Bosna a Hercegovina od pol. 19. do poč. 20. století očima české společnosti Magisterská diplomová práce Martin Samson

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Historie

Bosna a Hercegovina od pol. 19. do poč. 20. století očima české společnosti Magisterská diplomová práce Martin Samson

Vedoucí práce: doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc.

Brno 2009

Masaryk University Faculty of Arts Department of History

Bosnia and Herzegovina in the eyes of the Czech society since the middle of 19.th century till the beginning of the 20.th century Master diploma thesis Martin Samson

Supervisor: doc. PhDr. Radomír Vlček, Csc. 2

Brno 2009

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Brně 8. května 2009

Podpis:

3

Děkuji doc. PhDr. Radomíru Vlčkovi, Csc. za odborné vedení práce, mnoho cenných a podnětných rad, vstřícnost, ochotu a za trpělivost, kterou se mnou měl. Dále bych rád poděkoval Mgr. Petru Kostrhunovi z Moravského zemského muzea za poskytnutí důležitých informací a rad. Také pracovníkům Moravského zemského archívu a Moravské zemské knihovny, jež mi vždy ochotně vyhověli a pomohli. Rovněž chci poděkovat pracovníkům Národní knihovny České republiky, kteří se podíleli na projektu Kramerius, jenž mi byl neocenitelnou pomůckou při vypracování této práce.

4

Obsah

1. Úvod.............................................................................................................6 2. Stručná historie Bosny a Hercegoviny.......................................................10 3. První kontakty a utváření obrazu o Bosně a Hercegovině 1850 – 1875....20 4. Reakce na povstání 1875 a následnou válku na Balkáně 1876 – 1878......28 5. Reakce na okupaci Bosny a Hercegoviny Rakouskem–Uherskem............38 6. Reakce na povstání v Hercegovině 1882...................................................55 7. Pohled na Bosnu a Hercegovinu mezi lety 1882 – 1908...........................68 8. Závěr..........................................................................................................81 Resümee.....................................................................................................83 Seznam pouţitých pramenů a literatury....................................................85 Obrazová příloha.......................................................................................89

5

1. Úvod Bosna a Hercegovina (dále také jen BiH) je země, jeţ vţdy poutala a doposud poutá pozornost značné části české společnosti. Je to jistě hlavně díky zvláštnímu nahlíţení na tuto zemi, která v sobě má pro našince jisté kouzlo „orientálnosti“. I v dnešní době, byť si vybaví většina lidí hlavně konflikt z 90. let 20. století, část české společnosti vnímá BiH jako zemi s „kouzelným orientálním nádechem“. Mohou za to samozřejmě náboţenské a národností poměry v zemi, která byla po 40 let fakticky součástí jednoho poltického celku s českými zeměmi a kam mnozí Češi, Moravané či Slezané odcházeli za prací. Pohled dnešní společnosti má však, podle mého, základy právě v období 19. století, ve kterém vznikaly různé představy o BiH. Cílem této práce proto bude nastínit, jak tyto představy vznikaly a jak se formovaly. Nechci však tento pohled nějak výrazně hodnotit, či jej snad dokonce uvádět na „pravou míru“. Ostatně i konkrétní situace, jeţ například hodnotí český tisk, ponechám v původních podobách bez ohledu na „historickou skutečnost“. V mé práci se chci totiţ zaměřit hlavně na onen pohled společnosti bez ohledu na to, jak byl zkreslený nebo pokřivený proti „historickým skutečnostem“. Českou společnost nehodlám pojímat jako něco jednotného, monolitického a rád bych se pokusil daný pohled načrtnout z více stran. Bude se mi jednat o jakýsi průřez českou společností a podle toho jsem i zvolil zdroje a prameny, ze kterých čerpám. Hodlám se opřít zčásti o katolický tisk jakoţto významnou sloţku společnosti 19. století, jehoţ vývody byly k danému tématu mnohdy velmi originální. Kromě knih vydávaných katolickým spolkem se budu zcela záměrně opírat i o katolický list Hlas, jenţ byl regionálním deníkem s dlouhou tradicí. Hlas jsem zvolil právě pro jeho zaměření na niţší třídy obyvatelstva, jeho přímý jednoduchý jazyk a někdy značně černobílé nahlíţení. Z tisku se budu dále částečně opírat o Národní listy jako tiskový orgán tzv. mladočeské strany, list Čas a mnohé další. Také budu čerpat informace z dobových obrázkových, informativních časopisů typu Světozor, Obzor, Osvěta, Časopis turistů, České listy atd. a z dobových cestopisných a informativních knih různé kvality a zaměření. V první kapitole, která se týká stručné historie BiH, se budu opírat hlavně o renomované české historiky zabývající se tímto tématem, ponejvíce o Ladislava 6

Hladkého a Eduarda Gombára. Tato kapitola bude také méně stručná, neţ bývá obvyklé u prací podobného typu. Rozsah této kapitoly je však zcela záměrný, neboť mnozí doboví autoři i politici se odkazovali na daleko starší historii. Bez řádného nastínění této historie by se, podle mého, pozdější text mohl stát pro čtenáře nesrozumitelným nebo zmatečným. V textu jsem nucen se někdy uchylovat ke drobným zjednodušením z důvodů buď jazykových, nebo pro lepší nastínění situace, jeţ není zcela zřejmá, či má příliš mnoho dalších aspektů. Jistě v mé práci nepostihnu všechny moţné úhly pohledu české společnosti na BiH, to by zřejmě vyţadovalo práci ještě daleko většího rozsahu, byť období, které jsem si zvolil, je kratší neţ průměrný lidský ţivot. Pokusím se však podle svého nejlepšího svědomí vybrat a načrtnout ty nejzásadnější stanoviska v pohledu české společnosti na Bosnu a Hercegovinu. K samotnému tématu pohledu české společnosti na BiH zatím nevyšla nějaká samostatná monografie. Neznamená to však, ţe by toto téma bylo české vědecké obci zcela neznámé. Asi nejvýrazněji se tímto tématem zabývají Mirijam Moravcová, Miroslav Šesták, Adin Ljuca a Ladislav Hladký, převáţně v příspěvcích k dějinám myšlení a historické antropologie. Z jejich práce a práce jiných autorů, zabývajících se podobným tématem, vyšlo několik zajímavých sborníků či své články presentovali v odborných periodikách. Mezi sborníky věnujícími se tomuto tématu patří např. sborník Pravda, láska a ti na „východe“ (2005), jejţ editovala Miriam Moravcová a ve kterém jsou, kromě pohledu české společnosti na bosenské muslimy a opačně od Adina Ljuci, články věnující se šířeji pohledu české společnosti na Jihoslovany. Z těchto autorů se např. František Štístek zabývá obrazem Černohorců v českých cestopisech, Vjera Borozan pohledem Jaroslava Čermáka na černohorské prostředí, makedonskou otázkou v českém prostředí se zabývá Miroslav Kouba, česko-bulharským reflexím se věnuje Vladimír Penčev a celkově reflexi balkánského a jihoslovanského prostoru se věnují Mirjam Moravcová, Miroslava Turková a Ladislav Hladký. Mirjam Moravcová také uveřejnila své studie na téma pohledu české společnosti na BiH např. v odborném časopisu Lidé města, jenţ má spíše antropologické zaměření. Spoluautor Dějin Jihoslovanských zemí, Miroslav Šesták, se věnuje

7

problematice pohledu na BiH šířeji. Ve svých studiích Krivošijské povstání 1860 – 1870 a česká politika (1970) a Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika (1982) ve Slovanském přehledu se věnuje přímo pohledu českých politických elit na události v BiH a jejich následnému ohlasu v české společnosti. Té se však věnuje jen úzce a zajímá ho především střední třída a voličstvo tzv. mladočeské a staročeské strany. Ladislav Hladký se sice věnoval spíše politickým dějinách v BiH, viz. Bosenská otázka v 19. a 20. století nebo Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země, ale v drobnějších studiích, např. T. G. Masaryk a Bosna a Hercegovina (1994), která vyšla ve Slovanských historických studiích, se zabývá vztahem Masaryka k BiH. Politickými dějinami s přihlédnutím k tématu okupace a vojenských dobových reálií BiH se v drobných studiích zabýval také Petr Havel, např. v článku Musela ji vybojovat infanterie (2005), jenţ vyšel v časopise Dějiny a souĉasnost. Mnozí autoři se také věnují jednotlivým osobnostem, které měli v dané době výrazné vztahy s bosenskohercegovinským prostředím a presentovali jej české společnosti. Jedná se hlavně o četné práce o Ludvíku Kubovi, jako jsou například starší práce V. V. Štecha Ludvík Kuba (1949), Miroslava Míčka Národní umělec Ludvík Kuba (1950) či další od Josefa Páty a Josefa Stanislava. Další osobností je význačný český fotograf Rudolf Bruner-Dvořák, jímţ se zabývá hlavně Pavel Scheufler, viz např. Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka (2006). Další kapitolou, jeţ se k danému tématu vztahuje spíše okrajově, nebo mohli bychom moţná říci je jeho otočením, jsou studie a publikace věnované působnosti Čechů v BiH. Zde můţeme uvést například dílo Ctibora Nečase Mezi muslimkami (1992), v němţ se věnoval působení prvních českých lékařek v BiH, či jeho příspěvky k ekonomickým dějinám zaměřeným k jihovýchodní Evropě. Dále můţeme jmenovat Murka Dragutina, který se ve svých studiích zabývá Čechy v BiH v období středověku a turecké nadvlády, Josefa Matuška nebo starší práce Jana Auretana, např. Ĉeskoslovenská větev v Jugoslávii (1930). Závěrem je třeba poznamenat, ţe i v diplomových pracích bylo zpracováno několik podobný témat. Z posledních let se jedná o práci Kryštofa Bachmanna Národní listy a Velká východní krize (2006), kde se šířeji zabývá pohledem

8

Národních listů na Balkán v době mezi lety 1875 - 1878. Dále také Anexe Bosny a Hercegoviny (2006) od Jana Moravce, v níţ kromě politických souvislostí zmiňuje i pohled české společnosti na toto téma. Barbora Štolfová se zabývala tématem českého cestovatelství na Balkáně ve své práci Cestopis o Balkáně v letech 1864 – 1950 (2006). V neposlední řadě je také třeba zmínit téma Ohlas balkánských válek (1912 – 1913) v ĉeském dobovém tisku (2008), jeţ zpracovala Klára Valčevská.

9

2. Stručná historie Bosny a Hercegoviny Původ názvu Bosna je poměrně nejasný, teorií o jeho vzniku je povícero. Pravděpodobná a dnes přijímaná teorie je taková, ţe je toto jméno odvozeno od Ilyrů, kteří zde ţili jiţ ve druhém tisíciletí před naším letopočtem a později byli podmaněni Římskou říší, která zde vytvořila praefekturu Illyricum. Právě v římských pramenech je řeka pramenící v centru Balkánu pod horou Igman označována jako Bathinus flumen. Někteří autoři předpokládají, ţe její název je odvozen od ilyrského jména Bassinus nebo od základu bas, coţ by prý mělo znamenat bystřina.1 Na počátku 7. století na území Bosny a Hercegoviny přichází první slovanské kmeny, převáţně srbské a chorvatské. Konstantin Porfyrogennétos zaznamenal ve svém spise De adminisstrando imperio (O spravování říše) tradici, podle které se Chorvaté přesunuli do římské provincie Dalmatia z Velkého Chorvatska, které mělo být někde na severu. O Srbech píše ve stejném díle Konstantin Porfyrogennétos jinou tradici. Jiţní Srbové měli být jednou ze dvou částí Bílých Srbů, jeţ ţili za Bílými Chorvaty. Pak se měli Srbové usadit v Bělehradě ve východní části provincie Dalmatie. Její západní chorvatskou část označuje duklijanonský rukopis za Přímoří (Maritima) a východní, tedy srbskou část, jako Záhoří (Transmontana) nebo-li vlastní Srbsko (Surbia). Vlastní Srbsko se mělo dělit ještě na dvě části a to východní od řeky Lapa a Skadarského močálu aţ po řeku Drinu, ta se jmenovala Raška (Rassa), a druhou od Driny na západ aţ po Borovou planinu a ta se jmenovala Bosna (Bosona). Konstantina Porfyrogennéta a jeho dílo často citoval Benjamin Kallay při obhajobě svého projektu bosenské národnosti například i při diskuzích s T. G. Masarykem.2 Kde probíhala hranice mezi srbskými a chorvatskými kmeny, není zcela zřejmé, ovšem pravděpodobně by to mělo být právě na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Asi mezi lety 1058 – 1074 patřila Bosna k chorvatskému království, pak k srbskému království Zeta 1081 – 1101, potom se roku 1102 Bosna dostala pod nadvládu Uher jako vévodství Rama. Název v uherských pramenech pro Bosnu – Rama - vznikl pravděpodobně podle řeky, která se vlévá do Neretvy a 1 2

Hladký, L.: Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno 1996, s. 13. Viz např. O Hercegovině a Bosně, Čas, roč. VII., č. 33, Praha 1893, s. 522.

10

v jejímţ povodí se nacházela i malá stejnojmenná ţupa. Pojmenování pak uherští panovníci vztáhli na celé území Bosny. Sami se v titulatuře označovali jako rex Ramae. Tuto titulaturu si ponechali aţ do konce Uherského království. Dokonce byl tento historický argument zvaţován, kdyţ se uvaţovalo v roce 1908 o legalizaci anexe BiH.3 Na čas se pak v letech 1167 – 1180zmocnili území Bosny ještě Byzantinci. Po tomto byzantském intremezzu získal Bosnu bán Kulin, byť jako formální uherský vazal. Z této doby se také dochovaly první zmínky o šířícím se bogomilském učení, které vzniklo v Bulharsku a odtud pronikalo i do Bosny. Díky bogomilům, kteří víceméně vytlačili katolictví, vznikla v Bosně tzv. bosenská církev. Učení přijal i sám bán Kulin s rodinou a krom prostých lidí i významní šlechtici. Tato církev se také stala svým způsobem národní a mohla mít sjednocující charakter. Mnoho cestovatelů a spisovatelů v 19. století z českých zemí, kteří psali o Bosně, právě význam tohoto hnutí srovnávalo s významem českého husitství a pokoušelo se v něm najít paralely.4 Působení bogomilů vyvolalo v Římě reakci a do Bosny byl vyslán řád dominikánů. Ti se usazovali hlavně v okolí hornických měst a později – v 2. polovině 13. století - je vystřídali františkáni. Ti se v Bosně udrţeli i přes osmanskou vládu a vedli v době islámského práva v podstatě katolický millét5. Papeţ společně s uherským králem zorganizoval proti Bosně hned několik kříţových taţení a to v letech 1235, 1244 a 1252. Nakonec se bosenský bán Nonislav poddal uherskému králi a uznal bezvýhradné postavení katolické církve ve své zemi. Jistou obrodu samostatného postavení Bosny přinesl aţ bán Štěpán II. Kotroanić, který vládl v letech 1353 -1391 a byl původně také vazalem uherského krále Karla Roberta I. Časem se dokázal Štěpán II. vyvázat z osobní 3

Hladký, L.: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 124. Jednalo se například o Jana Jakuba Touţimského nebo Ludvíka Kubu. Ovšem o bogomily v BiH se zajímali a psali o nich i mnozí další. 5 Millet - v osmanském právním systému se jednalo o samosprávnou jednotku, do které se rozdělovalo obyvatelstvo podle konfesí. Vzhledem k toleranci islámského práva vůči ostatním náboţenstvím měla i zvláštní soudnictví, sociální organizaci, vybírala daně od členů vlastního millétu atd. V Bosně a Hercegovině byly podle osmanského práva krom muslimů tři milléty a to pravoslavný, katolický a ţidovský. Sefardští ţidé přišli do Bosny a Hercegoviny po vyhnání z katolického Španělska po roce 1492, kdy jim Osmanská říše poskytla azyl. Sefardští ţilé zde tvořili poměrně početnou komunitu, která byla ekonomicky poměrně zdatná a uchovala si i původní zvyky a jazyk ladino, coţ byla směsice portugalštiny, španělštiny a hebrejštiny. Později přišli i ţidé z východní Evropy – tzv. Aškenázové, ale ti tvořili jen malou komunitu. 4

11

závislosti na uherském panovníkovi a obnovil svrchovanost úřadu bosenského bána nad celým bývalým bosenským územím. Bosnu jako nezávislý stát přivedl na světlo světa aţ nástupce Štěpána II. Tvrtko I. Kotromanić. Sice na počátku své vlády byl také, alespoň formálně, nucen uznávat svrchovanost uherského krále Ludvíka I., ale kdyţ se Ludvík I. zapletl do bojů o nástupnictví v Polsku, Tvrtko I. toho vyuţil a vymanil se ze svrchovanosti na Uhrách. V této době se opět pozvedla bosenská církev, která byla delší dobu v ilegalitě, a Tvrtko I. ji opět vyuţil, aby představovala sjednocující vliv. V roce 1377 se mu také podařilo nechat se korunovat srbským králem, protoţe byl údajně spřízněn se srbskou dynastií Nemanjićů. Za panování Tvrtka I. dosáhla středověká Bosna největšího rozmachu jak územního, tak i hospodářského.6 Ovšem Tvrtko I. zemřel roku 1391 a v Bosně započal díky nepevným státním základům vnitřní chaos. Na vině tomu byly především nejednotné šlechtické rody. Navíc se Uherské království dostalo z krize a na jeho trůn usedl schopný panovník v osobě Zikmunda Lucemburského. Uherský král také poţadoval obnovení nadvlády Uher nad Bosnou a hrozil bosenským králům válkou. Ti, vědomi si svého nepříliš pevného postavení, se mu roku 1393 alespoň formálně poddali. Bosenský král Štěpán Dabiša byl také nucen vydat část západních území. S troškou nadsázky můţeme říci, ţe v těchto časech započaly těsnější vztahy českých vládců s bosenskými, neboť druhá manţelka Zikmunda Lucemburského byla vnučkou bosenského bána Štěpána II. Kotromaniće. I z východu dotírali nepřátelé. Další bosenský král Tvrtko II. Tvrtković, který vládl v letech 1404 – 1409 a 1421 – 1443, musel vydat Osmanům část území zvané Vrhbosna, které se nalézalo v okolí dnešního Sarajeva, a ještě platit tribut ve výši 25 tisíc dukátů ročně. V této době se také oddělilo území zvané Zachlum s přímořskými oblastmi. Toto území si přivlastnil jeden z tamějších magnátů Štěpán Vukčić, který se roku 1448 prohlásil za Hercega (vévodu) této oblasti a demonstroval tím tak svoji nezávislost na bosenském králi. Od titulu Herceg pak tato oblast dostala své jméno Hercegovina. Za těchto okolností byli bosenští vládci v poměrně bezvýchodné situaci a 6

Hladký, L.: Bosna a Hercegovina, s. 19.

12

doufali v pomoc z Uher. Ty jim v součinnosti s římskou kurií přislíbili pomoc za předpokladu zřeknutí se bogomilství, a tak bosenským králům nezbylo nic jiného neţ se podvolit, rozbít organizaci bosenské církve a připustit pronásledování heretiků. Za to papeţ, zřejmě na důkaz své spokojenosti, poslal poslednímu bosenskému králi královskou korunu, jíţ se nechal Štěpán Tomaševič roku 1461 korunovat v Jajci. Tato spíše symbolická podpora však byla téměř jediná, které se bosenský král od Říma dočkal, protoţe osmanská vojska vedená Mehmedem, jehoţ přídomek zněl velmi výstiţně Dobyvatel, vtrhla do Bosny v roce 1463. Lstí zajal posledního bosenského krále Štěpána Tomaševiće, jehoţ dal později setnout. Historické prameny popisují situaci tak, ţe sultán zemí prostě jen prošel a obsadil ji. Uherské vojsko, které se vydalo Osmanům naproti, přišlo pozdě a stačilo jen zabrat severní a západní části země. O dva roky později stihl stejný osud i velkou část Hercegoviny. Následné spory o nástupnictví mezi jeho syny Dţemem a Bayezidem zbrzdily tempo expanze. Ovšem pouze zbrzdily, rozhodně ne zastavily. Uţ v roce 1499 vyhánějí vojska Bayezida II. Benátčany z Moreye a začínají podnikat nájezdy na území mezi Terstem a Lublaní. Situace se trošku zklidnila, ale potenciál Osmanské říše se měl plně projevit aţ s nástupem velmi schopného sultána Süleymana, jenţ má na západě přídomek Nádherný, ale v muslimském světě jej zvou Al – Qánúní, Zákonodárce. Uţ rok po svém nástupu na trůn roku 1520 vydal povel a jeho vojska se vydala opět na Balkán. Ještě téhoţ roku konečně dobyl Bělehrad. Po obsazení Bosny Turky proběhly v rámci sipáhijsko-timárského systému velké přesuny majetku do rukou nově příchozích. Většinou tito dobyvatelé byli, stejně jako původní šlechta, jihoslovanského původu ve sluţbách osmanských Turků. Etnických Turků bylo mezi novými vládci asi jen 10%. Původního obyvatelstva po obsazení Osmany zbylo podle moderních badatelů asi jen 30%, neboť zbytek byl buď zabit, odvlečen do otroctví, přesídlen nebo prostě ve strachu před Osmany prchl ze země.7 V rámci osmanského správního systému byly na území bývalého Bosenského království zaloţeny sandţaky8; a to v roce 1463 7 8

Hladký L.: Bosenská otázka. Brno 2005, s. 45. Sandţak: osmanský správní celek přibliţně stejné velikosti jako správní jednotky označované v Rakousku-Uhersku kraj.

13

Bosenský sandţak, v roce 1470 Hercegovský sandţak a pravděpodobně kolem roku 1480 i Zvornický sandţak. Protoţe po tomto násilném obsazení země byla Bosna poměrně řídce osídlena, byli noví vládcové nuceni pokusit se ji opět kolonizovat. A tak jako nových kolonistů pouţili srbského pravoslavného obyvatelstva z jiţního Srbska a zčásti také Vlachy9 z Černé hory a Albánie. Také se pak dále podíleli na osmanských válečných výbojích, mnohdy jako takzvaní křesťanští sipáhiové, kdy bojovali na straně Osmanů, za coţ dostávali různé odměny a svobody. Ovšem v Bosně v době po příchodu Osmanů a jisté stabilizace poměru přešlo obyvatelstvo na islám. Toto se dělo ponejvíce v letech od 80. let 15. století do poloviny 16. století, kdy podle některých údajů konvertovalo k islámu 70% aţ 75% původního obyvatelstva.10 Otázkou jistě je, jak je moţné, ţe zde slavila islamizace takový úspěch, zatímco později například v Uhrách jiţ takového úspěchu i po delší době nedosáhla. Názory se v tomhle ohledu poměrně různí, od moţnosti špatné zkušenosti jak s pravoslavím, tak s katolicismem místního obyvatelstva po ekonomický a právní prospěch či jen uklidnění rozháraných poměrů a stabilizace země v expandující úspěšné a bohaté říši. V této spojitosti nejde také nedotknout se dosti kontroverzní podoby islamizace a to formou devširma, tzv. daní z krve, kdy byly děti odváděny od rodin jinověrců11 a vychovávány pro státní sluţbu, ponejvíce pro janičárskou gardu.12 Otázkou je, jestli byly opravdu odváděny násilím a nedobrovolně a nebo

9

Vlaši: Slovanský název pro zbytky románského a ilyrského obyvatelstva ţijícího na území Balkánu. Někteří se stáhli před příchozími Slovany do hor a jiní se velmi dobře uplatnili v nových strukturách, především jako řemeslníci a zemědělci. Bednaříková, J., Měřínský Z., Homola, A.: Stěhování národů a východ Evropy. Praha 2006, s. 170 - 171. 10 Hladký, L.: Bosna a Hercegovina, s. 28. 11 Ţidy a křesťany berou muslimové jako tzv. lid knihy (ahl al – kitáb), tedy jako ty, kterým se dostalo proroctví skrze proroky, které muslimové všechny bez výhrady uznávají. Křesťané a ţidé měli vţdy v islámském světe výsadní postaveni vůči ostatním jinověrcům, o čemţ svědčí i tento verš z Koránu: „Věru ti, kdoţ uvěřili, a ti, kdoţ jsou ţidy, křesťany a sabejci, ti, kdoţ uvěřili v Boha a v den soudný a konali zboţné skutky – ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni“. (Korán, Praha 1972, 2 : 62.) Jejich statut byl statutem „chráněnců“ (ahl az – zimma), mohli si podrţet vlastní náboţenství, byli zproštěni vojenské sluţby, poţívali značné autonomie v řadě právních záleţitostí, měli zajištěnu osobní bezpečnost a ochranu majetku, za tyto výsady ovšem museli platit daň z hlavy (džizja). Mendl, M.: Dţihád. Brno 1997, s. 52 12 Janičáři, z tureckého yeni – ĉeri, nové vojsko, sultánova garda sloţená z původních jinověrců, nejvíce z křesťanů, kteří byli odmala vychováváni v islámu k vojenské sluţbě. Byli odváděni

14

jestli je rodiče vydávali dobrovolně do této sluţby, která měla krom nebezpečí i velké výhody a moţnosti uplatnění se na nejvyšších místech osmanské správy.13 Nejrychleji se islamizovala bosenská města, z nichţ některá Osmané i zaloţili, jako například dnešní hlavní město BiH Sarajevo,14 ale i další jako Mostar, Tuzlu atd. Města byla převáţně na konci 16. století jiţ většinově islámská a to z 80 aţ 90%, zatímco na venkově o tom zdaleka ještě nemohla být ani řeč. Příčina takového úspěchu v islamizaci měst tkvěla pravděpodobně v tom, ţe ve městě se usazovali úředníci, vojáci a řemeslníci a to většinou byly profese, ve kterých měli muslimové daleko větší moţnosti se prosadit neţ jinověrci. Některé úřednické a vojenské profese mohli vykonávat jen a pouze muslimové, i kdyţ příslušníci jiných náboţenských millétů měly vlastní správní, soudní a sociální struktury. Tato velmi úspěšná islamizace území Bosny a Hercegoviny se promítla i do správního přerozdělení v rámci Osmanské říše, neboť v roce 1580 zde byla ustanovena nová samostatná provincie, která se nazývala Bosenský elájet.15 Tento elájet neboli pašalík v sobě zahrnoval sedm sandţaků a hlavním městem bylo nejprve Banja Luka a od roku 1683 to bylo Sarajevo.16 V Bosně jako v předpolí osmanské moci v útocích dále na západ se také začala formovat jistá zvláštnost v timársko-sipáhijském systému a to dědičný timár. Po bitvě u Sisaku v Chorvatsku roku 1593 padlo velké mnoţství bosenských begů a jejich rodiny poţádaly Portu, aby bylo uznáno dědičné právo jejich potomků na

na základě nucených odvodů, tzv. devišrime. Náleţeli ke specifickému náboţenskému bratrstvu bektáší (taríqa bektášíja ). Původně ţili v izolaci kasáren, nesměli se ţenit, právně to byli sultánovi otroci, ale být janičářem s sebou neslo velké výhody. Garda byla zaloţena jiţ sultánem Muradem I. (1362 – 1389). 13 Mnoho těchto „sultánových otroků“ se dostalo aţ na místo vezíra, coţ byl jeden z nejvyšších politických postů v Osmanské říši. Mohli bychom ho snad srovnat s dnešním předsedou vlády. Jedním z nejznámějších takto úspěšných muţů z Bosny byl i Mehmed paša Sokolović, který vládl v letech 1565 – 1579. Byl to právě on, kdo se zaslouţil o znovuzřízení autokefální srbské pravoslavné církve. Hodně muţů na nejvyšších postech prošlo právě tímto systémem a hodně jich bylo právě z Balkánu. Nejvíce se zde uplatňovali Bosňáci, Řekové a Albánci. Pozdější vládce Egypta Muhamad Ali a jeho dynastie byl právě albánského původu. 14 Sarajevo bylo zaloţeno někdy kolem roku 1455 na území uprostřed tehdy ještě existujícího Bosenského království. Jméno mohlo znamenat něco jako „na zelené louce“, neboť při prvních zmínkách se o něm mluví jako o Saray-ovasi, coţ turecky znamená „pole kolem dvora“, zřejmě něco podobného jako je v němčině Stadt aus wilder Wurzel. 15 Elajet: označení osmanského správního celku velikosti přibliţně správní jednotky označované v Rakousku -Uhersku země, jinak také označován pojmem pašalik od osmanské hodnosti titulu správce, který byl Paša. 16 Hladký, L.: Bosenská otázka. s. 47.

15

tyto majetky a Porta tomu vyhověla.17 Počátkem 17. století, roku 1606, byly boje s Habsburky ukončeny mírem v Toroku u Ţitavy, v němţ bylo Turkům ponecháno jejich území v Uhrách. Aţ v druhé polovině začal nový turecký útok na Evropu, 1661 – 1664 dobyli Nové Zámky a Nitru, turecké průzkumné jednotky se dostaly aţ k Brnu. Ovšem evropské armády, zocelené ohněm třicetileté války, se jiţ Turkům nejen vyrovnaly, ale dokonce je i předčily. A tak první významnější poráţka přišla od polského krále Jana Sobieského, jenţ rozdrtil turecká vojska v bitvě u Dněstru roku 1673. O deset let později přišla tentokrát opravdová katastrofa, kdyţ bylo vojsko vedené vezírem Karou Mustafou zničeno před Vídní spojenými vojsky vedenými Karlem Lotrinským a Janem Sobieským. Pak uţ turecká vojska jen ustupovala. V následujících bojích se proslavil ponejvíce princ Evţen Savojský, který zasadil Turkům mnohé poráţky, podařilo se mu vypálit i bosenské Sarajevo a nakonec vedl i rozhodující bitvu u Zenty 1697, ze které se uţ Turci nevzpamatovali a museli podepsat potupný mír v Sremském Karlovci roku 1699. Tímto mírem přišli o Uhry, Moreu – tu získaly Benátky, a Podolí a část Ukrajiny si přivlastnili Poláci. V těchto dobách nám byl svět islámu nejblíţe, i kdyţ se na něj a jeho vyznavače jistě nepohlíţelo jinak neţ na krvelačné pohany a nebo jako na zajatce, kteří si svůj osud zaslouţí a kterých do našich zemí proudilo z těchto válek dost. Šlechta si ráda brala turecké zajatce jako slouţící či podkoní nebo dokonce jako dvorní dámy, aby se před svým okolím mohla předvést a ukázala něco exotického. Byli samozřejmě nuceni ke konverzi ke křesťanství, ale ne vţdy se to povedlo, o čemţ svědčí i deník Osmana Agy18 z Temešváru, jenţ ukazuje ţivotní osudy právě takového zajatce.19 Po tzv. poţeraveckém míru, který byl uzavřen mezi Osmany a Rakušany v roce 1718, získala Bosna a Hercegovina v podstatě hranice velmi podobné těm v dnešní době i s přístupy k moři v oblasti Klek a Neum, který je součástí Bosny a Hercegoviny dodnes. 17

Tamtéţ, s. 50. Aga, osmanský titul osob stojících na niţším stupni společenské elity nebo také součást názvu vysokých funkcí, např. aga janičářů, huseki aga atd. 19 Viz. Osman Aga z Temešváru: Ve stínu kříţe, sepsáno 24. šabánu 1136 (19. 5. 1724 ) Istambul. Překlad Štěpán, Petr: Praha 2001. 18

16

Jako jiţ zmíněné osudy Osmana Agy byly podobné i osudy dalších muslimských utečenců z bývalých území, které ovládala Osmanská říše. A stejně jako Osman Aga uprchl nakonec do Bosenského pašalíku, který se stal teď hraniční a nejzápadněji poloţenou oblastí na Balkáně, tak i tisíce muslimských utečenců prchali právě sem. Usazovali se v oblastech kolem velkých obranných pevností na západě země a to kolem Bihaće, Cazinu atd. To významně posílilo pozici muslimů v Bosně a Hercegovině a díky neustálému ohroţení ze strany nepřátel se zde muslimové zatvrdili. Bosenskohercegovinští muslimové byli po dlouhou dobu nejloajálnější poddaní osmanského sultána a stali se jedněmi z nejdůslednějších obránců islámu a islámské kultury spojené se zemským bosenským patriotismem a tradicionalismem. Tyto události a vznik tzv. vojenské hranice si vyţádaly další zásah do správní administrativy a to vytvoření tzv. kapetanií, coţ byly vojensko-správní jednotky kolem větších pevností. Ty byly vedeny kapetany, z nichţ, jestli se to tak dá nazvat, se později dále vyvinula bosenská „šlechta“, neboť tato funkce se později stala dědičnou. Právě tato „aristokracie“, snad ze zemského patriotismu a snad aby se vydělila od vysoce postavených příslušníků centrální moci, tzv. Turkušů, začala sama pro sebe pouţívat název Bošnjaci, tedy Bosenci nebo Bosňáci. Toto ovšem bylo označení víceméně jen pro onu politickou elitu, tedy nikoli pro prosté, byť politicky svobodné, muslimské sedláky a rolníky a o jinověrcích se nedá ani uvaţovat.20 Hlavní představitelé katolického millétu v Bosně, františkáni, se nazývali Bosanci, Bosenci, protoţe dlouhá tradice jejich působnosti v historické církevní provincii Bosna Argentina či slovanským jazykem Bosna Srebrena z nich taktéţ udělala regionální patrioty.21 Po poslední rakousko-turecké válce, která byla ukončena tzv. Svšťovským mírem roku 1791, se hranice Bosenského pašalíku definitivně ustálila. Ze strany rakouských vojsk zavládl na desetiletí klid, neboť ta se angaţovala zcela na jiné straně Evropy. Ne však v neklidné Bosně a Hercegovině, neboť tehdy se celá Osmanská říše potácela v problémech, ze kterých se snaţili sultáni vybřednout pomocí různých reforem, coţ někdy vyvolávalo nespokojenost a bouře. 20 21

Hladký, L.: Bosenská otázka, s. 52. Tamtéţ, s. 53.

17

Po pokusech o reformy, které zaváděl nejprve sultán Selim III. (1789 – 1809) a později Mahmud II. (1808 – 1839), se loajalita bosenské „aristokracie“ měnila v konzervativní odpor ke všemu novému a neislámskému, v čemţ viděla pokusy o omezení jejích privilegií. Mahmud II. vybudoval vojsko po vzoru jednotek Nizam i Celit22 a čekal pouze na záminku, aby mohl zlikvidovat janičářské sbory, které jeho reformám bránily. 12. června 1826 janičáři povstali a jejich povstání Mahmud II. krvavě potlačil. Celkem bylo zabito asi 6 aţ 10 tisíc janičářů. 17. června 1826 byl vydán dekret o zrušení janičářského sboru a taríka bektáši,23 zvláštní instrukce byly poslány tatarskými posly do provincií. Během několika dní byli provinční janičáři povraţděni.24 V BiH se rozpuštění janičářů neobešlo bez odezvy, i kdyţ to sultán nařídil aţ o rok později. Protoţe se uvaţovalo i o zrušení bosenských kapetanií, sultánovy reformy vyvolaly vlnu nevole a fakticky se sultánovy příkazy ignorovaly. V roce 1831 v únoru byla do města Tulzy svolána rada bosenských kapetanů, která odmítla uposlechnout sultánovy příkazy a vznesla svoje vlastní poţadavky na zastavení reforem a vlastní autonomii, jakou sultán nedávno přiznal sousednímu Srbsku. Za vůdce byl vybrán Husein – kapetán Gradaščević.25 Vysoká porta většinu poţadavků odmítla a tak se bosenští kapetani rozhodli k ozbrojenému povstání, kdy se na povstalecké straně sešlo asi 25-tisícové vojsko (z toho asi 6000 křesťanů). V létě roku 1831 se dařilo bosenským vojskům nad Turky vítězit, ale následujícího roku byla poraţena. Moţná i díky tomu, ţe se nezapojili hercegovinští kapetani, kteří za prokázanou loajalitu nepřišli o svá privilegia, a země byla rozdělena na dvě provincie.26 22

Nizam i Cedit: turecky Nový pořádek. Jednotky tzv. Nového pořádku byly vybudovány Selimem III. v moderním pojetí, aby zabránily dalšímu upadání vojenské moci Osmanské říše. 23 Taríka bektáši: Mystické bratrstvo bektáší. Tento řád navazoval na řád pocházející z Turkestánu a je spojen s polomytickou postavou Hadţi Betaše, původem z Chorásánu. Učení tohoto řádu obsahovalo nějaké části z křesťanství, štítského islámu i tureckého šamanismu. Vyzdvihuje trojici Bůh, Muhammad, Alí, netrvá na povinnosti modliteb a zákazu vína, dokonce praktikuje něco jako zpověď. Do mythologie byly zařazeny i křesťanské legendy, coţ křesťanům ulehčovalo konverzi. Tento řád odmítal jakékoli reformy a byl největší oporou janičářům, proto byl po jejich likvidaci zrušen. Zbytky tohoto řádu přeţívají v horách Albánie. Obuchova, Ľ. a kol.: Variace na Korán Islám v diaspoře. Praha 1999, s. 62. 24 Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí. Praha 1999, s. 109. 25 Zvaný pro svou statečnost Zmaj od Bosne (drak z Bosny). Hladký, L.: Bosenská otázka, s. 60. 26 Tamtéţ.

18

V roce 1839 po nástupu Abdülmecida I. (1839 – 1861), který vydal v listopadu dekret Gülhane Hatt i Serifi27, ve kterém se formálně rušilo dosavadní rozdělení společnosti na muslimy a ráju28, ovšem vojenskou sluţbu měli nastupovat nadále pouze muslimové, došlo opět k nepokojům. Jednotlivé provincie měly stavět vojenské jednotky úměrné počtu svých obyvatel. Také měly vzniknout poradní sbory, tzv. Medžlisi, v nichţ měli zasedat vedle muslimů i zástupci jiných náboţenství, např. křesťané a ţidé. Bosenská muslimská „šlechta“, begové29, se ani tentokrát nechtěla smířit s novotami, které převracely společenské zvyklosti a byly proti tradičně chápanému islámu, a opět pozvedla zbraň proti sultánovi. Vysoká porta situaci vyřešila tak, ţe do odbojné Bosny roku 1850 vyslala generála Omara pašu Latase s 20-tisícovou moderně vyzbrojenou armádou a ten asi v dvaceti menších či větších bitvách donutil odbojné Bosňany a Hercegovce k poslušnosti. Po skončeni bojů dal Omar paša Latas uvěznit 154 nejvýznamnějších předáků bosenských begů. Následovala také vlna exekucí a bosenští statkáři byli potrestáni ztrátou značné části majetků.30 Skrze tento odpor k reformám, jeţ se týkaly i „zrovnoprávnění“ muslimů a jinověrců, byli později právě begové u české společnosti hodnoceni jako „nejzarytější odpůrci oprav“. V letech 1851–1852 Bosna prošla správní reformou a byla opět sloučena do jednoho Bosenského pašalíku s hlavním sídlem v Sarajevu. Právě v tuto dobu byl připojen k Bosenskému pašalíku i Novopazarský sandţak. Je třeba poznamenat, ţe od této doby k domácí šlechtě Osmané ztratili důvěru a do vedoucích funkcí v pašaliku dosazovali cizince, hlavně z řad Turků a Albánců.31

27

Gülhanský vznešený dekret vydán 3. listopadu 1839 u Růţového pavilonu (Gülhane). Rája: ţidé a křesťané, tzv. lidé knihy, podle koránu měli vlastní samosprávu, ale politicky mohli kandidovat jen do vlastních správních funkcí. Odváděli daň z hlavy, ale za to nemuseli nastupovat vojenskou sluţbu. 29 Begové, jestli se dá v islámských zemích vůbec uvaţovat o šlechtě, byli to právě tito bohatí statkáři. 30 Hladký, L.: Bosenská otázka, s. 60. 31 Tamtéţ, 62. 28

19

3. První kontakty a utváření obrazu BiH 1850 – 1875 Kdyţ se chceme věnovat pohledu české společnosti na Bosnu a Hercegovinu, je třeba se nejdříve podívat, jak vnímala česká společnost Jihoslovany jako celek. Vnímání Jihoslovanů a jihoslovanského prostoru je totiţ i pro prostor BiH zásadní. Česká společnost se o své „jihoslovanské bratry“ tradičně ţivě zajímala. Tento

zájem

nepochybně

souvisel

se slovanofilskou

či

dokonce

panslovanskou vizí, jeţ byla blízká části české společnosti. Česká společnost32 totiţ v Jihoslovanech spatřovala obraz toho, čeho se jí nedostávalo, tedy nezkaţených a negermanizovaných Slovanů drţících si své starodávné slovanské zvyky, snad jiţ z dob příchodu na dané území. Obzvláště v tzv. zádruze spatřovala důkaz starodávného slovanského demokratismu. Také v nich s jistou dávkou heroického romantismu viděla hrdinné bojovníky proti cizí nadvládě, kteří se se zbraní v ruce bijí proti „mohamedánskému Turku“. Byl to obraz skutečného středověkého rytíře, antického Sparťana či bohatýra se všemi ctnostmi i zápory. V tomto ohledu zcela typickým dílem je cestopis Jana Černého, který byl na pokračování otisknut v časopise Osvěta v roce 1863. Hned v úvodu k navození atmosféry J. Černý píše: „Srdce kaţdého Čecha se zvláštní láskou kloní k jiţním bratrům slovanským; jejich osudy a snaha, zřízení a obyčeje, jeţ u velké míře zachovali si původní svůj slovanský ráz, obzvláštním spůsobem poutají mysl naši. Abych národní ţivot Jihoslovanův a proslavenou jejich vlasť alespoň částečně v původu poznal, pustil jsem se v ty strany roku 1861 na cestu...“33 Dále pak v kapitole věnující se rodinnému a

32

Na tomto místě je třeba se zmínit, ţe byť mluvím o české společnosti a tento pojem můţe evokovat pocit nějakého monolitického celku, „slovanská myšlenka“ byla blízká jen části české společnosti. Přesto, ţe se mnohdy slovanofilství presentuje jako všeobecný jev české společnosti 19. století, se nám snaţí například práce Ivana Pfaffa ukázat i na část společnosti, která byla orientována jiným způsobem a razila jiné myšlenky. Viz. Pfaff, I.: Česká přináleţitost k západu v letech 1815 – 1878. Brno 1996. 33 Černý, J.: Obrazy z Jihoslovan. Osvěta. Obrázkový časopis pro duševní vzdělání, roč. I., č. 14, 1863, s. 106.

20

hospodářskému zřízení uvádí: „Starých ctihodných řádů a obyčejů zachovali podnes nejvíce Slované jiţní. Zřízení a obyčeje mnohé, které u severních Slovanů nalézáme jen slabé stopy, spatřujeme u Jihoslovanů posavaď v plném ţivotě. Zejména vytýkáme zde původní slovanské rodinné a hospodářské zřízení, jeţ mnozí nazývají patriarchálním, ač nepravě... ...Dokládají tito vší pravdou, ţe patriarcha pánem jest a ţe děti i čeleď nemajíce práv, nýbrţ pouze povinností, stojí v poslušenství bezvyminečném, kdeţto v rodině slovanské jest úplná rovnoprávnost a rozumné správě podřízení členův. I v tom je rozdíl, ţe slovanská rodina sobě hlavu můţe voliti, čehoţ ve zřízením patriarchálním nikoliv není.“34 Pak následuje podrobný popis systému zádrugy, který je na závěr doplněný o ujištění, ţe se nejedná pouze o výjimečnou věc,

35

a také

poukázání na jeho nevýhody tykající se přičinlivosti. Na nedostatečnou přičinlivost jihoslovanského obyvatelstva poukazovali i mnozí další cestovatelé a zpravodajové, jak si ukáţeme dále, spíše neţ v systému zádrugy viděli jasného viníka v osmanské zkorumpovanosti a fatalistickém islámu. O výhodách a nevýhodách zádrugy doslova píše: „Hlavní vadou systému zádruţního jest, ţe jednotliví členové čeledi k samočinosti a podnikavosti málo se pobádají, ba ţe se pohodlnosti jejich hoví. Za to však mají zádruhy nesmírnou výhodu tuto, ţe nedopouští, aby vzniklo ţebráctví. Také v jiţních zemích slovanských ţebráků není kromě ve městech, kdeţ se ţivot rodinný vyvinul ve způsob náš. Kdyby se zádruhy zákonem upravily a pod ochranu jeho postavily - coţ se stalo jedině v Hranici vojenské - a však v míře nedostatečné - daly by se bezpečně vady tohoto zřízení nejen odstraniti, nýbrţ i výhody jeho zvýšiti a rozmnoţiti. Jinak pominou zádruhy postupem vzdělanosti u Slovanů jiţních jako pominuly u nás, u Slovanů severních.“36 Zejména poslední věta se mi jeví jako velmi zajímavá a pro myšlení slovanofilsky orientovaného středoevropana poloviny 19. století typická. Autor v ní totiţ ukazuje, ţe my, tedy „severní Slované“, jsme vlivem západní 34

Tamtéţ, s. 107. „Zádruga jest jediným základem rodinného a hospodářského zřízení u Jihoslovanů a nejen výminečne, nýbrţ jak Utěšović svědčí všude po celém Chorvatsku, Slavonii, Srbské vojvodině, po celé Hranici vojenské, v Dalmácii, v Bosně a Hercegovině, v kníţetctví Srbském a v Bulharsku, vyjímaje ovšem města a pobřeţí Jaderského moře a v Dalmácii.“ Tamtéţ, s. 108. 36 Tamtéţ, s. 109. 35

21

vzdělanosti ztratili „čistou slovanskou duši“ a tím do značné míry ztratili svoji původní slovanskou identitu. Na druhé straně, totiţ u jihoslovanských národů, toto „čisté slovanství“ přetrvalo. Jednalo se však o drsnou a hrubou formu, která by také mohla zaniknout, pokud by nebylo národního uvědomění a pěstování slovanské myšlenky. Tomu však podle autora my, severní Slované, působením své vyšší kultury můţeme zabránit. Navíc je moţno se od Jihoslovanů inspirovat a snad i získat více toho dobrého čistého Slovanství. Tyto myšlenky se rozvíjely snad pod dojmem Herderovy37 filosofie, která byla oblíbená mezi českými intelektuály 19. století a kteří viděli onoho Jihoslovana jako „dobrého, ušlechtilého, pohostinného, statečného divocha“. Samozřejmě je v díle Černého ještě jeden výrazný aspekt v pohledu na Jihoslovany, který jsem zmínil na začátku této kapitoly, a to heroizace a určitá stylizace do role slovanských rytířů. Tato stylizace není jen výsadou Černého, je ji vidět téměř ve všech dílech tohoto období, která se věnují Jihoslovanům, ať se jedná o cestopisy, etnologické studie či dobové zprávy. Obzvláště dobře doplňují tuto paletu vyobrazení zmuţilých srbských, černohorských a hercegovských hajduků a junáků v době povstání roku 1875 v obrázkových časopisech typu Světozor (viz níţe). Uvedený stereotyp byl od začátku ţiven hrdinskými eposy vznikajícími v jihoslovanském prostředí. Koneckonců, jedny z prvních zpráv v 19. stol., které se dostaly do českého povědomí z regionu Bosny a Hercegoviny, byly z eposu Smrt Samil – agy Ćerniće od Chorvata Ivana Maţuraniće38 a spisů bosenských františkánů líčících smutný osud podrobené ráji. I v tomto případě se však opřu o cestopis Jana Černého, který se jeví pro sledované období naprosto pregnantní a ve kterém píše: „Ze Záhřebu zaměřil jsem ku Karlovci, za kterým se rozprostírá Hranice (Krajina), zvláštní ten ústav vojenský, jehoţ synové jako dávní Spartáné neţijí sobě ani svým rodinám, nýbrţ především státu, 37

Johann Gottfried von Herder 1744 – 1803, německý osvícenský filozof, spisovatel a literární vědec; protestantský kazatel, od roku 1776 generální superintendant ve Výmaru. Podněcoval sbírání lidových písní, ukazoval na pravdivost a krásu v lidové poezii a svým dílem Stimmen der Völker in Liedern (Hlasy národů v písních) přispěl k demokratickému pojetí literatury. Sbírání písní, obzvláště mezi Jihoslovany, bylo mezi českými intelektuály 19. století poměrně rozšířené. Také jeho dílo Abhandlung über den Ursprung der Sprache (O původu řečí ) mělo vliv na české obrozence, neboť Slovanstvu přisuzoval důleţitou roli v budoucích dějinách. 38 Tento epos, přeloţený Josefem Kolářem v roce 1860, vzbudil u českého čtenářstva velký zájem o osud křesťanů z BiH.

22

kterému zbrojnou paţí během tří století tak hojné a vydatné sluţby prokázali... ...panovník uhersko-chorvatský usadil v těchto stranách bosenské a tureckochorvatské Uskoky, t.j. lidi, kteří nemohouce snášeti násilí tureckého, uskočili do hor a lesů nepřístupných, aby tím svobody své osobní uchránili a plémě osmanské věčnou pomstou stíhali. Této národní a náboţenské k Turkům nenávisti i bojovné mysli jejich pouţil vhodně král Ferdinand a udělil Uskokům, kteří z panství tureckého uprchli na půdu chorvatskou, svobodné pozemky, aby jich bezplatně uţívali a za to země své před nájezdy tureckými bránili.“39 Takto tedy Jan Černý spatřuje Jihoslovany usídlené na „divoké“ habsburské hranici s Osmanskou říší. Avšak Slovany ve svobodných kníţectvích Srbska a v Černé hoře vidí ještě jako daleko hrdinštější. Přitom prokazuje, ţe obzvláště malé horské Černohorské kníţectví fascinovalo české autory i čtenáře a jitřilo jejich mysl.40 Doslova o nich píše: „Stolů a ţidlí našeho spůsobu Černohorec nezná; kdyţ jsem se ohlíţel, nač bych se posadil, podal mi Vukoslava malou stoličku, jaké u nás mívají děti a přede mne postavil stoleček as osm palců vysoký – zajisté toto náčiní zhotovil jen pro pohodlí svých hostí – na stolek poloţil širokou mísu cínovou, nakrájel chleba reţného i sýra a do plechovice natočil vína. Dobře, ţe jsem měl svůj nůţ, neboť Černohorec krájí a řeţe při kuchyni noţem dlouhým, kterým hlavy Turkům odřezává, a ten krájení drobných věcí jest málo příhodný.“41 „Zřejmo ze všeho, ţe

nejvíce

Černohorci povahou a myslí podobají se středověkému rytířstvu, jehoţ znaky byli náboţnosti i víra, čest osobní i mysl bojovná a dobrodruţná. A vytýkáno právem Černohorcům loupeţivost; nuţ i tím vyrovnají se rytířům středověkým. A Černohorci berou Turkům vlastně jen své jmění, kteréţ tito jen bezprávím na sebe potáhli, jim uloupivše rajské krajiny, statky a drahocennosti...

...Jako zaniklo rytířství a kozáctví, téţ pomine zajisté téţ

bojovnost a junáctví černohorské – aţ Turčína nebude. Neniť účelem národu, 39

Tamtéţ, s. 114 – 115. Problematikou Černé hory očima české společnosti a vývojem toho pohledu se zabýval František Štístek. Viz Štístek, F.: Obraz Černohorců v českých cestopisech, 1897 – 1912. In: Pravda, láska a ti na „východe“, Praha 2005, s. 135 – 154. 41 Tamtéţ, s. 139. 40

23

aby bojoval neţ aby se míru dobojoval a mírem došel blahobytu tělesného i duševního.“42 Tyto představy o Jihoslovanech se týkaly i křesťanů z Bosny a Hercegoviny. Zvláště představy o Černohorcích a Hercegovcích mnohým autorům téměř splývají. Pro Bosnu a Hercegovinu ovšem platí jedna zvláštnost, a to faktor Bosňáků nebo lépe vyjádřeno bosenských muslimů. V období kolem poloviny 19. století je terminologie uţívaná českými autory (a nejen českými) značně zmatená. Mnozí ve svých spisech pouţívají výraz Bosňáci pro všechny bez rozdílu, někteří však pouze pro bosenské muslimy. Jiní je zase nazývají jednoduše Turci, a to podle domácího termínu. Tyto problémy s terminologií přetrvávají v podstatě aţ do konce mnou sledovaného období, i kdyţ autoři píšící o BiH budou jiţ dobře vědět, ţe se jedná o slavofonní muslimy, nikoliv Turky. Podívejme se tedy, jak se k Bosňákům staví autoři 50. a 60. let. V článku, který byl věnován bánu Jelačići a jeho zásluhám a jenţ vyšel po jeho úmrtí v roce 1859 v časopisu Světozor, je malé místo věnováno Jelačićovým bojům na vojenské hranici a dotýká se přitom i Bosňáků. „Navrátiv se s plukem na Hranice, aby zjevně a skutkem dokázal svau vojenskau zběhlost. Sousední Bosňáci zhusta najíţděli na naše hranice, pleníce a drancujíce. I sebral se Jelačić s věrnými svými a do Bosny s nimi přes Unu řeku, kde vracel půjčku za oplátku.“ 43 Zde se myslí termínem Bosňáci bosenští muslimové, neboť křesťané nebo ţidé nemuseli nastupovat vojenskou sluţbu a neměli správně nosit ani zbraně, i kdyţ ani jedno nebylo důsledně dodrţováno. Toto označení však mohlo být samozřejmě myšleno čistě zemsky, tedy jako příslušnost k dané zemi, a nijak dále pak nerozvíjeno. Stejně jako v případě jiţ několikráte tu citovaného cestopisu Jana Černého, který podává zprávu o styku chorvatských hraničářů s bosenským obyvatelstvem při karanténě: „K obyčejnému jednání a kupčení tureckých obyvatelů s našimi jsou ustanoveny určité dny a místa, rastely. Tyto jsou dvojí ohradou obehnány, takţe obyvatelé turečtí, kteří o trhu v ohradě stojí, mohou s našimi svobodně hovořiti, avšak nikoliv se jich dotýkati, nad 42 43

Tamtéţ, s. 150. Bán Jelačić. Světozor. List pro zábavu a literaturu, č. 11, Vídeň 1859, s. 273.

24

čímţ se přísná dohlídka vykonává. Kdyby se Turek neb vůbec který Bosňák jakýmkoliv spůsobem dotekl Hraničára, musí tento neprodleně se odebrati do ústavu kontumačního.“44 V tomto případě se termínem Bosňák pravděpodobně nemyslí nic více neţ zemská příslušnost. Dokonce snad z kontextu vyplývá, ţe i zmiňovaný Turek nemá znamenat nic více neţ obyvatele Osmanské říše. Tedy autor v tomto případě nijak nerozlišoval. Trochu jinou kapitolou je cestopis Chorvata Kukuljeviće, který byl v českém překladu otisknut v časopisu Světozor roku 1858. Popisuje Kukuljevićovu cestu po Bosně předešlého roku. Je třeba zdůraznit, ţe se jedná o překlad, který však také jistě zapůsobil na vytváření se obrazu o BiH u českého čtenářstva. Navíc mohl pomoci pozdějším českým pisatelům o BiH překonat zmatky v dobovém pojmosloví. Kukuljević zcela zřetelně odlišuje obyvatele podle náboţenství a bosenské muslimy nazývá bosenskými Turky, ale ani on se nevyhne označení Bosňák. Při příjezdu do Banjaluky píše: „Zdejší dţamiji, Feradiju zvanau, pokládají Bosňáci za nejkrásnější v Bosně. V ohrazeném dvoře stojí před ní velká kašna, odkud teče voda na rozličné strany. Tu se Turci obyčejně myjí neţ vejdau do chrámu. “45 I kdyţ se zde jedná o dţamiji, tedy mešitu, v kontextu celého textu i tu jde podle mého o označení pro všechny obyvatele Bosny bez rozdílu náboţenství. Označení Bosňáci totiţ pouţije ještě několikrát, vţdy ve významu, kdy bosenští obyvatelé něco povaţují za „nějaké“, ať se třeba jedná o mešitu, město nebo o stavbu kostela. V tomto je celý Kukuljevićův cestopis zajímavý, rozlišuje sice obyvatele Bosny podle náboţenství, poukazuje i na to, ţe v Bosně jsou tři náboţenství, avšak nějakou národnostní otázku zcela nechává stranou. Pro něj jsou všichni v Bosně Bosňáci, kteří se dělí na „Turky“ a křesťany. To, ţe se ještě křesťané dělí na pravoslavné a římské katolíky, poznamenává spíše jen tak mimochodem. Tento přístup ve vztahu k náboţenství a národnosti je myslím pro dobu 50. - 60. let příznačný. Pohled se samozřejmě bude časem proměňovat aţ ke vnímání srbství spojeného 44 45

Černý, J.: Obrazy z Jihoslovan. Osvěta, 1863, č. 15, s. 116. Kukuljević, I.: Putování po Bosně r. 1857. Světozor, 1858, č. 10, s. 73.

25

s pravoslavím, chorvatství spojeného s římským katolicismem a muslimové budou povaţováni jednou za Chorvaty a podruhé za Srby, jak si ukáţeme později. V podstatě uţ na konci 60. let začínají být u české společnosti bosenští muslimové vnímáni jako Srbové nebo Chorvati, o čemţ svědčí to, ţe v časopisu Světozor v roce 1868 vyšly překlady bosenských písní pod názvem „Písně Srbů mohamedánských,“ které přeloţil dr. Kappler.46 Kukuljevićův cestopis je však odrazem dobového myšlení nejen v otázce bosenské národnosti, ale krásně nám ukazuje typické stereotypy doby týkající se všeho orientálního. Vyzdvihuje ve svém díle sice dobrosrdečnost, pohostinnost a bystrou mysl obyvatel, avšak pokazuje na škodlivý fatalismus a víru v neodvratný osud, který je vlastní islámu a přenesl se i na křesťany v Bosně. Kvůli těmto orientálním pořádkům jsou lidé nepřičinliví, pohodlní a se vším smíření. Vlivem toho je také v Bosně nepořádek, nečistota atd. Kdyby však tuto zemi spravoval někdo jiný a země se zbavila svého orientálního, zde myšleno škodlivého, charakteru, byl by to ráj na zemi. Tyto téměř zcela identické představy se budou objevovat i v dalších cestopisech aţ do okupace rakousko-uherskými vojsky a i potom bude, alespoň bosenským muslimům, vytýkáno jejich lpění na orientálních pořádcích. Celkově však jeho cestopis vyznívá pro bosenské obyvatelstvo bez rozdílu náboţenství poměrně příznivě, coţ se později, zvláště po roce 1875, opakovat nebude. O setkání s místními v hostinci pro pocestné píše toto: „Čítával jsem mnoho o tureckých banech, ale teprv nyní jsem měl štěstí takový hostinec sám viděti. Uviděv nevěděl jsem čemu se více diviti, jestli stavení t.j. hospodě nebo smradu a blatu co bylo kolem ní. Jako nějaký ostrůvek byl han obehnán hlubokým močálem a kdyţ jsme slezli, pozdravili nás psy turečtí...

...Skoro po nás připutoval jeden turecký pocestný jménem

Huse, pozdravil hospodského po turecku „Selam Alejkum“; vypravoval, ţe nesl do Banjaluky list V.... (mému příteli); ... ...Byl ten Huso velký veselák a bavil nás rozličnými ţerty. Přišli ještě dva křesťané z turecké Kostajnice; ...

46

Jednalo se o šest epických básní s názvy Ţehnání a kletba, Asan-aga a jedle, Učinkové brv mládeneckých (Sarajevská), Kadi (sudí) moudrý, Oči všemohoucí a Andělina a Ali-beg, s tradičními východními motivy. Kappler, S.: Písně Srbů mohamedánských. Světozor, roč. II., č. 29, Praha 1868, s. 286.

26

...Toť byla společnost, s kterau jsem musel celou hodinu ztrávit. Bosenský Turek i křesťan jsou bystří ve svém mluvení i myšlení zralí, mluva jejich jest pěkná i uhlazená, chování sice obhroublé ale otevřené a srdečné.“47 S tím můţe kontrastovat odsouzení, které nad obyvateli Bosny učinil jen o pár stránek dál. „Voda šuměla pod námi, v křovinách zpívali slavíci, před staveními seděli turecké děti a po dráze brali se turečtí měštínové, nizamští vojáci a křesťanští vesničané s koňmi i bez koní. Vše bylo ţivo, ale srdce i duch oněch, které jsme viděli, zastřen byl jakousi mrtvinou a zatajeninou. Stavení, okolo nich jsme jeli, jsau nečisté, ale ještě většího smradu jest před staveními. U cesty leţí hřbitov turecký, ale bez ohrady a bez ozdoby, leda ţe kdes viděti kámen vynikající. Na hrobech pasau se koně i dobytek. Pole jsau neobdělané, ovocnice nepěstované, zahrad květných a ovocnářských tu není dokonce; vše je více méně pusto. Kdyby tu bylo obyvatelů jiných, ráj by vytvořily ze zpustošených míst těchto.“48 Autor v tom však ţádný rozpor necítí, neboť takový byl dobový pohled na vše, co se můţe zvát orientálním, čímţ Bosna jistě jak pro autora, tak i jeho čtenáře bezesporu byla a ještě dlouhou dobu bude. Na tomto místě je třeba poznamenat, ţe velmi podobně jako Kukuljević vidí Bosnu a Hercegovinu a její obyvatelstvo i český spisovatel a básník Jan Neruda. Ten navštívil BiH v roce 1868 na svých cestovatelských toulkách a tyto záţitky později vydal pod názvem Obrazy z ciziny. Přímo své návštěvě BiH a setkáním s jihoslovansko – orientálním prostředím se věnuje v kapitole Podél Uny49, v níţ víceméně opakuje tradiční dobové stereotypy, které jsme si představili u Kukuljevićova cestopisu.

47

Kukuljević, I.: Putování po Bosně r. 1857. Světozor, 1858, č. 10, s. 68 – 69. Tamtéţ, s. 75. 49 Viz. Neruda, J.: Obrazy z ciziny. Praha 1872, s. 316 – 343. 48

27

4. Reakce na povstání 1875 a následnou válku na Balkáně 1876 – 1878 Povstání v Bosenském pašalíku v roce 1875 vzniklo původně jako čistě sociální, kdy rolnictvo, zbědované po předchozí neúrodě, nemohlo zaplatit daně. Osmanský výběrčí však zůstal neoblomný a to rolníky ve východní Hercegovině, kde povstání začalo, dohnalo k ozbrojenému vystoupení proti osmanským úřadům. Tedy ne rozhodně jako národně osvobozující boj slovanských křesťanů proti muslimským utlačovatelům, jak to později prezentovala česká média. Dokonce, pokud budeme věřit britskému novináři a historikovi Mishovi Glennymu, výběrčí daní v oblasti Nevesinje, kde povstání vypuklo, nebyl paradoxně muslim, ale pravoslavný Srb z Mostaru Stanko Perinovo.50 Postupně se však charakter povstání změnil, i kdyţ to jen ztěţka mohlo být povaţováno za uvědomělý národní odpor podobný tomu, co se dělo v Itálii pod vedením Garibaldiho. Třebaţe čeští intelektuálové prodchnutí romantismem chtěli toto povstání tak vidět; důvody pro to jsme si ozřejmili jiţ v počátku minulé kapitoly. Byly to přesně ty pohnutky, proč pohlíţeli na Jihoslovany tímto způsobem, a ve kterých se do počátku padesátých let stále utvrzovali. Neustále znovu a znovu vycházely různé hrdinské lyricko-epické básně typu Hajduk Marko51 nebo povídky z hajduckého prostředí a později i v době povstání medailonky s ţivotopisy a vyobrazeními povstalců. Tato vyobrazení skutečně tomuto povstání dodávají, jak bych tak řekl, jistou garibaldovskou nebo moţná spíše byronovskou atmosféru. Většinou se jedná o statného muţe středních let v národním zdobném kroji, nejlépe vzhledném kaftanu, který doplňuje široký pás, ve kterém jsou zastrčené pistole a jatagan.52 Téměř kaţdý má pečlivě pěstěný knír nebo plnovous a na hlavě černohorskou či jinou národní čapku podobnou fezu.

50

Glenny, M.: Balkán 1804 – 1999. Praha 2003, s. 97. Jedná se o lyricko-epickou báseň, v níţ se od narození líčí ţivot mladého junáka, který se vydá „hajdukovat“ proti Turku. Stane se nezdolným hrdinou a ochráncem Balkánu proti všem Turkům, kteří utlačuji křesťanský lid. Báseň je přesycena odkazy na historii a náboţenskými výjevy týkajících se Kosova pole, sv. Sávy a podobně. Šolc,V.: Hajduk Marko. Světozor, 1868, č. 28, s. 277. 52 Jatagan, tradiční kratší meč s typickou rukojetí, pouţívaný na Balkáně i v Turecku, byl i ve výzbroji janičářů a bašibozuků. 51

28

Ostatně také obrazy Jaroslava Čermáka jsou pojaty stejně romanticky a hrdinsky jako vyobrazení povstalců. Jeho obrazy z povstání „Bosna 1877 (Návrat do vsi)“, „Raněný Černohorec“ či „Na odpočinku se zajatými Hercegovkami“ jsou typické pro to, jak romanticky vnímala česká společnost tento boj na Balkáně. Uprostřed trosek domu sličné zajaté Hercegovky v krásných krojích, které se k sobě choulí, avšak přesto nezlomené a hrdé, a v pozadí skupinka divokých Turků s turbany a fezy opírajících se o své zbraně. A vedle skupinky dívek na kobercích sedí zřejmě velitel Turků a na vše dohlíţí jako starodávný otrokář. Uţ při vydání tohoto díla sklidil Jaroslav Čermák uznání jako znalec jihoslovanských poměrů a časopis Světozor otiskl recenzi na tento obraz, v níţ se značí přesně to, co od něj i od obrazu na podobné téma společnost očekávala. „Ţádný z umělců slovanských nevnořil se posud tak hluboko do ţivota jihoslovanského jako slavný náš krajan, malíř Jaroslav Čermák. Jiţ obraz jeho „Černohorka“ způsobil pravou sensaci a všeobecné ozvalo se přání, aby umělec podal obecenstvu ještě jiné výtvory ducha svého, v nichţ by zobrazen byl ţivot v jiţních Slovanech, ţivot plný bujaré síly, neskrocených vášní a neporušených ctností staroslovanských. Umělec proštudovav za pobytu svého při kníţecím dvoře na Černé Hoře pilně společenské poměry a seznámiv se s utrapami, jakých zakoušeti je Slovanům od Turka sveřepého, vybral si za předmět udalosť jednu z roku 1863, kde zuřil boj mezi Hercegovinci a utlačovateli jejich Turky. Turečtí ţoldnéři, lidé suroví, ve všelikých nepravostech vycvičení a otuţilí, i přepadnuvše dědinu a pobivše a zahnavše, co by zbraně chopiti se mohlo, vedou vzácnou kořist, lepé to děvy, jeţ rodičům odňali a milencům odervali, zakterouţto kořisť strţiti hodný peníz doufají, k veřejnému prodeji na trh do Drinopole...“53 Samozřejmě nejen on maloval takové výjevy. Přímo v době povstání Světozor otiskl kresbu nazvanou „Výjev z jihoslovanského povstání“, kterou nakreslil Josef Huttary.54 Redakce Světozoru k tomuto vyobrazení připojila i kratší popisek. „Umělec pan Huttary zobrazil nám velmi dojemnou scénu z povstání jihoslovanského. Obyvatelé museli ustoupiti ze své osady před ukrutností a krveţíznivostí tureckou pod ochranu nepřístupných hor. Turci po svém zvyku 53 54

Bašibuzokové vedou divky hercegovinské na trh do Drinopole. Světozor, 1869, č. 52, s. 486. Světozor, 1875, č. 42, s. 496.

29

osadu vydrancovali, koho ještě zastihli, porubali a pak zapálili. Však udatní junáci hercegovští splatí jim krvavě řádění toto. Na příhodném místě utkali zběsilé Turky krvavým bojem, střílí do nich ze svých záloh a metají celé haldy kamenů do řad dole táhnoucích. Kdyţ pak je ve zmatek uvedli, vrhají se s vytaseným handţaram a tepouce krutého nepřítele přinutí je k ústupu a pomstí se krvavě za ukrutnosti turecké dnešního dne spáchané...“55 Samotný český tisk zareagoval na povstání v Hercegovině v první polovině července, první články byly povětšinou pouze informativní a uváděly sociální důvody povstání, viz článek v Národních listech „Turečtí odpírači daní.“56 nebo v moravském katolickém Hlasu „V Hercegovině vypuklo povstání“. Zde se přiznává nedostatek informací, ale o důvodech se píše: „...Příčiny tohoto povstání snadno si lze vyloţiti. Lid nemoha déle vydírání a týrání sveřepých Turků snésti, chápe se v zoufalosti zbraní.“57 Ovšem jiţ hned další zprávy z Hercegoviny jsou pojaté velmi emotivně v očekávání svrţení tureckého útlaku, ale i ty líčí povstání jako odpor ze zoufalosti ekonomické tíţe. Hlas ještě boj představuje jako odvěký zápas křesťanstva a islámu a také kritizuje liberální novináře. Tito se podle redaktorů Hlasu snaţí zamezit, aby se svět dozvěděl o krutostech, které páchají „Turci“ na křesťanech.58 To, ţe si katolický tisk, a to nejen v novinách či časopisech, ale i v cestopisech, vţdy našel záminku k odsouzení liberálů i ve věcech, které s liberály nesouvisely, uvidíme později. Je však nutno také říci, ţe například německý tisk se o toto povstání zpočátku zajímal spíše okrajově, jak můţeme vidět na moravském Tagesbote aus Mähren und Schlesien59, kdy se povstání v Hercegovině na jeho titulní stranu dostalo aţ 17. srpna, tedy v době, kdy uţ český tisk pravidelně informoval a bombardoval své čtenáře zprávami „z jihoslovanského bojiště“. Názor brněnského německého tisku byl rovněţ zajímavý. Povstání viděl spíše 55

Tamtéţ, s. 499. Turečtí odpírači daní. Národní listy, roč. XVIII., č. 191. Praha 1875. 57 V Hercegovině vypuklo povstání. Hlas, roč. XXVII., č. 56. Brno 1875. 58 „Liberálné časopisectvo stojíc v ţoldu vlád evropských nemá nic tak na kvap, jako by potlačilo všechny zprávy svědčící o ukrutenství Turků naproti křesťanům. A i kdyţ křesťané aby ţivoty svoje a čest svých ţen uchránili, zbraně se chopili, vše bylo upíráno, jen aby nebyl zřetel k těmto obětem tureckého ukrutenství obrácen a křesťané za svoje ţivoty bojující úplně svému osudu byli ponechání.“ Kronika, Turecko. Hlas, 1875, č. 59. 59 Der Aufstand in der Herzegowina. Tagesbote aus Mähren und Schlesien, roč. XXV., č. 186. Brünn 1875. 56

30

jako bezvýznamné, tedy alespoň v počátku. Odsuzoval pohled slovanské opozice, která v tomto boji vidí bojovníky za nezávislost a mučedníky slovanství. Podle listu rakouští Němci vidí hlouběji do problematiky povstání, protoţe jsou oproštěni od panslovanských idejí. I kdyţ je jim líto podřadného postavení tureckých křesťanů, nemohou prokázat sympatie někomu, kdo v dnešní době vede náboţenskou válku. Rozhodně odmítají pohled na povstání jako na národnostní boj jiţ z toho důvodu, ţe bosenští muslimové jsou také Slované. Co se týče pohledu na bosenské poměry, popisují boj, který vedou hlavně pravoslavní s muslimy, zatímco katolíci jsou mimo dění, neboť nenávidí obě skupiny stejně a nechtějí se přidat ani na jednu stranu. Také poukazují na sociální charakter tohoto povstání, přirovnávají ho k odboji Irů proti Angličanům a ze všeho nejvíce se rozhodně vyslovují proti jakékoliv rakouské intervenci či snad dokonce anexi, coţ by si přála slovanská opozice v Rakousku. Zatímco noviny denně přinášely zprávy z bojiště o rozšíření povstání, postupu Turků a vojenských střetnutích, časopisy se spíše zaměřovaly na přiblíţení ţivota na Balkáně a to s nebývalým zájmem. Nezajímaly se pouze o tu „správnou“ stranu, ale také o „Turky“ a jejich náboţenství, kroje, města atd. Světozor nám přináší příspěvky typu „Ramahdan, velký půst turecký“, kde se popisuje jeden z pilířů islámu, „Sarajevo“ či „Bosenští panduři“. U posledního je ovšem třeba říci, ţe článek vyšel ještě před vypuknutím povstání, i přesto je pro nás zajímavý. Píše se v něm totiţ o sloţení této „domobrany“ a také vyjadřuje názor na „poturčence“. „Berou se k nim nejraději Turci a poturčení Srbové, kteří jsou horší Turků samých.“60 Tento stereotyp týkající se zaostalosti bosenských muslimů se nám objevuje potom stále dokola. I v případech, kdy se představuje obyvatelstvo Bosny, jsou „bosenští Turci“ vţdy líčeni jako ti nejzarytější, nejzaostalejší a nejfanatičtější odpůrci reforem, horší „Turka samého“. V pokusu přiblíţit obyvatelstvo Bosny Světozor píše: „Obyvatelstvo Bosny je veskrze kmene Srbského a mluví nejkrásnějším srbským nářečím. Náboţenstvím se však rozštěpuje na tré: polovice obyvatelstva hlásí se k vyznání pravoslavnému, asi 30 procent jsou náboţenství mohamedánského a ostatek katolíci. Co do vzdělání na první místo jest sluší postavit katolíky, jejich kněţí (františkáni) 60

Bosenští panduři. Světozor, 1875, č. 16, s. 184.

31

starají se velmi o zvelebování školství; méně pokročilí jsou pravoslavní Bosňané. Nejméně pak vzdělaní jsou mohamedánští Bosňáci, kteří tvoří aristokracii v zemi; jsouť to ještě fanatičtější nepřátelé křesťanství a rozhodnější odpůrci pokroku a oprav neţli Turci sami.“61 Pohled na bosenské muslimy je tedy v této době téměř vţdy stejný, avšak pohled na obě křesťanské konfese se mnohdy dost podstatně lišil v závislosti na vyznání a názoru autora. Josef Jakub Touţimský, který spolupracoval během krize s Národními listy, píše ve své monografii o Bosně a Hercegovině, ve které shrnuje své poznatky z doby povstání, o národu toto: „Jazyk a národnost je u všech Bosňanů bez rozdílu náboţenství stejná. Jen ten jest rozdíl, ţe pravoslavný lid vyznamenává se ţivějším vědomím národním a nazývá se Srbským. Katolíci mají slabé ponětí o národnosti. Mohamedáni ztotoţňují náboţenství s národností a k označení jejímu zvou se Turky, ač mluví jen jazykem srbsko-chorvatským jako křesťané“62 Tady tedy vidíme spíš pojetí, které sympatizuje nejvíce s pravoslavnými, a celý jeho spisek takto vyznívá. Pohled na pravoslavné jako na jedinou skutečnou naději pro Bosnu a Hercegovinu se nejvíce objevoval právě v okruhu mladočeského tisku. Právě pravoslavní se mladočeským autorům zdáli národnostně nejuvědomělejší a pod největším útiskem pozvedli zbraně proti utlačovateli. Také v tom jistě hrálo velkou roli aţ nekritické rusofilství této skupiny, které se projevilo v dalším pokračování krize za rusko-turecké války, která byla označována dokonce jako „slovanská válka“. Další zajímavou názorovou skupinou v tomto období je katolický tisk. Velmi pozoruhodným spiskem je dílko Václava Antonína Muţíka, které vyšlo velmi rychle po započetí povstání, tedy jiţ roku 1876, nákladem Katolického spolku tiskového. Jeho cílem, jak píše sám autor, je poučení o zemi, která poutá nejen mysl naši, ale celý svět, a také utuţení vzájemnosti katolické a slovanské v slově i skutku. Autor přiznává, ţe v Bosně sice nebyl, ale informace získal z dobrých knih a ze zpráv od těch, jeţ v Bosně byli, a to buď písemně nebo ústně. Patrně ve snaze, aby dodal svému spisku větší autenticitu, je celý psán ve formě imaginárních dopisů přímo z Bosny. Předkládá nám velmi zajímavé informace, jeţ si upravil oproti originálům do podoby, která mu nejlépe vyhovovala, snad aby 61 62

Světozor, 1875, č. 12, s. 89. Touţimský, J. J.:Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti. Praha 1882, s. 119.

32

ve správném duchu informoval katolické čtenářstvo. Tato práce, ať je z dnešního pohledu jakákoliv, snad by se dala označit aţ za naivně dobově tendenční, nám krásně představuje moţný náhled českých katolíků na bosenskou otázku, proto bych se u ní rád zdrţel déle. Hned na počátku své čtenáře v podstatě ujišťuje svojí loajalitou k habsburské monarchii, kdy při popisu Bosny píše: „Bosna sama leţí mezi Dalmácií a Slavonií tak jako mezi dvěma ramenama. Nejhlouběji zabíhá do Chorvatska jako ostrý uhel. Však byly tyto země druhdy jedno a ţe k sobě náleţejí, dosvědčuje i poloha Bosny i její obyvatelstvo. Bosna jest doplňující častí jihoslovanských zemí rakouských.“63 Ostatně svoji loajalitu Rakousku a církvi dosvědčuje ještě několikráte. V podstatě vyzývá katolické Rakousko, aby zachránilo nebohé křesťany, zvláště ty „správné“ civilizované katolíky ze země, která byla kdysi katolická, a po právu náleţí k Rakousku–Uhersku. Povstání vidí spíše jako záleţitost náboţenskou a národnostní otázku v něm vidí jen okrajově. Velmi zajímavý je jeho pohled na pravoslavné. Autor jasně naznačuje, ţe bosenští pravoslavní věřící si v podstatě za svůj osud mohou sami. Tím, ţe odpadli od Říma, se vydali všanc cařihradskému patriarchovi, který je teď poddaným sultána.64 Oproti tomu katolíci vţdy stáli pevně v boji proti muslimům a autor naznačuje, ţe také jen díky nim a jejich dobré katolické víře byli Turci v Evropě poraţeni. 65 Historické odsouzení pravoslavných doplnil ještě velmi nelichotivým posudkem současných pravoslavných věřících v Bosně. V nich viděl tmářské, nevzdělané a pověrčivé lidi, za coţ samozřejmě mohou jejich úplatní, hrabiví a

63

Muţík, V. A.: Listy o Bosně, o zemi a národu. Praha 1876, s. 7. „Tu v Bosně pak jsou křesťané dvojí. Jedni jsou zcela víry naší, katolíci, druzí pak s námi jedné víry nejsou a ti se nazývají pravoslavní. Oni totiţ byli katolíky jako my, měli také právo konati sluţby Boţí jazykem staroslovanským, ale císařové řečtí v Cařihradě jim namluvili, aby se dali k biskupovi, ţe to budou míti lépe a odtrhli se od Říma. I učinili to, avšak zlým to museli pykati a pykají aţ doposavad.“ Tamtéţ, s. 40. 65 „Však i s katolíky chtěl Turek učinit podobně; chtěl Franky (jak nazývají Turci katolíky) sobě podrobiti docela. To se mu ovšem nepodařilo, a kdoţ ví, byl-li by Turek vnikl tak daleko do Evropy, kdyby měl bojovati ne s Řeky a pravoslavnými, ale s katolíky. Římští katolíci jednou jiţ vyrvali Turkům sv. město Jerusalem a celou zemi svatou. Kdyţ Turek opět odváţil se do Evropy, našel tu takových obránců katolických, ţe si o ně roztříštil hlavu, musel hodně couvnouti a jen tam se udrţel, kde i náboţenství lidu skrze řeky měl ve své ruce.“ Tamtéţ, s. 51-52. 64

33

taktéţ nevzdělaní kněţí.66 Oceňuje sice jejich osobní zboţnost a nezlomnost ve víře, také jejich nenávist k „Turkům“, ale poukazuje na to, ţe „pravoslavný jako nenávidí Turka, tak i katolíka nenávidí.“67 Zajímavostí je, ţe se autor, zřejmě v osobní reflexi na události roku 1875, kdyţ píše o katastrofální situaci v pravoslavném školství a o naprosté nevzdělanosti pravoslavného obyvatelstva, zmiňuje o okolí Trebině, kde vypuklo povstání. „Nejvzdělanejší jest lid v jiţní Hercegovině, a to skoro jenom Trebinští, obyvatelé okolí Trebině, města v tomto povstání tak pověstného.“68 Důvodem, proč vyzdvihuje Trebiňské vzděláním nad ostatní pravoslavné, můţe být snad to, ţe je pod tlakem ostatního tisku, který přinášel z této oblasti zprávy i různá prohlášení vzbouřeneckých vůdců a které by zřejmě špatně zapadaly do jeho koncepce nevzdělaného, popy pod tureckou vládou drţeného národa. Proti „nectnostem“ pravoslavných postavil bosenské katolíky, zcela nekriticky vynášené do nebe, aţ člověk nemůţe ani uvěřit, ţe se jedná o lid v jedné zemi. Jako předtím historicky odsoudil pravoslavné, představuje „historický“ příběh o františkánském knězi Zvizdovići z Vrhbosny, který zachránil všechen bosenský lid od vyhlazení Turky, kdyţ sám domluvil sultánu Mehmedovi. Poté se věnuje přímo ţivotu bosenských katolíků. „Lid zdejší katolický, suţovaný a zanedbávaný po 400 let, mohl by býti vzorem všechněm u Vás, co se týče víry a ţivota podle víry. Nejprve tomu jsem se divil, jak dobře jsou ve víře vycvičeni, ač mnozí do škol nechodí a prvé ani škol neměli. Ale zásluha toho náleţí fratrům.“69 „Fratry“ myslí autor bosenské františkány, kterým tak podle něj bosenští katolíci říkají. Zmiňuje ještě název „Ujaci“, tedy strýcové, protoţe tak jim mají katolíci říkat před jinověrci, hlavně před muslimy. Nutno podotknout, ţe bosenští františkáni byli středem zájmu všech cestovatelů i těch, co o Bosně a Hercegovině jen psali.

66

„Ţe lid není dostatečně ve víře vyučen, proto u něj panují mnohé pověry a čáry. Od muhamedánů přijali pravoslavní víru v osud, jemuţ prý nikdo neujde. Jinak věří na vukodlaky, vistice, zlé duchy a takové čarodějnice, které prý člověku krev ze srdce vytřebou, všecko zlé mu přinesou, přicházejíce obyčejně od jihovýchodu do země, t.j. od Stambulu. Kaţdý les, kaţdá hora, kaţdý potok má zase svou vílu. Před neštěstím (které prý pochází od zlého ducha neb od čaroděje) hledí se uchrániti rozličnými nápisy a amulety. Ty kupují za drahé peníze nejen od svých popů, ale i od tureckých chodţů čili duchovních a utíkají se k nejspozdilejším prostředkům.“ Tamtéţ, s. 48-49. 67 Tamtéţ, s. 50. 68 Tamtéţ, s. 48. 69 Tamtéţ, s. 61. 34

V podstatě není cestopisu, který se zajímá o zemi a lid, aby nevěnoval pozornost tomuto bosenskému specifiku. Uchvacoval je oděv františkánů, který byl stejný jako národní oděv ostatních Bosňanů, to, ţe nosili fez i kníry. Světozor nám o nich přináší zprávy i s vyobrazením, kde jejich „lidové“ vzezření i chování líčí s neskrývanými sympatiemi70 – v podobně jako všechny pozdější české cestopisy, které si jich všímají. Autor sám však popisuje františkány jako jediné nositele kultury a vzdělání v Bosně, kdyţ tedy pomineme řád trapistů71 a milosrdných sester, které také v této době v Bosně působily. Katolíky také představuje jako ty jediné a správné křesťany, jenţ jsou vychováni v odpouštění a nechtějí se mstít jako pravoslavní, kteří tyto nešvary přijali, jako všechno ostatní zlé, od muslimů. Doslova o těchto zvycích píše: „Ale „ďaur“72 trpí, a pokud jen můţe; jenom tehdy, nemůţe-li to opravdu vydrţeti, uteče mezi hajduky a krvavě se mstí Turkům. Tak činí to nejvíce pravoslavní, kterých se, Turci, Osmani i poturčenci bojí velice pro pomstu (osvětu), vědouce, ţe katolíkům jest zapovězena. Říkají o pravoslavných, ţe v Sv. písmu mají napsáno Ako se neosveti, tako se i neposveti – Kdo se nepomstí, ten se neposvětí.“73 Co se týče bosenských muslimů, je celkem zbytečné vykreslení, které se jim dostalo v tomto spisu, nějak hlouběji rozebírat. Autor opakuje všechny výše zmíněné stereotypy o poturčencích a celkově muslimech. Navíc ještě snad přidává také velmi zajímavé a v katolickém tisku poměrně oblíbené téma, unášení křesťanských dětí a nucení ke konverzi. Jeho informace o těchto únosech jsou pro nás úsměvné a určitě více neţ zajímavé: „Turek se vloudí do domu, do chaty, kdyţ domácí jsou na poli a odnese dítě. Jindy také mocí odejme dítě vlastní matce, není-li muţské pomoci hned po ruce. To Turek činí nejvíce tehdy, kdyţ jemu dítko umře; hledí opatřiti sobě a ţeně své dítko křesťanské, jeţ Turkyně potom kojí, aby s mlékem vsálo do sebe náklonost a lásku k tureckému ţivotu. Ţaloby nic nespomohou; Turek dobře schová svou kořist a za 5-6 let otec křesťan 70

Bosenští františkáni. Světozor, 1879, č. 8, s. 94. (Vyobrazení s. 92.) Trapisté, jinak Řád cisterciáků přísné observence (Ordo Cisterciensis Strictioris Observantiae). Vznikl v 17. století v klášteře La Trappe (odtud trapisté) ve Francii, kde došlo k reformě cisterciáckého řádu. Trapisté zachovávají řeholi sv. Benedikta, ve které je podle benediktinského hesla „Ora et labora“ věnováno hodně prostoru modlitbě a práci. 72 Ďaur – podle autora měli muslimové na Balkáně tímto termínem, který měl zřejmě i hanlivý nádech, označovat křesťany i ostatní jinověrce. 73 Muţík, V. A.: Listy o Bosně, o zemi a národu, s. 37 - 38. 71

35

svého syna neb dcery ani nepozná.“74 Dále pak ještě vypočítává různé způsoby, jak se „Turci“ zmocňují nebohých křesťanských dětí a kolik kde dětí takto zmizelo. Jak oblíbené téma toto bylo, je vidět i na tom, ţe podobnou událost z období povstání, ale z Bulharska, nám líčí katolický Hlas.75 Tento zajímavý stereotyp, jenţ byl v našem prostředí rozšířený o Romech, ţidech a tulácích, tedy o lidech na okraji společnosti, se, jak vidíme, aplikoval i na odvěké nepřátele křesťanstva „divoké Turky“. Princip byl pravděpodobně podobný tomu, který byl uplatňován na ţidy a s nimi spojený fenomén rituální vraţdy, jen s tím rozdílem, ţe s muslimy česká společnost téměř neměla přímého kontaktu. Mohla je tedy vidět jako orientální divochy nebaţící po ničem jiném neţ po „poturčovaní“ křesťanských dětí a zavlékání panen do harémů. A je nasnadě, ţe v době povstání a bezprostředně po něm se takový obraz díky českému tisku vytvářel. Pozoruhodné také je, jak se autor prostřednictvím své knihy vyrovnává s aktuálními problémy české společnosti. Nemilosrdně tepe prostřednictvím popisu bosenských poměrů do liberálů, ţidů i do maďarských protestantů. To však jiţ není předmětem mé práce, i kdyţ by to také bylo jistě zajímavé téma. Samozřejmě, ţe Václav Muţík nebyl jediný, kdo si takto skrze události na Balkáně „vyrovnával účty“ s vlastními domácími nepřáteli, němečtí liberálové a obzvláště ţidé byli vţdy vděčným terčem. Například Eduard Rüffer se ve své práci Válka slovansko-turecká při popisu slovansko-tureckého bojiště a výpisu národností na tomto území ţijících zmiňuje mimo jiné také o ţidech. „Ţidů má Turecko 212 000 a jsou roztroušeni po celé říši. V politickém ohledu chovají se ţidé turečtí naproti křesťanům a Slovanům právě tak nepřátelsky jako ţidé v Rakousku.“76 Eduard Rüffer také odsuzuje všechny ostatní, kteří nejsou křesťanského náboţenství. Zejména pro Čerkesy a Krymské Tatary má autor nelichotivé ohodnocení. Bez mrknutí oka ignoruje skutečné důvody exodu a tragedii čerkeského a tatarského obyvatelstva a hodnotí zcela v rámci dobové rétoriky. Ve výčtu národů Osmanské říše píše toto: „Čerkesové přistěhovali se do Turecka teprv r. 1863 – 64 z Kavkazu a povolala si je turecká vláda jakoţto metly na kmeny slovanské a k zesílení ţivlu mohamedánského. Za stejným účelem 74

Tamtéţ, s. 29. To je snad přece poučí!. Hlas, 1876, č. 39. 76 Rüfferl, E.: Válka slovansko-turecká. Praha 1877, s. 15. 75

36

povolali Turci také Tatary z Krymu. Před válkou Krymskou bylo v Turecku jen 32 000 Tatarů, kteří byli za Kateřiny II. pro své ohavnosti z Krymu vyhnáni.“77 I zde zřejmě zapůsobila autorova rusofilie či snad veřejná rusofilská atmosféra a jednoduché vidění světa dělícího na „dobré“ křesťany, Slovany, a „zlé“ muslimy, „Turky a jiné divochy“. Dobro samozřejmě musí zvítězit a zlo být potrestáno. Proto „mohamedánští divoši“, Čerkesové a krymští Tataři, byli od slovanských Rusů – křesťanů vyhnáni, poněvadţ si to zcela zaslouţili, neboť činili ohavnosti a teď je vůči Slovanům činí dále na Balkáně, kam si je pozvali taktéţ divošští Turci. Tento pohled na Čerkesy se ještě dále negativně doplnil diky kampani kolem tzv. bulharských řeţí. Při ní britský a světový tisk díky veřejnému mínění donutil anglickou politickou scénu v čele s Disraelim opustit protureckou politiku a Rusku poskytl záminku k válce.78 Jak bychom řekli dnešními slovy, rozjela se opravdu úctyhodná mediální kampaň, která přesně odpovídala principu, který popsal I. Rammonet ve své knize Tyranie Médií, ţe událost se stává tím důleţitější, čím více se o ní píše.79

77

Tamtéţ. Bulharské řeţe a mediální kampaň kolem nich je specifické téma, které rozebírá Misha Glenny. Kdyţ vypuklo povstání v Bulharsku, hned v počátcích narazilo na odpor bašibozuků. Ti, kdyţ se dozvěděli, ţe bulharští vzbouřenci povraţdili muslimské civilisty, se vydali za odplatou. A odplata byla vskutku krutá, bašibozuci pobili všechny Bulhary, kteří jim během cesty padli pod ruku. Bulharská vzpoura byla udušena během jednoho měsíce. Aţ za dva měsíce poté americký novinář píšící pro londýnsky Daily News John MacGahan posílá zprávy o těchto událostech. MacGahan popisuje své záţitky z Bataku, kde podle něj povraţdila vojska Ahmeda Agy na 8000 civilistů. Avšak jeho svědectví obsahují jisté nesrovnalosti. Tak například podle něj bylo v Bataku zabito na 8000 lidí, coţ by odpovídalo městu střední velikosti, on ale tvrdí, ţe to byla velmi odlehlá venkovská osada. V následujících osmnácti měsících se na toto téma napsalo přes 3000 článků v přibliţně dvou stech evropských novinách a opravdu jen málokdo (jestli vůbec někdo) psal o tom, ţe i na druhé straně jsou mrtví. Glenny mimo jiné cituje i názor Stanforda Shawa: „Evropská propaganda se dala do práce. Zatímco ve skutečnosti nebyli zabiti více neţ čtyři tisíce bulharských křesťanů (a mnohem vyšší počet muslimů), britský tisk přišel s obviněním z tzv. bulharských hrůz a tvrdil, ţe fanatičtí muslimové zmasakrovali tisíce bezbranných křesťanských vesničanů. Američtí misionáři odhadli, ţe bylo zabito maximálně 15 000 křesťanů, coţ Bulhaři ve svých odhadech nadsadily na 30 000–100 000! William Gladstone porazil Disraeliho (v roce 1880) tím, ţe odmítl jeho turkofilní politiku dvou předcházejících desetiletí a obvinil muslimy v Bulharsku a Bosně ze všech moţných zvěrstev, přičemţ zcela přehlíţel fakt, ţe muslimové byli také vraţděni a ţe osmanská vojska jednala v zájmu obnovení pořádku. Veřejné mínění v Anglii bylo tak pobouřeno, ţe nebylo moţno, aby Disraeli či kdokoli jiný navrhl intervenci s cílem zachránit Osmanskou říši, kdyţ zasáhli Rusové.“ Glenny, Misha: Balkán 1804 - 1999, BB art, Praha 2003, s. 102. 79 Viz Ramonet, Ignacio: Tyranie médií. Praha 2003. 78

37

5. Reakce na okupaci BiH Rakouskem–Uherskem Jak jsme si řekli v předchozí kapitole, česká společnost se o povstání i válku ţivě zajímala a také její ukončení sledovala s neskrývanými sympatiemi a nadějemi na „spravedlivé“ vyrovnání pro slovanskou stranu. Jaké neskrývané nadšení otřásalo českou společností při závěrečných bojích v rusko–turecké válce, je patrno například v článku časopisu Hlas, který oznamoval dobytí Plevna těmito slovy: „Nyní je radost psáti o vojně. Kdeţto dříve desetkráte musilo se slibovat, ţe Plevno uţ – uţ – uţ padá a pořád ještě stálo, zaznamenáváme teď v kaţdém listě několik vítězství. Dnes máme zrovna tři, všeho dobrého do třetice, praví staré pořekadlo.“80 Ovšem jak se blíţila válka k závěru a česká společnost byla nadšenější z ruských úspěchů, tím více také byla nepřátelštější k Britům. Neboť právě v nich viděla nepřátele Slovanstva po celou válku a teď hrozilo, ţe vystoupí proti vítězícím Rusům a zmaří jim jejich triumf. Skutečně zajímavé jsou také některé úvahy, které český tisk na toto téma v závěru války psal: „Turecko ještě v posledním okamţiku doufalo, ţe se ho Anglicko ujme a prohlásí Rusku válku. K tomu – zdálo se – byl svolán Anglický parlament. Proto ministři turečtí tak dlouho zdrţovali své vyslance, kteří měli do Kazanliku jeti, aby tam vyjednávali o příměří. Zatím trůní řeč anglická nejen ţe nevypověděla Rusům válku – ona patrně dokazuje, ţe Anglie bude hájit pouze svou vlastní kůţi, ne kůţi Turkovu, dále patrně dokazuje, ţe Anglicko vodilo Turka od počátku východní otázky aţ do této chvíle za nos a nastrkovalo jej proti Rusku, aby vytahoval pro její peněţníky a bavlnáře z ohně kaštany. Turecko úkol vykonalo – Rusko je seslabeno; nyní bude Anglie chtít poroučet a při uzavírání míru notnou kořist si odnést. To se mu však nepodaří, neboť ruské vládní listy velmi rozhodně se proti takovým laskominám ohrazují. A proč by Rusové důkladně se nepostarali předně o sebe? Vţdyť nabyli takových úspěchů válečných zejména v posledních 5 nedělích, ţe Turecko doklepávající leţí u jejich nohou – a ti, kteří by nyní chtěli zasednout k plnému stolu, ani polínka nepřiloţili na vařící oheň. “81 80 81

Válka. Hlas, 1878, č. 5. Hlas, 1878, č. 8.

38

Tisk také přinášel zprávy z Cařihradu, nejen o přistání britského loďstva, ale i o poměrech, které líčil jako velmi neutěšené, hlavně díky ohromnému přílivu uprchlíků z oblastí obsazených ruskou armádou. Dokonce v některých článcích zašli jejich autoři aţ tak daleko, ţe psali o tom, ţe i samotné turecké obyvatelstvo vítá Rusy, neboť v nich vidí naději na ochranu před rabováním ze strany vlastní armády. Zajímavostí také je, ţe muslimské uprchlíky tisk popisuje jako po zuby ozbrojené, snad ve snaze očistit ruskou armádu od masakrů muslimských uprchlíků, které se odehrály v závěru války. Zprávy o těchto incidentech samozřejmě český tisk vůbec nepřinášel. Pokud se uţ píše o utrpení muslimských uprchlíků, téměř vţdy za ně mohou divocí Čerkesové, kteří olupují, pálí, týrají a vraţdí jak křesťany, tak i muslimy. 82 Tisk dále popisuje kořist, která padla do rukou vítězné ruské armádě, i předběţné podmínky Sanstefanského míru. Informuje o téměř jisté budoucí válce „anglicko-ruské“. Píše rovněţ o připravovaném kongresu, na kterém se dořeší záleţitosti týkající se Bosny a Hercegoviny, Kypru a podobně. V této chvíli tisk znovu obrací svůj pohled k Bosně a Hercegovině, čímţ patrně vyjadřuje očekávání české společnosti, co s Bosnou a Hercegovinou v novém uspořádání bude. Zde se česká společnost rozdělovala opět na dva hlavní tábory. Část, zvláště ta, která se sdruţovala kolem mladočechů a Národních listů, si přála, aby byla Bosna a Hercegovina připojena ke Království srbskému. Druhá část, spíše konzervativců a lidí kolem katolického tisku, jak jsme si ukázali jiţ dříve, si přála připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku–Uhersku. Ovšem ani jedna skupina nebyla a ani zřejmě nemohla být překvapena, kdyţ Berlínský kongres skutečně dal Rakousku–Uhersku mandát na okupaci Bosny a Hercegoviny, lišily se pak pouze jejich následné reakce. Tisk sledoval velmi pozorně dění okolo Berlínského kongresu. Zpočátku jej viděl jako spíše formální, neboť o přípravách na kongres se psalo v tomto duchu: „Téţ otázka, o čem se bude na kongresu jednati, začíná se objasňovat. Samy 82

„Poměry v Cařihradě a na dvacet mil v okolí jsou zoufalé. Čerkesové páchají všude loupeţe, vraţdíce a obírajíce kaţdého bez výjimky. Byl-li jsem dobře zpraven, nedopuštějíce se Turci v nynějším okamţiku hrůzy ţádných ukrutností, nýbrţ jen výhradně Čerkesové, kteří loupí a z vesnic vyhánějí jak křesťany, tak Turky.“ Hlas, 1878, č. 10.

39

anglické listy přiznávají, ţe londýnský kabinet vzdal se svého poţadavku, aby celá smlouva svato–štěpánská byla kongresu formálně předloţena; za to ale vzalo prý Německo na se záruku, ţe se na kongresu bude moci o všech článcích smlouvy volně rokovat. Ostatně, jak dnes věci stojí, nebudou ty debaty na kongresu příliš valny. Vše zdá se být jiţ jak mezi Ruskem a Anglií, tak mezi Ruskem a Rakouskem úplně vyjednáno.“83 Tedy jak vidíme, tisk a s ním jistě i česká společnost viděly tuto otázku jiţ téměř uzavřenou a kongres braly jen k potvrzení a snad případnému doladění Sanstefanského míru. Na následný průběh Berlínského kongresu pak český tisk reagoval podle své orientace. Národní listy viděly závěry kongresu v podstatě jako spiknutí proti slovanskému Rusku a proti Slovanům vůbec v čele s Británií.84 Katolický tisk pro změnu překvapivý průběh a závěry kongresu nijak výrazně nekomentoval, jen přinášel dostupné informace. Zajímavé také je, ţe jiţ před začátkem kongresu a během něj se například v Hlasu objevovaly zprávy z Bosny o násilnostech proti křesťanům; dokonce je uváděna i vraţda katolického duchovního.85 Důvodem bylo nejspíš právě poukázání na nezbytnost okupace Bosny a její legalizace před veřejným míněním. Samotné rozhodnutí kongresu dát pověření k okupaci BiH Hlas opět spíš komentuje sporadicky, bez jakéhokoliv překvapení nebo nadšení. Důvody v tomto kroku vidí v bezpečnostní situaci v Bosně a opírá se o argumenty, které přednesl hrabě Andrássy. 86 Katolický tisk se snaţí představit českému čtenáři mandát k okupaci BiH jako v podstatě nevyţádaný a nechtěný. Tato okupace, jak je prezentována Hlasem, je vlastně sluţbou pro Evropu, o kterou bylo Rakousko–Uhersko poţádáno, a v rámci „důleţitého evropského zájmu“, soucitu s bosensko-hercegovinskými

83

Hlas, 1878, č. 43. Viz. Kongres. Národní listy, 1878, č. 145. 85 O řádění Turků v Bosně. Hlas, 1878,č. 42. 86 „Hr. Andrassy předčítal pamětní list, v němţ kladl důraz na veliké oběti, které Rakousko nésti muselo vydrţováním 150 000 uprchlíků z Bosny, kteří naprosto se zdráhají vrátiti se, dokud zůstane Bosna pod tureckou vládou. Hr. Andrassy dokazoval dále, ţe Turecko není s to, aby pořádek ve svých provinciích udrţelo a opravy tam provedlo. Rakousko prý neţádá připojení Bosny, nýbrţ jen aby kongres učinil nějaké usnesení v otázce návratu uprchlíků a uspořádání poměrův. Salisbury na to navrhl, aby Rakousko bylo kongresem zplnomocněno Bosnu a Hercegovinu obsaditi a spravovati, poněvadţ jest to důleţitým zájmem Evropy, aby tyto provincie byli postaveny pod ochranu mocného státu. Ţe jim nikdo jiný nemůţe býti neţli Rakousko, vysvítá jiţ z poloţení obou řečených provincií....“ Tamtéţ, č. 52. 84

40

uprchlíky a křesťanské lásky tento úkol přijalo. Nikdo jiný v podstatě ani nemohl připadat v úvahu, neboť bylo třeba mocného ochránce, tedy ne malého Srbska nebo Černé hory, navíc poloha provincií k tomu Rakousko přímo určuje. Avšak ona „malá překvapenost“ tisku nám jasně napovídá skutečný pohled části české společnosti na mandát k okupaci. Jak jiţ bylo řečeno dříve, nikdo být ani překvapen nemohl, neboť o obsazení BiH se mluvilo jiţ dávno před Berlínským kongresem i před setkáním Františka Josefa I. a ruského cara Alexandra II. v Zákupech, viz například výše citovaná práce Václava Antonína Muţíka. Nicméně úvahy na téma zabrání BiH vycházely v českém tisku ještě dříve, neţ vůbec vypuklo hercegovské povstání v roce 1875. Například jiţ v roce 1867 vyšel ve Světozoru poměrně rozsáhlý článek s názvem Rakousko a Bosna. Zde se rozhodně o osmanských provinciích nemluví jako o cíli záchrany, ať jiţ z jakéhokoliv důvodu, ale zcela otevřeně jako o snadném cíli expanze. Uvaţuje se zde o BiH jako o náhradě za ztrátu území v Itálii a vlivu v Německu.87 K odůvodnění této případné expanze autor článku pouţívá opět slovanskou rétoriku, polohu Bosny a Hercegoviny a poukazuje, ţe na vině je zanedbávání slovanských věcí rakouskou vládou.88 Závěr kongresu český tisk také bedlivě sledoval a přinesl veškerá jeho usnesení s příslušným komentářem. Téměř všechny mnou sledované tiskoviny přinášejí jeden závěr, i kdyţ v různých obdobách. Shodují se bezezbytku na tom, ţe nové uspořádání, které bylo dohodnuto v Berlíně, je značně nedokonalé a dlouho nevydrţí. Odlišně se však tisk dívá na závěry kongresu vůči ruským snahám. Rusové jsou sice bráni ve všech listech jako „šlechetní osvoboditelé“, avšak konzervativní tisk se příliš k omezení Sanstefanské smlouvy nevyjadřoval, a nebo 87

„Můţe býti, ţe se tomu vláda rakouská sama diví, kterak se to stalo, ţe si nepovšimnula kořisti tak blízké a tak snadné a to tím více, poněvadţ ji vlastně jiţ měla a to ještě kořist značnější.“ Rakousko a Bosna. Světozor, 1867, č. 20, s. 192. 88 „Kdo se podívá na mapu rakouského mocnářství a spozoruje, kterak Bosna a Hercegovina sevřeni jsou Dalmatskem a hranicí chorvatskou; kdo mimo to ví, ţe v těchto dvou zemí mocnářství rakouského bydlí národ stejného jazyka, stejných mravův, z většího dílu téţ stejného náboţenství a po dlouhé věky stejných osudů dějepisných... ...zanedbávaní slovanstva, ba téměř opovrhování jím a vedle toho jen ustavičné pachtění se za věcmi německými a vládou v Itálii... ... Kdyby vláda rakouská na jihovýchod proti slábnoucímu Turecku byla vynaloţila síly, jeţ promrhala v Německu neb ve Vlaších, ba kdyby na osvobození Slovanův od jha tureckého byla uţila jen té krve hraničářské, která marně tekla nad Rýnem a nad Pádem: odedávna jinak věci by se měly a pan Beust by nyní nepotřeboval se trmáceti cestou do Londýna, aby získal vládu anglickou.“ Tamtéţ.

41

jen v náznacích. Dokonce uvádí závěry Berlínského kongresu jako „dílo, kterým korunují šlechetné snahy Rusů.“89 Zato liberální mladočeský tisk nemilosrdně tepal do těchto závěrů a viděl v nich, jak jiţ bylo řečeno výše, zradu na Slovanstvu provedenou za pomoci Britů, Němců a Maďarů. Hrabě Andrássy a Maďaři však byli terčem nevole i u katolických konzervativců. Český tisk od nich očekával nějakou další „zradu na Slovanstvu“. Hlas při příleţitosti jednání s Tureckem o odchodu pravidelných osmanských jednotek z BiH píše: „Vypravuje se, ţe hr. Andrassy proto k obsazeni se odhodlal, aby zničil sílu Srbska a Černé hory, kterou by tyto nabyly, kdyby země ty obsadily. Chce takřka vrazit klín do jiţních Slovanů, aby je rozštěpil, tak jako například Maďaři roztříštili Slovany v Uhrách a v okolních zemích bydlivších.“90 Další z věcí, ze kterých český tisk podezíral Andrassyho a Maďary, bylo to, ţe z okupační kořisti si pro sebe urvou „tučnější sousto“, zde je myšlena úrodná Bosna. Hercegovina, která byla povaţována za chudou, hornatou, téměř bezcennou zemi, měla připadnout Předlitavsku.91 Také se v tisku propíraly názory maďarských a německých politiků, z nichţ někteří varovali před obsazením BiH, jeţ

by mohlo

zavést

celou zemi

nejen

do vnitropolitických, ale i

zahraničněpolitických problémů.92 I přes všechnu podezřívavost vůči Maďarům a dalším „nepřátelům Slovanstva“ a různé názory na závěry Berlínského kongresu se vstup rakousko–uherských okupačních jednotek do BiH netrpělivě očekával. Ještě ani kongres v Berlíně neskončil a uţ se v tisku objevovaly různé spekulace o vstupu vojska do BiH, probíraly se také důvody, proč ještě vojsko nevyrazilo, kolik vojska vytáhne do pole a kdo všechno ho bude doprovázet. Jako hlavní důvody, proč ještě okupační jednotky nepřekročily hranice BiH, byly uváděny shromaţďování vojska, kterého k okupaci nebylo prozatím dostatek, a jednání s Osmanskou říší o staţení 89

Tamtéţ. Kronika. Hlas, 1878, č. 55. 91 „Po tolika ztracených zemích dvě Rakousko získalo. Jestli na svůj prospěch, ukáţe teprve budoucnost. Uţitek i škoda připadne na odpovědnost těch, kdoţ anektují. Instinkt Maďarů – a instinkt národů málokdy klamává - větří nehody z anexe té. Hrabě Andrásy postará se o to, aby tučné sousto anexe, totiţ Bosna, připadla Koruně svatého Štěpána. Cislajtánie dostane nahé skály Hercegovské, vystaví tam cesty a silnice, aby potom odevzdala Dalmácii a Hercegovinu Translajtánii. Se stanoviska českého a slovanského nemůţeme se těšiti anexi té.“ Národní listy, 1878, č. 157. 92 Viz např. Hlas, 1878, č. 56. 90

42

pravidelných

osmanských

jednotek,

označovaných

v tisku

Nizamové.93

S rakousko–uherským vojskem, které podle prvních zpráv z tisku mělo čítat asi 80 tisíc muţů, mělo také táhnout na 250 tisíc bosensko-hercegovských uprchlíků, jeţ se měli z rakousko–uherského území navrátit do svých domovů.94 Uváděli se i velitelé, kteří budou velet jednotlivým brigádám. Samotnému veliteli invaze baronu Filipovići se dostalo takové pozornosti, ţe jeho medailónek i s vyobrazením se objevil ve Světozoru. V tomto medailónku byl kladen důraz na generálovo chorvatství vykreslené ve stejném duchu, kterým český tisk dlouhodobě představoval chorvatské generály i vojáky, coţ bylo rozebráno výše. Také byl prezentován jako: „Dokonalý znalec poměrů jihoslovanských a zvláště bosenských, jimiţ po delší dobu dopodrobna se byl zabýval...“95 Jednou ze zajímavých věcí, které se rozebíraly v českém tisku, byl i pohled druhé strany, tedy obyvatelů BiH všech konfesí včetně uprchlíků, jeţ se měli navrátit domů, kam se jim podle tisku přiliţ nechtělo. Za to, ţe se uprchlíci nechtěli navrátit, dával katolický tisk jednoznačně vinu srbským agentům, kteří podle něj rozšiřovali, ţe je při návratu čekají „staré hrůzy“.96 Co se týče obyvatelstva v BiH, podle tisku se katoličtí křesťané uţ těšili, aţ do země rakousko-uherské vojsko vtrhne.97 Zde si zejména u katolického tisku můţeme opět všimnout vyzdvihování starších stereotypů, které byly jiţ uvedeny, kdy katolíci jsou nejutlačovanější skupinou v BiH jak od muslimů, tak i od pravoslavných. Stanovisko pravoslavných bylo také jedním z nejdiskutovanějších v tisku. Noviny přinášely zprávy z BiH, které přebíraly jak z tamějšího tisku, tak z vládních listů. Tyto zprávy hovořily o tom, ţe pravoslavné obyvatelstvo se staví 93

Zde tisk zřejmě převzal terminologii pro vojsko zbudované za reformního sultána Selima III., který zaváděl reformy Nizam i Cedit (turecky Nový pořádek) a podle těchto reforem cvičené pravidelné osmanské vojsko zřejmě tisk pojmenoval jednoduše Nizamové. 94 Hlas, 1878, č. 53. 95 Světozor, 1878, č. 31, s. 391. (Vyobrazení s. 381.) 96 „S bosenskými uprchlíky na našem území dlícími má vláda svůj kříţ; nechtějí se prý totiţ vrátit zpět do své domoviny, jsouce od agentů srbských (?) štváni, ţe je tam staré hrůzy očekávají. Moţná dost, ţe tomu tak. Máme ale za to, ţe jakmile rak. vojsko skutečně pochod do Bosny a Hercegoviny nastoupí, ţe uprchlíci se beze všeho vrátí domů.“ Hlas, 1878, č. 56. Dále také např. Národní listy, 1878, č. 181. 97 Pozoruhodnou výjimkou můţe být zpráva, kterou přináší Národní listy o nespokojenosti bosenských františkánů s rakouskou okupací, jeţ se podle tohoto listu báli, ţe s příchodem nového katolického duchovenstva z Rakouska-Uherska přijdou o svá stará práva a privilegia v BiH, která jim osmanská správa ponechala. Národní listy, 1878, č. 182.

43

krajně nepřátelsky proti okupaci ze strany Rakouska–Uherska, coţ pak český tisk prezentoval převáţně jako snahu připojení BiH buď k Černé Hoře, nebo k Srbsku. Hlas dokonce cituje srbský Sarajevský list, v němţ se píše: „Begové hercegovské rodiny Muševičů se vyjádřili: My hercegovci uznáme za svého pána jedině kníţete Nikolu. Serajevský náčelník Hadţi Durič pravil: Dokud budeme ţíti, hodláme se brániti proti panství Švábů; známe jenom bratry Srby a Černohorce.“98 Zde vidíme, jak tisk pomalinku připravoval svoje čtenářstvo, ţe plánovaná klidná okupace nemusí proběhnout tak pokojně, jak by si rakousko–uherská vláda přála. Také to moţná mohla být zpětná reflexe toho, co se napsalo v tisku dříve během povstání v Hercegovině o přáních pravoslavného lidu a prohlášeních vůdců hercegovských povstalců. Ta teď byla v naprostém rozporu se skutečností. V době povstání totiţ časopis Světozor, například jiţ ve zmiňovaných medailoncích povstaleckých vůdců, přetiskoval i jejich prohlášení, v nichţ například vyšlo tohle: „... Litujeme tureckých bratří, kterým musíme sahat na ţivot, avšak my nevedeme války náboţenské, nýbrţ chceme býti svobodnými a ţíti s nimi v bratrské svornosti pod zvláštním kníţetem, ať uţ je jím Srb anebo Němec, Rus, Rakušan anebo Francouz, jenom né Turek!“99 Tento výrok byl Světozorem připsán Michalu Ljubibratići, který v dotyčném medailónku byl vykreslen jako silně národně uvědomělý a „muţ hlubokého vzdělání.“100 Teď ovšem vše bylo jinak a jeho slova pozbyla platnosti, či snad dokonce mohla být povaţována za vědomou leţ. To jistě nemuselo vzbuzovat sympatie k dříve tak obdivovaným a charakterním hercegovským vůdcům. Ti teď navíc mohou v blízké době stanout proti rakouské armádě, v níţ pochodují i muţi „slovanské krve“, tedy i vojáci z Moravy, Slezska a Čech. V tisku se rozebíraly postoje katolíků a pravoslavných, zatímco postoje muslimského obyvatelstva byly ponechány víceméně stranou. Je moţné, ţe česká společnost stejně jako rakouská vláda očekávala, ţe se muslimské obyvatelstvo podřídí berlínské smlouvě z rozkazu osmanského sultána a všechno proběhne hladce. Jistě měli důvod tomu věřit, neboť s obsazením osmanské ostrovní pevnosti na Dunaji Ada – Kale, které proběhlo ještě před zahájení Berlínského 98

Hlas, 1878, č. 56. Světozor, 1875, č. 45, s. 484. 100 Tamtéţ, s. 483. 99

44

kongresu, 25. května, to tak skutečně bylo. Tuto událost přinesl český tisk jako diplomatické vítězství, kdy obsazení proběhlo v naprostém klidu. „Turkům“ byla zachována drţební práva a svoboda vyznání, coţ, jak se zdálo, by mohlo stačit i v BiH. Na druhou stranu je moţné, ţe pohled na muslimy jakoţto orientální divochy, kterým není radno věřit, zřejmě odrazoval dobové novináře a publicisty, aby se na toto téma pouštěli do nějakých spekulací. Těsně před vstoupením rakousko-uherských vojsk do země byl vydán zákaz všem novinám psát o přípravách, pohybech a umístění vojsk. 28. července, tedy den před vstupem rakousko–uherské armády. Národní listy komentují toto omezení s despektem, ze kterého můţe vyplývat, ţe okupaci braly jako hotovou věc a nepředpokládaly nějaké vetší problémy s obsazováním BiH. Píší toto: „Vojenské přípravy a pochody v příčině okupace Bosny a Hercegoviny jsou od včíra zahaleny rouškou tajemství, jako by se jednalo o nebezpečný válečný podnik a akci v největších rozměrech. Včera vydán rozkaz, aspoň od cislajtánské vlády, aby kaţdý časopis, který přinesl zprávu o vojenských pohybech na rakouských hranicích, byl zabaven.“101 Myslím, ţe tento despekt k vojenským schopnostem moţných obránců Bosny a Hercegoviny byl v celé společnosti, nehledě na národnost ani postavení, a dokonce zřejmě prostupoval i nejvyšším velením, které taktéţ bosenské obránce podcenilo, jak se ukázalo později. V Národních listech také bylo otištěno provolání, které bylo později při vtrhnutí rakouské armády do BiH šířeno mezi tamějším lidem. Je aţ úsměvné, jak se toto provolání málo liší od pozdějších podobných provolání, která vydávaly vstupující okupační armády do zemí, jeţ obsazovaly, a to se netýká jen 20. století, ale i současnosti, lhostejno, v které části světa. V tomto provolání se říkalo, ţe rakousko–uherská armáda do země přináší mír, nikoliv válku, přichází jako přátelská pomoc obyvatelstvu, které si nedokáţe samo pomoci, a je tedy na císaři, aby nádhernou zemi vyvedl ze zmatků atd. Provolání postupně po vstupu vojsk do BiH otiskla většina novin bez nějakých větších komentářů. Národní listy si však neodpustily další varování před potíţemi, které okupace přinese, a slova polního zbrojmistra pana Filipoviče, které měl vyřknout, 101

Národní listy, 1878, č. 182.

45

kdyţ vojsko překračovalo Sávu do BiH, a to „V sluţbě lidskosti a vzdělanosti“, podrobilo řádné kritice. Tuto „sluţbu lidskosti a vzdělanosti“ nekompromisně konfrontovaly s příklady z dějin, jeţ zrovna nebyly lichotivými doklady těchto snah.102 Další listy, které nikterak nekomentovaly toto provolání, komentovaly spíš slavnostní přechod Sávy a některé obrázkové časopisy přinesly i zobrazení slavnostního přechodu vojska v popředí s jásajícím davem.103 V počátcích obsazování BiH tisk přinášel poměrně idylický obraz okupace, neboť podle komentářů při obsazení Tureckého Brodu byla vztyčena vlajka, hrála se rakouská hymna a vojsko i lid104 provolávalo slávu. Turecký úředník bez odporu předal správu rakousko–uherským úředníkům. Coţ tedy vyvolávalo nejen u české společnosti dojem klidného předání moci typu Adda – Kale. Jen sem tam přicházely znepokojivé zprávy o revoluci, jeţ proběhla v Sarajevu, která sesadila osmanskou vládu a vynesla k moci okruh lidí kolem „pověstného buřiče“ Hadţiho Loje. I tato událost však byla českým tiskem zpočátku viděna spíše jako bezvýznamná. Jako jedna z dalších revolucí stále nespokojených muslimů, kteří povstávali vţdy, kdyţ měly přijít reformy. Rovněţ i příčiny povstání se připisovaly tradičně výbuchu islámského fanatismu. 105 Brzy se rétorika zpráv z BiH mění, stejně jako vidění povstání, jeţ bylo v prvopočátku povaţováno za bezvýznamnou událost. Po sráţce husarů s povstalci u Maglaje106 uţ tisk píše spíše neţ o okupaci o pacifikaci BiH a místo „povstání mahomedánů“ se píše o krvavé revoluci, která „nabývá váţné tvářnosti“ a zachvacuje celou BiH. O Sráţce u Maglaje se rozepisují snad všechny noviny a většina dosti podrobně spekuluje, jestli tam opravdu padlo jen 70 husarů, či to bylo daleko více a vláda záměrně zamlčuje pravdu a podobně. Světozor později uveřejňuje kresbu městečka Maglaj, které vévodí malá bílá mešita se štíhlým vysokým minaretem, přesně tak, aby tento obraz odpovídal představám 102

V sluţbě lidskosti a vzdělanosti. Národní listy, 1878, č. 183. Světozor, 1878, č. 36, s. 454. (Vyobrazení s. 452.) 104 Zde je myšleno lid z rakouské strany řeky, i kdyţ ne ve všech komentářích této události je to řečeno, takţe čtenář mohl nabýt dojmu, ţe i obyvatelé Tureckého Brodu takto bouřlivě vítali císařská vojska. Zdali to bylo záměrně, je těţko říci. 105 Hlas, 1878, č. 60. 106 Sráţka se odehrála 2. srpna, ale zpráva o ní se objevila v novinách aţ 5. srpna, do té doby psaly noviny o klidné a pokojné okupaci. 103

46

čtenářů o bosenském orientálním městě. K tomuto vyobrazení je připojen článek, ve kterém se píše o oné události jako o zlomu, kdy bylo všem jasné, ţe mírná okupace, v níţ všichni doufali, musela ustoupit „krvavému výboji“. Poté se v článku ještě objevují, krom popisu města, informace, ţe Maglaj není poprvé místem bojů mezi rakouskými vojsky a Turky, uvádí se vítězná taţení Evţena Savojského a bitva u Zenty 1697 a taţení gen. Laudona 1789, snad jako povzbuzení čtenářů či ujištění o vítězství.107 Kaţdopádně od této chvíle tisk o celé kampani začíná psát velmi dramaticky, jako o válečném taţení. Kampaň je českým tiskem vykreslována podle dobových stereotypů o Balkáně a muslimech, kteří jsou zde často nazýváni „loupeţnickými četami“, „divokou lůzou povstaleckou“ a podobně.108 Snad záměrně, někdy tisk toto taţení stylizuje aţ do podoby taţení koloniální armády, která je v divokém a nehostinném prostředí ze všech stran zákeřně napadána divochy, jeţ jsou krutí, zákeřní a podlí. Při konfrontaci s paměťmi přímého účastníka bojů zjišťujeme, ţe takhle povstalce velká část české společnosti v tuto dobu opravdu vnímala. Zřetelně je to vidět při popisu boje s povstalci, který nám zanechal pamětník těchto bojů: „Po krátký čas panovalo po lese úplné ticho. V brzku však měly se ty stromy stát svědky barbarství, které se nenaskytuje ani u těch nejsurovějších Indiánů, barbarství, jehoţ je jen Turek schopen...

...Sami Huroni ze

severoamerických lesů musí se s válečným pokřikem svým před Turky schovati, neboť tak zvířecky a pekelně dovede řváti jen Turek.“ 109 Na tomto přikladu vidíme, jak bosenští muslimové byli vnímáni jako opravdoví divoši a BiH jako nehostinná, divoká, daleká země. V knize se to dál hemţí různými naráţkami na barbarství a zaostalost muslimů, např. „... místo jeho je mi právě tak neznámo, jako Turkům kultura.“ a podobně. Jediné, co se bosenskohercegovským muslimům, kteří bránili svůj domov, připisuje jako klad, je statečnost, se kterou bojovali.110 Avšak i to je mnohdy připisováno spíše tradiční islámské fanatičnosti a barbarství. V těchto pamětech je bosenský lid 107

Světozor, 1878, č. 34, s. 428. (Vyobrazení s. 424.) Viz. např. Národní listy, 1878, č. 193. či Hlas, 1878, č. 64. 109 Albieri, P.: Povstání v Bosně. Praha 1883, s. 73 - 74. 110 „Právě na místě, kde byl odraţen první útok, tekl potůček, a tam padl turecký důstojník, který vedl s odvahou své lidi v boj a smrt, provrtán jsa mnohými kulemi. S revolverem v levé a s mečem v pravé ruce nalezli ho hrobaři jako opravdového hrdinu.“ Tamtéţ, s. 68. 108

47

vykreslován nanejvýš negativně a to bez ohledu na konfesi. Musíme si uvědomit, ţe zkušenost pisatele, který přišel jako voják okupační armády, nebyla a ani zřejmě nemohla být nijak dobrá, a proto lid i zemi viděl velmi černě. Přesto však pisatel presentuje okupaci BiH nejen podle oficiálního prohlášení, ţe přináší do země kulturu,111 ale i jako osvobození křesťanů od naprostého útlaku a zvěrstev na nich páchaných od „tureckých bestií“. Několikráte přímo píše o utrpení bosenských křesťanů, nejvýmluvnější je jeho popis po bitvě u Lipače, kdy píše: „Křesťané, kteří pomalu, plaše a úzkostlivě vylézali z okolních křovin, stále se křiţovali na důkaz své víry a k rozeznání od Turků. Viděl a zaţil jsem mnoho lidské bídy, ale nikdy jsem nebyl tak pohnut jako při pohledu na tyto uboţáky. Musili nositi Turkům náboj a potravu, odnášeti raněné a mrtvoly a stavěti zákopy. Přitom bylo s nimi nakládáno způsobem, který zřejmě svědčil, ţe nepřátelé naši jsou pravými bestiemi. Musili líbati tureckým vojákům i nohy a při nejmenším poklesku byli usmrceni.“112 Interesantní je také pohled našeho pamětníka na ţidy, a to nejen ţidy v BiH, ale i v rakousko-uherském vojsku. I kdyţ to přímo nesouvisí s mnou sledovaným problémem, je to hezký přiklad aplikace stereotypu a předsudků vůči určitému národu. Zatímco, jak jiţ zde bylo mnohokrát řečeno, jsou muslimové vyobrazováni jako nejbarbarštější, fanatičtí divoši a křesťané jako oběti, ţidé, i kdyţ jsou na té „správné“ straně, vykreslil autor jako podlé zbabělé hyeny. Tato individua buď parazitují na utrpení druhých, nebo se snaţí zbaběle stůj co stůj vyhnout nebezpečným povinnostem a to tak, ţe se z nich snaţí vyplatit, jako to dělávali po dlouhá staletí předtím. Dokonce autor uvaţuje nad tím, zdali jsou ţidé vůbec lidmi.113 Tyto předsudky v souvislosti s působením ţidů v BiH se neobjevují jen v pamětech dotyčného vojáka, ale i český tisk je vykresluje 111

V jedné pasáţi se dokonce autor sám sebe ptá: „Proč musí býti kaţdý pokrok člověčenstva vybojován proudy krve.“ Tamtéţ, s. 120. 112 Tamtéţ, s. 79. 113 „Milý člověk - jsou li ţidé lidmi – má tisíc a milion úzkostí, krůpěje potu ztlouští celého decimetru perlí se mu po čele. O kaţdém ohavném zločinu, jenţ vypravujeme, chvěje se hrůzou. Čím dále tím hlasitěji naříká. „Proč právě mne sem poslali? Chtějí mě zabíti, lační po mé krvi!“ Ve smrtelné úzkosti nabízí kaţdému vojáku, který půjde na hodinu za něj na stráţ, celou zlatku, a za takový vedlejší výdělek dá si jich několik jiţ říci. Ale k půlnoci, kdyţ jiţ vojáci, vyjímaje mě, měli dosti peněz, prohlašuji, ţe další náhradnictví nemohu jiţ povoliti, neboť, jak pravím, v tuto hodinu obyčejně přicházejí Turci a já si nevezmu přece na svědomí, aby snad místo něho byl zastřelen nějaký otec od rodiny.“ Tamtéţ, s. 89.

48

podobně, obzvláště ten katolický do nich sem tam nemilosrdně tepe v podobném duchu a to nejen v souvislosti s BiH. Autor si stěţuje na lakotu všech obyvatel a na to, ţe byli jako rakouští vojáci od domácích obyvatel odíráni, zvláště v souvislosti s předraţenými potravinami. Tato tvrzení se objevují i v jiných pamětech vojáků a v dopisech, které byly otiskovány v tisku. Ovšem tato válečná situace byla naprosto specifická, neboť je charakteristické, ţe během neklidných nebo válečných období naroste cena potravin do astronomických rozměrů. To potvrzují dřívější i pozdější zprávy z BiH, kde si naopak jejich pisatelé pochvalovali příjemnou „láci“ a pohostinné obyvatelstvo. Kdyţ rozebíráme pohled české společnosti na BiH a její obyvatelstvo v době okupace, nemůţeme v ţádném případě zapomenout na hlavní postavu odboje Hadţiho Loje. Tato postava se v tisku i veškerých dobových publikacích věnujících se okupaci BiH stala jakýmsi orientálním záporným hrdinou, jenţ je nesmírně nebezpečný a za vše odpovědný. Byť byl v tisku haněn všemi způsoby, nemůţeme si nevšimnout, ţe českou společnost tato postava „vůdce orientálních loupeţníků“ vyloţeně zajímala a uchvacovala. Moţná bychom dnešními slovy mohli říci, ţe se z něj stala během povstání opravdová celebrita. Téměř kaţdý den noviny psaly o tom, co Hadţi Loja udělal, nařídil či prohlásil. Také o jeho dřívějším původu a postavení se dozvídáme leccos z dobového tisku. Byť se o něm píše jako o bývalém loupeţníkovi, hledaném osmanskou vládou, fanatickém derviši, který vyzývá ke svaté válce, zběsilci, jehoţ se strachují poklidní obyvatelé BiH, o křesťanech ani nemluvě, vţdy je to pověstný Hadţi Loja.114 Jeho odhodlání i prohlášení, ţe bude bránit BiH stůj co stůj, i kdyby mu měly „všechny zuby z úst vytrhati,“ jak píší Národní listy, na mnohé čtenáře jistě zapůsobilo. Dokonce kdyţ Světozor o rok později přinášel svým čtenářům vyobrazení typů bosenských obyvatel, bylo Hadţimu Lojovi mezi devatenácti ilustracemi věnováno čestné místo uprostřed stránky a jeho kresba byla bezkonkurenčně největší.115 Tato vyobrazení Hadţiho Loje se nacházela i v mnoha jiných podobných časopisech, jako například německé Gartenlaube a podobně. Při jeho zajetí mu byl v Hlasu dokonce věnován celý sloupek, kde byl 114 115

Např. Hlas, 1878, č. 63. Světozor, 1878, č. 24, s. 281.

49

důkladně popsán, popsáno bylo i jaké jídlo dostal při zajetí, jak se choval, věk, to, ţe je ţenatý, a i to, ţe byl původně islámským duchovním.116 Také v pamětech dotyčného vojáka, které byly vydávány pro široké čtenářstvo, tak snad aby uspokojil poptávku po informacích o tomto muţi, je věnována celá kapitola zajetí Hadţiho Loje, i kdyţ se ho přímo neúčastnil. Podle svých pamětí jej měl ale stráţit po jeho zajetí. Zde Hadţimu Lojovi veřejně vyčítá krutost jeho bojovníků, které dokonce nazývá bestiemi a kanibaly. Vyčítá mu sice i to, ţe způsobil povstání, kvůli kterému on musel narukovat a mnoho lidí bylo zabito, ale zároveň přiznává, ţe s odporem museli počítat, neboť se okupovaných národů nikdo na nic neptal.117 Toto vědomí bezprávnosti zabrání země vůči obyvatelstvu BiH tak nějak vyplývá z celého obrazu okupace, jak ho prezentovala česká media. Některá, jako víceméně regionální katolický Hlas, tuto skutečnost dávala na vědomí o dost méně neţ jiné tiskoviny např. liberálního směru a viděla skutečnost více černobíle, s hojnou argumentací o utlačování práv křesťanů, ale i tak si přiznávala, ţe to, co se děje, je násilné zabrání cizí země. Česká společnost si uvědomovala, ţe okupace Rakouskem-Uherskem je proti přáni velké většiny místních obyvatel, ať jiţ muslimů či pravoslavných. Pro českou společnost by bylo zřejmě stravitelnější, kdyby se jednalo pouze o boje s muslimy, na něţ byl jednoznačně negativní názor. Horší bylo, ţe se proti rakouským vojskům postavili i někteří křesťanští povstalci, podle tisku i se srbskými dobrovolníky.118 Tito povstalci, jak bylo uvedeno dříve, byli v předchozích letech tiskem heroizováni jako vlastenci a česká společnost, která jim přála spojení s Černou horou nebo se Srbskem, se s tím teď musela vyrovnat. Ţurnalisté však psali o křesťanských povstalcích jen velmi málo a mezi mnoţstvím zpráv jsou tyto informace spíše ojedinělé. Zajisté to nebylo jen z důvodu, ţe by chtěli „zamaskovat“ skutečnost odboje křesťanů, ale i proto, ţe skutečně odpor proti okupaci vedli hlavně bosenskohercegovinští muslimové. V mnohých zprávách z bojiště byli podle tisku křesťané nuceni bojovat spolu 116

Hlas, 1878, č. 84.. „Mluvím zde jen úplnou pravdu, kdyţ pravím, ţe celá císařská armáda, pokud vím, ţádala smrt Hadţiho Loji, ne snad pro odpor, který nám Turci kladli, neboť ten jsme si musili nechat libit, poněvadţ jsme se neptali při okupaci národů těch na jejich mínění, ale za to, ţe kaţdý ten Hadţiho Loji obránce byl zároveň bestií a kanibalem, který mučil ţivé a zohavoval mrtvé.“ Albieri, P.: Povstání v Bosně, s. 120 - 121. 118 Hlas, 1878, č. 64. 117

50

s muslimy pod pohrůţkou násilí, to se ovšem také psalo o osmanském pravidelném vojsku, které se přidávalo na stranu povstalců. 119 Tiskem proběhly i zprávy o jednání mezi pravoslavnými a muslimskými povstalci v Hercegovině, v němţ dokonce figurovalo jméno Peky Pavloviče, jenţ byl jednou z osobností dřívějšího protitureckého povstání.120 Těţko tedy můţeme určit, jaká byla skutečnost, o coţ nám v podstatě ani nejde, ale český čtenář v záplavě těchto různých a protichůdných zpráv o bojujících křesťanech musel mít náleţitý zmatek. Další výraznou osobností, které kromě Haţdiho Loji česká společnost vyčítala vše špatné, co se v BiH během okupace dělo, byl ministr zahraničí hrabě Andrássy. Ve skutečnosti Andrássy nebyl oblíben u české společnosti a tisku jiţ dávno před okupací, jak jsme uváděli výše, ale s rozhořením bojů v BiH mu bylo dáváno za vinu téměř vše, co se v BiH dělo. Hlavním argumentem bylo vůbec to, ţe nechal Rakousko-Uhersko zaplést do okupace, ţe dopustil, aby v BiH vypuklo povstání a poté nepostupoval ve věci okupace rázněji. Pro Národní listy, které byly protimaďarsky naladěny, byly boje v BiH evidentně vhodnou záminkou, jak dále brojit proti Andrássymu. Články typu „Konce maďarské politiky“, v nichţ byl Andrássy veřejně označován za viníka všeho hlavně kvůli touze „zasadit v Bosně a Hercegovině panslavismu smrtelnou ránu“121, byly v Národních listech docela časté. V těchto článcích byly „odhaleny“ plány, které si přichystal hrabě Andrássy

s „pány

Maďary“,

jejichţ

cílem

bylo

spojit

se

s begy

a

s bosenskohercegovinskými muslimskými statkáři proti Slovanům. Podle autorů těchto článků prvně „bosenští mohamedáni“ a pak slovanské pluky rakouské armády překazily plány maďarských diplomatů. Dokonce se v takto naladěných článcích aţ téměř posměšně poukazuje na neúspěchy Szapáryho maďarských jednotek. Coţ mi přišlo aţ udivující od novin, které by přes všechny antipatie přeci jen měly být na stejné straně „barikády“, obzvláště v době válečných

119

„Mezi zajatými jest major Achmet bej, dva setníci a čtyři jiní důstojníci a jsou skoro vesměs asiaté, krásní, štíhlí muţové, statných postav, oděni v nové uniformy. Řekli, ţe Bosňané je donutili bojovat proti Rakušanům a ţe by rádi byli sloţili zbraň.“ Tamtéţ. 120 Hlas, 1878, č. 66. 121 Konce maďarské politiky. Národní listy, 1878, č. 207.

51

operací.122 Ostatně nejen Národní listy, které v tomto byly vskutku radikální, ale i jindy umírněný katolický Hlas si neodpustily poznámky na Andrássyho politiku, která prosazovala okupaci, jeţ teď stojí „mnoho ţivotů a peněz“. Také se zde opakuje nařčení z tajného spojenectví a sympatií Maďarů k „bosenským Turkům“. Například ve článku „Lojalnost maďarská“ se opakují podobná klišé jako v podobných článcích Národních listů a jinde, zde však ještě „okořeněné“ křesťanskou rétorikou. S trochou nadsázky můţeme říci, ţe z těchto a podobných článků si nemohl být čtenář jistý, zdali Maďaři stojí opravdu na straně RakouskaUherska, nebo bosenských muslimů. Z těchto, snad bychom mohli říci aţ hanopisných, článků vyplývalo, ţe vlastně maďarská společnost má skoro aţ radost, ţe v BiH umírají vojáci slovanského původu.123 Tiskoviny si v souvislosti s okupací poměrně detailně všímaly činnosti vojenských jednotek z českých zemí. Kdyţ se poprvé dostaly moravské pluky124 do boje u Lipače v rámci Szapáryho armády, byly okamţitě otištěny listy Szapáryho pobočníka, kde střet komentoval i s předběţnými ztrátami. Hlas dokonce otiskoval postřehy a dopisy vojáků moravských pluků domů a uváděl 122

„Tak pěkně to bylo vše ujednáno, tak duchaplně promyšleno v hlavách maďarských diplomatů, a tu máš, nejprve bosenští mohamedáni a teď slovanské pluky rakouské zmátly těm pánům koncepty a počty! Smutná, zoufalá je věc býti dnes maďarským státníkem... ... stalo se, čeho nikdo neočekával, nadějní spojenci Maďarův, bosenští mohamedáni, uchopili se jako jeden muţ zbraně, rakouské vojsko potkalo se s neúspěchy, hrabě Szapary a jeho maďarské pluky urazili za jediný den takový kus cesty zpátky, jenţ na pochodu za šest dní byli ušli a následkem toho maďarská politika hraběte Andrásyho počala se pováţlivě kolísati... ...Omládlý slovanský svět můţe jen s potěšením pozorovati tyto konce druhdy všemohoucí maďarské politiky. Soustátí rakouské jest logikou událostí donuceno k tomu, aby se opíralo na jihu o ţivel křesťansko – slovanský, nebude moci na dlouho ve své domácí a zahraniční politice opírati se o ţivly slovanskému ţivlu nepřátelské.“ Tamtéţ. 123 „Maďarskou lojalnost i nynější válka východní nám nepředstavuje v jiném světle. Kdyţ Turek ubíjel křesťany, osvětlovali, sbírali nejpřednějšími osobami milodary pro něj, sbírání milodarů pro křesťanské uprchlíky zakazovali a stíhali, křesťanobijcům čestné šavle posílali, okázale se navzájem navštěvovali; Rusům, Srbům a Černohorcům neslušně nadávali; na sněmě a banketech Turky jako nosiče vzdělanosti a humanity oslavovali... ... Coţ divu, ţe tato maďarská loajlita chová se nyní tak lojalně k válce na východě? Stará láska nerezaví. Maďaři ačkolvek vidí surovost, barbarství a nenapravitelnost tureckých fanatiků, větším dílem stojí ještě po boku Turka a všichni celým počtem svým proti svobodě ubohých křesťanů. Jsou proti válce, neb osvobození slovanských křesťanů vzkříšení slovanského východu povaţují za hrob svých maďarských velmocenských ideálů. Komu známa takáto lojalita Maďarů, nebude se diviti, ţe v Maďarii taký chlad panuje ke krvácejícím – větším dílem slovanským – synům na východním bojišti; jako kdyby se potajmu těšili tomu, ţe pod mečem tureckým ubude slovanského ţivlu v Rakousku – Uhersku.“ Hlas, 1878, č. 74. 124 Jednalo se o brněnský 8. pluk arcivévody Karla Štěpána a olomoucký 54. pluk. Dále se okupace BiH z moravských jednotek účastnily 12. pluk hulánů a 4. a 25. prapor myslivců.

52

úřední seznam ztrát těchto pluků. Byť jsou tyto dopisy zajímavými osobními příběhy vojáků z Olomouce, Brna, Opatovic u Rajhradu či odjinud, téměř vţdy se v nich opakuje to stejné: stíţnosti na hlad, nehoráznou drahotu jídla, neustálé dlouhé pochody po rozbitých cestách, nepřátelské obyvatelstvo, které často označují za sběř, a podobně. Jediným kladem, jímţ častují BiH, je krása přírody a krajiny, která „kdyby byla osazena spořádanými městečky, byl by to ráj“. Jak vidíme, je to další opakování klasického klišé vidění BiH z dřívějších dob, o kterém jsem se zmiňoval jiţ výše. Po obsazení BiH a usazení posádek se ale obsah „Soukromých listů z Bosny“, jak se tato rubrika jmenovala, pomalu počíná měnit, hlavně v popisu charakteru obyvatelstva. Je jasné, ţe je to alespoň částečným uklidněním situace a také tím, ţe posádky byly na jednom místě a mohly tak navazovat snadněji kontakty s domorodci. V těchto pozdějších listech, i kdyţ stále si sem tam stěţují na to, ţe za jídlo chtějí kupčíci přemrštěné ceny a po cestách jsou bandité, a to jak „srbští“, tak „turečtí,“ přeci jen jiţ hodnotí obyvatelstvo jako chytré, urostlé, s váţnou a hrdou náturou. V této době uţ dokonce někteří pisatelé tak hodnotí i muslimské obyvatelstvo. Ovšem v porovnání oproti kladům, přičítaným pravoslavným a katolíků, je to stále jen velmi malá část autorů, jeţ se opovaţuje rozbít populární předsudky o „bosenských Turcích“. Poslední věcí, kterou se hodlám zabývat v souvislosti s interesem české společnosti o okupaci BiH, jsou „turečtí“ zajatci a zájem o ně v českých zemích. Zajatí povstalci, kteří byli z BiH přemístěni do českých zemí, se těšili neobyčejné pozornosti. Stejně jako Hadţi Loja, který mimo jiné strávil také nějaký čas v terezínské pevnosti, byli povstalci „atrakcí,“ jeţ si nemohl nechat nikdo ujít. O takovém zájmu svědčí dobové zprávy z tisku, kdy například Národní listy píší o události, která se stala v Josefově, kam měli být zajatci původně dopraveni, avšak na poslední chvíli bylo rozhodnuto, ţe zůstanou v Olomouci. V Josefově se přesto na nádraţí shromáţdil dav, který očekával příjezd vlaku s „Turky“, a tak cestující v transportu udělali pro Josefovské „zarputilé Turky“ obmotáním šátků kolem hlav na způsob turbanů a nasazením zamračených výrazů. Jak vidíme, toto samotné hraní na „Turky“ asi nejvíc odráţí představu laické české společnosti o „Orientálcích“, kdy nemůţe v ţádné případě chybět turban a zamračený, zarputilý

53

či sveřepý výraz ve tváři.125 Takovýchto odrazů ve společnosti máme samozřejmě více, různé taškařice na téma divokých Turků a zuřivého Hadţi Loje126, vţdy však dominuje ona orientální divokost, která zřejmě český lid přitahovala. Co se týče samotných „pravých“ zajatců, kteří byli „atrakcí“ pro Olomoucké, vzbudilo největší zájem a ohlas to, ţe s jedním důstojníkem pravidelného osmanského vojska přijel do zajetí i jeho harém, jenţ byl podle novin také dočasně ubytován v pevnosti. Zajímavé je i hodnocení zajatců tiskem. Pravidelné turecké vojsko je hodnoceno tak, ţe vyhlíţí velmi dobře, oceňuje se na něm i to, ţe je v něm i několik Arabů a mouřenínů, zatímco povstalci jsou otrhaní a vyhlíţejí divoce.127 Tedy jak vidíme, tisk reaguje na zájem čtenářstva, který chce více vidět Turky, Araby a mouřeníny v krásných uniformách a s harémem, tak jak si je představuje, a o skutečné povstalce, kteří na pohled nejsou aţ tak zajímaví, leda svoji divokostí, nemá příliš zájem. Tento zájem o turecké zajatce a přístup k nim není samozřejmě ničím novým a v podstatě je jen pokračováním podobných principů, které fungovaly jiţ od rakousko–tureckých válek v raném novověku. Tehdy se šlechta chlubila zajatými „Turky“ a brala si je do sluţebnictva a čím více dotyčný vypadal „orientálněji“, tím více byl ceněn a byl o něj větší zájem. Jako v tomto případě, kdy skuteční povstalci byli víceméně jen odbyti malou větičkou a v článku bylo nejvíce místa věnováno internaci nebojujícího pravidelného osmanského vojska s mouřeníny, Araby a s harémem.

125

„Turečtí povstalci“ v Čechách. Národní listy, 1878, č. 207. Například známý kolínský fotograf Antonín Pinkas přestrojil za Hadţiho Loju známou kolínskou postavičku Lojzika a Kolínské noviny otiskly článek, ve kterém píší: „Hadţi – Loja na přátelskou domluvu dal se u fotografa p. Pinkase přiměti a dal se – oblejsknouti. Pan Pinkas dělá dnes s originelními obrázky Hadţi – Loje dobrý obchod. Hadţi – Loja vyobrazen jest v nejdivočejším stavu... ... Takáto jde z něho hrůza, a nedivili bychom se ani dost málo, kdyby strašlivým svým pohledem byl zkazil panu Pinkasovi aparát.“ Kolínské noviny, roč. II., č. 86, Kolín 1878. 127 Turci v Olomouci. Národní listy, 1878, č. 207. 126

54

6. Reakce na povstání v Hercegovině 1882 Po oficiálním zakončení vojenských akcí v BiH, jeţ byly ukončeny císařským rozkazem ze dne 22. října 1878, se z BiH postupně začala vojska vracet zpět na své posádky a domů. Výtah z tohoto prohlášení se následující den objevil v tisku a ten také hned spekuloval, kdo bude správcem BiH. Časopis Hlas uvádí, ţe se v pešťských kruzích prý proslýchá, ţe baron Filipovič to nebude hlavně z politických důvodů, neboť by podporoval zavedení trialismu a pochorvatštení regionu.128 Tedy další jasné naráţky na nepřejícnost maďarských politiků slovanské věci. Filipovič byl podle všeho vnímán českou společností velmi pozitivně, neboť tisk ho vykresluje, jak jiţ bylo řečeno, jako muţe, jenţ je oddán slovanské věci. Jeho návrat na jeho dřívější místo v Praze byl brán jako zneuznání zásluh v BiH a pohana způsobená politickými tlaky ze strany nepřátel Slovanstva.129 Návratu vojsk se věnovala značná pozornost a také o vítání navrátilců přinášely noviny zprávy. Jejich pozornost se zaměřovala hlavně na ukořistěné prapory a jinou kořist, jako byly handţáry a starodávné pistole, jeţ si jako trofej vojáci mohli odnést s sebou domů na památku,130 tedy na vše, co mělo spojitost s orientálním charakterem taţení. Vojska se však vracela velmi pomalým tempem a postupně, neboť byť byl oficiálně podle výše zmíněného rozkazu v BiH mír, tisk stále přinášel zprávy o šarvátkách s povstalci. Mnozí z vojáků byli vystřídáni aţ v zimě, nebo aţ na jaře dalšího roku. Vojáci, jejichţ dopisy a zprávy z BiH se také dostaly na stránky novin nebo jejichţ záţitky byly sepsány do formy zábavných pamětí, přinášeli zprávy jiţ příznivější o lidu i zemi. V otisknutých listech se jejich autoři dotýkají i oţehavých témat, jako je působnost vojska v BiH. Uvádí dokonce, ţe rakouské vojsko, které podle oficiální propagandy mělo do země přinést kulturu, přineslo s touto kulturou i chudobu pro mnohé postiţené. Co se mi zdá velmi zajímavé pro tuto dobu je to, ţe nejsou „litováni“ v těchto listech jen křesťané, ale i bosenskohercegovinští muslimové, jeţ předtím byli stále jen povaţováni za 128

Hlas, 1878, č. 84. Filipovič. Hlas, 1878, č. 92. 130 Národní listy, 1878, č. 262. 129

55

utlačovatele.131 Celkově se k české společnosti po obsazení BiH dostávají stále podrobnější zprávy. Z těchto zpráv zjišťujeme, ţe mnoho vojáků z českých zemích se v BiH naučilo srbsky a navázalo přátelské kontakty s místním obyvatelstvem. Navíc se čeští čtenáři dozvídají různé perličky, jako bylo jiné měření času u bosenskohercegovinských muslimů a podobně. S postupným ustálením situace kolem obsazování a bojů v BiH v tisku opět propukly spekulace, jak to bude se správou BiH. Znova se v tisku propírala moţnost rozdělení BiH mezi Cislajtánii a Translajtánii, které podle českých novin poţadovali Maďaři, jeţ tak chtěli získat pro sebe bohatší Bosnu. Hlavním podnětem pro tyto úvahy bylo i to, ţe v tisku vyšla zpráva o nařízení říšského ministerstva vojenství, které mělo obsahovat, aby se při zásilkách peněz v Bosně uţívalo poukázek a známek maďarského vzoru a v Hercegovině poukázek rakouských. Ilustrující pro dobovou náladu jistě můţe být i to, ţe slovo „maďarských“, vztahující se k formulářům v Bosně, bylo jako jediné v celém článku vytištěno tučně. 132 V českém tisku se v souvislosti s rodícím se uspořádáním BiH objevovaly spekulace, jak teď po okupaci bude fungovat habsburská monarchie. Hlavním tématem spekulací bylo to, jestli bude dále fungovat na principu dualismu, a nebo se stane federací podle amerického vzoru. Články na toto téma jsou velmi protimaďarsky zaměřeny a osočují maďarské politiky snad ze všeho moţného.133 Uklidňování situace v BiH sebou přinášelo různé problémy. Vzhledem k tomu, ţe velká část nejen české společnosti vnímala dobytou BiH jako území, které připadne Rakousku-Uhersku natrvalo, nikoliv pouze dočasně, jak bylo uvedeno v berlínské smlouvě, šířily se různé fámy o moţnosti získání půdy. Tyto fámy pak následně přinesly nejen různé nepříjemnosti, jako byly drobné nepokoje 131

„Nyní juţ bude pokoj. Toho hlavního vůdce té války, Hadţi Loju, juţ chytili. Je tady v Sarajevě ve špitále ve svém bývalém domě. Měl 3 domy a ze všech jsou nemocnice. Juţ jste o něm jistě slyšeli z novin. Aţ vyzdraví, pak ho jistě do Vídně povezou na ukázku(?), ţe byl on takový rytíř a tak dlouho dobře bojoval, a pak ho jistě utratí. Turci mají tady zle. Kde mají pěkné domy, musí ven a dům je pro naše důstojníky. I my jsme v jednom, co Turek se musil vystěhovat. Dostane placeno ročně tak jak z nájmu, ale nesmí nic říkati, musí se podati, jak se mu naporučí... ...Včil jsou všickni smutní. Oni nemohou vystát zvonění a nyní se tu zvoní v katolickém kostele i srbském pravoslavném a z tureckých kostelů dělají naši magacíny.“ Soukromé listy z Bosny. Hlas, 1878, č. 85. 132 Další vývoj dualismu či federace? Hlas, 1879, č. 3. 133 Tamtéţ.

56

mezi dělnictvem, ale i, jak píše časopis Hlas, zničené existence. Podle těchto falešných zpráv, které prý šířilo vracející se vojsko a různé časopisy, se mělo dostat vystěhovalci po příchodu do BiH 15 jiter volné půdy a dotyční měli být na čas osvobozeni od daní. Ti, kteří lákadlům lehce nabyté půdy podlehli a vydali se do BiH, však podle Hlasu „v nesmírné bídě poslední majetek strativše domů se vraceli.“134 Na toto téma se také, jako jiţ mnohokráte před tím, rozebírala v tisku těţká situace křesťanských nájemců půdy a nutná reforma tohoto stavu, kterou by měla rakousko–uherská vláda učinit. V průběhu těchto excesů se však v tisku stále propírala otázka, zdali teď, kdyţ byla BiH obsazena za ztrát na ţivotech rakousko–uherských vojáků, přijde anexe. Evidentně bylo jasné uţ z nástupu rakouské byrokracie, ţe se Rakousko-Uhersko na takovou eventualitu cíleně připravuje. Tak to podle všeho vnímala i česká společnost, která čekala anexi v co nejbliţší době. Vlastně uţ v listopadu 1878, v době, kdy byla BiH sotva obsazena a situace byla v regionu stále napjatá, se tisk tázal, proč zemi nepřivtělit, kdyţ byla dobyta rakouskými zbraněmi. Opět byly vyzvedávány argumenty, jeţ na toto téma zazněly jiţ mnohokráte předtím a ke kterým přibyl ještě argument prolité krve vojáků rakouskouherských a značných výdajů na okupaci. Například katolický Hlas se táţe v jednom článku, kdo si nepřeje připojení BiH. Dozvídáme se, ţe zatímco velká většina obyvatelstva Rakouska-Uherska, Rakušáci, Češi, Moravané a Jihoslované jsou z větší části pro anexi, proti se staví hlavně Maďaři z velké lásky k Turkům, Poláci ze strachu z Ruska, Ţidé a liberálové ze strachu o své zisky.135 Na konci roku 1878 se v novinách objevila zpráva o nové zemské vládě, která započne svoji činnost prvním lednem následujícího roku. Téma této nové zemské vlády a celkově správy BiH bylo v českém tisku diskutováno ze všech stran a názory na ni se docela lišily. Liberální tisk, i kdyţ povaţuje zemskou správu, která nepodléhá ani Předlitavsku ani Zalitavsku, za dočasné řešení, v ní vidí dobrý krok směrem k federalizaci. Evidentně je také potěšen tím, ţe tolik diskutované rozdělení, při kterém by měla Bosna připadnout Translajtánii a Hercegovina Cislajtánii, se 134 135

Kolonisace Bosny a Hercegoviny. Hlas, 1879, č. 6. Kdo si nepřeje připojení Bosny. Hlas, 1878, č. 85.

57

nekoná a slovy Národních listů „Maďaři musejí své plány na rozšíření své nadvlády aţ do samého srdce Slovanstva ještě na neurčito odročit.“136 V této situaci, kdy Rakousko bude mít od prvního ledna 1879 o jednu vládu více, vidí Národní listy jasný důkaz toho, ţe BiH bude trvale připojena k habsburské monarchii a o navrácení osmanskému sultánu nemůţe být ani řeči.137 Konzervativní tisk povaţuje naopak takové řešení za byrokratické a zbytečně sloţité, na něţ budou doplácet plátci daní, neboť bude i zbytečně drahé. Jedinou „výhodou“, kterou bude mít, je podle něj jen to, ţe vláda nebude ani před- ani zalitavská, ale rakouská, ţe tedy nebude rozšířením dualismu, jak tvrdí liberální tisk, ale naopak bude rozšíření dualismu čelit. Katolický tisk navíc také kritizuje vznik Komise pro záleţitosti Bosny a Hercegoviny ve Vídni, která měla mít pět členů, zástupců uherských i rakouských ministerstev, a která se měla usnášet o důleţitých věcech podle návrhu zemského náčelníka v Sarajevu. Tuto komisi povaţuje za úřad, který přispěje k ještě vetší sloţitosti správy a zvětšení její byrokratizace. Také se zabývá otázkou církevní správy, kde podle něj bosenskohercegovinští katolíci získají jako hlavu církve biskupa, nesjednocení pravoslavní usilují o vymanění se z vlivu cařihradského patriarchy a řeckého kněţstva a muslimové, rozdělení na dva tábory, buď chtějí zůstat duchovně připoutáni k cařihradskému šejk-ul-islamu, nebo vytvořit vlastní náboţenské instituce.138 V tuto dobu se zajímal český tisk i o ostatní věci týkající se nové správy v BiH, v Národních listech vyšel například článek o školství v BiH, který se opíral o starší osmanské statistiky. Poukazuje se na to, ţe i kdyţ ve statistikách mají muslimové nejvíc škol, jak chlapeckých, tak dívčích, úroveň v nich je velmi

136

Nový rok v Novém i starém Rakousku. Národní listy, 1878, č. 314. „Tedy novým rokem zahájí se politická správa v „Novém Rakousku“ ; zejtřejším dnem má Rakousko o jednu vládu více. Ţe opanovaná Bosna a Hercegovina nebudou sultánovi vráceny, jak přátelé a náhončí tureckého barbarství ve Vídni a v Pešti tomu chtěli, bylo od té chvíle jisto, co první vojín rakouský překročil jiţní hranice této říše... ... Z vynášky vévody Wurtenberského vychází tím časem najevo jen ta důleţitá pravda, ţe Bosna a Hercegovina staly se neodolatelně částmi monarchie habsburské, ţe se v nich usazuje rakouská státní moc, nikoliv jen tak mimochodem neb co mandát cizí, nýbrţ co majitel a vlastník, jenţ nehodlá vrátit, čeho dobyl tolikem obětí peněz a krve. Ale způsob, jakým se tato pravda prohlašuje, svědčí, ţe nynější střecha státní budovy rakouské nedá se natáhnouti také na nový přírůstek nebo přístavek...“ Tamtéţ. 138 Světská a církevní správa Bosny a Hercegoviny. Hlas, 1879, č. 7. 137

58

špatná, neboť se tam učí jen recitovat korán a číst „tureckým“ písmem a pouze ve čtyřech městech jsou školy obecné. Nejlepší školy mají podle Národních listů katoličtí františkáni, které učí obecné předměty i klasické jazyky jako latinu. Pravoslavní podle Národních listů také nemají špatné školy, navíc i jednu dívčí, avšak je jich nedostatek.139 Český tisk psal velmi často o situaci v BiH, o postupné stabilizaci a zavádění nových zákonů. Noviny a s nimi zřejmě i celá česká společnost se stále ptaly, kdy přijde anexe, neboť po upevnění pořádků v zemi a zavádění zákonů, jeţ stále více začleňovaly BiH do rámce rakousko-uherské monarchie, bylo české společnosti jasné, ţe návrat BiH Osmanské říši byl jen prázdným slibem. V tomto duchu přivítaly také některé konzervativní české noviny přijetí branného zákona pro BiH, který byl vyhlášen v listopadu 1881. Katolický časopis Hlas v článku o tomto zákoně dokonce odvod v BiH vidí jako praktické vyhlášení anexe.140 Evidentně toto „praktické vyhlášení anexe“ povaţuje za krok správným směrem, coţ je poznat i ze zvoleného jazyka. Pravděpodobně nejen redakce Hlasu, staročeského Pokroku či Politik, ale i velká část české společnosti viděla po dvou letech, během kterých se hodně o BiH napsalo, a to včetně zveřejnění investic, jeţ byly učiněny rakousko-uherskou vládou, pravý čas k připoutání BiH k Rakousku-Uhersku. Důvody k tomu byly poměrně prosté a i v tisku často omílané. Tím hlavním důvodem byl pravděpodobně strach, aby investované peníze, které plynuly do BiH i z daní českých zemí, nepřišly vniveč „z pouhé

139

Školství v Bosně a Hercegovině. Národní listy, 1879, č. 1. „...Poměry se však během dvou roků tak změnily, ţe nikdo z velmocí (vyjma Turecko) by nyní neřekl slova, kdyby Rakousko prohlásilo svou svrchovanost v obou zemích. Vláda rakouská neprohlásila tuto svrchovanost slovy, kterými by se arci nesnáze a výčitky ze strany turecké a nekonečné rozpravy v novinářstvu byly vyvolaly, ale prospěšněji tuto svrchovanost prohlásila skutkem. Nikdo nepopírá, ţe nejvyšší právomoc v státu se provozuje předpisováním daně z majetku a daně z krve. V prvním ohledu upravila vláda rakouská aspoň částečně stávající daně v obojím území, upravila poměr cla a jiných daní nepřímých k ostatní říši, a vůbec počínala si tak, jakoby krom ní nemel v zemi nikdo právo rozkazovati... ...Ale aţ do této doby ostýchala se rakouská vláda provozovati druhé právo svrchovanosti předpisováním daně z krve... ...Konečně i v té věci stalo se rozhodnutí a jak jsme posledně zmínili, vydán dne 4. t. m. prozatímní zákon, jenţ nařizuje odvod mladíků v Bosně a Hercegovině... ...Vojsko bosensko-hercegovské bude tvořiti část společného vojska rakouského, nový to doklad, ţe tímto rozhodnutím prohlašuje se Bosna a Hercegovina za část říše rakouské... ...lze doufati, ţe obyvatelstvo dle přání J. V. ochotně se podvolí novému zákonu brannému, ţe rádo přispěje k obraně vlasti od nyní s námi společné. Na zdar tedy novým občanům rakouským!“ Odvod v Bosně a Hercegovině. Hlas, 1881, č. 80. 140

59

lásky k Turecku hraběte Andrásyho“,141 který na Berlínském kongresu podepsal smlouvu o pouhé okupaci, nikoliv o zabrání BiH. Další důvody, které byly uváděny, byly opravdu různorodé a v podstatě uţ všem dobře známé. Branný zákon pro BiH byl, tedy kromě toho, ţe podle listu Hlas je vyjádřením praktické anexe, konzervativním tiskem představován jako skutečně liberální, mírný a tolerantní. V tisku se hlavně vyzdvihovalo, ţe je naprosto tolerantní ke všem národním a jazykovým specifikám i „zvláštnostem náboţenským“. Nastupovat do této sluţby měli pouze muţi, kteří se narodili po roce 1860, všem ostatním měla být branná sluţba odpuštěna.142 Část společnosti, nakloněná spíše liberálním myšlenkám Národní strany svobodomyslné v čele s jedním z jejich tribunů Juliusem Grégrem, však rozhodně tento entusiasmus s branným zákonem pro BiH nesdílela. Grégr v říšské radě napadl obsazení a správu BiH v diskuzi o státním rozpočtu, kdyţ mu bylo předtím znemoţněno loajálními staročeskými politiky v čele s Rigerem vyjádřit se přímo k nové správě BiH.143 Celou jeho řeč v říšské radě, ve které odsoudil okupaci BiH a další drţení obou zemí, jeţ podle něj „dává všanc rakouskouherské státní ustrojí nejnebezpečnějšímu otřesení“, pak otiskly Národní listy, jejichţ byl majitelem.144 Ovšem jiţ v době, kdy byl branný zákon vyhlášen, se v tisku spekulovalo, zdali tento zákon nevyvolá nevoli u obyvatelstva a z toho později nevzniknou nesnáze. Jistě můţe být také zajímavé, jaké spekulativní důvody byly pro nespokojenost bosenskohercegovinských branců uváděny. Jedním z důvodů nespokojenosti podle českého tisku mohl být odpor k vojenskému šatu a ţivotu. Zde je pravděpodobně další naráţka vyjadřující pohled na obyvatele BiH jako na orientální divochy, kteří si jen velmi špatně zvykají na západní oděv a způsob ţivota, z čehoţ by mohly později povstat problémy. 145 Skutečné potíţe, jeţ z tohoto zákona povstaly, přišly aţ na konci roku 1881, kdy v Krivošijské oblasti propukly nepokoje. Povstalci tentokrát nebyli 141

Tamtéţ. Tamtéţ. 143 Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 5, Praha 1982, s. 378. 144 Řeč posl. dr. Julia Grégra. Národní listy, 1880, č. 87. 145 „Co do provedení zákona vysloveny mnohé obavy, jako ţe obyvatelstvo bude se zdráhati konati sluţbu vojenskou, ţe vojenský šat a ţivot atd. bude mu odporným atd. Nelze popírati, ţe by z překvapeného a nerozumného provádění zákona vzniknout mohly nesnáze.“ Odvod v Bosně a Hercegovině. Hlas, 1881, č. 80. 142

60

bosenskohercegovinští muslimové, jak pravděpodobně očekával český tisk i rakouskouherské úřady, ale pravoslavné obyvatelstvo, které vedlo úspěšnou protitureckou vzpouru v období Velké východní krize a dříve.146 Vzhledem k tomu, co bylo jiţ dříve řečeno o vztahu českého tisku a české společnosti k pravoslavným bosenskohercegovinským povstalcům, o jejich heroizaci a někdy aţ nekritickém obdivu, nastal pro český tisk zásadní problém, jak nahlíţet na události v Hercegovině. Tento problém, jak jsem naznačil jiţ v předchozí kapitole, museli v menší míře čeští novináři řešit jiţ v době okupace, kdy se některé skupiny pravoslavného obyvatelstva přidaly na stranu muslimských povstalců. Jak jsme viděli, důvody byly tiskem předkládány různé, od násilného nucení k odporu proti okupačním vojskům aţ po touhu připojení se k Srbsku nebo Černé hoře. Rozhodně však tyto informace o pravoslavných povstalcích nebyly časté. Byly navíc psány v tónu, ze kterého mělo být patrné, ţe po obsazení zemí a konsolidaci situace budou i tito nedůvěřiví a odbojní Balkánci přesvědčeni, ţe Rakousko-Uhersko jim zaručí všechna jejich potřebná práva a svobody a nebude třeba dalšího odporu. Teď, více jak po třech letech okupace, však opět pravoslavné obyvatelstvo v Hercegovině povstalo proti rakousko-uherské správě, jeţ měla do země přinášet lidskost, kulturu a vzdělanost. Tentokráte to nebyli, jak bychom řekli jazykem doby, „bosenští Turci“, kteří byli povaţováni za „největší odpůrce oprav“, ale hrdí, svobodní, slovanští horalé z Hercegoviny. Navíc projevovat nějaké velké sympatie protivládním povstalcům si zřejmě ani čeští publicisté příliš dovolit nemohli, aniţ by nebyli obviňováni z neloajálnosti nebo dokonce z protivládní činnosti. Ostatně po potlačení Krivošijského povstání byly Národní listy, jeţ byly v tomto ohledu nejradikálnější, za své výroky trestně stíhány. Český liberální tisk, byť „neprovolával slávu“ pravoslavným povstalcům, poměrně tvrdě kritizoval vládní kroky, které byly učiněny v BiH. Tento tvrdý kritický postoj, který zaujala Národní strana svobodomyslná a její tiskový orgán Národní listy v záleţitosti povstání v Hercegovině, byl podle Miroslava Šestáka také jedním z důvodů, které vedly na české politické scéně k vítěznému nástupu

146

Viz. Šesták, M.: Krivošijské povstání 1860 – 1870 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 3, Praha 1970, s. 252 – 258.

61

mladočechů nad staročechy.147 Zpočátku povstání, hlavně na konci roku 1881, se v konzervativním tisku psalo spíše neţ o povstání o nepokojích a o akcích banditů a lupičských band. Hlavní příčinou byl pravděpodobně nedostatek informací přímo z Hercegoviny díky cenzuře a to, ţe se tyto konzervativní listy v rámci své loajality snaţily povstání marginalizovat v souladu se státní politikou. Národní listy však, jak jiţ bylo řečeno, od začátku kritizovaly vládní kroky a v nepokojích v Krivošicích viděly jen správnost svých tvrzení. Dokonce i poukazovaly na dřívější Krivošijské povstání a neschopnost rakousko-uherské vlády se z těchto událostí poučit. V druhé polovině prosince uţ Národní listy píší o regulérních bojích, zatímco v konzervativním tisku se takové zprávy objevují aţ v lednu a to ještě dost opatrně. Pozoruhodné

je,

jak

se

český

konzervativní

provládní

tisk

stavěl

k pravoslavným povstalcům. V ţádném případě nejsou hercegovští povstalci nějak výrazně haněni, jako jsme toho byli svědkem u muslimských povstalců v roce 1878. Z tónu, který byl pouţit v tisku, spíše vyplývá, ţe tisk povstalce představuje jako hrdé lidi, kteří nepochopili civilizační přínos, jeţ s sebou nese okupace Rakouskem-Uherskem. Zpočátku také stále tisk vroucně doufá, ţe se situace uklidní a Krivošané a ostatní Hercegovci pochopí tyto výhody a „nastane obrat v jejich smýšlení.“148 Tisk vyjadřuje obavu, aby se do situace nezapojila i Černá hora, jejíţ obyvatelstvo je s Hercegovci „jednoho rodu“ a navíc i „svým bratrům“ dodává zásoby a zbraně.149 Černohorský kníţe sice má dobrou vůli s tím něco udělat, avšak nemá k tomu prostředky a z „hlediska humánního“150 nemůţe 147

Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 5, s. 379. „Dle všeho nehodlají se Krivošané a s nimi spojení Hercegovci, jejichţ počet stále vzrůstá, po dobrém podrobiti se vojenské povinnosti. Raději prý všichni zahynou, neţ by se podrobili. Dle jiných zpráv nastal prý ve smýšlení Krivošanů obrat příznivější. Dejţ to Bůh!“ Rakousko. Hlas, 1882, č. 3. 149 „Při prohlídce zbraní v Černé hoře shledáno, ţe schází 360 pušek soustavy Martiniho. Má se za to, ţe zbraně tyto zapůjčeny jsou přátelům v Krivoši. Kníţe dal rozkaz, aby ve 14 dnech scházející pušky byly předloţeny.“ Tamtéţ. 150 „Černá hora zachová nejpřísnější neutralitu, avšak vojenský kordon k hranicím postaviti, to jak z ohledů peněţních, tak z politických učiniti nemůţe. Politické důvody pozůstávají hlavně v tom, ţe povstalci s obyvateli hranic, jako jsou Grahova, Brjani a Nikšič, namnoze jsou seškvařeni, kaţdým pádem však, ţe jsou z jednoho kmene. Černá hora odejme povstalcům, kteří se tam uchýlí, zbraň, rovněţ jak to činilo Rakousko–Uhersko s uprchlíky z Bosny a Hercegoviny. Dodávání potravin do krajin povstatých zakazuje prý lidumilnost; taktéţ ţe musí 148

62

odříznout Hercegovce od zásob a tak je vyhladovět, jak po něm ţádala rakouskouherská vláda.151 Hlavním symptomem, který provází veškeré zprávy o Krivošijském povstání, je evidentní nedostatek přesných a spolehlivých informací. Noviny spíše spekulují a chytají se kaţdé drobné zprávy, jeţ vyjde na veřejnost, a navzájem od sebe „opisují“. Informují o stálém přísunu jednotek do hercegovských oblastí. A i kdyţ konzervativní tisk ještě v první půli ledna stále mluvil o pouhých potyčkách s četníky a vyjadřoval naději na smířlivé urovnání situace, přiznával, ţe má povstání širší základnu, neţ jsou jen lupičské bandy, o kterých psal dříve.152 V druhé polovině ledna se uţ i v konzervativním tisku mluvilo přímo o povstání. Konzervativní novináři dokonce předkládají informace, ţe povstání bylo vyprovokováno cizími penězi. Tito agenti však nemají být z Černé hory, jak by se dalo očekávat, ale z Turecka.153 Tyto listy, které předkládají teorii o tureckých agentech a jejich penězích v Hercegovině, evidentně mlţí, aby nemusely obvinit z něčeho takového černohorského kníţete, neboť ten, jak jiţ bylo několikrát zmíněno, byl pro českou společnost symbolem „hrdého a nezdolného Slovanství.“ Teorie o tureckých agentech v BiH, kteří bouří pravoslavné obyvatelstvo, totiţ evidentně postrádá jakoukoliv logiku, coţ muselo být jasné snad i čtenářům tohoto tisku. Další důvody povstání český tisk, bez rozdílu politické orientace, viděl v týrání obyvatelstva tureckými a maďarskými úředníky, kteří jsou v Hercegovině u moci Černá hora uprchlíkům útulek (asil) dopřáti.“ Rakousko. Hlas, 1882, č. 6. 151 „Černohorský kníţe Nikola se sice od povstání distancoval a nakonec i nechal na hranicích Černé hory ve spolupráci s rakouskouherskými jednotkami vybudovat ozbrojený kordon, avšak jak dokázal H. Kapidţić, Černohorci udrţovali s povstalci tajné styky a dokonce je i podporovali. Černohorská vláda podle všeho doufala, ţe v případě rozšíření povstání by se znovu mohla otevřít otázka okupace BiH.“ Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 5, s. 377. 152 „Kterak zmatky v Krivoši povstalé se ustálí, nelze udati. Zejména zavraţdění četníků k tomu málo přispělo, neboť od té doby vzrostlo nepřátelství mezi obyvateli Krivošije a vojskem ještě více. My bychom se nevzdali na smířlivé ukončení celé záleţitosti; avšak nedá se více popírati, ţe banda Kovačevičova nejedná více sama na vlastní pěst, nýbrţ ţe stojí ve spojení s obyvatelstvem.“ Rakousko. Hlas, 1882, č. 6. 153 „Věci na jihu říše berou na se tvářnost vţdy váţnější. Zjištěno je, ţe tam pracují cizí peníze, aby lid byl pobouřen a k povstání pohnut. Krivošané mají prý peněz jako nikdy předtím a nakoupili hojně zásob a střeliva, v čemţ se jim nebránilo... ...štvou bosenský lid agenti turečtí, coţ velice pravdě se podobá.“ Rakousko. Hlas, 1882, č. 10.

63

a tvrdě vybírají daně. To, ţe nebyla stále provedena pozemková reforma, vidí tisk jako jeden z hlavních důvodů, jeţ vedly k povstání v Krivoši. Křesťanskému obyvatelstvu, které podle českého tisku „pomáhalo Rakousku vydobývati Bosnu“, se místo vděku od vlády dostalo jen nových daní a reformy, jeţ očekávalo, nebyly provedeny. Zákon o odvodu byl tedy podle českých listů jen poslední kapkou, který dovršil míru nespokojenosti a vyprovokoval povstání. Rusofilně naladěné Národní listy dokonce „radily“ rakousko-uherské vládě, aby navrátila „osudný okupační mandát“ BiH zpět Evropě, neboť očekávaly, ţe se lokální konflikt rozšíří v novou mezinárodní krizi. Kalkulovaly také s tím, ţe této nové krize by se dalo vyuţít pro českou věc.154 Z novin se během bojů, za stálých stíţností na nedostatek informací, dozvídáme, ţe povstalci na některých místech „vztyčili prapory barvy srbské“ a někteří prchají do Černé hory. Většinou se tisk zaměřoval hlavně na přesuny jednotek a jejich počty. Povstalců podle odhadů dobového tisku mělo být aţ kolem 6000-7000 a po četách od 100 aţ 300 muţů vedli guerillovou válku.155 Kdyţ povstalci ustanovili prozatímní vládu pod vedením Lazara Sočice a vydali provolání k veškerému obyvatelstvu BiH, v němţ se podle tisku dovolávají pomoci Ruska, Srbska a Černé hory, tisk opět začal spekulovat o černohorské pomoci. Podle těchto spekulací měla v Černé hoře „nabýt vrchu strana války“, která byla vedena vévodou Boţo Petrovičem a měla usilovat o to, aby Černá hora pomohla hercegovským povstalcům.156 V Národních listech se také popisuje, jak chytře Hercegovci pašují zbraně a střelivo, aby oklamali okupační správu, tyto zprávy jsou psány navíc stylem, jenţ podle mého napovídá, ţe se jedná o skrytou oslavu hercegovské prohnanosti a inteligence. Později, koncem února, konzervativní tisk uvádí, ţe civilní obyvatelstvo není na straně povstalců, přitom ještě v lednu připouštěl, ţe obyvatelé s povstalci spolupracují. Na tomto protiřečení je vidět, ţe skutečná situace v Hercegovině byla pro české novináře zahalena neproniknutelnou clonou vládní cenzury a 154

Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 5, s. 381. Ve skutečnosti, podle záznamů rakousko-uherského velení, mělo být povstalců dva aţ tři tisíce a vojska, které se mělo podílet na potlačování, něco kolem 60 000 muţů. Tamtéţ, s. 377. 156 Hlas, 1882, č. 14. 155

64

mnoţstvím dezinformací, a proto je i obtíţné celkové vyhodnocení situace. Zajímavé informace přináší katolický Hlas o vyjádření představených všech tří bosenskohercegovinských konfesí k povstání. Katolíci se odvolávali na svoji osvědčenou loajalitu a věrnost, muslimové podle Hlasu poukazovali na to, ţe z jejich řad se k povstání „přidala jen nejhorší lůza“, a pravoslavní, byť nezapírali, ţe jejich věřící tvoří hlavní síly povstalců, se od nich víceméně distancovali. Toto prohlášení měli představitelé konfesí vydat poté, co si je pozval do Mostaru polní maršálek Jovanovič a „měl k nim promluvu, poukázav na dobrodiní, jaká jim plynou od spořádané správy rakouské.“157 Na této zprávě je podle mého názoru zcela evidentní snaha vlády i části českého konzervativního tisku celou situaci svalit spíše na nezodpovědné buřiče, jeţ si neuvědomují blaho, které jim přináší okupace civilizovaným Rakouskem-Uherskem. Jak jiţ bylo řečeno, tato snaha byla patrna jiţ na počátku povstání. Na počátku dubna, kdy uţ největší část povstání byla více méně udušena, psal navíc Hlas o zločinech, kterých se dopouštěli povstalci proti katolickému civilnímu obyvatelstvu.158 Moţná i z důvodu, aby bylo poukázáno na to, ţe katolíci v BiH byli opravdu za svoji prokázanou loajalitu postiţeni jak od muslimů, tak i pravoslavných, jak uţ to předkládal katolický tisk několikráte předtím. S postupnou pacifikací povstání, jeţ bylo oficiálně potlačeno v dubnu,159 začínají zase konzervativní listy psát o povstalcích jako o lupičských bandách. Evidentně konzervativní listy vyjadřují uvolnění nad zvládnutím celé situace. Liberální ţurnalisté z Národních listů se však velmi tvrdě pouští do rakouskouherské vlády i do svých konzervativnějších kolegů. Vybízí vládu k umírněné politice vůči poraţeným Hercegovcům, ţádají jejich amnestování a povolení návratu z Černé hory, kam před rakousko-uherským vojskem uprchli. Navíc konstatují, ţe z takového vítězství, kdy v Krivošijích zbyly jen liduprázdné a vypálené vsi, nemůţe mít ţádný Slovan radost. Varují, ţe v případě pokračování této neprozřetelné politiky by si Rakousko–Uhersko mohlo vyslouţit „smrtelnou nenávist“ nejen u Jihoslovanů, ale i u „velikého národa ruského.“160 157

Hlas, 1882, č. 17. Hlas, 1882, č. 28. 159 Povstání se však ve skutečnosti v horách udrţelo v omezené míře aţ do listopadu 1882. Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika, In: Slovanský přehled, č. 5, s. 382. 160 Tamtéţ. 158

65

Přibliţně v období, kdy probíhalo povstání v Hercegovině, se odehrály v BiH ještě dvě důleţité události, jeţ měly na pozdější vývoj BiH poměrně zásadní význam. Obě byly také velmi pečlivě monitorovány českým tiskem a tudíţ i českou společností. Jednou z nich bylo ujmutí se povinností v Sarajevu katolickým arcibiskupem Josefem Stadlerem.161 Katolický Hlas tuto událost samozřejmě viděl jako dovršení osvobozovacího procesu křesťanů, který započal povstáním v roce 1875. Přitom si ţurnalisté Hlasu neopomenuli postěţovat na těţký úděl katolíků, kteří v Sarajevu nemají ani pořádný chrám a „nemají ničehoţ, leč tu víru svatou, pravou, neporušenou.“162 Druhou událostí a snad ještě důleţitější, rozhodně pro politické události v BiH, bylo jmenování Benjamina Kallaye163 na post ministra financí a do čela okupační správy BiH. Je zajímavé, ţe byť byla později činnost Benjamina Kallaye v BiH hojně kritizována, v době jeho nástupu brali jeho volbu jako krok správným směrem. Dokonce i vţdy velmi kritické Národní listy se domnívaly, ţe Kallay stojí mnohem blíţe dvorským a vojenským kruhům ve Vídni, které ho na toto místo „dosadily“, neţ uherské vládě a šlechtě v Pešti. Viděly v něm eventualitu k maďarské politice, jeţ podle českého tisku chce vládnout BiH za pomoci muslimů a nepřátelsky vůči národům slovanským a Rusku. Proto, jak uvádí Miroslav Šesták ve své studii, byli Češi ke Kallayovi, stejně jako k novému ministru

zahraničí

hraběti

Kalnokymu,

ochotni

zaujmou

„přátelskou

neutralitu.“164 V tomto období bylo také sepsáno a vydáno poměrně dost různých vzpomínek na BiH z per českých a moravských vojáků, jeţ ji obsazovali roku 1878, i z řad jiných civilních autorů, kteří se o BiH zajímali. Tyto vzpomínky vycházely nejenom v kniţní formě a ve formě zábavných spisů, jako výše citované Povstání v Bosně z roku 1883, ale i v časopisech. Některé z těchto tiskovin, jeţ vyšly aţ po 161

Arcibiskup Josef Stadler byl pak hlavní postavou katolické církve v BiH aţ do rozpadu Rakouska-Uherska. 162 Hlas, 1882, č. 10. 163 Benjámim Kalláy de Nagy – Kálló, maďarský šlechtic, který se narodil 1839 v Budapešti. Měl dobrou znalost srbského i širšího balkánského prostředí, neboť byl v letech 1867 – 1875 rakousko–uherským konzulem v Bělehradě. Napsal dokonce roku 1878 Srbské dějiny v letech 1780 – 1815. Pro tyto znalosti ho do funkce ministra financí navrhl František Josef I., který byl přesvědčen, ţe zvládne utišit rozjitřené bosenskohercegovinské poměry. Kallay působil ve funkci od roku 1882 aţ do roku 1903, kdy zemřel. Jeho absolutistická vláda byla častým terčem kritiky, obzvláště ze strany českých liberálních politiků a ţurnalistů. 164 Šesták, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. In: Slovanský přehled, č. 5, s. 382.

66

povstání v roce 1882 a v nichţ mohl autor zareagovat na nejnovější události v BiH, se stručně věnují i osobním náhledům na tuto událost. Například Josef Jakub Touţimský, jehoţ monografie vyšla v roce 1882, v kapitole o Bosně a Hercegovině v přítomnosti hodnotí v krátkosti i působení Rakouska–Uherska a situaci v roce 1882. Z jeho popisu, byť se snaţí působit neutrálně, je vidět, ţe i on hodnotí dosavadní činnost rakousko-uherské správy jako neúspěšnou a povstání jako věc, jeţ diky tomu musela zákonitě přijít.165

165

Touţimský, J. J.: Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti, s. 114.

67

7. Pohled na BiH mezi lety 1882 - 1908 V období po okupaci a povstání v roce 1882, jak jiţ bylo řečeno, vyšlo velké mnoţství knih a článků o BiH. Jednalo se o knihy a články různé kvality i zaměření, ale evidentní bylo, ţe velká část české společnosti se o BiH a veškeré dění kolem ní velmi ţivě zajímala. Po utišení povstání v roce 1882 se situace opět pomalu stabilizovala a pozornost české společnosti se přesunula z událostí vojenského charakteru na zájem o bosenskohercegovinský lid a zemi. K tomu také přispěl začínající rozmach českého turismu i tradice sběru lidové slovesnosti v slovanských krajinách, kterou provozovali slovansky smýšlející čeští nadšenci. Také toto období bylo plné politických zápasů o statut BiH a o přístup ministerstva financí k této zemi, které často vedl na půdě říšské rady například T. G. Masaryk. Jak jsme si jiţ představili v dřívějších kapitolách, cestování do BiH z Rakouska–Uherska a potaţmo i z českých zemí nebylo úplně neobvyklé. Situace se samozřejmě změnila, kdyţ v BiH roku 1875 vypuklo povstání a následující války a ozbrojená okupace cestování do nebezpečných krajin utlumily. Diky tomu, ţe se ve zprávách o válečných událostech i ve vzpomínkách vojáků, které se dostávaly českému čtenáři v neklidné době téměř denně do rukou, často objevovaly zmínky o panenské přírodě a svérázném lidu, dobrodruţnější část české společnosti touţila BiH navštívit a přesvědčit se o tom osobně. Vzhledem k bezpečnostním rizikům po povstání v roce 1882 nějaké masové cestování do BiH nebylo moţné. Situace se však pomalu začínala měnit v 90. letech. Výrazně k tomu přispělo i zaloţení Klubu českých turistů v roce 1888. Klub českých turistů (dále také KČT) nejenţe uveřejňoval ve svém časopise záţitky a postřehy z BiH a jiných balkánských zemí od různých cestovatelů, ale dokonce uspořádal roku 1897 „I. Turistický výlet do Dalmácie, Bosny a Hercegoviny“. Pro českou společnost, zajímající se o Jihoslovany a BiH, to byla událost par excellence. Na to poukazuje i fakt, ţe si s tímto tématem „vystačil“ Časopis turistů po několik měsíců, čímţ nám zanechal zajímavou a poměrně podrobnou zprávu vztahující se k tématu náhledu české společnosti na BiH v 90. letech 19. století. Vzhledem k tomu, ţe se nám zachoval i otištěný seznam účastníků výletu, můţeme pozorovat, ţe zájem na vlastní oči vidět lid i kraje jihoslovanské byl 68

zcela nezávislý na postavení ve společnosti, vykonávaném povolání, místě, odkud jednotliví účastníci pocházeli, a dokonce i pohlaví. Výletu se zúčastnil rolník s chotí z Jenštýna u Vinoře, velkoobchodník z Prahy, c. k. ministerský koncipista z Vídně, slečna z Heřmanových Seifů či c. k. soudní adjunkt z jihomoravských Ţidlochovic.166 Typické však je, ţe hlavní část účastníků výletu tvořili lidé z vyšší střední třídy ze středních Čech. Pravděpodobně v tom hrálo hlavní roli finanční zabezpečení, neboť výlet nebyl rozhodně lacinou záleţitostí. Jen při podání přihlášky muselo být jako záloha sloţeno 160zl a s příplatkem za cestu na Ceyň záloha činila 182 zl, v čemţ ještě nebyly započítány drobné výdaje a zpáteční cesta, kterou účastníci absolvovali buď vlakem, nebo lodí, kaţdý na vlastní účet.167 Jak velká to byla akce a jakému se těšila zájmu u české společnosti i krajanských spolků v BiH, můţeme vidět na přivítání českých turistů v Sarajevu a jejich dalších aktivitách v okolí města. Na nádraţí je podle Časopisu turistů přišla přivítat celá sarajevská smetánka včetně městské rady vedené Mehmedem Begem Kapetanovićem. Dokonce se v článku uvádí, ţe je na nádraţí za volání „Ţivili Česi!“ a „Na zdar!“ vítal dav aţ třítisícový.168 Celkově nám z líčení vysvítá, ţe celý výlet byl pojat spíše jako sbratřovací výprava za Jihoslovanstvem a českými krajany v těchto oblastech ţijícími. Na české turisty zde čekaly speciální tramvaje i vlaky, byli přijati na sarajevské radnici a pozdravné telegramy pro turisty i jejich hostitele zasílali starostové z Prahy, Ústí nad Labem, Plzně a jiných českých měst, dokonce i krajanský spolek v bosenské Tuzle. Dozvídáme se tedy mnohé o vzájemných slovanských sympatiích a velkolepém sbratřování se sarajevskou smetánkou, avšak uţ méně o obyčejném lidu. Účastníci výletu si pochvalují krásnou přírodu a „rozkošné“ osady, které jsou v BiH, a krom piva, které vařili v Sarajevu češti sládci, se zajímali hlavně o muslimské památky a „ukázky orientálního ţivota.“ Jednalo se hlavně o prohlídku Begovy dţámie, trhu, medressy, šariatské školy, pravoslavných kostelů atd. Ţenská část turistů byla nejvíce potěšena návštěvou harémů a podle Časopisu turistů na celé výpravě

166

Seznam účastníků I. Turistického výletu do Dalmácie, Bosny a Hercegoviny. Časopis turistů, roč. IX., č. 5, Praha 1897, s. 175 – 178. 167 Přihlášky. Časopis turistů, 1897, č. 4, s. 119. 168 VII. Sarajevo – Ilidţe. Časopis turistů, 1897, č. 6, s. 217.

69

zanechala největší záţitek návštěva tančících dervišů, která je tak rozrušila, ţe museli kvůli tomu i zdrţet speciální vlak. Zajímavý je i pohled na tyto derviše: „Zakončením prohlídky památností místních byla téhoţ večera návštěva Čechů v Sinantové Tekii vyjících a tančících dervišův, odkudţ výkony těchto fanatiků nemálo rozčileni teprve o ½ 11. hod. večerní odcházeli, ač odjezd vlaku k Ilidţi na 10. hod. byl určen. Prostřednictvím telefonické stanice zabezpečeno bylo sečkání vlaku v nádraţí, pokud by všickni turisté se nenavrátili, a rovněţ i elektrická tramway, která pouze do 10. hodin jezdí, byla tímto způsobem objednána.“169 Zde vidíme, ţe je opravdu brali jako nějaké bláznivé, fanatické exoty, které opravdu za to stojí vidět. Rozhodně další zajímavou věcí na tomto turistickém výletu, který by mohl být klidně zván slovansko-sbratřovací, jsou různé pohledy na BiH a její místo v habsburské monarchii či debaty o politické situaci v BiH. Tyto debaty a názory byly prodchnuty aţ konzervativním, loajalistickým patosem v duchu austroslavismu, kdy například české noviny píšící o BiH nařkly z neobjektivnosti a přirovnaly při přípitku císaři obyvatele Čech k nejstarším synům dynastie habsburské a obyvatele Bosny a Hercegoviny k jejím nejmladším dětem.170 Po těchto sbratřovacích akcích bylo nabídnuto, aby byl na oplátku Bosenský turistický klub pozván do Českého království. Jak vidíme, výlet a výstupy z něj, které si pak mohl český čtenář přečíst v Časopise turistů, byly spíš o česko bosenskohercegovinské slovanské sounáleţitosti neţ o lidu a zemi. Avšak ani toto neponechal KČT stranou a jednatel KČT v Sarajevu Ferdinad Velec se ještě před odjezdem výletu do BiH pokusil představit Sarajevo a prezentovat své záţitky v Časopise turistů, aby snad dotyčné odváţlivce připravil nebo navnadil. Velec opět prezentuje BiH, nebo v tomto případě Sarajevo a tamější obyvatelstvo, s naprostou tradičností, avšak přináší i zajímavé postřehy, které se v dřívějších zprávách neobjevují nebo objevují jen sporadicky. Navíc si u něj můţeme i všimnout posunu ve vnímání národností v BiH. Zatímco v době před Velkou východní krizí byla terminologie českých autorů píšících o BiH velmi zmatená, Velec jiţ jasně představuje národnostní sloţení BiH. Podle srozumitelného klíče nám uvádí rozdělení na náboţensko-národností skupiny, ve 169 170

Tamtéţ, s. 226. Tamtéţ, s. 222.

70

kterých jmenuje muslimy – Turky,171 katolíky - Chorvaty, protestanty a pravoslavné – Srby, ţidy – Španěly a další.172 Sarajevo samotné popisuje jako Babylon národů, neboť se k usedlým národnostem v BiH přidávají ještě úředníci zemské správy, tedy Němci, Češi, Maďaři a jiní. Při této národnostní otázce také zmiňuje oficiální zemskou řeč, tzv. bosanštinu.173 Autor jako důvod pro toto nové nazývání srbochorvatštiny uvádí potřebu, aby nebyla uraţena ţádná z národností, které se v BiH mezi sebou vroucně nenávidí. Ze stejného důvodu jsou podle Velece v Sarajevu i všechny názvy ulic a tramvajových zastávek označeny několika jazyky. Podobně jako vrozená nenávist mezi jednotlivým konfesemi – národnostmi zapadá do klasického schématu i jeho líčení trhu a bosenských obchodníků, kteří se snaţí nepoctivě oškubat „Švába“. Švábem je tu myšlen, jak autor píše, „evropsky oděný“ člověk, kterého tímto termínem Bosňané a Hercegovci označují. Největším přínosem jeho článku je však jeho svérázný pohled na bosenskohercegovinské ţeny. Toto téma českou společnost obzvláště lákalo. Jiţ z listů vojáků, kteří okupovali BiH, se dozvídáme, jak jsou zvědaví na ţeny a dívky v BiH. Největší zajímavostí pro ně byly zahalené muslimky, u kterých doufali, ţe pod jejich vše zakrývajícími oděvy musí být orientální kráska. Lákalo je, stejně jako zbytek české společnosti, právě tajemství uzavřených harémů a „zahalených krasavic.“174 Ferdinad Velec ale popisuje „Turkyně“ zcela jinak neţ 171

I zde je myšleno pojmem Turci slovanské obyvatelstvo muslimského vyznání, s jehoţ vhodným pojmenováním byly problémy ještě ve 20. století, kdy se po osamostatnění BiH ujalo pojmenování Bosňáci. Zajímavé je, ţe v době socialistické Jugoslávie byl tradiční název Turci pro slavofoní muslimy nahrazen pojmem Muslimové s velkým M. Zajímavé je, ţe Velec, ač ví, ţe se jedná o Slovany, píše, ţe se v Bosně Turci zcela poslovanštili a nikoliv, ţe Slované přijali islám. 172 „V Bosně rozhoduje náboţenství více neţli národnost; rozeznáváme tu tedy mohamedánce Turky, katolíky Chorvaty, protestanty, pravoslavné Srby, ţidy Španely a jiné. Kaţdý z nich má jiný kalendář, letopočet a hodiny. Na téměř kaţdý den padne nějaký svátek z těchto sekt náboţenských. Turci slaví svoji neděli v pátek (dţuma), ţidé v sobotu, křesťané v neděli. Ve školách mají s tím veliké potíţe.“ Sarajevo. Časopis turistů, 1897, č. 4, s. 94. 173 Bosanstvo a bosanština byl projekt, který vytvořil Benjámin Kállay k prosazení zájmů habsburské monarchie. Mělo se jednat o vytvoření ideje společné bosenské národnosti, přičemţ chtěl vyuţít zemského patriotismu bosenských františkánů a muslimských begů. V tomto duchu byla také vytvořena koncepce oficiálního bosenského jazyka. Ve svých snahách o prosazení tohoto jazyka se Kállay dokonce opřel o slavistu Vatroslava Jagiće, který na toto téma promluvil roku 1896 při zasedání rakouské delegace. Hladký, L.: Bosenská otázka, s. 89 - 91. 174 Tohoto zájmu později zneuţívaly v „konkurenčním boji“ sarajevské prostitutky, kdy se zahalovaly jako muslimky, aby byly pro své zákazníky zajímavější a přitaţlivější. Jejich

71

ostatní doboví autoři, jeţ většinou píší o „porobě ţen tureckých“. Podle něj muslimky doma nic nedělají, jen si hoví v negliţé a jsou lenošné, marnivé a hloupé. K ţenské otázce ještě uvádí, ţe byť se počet ţen u „Turků“ řídí podle majetku, tak většina muţů v BiH má raději jen jednu ţenu.175 Pak popisuje náboţenské zvyky a kroje muslimů a jiných obyvatel BiH. Věnuje se také opět muslimkám a jejich oděvu na veřejnosti, který hodnotí jako záměrně odpuzující. Ve svém negativním pohledu na muslimky připouští, ţe jsou mezi nimi i „kokety,“ které vědomy si své krásy „rády dopřejí na okamţik pohledu, ovšem dělají, jako by o tom nevěděly“.176 O muslimech má však kromě tradičních negativních předsudků i kladné postřehy. Oceňuje hlavně jejich zboţnost a upřímnou víru v „jejich“ Boha a to bez ohledu na postavení nebo majetek. Obzvláště je to podle něj vidět při jejich modlitbě, kdy „Největší rozedranec stojí tu vedle boháče v řadě, kluk vedle starce, neznajíce rozdílu v postavení veřejném.“177 Bosenské muslimy také vidí jako hloubavé, mlčenlivé aţ flegmatické, avšak i přes jejich nectnosti důvěryhodné.178 Tenhle pohled na muslimy, byť je také z části tradiční, posouvá je ve vnímání u české společnosti z „fanatických divochů“ na osobitým způsobem zajímavé, hloubavé „orientální mudrce.“ Ti jsou, nebo alespoň část z nich je i přes veškerou svoji zaostalost čestnými a spolehlivými lidmi. Je to jistě značný posun ve vnímání „Turků“ z neklidného období od poloviny 70. let. Avšak v porovnání s Kukuljevićovým cestopisem z 50. let se zas o tak velký krok nejedná. Samozřejmě autor má v terminologii i v poměrech BiH daleko více jasno neţ klientelu totiţ většinou tvořili vojáci okupační armády, jeţ v rámci poznávání krás tohoto „orientálního“ regionu habsburské monarchie chtěli zaţít i něco exotického. 175 „Počet ţen řídí se dle majetku muţe. Ku přikladu purkmistr sarajevský Beg Kapetanovič má jich šest. Velká většina Turků má však dost na jedné! Jak jsem jiţ zmínil, jest turecká ţena doma v plném negliţé, košili má jemnou, skoro průhlednou – a oddává se lenošení. Plátno na košile, tak zvané „bez“, tkají si obyčejně Turci sami. Muţ obstará všechny koupě v trhu, uvaří, jen prádlo obstará si ţena. Vychází z domu jen kdyţ jde navštívit druhou. Večer doprovází ji muţ, svítě ji na cestu – vzdor pouličnímu osvětlení – lampionem. Komické jsou tyto průvody. Dostane - li návštěvu od Evropanky , líbá ji, musí si k ní přisednouti na podlahu, na koberec, ptá se, kolik muţ za ni zaplatil, za jaký peníz ji totiţ koupil. Prohlédne kaţdou částku její toilety, táţe se po jejich ceně, všemu se diví, a tak často se stává, ţe ji pomalu zcela vysvleče. Potom chlubí se svými věcmi, svou výbavou; mívají prý krásné hedvábné a zlatem prošívané šaty. Nedá se s nimi o ničem mluviti, - jsou prý náramně hloupé.“ Sarajevo. Časopis turistů, 1897, č. 4, s. 95. 176 Tamtéţ, s. 96. 177 Tamtéţ, s. 97. 178 „Turkovi můţe se směle věřiti; co slíbí, vykoná.“ Tamtéţ, s. 98.

72

Kukuljević. Do jisté míry ale opakuje stejná klišé jako Kukuljević téměř před 40 lety. Ani Velec, stejně jako Kukuljević, necítí rozpory ve svých postřezích, neboť BiH vnímá jako orientální zemi a takový byl dobový pohled na vše, co se můţe zvát orientálním, jak jiţ bylo řečeno o jeho předchůdci. Nicméně i tento pohled na vše orientální se bude pomalu, ale jistě postupem času měnit. Ferdinand Velec ještě přináší svým čtenářům zajímavé téma sefardských ţidů, jeţ byli v BiH početnou menšinou. Uvádí je jako „druhé typické“ lidi pro BiH. Podle něj jsou daleko „přístupnější civilizaci“ neţ muslimové, a proto také chodí v „evropských“ oděvech. Stejně jako o muslimech tvrdí, ţe i kdyţ drţí veškerý obchod v rukou, nejsou moc přičinliví. Zcela ilustrativní pro jeho pohled na tyto lidi je zhodnocení jejich vzezření, o kterém píše: „Nalezneme mezi nimi tváře, ţe originálnější ani Palestina nemůţe poskytnouti.“179 Dále nám popisuje ještě cikány, jejich ţivot a uvádí zajímavé odlišnosti „orientálního“ prostředí.180 Katolíkům a pravoslavným se přiliš nevěnuje, jen kdyţ píše všeobecně o lidu BiH. Na tomto přesunu zájmu autora je moţno zřejmě sledovat i přesun zájmu české společnosti, pro kterou tento cestopis psal. Zatímco dříve byli v zájmu české společnosti hlavně utlačovaní křesťané - jak pravoslavní tak katolíci -, v 90. letech se zájem více přesunul na tu exotičtější část obyvatelstva, sefardské ţidy, muslimy a Cikány. Tento přesun zájmu nebyl samozřejmě celoplošný. Rozhodně to podle mého nebylo tak, ţe by se česká společnost přestala zajímat o zbylé dvě hlavní konfese, jen ta exotičtější část obyvatelstva, se kterou se doma nesetkávali, je přitahovala víc. KČT a jejich Časopis turistů BiH sledovaly samozřejmě dále, přinášely o ní zprávy, které se točily kolem turistiky, například vydávání map, cestopisů a podobně. V roce 1899 po úspěchu prvního výletu do BiH uspořádali další. Druhý výlet byl podobného raţení jako ten předchozí, avšak méně okázalý, o to více zaměřený na poznávání lidu a kraje. Zajímavou glosou jsou i postřehy českých turistů, které se týkaly napjatého vztahu mezi jednotlivými národnostmi. Celý 179

Tamtéţ, s. 99. „Zajimavo je, ţe domorodec při slovu „choču“ (chci) učiní negativní pohyb hlavou a při slově „jok“ (ne, nikdy) potaká, kývne hlavou. Nápadné jest také líbání rukou ţen muţům a hochům. I bývalá pí purkmistrová ze Sarajeva, ač nosila se jiţ zcela po evropsku, líbala známým muţům ruku.“ Tamtéţ, s. 102. 180

73

popis výpravy vyznívá o něco méně oslavně, i kdyţ byl taky veden ve slovansko sbratřovacím duchu. Otištěné pozdravné básně od českých spolků v BiH nebo samotných obyvatel BiH jsou toho dokladem.181 KČT nebyl jediným, který propagoval cestování do BiH, později například časopis Český svět k cestám do BiH přímo vyzývá. V těchto výzvách dokonce varuje, aby si cestovatelé pospíšili, neţ bude obraz panenské krajiny narušen průmyslem a zásahy člověka.182 K těmto výzvám byly ještě připojeny fotografie z denního ţivota, přírody a islámských památek v BiH. Tyto fotografie pravděpodobně byly dílem Rudolfa Brunera-Dvořáka, který byl povaţovaný za průkopníka tzv. reportáţní nebo momentní fotografie a jenţ s Českým světem spolupracoval a BiH pravidelně navštěvoval. Z jeho fotografií se česká společnost mohla dozvědět i o ţivotě bosenských nejchudších vrstev, řemeslníků, duchovních. Zachycoval také shon na trţnicích i odpočinek u kávy.183 Jeho fotografie provázely čtenáře Českého světa i v dalších článcích představujících všední ţivot v BiH, jako byl například článek Bosenské typy. V tomto článku si všímá, jak jiţ název napovídá, jednotlivých typů obyvatel BiH. Přesto největší pozornost věnuje bosenským muslimům, kteří podle mého nejvíce poutali pozornost české společnosti.184 Je samozřejmě moţné, ţe jeho zaměření na bosenské muslimy bylo z čistě praktických pohnutek, neboť v Cazinu a Bihaći185, kde pobýval, byla převáţná část obyvatel muslimů. Podle mého názoru však přece jen hlavním důvodem výběru muslimského obyvatelstva byla potřeba uspokojit čtenáře, kteří si ţádali orientální pohled na BiH s pozadím bílých mešit a tyčících 181

Např. Braći česima od Josipa Milakoviće či Pozdravná báseň od České společnosti v Sarajevě. Druhý výlet Českých turistů do Dalmácie, na Černou horu, do Hercegoviny, Bosny, Chorvatska a Krajiny. Časopis turistů, 1899, č. 8, s. 267-270. 182 „...Takovou mosaiku orientální a zapadnické kultury nemá ţádný západoevropský stát, jakou skýtá dnešní Bosna a Hercegovina. Pouliční scény přepestré, věru ţe předčí výjevy ze ţivota italských měst. Ale jak dlouho zůstane vše při starém? Nikde tak jako v naší říši nemizí rychle kroje a starodávné zvyky. Bude ovšem následovati vše typické. Vodopády zuţitkuje průmysl, čistou romantiku přírody zoškliví tovární komíny. Spěšte sem dokud je obraz neporušený.“ Do slovanských zemí. Český svět, roč. V., č. 44, Praha 1909. 183 Na toto téma byla roku 2006 v Moravském zemském muzeu v pavilonu Anthropos uspořádána výstava i se sérií doprovodných přednášek, jichţ se zúčastnili přední čeští balkanisté a historici, kteří se tomuto tématu věnují. Výstupem z těchto přednášek je sborník článků Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka. Postavou tohoto význačného českého fotografa se více zabývá Pavel Scheufler. 184 Bosenské typy. Český svět, 1907, č. 8. 185 Do Bihaće jezdil na návštěvy za svoji sestrou, která se tam provdala. Kol. autorů: Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka. Brno 2006, s. 1.

74

se štíhlých minaretů. Stejně jako Rudolf Bruner-Dvořák „sbíral“ v BiH momentky, tak další český vlastenec, malíř a národopisec Ludvík Kuba,186 sbíral v BiH písně a lidovou slovesnost.

Kuba

představuje

bosenskohercegovinskou

společnost

z širší

perspektivy, neboť narozdíl od ostatních cestopisců pobýval v BiH delší dobu a to mezi lety 1893 – 1896. Jeho Čtení o Bosně a Hercegovině je sbírkou různých fejetonů a cestopisných črtů a vyšlo v celku aţ roku 1937. Je však dosti pravděpodobné, ţe některé výstupy z těchto zápisků se dostaly na veřejnost jiţ v době jeho působení v BiH. Rozhodně se dá o tom uvaţovat v případě jeho sebraných písní, jeţ tam jako národopisec sbíral. I přes uvedená fakta bych se u jeho spisů a pohledů chvíli zdrţel. Na obyvatelstvo, se kterým pracuje, pohlíţí s jistou přátelskou shovívavostí. Je zřejmé, ţe povaţuje Bosňany a Hercegovce za malinko neotesané, drsné, ale dobré lidi. Někdy jim vyčítá, ţe se jej jako „Švába“ snaţili několikrát ošidit a obelstít, aby si přilepšili. Stejně jako mnozí další vidí obyvatele BiH jako málo přičinlivé a uvádí, ţe práce je brána spíše jako něco nízkého. Uvádí, ţe: „Kdo můţe, ten si hoví a kdo musí, ten se dře. A sám dříč má úctu jen před tím, kdo se dřít nemusí. Kaţdý je smířen s pojmem spravedlnosti, jak jej stanovil Anatol France: Kaţdému se má zachovati, coţ jeho jest: bohatému bohatství a chudému chudoba. A tak obučar plete opánky a terzia vyšívá dţamadany, aniţ by se křivě díval na bohaté effendije, kdyţ se váţně kolem něho ubírají, anebo jim záviděl, kdyţ ráno dlouho spí nebo v noci dlouho hodují, zatím co dříči se jen postí a za to tím déle se lopotí.“

187

Vidíme, ţe v této ukázce, která se týkala muslimů, je

naznačeno jedno z dalších typických schémat a to jejich fatalistický přístup k ţivotu. Autor to naznačuje ještě několikrát a opravdu je zřejmě i jako naprosté fatalisty vidí. Popisuje také bosenské „Turky“ jako věčně mlčenlivé a stále důstojně sedící, rozváţné a nikam nespěchající lidi. Nevidí v tom však jen lenost a pohodlnost, jak se objevuje v předešlých pracích, ale také důsledky kultury, jeţ vychovává muslimy ke zdrţenlivosti a

186

Dílu a odkazu toho známého folkloristy, etnologa, národopisce a malíře se více věnují např. V. V. Štech, Miroslav Míčko, Josef Páta a Josef Stanislav. 187 Kuba, L.: Čtení o Bosně a Hercegovině. Praha 1937, s. 212.

75

jemnosti.188 Přirovnává dokonce nehybně sedícího a nemluvného muslimského obchodníka na trhu k Buddhovi, který se nezvedne, ani kdyţ chce kávu. Tu si nechá přinést od „kafedţiji“, aniţ by musel promluvit, nebo se dokonce zvednout.189 Srovnává vzájemně všechny tři hlavní národnosti v BiH a zároveň při tom poukazuje, stejně jako například Velec, na vzájemnou nesnášenlivost. Popisuje návštěvu u pravoslavného popa i u františkánů, kteří byli jednou z hlavních bosenských „kuriozit“ a jen málo kdo z českých autorů je opomenul zmínit ve svém cestopise. Nehodnotí však nějak negativně jejich postavení, vzdělanost či chování, ale snaţí se je vidět spíše z lidské stránky. Pohled Ludvíka Kuby je v mnohém oproti předchozím autorům daleko dál. Je zatíţen sice stále určitými stereotypy doby, ale jeho přístup k hodnocení „orientální“ kultury je jiţ zcela někde jinde. Kritizuje ve svém díle chování „došlé inteligence“, která se chová k domácím s povýšeností a arogancí. To měl poznat na vlastní kůţi, kdyţ v době své působnosti v BiH nosil na hlavě fez, aby podle svých slov nikoho neurazil a se všemi byl zadobře.190 Jeho ohleduplný přístup k domácí kultuře, kterou dokonce obhajuje, coţ je oproti starším pohledům zcela nové stanovisko, asi nejlépe shrnuje, kdyţ píše: „...Jinde mi zase učitel, ke kterému chodili do školy dospělí Turci, líčil, jak pracně je naučil důkazům o kulatosti země, ale jak, kdyţ se jich optal, zdali uţ teď věří, ţe je země kulatá, přikývli hlavou (coţ značí zápor) a řekli: Jok! (Ne.) Ale to vše ještě neopravňuje představitele cizí kultury k bohorovné domýšlivosti a pohrdání kulturou domácí. Tato má řadu svých předností vedle stinných stránek zrovna tak, jako kultura došlá, která se jí – ať jiţ z jakýchkoli příčin – vnucuje. Obě jsou si nepřátelské nebo aspoň - v méně palčivých bodech – navzájem směšné; ale stojí za to namáhati se, abychom došli k nestrannému úsudku o obou.“191 Jak vidíme z Kubových slov, je to značný posun nejen ve vnímání lidí a ţivota v BiH, ale i ve 188

Tamtéţ, s. 114. „Pravda: je to k smíchu, kdyţ jdeme uprostřed Travniku na těsné čaršii kolem dţamie, která má (jako vídeňská Opera) v přízemku kolem dokola krámky, z nichţ – jako z telegrafního ustředí – jdou přes ulici dráty do protějších kavárniček umístěných ve vyčnívajících patrech okolních domků. Ty dráty vskutku nahrazují telegraf, či chcete li telefon, a slouţí k tomu, aby nehybný mohamedánský obchodník, sedící jako Budha mezi svým zboţím, dostal kávu na dosah ruky bez nejmenšího namáhání: jen zatáhne za drát a kafedţija před něho za okamţik postaví jako kreslířskou misku s čínskou tuší findţán, z něhoţ to příjemně voní.“ Tamtéţ. 190 Tamtéţ, s. 102. 191 Tamtéţ, s. 113 – 114. 189

76

vnímání cizí kultury. Při srovnání s Ferdinadem Velecem, který psal svůj cestopis o Sarajevu přibliţně ve stejné době, byl Kubův pohled spíše výjimkou, větší část české společnosti stále BiH vnímala z pohledu jisté kulturní nadřazenosti, jak to vysvítá z Velecova spisu. Podobně ohleduplně a s pochopením se dívá na BiH a její lid i rodák z jihomoravských Babic u Rosic František Valoušek. Ten slouţil od roku 1902 aţ do konce první světové války v BiH jako četník. Byť jsou jeho osobní paměti velmi zajímavé a plné bystrých postřehů, nemohly právě díky jejich osobní povaze nijak výrazně ovlivnit pohled české společnosti na BiH a proto se jimi nebudu nijak více zabývat.192 Co však jistě ovlivňovalo v této době pohled alespoň části české společnosti, byla vyjádření českých politiků k situaci v BiH. Bezesporu nejznámějším kritikem poměrů v BiH je prof. Masaryk, jenţ v říšské radě s ministrem říšských financí Kallayem na toto téma sváděl řečnické souboje. V debatách mu veřejně vytýkal tvrdý policejní reţim, jenţ panuje v BiH, a ţádal ho o vysvětlení situace a nápravu.. Tyto interpelace, ve kterých ukazuje, ţe má opravdový přehled o situaci v BiH, bývaly otištěny v dobovém tisku, samozřejmě hlavně v tribuně realistů, listu Čas. Kritizuje hlavně korupci, aroganci přišlých úředníků a policejní šikanu Kallayova reţimu. To vše ukazuje na jednotlivých případech obyvatel BiH. Uvádí například případ tzv. aféry „Pomagaj“, kdy při návštěvě korunního prince v Banjaluce k němu úřady nevpustily lid se stíţnostmi a ten se potom srotil a volal „Pomagaj“. Za coţ byl později terorizován, šikanován a odsouzen jako údajný původce srocení jistý banjalucký měšťan Pištělieć.193 Na dalších podobných příkladech předkládá i praktiky okupační vlády, jeţ se snaţila zkompromitovat nepohodlné osobnosti. Jako nejkřiklavější příklad ve své řeči uvádí případ muslima Mehmeda Effendiho Spahiće z Mostaru. Podle Masaryka se Spahić provinil jenom tím, ţe „Ač Mohamedán, jak i ze jména patrno, chce být Srbem, tedy právě tak, jako např. můţe být kaţdý ţid v Uhrách nebo zde Maďarem nebo Němcem.“194 Spahić však své myšlenky propagoval i 192

Tyto rozsáhlé memoáry celkově čítají 9170 hustě psaných rukopisných stran. Z malé části, týkající se let 1902 aţ 1914, je v roce 1999 vybrala, upravila a vydala Dagmar Dorovská. Viz. Valoušek, F.: Vzpomínky na Bosnu. Brno 1999. 193 O Hercegovině a Bosně, Čas, roč. VII., č. 31, Praha 1893, s. 493. 194 O Hercegovině a Bosně. Čas, 1893, č. 32, s. 506.

77

v srbském tisku a vyzýval i ostatní bosenské muslimy, aby se přiklonili k srbské národnosti. Čímţ se stal, podle Masarykovy řeči, vládě nepohodlný a ta se ho rozhodla zkompromitovat a zničit. Coţ se jí povedlo, kdyţ byl Spahić zaujatým soudem odsouzen do vězení. Na příkladu se Spahićem si můţeme povšimnout i toho, jak Masaryk vnímá národnosti v BiH. Pro něho jsou národnosti pouze Srbové nebo Chorvati, bosenskohercegovinští muslimové jsou pro něj jen konfese jako ţidé.195 Nepřihlíţí tedy nijak ke specifikům BiH a k zvláštnímu formování národní identity, jeţ mělo základ v rozdělení islámské, či chceme li osmanské společnosti, spolu se zemským patriotismem určitých vrstev obyvatelstva. Ostatně nebyl jediný, kdo takhle vnímal bosenskohercegovinské muslimy a tento názor se přenesl i do hlubokého 20. století.196 Masaryk ve svých řečech tvrdě odmítal Kallayův projekt bosenské národnosti a bosenské zemské řeči. Ţádá po Kallayovi, aby nezaměňoval zemi a národnost a z politických důvodů nevytvářel nové národnosti. Naopak má spíše přihlédnout k dějinám srbského národa a mít na paměti, ţe jsou v BiH Srbové nebo Chorvati. Také při tom poţaduje, aby za přihlášení ke své národnosti nebyl nikdo perzekuován, jako se stalo v případě se Spahićem.197 Jako doklad svých slov uváděl příklad, ţe „ač je Moravan, je národností Čech“. Viděl tedy národnost tak, jak byla klasifikována ve středoevropském prostoru na základě jazyka, potaţmo etnické odlišnosti.198 S tímto problémem byla spojena také jeho kritika přísné cenzury, jeţ byla podle něj horší neţ „cenzura ruská“, kdy nebyly povolovány ani srbské časopisy pro děti a výtisky ostatních byly zemskou vládou zabavovány při jakékoliv 195

Zajímavostí můţe být, ţe ač muslimy Masaryk bere jen jako náboţenskou skupinu, jsou psáni při otištění jeho řeči v listu Čas jako Mohamedáni s velkým M. Zatímco ţidé, katolíci, pravoslavní s malými počátečními písmeny. Tamtéţ. 196 Více se tématem vývoje národností v BiH zabýval např. Ladislav Hladký. Viz. Hladký. L.: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005. 197 O Hercegovině a Bosně. Čas, 1893, č. 33, s. 523. 198 „Jeho excelence zaměňuje zemi a národnost. Já např. jsem Moravan, ale dle národnosti Čech, a právě tak Bosňák po národnosti není Bosňákem, nýbrţ Srbem nebo Chorvatem... ...Co však ţádám, je prostě a přirozeně, aby víc bylo přihlíţeno k dějinám srbského národa a nebylo pouštěno z očí, ţe jsou v Bosně Srbové a Chorvati... ...Zemská vláda neměla by také dělat nic jiného neţ to, neměla by mluviti o národnosti „bosenské“ a neměla by hleděti na kaţdého jako na politického pobuřovatele, kdo se v Bosně přiznává ke své národnosti, nýbrţ ona má činiti jen to, co se všude děje a nevynalézat nové národnosti – neboť o řeč, o mluvnici zde neběţí.“ Tamtéţ.

78

zámince. Dokonce i zpěv byl z politických důvodů zakazován, na coţ si stěţuje i Kuba, který podle svých slov s tím měl nemalé těţkosti. Cílem Masarykovy veřejné kritiky byla i zkorumpovanost úřednictva. Ta, podle jeho slov, stranila bohatým begům, kteří byli téměř beztrestní, jelikoţ se na nich vláda snaţila vystavět bosenskou národnost. Zcela odmítal Kallaovy teze, ţe muslimští begové jsou „ţivel stát udrţující“. Masaryk tvrdil, ţe právě kvůli begům vţdy „docházelo k agrárním revolucím“ a rozkladu země. Ani tento pohled na begy nebyl u značné části české společnosti ničím novým. Ludvík Kuba i František Valoušek je sice prezentuje za stejně skromné jako ostatní Bosňany, ale větší část české společnosti je viděla jako ty, jeţ týrají své nájemce půdy – křesťanské rolníky. Tento pohled vyplýval z kritiky poměrů v BiH, kdy rakousko–uherská vláda nebyla schopna za celou dobu svého působení upravit téměř středověké poměry v zemědělství nějakou agrární reformou. Kritika neschopnosti vlády zavést agrární reformu v BiH nebyla jen výsada T. G. Masaryka a realistů, jak jiţ bylo zmíněno, procházela celým politickým spektrem. O veřejných poţadavcích na uskutečnění této reformy se můţeme dočíst nejen v realistickém Času, mladočeských Národních listech, staročeském Pokroku či katolickém Hlasu, ale i jinde. Podle všeho to byla jedna ze stěţejních otázek, které se v české společnosti v souvislosti s BiH probíraly. Jistě jednou z dalších stěţejních otázek byla záleţitost anexe. Po smrti ministra říšských financí Benjamina Kallaye v roce 1903 se situace v BiH pomalu začínala měnit. S nástupem Istvána Buriána na Kallayův post začala v BiH postupná liberalizace poměrů. K této zásadní změně však přibyla i změna na trůnu sousedního Srbska, kdy prorakousky orientovaného Alexandra Obrenoviče vystřídal na trůnu Petr I. Karadjordjević. S Karadjordjevićem se navíc dostal k moci okruh lidí, jejichţ cílem bylo vymanit se z hospodářské a politické závislosti na Rakousku–Uhersku. Burián se i přes svůj odlišný přístup ke správě, stejně jako Kallay, snaţil připravit v BiH půdu pro moţnou anexi. Změna, jeţ se odehrála na srbském trůnu, navíc teď zhoršila i zahraničně politické podmínky pro anexi a nutila rakouskouherskou vládu vyčkávat na vhodný okamţik. Tento okamţik podle tehdejšího ministra zahraničí Aloise Lexy von Aehrenthala nastal, kdyţ v roce 1908 vypukla

79

mladoturecká revoluce a byl svrţen sultán. Navíc mladoturci obnovili tureckou ústavu z roku 1876 a v rakousko-uherské monarchii nastaly obavy, ţe by poté, co se sejde mladoturecký parlament, mohla být znovu otevřena otázka BiH, která stále ještě formálně patřila Osmanské říši. A tak téměř třicet let odkládaná anexe, která byla českou společností vítána i zavrhována, rozhodně však hodně diskutována, byla vyhlášena 5. října 1908 z Budapešti.

80

Závěr Kdyţ jsem si zvolil téma pohled české společnosti na BiH, bylo mi od počátku jasné, ţe se pravděpodobně nebudu potýkat s nedostatkem pramenů. Během práce se mi však do rukou dostalo opravdu velké mnoţství dokumentů různé kvality i zaměření, týkající se problematiky BiH. Bylo proto někdy značně obtíţné tyto prameny vyhodnotit. Jistě jsem tedy neobsáhl celé neskutečně široké spektrum pohledů a názorů české společnosti, coţ, jak bylo řečeno jiţ v úvodu, nebylo ani mojí ambicí. Ostatně nevím, zdali by to bylo vůbec moţné, neboť člověk jako jedinečná osobnost hodnotí i stejné věci různě, co jedinec, to moţný odlišný pohled. Přesto jsem se však pokusil, také svým pohledem, vybrat a nastínit názory a vidění Bosny a Hercegoviny, jeţ si utvářela česká společnost od poloviny 19. do počátku 20. století. V práci jsem se snaţil proti sobě postavit vţdy více názorů a ukázat na nich, v čem se ty či ony pohledy rozcházely a v čem nacházely styčné body. Podle všeho měla česká společnost v polovině 19. století o BiH značně mlhavé představy, které vycházely hlavně z heroizace ţivota Jihoslovanů a ze zájmu o ţivot bosenskohercegovinských křesťanů. Jejich pohled byl značně neujasněný a obrysy začínal dostávat aţ s povstáním v BiH roku 1875. V této době se začínala česká společnost více zajímat o bosenskohercegovinské prostředí a lid. Zde vidíme jiţ zřetelnější hodnocení země i lidu, přesně podle dobových schémat. Křesťané - katolíci a pravoslavní jsou hodnoceni jako slovanští rytíři a hrdinové svádějící boj za ideály křesťanství a národa. Záleţelo vţdy na dotyčném autorovi, co bylo na prvním místě. Bosenští muslimové jsou naproti tomu hodnoceni jako „bezcitní divoši“ hájící vše orientální, avšak orientální v slova smyslu typického pro 19. století, kdy orientálnost byla synonymem zaostalosti. Právě na bosenskohercegovinských muslimech je nejlépe vidět posun, který během období, jeţ jsem sledoval, česká společnost udělala. Zatímco v polovině 19. století měla jen nejasnou představu o jejich „národnosti“, v době povstání 1875 jiţ bylo zřejmé, ţe jsou „bosenští Turci“ Slované. České společnosti to bylo také zdůrazňováno německým tiskem, jako protiargument k chápání povstání jako 81

národnostně osvobozujícího boje proti Turkům. Během bojů při násilné okupaci v roce 1878 se pohled na muslimy v BiH jako barbary a divochy ještě posílil díky zprávám z bojiště a vlastním postřehům vojáků českých a moravských pluků. Ti v BiH bojovali v krutých bojích hlavně právě proti muslimům. Obraz se začíná uklidňovat aţ po potlačeném povstání v roce 1882 a následné stabilizaci poměrů v zemi. V 90. letech 19. století se v české společnosti, v rámci pohledu na BiH, objevil nový fenomén a to turistický zájem o tuto zemi. Zájem se především zaměřoval na vše zvláštní a „orientální“. Zajímal se hlavně o islámské památky a ţivot „bosenských Turků“. Ti pro české turisty byli kuriozitou par excellence a tak je i prezentovali. Pohled na bosenskohercegovinské muslimy se tedy změnil z barbarů a krvelačných divochů na zajímavé „orientální“ domorodce, na něţ je třeba nahlíţet s blahovolnou shovívavostí nadřazené kultury. Zajímavé by bylo jistě porovnat i jazyk, kterým píše o Balkánu známý německý beletrista Karel May v podstatě v identické době. Jistě bychom si mohli povšimnout velmi podobného pohledu na území a obyvatelstvo Balkánu. Samozřejmě byl zde i druhý pohled, kdy část české společnosti mohla vidět obyvatele BiH, a to i včetně muslimů, jako slovanské bratry. Tenhle pohled se však, podle mého, týkal pouze úzké vrstvy intelektuálů a politických elit, jako byl prof. Masaryk a jemu podobní kritici poměrů v BiH. Rozhodně to nevidím jako něco plošného či rozšířeného, jak někdy, moţná neúmyslně, vyplývá z prací na toto téma. Podle mého ještě na počátku 20. století převáţná část české společnosti viděla a hlavně chtěla vidět BiH jako „malý kousek Orientu“, který je součástí říše, a bosenskohercegovinské muslimy hlavně jako „bosenské Turky“ v nabíraných kalhotách s turbanem nebo fezem na hlavě. Otázkou na závěr můţe být, jak tento načrtnutý pohled české společnosti 19. století ovlivnil myšlení pozdějších generací včetně té současné a kolik stereotypů vytvořených v době 19. století jsme si k tomuto tématu ponechali.

82

Resümee Bosnien und Herzegowina von der Hälfte des 19. Jahrhunderts bis Anfang des 20. Jahrhunderts durch die Augen der tschechischen Gesellschaft Im ersten Teil meiner Arbeit beschäftige ich mich mit der Geschichte von Bosnien und Herzegowina, weil die historische Realien und Verhältnisse für Verständnis der nächsten Ansicht der tschechischen Gesellschaft auf Bosnien und Herzegowina wichtig sind. Meine Aufmerksamkeit richtet sich auf Mittelalter und vor allem auf die osmanische Herrschaft, die am stärkstem die Religionsstruktur beeinflusste. Der zweite Teil befasst sich mit den ersten Kontakten zwischen Bosnien und Herzegowina und der tschechischen Gesellschaft, die aus dem Interesse für ein schwieriges Leben der dortigen Christen hervorgingen. Diese Berichte kamen zu uns vor allem in den Jahren 1850 – 1875 und es handelte sich besonders über kürzere Reisenbeschreibungen und Epen mit der christlich-slawischen Thematik. Das dritte Kapitel ist dem Zeitraum 1875 – 1878 gewidmet, wann ein großer Aufstand gegen die osmanische Herrschaft in Bosnien und Herzegowina ausbrach. Nach dem Aufstand folgte sog. Balkankrise, die durch die Niederlage des Osmanischen Reiches und durch den Berliner Kongress beendet wurde. Diese Ereignisse wurden in der tschechischen Presse sehr verfolgt und reflektiert. Ein großer Teil der tschechischen Gesellschaft war in dieser Zeit dem slawischen Widerstand, der als ein Heldenkampf gegen die Unterdrücker wahrgenommen wurde, geneigt und er wünschte den Sieg auch den russischen Soldaten, die für ihn die Befreier und eine Hoffnung für den ganzen Balkan waren. Es spiegelte sich im Aufschwung einer Russophilie zwischen den bestimmten Gruppen der tschechischen Gesellschaft wider. Im nachfolgenden Teil befasse ich mich mit dem Berliner Kongress, mit einer Enttäuschung der tschechischen Gesellschaft von ihren Ergebnissen und mit der Besatzung von Bosnien und Herzegowina durch die österreichisch-ungarische

83

Armee. Ich beschreibe die Ansicht auf die Okkupation von mehreren Seiten und die Eindrücke der Besatzungstruppen, die als erste die tschechische Gesellschaft über die Situation in Bosnien und Herzegowina informierten. Das fünfte Kapitel widmet sich dem Aufstand in Herzegowina im Jahre 1882 und der Reaktion auf ihn in der tschechischen Gesellschaft, die sich in zwei Lager teilte. Der letzte Teil beschäftigt sich mit dem stabileren Zeitraum der österreichischungarischen Okkupation in den Jahren 1882 – 1908. Ich beschreibe vor allem die Ansicht der Ethnografen, Fotografen und Touristen, die nach Bosnien zielten. Ich erwähne auch eine politische Situation im österreichisch-ungarischen Reichstag und eine Kritik der tschechischen Abgeordneten an eine Politikverfassung und eine Stellung von Bosnien und Herzegowina in der Habsburgermonarchie. Zum Schluss des Kapitels widme ich mich noch der Annexion von Bosnien und Herzegowina und ihrem Nachhall bei der tschechischen Gesellschaft.

84

Seznam použitých pramenů a literatury Literatura Hladký, Ladislav: Bosna a Hercegovina historie nešťastné země. Brno 1996. Hladký, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005. Bednaříková, J., Měřínský Z., Homola, A.: Stěhování národů a východ Evropy. Praha 2006. Mendl, Miloš.: Dţihád. Brno 1997. Mendl, Miloš: Islámská výzva. Brno 1994. Obuchova, Ľubica a kol.: Variace na Korán Islám v diaspoře. Praha 1999. Gombár, Eduard: Moderní dějiny islámských zemí. Praha 1999. Pfaff, Ivan: Česká přináleţitost k západu v letech 1815 – 1878. Brno 1996. Glenny, Misha: Balkán 1804 – 1999. Praha 2003. Neruda, Jan: Obrazy z ciziny. Praha 1872. Touţimský, J. J.: Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti. Praha 1882. Holeček, Josef: Černá Hora. Praha 1876. Kropáček, Luboš: Duchovní cesty islámu. Praha1993. Kropáček, Luboš: Islámský fundamentalismus. Praha 1996. Muţík, V. A.: Listy o Bosně, o zemi a národu. Praha 1876. Rüfferl, Eduard: Válka slovansko-turecká. Praha 1877. Ramonet, Ignacio: Tyranie médií. Praha 2003. Albieri, Pavel: Povstání v Bosně. Praha 1883. Kol. autorů: Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka. Brno 2006. Kuba, Ludvík: Čtení o Bosně a Hercegovině. Praha 1937. Kuba, Ludvík: Slovanstvo ve svých zpěvech. Praha 1929. Černý, J. M.: Hercegovina, země a lid. Praha 1876. Kalis, Josef: Cesta po Dalmacii, Černé Hoře a Bosně. Rychnov N. K. 1895. Holeček, Josef: Písně hercegovské. Praha 1877. Valoušek, František: Vzpomínky na Bosnu. Brno 1999.

85

Osman Aga z Temešváru: Ve stínu kříţe, sepsáno 24. šabánu 1136 (19. 5. 1724 ) Istambul. Překlad Štěpán, Petr: Praha 2001. Štístek, František: Obraz Černohorců v českých cestopisech, 1897 – 1912. In: Pravda, láska a ti na „východe“, Praha 2005. Šesták, Miroslav: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika, In: Slovanský přehled, č. 5, Praha 1982. Šesták, Miroslav: Krivošijské povstání 1860 – 1870 a česká politika, In: Slovanský přehled, č. 3, Praha 1970.

Tisk Osvěta Osvěta, 1863, č. 14. Osvěta, 1863, č. 15. Světozor Světozor, 1858, č. 10. Světozor, 1859, č. 11. Světozor, 1867, č. 20. Světozor, 1868, č. 28. Světozor, 1868, č. 29. Světozor, 1869, č. 52. Světozor, 1875, č. 12. Světozor, 1875, č. 16. Světozor, 1875., č. 42. Světozor, 1875, č. 45. Světozor, 1878, č. 24. Světozor, 1878, č. 31. Světozor, 1878, č. 34. Světozor, 1878, č. 36. Světozor, 1879, č. 8.

86

Národní listy Národní listy, 1875, č. 191. Národní listy, 1878, č. 145. Národní listy, 1878, č. 157. Národní listy, 1878, č. 181. Národní listy, 1878, č. 182. Národní listy, 1878, č. 183. Národní listy, 1878, č. 193. Národní listy,1878, č. 207. Národní listy, 1878, č. 207. Národní listy, 1878, č. 262. Národní listy, 1878, č. 314. Národní listy, 1879, č. 1. Národní listy, 1880, č. 87. Hlas Hlas, 1875, č. 56. Hlas, 1875, č. 59. Hlas, 1876, č. 39. Hlas, 1878, č. 5. Hlas, 1878, č. 8. Hlas, 1878, č. 10. Hlas, 1878, č. 42. Hlas, 1878, č. 43. Hlas, 1878, č. 53. Hlas, 1878, č. 55. Hlas, 1878, č. 56. Hlas,1878, č. 60. Hlas, 1878, č. 63. Hlas, 1878, č. 64. Hlas, 1878, č. 66.

87

Hlas, 1878, č. 74. Hlas, 1878, č. 84. Hlas, 1878, č. 85. Hlas, 1878, č. 92. Hlas, 1879, č. 3. Hlas, 1879, č. 6. Hlas, 1879, č. 7. Hlas, 1881, č. 80. Hlas, 1882, č. 6. Hlas, 1882, č. 10. Hlas, 1882, č. 14. Hlas, 1882, č. 17. Hlas, 1882, č. 28. Čas Čas, 1893, č. 31. Čas, 1893, č. 32. Čas, 1893, č. 33.

Časopis turistů Časopis turistů, 1897, č. 4. Časopis turistů, 1897, č. 5. Časopis turistů, 1897, č. 6. Časopis turistů, 1899, č. 8. Český svět Český svět, 1907, č. 8. Český svět, 1909, č. 44. Jiné Tagesbote aus Mähren und Schlesien, 1875, č. 186. Kolínské noviny, 1878, č. 86.

88

Obrazová příloha

Obr. č. 1. Památeční fotografie z prvního výletu Klubu českých turistů do Dalmacie, Černé hory, Hercegoviny, Bosny a Záhřebu. Časopis turistů, 1897, č. 6, s. 209.

89

Obr. č. 2. Bosenské typy. Světozor, č. 24, s. 281.

90

Obr. č. 3. Bosenští františkáni. Světozor, 1879, č. 8, s. 92.

91

Obr. č. 4. Polní zbrojmistr svob. pán Filipovič. Světozor, 1878, č. 31, s. 381.

Obr. č. 5. Dobytí tvrze sarajevské dne 19. srpna. Světozor, 1878, č. 40, s. 501.

92

Obr. č. 6. Maglaj. Světozor, č. 34, s. 424.

Obr. č. 7. Sarajevo. Světozor, 1878, č. 35, s. 441.

93

Obr. č. 8. Z povstání jihoslovanského: Luka Petković. Světozor, 1875, č. 46, s. 541.

94

Obr. č. 9. Zbraně Jihoslovanů. Světozor, 1875, č. 46, s. 544.

95

Obr. č. 10. Bosenští panduři. Světozor, 1875, č. 16., s. 184.

96

Obr. č. 11. Sarajevo. Světozor, 1875, č. 49, s. 529.

Obr. č. 12. Výjev z jihoslovanského povstání. Světozor, 1875, č. 42, s. 496.

97

Obr. č. 13. Bohatý pastevec z okolí Cazinu. Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka, 2006, s. 8.

Obr. č. 14. Prodavač fíků na cazinské trţnici. Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa BruneraDvořáka, 2006, s. 8.

98