Bohuslav Martinů
JULIETTE Opera o třech dějstvích Premiéra 27. března 2009, Janáčkovo divadlo Hudební nastudování: Dirigenti : Režie: Scéna: Kostýmy: Sbormistr: Pohybová spolupráce:
Tomáš Hanus Tomáš Hanus, Jakub Klecker Jiří Nekvasil Daniel Dvořák Simona Rybáková Josef Pančík Štefan Capko
Osoby a obsazení Juliette Michel Malý Arab/ Mladý námořník/ Chasseur Starý Arab/ Trestanec Obchodnice s ptáky Obchodnice s rybami Muž v okně Muž s helmou Komisař/ Lesní hlídač/ Úředník Obchodník se vzpomínkami/ Žebrák Stařec Mládí/ Noční hlídač Babička/ Stará dáma Dědeček/ Starý námořník Hadač z ruky Strojvedoucí Hlas za scénou 1. pán 2. pán 3. pán Sólo klavír Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB Reprízy: 29. 3., 1., 5. a 7. 4. 12. 5.
Maria Haan, Pavla Vykopalová Peter Berger, Jaroslav Březina Kamila Ševčíková, Marika Žáková Jan Hladík Daniela Straková-Šedrlová, Martina Králíková Adriana Hlavsová, Jitka Zerhauová Ladislav Mlejnek, David Nykl Jiří Hájek, Marek Gurbal' Petr Levíček, Zoltán Korda Jiří Hájek, Jevhen Šokalo Richard Novák, Jan Šťáva Jana Iskrová Pavel Kamas Jana Wallingerová, Eva Daňková Tomáš Krejčiřík, Milan Rudolecký Pavel Kamas Tereza Merklová, Daniela Straková-Šedrlová Andrea Priechodská, Martina Králíková Kamila Ševčíková, Marika Žáková Daša Briškárová, Jitka Zejdová
Každý skladatel má dílo, které patří k jeho nejmilejším a provází ho celým životem. V případě Bohuslava Martinů to byla podivuhodná opera Juliette aneb Snář, jež se stala jeho společnicí na více jak dvacet let. Příběh tajemné dívky jménem Juliette začal v roce 1927, kdy francouzský básník, dramatik a scénárista Georges Neveux (1900–1982) dokončil svou hru Juliette ou la cle des songes. Nabídl ji k uvedení režisérovi G. Batymu z Théâtre de l´Avenue. Ten však Juliette považoval za příliš obtížnou pro obecenstvo a hra zůstala zavřená v zásuvce jeho stolu. Když se o tři roky později vyměnilo vedení divadla, nová ředitelka a herečka R. J. Falconetti hru našla a rozhodla se ji inscenovat. Premiéra, která se uskutečnila 7. března 1930, a následujících 30 představení vyvolaly bouřlivé ohlasy. Hru mělo možnost spatřit pouhé dva roky po pařížské premiéře i pražské obecenstvo, když byla uvedena na podzim 1932 pod názvem Julie aneb Snař ve Stavovském divadle v režii Jiřího Frejky a s Jiřinou Šejbalovou a Eduardem Kohoutem v hlavních rolích. Martinů se s Neveuxovou Juliette seznámil už v roce 1930, neboť text hry vyšel jako příloha květnového čísla pařížského časopisu Bravo. Myšlenka na nové dílo zrála několik let, když však Martinů začal na opeře pracovat, vše nabralo rychlý spád. Martinů se rozhodl psát Juliette na český text a sám se pustil do překladu a úpravy hry. Práce postupovala rychle a definitivní verze orchestrální partitury vznikla během devíti měsíců, od 17. června 1936 do 24. ledna 1937 (I. jednání dokončil 17. června 1936, II. jednání 3. listopadu 1936 a III. jednání 24. ledna 1937). Na podzim roku 1935 byl jmenován správcem opery vynikající dirigent a přítel Bohuslava Martinů Václav Talich. Poté co dokončil I. jednání, Martinů nabídl Talichovi novou operu k uvedení v pražském Národním divadle. Václav Talich novou operu přijal a v březnu 1937 Martinů zaslal hotovou partituru do Prahy. Členy inscenačního týmu se stali vynikající umělci, s nimiž Martinů již dříve spolupracoval. Hudebního nastudování se ujal Talich osobně. Režie byla svěřena Jiřímu Honzlovi, přednímu divadelnímu a filmovému režisérovi. Jako výtvarník byl vybrán malíř a jeden z předních scénografů meziválečného období František Muzika. První přípravy na premiéru začaly v říjnu 1937 a trvaly dlouhých pět měsíců. Premiéra Juliette byla původně stanovena na 19. února 1938, ale z důvodů onemocnění Václava Talicha byla posunuta na 16. března. Na premiéru z Paříže nepřijel jen Martinů, spolu s ním seděl v hledišti Georges Neveux. V titulní roli zpívala Ota Horáková a Michela Jaroslav Gleich. Martinů se vrátil do Francie, ale ani tam ho myšlenky na Juliette neopustily. Uvažoval o vytvoření francouzského textu k opeře, aby jí tak umožnil cestu na světová jeviště. V červnu 1939 upravil na francouzský text tři samostatné scény, které měly zaznít v rozhlasovém provedení. Nakonec k tomu nedošlo (scény zazněly až v roce 2008 u příležitosti oslav 50. výročí úmrtí Martinů). Martinů slyšel Juliette ještě jednou, půl roku před svou smrtí. Hessenské státní divadlo ve Wiesbadenu uvedlo Juliette 25. ledna 1959. Martinů byl poněkud zaskočen dramatickým a ponurým pojetím inscenace, ale nakonec uznal působivost inscenace. Neveux chtěl Juliette ukázat novému řediteli Komické opery v Paříži. Ještě v červenci 1959 vážně nemocný Martinů pokračoval v Schönenbergu v přípravě francouzského textu, práci však již nedokončil. Zemřel 28. srpna 1959. Juliette však žila dál, i když trvalo dlouhou dobu než si našla cestu zpět na operní jeviště. Do Prahy se vrátila v roce 1963 s inscenačním týmem ve složení Jaroslav Krombholc (dirigent), Václav Kašlík (režie), Josef Svoboda (scéna) a Jan Skalický (kostýmy). Brněnské obecenstvo mělo možnost se s Juliette poprvé seznámit na podzim roku 1966 v inscenaci Jana Štycha (dirigent), Oskara Linharta (režie) a Naděždy Hanákové (výtvarník).
Inscenátoři: Tomáš Hanus, dirigent: studoval u Jiřího Bělohlávka na JAMU v Brně a dosáhl význačného postavení, když získal titul laureáta Mezinárodní dirigentské soutěže v Katowicích. V sezoně 2007/08 nesmírně úspěšně debutoval v Opéra National de Paris s novou inscenací Janáčkovy Věci Makropulos, režírované Krzystofem Warlikowskim a byl ihned znovu pozván, aby dirigoval obnovené nastudování v sezóně 2008/09. Mezi další významná angažmá patří jeho debut s BBC Symphony Orchestra a s Dánským národním symfonickým orchestrem, návrat do pražského Národního divadla na inscenaci Věci Makropulos a debut v Tonhalle Zürich s orchestrem z Winterthuru. Mezi významná angažmá minulých sezon patří mimo jiné debut na Mostly Mozart Festivalu v New Yorku s Festivalovým orchestrem (sólo Luis Lortie), spolupráce s Gävle Symphony Orchestra, Varšavskou filharmonií, I Pomeriggi musicali Milan a s nově formovaným Festivalovým orchestrem Moritzburgského festivalu. V roce 2005 dirigoval obnovenou premiéru Káti Kabanové ve Finské národní opeře. V současné době má pozvání do významných operních domů a na koncertní pódia v Evropě i USA. Jiří Nekvasil, režisér: v roce 1989 absolvoval studium operní režie u L. Štrose na hudební fakultě AMU, paralelně se věnoval formou mimořádného studia i dramaturgii na divadelní fakultě AMU. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem experimentální operní scénu – Operu Furore. O dva roky později byli oba dva jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, která se záhy přeměnila na Operu Mozart. V letech 2002– 2007 byl šéfem opery Národního divadla v Praze. Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes šest desítek operních a činoherních inscenací, např. pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu) a Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien) a zejména pak v letech 1992–1998 realizoval mozartovský cyklus průběhu letních stagion Opery Mozart ve Stavovském divadle. V činohře inscenoval v československé premiéře hru L. Andrejeva Černé masky a W. Allena Smrt, dále mj. Zelenavého ptáčka C. Gozziho, Stellu a Urfausta J. W. Goetha, Soudny den Ödöna von Horvátha, Perikla W. Shakespeara. Pro pražské loutkové divadlo Minor nastudoval podle textu lidových loutkářů Johanna doktora Fausta. V Národním divadle nastudoval večer soudobých oper a dále např. Prodanou nevěstu, Tajemství B. Smetany, Dona Giovanniho W. A. Mozarta, Pucciniho Děvče ze západu či Řecké pašije B. Martinů. provedení Verdiho Requiem, Adrianu Lecouvreur F. Cilea, Prodanou nevěstu a Tajemství B. Smetany, Řecke pašije B. Martinů. V roce 2008 měla světovou premiéru komorní opera A. Březiny a J. Nekvasila Zítra se bude... (projekt byl vyhlášen Inscenací roku a získal 5 nominací na Cenu A. Radoka). Vedle práce v divadle spolupracuje jako režisér již deset let také s Českou televizí, především na tvorbě hudebních pořadů (přes 100 režií). Jako autora televizních filmů ho zajímají především díla a osobnosti hudby 20. století a hledání nových forem hudebně dramatických děl. Je autorem téměř 20ti hudebních dokumentárních filmů, např. dvou filmů věnovaných Bohuslavu Martinů (Navrat z exilu a Martinů a Amerika) a hudebního filmu věnovaného Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy, 1995) či sedmidílný dokument Krajan G. M. věnovaný G. Mahlerovi (2009). V televizi natočil i několik oper, k nejpozoruhodnějším pak patří zpracování děl Bohuslava Martinů – mechanického baletu Podivuhodný let a opery Slzy nože. Filmy byly na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 oceněny Zlatým křišťálem a na Festivalu Screening stage Arts Prize v roce 1999 hlavní cenou Grand Prix a cenou za „nejoriginálnější způsob režie“. V roce 2000 pak natočil filmový přepis opery Hlas lesa Bohuslava Martinů.
Daniel Dvořák vystudoval architekturu a scénografii u prof. J. Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poté ve Vídni na Akademie der bildenden Künste (prof. Lois Egg). Po studijním pobytu v USA začal pracovat jako divadelní, filmový a televizní scénograf. Dosud vytvořil více než 200 divadelních výprav doma i v zahraničí (např. Německo, Itálie, Francie, Švýcarsko, Irsko, Řecko, Lotyšsko, Rusko, Slovensko, Argentina, Japonsko, Korea). V roce 1988 založil spolu s J. Nekvasilem soubor Opera Furore, první, který se v Československu systematicky věnoval experimentální opeře. V roce 1990 byl jako intendant povolán k řízení Komorní opery Praha, kterou reorganizoval na Operu Mozart. V roce 1998 byl jmenován intendantem Státní opery Praha a v letech 2002 až 2006 působil jako generální ředitel Národního divadla. V roce 2002 spoluzaložil Muzeum loutek v Českém Krumlově. Řada jeho divadelních prací je zaznamenána Českou televizí (např. The Best of Mozart, Bubu z Montparnassu, Golem, Polský žid, Dracula). Vytváří i scénografie pro hudební televizní filmy (např. Odysseův návrat, Evropská turistika, Signorina gioventù) a speciální TV události (koncert ke vstupu ČR do Evropské unie, Večer k rozloučení Václava Havla s funkcí prezidenta ČR). Zvláštní kapitolu jeho tvorby představují specifická světelná řešení (light design) a využívání optických klamů (le trompe d'oeil), při kterých rozvíjí originální postupy prof. Josefa Svobody. Svá díla vystavuje na samostatných i skupinových výstavách (naposledy roku 2004 v nejvýznamnější pražské galerii Mánes). Na Pražském quadrienale 1999 získala česká expozice za jeho účasti hlavní cenu – Zlatou Trigu. Za divadelní scénografii obdržel v roce 1999 Cenu Alfréda Radoka. V roce 2001 byl na ni opět nominován. V témže roce mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za scénografické dílo. V roce 2002 byl francouzskou vládou jmenován Rytířem řádu umění a literatury. O jeho práci vyšly dvě monografické knihy.
... V hlavních rolích Maria Haan po absolutoriu VŠMU v Bratislavě u E. Blahové přijala nabídku angažmá v Moravském divadle v Olomouci. V letech 1996-2002 byla sólistkou Státní opery Praha, kde nastudovala řadu sopránových rolí, mimo jiné Princeznu (Es war einmal), Anettu (Polský žid), Markétku (Faust a Markétka), Isabellu (Robert ďábel) nebo Mimi (Bohéma). Od sezony 2002/2003 je sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde nastudovala např. Janáčkovu Bystroušku (Příhody lišky Bystroušky) a trojroli Málinky, Etherey a Kunky (Výlety páně Broučkovy), Dvořákovu Rusalku, smetanovské role Mařenky (Prodaná nevěsta), Blaženky (Tajemství) a Vendulky (Hubička). Hostuje zároveň v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde naposledy vytvořila titulní roli v Pucciniho opeře Manon Lescaut (2007). Bohatá je též její koncertní činnost na domácích i zahraničních pódiích. Spolupracuje s významnými orchestry, jakými jsou BBC Symphony Orchestra, se kterým naposledy vystoupila na zahajovacím koncertu BBC Proms v Londýně v sopránovém partu Beethovenovy 9. symfonie (2007); dále Slezská filharmonie Katowice, Netherlands Radio Philharmonic Orchestra, Český národní symfonický orchestr, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Slovenská filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc a další. S orchestrem BBC a jeho šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem nahrála trojroli v Janáčkových Výletech páně Broučkových pro label Deutsche Grammophon. Tato nahrávka získala na hudebním veletrhu v Cannes operní ocenění Midem Classical Award 2009.
Pavla Vykopalová absolvovala Státní konzervatoř v Praze v roce 1993. Už během studií spolupracovala s Operou Mozart. V roce 1998 byla angažována v Plzeňské opeře (mj. titulní role v Purcellově opeře Dido a Aeneas). Od roku 1999 je stálým hostem Národního divadla v Praze v rolích Cherubino (Figarova svatba), Dorabella (Cosi fan tutte), Zerlina, Donna Elvira (Don Giovanni), Mařenka (Prodaná nevěsta) ad. Na jaře roku 2003 debutovala v roli Karolky (Její pastorkyňa) v Théatre du Châtelet v Paříži (dirigent Sylvain Cambreling, režie Stéphane Braunschweig). Od sezony 2005/06 se stala sólistkou Státní opery Praha, kde nastudovala Rosinu (Lazebník sevillský), Paminu (Kouzelná flétna), Rusalku a Mimi (Bohéma). V říjnu 2006 zařadila Pavla Vykopalová do svého repertoáru roli Vitellie (La clemenza di Tito). Od ledna 2009 se stala sólistkou Janáčkovy opery NDB, kde již dříve nastudovala roli Mařenky (Prodaná nevěsta), která jí vynesla nominaci na cenu Thálie za rok 2006, Rosiny (Lazebník sevillský), Lauretty (Gianni Schicchi) a Neddy (Komedianti). Pravidelně vystupuje zejména s barokním i romantickým koncertním repertoárem na domácích i zahraničních pódiích. Spolupracovala například se souborem Virtuosi di Praga, FOK, SOČR a Českou filharmonií. Pavla Vykopalová se podílela na nahrávkách CD: J. J. Ryba: Česká mše vánoční (Multisonic), A. Rejcha – Lenora (Orfeo) ad. Peter Berger vystudoval zpěv na konzervatoři v Košicích a po té absolvoval mistrovské kurzy u P. Dvorského a E. Blahové. Ještě v době studií se stal sólistou opery Státního divadla v Košicích. V roce 2007 mu byla udělena 1. cena v soutěži Anglo-Czechoslovak Trust v Londýně. K jeho dalším úspěchům patří udělení ceny Literárního fondu za ztvárnění postavy Prince v Dvořákově Rusalce. Mezi jeho nejúspěšnější postavy patří Nemorino (Nápoj lásky), Faust (Faust a Markétka), Princ (Rusalka), Alfréd (Traviata), Vašek (Prodaná nevěsta), Don Ottavio (Don Giovanni) a Ernesto (Don Pasquale). Pravidelně spolupracuje se Státní filharmonií v Košicích, Slovenskou filharmonií, je hostem Státní opery v Bánské Bystrici. Věnuje se také interpretaci oratorní tvorby. Koncertně vystupuje doma i v zahraničí. V říjnu 2007 úspěšně debutoval v Slovenském národním divadle postavou Pinkertona v Madama Butterfly. V roce 2008 bude hostovat Národním divadle ve Splitu v roli Fausta (Faust a Markétka) a Nemorina (Nápoj lásky) a připravuje se na spolupráci s Národním divadlem Praha.
