1 VÍTEJ NA FARMĚ „Všechno v pořádku, Claro?“ Trhnu sebou a proberu se uprostřed svého pokoje. U nohou mi leží rozházená hromada starých časopisů, které jsem musela upustit, když mě zaskočila vize. Ještě teď se mi tají dech a svaly mám napnuté, jako bych se chystala dát na útěk. Oknem do pokoje září slunce a pálí mě do očí. Zamrkám na Billy, která se opře o rám dveří a věnuje mi chápavý úsměv. „Copak, děvče?“ zeptá se, když neodpovídám. „Přišla na tebe vize?“ Zalapám po dechu. „Jak jsi to uhodla?“ „Taky je mívám a krom toho jsem většinu života strávila ve společnosti lidí, kteří na tom jsou stejně.“ Vezme mě kolem ramen a posadí mě na kraj postele. Počkáme, až začnu klidněji dýchat. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se mě. „Zatím z ní nedokážu moc vyčíst,“ odpovím. Měla jsem ji celé léto, od té doby, co jsem byla s Angelou v Itálii. Zatím se z ní nevyklubalo nic víc než tma, hrůza a zvláštně zkosená podlaha. „Mám ti to říct i tak?“
Billy zavrtí hlavou. „Jenom jestli chceš. Pokud by se ti ulevilo. Podle mě jsou vize osobní záležitost. Jsou určené tobě a nikomu jinému do nich nic není.“ Jsem ráda, že se k tomu staví tak pohodově. „Jak to děláš?“ zeptám se po chvíli. „Jak můžeš klidně žít normální život, když víš, že se stane něco zlého?“ Když položí svou hřejivou snědou ruku na mou, zachytím v jejím úsměvu náznak bolesti. „Musíš umět najít své štěstí,“ vysvětlí mi. „Musíš zjistit, co tvému životu dává smysl, a držet se toho. Snaž se nedělat si starosti s tím, co nemůžeš ovlivnit.“ „To se snadno řekne,“ povzdechnu si. „Chce to cvik.“ Položí mi ruku na rameno a povzbudivě ho stiskne. „Už je ti líp? Připravena to rozjet?“ Vzmůžu se na slabý úsměv. „Rozkaz.“ „Prima, tak zpátky do práce,“ prohodí šibalsky. Znovu se pustím do balení, ze kterého mě vize právě vytrhla, a Billy popadne pistoli s lepicí páskou a dá se do zalepování nachystaných krabic. „Tvé mámě jsem taky kdysi pomáhala s balením na Stanford. V roce 1963. Bydlely jsme tenkrát spolu v domku na pláži v San Luis Obispo.“ Když mi to Billy vypravuje, dojde mi, jak hrozně mi bude chybět. Nemůžu si pomoct. Když se na ni dívám, jako bych před sebou měla mamku. Ne proto, že by si byly nějak podobné, když nepočítám výšku a krásu, ale proto, že Billy, která byla přinejmenším sto let mamčinou nejlepší kamarádkou, má v zásobě milion vzpomínek, jako je tahle o Stanfordu. Legračních i smutných historek o tom, jak se mámě hodně nepovedl nový sestřih, jak málem podpálila kuchyň, když se snažila připravit flambované banány, nebo jak spolu za první světové války sloužily jako zdravotní sestry a ona zachránila jednomu vojákovi život jen s pomocí spony do vlasů a gumičky. Mít tady Billy je ta nejlepší náplast na to, že máma odešla. Připadá mi, jako by na těch pár minut, kdy mi Billy své historky vypráví, znovu ožívala. 11
„Poslyš, všechno dobrý?“ zeptá se Billy. „Už jsem skoro hotová.“ Odkašlu si, abych zamaskovala, že mě málem zradil hlas, pak složím poslední svetr, dám ho do krabice a rozhlédnu se. I když jsem si nesbalila všechno – na stěně zůstaly viset moje plakáty a nějaké věci jsem nechala venku – vypadá můj pokoj prázdný, jako bych se odtud už odstěhovala. Nemůžu uvěřit, že tu od zítřka nebudu bydlet. „Domů se můžeš vrátit, kdykoli budeš chtít,“ ujišťuje mě Billy. „Zapiš si to za uši. Tohle je tvůj dům. Stačí, když zavoláš, že jsi na cestě, a já přiběhnu a dám ti na postel čisté povlečení.“ Poplácá mě po ruce a zamíří dolů, aby naložila krabice do svého pick-upu. Zítra se vydá do Kalifornie spolu s námi a já, Angela a její máma za ní pojedeme mým autem. Vyjdu na chodbu. Dům je tichý, ale přitom v sobě má zvláštní energii, jako by byl plný duchů. Upřeně se dívám na zavřené dveře Jeffreyho pokoje. Měl by tu být. Touhle dobou už by měl začít předposlední ročník na střední v Jackson Hole. Měl by trénovat fotbal, brzo ráno do sebe házet odporné proteinové koktejly a zamořovat koš na prádlo tunami smrdutých sportovních ponožek, které se nikdy nehodí do páru. Měla bych teď dojít k jeho dveřím, zaťukat a slyšet ho, jak říká: Běž pryč, ale já bych stejně vešla dovnitř a on by se ke mně otočil od počítače a možná by se uráčil ztlumit muziku, ušklíbl by se a broukl by: Ty seš ještě tady? A já bych si třeba vymyslela nějakou chytrou poznámku, kterou bych mu to vrátila, ale přes to všechno by nám oběma bylo jasné, že mu budu chybět. A on zase mně. Schází mi. Vchodové dveře se hlasitě zabouchnou. „Čekáš návštěvu?“ zavolá na mě Billy. Zaslechnu zvuk auta přijíždějícího před dům. „Ne,“ zahulákám na ni. „Kdo je to?“ „Co aby ses šla podívat?“ houkne. Rychle seběhnu dolů. 12
„Jé, super,“ oddechne si Wendy, když otevřu dveře. „Bála jsem se, že jsem tě propásla.“ Instinktivně pátrám pohledem po Tuckerovi a srdce se mi bláznivě zatřepetá v hrudi. „Není tu,“ poví mi Wendy šetrně. „On, ehm...“ Aha. Nechtěl mě vidět. Pokusím se o úsměv, zatímco u srdce ucítím pronikavé bodnutí. Jasně, pomyslím si. Proč by mě vůbec chtěl vidět? Rozešli jsme se. Už ho nezajímám. Připomenu si, že tu mám Wendy. Tiskne si k hrudi lepenkovou krabici, jako by měla strach, že jí uletí. Přešlápne z nohy na nohu. „Copak?“ zeptám se. „Měla jsem doma nějaké tvoje věci,“ vysvětlí mi. „Zítra odjíždím na vejšku a... napadlo mě, že bys je třeba chtěla.“ „Děkuju. Já taky odjíždím zítra,“ řeknu. Wendy mi jednou, po tom, co jsem začala chodit s jejím bratrem, řekla, že jestli Tuckerovi ublížím, zakope mě do hromady koňského hnoje. Od našeho rozchodu jsem napůl čekala, že se objeví u nás doma s lopatou v rukách a flákne mě s ní po hlavě. Ve skrytu duše se ptám, jestli bych si to nezasloužila. Ale jak tu stojí, působí křehce a její oči jsou plné naděje, jako by mi chtěla říct, že jsem jí přes léto chyběla. Jako by dál chtěla být moje kamarádka. „Děkuju,“ zopakuju. Usměju se a nastavím ruce. Wendy se plaše usměje a předá mi krabici. Uvnitř je pár DVD, časopisy, Vampýrská akademie s oslíma ušima, pár dalších knížek a střevíčky, které jsem jí půjčila na maturitní ples. „Jak bylo v Itálii?“ zeptá se, když krabici položím vedle dveří. „Díky za pohlednici.“ „Byla to nádhera.“ „To věřím,“ odpoví se závistivým povzdechem. „Odjakživa chci sbalit batoh a vyrazit do Evropy. Chtěla bych vidět Londýn, Paříž, Vídeň...“ Usměje se. „Hele, co kdybys mi ukázala fotky? Hrozně ráda bych je viděla. Jestli máš teda čas.“ 13
„Jé, jasně.“ Vyběhnu nahoru do pokoje pro notebook, potom se usadíme na pohovce v obýváku a procházíme spolu fotky z prázdnin. Sedíme opřené rameno o rameno a koukáme na Koloseum, vítězné oblouky v Římě, katakomby, Toskánsko s jeho vinicemi a zvlněnými kopci, Florencii a na to, jak předvádím přitroublou pózu „Koukejte, držím šikmou věž v Pise“. Když vtom na obrazovce naskočí fotografie Angely a Phena na vrcholu baziliky svatého Petra. „Moment, vrať to,“ zarazí mě Wendy, když kliknu na další fotku. Neochotně stisknu tlačítko Zpět. „Kdo to je?“ vydechne Wendy. Její reakce mě moc nepřekvapuje. Phen je sexy. V jeho hnědých očích je cosi fascinujícího. Jeho dokonalá mužná tvář je úžasně přitažlivá a vůbec, ale proboha – to se do něj musí zakoukat i Wendy? „Takový jeden chlápek, kterého jsme potkaly v Římě,“ povím jí. To je nejpravdivější vysvětlení, které jí můžu říct, aniž bych musela zacházet do trapných detailů o Angele a jejím tajném příteli, o kterém „nikomu nesmíš nic říct, Claro. Přísaháš?“ a který podle Angely není nic víc než letní flirt. Co jsme se vrátily do Wyomingu, Angela na moje otázky odpovídá zásadně „Jaký Phen?“, jako by nikoho takového neznala. „Už jsem říkala, že chci jet do Itálie?“ poznamená Wendy a zvedne obočí. „Páni.“ „Jo, o pohledný kluky tam není nouze,“ připustím. „Samo, že se pak dostanou do středního věku a jsou z nich chlápci s ulízanými vlasy a pivním pupkem v oblecích od Armaniho, kteří tě svlíkají očima.“ Počastuju ji svou nejlepší imitací úlisného italského úsměvu, zvednu bradu a pošlu jí vzdušný polibek. Wedny se dá do smíchu. „Fuj.“ Zavřu notebook a jsem ráda, že jsme téma Phen přešly. „Tak, to byla Itálie.“ Poplácám se po břiše. „Díky těstovinám jsem přibrala dobrých pět liber.“ „Stejně jsi předtím byla kost a kůže,“ prohlásí Wendy. 14
„To ti pěkně děkuju.“ „Mrzí mě, že mizím tak brzo, ale už musím jít,“ omlouvá se. „Mám doma kvůli zítřku ještě spoustu práce.“ Vstaneme, a když se k Wendy otočím, v krku mi v tu ránu naskočí knedlík při představě, že se musíme rozloučit. „Budeš hvězda Washington State, děsně si to tam užiješ a bude z tebe nejlepší veterinářka všech dob, ale budeš mi hrozně chybět,“ povím jí. I jí se v očích zalesknou slzy. „Budem se vídat o prázdninách, platí? Vždycky mi můžeš poslat mail. Ne že na mě zapomeneš.“ „Nezapomenu. Slibuju.“ Potom mě obejme. „Měj se, Claro,“ zašeptá mi. „Dávej na sebe pozor.“ Když odejde, seberu krabici, odnesu ji do svého pokoje a zavřu dveře. Vysypu obsah na postel a mezi věcmi, co jsem půjčila Wendy, najdu i pár od Tuckera: třpytku, co jsem mu koupila v rybářském obchodě v Jacksonu, které říkal Karotčina šťastná třpytka, sušenou polní květinu z jednoho z věnců, které mi upletl do vlasů, cédéčko, co jsem mu namixovala loni, plné písniček o kovbojích, létání a lásce, které si párkrát poslechl, i když si musel myslet, že je hrozně přeslazené. Všechno mi vrací. Je příšerný, jak moc mě to zraňuje, jak moc ještě pořád visím na tom, co nás spojovalo. Proto všechny ty věci zase pečlivě naskládám do krabice, kterou přelepím páskou a zastrčím ji do stínů vzadu v šatníku. A rozloučím se. Claro. Ten hlas, co volá mé jméno, zaslechnu ještě dřív, než ho uslyším na vlastní uši. Stojím na nádvoří Stanfordovy univerzity uprostřed davu víc než patnácti set hemžících se prváků a jejich rodičů, ale jeho slyším hlasitě a zřetelně. Proderu se zástupem a přitom pátrám po vlnitých tmavých vlasech a záblesku zelených očí. Vtom se v labyrintu těl kolem objeví skulina a já ho konečně zahlédnu. Stojí asi dvacet stop ode mě, jako obvykle zády ke mně. A v tu chvíli mé srdce znovu jako zadunění zvonu rozechvěje pocit, že ho důvěrně znám. 15