Bonding porodní radost

Slovo „bonding“ můžeme přeložit jako „lepení“, „připoutání“ nebo „sepětí“. Tento výraz označuje proces utváření vztahu mezi maminkou a miminkem po porodu. Základy emočních vazeb a láskyplný vztah, které se mezi nimi budují již před porodem, naplno explodují v hormonálně nabité situaci při porodu. Podpora bondingu má přínos pro imunologickou, fyziologickou, psychologickou a emocionální složku vývoje člověka. Čím více dítě a matku ve vzájemném kontaktu podpoříme, tím více jim ulehčíme start do života a následné mnohdy nelehké situace spojené s výchovou. Kniha se otevřeně dotýká radostných i bolestných témat mateřství a rodičovství v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Její stěžejní myšlenkou je nutnost prosazení podpory rané vazby mezi dítětem a matkou jako běžné normy českého porodnictví. Kniha je určena nejen pro nastávající rodiče, ale také pro všechny zdravotníky, kteří pečují o dítě a matku. První česky psaná kniha o bondingu vznikla jako rozmluva tří žen. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz jako jedna z prvních v České republice začala hovořit o tematice rané podpory bondingu. Gauri Chrastilová, fejetonistka a spisovatelka, se dlouhodobě zajímá o normální porod a o vše, co souvisí s výchovou dětí. Ivana Antalová je zakladatelkou sdružení BabyKlokánci, podporující nemocné a předčasně narozené děti. „Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma porodu. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme k předčasné vyspělosti.“ Jiřina Prekopová, dětská psycholožka a psychoterapeutka „Doufám, že tato kniha napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu, a tím pomůže více ženám a dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota je značná a nevyčíslitelná.“ Marie Vnoučková, porodní asistentka

M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová

Dítě patří k matce — zdravé či nemocné — živé či mrtvé — dítě patří k rodičům. Všechno je tak prosté, vidět bývá obtížné.

Bonding — porodní radost

m atk a — dítě — porod — bonding — r aná vazba edice Šťastné dítě

M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová

Bonding — porodní radost Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

www.dharmagaia.cz knížky pro přemýšlivé lidi

DharmaGaia

Knížky pro přemýšlivé lidi

M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová

Bonding — porodní radost Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti? DharmaGaia Praha 2011

Knížky pro přemýšlivé lidi

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Mrowetz, Michaela Bonding – porodní radost : podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti? / M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová. — Praha : DharmaGaia, 2011. — (Šťastné dítě) 618.4/.5 * 159.9 * 173.5/.7 * 618.4 — porod — psychologické aspekty — matky a děti — psychologické aspekty — přirozený porod — populárně-naučné publikace — vzpomínky 618 — Gynekologie. Porodnictví [14]

Copyright © by Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová, Ivana Antalová, 2011 Czech edition © by DharmaGaia, 2011 ISBN 978–80–7436–014–5

Obsah Komentář rodičky k fotografii na obalu knihy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Porod jako radost, porod jako bolest. . . . . . . . . . . . . . . . 9

Příloha č. 1: Porodní plán k podpoře bondingu: . . . . . 235

1. Dítě patří k matce. . . . . . . . . . 13

Příloha č. 2: Šest zásad zdravotní péče pro podporu normál­ ního porodu . . . . . . . . . . . . 242

2. Jak to všechno začíná — početí a těhotenství . . . . . . . 31

Příloha č. 3: Prezentace podpory bondingu na webech porodnic . . . . . . . . . . . . . . . 250

3. Porod — posilující zážitek, nebo trauma? . . . . . . . . . . . . 47 4. Muž u porodu. . . . . . . . . . . . . 69 5. Doprovázející osoby u porodu . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Příloha č. 4: Breast crowl („plazení k prsu — samo­ přisátí“). . . . . . . . . . . . . . . . 256

6. Když nastanou problémy. . . 107

Příloha č. 5: Výzkumy . . . . . . . 258

7. Sociální děloha a péče o matku a dítě. . . . . . . . . . . 125

Příloha č. 6: Doporučení odborníků. . . . . . . . . . . . . . 260

8. Předčasný porod . . . . . . . . . 143

Příloha č. 7: Právní podpora a výklad podpory bondingu. . . . . . . . . . . . . . . 261

9. Popírání a pocity viny. . . . . . 159 10. Příběhy o separaci a terapii.179

Příloha č. 8: Článek: Motivy k plánovanému porodu mimo zdravotnické zařízení. . . . . 266

11. Naděje. . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . 217 Komentáře ke knize. . . . . . . . . 219 Doslov Michaely Mrowetz. . . . 231

Příloha č. 9: Článek: Bonding a nenarušený attachment. . 269

O autorkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 Knihu „Bonding — porodní radost“ podporují: . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282

5

Předmluva

Díky autorkám za tuto důležitou knihu! Není tomu tak dávno, kdy výraz bonding v České republice nikdo neznal. A je toho víc, co si v uplynulých desetiletích hledá cestu k uším a srdcím českých žen. Krátce bych to označila jako radost z ženství. Radost z mateřství. Radost z toho, že jsme správkyněmi jedinečných tajemství spojených s úkolem přivádět na svět nový život. Sama jsem tenhle zázrak prožila třikrát. Velmi různě. První porod, v porodnici, mi byl odcizen typickou rutinou lékařského vedení včetně medikace, připoutání končetin k porodnímu lůžku a nástřihu hráze. Sbírala jsem se z toho přes tři měsíce. Miminko mi po porodu nechali jen chvíli. Náš bonding připomínal vzájemné lízání ran po opravdu těžké bitvě. Druhý porod, také v porodnici, proběhl bezproblémově. Druhá dcerka však byla napitá plodovou vodou. Záhy ji ode mne odnesli, aby jí vodu odsáli, pak skončila v inkubátoru. Až třetí porod, v Centru aktivního porodu, zcela odpovídal mým představám. Rychlý a naprosto nerušený. S mým mužem a převážně jen v péči porodní asistentky. V obyčejné posteli. S bondingem bez narušování. Širší souvislosti mých porodů mi pořád ještě docházejí. Jednak s informacemi, které získávám skrze svou práci, a především, když pozoruji své milované dcery. Se všemi mám krásný vztah. A přesto třikrát jiný. S nejstarší, dnes už skoro dospělou, občas řešíme, že leccos v životě zraňuje a bolí a potřebuje čas na hojení. S prostřední se jen výjimečně mazlím — od malinka si sama rozhodovala o tom, jak a kdy ji smím pohladit a obejmout. S tou nejmladší mám vztah — jak to popsat, aby mi bylo správně rozuměno — z žertu říkávám milenecký. Od malička s častým

7

intenzivním fyzickým kontaktem. S hlubokou sdílností a intimitou. Též nelze přehlédnout, že tahle holčička žije v největším napojení na své vlastní tělo. Vše, co se s ní děje, vnímá. Umí to správně vyhodnotit a zařídit se podle toho. K jejím oblíbeným knížkám patří Rozkvétající žena (DharmaGaia 2006). Dostala ji ode mne k desátým narozeninám, četla ji opakovaně, trvala na tom, že ji nadělí svým kamarádkám. Tak jsou mé dcery mými učitelkami. A nejen mými, pozoruji, že i obě babičky, navzdory generačnímu odstupu, skrze vnučky nahlížejí do nových obzorů ženství, které jim jejich matky nepředaly a které i ony (vím, že nerady) zůstaly svým dcerám dlužny. Neuropsychologie odhaluje nové a nové souvislosti o utváření lidské osobnosti a o významu raných zážitků. Diskutuje se, nakolik je nerušený intenzivní kontakt dítěte s matkou bezprostředně po narození důležitý a určující. Za sebe říkám: Víc, než tušíme. A jsem šťastná, když od svých dcer slyším: Já si svoje miminko po porodu odnést nenechám.

Eva Labusová

8

Porod jako radost, porod jako bolest Odnepaměti byl porod záležitostí, která se odehrávala v kruhu žen. Ženská energie doprovázela rodičku a pomáhala jí projít porodním procesem. Ženská zkušenost byla hluboce přítomna v okamžiku, kdy se čerstvá matka poprvé zahleděla do očí svého novorozeného dítěte. Nejen v době těhotenství a porodu, ale po celý život mají ženy silnou touhu sdílení. Na rozdíl od mužů, kteří mají tendenci expandovat, objevovat a přemýšlet spíše přímočaře, život ženy se odehrává v cyklech. Naše prožívání je ovlivněno fází našeho plodného období, hormonálními procesy, které probíhají v našich tělech. Ženská moudrost se nejlépe projeví právě ve společnosti ostatních žen. Je to ono zmíněné předávání zkušenosti. Tato moudrost spočívá v umění nahlédnout do vlastního podvědomí, ve způsobu, jak ženy využívají svoji intuici. Zkušenosti matek a babiček ovlivňují chování dcer. Ovlivňují jejich postoj k těhotenství a porodu. Vnímání porodu se během vývoje lidské civilizace mění. Poválečná doba přinesla v mnohých ohledech pokrok, především rozvoj techniky a medicíny. Přinesla však také institucionalizaci zdravotní péče. Porody se z domácího prostředí přenesly do nemocnic. Na jednu stranu tento trend spolu se stále se zlepšující úrovní medicíny znamenal v péči o rodičku a dítě mnohá pozitiva, tím nejzásadnějším bylo snížení novorozenecké a mateřské úmrtnosti. Technické pojetí těhotenství a porodu však opomíjelo emoční stránku věci. Přerušilo kontinuitu původního ženského sdílení a proměnilo obsah zkušeností, které si ženy předávaly. Generaci našich babiček poznamenal strach z válečných útrap. Přežití pro ně bylo nutnou prioritou. Proto se pro ně lékaři stali symbolem bezpečí a zárukou narození životaschopného potomka. Matky učily svoje dcery, že porod je bolestivá a stresující záležitost. Kde je

9

strach, nebývá místo pro radost. Naše matky se tedy od svých matek nedozvěděly nic o radosti z porodu. Naučily se porod přijímat jako nutné zlo a vše nepříjemné brát jako daň za to, že miminko bude v pořádku. Na straně druhé se stala dostupnou zdravá výživa, hygiena a antibiotika, což také pozitivně ovlivnilo zdraví lidí i novorozenců. Zatímco na západ od našich hranic se ženy začaly postupně proti tomuto pojetí bránit a hledaly znovu cesty, aby rození převzaly zpět do vlastních rukou a samy za ně nesly zodpovědnost, u nás totalitní režim nadále manipuloval rodičky do pasivní role. Společenské klima přispívalo k nadřazenému přístupu zdravotníků. Poslušná rodička věřila, že jediným způsobem, jak prožít porod, je ho přetrpět. Bolest k porodu patří. Ale i bolest lze vnímat různě. Dříve předávaná zkušenost hovořila o bolesti, která má u porodu svůj význam. O bolesti, která pomáhá rodící ženě najít nejvýhodnější polohu, ukazuje jí, jak spolupracovat s děťátkem, které se usilovně snaží dostat na svět. Pokud vnímáme bolest jako smysluplnou, nevyvolává v nás ochromující strach. Oproti tomu bolest, která je příznakem nemoci nebo zranění, bolest, jež ohrožuje, vnímáme negativně. Nepochopení významu porodní bolesti vede k tomu, že se rodička bojí. Bolest se stává patologií. Lékař, který má za úkol patologie léčit, se snaží bolest zmírnit nebo rovnou eliminovat. Tím potlačuje i její produktivní sílu. Stejně tak jako bolest, je nedílnou a přirozenou součástí porodního procesu také radost. Snad každá žena cítí, že největší radostí je právě okamžik narození miminka. Když maminka přivine svoje miminko do náruče, je bolest zapomenuta a vystřídána intenzivním pocitem štěstí. Medicínské pojetí porodu však zbavilo ženy tohoto úžasného vyvrcholení celého porodního procesu. V systému, kdy maminka poprvé viděla svoje děťátko až mnoho minut po porodu, pečlivě vydrhnuté, učesané a zavinuté v peřince, rodičky jen těžko mohly vnímat porod jako radostný zážitek. Rutinní postupy, které oddělovaly miminka od maminek, ženám ukradly radost z porodu. Tato radost není jen příjemným prožitkem, neznamená jen jakousi nadstavbu k porodnímu zážitku. Naopak, je to moudrý přírodní mechanismus, jenž novopečené mamince pomáhá nastavit se na

10

náročnou péči o miminko. Je silou, která dává rodičce energii a která probouzí základ toho nejdůležitějšího vztahu na světě. Vztahu mezi matkou a jejím dítětem. Poporodní separace sebrala několika generacím žen zážitek radosti z porodu. Nesebrala jim však primárně ženskou potřebu sdílení. Ženy si předávají různé zkušenosti. Mnoho z nich stále vychází z toho, co jim odkázaly jejich matky. Porodní radost berou jako luxus, jako něco navíc. Další si však postupně uvědomují význam porodní radosti. Sdílejí toto poznání a chtějí ho předávat dál. Autorky této knihy se setkaly ve skupině žen zajímajících se o porody, o postupy v porodní péči o matku a dítě. Společná práce dala vzniknout přátelství a díky němu se narodila i tato kniha. Vznikala přirozeně a spontánně jako vzájemný rozhovor, jako předávání zkušeností. Je to kniha o radosti, přesto může způsobit bolest. Pokud v sobě nosíme nevyplakanou bolest, tak pro slzy neuvidíme. Oči vymyté slzami bolesti nám však dovolí vidět to jedinečné, vidět radost a své děti. K porodní radosti se často dostáváme skrze bolest. Je to složitá cesta. Cesta života. Poznání s sebou někdy přináší pocity viny. Ale pokud v sobě dokážeme vinu zpracovat a proměnit ji na chuť a sílu ke změně, stává se tato vina odpuštěním. Stává se nadějí. Toto je kniha o naději. Kniha, kterou jsme nejen napsaly, ale i samy prožily.

11

Pozn.: Několik minut po porodu Rozitky, rok 2010. Maminka rodičky zemřela po porodu, podle informace z rodiny si stihla svou dceru (maminku Rozitky) pochovat v náručí.

1 Dítě patří k matce Gauri: První dceru jsem porodila po vyčerpávajícím třicetihodinovém maratonu bolestí. Dva dny jsem nespala, nejedla a ke konci už jsem porodníka prosila, ať udělá cokoliv, aby ze mě dítě dostal ven. Přesto jsem v okamžiku, kdy mi čerstvé nahé miminko položili na břicho, málem explodovala štěstím. Jistě, úleva od bolesti byla sladká. Ale zároveň s ní jsem zažila lásku na první pohled (nebo možná dotek, protože jsem přes slzy skoro neviděla). Vnímala jsem hřejivou hebkost dětského tělíčka, cítila jsem jeho nádhernou vůni a pak jsme si s dcerkou poprvé pohlédly do očí. Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Na posvátnou krásu přivítání se s novorozeným človíčkem. Poté ale dcerka podstoupila běžné vyšetření — vážení, měření, a také byla očištěna a zabalena do peřinky. Zavinuté miminko mi ochotné sestřičky vrátily do náruče. S manželem jsme se přesunuli na širokou postel. Naši dceru položili mezi nás, všechny tři nás přikryli peřinou a pak nás prostě nechali, abychom si užívali pocitu, že jsme rodina. Stále jsem prožívala velikou radost, ale jako by se část onoho prvotního kouzla vytratila. Ta nespoutaná živočišná síla, která mě prostoupila, když jsem držela miminko, dosud potřísněné krví a mázkem, byla nenávratně pryč. Přemáhala mě ospalost. Najednou jsem si nebyla jistá, zda se dokážu v prvních hodinách po porodu o svoje dítě postarat. Všichni v porodnici mi vycházeli vstříc a já vlastně neměla racionální důvod ke stížnostem nebo nespokojenosti. Přesto jsem měla pocit, že jsem byla o něco důležitého ochuzena. Jen jsem zatím netušila o co… Během těhotenství s druhou dcerou jsem hodně četla, přemýšlela a nasávala zkušenosti ostatních žen. Druhorozenou jsem po zralé úvaze plánovaně porodila v domácím prostředí. Chápu, že mnohým lidem se tato volba může jevit extrémní, nebo dokonce riziková. Já jsem však přesvědčena, že jsem jednala především s ohledem na zdraví a tělesnou i duševní pohodu svého miminka.

13

Jednou z podstatných motivací k domácímu porodu pro mě byla právě možnost být v nepřetržitém kontaktu s děťátkem. Porodila jsem rychle a bez komplikací. Miminko bylo buclaté, zdravé a mělo se čile k světu. První ruce, které se ho dotkly, byly ruce jeho otce. Hned poté se novorozená holčička přesunula do mé náruče. Počátek šestinedělí jsem strávila v jedné posteli s miminkem a starší dcerkou (a občas i s manželem, který se o nás báječně staral, a sem tam i se psem a kočkami). Byly to nejkrásnější hodiny a dny mého života. Miminko jsem prakticky nepouštěla z ruky. Měla jsem hlubokou, instinktivní potřebu jej stále chovat a být mu nablízku. Ačkoliv jsem už byla dvojnásobnou matkou, poprvé jsem prožívala mateřství v jeho původní, velice přirozené podobě. Nebylo třeba přemýšlet, nebylo třeba hledat odpovědi jinde než sama v sobě. Našla jsem cestu nejen ke svým dětem, ale i ke svému ženství. Mrzí mě, když se maminky, které z jakéhokoliv důvodu miminko u sebe po porodu neměly, cítí být propagací prospěšnosti bondingu tlačeny do nepříjemného pocitu viny. Když mají dojem, že diskuse o bondingu je útok na jejich mateřské schopnosti a zpochybněním síly jejich mateřské lásky. Dovedu pochopit, že mnohé z nich na pojem bonding reagují jako krocan na červený hadr. Někdy jde jen o to, vyrovnat se s opačným názorem, někdy může jít i o nechtěné vyvolání smutku a traumatu ze vzpomínek na separaci milovaného miminka. Ženy bohužel doplácejí na chybu v systému, který nenabízí podporu bondingu jako běžnou normu. Bonding sám o sobě z nikoho matku roku neudělá. Nikomu nepomůže k tomu, aby nedělal chyby a nikdy se netrápil pochybnostmi a pocity viny. Nemá moc vytvářet perfektní rodiny s perfektními úsměvy na tvářích. Ale když tento dárek správně využijete, je to dobrá pomoc do začátku. A osobně si myslím, že v boji zvaném rodičovství, se každá pomoc hodí. Můj osobní názor na bonding se vyvíjel, stejně jako jsem se vyvíjela já jako žena a jako matka. Díky svým dětem jsem našla odvahu začít novou profesi a stát se fejetonistkou a spisovatelkou. A díky psanému slovu mám možnost podpořit ostatní mámy, aby svoje miminka nedávaly z náruče.

14

Ivana: S diagnózou primární sterilita z důvodu srůstů na obou vejcovodech se mi povedlo přirozeně otěhotnět šestkrát. V těhotenství s prvním synem jsem přečetla veškerou literaturu, kterou náš trh v té době k tomuto tématu nabízel. Naštěstí jí nebylo závratné množství. Zjistila jsem, že některé knihy si v mnohém odporují a že nejdůležitější je láska, bezpodmínečná láska. Syn se rozhodl jít na svět nejdříve nožičkami. I z důvodu větší porodní hmotnosti miminka mi byl indikován akutní císařský řez. Lékaři mi vyšli vstříc, mohla jsem rodit s epidurální anestezií. Partner u porodu nemohl být, viděl však syna jako první. Mně ukázali syna zabaleného v peřince. Pamatuji si ten pohled, krvavá čmouha vedle levého očka, spal, byl krásný. Pomyslela jsem si: „Jsem matka,“ ale neobjevil se žádný zvláštní pocit. Když mě převezli na pokoj, prosila jsem sestry, aby mi syna přinesly, že ho chci zkusit nakojit. Odbyly mne, že spí, že nemá hlad. Byla jsem neoblomná. Kdykoliv přišly na pokoj, svoji prosbu jsem zopakovala. Poté mi ho přinesly, abych se přesvědčila, že skutečně spí. Ve spánku se přiložení nepovedlo, opět ho odnesly. Byla jsem bolavá a zoufalá. Prožila jsem bezbolestný porod, o to horší byla bolest po porodu, ať už způsobená hojící se jizvou či znesnadněním sžívání se synem. Devět měsíců se syn vyvíjel pod mým srdcem, byl mojí součástí. A teď jsem ani nevěděla, kde je, jak se má, kdy pláče, kdy bdí. Byla jsem sama bez něho a on sám beze mne. Ještě před pár hodinami jsme byli součástí jednoho těla, a teď jsem cítila velké prázdno. Všechnu svoji sílu jsem soustředila do snahy mít syna u sebe. Druhý den se mi povedlo dostat syna k sobě na pokoj. Dívala jsem se na něho, říkala si: „Jsem tvoje máma a ty můj syn,“ a necítila jsem žádný příjemný pocit. Při kojení se přisával a odtrhával od prsu, plakal. Po kojení ho sestra zvážila a zjistila, že vypil málo. Přinesla láhev s náhradním mateřským mlékem, abych syna dokrmila. Připadala jsem si jako neschopná matka, která nedokáže nakrmit své dítě. Když jsem dávala synovi pít z lahvičky, po tvářích mi tekly slzy. Tak jsem si mateřství nepředstavovala. Po propuštění z porodnice jsme v lékárně koupili náhražku mateřského mléka. Doma jsem ji uložila do skříně, kde zůstala měsíce jako připomínka. Od prvního nakojení doma jsem syna půl roku kojila

15

výlučně a čtyři roky doplňkově. Snažili jsme se vynahradit si chvilky odloučení, těžký start. Těhotenství s  první dcerou jsem už prožívala jako zkušenější matka. Porodila jsem ji vaginálně, v den synových druhých narozenin. Když jsem viděla ten fialový uzlíček, začala jsem křičet, ať mi ji hned dají, že je to nejkrásnější miminko. Těch několik sekund, než ji ošetřili, kdy jsem ji neviděla ani necítila, bylo pro mne nesnesitelných. Cítila jsem obrovskou vlnu mateřské lásky, kterou jsem neměla kam směřovat. Po chvilce mi položili nahou dceru na hrudník. Hleděly jsme si navzájem do očí. Přisála se k jednomu prsu, pak k druhému. Díky tomuto momentu jsem si uvědomila, jak velké mám štěstí, že jsem se narodila jako žena. Po chvilce ta vlna obrovské euforie poklesla. Předala jsem dceru do péče sestrám a soustředila se na odlučující se placentu, kterou se snažila lékařka vytáhnout z mé dělohy o něco dříve, než se odloučila sama. Bránila jsem se. I přes nastřižení jsem měla dost velké porodní zranění, které bylo nutné zašít. Lékařka opět spěchala, anestezie ještě nezabrala a mně ta bolest přišla nepřekonatelná. Opět jsem se bránila. Bolest, díky které se mi povedlo porodit dceru, byla bolestí tvůrčí. Bolest následující po narození dcery mi přišla zbytečná. Sžívání se s dcerou bylo jednodušší než se synem, i když mě porodní zranění bolelo celé šestinedělí a slzy mi tekly po tváři, kdykoliv jsem musela sedět nebo stát. Od prvního přiložení jsem dceru plně kojila, a když za námi přišel syn na návštěvu do porodnice, začalo nám tandemové kojení, které trvalo další dva roky. Vzhledem k tomu, že se syn narodil císařským řezem bez předchozích kontrakcí, byla jsem brána za prvorodičku. V průběhu porodu mi byly protrženy plodové obaly, aplikován oxytocin a antibiotika. Vše jsem přijímala s důvěrou a vynakládala další síly na vyrovnávání se s následky těchto zásahů, což pokračovalo celé šestinedělí. Porod mé druhé dcery, mého třetího dítěte, byl velmi specifický. Narodila se na hranici životaschopnosti, vážila pouhých 670 gramů. První dva měsíce svého života strávila na jednotce intenzivní péče. Chodila jsem za ní několikrát denně, hladila ji a posílala lásku, s láskou na ni myslela. Odstříkávala jsem pro ni mateřské mléko. Slíbila jsem ji, že dokud tady bude, udělám pro ni cokoliv. Těšila jsem se na

16

první pochování, přitisknutí, přiložení. Musela jsem si počkat celé dva měsíce. Dva měsíce jsem závistivě hleděla pod ruce sester, které mou dceru přebalovaly, ošetřovaly, natíraly, utěšovaly, a přemýšlela jsem, proč já nemohu. Copak jsem špatná matka? Copak bych to nedokázala? Přitom jsem byla všem těm zdravotníkům vděčná, že nám dceru zachránili, že nám ji vypiplávají. Po dvou měsících jsem byla šťastná, když mi sestry občas dovolily, abych se o svoji dceru aspoň na chvilku postarala, přebalila ji, oblékla, nakojila, pomazlila se s ní. Byly to pro mě nezapomenutelné chvilky, moci konečně cítit opět na kůži svoji dceru. Po více než třech měsících od narození jsem nastoupila za dcerou do nemocnice. Konečně jsme mohly být stále spolu. Od této první společné chvilky jsem dceru plně kojila. Přizpůsobila jsem se jejímu režimu, snažila jsem se uspokojovat její potřeby. Přesto jsem si stále připadala jako špatná matka. Bála jsem se, že své dceři ublížím. Nedokázala jsem se radovat. Bála jsem se, že o ni přijdu. Každá její horečka, průjem, výtok z ucha byly pro mne zdrojem panické hrůzy, že mi umře. Když oslavila své druhé korigované narozeniny, ukončila jsem kojení a navštívila psychiatričku, která mi předepsala antidepresiva. Do té doby jsem absolvovala psychoterapii, pracovala na sobě. Potřebovala jsem si konečně odpočinout. Z mých šesti těhotenství po tomto světě běhají tři krásné, zdravé, sebevědomé děti, které jsou mými obrovskými učiteli. I tyto mé životní zkušenosti mne přivedly na cestu pomoci druhým, zejména matkám dětí, které potřebují po narození pomoc zdravotníků. Snažím se najít tu nejlepší cestu v situacích, kdy se narodí miminko, které potřebuje po narození pomoc zdravotníků. Cestu, která pomůže dětem i rodičům prožít společný šťastný život. Věřím, že podpora bondingu je důležitou součástí této cesty. Mateřství mi dalo pocítit úžasné naplnění mého života. Zkušenost s mojí mladší dcerou pak touhu, aby maminky po porodu miminka, které potřebuje intenzivní lékařskou péči, nemusely trpět zbytečně víc, než je to nutné. Tato touha se postupně, zcela přirozeně, vyvinula v mé další dítě, projekt Baby Klokánci, fungující pod občanským sdružením ZRNKA, na podporu předčasně narozených dětí a nemocných novorozenců. Nejenom pro přežití, ale i pro užívání si života.

17

Michaela: Působím jako klinická psycholožka, psychoterapeutka a soudní znalkyně. V kontextu problematiky podpory bondingu moje práce spočívá v psychoterapeutické práci s maminkami, které vyhledaly moji péči. Moje klientky většinou trpí posttraumatickou stresovou poruchou po porodu, na jejíž rozvoj má podle mého odborného pozorování silný vliv oddělení dítěte od matky. V oblasti klinické psychologie vedu přednášky na téma podpory bondingu a zajištění podpory rané vazby mezi matkou a dítětem a zajištění přístupu k matce a dítěti po porodu jako k jedné ošetřovatelské jednotce. Přednášky jsou určeny jak pro laiky, tak pro zdravotníky. V oblasti soudního znalectví se zabývám popisem dopadů posttraumatické stresové poruchy po porodu na psychiku matky v soudních kauzách. Například z praxe jiných soudních znalců si můžete vzpomenout na nejznámější soudní kauzu záměny dětí v porodnici v Třebíči, kterou odstartovalo právě rutinní oddělení dětí od matek. Dopady si díky médiím dovedete představit všichni. Velké množství mé odborné práce tvoří vytváření znaleckých posudků z běžné praxe klinické psychologie, posuzování osobností pachatelů a obětí trestných činů, hledání motivace lidského chování a její popis, pátrání po způsobech a možnostech resocializace obviněných a možnostech léčení obětí. Jsem matkou dvou synů, starší se narodil v  porodnici a  mladší doma. G: Stěžejním pojmem, se kterým v knize pracujeme, je bonding. Jak nejlépe vysvětlit, oč se vlastně jedná? M: Bonding můžeme z angličtiny přeložit jako lepení nebo připoutání čili sepjetí. Jedná se o proces, kdy se tvoří vztah mezi maminkou a miminkem. Každá matka a dítě se k sobě vztahují již před porodem. Budují se základy emočních vazeb, základy láskyplného vztahu, který naplno exploduje v hormonálně nabité situaci při porodu. Jde o to, abychom byli schopni tento proces podpořit všemi dostupnými prostředky. I: Michaelo, jak to bylo s  podporou bondingu při porodu tvých dětí? Jak moc tato tvoje životní zkušenost ovlivnila tvoji profesní činnost?

18

M: Můj první syn se narodil medicínsky vedeným programovaným porodem. Byla jsem důvěřivá, neinformovaná prvorodička, která věřila kolegům zdravotníkům a přijímala jejich nabídky na řízení porodních procesů. Upřednostnila jsem porod vyvolaný před termínem (otázkou je, zda termín byl vůbec správně vypočítán?) ve službě lékaře, kterému jsem důvěřovala více nežli jiným. V závěru řízeného a programovaného porodu mi porodník se slovy: „Já ti pomůžu,“ provedl tlak na fundus a asistentka provedla nástřih. Po roce jsem se dozvěděla, že tlak na fundus je non lege artis postup, který byl a možná stále je v porodnicích prováděn běžně i přes nedoporučení odborné profesní skupiny gynekologů a porodníků. Nástřih asistentka provedla, jak mi později sdělila, proto, že tam byl porodník a měla strach jej neprovést. Dlouho mi trvalo, než jsem tyto dva agresivní zásahy do svého těla zpracovala a zaintegrovala do svých prožitků. Po porodu jsem měla zhmožděná žebra a ve druhém těhotenství jsem měla problémy se svalovými úpony na břiše, dle sdělení rehabilitační lékařky zřejmě způsobeny tlakem na fundus při prvním porodu. Stresovou inkontinencí trpím dodnes (stresová odborně nikoliv z psychického, ale fyzického stresu — kýchání, kašel, napětí břišních svalů). Porod, přestože byl programovaný, probíhal naprosto bez vnějších problémů. Tyto dva zásahy byly pro mne velmi bolestné, a to nejen pro tělo, ale hlavně pro duši. Světová zdravotnická organizace ani jednu z těchto metod nedoporučuje a popisuje je jako škodlivé. Už tenkrát mi vnitřní hlas napovídal, že takový způsob porodu pro mě není optimální cesta, ale neslyšela jsem jej. Avšak ve chvíli porození syna se hlas vzedmul plnou silou a ozvala se ve mně primární touha být se svým dítětem, a také znalosti z prenatálního, natálního a postnatálního období mě pevně ukotvovaly v touze poskytnou svému dítěti svou náruč. Separační rutinní kroky zdravotníků mi v tu chvíli přišly naprosto nereálné a jakoby z jiného světa a syna jsem i přes dosti silný nápor zdravotnické manipulace od rutinní separace ochránila. Byla to však pro všechny přítomné dosti nepříjemná situace. Pro mne jako pro matku bylo hodně zatěžující hádat se s kolegy o své dítě, neboť mám krom instinktů (o nichž kolegové tvrdili, že je mám utlumené epidurální anestezií) také znalosti z psychologie. Tento okamžik mne zřejmě obrovsky ovlivnil jak osobně, tak profesně. Prožila jsem v tu chvíli zoufalý pocit zklamání ze zdravotnictví, které naprosto nerozumí potřebám

19

mého dítěte a mě jako matky ani je neakceptuje a nerespektuje, a začala jsem svého syna chránit od separačních rutinních kroků v porodnici. Byla jsem za „divnou psycholožku, která nám ho nedá“. Nevadilo mi to. Dlouho po porodu jsem pak i v psychologické péči kolegů zpracovávala své pocity zklamání ze zdravotnictví, zdravotníků a ze sebe, z toho, že jsem s důvěrou nechala porod svého syna naprogramovat, zklamání z toho, že mi nikdo neposkytnul objektivní informace o procesech programování porodu a hlavně, že jsem je aktivně nevyhledala. Prvorodičky jsou zvláštní a velmi důvěřivý živočišný druh. Hledala jsem cestu, jak se s kolegy zdravotníky domluvit. V dalším těhotenství jsem velmi pracovala na tom, abych si dokázala s porodním plánem připravit přátelské prostředí v porodnici. Mé nároky na respekt k porodním procesům mne však nakonec dovedly k rozhodnutí přijmout zodpovědnost za celou situaci a dítě porodit doma, za asistence manžela a dvou registrovaných porodních asistentek. Hodně jsem diskutovala se svým gynekologem a pediatrem a oba mne nakonec v mém rozhodnutí podpořili. Byla to rozhodující situace v mém životě. Nastudovala jsem všechny dostupné zdroje v medicínských databázích z ciziny a rozhodla se pro asistovaný domácí porod jako vhodnou volbu pro svou rodinu a také jako minimální riziko zásahů do porodu a jako maximální možnou podporu bondingu. Takže druhý syn se jako devadesát procent lidí na této planetě a všechny čtyři děti mé babičky narodil doma. Podpora bondingu v tomto prostředí byla maximální. Tyto zkušenosti, jak osobní, tak odborné, mne samozřejmě velice ovlivnily. Rozhodla jsem se v rámci své profese věnovat ženské otázce, otázce prožívání porodní bolesti a prožívání procesů bondingu. Rozhodla jsem se ženy maximálně podpořit v hledání jejich ztracené porodní sebeúcty. Navázala jsem spolupráci např. s kolegyní Jiřinou Prekopovou, která zdůrazňuje důležitost podpory bondingu a rozvoje zrcadlících neuronů jako dalšího zdroje pro empatii u matky a dítěte ve své práci na obnově lásky v rodině a také jsem začala spolupracovat blíže s porodnicí ve fakultní nemocnici v Ostravě. V souvislosti s mou novou profesní orientací mě překvapilo, že mě začali oslovovat různí zástupci médií s žádostí o články a rozhovory na téma podpory bondingu a posttraumatické stresové poruchy žen po porodu. Toto vše mne jenom utvrdilo v tom, že je nutné téma ženského rození v ženu — matku a rození dítěte do náruče matky podpořit.

20

G: Jak tedy můžeme proces bondingu podpořit? Jsou nějaké konkrétní kroky, které by zdravotníci pečující o matku s miminkem měli dodržovat? M: Naprosto zásadním krokem je docílit stálého anebo maximálně možného kontaktu maminky s novorozeným miminkem. Prakticky to znamená, že ihned po porodu by mělo být nahé, neumyté děťátko položeno na nahou hruď matky. Z rukou miminka nemá být smyta plodová voda, protože má stejnou vůni a chuť jako maminčiny bradavky. Novorozenec si instinktivně strká pěstičky do úst a pomáhá si tak podle stejné vůně a chuti hledat zdroj mateřského mléka. I: To je ten důvod, proč jsou bradavky tmavé? Z pozorování přírody víme, že třeba kolouch běhá za bílým zadkem mámy, aby ji ve stádě vždy našel i jako zdroj své potravy, mateřského mléka. M: Ano, novorozenci jsou přitahováni kontrasty, otáčejí velmi brzy hlavičku za velkými černobílými obrazci. Tak to příroda zařídila dobře, aby dvorec kontrastoval s kůží na těle matky. G: Proč má být nahé miminko položeno na nahou hruď matky? M: Kontakt kůže na kůži přispívá k poporodní adaptaci miminka a také zaručí miminku potřebné teplo. Velmi důležité je také zajistit mamince možnost dívat se miminku do očí, tedy podložit jí hlavu. Běžné ošetřovatelské postupy se např. v Německu, Velké Británii a dalších zemích i jinde vykonávají tak, že ponechají miminko v maminčině náruči. I následný pobyt maminky a miminka v nemocničním zařízení by měl být přizpůsoben jejich potřebě neustálého těsného kontaktu. I: Takže to jde ještě před přestřižením šňůry? Položit čerstvě narozené miminko na břicho maminky a společně je zakrýt, aby jejich viditelné napojení mohlo pozvolna přecházet v neviditelnou vazbu? M: Ano, jistě. Podporu bondingu je třeba zahájit co nejdříve, ještě před přestřižením pupečníku. G: Popisujeme tu ideální situaci podpory bondingu. Ze své zkušenosti i ze zkušeností kamarádek, které rodily v českých porodnicích, však vím, že realita je někde trochu jinde. Oddělování miminek je v čes-

21

kém porodnictví běžné. Často je sice dítě po porodu přiloženo na břicho matky, následně je však odneseno na měření, vážení a ošetření. Nezřídka je na první dvě hodiny umístěno na vyhřívané lůžko či do inkubátoru, přestože to jeho zdravotní stav nevyžaduje. M: V systému naší zdravotní péče jsou více podporovány mechanismy ošetřovatelské rutiny vedoucí k oddělování dětí od matek. Zdravotníci jsou zvyklí na postupy, které se naučili od svých předchůdců a které jsou na jejich pracovišti zaběhlé. Dělají to, na co jsou za léta praxe zvyklí. Bývají motivováni strachem o pacienta. I: A také vědomím moci… M: Samozřejmě i vědomím moci a moc má právě blízko k bezmoci. Tento strach a ta moc je nutí přebírat zodpovědnost za rodiče, místo toho aby je brali jako partnery. Je to začarovaný kruh. Tímto přístupem posilují v novopečených rodičích nejistotu. Pouze deset až dvanáct procent porodů je rizikových. Ale pouze méně než třetina matek po bezproblémových porodech je plné dvě hodiny po porodu v nepřetržitém kontaktu se svým miminkem. G: Proč je ale podpora bondingu tak důležitá? Bez ní by se vztah matky k dítěti nevytvořil? Pokud o bondingu diskutuji s maminkami ve svém okolí, často mi tvrdí, že miminko po porodu u sebe neměly vůbec nebo měly jen krátce, přesto mají se svým dítětem skvělý vztah. M: K navázání emoční vazby mezi matkou a dítětem dojde vždy. Příroda to však zařídila tak, že v prvních hodinách po porodu jsou díky vyplavovaným hormonům maminky naladěny k takzvané opatrovatelské připravenosti. Podpora bondingu je způsob, jak maminkám usnadnit vstup do mateřství a jak miminkům pomoci při náročné adaptaci na prostředí mimo dělohu matky. Nejen pediatři Kennel a Klaus* došli k závěru, že matky, které měly možnost být nerušeně po porodu se svým děťátkem, se chovaly * V 70. letech minulého století dva američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel popsali teorii vysvětlující význam prvního kontaktu matky s dítětem. Tento kontakt nazvali „bonding“ neboli v češtině lepení, připoutání čili „opatrovatelská připravenost“ a popsali jej v knize Maternal Infant Bonding (eds. CV Mosby, St. Louis).

22

trpělivěji, déle s dítětem vyhledávaly oční kontakt a ještě rok po porodu reagovaly rychleji a ochotněji na potřeby dítěte. A trpělivá maminka je pro miminko skvělým průvodcem v životě. I: Bonding je tedy automatická, zcela přirozená vzájemná reakce dvou organismů, matky a dítěte. Při porodu by měl být bonding nejen respektován, ale maximálně podporován všemi zúčastněnými, právě z důvodu předcházení možným komplikacím v dalším společném soužití matky s dítětem? M: Bonding je dar na počátek, a pokud jej ti kolem dobře podpoří, podpoří tím rozvoj zrcadlících neuronů u matky i dítěte, které jsou zodpovědné za rozvoje empatie. A empatická matka zajišťuje svému dítěti zcela jistě kvalitnější soužití. G: Může se nedostatečná podpora bondingu nějak projevit na mamince nebo dítěti? Nezřídka slýchám názor, že naše generace byla také v porodnicích separovaná, a přežili jsme to. M: Ano, přežili. Ale život by se neměl přežít, měl by se prožít. Následky separace se nemusí projevit vždy a nemusí se projevit hned. Některé maminky, které svoje miminko po porodu neviděly, reagují velmi úzkostně a popírají možné důsledky jejich oddělení. Tímto postojem může být jejich chování k dítěti narušeno. Oddělování jim přijde normální a obhajují ho, ačkoliv vnitřně mohou cítit něco jiného. Nebo si důsledky oddělení připustí a mohou trpět pocity viny nebo posttraumatickou stresovou poruchou. Mají pak často tendenci chovat se ke svým dětem hyperprotektivně, nebo naopak odmítavě. Děti, které byly po porodu od maminky odděleny, mohou mít problémy s poporodní adaptací a dýcháním. Často pláčí, jsou v napětí a hledají mateřskou náruč. Pokud ji nenajdou, brzy se unaví, rezignují a usnou. Nedostatečná podpora bondingu má také negativní vliv na rozvoj laktace. Ostatně toto všechno potvrzuje nejen mateřský cit, ale také obrovské množství velmi seriózních výzkumů. Domnívali se, že existuje biologicky naprogramované období „opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu a trvá asi dalších dvanáct hodin. Během těchto nejdůležitějších dvanácti hodin budují matky a novorozenci základy svých emočních vazeb.

23

I: Lze podpořit bonding, i pokud matka rodí sekcí v plné narkóze? M: Lze a je to velmi nutné. I po porodu sekcí lze novorozence přitisknout na prsa nebo k obličeji maminky a přidržet jej tam, a uvidíme, že se miminko zklidní. U matek, které rodily v plné narkóze, můžeme miminko přiložit k tváři spící maminky. V případech, kdy maminka nemůže miminko držet v náruči, nastoupí tatínek nebo jiná blízká osoba (třeba babička). G: Takže se to dá říct i tak, že chlupatá tatínkova hruď je pro čerstvé miminko lepší než to nejmodernější vyhřívané lůžko s monitorem dechu. M: Miminku je tam určitě lépe, než když je samotné, bez lidského kontaktu. Nejen podle mého pozorování, tatínci, kteří jsou zapojeni do podpory bondingu, vykazují také větší trpělivost ke svým dětem. I: A jak by mohla vypadat podpora bondingu v prvních hodinách po porodu dítěte, kdy je nutno zabezpečit životně důležité funkce dítěte? Když se neonatologové perou o život dítěte, co může udělat ostatní personál? M: Toto je zcela zásadní otázka. Podpora bondingu v situaci ohrožení života je velmi důležitá a taky dobře realizovatelná, ovšem pouze za spolupráce zdravotníků a rodičů. Existují kroky, které umožní podpořit navázání primárního vztahu mezi dítětem a rodiči, jenž je v tak náročné situaci o to důležitější. Když se neonatologové perou o život dítěte, mohou také zajistit spolupráci rodičů, informovat je o tom, co se děje, a zajistit jim byť minimální vizuální a posléze i tělesný kontakt s dítětem vhodnými kroky k podpoře bondingu. Je nutná stálá a nemanipulativní informovanost o procesech, které přicházejí. I: Pro zdravotníky musí být přeci také jednodušší a efektivnější, když rodičům vše srozumitelně a jednoduše vysvětlí, když jim umožní kontakt s miminkem, třeba aspoň vizuální… M: Zdravotníci často uvádějí pouze informace, na které jsou zvyklí, a ty jsou hodně jednostranné a upřednostňují zavedenou rutinu. Například řeknou, že miminko vám prochladne, když nebude na vyhřívaném

24

lůžku, ale už nedodají, že teplo mu můžete také zajistit svým vlastním tělem a že existují výzkumy, které jasně hovoří o tom, že teplo matky je efektivnější nežli teplo vyhřívaného lůžka. Nemanipulativní informace jsou věcné, všestranné a nepodporující rutinu, nýbrž podporující individuální řešení a spolupráci celé rodiny. I: Jak podpořit bonding u dítěte, které musí být po narození umístěno do inkubátoru na jednotce intenzivní péče? Tedy v případě, když nemohou být matka a dítě spolu? M: Právě u miminek, které mají nějaké zdravotní problémy, je podpora bondingu nesmírně důležitá. Výzkumy prokázaly, že nedonošené děti mnohem lépe prospívají a přibírají na hmotnosti, pokud jsou hlazeny nebo je jim umožněn aspoň čichový kontakt s vůní maminky (například tím, že měly u sebe v inkubátoru maminčinu noční košili). G: Zdravotníci běžně argumentují tím, že rodičky o nepřerušený kontakt s novorozencem nestojí. Dokonce to často slýchám i od samotných maminek. O bondingu buď nic neví, nebo o něm sice něco málo četly, ale nepovažují ho za důležitý. M: Mateřská náruč je pro miminko tím nejpříjemnějším místem na světě. Dítě patří k matce, to je přirozené. Maminky to intuitivně cítí. Často však vůbec nevědí, že mohou mít miminko po porodu u sebe. Nebo tuší a neumí si o to říct. Obvyklá zdravotnická rutina hraje spíše ve prospěch oddělování miminek od maminek. Maminka se dozví, že je potřeba miminko ošetřit, že je nutné ho zahřát, aby bylo v pořádku. Maminky mají k zdravotnickému personálu přirozenou důvěru, a tak potlačí svůj instinkt, který jim velí nepustit dítě z náruče a zahřát vlastním teplem. Oddělování se děje v zájmu „dobra“ miminka, ne vždy však k jeho skutečnému prospěchu. Měli bychom usilovat o to, aby rutinou nebylo oddělování dětí od matek, ale naopak podpora pečování o ně společně. Těsný kontakt maminky s miminkem by měl být vnímán jako něco naprosto normálního. I: Takže maminka je vděčná zdravotnickému personálu, že jí pomohl porodit zdravé dítě. Rutinu v nemocnici bere jako něco přirozeného,

25

protože je to tady tak dlouho, a díky tomu se většinou nevědomě připravuje o jedny z nejkrásnějších chvilek mateřství, o vědomou možnost porodit nejen dítě, ale i sama sebe jako matku? M: Ano, přesně stejně to cítím i já. G: Ale co když je maminka po porodu unavená? Třeba se na péči o miminko necítí, chtěla by si odpočinout a vyspat se… M: Porod je těžká práce. Za normálních okolností by po tak náročném výkonu měl přijít odpočinek. Pokud však necháme miminko stále s maminkou, vidíme, že novopečená matka není vůbec unavená. Díky těsnému kontaktu dochází u  maminky k vyplavování vysoké hladiny hormonů a maminka má energii pečovat o dítě. Je to otázka přežití a vidíme to všude v přírodě. Pokud by maminka podlehla únavě a nemohla se o potomka starat, ohrožovalo by to přežití mláděte. V případě, že kontakt mezi maminkou a miminkem narušíme, simulujeme tím vlastně situaci, že matka o své mláďátko přišla. Hladina hormonů poklesne a maminka se najednou cítí vyčerpaná, má potřebu spánku. Přirozený proces je narušen. I: Přemýšlím, zda v případech řízených porodů nemůže být maminka skutečně unavená. Z umělého oxytocinu, ze zásahů do porodu, z porodního poranění, z přístupu personálu… M: Přesně, zásahy jsou traumatizující a organismus matky reaguje únavou. Proto je nutné, aby byl personál vyškolen a rutinně bonding podporoval, aby zjednodušil dítěti a matce kontakt a usnadnil matce hojení ran a traumat, které je rychlejší, pokud je v kontaktu se svým narozeným děťátkem. Kolegyně Prekopová uvádí, že kontakt s dítětem po narození hojí přirozené trauma z porodu, separací potom tedy následně retraumatizujeme matku i dítě a původní, přirozené vývojové trauma, kterým porod je, se léčí hůře a složitěji. Jde o to život ulehčovat, a ne činit jej ještě těžším. G: A co když je bonding v prvních minutách, nebo dokonce hodinách narušen? Když maminka se svým dítětem z nějakého důvodu nebyla? Dá se to zpětně napravit?

26

M: Ano, dá. Maminka by měla dopřát svému dítěti co nejvíce tělesného kontaktu. Hodně se s ním mazlit, společně se koupat, spát s ním v jedné posteli. Často ho chovat, nosit miminko v šátku. Mazlením a projevy lásky nemůžeme dítě rozmazlit. Naopak, dáváme mu do života základní jistotu, že je milováno. Každou chybu lze napravit. Musíme si ji však umět přiznat a být ochotni se z ní poučit. G: Existují nějaké statistiky, jak to v českých poměrech vypadá s ranou podporou bondingu? M: U nás neznám žádné statistiky, krom mého výzkumu, které by se podporou bondingu zabývaly. Profesor Matějček ve své knize Počátky našeho duševního života (Panorama, 1986) v roce 1986 popisuje výhody kontaktu dítěte s maminkou po porodu. Z mého výzkumu vychází to, že i po bezproblémových vaginálních porodech jsou děti v České republice rutinně oddělovány od matek. Neonatologové tvrdí, že pouze dvanáct procent porodů je rizikových. Nicméně dvě hodiny po porodu je v nepřetržitém kontaktu se svým dítětem pouze třetina českých matek, méně než třetina je v přerušovaném kontaktu (dítě odneseno na ošetření, umytí, zvážení atd.) a více než třetina nemá první dvě hodiny žádný kontakt se svým dítětem (do svého výzkumu jsem zahrnula celkem 1 340 porodů). Paradoxně z mého výzkumu vyšlo, že oddělení dětí od matek se zvyšuje během prvních dvanácti hodin po porodu, takže místo toho, aby děti byly po ošetření matkám vráceny, jsou oddělovány a ukládány na vyhřívané lůžko nebo tzv. observační body. U porodů českých matek v zahraničí, kde je oddělování po porodu minimální, tak po prvních dvou a dalších hodinách oddělení klesá, čili matky jsou v kontaktu s dětmi podporovány a kontakt je jim zajišťován i po porodech císařským řezem. V Česku je zcela rutinní oddělování dětí od matek po císařských řezech. Je to paradox. Maminky a děti by po náročném porodu měly být podporovány v kontaktu, nikoliv oddělovány. Více než dvě třetiny matek po císařském řezu v Česku nemá první dvě hodiny žádný kontakt se svým dítětem, pouze dvě procenta matek z mého výzkumu měly po porodu císařem nepřerušovaný kontakt se svým dítětem v prvních dvou hodinách po porodu. Češky rodící v zahraničí mají po vaginálním

27

porodu ve více než dvou třetinách nepřerušovaný kontakt se svým dítětem (to odpovídá těm deseti procentům rizikových porodů). Pokud neklademe miminku a mamince překážky, tak se oslavný tanec zrodu, pohledy z očí do očí, cesta miminka za maminčinou bradavkou a hlavně to hluboké souznění a porozumění stane něčím, co nás nepřestává naplňovat hlubokou úctou k primárnímu vztahu matka — dítě. Když se stane něco, co mamince a jejímu narozenému dítěti zamezuje, aby mohly být ihned spolu, zdravotníci jim mohou podat pomocnou ruku — náruč — a vytvořit jim tzv. sociální dělohu. Můžeme jim pomoci najít k sobě cestu a chránit jejich vzájemný vztah. Mateřskou náruč potřebuje dítě zdravé a ještě více ji potřebuje dítě nemocné. Dítě patří k matce a je zapotřebí vytvořit jim k tomu podmínky.

Deset kroků k podpoře bondingu: Položení nahého dítěte na matčino nahé břicho ihned po porodu (při porodu sekcí k tváři maminky). Podpora a nepřerušování tohoto kontaktu nejméně dvě hodiny, lépe dvanáct hodin (při porodu sekcí může zastoupit kontakt kůže na kůži tatínek, pro dítě jsou jeho bakterie zdraví přínosnější nežli bakterie ošetřujícího personálu), pokud maminka potřebuje osobní pauzu, může kontakt zajistit tatínek. Otření dítěte na těle matky a zabalení dítěte i matky jako jedné jednotky do teplých osušek a přikrývek (maminky, sprchujte se co nejdéle po porodu a hlavně si neumývejte prsa), dítěti je možné nasadit čepičku a ponožky, je třeba se však vyhýbat kontaktu s jeho rukama. Matka a dítě jsou v kontaktu „skin to skin“, kůže na kůži. Umožnění a podporování vizuálního kontaktu — pohledu z očí do očí — matky a dítěte, podložení hlavy matky, pokud rodí vleže (pokud musí být dítě v inkubátoru, zajištění webové kamery matce anebo fotek a videí v pravidelných intervalech). Pomoc s přisátím miminka k bradavce podle jeho tempa a připravenosti — může to být až do třiceti minut kontaktu kůže na kůži, do té doby miminko i maminka odpočívají a seznamují se spolu! Počkejte, až

28

miminko bude mít doširoka otevřené oči a bude strkat do úst pěstičky, na kterých má plodovou vodu, aby jej k bradavce dovedla. Ta voní stejně jako plodová voda. Miminko si olizuje rty a kývá hlavou ze strany na stranu. Zásadně neumývejte dítěti ruce od plodové vody a nechte je volně. Po překotných či medikovaných porodech je miminko chvíli unavené, je zapotřebí nechat je odpočinout na kůži matky. Oba taky vylučují potřebné množství oxytocinu k podpoře vzájemného kontaktu (některé děti se přisají samy asi do 30 minut, jiné až po 5 hodinách, dejte jim čas!). Zajištění pohodlné polohy pro matku (křeslo, postel, polštáře) i dítě (v náručí matky). Zajištění klidného, vstřícného a  intimního prostředí ze strany zdravotníků. Jakékoliv vyšetření a ošetření dítěte (sejmutí skóre Apgarové,* stetoskop, podvaz pupeční šňůry) provést na těle matky (u rizikového novorozence v blízkosti matky, aby měla nad miminkem alespoň vizuální kontrolu), odložit přetnutí pupečníku na tak dlouhou dobu, jak si přeje matka. Eliminace techniky, videokamery, mobilního telefonu v těchto neopakovatelných prvních okamžicích. Nedívejte se na mobily (textové zprávy počkají stejně jako jejich adresáti) a do fotoaparátů, dívejte se na své miminko a do jeho očí. Tento jedinečný okamžik vašemu miminku a vám žádné fotografie ani videa později nezprostředkují!

* První systematickou metodu vyšetření a zhodnocení poporodního stavu novorozence představila v roce 1952 Virginia Apgarová. Hodnotí pět faktorů: barvu kůže, srdeční akci, dechovou aktivitu, svalový tonus a reakci na podráždění. V České republice se vyšetření dle Apgarové provádí u všech novorozenců v první, páté a desáté minutě po porodu. Škála hodnocení má 10 bodů, přičemž nejvyšší hodnocení je 10–10–10 (nejvyšší skóre ve všech třech časových bodech).

29

Porod mimo porodnici, 2009. Pozn.: Vizuální kontakt dítěte i matky, dítě fixuje pohled matky, tepelný komfort zajištěn tělesným kontaktem, přikrytím a čepičkou, matka se dítěte instinktivně dotýká konečky prstů (nejcitlivější nervová zakončení). [kap. 1]

Porodnice, 2008, 16 minut po porodu. Pozn.: Miminko spí po rutinním ošetření.

Porod Edíka mimo porodnici a náš nekonečný bonding. Pozn.: Dítě hledá vizuální kontakt s matkou.

Porodnice, 2007, několik minut po porodu na porodním sále. Pozn.: Matka se snaží o vizuální kontakt, dítě usíná.

Komentáře ke knize Jiřina Prekopová, dětská psycholožka, terapeutka, zakladatelka a prezidentka mezinárodní Společnosti pro podporu pevného objetí ve smyslu životního stylu a terapie (TPO), autorka mnoha knih, přeložených až do třiadvaceti jazyků (např. bestseller Malý tyran /Portál 2007/, Děti jsou hosté, kteří hledají cestu /Portál 2003/) Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma porodu. Separujeme-li dítě od matky po porodu a v další době, oba tímto retraumatizujeme a nedovolujeme lásce, aby proudila. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme k předčasné vyspělosti. Je vědecky doloženo, že lidské mládě je na rozdíl od jiných savců předčasně narozeno. Vlastně by si mělo užívat citového a tělesného dialogu s maminkou ještě asi jednou tak dlouho, než trvá těhotenství. Toto symbiotické sepětí, v posledních měsících ve smyslu pevného objetí, plného lásky a naděje, je pěstováno odjakživa a všude na této planetě tak, že dítě je hned po porodu položeno mámě na srdce a je v jejím náručí nošeno. Tím je prodloužené těhotenství naplněno. Nejde ale jen o biologické zrání včetně tělesného růstu a vývoje pohyblivosti. Tím, že matka zrcadlí každý citový projev dítěte a dítě matku, oba prožívají empatii a porozumění. Dítě není nikdy odstaveno, dokud pláče a křičí. Dostává se mu stálého důkazu bezpodmínečné lásky a bezpečnosti. Přes matku získává schopnost sepětí s otcem a s celou rodinou. Přesvědčuje se, že se na lidi může spolehnout, a učí se s nimi zacházet. Když je ale dítě od matky odloučeno a musí se obejít bez přirozeného sepětí s ní, pudí ho sebeobranný instinkt k náhražkovým sepětím, jako je cumlání dudlíku, cucání z flaštičky, kmitání hrkáčkem. A právě tak jako se vtiskne pravé sepětí s jeho životně prospěšnými důsledky pro člověčenství na celý život do mozku, vtisknou se do něho i ta náhražková sepětí. Vzhledem k častému opakování a jiným přidruženým handicapům vedou k závislosti na „cumlání“ cigarety, pití, manipulování obrazovky apod. Ne k lidem, ale do osamocenosti. Podíl techniky na porodním

219

lékařství a na materialistickém blahobytu rodiny (dětský pokojík hned po porodu, panoramatický kočárek, lehce dostupné rozvody apod.) pokládám za podstatnou příčinu degenerace lidství v naší společnosti. Kladně viděno je to současně výzva se tomuto existenciálnímu dramatu ve jménu lásky postavit.

Magdalena Weberová, lékařka–neonatoložka Život je příběh… Tento příběh začal početím, vlastně ještě předtím v dětství rodičů. Od početí běží život každého z nás ve vzájemně se podmiňujících událostech. Zásadní podmínkou pro narození je vedle zdraví otevřenost ženy (i muže) pro přijetí života. Tato otevřenost pro předání života není dílem okamžiku, je nastavením života ženy od jejího časného dětství. Dívka jako budoucí matka je formována náručí vlastní maminky, průběhem dětství. Na procesy a podmínky, které formovaly dítě v těle maminky, navazují děje porodní, poporodní a procesy následujících dnů a týdnů. Hormony zajišťující konec těhotenství, porod a nástup tvorby mléka jsou zároveň hormony, které pomáhají nastavit základní souznění ve dvojici maminka — dítě. Porod je jedním z nejdůležitějších okamžiků přechodu v životě člověka a porodní děje mají významný přesah do dalšího života človíčka i celé rodiny. Vjemy porodu a časných poporodních okamžiků jsou procesy, které se mohou svou intenzitou zabudovat do struktur mozku jako základní prožívání jistoty nebo nejistoty. Porod je provázen určitou mírou bolesti obou, po porodu by však měla následovat chvíle spočinutí v „nové“ blízkosti maminky a dítěte. Pocit bezpečí ve známém rytmu těla mámy spojený s nasycením, teplem, známou vůní a chutí je možná základním proudem impulzů do podvědomí dítěte o tom, že svět je dobrý. Svět dítěte je v časném období světem mámina těla, hlasu a náruče — kde jistota a bezpečí jsou velice důležité (ne však striktně určující) pro vytváření nosných vztahů v dalším životě dítěte. Je zřejmé, že tato základní biologická, pro přežití dítěte kdysi zásadní vazba je východiskem pro další spojení v lásce… Porodem přichází na svět člověk vnímající lásku a bolest. Láska a bolest jej budou nadále formovat a provázet životem. Pokud přijmeme, že smyslem života je postoj láskyplné otevřenosti k jiným lidem, je láskyplný začátek života každého z nás podstatný. Mezní situace životního příběhu bychom měli prožívat v náruči blízkých a v radosti

220

příchodu i v bolesti odloučení procítit důležitá slovíčka „mám tě rád“… a nebýt sám.

Igor Michalec, lékař–porodník, šéf porodního sálu FN Ostrava Děkuji Michaele a ostatním autorkám za tuto krásnou knihu, která doufám pomůže bořit zavedené mýty v našich hlavách a umožní ženám prožít si porod podle svých představ. Ať už to budeme nazývat jakkoliv, vzájemný respekt, slušnost a ochota naslouchat jsou nutným základem k nastolené dlouhé cestě, na konci které já nebudu chodit pouze do práce a ženy do nemocnice…

Daniela Rendl, studentka sociologie a genderových studií Kniha o hluboce ženském tématu, kniha, kterou u nás konečně píší ženy. A to je dobře. Autorky již zvolenou formou sdělení, tedy rozhovorem, dialogem, píší knihu, která je vlastně kronikou sdílení. Propletené povídání tří žen, jež na sebe vzájemně reagují, ovlivňují se a posunují v názorech, vzbuzuje důvěru, navozuje otevřenou intimitu, která vtáhne čtenáře do sdílení. To u nás není obvyklé. Jsme zvyklí číst knihy o zdraví, jež chápou lidské tělo analogicky stroji — pokud neplní očekávané funkce, nebo ne v takové kvalitě, jakou očekáváme, je třeba ho opravit, a oprava je vysoce specifická činnost, k níž je zapotřebí specialisty. Těhotenství popisujeme jako jiný stav, odchylku od normy, s odchylkou spojujeme rizika, a odevzdáváme tak těla do rukou medicíny. Medicína ostatně opanovala všechny biologické události v životě ženy — menstruaci, těhotenství, porod i menopauzu — bez ohledu na to, zda je opravy zapotřebí. Medicína má jistě svou kladnou roli, ale je třeba posunout hranice, které stanoví, co je třeba opravovat. A právě tato kniha nám může v rozhodování pomoci. Institucionalizace péče o reprodukční zdraví žen přinesla odevzdání tohoto pole do rukou lékařů a naše totalitní zkušenost reflexi této problematiky jako problému odsunula o desetiletí, během kterých se u nás tento způsob péče upevnil. Tato kniha vrací ženy do společnosti přítelkyň, příbuzných a porodních asistentek, které nechávají porodu přirozený průběh a nezasahují do něj. Stejně jako k porodu mají respekt také k rodící se vazbě matky a dítěte, respekt k významu otce, respekt k významu změny. Pokud ti, co pomáhají před, při a po

221

porodu, chtějí udělat to nejlepší, často stojí v pozadí. Naše společnost však není uvyklá oceňovat ty, kteří pomáhají tím, že upozadí své zájmy. Obviňuje je naopak z pasivity, nevidí v jejich konání vytváření prostoru pro nejlepší možná řešení. Nejlepší řešení ale mohou najít právě rodiče spolu s dětmi, a proces, skrze nějž tato řešení vznikají, pro ně může být v budoucnu zdrojem síly. V souladu s tím tato kniha nepřináší návod na „správné rození“ ani „správné mateřství/rodičovství“ a neusiluje o ně. Přináší však podporu všem těm, kteří chtějí přivádět děti na svět v úctě k člověku a důvěře ve význam podpory rodičů — jsou to právě oni, kdo poskytnou dětem nejlepší péči. Četla jsem knihu v kavárně poté, co jsem děti odvezla do školky. Byla tam paní s kojencem, naše pohledy se setkaly, usmála jsem se, ona také. Když odcházela, přišla mi říci: „Slečno, nebojte, taky budete mít děti.“ Vůbec jsem netušila, co se stalo, až jsem si uvědomila, že pláču. Tato kniha jistě vyvolá mnohé emoce a vytvoří tím prostor pro osobní změny, které mohou umožnit i změny v celé společnosti. Děkuji autorkám za své slzy, děkuji, že napsaly knihu, která může zhojit trauma českých žen, jež přišly o tradici ženského sdílení i o možnost vlastní kontroly procesu, ve kterém přivádějí děti na svět. Děkuji za naději pro děti, které se narodí do láskyplné náruče svých rodičů.

Petr Weiss, sexuální psycholog S velkým zájmem jsem si přečetl rukopis knížky o bondingu. Tuto knihu vítám, protože jsem přesvědčen, že ještě dlouho nebude u nás dostatek literatury zdůrazňující význam citového a tělesného kontaktu dítěte s matkou (a taky s otcem) hned od narození, ba v určitých podobách i před ním. Já sám jsem měl to štěstí, že jsem byl možná prvním otcem přítomným u porodu v bývalé ČSSR. Bylo to 17. 7. 1983 při porodu mého mladšího syna Adama, a to díky kolegyni dr. Hav­ ránkové, psycholožce a porodní asistentce, která tehdy prosazovala Leboyerovu metodu. Po odhalení mé přítomnosti na porodním sále jsem byl sice žurnálním lékařem striktně vykázán, nicméně mé zážitky jsou samozřejmě celoživotní. Text knihy je čtivý, informovaný a — v nejlepším slova smyslu — zaujatý. Nicméně mám trochu obavu, aby se z myšlenky nestala ideologie. V dnes tak citlivé a diskutované oblasti porodu vedeném doma porodní asistentkou se názory protikladných stran zdají nesmiřitelné,

222

a některé pasáže předloženého díla tuto propast prohlubují. Já sám se domnívám, že na rozdíl od těsného vztahu dítěte a rodičů je pro samotnou technickou stránku porodu podstatně bezpečnější připravené a vybavené prostředí porodního sálu a místo snahy o prosazení přenesení porodu do domácího prostředí by byla účelnější snaha o přenesení domácího prostředí do porodnice. A pokud srovnám dnešní situaci s tím, jaké to bylo ještě před dvaceti lety, jsem si jist, že se to — hlavně díky lidem tak zapáleným pro věc, jako jsou autorky této knihy — postupně i u nás vlastně velmi dobře daří.

Lubomír Müller, spisovatel, klavírista, skladatel Je za pět minut půlnoc. Právě jsem se vrátil z porodnice a teď doma sedím sám a píšu tenhle dopis, ačkoliv bych byl raději u Tebe. Ale prý to nejde. Jak rád bych Ti pomohl, ale musím jen sedět a čekat. Přesto je to krásné čekání. To nejkrásnější čekání, které je muži na této zemi dopřáno zažít. Čekání na život. Na nový život, který jsme stvořili my dva. Začíná Tvůj zápas, miláčku. S přírodou a s jejími zákony, které vše krásné, co vzniká, vykupují bolestí. Zápas se sebou samotnou, se svým tělem. Ale ne s tím malým človíčkem, jenž se schovával po devět dlouhých měsíců uprostřed Tvého krásného bříška, aby bral od Tebe sílu a rostl jako sladký červeňoučký plod na větvičce jabloně. S ním nezápasíš, s ním si hraješ. Tak trochu na schovávanou „za pikolou, před pikolou nikdo nesmí stát…“. Človíčku, ty, který se ještě teď schováváš, nechej se najít. Neschovávej se dlouho, ukaž se a naplň vzduch svým radostným křikem. Ať ho všichni slyšíme. Vejdi do tohoto světa, není zlý, když máš nás. A neboj se, jsi u maminky, tiskneš se k jejímu tělu, ano, je to ona, cítíš vůni její kůže, její pot, trochu slaný, ale ta sůl je životodárná. Slyšíš tlukot jejího srdce, ano, je to její tep, vždyť ten rytmus tak dobře znáš, učil ses ho hodně dlouho. Vnímáš její dech a jsi klidný, protože tenhle dech tě udržoval při životě skoro rok. A teď to máš a cítíš opět všechno tak blízko, a tak nově. Vejdi do našeho světa a hned se přitiskni k mamince, protože ke mně teď nemůžeš. Ale maminka ti to vynahradí, to si piš! A vůbec se nebude zlobit, že jsi ji párkrát pozlobil. Říkali jsme ti „kopáček“. Nožičkama jsi tloukl a vztekal ses, jako kdybychom tě něčím rozzlobili, malinký človíčku… Možná že jsme se báli toho

223

okamžiku, kdy budeš přicházet na svět, ale ty jsi nám dával najevo, ať se nebojíme, že to zvládneš. Tak to zvládni a nikam nechoď, zůstaň u maminky, dokud si pro vás oba nepřijdu a neodvezu domů, kde teď sám čekám u tvé rozestlané postýlky… (autentický úryvek z dopisu napsaného před narozením první dcery v březnu 1981)

Denisa Prošková, novinářka a spisovatelka Jak jsem přišla k bondingu jako slepá k houslím — byla jsem vyzvána, abych napsala pár slov o rukopisu Bonding — porodní radost. Trochu mi to zamotalo hlavu. Otevřeně se přiznávám, že jsem nikdy nepatřila mezi matky ze všech matek nejmatkovitější. Dokonce se dá říct, že jsem byla těhotná ignorantka. Veškerá moje teoretická příprava na porod a mateřství probíhala formou povinných prenatálních prohlídek a koupí jedné knížky o výchově dítěte od Zdeňka Matějčka. Tak nějak jsem došla k názoru, že když zvládly porodit bez návodu na použití ty miliony matek přede mnou, moje dítě se dostane ze mne ven na svět také. Nutno ovšem podotknout, že se psal rok 1991. Nálada ve společnosti se vůči rodičovství lišila od současnosti asi jako balet od hodně dravého hokejového zápasu. Ne že bychom to měly snazší, jen se mateřství tak brutálně nechopila komerce. Pro obchodníky byly v těch časech matky zcela nezajímavý druh podivínek, které se místo kariéry a cestování zahrabaly u plín a pokakaných zadečků. Neotravoval nás ten všudypřítomný současný příšerný tlak komerce a my „podivínky“ si těhotenství prožívaly a užívaly jako intimní radost v kruhu nejbližších. Víc než na informace a nákup všelijakých krámů se člověk soustředil na signály svého těla a intuici. Každá doba má prostě své. Shodou okolností to život zařídil tak, že jsem v minulých třech ledech řídila časopis Betynka (úplně první časopis pro maminky na českém trhu po roce 1990). Ocitla jsem se v samotném epicentru náletu informací a zpráv o mateřství, rodičovství, kurzech, knihách, časopisech… O tom, co by se mělo a nemělo dělat, a někdy jedno doporučení — podpořené odborníky — vylučovalo druhé. Chápu, že současné maminky musejí z toho zahlcení a tlaku cítit velký zmatek.

224

Jednoho dne mi poslala e-mail i jedna z autorek této knihy. Zaujalo mne, že těhotenství a porod nevnímá ani jako utrpení, ani jako produkt zážitkové agentury na kšeft. Že z přirozeného fyziologického procesu, jako je plození, nedělá vědu a sází na ženskost a selský rozum. A právě díky ní jsem se dozvěděla, co to vlastně bonding je, a že jsem měla tu kliku ho prožít už v době, kdy se praktikoval v porodnicích jen výjimečně. Michaela Mrowetz mne poprosila, abych rozhodně využila pasáž, ve které v jednom z našich společných článků svoji zkušenost popisuji. Tak tedy: „Na rozdíl od kamarádek, které v souvislosti s porodem vzpomínaly na škrábavé vložky-drátěnky, nepříjemné holení a povinný klystýr, to, jak je sestra okřikovala, ať neřvou, nebo jim na porodním sále šmejdila pod postelí hadrem uklízečka, mám ve své duši malinkatý drahokámek. Drahokámek, který všechny předchozí porodní vjemy přebil. Dodnes jsem si uchovala pocit křehký jako oplatka, jak mi ihned po porodu položili syna na tělo. Jak mne hřálo jeho teplé malinkaté tělíčko. A pak roztáhl prstíčky jako vějíře a jemně mne jimi zašimral. Ten zážitek byl tak emočně intenzivní, že se mi — když o něm teď zpětně přemýšlím — až zamlžují oči…“ (Betynka, č. 4/2010) Přeji vám, abyste i vy na základě této knížky vnímaly těhotenství, porod i mateřství jako drahokámek. Rodičovství je totiž strašně náročná a bohužel světem podceňovaná disciplína. Ovšem já osobně zastávám tento názor: když se rozhodneme pro rodičovství a vytvoříme dětem klidné, radostné místo plné bezpečí… máme splněno.

Marie Vnoučková, porodní asistentka Vědecké poznatky pronikají do porodnické péče velice pomalu. Klaus s Kenellem popsali mechanismus bondingu v polovině sedmdesátých let. Já jsem do školy pro porodní asistentky chodila na počátku osmdesátých let. O bondingu ve škole nepadlo ani slovo. Na praxi jsem nejčastěji chodila do velké pražské porodnice, kde se děti po porodu okamžitě oddělily od matek a po procedurách byly odloženy do samostatného boxu. Chodila jsem se na ně dívat. Často měly široce otevřené oči, široce otevřené zorničky, mlely se v povijanech

225

a jazýčkem dělaly typické pohyby. Chtěly sát. Někdy jsem neodolala a brala je do náruče. Jejich pohledy byly magicky přitažlivé. Někdy v druhé polovině osmdesátých let, to už jsem sama byla matkou a zažila na vlastní kůži, jak traumatické, jak úzkostí naplňující, jak zoufalé je, když porodíte děťátko a okamžitě zmizí z vašeho těla i dohledu, jsem na BBC slyšela zajímavý příspěvek. Byl v rubrice „Věda v dnešním světě“. Objasňovalo se v něm, že pokud se narodí dítě, je pro něj i jeho matku nejbezpečnější, nejprospěšnější a nejlepší, když je umístěno do matčiny náruče. Pokud ho z nějakého vážného důvodu nemůže chovat matka, má ho chovat otec, a pokud on není v dosahu, pak ho má chovat KDOKOLIV. Prostě dítě nemá ležet někde, ale v náruči. Velice se mi ulevilo. To, co jsem cítila jako samozřejmost, se objevuje již jako vědecky ověřený fakt v běžném médiu, je to informace dostupná. Co se ještě všechno musí stát, aby se dostupná informace o vědecky podloženém procesu stala oporou pro podporu tohoto procesu? Doufám, že tato kniha, víc jak dvacet let poté přinese potřebný podnět nejen matkám, ale hlavně profesionálům. Že napomůže skoncovat s nevědeckou praxí separace novorozených dětí od jejich matek. Doufám, že napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu, a tím pomůže více ženám a více dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota je značná, nevyčíslitelná a v podstatě je zadarmo.

Tatiana Horká, lékařka–dětská psychiatrička …a Duch dítěte se vznáší nad ženou a mužem, nad milujícím se párem, nad budoucími rodiči, které si sám vybírá…Pozoruje jejich vášeň, lásku a je přitahován jejich bytostným Světlem. Duch dítěte je miluje daleko dřív, než oni ho mohou poznat, protože On přichází z jiného Světa… Žena a muž čekají na svoje děťátko, to je skryto devět měsíců v lůně ženina těla. Je uvnitř a je vševnímající celou svojí existencí, matku poznává zevnitř. Promlouvají spolu jazyky těla… A pak nastává porod, posvátná chvíle pro svatou Trojici — Žena se stává Matkou, Muž se stává Otcem a Člověk se stává Dítětem = Rodina… Co potřebují? Být spolu, v těsném kontaktu ve fyzickém světě. Matka a dítě potřebují vzájemný dotek, pokračovat v tom, co bylo uvnitř, tělo na tělo. A taky pohledy do očí, aby dítě uvidělo to známé Světlo v očích matky a otce, jsou to plamínky nekonečné lásky… Navždycky se do sebe otiskují,

226

jejich duše, těla a dítě spojují nitky jejich rodů… A láska tepe v jejich srdcích. Co Bůh spojil, člověk nikdy nerozdělí… V úctě, s láskou a přáním všeho dobrého této blahodárné knize.

Jaroslava Lukešová a Marcela Litovová — ředitelka a lékařka Dětského centra V našem Dětském centru poskytujeme komplexní interdisciplinární podpůrnou péči dětem raného věku se sociálně zdravotním rizikem a jejich rodinám. Děti doprovázíme na počátku jejich životní cesty, v jednom z nejcitlivějších období, kdy mimo osvojování si dovedností mají získat pocit primární důvěry, navázat jistou vazbu k matce, respektive k tomu, kdo o ně pečuje. „Vazba poskytující jistotu“ mezi dítětem a matkou (J. Bowlby) je základem pro důvěru, autonomii a duševní zdraví člověka. S matkami dětí se potkáváme na počátku nové etapy jejich života. Některé z těchto matek, i když o dítě mají zájem, nemusí mít v daném momentě z mnoha příčin (abusus návykových látek, psychiatrické onemocnění apod.) kapacitu své rodičovství zvládnout. I ony však mají šanci „probudit svůj mateřský cit“, naučit se přijmout odpovědnost nejen za sebe, ale také za své dítě, mají šanci stát se dobrým rodičem. Naší prioritou je podpora vazby matka–dítě, tak aby citové pouto mezi matkou a dítětem mohlo být navázáno v nejranějším věku dítěte. Jedním z principů naší podpory je matky doprovázet. Nenahrazujeme rodinu. Např. matka motivovaná k léčbě abusu drog zpravidla potřebuje mimo získání dovedností v péči o dítě také intenzivní podporu v tom, že léčbu i životní roli matky může zvládnout. Zcela přirozeným úkolem období časné dospělosti je naučit se přijmout odpovědnost za sebe a za své dítě. Vytvořením jisté vazby s dítětem mu dát pocit primární důvěry v lidi, v tento svět.

Helena Máslová, lékařka Kniha Michaely, Gauri a Ivany je pravděpodobně jednou z průlomových knih, které vycházejí jednou za několik let. Dává odpověď na nejistotu, kterou instinktivně cítí mnoho rodiček, když je jim po

227

porodu odebráno dítě. Jen málo z nich se odváží položit přímou otázku: „Proč musí být dítě sledováno dvě hodiny na zvláštním oddělení a nemůže být se mnou?“ Tyto ženy bývají informovány, že děti rychle prochladnou a také se potřebují v klidu vzpamatovat ze šoku, kterým pro ně porod je. Ptají se dále: „A proč by se dítě nemohlo vzpamatovávat a zahřívat na mém těle? Proč musí ležet někde samo?“ Ty bojovnější se pak dozví absurdní argument: „Tam nebude samo, tam budou i ostatní děti a bude je sledovat sestřička!“ Separace matky a fyziologického novorozence nemá žádný medicínsky podložený důvod, jde pouze o výsledek systémové organizace poporodní péče a dělbu mezi dvě specializace — gynekologii a pediatrii. Dosud nebyl správně ohodnocen přínos vzájemného kontaktu matky a dítěte, který jednoznačně prospívá jak matce, tak dítěti, a to ještě o to více, pokud porod proběhl medicínky nebo operativně. Podpora bondingu je ochranným faktorem poporodních duševních poruch, významně přispívá k bezproblémovému nástupu laktace a vytvoření kvalitní rané vazby, která je určující pro pocit bezpečí a důvěry v následujících letech.

Šárka Parkánová — matka, dula, laktační poradkyně, dětská sestra Kniha je pro mne příjemným čtením jako pro matku, ale také zároveň jako pro dulu a zdravotníka. Je mnoho knih, jež popisují fyzický průběh porodu, ale málo z nich dává důraz na duševní vnímání a na celkový prožitek z porodu. Autorky upozorňují na důležitost průběhu porodu, který pak ovlivňuje další vývoj vztahu mezi matkou a dítětem. Zaujal mne způsob, jímž je kniha napsaná — formou rozhovoru zodpovídá spousty otázek, jež slýchávám od maminek na předporodních setkáních a na které se v jiných knihách jen těžko hledají odpovědi. Kniha tak obsahuje spousty užitečných otázek a odpovědí také pro zdravotníky, protože porodníkům a porodním asistentkám většinou chybí zpětná vazba, a to především díky nastavenému systému ve zdravotnictví. Maminka po porodu se s asistujícím personálem již málokdy setká a ten se již těžko dozví o jejích pocitech a prožitcích z porodu. Přitom právě tato zpětná vazba by zdravotníkům pomohla v dalším profesionálním růstu. Autorkám patří velký dík za pokus prolomit bariéry!

228

Patrik Balint, regresní terapeut Každý začátek je důležitý a nese v sobě ukazatele dalšího průběhu. Porod je jeden z významných začátků — začátků života. Proto je toto období pro život dítěte a následně rodičů jedním z nejdůležitějších. Každý, kdo sebemenším způsobem vstoupí do procesu porodu, se potom později odráží v životě rodiny. Dotkl se začátku života, dotýká se života. Měli bychom si asi stále připomínat tuto zodpovědnost, když se nějakým způsobem přibližujeme k jemnému a posvátnému spojení matky a dítěte. Tomu spojení, na které se žena připravovala od své první menstruace. Tomu spojení, které bylo na 266 dní neoddělitelné. Tomu spojení, které má postupně připravit dítě na samostatný život. Možná nám i tato kniha zase jednou připomene, že na prvním místě je člověk.

Jaroslav Simon, psycholog a kouč Porodem přichází dítě na svět a začíná svůj první a nejsilnější vztah — s maminkou. Porod není jen medicínský zákrok. Je to posvátný akt. V úctě a respektu k porodu se projevuje naše úcta a respekt k životu. Vše, co nám tuto skutečnost připomíná, má obrovskou cenu.

Jana Hašplová, ředitelka Školy vědomého rodičovství Milé ženy, které jste tuto knihu stvořily, i vy všichni, kteří ji budete číst, chci vám poděkovat za sdílení ženství a mateřství, které je hlubokým naplněním smyslu života ženy. Ženství a mateřství se svými projevy je též jedinečně naplňující a ochraňující svět dítěte. Svět, jenž je něžný a křehký. Svět, který je-li dobře vyživený láskou, je tím nejdůležitějším věnem pro dítě, aby mohlo zdravě růst a cítilo oporu v celém svém dalším životě. Proto by nám nemělo být zatěžko stvořit bezpečný prostor pro dítě a matku. Prostor, jež žena s dítětem nerušeny spontánně naplní láskou.

229

Tento prostor by měl fungovat již od první myšlenky na početí až po porod, přivítání i péči o dítě. Osmnáct let se věnuji masážím dětí a kojenců a mohu potvrdit z vlastní praxe s několika tisíci rodin i ze zkušenosti vlastní, jak důležitý až léčivý je dotek rodiče a dítěte. Kontakt rodiče a dítěte dotekem, pohledem, hlasem, vůní i chutí a samozřejmě i intuicí je nesmírně důležitý. Dítě i rodič na ně mají základní právo. Měli bychom dbát o co největší zapojení našich smyslů do kontaktu s dítětem a chránit každou chvíli, jež je pro dítě i rodiče darem pro vzájemný vztah i zdraví. Po přečtení knihy cítím, že se rodí pravý klenot mezi knihami zaměřenými na porod dítěte a dění s tím spojené. Rodí se kniha plná cenných, autentických a moudrých rad. Nezbývá než požehnat jí na cestu a s láskou poděkovat tvůrkyním.

Eliška Kodyšová, psycholožka Narození dítěte je narozením nové rodiny. Je to proces, který je zároveň normální i zranitelný a který může být jak nesnesitelně bolestivý, tak neuvěřitelně krásný. Zahájení rodičovství bezprostředním kontaktem se svým dítětem je pak jedna z nejužitečnějších porodnických i psychosociálních intervencí při porodu, s řadou prokázaných prospěšných důsledků nejen pro zdraví maminky i dítěte, ale i pro jejich vzájemný vztah. Tímto svým poselstvím kniha pro všechny zúčastněné kolem porodu — rodiče, zdravotníky i ostatní — představuje výživné sousto obsahující nejen řadu informací o psychologii těhotenství a porodu, ale i velké pochopení a přijetí všech pocitů, které se v nich v souvislosti s tímto obdobím či s jejich prací objevují.

230

Doslov Michaely Mrowetz Ještě jsme tuto knihu nedopsaly a už jsme měly nápady, co a jak napíšeme ve druhém, přepracovaném vydání. Kniha byla organicky a dynamicky se vyvíjejícím projektem tří žen, jejich mužů a dětí a mnoha dalších lidí okolo. Nápad napsat knihu o podpoře bondingu ve mně dřímal ještě dříve, než jsem potkala Gauri, a osud tomu chtěl, aby její umění popsat a shrnout energii a emoce přibylo k projektu. Na jedné ze svých přednášek jsem potkala Ivanu, a osud tomu chtěl, že její prožitky a neopakovatelná schopnost vyprávět přibyla do našeho „červeného stanu“, ve kterém jsme se setkávaly se svými zkušenostmi. Podpora rodičovských kompetencí a podpora schopností dětí adaptovat se po narození lépe v blízkosti svých rodičů byla naší společnou ideou, která nás spojovala. Znaly jsme spoustu příběhů, na jejichž příkladech jsme chtěly rodiče podpořit v tom, aby byli po porodu se svými dětmi. Vzájemně jsme se podporovaly ve schopnosti sdílet a vyprávět, která je dána všem ženám na světě. Setkávaly jsme se často prostřednictvím internetu i osobně. V průběhu času jsme se setkaly před maďarskou ambasádou, abychom podpořily maďarskou lékařku a  porodní asistentku Ágnes Geréb a abychom podpořily Maďarsko v přijetí směrnice Evropské unie pro práci porodních asistentek. Byla jsem na školení „Obnova lásky v rodině“, kde jsem přehrávala roli separovaného dítěte, a z pocitů, které jsem v této roli prožívala, mi bylo zle na zvracení. V ordinaci mne navštěvovaly další a další ženy, které mi vyprávěly o svých trápeních z porodní doby, jiné hledaly podporu v prosazení si svých porodních přání a přání zůstat po porodu se svými dětmi. Přednášela jsem o podpoře bondingu zdravotníkům i laikům. Dostala jsem nabídku od přednosty Porodnicko-gynekologické kliniky fakultní nemocnice v Ostravě Ondřeje Šimetky, abych do porodnice docházela pravidelně jako zaměstnankyně. Dosud byla naše spolupráce nepravidelná, a tak jsem nabídku přijala a zůstala jsem přesně dva měsíce. Duch instituce

231

se velmi bránil. Poskytování péče v českém porodním systému má zažité rutinní postupy, které poskytují jistotu zdravotníkům i rodičům, nikoliv však bezpečí. Pokud je někdo nahlédne jako falešnou jistotu a navrhne změny, mobilizují se obranné mechanismy odporu a zvýšení patologie. Jaký je rozdíl mezi „bezpečím“ a „jistotou“? V Německu podle Jiřiny Prekopové rozeznávají „Geborgenheit“ („bezpečí“), které vzniká v láskyplném teplém chránícím hnízdě, ale nikoliv na základě dodržených silničních pravidel, a „Sicherheit“ („jistota“), jež je závislá na regulovaném pořádku, jako jsou pravidla. Péčí ve zdravotnictví, která reguluje rodičovskou přítomnost, mohou rodiče a jejich děti nabýt jistotu, ale ne bezpečí. Když nás hlídají bodyguardi, cítíme jistotu, avšak jen pramalé bezpečí. Bezpečí lze najít jen v bezvýhradné lásce, především u rodičů, a hlavně u maminky. Ve slově „bezpečí“ je předpona „bez-“, ale bez čeho vlastně? Bez péče ve smyslu bez starostí, a tedy „v bezpečí“. Neonatologická sestra přede mnou líbala cizí dítě údajně agresivní matky, na kterou si stěžovalo mnoho zaměstnankyň. V tu chvíli jsem pocítila silné nebezpečí a chápala jsem agresivní matku, které cizí mladá žena bere její dítě a neprofesionálně o něj pečuje, a dokonce jej líbá. Pocítila jsem, že změna systému zevnitř není v mých silách a změna základního paradigmatu lidského myšlení je nesmírně těžká. Svůj úkol i nadále vidím v podpoře dalších odvážných a zodpovědných lidí, kteří totalitní praktiky neodpovědnosti a předávání kompetencí institucím mění v praktické naplňování myšlenky „dítě patří k rodičům“. Věřím, že na zvnitřnění této myšlenky zdravotnickým systémem v naší zemi se bude podílet také stále početnější skupina zdravotníků, pro které kompetentní anebo i jen separaci bránící se či zoufalí a nejistí rodiče nebudou ohrožením, ale vítanými partnery a základem efektivní péče o dítě. Nejznámější česká porodní asistentka Ivana Königsmarková, která o podobnou změnu usiluje, a to v myšlence, že ženu u porodu může profesionálně podpořit porodní bába, má-li dostatek podpory systému, právě v době dokončování knihy stála před soudem. Přesto mám naději, že demokratické principy zvítězí a porodní báby budou nadále těmi, které budou pomáhat matkám, aby mohly mít po narození své dítě ve své náruči a ostatní zdravotníci — „porodničky“ (v češtině bohužel neexistuje genderově korektní pojmenování pro ženy-lékařky,

232

které jsou atestovány v gynekologii a porodnictví) a porodníci i neonatoložky a neonatologové — jim vytvoří ochrannou náruč s respektem k rodičovským kompetencím. Doufám, že kniha poslouží ženám a jejich partnerům, a to nejen těm životním, ale také partnerům-zdravotníkům, kteří doprovázejí ženy v průběhu těhotenství u porodu a po porodu, k tomu, aby se všichni rodiče mohli kompetentně starat o své děti, a to v jakékoliv situaci, kterou život přinese. Mateřská náruč je pro dítě tím nejpřirozenějším a nejbezpečnějším místem na světě.

233

Pozn.: Při mateřském kontaktu kůže na kůži dokáže organismus matky reagovat změnou své teploty podle potřeby tepla jejího dítěte.

Příloha č. 1 Porodní plán k podpoře bondingu: Níže uvedený postup je z fyziologického pohledu ideální. Je možné, že se během porodu rozhodnete jinak, samotné okolnosti porodu možná takovýto postup neumožní, ale kontrola nad situací a otevřená komunikace zvýší šanci na vaši spokojenost. Do porodního plánu napište přesně to, co si přejete vy sama, neopisujte, volte své formulace, přejte si a plánujte na míru právě sobě a svému dítěti. Porodní plán je vhodné konzultovat jak s pracovníky gynekologie, tak neonatologie. S jeho zpracováním vám pomůže porodní asistentka anebo vás v sepsání podpoří dula. Varianty jsou uvedeny vždy ty z okrajů spektra, možná si sama zvolíte ještě úplně jinou variantu. Některé body jsou pro někoho důležité, pro jiného nikoliv. Vyberte to, aby porodní plán vyhovoval vám a vašemu dítěti. Tento porodní plán počítá také s variantou ambulantního porodu. Přejeme hodně dobré předporodní, porodní i poporodní energie.

Porodní plán Matka: Otec: Doprovod: Gynekolog: Pediatr: Jsem prvo(druho-)rodička (krátký popis předchozích porodů, popř. komplikací). Úvod: (např.) Porod považuji za přirozenou a intimní součást svého života. Ráda bych tedy, aby mi bylo umožněno postupovat dle mých pocitů, vlastním tempem a bez zásahů.

235

Během porodu si nepřeji přítomnost studentů medicíny či zdravotní školy, při následné hospitalizaci prosím o konzultaci předem. Příprava: Dle situace se rozhodnu pro klystýr (nebo Yal). Nebo: Přeji si klystýr. Oholena jsem — nejsem a nepřeji si. Zvládání bolesti: Rutinně si nepřeji žádné léky urychlující porod nebo tlumící bolest. Bolest bych ráda překonala pouze nefarmakologickými metodami — volný pohyb, aromaterapie, masáže, změna polohy, sprcha, balon atd. Pokud přece jen aplikaci takovýchto léků uznáte za vhodnou, prosím Vás o podání informací, abych se mohla sama rozhodnout. Nebo: Přeji si nabídnout farmakologické metody tlumící bolest. Preventivní zavedení kanyly: ano — ne Amniotomie: ano — ne Jídlo a pití během porodu: ano — ne Monitoring plodu: (např.) Provádět v co nejmenší nutné míře, v poloze, která mi bude příjemná, pokud možno prosím o zachování možnosti pohybu. Nebo: Monitoring si přeji po celou dobu porodu. Výkony a zákroky během porodu, eventuálně při komplikacích: Veškeré zákroky prosím před provedením se mnou coby rodičkou konzultovat, musím s výkonem vyjádřit souhlas. Pokud nebudu schopna rozhodovat samostatně, prosím o konzultaci s manželem. Anestezie: V případě císařského řezu preferuji epidurální anestezii. Nebo: Celkovou anestezii. Pohyb a porodní poloha: Chci se volně pohybovat a měnit polohy dle vlastní potřeby. Ráda bych rodila v poloze, ke které spontánně dospěji i mimo porodní lůžko. Nebo: Chci rodit na porodním lůžku. Tlačení: Prosím o podporu spontánního tlačení bez zadržování dechu a řízení. Nebo: Mohu tlačit řízeně. Ochrana hráze: Epiziotomie — jen v lékařsky indikovaném případě, uvítám pomoc porodní asistentky při ochránění hráze. Nebo: Nepřeji si ochranu hráze. První porod proběhl bez nástřihu. Po porodu: Prosím přiložit miminko hned po porodu s ještě nepřestřiženým pupečníkem. Pupečník: Prosím nechat dotepat. Dále prosím ošetřit mnou doneseným přípravkem Wecesin (výborný pudrový přípravek firmy Weleda na zasychání pupečníku — pozn. autorek).

236

Porod placenty: Prosím neurychlovat odloučení placenty. Nebo: Prosím placentu připravit k prohlédnutí a odnesení — placentu si vidět nepřeji — placentu si přeji porodit řízeně. Ošetření miminka: Preventivně neodsávat, jen v případě potřeby. Nemýt, pouze jemně otřít na matčině těle a přikrýt do přinesených osušek společně s matkou. Kanavit nepodávat injekčně, pouze per os dle situace. Miminko prosím neodnášet, Apgar skóre lze zhodnotit, aniž by se miminko ode mne vzdálilo. Ihned po porodu neměřit, nevážit, zvážit lze případně po souhlasu matky později. Prosím o podporu bondingu — kontakt kůže na kůži. Prosím nepopisovat dítě na těle, na svou zodpovědnost beru pouze dvě značení. V případě komplikací Spolurozhodování: Chci být předem informována o všech zákrocích tak, abych se mohla podílet na rozhodování o dalším postupu. Nebudu-li schopna rozhodovat osobně, přeji si, aby za mne mluvil manžel. Císařský řez: Prosím nehospitalizovat na JIP (pokud nedojde k ohrožení života), ale společně s dítětem a manželem na nadstandardním pokoji. Prosím o možnost přiložení dítěte mému muži na hruď. Hospitalizace: Pokud to dovolí zdravotní stav matky a dítěte, prosím připravit reverz na odchod z nemocnice pro matku i dítě po několika hodinách. Prosím nepřemisťovat na novorozenecké oddělení. Při komplikacích preferuji co nejkratší dobu hospitalizace bez ohledu na doporučovaných dvaasedmdesát hodin hospitalizace. Prosím umožnit rodičům kdykoliv opustit nemocnici dle vlastního zvážení po konzultaci s personálem. Ambulantní pediatr je připraven převzít dítě do své péče ihned po propuštění z nemocnice, rodiče jsou s pediatrem v telefonickém kontaktu. Při případné nutnosti hospitalizace dítěte vzhledem k jeho komplikacím prosím vše prodiskutovat s rodiči. Matka si přeje být ve fyzické blízkosti dítěte, a to za každých okolností. Děkuji za vstřícnost. (podpisy obou rodičů či matky, jde-li rodit sama)

237

Péče o miminko Níže uvedený postup je ideální, samotné okolnosti porodu možná takovýto postup neumožní, nicméně je vhodné požádat personál o to, aby každou odchylku konzultoval s rodiči předem. Prosím o maximální podporu bondingu — kontakt kůže na kůži. Miminko si přeji mít po celou dobu u sebe. Miminko s ještě nepřestřiženým pupečníkem prosím ihned po porodu přiložit na mé břicho. Pupečník prosím nestříhat, nechat dotepat (chci zkontrolovat rukou /uchopíte-li nedotepaný pupečník, cítíte tep/), přestřihnout nejlépe až po spontánním porození placenty. Pupečník prosím ošetřit mnou doneseným přípravkem WECESIN. Neodstraňovat pahýl pupečníku, přeji si ho nechat přirozeně odpadnout. Péči o pupeční pahýl převezmou rodiče spolu s ambulantním pediatrem. Ošetření miminka: Preventivně neodsávat, jen v případě potřeby. Nemýt, pouze jemně otřít na mém těle a přikrýt do přinesených osušek společně s matkou. Kanavit nepodávat injekčně, pouze per oral dle situace. Miminko prosím neodnášet, Apgar skóre lze zhodnotit, aniž by se miminko ode mne vzdálilo. Neměřit, nevážit, zvážit lze případně po mém souhlasu později. Prosím o podporu bondingu — kontakt kůže na kůži. Prosím nepopisovat dítě na těle, na svou zodpovědnost beru pouze dvě značení. Hospitalizace: Pokud to dovolí zdravotní stav matky a dítěte, prosím připravit reverz na odchod z nemocnice pro matku i dítě po několika hodinách. Prosím nepřemisťovat na novorozenecké oddělení. Při komplikacích preferuji co nejkratší dobu hospitalizace bez ohledu na doporučovaných dvaasedmdesát hodin. Prosím umožnit rodičům kdykoliv opustit nemocnici dle vlastního zvážení po konzultaci s personálem. Ambulantní pediatr je připraven převzít dítě do své péče ihned po propuštění z nemocnice, rodiče jsou s pediatrem v telefonickém kontaktu. Při případné nutnosti hospitalizace dítěte vzhledem k jeho komplikacím prosím vše prodiskutovat s rodiči. Matka si přeje být ve fyzické blízkosti dítěte, a to za každých okolností. Dokrmování umělým mlékem: Plné kojení, v případě nutnosti dokrmu pokud možno pouze mateřským mlékem. Vyšetření novorozence při hospitalizaci: Veškerá vyšetření chtějí rodiče nejprve konzultovat se zdravotnickým personálem, ke všem

238

vyšetřením musí vyjádřit souhlas a u každého bude dle situace přítomen jeden z rodičů. Kanavit nepodávat injekčně, ale orálně. Dítě nebude nikam odnášeno bez vědomí rodičů, pokud to budou vyšetření vyžadovat, bude je vždy jeden z rodičů doprovázet, a to po předešlé konzultaci o nutnosti vyšetření či zákroku. Povinná screeningová vyšetření zajistí rodiče u  ambulantního pediatra. Prosíme, aby personál vždy konzultoval s rodiči zamýšlenou manipulaci s dítětem, jakoukoliv manipulaci s dítětem preferují provést rodiče sami. Sono ledvin provést v přítomnosti jednoho z rodičů. Přejeme si co nejdůslednější podporu kontaktu miminka a jeho rodičů. Pokud by nemohla ze zdravotních důvodů mít miminko kůži na kůži ihned po porodu matka, přejeme si stejný postup a dítě položit na holou hruď otce. Děkujeme za vstřícnost. (podpisy rodičů) Pokud si vypracujete porodní plán, doporučujeme jej s popisem péče o miminko po porodu vyhotovit dvakrát a předat také pracovníkům neonatologie.

Porodní plán k podpoře bondingu u porodu císařským řezem: Matka: Otec: Zdravotnický doprovod: např. soukromá porodní asistentka Doprovod u prvního ošetření dítěte: Gynekolog: Pediatr: Vážení lékaři, sestry, zdravotníci, zvolili jsme porodnici v…, protože si vážíme Vaší profesionality, špičkové úrovně zdravotnické práce a ochoty. Předem Vám děkujeme za veškerou péči a pomoc. Zároveň prohlašujeme, že přijímáme

239

veškerá rizika spojená s našimi přáními. V případě ohrožení zdraví či života matky či dítěte se v jakémkoli okamžiku budeme okamžitě a bezvýhradně řídit Vašimi pokyny. Naší hlavní prioritou je, aby dítě bylo v maximálním přímém kontaktu s minimálně jedním z rodičů. Prosíme, aby po celou dobu pobytu v porodnici nebylo dítě nikam odnášeno ani s ním nebylo manipulováno, aniž by o tom byl jeden z rodičů informován a souhlasil s tím. Za každých okolností (včetně pobytu na novorozenecké sesterně či JIP) prosíme o umožnění přítomnosti jednoho z rodičů či doprovázející porodní asistentky. Přikládáme podrobnější porodní plán s návrhy řešení zohledňujícími různé eventuality. Během porodu císařským řezem prosíme o následující: Po zavedení spinální analgezie: přítomnost otce na porodním sále. Po vybavení dítěte: ukázat dítě rodičům, než dojde k ošetření. (Další postup viz Péče o dítě.) Po ošetření dítěte: v přineseném ručníku položit na hruď matky a ponechat u rodičů po dobu, jakou si budou přát, případně do konce operace. Matka, otec i dítě se společně přesouvají na nadstandardní pokoj, kde na dítě i matku dohlíží rodiči najatá zdravotnice (porodní asistentka) minimálně do následujícího rána. Dítě neodvážet na novorozeneckou sesternu k adaptaci, tu zajistí rodiče sami „skin to skin“. Nebude-li k dispozici nadstandardní pokoj, umožnit pobyt na porodním sále (nebo jinde) po dobu dvou hodin, jak je běžné u fyziologického porodu. V případě, že matce bude muset být v kterémkoli okamžiku operace zavedena plná narkóza, prosíme o dodržení výše uvedených bodů s tím, že v kontaktu s dítětem zůstane pouze otec a dále se bude postupovat, jak je popsáno níže. V případě, že matka bude muset být odvezena na JIP, prosíme o násle­ dující: Zkrácení pobytu na JIP na nejnutnější minimum. Přiložení dítěte co nejdříve po porodu a ponechání u matky tak dlouho, jak si bude přát. Další přikládání dle přání matky.

240

Jinak dítě zůstává po celou dobu pobytu matky na JIP v doprovodu otce a porodní asistentky na nadstandardním pokoji. V případě, že nebude možný pobyt na nadstandardním pokoji, prosíme o následující: Umístit matku s dítětem na standardní pokoj. Otci a najaté porodní asistentce umožnit je kdykoli navštívit. Bude-li matka na JIP, umožnit přítomnost otce a najaté porodní asistentky u dítěte až do převozu matky na standardní pokoj. Přeložit na nadstandardní pokoj okamžitě, jakmile to bude možné. Péče o dítě — prosíme o následující: Při prvním ošetření po porodu: neodsávat a nevykapávat preventivně oči, nemýt, kanavit podat perorálně (ne injekčně), pouze provést Apgar skóre, nevážit, neměřit, otřít přineseným ručníkem a v něm položit na hruď matce. Ke kojení přiložit již na sále, následně co nejčastěji, pokud možno nedokrmovat. Dítě neodvážet na novorozeneckou sesternu k adaptaci, tu zajistí rodiče sami pomocí „skin to skin“. Neodstraňovat pahýl pupečníku. Péči o něj přebírají rodiče spolu se svým pediatrem. Novorozenecký screening provést při kojení a po nahřátí patičky přímo na pokoji. Prosíme, abyste náš plán nechápali jako výraz nedůvěry v personál nemocnice, ale jako touhu rodičů dát svému dítěti to nejlepší — tedy trvalou přítomnost blízké osoby, která má dle našeho názoru i některých výzkumů významný vliv na příznivý duševní vývoj dítěte. Přítomnost vlastní porodní asistentky volíme proto, aby při použití nestandardních postupů byla zajištěna maximální bezpečnost dítěte i matky, aniž bychom nadměrně zatěžovali personál. Děkujeme za pochopení a vstřícnost (podpisy rodičů)

241

Příloha č. 2 Šest zásad zdravotní péče pro podporu normálního porodu* Zásada zdravotní péče č. 6** Neoddělovat matku a dítě a poskytovat neomezenou příležitost ke kojení. Po porodu držela žena několik minut v náručí své zdravé novorozené děťátko. Pak jej odnesli na novorozenecké oddělení a ona přešla do nemocničního pokoje. Miminko s ní během dne zůstávalo na pokoji a v noci bylo na novorozeneckém oddělení, protože jí řekli, že se sama lépe vyspí. Matka si uvědomuje, že strávila hodně času bez svého dítěte. Zajímalo by ji, co říká výzkum o potřebách matek a dětí po porodu. Před mnoha lety, když se porod přesunul z domovů do nemocnic, většina dětí nezůstávala s matkami. Matka byla převezena na pokoj na oddělení šestinedělí, zatímco o její dítě bylo postaráno na novorozeneckém oddělení. Matky čekaly dlouhé hodiny, aby své děti uviděly. Dostávaly je často jen v době krmení. Zdravotníci obecně věřili, že děti byly ve větším bezpečí a matky si lépe odpočinuly, pokud se o děti staraly sestry.

Touha po blízkosti Už od počátku věků ženy potřebovaly a chtěly mít své děti nablízku. V náručí těsně po porodu a během odpočinku nebo spánku. Děti * Šest zásad zdravotní péče podporující normální porod zpracovala americká nezisková organizace Lamaze International, známá především svým systémem předporodní přípravy. ** V šesté zásadě jsou informace zabývající se podporou raného vztahu mezi dítětem a matkou. Je velmi vhodné, aby si všichni zdravotníci v porodnictví, duly a rodiče tyto zásady před jakýmkoliv porodem prostudovali. Jsou dostupné na www.aperio.cz.

242

prospívaly a byly u matek v bezpečí a v teple. Dnes víme, že tato „touha po blízkosti“ je tělesná a emoční potřeba sdílená matkami i dětmi. V nedávných letech studie prokázaly, že pro matky a děti je nejvýhodnější zůstat po porodu spolu. (Viz odkazy 4, 6, 7, 8, 13, 20,3 0, 43) Kromě toho se odborníci shodují v tom, že pokud neexistuje zdravotní důvod, zdravé matky a děti by neměly být po porodu a ve dnech těsně po porodu oddělovány. (1, 2, 3, 20, 39, 43) Přerušování, oddalování nebo omezování času, který matka a dítě spolu tráví, může mít škodlivý vliv na jejich vztah a úspěšnost kojení. (17)

Matky a děti patří k sobě Děti si lépe udrží tělesnou teplotu, méně pláčí a kojení je snáze zahájeno, pokud matka a dítě tráví už od porodu hodně času spolu. Matky se učí rozpoznat potřeby miminka a něžně a laskavě na ně reagovat. Začíná se tvořit spojení, které trvá celý život.

Okamžik zrození Příroda připravuje vás i dítě na to, abyste od okamžiku porodu potřebovali a hledali jeden druhého. Oxytocin, hormon, který způsobuje děložní kontrakce, stimuluje po porodu „mateřské“ pocity, když se dotýkáte svého děťátka, pozorujete jej a kojíte. (40) Leží-li nahé dítě bezprostředně na vašem holém těle, uvolňuje se oxytocinu ještě více. Váš mozek začne produkovat endorfiny, hormony podobné narkotikům, které vaše mateřské pocity ještě zvýrazní. Tyto hormony napomáhají tomu, abyste byla klidná a vnímavá vůči dítěti, a také způsobují, že se zvýší teplota vašich prsů a děťátko je tak v teple. (40) Díky normálnímu „návalu adrenalinu“, který zažívají děti těsně po narození, bude vaše dítě čilé, bdělé a připravené se kojit brzy po porodu. (34,36) Během hodin a dnů následujících po porodu se naučíte porozumět signálům dítěte a jedinečnému způsobu, jakým s vámi komunikuje.

Bezprostřední kontakt Jsou-li zdravé děti položeny ještě nahé na nahé tělo matky, lépe se přizpůsobí životu mimo dělohu. Snáze udrží tělesnou teplotu, méně pláčí, mají nižší hladiny stresových hormonů a kojení se u nich rozbíhá dříve než u novorozenců, kteří byli od svých matek odděleni. (9, 8, 11,

243

13, 28, 40) Výhody bezprostředního kontaktu přetrvávají i po první hodině po narození. Čím déle a častěji se matky a děti dotýkají holou kůží, tím je to výhodnější. (30, 38) Děti, které jsou podchlazené, včetně předčasně narozených dětí, se ke své normální teplotě vracejí rychleji, jsou-li v bezprostředním kontaktu s matkami. (10) Když se matka a dítě dotýkají holou kůží, je dítě vystaveno normálním bakteriím na matčině kůži, které mohou dítě chránit před napadením choroboplodnými zárodky. (43) Výzkum naznačuje, že ženy, které byly po porodu se svým dítětem v bezprostředním kontaktu, se o své děti starají s větší sebedůvěrou a potřeby dětí rozpoznávají a reagují na ně dříve než matky, jež byly od svých dětí odděleny. (42) Mezi další výhody, jež bezprostřední kontakt dětem přináší, patří snazší dýchání, vyšší a stabilnější hladiny glukózy v krvi a přirozený přechod ke kojení. (12, 13, 21) Děti, které jsou po porodu položeny na hrudník matky, mají přirozený instinkt přisát se k prsu a zahájit kojení, což se stane obvykle v průběhu první hodiny po porodu. (36, 42) Matky, které jsou po porodu se svými dětmi v bezprostředním kontaktu, budou pravděpodobněji vytvářet více mateřského mléka, kojit déle a bez využití umělého mléka. (4, 7, 16, 28) (Odborníci doporučují výlučné kojení — bez dalších pokrmů či tekutin — po dobu prvních šesti měsíců života.) (2)

Rooming-in Ve dnech bezprostředně po porodu, ať už doma, v porodnici nebo v porodním domě, přetrvávají vzájemné tělesné a emoční potřeby matek a dětí. Čím více času spolu dva lidé stráví, tím dříve se vzájemně poznají. Matky, které tráví se svými dětmi více času, a to i v noci, dosahují vyšších výsledků v testech, které měří sílu matčiny vazby k dítěti. (24, 31, 35) Když jsou matky s dětmi, rychle se naučí rozpoznat potřeby svých dětí i to, jak se o novorozence nejlépe postarat, jak jej konejšit a uklidnit. Nepřetržitý pobyt s miminkem ve dne i v noci (nazývaný také „rooming-in“) má řadu výhod. Rooming-in usnadňuje kojení. Výsledky studií naznačují, že ve srovnání s ženami, jež mají omezený kontakt s dětmi nebo jejichž děti jsou na novorozeneckém oddělení, mají matky využívající rooming-in více mléka, vytváří se jim dříve, kojí déle a s větší pravděpodobností i výlučně. (7, 14, 15, 25, 29, 33, 37, 44)

244

Rooming-in je pro děti výhodnější. Když jsou děti se svými matkami, méně pláčí, rychleji se uklidní a tráví více času tím, že klidně spí. (22) Děti, jejichž matky využívají rooming-in, pijí více mateřského mléka, denně přibírají v průměru více váhy a mají menší pravděpodobnost novorozenecké žloutenky, která v některých případech vyžaduje léčbu. (7, 37, 44) Normální péči o dítě (tj. vyšetření, sledování zdravotního stavu a koupání) lze provádět i při rooming-in. Můžete být dítěti nablízku a také pomáhat s péčí o něj, chcete-li. Děti, které jejich matky koupou a pak jsou s nimi v bezprostředním kontaktu, si udrží tělesnou teplotu stejně jako děti, které jsou koupány sestrami a pak uloženy na vyhřívaných lůžkách. (27) Od přátel a rodiny můžete dostat i dobře míněnou radu, abyste nechala dítě v noci spát na novorozeneckém oddělení, a tak si sama lépe odpočinula. Výzkumy však ukazují, že matky, jejichž děti spí na novorozeneckém oddělení, nespí déle než matky, které využívají rooming-in i v noci. (22, 23, 41) Mnoho matek spí klidněji, když vědí, že jejich dítě je s nimi. Rooming-in může mít i další dlouhodobé výhody pro matky i děti. Vědecké práce naznačují, že výskyt zneužívání, zanedbávání či opuštění dětí je nižší u matek, které mají v období raného šestinedělí častý a dlouhodobý kontakt se svým novorozencem. (26, 32)

Doporučení odborníků Výhody nepřerušovaného kontaktu matek a dětí jsou tak působivé, že řada odborných společností vydala doporučení, která podporují bezprostřední kontakt matky s dítětem a rooming-in a staví se proti rutinnímu oddělování matek a dětí po porodu. Mezi tyto společnosti patří Akademie lékařství zabývajícího se kojením (Academy of Breastfeeding Medicine), Americká pediatrická akademie (American Academy of Pediatrics), Americké kolegium porodníků a gynekologů (American College of Obstetricians and Gynecologists), Sdružení zdravotních sester působících v gynekologii, porodnictví a neonatologii (Association of Women’s Health, Obstetric and Neonatal Nurses), Mezinárodní sdružení laktačních poradců (International Lactation Consultant Association) a Světová zdravotnická organizace (World Health Organization). (1, 2, 3, 5, 20, 43)

245

Doporučení Lamaze International Čekáte devět měsíců, abyste uviděla své děťátko. Sníte o něm a s pocitem vzrušení se těšíte na jeho narození. Po porodu budete vy i děťátko chtít být spolu. Studie ukazují, že být spolu je pro vás oba nejlepší. Lamaze International se připojuje k výše uvedeným společnostem, které doporučují nepřerušovaný kontakt matky s dítětem po porodu. Lamaze International doporučuje, abyste si našla pro porod místo, kde můžete být s děťátkem spolu bez nadbytečného vyrušování. Pokud budete rodit v porodnici, řekněte zdravotníkům, že chcete mít po porodu dítě u sebe, na holém těle, a být s ním i celou dobu pobytu v nemocnici. Požádejte, aby byla rutinní péče o dítě prováděna na vašem pokoji. Lamaze International podporuje vaši důvěru v rozhodnutí být po porodu s děťátkem a ujistit přátele i rodinu, že nejlepší místo, kde vaše dítě může být, je u vás.

Autoři Šest zásad zdravotní péče bylo původně vypracováno v roce 2003 organizací Lamaze International. Hlavní autorkou první verze Zásady zdravotní péče č. 6 byla Jeanette Crenshaw. Verzi Zásady zdravotní péče č. 6 z května 2007 revidovala a aktualizovala Jeanette Crenshaw a editovala Amy M. Romano. Literatura 1. Academy of Breastfeeding Medicine Protocol Committee: Chantry, C., Howard, C. R., & McCoy, R. C. (2003). Clinical protocol #5: Peripartum breastfeeding management for the healthy mother and infant at term. New Rochelle, NY: Academy of Breastfeeding Medicine. 2. American Academy of Pediatrics [AAP] Expert Workgroup on Breastfeeding. (2005). Breastfeeding and the use of human milk. Pediatrics, 115(2), 496–506. 3. American College of Obstetricians and Gynecologists [ACOG] Committee on Health Care for Underserved Women & Committee on Obstetric Practice. (2007, January–February). Special report from ACOG. Breastfeeding: Maternal and infant aspects. ACOG Clinical Review, 12(Suppl. 1), 1S–16S. Also, retrieved May 31, 2007, from http://www.breastfeedingtaskforla.org/ ACOG%20statement%20on%20BF.pdf 4. Anderson, G. C., Moore, E., Hepworth, J., & Bergman, N. (2003). Early skinto-skin contact for mothers and their healthy newborn infants. Cochrane Database of Systematic Reviews, Issue 2.

246

O autorkách Michaela Mrowetz (nar. 1972), klinická psycholožka, psychoterapeutka a soudní znalkyně. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filosofické fakultě univerzity Palackého v Olomouci. Pracuje v privátní ordinaci klinické psychologie a psychoterapie a spolupracuje s Porodnicko-gynekologickou klinikou Fakultní nemocnice v Ostravě. Přednáší laikům i zdravotníkům na téma „Podpora bondingu — posilování raného vztahu mezi matkou a dítětem“ a dlouhodobě usiluje o změnu péče o dítě a o matku v předporodní, porodní a poporodní péči jako o jednu nedělitelnou jednotku. Doporučuje zavedení odborné supervize pro všechny zdravotnické profese jako prevence vyhoření, podporuje práci nezávislých porodních asistentek, píše články do odborných (ZDN, Psychologie dnes, Soft fórum, Psychosom) i neodborných periodik (Betynka, Děti a my, Deník Referendum, weby orientované na mateřskou péči). Vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech s tématy podporujícími rodičovskou péči u dětí nemocných či nedonošených. Spolupracuje s rodičovskou organizací BabyKlokánci, konzultuje odborné práce studentkám porodní asistence a psychologie. S manželem a dvěma syny žije v Brušperku. Více na www.klinickapsycholozka.cz.

Gauri Chrastilová, fejetonistka a spisovatelka. Vystudovala psychologii na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. Publikovat začala na mateřské dovolené, nejprve na webech pro rodiče, později i v časopisech. Odlehčené fejetony o těhotenství, porodu a soužití s miminkem přetavila do literární prvotiny Agáta a já (Eroika 2008). V roce 2010 jí v edici Pro ženy s nadhledem nakladatelství Jota vyšla druhá kniha Smrtí život začíná, která si získala popularitu zejména u čtenářek.

278

V současnosti dokončuje její pokračování s názvem Smrti sluší společnost a zároveň pracuje na dalším románu převážně pro ženské publikum. Pravidelně přispívá do časopisu Máma a já, kde jí každý měsíc vychází nový fejeton s rodičovskou tematikou. Pro časopisy (Máma a já, Děti a my, Deník Referendum) i na internet (Baby-Café, blog na idnes.cz) píše články nejen o mateřství a výchově dětí, ale také o normálním porodu a podpoře bondingu. Narodila se roku 1978 jako Gabriela, ke svým třiatřicátým narozeninám si však nadělila oficiální změnu křestního jména na Gauri. Kromě psaní její čas vyplňuje buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü a v nemalé míře dvě dcery, manžel a domácí zvířata, s nimiž žije v Mochově. Propaguje sárí na každodenní nošení pro běžné české ženy. Více informací, odkazy na články a ukázky z románů na GauriChrasti­lova. estranky.cz nebo na http://www.facebook.com/GauriChrastilova.

Ivana Antalová (nar. 1969)  vystudovala Technologickou fakultu Baťovy univerzity ve Zlíně, obor Technologie kůže, plastů a pryže. Pracovala v oblasti daňového a účetního poradenství. Její životní a  zejména mateřské zkušenosti ji přivedly na cestu pomoci druhým. Je zakladatelkou a hlavní koordinátorkou rodičovské organizace Baby­Klokánci, o.s. ZRNKA, která se v roce 2009 zformovala jako přirozené vyústění internetové diskuse rodičů předčasně narozených dětí. Tato organizace, která podporuje předčasně narozené děti, nemocné novorozence a jejich rodiny, v rámci své činnosti poskytuje emoční a psychologickou podporu rodičům, spolupracuje s klinickou psycholožkou Michaelou Mrowetz, pořádá dobročinné akce sloužící k seznámení veřejnosti s problematikou a propojováním světů oddělených nemocniční zdí. V době vydání knihy zakládá občanské sdružení Asociace pro novorozence. Ivana rovněž působí jako laktační poradkyně, lektorka masáží dětí a kojenců, zajímá se o aromaterapii a čínskou medicínu. Má tři děti. Její nejmladší dcera se narodila ve 24. týdnu těhotenství. Právě tato životní zkušenost byla rozhodující pro Ivanino další životní nasměrování. S manželem, synem a dvěma dcerami žijí ve vesnici Psáry, nedaleko Prahy. Kontakt: [email protected]. Více na babyklokanci.blogspot.com, www.zrnka.cz i na Facebooku.

279

Slovo „bonding“ můžeme přeložit jako „lepení“, „připoutání“ nebo „sepětí“. Tento výraz označuje proces utváření vztahu mezi maminkou a miminkem po porodu. Základy emočních vazeb a láskyplný vztah, které se mezi nimi budují již před porodem, naplno explodují v hormonálně nabité situaci při porodu. Podpora bondingu má přínos pro imunologickou, fyziologickou, psychologickou a emocionální složku vývoje člověka. Čím více dítě a matku ve vzájemném kontaktu podpoříme, tím více jim ulehčíme start do života a následné mnohdy nelehké situace spojené s výchovou. Kniha se otevřeně dotýká radostných i bolestných témat mateřství a rodičovství v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Její stěžejní myšlenkou je nutnost prosazení podpory rané vazby mezi dítětem a matkou jako běžné normy českého porodnictví. Kniha je určena nejen pro nastávající rodiče, ale také pro všechny zdravotníky, kteří pečují o dítě a matku. První česky psaná kniha o bondingu vznikla jako rozmluva tří žen. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz jako jedna z prvních v České republice začala hovořit o tematice rané podpory bondingu. Gauri Chrastilová, fejetonistka a spisovatelka, se dlouhodobě zajímá o normální porod a o vše, co souvisí s výchovou dětí. Ivana Antalová je zakladatelkou sdružení BabyKlokánci, podporující nemocné a předčasně narozené děti. „Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma porodu. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme k předčasné vyspělosti.“ Jiřina Prekopová, dětská psycholožka a psychoterapeutka „Doufám, že tato kniha napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu, a tím pomůže více ženám a dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota je značná a nevyčíslitelná.“ Marie Vnoučková, porodní asistentka

M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová

Dítě patří k matce — zdravé či nemocné — živé či mrtvé — dítě patří k rodičům. Všechno je tak prosté, vidět bývá obtížné.

Bonding — porodní radost

m atk a — dítě — porod — bonding — r aná vazba edice Šťastné dítě

M. Mrowetz, G. Chrastilová, I. Antalová

Bonding — porodní radost Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

www.dharmagaia.cz knížky pro přemýšlivé lidi

DharmaGaia

Knížky pro přemýšlivé lidi