FYZIKA
Pokrok i určité rozpaky provázející vývoj BNCT MILAN MAREK
) Konkrétně v USA (BNL – Brookhaven National Laboratory, MIT – Massachusetts Institut of Technology), Japonsku (KURR Kyoto University Research Reactor, JRR – 4 JAERI Tokai), Holandsku (ECN a JRC Petten), Finsku (FiR-1, VTT Espoo) a České republice (Ústav jaderného výzkumu v Řeži).
Ing. Milan Marek, CSc., (*1949) vystudoval Jadernou a fyzikálně inženýrskou fakultu ČVUT. Je vědeckým pracovníkem Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a vedoucím oddělení fyziky reaktoru. Zabývá se spektrometrií neutronů a záření gama, dozimetrií pro neutronovou záchytovou terapii (NZT) aj. Je metodikem ozařovacích experimentů na reaktoru LVR-15 v ÚJV a řídícím pracovníkem pracoviště NZT.
132
Borová neutronová záchytová terapie dnes Vesmír: Před několika lety jsme spolu poprvé hovořili o práci fyzika na borové neutronové záchytové terapii (BNCT ) mozkových nádorů, o vaší účasti na světové konferenci BNCT v San Diegu a o perspektivách a stavu vývoje BNCT ve světě i u nás (viz Vesmír 77, 665, 1998/12). Tehdy vše vypadalo optimisticky a slibně… M. M.: Šest let je dost dlouhá doba, aby bylo možné provést určité hodnocení výsledků. Během této doby také proběhly již tři další světové konference, shrnující a posuzující světové výsledky a plány dalšího vývoje – v Curychu r. 2000, v Essenu r. 2002 a v Bostonu na podzim r. 2004. Vesmír: Jak vývoj a aplikace metodiky pokračovaly a jak vypadá situace dnes? Jak se během této doby změnilo profesionální zastoupení pracovišť jednotlivých zemí a která pracoviště se dnes nově BNCT zabývají? M. M.: V době našeho předchozího rozhovoru se na vývoji BNCT podílelo několik světových výzkumných pracovišť s dostatečně silnými zdroji neutronů – experimentálními jadernými reaktory – v pěti zemích.1 Nejdéle se vývojem BNCT zabývá Japonsko, avšak japonský přístup je technicky i eticky poněkud odlišný od euro-amerického, protože japonská metodika ozařování specifických mozkových nádorů (glioblastoma multiforme) požaduje na rozdíl od euro-amerického přístupu ozáření otevřené hlavy. Na těchto uvedených pracovištích vývoj postupně dospěl do stadia preklinických testů a dříve či později byli tedy ozařováni jednotliví pacienti. Konkrétně náš první český pacient byl na výzkumném reaktoru LVR-15 v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži ozářen 28. 9. 2000. Díky spolupráci mezi jednotlivými pracovišti se technické podmínky evropského a amerického přístupu velmi sblížily, vyspěly a pokročily, takže při postupu podle stejných pravidel (protokolu) je možné poměrně dobře vyhodnocovat získané výsledky. V letech 2002–2003 byl také podniknut určitý pokus alternativně obměnit japonský přístup, aby se přiblížil euro-americkému, výhodou by pak byl celosvětově větší statistický vzorek pacientů pro vyhodnocení výsledků. Japonské císařství se rozhodlo financovat pobyt jednoho z evropských fyziků v JAERI Tokai, kde se nachází jedno z japonských ozařovacích pracovišť BNCT, aby se mohly oba přístupy detailně porovnat a z porovnání vyvodit určité závěry. Japonská strana dnes proto náš přístup zná přesně a je schopna ho aplikovat. Záleží však jen na jejím rozhodnutí, jak bude
Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz
dále postupovat – a to není dáno jen strohými „technickými“ parametry. Většinou v souvislosti s hledáním nové pracovní náplně pro experimentální reaktory, kterých již není tolik zapotřebí jako v počátcích vývoje jaderné energetiky, přibyla v posledních letech v Evropě další pracoviště, kde se začali BNCT zabývat. Ve švédském Studsviku převzali zkušenosti z americké brookhavenské laboratoře a nastoupili poměrně kontroverzní cestu rychlého komerčního využití BNCT, přestože její vývoj ve světě dosud zdaleka neskončil a standardizace pro její komerční využití nikde ještě plně neproběhla. Marketingová očekávání se však na pracovišti v Studsviku pravděpodobně zcela nenaplnila. I když zde byl pacientům prodloužen život a před koncem zvýšena jeho kvalita, přicházejí nyní zprávy, že bude toto pracoviště zrušeno, protože provoz drahého jaderného reaktoru bude zastaven. Nové pracoviště vzniklo pravděpodobně opět ve snaze najít nové zaměření provozu experimentálního reaktoru také v Argentině, kde byly přejímány zkušenosti z Massachusettské techniky, a další v Itálii. Na rozdíl od ostatních aplikací BNCT se italské pracoviště nezaměřilo na specifický mozkový karcinom, ale na maligní nádory v játrech. Unikátní přístup BNCT je zde založen na ozáření jater mimo pacientovo tělo a na jejich následné transplantaci pacientovi zpět. V hodnocení výsledků se ale neukvapujme, vývoj zatím ještě neskončil. Vesmír: Abychom byli ve výčtu úplní, některá pracoviště BNCT se tedy ruší. Co k jejich zrušení vedlo? M. M.: Jednou z možných příčin je neschopnost či neochota státu anebo provozující organizace financovat velmi drahý provoz jaderného reaktoru jako zdroje neutronů pro BNCT. Dalším důvodem je – tak jako již dříve v brookhavenské laboratoři nebo nyní v Kjótu – neustávající tlak ochránců životního prostředí proti používání jaderné energie. A tak jsou experimentální reaktory – zejména v hustě osídlených městských aglomeracích – zavírány. Proto se připravuje a vyvíjí (např. v Kjótu) využití urychlovačů částic jako zdrojů neutronů pro BNCT. Vesmír: A nyní hlavní otázka: naplnila se během minulých let vývoje BNCT očekávání výzkumných pracovníků a lékařů? M. M.: Z fyzikálního pohledu jsou ozařovací zařízení na světových pracovištích již dobře a pokročile navržena, ozařovací svazky mají výborné parametry a pracoviště navzájem
sjednocují metody dozimetrie a plánování léčby. Vývoj nám už také hodně řekl o limitním terapeutickém ozáření, které nesmí poškodit zdravou tkáň. Karcinomů, na které především se zatím BNCT specializuje, ve světě ani u nás bohužel neubývá – a přesto je pacientů, kteří ozáření BNCT podstoupili, poměrně málo. Důvodů je hned několik. Postupná hodnocení minulých výsledků ukazují, že BNCT jako by nedostála svému prvotnímu očekávání, protože přežití pacientů po aplikaci BNCT v rámci euro-amerického přístupu se zatím nejeví jako výrazně delší než při použití klasických metod ozařování. Jsou ozáření při BNCT „příliš šetrná“? Je japonský způsob ozáření otevřeného operačního pole mozkového nádoru účinnější? Je borová sloučenina, která je pacientovi podána předem, aby v místě karcinomu vychytávala neutrony z ozařovacího svazku, málo účinná? To jsou otázky, nad kterými je třeba se nyní hlouběji zamýšlet. Ta první je asi nejsložitější. Musíme si totiž uvědomit, že na převážné většině pracovišť ve světě dosud probíhal nekomerční výzkum a vývoj, nikoliv skutečné léčení. Tyto dvě kategorie se velmi liší a ta první musí vždy té druhé předcházet. Jedním z prvních úkolů ještě před tím, než byla BNCT prohlášena za léčebnou metodu, bylo totiž velmi šetrným způsobem a postupným zvyšováním ozáření řady pečlivě vybraných (jinou nemocí nezatížených) pacientů najít určitou limitní dávku záření, která významně nepoškodí okolní zdravou tkáň a zároveň bude dostatečně působit na tkáň nádorovou. Proto statistické výsledky týkající se prodloužení délky života pacientů dost dobře nemohou započítat výsledky z této fáze výzkumu. Tato fáze skončila pro borové sloučeniny používané dnes (BSH, BPA) teprve nedávno a statistický vzorek pacientů ozařovaných léčebnou dávkou není zatím příliš velký. Pokud jde o druhou otázku, ta fyzikálně souvisí s tou první – se skutečným ozářením nádorové tkáně a nepoškozením okolní zdravé. Pro vývoj BNCT v Evropě a Americe není z kulturněhistorických a etických důvodů způsob ozáření otevřeného operačního pole nádoru akceptovatelný tak jako v Japonsku, kde však je překvapivě prozatím vyhodnocováno o něco delší přežití pacienta. Na druhé straně však ozáření svazkem neutronů podle euro-amerického přístupu je mnohem složitější, protože průchod neutronů tkání obklopující nádorové pole musí být po předchozí počítačové modelaci pro každého pacienta přesně uvážen (treatment planning) a podle toho je nastavena střední energie neutronů ve svazku. Takto by měly být účinky ozáření mezi oběma přístupy přibližně vyrovnané. Je proto zřejmě třeba zaměřit se na určitou „intenzifikaci“ metody – zajistit, aby neutronů absorbovaných nádorovou tkání bylo při daném ozáření mnohem více než dosud. To je záležitost, kterou lze řešit i hledáním a vývojem nových speciálních borových sloučenin, které se pacientovi v určitou dobu před ozářením aplikují injekčně. Jde o sloučeniny, které se v těle koncentrují právě v nádorové
tkáni a které díky svému obsahu izotopu boru 10B silně absorbují neutrony z ozařovacího svazku. Na izotopu 10B dochází po dopadu tepelných neutronů s velkou pravděpodobností k reakci 10B(n, α) 7Li (tj. jádro 10B zachytí tepelný neutron a vyzáří částici α), přičemž produkty reakce, jádra 7Li a částice α předají svoji energii uvnitř buňky, kde vznikly, a způsobí její destrukci. Tímto způsobem jsou selektivně likvidovány rakovinné buňky. Naši kolegové chemici se proto dnes orientují na hledání nových takto specifických sloučenin, které by zvýšily obsah boru v nádorové tkáni, popřípadě zlepšily i selektivnost. Současně probíhá příprava pro využití obou dnes používaných sloučenin v určité kombinaci. Vesmír: Uvažujete o možnosti přiznat, že všechno to úsilí je příliš nákladné vzhledem k nepříliš přesvědčivému přínosu pro pacienty? M. M.: Taková možnost se zvažuje při každém vývoji a výzkumu. V případě BNCT se však kromě určitého prodloužení pacientova života ukazuje ještě jeden významný přínos: podstatné zlepšení kvality života v těch fázích onemocnění, kdy by měly být nasazeny metody léčení, tedy např. klasická chemoterapie nebo ozařování gama. Kdo sám, popř. někdo jemu blízký podstoupil chemoterapii, ví, o čem hovořím. Tento fakt vedl v posled-
���������������
����������
������������
������������ ��������
�����������
���������� �����
Börje Larssson byl švédský chemik, jeden z průkopníků borové neutronové záchytové terapie.
V borové neutronové záchytové terapii mozkových nádorů je nejprve do pacientova těla injekčně vpravena borová sloučenina, která má tu specifickou vlastnost, že se koncentruje v nádorové tkáni. Dobře navržený svazek neutronů o vhodné střední energii je pak správně nasměrován na pacientův tumor. Díky silné absorpci neutronů v nádorové tkáni nasycené borem dokáže přibližně půlhodinové ozáření postižené části mozku selektivně zničit nádorové buňky.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005
133
ních letech také – vedle pokračování vývoje léčebné linie BNCT pro specifická nádorová onemocnění – k určité orientaci na paliativní léčbu. Jde o léčbu neodstraňující příčinu, ale zmírňující negativní příznaky onemocnění. V tomto smyslu se nyní ve světě aplikuje BNCT také na mozkové metastázy melanomů – konečné fáze tohoto rychle se rozvíjejícího sarkomu s fatální prognózou jsou pak pro pacienta snesitelnější. Vesmír: Jak tedy vypadají současné plány pracovišť BNCT pro další období? M. M.: I přes určitou stagnaci zájmu o využití BNCT, která nastala z již uvedených důvodů, je zřejmá snaha odborných pracovišť ve vývoji pokračovat. Aby se odstranily příčiny nedostatečné průkaznosti výsledků pro hodnocení předem stanoveného jasného odborného cíle, je současné úsilí zaměřeno zejména na maximalizaci ozařovacího účinku. Pokračovat budou studie polohy a směru oza-
řovacího svazku vzhledem k nádoru. Zdá se, že určitá slabina je nyní v borové sloučenině – proto i tímto směrem probíhá intenzivní vývoj. Protože při každé změně sloučeniny je zapotřebí znovu přehodnotit mezní ozáření, čeká všechna ozařovací pracoviště mnoho práce. Vesmír: Z čeho je dnes tento výzkum financován? M. M.: To je vážná otázka. Na komerční využití BNCT je stále zatím brzy, i když technicky je bezpečná aplikace již dobře proveditelná. Financování je v mnoha zemích věcí institucí, jejichž součástí jsou ozařovací pracoviště, často jsou využívány výzkumné granty podporované státem. V našem případě jsme rozložili náklady mezi několik projektů dotovaných MPO a MŠMT. Stále se snažíme (a občas jsme i úspěšní) o podporu formou grantů EU a projektů IAEA, kde lze řešit obecnou problematiku dozimetrie záření, aplikovatelnou i jinde. Ö
Mohou komáři přenášet lymskou borreliózu? Krátké zamyšlení nad vektorovou kompetencí IVO RUDOLF SILVIE ŠIKUTOVÁ ZDENĚK HUBÁLEK
Hematofágní (krevsající) členovci – např. klíšťata, komáři, muchničky, ovádi – nejsou jen nenáviděnými trýzniteli člověka a zvířat, ale někteří z nich hrají významnou úlohu i jako přenašeči patogenních virů, bakterií, prvoků či helmintů.1 Jimi přenášená onemocnění patří k infekcím, které jsou mezi lidmi nejrozšířenější a představují ohrožení života – například malárií onemocní na světě podle údajů WHO každoročně okolo 200 milionů lidí a až 2 miliony jí podlehnou, leishmaniózou trpí celosvětově asi 12 milionů lidí. Nejčastější infekcí přenášenou krevsajícími členovci v mírném klimatickém pásmu severní polokoule je lymská borrelióza, která v četnosti výskytu onemocnění přenosných klíšťaty převládá i v České republice – v posledním desetiletí zde bylo hlášeno průměrně 3000 pří-
Mgr. Ivo Rudolf, Ph.D., (*1978) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, jeho oborem je mikrobiologie. V laboratoři medicínské zoologie Ústavu biologie obratlovců AV ČR ve Valticích se zabývá ekologií patogenů přenášených hematofágními členovci a molekulární detekcí patogenů člověka v klíšťatech. Mgr. Silvie Šikutová (*1978) je doktorandkou v oboru imunologie na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. V laboratoři medicínské zoologie ÚBO AV ČR ve Valticích se zabývá ekofyziologií mikroorganizmů přenášených hematofágními členovci. Doc. RNDr. Zdeněk Hubálek, DrSc., (*1942) vystudoval mikrobiologii na Přírodovědecké fakultě MU v Brně a nyní zde mikrobiologii přednáší. Je vedoucím vědeckým pracovníkem ÚBO AVČR Brno a na valtickém pracovišti se zabývá mimo jiné ekologií mikroorganizmů přenášených hematofágními členovci.
134
Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz
padů ročně. Hlavním přenašečem spirochéty Borrelia burgdorferi sensu lato2 u nás je klíště obecné (Ixodes ricinus). Z epidemiologických záznamů českých pacientů, kteří toto onemocnění prodělali, jich jen 54 % udávalo jako přenašeče nákazy klíště, zatímco 15–20 % uvádělo poštípání hmyzem, např. komáry, a zbytek pacientů si přenosu nákazy členovcem dokonce nebyl vědom. V devadesátých letech minulého století bylo navíc v mezinárodních vědeckých časopisech publikováno několik prací amerických i evropských badatelů, kteří pozorovali borrelie v komárech. Tyto zprávy mohou v lidech vyvolávat otázku, zda komáři nebo jiný krevsající hmyz hrají roli při přenosu agens (původce) lymské borreliózy. Schopnost přenašeče nakazit se a nákazu přenést
Obecné schopnosti určitého druhu přenašeče (vektora) nakazit se sáním krve infikovaného obratlovčího hostitele a přenést nákazu na nového hostitele říkají odborníci vektorová kompetence. Patogenní agens může být přeneseno biologicky (jestliže se pomnoží ve specifickém přenašeči, popřípadě v něm prodělá před přenesením na nového hostitele část svého vývojového cyklu) nebo mechanicky (když se v přenašeči aktivně nevyvíjí a na hostitele se dostane kontaminativní cestou – například z povrchu končetin, ústním ústrojím, ži-
hadlem či exkrementy členovce). Pro úplnost bychom neměli opomenout jev u krevsajících členovců dosti běžný: přenos sousáním,3 kdy se např. klíště nakazí od jiného klíštěte při společném sání na hostitelském obratlovci, jehož krev je patogenů prostá. Tento způsob přenosu má zřejmý význam pro udržení agens v přírodě a byl prokázán i u borrelií. Borrelie v klíštěti – patogen a jeho přenašeč
Složitost přenosu nákazy si ozřejmíme na vztahu borrelie a jejího klíštěcího přenašeče. Borrelia burgdorferi se v průběhu evoluce úspěšně adaptovala na dvě velmi odlišné životní niky – tělo bezobratlého přenašeče a tělo obratlovčího hostitele. Hlavním přenašečem borrelií je klíště rodu Ixodes a hlavním hostitelem lesní hlodavec, např. myšice či norník (viz Vesmír 83, 270, 2004/5). Přežít v těchto výrazně rozdílných prostředích umožňuje borreliím změna genové exprese (genového vyjádření) v průběhu jejich životního cyklu – geny se odlišně exprimují v přenašeči a v hostiteli. Tyto změny jsou odrazem nejen měnících se podmínek prostředí (změn pH a teploty v přenašeči v důsledku sání), ale také „snahy borrelií“ uniknout obranné strategii přenašeče, a zvláště pak specifické imunitní odezvě hostitele. Borrelie se v klíštěti vyskytují nejčastěji ve střední části střeva (mezenteronu), méně často v slinných žlázách, hemolymfě, malpigických trubicích, ganglionu a rozmnožovací soustavě. V období mimo sání se nalézají v epiteliálních buňkách střevních záhybů, ale mají také schopnost prostupovat buňkami a ukrývat se v nich, což jim umožňuje využívat tuto ekologickou niku při styku s nepříznivým prostředím uvnitř střeva klíštěte. Důležitou roli při osídlení střeva klíštěte borreliemi zaujímá povrchový protein OspA, kterým jsou borrelie v epitelu střeva ukotveny. V období sání klíštěte na hostiteli klesá exprese OspA, což umožňuje borreliím odpoutat se od tkáně střeva a putovat do slinných žláz. V této fázi se ve střevě klíštěte exprimuje protein OspC nutný k tomu, aby se spirochéty dostaly přes hemolymfu do slinných žláz, odkud může být patogen přenesen na hostitele. Exprese OspC je podmíněna vzestupem teploty a snížením pH v přenašeči v důsledku příjmu krve. Jakmile proces sání začne, objevují se ve střevě klíštěte skupinky borrelií lišící se díky jejich rekombinačnímu systému povrchovým antigenem.4 Tato antigenní proměnlivost spirochét v praxi způsobuje nesnáze při přípravě vhodné vakcíny proti lymské borrelióze. Samotný proces sání klíštěte trvá několik dní. V prvních hodinách se pomnoží spiro-
chéty ve střevě přenašeče, ty potom putují přes hemolymfu do slinných žláz, kde se opět pomnoží a odtud při sání přenesou na hostitele. Mezi americkými a evropskými badateli zabývajícími se výzkumem lymské borreliózy existuje rozpor v otázce délky sání, která je spolu s intenzitou infekce klíštěte určujícím faktorem pro přenos nákazy. Američané zjistili, že pokud je klíště odstraněno do 24 hodin od přisátí, nákaza nehrozí, poněvadž borrelie se nestačí přesunout do slinných žláz. Evropské nálezy však ukazují, že k infekci člověka může dojít i při kratší době přisátí klíštěte, zřejmě v případě jeho systémové infekce (tj. s borreliemi i ve slinných žlázách). Klíšťata se musela v průběhu fylogenetického vývoje přizpůsobit obranným mechanizmům hostitele proti sání. Samostatnou kapitolou při přenosu agens tedy tvoří ovlivňování imunitní odpovědi hostitelského organizmu slinami klíštěte (viz též Vesmír 83, 268, 2004/5), které obsahují řadu farmakologicky aktivních látek (protizánětlivé, tlu-
Elektronmikroskopický obraz negativně barvených spirochét Borrelia burgdorferi vypěstovaných v kultuře in vitro. Úsečka v levém dolním rohu představuje 2 µm.
Podélný řez částí spirochéty Borrelia burgdorferi. Úsečka v pravém dolním rohu představuje 200 nm. Oba snímky © Marie Vancová
) Z virů zmiňme např. virus klíšťové encefalitidy, západonilské horečky, žluté zimnice, horečky dengue, valtické horečky, z bakterií původce lymské borreliózy, tularemie, rickettsiózy, anaplazmózy; z prvoků připomeňme plazmodia, trypanozomy, leishmanie a babesie, z helmintů filarie. ) Borrelia burgdorferi sensu lato – tj. v širokém slova smyslu; zahrnuje např. patogenní genomické druhy Borrelia afzelii, B. garinii a B. burgdorferi sensu stricto (tj. v užším slova smyslu). ) Z angl. co-feeding (předpokládá se šíření patogena kůží). ) Konkrétně s OspA + OspC−, OspA−OspC+, OspA + OspC+ a OspA−OspC−.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005
135
Oba snímky na této straně: Příčný řez spirochétou Borrelia burgdorferi. Spirochéty mají vnější a vnitřní membránu. Vnitřní membrána je tvořena peptidoglykanovou vrstvou a cytoplazmatickou membránou. Mezi membránami je periplazmatický prostor, ve kterém se nacházejí bičíky. Úsečka v pravém dolním rohu představuje 100 nm. Snímky (© Marie Vancová) byly pořízeny pomocí transmisního elektronového mikroskopu v Laboratoři elektronové mikroskopie, PaÚ AV ČR, České Budějovice.
mící krevní srážlivost aj.) a potlačují vybrané složky hostitelova imunitního systému,5 čímž usnadňují přenos borrelií do hostitelova organizmu. Z předešlých řádků je patrné, že úspěšný přenos patogenního agens mezi vektorem a hostitelem je proces veskrze komplikovaný, vyžadující mnoho složitých adaptačních mechanizmů všech jeho účastníků: patogena, vektora a v neposlední řadě i hostitele. Může být přenašečem lymské borreliózy komár?
Na základě údajů týkajících se životní strategie patogena a jeho kompetentního vekto-
ra se teď pokusme osvětlit roli komárů jako možných přenašečů Borrelia burgdorferi sensu lato. Podle dosavadních poznatků se komár nejeví jako kompetentní přenašeč především z následujících důvodů: l Oproti klíštěti saje na hostiteli příliš krátce na to, aby získal množství spirochét dostatečné k přenosu na dalšího hostitele. Koncentrace spirochét v krvi obratlovců bývá totiž velmi nízká. l Z práce amerických badatelů plyne, že Borrelia burgdorferi není pravděpodobně adaptována na vnitřní prostředí komára (střevo, slinné žlázy), tudíž není schopna v komárovi dlouhodobě přežívat tak jako v klíštěti. Při experimentální infekci byli sice komáři schopni nasát spirochéty, ty však v jejich těle přežily jen několik málo dní. Nakonec se vraťme k otázkám nepřímo položeným v úvodu. Jak si vysvětlíme ojedinělé nálezy patogenních borrelií v komárech a proč tak často lidé udávají jako přenašeče borrelií krevsající hmyz? Nabízí se tato hypotéza: komáři se mohou náhodně nasát krve s borreliemi na obratlovci, na kterém předtím sálo infikované klíště. Komár potom napadne člověka, který se při jeho „zneškodnění“ potřísní krví a oděrkou v kůži se mu infekce dostane do těla. Šlo by tedy o přenos nebiologický, způsobený náhodnou kontaminací. Samotný nález patogena v krevsajícím členovci totiž ještě není důkazem pro tvrzení, že tento členovec hraje významnou roli v životním cyklu patogena, a je tedy jeho biologickým přenašečem. Pro úplnost je nutné zmínit, že jsou ve střevě komárů často nalézány jiné druhy spirochét, morfologicky velmi podobné borreliím, avšak do rodu Borrelia nepatřící a pro člověka nepatogenní. V naší laboratoři bylo v průběhu deseti let mikroskopicky vyšetřeno zhruba 8000 jedinců krevsajícího hmyzu (komárů, muchniček a ovádů), avšak nálezy spirochét rodu Borrelia byly zcela ojedinělé. A proč si tolik lidí nakažených lymskou borreliózou nevybavuje cestu nákazy? Hlavně proto, že většinou bývají napadáni nedospělými stadii klíšťat, tedy nymfami, nebo dokonce larvami, které pro jejich miniaturní velikost (nymfy měří 1–2 mm; larvy méně než 1 mm) na svém těle velice snadno přehlédnou. I larvy totiž v určitém procentu borrelie přenášejí. Nelze ovšem úplně pominout ani skutečnost, že pro mnoho laiků jsou komár i klíště prostě „hmyz“, i když systematicky jde o dva velmi rozdílné taxony (klíště patří mezi klepítkatce a komár mezi hmyz). Na závěr lze říci, že i když komáři nejsou biologickými přenašeči B. burgdorferi sensu lato, nelze u nich za výjimečných okolností vyloučit přenos mechanický. Je vhodné podotknout, že pokud nejsou nálezy B. burgdorferi sensu lato v komárech podpořeny izolací a spolehlivou identifikací zárodku, mohou být zdrojem chybných nebo zavádějících interpretací. Ö ) Omezují např. tvorbu interleukinu 1, interleukinu 2, tumor-nekrotizujícího faktoru-α, interferonu-γ, aktivitu NK-buněk (přirozených zabíječů) a makrofágů.
136
Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz
