1. kapitola
U
prostřed katedrály stál monumentální model nebes, kterému se říkalo Zlatý dům. Jeho střecha se rozvírala jako nějaký leknínový květ a v jeho středu byl dolík velikosti lidské postavy, v němž se nacházelo tělo nebohého prince Rufuse zahalené do zlatobílé tkaniny. Jeho chodidla spočívala na požehnaném prahu Zlatého domu, aby hlava ležela v hnízdečku tvořeném několika pozlacenými hvězdami. Tedy měla tam ležet. Jenže vrah mu ji usekl. Stráže pročesaly celý les i močál a hledaly ji. Ale marně. Princ musel být pohřben bez hlavy. Stála jsem na schůdkách vedoucích na kůr a pozorovala pohřební obřad. Po mé levici se vysoko na kazatelně modlil biskup za Nebeský dům, královskou rodinu a pozůstalé z řad šlechty, kteří se shromáždili uprostřed chrámové lodi. Prostor za dřevěným hrazením zaplnili obyčejní smuteční hosté. Až kněz ukončí modlitby, měla jsem zahrát Invokaci ke svatému Eustaciovi, který doprovázel duše po Nebeských schodech. Měla jsem strach a hlava se mi točila závratí, jako bych měla hrát na flétnu na větrném útesu. Ve skutečnosti jsem tu neměla hrát vůbec. Nebyla jsem na programu. Když jsem opouštěla otcovský dům, slíbila jsem tátovi, že nebudu vystupovat na veřejnosti. Invokaci jsem jednou dvakrát slyšela, ale nikdy předtím jsem ji sama nehrála. Dokonce jsem ani neměla svoji flétnu. Sólista, kterého jsem původně vybrala, si omylem sedl na svůj nástroj a ohnul si jazýček, náhradník vypil příliš mnoho vína při úlitbách princi Rufusovi a teď byl venku v klášterní zahradě a bylo mu zle z žalu. Druhý náhradník nebyl. Bez Invokace by byl celý pohřeb zkažený. Za hudbu jsem odpovídala já, takže to zůstalo na mně. 11
Biskup se modlil dál, mluvil o rajském Nebeském domě, obydlí všech svatých, kde budeme jednou všichni odpočívat ve věčné blaženosti. Nevyjmenoval výjimky, ani nemusel. Pohled mi nedobrovolně zabloudil k dračímu velvyslanci a k delegaci dobré vůle z jeho velvyslanectví. Seděli za lavicemi šlechty, ale před obecným lidem. Dostavili se ve svých sárantrách – lidských podobách –, ale i zdálky byli okamžitě k rozpoznání podle rolniček na ramenou, prázdných sedadel kolem sebe a neochotou při modlitbě sklonit hlavu. Draci nemají duše. Nikdo od nich pietu neočekává. „Po všechny věky věků!“ zakončil zpěvavě kněz své modlitby. To byl signál, abych začala hrát, ale právě v tom okamžiku jsem si všimla, že za zábradlím v přeplněné chrámové lodi stojí i můj otec. Obličej měl bledý a napjatý. V hlavě mi bzučela jeho slova, která mi řekl před pouhými dvěma týdny, v den, kdy jsem odcházela ke dvoru: Za žádných okolností na sebe nesmíš upoutat pozornost. Když už nebudeš myslet na vlastní bezpečí, tak si aspoň uvědom, co bych ztratil já! Biskup si odkašlal, ale já byla uvnitř jako kus ledu a sotva mohla dýchat. Zoufale jsem se rozhlédla, na co bych mohla zaměřit svůj pohled. Spočinul na královské rodině. Příslušníci jejích tří generací seděli pohromadě před Zlatým domem a vypadali jako živý obraz znázorňující zármutek. Královna Lavonda měla své šedivé lokny rozpuštěné po ramenou a vodově modré oči celé červené pláčem nad synem. Princezna Dionne seděla vzpřímeně, ve tváři zlostný a nevraživý výraz, jako by už kula plány, jak se pomstít vrahům svého mladšího bratra nebo možná i jemu samotnému za to, že se nedožil svých čtyřicátých narozenin. Princezna Glisselda, Dionnina dcera, položila svou zlatovlasou hlavu babičce na rameno, aby ji utěšila. Princ Lucian Kiggs, Glisseldin bratranec a snoubenec, seděl trochu stranou nejužší rodiny a upřeně hleděl do prázdna. Nebyl synem prince Rufuse, ale vypadal tak otřeseně a v šoku, jako by ztratil vlastního otce. Potřebovali nebeský mír. Věděla jsem o svatých málo, ale věděla jsem něco o smutku a o tom, že na něj hudba působí jako hojivý balzám. To byla útěcha, kterou jsem mohla poskytnout. Zvedla jsem pohled ke klenutému stropu a flétnu ke rtům a začala hrát. Spustila jsem moc tiše, nebyla jsem si jistá melodií, ale noty si mě 12
našly samy a moje sebedůvěra vzrostla. Hudba ode mne letěla jako holubice vypuštěná do obrovského prostoru katedrály. Ta jí sama propůjčila novou bohatost a něco přidala, jako by i tato velkolepá stavba byla mým nástrojem. Existují melodie, které jsou výmluvnější než slova, které logicky a nevyhnutelně prýští z jediného čistého citu. Invokace je právě jednou z nich, její autor se snažil vydestilovat nejčistší esenci truchlení a jako by říkal: Takové to je, když někoho ztratíte. Opakovala jsem Invokaci dvakrát, nechtěla jsem skončit, konec té skladby jsem považovala za další hmatatelnou ztrátu. Zahrála jsem poslední tón, napínala uši nad doznívající ozvěnou a sama se v nitru cítila zdrcená a vyčerpaná. Nenásledoval potlesk, pro tuto vážnou chvíli se to nehodilo, ale i ticho bylo ohlušující. Podívala jsem se po moři tváří, přenesla pohled od shromážděných šlechticů a dalších význačných osobností k namačkanému davu obyčejných lidí za hrazením. Nikdo se ani nepohnul, jen draci se neklidně vrtěli na svých místech a Orma, nalepený na zábradlí, na mě absurdně zamával kloboukem. Ale byla jsem tak vyčerpaná, že mi to ani nepřipadalo trapné. Uklonila jsem se a ustoupila dozadu.
Byla jsem novou pomocnicí dvorního skladatele a vyhodila ze sedla dalších sedmadvacet hudebníků, kteří se o ten post ucházeli, počínaje potulnými trubadúry a konče vyhlášenými mistry. Překvapila jsem; nikdo na konzervatoři mi nevěnoval žádnou pozornost jako Ormově chráněnce. Orma byl obyčejný učitel hudební teorie, žádný opravdový muzikant. Hrál docela obstojně na spinet, ale ten nástroj nakonec hrál sám, když hráč uhodil na správné klávesy. Ormovi chyběla vášeň a muzikálnost. Nikdo nečekal, že nějaký jeho řádný student předvede něco světoborného. Moje anonymita byla záměrná. Táta mi zakázal, abych se bratříčkovala s ostatními studenty a učiteli. Věděla jsem, že je to rozumné, i když jsem byla hodně osamělá. Účast v konkurzu mi sice nezakázal výslovně, ale moc dobře jsem věděla, že se mu to nebude líbit. To byl 13
náš obvyklý postup: stanovil těsné hranice a já se podvolila jen do chvíle, kdy jsem to už nemohla vydržet. Byla to vždycky hudba, kvůli níž jsem překročila čáru, kterou táta pokládal za bezpečnou. Přesto jsem nedokázala předvídat hloubku a šíři jeho hněvu, když se dozvěděl, že odcházím z domova. Věděla jsem, že jeho hněv je ve skutečnosti strach o mě, ale to mi nijak neusnadnilo jej snést. Tak jsem začala pracovat pro Viridia, dvorního skladatele, který měl chatrné zdraví a zoufale potřeboval pomocníka. Čtyřicáté výročí Smlouvy mezi Goredem a dračí populací se kvapem blížilo a za deset dní tu bude sám vrchní dračí generál, ardmagar Comonot. Viridius měl na starost koncerty, plesy a další hudební radovánky. Já měla pomáhat účinkujícím a dávat hodiny hry na spinet princezně Glisseldě, což Viridia unavovalo. První dva týdny jsem tedy měla plné ruce práce a nečekaný pohřeb přinesl úkoly navíc. Viridiova dna způsobila, že nebyl provozuschopný, takže celý hudební program zůstal na mně. Princovo tělo odnesli do krypty, tam jej doprovázela už jen královská rodina, duchovní a ti nejdůležitější hosté. Chrámový sbor zazpíval závěrečnou píseň a dav se začal rozcházet. Dopotácela jsem se zpátky do apsidy. Nikdy jsem nehrála pro víc než jednoho nebo dva posluchače. Nečekala jsem, že budu předtím tak nervózní a potom tak vyčerpaná. Svatí na nebesích, bylo to jako stát před celým světem nahá. Vrávorala jsem kolem svých hudebníků, blahopřála jsem jim a dohlížela na to, jak se balí k odchodu. Můj samozvaný asistent Guntard ke mně přiklusal a k mé nevoli mě poplácal po rameni. „Slečno hudebnice! Bylo to překrásné!“ Poděkovala jsem unaveným kývnutím a uhnula z jeho dosahu. „Chce se s vámi sejít nějaký starý pán,“ pokračoval Guntard. „Objevil se tu během vašeho sóla, ale řekli jsme mu, že musí počkat.“ Ukázal směrem ke kapli, kde postával starší muž. Jeho tmavá pleť prozrazovala, že pochází ze vzdálené Porfýrie. Šedivějící vlasy měl spletené do úhledných copánků a obličej se mu zvrásnil v úsměvu. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Guntard pohrdavě pohodil hlavou, až se mu kadeře zastřižené do pážecího účesu zavlnily. „Má s sebou tanečníky pygegyrie a bláhově 14
se domnívá, že bychom chtěli, aby na pohřbu zatančili!“ Guntard se ušklíbl, opovržlivě, a zároveň závistivě, jak to Goreďané dělají, když mluví o dekadentních cizincích. Tančit pygegyrii na pohřbu by mě ani ve snu nenapadlo, my Goreďané na pohřbech netančíme. Ale nemohla jsem Guntardovu pohrdavou poznámku jen tak přejít. „Pygegyrie je prastarý a uznávaný tanec z Porfýrie.“ Guntard opovržlivě odfrkl. „Pygegyrie znamená v doslovném překladu vrtění zadkem!“ Nervózně se ohlédl po sochách svatých ve výklencích, a když si všiml, že se několik z nich mračí, políbil si zbožně ruku. „Ale stejně, ta jeho kočovná společnost je v klášteře a plete tam hlavu mnichům.“ Mě zas pro změnu začínala hlava bolet. Podala jsem mu flétnu. „Vraťte ji majiteli. A pošlete tu taneční skupinu pryč – zdvořile, prosím.“ „Vy už jdete zpátky?“ zeptal se Guntard. „Několik z nás má namířeno ke Sluneční opici.“ Položil mi ruku na levé předloktí. Ztuhla jsem a bojovala s nutkáním odstrčit ho nebo utéct. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Díky, ale já nemůžu,“ řekla jsem a sundala jsem mu ruku. Doufala jsem, že se neurazí. Jeho výraz prozrazoval, že se tak stalo, ale jen trochu. Nebyla to jeho chyba, předpokládal, že jsem normální člověk, jemuž se může beztrestně sahat na ruku. Tolik jsem si chtěla ve svém zaměstnání najít přátele, ale vždycky se objevila výstražná připomínka, jako po dni následuje noc: nemůžu se přestat mít na pozoru. Zamířila jsem ke kůru, kde jsem měla plášť, Guntard se šoural splnit můj příkaz. Starý muž za mými zády zavolal: „Paní, počkejte! Abdo musel vážit takovou cestu, jen aby se s vámi setkal!“ Dívala jsem se před sebe a stoupala po schůdkách a z jeho dohledu. Mniši dozpívali Rozloučení a spustili znovu, ale chrám byl pořád zpola plný, zdálo se, že se nikomu nechce odejít. Lidé měli prince Rufuse rádi. Já ho sotva znala, ale když mě mu Viridius představoval, mluvil se mnou vlídně a v očích měl taková světýlka. Oslnil půlku města, soudě podle toho, že se lidé neměli k odchodu, tlumeně si povídali a nevěřícně vrtěli hlavou. Rufus byl zavražděn při lovu a královniny stráže nenašly žádné vodítko, kdo to mohl udělat. Zmizelá hlava ukazovala na draky, as15
poň podle některých. Byla jsem přesvědčená, že sárantrasové, kteří byli na pohřbu, si toho byli moc dobře vědomi. Do příjezdu vrchního generála zbývalo jen deset dní a do výročí čtrnáct. Jestli prince Rufuse zabil nějaký drak, tak to spáchal v obzvlášť nevhodnou dobu. Naši občané měli z dračí populace už tak dost nahnáno. Vydala jsem se uličkou k jižnímu východu, ale dveře byly zablokovány lešením. Konstrukce z prken a kovových trubek sahala až do půlky. Pokračovala jsem dál k hlavnímu vchodu a dávala jsem si pozor, jestli na mě táta nevyskočí odněkud zpoza sloupu. „Díky!“ vykřikla nějaká starší dvorní dáma, když jsem ji míjela, ale její nadšení přilákalo další okolostojící dvořany. „Mimořádný výkon!“ slyšela jsem. „Božské!“ Půvabně jsem přikývla a pokusila se o úsměv, zároveň jsem uhýbala rukám, které se natahovaly po mojí. Vyhnula jsem se davu a můj úsměv byl křečovitý a neupřímný jako úsměv nějakého sárantrase. Když jsem míjela hlouček lidí v podomácku tkaných bílých halenách, nasadila jsem si kapuci pláště. „Už jsem pohřbil víc lidí, než dokážu spočítat – všichni už sedí u nebeského stolu,“ říkal nějaký mohutný člen cechu s bílým plstěným kloboukem naraženým na hlavě, „ale Nebeské schody jsem ještě nikdy neviděl, až dnes.“ „Nikdy jsem neslyšel nikoho takhle hrát. To snad ani nebyla ženská, nemyslíte?“ „Možná je to cizinka.“ Rozesmáli se. Ovinula jsem si paže těsně kolem těla a zrychlila jsem krok směrem k hlavním dveřím, políbila jsem kloub ruky směrem k nebesům, protože tak to člověk dělá, jestliže opouští katedrálu, i když ten člověk jsem… já. Vyšla jsem do mdlého odpoledního světla, naplnila si plíce studeným čistým vzduchem a cítila, že moje napětí opadá. Zimní obloha byla modrá, až to oslepovalo, rozcházející se smuteční hosté se hemžili kolem jako listí ve větru. Teprve teď jsem si všimla draka, který na mě čekal na schodech katedrály a obdařil mě tou nejlepší napodobeninou řádného lidského úsměvu. Nikoho na světě by Ormův napjatý výraz tak nezahřál u srdce jako mě.
16
