BRITSKÁ LITERATURA - JOHN FOWLES 1

BRITSKÁ LITERATURA - JOHN FOWLES 1 Autor

Mgr. Jiří Ondra

Anotace

Představení do češtiny přeložených knih spisovatele J. Fowlese, ukázky z děl, práce s texty, interpretace

Očekávaný přínos

Seznámení se s aktuálními jmény britské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti

Tematická oblast

Světová literatura 2. poloviny 20. století

Téma

John Fowles

Předmět

Český jazyk a literatura

Ročník

4.

Obor vzdělávání

Maturitní obory

Stupeň a typ vzdělávání

SOŠ

Název DUM

Š7_S3_03_Britská literatura - John Fowles 1

Datum

31. 3. 2013

SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN

ZLÍNSKÝ KRAJ

John Fowles 1 Výklad, ukázky, cvičení

2

Sběratel (1963) Autorova prvotina založená na kombinaci detektivní zápletky s postupy psychologického románu, sociologické studie a jinotajné roviny. Úředník Frederick vyhrává značný obnos a na jistou venkovskou samotu hodlá unést svou vysněnou, ale nedosažitelnou studentku umění. Průběh věznění je podán z perspektivy obou hlavních postav, přičemž společenské rozdíly mezi únoscem a obětí se postupně odráží v bohatosti náhledu na situaci, v hloubce duševního života a samozřejmě také v úrovni vyjadřování. Dílo myšlenkově nabité, ale zároveň také čtenářsky (jako je u Fowlese zvykem) velice přitažlivé. 3

Sběratel (ukázka č. 1) „Vy jste ten nejdokonalejší vzorek maloměšťácké akurátnosti, jaký jsem kdy viděla.“ Vážně? „To teda jste. Skutečnými měšťáky opovrhujete pro jejich snobské způsoby, řeč a chování vůbec. Že je to tak? A čím to nahrazujete? Neumíte nic jiného, než odmítat nepatřičné myšlenky, nepatřičné činy a vůbec všechno, co je nepatřičné, a to je ubohé a odporné. Víte vy vůbec, že všechno velké v dějinách umění a všechno, co je životě krásné, je, jak vy říkáte, nepatřičné, nebo to vzniklo z pohnutek, které byste označil jako nepatřičné? Z vášně, z lásky, z nenávisti, opravdovosti. Víte to?“ Já vám vůbec nerozumím. „Ale rozumíte. Pro pořád užíváte ta pitomá slova sluší se, nesluší se, náležité, správné? Proč si pořád děláte hlavu s tím, co se patří a co ne? Jste jako nějaká chudinka stará panna, která považuje za nečisté manželství a vůbec všechno kromě sedánek u bezbarvého čaje někde v zatuchlém starém pokoji. Proč chcete zbavit život všeho, co ho dělá životem? Proč všechno krásné ubíjíte?“ Já jsem nikdy neměl ty výhody co vy. Tak asi proto: „Ještě se můžete změnit. Vždyť jste mladý, máte peníze. Můžete se vzdělávat. A co jste zatím udělal? Máte jakousi směšnou představu, jakou patrně mívají malí kluci a při které masturbují, a teď se můžete pozorností ke mně přetrhnout, jen abyste nemusel přiznat, že všechno to, proč jsem tady a jak jsem se sem dostala, je ohavnost, ohavnost, ohavnost...“ Pak najednou přestala. „Nemá to cenu,“ dodala ještě. „ Jako kdybych mluvila turecky.“ Rozumím, řekl jsem. Nemám patřičné vzdělání. „Vy jste takový hlupák,“ skoro až křičela, „úplná zrůda. Máte peníze – a vlastně ani nejste hloupý, mohl byste se stát, čím byste chtěl. Jenom se potřebujete zbavit minulosti. Musíte zlikvidovat tu svou tetu i ten barák, kde jste bydlel, i lidi, s kterými jste se stýkal. Musíte se stát novým člověkem.“ Koukla na mě s povystrčenou bradou, jako kdybych to mohl snadno provést, jen kdybych chtěl. No snad, povzdechl jsem. „Víte, co byste mohl dělat? Mohl byste...sbírat obrazy. Já bych vám řekla, po čem se tak podívat, a seznámila bych vás s lidmi, kteří by vás poučili, jak sbírat umělecké předměty. Jen si představte, kolika chudým umělcům byste mohl prospět! Místo masakrování motýlů – jako hloupej kluk!“ I někteří velmi chytří lidé sbírají motýly, namítl jsem. „Hm, chytří...a co z toho? Jsou to vůbec lidé?“ Jak to myslíte, zeptal jsem se. „Když se musíte ptát, tak vám nelze odpovědět.“

(Přeložila Eliška Hornátová)

4

Otázky k textu 1) V čem spočívá nedorozumění mezi postavami v dialogu? 2) Jak byste vysvětlili pojem „měštáctví“? 3) V čem se postava takto projevuje (viz otázka 2)? 4) Jaký je poměr sil mezi postavami? Kdo je dominantní a kdo submisivní a proč? Doložte textem. 5) Charakterizujte jazyk obou mluvčích. 6) Kdo je vypravěčem a jak se to projevuje v ukázce? 7) Vysvětlete název románu Sběratel ve vztahu k obsahu ukázky a k náplni díla.

5

Mág (1966) Vývojový román s tajemstvím, ve kterém se mladý, vzdělaný muž trávící část své pedagogické kariéry na jednom z řeckých ostrovů stává hříčkou v rukou tamního záhadného milionáře. Podléhá jeho vyprávění, uhranut skutečnými? životními osudy tohoto muže. Dílo zkoumá autenticitu prožívání, hloubku citů k druhému, cestu k prozření z falešného mínění o vlastní osobě. Text obsahuje napínavá válečná líčení, podivně inscenovaná představení, příhody s nezvyklými osobami, morální poselství. Čtivý, poutavý příběh, v němž se čtenář ocitá ve stejné nejistotě jako hlavní postava: co je pravda? 6

Mág (ukázka č. 2) Bylo to prosté. Vložil jsem náboj zpátky do hlavně. [...] Seděl jsem s puškou na kolenou a dokud se zvuk písně snášel dolů večerním vzduchem, nebyl jsem schopen pohybu. Nevím, jak dlouho zpívala; obloha však mezitím potemněla a moře vybledlo do perleťové šedi. Nad horami visely narůžovělé pruhy vysokého mračna, dosud vydatně ozařovaného zapadajícím sluncem. Celá země i moře zadržovaly světlo, jako by světlo bylo teplo, které nemizí zároveň se svým zdrojem. Ale hlas slábl, jak se blížil k vesnici, a potom zanikl v tichu. Pozvedl jsem znovu pušku a nasměroval její hlaveň proti sobě. Ve vzduchu viselo veliké ticho. Mnoho mil odtud zahoukala siréna lodi z Athén, která připlouvala k ostrovu. Přicházela však ke mně z prostoru za vzduchoprázdnem. Přítomností byla smrt. Neudělal jsem nic. Čekal jsem. Oblohu nad mořem hor táhnoucích se na západ ovládly večerní červánky., nejbledší odstín žluté, pak světle zelená záře, potom průzračná modř jako z okenní vitráže. Čekal jsem dál a dál, zaslechl jsem sirénu blíže, čekal jsem na popud vůle, na temný okamžik, který by mě přiměl zvednout nohy a došlápnout, ale nemohl jsem nic udělat. Po celý čas jsem cítil, že mě někdo pozoruje, že nejsem sám, že hraju někomu divadlo, že to, co dělám, má smysl, pouze pokud člověk jedná spontánně, upřímně – a morálně. Stále intenzivněji jsem si totiž krom podnikavého chladu jarní noci uvědomoval, že to, oč se pokouším, není skutek morální, ale veskrze estetický, že se snažím ukončit svůj život něčím senzačním, významným a důsledným. Ve skutečnosti jsem nechtěl zemřít doopravdy, ale jako Merkucio. Šlo mi o smrt, která se lidem vryje do paměti, ne o skutečnou smrt a skutečnou sebevraždu, jejímž prostřednictvím bych se vymazal ze světa. A ten hlas, to světlo, to nebe. Začalo se stmívat, siréna vzdalujícího se athénského parníku naříkavě zahoukala a já jsem stále seděl a kouřil a puška ležela po mém boku. Znovu jsem zhodnotil sám sebe. Pochopil jsem, že od této chvíle jsem jednou provždy hodný opovržení. Že mě dosud sužovala silná sklíčenost a sužuje mě i nadále a také jsem byl a vždy budu velmi neupřímný, z existenciálního hlediska neautentický. Věděl jsem, že se nikdy nezabiju, že vždycky budu chtít žít dál sám se sebou, jakkoli prázdným a chorobným člověkem se stanu. Zvedl jsem pušku a vystřelil naslepo do nebe. Rána mnou otřásla. Rozlehla se ozvěna a na zem spadlo pár větviček. Pak vše pohltilo hluboké ticho.

(Přeložil Josef Línek)

7

Otázky k textu 1) V jakém uměleckém hnutí /směru je poměrně často akcentována otázka sebevraždy? 2) Zformulujte důvody, které vedly hrdinu k rozhodnutí neukončit svůj život. 3) V díle kterého českého spisovatele (v současnosti žijícího v zahraničí) se opakovaně objevuje mladý muž, kterému velmi záleží na obrazu sebe v očích druhých? 4) Lze v ukázce nalézt popisné pasáže, které odkazují na probíhající děj nebo jej doplňují? 5) Kdo je Merkucio? Proč je v textu zmíněn? 6) V jaké formě je vedeno vyprávění? Doložte prací s textem.

8

Francouzova milenka (1969) Čtenářsky nejvděčnější román britského prozaika, brilantní ukázka postmoderního románu. Dílo předestírá životní příběh britského aristokrata, který před svatbou s dívkou s vysokých obchodnických kruhů dá přednost lásce k tajuplné nezávislé ženě s pochybnou pověstí. Na toto rozhodnutí postupně doplácí. Téměř tradiční příběh milostného typu je však dovedně narušován autorskými komentáři, zcizovacími efekty, úvahami a sociologickými a literárněvědnými exkurzemi. Text nabízí dokonce několik alternativních vývojových linií příběhu, aby dal najevo fiktivnost příběhu. 9

Francouzova milenka (ukázka č. 3) Později v noci by byl skrytý divák mohl zahlédnout dívku – i když si nedovedu představit, kdo by to byl, vyjma kolem letící sovy - , jak stojí u otevřeného okna své neosvětlené ložnice. Byla jedna hodina po půlnoci. Sarah tu stála v noční košili, s rozpuštěnými vlasy a strnule hleděla na moře. Směrem na Portland Bill matně blikala na černých vodách svítilna z nějaké lodi směřující do Bridgeportu. Sarah viděla tu nepatrnou světelnou tečku a nevěnovala jí další pozornost. Kdybyste se byli ještě o něco přiblížili, byli byste zjistili, že její obličej je mokrý od mlčky prolitých slz. Její hlídka u okna neměla nic společného s mystickým čekáním na Satanovy plachty; byla přípravou na to, že z okna skočí. Nenechám ji váhat na hraně okenní římsy, nebo vrhnout se vpřed a pak se v pláči zhroutit na prochozený koberec v pokoji. Víme, že čtrnáct dní po této příhodě byla naživu, a tedy neskočila. Ani nevzlykala tím zalykavým hysterickým pláčem předcházejícím zoufalý čin. Její pláč pramenil z hluboké bídy, zaviněné okolnostmi, nikoli pocity – zvolna proudící, nezadržitelný, jako pramínek krve prosakující obvazem. Kdo je Sarah? Z jakého světa stínů přichází?

Kapitola 13 Neb úmysl tvůrce je temný a Isis za závojem skrytá... TENNYSON: Maud (1855) Nevím. Příběh, který vyprávím, vyvěrá cele z fantazie. Charaktery, které tvoří, mimo mou mysl nikdy neexistovaly. Jestliže jsem dosud předstíral, že vím, co se děje v mysli mých osob, v jejich nejskrytějších myšlenkách, tedy proto, že píši (stejně jako jsem převzal něco ze slovníku a „hlasu“ oné doby) v mezích konvence běžně uznávané za časů, kdy se můj příběh odehrává. Romanopisec stojí hned vedle Boha. Možná že všechno neví, ale snaží se předstírat, že ano. Ale já jsem současníkem Alaina Robbe-Grilleta a Rolanda Barthese. Jestliže to zde je román, nemůže to být román v moderním slova smyslu. Možná tedy že píši vlastní transponovaný životopis. Možná že žiji v jednom z domů, které jsem uvedl do tohoto vyprávění. Možná že Charles jsem já sám v jiném převleku. Možná že je to jen hra. Moderní ženy na způsob Sarah existují, a nikdy jsem jim nerozuměl. Nebo možná vám chci vpašovat kamuflovanou knihu esejů. Místo úvodních citátů jsem měl kapitoly možná nadepsat „O horizontalitě existence“, „Iluze pokroku“, „Historie románu“, „Etiologie svobody“, „O některých zapomenutých aspektech viktoriánské doby“... cokoli chcete.

(Přeložila Hana Žantovská)

10

Otázky k textu 1) Kdo hovoří ke čtenáři ve třinácté kapitole? 2) Jak nazýváme v literatuře tento prvek (text dá najevo svou vlastní fiktivnost)? 3) Jakou úlohu mají úvodní citace (zde u třinácté kapitoly) v díle? 4) Co je a k čemu slouží tzv. motto? 5) Proč jsou v ukázce zmíněna dvě mužská jména? Jaký mají vztah k textu? 6) Je nějaký rozdíl mezi vypravěčem ve třinácté kapitole a před ní? 7) Jak nazýváme typ otázky na konci dvanácté kapitoly? Jakou má funkci? 11

Věž z ebenu (1974) Soubor kratších próz (povídek či novel), v nichž dochází ke střídání dějišť příběhů, časů, o kterých se vypráví, stylů i žánrů. Ocitáme se na venkově, kam přijíždí za slavným malířem novinář. Posloucháme vystrašeného muže, který tráví noc v zapůjčeném domě a zažije vloupání se smutným koncem. Máme možnost sledovat vyprávění starobylé legendy. Každý příběh – lyrický, napínavý, myšlenkově provokativní – je napsán (jako obvykle) v mistrovském autorově stylu. 12

Věž z ebenu (ukázka č. 4) V hloubi duše však ve mně nepřestával hlodat nejistota. Každou chvíli jsem čekal, že se na schodech ozvou kroky. Náhle jsem však uslyšel zvuk, na nímž mi srdce poskočilo neočekávanou úlevou – zvuk, který mi byl povědomý. Přední dveře chalupy se zavíraly na dřevěnou závoru. Západka se dala otevřít potichu, avšak závora šla poněkud ztuha a obvykle cvakla, když se na ni přitlačilo. A právě toto cvaknutí jsem nyní zaslechl. K mé radosti se další zvuk ozval již zvenčí. Rozpoznal jsem slabé vrznutí proutěné branky vedoucí z malé zahrádky před chalupou na silnici. Proti všemu očekávání návštěvník patrně usoudil, že už má dost. Nevím, co mě v tento okamžik přimělo vstát a opatrně se přiblížit k oknu ložnice. Ještě než jsem si šel lehnout, postál jsem chvíli u předních dveří, abych se nadýchal čerstvého vzduchu (zmocnil se mě přitom samolibý pocit neoprávněného vlastníka, jaký mívají lidé vy vypůjčených domech), a to již panovala naprostá tma. Ostatně i za jasného světla by moje krátkozrakost zpochybnila jakoukoliv případnou identifikaci. Přesto cosi ve mně se dožadovalo byť jen letmého pohledu na temnou postavu... Nemohu říci proč. Snad abych se ujistil, že nebezpečí je již zažehnáno. Opatrně jsem se podíval dolů okénkem, kterým bylo vidět na cestu vedoucí kolem chalupy. Nečekal jsem, že něco uvidím; ke svému překvapení a úžasu jsem však viděl docela dobře, a to z prostého důvodu: v obývacím pokoji se stále ještě svítilo. Rozeznával jsem bílé laťky v brance. Nikde po nikom ani stopy. Několik vteřin panovalo ticho. Potom kdosi zaklapl dveře auta, jemně, pečlivě, ale ne s opatrností, jež by naznačila, že dotyčný má tušení o mé přítomnosti. Odvážil jsem se trochu poodhrnout záclonu, ale auto či náklaďák bylo skryto za převisem cesmíny, jež dala chalupě jméno. Chvilku jsem přemítal, jak sem mohl někdo přijet a zaparkovat, aniž bych se probudil. Cesta se však v kolem chalupy svažuje a auto pravděpodobně dojelo s vypnutým motorem. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Zaklapnutí dveří u aut naznačovalo, že neznámý návštěvník se chystá odjet. Avšak ponechat v chalupě rozsvícené světlo? Žádný zloděj, ani ten nejpošetilejší, by se nedopustil tak zásadní chyby, kdyby doopravdy hodlal zmizet z místa činu. Pochybnosti netrvaly dlouho. U proutěné branky se náhle objevila temná postava a zamířila k domu. Zmizela v něm dříve, než jsem stačil od okna uskočit. Události se nyní řítily s mrazivou rychlostí. Na schodech se ozvaly rychlé kroky. Zmocnila se mě panika: musím něco udělat, musím jednat. Zůstal jsem však stát u okna v jakési katatonii, jako přimrazený. Řekl bych, že jsem měl větší hrůzu ze svého strachu než z jeho původce. Na místě mě drželo pouze jasné vědomí toho, že tomuto strachu nesmím podlehnout. Kroky nyní zazněly na malém odpočivadle, z něhož vedly dveře do dvou protilehlých ložnic. Co bych asi udělal, kdyby vetřelec otevřel nejprve dveře nalevo místo těch vpravo... Bylo zvláštní, že jsem pocítil zřetelnou úlevu, když jsem uslyšel cvaknout kliku u svých dveří. Všude kolem byla tma, nic nebylo vidět a já se stále nehýbal, jako bych doufal, že neznámý zase odejde. Vtom se rozsvítila baterka. Okamžitě objevila rozházenou postel, z níž jsem před chvílí vylezl, a zlomek vteřiny nato již světelný kužel zasáhl i mne samotného: stál jsem u okna v celé své pošetilosti, bosý a v pyžamu. Vzpomínám si, že jsem pozvedl ruku, abych si zastínil oči před oslňujícím paprskem, ačkoliv toto gesto muselo vyjadřovat i bezmocnou obranu. Zavládlo ticho, během něhož jsem si uvědomil, že osoba držící baterku nemíní utéci.

(Přeložil Rudolf Chalupský)

13

Otázky k textu 1) Jedná se o ukázku, která může být z důvodu úspory místa nejasná. Vysvětlete proto, v jaké situaci se nejspíše ocitla postava, která nám děj zprostředkovává. 2) Jakými efekty je dosaženo dynamiky? 3) Jsou události vyprávěny s odstupem, nebo bezprostředně? Co by nasvědčovalo první nebo druhé možnosti? Doložte. 4) Pokusíte se o žánrové zařazení této ukázky? 5) Kniha Věž z ebenu je souborem próz, které řadíme do střední epiky. Jaké formy střední epiky znáte? Vysvětlete jejich typické prvky a vzájemné rozdíly. 14

Zdroje Literatura:

Ukázka č. 1) FOWLES, John. Sběratel. Praha: Odeon, 1988. Str. 82-83. Ukázka č. 2) FOWLES, John. Mág. Praha: Volvox Globator, 1999. Str. 52-53. ISBN 80-7207-272-2. Str. 52-53. ISBN 80-7207-272-2. Ukázka č. 3) FOWLES, John. Francouzova milenka. Praha: Volvox Globator, 2003. Str. 87-88. ISBN 80-7207-527-6. Ukázka č. 4) FOWLES, John. Ubohý Koko. In: Věž z ebenu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Str. 165-167. ISBN 80-7106-204-9.

Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 15