BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ. ČÍSLO 6 ROČNÍK XVIII.č Červen 2012

BUCHLOVSKÝ

ZPRAVODAJ

ČÍSLO 6 • ROČNÍK XVIII.červen 2012

Buchlovický potok pod Dobřížkou

(Foto: Bořek Žižlavský)

Paví oko Po dlouhém, klidném zimním spánku, kdy svit sluneční vítá se už s létem pohody, pohladí a rozjasní nám mysl naši pohled na nádherný skvost letní přírody. Když slunce polibkem motýlka posvětí, otevře pestrý drahokam svá křidélka, přivítá teplé slunce líbání a letem třepetavým do zahrad odletí. Navštíví růži tmavorudou, bílou lilii, tykadélky pyl žlutý rozpráší, nasaje sladký nektar z květiny a zase vzduchem čistým, svěžím se vznáší. Svým letem třepetavým ke slunci vyletí a letí k nebi letnímu vysoko, vysoko, ozdobu křidélek má od páva půjčenou a jeho jméno je babočka paví oko. Zdenka Maršálková

Všem Moji milí, ráda pro vás verše píši, nejsou sice na určité výši. Píši, jak mi verš k srdci přichází, proto je ve verších moje vyznání. Vyznání, že Buchlovice ráda mám, Buchlovu s Barborkou a okolí, že lásku vyznávám. S Buchlovem se zdravím několikrát každý den, nevidět ho, nebyl by den krásným dnem. Na Barborku a Holý kopec se také ráda podívám a verši je oplývám. Když ty tři kopečky dám dohromady, verše na ně se mi linou samy do hlavy. Ludmila Dudešková

BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/20121

Duben v mateřské škole Den Země Stalo se již tradicí v naší škole pořádat Den Země. A teď se podívejte pod pokličku a dozvíte se, jak prožily 20. duben děti z MŠ. Děti se vydaly do místního zámeckého parku, kde si pro ně paní učitelky připravily speciální úkoly, vztahující se k přírodě. Všechny děti se úkolů chopily tvůrčím způsobem sobě vlastním, a proto vzápětí v parku vyrostlo hned několik mravenišť jako od mravenců a pavučinek, do kterých by se nejedna moucha chytila. Také skládání obrázků z kamínků nebo poznávání jarních kytiček byla pro děti hračka. Předškolní děti vybudovaly hezké příbytky pro skřítky a přijímaly energii ze stromů. Při všech tvůrčích činnostech děti využily dostupných přírodnin. Hlavním záměrem celé akce je vypěstovat v dětech pozitivní a vřelý vztah k přírodě.

Slet čarodějnic Na slet čarodějnic se těší děti z celé školky. Tentokrát se 27. dubna všechny děti proměnily na čaroděje, čarodějnice nebo kostlivce, zkrátka celá školka byla zahalena do tajemných čarodějných kouzel. I paní učitelky se, jak se patří, vyparádily, že je některé děti ani nepoznaly! Čarodějné dopoledne bylo nabito magickou silou, kterou si mohly děti vyzkoušet na různých záludných úkolech. Jízda na koštěti byla jen malou zkouškou, spíše jen zahřívacím kolem. Pak přišly náročnější úkoly jako namotávání netopýrů a pojídání háďátek nebo zkouška obratnosti a odvahy při hledání všelijakých zvířecích potvůrek. Během celého dopoledne všichni správní čarodějové a čarodějnice popíjely kouzelný lektvar a učily se kouzelné formule. Po náročných úkolech byla pro všechny připravena pravá čarodějnická diskotéka a píseň o Saxaně zněla celou školkou. Nakonec jsme si všichni zatančili metlový tanec a zazpívali písničku Pět ježibab. Moc se nám celý den líbil.

Jaro pod Buchlovem

(Foto: -vlk-)


Ekologický den žáků školy

V rámci každoročního Ekologického dne, který uspořádala Základní škola Buchlovice dne 7. května 2012, prošli její žáci úseky kolem silnice na Smraďavku, podél přehrady a dále po cestě směrem k hospůdce U Křížku. Během pochůzky nasbírali několik pytlů odpadu, který v těch místech naházeli bezohlední návštěvníci, chataři i spoluobčané. Žáci mj. našli v příkopě vytržené označení cyklostezky, pneumatiku atd. Odvoz nasbíraného odpadu zajistily Služby městyse Buchlovice, p.o. Základní škola Buchlovice


Den s Lesy České republiky

V pátek 11. 5. 2012 se žáci 4. a 5. třídy naší školy zúčastnili již 5. ročníku Dne s Lesy ČR v Archeoskanzenu Modrá a v okolních lesích. Žáci i učitelé zde prožili krásný slunečný den. Dozvěděli se a zopakovali si řadu poznatků o naší krajině, o fauně a flóře Chřibů, o práci zaměstnanců Lesů ČR. Navštívili lesní školku, vyzkoušeli si sázení stromků, sledovali práci s motorovou pilou, stahování klád koněm, sbírání semen ze stromů i další činnosti lesních pracovníků. Ve skanzenu je pak čekal doprovodný program, který nabízel ukázky dravců, loveckých psů, vábení, promítání filmů o Chřibech, házení oštěpem i nezbytné opékání špekáčků. Celá akce byla velmi dobře připravena, za což patří všem pracovníkům, kteří se na ní podíleli, naše veliké poděkování. Mgr. Alena Mikulíková



Vodník očima páťáků V rámci hodin slohové a komunikační výchovy v 5. třídě jsme v měsíci dubnu dospěli k tématu popis pohádkové postavy. Vybrali jsme si postavu vodníka. Po několika praktických cvičeních dostaly děti domácí úkol. Najdi si v knížce nebo si nakresli sám vodníka a napiš jeho popis podle zadané osnovy. Byla jsem velmi mile překvapena, jaké práce mi moji páťáci přinesli. Ráda se s Vámi o jejich slohové výtvory podělím. Jsem potěšena tím, že kdesi uvnitř dušiček těch malých rošťáků se skrývá tolik potřebná fantazie… Mgr. Alena Mikulíková

sednout ke své vrbě, musí si pomoci berlou, protože ho mokrý oděv tolik tíží. A když někoho chytá u mola, častokrát se mu chytne oděv o hřebík a oběť mu uteče. Ale nemyslete se, že je nešika! Je to velice starý a zkušený vodník a využije každé příležitosti někoho stáhnout pod hladinu. Je bystrý, vidí každou vlnku na jezeře, ale je už starý, a proto není už moc hbitý. Žádný člověk ho nemá rád, protože se ho bojí, ale on se rozhodně necítí být sám, protože v jezeře je spousta ryb, se kterými si hraje, takže je vlastně šťastný, protože mu nic nechybí. Vlastně jen ta hbitost za mlada…, ale jinak je mu dobře. Boris Javaš, 5. třída

Vodník

Vodník Karel Můj vodník se jmenuje Karel a žije v Černém jezeře na jižním břehu. Je to vysoký, statný chlapík a má velice dlouhé ruce i nohy. Oči má až tak zamračené a zelené, že se každý zděsí hrůzou při pohledu do nich. Pod nimi má načervenalý nos, tak kulatý, že připomíná knoflík. Pusu má rudou jako krev a neustále se nepřátelsky směje. Vlasy i obličej jsou tak zelené, že taková není žádná barva na světě. Na jeho šišaté hlavě se špičatou bradou má veliký kouzelnický klobouk. Na Karlovi visí žluté otrhané tričko a pod ním hnědé zašlé kalhoty. A protože žije ve vodě, oděv má tak promočený, že když si chce jít

Mezi nejoblíbenější pohádkové postavy patří vodník. Jeden takový vodník je i na přehradě u Buchlovic. O půlnoci sedí na vrbě a chystá pentle, kterými láká děvčata a pak je utopí. Jejich dušičky schovává v hrníčcích. Má červený klobouk ovázaný žlutou pentlí. Nosí světle zelený kabát a tmavě zelené kalhoty. Nejčastěji mívá hnědé boty. Když budete chvíli tiše, uslyšíte, jak říká: „Brekeke…“ Jeho kamarády jsou všechny ryby v rybníce. Za svitu měsíce na vrbě hraje na housle a šije si botičky do sucha i do vodičky. Nejznámějším vodníkem u nás je Josef Dvořák, který jich v pohádkách zahrál spousty. Největším nebezpečím pro vodníka je, když mu uschne fráček. To se potom úplně scvrkne a může se i vypařit. Proto po vodníkovi zůstávají mokré loužičky. Vodník v pohádce je legrační, ale na Smraďavce bych ho potkat nechtěl. Umí totiž plavat líp než já! Hubert Karásek, 5. třída


Patrik Holáň, 5. třída BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/20127

Erotické ex-libris v Muzeu Podhradí

V pátečním podvečeru 20. dubna se uskutečnila v Muzeu Podhradí Buchlovice vernisáž ojedinělé výstavy, nazvaná Amore, amore mio. Návštěvníkům z Buchlovic a širokého okolí nabídla ukázky ze sbírky erotických ex-libris manželů arch. Heleny a arch. Petra Haimannových z Brna. Mezi početnými ex-libris (ex-libris = drobná grafická knižní značky zpravidla se jménem nebo iniciálami jména majitele knihy, do které byla vložena nebo nalepena, oblíbená zvláště v první polovině 20. století) jste mohli zhlédnout starší i nová grafická dílka významných autorů, mezi nimi např. Josefa Váchala, Jana Dobrovolského, ale i našeho někdejšího kněze Arnošta Hrabala. Zároveň byly k vidění erotické knižní značky, jež patřily jejich proslulému sběrateli, uherskohradišťskému profesoru Karlu Jaroslavu Obrátilovi nebo spisovateli Jindřichu Spáčilovi. K příjemné atmosféře vernisáže vystoupila nejen s „ščeglivými“ písněmi, jak je originálně nazval organizátor této výstavy ing. Miloslav Hrdý, cimbálová muzika Lúčka s primášem Petrem Křivákem. Kdo měl zájem, mohl ochutnat i víno s ochrannou známkou „Amor“ vinaře Františka Hrně. Text Bořek Žižlavský, foto Oldřich Stránský a archiv SPHB



Ctiborův dub má svého následovníka

K patrně nejstarším stromům ve Chřibech patřil pověstný Ctiborův dub, který byste našli nedaleko turistické trasy vedoucí od motorestu Samota ke Stříleckému hradu. Posledních několik desetiletí dub stářím skomíral, ale i tak se ještě zelenal jeden jeho výhonek, deroucí se korunami stromů okolního lesa ke světlu. Je tomu ale už dva roky, co se nezazelenal. V polovině letošního dubna se proto vydala skupinka Buchlovjanů, aby v sousedství rozpadajícího se „korábu“ původního stromu vysadila dub nový. Novému Ctiborovu dubu přejme, aby rostl do krásy a žil co nejdéle, předčasně neporažen nenasytnou motorovou pilou. (-bž-) Foto ing. Svatopluk Úředníček a Mgr. Vlastimil Kořínek


Expedice Chřiby oslavila desetiletí

V neděli 13. května si v penzionu a restauraci na Bunči připomněla své 10. výročí založení Expedice Chřiby, jejíž tři členové – Josef Horňák, dr. Jiří Jilík a Bořek Žižlavský – bydlí v Buchlovicích. Společně s mnoha desítkami příznivců a přátel oslavili toto výročí promítnutím nového filmu Jiřího Jilíka a Ivana Stříteského, plného pohádek a pověstí, nazvaného Z kraje pod Buchlovem, který je společně s novou stejnojmennou publikací v prodeji v buchlovickém turistickém informačním centru. Po besedě s herci Slováckého muzea, účinkujícími ve filmu, se někteří účastníci akce vydali na společný výšlap z Bunče ke studánce U lvích hlav a k tzv. italskému mostu. Během deseti let vydali píšící členové expedice čtyři dlouhé novinové seriály a osm knih. Jejich devátá publikace o hledání hrobu sv. Metoděje ve Chřibech vyjde počátkem podzimu letošního roku. (fok)


Kulturní kalendář – červen 2012 1. 6. až 30. 9.

1. 6. až 30. 9.

1. 6. až 30. 9. 3. 6. 3. 6.

Výstava fuchsií a dalších květin – stálá každoroční prodejní výstava

VI. a IX. 9–16 VII. a VIII. 9–17 mimo pondělí

Zámecké zahradnictví

Prezentace činnosti záchranné stanice volně žijících živočichů. Výstava balkónových a kbelíkových květin – každoroční výstava

Tel. 572 434 255 /výstava/ E-mail: [email protected] www.zamek-buchlovice.cz Karel Tomešek – 732 250 240 / www.stanicebuchlovice.ic.cz

VI. a IX. 9–16, VII. a VIII. 9–17 mimo pondělí

Zámek a zámecký park Buchlovice Zámek Buchlovice Kaple sv. Barbory Hospùdka u Špalka Zámek Buchlovice Kostel sv. Martina Buchlovice Galerie na půdě Buchlovice

Info – vstupní brána zámku, tel. 572 434 240 Výstava tel. 572 434 255 www.zamek-buchlovice.cz www.zamek-buchlovice.cz

Amfiteátr Buchlovice Amfiteátr Buchlovice

Agentura Vichr – tel. 572 551 851, www.vichr.cz Agentura Vichr tel. 572 551 851 www.vichr.cz

Amfiteátr Buchlovice

Agentura Vichr tel. 572 551 851 www.vichr.cz PK Stříbrné kule, Alena Horáková www.stribrnekule.ic.cz Hrad Buchlov – tel. 572 595 161 www.hrad-buchlov.cz MŠ Buchlovice, tel. 572 595 362, [email protected] MŠ Buchlovice, tel. 572 595 362, [email protected]

Fuchsie 1982 – 2012 – 30 let sbírky fuchsií v Buchlovicích Pouť na svátek Nejsvětější Trojice Pouťové odpoledne

9. 6. až 10. 6. 10. 6.

Den otevřených zahrad

15. 6. až 13. 7.

Veronika Němečková – Ozvěny severských mytologií a pohádek Hanse Christiana Andersena SMOKIE (UK) + Turbo koncert v rámci BHL Zpíváme a tančíme s Míšou Nedělní odpoledne plné her a souteží pro děti s Míšou Růžičkovou. TATABOJS + Priessnitz + Sunflower Caravan koncert v rámci BHL Turnaj v petanque

22. 6. 24. 6.

29. 6.

30. 6.

30. 6. – Červen Červen

1. svaté příjímání

Buchlovské divadelní léto – zlínské divadlo Oslava dne dětí Pasování předškoláků, táborák

17.00

20.00 15.00

20.00

Hřišti petanque Hrad Buchlov MŠ Buchlovice

KDU-ČSL Hrabina František Petr Špalek – tel. 603 530 448 www.hospodauspalka.wz.cz Zámek Buchlovice www.zamek-buchlovice.cz Farnost Buchlovice www.farnost-buchlovice.ic.cz Muzeum Podhradí Buchlovice a městys Buchlovice, tel. 572 595 120


Ohlédnutí za „TÝDNEM PRO RODINU“ Již několik let probíhá každoročně v měsíci květnu (okolo 15. května -Mezinárodní den rodiny) v Buchlovicích Týden pro rodinu. Letos začal už 6. května, kdy se necelá padesátka Buchlovjanů vypravila autobusem do Mahenova divadla na představení Veselé paničky windsorské. V nastávajícím týdnu pak proděhlo několik akcí, věnovaných všem generacím, od těch nejmenších až po ty dříve narozené. V úterý 8. 5. ve 14 hodin odstartovala na náměstí dětská kuličkiáda, kterou pořádalo Sdružení rodičů při ZŠ Buchlovice. Ve čtvrtek 10. 5. se setkali senioři v sále Hotelu Buchlovice a ve stejný den uspořádaly děti 1. stupně ZŠ Odpoledne pro maminky. V sobotu si mohly celé rodiny zahrát pétanque a v neděli celý týden zakončilo Zpívání od srdíčka, kde vystoupily obě skupinky souboru Buchlovjánek, Děcka z Buchlovic, taneční obor ZUŠ pobočka Buchlovice a smyčcový soubor ZUŠ pobočka Buchlovice. Věříme, že v tento týden byla mile pohlazena nejedna buchlovská dušička.

Setkání důchodců

10. 5. 2012

Voňavý vůkol krásný je dnes Máj, kol hrdě pyšného hradu jarní svěžestí honosí se celý širý buchlovský náš kraj. Blankytná nad námi klene se širá nebeská báň, sluníčko se shora směje, zlatými paprsky nás laškovně šimrá a příjemně hřeje. Těm, co vzpomněli si na nás, a setkání dříve narozených na tento slunný májový den připravili, srdečně děkujeme. Na jejich cestě do vyšších pater života jim zdraví, spokojenost a pohodu ze srdce přejeme. Děkujeme také těm, co pečují o rozvoj našeho městečka a zpříjemňují i nám důchodcům podzim našeho života. Co k tomu všemu dodat ještě více? Ať i nadále vzkvétají naše milé, krásné Buchlovice! Vděční důchodci.

Vyznání V mládí: Kamaráde, milý hochu příteli můj největší zavzpomínejme si trochu srdíčko to potěší. Jak jsme třeba hráli si na četníky - na zloděje, vy nahoře ve stráni my v údolí dole. Bylo to přec´ krásné dětství! Že mám pravdu, vole, vole! Ve stáří: Bez vás holky moje milé byl bych jak kůl v plotě. Vy jste moje pomocnice spolehlivá opora, ať se sunu po chalupě či jenom tak do dvora. Někdy také na vycházku k boží muce na pole chodím vždycky jenom s vámi francouzské dvě hole, hole. Miloslav Tabarka


Beseda se seniory se vydařila Letošní beseda s buchlovickými seniory se tentokrát uskutečnila v sále Hotelu Buchlovice 10. května. V úvodu o činnosti městyse promluvil starosta ing. Jiří Černý a o opravách nejenom drobných památek pohovořil místostarosta Bořek Žižlavský. V průběhu příjemného programu, který se protáhl až do večerních hodin, vystoupily děti občanského sdružení Buchlovjánek s vedoucí Simonou Dvouletou a s verši bývalého ředitele školy Mgr. Miloslava Tabarky vystoupila vedoucí ČSKC Mgr. Pavla Večeřová, která zároveň informovala přítomné o možnosti vytvoření „klubu důchodců“, pro něž jsou k dispozici prostory kulturního centra (bývalé školy u kostela). K tanci a poslechu zahrála muzika LCR vedená Pavlem Martinákem. Foto Bořek Žižlavský



Dětská kuličkiáda


Zpívání od srdíčka


1. setkání Buchlovického klubu seniorů se uskuteční ve čtvrtek 21. června 2012 v 10 hodin v konferenčním sále Československého kulturního centra Buchlovice (bývalá škola u kostela). Vy všichni dříve narození jste srdečně zváni!

My se máme!! My důchodci – my se máme, máme se prej hej. Do školy už nechodíme a do práce nemusíme. Držíme si náladičku: ,,Směj se stále, směj!“ Penízky nám domů dodá naše pošta státní, kdo si počká, ten se dočká, až přijde den „platní“.

S dobou jít se snažíme, od vnoučat se učíme. Počítač i mobil nový ovládají panečku!! ,,Pojďte sem a nebojte se babičko i dědečku.“ Školák-vnouček to dokázal, že je to až k nevíře. Názorně vše ukazuje, výuka vpřed postupuje. Děda s babkou pochopili všeobsáhlý internet, mobilem se dovolají – patří jim dnes celý svět. Miloslav Tabarka

Mezinárodní den boje proti drogám Již 25 let je datum 26. června spojené s Mezinárodním dnem proti drogám pod hlavičkou OSN. Od roku 2007 probíhá mezinárodní kampaň Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu, která se zaměřuje především na mladé lidi a snaží se je přimět ke společnému boji proti zneužívání drog a obchodování s nimi. Často si nalháváme, že ten a ten problém se právě nás dotknout nikdy nemůže. O to větší je však následné rozčarování, pokud zjistíme pravý opak. Pravdou je, že drogy jsou součástí dnešního světa a je třeba vnímat je jako potenciální nebezpečí pro naše nejbližší i pro nás samotné. V posledních letech se s drogou seznamují stále mladší děti. V roce 2007 skončila naše země v Evropské školní srovnávací studii ESPAD s velmi alarmujícími výsledky ohledně počtu dětí a mladistvých a jejich užívání alkoholu, konopných látek a kouření. Marihuana a jiné nové syntetické drogy amfetaminového typu jsou označeny za nejrozšířenější drogy s největším počtem uživatelů dnešní doby. Možná bychom byli velmi nemile překvapeni, kdybychom zjistili počty uživatelů drog a návykových látek v našem městečku! BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201218

Víte, že ...: • Přibližně 12 milionů lidí v EU užívá kokain nebo ho někdy v životě užívalo? • V průměru umírá v EU každou hodinu jeden člověk na předávkování? • Každý rok zemře v Evropě v souvislosti s drogami 7000 až 8000 lidí? • Počet lidí, kteří umírají v důsledku užívání tabáku, se za posledních deset let skoro ztrojnásobil? • Drogy se ve stále větší míře prodávají po internetu a jejich výrobci se snaží oslovit především mladé lidi? • V Česku přibývá šestnáctiletých, kteří pravidelně pijí alkohol a opíjejí se. Zatímco v roce 1995 se aspoň třikrát za poslední měsíc opilo 14 procent mladých, loni jich byla už pětina? • Denně kouří čtvrtina dětí?

• Češi jsou nejnáruživějšími uživateli drog na světě? Prestižní americká agentura Bloomberg sestavila žebříček neřestí, v němž porovnává konzumaci legálních i nelegálních drog v jednotlivých státech světa. Češi zvítězili nejen v kategoriích „alkohol“ a „konopí“, ale umístili se první i v celkovém součtu všech závislostí. (Konzumace alkoholu – 1. místo, kouření cigaret – 5. místo, hraní automatů – 12. místo a užívání drog – 2. místo. Kolonka „drogy“ přitom obsahovala ještě dalších pět podkategorií, jmenovitě amfetaminy, konopí, kokain, extáze a opiáty, včetně těch na předpis. Zde jsme „zvítězili“ v užívání marihuany, druhé místo nám připadlo ve spotřebě extáze.)

Je velmi důležité s tímto fenoménem dnešní doby bojovat a k tomu je zapotřebí o tomto problému mluvit, získávat užitečné informace, vědět, jak poznat, že právě naše ratolest může být v ohrožení a drogy by ji mohly poznamenat.

Drogy ničí životy a přispívají ke kriminalitě! Proto Vás, rodiče, prarodiče, pedagogy, i ostatní širokou veřejnost zveme na projekt uskutečněný v rámci Mezinárodního dne boje proti drogám Život ve svobodě. Projekt připravilo Československé kulturní centrum Buchlovice, Mgr. Pavla Večeřová, a záštitu převzal hejtman Zlínského kraje MVDr. Stanislav Mišák. Program: 26. 6. 2012 – 9.00 hod. – konferenční sál Československého kulturního centra Buchlovice Beseda žáků 8. a 9. třídy ZŠ Buchlovice s p. Romanem Povalou, DiS. 27. 6. 2012 – 16.30 hod. Otevření výstavy fotografií p. Prof. Jindřicha Štreita za účasti p. Romana Povaly, DiS., hejtmana Zlínského kraje p. Stanislava Mišáka a p. starosty městyse Buchlovice ing. Jiřího Černého, výstava bude v ČSKC umístěna do konce července 2012 27. 6. 2012 – 17 hod. – konferenční sál Československého kulturního centra Buchlovice Přednáška p. Romana Povaly, DiS. na téma „Opatrujme naše děti aneb Jak poznat, že dítě bere drogy?“ – možnost anonymních dotazů – u vstupu do sálu bude umístěna schránka na dotazy pro přednášejícího BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201219

Svědectví starých fotografií

Prostřednictvím starých fotografií se podíváme do míst za sousední Břestek, která jsou dodnes poměrně častým cílem nejen Buchlovjanů, stejně jako tomu bylo před časem. Břestecká skála bývala oblíbeným lezeckým terénem zejména uherskohradišťských skálolezců, jak dokazuje první snímek z období konce první republiky. Ze stejných časů je i druhá fotografie, představující někdejší junácký srub „pod skalou“, který zanikl někdy před čtyřiceti a více lety. (Foto z archivu SPHB)


Alois Kučík, setkání druhé Při návštěvách mikulovského archivu se setkávám s mnoha přáteli. Nedávno mi jeden z nich prozradil, že se v něm nacházejí písemnosti Aloise Kučíka, že jsou již uspořádané a jsou k dispozici zájemcům ke studiu. Tak jsem se vydal na své druhé setkání s rodákem. Bylo, aspoň já to tak cítím, zajímavější než jsem očekával. Nebylo jediné. Setkal jsem se s ním pak ještě několikrát. Domek na začátku „Rechtorovské jamy“. Alois Kučík se narodil v Buchlovicích 15. května 1882 (zemřel 3. 5. 1956) jako syn malorolníka. Maminka se jmenovala Jana, druhým jménem Johanna, za svobodna byla Vrtalová, a pocházela z Buchlovic. Tatínek však pocházel z přifařené obce Stříbrnice. Jmenoval se František a byl synem Johanna Kučíka a jeho ženy Eleonory, za svobodna Martinákové. Jeho kořeny tedy sahají do Stříbrnic. Konec konců páni lovčí soudící provinilce na hradě Buchlově byli ze Stříbrnic také. Novomanžele sezdával v kostele sv. Martina 28. dubna 1880 vlastenecký kněz Josef Dvořák. Domek, kam se František Kučík přiženil a kde malý Alois spatřil jako prvorozený syn světlo světa, měl číslo popisné 380. Stál na začátku „Rechtorovské jamy“, měl doškovou střechu a hliněnou podlahu jak v kuchyni tak i v „izbě“. Domek si postavil jeho tchán František Vrtala, když se po čtrnácti letech vrátil jako

Místo, kde stál domek č.p. 380

pětatřicetiletý z vojny a vzal si za manželku Barboru Miklovou. Ta byla vnučkou nadučitele Marka, který učil v jednotřídní škole, která stála na Lhotce. František Vrtala začal po návratu z vojny pracovat na velkostatku Buchlovice. V matrice se dočteme, že byl drábem. Uměl číst, psát, počítat, byl svědomitý a rozuměl práci v zemědělství. Také dokázal vycházet s lidmi, proto byl na velkostatku ceněn jak nadřízenými, tak ostatními zaměstnanci. Domek byl postaven, jak to bylo v té době běžné, z „nabijanice“ a krytý doškovou střechou. Postavil jsem se na místo, kde stál, a hledal něco, co by u mě vyvolalo genius loci. Byl vlhký prosincový den. Na mezi nad místem, kde jsem jej jako pětiletý chlapec poprvé uviděl, rostou trnky. Čas po něm dokonale zahladil stopy. Přesto je to místo, kde se Alois Kučík začínal rozhlížet, objevovat svět větší, než byly hranice jejich dvorku. To, co v dětství vymezuje okruh, kte-


Větrný mlýn na Větřáku rého se budeme celý život dotýkat, zkoumat a poznávat ho, je lemováno obzorem. Když jej chtěl svýma dětskýma očima pohladit, směrem k lesu na severozápad, musel nejdříve vystoupat svahy polí zvaných Dobřížku, na kterých pod lesem viděl čtyři domky, až potom se oblo-

ha dotkla lesa hraběte Berchtolda. Dnes jsou pole na svahu intenzivně plněna zástavbou domů nových majitelů, stejně jako malá niva Buchlovického potoka, dříve pečlivě obdělávaná, která je hned pod místem, kde stál Kučíkův rodinný domek. Zde by pole s klasy žita sloužící k obživě několika rolníkům dnes nikdo nečekal. Zato na opačnou stranu se očím chlapce otevíraly dálky lemované na levé straně „strašidelnými postavami“ dvou větrných mlýnů na návrší ještě v současnosti nazývaném Větřák. Pád jednoho z větrných mlýnů při vichřici, která zasáhla Buchlovice 14. srpna 1890, osmiletý Kučík viděl na vlastní oči a později jej popsal v zajímavém článku v měsíčníku Malovaný kraj, ve kterém sledoval historii jejich majitelů. Když zvídavý chlapec chtěl spatřit více, vydal se chodníkem vedoucím od jejich domku pečlivě sečenou „Rechtorovskou jamou“, která od jara nabízela pestrostí květů dobromyslu, „palajky“, kopretin, mateřídoušky a bzučením včel a čmeláků další paletu zážitků, na návštěvu kmotřenky a kmocháčka. Nejdříve překročil okresní silnici, po které bylo sváženo dříví z lesa a po které volské potahy vezly opač-

Buchlovice na začátku 20. století BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201222

ným směrem vrchovatě naložené formanské vozy do Koryčan, nebo až do Bučovic. Kmotři František Tomešek, vrchnostenský hajný, a jeho žena Vincencie, bydleli až na nejvyšším místě Újezdů. Tam na kraji lesa stál jejich domek, měl číslo popisné 379 a dnes je rekreačním objektem. Jistě dostal krajíc máslem namazaného chleba s kyškou a sedl si pod hrušku před domkem. Pod jeho nohama se rozkládalo Slovácko. Viděl nivu řeky Moravy lemovanou lužními lesy, město Uh. Hradiště a v dáli tmavě modré vysoké hory - Bílé Karpaty. Také hrad Buchlov s kaplí sv. Barbory si mohl prohlížet pěkně zblízka. Tento jistě často svým očím otevíraný obzor musí u vnímavého chlapce vpečeťovat do jeho krve rodný kraj. Síla těchto dojmů pomáhala dotvářet „meandry života“, života, který byl teprve před ním. „Rechtorovská jama“ nesoucí jméno po svém majiteli, rektoru buchlovské školy Františku Stehlíkovi, kterému od Zikmunda Petřvaldského bylo umožněno užívat od roku 1742 pole v „Jalovčí“, jehož součástí byl starý úvoz, který se pak začal nazývat „Rechtorovská jama“, byla místem dětských radovánek. V zimě její travnaté svahy pokryté sněhem vybízely k sáňkování. Sáňky pro své syny Aloise, Antonína a Leopolda zhotovil na podnět stařečka Vrtaly zručný tatínek. Zimní večery měly u Kučíků také své kouzlo. Opravovalo se oblečení, dralo peří, ale hlavně otec, který byl vášnivý čtenář, předčítal hlasitě z několika knih, které si opatřil a na které měl díky „odpočívajícím“ polím konečně trochu času. Kolem Aloise Kučíka vedle příchodu nového života šla také smrt. Když měl dva roky, tak se dne 30. dubna 1884 v rodném domě mamince narodilo mrtvé děvče. Další sourozenec se narodil 19. září 1885 a jmenoval se Method (Cyrill). Metod zemřel, když bylo Kučíkovi šest let, 18. dubna 1888. V roce 1887 se narodil bratr Antonín. Poslední sourozenec byl Leopold, který se narodil 14. prosince 1891. Dne 13. prosince 1893 v domě č. 380 ve věku 71 let zemřel Aloisův oblíbený stařeček, František Vrtal, dráb ve výslužbě, syn Václava Vrtaly, domkaře z Buchlovic, a jeho ženy Apolonie, dcery Jiřího Tomeška, domkaře z Buchlovic.

Škola. Alois Kučík začal chodit ve školním roce 1888/89 do dvoutřídní obecné školy, která stála od roku 1862 v blízkosti „jamy“ panské cihelny. Do první třídy s ním do školy chodilo 114 hochů a 105 děvčat. Neuvěřitelné. Do druhého ročníku z nich nepostoupilo 26 hochů a 18 děvčat. Neuvěřitelné dvojnásob. Ve škole naslouchal náboženství, učil se číst, dalšími předměty byl sloh, počty a měřické tvaroznalství, psaní a zpěv. Hodnoceny byly rovněž mravy. Správcem školy a třídním učitelem Aloise Kučíka byl Karel Kokeš. Ve druhé třídě se počet předmětů rozrostl. Vedle mravů a náboženství to bylo čtení, mluvnice, pravopis a sloh. Stejně jako v první třídě žáci měli počty a měřické tvaroznalství, což byl jeden předmět. Přírodovědné předměty zastupovaly přírodopis, přírodozpyt a zeměpis. Dalšími předměty byly dějepis, psaní, kreslení, zpěv a tělocvik. Hodnocen byl také zevnějšek písemných prací. Druhý ročník neabsolvovalo ze 108 žáků 31 nešťastníků. U děvčat ze 103 bylo 24

Kostel sv. Martina, kde se Alois Kučík ženil


Svatba Aloise Kučíka. Sedící zleva: rodiče Anastázie Sovičová, Johanna Kučíková, František Kučík, Viktor Sovič. Stojící zleva: Manželé Cyrilla a Alois Kučíkovi. Marie Sovičová. Alois Kučík, stojící vedle své hezké nevěsty má subtilní postavu. Zato ruce jeho rodičů jsou ruce lidí těžce pracujících v zemědělství. označeno jako neschopné. I když císařovna Marie Terezie založila již v roce 1774 povinné triviální školy a ustanovila Všeobecný školní řád, návštěva školy byla limitována polními pracemi. Děti měli v době sklizně tzv. „úlevy“. Pomáhali rodičům na poli. Vždyť ještě v roce 1906, když zástupci obce jednali o tom, zda udržet v Buchlovicích VI. třídu obecné školy, která v době sklizně zela prázdnotou, většina z nich o zbytečnosti zrušení „úlev“ nepochybovala a argumentovala slovy: „nenaučí-li se dítě do 12 let, do 14 let se už mnoho nenaučí“. Pracovní síla pro práci na poli a zdravý dobytek, to byly hodnoty tehdejšího života. Pak se hla-

sovalo a 12 hlasy proti zrušení „úlev“, zatímco 9 hlasů usilovalo o jejich zrušení, byly „úlevy“ ponechány. V protokolu ze zasedání obecné rady to zaznamenal Alois Kučík. Konzervativní zpátečnictví zase jednou mělo navrch. V roce 1888 začala v Buchlovicích výstavba nové pětitřídní obecné školy na Lhotce. Kučík stejně jako mnozí kluci a děvčata z Buchlovic do ní po jejím otevření 10. března 1890 plynule přešel. Byl jeden z jejich prvních žáků. Ředitelem školy byl i zde Karel Kokeš. Rok 1896 byl rokem, kdy Alois Kučík ukončil školu a kdy v Buchlovicích řádila spála. V tom roce od 27. srpna do 24. října na ni zemřelo dva-


cet dětí. Po ukončení školy ve čtrnácti letech zůstal doma až do roku 1899, kdy byl přijat do druhého ročníku zimní hospodářské školy ve Bzenci. Aby byl přijat do druhého ročníku, musel úspěšně vykonat zkoušku z látky prvního ročníku. Na tuto zkoušku jej spolu s dalšími rolnickými synky z Buchlovic, Matoušem Kaňovským a Josefem Kuncem, připravoval učitel Antonín Skála. Tato původně jednoletá zimní hospodářská škola v Bzenci, která byla založena pro zemědělské syny blízkých i vzdálenějších okolních obcí, byla v roce 1889 přeměněna na školu dvouletou. Po jejím absolvování v roce 1990 Alois Kučík hospodařil doma. Otec mu dal prostor, aby své čerstvě nabyté znalosti uplatnil v praxi. Zrigoloval pole a nasadil jahody, rybíz, angrešt a také ovocné stromky. Výsadba malého vinohradu se ukázala jako chyba. Při tom si také ještě rozšířil vzdělání studiem na obchodní škole v Uh. Hradišti. V roce 1903 nadučitel Kokeš, který byl rovněž účetním Občanské záložny v Buchlovicích,

totiž vzal mladého Aloise Kučíka na zapracování do záložny místo varhaníka Cyrila Lukáše. Asi v něm viděl perspektivního mladého muže. Je to pozoruhodné, ale učitel Kokeš, když byl v roce 1904 z Buchlovic přeložen, přiměl Aloise Kučíka, aby po něm převzal „dešťoměrnou a sněhoměrnou“ stanici a vykonával meteorologická sledování. V roce 1904, kdy mu bylo 22 let, byl přijat na obecní úřad jako obecní tajemník. Zde pracoval nejdříve s učitelem Brdečkou. V témže roce Alois Kučík stihl ještě absolvovat osminedělní vojenský výcvik. Rok 1905 se pro Aloise Kučíka stal málem osudným. S několika přáteli z Buchlovic navštívil Prahu a při koupání ve Vltavě spolkl trochu říční vody a onemocněl těžkým tyfem, který ho ohrozil na životě. Zoufalá maminka dělala všechno proto, aby hladový syn několik dní, jak doporučil lékař MUDr. Králík, nepozřel žádnou stravu, která se stala osudnou pro další dva účastníky zájezdu. V roce 1908 Kučík úspěšně studoval od 1. do 5. prosince jako mimořádný posluchač v Brně


na České technice státní účetnictví, obchodní a tovární účetnictví a národní hospodářství. Tím studiem školní vzdělávání Aloise Kučíka skončilo. Příběh z prosince 1908 dokresluje další seznámení se s Brnem. Alois Kučík si byl s bratrem Antonínem prohlédnout Brno, kde zažili nepokoje vyvolané brněnskými Němci, při kterých padl i jeden Čech. Přicházíme do období, kdy rodina Kučíkova přestává být rodinou zemědělskou, mění rodinnou strategii a začíná podnikat v oblasti nezemědělské. Na Zahradách vzniká cihelna. Společníkem Kučíků je tesařský podnikatel Fabián Švaniga. Cihly se v cihelně nejdříve vyráběly ručně. V roce 1909 se František Kučík se svým synem Aloisem a společníkem Švanigou rozhodli, že změní cihelnu na strojovou. V květnu roku 1910 jsou montovány do cihelny stroje dodané firmou Karla Novotného z Prahy. Cihelna je rodinnou firmou. V cihelně jsou zaměstnáni synové Antonín a Leopold. V roce 1911 byla zřízena čtyřkomorová pec a k ní byl postaven 25 m vysoký komín. Živnost se úspěšně rozvíjí. V tomto roce cihelna začala produkovat pálené cihly. První várku vypálených cihel dostal stavební podnikatel Fabián Švaniga na stavbu rodinného domu Hynka Pelikána v Loučkách. To jsou události, které život Aloise Kučíka zásadně změní. V roce 1909 obecní úřad řešil celou řadu problémů obce. Tak třeba se na zasedání obecního zastupitelstva konaném 27. září 1909 rozhodl všemožně působit na občany, aby nepouštěli močůvku a splašky na ulici, nebo panský zahradník Bedřich Böhm se stal čestným občanem Buchlovic. Před záložnou, ve které byl také hostinec, pořád chyběl chodník, tak návštěvníci obou institucí se za deště před vstupem do nich brodili blátem. I o tom čteme v Kučíkovým rukopisem vyhotoveném zápisu o jednání obecního zastupitelstva. Tento rok však byl pro Alose Kučíka důležitý jinak. Byla mu přiznána definitiva a byl 27. září jmenován obecním tajemníkem s ročním platem 600 Kč a dostal byt v obecním domě, který měl č.p. 264, a to i s otopem. To znamenalo stabilizaci nejen finančního příjmu. Také v Občanské

záložně je mu 18. července tohoto roku přiznán roční plat 600 Kč. Úřední hodiny v Občanské záložně byly ve středu od 14 hod. do 17 hod., v neděli od 13 hod. do 16 hod. a v pátek mimořádně večer. Načež se sedmadvacetiletý Alois Kučík 9. listopadu 1909 oženil s čtyřiadvacetiletou Cyrillou Sovičovou z domu číslo popisné 430, dcerou hostinského Viktora Soviče, doma i mezi lidmi nazývanou „Jožou“. Novomanžely sezdával farář Jaroslav Zatloukal. Nevím, jak dlouho svatba trvala, ale v té době se svatebčané veselili i tři dny. Svatební cesta novomanželů vedla do Prahy. Svatba je většinou spojena také s novým oblekem. Cena za pořízení obleku v té době vypadala následovně. Za látku a ušití obleku dal mladý muž 42 Kč. Za ušití šněrovacích bot 15 Kč, slušný klobouk stál 8 Kč a mladý muž mohl jít nejen na „štrapáce“, ale také dovést nevěstu k oltáři. V Občanské záložně Kučíkovo zaměstnání trvalo do roku 1915. Již v mladém věku vidíme u Aloise Kučíka dychtivost po stále hlubším a rozsáhlejším vzdělání. Ale nejen to. Alois Kučík byl společenský člověk. V Buchlovicích byl v roce 1904 založen ochotnický divadelní spolek „Bozděch“ a Alois Kučík byl s medikem Vilémem Lehkým a učitelem Vilémem Brdečkou nejen jeho spoluzakladatelem, ale také aktivním členem. Hrával hlavní role. Divadlo mívalo nejdříve představení v hostinci „U hradu“, jehož vlastníkem byl Leopold Berchtold a který měl v té době pronajatý František Syrovátka. Pak divadelní soubor přesídlil do budovy Občanské záložny. Na divadelní představení přicházeli nejen „Buchlovjáci“ ale také lidé z okolních vesnic Boršic, Břestku, Tupes, Zlechova a známí učitele Brdečky z Uh. Hradiště. Divadelní představení hrané 1. května 1910 byla veselohra „Bílá myška“ a další divadelní představení v březnu 1911 neslo název „Trestanci na Špilberku“, ve kterém Alois Kučík hrál myslivce. Alois Kučík měl dvě děti. Svatopluk se narodil 19. srpna 1910 v domě č.p. 264. Svatopluka v kostele sv. Martina křtil kooperátor František Němeček. Kmotr prvorozeného syna byli Viktor Sovič, obchodník v Buchlovicích, a jeho man-


želka Anastázie. (Zemřel 3. 8. 1993.) Dcera Ludmila se narodila 22. června 1912 také v domě č.p. 264. Ludmilu křtil kooperátor František Matoušek. (Zemřela 29. 4. 2006.) Kmotrem byl Viktor Sovič, hostinský v Buchlovicích, a jeho žena Anastázie. Tolik říká matrika narozených. Aloise Kučíka z práce mezi číslicemi v rodné obci vypudila nejen I. světová válka. Mezi lety 1915 až 1918 se jako mnoho mužů i on dostal do víru I. světové války. Na podzim roku 1915 stačil ještě jako obecní tajemník zařídit výměnu doškové krytiny za eternitovou na domě č. p. 372 a na stodole, kde byly také došky, a na domku č. p. 380, kde byla lepenka. Měl štěstí. Z války se vrátil. Toto období je však spojeno s jinou nepříjemnou okolností, která znamenala zásadní zásah do jeho života. Revize účtů v Občanské záložně na začátku roku 1916 zjistila, že povolený úvěr na výstavbu cihelny rodiny Kučíků je překročen o 58 000 Kč. Kučík v čase této revize byl již povolán na vojnu a v Brně dlel v nemocnici. Alois Kučík byl na základě obvinění ihned vypovězen jak z Občanské záložny, tak z obecního úřadu. Ředitelství Občanské záložny na něj a jeho otce podalo žalobu pro podvod a zpronevěru. Krajský soud pak kontroloval účetní knihy cihelny a posuzoval údaje, které v Obecní záložně vedl Alois Kučík, týkající se dluhů cihelny. Cihelna byla zbudována na úvěr, který si rodina vzala u Obecní záložny. Pro vyřešení vzniklé situace Alois Kučík nabízel záložně do vlastnictví cihelnu a pilu, ale ta to odmítla s tím, že chce peníze. Pro Kučíkovu rodinu v Buchlovicích nastaly těžké časy. Známí, sousedé a příbuzní, se od nich odvrátili. Dluh byl umořován z prodeje cihlářských výrobků a finančních prostředků získaných prodejem

strojů v cihelně a na pile, kterou rodina také vlastnila. Veškerá jednání spojená s řešením tohoto problému vedl bratr Aloise Kučíka Leopold, protože ten byl na vojně. V roce 1918 bylo na žádost Občanské záložny provedeno soudní přelíčení s Aloisem Kučíkem před dvanáctičlennou porotou. Alois Kučík byl dvanácti hlasy uznán nevinným a osvobozen. Jako zdůvodnění pro jeho osvobození bylo stanovisko, že Občanská záložna má celou dlužnou částku zajištěnu, dluh se splácí a stroje jsou nabízeny k prodeji, na úhradu dluhu. Ve farní kronice obce Buchlovice farář Jaroslav Zatloukal sice horlí proti Aloisi Kučíkovi, ale farář Arnošt Hrabal, který nastoupil po něm, ve stejné kronice přivádí celou věc na pravou míru. Ale vraťme se k právě skončené válce, jejíž konec přinášel tolik nadějí. Po návratu Alois Kučík intenzivně prožíval vznik Československé republiky. Domnívám se, že osobní zkušenosti z rodných Buchlovic a to především z prostředí školního, jej vedly k jejímu uvítání. Vždyť jako dítě, když člověk silně vnímá svět kolem sebe, jistě slyšel to, co z kazatelny kostela sv. Martina celá léta říkal hlas odvážného kněze. V období Kučíkova raného dětství působil v Buchlovicích farář Josef Dvořák. Národní buditel, dá-li se to tak říci. Alois Kučík v Buchlovicích vznik nového státu nepřivítal. Odstěhoval se s celou rodinou na jižní Moravu do Moravské Nové Vsi hned po svém vypovězení z místa obecního tajemníka a účetního Občanské záložny. Od 1. ledna 1919 se vrátil ke své profesi, když získal místo městského důchodního na břeclavské radnici. Nastalo velice plodné období jeho života. Alois Michálek

Zápis faráře Arnošta Hrabala z farní kroniky BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201227

Z HISTORIE PŘED 70 LETY 10. června uplynulo 70 let od vyhlazení Lidic Malebná česká vesnička ležící nedaleko Kladna západně od hlavního města Prahy. Nebýt strašného zločinu, který na ní a jejích obyvatelích spáchali 10. června 1942 nacisté, žila by svým vlastním životem a běžnými každodenními starostmi snad až do dnešních dnů. Podle zrůdného plánu okupantů měla po staletích své existence zmizet beze stopy. Namísto toho se nesmazatelně zapsala do světových dějin jako symbol nacistické zločinnosti a teroru. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo pachatele atentátu dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté v Čechách a na Moravě k dosud neslýchané zastrašovací akci. Náhodná a svým způsobem malicherná souhra okolností zapříčinila, že jako oběť byly vybrány právě Lidice. 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, starostovi města a majiteli továrny na baterie PALABA ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Maruščákové z Holous u Brandýska, ve kterém stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan…“. Starosta a továrník Pála, v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, uvědomil četnictvo a to dopis postoupilo gestapu. Maruščáková, která skutečné jméno svého amanta prý ani neznala, při výslechu mimo jiné řekla, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech se vědělo, že jsou československými vojáky v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako tajný přítel Maruščákové identifikován … Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s mladou dívkou

z nedaleké vesnice vyjde najevo, chtěl vztah s Maruščákovou ukončit a poslal jí proto takový dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti. Kladenskému a poté i pražskému gestapu bylo brzy jasné, že Říha, Maruščáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného. Přesto se státní tajemník Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. K. H. Frank již 9. června při Heydrichově pohřbu v Berlíně osobně předložil svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“. Velením akce byl telefonickým rozkazem určen velitel bezpečnostní služby (SD) SS Standarteführer Horst Böhme. Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Dopoledne 10. června 1942 se na místo osobně dostavil SS-Obergruppenführer K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Lidičtí muži byli poté vyváděni na přilehlou zahradu a tam zastřeleni. Celkem jich tak bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včet-


Památník v Lidicích ně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny. V následujících týdnech byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov, vykáceny stromy, sutí zavezen rybník a vše srovnáno se zemí. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map. Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: 7 žen a 8 mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve, devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice a 2 chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku. Na Kladně byly pak lidické děti zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči. 6 z nich později zemřelo. Ostatní děti byly převezeny do polského Lódže, kde bylo k poněmčení určeno dalších 9. Zbývajících 88 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora v Chelmnu a tam 81 usmrceno plynem. Po válce se děti, které přežily, podařilo s vynaložením velkého úsilí v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však ze 105 pouze 17. Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly

převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. 12 dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. 53 lidických žen v koncentračních táborech a káznicích zahynulo. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Zločinné vyhlazení Lidic pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazílii, USA, Austrálii se na protest proti nacistickému barbarství přejmenovávaly na Lidice. Jménem Lidice byly křtěny i právě narozené děti. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě. Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) prohlásily mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku. Ihned po osvobození bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno. Na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let minulého století v těsné blízkosti severozápadně od bývalé obce vyrostly nové Lidice dnes čítající 155 rodinných domů a 454 obyvatel. Území původních Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou. Je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Jan Štokman


Jak se kdysi v Buchlovicích žilo (dokončení) Na dračkách peří a na besedách již ve starším věku vypravovala, jak to všechno bylo dobré, že si to pamatuje, jako by to bylo dnes. Malá Poldinka ještě pamatovala tetičku cukrářku, chodila k ní, k tehdy již hodně staré do Podvinohradí nacpávat jí fajfku. Stařenka kouřila, tak jako tehdy ještě některé stařenky kouřívaly. Poldinka zůstala u Geržů a stala se mojí kmotřenkou. Toto vše, co píšu, jsem slyšela od ní, ona zase vše slyšela od tetičky cukrářky. Od Geržů už šla do školy. S tetičkou se navzájem staly milovanou dcerou a matkou. Poldinka chtěla tetičce Amálce říkat maminko, ale ta nechtěla skutečné matce odloudit dítě. Řekla jí, ať jí říká teti a několikrát za rok s ní jela za vlastní matkou do Vídně. Ta zůstala v klášteře a nechtěla odtamtud odejít. Z Poldinky a jejího manžela se později stali naši kmotři, nesli mě a bratra ke křtu. Stolař Arnošt Gerža zemřel poměrně mladý kolem roku 1900 a kmotřenka Leopoldina Čermáková se vdávala hodně mladá za stolařského tovaryše Františka Veselého, syna hajného Veselého z Pily. Mladí manželé úspěšně provozovali stolařskou živnost, ve které byly pěstounka i schovanka zdatnými „manažerkami“. Hajný Veselý měl více dětí. Františkova sestra Marie byla v Mladé Boleslavi představená řádových sester v místní nemocnici po první světové válce na rehabilitaci pro vojáky z fronty, se kterými přišel také můj tatínek jako lékař. Představená sestra Marie věděla od otce hajného, že hrabě Berchtold hledá do malé nemocnice v Buchlovicích lékaře a má na něj požadavky, aby byl Čech, mladý a byl schopen operovat. Tatínek pak byl v nemocnici (později budova domova důchodců) od roku 1918 do roku 1926, tedy necelých osm let. Po zřízení uherskohradišťské nemocnice odešel do Plzně, kde byl čtyři roky ve vojenské nemocnici na chirurgii do roku 1930. Po svatbě s maminkou hned na druhý den odjeli do Buchlovic, kde jako praktický lékař zůstal natrvalo. S rodinou Veselých se naši velmi přátelili, my jsme u nich byli jako doma. V první světové válce manžel Leopoldiny, František, i tovaryši odešli na frontu a obě ženy i s učni zůstali v dílně samy. Obě se vyznaly ve stolařské práci a plně nahradily chybějící tovaryše. Mistr stolař se však šťastně vrátil a vše probíhalo normálně dál. V roce 1937 zemřela pěstounka Amálie Geržová v pečlivém ošetřování svou schovankou a jejím manželem ve věku 88 let. Když umřela, bylo mně pět roků a ještě si na ni pamatuji. Malá, drobná, trochu přihrblá osůbka v sukních až po zem, v jupce a šátku pod bradu, ale bylo vidět smolně černé lesklé vlasy bez jediného šedivého, s pěšinkou nad čelem. Byla snědá, vrásčitá, s černýma očima a černým hustým obočím. Zpívala mi dětské říkanky a hrátky z jejích dětských let: „Vařila myška kašičku, na zeleým rendlíčku, temu dala, temu víc, temu trochu, temu nic a ten maličký se hned v komoře schovál.“ A teď ještě jednu. Doufám, že se čtenáři nepohorší. Tak šel život: „Tancovali dva malí, byli oba posraní. Tancovali slušně, měli v nose šušně.“ Když mně upadl kousek koláče nebo chleba a když jsem ho zdvihla, vedla mě k tomu, abych ho políbila, aby ho Pán Bůh požehnal, protože bez chleba je moc zle. V roce 1942 se k Veselým na Suchý řádek přestěhovala sestra Františka Veselého, tehdy buchlovského starosty, z Třešňáku na Smraďavce, Emilie Krystýnková, po úmrtí své matky. Malá chaloupka tehdy pod dochem byla panským majetkem a sloužila jako výměnek pro panské zaměstnance. Lidé z Buchlovic říkali, že se s Veselými rodinujeme. Všichni u nich byli rozumní, velmi inteligentní, i když měli jen obecnou školu a byli světa znalí. Moji rodiče se k nim chodili při důležitých životních rozhodnutích radit. Bývaly u nich krásné besedy a draní peří. Dozvěděla jsem se od nich příběhy ze BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201230

zámku, protože pro zámek dělali. Chodili jsme k nim pomáhat při zemědělských pracích. Měli jsme od nich mléko, smetanu, máslo, tvaroh, za války i mouku a žrádlo pro naše zvířectvo. Kmotr stolař Veselý zemřel roku 1946 a jeho žena Leopoldina, rozená Čermáková, roku 1958. Emilie Krystýnková, rozená Veselá, zemřela roku 1972 ve stáří 88 let. Manželé Veselí byli bezdětní. Po smrti Emilie podědila domek čp. 258 na Suchém řádku její neteř Marie Nosterská a po ní její dcera Jaroslava, provdaná Ryšková. Ti chalupu prodali Juříkům, kteří tam bydlí dodnes. (Konec.) Zdenka Maršálková

Z pamětí Zuzany Mikulčákové Kocúří hody V hotelu Malý v Buchlovicích bývalo vždycky veselo, třebaže byla válka a živobytí málo. Buchlovjáci – čuřoni si nic k srdci nebrali a uměli se poveselit. Jožka Kunc z Lúček měl bílého koně, který často stával před hotelem, čekaje na svého pána. Jednou, když si Jožka dával v hotelu, zapomněl na něj úplně a na to čekali buchlovičtí šoféři Kaňovští, Straka, Lukeštík, Sedláček, Pánek a Kukla (takto metráková odrobinka), koně milému Kuncovi načernili, že ho za nic na světě poznat nemohl. Proto jim sliboval pomstu. Čekal na příležitost a dočkal se. Seděli zas jednou v hotelu, smutní, neboť nebylo masa a jim to chybělo, na černo nebylo co zabít a mužští mají přece jen maso nejraději. Hostinský, ač sám kopa veselá, dnes nemohl je jaksi rozveselit. Tu přišel Jožka Kunc, pod paží měl aktovku, přisedl si k šoférům a rozpřádal s nimi hovor. Chvíli seděl a najednou povídá: „Byl jsem na Trnávkách a dostal jsem pečeného zajíce pro manželku.“ A hned se zvedal, že má ještě něco vyřizovat v městečku – pohlídejte mi, chlapci, tu aktovku, přijdu hned - a s tím odešel. Chlapci na sebe pohlídli a kterýsi navrhl, že by se mohli na toho zajíce podívat. Vytáhli z aktovky libě vonící pečínku a hned dostali na ni všichni chuť. Každý si uřezal, co měl nejraději a jak jim to chutnalo! Neobešlo se hodování bez vtipů, jak Jožku napálí! Než by řekl švec, už bylo všechno v nich, hned na to si poručili pivo, kosti ze zajíce pěkně zabalili a dali do aktovky. Jožka

Kunc měl mezi šoféry svého zvěda, a když byli v nejlepším, ten se vytratil, ani si toho žádný nevšiml. A právě, když chlapci chytali po sklínce, otevřely se dveře a Jožka vešel do hospody, za ním František Raštica a ostatní důvěrníci, na tácku měl opentlenou hlavu z kocoura a „mňančel“ jako posedlý a za ním celý sbor kočičích hlasů. Šoféři, když pochopili, že snědli pečeného kocoura, rozutekli se, jako když do vrabců střelí. Jedni utíkali na záchod, druzí ven ke kanálu, tak u nás jmenujeme potok, který teče přes městečko. Tak Jožka Kunc vyzrál na šoféry. Na končiny, při pochovávání basy, Francek Nováků dělal faráře a zpíval rekvie, že kocůr už nežije, že ho šoféři na Malém sežrali, nic z něj nenechali…


Tip na výlet do rakouského Salzburgu Milí čtenáři, nabízím Vám několik postřehů a zážitků z trochu jiného soudku, a to z výletu do rakouského města Salzburg, zapsaného v roce 1996 do kulturního dědictví UNESCO. Vím, že ani hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, který se tam v roce 1756 narodil, ani samotné město nemá s našimi Buchlovicemi moc společného (i když minimálně oba zámky jsou vystavěny ve stejném barokním slohu). Přesto je občas dobré rozšířit si obzory a vypravit se „za hranice všedních dnů“. Vyjeli jsme na jednodenní „poznávačku“ s nejmenovanou hodonínskou cestovkou, která se o nás postarala se vším všudy. Myslím, že na tento zájezd se nemusí bát vycestovat ani senioři, protože průvodci ušijí program skupině přímo na míru. Pokud se necítíte třeba na půlhodinový výšlap na vyhlídku, můžete zůstat ve městě a třeba v proslulé kavárně Schatz u dobré kávy nasávat atmosféru města. Průvodce se pro Vás pak na smluvené místo vrátí a pokračujete s ostatními v dalším programu. Z Hradiště se vyjíždí ve tři hodiny ráno a cesta autobusem do cíle trvá kolem šesti hodin i s třemi občerstvovacími zastávkami. Samotné město Vás uvítá krásnou barokní architekturou. Atmosféra trochu připomíná pro nás známější Vídeň. I tady se prohánějí dobové bílé a černé kočáry tažené koňmi, které zvou turisty k projížďce městem. My jsme nejdřív s průvodkyní prošli nejznámější památky. Na Mozartově náměstí nás kromě dominantní barokní fontány uvítal i stříbrný Mozart, s nímž se zájemci vyfotili, a on jim úklonou hlavy poděkoval. Poté jsme si prohlédli Salzburskou katedrálu, rezidence, františkánský kostel, klášter sv. Petra a Petrský hřbitov se starými kovanými náhrobky. Do všech sakrálních památek je vstup zdarma, kdo chce, může přispět do kasičky jakýmkoliv obnosem. Tuto část jsme zakončili ve známé uličce Getreidegasse (Obilná). Zde můžete kromě rodného Mozartova domu s vyvěšenou rakouskou vlajkou obdivovat i uměleckou práci kovářů na vývěsních štítech obchůdků. Podle nich tehdy lidé poznali, jaké zboží se v krámě prodává. Jako suvenýry si odtud můžete odvézt třeba Mozarta nebo housličky ve všech podobách, od různých sošek, hraček, loutek, psacích potřeb až po čokoládové koule a různé dezerty. Gurmáni si tu přijdou na své a prodavači se s vámi rozloučí hezky česky „na shledanou“. Část naší výpravy pokračovala na vyhlídku Monchberg (Mnišská hora). Odtud vidíte město jako na dlani v celé své kráse a srdce každého fotografa zaplesá. V dálce se tyčí částečně zasněžená hora Dachstein. Na vyhlídku se dá za šest euro vyjet výtahem, ale pěší trasa je romantika sama. Po vyšlápnutí pár desítek schodů vede cesta lesíkem až k nejvyšší dominantě města - pevnosti Hohensalzburg. Odpoledne nás čekal zámek a zahrady Mirabell, prý nejkrásnější v Rakousku. Červené a žluté tulipány a macešky tvořily pestrobarevné obrazce na nádvoří zámku. Uprostřed vše korunovala opět barokní fontána s letícím koněm. Své fotografické nádobíčko a stativy tu mělo rozloženo nejvíc fotografů na metr čtvereční, co jsme kdy viděli. Bylo možné navštívit obrazárnu, nebo se vyhřívat na jarním slunci při odpočinku na některé z mnoha laviček. S městem jsme se rozloučili u nábřeží řeky Salzy, průzračně čisté díky těžbě soli. Je odtud výstavní pohled na hrad Hohensalzburg. Hudební skladatel Mozart sice zemřel ve Vídni, ale do rodného města se při svých koncertních turné rád vracel. Ani se nedivím. Je to město s hudební atmosférou i dnes. Muzikanti hrající v ulicích na harmoniku, housle nebo kytaru mají ve svém repertoáru převážně Mozartovy skladby. Obraz Salzburgu tím pro návštěvníky příjemně dokreslují. A my turisté si můžeme po návratu říct: „To by člověk nevěřil, co všechno se dá vidět za jediný den.“ Jarmila Vráblová BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ 6/201232

Rčení. Přísloví. Průpovídky. – 1. část Je v nich spousta moudrosti… Stojí za zamyšlení nad jejich podstatou… Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Jaků pískal, taků získal. Čiň čertovi dobře, peklem se ti odmění. Jaký hopkal, takovou potkal. Mladí ležáci, staří žebráci. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Bližší košile než kabát. Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají. Když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Ruka ruku myje. Přátelství je víc než láska. Jiným radí, sám sobě pomoci nemůže. Není všechno zlato, co se třpytí. Jména hloupých na všech sloupích. Chudoba cti netratí. Ať slunko nezapadá nad tvým hněvem. Voda rozum nekalí. Lékař léčí, Pán Bůh uzdravuje. Pes, který štěká, nekouše. Kdo lže, ten i krade. (A má vši.) U soudu pravdy neobhájíš. Kam čert nemůže, tam strčí starou babu. Za málo peněz málo muziky. Nevzdělance poznáš rázem, bezohledně plivá na zem. Doma jez, co máš, u druhých, co ti dají. Lepší malá tužka než veliká hlava. Lepší malá tužka než veliká lopata. Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Chytrost nejsou žádné čáry. Kalendář praví, kdo kdy svátek slaví. Chodníčkem blíž, cestičkou spíš. Co tě nepálí, nehas. Kdo nehraje, nevyhraje. Domácího zloděje neuhlídáš.

Dobrý přítel tě napomene, dobrý přítel ti řekne pravdu do očí. V nouzi poznáš přítele. Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová. S Bohem začni každé dílo, podaří se ti až milo. Co nevyhladíš – bitím nevytlučeš. Polévka je grunt, maso je špunt. Dobrý soused je lepší než špatná rodina. Po ovoci poznáš strom. Dobrá rada nad zlato. Mráz kopřivu nespálí. Škola – základ života. Co oko nevidí, to srdce nebolí. Řemeslo má zlaté dno. Jaká matka, taká Katka. Lepší vrabec v hrsti jak holub na střeše. Všechno má začátek i konec. Mladý může, starý musí. Konec dobrý, všechno dobré. Smrt nechodí po horách ale po lidech. S chutí do toho, půl je hotovo. Strach má velké oči. Když se kácí les, lítají třísky. Čím dřív, tím líp. Velký bič a malý dvorek. Nové koště dobře mete. Hlad je nejlepší kuchař. Děláš z komára vola. Dnes za peníze, zítra zadarmo. (Visela v hospodě cedule.) Náhoda je blbec. Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Ve víně je pravda. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Sepsala Ludmila Dudešková


Z buchlovského deníku Miloslava Hrdého Vzpomínky na kosení zámeckých luk S pažemi od stromu po strom a s hlavami v oblacích. Zavínit si patro a pak se pořádně napít na zdraví všech přítomných i ostatních kamarádů. Mít veselé kytky za kloboukem. Neslyšet výkřiky květin a trav na prsou tlumené vlhkou zemí. V souladu pohybů jak při milování nic nezůstane pošlapáno. Chlapi mají své písně v rukou a v nohách. Jen pára nad těly sekáčů na lukách s vůní nových sen se spojuje. Všichni se těší na ty chvíle, které připomínají varhanní povzdech na konci skladby, ach! Průhledem do nebe mezi stromy vidět tvář Tvůrce v té chvíli opojeného zpěvem ptáků, lidí a vzdechy podtínaných trav. Znaveni leží sekáči dubům stoletým u kořenů.

Koštování Není to jen rodový zvyk z otce na syna padající nebo součást souboru instinktů je to přítmí hovorů na jediné téma mužská mše na ústupu dne, vzpomínka na zavoněné sklepy s vlhkostí nejen na patrech, hudba skleněných harmonik

a ozvěna ran výstřelů z moždířů, nelekavé zvuky, vypouštění polooblečených múz na tento svět náš vezdejší, z hloubi registrů mozků se odvíjí nádherný řetězec slov popisujících nádheru v nás: Zralé, kulaté, výjimečně plné, stálé a věrné.


Písně ukryté v zámeckých zdech Spíš melancholická kvarteta v hudebním sále, raději hudební slavnosti v salla terreně, nejraději společné chlapské zpívání v rozkvetlých zámeckých zahradách, než řinčení běžícího vojska

a střelbu z děl do barevných vitráží v pohádkách vnučce vyprávím o verbířích, o vojnách, o statečných padlých, o smutných milých …

Sváteční víno Jen ho nalij z koštýře do skla citlivě broušeného třpytivé třetiroční chardonnay! Vínečko se jen lehkým zaškobrtnutím země zachvěje jak ve spánku a do všech stran se rozběhnou paprsky duhy a než se znovu vrátí do džbánku (nedočkavě) nalij, nalij mi, druhou sklenku! A zatímco v předvečer svátků už zima se třese venku,

tady, v rotundě vinné slunečním světlem zalit se těším z tvé démantové čelenky, kterou si při každém přípitku do vlasů vkládáš. Víno je k slavnosti uchystáno! Vjemy zaměstnají všechny čivy a než je všechny pochytáš máš v mozku neskonalý zmatek, jenom si ho važ, tak krásných ročníků nerodí se mnoho, pít je bude vždycky mimořádný svátek. Foto Bořek Žižlavský


V měsíci dubnu oslavili svoji zlatou svatbu manželé Helena a Ondřej Bílkovi ze Zahrad. Všechno nejlepší do dalšího společného života, hlavně zdraví a štěstí, jim za městys Buchlovice přišli popřát místostarosta Bořek Žižlavský a matrikářka Anna Lukeštíková. Ke krásnému jubileu se s přáním připojují i členové redakce Buchlovského zpravodaje. (foto -bž-)


Jubilanti v červnu 2012 75 let 90 let 100 let

Jarmila Žůrková (Domov pro seniory Buchlovice) Ludmila Manová (Domov pro seniory Buchlovice) Ludmila Vránová (Domov pro seniory Buchlovice)

PODĚKOVÁNÍ Senioři v Buchlovicích se každoročně těší na pravidelná setkávání, která organizuje Úřad městyse Buchlovice. Chtěli bychom touto cestou moc a moc poděkovat všem organizátorům, zejména panu starostovi ing. Jiřímu Černému, kteří se podíleli na bezchybném a kvalitním průběhu. Samozřejmě nechybělo ani vynikající pohoštění. Po krátkém zhodnocení panem starostou, co se v Buchlovicích změnilo a ještě změní, se o dobrou zábavu postarali muzikanti LCR i národopisný soubor Buchlovjánek. Všem jim patří náš dík a uznání, že nezapomínají na své starší spoluobčany. A už teď se těšíme, že se za rok setkáme znovu. Za seniory manželé Danuše a Vladimír Obdržálkovi

Fotografie k článku na straně 32

BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ Vydává Úřad městyse Buchlovice, tel.: 572 595 120. Vychází měsíčně, řídí redakční rada, výkonní redaktoři Mgr. Pavla Večeřová, Mgr. Vlastimil Kořínek a Bořek Žižlavský. Náklad 350 výtisků. Cena 12,– Kč Registrační číslo MK ČR E 13102 Redakční rada si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Sazba Vít Kučera, tisk HUDEC print, s. r. o., Buchlovice

BUCHLOVSKÝ ZPRAVODAJ. ČÍSLO 6 ROČNÍK XVIII.č Červen 2012

Recommend Documents