Bodyguardka II Lev práva
Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI, Finnish Literature Exchange.
Přeložila Lenka Fárová
ARGO, 2014 Oikeuden jalopeura Copyright © Leena Lehtolainen 2011 Translation © Lenka Fárová, 2014 isbn 9788025712498
1.
V Toskánsku rysi nejsou. Ale v kopcích jižního Toskánska se ještě lze setkat s kočkou divokou. Když jsem vypůjčeným šedým autem mířila na jihozápad od Florencie, nespatřila jsem jiná zvířata než vlaštovky a hrdličky, jejichž vrkání pronikalo na silničkách až dovnitř vozu. Montemassi bylo vidět už z dálky. Vzpínalo se na kopci tak tři sta metrů nad mořem. Pevnost vypadala stejně nepřístupně jako na fresce Simona Martiniho, na níž Guidoriccio na koni přijíždí k městu. Vysoká, úzká věž na severní straně se nedochovala a střecha i zdi prostřední části se zřítily. Jakmile silnice k opevněnému měs tečku začala strmě stoupat, zařadila jsem dvojku. V Itálii jsem ještě nikdy nebyla, ale když jsem žila v New Yorku, procházela jsem se po tamní italské čtvrti tak často, že jsem pochytila i trochu kuchyň ské italštiny, kterou jsem si začala vybavovat. A italský spolužák na bezpečnostní akademii v Queensu mě zase naučil několik užitečných nadávek. Davida jsem neviděla už půl roku. Naposledy jsme se setkali na podzim v Kielu, kam ze Španělska doplul na plachetnici. O tom,
7
že se David po výbuchu v Baltském moři zachránil, vědělo kromě mě jen pár spolehlivých kolegů z Eupolu. Informaci měl i vrchní inspektor Teppo Laitio z Ústřední kriminální policie a několik finských politiků, pro něž byl David jen jménem. Někdo tu informaci ale prozradil, takže Davidův úkryt poblíž Sevilly už nebyl bezpečný a on se musel přesunout jinam. David nevěděl, kdo přesně ho pronásleduje, ale oba jsme tušili, že nás někdo sleduje. Důkladně jsme si prohlíželi lidi kolem, snažili se pronikat pod jejich masky, všímat si předmětů na nepatřičných místech. Jenže ten, kdo Davida vypátral, chtěl, aby se o tom vě dělo. Na stezkách k Davidově chatě se v noci objevovaly nové stopy, a když jsme se byli projít, někdo rozbil okno v kuchyni. Přes neustálé výměny telefonních čísel Davidovi někdo pořád volal. Pronásle dovatel chtěl Davida vystrašit a přimět ho, aby se přesunul. Když mě David požádal, ať se vrátím do Finska, strašně jsme se pohádali. Musela jsem tam samozřejmě zajet vyřídit nějaké náleži tosti, ale domnívala jsem se, že se doma zdržím jen krátce a pak se do Španělska vrátím. Peníze už došly, ale měla jsem nějaký majetek, který bych mohla prodat. Z posledního zaměstnání u bezpečnostní kontroly na letišti jsem odešla bez výpovědi, takže jsem o příspěvek pro nezaměstnané ani nemohla žádat, zvlášť když jsem se poflako vala po jižním Španělsku, místo abych byla úřadu práce k dispozici. Když jsem se však vrátila do Finska, mohla jsem nastoupit zpátky na letiště. Bezpečnostní služba měla stále nedostatek lidí. Týden v Kielu znamenal jen takové krátké vytržení z reality a pak se mi stýskalo ještě nesnesitelněji než před ním. Nesnášela jsem, jak moje nálada přímo závisí na tom, kdy se mi David ozve. Ke všemu to dělal nepravidelně, mailové adresy a telefonní čísla se často měnily a někdy o sobě nedal vědět celé týdny. Rozum mi mockrát radil, abych na celého Davida zapomněla. Ale srdce s tím ještě nesouhlasilo. David asi konečně našel lepší úkryt a odvážil se pozvat mě k sobě. V jižním Toskánsku žije hodně cizinců, takže jeden Švéd se
8
v tom davu snadno ztratí. David zatím cestoval ze země do země na švédský pas, v němž bylo zapsané italsko-švédské jméno Daniel Lanotte. Příjmení podle mě krásné, ale křestní jméno příliš průhled né, protože to bylo Davidovo skutečné druhé křestní jméno. David na to reagoval tak, že po světě běhá Danielů a že právě teď tohle jméno všude spojují se Švédskem a jeho královskou rodinou. Věděla jsem, že David z Kielu troufale odjel za svou rodinou do Tartu, a později jsem dostala esemesky z různých zemí: z Polska, z Francie, z jižního Německa. David se pokoušel svého pronásle dovatele setřást a nakonec uvěřil, že se mu to povedlo. Mně identitu svého protivníka neprozradil. Čím méně toho budu vědět, tím víc prý budu v bezpečí. Městečko Montemassi si David za své útočiště zvolil náhodou. Nevím, kde se seznámil s bratrem Giannim, mnichem z nedalekého kláštera Sant'Antimo, ale s jeho pomocí našel byt u městských hradeb. Všechny čtyři byty v domě byly volné. Už dlouho se je pokoušeli prodat, protože i v Toskánsku zažíval obchod s realitami krizi. Bratr Gianni znal realitního agenta a doporučil mu, aby byt pronajal Davidovi. „V klášteře by nebylo moudré zůstat,“ prohlásil David. „Pohybuje se tam moc lidí a kromě toho je to příliš zjevné útočiště. Budu předstírat, že jsem poloviční Švéd, který zbohatl na obchodech s akciemi, sní o tom, že se stane spisovatelem, a prchá před tamní nevlídnou zimou do italského tepla.“ I když mě David varoval, že vypadá poněkud jinak, než když jsme se naposledy viděli v kielském přístavním hotelu, tak jsem muže, který se opíral o kamennou zeď na hlavním náměstí v Montemassi, málem zprvu nepoznala. Výšku samozřejmě skrýt nedokázal. Během rekonvalescence ztratil část svalové hmoty, ale schýleného jsem ho ještě neviděla. Změnou držení těla zestárl o mnoho let. Husté, černé vlnité vlasy byly tatáž paruka, v jaké mi jednou přišel naproti v recepci hotelu Torni. Úzký knírek a malá, směšná bradka byly taky černočerné. Tmavomodrý svetr a šedé džíny na něm vlály
9
a s překvapením jsem si všimla, že i na hřbetu rukou má spoustu černých chlupů. Oči mu zakrývaly sluneční brýle. Přesto jsem poznala, že onen dvoumetrový hubený cizinec je David. Zaparkovala jsem na okraji náměstí a vystoupila, abych se protáhla. Nechala jsem si vlasy narůst tak, že se daly stáhnout do dvou krátkých culíků, ale jinak jsem se nezměnila. Květované šaty na mně vypadaly jako převlek, ale hodily se k turistce, která přijela do jarního Toskánska v naději, že dubnové slunce už bude hřát. S předstíraným zájmem jsem si prohlížela nevzhlednou moderní bronzovou sochu, která jako by stála na úplně špatném místě, a pak jsem si pročítala tabuli s turistickými informacemi. Do Itálie jsem přijela na svůj pas. Neměla jsem důvod pořizo vat si falešné dokumenty. Nebyla jsem součástí žádných oficiálních bezpečnostních struktur, pracovala jsem nadále pro bezpečnostní agenturu Airpro. Dřív jsem dělala bodyguardku soukromým oso bám, ale nechala jsem toho poté, co jednu z mých zaměstnavatelek zavraždili hned, jak jsem jí dala výpověď, a druhou přes veškerá moje bezpečnostní opatření unesli. Práce na směny, k níž nepatřily žádné nebezpečnější situace než výbuchy vzteku rádoby důležitých cestujících, mi vyhovovala. Když se mi zastesklo po nebezpečí, zajela jsem za Davidem. „Buongiorno, signora.“ Davidův hlas jsem poznávala. Přistoupil ke mně a pokračoval italsky. Rozuměla jsem jen částečně. Zeptala jsem se, zda mluví anglicky, a když odpověděl kladně, přešli jsme do angličtiny. Dohodli jsme se, že budeme dělat, jako že se neznáme, ale že obou stranný zájem tu je. Finská turistka naláká místního obyvatele, aby jí ukázal pevnost, a konec bude jako ze šestákových románů nebo béčkových filmů: láska na první pohled pod modrou toskánskou oblohou. Pokud si Davidovi pronásledovatelé zjistili, co jsem zač, tak vědí, že si na počestnosti nijak zvlášť nezakládám. Když jsem měla chuť se s někým vyspat, tak jsem to prostě udělala. Někdy dokonce i tehdy, když jsem chuť neměla.
10
Samozřejmě jsme věděli, že pokud mě sledují, aby se dostali Davidovi na stopu, pak ani nejpečlivější maskování nemůže chránit věčně. Přesto jsem se rozhodla zariskovat, protože mě David ne odolatelně přitahoval a byla bych ho následovala i na mnohem hůře dosažitelná místa než do toskánského opevněného městečka. David měl novou vodu po holení, ale pod ní jsem cítila jeho vlastní vůni. Zeptal se, odkud jsem, konverzovala jsem jako náhodná turistka. Začali jsme šplhat nahoru k pevnosti. Na verandě domu s modrými dveřmi spala kočka, daleko na poli vrčel traktor. Bylo po poledni a zdálo se, že v celém městečku není nikdo jiný než my. Z pevnosti Montemassi zbyly dvě věže. V rozvalinách obytných budov mezi nimi bujela zeleň: strom připomínající sléz, vysoký jako já, podivné druhy jetele, vlčí máky a nějaké hluchavky, jejichž temně purpurová barva by nadchla strejdu Jariho. Strejda se o rostliny za jímal, i když to asi nepovažoval za vhodný koníček pro pořádného chlapa. Naučila jsem se názvy rostlin a jejich klasifikaci bez větší námahy. Každá informace se může hodit, třeba i zachránit život. Na prvním stupni mě kluci chtěli donutit sníst plody lýkovce, ale věděla jsem, že jsou jedovaté. Nežalovala jsem učitelce, ale místo toho jsem jich pak několik zavázala do kapesníku, nosila je v kapse a plánovala, že je těm mizerům hodím do kaše. Pevnost nabízela rozhled na všechny strany. Na jihu se otevírala přímořská rovina. Dole v městečku se nadále nic nehýbalo, jen jeden voříšek si nesl v tlamě kus jakéhosi masa. Bylo divné mluvit s Davidem anglicky, ale bylo to nejrozumnější. Dřív jsme spolu mluvili švédsky, a teprve když zmizel, jsem se do slechla, že umí i trochu finsky. Byla to jedna z mnoha věcí, které mi navzdory všemu zatajil. Španělsky se naučil snadno a teď se zdálo, že mu jde i italština. Možná že jazykové schopnosti pro něj znamenaly něco jako životní pojistku ve světě, který ho stále překvapoval. Předstírali jsme, že se seznamujeme. Vyprávěla jsem mu o sobě co nejvíc podle pravdy: bydlím v Helsinkách v podnájmu u paní Voutilainenové a pracuju u bezpečnostní kontroly na letišti
11
Helsinky-Vantaa. Jsem svobodná, bezdětná a nemám ani žádné domácí zvíře. David při konverzaci zase budoval obraz osoby, za niž se vydával – syna italského otce a finsko-švédské matky, který prožil větší část svého života ve Švédsku a poté, co zdědil menší obnos, se přestěhoval do Toskánska, aby si splnil svůj velký sen napsat román. Daniel Lanotte jako by se při vyprávění trochu styděl. „No není to pořádné klišé? Jako by tu psaní šlo nějak líp než v Sollentuně nebo Smålandu. Ale krajina je tu nádherná. Chceš se podívat, jaký pohled se otevře z okna mé pracovny? Mohl bych ti nabídnout i šálek kávy, jestli by přišlo espreso vhod.“ To byla tradiční narážka. Talián balí blonďatou turistku. Sou hlasila jsem. Davidův byt se nacházel několik desítek metrů pod pevností a výhled z něj byl ohromující. Bylo užitečné vidět daleko, protože David mohl sledovat provoz na silnici z jihu a východu. Uvnitř se mě David zeptal, zda umím švédsky. Když jsem při svědčila, přešel do švédštiny. „Tady by to mělo být bezpečné. Prohlížím byt každý den a ještě jsem nenašel odposlouchávací zařízení. Mluvit švédsky je méně riskantní než anglicky, mluví tak jen zlomek lidí oproti těm, kteří umějí anglicky. Tady v městečku jsem nikoho švédsky mluvit neslyšel a v Roccastradě jen jednou. Hned jsem přešel na druhou stranu ulice. V klášteře Sant'Antimo jsem viděl skupinku turistů ze Skåne, ale vypadali neškodně. Jen nějací důchodci.“ „Měl bys vědět, že neškodné skupinky neexistují. Výprava důchodců by byla šikovná zástěrka, za niž by se protivník mohl ukrýt. Ale proč se obáváš právě Švédů? Myslíš, že tě sledují oni? Proč?“ David popošel blíž. Ještě se mě nedotkl, ani já jeho. Přitom v Kielu jsme ani nezavřeli dveře kajuty plachetnice, a už jsme se na sebe vrhli. Jako by nás najednou dělila průhledná, ale přesto nepřekonatelná zeď. „Nevím, kdo po mně jde. Proto ti nemůžu nic říct. Možná za tím je někdo z Vasiljevových dědiců, který zuří, že se izotop Sr- 90
12
dostal do nesprávných rukou, možná Ivan Gezoljan, který ho Vasil jevovi dodal. Třeba jim jde o ten izotop, a ne o mě.“ David mi neprozradil, co se stalo s izotopem. Když jsem se za čátkem loňské zimy dozvěděla, že je přece jen naživu, zdálo se všechno ostatní nedůležité. Teprve po návratu ze Španělska jsem začala přemýšlet, co všechno David tají. Ani celý rok mi nestačil, abych to zjistila. „Prostě mi musíš důvěřovat. Nebudeme si ty krátké společné chvíle kazit zbytečnými úvahami. Tady jsem zatím v bezpečí a to platí i pro tebe.“ David mě popadl do náruče a já se nechala, znovu jsem zapomněla na rozum a obezřetnost, na tom teď nesešlo. Knír a bradka mě šimraly, husté černé vlasy byly na dotek cizí, ale David se mě dotýkal stejně jako dřív, polibky byly důvěrně majetnické, teplo pohublého těla neodolatelné. Byly to radostné dny na počátku dubna. Kvetoucí ovocné stromy se rychle obalovaly listím. Slunce v jistých chvílích hřálo tak, že jsme mohli chodit jen v tričku, ale na vrcholu Monte Amiata byl ještě sníh, na kterém by se dalo lyžovat. Projížděli jsme od vesnice k vesnici, podnikali pěší výlety po kopcích, líbali se v opuštěných kostelích a obdivovali moderní plastiky v galeriích pod širým nebem. Ačkoliv jsem byla šťastná, měla jsem celou dobu takový pocit, že to není skutečné. Dostala jsem se do filmu v Davidově režii a o zápletce jsem neměla jinou představu, než že k překvapivému zvratu může dojít kdykoliv. David měl v bytě dvě zamčené zásuvky a klíče od nich se mi nepodařilo nikde objevit, i když jsem pilně hledala v těch nemnohých okamžicích, kdy jsem v jeho pronajatém bytě zůstala sama. Byla jsem si jistá, že David ví, že to dělám, a většinou jsme byli spolu. Byla jsem v Montemassi asi dva týdny, když mu někdo volal. Seděli jsme u večeře, jako předkrm David připravil čerstvě sklizené artyčoky, jejich tmavě fialové listy nám zaplnily talíře. „Pronto!“ ohlásil se do telefonu italsky a pak přešel do angličti ny. „Ano, jsem Daniel Lanotte. Kdo volá?“ Vstal od stolu a přešel
13
Leena Lehtolainen
Bodyguardka II Lev práva Z finského originálu Oikeuden jalopeura, vydaného roku 2011 nakladatelstvím Tammi v Helsinkách, přeložila Lenka Fárová. Obálka, grafická úprava a sazba Jiří Franc, studio 3mosquitos. Jazyková redakce Vladimír Piskoř. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Jazyková korektura Tereza Janků. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, e-mail
[email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2 354. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. isbn 978-80-257-1249-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas, sklad Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
