodili v Burundi a jejich rodným jazykem byla svahilština. Část funkcionářů později přešla k hlavní nacionalistické straně UPRONA (Mtoka 2012a, 2012b; Rukundikiza 2012). Zdaleka nejúspěšnější nacionalistickou stranou byla UPRONA (L‘Unité pour le progrès national). Začala se formovat v roce 1957 a registrována byla v lednu 1960. Je považována za stranu, která „dovedla Burundi k nezávislosti“. V mnoha ohledech byla při svém vzniku projevem politických ambicí aristokratického (ganwa) klanu Bezi. UPRONA hrála desítky let klíčovou roli v burundské politice a její význam klesá až od voleb v roce 2005. Straně v prvních letech existence velmi pomohl princ Rwagasore, ač v ní nikdy nezastával žádnou formální pozici. Stejně jako UNARU i UPRONA byla vystavena neustálé šikaně ze strany belgické koloniální správy. UPRONA zpočátku sdružovala obyvatelstvo bez ohledu na kategorizaci hutu / tutsi, Stránka 5 z 20

ale v letech 1961 – 1965 se postupně dostala pod kontrolu tutsijské (tzv. casablanské) frakce. V září 1961 UPRONA s velkou převahou vyhrála první parlamentní volby. Od roku 1966 do roku 1992 byla jedinou povolenou politickou stranou. Během občanské války v letech 1993 až 2008 neměla ozbrojené křídlo, ale od roku 1965 přibližně do roku 2003 kontrolovala armádu. Pro svou roli v období tutsijské hegemonie, kdy byla strana úzce propojena s vládou, armádou a dalšími bezpečnostními složkami a nepřímo odpovědná za stovky menších i větších masakrů, má dnes minimum hutuských voličů. Od voleb v roce 2010 narůstá ve straně vnitřní pnutí, které vyústilo v roce 2012 ve zformování dvou křídel, z nichž jedno se kloní k užší spolupráci s vládnoucí CNDD-FDD a druhé má tendenci se vůči CNDD-FDD ostřeji vymezovat (Chrétien 2000: 272-273; Gahama 1991: 138; ICG 2012b: 12; Lemarchand 1970: 324-342, 1996: 51-57; OAG 2009: 20). Spolupráce s Belgií Byla-li UPRONA projektem klanu Bezi, stejně tak PDC (Le Parti démocrate-chrétien) bylo projevem politických ambicí klanu Batare. PDC bylo registrováno v únoru 1960 a jeho činnost byla aktivně podporována kolonizátory. Vůdci strany byli Joseph Biroli a Jean-Baptiste Ntidendereza, synové náčelníka Pierra Baranyanky. Stejně jako UPRONA i PDC sdružovalo obyvatelstvo bez ohledu na kategorizaci hutu / tutsi a ve vztahu k mwamimu (stejně jako UPRONA i drtivá většina ostatních stran) prosazovalo zavedení konstituční monarchie. Není překvapivé, že PDC na rozdíl od nacionalistických stran prosazovalo postupný přechod k nezávislosti ve spolupráci s Belgií. Během komunálních voleb v roce 1960 PDC stálo v čele vítězné koalice (kartelu) dvanácti politických stran LE FRONT COMMUN (Le Front commun populaire et démocrate). Členem Front commun byla i strana PDR (Le Parti démocratique rural), která získala dvě křesla v prvním parlamentu. PDC zaniklo poté, co vyšel najevo podíl jeho vedení na vraždě Rwagasoreho (Chrétien 2000: 272-273; Gahama 1991: 139; Lemarchand 1970: 324-342, 1996: 51-57). Lidové strany Jednalo se o strany podporující emancipaci obyčejných hutuů (popř. hutuů a tutsijů), jejichž vznik byl do větší či menší míry inspirován stejnými pohnutkami jako sociální revoluce ve Rwandě, popř. byl touto revolucí přímo ovlivněn. První takovou stranou byla APRODEBA (L’Association des progressistes et démocrates du Barundi) registrovaná v listopadu 1959, ale velmi aktivní již v roce 1958. Na jejím vzniku se podíleli vlivní belgičtí představitelé. Jejím vice-prezidentem byl ganwa Boniface Kiraranganya, který brzy přešel k UPRONA. Kiraranganya později pracoval jako vysoký státní úředník. Po roce 1972 emigroval do Kanady, kde vydal svědectví o genocidě v roce 1972. Strana APRODEBA pravděpodobně zanikla ještě před volbami v roce 1961 (Gahama 1991: 138; IWACU 2007; Lemarchand 1970: 344-347, 1996: 61, 2008). Od APRODEBA vede přímý vliv ke vzniku strany PP (Le Parti du peuple) registrované v únoru 1960. Jejím předsedou byl Joachim Baribwegure. Program strany měl „anti-feudální“ zaměření, tj. stavěl se rezervovaně k aristokratickým (ganwa) elitám, které ovládaly ostatní významné strany (UPRONA, PDC, PDR). PP dávalo přednost postupnému získání nezávislosti ve spolupráci se sympatizujícími belgickými proudy, aby se tak zabránilo pokračování aristokratické „nadvlády nad lidem“. Šedou eminencí strany byl vlivný a bohatý belgický osadník Albert Maus. Tento bývalý katolický kněz spojil svůj osud s PP natolik pevně, že po vítězství UPRONA ve volbách v roce 1961 spáchal sebevraždu (Chrétien 2000: 272; Gahama 1991: 138; Lemarchand 1970: 344-347, 1996: 61). Další stranou tohoto zaměření byla UPROHUTU (L‘Union pour la promotion des hutu) zaregistrovaná v prosinci 1960, již dle svého názvu hájící výhradně zájmy hutuů. Jejím vedoucím představitelem byl Daniel Ntibasesekare (République du Burundi 1999; Gahama 1991: 157). Lidové strany se v březnu 1961 sdružily do koalice (kartelu) UPP (L’Union des partis populaires), který kromě PPD a UPROHUTU tvořily ještě strany VPM (La Voix du peuple murundi), UNB (L‘Union nationale du Burundi) a RPB (Le Rassemblement populaire du Burundi). Tyto tři ostatní strany v koalici již nebyly otevřeně prohutuské. Např. RPB byla regionální strana pod vlivem PDC (Deslaurier 2005). V parlamentních volbách v září 1961 UPP kandidovalo v rámci koalice Front commun. Strany ganwa (příslušníků královského rodu) Tyto strany založili blízcí spolupracovníci Mwambutsy IV. Jedná se především o PDP (Le Parti démocrate rural), jež byla zaregistrována v dubnu 1960. Vytvořil ji Pierre Bigayimpunzi (ganwa z klanu Bezi) údajně na přání mwamiho, který tak chtěl vyvážit vliv UPRONA a PDC. Druhou tuto politickou stranu, BP (Le Burundi populaire, Inararibonye), založil Léopold Bihumugani alias Biha (ganwa z klanu Bezi) poté, co byl vyloučen z UPRONA, když chtěl přijmout ministerské křeslo v přechodné vládě jmenované koloniální správou. Strana byla zaregistrována v srpnu 1961 (Gahama 1991: 148; Lemarchand 1970: 331-332, 339-340).

Stránka 6 z 20

III. 2 Období znovuzavedení multipartismu v roce 1992 Spolu se znovuzavedením multipartismu získali především hutuové možnost politicky se projevovat jinak než „kolaborovat“ s UPRONA či se identifikovat s anti-tutsijským PALIPEHUTU pronikajícím do země ze zahraničí. Podobný proces diferenciace, i když řádově méně významný, probíhal i u tutsijů (cf. Lemarchand 1996: 142-147). Je příznačné, že v tomto období nevznikly žádné stany, kterým by se podařilo překlenout kategorizaci hutu / tutsi (cf. OAG 2009: 32). Žádná z menších stran založených v tomto období nikdy žádné parlamentní křeslo nezískala, v roce 1993 ani později. Historicky nejvýznamnější roli sehrála v 90. letech 20. století strana FRODEBU (Le Front pour la démocratie au Burundi), která existuje dodnes, ač její popularita od konce občanské války významně poklesla. Prvopočátky FRODEBU sahají do hutuských uprchlických kruhů ve Rwandě a k organizaci UBU (Umugambwe wa‘ Bakozi Uburundi, Strana burundských pracujících). Ta se v roce 1983 rozštěpila a členové jednoho křídla UBU se vrátili do Burundi, kde začali budovat podzemní politické hnutí (Lemarchand 1996: 143). V roce 1986 tato skupina založila (ilegální) politickou stranu FRODEBU. Jejím předsedou byl zvolen charismatický Melchior Ndadaye. FRODEBU bylo oficiálně zaregistrováno v červenci 1992 a rychle získalo ohromnou popularitu, neboť umírněným způsobem vyjadřovalo politické ambice hutuské většiny, ač vždy popíralo jakoukoli jednostrannost a vystupovalo jako politická strana otevřená všem občanům. V červnu 1993 Ndadaye získal dvě třetiny hlasů v prezidentských volbách a FRODEBU následně s vysokým náskokem porazilo UPRONA ve volbách do národního shromáždění. Ndadaye a další vysocí představitelé strany byli zavražděni během pokusu o převrat v říjnu 1993, řada dalších funkcionářů FRODEBU přišla o život během občanské války či uprchla do zahraničí. Strana se odmítla přetvořit v ozbrojené hnutí, zůstala paralyzována a v roce 1999 se rozpoltila ve dvě křídla, jedno z nich vedl Jean Minani a druhé Augustin Nzojibwami (United Kingdom 2002). Ve volbách v roce 2005 FRODEBU ještě v některých provinciích získalo nejvyšší počet hlasů, ale od té doby jeho vliv klesá. Minani i Nzojibwami později z FRODEBU odešli a založili své vlastní politické formace (viz níže). Blízká FRODEBU byla čistě hutuská RPB (Le Rassemblement du peuple burundais) zaregistrovaná v srpnu 1992. Ve volbách v roce 1993 obsadila 3. místo a její předseda Ernest Kabushemeye (hutu z provincie Kirundo) byl ministrem ve Ndadayeho vládě. Členové RPB zasedali i některých dalších vládách FRODEBU v 90. letech. Kabushemeye byl zastřelen v Bujumbuře v březnu 1995. Pro ilustraci poměrů panujících v té době v Burundi stojí za to ocitovat situační zprávu z roku 1995: „Vražda [Kabushemeyeho] byla dosti komplikovanou záležitostí, neboť měla několik motivů. Kabushemeye byl jako ministr pro nerostné suroviny zapleten v tzv. "studených válkách" mezi třemi těžařskými společnostmi operujícími v Burundi: AFIMETem na jedné straně a IMAGem a Ashons Gemstones na druhé straně. Střet vyhrál AFIMET a vláda jeho protivníkům odebrala obchodní licence. Všechny tři společnosti obchodovaly se zlatem, které bylo pašováno ze Zairu, v množství daleko přesahujícím burundskou produkci. Kolovaly fámy, že hutuský radikál Kabushemeye udržuje styky s Leonardem Nyangomou [viz níže] a část zisků AFIMET je používána k financování CNDD [viz níže]. Vědomi si toho byli i tutsijští extrémisté, kteří proto podporovali IMAG a Ashons Gemstones. Vraždou Kabushemeyeho se tak zbavili jak politického, tak obchodního protivníka. O několik dní později hutuští extrémisté na odplatu unesli plukovníka Luciena Sakubu, bývalého starostu Bujumbury. Jeho tělo bylo nalezeno následující den, ukřižované, s vykuchanými vnitřnostmi a vydloubnutýma očima" (WRITENET 1995: 21, překlad autor). Nástupce Kabushemeyeho ve funkci předsedy RPB, Balthazar Bigirimana (hutu z Kirundo), v roce 1996 uprchl z Burundi a usadil se ve Francii. Generální sekretář RPB Etienne Mvuyekure (hutu z Muramvya) byl zatčen armádními jednotkami v listopadu 1997 a od té doby je nezvěstný, pravděpodobně byl brzy po svém zatčení mimosoudně popraven. RPB se bez většího úspěchu účastnila i voleb v roce 2005 (Amnesty International 2001; Guichaoua 2000; WRITENET 1995). PP (Le Parti du peuple) a PL (Le Parti libéral) byly další dvě hutuské strany zaregistrované v roce 1992. Významnější z nich, PP, se ve volbách v roce 1993 umístila na 6. místě, s malým úspěchem se účastnila i voleb v roce 2005. Její předseda Shadrack Niyonkuru (hutu z Bururi) uprchl z Burundi po státním převratu majora Buyoyi v roce 1996. Strana se poté rozdělila na dvě frakce, z nichž jednu vedl Niyonkuru a druhou v Bujumbuře místopředseda strany Séverin Ndikumugongo (hutu z Muyinga), který byl ministrem v přechodných vládách po podepsání dohod v Aruša (Amnesty International 2001; Guichaoua 2000; IRIN 2001; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). Především v letech 1992 až 1993 vzniklo i devět protutsijských politických stran, ač zdaleka nejdůležitější zůstávala UPRONA. Mezi těmito uskupeními stojí za zmínku PRP (Le Parti pour la réconciliation du peuple), zaregistrována byla v červnu 1992. PRP byla monarchistická strana, v době svého formování v roce 1991 se strana jmenovala Le Parti royaliste parlementaire. V prezidentských volbách v roce 1993 PRP jako jediná strana postavila svého kandidáta Pierre-Claver Sendegeya proti kandidátům FRODEBU a UPRONA. Její předseda, extremistický monarchista tutsijské příslušnosti Mathias Hitimana, původem z Bujumbury, později obchodník žijící v Bruselu, údajně financoval polokriminální tutsijské milice Sans échec a byl ministrem první přechodné vlády jmenované v roce 2001. Členem delegace PRP na rozhovorech v Aruša byl i bývalý dominikánský mnich Déogratias Niyonzima, který vedl extrémistické milice SOJEDEM (La Solidarité jeunesse pour Stránka 7 z 20

la défense des minorités). Tyto a podobné milice byly v letech 1994 až 1996 zodpovědné za tzv. "villes mortes"(mrtvá města), periodické blokády městského života spojené s pouličním násilím a "etnickými" čistkami. Nejvíce jimi bylo postižené hlavní město Bujumbura (Agnews 2009; Amnesty International 1996, 2001; Histoiredelafrique.fr 2012; Guichaoua 2000; IRIN 2001; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). Jako další tutsijská radikální strana bylo v roce 1992 zaregistrováno uskupení RADDES (Le Ralliement pour la démocratie et le développement économique et social). Podobně jako PRP se RADDES angažoval v podpoře extrémistických milicí. Předsedou RADDES byl Joseph Nzeyimana (tutsi z Bujumbury), který působil jako ministr v několika nefunkčních vládách v období občanské války (Amnesty International 1996, 2001; Guichaoua 2000; Immigration and Refugee Board of Canada 2001; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). O něco později, v roce 1994, vnikla PARENA (Le Parti pour le redressement national). Tuto formaci vedl Jean-Baptiste Bagaza, bývalý prezident, který v roce 1997 emigroval do Ugandy. PARENA po státním převratu v roce 1996 stála v opozici k režimu Buyoyi. Měla podporu významné části armády, tutsijských extrémistických milic a z okolních států Rwandy. Zástupce PARENA Evariste Minani (tutsi z Karuzo) byl ministrem v nefunkčních vládách v letech 1996 až 1998. V březnu roku 1997 se PARENA účastnila pokusu o vojenský puč a několik jejích vlivných členů bylo zatčeno (Amnesty International 1996, 2001; Guichaoua 2000; Immigration and Refugee Board of Canada 2003; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). Po volbách v roce 1993 se zaregistrovala formace MSP - Inkinzo (Le Mouvement socialiste panafricaniste), o dvanáct let později se s nevalným úspěchem účastnila všeobecných voleb. Stranu založil Alphonse Rugambarara (tutsi z Ruyigi), předseda La Ligue ITEKA, burundské ligy pro lidská práva, který též zasedal v nefunkčních vládách uprostřed občanské války. MSP se údajně také účastnilo násilností během "villes mortes". V roce 2009 se strana rozštěpila na dvě křídla (viz níže) (Agnews UNK; Amnesty International 2001; Arib News 2010b; Burundi-info 2010; Burundi.news UNK; Guichaoua 2000). Převážně tutsijská byla i strana zelených, Vert Intwari, zaregistrovaná v roce 1996. Tato formace vystupovala též pod jménem AV - Intwari (AV = L‘Alliance des vaillants, Aliance statečných). Předsedou byl André Nkundikijie, tutsi z Muramvya. Vert Intwari se s chabým výsledkem účastnila voleb v roce 2005 (Amnesty International 2001; BurundiNews 2005; Guichaoua 2000). III. 3 Strany vzniklé z ozbrojených hnutí během občanské války Před vypuknutím občanské války v roce 1993 existovaly dvě hlavní radikální hutuské formace. Obě vznikly mezi burundskými uprchlíky, kteří se po genocidě v roce 1972 usadili v Tanzanii. Hlavní uskupení se jmenovalo PALIPEHUTU (Le Parti de libération du peuple hutu), menší, vojensky zaměřená skupina, nesla název FROLINA (Le Front pour la libération nationale). PALIPEHUTU ideologicky navazovalo na hutuské nacionalistické politické strany z období okolo vyhlášení nezávislosti a na rwandskou stranu PARMEHUTU (Le Parti du mouvement de l'émancipation Hutu). Žádné tutsijské ozbrojené skupiny před rokem 1993 neexistovaly, pravděpodobně z toho důvodu, že tutsijové nebyli v přímém konfliktu s režimem a zajištění bezpečnosti ponechávali na armádě a policii (cf. Amnesty International 1996). PALIPEHUTU založil v tanzanském uprchlickém táboře Mishamo v dubnu 1980 Rémi Gahutu (hutu z Muramvya), který se již dříve angažoval v uprchlické organizaci Tabara ve Rwandě a studentské levicové organizaci MEPROBA (Le Mouvement des étudiants progressistes du Burundi) v Bruselu. Před vznikem FRODEBU bylo PALIPEHUTU hlavním nositelem hutuských politických aspirací. Po smrti Gahutu v roce 1990 vedl hnutí Etienne Karatasi z dánského exilu. PALIPEHUTU mělo od roku 1985 své ozbrojené křídlo, které podnikalo výpady na burundské území a budovalo si v Burundi podzemní síť aktivistů. Hnutí se pokusilo neúspěšně bojkotovat či násilnými akcemi překazit politický proces směřující k volbám v roce 1993. Navzdory opakovaným žádostem před a po roce 1993 PALIPEHUTU jako politická strana nikdy legalizováno nebylo, protože odmítalo institucionální rámec transformačního procesu. Jeho aktivisté nakonec spojili své síly s FRODEBU, či se v něm přímo angažovali. V roce 2000 politické křídlo PALIPEHUTU podepsalo mírové dohody v Aruša a v roce 2004 se nechalo zaregistrovat jako politická strana PALIPE-Agakiza (Le Parti libérateur du peuple burundais), neboť arušské dohody zakazují "etnická" označení v názvech politických stran. V roce 2007 převzal vedení strany Casimir Ngendanganya (Allafrica 2007; ICG 2002; IWACU 2012; Lemarchand 1996: 142-147). V roce 1992 ztratilo PALIPEHUTU kontrolu nad svým ozbrojeným křídlem FNL (Les Forces nationales pour la libération) pod vedením Cossana Kabury (hutua z Bururi). Nová formace si začala říkat PALIPEHUTU - FNL. V roce 2001 vedení PALIPEHUTU - FNL přebírá Agathon Rwasa, hutu z Ngozi. V roce 2002 se Alain Mugabarabona, zástupce pro zahraniční styky PALIPEHU-FNL žijící v Holandsku, pokouší za možného přispění přechodné vlády prohlásit za vůdce. Jeho menšinová odštěpená skupina podepisuje mírové dohody a získává funkce v přechodné vládě prezidenta Dominitiena Ndayizeye. Rwasovo PALIPEHUTU-FNL podepisuje konečnou dohodu o příměří až o šest let později. V dubnu 2009 bylo Stránka 8 z 20

hnutí oficiálně zaregistrováno jako politická strana FNL (Les Forces nationales pour la libération). V komunálních volbách o rok později získává FNL druhý nejvyšší počet hlasů, ale prezidentské a parlamentní volby již bojkotuje. Agathon Rwasa v červnu 2010 přešel do ilegality, Burundi pravděpodobně opustil a s vnějším světem začal komunikovat nepřímo pomocí zvukových nahrávek. Podle nepotvrzených zpráv byl spatřen ve východním Kongu, v Tanzanii a v Zambii. V prosinci 2012 se za nové vedení FNL prohlásili ze zahraničí Isidore Nibizi (předseda), znovu se vynořivší Cossan Kabura (místopředseda), Aloys Nzabampema (náčelník generálního štábu) a Eraste Dondogori (tiskový mluvčí). V srpnu 2013 se však Rwasa nenadále objevil zpět v Bujumbuře a prostřednictvím svého mluvčího sdělil médiím, že se po celou dobu zdržoval v Burundi (Amnesty International 2001; CHD 2008; Guichaoua 2004; Isanganiro.org 2013; IWACU 2012; Jeuneafrique.com 2013; RFI 2010, 2013; Tobolka 2011). Podobný osud jako PALIPEHUTU, tedy oddělení smířlivějšího a radikálnějšího křídla, postihl i FRODEBU. Jak postupoval od počátku ne příliš úspěšný vojenský převrat z října 1993, odštěpila se pod vedením ministra vnitra Léonarda Nyangomy (hutua z Bururi) skupina, která nevěřila ve smysluplnost vyjednávání nepodpořených silou. V srpnu 1994 založil Nyangoma ve východním Kongu CNDD (Conseil national pour la défense de la démocratie). Formace v zásadě sledovala politickou linii FRODEBU, vytvořila si ale navíc ozbrojené křídlo, tzv. FDD (Les Forces pour la défense de la démocratie), které se stalo největším hutuským bojovým uskupením. CNDD zpočátku koordinovalo své aktivity s PALIPEHUTU a FROLINA, ale tato spolupráce byla v roce 1995 ukončena. V roce 1998 se větší část FDD osamostatnila od své politické centrály (tj. od Nyangomy) a pod vedením Jean-Bosco Ndayikengurukiye (hutua z Bururi) vytvořila tzv. CNDD-FDD. Vojenské křídlo původního CNDD tím bylo zásadně oslabeno. V říjnu 2001 se CNDD-FDD dále rozštěpilo a větší část přešla pod velení Pierra Nkurunzizy, hutua z Ngozi. Menšinová frakce CNDD-FDD Ndayikengurukiye podepsala s vládou dohodu o ukončení bojů v roce 2002, hlavní část CNDD-FDD pod vedením Nkurunzizy v roce 2003. CNDD-FDD bylo na základě těchto dohod integrováno do vlády a oficiálních bezpečnostních složek. Hnutí se zaregistrovalo jako politická strana v lednu 2005 a v témž roce vyhrálo parlamentní volby. Nkurunziza se na základě nepřímé volby stal prezidentem. Svou pozici obhájil v přímých prezidentských volbách v roce 2010 (Amnesty International 1996, 2001; CHD 2008; Guichaoua 2000, 2004; Ndayisenga 2004; Nindorera 2012; Prunier 2011; Tobolka 2011; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). Poslední významnější ozbrojenou skupinou, která se přeměnila na politickou stranu, je FROLINA (Le Front pour la libération nationale). FROLINA se odštěpila od ozbrojeného křídla PALIPEHUTU v roce 1989. V čele formace stál bývalý učitel Joseph Karumba, který uprchl do Tanzanie během genocidy v roce 1972. Ozbrojené složky FROLINA si říkaly FAP (Les Forces armées populaires) a operovaly na jihu země. FROLINA podepsala dohody v Aruša v roce 2000 a Karumba se vrátil z tanzanského exilu v roce 2004. V roce 2010 patřil k prezidentským kandidátům, kteří stáhli svou přihlášku v rámci bojkotu voleb (Amnesty International 1996, 2001; Arib 2010a; Guichaoua 2000, 2004; ICG 2002; Panapress 2004; Prunier 2011; ReliefWeb 2000; United Kingdom 2002; WRITENET 1995). III. 4 Politické strany vzniklé v návaznosti na podepsání dohod v Aruša Analýza nevládní organizace OAG (2010: 33) vypočítává celkem čtrnáct politických stran, které vznikly v atmosféře nově otevřeného demokratického prostoru po podepsání dohod v Aruša. Jednalo se převážně o strany, které založily méně známé osobnosti, a veřejnost o nich měla chabé představy. Jednou z významnějších byla MRC-Rurenzangemero (Mouvement de rassemblement pour la réhabilitation du citoyen Rurenzangemero), strana Epitace Bayaganakandi, bývalého armádního důstojníka a ministra vnitra za druhého Buyoyova období. Tato převážně tutsijská strana byla zaregistrována v roce 2002 a ve volbách do národního shromáždění v roce 2005 vyhrála dvě křesla (Abp.info UNK; Africatime 2002). Politickou stranu UPD (L‘Union pour la paix et la démocratie) podle depeší ambasády USA v Bujumbuře založil v roce 2002 Hussein Radjabu, jeden z nejmocnějších vůdců CNDD-FDD, který údajně dosadil Nkurunzizu do čela hnutí. Strana byla rezervní formací pro případ, že by přechodná vláda odmítla oficiálně zaregistrovat CNDD-FDD. UPD patřila ke skupině čtyř stran, které projevily zájem být integrovány do přechodných institucí, ale byly odmítnuty s poukazem na to, že nepodepsaly dohody v Aruša (Net Press 2003). UPD se stala významnou až v letech v letech 2007-2008, kdy se Hussein Radjabu ocitl v nemilosti. Radjabu stranu oživil a za jejího předsedu dosadil svého bratrance Mohameda Feruziho. UPD sdružuje řadu bývalých členů CNDD-FDD (sympatizantů Radjabu), muslimů, převážně mladší generaci. Radjabu byl vyloučen z CNDD-FDD a v roce 2008 odsouzen ke třinácti letům vězení za protistátní spiknutí (ICG 2008, 2010; Jeuneafrique.com 2009; Nindorera 2012; Tobolka 2011; Wikileaks.org 2013a, 2013b).

Stránka 9 z 20

III. 5 Nové politické strany Do této skupiny můžeme zařadit strany založené po volbách v roce 2005. Významné je především MSD (Mouvement pour la solidarité et la démocratie), strana bývalého novináře Alexise Sinduhije, který v roce 2001 za pomoci zahraničních sponzorů spustil v Burundi úspěšnou rozhlasovou stanici Radio Publique Africaine. Strana MSD se zformovala v roce 2008 a oficiálně registrována byla v roce 2009. Populární je především u vzdělanější části městských mladých. S jistou nadsázkou lze MSD nazvat "stranou učitelů", neboť příslušníci této profese tvoří velkou část organizačních struktur. MSD je součástí opozičního uskupení ADC–IKIBIRI, které v roce 2010 bojkotovalo většinu volebního procesu (Niyoyita 2004; Time.com 2009; Tobolka 2011). V roce 2009 byla registrována také strana CDP (Conseil des patriotes). Jejím předsedou je Anicet Niyonkuru. CDP náleží ke stranám ADC-IKIBIRI a jako jedna z mála burundských politických stran má funkční a pravidelně aktualizované internetové stránky (přinejmenším do září 2012) (IWACU 2009). III. 6 Odštěpené politické strany Tyto formace vznikly štěpením již existujících politických stran. Motivem byly vnitrostranické spory, vyloučení a finanční stimuly silnějších hráčů, zejména CNDD-FDD. Nová uskupení sdružují především bývalé členy původní strany. Pokud jde o politickou váhu, většina těchto stran se pohybuje na hranici bezvýznamnosti (OAG 2009: 32). FNL Icanzo je výsledkem výše zmíněného pokusu Alaina Mugabarabony ze srpna 2002 prohlásit se vůdce Rwasova PALIPEHUTU-FNL. Tento pokus mohl být zosnován zástupci přechodné vlády, která snažila rozštěpením oslabit stále bojující ozbrojená hnutí. FNL Icanzo podepsalo v roce 2002 s vládou mírovou dohodu a jeho zástupci získali funkce v přechodných institucích. Strana byla zaregistrována v lednu 2005, ale v následných volbách zcela propadla, což podporuje tezi, že se jednalo o obchodní dohodu spíše než přeskupení sil uvnitř hnutí (BurundiNews 2005; CHD 2008: 20-21; Guichaoua 2004; IWACU 2012; OAG 2009: 30). FNL Iragi rya Gahutu Rémy vznikla z frakce Jacquese Kenese uvnitř FNL. Tato frakce se v roce 2009 pokusila zmocnit kontroly nad nově registrovanou FNL pod vedením Rwasy. Členové frakce byli ze strany vyloučeni, jejich nová strana byla zaregistrována v lednu 2010. Následných voleb se strana neúčastnila, což podporuje podezření, že se jednalo o obchodní dohodu s vládní CNDD-FDD. Jacques Kenese byl po volbách v roce 2010 jmenován guvernérem provincie Bubanza (BUJA News 2009; Forcs.org 2010; IWACU 2012; Levisionnaire 2010). FNL Miburo není oficiální název politické strany. Termín je zde použit pro politickou formaci, která vznikla po kongresu FNL v Bujumbuře 1. srpna 2010. Kongres svolali Emanuel Miburo a Jacques Bigirimana za podpory vládní CNDD-FDD. Účastníci kongresu sesadili nepřítomného Rwasu z vedení strany a zvolili za předsedu Mibura. Nové vedení bylo vzápětí uznáno ministrem vnitra. Hlavní část aktivistů FNL i Rwasa prohlásili kongres za nezákonný a nové vedení za loutkové. Z pohledu státních orgánů se tím však skutečné FNL dostalo do ilegality, což komplikuje případná vyjednávání. V lednu 2013 čtrnáct burundských politických stran prohlásilo Mibura za vůdce opozice. FNL Miburo zůstává z pohledu státu jediným legálním FNL (AFP 2010a, 2010b; Xinhua 2010, 2013). Sahwanya FRODEBU Nyakuri – Iragi rya Ndadaye (Frodebu Nyakuri = „skutečné“ Frodebu) vzniklo z parlamentní frakce okolo Jeana Minaniho (hutua z Kirundo), která v březnu 2008 vypověděla poslušnost FRODEBU v průběhu aféry Radjabu. Minani je burundský politický veterán, byl ministrem ve vládě Ndadayeho v roce 1993, vedl FRODEBU v letech 1995 až 2005 (po neúspěchu ve volbách 2005 byl sesazen), v letech 2002 až 2005 zastával funkci předsedy národního shromáždění, poté se postupně začal přiklánět k CNDD-FDD. Založení formace bylo oznámeno v červnu 2008, strana byla oficiálně zaregistrována v červenci téhož roku. Při komunálních volbách v roce 2010 se ukázalo, že strana má minimální podporu (získala 1,4 % hlasů), ale díky spolupráci s CNDD-FDD a nepřipojením se k bojkotu voleb se stala třetí nejsilnější stranou v národním shromáždění (viz níže). FRODEBU Nyakuri má významnější voličské zázemí pouze v provincii Kirundo a Minaniho lze nejpřesněji charakterizovat jako politického podnikatele. Okolnosti vzniku FRODEBU Nyakuri daly vznik burundskému výrazu „nyakurisation“, tj. situaci, kdy vládní strana rozštěpí či oslabí (opoziční) politickou stranu pomocí uplacené vnitřní frakce (Arib 2008; ICG 2008: 6-7; ICG 2012: 12; Inyenyeri.ch 2011; MOE UE 2010: 59; OAG 2009: 30; Tobolka 2011). MSP - Inkinzo Bucumi není oficiální název politické strany. Označuje zde formaci, která vznikla rozštěpením MSP Inkinzo v roce 2009. Křídlo Tite Bucumiho, podporované vládní CNDD-FDD, uspořádalo v březnu 2009 stranický sjezd, kde vyměnilo dosavadní vedení Alphonse Rugambarary. Rugambararovo křídlo obratem prohlásilo sjezd za nezákonný, čímž se strana rozdělila. Ministerstvo vnitra ovšem považuje za jediné legální křídlo pod vedením Bucumiho. Bucumi před volbami v roce 2010 podpořil vládnoucí stranu CNDD-FDD, Rugambararova frakce nikoli (Arib News 2010b). PARIBU-Intahemana (Le Parti pour le renouveau intégral du Burundi) založil Benoît Ndorimana, bývalý vlivný člen PARENA. Ndorimana se v PARENA postavil proti jejímu zakladateli, bývalému prezidentu Bagazovi, a byl následně Stránka 10 z 20

vyloučen. PARIBU bylo oficiálně registrováno v září 2004. Strana se s chabým výsledkem účastnila voleb v roce 2005, v roce 2010 již kandidátku nepostavila (Africatime 2004; BurundiNews 2005). Sangwe-Pader vytvořila skupina zasloužilých členů FRODEBU pod vedením Augustina Nzojibwamiho. Odštěpením této skupiny skončil spor mezi monoetnickým (předseda Minani) a multietnickým (generální sekretář Nzojibwami) pojetím FRODEBU. Strana byla zaregistrována v srpnu 2002. V parlamentních volbách v roce 2005 získala Sangwe-Pader mizivý počet hlasů, v roce 2010 se účastnila parlamentních voleb v rámci uskupení CELAT pod taktovkou CNDD-FDD (Bujumbura News 2010; BurundiNews 2005; IRIN 2002; MOE UE 2010; OAG 2009). Nzojibwami má ve vlastnictví archív původního FRODEBU (osobní rozhovor v říjnu 2012). UPD Feruzi a UPD Mugwengezo jsou dvě frakce UPD, které se zformovaly v průběhu roku 2011. Jejich vůdcové, Zedi Feruzi, předseda UPD, a Chauvineau Mugwengezo, generální sekretář, se ze strany navzájem vyloučili. Feruziho frakce je blíže vládní CNDD-FDD a v květnu 2011 Feruzi oznámil, že UPD vystupuje z opozičního uskupení ADC-IKIBIRI (Burundi Transparence 2011; Gahuza.com 2011a, 2011b). IV. Politické strany ve volební soutěži Volby do národního shromáždění za účasti více politických stran se do sepsání tohoto článku konaly pouze pětkrát (1961, 1965, 1993, 2005, 2010), přičemž první z nich proběhly ještě před vyhlášením nezávislosti. Přímé prezidentské volby v období multipartismu se konaly dvakrát (1993, 2010). Komunální volby 1960 První volební zkouškou politických stran byly komunální volby 15. listopadu a 9. prosince 1960, hlasovali v nich pouze muži. UPRONA před volbami vyzvala své příznivce k bojkotu. Belgická správa držela během voleb prince Rwagasoreho v domácím vězení a zatkla několik vůdců strany. Tabulka č. 1: Výsledky komunálních voleb 1961, prvních šest politických subjektů Počet křesel v místních zastupitelstvech

Starostové

Počet

%

Počet

%

PDC

925

32,19

56

27,62

UPRONA

545

18,96

36

19,20

PDR

501

17,43

29

16,02

PP

222

7,42

16

8,83

UNB

156

5,42

12

6,62

RPB

109

3,79

11

6,07

Zdroj: Gahama 1991 Z celkového počtu 2873 křesel v místních zastupitelstvech získala koalice Front commun celkem 57 % a UPRONA pouze 19 %. Ač koloniální správa dříve tvrdila, že se jedná pouze o volby administrativního charakteru bez politického významu, sestavila v lednu 1961 přechodnou vládu s šesti ministerskými křesly, z toho dvěma pro vítěznou PDC. UPRONA jedno nabídnuté ministerské křeslo odmítla. Na doporučení Organizace spojených národů byla tato přechodná vláda po několika měsících rozpuštěna a nahradila ji vláda národní jednoty, kde každá ze čtyř nejvýznamnějších politických formací (PDC, PDR, koalice UPP, UPRONA) získala čtyři křesla. Hlavním úkolem této vlády bylo připravit parlamentní volby (Agay 2010; Gahama 1991: 144-148; Ntirandekura 1998: 116-120). Parlamentní volby 1961 První parlamentní volby se konaly 18. září 1961 a volit již mohli muži i ženy . Země byla rozdělena do 64 volebních obvodů. Každé politické straně byl náhodným výběrem přiřazen jeden ze skupiny třiceti sedmi předem určených symbolů z důvodů analfabetismu velkého počtu voličů. Ve volbách s drtivou převahou zvítězila UPRONA, když získala 58 z celkem Stránka 11 z 20

64 parlamentních křesel. Koalice Front commun získala zbylých šest křesel (2 PDC, 2 PDR, 2 koalice UPP). Výsledky UPRONA a Front commun byly geograficky rovnoměrně rozloženy: svých 6 křesel Front commun získala v pěti administrativních oblastech z celkových osmi, tj. ve čtyřech oblastech po jednom a v oblasti Gitega dvě (celkový počet křesel v Gitega však činil 13). Z pohledu celkového počtu hlasů se na třetím místě umístila politická strana ACCEB (L‘Association des classes moyennes, des commis et des intellectuels du Burundi), ač postavila své kandidáty pouze v oblasti Gitega. Obecně lze říci, že strany založené ganwa (příslušníky královského rodu) ve volbách propadly, spíše neúspěšné byly i lidové strany (koalice UPP). Zvítězily strany založené příslušníky nové úřednické elity (évolués). Voliči dali přednost okamžité nezávislosti, odstupu od koloniální správy a obecnému respektu k monarchistické tradici (Agay 2010; Gahama 1991; Ntirandekura 1998; Lemarchand 1970: 340). Parlamentní volby 1965 Tyto volby proběhly 10. až 11. května 1965. Z celkových třiceti tří parlamentních křesel získali kandidáti UPRONA dvacet jedna, prohutuská PP deset a zbylá dvě křesla vyhráli nezávislí. Příslušnost k UPRONA však v tomto období nic neznamenala. Volby probíhaly dle kategorizace hutu / tutsi. V některých volebních obvodech soutěžilo o přízeň voličů až pět různých kandidátek UPRONA. Odtud také výrazný vzestup prohutuské PP, která v předchozích volbách propadla. Hutuská politická reprezentace vzešlá z těchto voleb byla zdecimována po neúspěšném převratu v roce 1965. Svoboda sdružování a volební soutěž politických stran byly obnoveny až v roce 1992 (Agay 2010; Lemarchand 1970: 412). Volby do národního shromáždění v roce 1993 Parlamentním volbám předcházely 1. června 1993 vůbec první přímé prezidentské volby. V té době již existovalo dvanáct politických stran, z nichž bylo oficiálně zaregistrováno deset. Tři z nich postavily svého prezidentského kandidáta: UPRONA (Pierre Buyoya), FRODEBU (Melchior Ndadaye) a monarchistická PRP (Pierre Claver Sendegeya). Tabulka č. 2: Výsledky prezidentských voleb v r. 1993 Počet registrovaných voličů 2 355 126 Volební účast 97,3 % Kandidát (politická strana) Výsledek Melchior Ndadaye (FRODEBU, PP, PL, 65.68% RPB) Pierre Buyoya (UPRONA, RADDES) 32.86% Pierre-Claver Sendegeya (PRP) 1.46% Celkem 100 % Zdroj: http://africanelections.tripod.com/bi.html (29. ledna 2013) Voleb do národního shromáždění o čtyři týdny později (28. června 1993) se zúčastnilo šest politických stran. Výsledek parlamentních voleb byl pro FRODEBU ještě příznivější než volby prezidentské a do velké míry odrážel kategorizaci hutu / tutsi, nikoli však absolutně (nezanedbatelná část hutuů volila UPRONA). Největší význam hrála kategorizace hutu / tutsi v provinciích dlouhodobě vystavených vlivu PALIPEHUTU (Cibitoke, Bubanza). Nejmenší hrála v hlavním městě Bujumbuře, v provincii Ngozi a v provincii Muramvya, tradičním sídle burundských králů. Menší strany ve volbách propadly, dohromady získaly pouze 5,5 % hlasů. Pouze v provincii Cankuzo, kde bylo FRODEBU znemožněno postavit kandidátky, připadlo dvěma menším hutuským stranám PP a RPB dohromady 33,5 % hlasů, k získání parlamentního křesla to však nestačilo (Agay 2010; Lemarchand 1996: 178-187; OAG 2009; Reyntjens 1993; WRITENET 1995: 9-10).

Stránka 12 z 20

Tabulka č. 3: Výsledky voleb do národního shromáždění v r. 1993 a 2005 a komunálních voleb v r. 2010 Rok 1993 2005 2010 Počet registrovaných voličů 2 360 090 3 167 124 3 555 731 Volební účast 91 % 77 % 91 % Výsledek Výsledek Politická strana Výsledek (%) (%) (%) FRODEBU 72,54 21,70 5,43 UPRONA 21,89 7,21 6,25 RPB 1,70 0,60 PRP 1,42 RADDES 1,26 PP 1,15 0,47 0,01 CNDD-FDD 58,55 64,03 CNDD 4,14 1,26 MRC 2,14 0,62 PARENA 1,74 0,10 PALIPE 0,54 0,24 FNL 14,15 MSD 3,75 UPD 2,21 FRODEBU Nyakuri 1,36 Ostatní subjekty 2,90 0,49 Nezávislí 0,04 * * Celkem 100 100 100 Zdroje: http://africanelections.tripod.com/bi.html (29. ledna 2013) Commission Electorale Indépendante Nationale 2010 (výsledky v roce 2010) BurundiNews 2005 (výsledky RPB, PP a PALIPE v roce 2005) MOE UE 2010 (počet registrovaných voličů a volební účast v roce 2010) (*) zahrnuto v ostatních subjektech Poznámka: pro rok 2010 jsou z důvodu bojkotu voleb do národního shromáždění použity výsledky komunálních voleb, neboť lépe odrážejí potenciál politických stran.

Volby do národního shromáždění v roce 2005 První pluralitní volby po podepsání mírových dohod v Aruša se konaly 3. června 2005, jednalo se komunální volby. S nízkou intenzitou stále probíhala občanská válka (především v provincii Bujumbura rural, tj. okolí hlavního města, kde stále operovalo PALIPEHUTU – FNL). 4. července následovaly volby do národního shromáždění. V okamžiku hlasování bylo registrovaných 35 politických stran, v parlamentních volbách jich kandidátky postavilo 26. Pouze šest stran překročilo 1 % hlasů a pět stran získalo parlamentní křesla (k získání křesla bylo nutné překročit 2 % hlasů). Tyto i následující volby v roce 2010 byly zarámovány systémem kvót a klasifikace veškerého obyvatelstva do kategorií hutu nebo tutsi dle dohod z Aruša, kvóty existovaly i pro poměr žen a mužů. Tyto kvóty se týkaly kandidátních listin politických stran i složení vlády a parlamentu jako celku. V případě kandidátních listin u každé trojice kandidátů v pořadí pouze dva mohli být stejné kategorie (tj. hutu nebo tutsi). Toto mělo za následek „multietnický“ charakter vítěze voleb (neboť se dostalo i na osoby z jiného než prvního místa kandidátky) a „monoetnický“ charakter menších stran (neboť tam se do parlamentu dostaly pouze osoby z čela kandidátek, které byly vybrány dle převahy hutuského nebo tutsijského elementu ve straně). Na hutuské straně proběhl ostrý souboj mezi CNDD-FDD a FRODEBU, z něhož vyšlo vítězně bývalé ozbrojené hnutí ověnčené legitimitou plynoucí z dvanácti let bojů. Část obyvatel volila CNDD-FDD z obavy, aby se v případě volebního neúspěchu nevrátilo k bojové činnosti. Tutsijské hlasy se poprvé významně rozdrobily, a to jak mezi tutsijsky orientované formace, tak směrem k očekávanému vítězi CNDD-FDD (očekávání protislužby ze strany politických oportunistů, využití systému kvót). FRODEBU částečně těžilo z hlasů sympatizantů PALIPEHUTU – FNL v té době bojujícího s armádou, kam již byli integrováni členové CNDD-FDD (OAG 2009; Reyntjens 2006). Stránka 13 z 20

Volby v roce 2010 V roce 2010 se po pěti letech opět konaly volby do všech zastupitelských orgánů, i prezidentské volby byly již přímé jako v roce 1993. Volební maraton začal komunálními volbami 24. května 2010. Krátce po vyhlášení prvních výsledků všechny významné politické strany kromě vítěze CNDD-FDD pohrozily bojkotem zbytku procesu z důvodu volebních podvodů a svůj slib většinou dodržely. Prezidentských voleb se proto účastnil jediný kandidát, dosavadní prezident Nkurunziza, a voleb do národního shromáždění se kromě CNDD-FDD zúčastnila pouze UPRONA, FRODEBU Nyakuri a bezvýznamná koalice CELAT. Populární Nkurunziza by prezidentské volby vyhrál v každém případě, a tak hlavním přímým následkem bojkotu bylo nereprezentativní složení parlamentu, neboť strany mající podporu 20 – 30 % voličů nejsou ani v jedné z jeho komor zastoupeny. Bojkotující strany rovněž odmítly obsadit svá křesla v místních zastupitelstvech. Ve srovnání s rokem 2005 je z výsledků komunálních voleb zřejmé, že CNDD-FDD dále posílila svou pozici. Z tradičních stran pokračoval sestup UPRONA a FRODEBU. „Zvítězila-li ještě v roce 2005 ve většině okresů s výraznou [početní] převahou tutsijů UPRONA, v roce 2010 již to byla nejsilnější vládní strana CNDD-FDD“ (Tobolka 2011: 142). FRODEBU nepochybně ztratilo ve prospěch nově legalizované FNL, hutuského „tvrdého jádra“ s rodokmenem sahajícím k původnímu PALIPEHUTU. Ze stran oblíbených mezi mladšími voliči se MSD výrazněji prosadila pouze v Bujumbuře, Mwaro a Cankuzo, UPD pouze v Bujumbuře. FRODEBU si udrželo silné postavení v Bururi, Cibitoke, Kayanza a Makamba. CNDD si udrželo voličskou základnu v Bururi. Nebýt bojkotu, FNL, FRODEBU, MSD, UPD i CNDD by s velkou pravděpodobností získaly zastoupení v parlamentu. FRODEBU Nyakuri by bez bojkotu získalo nanejvýš jedno parlamentní křeslo v Kirundo, takto má v národním shromáždění pět poslanců. Nejvíce z bojkotu vytěžila UPRONA, která má mezi obyvatelstvem podporu cca 6 % voličů, ale v nynějším národním shromáždění má 16 % křesel (MOE 2010; Tobolka 2011). Tabulka č. 4: Složení národního shromáždění po volbách v letech 1993, 2005 a 2010 Konečné počty křesel Počty křesel* v procentech Rok 1993 2005 2010 1993 2005 2010 FRODEBU 65 25 (30) 80,3 25,4 UPRONA 16 10 (15) 16 (17) 19,8 12,7 16,0 CNDD-FDD 59 (64) 80 (81) 54,2 76,4 CNDD 4 3,4 MRC 2 1,7 FRODEBU 4,7 4 (5) Nyakuri Twa (3) (3) 2,5 2,8 100 100 100 100 100 Celkem 81 (118) (106) Zdroj: http://africanelections.tripod.com/bi.html (29. ledna 2013) (*) v závorce počet křesel po kooptacích dle zákonných kvót

V. Diskuse Jaké mimořádné faktory ovlivnily vznik a vývoj politických stran v Burundi ve srovnání s podobnými zeměmi? Zmínit můžeme tři z nich: pseudo-etnická kategorizace hutu / tutsi, dlouhá občanská válka a extrémně vysoká proporce venkovského obyvatelstva. Kategorizace hutu / tutsi určovala politiku především v období od roku 1962 do roku 2003, tj. než bylo hutuské CNDD-FDD integrováno do bezpečnostních složek. Občanská válka měla za následek vytvoření silných vazeb na politické strany vzešlé z ozbrojených hnutí (CNDD-FDD, FNL, CNDD), zejména u stranických aktivistů a funkcionářů. Zdá se, že silná polarizace politické scény přenáší toto ztotožnění i na politické strany mladších generačních skupin jako jsou MSD a UPD. Venkovský charakter společnosti má přímý dopad na vnitřní fungování a strategii politických stran. Vládnoucí CNDD-FDD pomocí husté sítě etablovaných a dobře financovaných stranických organizací si dlouhodobě a systematicky buduje vztah s voliči v terénu, neboť tam za vynaložené úsilí získá nejvíce volební podpory. Žádná jiná strana, s částečnou výjimkou UPRONA, nemá na podobné aktivity finanční prostředky ani organizační schopnosti. Většina opozičních stran (FNL, FRODEBU, MSD, UPD, CNDD) se navíc silně vymezuje vůči kupování (venkovských) hlasů danému všeobecnou chudobou, současně však nenabízí alternativu, jak nevzdělanou venkovskou populaci oslovit. Toto vymezování částečně vyplývá ze skutečnosti, že na kupování hlasů ani jedna z těchto stran nemá prostředky. Stránka 14 z 20

Zemědělství praktikované na zahrádkách a malých políčcích nezávisí na žádné infrastruktuře, za kterou by byl odpovědný stát, a nedostatek vzdělání udržuje politickou představivost na nízké úrovni. Venkované tudíž zůstávají k celostátní politice vlažní a po desetiletích násilí a šikany (kterým byla hutuská většina vystavena během období tutsijské hegemonie) oceňují, že je zajištěno alespoň minimální bezpečí, vzdělání pro děti a základní zdravotní péče (cf. ICG 2011: 6-7). Hmatatelné výsledky má zejména úsilí vlády zajistit dostatek škol a vychovat dostatečné množství učitelů. Očekávaná délka školní docházky u předškolního dítěte se zvýšila z 6,4 let v roce 2005 na 10,5 roku v roce 2011 (UNESCO 2011). Podobně jako v jiných subsaharských zemích lze v posledních letech pozorovat významný rozdíl mezi politickou orientací metropole a zbytku země (obyvatelstvo Bujumbury čítá okolo 650 tisíc, Gitega a Ngozi, druhé a třetí největší město, čítají každé jen okolo 50 tisíc obyvatel) (Deslaurier 2010). Sečteme-li komunální volební výsledky FNL, FRODEBU, MSD, UPD a CNDD v roce 2010, pak v Bujumbuře prohrála vládní CNND-FDD poměrem 28:57. V ještě nepříznivějším poměru 27:66 prohrála CNDD-FDD s opozicí v provincii Bujumbura rural, tradiční baště FNL. Pouze jedna další provincie, Bururi, narušuje převahu vládní strany mimo Bujumburu. CNND-FDD zde s opozicí prohrála v poměru 26:56. Ve zbylých čtrnácti provinciích měla CNDD-FDD podporu nadpoloviční většiny voličů, ve dvanácti dokonce více než 65 procent (MOE UE 2010: 59). Volební bojkot v roce 2010, emigrace opozičních vůdců a tlak státních bezpečnostních složek způsobily, že hlavní strany opozičního uskupení ADC-IKIBIRI fungují buď přímo v ilegalitě (FNL) nebo v poloilegalitě (FRODEBU, MSD, UPD, CNDD) a na úrovni místních organizací prakticky nejsou schopny činnosti. Ve spojení se silnou loajalitou zbylých funkcionářů má toto za následek netransparentní vnitřní fungování založené na neformálních mechanismech a konspiraci spíše než na otevřenosti, pravidelnosti, formálních procedurách vycházejících ze stanov apod. CNDD-FDD, jejíž jádro se formovalo během občanské války, podle všech dostupných signálů funguje na podobném principu. Zvláště od voleb v roce 2010 je navíc patrná silná instrumentalizace bezpečnostních složek namířená proti politickým protivníkům. Tyto dle potřeby spolupracují s mládežnickým křídlem CNDD-FDD a tvoří jakýsi stát ve státě. Svou činnost provádějí mimo zákonný rámec v atmosféře beztrestnosti. Právní nihilismus ve spojení s vysokou mírou klientelismu (prebendalismu) uvnitř státních institucí dotvářejí obraz privatizovaného státu s malým manévrovacím prostorem pro alternativní politickou praxi (cf. HRW 2012; ICG 2011, 2012a, 2012b). VI. Závěr Můžeme-li v případě Burundi hovořit o "normálních podmínkách" pro činnost politických stran, pak připadají v úvahu pouze dvě období: od roku 1957 do zavraždění Rwagasoreho v roce 1961, tj. čtyři roky, a od voleb v roce 2005 do současnosti (rok 2013), tj. osm let. Zbylých 44 let charakterizovala pseudoetnická paranoia, hegemonie a násilí. Zemi nyní vládne pevnou rukou CNDD-FDD, hutuský vítěz občanské války. Svou voličskou základnu si do budoucna udrží i UPRONA, „strana nezávislosti“, strana zavražděného prvního prezidenta, nevyhnutelně hájící zájmy tutsijské menšiny. Šance na přežití má i FRODEBU, jakkoli personálně oslabené a ideově vyprázdněné, neboť může těžit ze své značky původního nositele umírněné hutuské emancipace, strany zavražděného prezidenta Ndadayeho. Jelikož v chudých státech subsaharské Afriky je jedinou srozumitelnou politickou ideologií „rozvoj“, strany se odlišují např. historií vzniku, politickým stylem, mírou klientelistických vazeb, etnoregionální identitou svých vůdců atd. Ze kterých sociálních skupin se zrodí budoucí vlivné politické formace, není zřejmé. Uskupení hrozící ozbrojeným bojem (např. FNL) pravděpodobně zůstanou okrajová či v ilegalitě. Určitou naději na upevnění své pozice má MSD, „strana učitelů“. V její prospěch hovoří demografický vývoj (vysoký podíl mladých lidí, tj. vysoká poptávka po školách a učitelském personálu), značný intelektuální potenciál, možnost přímo ovlivnit budoucí voličskou generaci (a nepřímo ovlivnit generaci rodičů). Neméně významný je celostátní dosah MSD, neboť síť škol pokrývá celé území a neomezuje se na městská centra, obvykle jedna z hlavních překážek širší popularity opozičních stran.

Stránka 15 z 20

Literatura 2003. "Burundi." in Encyclopadia Britannica Deluxe Edition 2004 CD-ROM: Encyclopadia Britannica. Abp.info. UNK. "L'asbl "MRC-Rurenzangemero" envisage se transformer en parti politique avec la męme dénomination." Available at: http://www.abp.info.bi/html/1856.htm (13 January 2013). AFP. 2010a. "Burundi: l'opposant Rwasa destitué de son parti par des dissidents proches du pouvoir." Retrieved at: http://www.google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5hn7FU9jf0WA... (26 January 2013). AFP. 2010b. "Burundi: le pouvoir entérine la "destitution" du leader des FNL." Retrieved at: http://www.burundibwacu.info/?Burundi-le-pouvoir-enterine-la (26 January 2013). Africatime. 2002. "Soutien du mouvement anti-génocide ŕ Epitace Bayaganakandi." Available at: http://www.africatime.com (13 January 2013). Africatime. 2004. "Paribu et Abahuza, nouveaux partis." Available at: http://www.africatime.com/burundi/popup.asp?no_nouvelle=143473 (29 December 2012). Agay, Aurélie. 2010. "Histoire des élections au Burundi“. Master's thesis. Université de Pau et des Pays de l’ Adour. Agnews. UNK. "Burundi histoire janvier." Retrieved at: http://burundi-agnews.org/la-societe/histoire/calendrier/?p=324 (12 January 2013). Agnews. 2009. "Ma jeunessee a la guerre - 7eme partie." Retrieved at: http://burundi-agnews.org/lasociete/histoire/guerre-civile-1993-2003/?p=170 (11 January 2013). Allafrica.com. 2007. "Burundi: Le Palipe-Agakiza tente de se débattre pour faire semblant d'exister." Available at: http://fr.allafrica.com/stories/printable/200708131347.html (28 December 2012). Amnesty International. 1996. "Burundi: Armed groups kill without mercy." Retrieved at: http://www.amnesty.org/en/library/info/AFR16/008/1996/en (11 January 2013). Amnesty International. 2001. "Burundi: Between hope and fear." Available at: http://www.amnesty.org/en/library/info/AFR16/007/2001/en (11 January 2013). Arib News. 2008. "Jean MINANI crée un « FRODEBU nyakuri » ŕ la solde du parti au pouvoir." Retrieved at: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&task=view&id=50 (22 December 2012). Arib News. 2010a. "Nouvelles locales du mardi 27 avril 2010." Available at: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&task=view&id=1814&Itemid=103 (13 January 2013). Arib News. 2010b. "Dr Rugambarara: "Le MSP-Inkinzo n’appartient ŕ aucune coalition"." Retrieved at: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&task=view&id=1892 (12 January 2013). BUJA News. 2009. "Conflit au sein du FNL: Jacques Kenese s’explique." Retrieved at: https://sites.google.com/site/bujanews/news-3777 (26 January 2013). Bujumbura News. 2010. "Coalition avec le CNDD-FDD: les dessous d’une coalition." Retrieved at: https://sites.google.com/site/bujumburav1/b-news-4441-1 (26 January 2012). Burundi-info. 2010. "Le MSP-Inkinzo: Soutien solennel au CNDD-FDD." Retrieved at: http://www.burundiinfo.com/spip.php?article1188 (28 December 2012). Burundi News. 2005. "Les resultats des elections legislatives burundaises." Retrieved at: http://burundi.news.free.fr/actualites 2005 2007/resultatlegi02.html (28 December 2012). Burundi Transparence. 2011. "Crise ŕ l'UPD : La pression de Bazigamibanga pousse le ministre Nduwimana ŕ lâcher Zedi Feruzi." Available at: http://www.burunditransparence.org/crise_upd1.html (13 January 2013). CENAP. 2012. "Problématique de la gestion de la victoire et de la défaite électorales, de l’indépendance ŕ nos jours. Recentrer l’action des partis politiques sur les programmes et projets de société." Available at: http://www.cenap.bi/ (28 December 2012). Cishahayo, Fabien. 2007. "Boniface Fidčle Kiraranganya: portrait d’un juste." Available at: http://www.burundibwacu.info/archives/spip.php?article1236 (9 January 2013). Commission Electorale Indépendante Nationale. 2010. "Synthčse nationale des résultats du scrutin communal." Dostupné na: www.ceniburundi.bi (28 January 2011). Deslaurier, Christine. 2005. "La rumeur du cachet au Burundi (1960-1961). Essai d’interprétation d’une conversation nationale sur le politique." Cahiers d’études africaines 45(178):545-572. Deslaurier, Christine. 2010. Petit Futé Burundi. Paris: Nouvelles Editions de l'Université. Stránka 16 z 20

Forsc.org. 2010. "Jacques Kenese, leader d’une aile du FNL, hérite de la province de Bubanza." Retrieved at: http://www.forsc.org/spip.php?article1397 (26 January 2013). Gahama, Joseph. 1991. "Les partis politiques et la recherche de l'indépendance au Burundi." Pp. 135-158 in Histoire sociale de l’Afrique de l’Est (XIXe-XXe sičcle) (books.google.cz), edited by Karthala. Bujumbura: Département d'Histoire, Université du Burundi. Gahuza.com. 2011a. "Burundi : Zedi Feruzi, président de l'UPD Zigamibanga suspend Chauvino MUGWENGEZO et quitte ADC-ikibiri." Available at: http://www.gahuza.com/burundi-news/64-politique/1125-burundi-zedi-feruzipresident-de-lupd-zigamibanga-suspend-chauvino-mugwengezo-et-quitte-adc-ikibiri.html (13 January 2013). Gahuza.com. 2011b. "Crise au sein d'UPD: ZEDI FERUZI maintenu comme président, Chauvineau Mugwengezo exclu d’UPD." Available at: http://www.gahuza.com/home/104-a-la-une/1623-crise-au-sein-d-upd-zedi-feruzimaintenu-comme-president-chauvineau-mugwengezo-exclu-dupd.html (13 January 2013). Guichaoua, André, and et al. 2000. "Gouvernements, representation politique, principaux corps d'etat, institutions de la societe civile." Available at: www.grandslacs.net/doc/1047.pdf (22 Decembre 2012). Guichaoua, André. 2004. Exilés, réfugiés, déplacés en Afrique centrale et orientale. Paris: Karthala. HRW (Human Rights Watch). 2012. "«Tu n’auras pas la paix tant que tu vivras». L’escalade de la violence politique au Burundi." Retrieved at: http://www.hrw.org/fr/reports/2012/05/02/tu-n-auras-pas-la-paix-tant-que-tu-vivras (30 January 2013). Histoiredelafrique.fr. 2012. "Breve biographie de Mathias Hitimana." Retrieved at: http://www.histoiredelafrique.fr/breve_biographie_de_mathias_hitimana.html (11 January 2012). Chabal, Patrick, and Jean-Pascal Daloz. 1999. Africa works: disorder as political instrument. London: International African Institute. CHD (Centre for Humanitarian Dialogue). 2008. "Négociations de paix au Burundi. Une justice encombrante mais incontournable." Available at: http://www.hdcentre.org/publications/negotiations-de-paix-au-burundi-unejustice-encombrante-mais-incontournable (12 January 2013). Chrétien, Jean-Pierre. 2000. L'Afrique des Grands lacs: deux mille ans d'histoire. Paris: Aubier. Chrétien, Jean-Pierre. 2000. "Le Burundi aprčs la signature de l’accord d’Arusha." Politique africaine No. 80:136-151. Immigration and Refugee Board of Canada. 2001. Burundi : Rassemblement pour la démocratie et le développement économique et social (RADDES), son idéologie, le nom de ses dirigeants passés et présents, son adresse physique et Internet, sa position par rapport ŕ l'accord de paix d'Arusha, le traitement de ses membres par les autorités gouvernementales et les milices hutues; information indiquant si le parti possčde une milice (mai 2001), 11 May 2001, BDI36649.F, available at: http://www.unhcr.org/refworld/docid/3df4bede0.html (accessed 11 January 2013). Immigration and Refugee Board of Canada. 2003. Burundi: National Recovery Party (Parti pour le redressement national, PARENA), including its links with the Tutsi militias and armed forces and whether, since its foundation, PARENA's members have been involved in human rights abuses in Bujumbura and in Muramvya province (1994 - April 2003), 30 April 2003, BDI41473.E, available at: http://www.unhcr.org/refworld/docid/3f7d4d5a7.html (accessed 11 January 2013). ICG (International Crisis Group). 2002. "The Burundi rebellion and the ceasefire negotiotions." Available at: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/centralafrica/burundi/B009%20The%20Burundi%20Rebellion%20and%20the%20Ceasefire%20Negotiations.pdf (29 January 2013). ICG (International Crisis Group). 2008. "Burundi: Restarting Political Dialogue." Available at: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/centralafrica/burundi/B053%20Burundi%20Restarting%20Political%20Dialogue.ashx (28 January 2011). ICG (International Crisis Group). 2010. "Burundi: Ensuring Credible Elections." Available at: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/central-africa/burundi/155%20Burundi%20%20Ensuring%20Credible%20Elections%20ENGLISH.ashx (28 January 2011). ICG (International Crisis Group). 2011. "Burundi: du boycott électoral à l’impasse politique." Retrieved at: http://www.crisisgroup.org/en/regions/africa/central-africa/burundi/169-burundi-from-electoral-boycott-topolitical-impasse.aspx (30 January 2013). ICG. 2012a. "Burundi: la crise de corruption." Retrieved at: http://www.crisisgroup.org/fr/regions/afrique/afriqueStránka 17 z 20

centrale/burundi/185-burundi-la-crise-de-corruption.aspx (30 January 2013). ICG. 2012b. "Burundi: bye-bye Arusha ?" Retrieved at: http://www.crisisgroup.org/fr/regions/afrique/afriquecentrale/burundi/192-burundi-bye-bye-arusha.aspx (26 December 2012). Inyenyeri.ch. 2011. "Burundi: Tentative de "nyakurisation" au parti UPD-zigamibanga." Available at: http://www.inyenyeri.ch/IZ/Accueil/Entrees/2011/5/26_Burundi___Tentative_de_%22nyakurisation%22_au_pa rti_UPD-zigamibanga.html (29 January 2013). IRIN. 2001. "Burundi: Cabinet du gouvernement de transition." Available at: http://reliefweb.int/report/burundi/burundi-cabinet-du-gouvernement-de-transition (11 January 2013). IRIN. 2002. "BURUNDI: Un député forme un nouveau parti." Retrieved at: http://www.irinnews.org/Report/66062/www.irinnews.org/Asia.xml (26 January 2013). Isanganiro.org. 2013. "Agathon Rwasa évincé ŕ la tęte des FNLs." Retrieved at: http://www.isanganiro.org/spip.php?article3464 (26 January 2013). IWACU. 2007. "Boniface Fidčle Kiraranganya: portrait d’un juste." Available at: http://www.burundibwacu.info/archives/spip.php?article1236 (9 January 2013). IWACU. 2009. "Le parti CDP - Conseil des Patriotes - a été agréé." Available at: http://www.burundibwacu.info/archives/spip.php?article2640 (22 December 2012). IWACU. 2012. "Héritiers de Gahutu Rémy: l’impossible réunification." Available at: http://www.iwacuburundi.org/spip.php?article3512 (12 January 2013). Jeuneafrique.com. 2009. "Peine de prison confirmée pour Hussein Radjabu." Available at: http://www.jeuneafrique.com/Article/DEPAFP20090526T102722Z/ (29 January 2013). Jeuneafrique.com (2013). "Qui a peur d'Agathon Rwasa au Burundi?" Dostupné: http://www.jeuneafrique.com (20 August 2013). Krueger, Robert, and Kathleen Tobin Krueger. 2007. From bloodshed to hope in Burundi : our embassy years during genocide. Austin: University of Texas Press. Lemarchand, René. 1970. Rwanda and Burundi. London: Pall Mall Press. Lemarchand, René. 1996. Burundi: ethnic conflict and genocide. Cambridge: Cambridge University Press. Lemarchand, Rene. 2008. "The Burundi Killings of 1972." Available at: http://www.massviolence.org/The-BurundiKillings-of-1972 (25 December 2012). Levisionnaire. 2010. "Actualité burundaise du 27 janvier 2010." Retrieved at: http://levisionnaireinfos.blogspot.cz/2010_01_24_archive.htm (26 January 2013). McClintock, Elizabeth A, & Térence Nahimana (2008). "Managing the tension between inclusionary and exclusionary processes: building peace in Burundi." International Negotiation Vol. 13, No. 1, pp. 73-91. MOE UE. 2010. "Burundi. Rapport final.Elections communales, présidentielle, législatives, sénatoriales et collinaires 2010." Available at: http://eeas.europa.eu/eueom/missions/2010/burundi/index_en.htm (14 January 2013). Mtoka, Abdoul. 2012a. "Honorer les oubliés de l’Indépendance." Available at: http://www.iwacuburundi.org/spip.php?article3138 (8 January 2013). Mtoka, Abdoul. 2012b. "La conférence du cinquantenaire en quelques mots." Available at: https://sites.google.com/site/agencebujumburanews/z-8796 (28 December 2012). Muno, Wolfgang. 2010. "Conceptualizing and measuring clientelism." Hamburg: GIGA: German Institute of Global and Area Studies. Mutoka, Abdul. 2012. "La conférence du cinquantenaire en quelques mots." Available at: https://sites.google.com/site/agencebujumburanews/z-8796 (28 December 2012). Ndayisenga, Fidčle. 2004. "Comprendre la logique des combats entre les mouvements armés au Burundi: Le cas du CNDD et le CNDD-FDD faction Nkurunziza." Available at: http://repositories.lib.utexas.edu/handle/2152/5832 (20 January 2011). Net Press. 2003. "Burundi: Arusha accord commission rejects new parties' wish to integration." Available at: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-23365112_ITM (26 December 2012). Nindorera, Willy. 2012. "Le CNDD-FDD au Burundi. Le cheminement de la lutte armée au combat politique." Available at: http://www.berghof-conflictresearch.org/en/publications/transitions-series/ (12 December 2012). Stránka 18 z 20

Niyoyita, Aloys. 2004. "The People’s Radio." Available at: http://cpj.org/awards/2004/sinduhije.php (14 January 2013). Ntirandekura, Adelin. 1998. "Representations et mobilisations ethniques au Burundi des origines ŕ la veille de l’independance en 1962“. Master's Thesis. Université Laval. OAG. 2009. "Etat des lieux des partis politiques burundais ŕ la veille des élections de 2010." Available at: http://www.oag.bi/spip.php?article841 (11 January 2013). Panapress. 2004. "Un chef rebelle burundais met fin ŕ 32 ans d'exil en Tanzanie." Available at: http://www.panapress.com/Un-chef-rebelle-burundais-met-fin-a-32-ans-d-exil-en-Tanzanie--12-719250-1lang4-index.html (12 January 2013). République du Burundi. 1999. "Bonne gouvernance et gestion des conflits au Burundi, Troisieme forum sur la bonne gouvernance en Afrique." Available at: http://www.grandslacs.net/html/tm/govfnr.html (28 December 2012). Prunier, Gérard. 2010. Africa's world war: Congo, the Rwandan genocide, and the making of a continental catastrophe. Oxford: Oxford University Press. Reliefweb. 2000. "Arusha Peace and Reconciliation Agreement for Burundi." Available at: http://reliefweb.int/report/burundi/arusha-peace-and-reconciliation-agreement-burundi (13 January 2013). Reyntjens, Filip. 1993. "The proof of the pudding is in the eating: The June 1993 elections in Burundi." Journal of Modern African Studies 31(4):563-583. Reyntjens, Filip. 2000. "Burundi: Prospects for Peace." Available at: http://www.minorityrights.org/1062/reports/burundi-prospects-for-peace.html (28 January 2011). Reyntjens, Filip. 2006. "Briefing: Burundi: A Peaceful Transition After A Decade Of War?" African Affairs 105(418):117135. RFI. 2010. "Oů est donc passé Agathon Rwasa? ." Retrieved at: http://www.rfi.fr/afrique/20100624-est-donc-passeagathon-rwasa (26 January 2013). RFI. 2013. "Burundi: Agathon Rwasa destitué de la tęte des FNL." Retrieved at: http://www.rfi.fr/afrique/20130115burundi-agathon-rwasa-fln-rdc-zambie-aloys-nzabampema- (26 January 2013). Rukindikiza, Gratien. 2012. "Le precurseur de l'independance du Burundi : UNARU de Ntunguka." Available at: http://burundi.news.free.fr/actualites/unaruntunguka.html (28 December 2012). Samii, Cyrus (2010). "Military integration in Burundi, 2000-2006." Dostupné: https://files.nyu.edu/cds2083/public/docs/samii_burundi_ssr100608.pdf (13 March 2013). Samii, Cyrus. 2011. Microdynamics of War-to-Peace Transitions: Evidence from Burundi, PhD Thesis, Columbia University. Time.com. 2009. "Alexis Sinduhije." Available at: http://www.time.com/time/specials/2007/article/0,28804,1733748_1733756_1735247,00.html (14 January 2013). Tobolka, R. 2011. Political parties in Burundi before and after 2010 elections. Pp. 134-155 in: Vlastimil Fiala, Maxmilián Strmiska, Pavlína Springerová a kol. Teoretické a metodologické problémy výzkumu politických stran Afriky, Asie, Latinské Ameriky a Oceánie. Ústí nad Orlicí: Oftis. Transparency International. 2012. "Corruption Perceptions Index 2012." Available at: http://www.transparency.org/whatwedo/publications (11 January 2013). Umoya.org. 2004. "Naissance d'un nouveau parti politique, le Paribu." Available at: http://www.umoya.org/index.php/enfrancactualidad-41/511-cibitoke-situationle-gouverneur-de-cibitoke-exige-le-respect-de-la-srite-sa-province-parle (29 December 2012). Umutesi, Marie Béatrice. 2004. Surviving the slaughter : the ordeal of a Rwandan refugee in Zaire. Madison: University of Wisconsin Press. UNESCO. 2011. "International Human Development Indicators. Expected Years of Schooling (of children)." Retrieved at: http://hdrstats.undp.org/en/indicators/69706.html (30 January 2013). United Kingdom. 2002. "Country Assessment - Burundi." Available at: http://www.unhcr.org/refworld/docid/3c2b4df87.html (11 January 2013). United Nations Development Programme. 2011. "Human Development Report 2011." Available at: http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr2011/download/ (11 January 2013). United Nations Population Fund. 2012. "State of World Population 2012." Available at: http://www.unfpa.org/public/home/publications/pid/12511 (10 January 2013). Stránka 19 z 20

van de Walle, Nicolas. 2007. "Meet the new boss, same as the old boss? The evolution of political clientelism in Africa." Pp. 50-67 in Patrons, clients, and policies : patterns of democratic accountability and political competition, edited by Herbert Kitschelt and Steven Wilkinson. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Viret, Emmanuel. 2010. "Chronologie du Rwanda (1867- 1994)." Available at: http://www.massviolence.org/Chronologiedu-Rwanda-1867-1994 (4 January 2013). Voors, Maarten J., Eleonora E. M. Nillesen, Verwimp Philip, Erwin H. Bulte, Robert Lensink, and Daan P. van Soest. 2012. "Violent Conflict and Behavior: A Field Experiment in Burundi." American Economic Review 102(2):941–964. Wikileaks.org (2013a). "Cable 09BUJUMBURA356, 2009-07-27 14:03." Dostupné: http://wikileaks.org/cable/2009/07/09BUJUMBURA356.html (8 April 2013). Wikileaks.org (2013b). "Cable 09BUJUMBURA416, 2009-08-19 12:23." Dostupné: http://wikileaks.org/cable/2009/08/09BUJUMBURA416.html (8 April 2013). WRITENET. 1995. Burundi: Descent Into Chaos or a Manageable Crisis?, 1 March 1995, available at: http://www.unhcr.org/refworld/docid/3ae6a6c00.html (accessed 25 December 2012). WRITENET. Burundi: The Peace Accords - Impact and Prospects, 1 June 2002, available at: http://www.unhcr.org/refworld/docid/3d8f0dc54.html (accessed 14 January 2013). Xinhua. 2010. "Burundi: les militants d'Agathon Rwasa accusés d'ętre auteurs des massacres." Retrieved at: http://www.fmprc.gov.cn/zflt/fra/fzsz/t757209.htm (26 January 2013). Xinhua. 2013. "Burundi : le président du parti FNL Emmanuel Miburo désigné chef defile de l'opposition." Retrieved at: http://french.peopledaily.com.cn/96852/8106054.html (26 January 2013). Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Lidové noviny.

Stránka 20 z 20