Bouřlivák
Praha 2015
Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ
Samantha Towle: The Mighty Storm Vydání první Copyright © 2013 Samantha Towle Published in the United States by Amazon Publishing, 2013. This edition made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1963. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Mighty Storm vydaného nakladatelstvím Montlake Romance, USA, v roce 2013 Český překlad © 2015 Ivana Čejková Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu © 2015 Martina Černá Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0219-5 BARONET Praha 2015
Samantha Towle
Bouřlivák PRVNÍ ČÁST CYKLU MIGHTY STORM
Věnování
Tento příběh je pro Jenny Aspinallovou. Bez tebe bych ho nikdy nenapsala. Záříš jako hvězdy.
Kapitola první
J
en jsem dosedla na židli a lokla si dnešního prvního kafe, rozezvonil se mně na pracovním stole telefon. „Trudy Bennettová.“ „Tru, tady je Vicky… můžeš zvednout tu svoji rozkošnou prdelku a přijít ke mně? Potřebuju s tebou mluvit.“ „Fajn, dej mi pět minut.“ Zavěsila jsem. Vicky je moje šéfka a majitelka časopisu, pro který pracuju – Etiquette. Jsem hudební novinářka. A Etiquette je… módní časopis. Takže jsem v podstatě hudební novinářka pracující v módním časopisu. Bylo to první a jediné zaměstnání tohoto druhu, ve kterém jsem po dokončení univerzity dokázala zakotvit. Specializovala jsem se na hudební žurnalistiku, obor populární hudba. V životě jsem měla, a mám pořád, dvě vášně – hudbu a psaní, přesně v tomhle pořadí. Takže nebylo těžké se na střední rozhodnout, jaký obor budu dál studovat na univerzitě. Tuhle práci jsem brala jako provizorní řešení, než se dostanu do prestižnějších časopisů, jako je třeba NME nebo Rolling Stone. Ale už uplynulo šest let a jsem tady pořád. Mým úkolem v Etiquette je psát recenze na nově vydaná alba, informovat o populárních skupinách a zpěvácích, dělat neobvyklé rozhovory a tak podobně. Jsem dobrá novinářka a ještě větší odbornice v hudbě. 7
Vyrůstala jsem v muzikálním prostředí, protože otec byl muzikant. Ode dne, kdy jsem se narodila, byla muzika mojí součástí. Pracovat v módním časopise sice nepovažuju za ideální zaměstnání, ale mám Vicky moc ráda. Staly se z nás dobré kamarádky. Zpočátku, když jsem tu začínala, jsem byla jen sloupkařka, ale Vicky si mě tu chtěla udržet. A protože jsem do ní pořád rýpala, dovolila mi, abych ze svého sloupku udělala celou stránku. Byl to můj nejšťastnější den. Dneska už je to rok, co jsem sloupek proměnila ve stránku, a čtenáři tuhle změnu přijali celkem dobře. Jedinou nevýhodou mé práce je, že se musím držet nejpopulárnějších hudebních trendů, protože to je přesně to, o co se čtenáři Etiquette zajímají. Nejsem zrovna fanouškem dívčí muziky, tedy kromě Adele – tu miluju –, ale v zásadě se zajímám o indie rock. Ve svých článcích ráda píšu o rockových skupinách – metalových, indie a zbrusu nových kapelách. O těch, které skoro nikdo nezná a na které narazím v různých klubech. O kapelách, co si trochu té slávy zaslouží. Dobré je, že se nedávno spousta rockových kapel přizpůsobila mainstreamu a vyšvihla se mezi Top 40, takže je teď holky, co čtou Etiquette, poslouchají. A já mám příležitost o těchto kapelách psát na své stránce. Pořád to ale jsou mainstreamové kapely, a já bych chtěla mluvit o něčem trochu jiném. Takže jsem tak trochu přestala psát o poslouchání. Ale kdoví, třeba jednou zase začnu. Zapnula jsem mac, ještě jednou si lokla kafe, přičemž jsem si spálila jazyk, a vyrazila na druhou stranu místnosti k Vickyině kanceláři. Když jsem k ní došla, dveře byly otevřené a Vicky telefonovala. 8
Široce se na mě usmála, ukázala mi bílé zuby a kývla, abych se posadila na židli na druhé straně stolu. Vicky je úžasná. Řekla bych, že je jí tak kolem pětačtyřiceti – i když upřímně, nikdy jsem se nedopídila, kolik jí je ve skutečnosti – a věřte mi, že jsem se doopravdy snažila. Ale ať už jí je, kolik chce, vypadá na třicet. Můžu si jen přát, abych v jejím věku vypadala stejně dobře jako ona. Vicky má blonďaté, po ramena dlouhé vlasy sestříhané do klasického bobu, fantastickou postavu, i když si ne jsem úplně jistá, jestli je na ní všechno pravé. Ale mám ji ráda. Je praktická a je s ní spousta srandy. A navíc je to skvělá podnikatelka a spisovatelka. V začátcích pracovala jako novinářka pro jakýsi bezvýznamný časopis. Pak potkala svého budoucího manžela, bohatého staršího obchodníka. Byl ještě ze staré školy a byl přesvědčený, že ženy by neměly pracovat. Podle něj měly zůstat doma s dětmi a starat se o domácnost. Vicky ho milovala, takže se žurnalistické kariéry vzdala. Vzali se a pak Vicky zjistila, že nemůže mít děti. S jejich manželstvím to šlo z kopce a nebylo zrovna nejšťastnější. Vzal si ji jen pro ozdobu. Vyklubal se z něj obyčejný podvodník. Před deseti lety zemřel a z Vicky se stala velmi bohatá vdova, která dodneška vede jeho podnik. Moc o tom nevím, ale myslím, že se to týká nějakých akvizic. Nerozumím tomu, a řekla bych, že Vicky taky ne. Jeho podnik už předtím řídil výkonný předseda a správní rada, takže když umřel, Vicky se rozhodla všechno ponechat tak, jak to bylo. A z peněz, které jí zanechal, si ukrojila pořádný kus a vrátila se ke své původní profesi. Tak vlastně založila módní časopis – Etiquette. Je to nevýznamný laciný měsíčník s nákladem asi pěti set tisíc výtisků, prodávající se na úrovni nákladů. Roz9
hodně na něm Vicky nevydělává. Vydává ho proto, že ji to baví a zaměstnává ji to. V poslední době usoudila, že musí časopis trochu pozvednout. Protože měla tu odvahu dát mi příležitost pro ni pracovat, když mě všichni ostatní odmítli, a protože ji mám ráda, jsem odhodlaná jí s tím pomoct. Chci vidět, jak se její sen stává skutečností. Je to velmi nadaná a energická žena, která měla v životě smůlu a která si zaslouží trochu toho štěstí. Pokud bude tenhle časopis úspěšný, udělá jí to radost. A kdoví, třeba jednoho dne, až bude Etiquette patřit mezi nejprodávanější časopisy, mi Vicky dovolí, abych začala vydávat hudební časopis, který by se do Etiquette vkládal. No dobře, to jsem se asi trochu zasnila. Vicky domluvila, zavěsila a usmála se na mě. V oříškových očích se jí zablýsklo a v tu chvíli jsem věděla, že na mě něco chystá. „Co je?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. „Jake Wethers,“ zamumlala, takže jsem to jméno skoro neslyšela. Ale jenom skoro. Srdce mi pokleslo a povzdechla jsem si. Jake Wethers, jedna z největších rockových hvězd na světě, lídr úspěšné rockové skupiny Mighty Storm – Mocné bouře. Jake Wethers, můj bývalý nejlepší přítel. V dětství jsme bydleli vedle sebe, vyrůstali jsme prakticky spolu. Chodili jsme do stejné školy, všechno jsme dělali společně. Když nám bylo čtrnáct, Jake se s rodiči odstěhoval do Ameriky. Musím přiznat, že byl mojí největší láskou. Samozřejmě, že to vůbec netušil, ale když tenkrát odešel, zlomilo mi to srdce. Nemám jedinou vzpomínku na dětství, v níž by nebyl i Jake. 10
Když se stěhoval s rodiči tisíce mil daleko od městečka, v němž vyrůstal, přísahali jsme si, že si budeme psát. Ale to bylo před dvanácti lety, kdy internet a mobilní telefony nebyly mezi dětmi vůbec běžné. Tenkrát byly výhradně pro dospělé, a to ještě pro ty movitější, než byla moje nebo Jakeova rodina. Nejdřív jsme si psali, párkrát jsme si zavolali, ale nebylo to nic moc. Nakonec mi přestal volat, dopisů ubývalo, až nakonec ustaly úplně. Ještě chvíli jsem se mu snažila psát, ale nikdy mi už neodpověděl, takže jsem to vzdala. Jake Wethers mi zlomil srdce na hodně dlouhou dobu. Tedy abych byla přesná, myslím, že se z toho nikdy zcela nezotavilo. Pak už jsem o Jakeovi neslyšela a neviděla jsem ho. Vlastně… do doby asi před šesti lety. Byla jsem druhým rokem na univerzitě a bydlela jsem s kamarádkou – ostatně je jí dodnes – Simone. Jednou v sobotu se dívala na nějakou hudební show, zatímco já si léčila kocovinu – což nebylo neobvyklé. Vešla jsem do pokoje s hrnkem kávy v ruce a byl tam – Jake byl v televizi a díval se na mě. Očividně vyrostl, vypadal trochu jinak, a přesto pořád stejně. Přikryla jsem si pusu oběma rukama, takže hrnek spadl na zem a káva se rozstříkla všude kolem. Ale bylo mi to jedno. Stála jsem jako přikovaná a sledovala ho při vystoupení s kapelou. Už jsem o téhle rychle stoupající hvězdě – skupině Mighty Storm – něco zaslechla. Slyšela jsem jejich písně v rádiu, ale nikdy jsem neviděla jejich fotky nebo vystoupení v televizi. Až teď. Simone samozřejmě byla zvědavá, proč se takhle chovám a proč jsem rozlila kafe po celém pokoji. Sedla jsem 11
si vedle ní a vyprávěla jí o Jakeovi. Pak jsme se vrhly na počítač v mém pokoji a zadaly jeho jméno do Googlu. Dávalo smysl, že se Jake stal muzikantem. Protože stejně jako já hudbu miloval. Věděla jsem, že umí docela slušně zpívat, ale v životě by mě nenapadlo, že se z něj stane takový zpěvák. Prohlédla jsem si Jakeovu kariéru, kterou si během pár let vybudoval. Zjistila jsem, jak rychle vystřelil až do stratosféry. A taky jsem zjistila, do jakých hloubek spadl. Samozřejmě, že mě pořád zajímal. Byl dlouho mým nejlepším kamarádem a víc jak polovinu mého života jsem byli spolu. Neměli jsme mezi sebou žádná tajemství. Dneska už do něj nejsem zamilovaná. Už je to dávno za mnou. Koneckonců, co takový puberťák, jakými jsme tenkrát byli, může vědět o lásce? No řekněte? Nikomu ale nemůžu prozradit, že Jakea znám od dětství. Jsem totiž poměrně uzavřený člověk, a kdybych všude vykládala, že se znám s Jakem Wethersem, mohlo by to vypadat, že se tím chlubím. Kdyby přátelé a kolegové věděli, jak blízcí jsme si byli, pídili by se po detailech z jeho života. V Jakeově minulosti byly věci, o nichž vím, že by rozhodně nechtěl někomu říkat. A tak ze strachu, abych neudělala nějakou chybu, jsem se rozhodla radši předstírat, že ho vůbec neznám a že jsem jen fanynka. Vím, zní to hloupě, když to takhle říkám… ale mluvit o Jakeovi by bylo jako být s ním. Dneska Jake patří celému světu. Nechci se o něj s kýmkoliv dělit. Protože z toho, co jsem viděla a slyšela, si myslím, že tenhle Jake není ten samý kluk, jakého jsem znala. Dneska je rocková hvězda, taková, o jaké ve svých puberťáckých představách vždycky snil. Jediným člověkem, kterému jsem o Jakeovi řekla, je Simone. A samozřejmě máma s tátou ho taky znají. Jo a ta12
ky… taky jsem o něm řekla Vicky, což ovšem byl zásadní opilecký omyl. Loni jsem se totiž na firemním vánočním večírku docela legračně opila. A z nějakého důvodu – jak už to u opilců bývá – jsem udělala osudovou chybu a prozradila jsem Vicky, že jsem Jakea kdysi znala. A když říkám osudovou, tak ne proto, že by o tom Vicky vyprávěla někomu jinému. Ale proto, že jakmile zjistila, že jsme bývalí kamarádi, pořád mě tlačí k tomu, abych se s ním spojila a udělala exkluzivní interview do časopisu. Co jí ale úplně uniká, že už dávno nejsem jeho kamarádka a že jsem ho dvanáct let neviděla. Takže mu těžko můžu jen tak zavolat a zeptat se ho, jestli by si se mnou nepopovídal, abych o něm mohla napsat článek. Vicky si myslí, že můžu. Je přesvědčená, že by se se mnou Jake usmířil, kdybych se mu ozvala. Ale já vím, že mi to říká jen proto, aby mě k tomu donutila. Ani nevím, jestli se s ním vůbec chci setkat. Protože kdyby mě chtěl znovu vidět, mohl mi kdykoliv zavolat. Upřímně si myslím, že na mě už zapomněl. Určitě má na starosti mnohem větší a důležitější věci. Vtrhnout mu zpátky do života a dělat s ním rozhovor by bylo prostě divné a nepříjemné, jak pro něj, tak i pro mě. Snažila jsem se to Vicky vysvětlit, jak nejlíp jsem uměla, ale nemělo to smysl. Takže jsem teď ve stadiu, že jakmile někde zaslechnu jeho jméno, mizím. „Proboha Tru, posloucháš mě vůbec? Slyšela jsi něco z toho, co jsem ti tu říkala?“ Vicky luskla prsty, aby přitáhla mou pozornost zpátky k sobě. Uvědomila jsem si, že tam dřepím jako tvrdé Y. Zčervenala jsem. „No… ne, promiň.“ Kousla jsem se do spodního rtu. „To proto, že celá ta věc s Jakem… Chápu, že chceš, abych mu zavolala, ale já prostě nemůžu –“ 13
Zvedla ruku s dokonale upravenými nehty, aby mě zastavila. „Kdybys mě poslouchala, zlatíčko, věděla bys, že už tvoji pomoc ohledně domluvení interview s Jakem Wethersem nepotřebuju.“ Spokojeně se na mě usmívala jako dítě, které si myslí, že v obchoďáku Harrods vidělo opravdového Santu Clause. Sakra, to jsem se zrovna teď musela zamyslet? Nervózně jsem se zavrtěla na židli a narovnala jsem se. „T-ty jsi získala Jakeův souhlas k interview?“ Pyšně přikývla. „A jak?“ vyhrkla jsem ohromeně. Jake je totiž známý tím, že rozhovory poskytuje velmi nerad. To byl taky jeden z dalších důvodů, proč mě k tomu Vicky nutila. Chtěla mít exkluzivní rozhovor. Jake si svoje soukromí bedlivě střežil. Samozřejmě, že když bylo potřeba, mluvil s tiskem, ale jen o hudbě. O sobě nikdy. Což ovšem bylo docela komické, když člověk vezme v úvahu způsob života, jaký Jake měl – ve všech ohledech v podstatě veřejný – alkohol, drogy… ženy. Vicky se znepokojeně zavrtěla na židli a ušklíbla se. „To je jedno, jak jsem ho k tomu přiměla. Prostě to slíbil. A teď je na tobě, abys s ním ten rozhovor udělala.“ „Cože?“ Málem jsem převrátila židli. „Netvař se, že tě to překvapilo. Jsi moje nejlepší sloupkařka, Tru, a… tak dobře, jsi moje jediná hudební novinářka. A navíc, s Jakem se znáš už dlouho. Proboha, vždyť jste spolu vyrůstali! Určitě si s tebou popovídá mnohem upřímněji a otevřeněji než s kýmkoliv jiným. Můžeš z toho udělat naprosto exkluzivní článek.“ „Bože, ne!“ Vehementně jsem kroutila hlavou. „Myslím, že to vůbec není dobrý nápad.“ Možná jsem novinářka, ale mám svou čest. Nemůžu 14
přece předhodit Jakeovy vnitřnosti čtenářům jen proto, že by to mohl být exkluzivní článek. „Je to skvělý nápad a my takový článek potřebujeme, Tru.“ Její jinak vyhlazené čelo se nakrabatilo. „Prodeje teď stojí za starou bačkoru. Článek o Jakeu Wethersovi je přesně to, na co čekáme.“ Uf. Vicky měla pravdu. Pro časopis by to byla spása. Ale ne, pro časopis by to byla bomba! Musím to nějak vymyslet, abych z Jakea ten rozhovor vyrazila a přitom dostála i svým morálním zásadám. Do prdele! Je to fakt pravda? Musím se znovu po tolika letech s Jakem setkat? Najednou mi přejel mráz po zádech. Úplně jsem cítila, jak mnou projíždí negativní energie. Možná si mě vůbec nebude pamatovat. Vždyť už je to dvanáct let. „Tak dobře. Udělám to.“ „Hodná holka.“ Vicky se usmála a tleskla. „Kdy a kde se s ním mám sejít?“ „Zítra v deset v Dorchesteru.“ „Už zítra?“ Znovu jsem znejistěla – tentokrát ale mnohem víc než předtím. „Je tady v Británii jen na pár dní. Tenhle termín byl jediný, kdy měl aspoň chvíli volno.“ „Fajn… mám říct Jimovi, aby šel se mnou?“ Jim byl náš dvorní fotograf. Vicky zakroutila hlavou. „Ne, nebudeme dělat žádné fotky. Musíš to zvládnout sama, zlato.“ Skvělý! Myslela jsem si, že budu mít v Jimovi podporu. Polkla jsem, abych uklidnila rozjitřené nervy, a přikývla. „Fajn.“ „Nebuď tak nervózní, Tru. Zvládneš to skvěle. Jo, a tady máš jeho nejnovější album.“ Vytáhla zásuvku a vyndala z ní CD, které položila na stůl. Začala číst: „Vyznání…, 15
bože,“ zamumlala. „No nic. Poslechni si ho, než se za ním vydáš. Jo, a to CD ještě nevyšlo, takže nezapomeň…“ „Bůh mě ochraňuj.“ Vzala jsem si od ní CD a vyrazila ke dveřím. „Jsem si jistá, že bude nadšený, až tě po tolika letech znovu uvidí,“ zacvrlikala za mými zády Vicky. Podívala jsem se na ni přes rameno, ušklíbla se a vyplázla na ni jazyk. Zasmála se. „No, pokud se budeš tvářit takhle, tak se mu to rozhodně líbit nebude.“ Zakřenila jsem se a s novým CD Mighty Storm a s těžkým srdcem při představě setkání s Jakem jsem se vyloudala z Vickyiny kanceláře. Zhroutila jsem se na židli u svého stolu a podívala se na CD v ruce. Fajn, takže zítra v deset znovu po dlouhých dvanácti letech uvidím Jakea. Jake Wethers, muž, co kdysi býval klukem, kterého jsem milovala. Jake Wethers, nejznámější rocková hvězda a nejžádanější chlap na světě bude zítra sedět naproti mně a povídat si se mnou. A já nemám vůbec ponětí, na co se ho mám ptát. Vložila jsem CD do mechaniky svého maku, sluchátka jsem zastrčila do konektoru a zaposlouchala se do hudby. Vytáhla jsem z plastové krabičky brožurku a procházela si seznam skladeb. Na poslední stránce jsem se mrkla na věnování. Byl tam jeden člověk, kterého jsem znala. Nebylo divu, že právě jemu bylo tohle album věnované. Člověk, který na něm spolupracoval a po němž bylo nazvané – Jonny Creed1. Anglicky mj. vyznání. Jde tedy o dvojsmyslný název alba. Jednak pojmenovaného po bývalém kolegovi, jednak znamenajícího vyznání. Poznámka redaktora.
1
16
Jonny byl Jakeův nejlepší kamarád. Kytarista v Mighty Storm a Jakeův obchodní partner. Muž, který před více než rokem zemřel při autonehodě. Jonnyho auto prorazilo svodidla a skutálelo se dolů ze strmého srázu nedaleko od místa, kde v L. A. bydlel. Viděla jsem fotografie v novinách den po nehodě. To auto bylo na šrot. Neměl šanci přežít. Jiní účastníci nehody nebyli a po provedené pitvě se zjistilo, že Jonny v sobě měl mnohem víc alkoholu, než bylo přípustné, a tolik drog, že by to porazilo koně. Aspoň tak byla jeho nehoda interpretována v tisku. Stalo se to pozdě v noci a policie tvrdila, že Jonny mohl strhnout volant, aby se vyhnul nějakému zvířeti na silnici, nebo prostě vlivem alkoholu a drog za volantem usnul. Ale důkazy pro to neexistovaly. Novináři spekulovali, že to mohla být sebevražda. Avšak mluvčí skupiny to rezolutně popřel. Navíc nic nenaznačovalo, že by Jonny trpěl jakýmikoliv depresemi či byl jinak stresovaný. Podle všeho byl v životě spokojený. Byl na vrcholu slávy. Měl všechno, pro co žil. Jeho smrt hluboce zasáhla celou skupinu. Ale nejvíc Jakea. Jeho bolest tryskala ze všech titulních stránek, aby ji mohli zhlédnout lidé na celém světě. Jake začal mnohem víc pít a užívat drogy a pak tím nejhorším možným způsobem osm měsíců po Jonnyho smrti padl na kolena na jevišti v Japonsku. Bylo to první vystoupení celé skupiny po Jonnyho smrti. Jake byl naprostá troska, nemohl skoro mluvit, o zpívání nemluvě. Když se dav fanoušků naštval, nadával jim, když na něj začali pokřikovat, rozepnul si džínsy a vymočil se na jeviště. Skončil ve vězení za obscénnost na veřejnosti. Viděla 17
jsem z toho vystoupení pár záběrů a srdce se mi při tom pohledu svíralo bolestí. Tenhle Jake byl na hony vzdálený muži, kterého jsem před lety vídávala v tisku. A ještě vzdálenější klukovi, jakého jsem si pamatovala z dětství a kterého jsem milovala. Utápěl se ve smutku, snažil se bolest utopit v alkoholu a drogách. V té době nad sebou ztratil vládu. Mohlo to úplně klidně zlikvidovat jeho kariéru. Naštěstí pro něj se to nestalo. Naopak, katapultovalo ho to mnohem výš a jeho posedlost ho hnala dál. Za nepřístojné chování v Japonsku dostal pokutu a byl vyhoštěn ze země. Brzy potom šel na léčení. V protialkoholním zařízení strávil čtyři měsíce a před čtyřmi týdny se dostal ven. Zatím do toho znovu nespadl. Ale vím, že na změnu je to ještě krátká doba. Proto taky souhlasil s tím interview… protože Mighty Storm vydává album, které Jake s Jonnym napsali společně, a musí ho nějak uvést na trh. V jednu chvíli, když Jonny umřel, panovaly mezi fanynkami obavy, že se kapela rozpadne a skončí. Ale krátce poté, co se Jake vrátil z léčebny, se kapela dala dohromady, a protože byla pro Jonnyho vším, nahráli jeho poslední album. Protože kdyby to neudělali, Jonny by se nejspíš vrátil, aby jim nakopal zadky, že to všechno vzdali. Nejsem cynická, jen téhle hudební branži rozumím a… v zásadě je to právě kapela, co drží hudební labely, tedy vydavatele desek, nad vodou. A v tomhle případě Jake vlastnil label, s nímž kapela podepsala smlouvu. Pokud se to tak dá říct. Jestliže padne label, protože se skupina rozpadne, pak zůstane strašná spousta lidí bez práce. Když Mighty Storm začínala, podepsala smlouvu s malým labelem Rally Records. Ale jak její sláva rychle rost18
la – byl to jeden z největších skoků v hudební branži, o jejich nahrávky se lidi prali po celém světě, v zásadě se dá říct, že se z Mighty Storm stal fenomén –, Jake narostl také. Brzy se pak přestali o label, s nímž měli smlouvu, zajímat. Ví se, že Jake je i přes svůj nízký věk chytrý obchodník, opravdový profesionál. Tedy kromě závislosti na alkoholu a drogách a té močící epizody na jevišti. A taky se o něm píše, že je s ním velmi složitá spolupráce. Kdysi se v tisku objevila jeho slova: „Když jste nejlepší tak jako já a rozdáváte to nejlepší ze sebe, co je špatného na tom, že od ostatních očekáváte to samé?“ Tomu bych věřila. Připomínalo mi to Jakea, jakého jsem znala. Nikdy si nebral servítky a řekl to, co měl na jazyku. Takže když všichni z kapely cítili, že Rally je pro ně už malý, klidně od něj odešli a ze smlouvy se vykoupili. Nikde se neobjevilo, kolik za to museli zaplatit. Ale jsem přesvědčená, že si to mohli dovolit. Psalo se, že Jake má cenu tři sta milionů dolarů a víc. A taky se psalo, že za minulý rok vydělal devadesát milionů dolarů. Takže když opustili Rally Records, Jake s Jonnym společně založili MS Records. Pod touto značkou vydávali hlavně svá alba, ale později začali podepisovat kontrakty se začínajícími skupinami a zpěváky. Tedy až do doby, kdy Jonny umřel. Po jeho smrti poloviční podíl MS Record přešel na jeho rodiče. Říká se, že Jake Jonnyho podíl od nich vykoupil. Bylo to prý jejich přání, protože pro ně bylo po Jonnyho ztrátě velmi bolestné vlastnit podíl něčeho, co patřilo jejich synovi. Takže teď MS Records patřil celý Jakeovi. A co jsem tak zaslechla v hudební branži, vedl ho i v době, kdy byl v léčebně. 19
Ačkoliv měl Jake hudební i obchodní talent, nebyl to hlavní důvod, proč se o něm psalo v novinách. Kromě aféry s močením na jevišti v Japonsku krmil Jake bulvární plátky svými excesy na večírcích, opileckými eskapádami a milenkami. Pracoval do úmoru, ale bavil se ještě víc. Střídal milenky tak často, jako si většina lidí mění spodní prádlo. Scházel se s nejkrásnějšími ženami na světě. Herečkami, modelkami, zpěvačkami… v tom seznamu by se dalo pokračovat donekonečna. Nedávno se o něm tisk odmlčel, ale jen proto, že byl zavřený v léčebně. Teď se ale vrátil, čistý a připravený znovu zaujmout místo na titulních stranách tisku a na žebříčku popularity. Možná proto se Vicky podařilo získat od něj souhlas k interview. Jake bude určitě chtivý ukázat, že je zpátky v showbyznysu. Bylo překvapivé, že po tom incidentu v Japonsku Jakeova popularita a potažmo oblíbenost celé skupiny Mighty Storm vzrostla. Fanynky milovaly jeho výstřední chování. Muži se snažili být jako on, ženy se s ním chtěly vyspat… většina z nich si přála být tou, která si nezkrotného Jakea Wetherse obtočí kolem prstu. To, co Jake v Japonsku udělal, ho učinilo nesmrtelným, vyneslo ho mezi rockové bohy. Ostatně fanoušci si už dávno mysleli, že jedním takovým bohem skutečně je. Bylo to šílené – Anglii opustil ve čtrnácti a už za čtyři roky založil vlastní skupinu. Když mu bylo dvacet, prožíval období největší slávy. Byl to rychlý vzestup. Napadá mě, že jestli dosáhl Jake toho, čeho dosáhl, během osmi let v hudební branži, co by asi dokázal, kdyby se v tomto oboru pohyboval dvacet let. Ale když tohle všechno pominu, odmyslím si tu slávu a peníze, pořád ještě vidím na fotkách svého nejlepšího 20
kamaráda Jakea Wetherse. Kluka, s nímž jsem chodila do kina a na pizzu. Kluka, který mi pomohl pohřbít Fudgea, domácího králíka, co mi umřel. Kluka, který byl se mnou a držel mě za ruku, když jsem kvůli tomu celé dny probrečela. Už je to hrozně dlouho, celé roky jsme se neviděli a naše životy nabraly každý jiný směr… O čem si budeme povídat? Najdeme nějaké společné téma? Bude si na mě vůbec pamatovat? Zazvonil mi telefon a vytrhl mě ze zasnění. Sundala jsem si sluchátka a přijala hovor. „Trudy Bennettová.“ „Ahoj, zlato.“ Srdce mi trochu pookřálo. Byl to můj milovaný, skvělý, blonďatý, modrooký a chytrý přítel Will. Chodili jsme spolu už dva roky. Poprvé jsem se s ním setkala na univerzitě, ale tehdy mezi námi ještě nic nebylo. Po promoci jsem ho dva roky neviděla. Až jednou, když jsem si vyrazila se Simone, jsem na něj náhodně narazila. A od té doby jsme spolu. „Ahoj.“ „Platí ta dnešní večeře?“ „Jistěže platí.“ Usmála jsem se pro sebe. „Skvělé, takže tě vyzvednu u tebe v sedm.“ „Platí. Tak zatím.“ Ukončila jsem hovor s Willem a zadívala se na obrazovku. Otevřela jsem Google a vyhledala si obrázky Jakea. Klikla jsem na jeden a zvětšila si ho na celou obrazovku. Byl do půli těla vysvlečený a vypadal neuvěřitelně krásně. Jake byl štíhlý, svaly měl vypracované, útlé boky zdůrazňovaly jeho dobře stavěnou postavu. Měl černé vlasy, ostříhané tak, že na temeni měl ponechané delší prameny, zatímco po stranách měl vlasy vystříhané. Vypadal, jako by byl neučesaný. Na komkoliv jiném by tenhle účes vy21
padal nepřirozeně a hloupě, ale ne na Jakeovi. Slušel mu. Modré oči kontrastovaly s černými vlasy. Měly barvu oceánu a zářily jako hvězdy. Co si pamatuju, tak vždycky měl na nose spršku světlých pih. Ale teď mi připadalo, že jeho vzhled rebela ještě umocňují. A taky měl tetování. Byl tím známý, stejně tak jako se proslavil hudbou a svým rebelským vzhledem. Celou pravou ruku měl pokrytou obrázky, stejně tak jako levé předloktí, na jehož vnitřní straně se skvěla písmena MS. Ale nejcharakterističtější tetování – aspoň podle mého názoru – měl na hrudi. Nápis se táhl přes celou šířku hrudi, přímo pod klíční kostí a říkal: Na své šrámy jsem hrdý, nestydím se za ně Napadlo mě, jak moc pravdivý ten nápis je. Když o tom tak přemýšlím, nejsem schopná přesně říct, kdy jsem se do Jakea zamilovala. Ale myslím, že jsem ho milovala vždycky. Mamka mi vždycky říkávala, že už když jsme byli batolata, chodila jsem za ním jako štěně. S Jakem jsme byli nejlepší kamarádi – byli jsme si tak blízcí, jak jen to šlo. Věděla jsem, že to pro něj hodně znamená, a vždycky znamenalo. Stejně tak jako pro mě. Myslím, že bylo nešťastné – ale ze zpětného pohledu možná šťastné –, že jsem si hloubku svých citů k Jakeovi uvědomila až v době, kdy už byl pryč. Připadá mi komické, jak se Jake chová k ženám dnes – popsala bych to jedním slovem – je děvkař. Ale když byl mladší, holky ho nikdy moc nezajímaly. Oba jsme se zajímali o muziku. Myslím, že to bylo to hlavní, co nás spojovalo. To, a možná ještě něco jiného. Špatnosti v Jakeově životě. 22
Jake byl vždycky blázen do muziky stejně jako já. Já za to vděčila tátovi, který býval v osmdesátých letech kytaristou malé rockové kapely Rifts. Odmalička mi vtloukal hudbu do hlavy. A stejně tak i Jakeovi. Myslím, že ho táta bral jako svého syna, kterého nikdy neměl. Měla jsem trochu jiný život než ostatní děti. Když je rodiče učili zpívat Ovčáky čtveráky, mě táta učil Satisfaction2 od Rolling Stones. Rodiče mě odmalička vychovávali k hudbě, poslouchala jsem Rolling Stones, Dire Straits, Doors, Johnnyho Cashe, Fleetwood Mac a Eagles. To jen tak namátkou. Máma se to snažila trochu vyvážit, ale táta muzikou žil a v mém životě měl takovou autoritu, že moc velkou šanci neměla. Samozřejmě že mám mámu ráda, ale tátu naprosto zbožňuju. A protože jsem se od ostatních odlišovala – a věřte mi, že těch rozdílů bylo spousta –, nikdy jsem ve škole do kolektivu nezapadla. A Jake jakbysmet. Táta mě taky učil hrát na piano. Zkoušel to se mnou na kytaru, ale nikdy jsem tomu nepropadla. Na druhou stranu Jake byl ve hře na kytaru naprostý talent. Když mu bylo sedm, dal mu můj táta první šestistrunku. Vždycky říkal, že Jake se jako muzikant narodil. Takže myslím, že pro mého tátu není takovým překvapením, k jakým úspěchům se Jake dopracoval. Otec je určitě na jeho slibnou kariéru velmi pyšný. Často mi říkal, že bych měla Jakea najít a spojit se s ním. Ale vždycky jsem ho odbyla, takže mu teď v žád2 (I Can’t Get No) Satisfaction („Nedostává se mi žádného uspokojení“, případně „Nemůžu být spokojený“), rockový hit, který Mick Jagger a Keith Richards napsali původně jako americký singl pro čtvrté studiové album Out of Our Heads skupiny The Rolling Stones. Poznámka překladatelky.
23
ném případě nebudu volat, že se s Jakem uvidím zítra. Možná by se snažil jít tam se mnou. Připadá mi to neskutečné se po těch letech s Jakem znovu setkat. Zavřela jsem fotku na obrazovce a rozklikla si další – detail Jakeova obličeje. Prohlížela jsem si ji a hledala jizvičku na bradě, tu, která se mu táhla po čelisti. Nebyla tak zřetelná jako kdysi, možná se jí dnes snaží zamaskovat mejkapem. Vím o Jakeovi víc než kdokoli jiný. Znám jeho minulost, kterou se snažil před ostatními zatajit. Najednou mi hlavou bleskla myšlenka. Možná mě vůbec nebude chtít vidět. Možná má pocit, že odchodem z Británie za sebou zanechal kus života, k němuž se nechce vracet. Nejspíš proto si se mnou přestal psát. Třeba mu připomenu chvíle, na které by raději zapomněl. Jake totiž neměl jednoduché dětství. Mohl za to jeho otec, kterého zavřeli, když bylo Jakeovi devět. Susie, jeho máma, se o několik let později znovu provdala za příjemného muže jménem Dale. Byl architektem a do Manchesteru, kde jsme bydleli, přišel kvůli nějakému dlouhodobému projektu z newyorské firmy. A pak, když bylo Jakeovi čtrnáct, dostal Dale nabídku vrátit se zpátky do New Yorku. Přijal ji. Během šesti týdnů byl Jake pryč. A já měla zlomené srdce. Rezignovaně jsem si povzdychla a zavřela Google. Jake z obrazovky zmizel. Donutila jsem se otevřít wordovský dokument, abych si připravila otázky na zítřek. Chtěla jsem to stihnout ještě předtím, než se pro mě zastaví Will a půjdeme na večeři. Nechtěla jsem jít na interview nepřipravená. Zvlášť když se to týkalo mého dávného nejlepšího přítele a bývalé lásky mého života. 24
Kapitola druhá
P
oté, co jsem nějak sesmolila seznam vhodných otázek pro Jakea, dorazila jsem domů. Kabelku jsem odložila na stolek, sako jsem přehodila přes područku pohovky a skopla z nohou lodičky. Simone byla v kuchyni. Bydlely jsme společně v skromném přízemním třípokojovém bytě v Camden, který jsme si pronajaly od Simonina bratrance, pracujícího pro developerskou firmu. Nájemné bylo docela přiměřené, protože Simone s Markem si byli blízcí. Jinak bychom si takový byt nikdy nemohly dovolit. Vešla jsem do kuchyně za zvukem vařící se vody v konvici. „Dáš si?“ zeptala se a držela v ruce sklenici s kávou. „Ráda, díky.“ Vyndala jsem z příborníku sušenky a Simone mi podala hrnek s kávou. Se sušenkami v podpaží a hrnkem v ruce jsem se za ní vydala zpátky do malého obýváku. Usadily jsme se na pohovku, balíček sušenek jsem položila mezi nás. „Tak jak dneska bylo?“ zeptala jsem se a zakousla se do sušenky. Chtěla jsem tak začít, abych jí mohla říct o Jakeovi. Tak jak dneska bylo, Simone? Co já? No, zítra ráno se chystám na interview s Jakem Wethersem – Pak se ozvou Simoniny radostné výkřiky… a možná i moje. 25
