BISKUPSKÉ GYMNÁZIUM V OSTRAVĚ
KOMUNISTICKÁ PERZEKUCE SALESIÁNŮ DONA BOSCA V OSTRAVĚ aneb V Ostravě se jelo dál, jako by se nechumelilo
Ostrava, 2012
Tomáš Nagy, Martin Lapčík, vedoucí práce: Mgr. Pavel Stuchlý
Prohlášení Prohlašujeme, že předložená práce je naším původním dílem, které jsme vypracovali samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsme při zpracování čerpali, v práci řádně citujeme a jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Ostrava, 28. 5. 2012
…………………………… podpisy
Poděkování Děkujeme vedoucímu naší práce, Mgr. Pavlu Stuchlému, za návrh tématu a neustálou pomoc při zpracovávání práce. Děkujeme pamětníkům, panu Miroslavu Machálkovi a paní Ludmile Koláčkové za čas, který věnovali nám a našim otázkám, a za trpělivost, s níž nám odpovídali. Děkujeme rovněž Markétě Čajánkové a Patriku Sittkovi, kteří se na naší práci měli podílet a sehnali nám spoustu podkladů, z důvodu časové vytíženosti při přípravě na maturitu se však na konečné podobě práce nemohli podílet. Děkujeme Jakubu Curylovi, který se rovněž podílel na naší práci, svou činnost však musel ukončit ze soukromých důvodů. Děkujeme panu Mgr. Vojtěchu Vlčkovi za ochotné zapůjčení své diplomové práce a za velmi užitečné poznámky. Děkujeme panu Pavlu Kosmákovi za ochotné poskytnutí fotek kostela sv. Josefa a salesiánského střediska.
Obsah 1
Úvod......................................................................................................................... 6
2
Pamětní místo na komunistický režim – kostel sv. Josefa v Ostravě – Moravské Ostravě ........................................................................................... 7
3
4
2.1
Umístění........................................................................................................ 7
2.2
Historie před nástupem komunismu ................................................ 7
Historie ................................................................................................................... 7 3.1
Akce K ............................................................................................................ 7
3.2
Zatčení salesiánů v roce 1952 .............................................................. 8
3.3
Činnost ostravských salesiánů po procesu s A. Dvořákem ....... 9
3.4
Zatýkání salesiánů v letech 1956 – 1958 ...................................... 10
3.4.1
Proces s vedením salesiánů ....................................................... 10
3.4.2
Proces s ostravskými salesiány................................................ 11
3.4.3
Proces s V. Filipcem ...................................................................... 11
3.5
Pokračování činnosti ostravských salesiánů ............................... 12
3.6
Zavření kostela a činnost následující poté ................................... 13
3.7
Obnova po roce 1989............................................................................ 13
Závěr..................................................................................................................... 14
Literatura ....................................................................................................................... 15 Seznam příloh .............................................................................................................. 16
5
1 Úvod V naší republice existuje mnoho míst, kde se odehrávaly represe komunistického režimu. Žilo a ještě zde žije mnoho drobných hrdinů, kteří nesklonili svou hlavu a odmítli se zbavit svého svědomí, své víry, svého přesvědčení, za což byli ze strany komunistického státního aparátu tvrdě trestáni. Podle našeho názoru je dobré si takové lidi připomínat. Proto jsme se také pokusili najít pamětníky těžkých chvil známého ostravského kostela a zároveň střediska pro mládež – kostela sv. Josefa, mezi ostravskými obyvateli nazývaného Don Bosco. Pokusili jsme se zjistit něco více o dramatech, která se zde odehrávala za minulého režimu – vypátrat oběti těchto represí a jejich osudy a také zjistit, proč vlastně byl tento kostel uzavřen a proč byl po více než 20 let v hledáčku StB. V práci používáme úryvky z rozhovorů s pamětníky, které jsme navštívili. Tyto úryvky nejsou jazykově ani gramaticky upravované pro zachování větší autenticity výpovědí.
6
2 Pamětní místo na komunistický režim – kostel sv. Josefa v Ostravě – Moravské Ostravě 2.1 Umístění Kostel sv. Josefa (místními přezdívaný Don Bosco) se nachází na Vítkovické ulici č. 28. Dnes se na tomto místě nachází znovuotevřený kostel sv. Josefa, Středisko volného času Salesiánů Dona Bosca, Domov Don Bosco a sídlí zde také Salesiáni Dona Bosca1.
2.2 Historie před nástupem komunismu Kostel byl vystavěn v letech 1935 – 1937 salesiány Dona Bosca na místě bývalého kláštera. Byl vysvěcen 8. prosince 1937. Ve své době byla stavba unikátní – šlo o první kostel v Československu s ocelovou konstrukcí.
3 Historie 3.1 Akce K V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byli násilně odvezeni salesiánští řeholníci z celé republiky (s výjimkou Přestavlk u Přerova a Hodoňovic u Bašky, kde bylo z neznámých důvodů salesiánům umožněno dokončit maturitu na státní škole2). Salesiáni byli poté internováni v internačním táboře v Oseku a v internačním táboře v Želivě. Později se postupně dostali k Pomocným technickým praporům (PTP). Na tyto události vzpomíná pan Miroslav Machálek, který tehdy jako mladý navštěvoval salesiánské akce a byl postupně připravován na dráhu řeholníka, takto: „Dělali (StB) různé podvody - zbylo nějaké maso, které posypali moukou a pak to nafilmovali a v týdeníku to pak ukazovali jako
1 Viz Příloha č. 1: Obrázky pamětního místa – Kostel sv. Josefa se salesiánským střediskem a Domovem Don Bosco 2 I z těchto míst byli kněží internováni, pouze studentům a klerikům bylo umožněno dokončit maturitu.
7
plesnivé maso. V týdeníku bylo, naše děti mají nedostatek jídla, hladoví a tady se nechává maso hnít, protože ho je hodně, že se ani nespotřebuje.“3 Po prázdninách 1950 byl oddělen kostel sv. Josefa od ústavu zazděním dveří sakristií. Prostory ústavu byly používány pro vojenské účely. U kostela byl také internát pro učně, který přešel roku 1952 do rukou civilní správy. Záhy byl z Oseku propuštěn P. Václav Filipec, který začal tajně pomáhat salesiánským komunitám po celé republice. Václav Filipec pomáhal i ostravským salesiánům. V Ostravě totiž pokračovala každodenní činnost oratoře i po internaci řeholníků – vedli ji starší oratoriáni, které si předtím vychovali místní salesiáni. V Ostravě byla dvě hlavní ilegální střediska salesiánů – rodina Honků a rodina Franků, kteří ubytovávali kleriky či mladé studenty. Ostravští salesiáni záhy získali opuštěnou chalupu v Pitárném u Krnova, kde pořádali prázdninové tábory, kterých se zpočátku účastnilo asi 14 chlapců, později se však tento počet navýšil až na 40. Na přípravě těchto táborů se podíleli P. Josífek Smékal, P. Václav Filipec, P. Vojtěch Frélich a zejména Václav Zuchnický. Frélich spolu se Zuchnickým rovněž vyučovali chlapce z místních rodin náboženství. Václav Zuchnický mimo práce v oratoři rovněž vedl v kostele smíšený sbor. V roce 1952 se k němu přidal Jaroslav Lank, přestavlcký klerik. Později se k nim přidal ještě Josef Honka, který mezitím dostudoval gymnázium v Olomouci.
3.2 Zatčení salesiánů v roce 1952 Již na podzim se povedlo salesiánům internovaným v Želivě navázat spojení se salesiánskými komunitami po celé republice. Provinciál P. A. Dvořák spolu se svými pomocníky P. F. Hnilou a P. O. Medem psali své dopisy pro salesiány na svobodě na tabákové papírky a balili z nich cigarety. Přes zahradníka, kuchařku a učitelku národní školy v Želivě předávaly tyto zprávy P. V. Filipcovi. Ten zprávy poté předával J. Honkovi a M. Frankovi, kteří zprávy přepisovali a vozili je do komunit po celé republice. V. Filipec začal vydávat pro mladé salesiány tajný časopis COR UNUM (Jedno srdce), který byl vydáván od roku 1950 a objevovaly se v něm dokonce instrukce a zprávy od představených internovaných v Želivě.
3
Viz Příloha č. 2: Úryvky rozhovoru s Miroslavem Machálkem a Příloha č. 6
8
Tajná činnost salesiánů neunikla pozornosti policie. Nejprve byl vyslýchán zahradník Antonín Blažek, který vše zapřel. Výslechům však podlehla kuchařka Kordovská, která byla StB donucena ke spolupráci. 15. 5. 1952 byli pozatýkáni provinciál salesiánů P. A. Dvořák, ekonom salesiánů P. František Hnila a další. V roce 1953 pak byli Krajským soudem v Jihlavě odsouzeni za velezradu a špionáž (A. Dvořák na 21 let, F. Hnila na 23 let, další 3 řeholníci dostali také tresty, nejnižší byl 1 rok vězení). O zatčení se dozvěděl V. Filipec, který se také obával zatčení, a proto se ukryl s pomocí svého známého Zrůnka v Liptále na Vsetínsku u sester dominikánek, kde se ukrýval 5 let. Zde mu rovněž pomáhaly představená místního kláštera Růžena Minaříková a hospodářka Marie Šumberová. Vybudovali pro V. Filipce několik důmyslných úkrytů. Do Liptálu za V. Filipcem občas docházel Josef Honka, který jako jeden z mála salesiánů věděl o Filipcově úkrytu. V. Filipec i tehdy psal dopisy ostatním salesiánům, dále také vydával časopis COR UNUM a další náboženské publikace, které dopravoval do Ostravy k rodině Honků, kde je množili a předávali do ostatních salesiánských komunit. Po zatčení a odsouzení provinciála salesiánů P. A. Dvořáka a po smrti zakladatele české salesiánské kongregace a jejího prvního inspektora Ignáce Stuchlého, byl zvolen zastupujícím inspektorem P. Karel Tinka. Kvůli zranění byl již v prosinci roku 1950 propuštěn od PTP Rudolf Chudárek, který díky svým kontaktům navázal ilegální spojení s představenými salesiánů v Turíně. Od nich získal v roce 1953 jmenovací dekret pro P. K. Tinku. P. K. Tinka byl v té době ještě stále u PTP, proto s ostatními salesiány komunikoval především přes J. Honku a M. Franka. Poté, co byl v roce 1954 propuštěn od PTP, začal se intenzivněji věnovat své práci zastupujícího inspektora.
3.3 Činnost ostravských s A. Dvořákem
salesiánů
po
procesu
V roce 1954 přijel do Ostravy po svém propuštění z Pomocných technických praporů (PTP) opět P. Vojtěch Frélich, který se stal jediným salesiánským knězem v Ostravě. Po roce 1953 přicházeli postupně do Ostravy od PTP další klerici – Petr Baran, Václav Kelnar, Ludvík Oradovec a další. Ti postupně utvořili třetí komunitu salesiánů v Ostravě (kromě rodiny Honků a rodiny Franků).
9
V té době navštěvovalo oratoř při kostele sv. Václava 30 – 40 chlapců. Organizovali různé akce – například pouť na Hostýn v roce 1954. Po likvidaci tábora v Želivě v roce 1954 byla většina salesiánů propuštěna na svobodu (někteří však byli přesunuti do internačního tábora Králíky). Propuštěn byl i P. Josef Lepařík, ředitel ostravského salesiánského ústavu. V roce 1956 se J. Lepařík ujal vedení kongregace (vedení se měl ujmout již v r. 1952, z důvodu jeho internace to však nebylo možné), které mu předal zastupující inspektor K. Tinka.
3.4 Zatýkání salesiánů v letech 1956 – 1958 3.4.1 Proces s vedením salesiánů Roku 1956 začala Státní tajná bezpečnost (StB) organizovat celorepublikovou akci proti salesiánům, Do jara 1958 byli pozatýkáni postupně členové řeholních komunit po celé republice. Komunistická prokuratura je obvinila takto: „Jejich jednání pramenilo z pohnutky nepřátelské k lidově demokratickému zřízení a jejich snahou bylo zachovat za všech okolností existenci salesiánského řádu, pro případ zvratu poměrů v našem státě.“4 Vlivem zahraničního tlaku nebyla náboženská činnost již hodnocena jako špionáž, nýbrž jako trestný čin podvracení republiky (§79 a) trestního zákona) a trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi (§ 173 trestního zákona). V listopadu a prosinci byli zatčeni P. Josef Lepařík, P. Karel Tinka, Josef Honka, Miroslav Frank, P. Rudolf Chudárek a P. František Jurečka (poslední dva byli další salesiánští kněží). K. Tinka a J. Lepařík byli zatčeni za vedení salesiánského řádu (žádný zákon to přitom nezakazoval). Ostatní byli žalováni především za zprostředkování kontaktu s V. Filipcem a s generálními představenými v Turíně. StB u výslechů obviněných již nepoužívala fyzické násilí, nýbrž pouze psychický teror. U Krajského soudu v Olomouci byli odsouzeni R. Chudárek na 8 let vězení (přibylo mu ještě obvinění z velezrady), K. Tinka na 4 roky, F. Jurečka na 3 roky, J. Honka, M. Frank a J. Lepařík na 2 roky vězení. Po odvolání k nejvyššímu soudu v Praze byl J. Honkovi trest prodloužen na 4 roky. R. Chudárkovi byl po novém projednání trest navýšen na 13 let
4
Rozsudek KS Olomouc T 2/57, ze dne 1. – 2. 4. 1957, str. 5
10
vězení (za obstarání automobilu a řidiče pro zraněného člověka byl obviněn z úmyslné pomoci ke spáchání trestného činu velezrady). V dobových tiskovinách se píše mj. „V roce 1950 byl na našem území zrušen řád salesiánů. Při mnoha protistátních procesech bylo totiž zjištěno přímé spojení řeholníků tohoto řádu se špiony.“5 Ve skutečnosti však salesiánský řád nikdy právně zrušen nebyl. M. Frank a J. Lepařík se dostali na svobodu v roce 1958, K. Tinka a J. Honka se na svobodu dostali po prezidentské amnestii v r. 1960 a R. Chudárek vyšel z vězení až v r. 1962. 3.4.2 Proces s ostravskými salesiány V Ostravě bylo zatčeno celkem 7 kleriků – J. Lank, V. Zuchnický, J. Poláček, J. Rychlý, P. Baran, V. Kelnar a B. Hankus. Spolu s nimi byl zatčen i kněz V. Frélich. Byli obviněni z toho, že vytvořili ilegální organizaci salesiánů, V. Zuchnický a J. Lank byly navíc obžalováni z důvodu organizování oratoře pro chlapce. V. Frélich byl navíc obviněn z vedení ostravské skupiny a údajně zatajil v roce 1949 motocykl a ukryl šicí stroj (obojí však bylo formálně v pořádku). Krajský soud v Ostravě odsoudil V. Frélicha na 4 roky a 6 měsíců do vězení, V. Zuchnického a J. Lanka na 2,5 roku, B. Hankuse na 21 měsíců, P. Brana na 1,5 roku a ostatní na 1 rok a 3 měsíce. Odsouzení si tresty odpykávali ve Valticích, v Jáchymově a v táborech na Slovensku. Na těchto místech museli vykonávat namáhavé fyzické práce. Na odsouzení a pobyt ve vězení vzpomíná Václav Zuchnický takto: „V červnu jsem byl spolu s dalšími odsouzen, já na 2,5 roku. Po soudu nás dali všechny do jedné místnosti, mohli jsme se u otce Vojtěcha (Frélicha) vyzpovídat. Po měsíci nás odvezli do vězení poblíž Banské Bystrice, kde jsme po dokončení cementárny dojížděli na stavbu na skladiště. Pak jsem byl tři měsíce v Ilavě. Vězení jsem dokončil v Košicích.“6 Pan Machálek, který tehdy již také pomáhal ostravským salesiánům s různými věcmi, vzpomíná: „Vydával se ten časopis COR UNUM - na něm jsme se podíleli všichni a všichni jsme věděli, že za to můžeme jít do lochu.“ 3.4.3 Proces s V. Filipcem 29. 3. 1957 byl V. Filipec zadržen pohraniční hlídkou při pokusu o přechod hranice do NDR u obce Světlá. U Krajského soudu v Olomouci 5 6
Stráž lidu, 5. 4. 1957, str. 3 MACHÁLEK M. Václav Zuchnický osmdesátiletý. Salesiánský magazín. Číslo 1/2010,
11
byl uznán vinným z trestných činů podvracení republiky, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a z pokusu o opuštění republiky. Byl odsouzen na 9 let. Byl vězněn v Leopoldově a v roce 1960 byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Odsouzeny byly i řádové sestry, které V. Filipcovi pomáhaly.
3.5 Pokračování činnosti ostravských salesiánů Po svém propuštění se opět ujal V. Zuchnický vedení ostravské skupiny salesiánů. Postupně vytvořil padesátičlenný smíšený pěvecký sbor, třicetičlenný mužský sbor, dva dětské sbory a skupinu křesťanského folku. Sbory se účastnili mnoha akcí v České republice i v zahraničí. Na tyto události vzpomíná pan Machálek, který se v té době účastnil činnosti pěveckých sborů, takto: „Po zatýkání nastala na chvíli v naší činnosti pauza, jenomže potom v šedesátých letech bylo takové uvolnění a my jsme pokračovali. V šedesátých letech v Ostravě vznikl smíšený sbor, který měl asi padesát lidí a asi dva dětské sbory. V Don Boscu (lidový název pro kostel sv. Josefa – pozn. autora) se zavedly přednášky - laici jsme měli dvakrát za měsíc a to jsme měli takové to základní vzdělávání náboženství. Kněží ostravští měli takovou přípravu na manželství a mladé manžely a pro vysokoškoláky jsme zvali většinou pedagogy z teologických fakult. Jenomže se to muselo dát na ministerstvo vnitra na schválení (stanovy) a ti to nepovolili s tím, že všechno co tam je napsáno je možné dělat v rámci normální duchovní správy. Kněží to vzdali.“ Pro všechny ostravské salesiány bylo vzpruhou Pražské jaro v roce 1968. 14. května se na Velehradě konalo setkání salesiánů, kde bylo založeno Dílo koncilní obnovy (DKO). Zde se měli salesiáni po dlouhé době možnost setkat se svými biskupy a s ostatními salesiány z různých koutů republiky. Ostravští salesiáni tehdy dokonce začali vydávat časopis DKOSTRAVA, z něhož se však dostalo do oběhu pouze jedno číslo7. V roce 1968 byla v kostele posvěcena nová křířová cesta. Tu kostelu daroval kostelní pěvecký sbor vedený Václavem Zuchnickým. Po obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 však přišlo rozčarování – stanovy DKO komunistické vedení neschválilo s odůvodněním, že program DKO lze realizovat v rámci běžných bohoslužeb. Přesto v Ostravě pokračovali přednášky o závěrech 2. vatikánského koncilu (1962 – 1965), kterých se účastnilo na 500 lidí. Bylo nutné zničit kartotéku přihlášek do DKO, čehož se ujal Miroslav Machálek.
7
Viz Příloha č. 4: Jediné vydané číslo časopisu DKOSTRAVA z roku 1968
12
V té době působili v ostravském kostele sv. Josefa opět P. J. Lepařík a nově i P. A. Slovák a P. J. Freml.
3.6 Zavření kostela a činnost následující poté V roce 1970 si církevní tajemník přišel do farnosti Moravská ostrava vyžádat kostel sv. Josefa pro vojenský archiv. 9. září 1973 byl kostel sv. Josefa zavřen komunisty a dále až do revoluce sloužil pro vojenské účely. Kostel byl uzavřen z příkazu metropolitní kapituly v Olomouci a děkanského úřadu v Ostravě. Ty poté uzavřely smlouvu o pronájmu kostela s Krajským národním výborem v Ostravě. Oficiálním důvodem tohoto činu bylo propojení kostela s prostory bývalého salesiánského ústavu, které již státu patřily. Jedním z důvodů však byly zřejmě i vnitřní rozpory v ostravském děkanátu a ve farnosti Moravská Ostrava, pod níž kostel sv. Josefa patřil. Dalším z důvodů bylo pravděpodobně rovněž to, že komunistům vadil příliš velký vliv místních aktivit na věřící. Paní Ludmila Koláčková, která v té době pomáhala řídit pěvecké sbory, na tuto dobu vzpomíná: „Jezdívali jsme tajně na různé chaloupky nebo třeba na nějakou brigádu. Stejně to skončilo tak, že když v 73. zavřeli Bosco, tak se lidi scházeli tajně. Kolem katedrály. Ale ještě předtím, to ještě fungovalo Don Bosco, tak kolem nás chodili StBáci. A začali vyšetřovat. Byli u nich na výslechu i děcka, které nebyly plnoleté. My jsme se tam třeba bavili a vedle vás někdo stojí nebo otevřené okno, tam auto a poslouchali. Vůbec nevím, kdo ti agenti byli.“8 I poté však pokračovala činnost ostravských salesiánů. Pořádali přednášky, kterých se účastnili mj. Petr Chalupa (dnes pedagog TF UP), Petr Prokop Siostrzonek (dnešní probošt na Břevnově) či František Václav Lobkowicz (dnešní ostravsko-opavský biskup). Pořádali se také brigády při opravách kostelů a far. V těchto kostelích pak salesiáni pořádali duchovní cvičení. Kazatelem býval po svém propuštění opět Václav Filipec, kaplanem Milan Frank. Salesiáni se scházeli občas také v Ostravě – Výškovicích, v Zábřehu a v Hrabůvce.
3.7 Obnova po roce 1989 Po sametové revoluci v roce 1989 byla opět činnost kostela sv. Josefa i spolu s přilehlým salesiánským střediskem znovu obnovena. V dnešní době se v kostele pravidelně konají mše a koncerty, ve středisku probíhá mnoho činností pro děti a mládež ze širokého okolí. Viz Příloha č. 3: Úryvky rozhovoru s Ludmilou Koláčkovou, Příloha č. 5: Fotografie sborů v Don Boscu a Příloha č. 6: CD 8
13
K rehabilitaci většiny odsouzených salesiánů, jejichž případy jsou popsány v této práci, došlo až po sametové revoluci a následujících politických změnách, které proběhly v naší republice po roce 1989.
4 Závěr Po několikaměsíční práci jsme se dozvěděli mnoho o tom, co všechno museli vytrpět lidé snažící se za komunismu hájit své přesvědčení. Jak praví známý citát George Santayany: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Proto si myslíme, že není dobré, aby se na hrdinskost těchto lidí pozapomnělo. Zvláště dnes, kdy začíná mnoho lidí volat po návratu „starých pořádků“, je důležité si dobu nesvobody obzvláště připomínat. Proto si rovněž myslíme, že by bylo vhodné na místo (dnes již opět existujícího) kostela sv. Josefa v Ostravě umístnit pamětní tabuli. Abychom nezapomněli na hrdinství a nezlomnou lidskou vůli lidí, kteří byli za svou víru a přesvědčení, za pomoc druhým, ochotni riskovat svou svobodu a své postavení. Při práci jsme navštívili dva pamětníky – Miroslava Machálka a Ludmilu Koláčkovou. Dokumenty jsme hledali i v několika publikacích (viz literatura) a v ostravském městském archivu. Ne všechny naše původní cíle se nám povedlo úplně splnit – proč byl kostel sv. Josefa centrem zájmu StB, jsme víceméně zjistili – pro komunisty byl nebezpečný kdokoliv, kdo měl vliv na větší množství lidí a vštěpoval jim jiné, než komunistické, ideály. Zavření kostela v roce 1973 přesto zůstává zahaleno rouškou tajemství – oficiální důvod (zbytek budovy již patřil státu, proto měl i kostel připadnout státu) je zřejmě nepostačující, zbytek jsou však už jenom spekulace.
14
Literatura 1. FRANK, M. Pronásledování salesiánů v 50. letech. Nakladatelství neuvedeno. 2. Kolektiv autorů. Sborník – historie a současnost česko-slovenského gospelu. SKM Zlín, Zlín 2010. 3. Kolektiv autorů. CÍRKEVNÍ PROCESY padesátých let. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002. 4. Kolektiv autorů. DKOSTRAVA. Děkanský úřad v Ostravě, 1968. 5. Kolektiv autorů. Kronika farnosti Moravská Ostrava. Archiv farnosti Moravská Ostrava, Ostrava. 6. MACHÁLEK, M. Zápisky. Psáno ručně. 7. MACHÁLEK, M. Ostravu komunisté nezlomili. In: Salesiánský magazín. Číslo 1/2010. 8. VACULÍK, L. Dějiny římskokatolického děkanátu v Moravské Ostravě v letech 1948 – 1949. Diplomová práce. Filozofická fakulta OU, Katedra historie. 9. VLČEK, V. Pronásledování katolické církve na Ostravsku v letech 19491960. Diplomová práce. Filozofická fakulta OU, Katedra historie, 1999. 10. VLČEK, V. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004. 597 s. ISBN 807266-179-5. 11. Wikipedie – Želivský klášter [on line] Otevřená encyklopedie. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelivsk%C3%BD_kl%C3 %A1%C5%A1ter 12. Wikipedie – Kostel svatého Josefa (Moravská Ostrava) [on line] Otevřená encyklopedie. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki /Kostel_svatého_Josefa_(Moravská_Ostrava)
15
Seznam příloh Příloha č. 1: Obrázky pamětního místa – Kostel sv. Josefa se salesiánským střediskem a Domovem Don Bosco Příloha č. 2: Úryvky rozhovoru s Miroslavem Machálkem Příloha č. 3: Úryvky rozhovoru s Ludmilou Koláčkovou Příloha č. 4: Jediné vydané číslo časopisu DKOSTRAVA z roku 1968 Příloha č. 5: Fotografie sborů v Don Boscu Příloha č. 6: CD – obsahuje: Rozhovor s Miroslavem Machálkem.mp3, Rozhovor s Ludmilou Koláčkovou.mp3, práci Perzekuce salesiánů v Ostravě.pdf a přílohy práce v souboru Přílohy.pdf
16
Příloha č. 1: Obrázky pamětního místa – Kostel sv. Josefa se salesiánským střediskem a Domovem Don Bosco
Obrázek 1: Kostel sv. Josefa a středisko ze zadní strany, autor: Pavel Zuchnický
Obrázek 2: Letecký pohled na kostel sv. Josefa, zdroj: archiv Salesiánů Dona Bosca, zdroj: archiv Salesiánů Dona Bosca
Obrázek 3: Budova dnešního salesiánského střediska a Domova Don Bosco (zabrána již v 50. letech), v pozadí kostel sv. Josefa, zdroj: archiv Salesiánů Dona Bosca
Příloha č. 2: Úryvky rozhovoru s Miroslavem Machálkem Miroslav Machálek prožil Akci K v Hodoňovicích. Poté se aktivně podílel na činnosti ostravské salesiánské komunity. Pár jedinců, mezi nimi Don Bosco se snažili zastávat sociálně slabších jedinců. Církev se k sociálnímu tématu vyjádřila s velkým zpožděním. Vlivem lidí, kteří kvůli své špatné sociální situaci podporovali Komunistickou stranu, Komunisti vyhráli v roce 1948 regulérním způsobem volby. Já si vzpomínám, jak jako malý kluk, když byly volby, tak jsem s kamarádem byl u souseda, a tam jsme poslouchali volební výsledky a jásali jsme, když jsme slyšeli, že se lidovci alespoň trochu přiblížili komunistům a sociálním demokratům. Lenin kdysi prohlásil, že největším nepřítelem komunistů je církev. Já jsem dopadl poměrně velmi dobře, já jsem dopadl pouze tak, že mě po třetím ročníku vyhodili ze školy (z VŠ Báňské) a čekal jsem na dokončení jedenáct roků. Všechno co jsem dělal, tak jsem si byl vědom, že mě za to nebude nikdo chválit. Já osobně navštěvuji zakladatelku biskupského gymnázia Vlastu Kurkovou, která leží ve velmi vážném stavu v nemocnici a už skoro nekomunikuje. Navštěvuji ji každý týden, nebo dvakrát týdně a ta komunikace je bídná, ale předtím to ještě bylo v pořádku, takže taky hodně trpí jako celou dobu. Ona taky byla ve vězení a trpí i teď. Řeklo by se, že má velké zásluhy a dneska má bercáky a nemůže jich vyléčit a leží, je upoutaná na lůžko. První snaha (komunistů) byla roztrhnout to vedení církve, od těch ostatních lidí. Pak začalo pronásledování. Nejdřív byly procesy s protivníky z jiných stran a pak přišly na řadu církevní procesy.
Mezi těmi pronásledovanými byli také Salesiáni, protože nebylo moc diplomatické, když my jsme jako kluci po tom svěcení z Hradčan kráčeli dolů až k orloji ve velkém průvodu a tak jsme se my, Salesiáni, předvedli, kdo ovládá mládež. Teď přišel Únor a oni si začali hledat řešení, čili Číhošťský zázrak, to oni připravili, protože lidi se bránili vstupu do družstva tak bylo třeba to nějak nalomit tu důvěru (v církev). I když jsem byl u výslechu, tak ta metodika byla taková – zastrašit. Když se někdo začal bát, tak byl konec. Jakmile začal ten estébák řvát a ten druhý mu odpověděl řvaním tak on couvl. Udělali ty procesy a jako kolem té Číhoště byl takový zmatek, teď samozřejmě byl se tam zástupce nuncia z Vatikánu podívat, teď tam všichni jezdili – mluvilo se o tom a v podstatě to bylo celé příprava na ty procesy. Čili to byly takové ty monster procesy, které byly v rádiu, které měly zastrašit. Každý kněz, který přečetl veřejně pastýřský list, dostal minimálně těch osmnáct měsíců. Z Ostravy byli Salesiáni odvezeni v tom dubnu - 14. 4. 1950 a to bylo všude, já jsem to zažil v Hodoňovicích - tady kousek. Už měsíc před tím ty ústavy byly obstoupené policií a milicí a byli tam dosazeni dva muži plus 3 policajti. Oni měli zmapovat situaci v ústavu, aby až přijedou ty auta pro ty představené, aby to měli celé připravené Když tam toho čtrnáctého přijeli, všichni (tajní policisté přítomní v klášteře již předtím) byli namol opilí, protože v každém klášteře bylo víno – mešní. Dělali různé podvody - zbylo nějaké maso, které posypali moukou a pak to nafilmovali a v (filmovém) týdeníku to pak ukazovali jako plesnivé maso. V týdeníku bylo: „Naše děti mají nedostatek jídla, hladoví a tady se nechává maso hnít, protože ho je hodně, že se ani nespotřebuje. V Ostravě byli prakticky dvě větve, za prvé to byli ti, kteří jako chtěli být Salesiány a krátce potom se dostal ven po několika měsících Václav Filipec, který byl takový mozek – byl zástupcem toho představeného a on to celé řídil. Vydával se ten časopis COR UNUM - na něm jsme se podíleli všichni a všichni jsme věděli, že za to můžeme jít do lochu.
Po zatýkání nastala na chvíli v naší činnosti pauza, jenomže potom v šedesátých letech bylo takové uvolnění a my jsme pokračovali. V šedesátých letech v Ostravě vznikl smíšený sbor, který měl asi padesát lidí a asi dva dětské sbory. Získali jsme nějaké materiály z koncilu V Don Boscu (lidový název pro kostel sv. Josefa) se zavedly přednášky – my, laici jsme měli dvakrát za měsíc a to jsme měli takové to základní vzdělávání náboženství. Kněží Ostravští měli takovou přípravu na manželství a mladé manžely a pro vysokoškoláky jsme zvali většinou pedagogy z teologických fakult. Jenomže se to muselo dát na ministerstvo vnitra na schválení (stanovy) a ti to nepovolili s tím, že všechno co tam je napsáno je možné dělat v rámci normální duchovní správy. Kněží to vzdali. My laici jsme vydrželi až do zavření kostela, dokonce jsme to opakovali (diskuze a přednášky) v Třebovicích a potom i v katedrále. Přišlo září 1973 a kostel se zavřel. Zas byli kolaboranti, kteří nabídli kostel vojákům. Smůla byla taky v tom, že to nebyl farní kostel (Kostel sv. Josefa tehdy patřil pod farnost Moravská Ostrava). Salesiáni marně usilovali o to, aby to byla samostatná farnost. Pokračovalo se dále v takových malých skupinách. Měl jsem šílenou oporu v manželce. Někdo o mě rozšířil, že jsem spolupracovníkem STB, nevím, kdo to byl, nebo vím, kdo to byl, ale mě to je jedno, to je věc mezi ním a Bohem. Vytvořilo se několik takových chat, kde se shromažďovali mladí lidé a z toho vyšlo spousty kněžských povolání. Ta jedna větev, která šla, to byla oratoř. A pak tu byli Salesiáni. Vytvořili se skupinky, které byly spojovány s tím časopisem COR UNUM. Ostrava zůstal trošku bokem, protože většina Salesiánu byla tehdy v Praze. Kontakt s těmi Salesiány byl minimální tady v Ostravě. Nabádal jsem pátera Míšu, že až pojede ven za hranice, tak ať to rozhlásí, že v Ostravě chtějí zavřít kostel Don Bosco. Když kostel zabrali, tak to zazdili za zákristií. I přes zavření a výhružky to tu nikdy neusnulo, dokonce jsme začali vydávat časopis.
Příloha č. 3: Přepis části rozhovoru s Ludmilou Koláčkovou Ludmila Koláčková řídila v 70. letech pěvecké sbory (spolu s Václavem Zuchnickým) v ostravské salesiánské komunitě. Chodili jsme do scholy i do Don Bosca, bylo to promíchané. Hodně skautů ze Staré Bělé tam taky chodilo. Jezdívali jsme tajně na různé chaloupky nebo třeba na nějakou brigádu. Stejně to skončilo tak, že když v 73. zavřeli Bosco, tak se lidi scházeli tajně. Kolem katedrály. Ale ještě předtím, to ještě fungovalo Don Bosco, tak kolem nás chodili StBáci. A začali vyšetřovat. Byli u nich na výslechu i děcka, které nebyly plnoleté. My jsme se tam třeba bavili a vedle vás někdo stojí nebo otevřené okno, tam auto a poslouchali. Vůbec nevím, kdo ti agenti byli. Já jsem jediná ze sourozenců směla vystudovat školu. Nesměla jsem učit, ale zapomněli mi to napsat do papírů. Já jsem učila, ale po šesti letech jsem odešla. Člověk má celý život dělat, aby se té svobody nezbavil. Ne někomu něco podepsat. V Don Boscu se mladí sešli, pomodlili jsme se, zpívali jsme, a to bylo všecko. Byla jsem na výsleších, ale vůbec ničeho nelituju. Získala jsem spoustu přátel, když jsme (se sborem) jezdili po republice. Bylo to pěkné. Na výslech mě celé dopoledne sháněli. Já jsem jim pak říkala, že musím vařit, a pak do práce. Ale oni ne, my vás potřebujeme. Tenkrát člověk nic neprosadil, i když byl odvážný. Chodili jsme třeba i zpívat do pohraničí. Kvůli tomu nás nikdo nemohl zavřít. Teďka do Don Bosca nechodím. Mně to už nezajímá, co bylo. Jenom s některýma lidma z té doby mám kontakt. Všechno bylo zesměšňováno, že jenom blbí, hloupí lidé chodí do kostela. (Po uzavření Don Bosca) o tom byla nějaká výstava, kde se to snažili pomlouvat. Dali tam texty, které jim vyhovovaly. Na Velehradě to byla úžasná věc (setkání salesiánů, kde bylo založeno Dílo koncilní obnovy v roce 1968).
Příloha č. 4: Jediné vydané číslo časopisu DKOSTRAVA z roku 1968
Příloha č. 5: Fotografie sborů v Don Boscu
Obrázek 4: Sbor zpívající při mši v kostele sv. Josefa, druhá zleva vzadu Ludmila Koláčková, zdroj: Kolektiv autorů. Sborník – historie a současnost česko-slovenského gospelu. SKM Zlín, Zlín 2010.
Obrázek 5: Pěvecký sbor před kostelem sv. Josefa, úplně vlevo Václav Zuchnický, zdroj: Kolektiv autorů. Sborník – historie a současnost česko-slovenského gospelu. SKM Zlín, Zlín 2010.
Obrázek 6: Fotka účastníků poslední mše v kostele sv. Josefa v roce 1973, zdroj: Kolektiv autorů. Sborník – historie a současnost česko-slovenského gospelu. SKM Zlín, Zlín 2010.
